časopis skupiny Skanska v ČR a SR, 3/2008, roč. 16 Baví mě někoho udělat hezkým Více bytů, méně energie Na počátku byl hrad

Transkript

1 časopis skupiny Skanska v ČR a SR, 3/2008, roč. 16 Partner Baví mě někoho udělat hezkým Více bytů, méně energie Na počátku byl hrad

2 Editorial Obsah Milí čtenáři, když už musíte v bytě topit, víte, kde ve vyspělém světě je to nejlevnější? Správně, na Islandu. Tektonicky aktivní ostrov poskytuje dost tepla k pohánění elektráren i k vytápění obytných domů. Nám ve středoevropské energetické ulitě nezbývá nic jiného než složenky nízkoenergetický dům byl ještě donedávna individualistickým výstřelkem a před propagací účinku a účelnosti dostávala často přednost prezentace architektů. Zkrátka hezké, ale bez vlivu. Stojí za 3 Na vrcholu Baví mě někoho udělat hezkým 4 Po stopách architektury Na počátku byl hrad 8 Druhý pohled S městem v zádech 12 Šumné památky Kubistická zahrádka 16 Lidé a stavba Green Building není jen prázdný pojem 18 Výlet Velkostatkářův sen 20 Člověk Architekt Emil Králíček: znovuobjevený talent 21 Právě stavíme Více bytů, méně energie 22 Postavili jsme Průjezd železničním uzlem Ústí nad Labem 24 Expert Méně je pro nás více 26 Za hranicemi Zlatá klinika v Oregonu je zelená 30 Živé stavby 32 Okolí O titul Strom roka 2008 sa uchádza i krásavica z Budmeríc Ze společnosti 36 Kaleidoskop I Skanska dlouho váhala, zda vrhnout na trh nízkoenergetické bytové domy. Přece jen jde o stovky milionů a co když je zájem o úsporné bydlení jen proklamací těch, kteří se chtějí v dotaznících líbit? Vize zvítězila. 66 bytů, které podle českých i mezinárodních norem splňují standard nízkoenergetického bydlení, jsou v dobách realitní houpačky a v opatrnických českých vodách unikátem. Takže teď se, trhu, předveď. Zelené stavění pro nás není jen floskule z výroční zprávy. Má projekt šanci? Jsme zvědavi na váš ohlas A pochopitelně...příjemné čtení! Ondřej Šuch PARTNER, časopis skupiny Skanska v ČR a SR Vydavatel: Skanska CS a. s.; šéfredaktor: Ing. Eva Vítková; předseda redakční rady: Mgr. Oto Linhart; spolupracovníci tohoto čísla: Martina Gerková, Mgr. Leoš Verner (Živé stavby), Marcela Mádrová (Člověk a stavba, Za hranicemi), Bohumila Weilová (jazyková úprava); obrazový materiál: není-li uveden jiný zdroj, pochází z archivu Skanska CS a. s.; adresa redakce: Kubánské nám. 11, Praha 10; tel.: , fax: , eva.vitkova@skanska.cz; registrační značka: MK ČR E 12503; ISSN X; design: Petr Štěpán (Studio Najbrt); sazba: Miroslav Leixner; tisk: Tiskap, Na Louži 2a, Praha 10-Vršovice, tel.: , Skanska Partner ČOT , fax: Foto na titulní straně: Charlotta Nouvelle, Praha, Jaroslav Boček; foto na této straně: Tomáš Kubeš Vychází 4x ročně. Toto číslo předáno do výroby: 30. září 2008

3 Stojí za vstupenku projití Až do 14. listopadu si mohou zájemci prohlédnout výstavu Otto Wagner ve fotografiích Waltera Zednicka v prostorách Rakouského institutu v Brně. Průkopník secese a rané moderny, vídeňský architekt Wagner, zformoval názory dalších tvůrců, jako byli Plečnik, Kotěra nebo Hoffmann, kteří pomáhali měnit tvář střední Evropy. Fotografie Waltera Zednicka zachycují nejen známé secesní stavby, ale i vídeňskou městskou dráhu, které propůjčil charakteristický výraz právě Otto Wagner. Další výstavy postupně představí Josefa Hoffmanna, mladé vídeňské architekty i Adolfa Loose, brněnského rodáka a klasika moderní architektury. bydlení Pravěká vesnice ve Všestarech nedaleko Hradce Králové, která vyrostla výlučně pomocí primitivních nástrojů, připomíná mladší dobu kamennou. Jádro sídliště tvoří sloupové domy usazené na dubových kůlech a tzv. rondel, obřadní místo obehnané kruhovou ohradou. Na obytnou část volně navazují podzemnice užívané k hospodářským účelům a železářské a bronzařské dílny, kde se vyrábějí jednoduché nástroje podle pravěkých originálů nebo podle jejich předpokládané podoby. Dvojice přístřešků je určena pro výrobu keramických nádob, kterou si lze na místě vyzkoušet. Areál obklopují malá políčka s proplétanými ploty. návštěvu Foto: J. Ferenc Foto: Jiří Šotola Foto: Österreich Institut Brno Foto: archiv bs Neobvyklý kónický tvar domu, který balancuje na svahu na docela malé základně dvaceti pěti metrů čtverečních, připomíná viklan nebo také obrácenou pyramidu. Železobetonový modulový krystal posazený do svahu v Černošicích sice zvedá obytný prostor do výšky nad střechy sousední zástavby, ale přitom působí subtilně a nikterak nad okolím nevyčnívá. Zároveň však obyvatelům dopřává panoramatický výhled na Prahu a údolí Berounky. Autory tohoto zajímavého projektu jsou Jan Studený a Martin Vojta ze slovenské architektonické kanceláře ksa / kopecký a studený architekti. Stavba právem získala prestižní ocenění Grand Prix Obce architektů v kategorii rodinný dům. Tvrz Hanička, součást pohraničního opevnění vybudovaného v době ohrožení Československa nacistickým Německem, je ukázkou technické zdatnosti a schopností českých stavebních inženýrů. Haničku tvoří celkem šest objektů navzájem propojených podzemními chodbami: kasematní dělostřelecký srub, dělostřelecká otočná věž, tři pěchotní sruby a vchodová sekce. Všechny objekty byly budovány v největší odolnosti, takže byly schopné odolat všem zbraním, kterými tehdy nepřítel mohl disponovat. V podzemí se také nacházely ubikace, kanceláře velitelství, sklady munice, proviantu, pohonných hmot a další technika (strojovna, filtrovna, ošetřovna, kuchyň), které měly sloužit osádce 426 mužů. Partner 3/

4 Baví mě někoho udělat hezkým Text: Petra Braunová, Foto: Alžběta Jungrová Partner 3/

5 Na vrcholu Přestože jsou její modely zajímavě barevně sladěné, módní návrhářka Tatiana Kovaříková ráda chodí v černém a v jejím novém domě v Černošicích u Prahy, který postavila firma Skanska, jí převládá bílá. Proč právě bílá? Zjistila jsem, že mě barvy v bytě rozptylují. Vadí mi, že jsou definitivní. Potřebuji mít čisto, tím, že pracuji s barvami, chci mít kolem sebe neutrální prostředí. Na údržbu je to samozřejmě velmi nepraktické, je vidět každý vlas, ale pro mě je problém mít vymalováno barevně. V domě je hodně dřeva a zbytku vládne bílá. Syn má svůj barevný pokoj, ale vše ostatní je bílé. I koupelna. Čím vás zaujal dům od firmy Skanska? Nejdřív jsem přemýšlela o bytě, ale pak jsem se rozhodla pro dům. Hledala jsem ho na různá doporučení všude možně u různých firem. Nechtěla jsem rekonstruovat a přidělávat si další starosti, něčím se zabývat. Hledala jsem středně velký nový dům i vhodnou lokalitu, kde by se mi líbilo. O firmě Skanska jsem věděla, že je velký spolehlivý developer, který je na českém trhu hodně dlouho. Skanska pořádala v Černošicích u Prahy Den otevřených dveří, tak jsem se tam vydala. Nikdy jsem v Černoších nebyla a docela nečekaně mě oslovily. Hrozně se mi tam zalíbilo a domy se mi zdály inteligentně vyřešené. Po tři čtvrtě roce hledání, kdy jsem jezdila z jednoho místa na druhé, jsem byla unavená a Černošice rozhodly. Podle jakých hledisek jste dům vybírala? Jednou z podmínek bylo dobré spojení s Prahou, nejen kvůli mně, ale i kvůli mému patnáctiletému synovi. Projektů je hodně, ale u některých mě odradila složitá doprava. Z Černošic do Prahy je ideální jedna stanice vlakem. Když jsem tohle vše zhodnotila, Černošice zvítězily. Nechala jste v domě provést nějaké klientské změny? Ano. Zrušila jsem několik příček, protože některé šatny jsem nepotřebovala, celkově se tak místnosti zvětšily. Také jsem požádala o změnu směru terasy. Ještě zbývá upravit zahradu. Zařizujete se sama, či s pomocí bytového architekta? Interiér si zařizuji sama. Dům je k žití, poskládaný tak, že je příjemný pro zařizování. Názor architekta si ráda poslechnu, ale prostředí, ve kterém budu žít já, si chci vytvořit sama podle svých představ. Nevadí mi, že interiér tvořím dlouho, protože ho doplňuji podle možností. Vybírám si věci postupně, nábytek mě musí oslovit. Na stůl jsem tak čekala půl roku. Ráda kloubím moderní věci se starými. Dělá mi radost koupit starožitný kus nábytku a v Paříži, kam jezdím vybírat látky, na něj sehnat nádherný potah. V tuhle chvíli hledám starodávné krásné zrcadlo. Taky ještě nemám lustry, prozatím jsem doma rozvěsila papírové koule, a dokud ty správné lustry nenajdu, budou tam viset. Není to asi běžný postup, ale každý máme svůj. Potřebuji mít ke všem věcem osobní vztah. Přistihla jsem se, že by mi nevyhovovalo, kdyby přišel někdo, kdo by mi navrhl sice hezký interiér, ale ne můj. Potřebujete mít vztah i k šatům, které tvoříte? Ano. Vím, že tak funguji. Nemohla bych dělat věci, které by mě nebavily, které bych neměla ráda a o kterých bych nebyla přesvědčená, že jsou dobré. Jako malá jsem si kreslila a neustále něco vymýšlela, ale musím říct, že jsem nic nedodělala. Patřila jsem mezi děti, které co vymyslely, vzápětí odhodily. Když jsem se rozhodla, že budu módní návrhářka, rodiče nade mnou mávali rukou a tvrdili, že mě to přejde. Všechny jsem překvapila. Věřím, že přesvědčení dokáže hodně. Ale musí být stoprocentní, bez zrnka pochybnosti. Trpíte profesionální deformací? Všímáte si třeba v tramvaji, co lidé nosí na sobě? Samozřejmě, všímám si oblečení a sleduji, co mě upoutalo, ať už v negativním či pozitivním slova smyslu. Kolikrát se přistihnu, že lidem prohlížím oblečení a přemýšlím, co bych na něm vylepšila. Mluvíte přátelům do šatníku? Stává se mi, že přede mnou známí znejistí, protože mají pocit, že jejich šaty zkoumám, ale schválně to nedělám. Na druhou stranu umím pochválit. Není vám líto, že máte syna a ne dceru, kterou byste si mohla oblékat? Ne. Max je úžasný. Navíc zdědil dost kreativity nejen po mně, ale i po svém otci, který je filmový architekt a má cit pro hezké oblékání, ani mu nemusím radit. PARTNER Partner 1/2005 3/

6 Na vrcholu Zavedla byste uniformy do škol? Záleží na rozhodnutí té které školy, ale na jednu stranu mi to nepřipadá špatné. Uniforma skryje sociální rozdíly i rozdíly ve vkusu. Na druhou stranu studenti nemají možnost být v oblékání kreativní, i když možná se vyřádí potom. Ale uniformy všeobecně ne, to by byla nuda. přijít nečekaná schůzka a není možné se převlékat. Myslím ale, že se v mnoha firmách oblečení hodně uvolnilo. Jaký mají Češi obecně vkus? Češi mají dobrý vkus. Ale někteří lidé nad ním nechtějí přemýšlet, protože mají jiné starosti. Češi často péči o sebe přehazují i když Francouzi mají svůj zvláštní šarm, to jistě. Jste přísný soudce, co se týká oblečení a vkusu? Jsem velmi vybíravá, ale na druhou stranu velmi tolerantní. Přistupuji k lidem podle jejich profese, podle toho, jak vystupují, beru je jako komplex. Vždy je co vylepšit, ať se podívám na kohokoli. Oblékání je tvůrčí práce a vůbec nejde o to být oblečen draze. Záleží na drobných nuancích, na skloubení všech prvků oblečení dohromady. Jakou úroveň má česká konfekce? Česká konfekce téměř neexistuje, výrobci jsou pryč. To, co se prodává tady, dostanete všude v Evropě. Trh ovládají nadnárodní řetězce. Výběr je velký. Záleží na tom, kdo si co vybere a jak si oblečení zkombinuje. Strach jde z náporu čínského levného oblečení, i když nejde o to, aby byl každý za každou cenu značkový. Není vůbec špatné umět kombinovat drahé věci s levnějšími. Oblékání je vlastně druh filosofie. Je důležité, aby každý člověk měl názor na to, jak chce vypadat. Stejně jako si každý tvoří názor na svůj život a na to, jak chce žít a čím se chce obklopit, měl by se zamyslet nad tím, do jaké míry se chce od ostatních lišit, jak chce vystupovat a působit. Co říkáte uniformitě firemních obleků a kostýmků? V tom je moje tolerance. Zaměstnanci firem musejí být oblečeni elegantně už proto, že musejí být permanentně připraveni na jakékoli jednání během celého dne, je to jejich profese. Je to utažené, ale chápu, že může na druhou kolej, nejsou tak důslední, ale vkus obecně v sobě mají. V každém národě se najde někdo, kdo je špatně oblečený, i ve Francii a Itálii, kde se říká, že lidé chodí dobře oblečeni všichni. Střední Evropa je vůbec výjimečná, kulturou, vším. Ale nedá se říct, který národ je na tom nejlépe, Jaké jsou vaše zkušenosti s klienty? Myslím si, že jsme národ individualistů, což nahrává i nám módním návrhářům. Často přijdou klientky, které se chtějí oblékat jinak než ty druhé. Miluji moment, kdy mám volnou ruku a můžu si vymýšlet, co chci. Baví mě někoho udělat hezkým a kostým dlouho Partner 3/

7 Na vrcholu vymýšlet, ladit a vychytávat drobnosti. Když například přijde nevěsta a řekne: chci být na svatbě úžasná a nechám to na vás to beru od zákazníka jako dar. Co je vám příjemnější, návrhy soukromým klientům, módní přehlídky, anebo práce pro film, divadlo či televizi? Baví mne vše, co se týče módy. Máte problémy prosadit klientům svůj názor při výběru modelu? Zákaznice, které přicházejí do obchodu, už mívají cílenou představu a vědí, jaký model chtějí. Tam není co řešit. Většinou doporučím, co by jim více slušelo, ale pokud to jsou tři věci, rozhodnutí je těžké i pro mě. O návrzích modelu se hodně bavíme, když jsem přesvědčená, že jim něco skutečně nesluší, řeknu to a obvykle můj názor přijmou. Ale nenutím, nacházím kompromisy. Například s herci, kterým připravuji kostýmy pro natáčení, se nehádám. Aby herec odvedl dobře svůj výkon, musí se v kostýmu také dobře cítit. Jaká je vaše oblíbená móda? Art deco. Období dvacátých, třicátých let minulého století. To je moje móda. Kteří světoví módní návrháři vám jsou nejbližší? Sleduji trendy každou sezónu a vždy se ráda podívám na módní značky Dior, Prada, Gucci, Donna Karan. Máte nějaký svůj vzor? Jestli myslíte ze světa módy, tak Coco Chanel. Byla pro mne osobností, která ovlivnila, co se týče stylu, nás všechny. Tatiana Kovaříková Ve svých modelech klade Tatiana Kovaříková důraz na tvar a detail. Modely rafinovaně zvýrazňují ženskost, v kolekcích vyniká dokonalý střih, materiál a zpracování, díky němuž se modely stávají též nadčasovými. Materiály pro kolekce jsou dováženy z Francie, Španělska, Itálie a Německa. Jednou z aktivit Tatiany Kovaříková jsou návrhy firemních obleků například pro firmy FISCHER, ČSL, Pražská plynárenská či Letiště Praha. Tatiana tvoří kostýmy pro Helenu Vondráčkovou, Hanu Zagorovou, účastní se mnoha mezinárodních výstav a módních přehlídek. Autorsky se podílela například na filmech Příliš hlučná samota, Oběti a vrazi, v divadle vytvořila kostýmy k hrám Sen noci svatojánské, Romeo a Julie, O myších a lidech, její modely se objevují v televizním seriálu Velmi křehké vztahy. Partner 3/

8 Jan Kotěra: Máchova vila v Bechyni, Na počátku byl hrad Text: Věra Kešnerová, Foto: Archiv architektury NTM v Praze Partner 3/

9 Po stopách architektury Ukaž mi svůj dům, a já ti řeknu, jaký jsi - to platí pro člověka i pro společnost. Právě v kultuře bydlení se totiž zrcadlí vkus člověka jako investora, ale i stav společnosti coby tvůrkyně hodnot. Ulice je učebnice dějepisu. Typologie a zrození vily Vila jako stavební druh vznikla v římské antice. Představovala individuální sídlo příslušníků nejvyšších společenských vrstev, náročně architektonicky ztvárněné, se vším dostupným komfortem a často až marnotratně umělecky vybavené. Římané si je stavěli ve městě (villa urbana), před městskými hradbami (villa suburbana) i na venkově (villa rustica). Zatímco městská vila poskytovala svým uzavřeným půdorysem intimní bydlení, venkovská vila představovala rozsáhlý areál s řadou objektů různých funkcí. Nejproslulejším komplexem té doby byla Hadriánova vila v Tivoli. Přestože se vily postupně rozšířily na celé území ovládané Římany, středověk tento typ stavby na dlouhá staletí opustil. Znovuzrození se dočkal v 15. století v Itálii, odkud se šířil do dalších zemí, aby se postupně stal trvalou součástí dalšího architektonického vývoje. Středověké palácové hrady byly útočištěm příbuzenských klanů a sloužily hlavně obranným a obchodním účelům. Během jednoho staletí je nahradil nový typ výhradně obytného objektu pro jednu rodinu. Změny ve společnosti a rozdíl mezi středověkou a renesanční architekturou jsou patrné na Medicejském paláci na předměstí Florencie nebo vévodském paláci v Urbinu. Až na výjimky projektovali vily všichni velcí architekti italské renesance i manýrismu (což všeobecně platí i pro následující období, včetně současnosti). K obdivovaným a inspirativním stavbám patřily Rafaelova vila Madara v Římě, Palladiovy vily v okolí Benátek, především však jeho vila Rotonda ve Vincenze. Principy architektury obytného domu stanovené A. Palladiem jsou v zásadě platné dodnes. V 16. století byly vily italského typu (dostřednost, centralizující půdorys) ekvivalentem odlišného francouzského zámku s otevřeným čestným dvorem či letohrádku (maison de plaisance, maison de campagne Landhaus) nebo anglického venkovského sídla. V Praze dal postavit koncem 16. století J. V. Michna z Vacínova ve viniční oblasti na Novém Městě pražském unikátní barokní letohrádek zvaný Vila Amerika. Za zmínku stojí i zámek v Tróji u Prahy ( ), letní sídlo Šternberků řešené v duchu klasické římské vily, citlivě včleněné do krajiny. Předměstské vily si tehdy začali vedle šlechty stavět i zámožní jedinci, např. architekt Dietzenhofer (vila Portheimka). Anglická palladiovská renesance nalezla nadšené napodobitele v Americe (patřil k nim mj. i T. Jefferson vila ve Virginii, ). Malé měřítko letohrádků, elegance a intimní ráz byly předzvěstí nového období, výrazně se odlišujícího od dosavadní blokové a kompaktní zámecké zástavby. Příkladem může být pražská klasicistní vila Kinských ( ) reprezentující zámeckou budovu nového typu umístěnou v zeleni rozsáhlého sadu. Červený dům a koloniální styl V druhé polovině 19. století ovlivnil vývoj vilového typu znovu anglický venkovský dům (cottage) a středověký statek (manor house), bez nichž by nevznikl specifický britský Modern style. Red House Červený dům (1859, F. Webb), postavený v gotizujícím duchu s nepravidelným asymetrickým tvarem stavby, se stal základem nové architektury obytného domu. Nové pojetí odráželo nový životní styl a projevovalo se v prostotě, důkladnosti a pohodlnosti. Typickým velkým obytným domem anglické šlechty je střízlivé bytelné venkovské sídlo, jehož architektura inspirovala venkovskou šlechtu v Novém světě a stala se jedním z typů koloniálního panského sídla, později to byly viktoriánské vily s terasami a kovovými artefakty na fasádách, rozšířené i v Austrálii. Anglikanizující vlna ovládla kolem roku 1900 také příslušníky uměleckého sdružení Vídeňská secese, jejichž styl se projevil mj. i v několika vynikajících brněnských vilách. Na konci 19. století se v Anglii zrodilo také hnutí zahradních měst. Domy se zahrádkou v úřednických čtvrtích zůstaly ideálem středních vrstev v Evropě prakticky až do padesátých let minulého století. Domácím příkladem může být brněnská Masarykova čtvrť, v níž se skupiny řadových domků střídají s vilami. V Praze se enklávy s vilovou zástavbou stavěly od konce osmdesátých let 19. století už jako sídla stálého bydlení zámožných příslušníků měšťanstva, svobodných povolání a kulturního světa. Z pozdější doby je to např. Ořechovka se známou uměleckou kolonií domů z režného zdiva holandského typu od P. Janáka. Poměrně často jsou domy řešeny s motivem zámecké věže ve snaze vyjádřit ideu můj dům můj hrad. Moderní pojetí Rezidenční vily z první vlny výstavby pro bohatou vrstvu tehdejších podnikatelů jsou charakteristické velkou přijímací halou obestavěnou salony, knihovnami, pracovnami a ložnicemi s okny nasměrovanými do velkých zahrad s odpovídajícím provozním, technickým i personálním zázemím. Během několika let byly v Praze (ale nejen v ní) postaveny novorenesanční luxusní vily Llanova a Lippmannova v Bubenči (A. Barvitius a I. Ullmann, 1870) podle italského vzoru s místnostmi rozloženými kolem palácového schodiště, letní vila továrníka Gröbeho na Vinohradech ve stylu honosného sídla italské renesance (A. Barvitius, J. Schulz, 1874) a vlastní vila arch. J. Kouly (Bubeneč, 1896). Spoluautor Průmyslového paláce A. Wiel má na svědomí vilu v pseudorenesančním stylu se zimní zahradou velkoprůmyslníka M. Dusla v Berouně (1890, dnes městská Partner 3/

10 Po stopách architektury galerie), v údolí Svratky stojí romantická vila H. Ripkové (1885) Pompézní dispozice rezidenčních sídel prodělávala v dalších desetiletích významné změny, aby posléze vzala úplně za své. Když si své rodinné domy začali pořizovat zhruba od začátku 20. století i příslušníci středních vrstev, museli se spokojit s menšími pozemky i stavbami. To znamenalo opustit původní koncepci a dispozici řešit s přihlédnutím k možnostem parcely obytnou část obrátit do zahrady. Přelom století znamená nástup nové slohové epochy architektura je tvorba prostoru. Oblíbeným vzorem byl i tzv. anglický halový typ rodinného domu s krbem. K nejvýraznějším architektům této doby patřili J. Kotěra (Trmalova vila, 1903, vila pro sochaře S. Suchardu v Bubenči, 1907, vlastní vila z roku 1908 na Vinohradech nebo vila T. Bati ve Zlíně, 1911), B. Hübschmann, E. Králíček (pozdně secesní Krausova vila v Bubenči, 1908) nebo J. Koula a D. Jurkovič (domy v Bubenči, 1908, Jurkovičova vila Brno-Žabovřesky, 1906). Naprosto svérázným dílem plným složité symboliky byla vlastní vila s ateliérem sochaře F. Bílka na Hradčanských baštách (1912). Ojedinělým počinem jsou kubistické vily pod Vyšehradem J. Chocholy (1913), vila P. Janáka v Jičíně a skvostná vila velkostatkáře A. Bauera v Libodřicích nedaleko Kolína od J. Gočára z r Slavná tradice funkcionalismus Poválečné Československo hledalo prostřednictvím architektů J. Gočára a P. Janáka nový národní sloh, který měl vyjádřit identitu mladé republiky výrazem tohoto úsilí je např. skupina domů pro výtvarné umělce (E. Fillu, V. Beneše a B. Kafku) v Praze na Ořechovce od P. Janáka i jeho vlastní vila v Praze-Bráníku. V letech se v Praze a Brně uskutečnil přednáškový cyklus vůdčích evropských architektů v čele s Le Corbusirem, a to byl rozhodující impuls v prosazení nových architektonických tendencí v domácím prostředí. Krátce nato si pražský architekt Evžen Linhart postavil vlastní vilu na Hanspaulce první corbusierovský dům v Československu ( ). Bílý funkcionalismus brzy zvítězil a stal se vůdčím stylem a nositelem kulturních idejí nového státu. Vedle domácích architektů stavěli na našem území svá vrcholná díla i přední světoví architekti Adolf Loos Müllerovu vilu v Praze (s Raumplanem bytem v několika úrovních a centrální obytnou halou, 1930) a Ludwig Mies van der Rohe neméně proslulou a inspirativní vilu Tugendhat v Brně. Vznikla též rezidence továrníka Volmana z r od mladých architektů J. Štursy a K. Janů, kterým průmyslník nechal překvapivě volnou ruku a tím způsobil, že se ve středočeských Čelákovicích zrodila unikátní a architektonicky velmi vyspělá funkcionalistická stavba, také srovnatelná se slavnější brněnskou předchůdkyní. Z jedné strany působila jako přepychová moderní vila a z druhé strany jako romantický hrad. Mimořádný úspěch výstav bydlení (1928 a 1932) způsobil, že se rodinný dům vila pro střední a vyšší střední vrstvu stal experimentálním polem nové architektury, zkoušely se na něm všechny možné stylové variace funkcionalismu podle invence autora a přístupu investora. Stavby manželů Oehlerových jsou příkladem racionální tendence, vlastní dům B. Fuchse a vila továrníka Volmana v Čelákovicích nebo některé práce J. Havlíčka a K. Honzíka ilustrují corbusierovskou plastickou linii, zatímco vily B. Fuchse v Brně-Pisárkách, bří Šlapetů a V. Grégra (romantické vily na Barrandově) reprezentují aerodynamickou architekturu. V roce 1932 vzniká výstavní kolonie Svazu Čs. díla na Babě v Dejvicích obdoba slavných starších akcí ve Stuttgartu (1927), Brně (1928) nebo Vídni (1930). Na projektech se podílela celá plejáda domácích projektantů tří generací J. Gočár (mj. Sochorova vila ve Dvoře Králové), F. Kavalír, H. Kučerová-Záveská, J. Fuchs, L. Žák, E. Linhart nebo Holanďan Mart Stam (Paličkova vila v ulici Na Babě, 1932). Ve 30. letech vznikla další řada vysoce kvalitních vilových staveb, z nichž k nejlepším patřily zejména práce L. Žáka (vila pro M. Friče, 1935, nebo vila pro herečku L. Baarovou z r ), Karfíkovy vily ve Zlíně z let , vily D. Jurkoviče v Luhačovicích a řada dalších Vzpomínka na budoucnost Na slavnou meziválečnou tradici se po druhé světové válce už nepodařilo navázat. Trend hromadného bydlení podle sovětského vzoru individuální výstavbě nepřál, rodinný dům přestal být uznávanou formou bydlení. Jen sporadicky a ojediněle se objevily stavby, které stojí za zmínku a patří k hodnotám moderní české architektury např. sídliště dvojdomků v Praze-Podolí od B. Kříže ( ), z liberálnějších 60. let pak Plesníkovy zlínské vily pro cestovatele M. Zikmunda (1953) a J. Hanzelku (1955), skladatele Z. Lišku (1959) či režiséra V. Bártu (1987), vila režisérky V. Chytilové v Tróji od E. Přikryla, technicistní architektura rodinného domu v Praze-Bráníku (J. Louda a K. Pragner), Dvořákova vila rané dílo J. Kaplického (1969, Praha-Bráník) nebo v Brně rodinný dům od I. Rullera. V 70. a 80. letech 20. století se u nás jen zcela výjimečně objevily realizace rodinných domů individuálního charakteru. Na znovuobjevení stylu a novodobých tendencí v bydlení jsme si museli počkat dalších několik desítek let. Cesta od podnikatelského baroka a satelitních městeček k architektuře energeticky úsporného a stylově čistého rodinného bydlení respektující prostředí, do kterého je zasazena, to je už jiná kapitola. Epilog V každém kraji naší republiky existují desítky rodinných či rezidenčních vilových domů více či méně známých architektů, jejichž invence zanechala trvalé stopy vypovídající o životním stylu a společnosti, která ho utvářela. Každé větší město má svou vilovou nebo zahradní čtvrť, kde se kromě běžné komerční zástavby najdou hodnotné realizace vilové architektury i autorů zvučných jmen. Proto je toto ohlédnutí za individuálními obytnými stavbami jen ilustrativním upozorněním na základní fakta jejich historického vývoje v proměnách času. Evžen Linhart: Vlastní vila v Praze-Dejvicích, Ložnice ve vile dr. Mojžíše-Loma v Praze na Babě, (architekt Josef Gočár) Jan Koula: Vlastní dům architekta v Praze- Bubenči, Bruno Paul: Traubova vila v Praze- Střešovicích, Vstupní hala ve vile dr. Mojžíše-Loma v Praze na Babě Emil Králík: Vila Ing. Josefa Kováříka v Prostějově, Partner 3/

11 Partner 3/

12 Mít vlastní dům se zahradou lidský sen z těch nejméně originálních, ale také z věčných a nejsilnějších. Jeho překotné realizace obohatily češtinu o pojem satelitní městečko. Sen jedněch mají druzí za noční můru. Je to ale opravdu takový problém, jak se píše? Partner 3/

13 Druhý pohled S městem v zádech Text: David Nesnídal, MF Plus, Foto: Jaroslav Boček Sedmdesát procent obyvatelstva u nás už za socialismu preferovalo život ve vlastním domku se zahradou. Samozřejmě jich tak bydlelo mnohem méně. Cesta k realizaci velkého snu se ale otevřela s listopadovou revolucí, respektive od poloviny 90. let s větší dostupností půjček, hypoték a s možnostmi stavebního spoření. Do té doby byly novostavby převážně výsadou zbohatlých porevolučních podnikatelů, kteří na své sny měli dostatek peněz a také chtěli ukázat, že je mají. Kultivace vždy dohání peníze, nikoli naopak; proto je pochopitelné, že okázalost po revoluci spoluvytvářela dobrý tón a dala tak vzniknout později vysmívanému podnikatelskému baroku, jehož architektonické skvosty budí úžas na různých místech po celé republice. Situace se však změnila právě se snazší dosažitelností bankovních produktů a ve zlepšujícím se prostředí developerských a stavebních firem (neříká se tím ovšem, že rozhodnutí stavět dům je dnes už zcela bez rizika). Nové domy nejsou už dobrých osm deset let výlučnou záležitostí bohatých podnikatelů; své sny stavějí nebo čerstvě obývají rodiny třicátníků a čtyřicátníků hlásících se ke střední třídě. A vedle nich například manželské páry, jejichž potomci už se postavili na vlastní nohy a oni nyní cítí, že svou energii mohou už plně napřít do něčeho pro sebe. Většina těchto lidí staví své nové domy v zázemí měst, přesněji řečeno zabydlují nová území příměstských obcí. Tak vznikají satelitní městečka, která patří do procesu takzvané suburbanizace jevu, který není ničím novým a je znám už od Babylonu; území města se přirozeně rozšiřuje je to tím, že se do satelitních městeček stěhují především lidé z jeho centra. Angličtina užívá výraz urban sprawl, což lze volně přeložit jako rozlézání města. Úspory už nestačí Nikoho zřejmě nepřekvapí, že nejhbitěji se rozlézá hlavní město Praha. Z hlavních měst střední a východní Evropy je Praha nejbohatším městem. Praha je bohatá i ve srovnání se západními městy, říká doktor Martin Ouředníček (1971) z PF UK, který vede vědecký kolektiv zabývající se suburbanizací. Praha přitahuje lidi a ve střední Evropě vždycky bude průkopníkem. Všechny myšlenky vždycky jdou přes Prahu nebo Budapešť. Jenže Praha je zároveň z hlediska smogu pořád jedním z nejšpinavějších evropských měst a její obyvatele to táhne do čistšího prostředí. Nechtějí se však vzdálit příliš. Výzkum hovoří asi o dvaceti kilometrech. Gravitace Prahy tedy způsobila i vznik našich prvních satelitních měst. Bujet začala u nedaleké Kamenice, v Písnici, Průhonicích Ale brzy se objevila v okolí Brna, Plzně nebo u Českých Budějovic. Týká se to spíš bohatších měst a oblastí s větším rozvojem a možnostmi, říká Martin Ouředníček. V severních Čechách podobnou výstavbu jistě taky najdete, ale když to poměříte určitými čísly, tak například Ústí nad Labem nemá skoro žádný satelit. Satelitní městečka často předvádějí nudnou unifikaci moderního bydlení, ale některá se mohou odlišovat nebo se liší jejich části: najdete tu úsporné řadovky, na jiném místě jednoduché malé domy na skromných pozemcích, ale také velké rezidence na rozlehlých parcelách, které se někdy vyznačují bezradnou prázdnotou. Můžete vidět střízlivou architekturu typizovaných domů stejně jako bizarní naplnění teze náš zákazník, náš pán. I v nových zástavbách už lze dnes najít domy nadprůměrné architektonické kvality, ovšem takové stavby se většinou netísní v rozsáhlých Partner 3/

14 Druhý pohled satelitech, ale stojí buď samostatně v příhodném prostředí, nebo je objevíte v menší skupině moderních domů (např. ve Vonoklasech u Černošic). Při procházce mezi novostavbami vycítíte jednu věc: malý přízemní domek bez sklepa a garáže a jen se symbolickou zahrádkou, který si nechali postavit manželé v důchodu za své veškeré úspory, představuje stejně silnou touhou po bydlení ve vlastním domě jako patrová vila s terasou a dvojgaráží, do které se stěhuje čtyřicetiletý manažer s celou rodinou. Dnes už to ale z úspor nejde, vrtí hlavou Martin Ouředníček. Dřív se daly některé domy postavit za dva miliony včetně pozemku. To stál metr čtvereční třeba ještě čtyři sta padesát korun. Dnes je to osmnáct set. Kdo to chytil ještě na přelomu století, měl štěstí. Novinářská klišé Empirický výzkum ukázal, že svépomoc při stavbě domů prospívá v suburbiích budoucím sousedským vztahům lidé spolu mluví o problémech a řešeních na stavbě, radí si, navzájem si pomohou Martin Ouředníček vede nejen výzkum, ale může hovořit z vlastní několikaleté zkušenosti. Před sedmi roky se jeho rodina nastěhovala do novostavby v Přišimasech u Úval. Dům stavěl se svým otcem a s manželkou. A máma nám vařila. Dneska už bych do toho ale svépomocí nešel. To jsem mohl jen díky tomu, že jsem měl šikovného tátu. Dnes Ouředníčkovi klidně dají sousedům klíče, když jedou pryč. Navzájem si zalévají květiny, pohlídají zvířata. Vycházíme dobře, říká geograf. Víte, tvrzení, že v satelitech neexistují sociální vztahy, je trochu novinářské klišé. Tady žije hodně sociálně podobných lidí, kteří mají děti, podobné cíle Děti se skamarádily, přes ně se poznaly matky a už to jede. S chlapy jako s tradičními živiteli je to horší, protože odjíždějí ráno a vracejí se večer, ale dneska už je to taky trochu jinak, poněvadž plno lidí, jako zrovna i já, už může pracovat doma díky internetu. Tak tu přes den potkám klidně pět sousedů. Támhle zrovna jeden přijel je podnikatel a sídlo firmy má doma. Martin Ouředníček říká, že hybatelkami společenského života v satelitech jsou hlavně ženy, matky, které se přirozeně snaží o zlepšení společného prostředí pro své děti, ale nejen pro ně. Chtějí, aby se budovala hřiště, aby se podporovaly různé aktivity, bojují za školku To je dobré. Ale když se to změní v občanská sdružení, paradoxně to může vést ke konfliktům se starousedlíky, kteří mají samozřejmě jiné priority mladí chtějí školku, staří chtějí autobusové spojení, staří chtějí plyn, ale mladí z nových domů spíš kanalizaci, protože mají všechno na elektřinu Ano, z těchhle sporů vyrůstá občas nevraživost, občanská uskupení dostanou politický náboj, začnou jít proti sobě a může to taky skončit zablokováním další výstavby a celkového rozvoje obce. Českou republiku ovládl baby-boom a školky jsou velkým tématem nejen satelitů: Objeli jsme pětadvacet středočeských obcí s novou výstavbou ve všech byla školka tématem číslo jedna. Nebýt parazitem Obce ve Středočeském kraji stále nesou těžké dědictví minulosti a patří k nejzanedbanějším v republice. Socialistická politika podporovala jen střediskové obce; pouze sem šly investice na výstavbu, na kulturní střediska, infrastrukturu Ostatní vesnice jako by byly určené k likvidaci. Zmizely hospody, pak školy. Dřívější sociální soudržnost vymizela, se školou odešly autority, mladí lidé nemají motivaci tady žít. Ty obce od té doby fungují pořád stejně, protože nemají lidský kapitál. A naopak ty, které se rozvíjejí, v nichž se staví, jsou na tom lépe. Martin Ouředníček připomíná, že integrace staré obce s novou probíhá snáze tam, kde je nová výstavba přiměřená a spíše menší a vychází z rozumného územního plánování. Jako nepříliš šťastný příklad uvádí Hostivice. Tam je to hodně přestřelené a zastupitelstvo je neustále zahlceno problémy, které se týkají nově vyrostlého městečka, kde je jeden dům nalepený na druhý. Samozřejmě je nutné, aby se noví obyvatelé satelitů v příslušné obci přihlásili k trvalému pobytu. Z nepřihlášených novousedlíků totiž neplyne do obecní, potažmo městské pokladny ani koruna a oni si tak koledují o nelibý přídomek parazitů, kteří své nové bydliště jen zatěžují dalšími náklady. Satelitním městečkům se právem vytýká nedostatek nebo úplná absence veřejných prostor, připomíná se, že nemají infrastrukturu. Výhodu mají satelity u měst Hostivice, Říčany, Průhonice tam už veřejné prostory a infrastruktura jsou, byť se nacházejí najednou jaksi mimo těžiště. Větší problém je se satelity kolem vesnic. Mnoho lidí, kteří se sem z Prahy stěhují, původně z Prahy nepochází, takže po přechodném pobytu v hlavním městě vlastně přicházejí z vesnice zase na vesnici a vědí, co je čeká. Tihle lidé mají jistou výhodu, umějí si ve vesnickém prostředí poradit a lépe zapadnou, říká Martin Ouředníček. Podle něho se však i infrastruktura ve vesnicích v posledních le- Partner 3/

15 Druhý pohled tech hodně zlepšila, také díky možnosti získat peníze z EU. O to by se zastupitelstva měla ještě hodně snažit. Za pět let už budou mít smůlu. Snad největší problém satelitních měst vidí geograf-výzkumník v dopravě: Vstupy do Prahy jsou přetížené a bude to horší, míní. Myslím, že to nevyřeší ani obchvat. Jak se navíc dekoncentrují pracovní příležitosti, už jsou zácpy i z Prahy ven. Vždyť lidé z Prahy a okolí dělají už i v Plzni. Plzeň už je skoro Praha. Život bez auta je v satelitním městě prakticky nemožný. Přestože pracuje doma, do Prahy jezdí Martin Ouředníček stejně pětkrát šestkrát týdně do školy, za příbuznými, za přáteli, za sportem. Díky našim ženám máme už hodně dětských aktivit přímo tady v Přišimasech, ale je fakt, že když se rozhodnete vozit dítě do pražské školky, je to už svým způsobem sebeobětování a tak trochu se z vás stává taxikář. Jsme tu spokojení Sedmatřicetiletý geograf říká, že jeho životní cyklus poměrně dobře odpovídá jednomu z modelů obyvatele satelitu: Pražák křtěný Vltavou bydlel s rodiči v Košířích, odkud je asanace vyhnala na sídliště Novodvorská. Jako student sdílel s kamarády garsonku na Vinohradech a později, když čekal rodinu, začal se ohlížet po vlastním bydlení. Koupil levný pozemek v Přišimasech (na Václavské náměstí je to přibližně 25 kilometrů), kde s otcem postavil dům, v němž dnes žije s manželkou a dvěma dětmi. Kdybyste se snažil najít co nejobjektivnější odpověď na kvalitu bydlení, dozvěděl byste se, že je to mnohem lepší v satelitu než v paneláku, říká Martin Ouředníček. Většina lidí včetně mne vám řekne, že jsou spokojeni. Partner 3/

16 Kubistická zahrádka Text: Zdeněk Lukeš, Foto: Ester Havlová Partner 3/

17 Šumné památky Rodinný dům pro generálního radu M. Beniese je pozoruhodnou stavbou, která však jen o vlas unikla demolici. Projekt vznikl v roce 1912 v projekčním ateliéru firmy Matěj Blecha, jedné z největších pražských stavebních firem. Šéfem ateliéru byl architekt Emil Králíček ( ; viz medailon v rubrice Člověk), který pro Blechu navrhl řadu staveb, počínaje vlastním domem stavitele na Masarykově nábřeží a konče například hotelem Zlatá husa nebo domem Diamant v centru metropole. Králíček byl nejdříve ovlivněn secesí, poté modernou a po roce 1911 také kubismem. Vedle Diamantu patří k nejznámější realizaci v tomto kuriózním stylu lucerna na Jungmannově náměstí. M. Benies byl majitelem cukrovaru a také známým šlechtitelem řepy. Dům si nechal postavit na samém okraji Lysé v rozlehlé zahradě (dnes už bohužel zaniklé). Jednalo se o budovu na obdélném půdorysu ve stylu kotěrovské moderny s průčelím z umělého kamene a cihelnými lizénami. Výrazný je kubistický detail (pásy podél oken, sloupky u vstupu, polygonální okna). Uvnitř je centrálně umístěna velká schodišťová hala, jde tedy o dům tzv. anglického typu. Hala na výšku dvou pater je shora osvětlena osmiúhelníkovým světlíkem s motivem Davidovy hvězdy. Strop haly podepírá čtveřice sloupů opět s výrazným kubistickým motivem, k němuž prý byli majitel a architekt inspirováni krystalizací cukru. Kubistická je i mříž světlíku nebo ornament na podlaze. Z vnitřního vybavení se bohužel dochovalo jen dřevěné schodiště. Zapuštěný hlavní vstup vedl přes zádveří do haly. Z ní byl v přízemí přístupný obývací pokoj, jídelna s kuchyní, pracovna a další pomocné provozy. Z obývacího pokoje bylo možno vyjít přímo na zahradu. V patře se nacházely ložnice. Na ploché střeše byla pergola a podle plánů zde měla být zahrada. To je v době vzniku stavby velmi originální motiv. První ploché střechy se u rodinných domů u nás objevily v letech (Bílkova vila v Praze, Roithův dům v Černošicích), nepočítalo se však s jejich ozeleněním. Beniesovu vilu by tak bylo možno označit za jakéhosi předchůdce dnešních ekologických objektů. Bohužel se už nedozvíme, jak tato stavba v praxi fungovala. Majitelé zahynuli v koncentračním táboře v Osvětimi. Dům byl pak léta prázdný a nakonec určen k likvidaci. Autora těchto řádek na něj upozornil pan Beck z České televize. Po zjištění, že se jedná o objekt v kubistickém stylu a významnou stavbu, získal dům památkovou ochranu a současný majitel přislíbil jeho rekonstrukci, které by se měl ujmout architekt David Vávra. Přispěl také na výrobu přesného modelu vily, jenž se stal součástí výstavy Emila Králíčka, prezentované v řadě zemí Evropy. Partner 3/

18 V polovině roku získalo sídlo ČSOB v Praze-Radlicích zlatý stupeň certifikátu LEED, jako potvrzení o ekologické šetrnosti budovy. Ocenění uděluje americká instituce U.S. Green Building Council. Bodovací systém LEED má celou řadu kritérií, za která se přidělují kredity, jež rozhodnou o tom, na které příčce se daná budova umístí. Při hodnocení sídla ČSOB přitom vznikl precedent a nyní hraje roli také to, že minimálně třicet procent užitné plochy administrativní budovy je přístupné všem jejím uživatelům. Prostorové uspořádání sídla ČSOB hodnotitele evidentně nadchlo, říká Petr Fanta, generální ředitel společnosti Skanska Reality, která tento projekt provedla. Sídlo ČSOB patří k nejvýznamnějším stavbám minulých let. Pětipatrová stavba pojme zaměstnanců a její celková podlahová plocha činí více než 82 tisíc metrů čtverečních. Stavba byla navržena jako ekologicky nenáročná a zvláštní důraz byl kladen na to, aby citlivě zapadla do okolního Radlického údolí. Pro její bezchybný provoz slouží řada šetrných technologií, jako je zavlažování střešní zahrady recyklovanou dešťovou vodou, úsporné osvětlení řízené automatickým systémem osvětlení a žaluzií nebo automatizovaná správa všech základních funkcí budovy. Partner 3/

19 Interiér ČSOB v Praze-Radlicích Lidé a stavba Green Building není jen prázdný pojem Rada USA pro ekologické stavitelství (The U. S. Green Building Council USGBC) je nezisková organizace, která se zaměřuje na rozvoj a podporu trvale udržitelných metod ve stavebnictví. Tvoří ji více než organizací z nejrůznějších odvětví stavebnictví, které pracují na rozvoji struktur pro ekologicky uvědomělé, přínosné a zdravé prostředí pro život a práci. Jejími členy jsou majitelé i uživatelé staveb, developeři, manažeři, architekti, projektanti a inženýři, generální dodavatelé i subdodavatelé, výrobci stavebních materiálů a systémů i vládní agentury. Posláním rady je transformovat způsob projektování, výstavby a údržby budov a měst a vytvářet ekologicky i společensky přínosné a zdravé stavby. K základním principům Rady patří úsilí o nastolení rovnováhy mezi lidskou činností a přírodou a využívání vědy a techniky k ochraně, udržování a obnově zdravého životního prostředí na naší planetě. USGB má více než 70 poboček po celých USA. Pro zachování zdravé planety Země nestačí o ekologii jen mluvit. V rámci činnosti Rady byl vytvořen hodnotící systém LEED (Leadership in Energy and Environmental Design), který provádí nezávislé posudky, zda stavby skutečně splňují požadavky zeleného stavitelství. Posuzuje se především spotřeba energie a vody, výběr materiálů a zdrojů, efektivita, dopad na změny krajiny a klimatu i na lidské zdraví. LEED je tedy praktickým nástrojem, který poskytuje okamžité a měřitelné výsledky pro majitele i uživatele staveb. Stavby, které získají certifikát LEED, splňují nejvyšší standard v otázkách odpovědnosti vůči životnímu prostředí. Ekologické stavitelství přináší výhody hned v několika oblastech. Je to v první řadě přínos pro životní prostředí, spočívající v ochraně a udržování ekosystémů a biodiverzity (rozmanitosti druhů), ve zlepšování kvality ovzduší a vody, ve snížení objemu tuhých odpadů a v šetření přírodních zdrojů. Z ekonomického pohledu je přínosem snížení nákladů na údržbu, zvýšení hodnoty, optimalizace životnosti a zlepšení produktivity práce a uspokojení zaměstnanců. A je třeba zmínit i přínos pro zdraví a veřejné blaho, který tkví ve zlepšení vnitřního prostředí staveb (vzduchotechnika, tepelné a akustické vlastnosti), ve zvýšení uživatelského komfortu a zdraví, ve snížení zátěže pro lokální infrastrukturu a v přispění k celkovému zlepšení kvality života. Několik statistických údajů pro ilustraci: Stavebnictví má zásadní dopad na naše životní prostředí, na přírodu, ekonomiku, zdraví a produktivitu. Jen ve Spojených státech se stavby podílejí: 70 % na spotřebě elektřiny, 39 % na spotřebě energií, 39 % na celkových emisích oxidu uhličitého, 40 % na spotřebě surovin, 30 % na celkové produkci odpadu (136 milionů tun ročně), 12 % na spotřebě pitné vody. Partner 3/

20 Výlet Velkostatkářův sen Text: Blanka Stehlíková, Foto: Nadace českého kubismu Jako by čekala na natáčení filmové romance ze života české smetánky, stojí uprostřed malebné obce Lidbořice podivuhodná kubistická rezidence. Nejedná se ale o filmovou kulisu, stavba jen podstoupila zdařilou rekonstrukci, aby letos v červenci otevřela své brány veřejnosti. I když vnitřní prostorová skladba domu má tradičnější ráz, v interiéru nalezneme znamenité kubistické detaily; z původního zařízení se dochoval krb, schodiště, dřevěná vestavěná skříň, knihovna, koupelna, kotel ústředního topení a prádelna. Při architektonickém průzkumu byly objeveny vzorky tapet, podle kterých měly být vyrobeny repliky a umístěny na stěny stylové jídelny a do schodišťové haly. Interiér dotváří dobový mobiliář. Expozici muzea Josefa Gočára od srpna také doplňuje největší sbírka kubistické keramiky v Čechách, kterou Nadace českého kubismu získala od soukromého sběratele k dlouhodobé zápůjčce. Pokud si chcete připomenout nostalgickou atmosféru prvních desetiletí minulého století, je tato kulturní památka tou pravou volbou. Venkovskou rezidenci navrhl pro velkostatkáře Bauera a jeho rodinu známý architekt Josef Gočár, který stavbě vtiskl charakteristické rysy kubistického stylu. Podobně jako například pražský dům U Černé Matky Boží nebo lázeňský objekt v Bohdanči, i tato stavba je plně podřízena kubistickému tvarování. Lomené zešikmené tvary připomínající krystal se uplatnily i v dekoru hvězdicovitého zalamování oken, ve tvarování hlavní římsy nebo mansardové střechy. Cesta k Bauerově vile se z Prahy, kam se dostanete po státní silnici č. 12 odbočkou na 31. kilometru ve směru Libodřice, zabere slabou hodinku. Středočeský region nabízí i další významné památky moderní architektury. V Ratboři se nachází nejen tzv. Starý zámek upravený v letech Janem Kotěrou, ale zejména tzv. Nový zámek vila, kterou Kotěra postavil pro rodinu Mandelíkovu a na jejíž sochařské výzdobě se podílel Jan Štursa. V Molitorově byla původně barokní budova zámku přestavěna v letech podle projektu Dušana Jurkoviče. V Pečkách naleznete vzácný evangelický kostel Mistra Jana Husa, který realizoval v kubistickém slohu architekt Oldřich Liska, spolupracovník Josefa Gočára. Partner 3/