Hebrejská bible v zrcadle některých metanarativních vyprávění

Transkript

1 Hebrejská bible v zrcadle některých metanarativních vyprávění Jakoubek Stříbrný

2 Název: Hebrejská bible v zrcadle některých metanarativních vyprávění Autor: Jakoubek Stříbrný, 2013 Korektury: Jan Janča

3 OBSAH Předmluva...5 Část I...7 První Velký příběh: Hebrejská bible byla napsána Bohem a je neomylná...7 Velký příběh neomylnosti...8 Dějství první: Od monoteismu k polyteismu...8 Dějství druhé: Od polyteismu k monoteismu...10 Scéna první: Období patriarchů...10 Scéna druhá: Egypt Jeruzalém Babylon Jeruzalém...11 Část II...13 Druhý Velký příběh: Hebrejská bible byla napsána lidmi, a jako taková je omylná, nepřesná a zaujatá svojí vlastní pravdou...13 Scéna první: Počátky světa...14 Epos Enuma Eliš...14 Enuma Eliš a Genesis...15 Epos o Gilgamešovi...15 Gilgameš, Utnapištim a Noe...17 Kdo napsal Pentateuch?...17 Scéna druhá: Vyjití z Egypta...19 Scéna třetí: Dobytí Kanaánu, nebo původ z Kanaánu?...23 Scéna čtvrtá: Lidské představy o Bohu...26 Odkud Jahve?...27 Nejvyšší Bůh El...28 Charakteristika Boha El na základě hliněných tabulek z Ugaritu...28 Biblické přídomky Boha El, Boha otců, v patriarchálním vyprávění...28 Odkud a kdy Jahve přišel? Jak se se stal dominantním Bohem Hebrejské bible?...29 Velký příběh, který žije dál...31 Seznam použité literatury...32 iii

4 iv

5 Ó, Jeruzalém, to je město. Co všechno se tady jenom navypráví. Michail Bulgakov, Mistr a Markétka Předmluva Metanarace (z řeckého meta, nad, a latinského narratio, vyprávění), tedy vše převažující vyprávění nebo dominantní příběh, je součástí každé velké kultury nebo společnosti, popřípadě myšlenkového systému, a slouží jako základní vysvětlení pro existenci této kultury, společnosti nebo myšlenkového systému ( Jak je patrné, ve velikém světě, v němž existuje mnoho kultur, společností a myšlenkových systémů, bude nutně kolovat mnoho dominantních vyprávění, které si navzájem budou odporovat. Jako příklad filosoficky dominantních protikladných metanarací lze uvést stvoření světa Bohem a evoluci, které na podrobných vyprávěních, k nimž vztahují všechno ostatní, vysvětlují původ a smysl lidské existence. Pro potřeby této práce se nadále budu věnovat pouze velkému vyprávění o stvoření světa Bohem, jak je popsáno v Hebrejské bibli, aniž bych přitom zpochybňoval teoretickou i praktickou možnost skloubení obou metanarací, totiž to, že Bůh uvedl do pohybu evoluční proces, na jehož konci se nachází první a bezejmenní Homo sapiens. Ale jednoduché a okamžité Boží stvoření dvou hotových jednotlivců, Adama a Evy, bez jakékoli přítomnosti evolučního procesu, se s přibývajícími vědeckými důkazy a detailním rozborem biblické zprávy jeví jako čím dál tím více problematické. Bůh evolucí přitom vůbec není ohrožen, stejně jako není nijak ohrožen připuštěním problematičnosti biblického textu. Co je ovšem ohroženo, a to jak možným procesem evoluce, tak možnou nedokonalostí biblického textu, jsou lidské názory na biblický text, které tento text staví do podoby modly. Ve stejném ohrožení pak jsou i z takové textové modly plynoucí ortodoxní lidské výklady chápaného biblického textu. Chtěl bych přitom zdůraznit, že k pochybám o tom, že ortodoxní výklad Hebrejské bible je správný, vede především vstřícný, na víře založený, detailní rozbor náboženských dějin prvních lidí a vzniku historického proto-izraele, jak je zachycen v Hebrejské bibli nikoli nepřátelé Bible. Podrobné studium kulturního a náboženského prostředí, ve kterém Hebrejská bible vznikala, a studium Hebrejské bible samotné, vede k jejímu smetení z ortodoxního modlářského piedestalu. Toto prozření pak může vést pravověrně (ortodoxně) orientovaného křesťana k většímu uznání práce, kterou v posledních dvou staletích vědci na poli studia Hebrejské bible odvedli, a následně se více zajímat o vlastní proces, kterým Bible vznikala. Jak vyplývá z předešlého odstavce, mluvím-li o Bibli, pak tím v této úvaze míním pouze takzvaný Starý zákon. Moderním termínem pro tuto část Bible je Hebrejská bible nebo Stará smlouva nebo Tanak. Ani jeden z těchto názvů není přesný, a již samotný fakt, že máme různá pojmenování pro jednu a tutéž zprávu, naznačuje složitější situaci. Nicméně, z hlediska běžného používání je v současné době v akademickém prostředí nejvíce rozšířen pojem Hebrejská bible, a proto jej budu nadále používat. 5

6 Jak jsem uvedl, Hebrejská bible samotná je velkým metanarativním vyprávěním o vzniku světa a lidí pod dohledem Boha. Je třeba na úvod poznamenat, že nebudu nadále pracovat s vlastní metanarací Hebrejské bible, ale že předmětem mého dalšího zkoumání budou vyprávění vzniklá v průběhu dějin na základě metanarace Hebrejské bible. Hebrejská bible je pro nově vzniklá, druhotná vyprávění samozřejmě nezbytná, protože nebýt jí, nikdy by nemohly vzniknout tyto dvě odlišné metanarace, které mají Hebrejskou bibli za společný základ. V souvislosti s Hebrejskou biblí tedy v dnešní době nalézáme dva lidmi vyprávěné, dominantní příběhy o jejím vzniku a o událostech v ní zaznamenaných. První metanarace, první Velké vyprávění je dobře známé všem aktivním židům a křesťanům. Bylo lidmi vytvořeno v průběhu tisíciletí a vychází z předpokladu, že ačkoli Bibli psali lidé, byli tito lidé inspirovaní Bohem. Proto, co Bible říká, Bůh říká. V Bibli, a z hlediska našeho zaměření, v Hebrejské bibli, podle tohoho chápání nemohou být chyby, protiklady nebo nepřesnosti. Bůh se nemůže mýlit a nemůže chybovat, a proto se ani Hebrejská bible nemýlí a je bezchybná, ať již v otázkách vědeckých, historických, mravních nebo jakýchkoli jiných. Ve všech věcech, ke kterým se Hebrejská bible vyjadřuje, je neomylná a bezchybná. Bůh je podle tohoto metanarativního vyprávění Vrchním písařem a Garantem naprosté přesnosti Bible ve všem. Druhá metanarace, druhé Velké vyprávění o Hebrejské bibli, je zastáváno těmi židy a křesťany, kteří nevidí Boha jako Vrchního písaře a Garanta zodpovědného za správnost, bezchybnost a neomylnost všeho, co bylo lidmi do Hebrejské bible zaneseno, natož za všechna čísla a technické či historické údaje, ale spíše jej vnímají jako Svrchovaného hybatele (ve smyslu teistickém nikoli deistickém), bez jehož vědomí a možného zásahu se neděje nic geniálního tedy ani psaní Hebrejské bible a s jehož vědomím a možným zásahem se děje vše tedy i vytvoření tak nedokonalého lidského díla, jakým je Hebrejská bible. Bůh je tedy podle tohoto druhého metanarativního vyprávění vskutku Osobností stojící za vznikem Hebrejské bible, nicméně nijak se nezasadil o to, aby zabránil značným nepřesnostem, vyloženým omylům nebo dokonce celé řadě vymyšlených příběhů, které v ní s čím dál tím větší průkazností nacházíme. Z těchto úvodních slov je patrné, že kritice ortodoxního, z mého pohledu modlářského, názoru na Hebrejskou bibli, bude věnováno podstatně více prostoru než obhajobě ortodoxního výkladu. Přesto se v první části, věnované právě ortodoxnímu výkladu Hebrejské bible, pokusím o co nejobjektivnější shrnutí pozice neomylnosti a bezchybnosti Hebrejské bible. Určité oprávnění mi k tomu poskytuje skutečnost, že jsem po tři desetiletí byl zastáncem právě tohoto přístupu, a vynakládal velké úsilí a dovednost při jeho obhajobě. Závěrečná poznámka: Následující text není psán pro vědecké zhodnocení, nýbrž pro laického čtenáře Hebrejské bible, který se zajímá o současný stav nazírání na Hebrejskou bibli mezi akademickou (převážně anglofonní) obcí. Nebudu proto níže uvedené dovozování dokumentovat odkazy na poznámky pod čarou. O jednotlivých odbornících v oblasti biblistiky se budu orientačně a různým způsobem zmiňovat přímo v textu, a na závěr uvedu bibliografii, ze které zájemce může jak čerpat, tak dostat určitý obrázek o kvalitě uvedených informací. Samozřejmě, že za jakékoli chyby v interpretaci těchto odborníků nesu odpovědnost pouze já sám. 6

7 Část I První Velký příběh: Hebrejská bible byla napsána Bohem a je neomylná Podívejme se nejprve, jaká fakta Hebrejská bible (nadále HB) předkládá o původu Boha, prvních lidí a historickém Izraeli jaký je její Velký příběh podle toho, jak mu rozumí zastánci neomylnosti a bezchybnosti Vrchního písaře. Začněme nejprve celkovým shrnutím, ze kterého se potom ve třech částech budeme věnovat prvním lidem, poté dějinám historického Izraele a na závěr Bohu samotnému. Bůh existuje věčně, mimo čas a prostor, které vytvořil, a tím, že má život sám v sobě, udržuje život všeho živého. Zatímco je nám řečeno, že Bůh na počátku stvořil nebe a zemi (Ge 1:1, 2) nevíme, jak a kdy tento vesmír a galaxie v něm vznikly. Slova v Ge 1:1, 2 se proto podle HB týkají času, o kterém nám Bůh vůbec nic neříká. O času nevíme nic ani vzhledem k veršům 3 až 26. Tyto verše sice popisují Boží tvůrčí aktivitu, ale dozvídáme se z nich pouze pořadí stvořeného života (jestliže za živé považujeme vše, co se samo rozmnožuje, udržuje a vyvíjí): rostliny a stromy ve dnu třetím, ryby a ptáci ve dnu pátém, plazi a savci ve dnu šestém, na jehož konci, jako koruna všeho stvoření, vzniká i člověk. Teprve až od Genesis 1:26 se ale dá určit, a to na základě následující biblické chronologie, kdy byl stvořen člověk, a jak dlouho se v současné době na zemi nachází. Tento popis doplňuje druhá kapitola Genesis, která se v určitých vyjádřeních od první liší. Větší rozdíl je například v tom, že podle Genesis 1 stvořil Bůh jak Adama, tak Evu, a proto i Eva je přímé Boží stvoření, na rozdíl Genesis 2, ve které je Eva utvořena z Adama. Je patrné, že naše volba, pro kterou verzi se rozhodneme, má zásadní dopad na rovnoprávnost ženy s mužem. Další větší rozdíl je v pořadí stvořených věcí: podle Genesis 2 to nejsou nejprve rostliny a stromy, pak ryby a ptáci, pak plazi, savci a člověk, ale člověk nejdříve (pouze Adam), pak rostliny a stromy, pak ptactvo a savci, a teprve potom, naposledy, Eva. Opět není patrně bezvýznamné, v jakém pořadí byly živé věci stvořeny. Zastánci bezrozporné HB ale řeknou, že to lze snadno vysvětlit, protože druhá kapitola Ge není samostatnou zprávou o stvoření, ale pouze doplňkem Genesis 1. Pokud tento názor zastánců neomylnosti přijmeme, můžeme také začít s chronologií HB, jak je jimi předkládána. V HB je celá řada chronologických údajů, jejichž kombinací se dostaneme k přibližné chronologii, která je dnes obecně lidmi ortodoxního zaměření přijímána (Collins, 2004): Vesmír stvořen neznámo kdy. Adam stvořen kolem roku 4000 př. n. l. Potopa kolem roku Abraham kolem roku 2100 př. n. l. Příchod do Egypta kolem roku 1875 př. n. l. Exodus kolem roku 1445 př. n. l. David a jednotná monarchie kolem roku 1000 př. n. l. Rozdělení monarchie na Izrael a Judu kolem roku 930 př. n. l. Pád Izraele (Samaří) v roce 722 př. n. l. Pád Judy (Jeruzaléma) v roce př. n. l. 7

8 Kolem těchto základních časových údajů v posledních letech ortodoxně zaměření biblisté formují Velký biblický příběh, jenž příjímá biblický text více či méně jako bernou historickou minci. Za všechny můžeme uvést Bartholomewa a Goheena (Písmo jako Drama, 2004), kteří o dějinách lidstva a Boha pojednávají jako o dramatu o šesti aktech (vycházejí přitom z význačného anglického biblisty, N. T. Wrighta a jeho díla Nový zákon a Boží lid, 1992). Podle nich se drama Boha a lidí odvíjí v šesti dějstvích: Dějství první: Dějství druhé: Dějství třetí: Intermezzo: Dějství čtvrté: Dějství páté: Scéna první: Scéna druhá: Dějství šesté: Bůh zřizuje své Království: Stvoření. Vzpoura v Království: Pád. Král vybírá Izrael: Bůh zahajuje Vykoupení. Scéna první: Lid pro Krále. Scéna druhá: Země pro Jeho lid. Příběh o Království čeká na svoje završení: Období mezi Starým a Novým zákonem. Příchod Krále: Vykoupení se stalo skutečností. Zvěstování evangelia. Poslání církve. Z Jeruzaléma do Říma. Do celého světa. Návrat Krále: Vykoupení dovršeno. V rámci těchto šesti dějství pak Bartholomew a Goheen vybírají příběhy z Bible, které pokládají za důležité, a doplňují jimi drama, které popisují. Uvedl jsem tyto dva autory pouze jako příklad, jak je možné pojmout rozsáhlé biblické vyprávění, a pro naše účely jsou samozřejmě podstatná pouze první tři dějství, která bychom, v našem vyprávění mohli při zachování ortodoxního pohledu shrnout do dvou dějství, a nazvat je Od monoteismu k polyteismu a od Polyteismu k monoteismu, přičemž první dějství trvalo asi 2000 let a druhé dějství asi 1500 let. Velký příběh neomylnosti Dějství první: Od monoteismu k polyteismu V roce 4004 př. n. l. Bůh stvořil Adama a Evu přímo, aniž by docházelo k nějakému evolučnímu vyvoji, v určitém konkrétním prostoru, který nejsme schopni přesně určit pouze lze orientačně říci, že byl v blízkosti řek Eufratu a Tigridu. V tomto prostředí pro ně vysázel rostliny a stromy, z jejichž plodů měli jíst. Nedovolil jim jíst maso: Adam a Eva tedy byli vegetariáni, a zabíjení a smrt v ráji neexistovaly. Adam a Eva nenosily žádné oblečení, byli nazí. Zatímco vegetariánství přetrvalo až do potopy (podle biblické chronologie lidé tak byli vegetariány po dobu 1656 let), smrt mezi lidi vstoupila velmi záhy, stejně jako ošacení. Ačkoli totiž byli lidé Bohem stvořeni jako dokonalí, neznamenalo to, že by nemohli být vůči Bohu neposlušní. A jak je napsáno, dokonalí lidé byli záhy velmi neposlušní. Z lakonické zprávy se dá usoudit, že Adam a Eva v ráji nebyli dlouho, maximálně několik desítek let (Kain a Ábel se narodili mimo ráj, a byli dospělími muži, když Kain Ábela zabil, a Sét, třetí syn, se narodil, když Adamovi bylo 130 let). O počátcích činnosti prvního páru v Edenu bezprostředně po stvoření se tak dovídáme velmi málo (například jak společně naplňovali úkol podmaňování a rozšiřování zahrady ), a tento nedostatek informací může rovněž znamenat, že v ráji nezůstali dlouho. Původní dokonalé Boží dílo, člověk stvořený k Božímu obrazu, až s překvapivou rychlostí začal uskutečňovat ďáblovy skutky, a přeměnil se, téměř okamžitě, již v první generaci 8

9 k ďáblovu obrazu. Měl-li bych použít metaforu z 1. Jana 3:12, již v první generaci se člověk stal jako Kain, který byl ze Zlého a zabil svého bratra. Kromě toho se, rovněž záhy, vlastně ihned když se lidé začali množit na zemi, a rodily se jim dcery na zemi objevili vzdálení příbuzní z vesmíru, Boží synové, kteří po erotickém spojení s dívkami a ženami po sobě zanechali obry: polobohy pololidi. Tak po období 1656 let vedle sebe žila zkažená lidská rasa spolu s obry. To nedělalo dobrotu, a nakonec se ani mezi mnoha miliony, možná stamiliony lidí (nezapomeňme, že se neustále množili, a dožívali se řádově stovek let), ani mezi též početnými obry nenašel nikdo, kdo by mohl být ušetřen Božího hněvu. Jedinou výjimkou byl Noe, díky jehož spravedlnosti potopu přežilo celkem osm lidských duší. I obři se všichni utopili. Potopa byla velká, celosvětová, ale nevyřešila vůbec nic. Bůh sám Noemovi řekl, že přímým důvodem k vyhlazení všeho tvorstva je násilí (Ge 6:13), a nepřímým sexuální nemravnost, a tak by se dalo předpokládat, že zvolená metoda nápravy povede k zamezení obojího. To se ale nestalo, a ihned po potopě se k těmto metlám lidstva přidalo i opilství, nota bene opilství jediného spravedlivého předpotopního člověka, Noema. Bůh po potopě také umožnil člověku zvýšit násilí na zemi tím, že mu umožnil jíst maso ve skutečnosti nepřítomnost obrů, zabíjení zvířat a opilství jsou, ve srovnání s dobou před potopou, jedinými výraznými změnami ve společnosti po potopě. Několik staletí po potopě se všichni lidé opět proti Bohu vzbouřili. V době Pelega (jehož jméno znamená rozdělení ), který byl pátou generací od Noema, se lidé rozhodli zůstat na jednom místě (v protikladu k příkazu rozptýlit se po celé zemi), a postavit tam věž, která povede až do nebe. Bůh jim v tom zabránil tím, že z jedné společné řeči jich učinil několik, což způsobilo, že lidé stavby věže a města zanechali, a rozešli se do všech končin země, aby města a věže stavěli jinde a více, aniž by jim v tom Bůh nějakým dalším matením bránil. Jedním z takových megaměst starověku byl i Ur kaldejský, město s velkým věhlasem, ale špatné před Bohem, protože obyvatelé Uru se přestali hlásit k Bohu, který jejich předky vyhnal ze Šineáru, a místo něj si našli nejenom jednoho, ale mnoho jiných bohů (Jozue 24:2). A tak se to, stejně jako v případě trestu za potopu, zase nepodařilo. Řekl bych, že teď jsme dokonce v jednom z klíčových okamžiků biblického vyprávění, protože se poprvé dostáváme k polyteismu jako zásadnímu důsledku Božího trestu. Hebrejská bible nás totiž nenechává na pochybách o tom, že nějakých 1700 let (do potopy) byli lidé vegetariáni, bydleli v jedné oblasti, měli jenom jednu řeč, a znali jenom jednoho Boha, ke kterému všichni mluvili stejným náboženským jazykem (Ge 10). Monoteismus zůstával více či méně v podvědomí i v následujících dvou nebo třech staletích, ale je jenom logické, že v období po rozmetení do všech koutů a zmatení jazyka došlo i k zatemnění mysli a k zavedení falešných náboženských představ. Každé místo nebo město, které lidé založili, od této chvíle mělo svého boha, často mnoho bohů. Otázkou je, zda si lidé v tom zmatku mohli počínat jinak. Mohli, či nemohli? A zda je proto můžeme vinit ze špatných náboženských představ. Můžeme, či nemůžeme? Královna Helena z dávného města Tróje, krásná to žena, o kterou se ucházeli hrdinové ze světa lidí i bohů, nám v Goethově Faustovi odpovídá: Entferne diesen Guten, laß ihn frei; Den Gottbetörten treffe keine Schmach. Ten chrabrý muž ať vstane; propusť jej; Kdo bohy zmaten byl, je bez hany. Proto stojí definitivně za povšimnutí, že jestliže podle Hebrejské bible jsme na této planetě něco kolem 6000 let, dobrou třetinu z toho jsme měli jenom jednu společnou řeč a uctívali 9

10 jsme jenom jednoho Boha. A podle Hebrejské bible jsme přešli z monoteismu k polyteismu jako důsledek Božího trestu. Dějství druhé: Od polyteismu k monoteismu 2100 až 500 př. n. l. Scéna první: Období patriarchů (2166 nar. Abrama 1805 smrt Josefa) Bůh se situaci, již potřetí, znovu rozhodl řešit tím, že opět vybral někoho se sklonem ke spravedlnosti. Po Abelovi a Noemovi to byl otec Abrahám, původním jménem Abram. Zatímco jeho otec Terach v Uru uctíval celou řadu bohů, Abrahám uvěřil, že s ním mluví Prvotní, Svrchovaný hybatel, a to mu bylo počítáno za spravedlnost. Zde je jeden z klíčových okamžiků Hebrejské bible: Když Bůh viděl, že po zmatení jazyků lidé nastoupili dráhu k polyteismu, rozhodl se situaci řešit tím, že kolem roku 2100 př. n. l. pro navrácení lidstva k monoteismu vybral jednoho člověka (všichni ostatní, včetně jeho rodiny, již byli polyteisté), kterému zjevil, že mnohobožství nedává žadný smysl, a v jehož rodové, potažmo národní linii (Izák Jákob Josef Mojžíš Jozue Soudci Samuel Saul David atd.) se od tohoto okamžiku bude udržovat víra v jednoho jediného Boha. Jaké byly osudy této vybrané rodiny? Odměnou Abrahámovi za spravedlnost a víru v jediného Boha byl potomek Izák, který se Abrahámovi narodil přesně v době, kdy mu bylo 100 let. Izák je jednou z nejsmutnějších postav hebrejského vyprávění. Když byl malý, nějak zvláštně si ho dobíral (text naznačuje možné sexuální narážky, protože sloveso zde použité (mesachek) je stejné, jako když Izák laskal Rebeku, sr. Ge 21:9 a 26:8, Jeuzalémská bible, česky) jeho o 14 let starší bratr Išmael do takové nesnesitelné míry, že to přesáhlo všechnu matčinu trpělivost, a Izák o bratra zásahem Sáry, své matky, natrvalo přišel. O pár let později, se jako teenager musel smířit s tím, že ho jeho vlastní otec chtěl obětovat na oltáři Bohu. Jeho matka Sára, která stála za vyhnáním Išmaele, zemřela ve stáří 127 let, asi 17 let po Akedě, až dodnes nepochopitelné scéně obětování. Vyhnání bratra na smrt, Akeda i následný skon protektivní matky zasáhly Izáka hlouběji, než mohl unést. Vyrovnával se s tím nejprve kontemplativním rozjímáním, ale tři roky po zesnutí Sáry, ve svých 40 letech, si Izák vzal svoji příbuznou Rebeku, do které se zamiloval, a ve které po smrti své matky došel útěchy (Ge 24:62 67). To ještě netušil, že Rebeka vymyslí, naplánuje a pomůže provést jeden z největších zaznamenaných biblických podvodů, jehož přední obětí se stane on sám. Dvacet let nemohli mít děti, a když se to podařilo, měli dvojčata, která jim dělala řadu mrzutostí. Starší si bral manželky odjinud, a mladší, jak je uvedeno výše, Izáka neslavně s pomocí matky podvedl. Izák na tom nebyl nejlépe ani se zdravím. Ačkoli se Izák dožil 180 let, jeho 77letý syn Jákob se vůči němu mohl dopustit hrubého podvodu proto, že podle Genesis 27:1 Izák zestárl a zeslábl mu zrak, takže neviděl (o zrak přišel, patrně když mu bylo kolem 137 let). To znamená, že nejméně dalších 43 let strávil život ve tmě, a byl zcela odkázán na pomoc druhých. Přesto je o něm kupodivu napsáno, že zemřel jako spokojený člověk. Odtud snad rčení, že smrt je milosrdná. Jak už bylo zmíněno, Jákob byl doma až do známého podvodu, kterého se dopustil, když mu, podle biblické chronologie, bylo 77 let. Byl za svůj podvod potrestán, když se od svých 84 let musel potýkat se dvěma manželkami a dvěma konkubínami a byl opětovně podváděn stejným způsobem, jakým podvedl svého otce prostřednictvím podvodů za pomoci ošacení. Lea se převlékla za Ráchel a bratři po předstíraném uchvácení Josefa divokými zvířaty Jákobovi jako 10

11 důkaz Josefovi smrti předali Josefův oděv ( suknici barev proměnných ) namočený ve zvířecí krvi (Ge 37:3, 32, 33 KB). Řekl bych: Suknici barev mámivých. Jákobovy čtyři ženy mu v intervalu pouhých 7 let, mezi jeho 84. a 91. rokem, porodily 11 synů a jednu dceru a později ještě jednoho syna. Nejmladšímu synu Josefovi bylo 17 let, když byl v roce 1898 př. n. l. prodán do Egypta. Tam se stal ministerským předsedou, a Jákob s celou rodinou, v celkovém počtu buď 70 (masoretský text) nebo 75 (Septuaginta a svitky od Mrtvého moře) členů za ním přišel ve svých 130 letech, v roce 1876 př. n. l., aby zde po 17 letech, ve svých 147 letech, zemřel. Tak se se svou šťastnou sedmičkou nerozloučil ani při smrti (ve věku 77 let získal prvorozenectví a požehnání, ve věku 97 let se smířil s Ezauem). Ve 147 letech pak Jákob vtáhl nohy do postele, skonal a byl připojen ke svému lidu. Klub smrti se šťastnou sedmičkou na konci je pozoruhodný. Namátkou jsou jeho členové Sára (127), zakladatel kněžské třídy, Lévi (137), Amram, otec Mojžíše (137), a již zmíněný Jákob (147). (Chronologie, viz Walton, 1994 i dále, pokud není uvedeno jinak). Během těchto více než tří set let se odehrála celá řada dalších, více čí méně závažných událostí, z nichž nejdůležitější je opětovné zjevování se Boha patriarchům a uzavírání budoucích a prorockých smluv s nimi. Podstatou těchto smluv je zaslíbení země, potomstva a požehnání, tedy ujištění, že ačkoli se jejich potomci jednoho dne dostanou na (400 nebo za 430 let) do otroctví do neznáme země, Bůh jim požehná tak, že je odtud se vztaženou paží vysvobodí, pobije provorozené syny otrokářů a vyžene bezbožné a nemravné obyvatele jiné země, kterou jim pak dá do věčného vlastnictví. Zemí otroctví (v němž prvorození synové těch nejposlednějších faraonových služebníků, de facto otroků, byli také z nějakého důvodu pokládáni za otrokáře) se ukázal být Egypt, a Zemí zaslíbenou (pro Izraelity), ačkoli Zemí prokletou (pro původní obyvatele), byl Kanaán. Scéna druhá: Egypt Jeruzalém Babylon Jeruzalém Velký příběh neomylnosti Hebrejské bible pokračuje tím, že po 430 letech Izraelité opravdu byli zázračnou Boží mocí z Egypta vysvobozeni, a to v roce 1446 (nebo 1230) př. n. l., a po 40 letech putování na poušti začali v roce 1406 s Boží pomocí dobývat Kanaán, který po 6 letech bojů přešel do jejich vlastnictví. Následně dochází v biblické zprávě k určitému konfliktu (kniha Jozue versus kniha Soudců) mezi tím, do jaké míry byl Kanaán vlastně dobyt. Ale i z neomylného vyprávění je patrné, že Kanaánci existovali bok po boku s Izraelity nejméně do okamžiku zavedení sjednocenné monarchie, nejprve za krále Saula (kolem roku 1030 př. n. l.), a později za Davida (kolem roku 1000 př. n. l.), a Šalamouna (cca př. n. l.). Kanaánští bohové, zejména Baal a Ašhera, se v průběhu celého období Soudců (i během období monarchie, sjednocenné i rozdělené) prokazovali jako velká překážka na cestě k monoteismu. Ačkoli jejich bůh Dagon nebyl Izraelity uctíván, jako další odpůrci Božího lidu se prokázali Filištíni, kteří zhruba od 12. století začali obývat pobřeží Středozemního moře a odtud expandovat do vnitrozemí, přes Šefelskou pláň, směrem ke kopcům, kde byli soustředěni Izraelité. Saul byl jejich velkým odpůrcem a dosáhl nad nimi velkých vítězství, zatímco David byl tu jejich spojencem, tu jejich odpůrcem, a těžko soudit, kde vlastně stál. Na rozdíl od Šalamouna, monoteismus Davida není nikdy zpochybněn, a přes útrapy rozdělené monarchie, na severní ( př. n. l.) a jižní, ( př. n. l.), přetrvává víra v jednoho jediného Boha, který dosáhne naprostého vítězství a posvětí své jméno, zejména v době judských králů Hezechiáše ( př. n. l.), a především Joziáše, zhruba o 100 let později ( př. n. l.). To se ale nestalo, naopak, v roce 587 celý národ zasáhla ohromná tragedie v podobě zničení Jeruzaléma a hromadného odvedení obyvatelstva do babylónského zajetí králem Nabuchodonozorem. Věrný ostatek se ale odtud po 50 letech slavně vrací, přesně podle 200 let staré 11

12 a neomylné Izajášovi předpovědi o Cýrovi, aby jako projev díků a nového příklonu k Bohu, tomuto aktivnímu, sliby dodržujícímu Bohu, vystavěl druhý chrám. Vidíme tedy, že v metanarativním vyprávění Hebrejské bible, druhotně převzatém ve Velkém příběhu neomylnosti, se Bůh od samého počátku lidem zjevuje jako jediný Bůh a že pouze v důsledku lidské vzpoury proti tomuto jednomu Bohu dochází k tomu, že si lidská mysl začne vymýšlet bohů více. Bůh však danou situaci řeší víceméně rychle tím, že o absurdnosti mnohobožství informuje jednoho člověka, v jehož rodové linii se monoteismus udržuje po tisíciletí, aby dosáhl vrcholu mezi lety 600 až 500 př. n. l. Tehdy stavbou druhého, Zorobábelova chrámu, dokončeného roku 515 př. n. l. a zasvěceného jednomu jedinému Bohu, židé definitivně potvrdili svůk příklon k víře, jejíž podstatou je, že celý svět je spravován pouze jedním Bohem, přičemž ostatní bohové jsou pouhá fikce, neexistují, jsou výplodem lidské mysli. Je to komplexní vyprávění, ba mnozí, včetně mě, by řekli, že je to vyprávění, jehož hloubka se nedá slovy zcela vypovědět, a že pro ty, kdo se jím chtějí nechat poučit a vést, vždy mělo, má a bude mít hodnotu, která je povede k jedinému Svrchovanámu hybateli všech věcí a událostí v tomto světě. Čtení Hebrejské bible zároveň zcela jistě vede k tomu, abychom se naučili chápat rozdíl mezi dobrem a zlem, a snažili se uplatňovat dobro. Toto čtení dále vede k tomu, že nutně musíme přemýšlet o mravních hodnotách, podle kterých žijeme a že se na základě našeho čtení můžeme chopit mravních hodnot, o kterých jsme přesvědčeni, že pocházejí od Boha a jsou prospěšné nám, naší rodině, společnosti, ve které žijeme, a nakonec i celému světu. Znalost Hebrejské bible a její hodnota pro smysluplný život, neřku-li pro pochopení Boha, jsou nezastupitelné a ničím nenahraditelné. Problém spočívá v tom, že je to pouze vyprávění, a ne historické dílo, ačkoli není pochyb o tom, že jako v každém vyprávění ze života v něm je jádro pravdy. Jakmile ale někdo začne trvat na tom, že všechno v Hebrejské bibli je zároveň historickou pravdou, dostane se do neudržitelných problémů. V části, která následuje, proto předložím jinou metanaraci, takovou, která vychází ze současného akademického prostředí, metanaraci, jejímž cílem je uvést vyprávění v Hebrejské bibli do konkrétních historických souvislostí. Jak jsem uvedl, není to vyprávění nepřátel Hebrejské bible. Naopak, je to vyprávění těch, kdo ji bedlivě, a mnohdy s hlubokou úctou, čtou, přemýšlejí o ní, a snaží se jí porozumět nejen jako nejvlivnějšímu literárnímu dílu západní civilizace, ale i jako knize, v jejímž celkovém vyznění k nám promlouvá Bůh. Nicméně to, že z Hebrejské bible k nám promlouvá Bůh, však zároveň nutně neznamená, že bychom ji měli brát doslova a do písmene jako zdroj historických událostí, ani že přijmeme klasická a dnes už bohužel velmi problematická tvrzení o jedinečnosti jejího vzniku či historické přesnosti. 12

13 Část II Druhý Velký příběh: Hebrejská bible byla napsána lidmi, a jako taková je omylná, nepřesná a zaujatá svojí vlastní pravdou Věnujme se nejdříve prvním jedenácti kapitolám první knihy Hebrejské bible. Abychom jim mohli lépe porozumět, je nutné se zbavit nejméně tří vžitých představ, a sice že úvaha o stvoření v těchto kapitolách je prvotní a jedinečná (jakoby nikoho nikdy předtím nenapadlo přemýšlet o tom, jak byl svět stvořen), že příběhy v této zprávě jsou originální (původní) a jedinečné a konečně že prvních 11 kapitol bylo napsáno Mojžíšem v době (orientačně) kolem roku 1500 nebo 1300 př. n. l.. Oproti těmto vžitým představám je naopak nutné vážně uvažovat o stanovisku, podle kterého obsah v Genesis 1-11 je poměrně moderním (definitivní podobu tento obsah dostal mezi 10. a 5. století př. n. l.), upraveným a především přejatým vyprávěním, které bylo v původní formě vytvořeno civilizacemi existujícími tisíce let předtím, než se Mojžíš vůbec narodil. Z mnoha autorů (viz Seznam použité literatury), kteří přesvědčivě dokumentují, jak autoři Genesis 1 až 11 pracovali s přejatým textem, jsem jako nejpřehlednějšího nakonec shledal profesora Michaela Coogana. Následující odstavce jsou proto vesměs založeny na prvních třech kapitolách z jeho knihy Starý zákon (Old Testament, 2006). První vlaštovka, která, ač jaro neudělá, na něj rozhodně poukáže, k nám přilétá v okamžiku, kdy přijmeme vysvětlení profesora Coogana o správném překladu prvního verše první kapitoly první knihy Bible, který začíná vedlejší větou časovou a který zní (viz též Jeruzalémská bible, česky, pozn. pod čarou) : Když Bůh začal tvořit nebesa a zemi země byla beztvará prázdnota a tma zahalovala Hlubinu, a Boží vítr vířil nad vodami potom Bůh řekl: Budiž světlo a bylo světlo. Rozdíl mezi tímto a nám známým zněním ( Na počátku Bůh stvořil nebesa a zemi ) spočívá v tom, že verš v překladu, jak jej známe my, navozuje myšlenku creatio ex nihilo, stvoření z ničeho, myšlenku, která původního pisatele rozhodně nezajímá, a která je projevem daleko pozdějšího kulturního a teologického uvažování. Stejně jako ho vůbec nezajímá odpověď na vědeckou otázku, jak a kdy vznikla hmota, což je znovu záležitost, která eminentně zajímá moderního člověka teprve od 18. století. Pisatel prvního verše Bible nám zato chce sdělit, jak se podle jeho soudu stalo, že byl zformován vesmír, neboli jakým způsobem Bůh začal organizovat hmotu, která do té doby existovala v chaotickém stavu. Klade si otázku, proč slunce vychází a zapadá na stejném místě, a ne každou chvíli někde jinde, kde se vzal a jakou funkci má měsíc, proč oceán má své hranice, proč a kde se vzal život, a hlavně proč je všechno tak dobře uspořádané a dochází k tomu, že původně všude vládl chaos (který podle své představy popisuje), a tento chaos se Božím slovem přeměnil v pořádek (viz též Ztracený svět první knihy Mojžíšovy, The Lost World of Genesis, John Walton, 2009). V křesťanském chápání převážilo spojení s textem u Jana 1:1, a proto došlo k prosazení méně správného, žel naprosto dominantního překladu Genesis 1:1, jak ho všichni známe. Tolik první vlaštovka. Druhou vlaštovkou na cestě k jaru prozření je uvědomění si skutečnosti, že pisatel Genesis byl pouze jedním v celé řadě autorů, kteří si v Mezopotámii, Babylonii, Asýrii a Egyptě kladli otázku, jak a kým byl svět stvořen. Ba co víc, pisatel Genesis byl jedním z pozdě příchozích, tím, kdo vzal již existující text a podle svého pochopení s ním pracoval. Musíme si na tuto myšlenku zvyknout, protože většina námětů v Genesis 1 až 11 byla promýšlena a průběžně 13

14 písemně zachycována dávno předtím, než se jich chopil biblický autor. Pochopení této časové posloupnosti je zásadní, protože poskytuje odpověď na dvě otázky: Proč má Genesis tolik společného s babylónskými mýty? Tyto mýty v této oblasti po staletí předtím dominovaly při vyprávění o vzniku vesmíru, země a lidí. Proč se nám Genesis zdá značně odlišnější, rozumnější a proč je nám bližší? Protože byla psána o mnoho staletí později a její pisatelé měli tutéž výhodu, jakou má vědec 21. století před vědcem ze století osmnáctého: není chytřejší, ale může výhodně vycházet z tvrdé práce svého předchůdce, a některé omyly proto nebude opakovat. Nechci tím vůbec říci, že ať již Hebrejská bible nebo Bible jako celek není inspirovaná a je pouhým produktem lidského úsilí. Ale o lidském úsilí, zejména ze strany dalších a odlišných přispěvatelů, je nutné především vědět, a pak je třeba jejich píli ocenit, a ne tvrdit, že jsme se někam posunuli i bez nich. Když dám gól po přihrávce od spoluhráče, neměl bych tvrdit, že jsem zápas vyhrál já sám. Ostatně, bude to zřejmé, až srovnáme některé babylónské eposy s biblickým vyprávěním. Začněme eposem Enuma Eliš. A protože jsem si jistý, že většina čtenářů této práce o tomto eposu naprosto nic neví, připravme se na delší vyprávění, které ale bude za vynaložené úsilí rozhodně stát. Nechtěl jsem se předcházející větou nikoho dotknout (ještě nedávno jsem do této skupiny rozhodně patřil), ale stylizoval jsem ji úmyslně nepříjemně, abychom si my, znalci Bible, uvědomili, jak bídně na tom vlastně jsme. Scéna první: Počátky světa Epos Enuma Eliš Enuma Eliš jsou první dvě slova z eposu, která zároveň slouží jako jeho titul, a v překladu znamenají Když na výšinách. Epos Když na výšinách začíná tím, že posluchače/čtenáře seznamuje s existencí dvou božských principů, které byly zároveň pradávnou realitou před stvořením světa. Jedním z nich byla bohyně Tiamat, bohyně slaných vod, a jejím partnerem byl bůh Apsu, bůh sladkých vod. Splynutím jejich vod vznikla první generace dalších bohů, kteří ale časem začali být příliš hluční, a proto se je Apsu a Tiamat rozhodli odstranit. Apsu začal boj sám, ale byl přitom zabit jedním z mladších bohů. To mělo za následek, že Tiamat sešikovala všechny dostupné síly, a mladíci rázem věděli, že jim moc času nezbývá. Také oni se rychle dali dohromady a za svého vojevůdce si zvolili Marduka. Jednou z hlavních zbraní Marduka byl silný vítr, který Marduk prohnal tělem Tiamat, zcela ji ochromil, takže potom pro Marduka již bylo zcela snadné proklát jí šípy a probodnout její srdce. Nakonec poté, co celou Tiamat rozsekl vpůli, Marduk z jedné její poloviny vytvořil oblohu a ze druhé zemi. Jak byl v tom tvůrčím zápalu, zdálo se mu dobré, aby rovněž vytvořil různá nebeská tělesa, a zaměstnal ostatní bohy tím, že se o ně budou starat. Těm se to ovšem hrubě nelíbilo. To chápu, protože takový bůh měsíce se musí každý večer dostavit do služby, aby se staral o světlo copak to je život? Marduk uznal tyto a jiné námitky za oprávněné, a celou situaci vyřešil tím, že použil krev mrtvého vojevůdce Kingu, který proti němu bojoval na straně poražené Tiamat, a z jeho krve vytvořil lidi výlučně za účelem osvobození mladších bohů od otravné práce: Krve nahromadím a kostem dám vznik. Divocha ustanovím, člověk dám mu jméno. Vskutku, divocha vytvořím a službou bohům pověřím. A bohové si odpočinou. Jak vypadá srovnání eposu Enuma Eliš a biblické zprávy o stvoření? 14

15 Enuma Eliš a Genesis Jistě, co je patrné na první pohled mezi Genesis a Enuma Eliš, jsou příkré rozdíly. V Enuma Eliš jsou bozi amorální, sobečtí, můžou podlehnout jeden druhému, a lidé jsou stvořeni jako vedlejší produkt za účelem služby bohům. V Genesis je jeden svrchovaný Bůh, nemá za potřebí s nikým bojovat a lidi stvoří ne z krve mrtvého nepřítele, ale z prvků země ke svému obrazu proto, aby je učinil správci země. Nicméně, první podobnost, která se naskýtá, vyplývá z toho, když si uvědomíme správný, pozdějším přístupem nezatížený překlad Genesis 1:1: Když na počátku, a to, že Enuma Eliš začíná stejnou časovou spojkou Když na výšinách. Oba dva popisy se věnují určitému časovému okamžiku uspořádaní světa z chaosu do pořádku a začínají stejně. Vzhledem k tomu, že Enuma Eliš je výrazně starší, dá se nezvratně usoudit, že biblický autor babylónský epos znal, své vědomosti o stvoření na něm zakládal a svoji práci začal jako polemiku s ním. Druhá podrobnost se týká 2. verše, a v něm slova (vodní) hlubina, které v hebrejštině zní tehom, a je nepopiratelně lingvisticky příbuzné se jménem bohyně Tiamat. Tehom se nikde v Bibli nevyskytuje s určitým členem, a tak by spíše než obecné jméno hlubina mělo být překládáno jako jméno vlastní, totiž jako Hlubina. To by potom znamenalo, že ve druhém verši Genesis stále máme pozůstatek starého babylonského mýtu, zejména když vezememe v úvahu to, že nade vším vane Boží vítr (ruach). Ten je potom připravený k boji s bohyní vod Hlubinou, stejně jako je vítr Mardukovou nejsilnější zbraní při potření Tiamat neboli chaosu. V Genesis 1:1 3 je tato podobnost bitva mezi bohy zahalena tím, že Bůh nadále tvoří pomocí svého slova, a k žádné bitvě nedochází. Nezapomeňme ale, že Genesis 1 je produktem již osvícené kněžské třídy ze šestého nebo pátého století př. n. l. V jiných, starších částech Hebrejské bible, jsou odkazy na bitvu mezi bohy při stvoření stále aktuální. Velmi zřetelné je to v Žalmu 74:12 17 nebo v Izajáši 51:9 10. Ale i další texty, jako například Job 26:12 14, Žalm 89:10 11 a řada míst v Žalmu 104 jasně svědčí o tom, že se izraelský Bůh při stvoření angažoval v kosmické bitvě. Závěrečná podobnost mezi eposem Enuma Eliš a biblickou zprávou spočívá v tom, když si uvědomíme jeden zajímavý detail. Ten spočívá v tom, že zatímco Bůh při tvoření neživých nebo nižších forem života vždy jedná sám A Bůh řekl když vytváří člověka, obrací se k někomu se slovy: Učiňme člověka k našemu obrazu, podle naší podoby (1:26). Použití množného čísla tady, stejně jako v dalších textech Genesis (3:22, 11:7), v žádném případě není náhodné a může znamenat, že se Bůh před tímto vrcholným aktem stvoření, kdy stvořené bytosti budou podle podoby bohů, obrací ke shromáždění bohů a informuje je o svém záměru. Podobně totiž v Enuma Eliš oslovuje Marduk shromážděné bohy a dostává jejich souhlas k zabití Kingu a k vytvoření lidí z jeho krve. Rovněž z dalších biblických textů je zřejmé, že existence boží rady neboli božských bytostí, s nimiž Bůh své záměry konzultuje, je pro pisatele Hebrejské bible danou skutečností například Job 1:6, Ž 82:1, Jer 23:18. Nejedná se přitom o anděly, protože představy o andělích se do hebrejského myšlení dostávají až daleko později. A ovšem, andělé monoteismu jsou bývalí bohové polyteismu. Epos o Gilgamešovi Jiný epos, který ukazuje, jak bibličtí autoři pracovali s textem, který přejali od okolních národů, je Epos o Gilgamešovi. Jako i v případě Enuma Eliš bude pro většinu z nás patrně neznámý, a proto o něm uvedu podrobnější informace, než jej začneme srovnávat s biblickou zprávou, (pro českého čtenáře může být v této souvislosti zajímavá kniha Tomáše Sedláčka Ekonomie dobra a zla, 2012, ve které se tomuto mýtu podrobně věnuje). Na celkem 12 hliněných tabulkách je to rozsáhlé, poutavé čtení, zabývající se stejnými, existencionálními otáz- 15

16 kami, jako první kapitoly Genesis. Jakmile si to uvědomíme, Epos o Gilgamešovi se pro nás může stát třetí vlaštovkou na cestě k jaru bořícímu ledy západní neznalosti, a z ní plynoucího pocitu náboženské a kulturní jedinečnosti. Epos o Gilgamešovi byl jedním z nejpopulárnějších, nejrozšířenějších a nejstarších (nejranější verze sahají do 3. tisíciletí př. n. l.) epických příběhů vyprávěných v oblasti Blízkého východu. Jak svůj překlad Gilgameše uvádí Herbert Mason: Ač příběh starý, pradávný, vyprávěn nepřestane být. O muži, jehož přítel milovaný, uštknut smrtí dýchat přestal a žít. Zakusil Gilgameš, vládce mocný, bezmocným být když život Enkida, druha svého nemoh obnovit. Gilgameš, podle legendy bůh po své matce, bohyni Moudrosti Ninsun a smrtelník po svém otci, knězi města Uruku, byl od Velké potopy pátým králem tohoto slavného města (o tom, zda byl skutečnou historickou postavou, se vede diskuse). V určitém okamžiku Gilgamešovi vlády si na něj pro příkrost jeho jednání a nerozumné požadavky stěžovali jak jeho vojáci, tak i obyvatelé Uruku, a místem, kam svoji stížnost zaslali, bylo shromáždění bohů. Ti usoudili, že stížnost je oprávněná, a že je třeba vzbudit Gilgamešovi protivníka, který mu bude schopen čelit. Bohyně Aruru vzala tedy hlínu, a z ní vytvořila divocha jménem Enkidu, který své mládí prožil v plné harmonii s přírodou, nahý mezi zvířaty, nikdy nestříhaný, člověk zcela nezatížený civilizací, přítel a pomocník všech zvířat. Jako ochránce zvířat se ale dostal do sporu s jedním lovcem, kterému se nelíbilo, že mu Enkidu vysvobozuje kořist z nakladených pastí. Polovník zašel až na místa nejvyšší, a Gilgameš mu poradil a obstaral krásnou prostitutku Šamhat, kterou s lovcem poslal nazpátek k Enkidovi. Nevinný Enkidu ani na chvíli nepomyslel na žádný odpor, a šest dnů a sedm nocí prožíval se Šamhat sexuální opojení. Ale běda! Když si chtěl trochu odpočinout, a vrátit se do přírody, zjistil, že před ním gazely prchají, a že ztratil část své nezkrotné energie a síly. Vrací se proto k Šamhat a ptá se jí, co se stalo. A tak se dovídá, k čemu sexuální zasvěcení (kromě odcizení se od přírody), ještě dále vedlo: Stal ses moudrým, Enkidu, stal ses podobným bohu. Proč bys nadále měl přebývat se zvířaty v kraji bez hranic? Vstaň, a pojď se mnou do města. Enkidu pak od Šamhat obdrží své první šaty a vydají se do Uruku, kde se Enkidu utká s Gilgamešem, a v boji si svým hrdinstvím získá jeho náklonnost a přátelství. Vzápětí se spolu vydávají na cestu plnou dobrodružství a nástrah, z nichž vesměs vycházejí vítězně, až na tragickou příhodu s bohyní Ištar. Ištar se rozhodne Gilgameše svést, ale je jím poněkud příkře odmítnuta, a za to jej potrestá prokletím jeho přítele Enkida, který po návratu do Uruku skutečně umírá. Podobnosti s prvními dvěma kapitolami Genesis jsou v tomto případě k nepřehlédnutí. Adam i Enkidu jsou božstvem vytvořeni z půdy země, a to jako vznešené, nevinné a nezkažené bytosti, které v přirozeném stavu, nazí, žijí v souladu s přírodou. Ta jim poskytuje své plody, aniž by museli vynaložit nějaké zvláštní úsilí, a žijí šťastně a spokojeně s tím a v tom, co mají. Stejně jako Adam a Eva poznají dobré a špatné, a tak se stávají podobnými Bohu a zaplatí za to nejdříve ztrátou své nevinnosti, poté vyhnáním z ráje a nakonec smrtí tak i Enkidu pozná jiný způsob života, získá tím moudrost, stane se podobným bohům a zaplatí za to, nejprve ztrátou své nevinnosti, pak vyhnáním z panenské přírody a nakonec smrtí. 16

17 Je pravda, že zatímco v případě Adama a Evy je příčinou změny jejich stavu neposlušnost Boha, v případě Enkida je to jeho pohlavní styk. To není malý detail, ale ani to nemůže zakrýt, jak jinak jsou si oba příběhy podobné. Ale smrtí Enkida nekončí ani vyprávění o Gilgamešovi, ani další podobnosti mezi tímto eposem a Biblí. Gilgameš, Utnapištim a Noe Smrt Enkida Gilgameše nesmírně zarmoutila, a zároveň si uvědomil, že i on jí podléhá. Toto vědomí jej vyhnalo na další cestu, tentokrát ne za dobrodružstvím, ale za nesmrtelností. Jeho hledání jej dovede přes oceán smrti až ke starci, který se jmenuje Utnapištim, který Gilgamešovi vypráví, jak se bohové rozhodli potrestat lidi, a seslali na ně potopu. Utnapištim jako jediný nalezl přízeň Ea, jednoho z Bohů, který jej varoval, a dal mu podrobné pokyny, jak vystavět archu, na které Untapištim spolu se svojí manželkou potopu přežil. Jako projev díků Utnapištim přinesl bohům ihned oběť a ti jej za to, spolu s jeho manželkou, učinili nesmrtelnými. Protože potopa byla jedinečná událost, Gilgameš bohům už podobnou oběť přinést nemůže. Nicméně, na naléhání manželky Utnapištim Giglamešovi prozradí, že když sestoupí na dno moře, nalezne tam rostlinu, která mu zajistí věčnou sílu mládí. Gilgameš rostlinu skutečně nalezne, ale je o ni připraven hadem, který ji Gilgamešovi ukradne. Tak Gilgameš přijde o možnost získat zpět své mládí, a v zoufalství se vrací do Uruku zatímco had svléká svoji kůži a obnovuje své mládí Každý čtenář Bible opět na první pohled vidí nepřehlédnutelné pararely. Na prvním místě je to skutečnost potopy jako takové: potopa není informace, kterou by Bůh zjevil Mojžíšovi. Potopa je mýtus, který Hebrejská bible převzala z mezopotámského vyprávění. Noe je mezopotámský Utnapištim, strom života z ráje je rostlinou z mořského dna, božstvu je přinesena oběť. A jak je to s hadem? A had, ten se směje. Je pravdou, že i zde nalézáme nejenom výrazné podobnosti, ale i podstatné rozdíly. Bůh sesílá potopu na lidstvo jako trest za mravní zkaženost, zatímco bohové jsou rozezlení, že lidstva je příliš mnoho a dělá hluk, který je ruší v odpočinku. Utnapištim získá svoji nesmrtelnost proto, že bohové maji hlad, a přinesením oběti bohy hladu zbaví. Nicméně, převzetí příběhu a práce s ním je zcela něco jiného než být jedinečným způsobem informován Bohem o něčem tak zásadním jako potopa (z učenců, kteří se systematicky věnují tématu srovnávání rozdílů a podobností v Genesis, na první místě stojí Nahum Sarna a jeho dílo Jak chápat Genesis, Understanding Genesis, 1966). Chápeme tedy, že pokud se jenom trochu seznámíme s kulturním a filosofickým prostředím dědictvím, ve kterém úvodní kapitoly Hebrejské bible vznikaly, nemůžeme než vážně přehodnotit náš postoj o její jedinečnosti a originalitě, přičemž nám ale stále zbývá zásadní prostor pro uvažování o Božím působení na její vznik. Kdo napsal Pentateuch? Dalším z klasických tvrzení zastánců neomylnosti Hebrejské bible je to, že Mojžíš napsal celý Pentateuch neboli všech prvních pět knih Hebrejské bible, které jsou po něm pojmenovány. Zcela jisti si však můžeme být následující skutečností: V současné době neexistuje žádný seriozní biblista, a to ani mezi přesvědčenými ortodoxními, katolickými, protestantskými či evangelikálními učenci, kdo by tento názor prosazoval. Na tomto poli panuje obecná shoda v tom, že Pentateuch je sestaven z mnoha zdrojů, z nichž Mojžíšův možný písemný odkaz je pouze jedním z pramenů, z nichž Pentateuch sestává. O Mojžíšovi jako autorovi některých písemných dokumentů vypovídají například Ex 17:14; 24:4, 12; 34:27 28; Nu 17:2; 33:2; 17

18 a De 31:24 (Hoffmeier, 2005, 181). Nicméně, jak to výstižně vyjádřil přední katolický učenec Joseph Blenkinsopp: Co si vyžaduje vysvětlení není, proč většina lidí přestala věřit v dogma Mojžíšova autorství (celého Pentateuchu), ale proč tomu vůbec někdo někdy začal věřit (Blenkinsopp, 1992, 1). Ruku v ruce s tím, že Pentateuch (a potažmo celá Hebrejská bible) má mnoho autorů, jde i pochopení toho, že tyto knihy, a příběhy v nich popsané, mnohdy nebyly napsány v době, do které jsou situovány, ale daleko později. Tak například první kapitola první knihy Mojžíšovy pokud se domníváme, že autorem byl Mojžíš by musela být napsána v době života Mojžíše, to znamená přibližně v století př. n. l. Vše ale nasvědčuje tomu, že první kapitola Genesis byla napsána jako jedna z posledních, ne-li jako vůbec poslední kapitola v Hebrejské bibli! Zdá se totiž, že alespoň v konečné podobě první čtyři knihy Hebrejské bible, stejně jako celý Tetrateuch, patří do redakčního autorství kněžské třídy, která závěrečné sestavování Tetrateuchu z tehdy dostupných historických pramenů započala v exilu kolem roku 550 př. n. l. v Babylóně a dokončila jej po návratu z exilu v 5. století př. n. l., to jest zhruba o tisíc let (!) později, než je údajné autorství Mojžíšovo. Jinými slovy, první čtyři knihy Hebrejské bible byly zřejmě dokončeny o tisíc let později, než jak se běžně věří. Kolem roku 550 př. n. l., tedy rovněž v exilu, dostala svoji definitivní podobu i další velká část Hebrejské bible, jejímž jádrem je Deuteronomium, a která je běžnou zkratkou označována jako Deuteronomistická historie (Noth, 1943). Jedná se o následujících sedm knih: pátá kniha Mojžíšova, Jozue, Soudců, 1. a 2. Samuelova, 1. a 2. Královská. Nothova práce znamenala velký posun od Welhausenovy dokumentární hypotézy (1878, Geschichte Israels) v tom, že ponechala Welhausenovy čtyři základní zdroje Hebrejské bible (jahvistický, elohistický, kněžský a deuteronomistický), ale místo, aby je chápala jako čtyři jednotlivé autory, rozumí jim spíše jako dílům sestaveným těmito čtyřmi autory z mnoha historických zdrojů. Jedním z posledních významých učenců, který dále Deuteronomistickou historii rozvedl, byl Frank Cross (Cross, 1973). Cross kromě exilového redaktora ze 6. století př. n. l. (Dtr2) ještě rozlišuje redaktora předexilového ze 7. století př. n. l. (Dtr1). V současné době na Welhausena, Nota a Crosse navázala celá řada dalších učenců, nejvýznamněji R. E. Friedman v díle Bible a její poznané zdroje (The Bible with Sources Revealed, 2003). Mimochodem, když jsem s profesorem Friedmanem naposledy mluvil, vyjádřil nadšený souhlas s překladem své knihy do češtiny. Byl by to nesmírný počin, protože jejím unikátním rysem je to, že jde o překlad Pentateuchu, v němž jsou jeho základní textové zdroje graficky a barevně odlišeny, takže místo učení se složité teorii čtenář ihned ví, zda se jedná o text jahvistický či jiný. To je nesmírná pomoc, ale je třeba pro tento projekt najít potřebné zázemí (jazykové, technické, nakladatelské a finanční). Budu vděčný za každý tip, protože laický český čtenář by v jedné knize dostal srozumitelné akademické shrnutí problematiky, do které není vůbec snadné proniknout. Je zřejmé, že je stále mnoho autorů, kteří s názorem výše uvedených (a jiných) učenců zcela nesouhlasí, a v menších či větších detailech se s nimi rozcházejí. Nicméně, základní závěr, ke kterému se bibličtí učenci v průběhu uplynulých více než sta let dopracovali, se téměř jistě již nijak nezmění, a zní takto: Prvních 5 knih Mojžíšových nenapsal Mojžíš (ačkoli může být zdrojem některých částí), a spolu s dalšími šesti knihami Hebrejské bible (Jozue, Soudců, 1. a 2. Samuelova, 1. a 2. Královská) jsou produktem mnoha autorů, kteří je psali po mnohá staletí, produktem, který svoji závěrečnou podobu dostal až mnoho let po pádu Jeruzaléma. Jistě, nemusíme tento názor přijmout, a můžeme i nadále trvat například na Mojžíšově, a tím také explicitně Božím autorství prvních pěti knih Hebrejské bible. O to hůře se nám ale bude 18

19 vysvětlovat, proč bychom měli brát za historické různé pohanské mýty, které Hebrejská bible převzala a upravila, včetně mýtu o existenci dvou dokonalých lidí, svedených mluvícím hadem, mýtu o existenci polobohů a následné, světaširé potopě, a proč pro mnohé jevy evidentně dodala svá vlastní, prozaická (etiologická) vysvětlení, jako třeba vysvětlení toho, proč lidé nemají jenom jednu společnou řeč, ale mluví různými jazyky. Je totiž opravdu těžké přiřknout Bohu některé činy, které daleko spíše než božským působením zavánějí lidským mudrováním. Mám na mysli již zmíněná vyprávění o Božím trestu předpotopní společnosti potopou nebo trestu postpotopní společnosti za stavbu babylonské věže. Opravdu musíme přijmout myšlenku, že Bůh trestá, aniž by čehokoli dosáhl, ba že situace je po jeho zásahu naopak daleko horší kdy po potopě je ještě více násilí a nemravnosti a po zmatení jazyků je ještě více bohů a modlářství? A jestliže si uvědomíme, že hebrejský základ slova Babylon (bbl) je zároveň základem pro hebrejské slovo zmátnout (též bbl), a že proto lidé začali blekotat bez porozumění mluvenému slovu, není pak rozumnější přijmout to, že se jedná o slovní hříčku a satiru namířenou proti Babylonu, který naopak původ svého jména odvozoval od bab-ilu, a hlásal, že Babylon znamená Brána Boží? A zároveň s útokem na Babylon tak vysvětllit, kde se vzaly různé národní jazyky, jimiž si blekotající a zmatené lidstvo o skutečném Bohu nemůže ani rozumně popovídat, natož nějakou bránou boží k němu slavně vstoupit? Myslím, že i na dalším slavném mýtu můžeme dobře ukázat, proč mnohá biblická vyprávění (včetně výše uvedených, pro západní civilizaci existencionálních), nelze brát doslova. Mýtus, který jsem vybral, se týká vyjití Izraelitů z Egypta. Scéna druhá: Vyjití z Egypta Ačkoli se v tomto případě jedná o jedno z nejslavnějších, nejznámějších a pro historii Izraele existenčních vyprávění, jedná se zároveň o vyprávění, jehož historická hodnověrnost klesá pod tíží různých nesrovnalostí. První nesrovnalost se týká toho, že nevíme, kolik lidí se spolu s Jákobem do Egypta přesunulo. Jak jsem již uvedl, řecká Septuaginta v Ge 46:27 uvádí, že jejich počet byl 75, zatímco masoretský text na stejném místě uvádí 70. Pokud by tuto zprávu psal Bůh, nemohl by jednou uvést 75 a podruhé 70, a tak je třeba vybrat jedno nebo druhé. Vzhledem k tomu, že Septuaginta se stala Biblí rané církve a že tento řecký překlad Hebrejské bibli Štěpán pod inspirací cituje (Sk 7:14), měli bychom se přiklonit k názoru, že do Egypta sestoupilo duší sedmdesát pět. Mnozí pravděpodobně řeknou, že je to buď zanedbatelný detail nebo že se to snadno vysvětlit nebo že Septuaginta je překlad, a proto je nutné se držet původního Hebrejského textu. Takových detailů však bude přibývat a budou stále závažnější. Další rozdíl mezi číselným údajem masoretského a řeckého textu (Septuaginty), tentokrát daleko závažnější, je v tom, kdy Jákob do Egypta vlastně sestoupil. V Ex 12:40 totiž text říká, že doba, po kterou synové Izraele pobývali v Egyptě, byla 430 let. Text Septuaginty v Ex 12:40 v protikladu k tomu říká, že doba, po kterou synové Izraele pobývali v Egyptě, a v zemi kananejské, byla 430 let. Ačkoli (samozřejmě) i v tomto případě existují různá vysvětlení, například to, že Izraelité byli 215 let v Kanaánu a 215 let v Egyptě, nepodařilo se rozporný údaj uhladit do té míry, abychom byli schopni říci, zda otroctví v Egyptě trvalo celých 430 let (1876 až 1446), anebo 215 let (1660 až 1446), a musíme tedy s určitými rozpaky mluvit buď o dlouhém pobytu v Egyptě nebo o krátkém pobytu v Egyptě. Plusem v tomto případě zůstává, že v obou případech datum vyjití z Egypta spadá na rok 1446 př. n. l. Potíž je ale v tom, že rok 1446 př. n. l. je pro naprostou většinu věřících biblických učenců nepřijatelný, protože neodpovídá historické situaci v Egyptě, ani v Kanaánu, a tak se dnes najde málokdo, kdo by toto datum biblické datum! hájil. Obecně přijímaným datem vyjití 19

20 z Egypta pak je rok 1230 př. n. l. datum, které nikde v biblické chronologii pro tuto událost nenajdeme. Jsme tak v situaci, že bez větších rozpaků mluvíme o raném vstupu či pozdním vstupu do Egypta, dlouhém a krátkém pobytu v Egyptě a časném či pozdním vyjití z Egypta. Nejasností, a mnozí by řekli, rozporů, nedostatků a údajů nepotvrzených historií je ohledně exodu tolik, že dali vznik celé jednomu biblickému směru, takzvané Minimalistické škole (Lemche, Thompson, Davies, Whitelam a do určité míry Seters). Ta popírá nejenom historickou skutečnost vyjití z Egypta, to jest tvrdí, že Mojžíš nikdy neexistoval, a že Izraelité nikdy v Egyptě nebyli, ale i historičnost patriarchů (neexistovali, jsou to veskrze literární postavy), a další donedávna obecně přijímaná biblická fakta. Spolu s mnoha dalšími autory Minimalistickou školu odmítám, ale jak uvedu dále, problémy s vyjitím z Egypta, jak je popsáno v Hebrejské bibli, to nezmenšuje. Za 430 let v Egyptě (Ex 12:40, masoretské znění textu) nebo za 215 let v Egyptě (Ex 12:40, Septuaginta) se Izraelité velmi rozmnožili, a to až do počtu bojeschopných mužů, prakticky tedy do počtu kolem nejméně 3 až 4 milionu lidí (jestliže bychom jako minimální průměr vzali pětičlennou rodinu Mojžíše, která sestával z jeho bratra Árona, sestry Miriam, a rodičů Amrama a Jochebed, Ex 6:20), které všechny jednoho dne Bůh za vedení Mojžíše z Egypta osvobodil. Jednalo se o osvobození, během něhož došlo k velkému prolévání egyptské krve a k velikému obohacování Izraelitů, k nimž se při vyjití z Egypta přidala ještě celá řada dalších lidí, podle jednoho překladu velká smíšená společnost. Na hranicích s Kanaánem ale došlo k nedorozumění, za které Bůh všechny Izraelity odsoudil ke 40 letům putování po poušti, a také k tomu, že během této doby postupně odebíral život všem mužům od 20 let výše. Celkem jich za tu dobu Bůh odstranil právě kolem , v průměru kolem 40 denně. Bůh přitom zajistil, že se jich také v průměru 40 denně rodilo, kluků jako buků, protože za 40 let jich bylo zase na mužů. Vzhledem k tomu, že umřít se snadno dá ze dne na den, ale narodit se trvá devět měsíců, je těžké si představit, jak vše prakticky probíhalo včetně dennodenních pohřbů přibližně 40 výlučně mužských exemplářů. Nějakým způsobem byla tato umírající a rodící se mužská síla také důmyslně doplňována při ochraně svatostánku, kolem kterého Izraelité tábořili v přesném (a naprosto nerealistickém) vojenském uskupení. Jak plánovat hlídky, když vám každý den 40 vojáčků zmizí? Je rovněž nutné se zamyslet nad lidským aspektem celé (údajné) vyhlazovací operace. Jak se asi cítilo statisíce vdov, kterým byl násilím odebrán manžel, statisíce matek, kterým byl násilím odebrán syn, statisíce dětí, kterým byl násilím odebrán otec? Jak asi působilo na rodinnou atmosféru vědomí, že každý den se může stát, že muž, který je zároveň synem, otcem a manželem, ráno odejde do práce, a večer ho zvláštní jednotky přinesou na márách? A jak se potom vypořádat s tím, když se to opravdu stalo, a smrt mužů v důsledku svatého rozhořčení nesmiřitelně trestající Boží ruky zasahovala rodinu za rodinou, matku za matkou, manželku za manželkou, dítě za dítětem? Jiní si zase povšimli toho, že když číslo mužů vydělíme počtem provorozených synů, kterých je (Nu 3:43), dostaneme se k absurdnímu počtu dvaceti sedmi synů na jednu rodinu! A to vše při zmínce o pouhých dvou porodních bábách. Šifra a Pua to opravdu neměly jednoduché. Hebrejská bible ale tyto pasáže bere zcela vážně, což potvrzuje tím, že ve dvou sčítáních bojeschopných mužů, na začátku a na konci putování, dochází k velmi podobnému číslu. Numeri 1:46 uvádí bojeschopných mužů a Numeri 26:51 uvádí bojeschopných mužů. 20