Ferda Mravenec Ondřej Sekora (1992) Hodnocení: **** Štítky: Pro děti a mládež, Pohádky Vyprávění o Ferdovi Mravencovi, Brouku Pytlíkovi, Berušce a

Transkript

1

2 Ferda Mravenec Ondřej Sekora (1992) Hodnocení: **** Štítky: Pro děti a mládež, Pohádky Vyprávění o Ferdovi Mravencovi, Brouku Pytlíkovi, Berušce a dalších kamarádech z hmyzí říše. Pro děti od 6 let.

3

4

5

6 NEJPRVE O JEDNOM HOCHU, KTERÝ ŠEL LESEM. Po lesní pěšině šel hoch, nevím vůbec, jak se jmenoval, a něco hvízdal. Co to bylo, to vám také nepovím. Tak nějak: Uí-uí-uiuiuííí! Nevíte, jaká by to mohla být písnička? Hoch by to byl jistě hvízdal až na konec lesa, ale najednou se mu do té písničky něco vpletlo. Takové: Ššššššššš-šš-ššš. Jako když prší. Neprší snad doopravdy? Hoch natáhl ruku a koukal do nebe. Kdepak pršet! Nebe bylo čisťounké jako obálka nového sešitu a na ruku ani nekáplo.

7 A pořád: Ššš-š-ššš Co by to mohlo být a odkud to asi jde? Aha, s levé strany s této hromádky, právě tuhle po-dí-vej-te se!

8 Tu ten hoch vyvalil táákhle do široka oči. Pod smrkem bylo vysoké, vysokánské mraveniště, skoro vyšší než hoch sám a na něm mravenců, až to šustilo: Ššššš š. š.ššš..šš. Bylo tam plno, plničko mravenců, jen se před očima míhali. Jeden mravenec běžel sem, druhý tam, každý něco nesl, každý něco dělal, koukejte, koukejte, tuhle toho mravenečka, jak se žene s kousíčkem

9 průhledného kamínku do mraveniště! Kam utíkáš s tím pokladem? Snad sí nemyslíš, že je to diamant? Nebo chceš tím zasklívat okna? A koukejte sem! Tento mraveneček je jistě nějaká chůva a nese pupu, malé mravenčí děťátko v peřince někam na sluníčko. Pořád šťouchá do uschlého lístku a neví, chudáček, jak jej přelézt. Lez víc napravo, hloupá, nebo podlez! A zde? Tři mravenci,siláci, tahají mrtvou vosu do mraveniště, ale sotva ji utáhnou. No, to by ani nikdo neřekl, co lze všechno vidět, když se člověk dostane tak blízko k mraveništi!

10 O SÁŇKÁCH NA MRAVENIŠTI A PRÁZDNÉ KRABIČCE.

11

12 Ale najednou kdosi volá: Pozóóóór, s cesty, pozóóóóór! jakoby jej na nože brali. Pořád: Pozóóóóór! Hoch se ohlížel na všechny strany, kdo pak to asi volá, ale nikde nikdo. A zase: Pozóóóóór, pozóóóóór! jakoby někoho na nože brali. No tak, co je to? Běží někdo po cestě? Nebo po lese? Hoch se vzpřímil a kouká kolem sebe. Ale, jak se vzpřímil, hned to znělo docela potichounku: Pozóóór!

13

14 Vždyť to někdo volá s mraveniště. Opravdu. Bylo to s mraveniště. Na vrcholku hromádky stál mravenec se šátkem kolem krku a s ranečkem na zádech, v rukách držel kus jehličí, které se lesklo jako zrcadlo, tak bylo hladké, a volal na celé kolo: Pozóóóóór, s cesty, pozóóóóór! A než se kdo nadál, sedl si mravenec na to jehličí a fůůůůůů! jel na něm vesele dolů jako na sáňkách. A jak tak jel dolů, nevyhnuli se mu uprostřed cesty nějací tesaři, kteří nesli do mraveniště trám. Vrazil do nich, trám spadl, tesaři také, ale čipera mravenec si z toho nic nedělal, vyskočil zase honem na jehličí a fůůůůůů! dojel na svých podivných sáňkách až dolů. Panečku, a jak při tom vytáčel zatáčky! Uhodnete, kdo to byl? Inu, kdo jiný, než Ferda Mravenec! Ach, to je krásný mravenec! zvolal hoch, tleskaje nadšeně rukama. Toho si vezmu s sebou domů! a hned vzal mravence do prstů a strčil opatrně do prázdné krabičky od sirek. Já si jej dám mezi své hračky, udělám mu takovou hezkou ohrádečku a ochočím si jej! Co ten hoch najednou vše nevymyslil! Ale to nebylo všechno!

15 Poslouchejte, co si vymyslil ještě! Já si jej budu brát do školy a on se tam bude klouzat po lavici! Bude se učit se mnou a bude mi třeba i napovídat!

16

17 I ty jeden! To by pan učitel jistě nedovolil! Ale, co by mohl pan učitel dělat, vždyť by mravence ani neviděl! Já si pro mravence vystavím takový malý domeček z papírové krabičky a budu tu krabičku nosit na rameni, vymýšlel si hoch dále. Kamarádi na mne budou volat: Halo, zapomněl jsi na rameni krabičku! Ale to já jim vždy řeknu: Kdepak, krabičku, to já mám cvičeného mravence! Ach, to se mi budou všichni divit! Pámbu ví, co by si nebyl ještě hoch vymyslil, ale najednou viděl, že už je blízko domova a že se v zahradě Slávek, Hana a Zdenda o něco dělí. O něco červeného. Měli jahody, plný hrneček. Dali mu hned také, a jestli chce, že může jít zítra na jahody s nimi. Povede je Ančka Látalova a ta ví, kde rostou. A teprve když už všechny své jahody snědl, vzpomněl si hoch na zázračného mravence a otevřel krabičku od sirek. Ale Ferda Mravenec už byl pryč.

18 JAK FERDA NEMĚL DEŠTNÍK A JAK PAN HLEMÝŽĎ NEPĚKNĚ NADÁVAL. Proč by byl měl vlastně v krabičce zůstávat? To ne! To neznáte Ferdu Mravence. Hledal po celou cestu, kudy by se z krabičky dostal, a podařilo se mu nepozorovaně vyklouznout právě na začátku zahrady, a když dopadl na zem, utíkal a utíkal pryč, nedíval se ani na levo ani na pravo a jen utíkal, až se mu na zádech raneček nadhazoval.

19

20 Ale najednou Plesk! Plesk! zarazil se. Kolem něho začaly dešťové kapky, každá se rozstříkla, když dopadla na zemi jako vodotrysk. Začínal se veliký liják.

21

22 Plesk! To byla kapka! Ferda ležel na zemi, jak jej porazila, nožičkami třepal ve vzduchu a prskal vodu, která mu vstřikla do úst, a plesk! nová kapka jej buchla, sotva vstal, do zad, udělal dva kotrmelce dopředu.

23

24 Když se všecek zkoprnělý posadil a protřel si oči, viděl před sebou najednou dům. Na štítku bylo napsáno jméno domácího pána: EJ. HLEMÝŽĎ. A to je báječné, povídá si Ferda, tam se schovám. Snad mne pustí! Zabušil ovšem hned na dveře, ale nikdo neotvíral. Zabušil do dveří znovu, nic kopal, ale zase se nikdo neozýval.

25 Asi nikdo nebude doma. Otevru si tedy sám, rozhodl se Ferda, sáhl při tom rukou do svého ranečku a vylovil dlátko. Chtěl dveře vypáčit. Že se tedy dostane do domku násilím. Ale to jste měli vidět, co se teď stalo. Domek se nadzdvihl a ven vykoukla rohatá hlava hlemýžďova. Ty uličníku, ty bouchale, začala soptit, ty loupežníku, ty zmoklý tatrmane, ty černý hajdaláku, kliď se odtud, nebo na tebe zavolám strážníka! Jak se opovažuješ dobývat se do cizí chalupy? huboval hlemýžď a plival kolem sebe ošklivé sliny. Chtěl ještě říci mravencovi: Ty Bimbulo škaredý! ale sotva řekl: Ty Bim padla mu do úst taková veliká dešťová kapka, no, jako hrom, až se hlemýžď zakuckal, stáhl hlavu do domečku a už se ani neukázal.

26

27 Ferda zůstal před hlemýždím domečkem jako zmoklá slepice. Za krkem měl vodu, ve střevících, v ranečku a po nohách se mu kulily kapky vody, jakoby si na nich chtěly hrát. Však já se ti pomstím! zahrozil hlemýždi a chystal se jít dále. Ale najednou uviděl, že pod kamínkem o dvě trávy dále je štěrbina. Zrovna jako připravená pro zmoklého mravenečka. Nu, to se dlouho nerozmýšlel a rychle tam vlezl. Byla tam sice tma, ale sucho a teplo. Ferda položil hlavu na svůj raneček a spal jako dřevo celou noc.

28

29

30 O TOM, JAK SE PAN HLEMÝŽĎ ZLOBIL JEŠTĚ VÍCE A SVIŽNÍK NA NĚJ VOLAL: CO TAK UTÍKÁTE, STREJČKU? Ach, to bylo ráno překvapení, když se probudil! Hmatal kolem sebe a vůbec nemohl poznat, kde je. Když vystrčil hlavu ven, byl už bílý den. Kobylky bzučely, modré a zelené mušky poletovaly, hezcí broučci tancovali, kvítečka se smála a před kamenem se na slunci leskl hlemýžďův domek. Hlemýžď ještě spal a chrápal, až se mu okna třásla. Ferdovi se zajiskřilo radostí v očích. A teď ho potrestám! Zavolal na pavouka, který měl vedle na keři pavučinu, zašeptal mu něco a za chvíli se objevil věhlasný provazník mistr pavouk s tlustými provazy. Stačí? ptal se. Stačí! odpověděl Ferda, vzal provazy a přivázal rychle hlemýždě k šípkovému keři, aby mu neutekl.

31

32 Nyní hupky, šupky, dupky, rozhodil svůj raneček, vytáhl sekerku a pilku, kladívko a hřebíky. Stavebního materiálu měl dost. Vzal stéblo trávy, točil, točil, točil a až měl jedno kolečko. Vzal druhé stéblo, točil, točil, točil a už měl druhé kolečko. A vzal ještě třetí a čtvrtou travičku a měl třetí a čtvrté kolečko. Nač pak čtyři kolečka? Na co jiného než na kočárek! Našel půlku lískového oříšku, v tom bude sedět, jen co si udělá pěkné sedátko z mechu, dole navrtal trnem ze šípku dirky a nasadil tam kola. Dvě dirky navrtal také vpředu a nastrčil oje, teď do toho zapřáhl hlemýždě, jako kdyby to byl nějaký kůň, a pak už si jen udělal bič, odvázal provazy od šípku, naložil svůj raneček a bičem prásk! prásk! do hlemýždě. Nu, to vám všechno udělal v takové rychlosti, že by to očima nedovedla ani včela sledovat. A ta přece má, panečku, na každé straně sto očí!

33

34

35 To byla teď podívaná! Hlemýžď se budil a nevěděl, co se děje; vystrčil hlavu, ale do zadu neviděl. Co mu to tluče do ulity? Otáčel se a chtěl to chytit. Ale nemohl. Tak co? Honem! Utéci! A dal se do běhu. To víte, jak hlemýžď utíká. A Ferda do něho prásk! prásk! Teď se vám začali sbíhat se všech stran brouci. Přiběhly malé mandelinky, přiběhly berušky, za travou vyhlédl i kovářík a s meze sem přiběhl na svých sedmimílových botách krasavec Svižník a všichni se začali smát na celé kolo. To je švanda, koukejte. Hlemýžď si hraje na traktor! A jak se ten mravenec v tom kočárku naparuje! A Ferda se v kočárku opravdu naparoval a dělal na brouky směšné obličeje. Berušky volaly na ty ostatní, aby si vylezli raději na stéblo, že shora je to lépe vidět, kovářík dělal před hlemýžděm kotrmelce

36 a Svižník běhal stále okolo a vždycky se ho ptal: Co tak utíkáte, strejčku, vždyť se všecek udýcháte, já vám ani nestačím! Ale to všechno by nebylo nic, kdyby to nebyl viděl ten podšitý šibal střevlík. Jak se před ním hlemýžď objevil, střevlík se zasmál do vousů, tleskl do dlaní a zavolal zelenou kobylku, šedivého ováda, dva komáry a čmeláka, a ať k tomu něco zahrají. Kobylka, to se ví, ta je hned pro legraci. Postavila se dopředu s houslemi, za ni dva komáři s klarinety, pak ovád s trumpetou a čmelák s bubnem a spustili: Bum, bum, bumbumbum, trádrata trádrata tramtarata ratatata, až se to paloukem široko daleko rozléhalo. To se ví, všichni broučci se hned seběhli před hudbou a pochodovali do taktu. Nu, neptejte se, jak se hlemýžď zlobil. Ujížděl přes broučí hory a doly a nakonec se vyšplhal rychlostí hlemýždího rychlovlaku až na vrcholek meze ke hromadě kamení. Což, byla to docela obyčejná hromada kamení, ale Ferdovi se to tam nějak líbilo. Rozhlédl se na právo, na levo, pak vzal pomaloučku svůj raneček a vyskočil tak potichu z vozu ven, že si toho ani nikdo nevšiml.

37 A hlemýždi poslal pěknou pusu: Děkuju, pane Hlemýžď, že jste mne sem dovezl. Ale rozlobený hlemýžď nic neviděl a neslyšel a hnal se dále, a ostatní broučci šlapali před hudbou vesele v pochodu. Prý až k rybníku. Ale jistě to nevím.

38

39

40 O TOM, CO BY BERUŠKA RÁDA, ALE MUSÍ SE NEJPRVE OPTAT MAMINKY.

41 A než si den s nocí a den s příštím ránem ruku podaly, stál na mezi u té hromádky kamení pěkný domeček. Spodek byl vyzděn písečkem slepeným maltou, kterou si mravenec udělal z hlemýždích slin, na rozích stály trámy z větviček, stěny byly vypleteny travou, střecha z kousků kůry, jeden komín byl z dutého stvolu pampelišky a vedle něho druhý, cihlový. Na dveřích pak nápis Ferda Mravenec, práce všeho druhu a u dveří lavička a na té lavičce seděl Ferda a kouřil fajfku. Co měl dělat? Měl plakat a naříkat, že se ztratil z mraveniště? A to ne! To se raději nějak protluče sám! A jak kouří, slyší, že nad ním něco zabzučelo. Teď si to sedlo vedle na kámen, stáhlo křidýlka pod krovky, a chvíli upravovalo šaty. Byla to nějaká slečna Beruška. Dělala jakoby nic, jakoby mravence neviděla a jen čekala, až se k ní přiblíží. To jste vy, ten pán, začala pak najednou který tu včera jel v tom kočáře? A vytáhla pudřenku a napudrovala si tváře.

42 Ano, to jsem byl já. Že to byl pěkný kočár? otázal se jí Ferda. Ta Beruška se mu moc líbila. A jak! Já bych si moc takový kočár přála! zatoužila Beruška. Ale ne takový s hlemýžděm, jako jste měl vy, přidala hned chvatně. A to já jsem si toho hlemýždě přece zapřáhl jen tak! honem vysvětloval Ferda. Jen tak z legrace! Kdybyste chtěla sama jezdit, to byste musila mít koníka. Třeba nějakého zeleného. Ti hnědí, víte, ti jsou moc divocí. A kdybyste chtěla, já bych vám takového ochočil! nabízel se nadšeně Ferda.

43 No, já se zeptám maminky, řekla Beruška, jen tak, jakoby nic, pohodila hlavou, rozevřela krovky a frrr! odletěla pryč. Ferda se za ní dlouho díval, až se mu v dálce docela ztratila. Moc se mu líbila ta

44 Beruška!

45 O TOM, JAK PANU CVRČKOVI NEHRÁLO RÁDIO A JAK SE PANÍ PLOŠTICE OSTÝCHALA.

46 Teď bych se mohl podívat, jaké mám vlastně sousedy, řekl si náš hrdina a dal se po mezi dolů. Za chvíli přišel k díře, která vedla do země. Taková nějaká divná díra. Každou chvíli z ní něco černého vylezlo, zabručelo a zase zmizelo.

47 Byl to pan Cvrček, vousy měl naježeny a z očí mu jen sršely blesky. Dobrýtro, pane soused! začal Mravenec. Mnojo! odbyl ho cvrček a zase se otočil s bručením v díře. Najednou si to nějak rozmyslil, vystrčit prudce hlavu, a ptá se Ferdy: A co vy jste vlastně zač? Ferda se postavil jako svíčka do pozoru a hrdě odříkal: Já jsem Ferda Mravenec, práce všeho druhu, všechno spravím, všechno postavím, všechno přinesu A umíte také spravovat rádio? skočil mu do řeči cvrček. Jak by ne! zajásal Ferda. My měli v mraveništi v každém patře jedno! Tak jdou sem! vyzval ho cvrček. Včera tu táhla nějaká komedie, jakýsi blázen se tu dával vozit od šneka a rozbili mi, myslím, anténu.

48

49 Mravenec ani muk, to tak ještě, přiznávat se, že on se to vezl za šnekem. Skočil do svého domečku a už tu byl s ranečkem. Opravdu. Anténa byla přetržena, uzemnění vyrváno a v drátech byla zapletena docela cizí vlna, která do Cvrčkova radia vůbec nepatřila. Cvrček se ani nestačil dívat, jak teď mravenec lítal nahoru, dolů, tam zaklepal, tam kleštičkami přitáhl a najednou seskočil a: Pane Cvrček, už je to hotovo! A bylo to hotovo. Cvrček jen otočil knoflíkem a chytil Košice. Otočil dále, chytil Bratislavu. Otočil ještě dále a chytil Řím.

50

51 Pak otočil ještě dále, tam už nebylo nic napsáno, ale ozvala se taková krásná hudba, jakou dosud nikdo na mezi neslyšel. Cvrček se blaženě rozložil do dveří a poslouchal ty divotvorné zvonky. Letěl tudy motýl a řekl si: Jaká pak je to hudba, tu bych měl znát! Přes kameny přeběhla ještěrka a pomyslila si: Ten Cvrček dnes pěkně vyhrává! a travou se šourala k díře ploštice, paní Ruměnice, neříkala nic, jen poslouchala a ani nedýchala. Halo halo, ozvalo se najednou v amplionu, zde rádio Nebe. Právě jsme předváděli zpěv nebeských cvrčků. Nyní je pětiminutová přestávka. Pane Cvrčku, jak to, že vám to dnes tak pěkně hraje? užasla ploštice. Cvrček se nafoukl pýchou a ukázal na mravence: To tady, koukejte, pan mistr. Všecko dovede, všecko spraví, všechno postaví, všechno přinese Mravenec zářil štěstím a opět se postavil do pozoru. Ploštice neříkala nic, jen se tak toužebně na Ferdu dívala. Ale bylo po ní vidět, že by něco velmi ráda pověděla. Co asi měla za lubem?

52 Však ona mu to jistě poví. Uvidíte.

53 O BROUKU PYTLÍKOVÍ A O TOM, JAK SE HÁZÍ LASEM. Druhý den lítala nad Ferdovou chaloupkou Beruška. Zatočila se několikrát dokola, chvílemi se i zdálo, že se snese na zem, ale nesedla. Neřekla ani á ani bé a zase odletěla pryč. To ona se už jistě optala maminky! hádal Ferda. A teď se asi přišla podívat, jestli jsem jí už nějakého koníka chytil! Tak to se musím dát do práce! Hned tedy vyskočil, a že si udělá laso a chytí už pro berušku nějakého toho koníka. Vzal tedy dlouhý provaz z pavoučích vláken, na konci udělal velikou smyčku, ale teď se zarazil:

54 Jak pak se s tím vlastně hází? Musím to nejprve zkusit! Roztočil laso nad sebou, provaz dělal ve vzduchu kličky, smyčky, osmičky, preclíky, všelijak se na všechny strany motal a nakonec, když jím Ferda hodil do předu, zapletl se tak do heřmánku, že nebylo vůbec možno jej vyplést. A tu se objevil brouk Pytlík. Vy nevíte, kdo to byl brouk Pytlík? Inu, takový divný brouk. Kde bydlil, to bych vám nedovedl říci, ale každý jej znal, protože brouk Pytlík o všem něco věděl a o všem dovedl vykládat.

55 Když totiž brouk Pytlík byl ještě červíčkem

56

57 Jakže, vy nevíte, že brouk je nejdříve červíčkem a potom teprve broukem? A jejda! Tak to vám to musím nejprve vysvětlit. Když totiž paní brouková chce mít dětičky, snese docela malinká, malininká vajíčka. Tak malá, že kdyby se z nich měli narodit hned broučci, byli by tak malí, že by je ani nebylo vidět, že by ani nestáli za řeč. A to nejde, kdepak! Tak se z nich raději narodí nejprve červíčci a ti červíčci kolem sebe žerou, co se dá, rostou, rostou a pořád žerou, až jsou hodně velicí a tlustí, pak se zabalí, někteří do takové truhličky, jiní zase do takové peřinky a usnou. Spí, spí, spí a když se probudí, prask! truhlička nebo peřinka praskne a z ní vyleze krásný, veliký a silný brouk a hned si vyletí do světa. No, vždyť je to přece zrovna tak, jak s housenkou a s motýlem! A s tím broukem Pytlíkem to bylo tak: jeho maminka snesla vajíčko do jednoho stromu. A co se nestalo druhý den přišli dřevorubci, strom porazili, odvezli do pily, v pile nařezali kusy, odvezli truhlářům, truhláři kusy přihoblovali, přitloukli k sobě, nu a právě ten jeden kousek s broučím vajíčkem byl zatlučen v zábradlí balkonu nového kina Osvěta. A co bylo dále: z vajíčka se vylíhl malý červíček larva se tomu říká a ta larva kouše, kouše, živí se tím dřevem a najednou jí vyleze hlava ze dřeva ven. Co to vidí? Veliký, temný sál, jenom na konci je osvětlené plátno a po tom plátně se právě šmaťchal směšný človíček a dole v sále se všechno smálo, až se to válelo. Nu, vždyť právě dávali Chaplina.

58

59 Červíčkovi se to náramně líbilo, a tak vždycky když se začal program, prokousal se dřevem ven a díval se na každý film tolikrát po sobě, kolikrát se hrál. Nedivte se, že to potom všechno uměl zpaměti! Jednoho krásného dne se pak udělal z červíčka brouk Pytlík, roztáhl křidélka a frrrr! vyletěl do polí. A tam nedělal nic jiného, než všem vykládal, co viděl v kině. A právě ten brouk Pytlík přišel k Ferdovi, když Ferda vytahoval z heřmánku zapletený provaz. Co pak to děláte? ptá se Pytlík. Snad nepouštíte draka? I kdepak draka! odpovídá Ferda, já se tu učím házet lasem! A jen se trošičku při tom začervenal. No, to jste měli teď vidět brouka Pytlíka. Lasem! Lasem! Človíčku, vy neumíte házet lasem a chtěl byste se tomu naučit? Panečku, to já viděl v kinu kovboje, jak chytali divoké koně! Koukejte se, to se musí dělat takhle! Brouk Pytlík si stoupl na špičky jako baletka. Teď se laso roztočí, povídá a začal kolem sebe motat rukou, jakoby odháněl mouchy a teď se to šikovně hodí! Mrskl sebou, jakoby opravdu něco hodil, ale v tom se mu zamotaly nohy i ruce a natáhl se, jak široký tak dlouhý do trávy.

60

61 Pardón, pardón! Já vám to ukážu správně až s provazem v ruce! Vymotali provaz z heřmánku, Pytlík na něm udělal smyčku a teď roztočil. Pozor, teď to hodím! Hodil, provaz vyletěl, jedním koncem chytil Ferdu, druhým brouka Pytlíka a už z nich byla valná hromada.

62

63 Pytlík seděl Ferdovi na hlavě, jeho nohy měl na ramenou a jen volal: Pardon, pardon, to se musí zkusit ještě jednou! rozmotal laso, Ferda se musil postavit kousek dál a Pytlík roztočil laso znovu. Z lasa se teď udělala opravdu hezká smyčka a Pytlík vykřikl: Vidíte tam ten kolík před sebou? Ten chytím! A hodil. Laso zasvištělo, vyrazilo prudce, ale místo do předu letělo do zadu, chytilo se za cihlový komín Ferdovy chalupy, a jak brouk Pytlík lasem trhl, komín sletěl dolů, polámal žebříček v půdě a dole rozbil ještě hrníček s jahodami. Pardon, pardon! volal Pytlík. To se musí zkusit ještě jednou! Teď už vím jak se to musí zatočit!

64 Vytřepal klidně z lasa zbytky komínu tak obratně, že při tom rozbil ještě sklenici naložených motýlích vajíček, a roztočil provaz ještě jednou. Koukejte, teď chytím sedmikrásku! Laso kroužilo, jen syčelo a hvízdalo, pak brouk hlasitě vyhekl: Heep! a mrštil provazem vysoko do vzduchu. Ale, co se nestalo! Právě tudy letělo šídlo. Vrazilo hlavou do smyčky, ta se mu zadrhla kolem krku a jak se provaz napjal, strhl brouka Pytlíka na zemi a teď ho táhlo za sebou přes všechny trávy a kameny. Brouk Pytlík křičel na celé kolo: Pardon, pardón! ale šídlo ho neslyšelo a táhlo jej pryč. Tak, takhle se tedy chytá lasem! řekl si Ferda, hned si udělal nové laso a do večera si jím chytil mladého koníka.

65 JAK SE OCHOČÍ DIVOKÝ KŮŇ, ABY PĚKNĚ POSLOUCHAL. Byl to takový krásný zelený koník, s dlouhými tykadly, oči mu bujností jen hrály a kopal na všechny strany. Ferda jej přivázal ke kůlně a celou noc stavěl kolem něho pěknou ohrádečku. Ráno, ač ani oka nezamhouřil, šel hned koníkovi pro krmení. Vrátil se s velikou nůší, až se pod ní prohýbal. Když jej koník spatřil, začal zase kopat, ale jak viděl, že mu Ferda nese krmení, zabzučel vesele nohama o křídla. A Ferda ho hned po každém krmení pěkně pohladil. Ach, ach, co toho takový koník sní! Ferda nestačil ani běhat, ale za to viděl, že je koník k němu den ze dne přítulnější. Už se dal pohladit i po nose a pak už neměl ani nic proti tomu, když mu Ferda nasadil ohlávku.

66 Jednou se dokonce odvážil Ferda vyvést koníka na procházku. Koník poskakoval, nohy mu hrály jako strunky a nejraději by se byl rozběhl. Ale všeho se lekal. Uviděl lesklý kamínek, lekl se. Uviděl bílý lístek sedmikrásky, lekl se, zahlédl malou macešku, lekl se, a když proti nim za lístkem jitrocelů najednou kdosi vystoupil, všecek se poplašil. Však také bylo, proč se plašit! Neznámý pocestný byl plný prachu, hlavu měl ovázanou, ruku v pásce a opíral se o berlu. Když uviděl, jak koníka poplašil, zašeptal provinile Pardon, pardon!

67 Kdo myslíte, že to byl? Brouk Pytlík, vracel se z dalekých krajin, až tam ho před týdnem zatáhlo s lasem sídlo. Ach, ten se tenkráte potloukl! Ale, jak poznal Ferdu Mravence, hned se hnal ke koni. Vy chcete učit koně jezdit? Ach, to já znám! To já viděl v kině, jak se na takového koně musí! A než se Ferda nadál, odhodil Pytlík berlu a hup na koníka! Sotva však koník ucítil na svých zádech nezvyklé břímě, vzepjal se bleskem a přeskočil velikým skokem celou mez. Ferdovi zůstala v ruce jenom ohlávka a za chvíli k němu přilezl jen belhající se brouk Pytlík, který samozřejmě s koně spadl.

68 Moment, moment, volal, to byla mýlka, ten kůň mi nerozuměl, já vám ukážu znovu, jak se na něm jezdí! Ale po koníkovi jakoby se země slehla. Byl pryč. Ferda byl zdrcen; beze slova odstrčil brouka Pytlíka a šel domů. Měl oči plné slz a v chaloupce se dal do takového pláče, až z toho usnul. Když se druhý den ráno probudil, stál koník před jeho domkem a vesele na Ferdu bzučel. Ferda vykřikl: Můj milý, hodný koníčku! A vrhl se mu kolem krku.

69 JAK SE BERUŠKA PORAD JEN SMALA A PAK SE NA FERDU ANI NEPODÍVALA. No, to ovšem teď byla jiná. Jak Ferda viděl, že ho koník má rád, začal ho hned zapřahat a učil jej tahat vozík. Ach, to vám byla krásná podívaná! Ferda držel otěže jak pan baron a koníček běhal jako na závodech. To se ví, malí broučci, kde mohli, naskákali ze zadu na vůz, aby to nevěděl, ale Ferda to věděl, a neříkal nic. Ať se povozí, myslil si, jen ať nespadnou pod kola. A oni se vozili a pod kola vůbec nespadli. A jak se tak Ferda projížděl, zafrčelo to nad ním, zakroužilo, pak to usedlo na kámen, stáhlo křidýlka pod krovky a chvíli upravovalo šaty. Byla to Beruška. Mravenec rovnou k ní, jede rovnou kolem kamínku, kouká po ní, ale Beruška nic, jen se tak pochichtávala.

70 Konečně Ferda začal: Tak co, už jste se optala maminky? Ale ona nic. Jen se tak pochichtávala: Chichichichi! Tak on ještě jednou, a ona zase jen chichichichi.

71 Ferda zatáhl za otěže, koník prudce zastavil až se mu nohy zabořily do země. Tak co, chtěla byste si sednout? optal se. A ona zas jen: Chichichichi! Ale přece jen už seskočila s kamínku.

72

73 No tak, povídá Ferda, podal Berušce ruku a pomohl jí na kozlík, ale ona nic, jen se tak při tom chichotala. Ferda práskl bičem, koník se vzepjal a dal se do běhu. Ach to byla krásná jízda! Zkuste řídit sama! povídá Ferda a dal Berušce otěže do ruky. Beruška se trochu bála, měla vykulené oči. Ale když ji ten koníček tak hezky na každé zatažení poslouchal, přestala se za chvilečku bát a vesele práskala bičem. Když zase zastavili u kamínku, Ferda sestoupil s vozu a řekl jí slavnostně: Tak, ten vůz i ten kůň, to všechno je vaše. Chcete je? A co myslíte, že Beruška na to odpověděla? Nic, jen se tak usmála: chechecheche! a práskla do koníka, na mravence se ani nepodívala a ujela pryč. Ferda stál a čekal. Myslil, že se Beruška vrátí, že seskočí s vozu a že zavolá: Ty můj hodný Ferdo, já tě mám za to ráda! a že mu dá pěknou pusu, anebo že přijede a řekne mu aspoň: Děkuju! nebo že

74 přijede a aspoň se na něj hezky podívá. Ale Beruška už nepřijela.

75 O NEJPĚKNĚJŠÍCH HRAČIČKÁCH PRO MALÉ DĚTIČKY. Zase se Ferda vracel smutně domů, zase usnul v slzách, jenže druhý den nenalezl přede dveřmi koníka, ale pana Cvrčka, který hlučně ťukal na dvéře chaloupky. Nebyl sám. Vedl s sebou paní Ploštici Pestrou. Chuděrka, byla úplně červená, jak se styděla, ale Cvrček pořád na ni: No, jen se, tetka, nestyďte! A na mravence: Tak, vstávejte, pane mistře! Nesu vám práci, ale to sebou budete musit, panečku, hodit! Ferda vyskočil jako srnec a už byl přede dveřmi. Cvrček jej hřmotně poplácal po rameni a hned začal: Koukejte, tadyhle paní Pestrá má plno, plničko dětí a vůbec žádné peníze! No jen se tetka nestyďte! A právě dnes má svátek a chtěla by svým dětičkám něco dát! No, jen se, tetka, nestyďte!

76 Tak, koukejte se, pane Mravenče, tu máte peníze! a cvrček vytáhl plnou tobolku, vypadala jako lusk plný hrášků, a udělejte těm dětem velkou hromadu hraček, ať si mají čím hrát!

77

78 A vy, tetko, honem pro děti a vy, Mravenče, do práce! Cvrček opět poplácal Ferdu hřmotně po rameni a odešel, hladě si spokojeně bříško. Nu a ploštička, červená radostí, upalovala domů pro děti. Pane Mravenče, pane Mravenče zavolal najednou kdosi za plotem. Byl to brouk Pytlík, už uzdravený, celou rozmluvu tam poslouchal a teď chvatně přelézal plot.

79

80 Potřebujete dělníky? To bude báječné, takové hračičky! Znám dva kovaříky, pane, prima řemeslníky. Nechcete je? volal. Než Ferda odpověděl, už tu byli dva kovaříci, hned se dali do práce a Pytlík je obskakoval, všude radil a vykládal, jaké hračičky a legracinky poznal v kině. Zatím se už valila po mezi rodina paní ploštice Pestré. Široko daleko, kam by bleší oko dohlédlo, bylo vše červené, jakoby někdo mez polil krví. Všechno před nimi utíkalo na všechny strany, vzbudili také jednu můru, která tam v trávě spala, ta vám vyfrčela rovnou nahoru jako bezhlavá, třikráte se ve vzduchu zatočila dokolečka, až se nad jetelem srazila s chroustem a oba spadli dolů. Co se tam s nimi stalo, to se nikdo nedověděl. Když za měsíc jetel sekli, nebyla tam už ani můra ani chroust. Ale Ferda už měl všechno připraveno. No, lidičky, to vám povídám, u jeho domku vám stál celý zábavní park. Hned na začátku na pampelišce byl kolotoč se sedátky na provázcích, s vozíčky, které se houpaly, s díží, která se točila, a s lodičkou, která se kolíbala. Hned dvacet malých ploštiček skočilo na sedátka a druhých dvacet šlo točit. Ach, to bylo krásné! A až se děti na sedátkách povozily, vystřídaly se s těmi druhými dětičkami, které před tím točily, a teď ty druhé zase pěkně vozily. Hned vedle byla veliká houpačka. Přes ostrý kamínek položil Ferda stéblo trávy. To stéblo vám bylo tak lehce pohyblivé, že když si na jeden konec sedlo deset malých ploštiček a na druhý konec také deset malých ploštiček, stačilo, aby si na prostředek stoupla jedna další ploštička s dvěma koláči.

81

82 Když ukousla z koláče v pravé ruce, ulehčilo se pravé straně a ta šla nahoru. Ukousla z koláče v levé ruce, ulehčilo se levé straně a levá šla nahoru. To vám nemáte ponětí, jak se všechny malé ploštičky strkaly a tlačily, aby mohly dělat toho prostředního. Však měly proč! Ty koláče totiž nakoupil sám pan Cvrček a ty byly, no, něco ohromného! A to ještě dávno nebylo všechno! Mravenec s kovaříky také našli uschlou, do kolečka stočenou žížalu. Právě něco takového hledali. A tu žížalu teď podepřeli větvičkou do výše, přidali k tomu lupínek žebříčku, po žebříčku lezly ploštičky nahoru a dolů klouzaly po žížale jako po nějakém toboganu. Dole nachystali kováříci, taškáři, kvítek svlačce, schválně do něho nanosili hodně rosy a každá ploštička se v ní vymáchala, až byla docela mokrá. No, to bylo smíchu a výskotu! I bouda s autíčky tam byla. Nebyl to sice autodrom elektrický, každý vozíček musila jedna ploštička tlačit, ale to si nedovedete představit, jaký to byl nával, když se jedni povozili a do vozíčků nastupovali druzí. Jeden kovařík tam musel dělat pořádek, vzal si na to šerpu přes prsa a ten se, panečku, musel nějak ohánět!

83

84 Teprve když se setmělo, sebrala zase šťastná máma své děti domů, mravenec pak všechny hračky rozložil a dřevo, žebříčky, kamínky, které zbyly, složil do kůlny. Však si o tom, co tenkráte Ferda pro ploštičky udělal, ještě dodnes na mezi všichni broučci vykládají.

85 JAK KOMÁŘl FERDOVI TLESKALI A BERUŠKA SE URAZILA. A my se teď, pane šéf, půjdeme vykoupat! prohlásil druhého dne ráno brouk Pytlík, slézaje s půdy. Co jste tam dělal? ptal se udiveně Ferda. Spal jsem tam, pane Mravenče, už se mi večer nechtělo jít domů, tak jsem se vyspal u vás na půdě. A už vedl Ferdu k rybníčku a po cestě vykládal o potápěčích, ponorkách, velkých plaveckých závodech a o všem, co viděl v kině, ale když konečně přišli k rybníku, tak se vody bál. Strkal do ní jen tak špičku nohy. Za to Ferda se rozběhl po stéblu rákosu jako po skokanském můstku a hup! Udělal ve vzduchu tři přemety a ponořil se jako šipka do vody, že za ním ani kapka vody nevyskočila! Několik komárů to vidělo, a začali hned tleskat. Panečku, takhle do vody skáčou leda žáby nebo velmi dobří závodníci! Ale když někdo neumí a skočí do vody, to to kolem něho stříká, jako od kropícího vozu!

86

87

88

89 Když se potom Ferda vynořil, pustil se dopředu závodnickým tempem, až se za ním vlny dělaly. Holenku, ten plove, pochvalovala si modrá vážka, ten by mohl jít na Olympiádu! Mravenec se převalil také na znak, nabral do sebe hodně vzduchu, přitiskl ruce k tělu a nohy k sobě a jen tak, ani sebou nehnul, vznášel se na vodě. Koukejte se, on neplove a ani se při tom nepotopí, křičeli komáři na rákosu bez sebe údivem.

90

91 Teď si Ferda stiskl prsty nos a udělal ve vodě kotrmelec. Jen mu zadeček z vody vykukoval. Chachachachacha! chechtali se komáři, až se to kolem rozléhalo a vodoměrky přiběhly celé udýchané, cože se to děje. A Ferda se ponořil, podplul jednu vodoměrku a titititi, zašimral ji na bříšku. Iííííííí! vypískla vodoměrka a uletěla. A Ferda podplul druhou vodoměrku a zase titititi, zašimral ji pod bříškem. Vodoměrka také Ferdu pod vodou neviděla, také se lekla a utekla.

92 Ach, to byla švanda! Ferda se pěkně vyšplouchal a vymáchal, a když vylezl, Pytlík ještě pořád zkoušel vodu, že prý je moc studená, a vykládal tam třem komárům o Niagarských vodopádech. Že to viděl v kině a to, že se jejich rybník musí před nimi schovat. Najednou však, co to Ferda vidí? Je to možné? Neklame ho zrak? Vždyť tamhle v trávě svítí červené šatičky Beruščiny! Ano. Trhala si tam z malých kvítečků kytičku. Ferda ani nedýchal. Ach, jak by rád teď něco pěkného Berušce řekl! Ach, jak by ji teď rád pěkně překvapil! Musí si něco hezkého vymyslit. A vymyslil si. Přiblížil se potichu zezadu k Berušce a prásk! plácl ji po kamarádsku do zad, až to v Berušce ruplo.

93 No, to mu ale ten nápad sám čert napískal! Beruška se vám dala do takového křiku, do takového brekotu, jakoby ji na nože bral. A jak se při tom pustila do Ferdy! Ty kluku protivný, ty umazanče, já tě nemohu ani vidět! Kliď se odtud! křičela, až se začali slétávat komáři, broučci, vážky, šídla, ba dokonce i brouk Pytlík přestal vykládat, a když viděl, že Ferda je v pěkné kaši, rychle se ztratil.

94

95 Nešťastný Ferda chtěl honem Berušku ukonejšit, všechno jí vysvětlit a sáhl jí něžně na ruku. Ale to jakoby ji vosa píchla, začala volat Pomóc, pomóc, zachraňte mne! Jakoby jí bůhví jak ubližoval. A co se stalo dále, to vám povím v příští kapitole.

96 JAK BYL HLEMÝŽĎ RÁD, ŽE MU FERDA DRBAL ZÁDA. Najednou se na Ferdu snesli čtyři škvoři-ušáci. Jak dopadli na zem, složili dlouhá, průhledná křídla do malé torbičky na zádech, vytáhli z pouzdra strážnický obušek, hned jím pro jistotu každý Ferdu přetáhl, a zahřměli: Tak, co se to tu děje? Ach, páni strážníčci, byla jsem přepadena! začala bědovat Beruška. Tento zlosyn se na mne najednou vrhl, slyšíte, co to ta Beruška povídá? Skočil na mne zezadu a jak mne tloukl, tak mne tloukl propánečka, vždyť ji Ferda plácl jenom jednou! A byl by mne snad utloukl, kdyby mi tady hodní páni komáři nepřiletěli na pomoc! ale vždyť to vůbec nebyla pravda! Ale komáři byli rádi, že je někdo před strážníky pochválil, nafoukli se a dělali, jakoby zachránili sto berušek před smrtí. A ty jsi mi pěkný kujón, spustili na Ferdu ušáci. Ty tu provádíš pěkné věci, však ti lotrovina kouká z očí!

97

98 Mravenec hleděl jako nevinné jehňátko, ale nedovedl vám ze sebe vyrazit ani slůvka, aby se bránil. To my si s tebou zatočíme! To bys nám tu nadělal pěkné věci! zase ušáci a jeden z nich vytáhl z torbičky pouta a nasadil je Ferdovi na ruce Hned ho zavřít! Ano, zavřete ho, páni strážníčci, zajásala Beruška, já vám povím, co ještě udělal. Koukejme se, jak se dala Beruška do žalování! Vždyť to je, páni strážníčci, právě on, kterého hledáte, to je on, který si tenkráte zapřáhl hlemýždě do kočárku! Zatrolená Beruška, musela to prozradit? Tak ty tak! zahoukli na Ferdu sborem ušáci No, ty si to vypiješ! A teď honem za hlemýžděm! Ten bude rád, že jsme tě chytili! Ušáci si rozepjali taštičky, vytáhli z nich dlouhá křídla, vzali Ferdu pěkně pod ramena a frrrr, už byli u hlemýždě. Byl právě na cestě k zahradníkovi. Slyšel, že tam mají dobrý salát, tak tam honem spěchal a olizoval se, až bylo hanba se podívat. Pane Hlemýžď, pane Hlemýžď, už ho máme! Už jsme ho našli! Honem odemkněte, my ho u vás zavřeme I No, to byla zpráva pro hlemýždě! Zastavil hned všemi brzdami: Ukažte mi ho! volal nedočkavě. Koukejme se, darebáka! prohlížel radostně zajatého Ferdu.

99 Tak, jen ho zavřete! a hned s největším potěšením Ferdovi otevřel. A když tam ušáci Ferdu zamkli, začal mravenec kopat, tlouci, lomcovat dveřmi, ach, teď by byl rád ven, ale nemůže. Škrábal, tloukl, vrtal do stěn svého vězení, ale marně. Jen starý hlemýžď se radoval, protože mu to příjemně šimralo na zádech.

100 PROČ VELEVÁŽENÁ ŽALOBKYNĚ FOUKLA MÁLO DO PAMPELIŠKY. Druhý den předvedli Ferdu před soud. Táhli jej v okovech k vyschlé škebli. Před vchodem už čekala spousta broučků, tísnili se, strkali se, vystupovali na špičky a volali: To je on, to je on! Ve škebli už seděli soudcové, tři nosatí brouci v černých talárech, a v koutě se krčili udivení komáři, kteří byli předvoláni jako svědci. U veřejného žalobce trůnila pyšně Beruška. Měl tam vlastně být také hlemýžď, ale předně neuměl tak dobře žalovat jako Beruška a potom by se nebyl do škeble vůbec vešel. Jakmile předvedli Ferdu, předseda, ten nejvyšší nosatý brouk, zazvonil, a když všechno ztichlo jako pěna, vstal a začal: Právě se počíná soud nad velikým zločincem, buřičem a ničemníkem, Ferdou Mravencem. Čím se provinil, to nám řekne velevážená slečna Beruška. A velevážená slečna Beruška, napudrovaná, namalovaná, naparáděná, začala vykládat o tom, jak si Ferda zapřáhl hlemýždě, jak se dal od něho vozit na posměch ostatním broučkům, jak jí potom dal koníka s kočárkem a že ten koník jí potom hned utekl, jakmile jej chtěla zpráskat bičem Smíme se optat, proč tenkráte velevážená žalobkyně chtěla koníka zpráskat bičem? osmělil se uctivě předseda. On moc žral! řekla klidně velevážená žalobkyně a hned si stěžovala, že teď ovšem s kočárkem nemůže jezdit a že teď jim vinou Ferdovou ten kočár překáží na dvoře. Pak líčila hrůzostrašně, jak ji Ferda přepadl na břehu jezera a jak ji zachránili komáři, kteří to nyní mohou před slavným soudem všechno dosvědčit. Tak co, přiznáváte se? zahřměl předseda na Ferdu. Ferda to chtěl všechno vysvětlit, ale co plátno, komáři byli šťastní, že se o nich mluví jako o zachráncích, a všechno, co Beruška vykládala, dosvědčili. Přinesli tedy odkvetlou pampelišku s čepcem bílého chmýří. Foukněte, zavelel předseda Ferdovi. Ferda foukl ze všech sil a skoro polovina chmýří odletěla. Pak foukli po řadě nosatí brouci. Také něco odfoukli. Potom Beruška, ale ta foukla tak opatrně, že se chmýří ani nepohnulo.

101

102 A teď jen spočítali, kolik nožiček s chmýřím tam zůstalo. Rovných pětadvacet. Poslechněte rozsudek! prohlásil velebně předseda a znovu povstal. Všichni ztichli, ani nedutali, a předseda pokračoval vážným hlasem: Ferda Mravenec se odsuzuje k pětadvaceti ranám na zadeček. Všech pětadvacet mu vyplatí kat roháč a přítomné hosty zveme, aby se na to přišli zítra podívat. Posluchačstvo zašumělo vzrušením a ozvaly se dokonce výkřiky slávy. Všichni se už na tu podívanou ohromně těšili. Ferdu ovšem zase odvedli a zavřeli u hlemýždě.

103 JAK SE TO PANU ZLATOHLÁVKOVI V RADIU NEPOVEDLO. Tribuna postavená z nového, ještě vonícího dřeva byla už úplně obsazena a ještě venku stáli ve frontě! Panečku, tam bylo nějaké parády! Zlaté mušky, broučci s červenými, modrými, fialovými fráčky, mandelinky se strakatými puntíčky, paní včela celá popudrovaná žlutým pelem a ovšem také Beruška. Měla zvláštní loži. Nahoře pak byla uzavřená kabina pro Zlatohlávka, chvalně známého rozhlasového hlasatele. Ten to dával do radia. Cucal právě větrové cukrátko, aby měl dobrý hlas. Dole se tlačili obyčejní brouci, umazaní, uprášení, červi a žížaly a na prostranství uprostřed byla umístěna veliká lavice, skoro stůl, pokrytý velikou plachtou až k zemi. To bylo popraviště. A u něho stáli kováříci, řemeslníci, kteří je postavili. Co, kováříci? Jak to? Koukejte, koukejte, vždyť jsou to ti kováříci, kteří vždycky pomáhali Ferdovi při práci! I vy proradníci! Dával vám vydělávat a vy jste mu teď postavili popraviště? Obecenstvem to najednou zašumělo, ohlíželi se, zase vystupovali na špičky a volali: Už ho vedou! Ferda šel bledý jako stěna a za ním roháč s důkladnou rákoskou. Před lavicí se Ferda zarazil, když tam uviděl stát své známé kováříky. Podíval se jim překvapeně do očí, ale kováříci nic, jakoby Ferdu neznali, jen tak oba pomrkávali, jako by jim něco spadlo do oka. Tak, hybaj na lavici! pobídl roháč Ferdu. Ferda musel lehnout na lavici a kováříci jej k ní přivazovali, aby sebou při těch pětadvaceti tak neházel. Zase se jim Ferda podíval přímo do očí, ale kováříci zase, jakoby jej neznali, jen oba mrkali, jakoby jim něco padlo do oka.

104 Vše připraveno? optal se konečně roháč. Vše připraveno, odpověděli kováříci a stoupli si opodál do pozoru. Jen jeden z nich se ještě sklonil k lavici a cosi tam zašeptal. Ale vůbec nikdo o tom nevěděl.

105 Ale, teď poslouchejme, co při tom vykládal do radia zlatohlávek: Halo, halo, právě bere statný roháč pěknou rákosku. Je to pořádný chlapík a nechtěl bych od něho držet ani jednu ránu, natož pětadvacet.

106 Pozor, pozor, roháč se právě připravuje k první ráně a rozkošná Beruška právě vytahuje kapesník, aby se vysmrkala. Pozor, pozor, roháč právě Óóóóóóóóó! vykřikl hlasatel a umlkl na chvíli.

107

108 Z radia bylo jen slyšet praskání, křik, zmatené hučení a teprve za chvíli se ozval znovu zlatohlávkův hlas. Promiňte, vážení posluchači, mé odmlčení. Stalo se totiž něco úžasného a ještě dosud se z toho nemohu vzpamatovat. Když se roháč rozehnal k ráně a rákoska už jen taktak, že nedopadla, vzepjala se celá lavice i s odsouzeným Ferdou Mravencem a odletěla pryč. Ze spodu jsme zahlédli, že pod lavicí asi byla připravena kobylka, celá zelená a ta nám teď utekla i s Ferdou. Dole pode mnou je strašlivá panika. Katovi pomocníci, kováříci, se totiž ve zmatku tak zamotali roháčovi pod nohy, že ten, místo aby švihl rákoskou po Ferdovi, švihl do Berušky a důkladně ji přetáhl. Vedle seděl jeden prskavec a ten se tak polekal, že Buuum! slyšeli jste tu ránu? vystřelil přímo Berušce do obličeje. Berušku teď vzali dva potápníci pod ramena a letí s ní do rybníka, aby s ní honem tu škaredou voňavku omyli. Beruška křičí, že se nechce koupat, a prskavec naříká, že prý to udělal nerad, že to nechtěl.

109 Špinaví a umazaní brouci dole křičí, že chtějí zpátky vstupné, ačkoliv vůbec žádné neplatili, a žížala volá, že prý od někoho dostala blechy. Právě se začalo prát několik chrobáků a už porazili Víc už nebylo slyšet z radia nic. Asi někdo zlatohlávkovi přetrhl drát.

110 JAK TO VLASTNĚ BYLO. Ferda vůbec nevěděl, co se s ním děje. Cítil jen, že s ním lavice vyskočila do výšky, frrrr, chvíli letěla, zase vyskočila, až se potom konečně zastavila a provazy se uvolnily. To mu kobylka překousala pouta. Nu, dovedete si představit, že Mravenec byl jako u vyjevení, když uviděl, že jeho ochočený koníček, který utekl Berušce, stál opět před ním. Zaslzel dojetím a padl mu okolo krku, jako tenkráte, když jej našel ráno před svými dveřmi. Ani neslyšel, že to v tu chvíli nad ním zabzučelo a že se vedle něho snesli oba kováříci. Otočil se na ně teprve, když se ho otázali: Tak co tomu říkáte, pane šéf? Mravenec nechápal. To se rozumí, bodejť by chápal, když to kováříci provedli tak, aby o tom vůbec nikdo nevěděl. Tak mu to teprve teď vysvětlili. Kováříci se totiž sami nabídli, že lavici k vypráskání Ferdy jako zruční řemeslníci připraví. Byli přijati, a když to nikdo neviděl, přivedli Ferdova koníka, postavili jej pod lavici a v tu chvíli, když se roháč rozpřahoval k ráně, zašeptali: Teď! a kobylka i s Ferdou vyskočila a utekla. A to je to celé. Ale, pro Ferdu radili že by bylo nejlepší, aby hned z této krajiny utekl. Roháč má velikou ostudu, jistě by se chtěl pomstít. Hlemýžď nabral do svého domku zástup ozbrojených pobudů, ani nikdo neví, jací jsou to brouci, a dal se do pronásledování Ferdy a konečně nosatí brouci už také na něj vydali zatykač, bude se to prý oznamovat v radiu, tak bude nejlíp zmizet.

111 Ferdovi se to moc nelíbilo, ale nakonec musel uznat, že kováříčci mají pravdu. Ale dobře, uděláme si aspoň slavný odchod! Uděláme si velikou noční slavnost! rozhodl se na konec. Ano, pane šéf! nadchli se kováříci ale nechte to na nás, my to všechno obstaráme! a rozlétli se hned pryč.

112 O TÉ VELKÉ NOČNÍ SLAVNOSTI. Ferda se přece jen dal do práce a připravil aspoň lavice a stoly. Však už tu byli. Kováříci vedli několik včel s ranci plnými medových koláčků, přišel cvrček, vlekl za sebou rádio, ale byl z toho úplně zapocený, jen padl na lavici a volal, aby mu dali něco pít. Ale pití tu nebylo ještě žádné. Zato lumek vlekl na zádech ohromnou housenku, vykrmenou jako nejkrásnější prasátko, jen ji upéci. Nějak se o tom dověděli komáři. Hrozně je mrzelo, že se tak dali od Berušky navést a takové věci na Ferdu povídali, že by teď tedy Ferdovi něco zahráli, aby jim odpustil.

113 Tak Ferda, že ano, že může chvíli hrát radio a chvíli že budou hrát komáři. A už tu bylo také pití. Přišli čmeláci s velkými sudy plnými dobré medoviny, tak mohli začít. Housenku zatím pekly červené ploštičky, které přišly posluhovat, a některé z nich už také roznášely koláče. A jak začala hudba, začalo se také tančit. Ferda tančil s jednou včelou, cvrček vzal do kola můru, která tam zabloudila a kováříci s čmeláky se pustili do tance s červenými ploštičkami. Ach, ty se styděly a červenaly se ještě více, ale daly si říci a točily se jako čamrdičky. A najednou, kde se vzaly, tu se vzaly, přiletěly svatojanské mušky podívat se, jaké je to veselí.

114 A protože se jim to líbilo, zůstaly tam a svítily nad slavností celou noc.

115

116 Když se všichni najedli a dost natancovali, dali se ještě do hraní. Hráli kolo mlýnské, zajíček v své jamce, na honěnou, na slepou bábu, škatule mandule, až do bílého rána.

117 O VELKÝCH KOUZLECH PAVOUČKA POUTNÍČKA A FERDOVĚ ROZLOUČENÍ. Nu, a teď přišlo to hlavní. Teď přivedli kováříčci pavoučka Poutníčka. Fešák to byl, ve fráčku a s cylindrem na hlavě. Jako nějaký kouzelník z varieté. Však to také byl kouzelník!

118 Stoupl si na židli, vyhrnul rukávy a teď: Velevážené obecenstvo, račte se všichni přesvědčit, že nemám vůbec nic v rukou! Jen se račte z blízka podívat! Jeden kovářík přišel blíž a jak se dívá, kouzelník mu vytáhl z nosu dvě kostky domina. Nu, obecenstvo vybuchlo v bouři smíchu a kovářík nestačil úžasem oči vykulovat. Chce se ještě někdo podívat?

119

120 Jedna ploštička se osmělila. Vlastně se neosmělila, ale komáři ji strčili dopředu a ona teď, všecka červená, stála před kouzelníkem. Počkejte, máte tu něco za uchem! povídá kouzelník a tahá ploštičce cosi z ucha. Ploštička byla úplně zděšená, vždyť tam nic neměla, a obecenstvo se válelo smíchem. Teď to kouzelník začíná rozbalovat. Co? Jak je to možné? Byla to zástěra, taková zelená, s bílými puntíčky! Počkejte, počkejte volá ještě kouzelník a vytáhl ještě ploštičce z druhého ucha žlutý šátek na hlavu, z nosu střevíce a ještě povídá: A co to tu máte v rukávě? a koukne do rukávu a vytáhne z něho malou svatojánskou mušku s oranžovým světlem a pustí ji do vzduchu. Obecenstvo teď už nemohlo věřit očím a kdo tam byl, měl tááákhle otevřenou pusu. A nyní přichází hlavní číslo! prohlásil kouzelník, dal zase ruce do zadu, nadzdvihl fráček a sklonil hlavu. Kolem bylo ticho jako v kostele. Nejprve nikdo neviděl nic, ale najednou si začali ukazovat: Koukejte, koukejte! nad pavoučkem vystupoval do výše jakýsi malý obláček, který se stále a stále zvětšoval. Rostl, rostl, teď už všichni viděli, že je z jemňoučkých pavučinek, teď už viděli, že to vypadá jako vzducholoď.

121 A byla to vzducholoď na tenounkých provázcích. Teď do nich pavouček zapletl malinkou lávku a pozval Ferdu, aby se posadil.

122

123 Ferda se tam uvelebil a v té chvíli propuklo v tichém obecenstvu nadšení údivu. Slááváááá! volali všichni o překot a ani nevěděli, že se pavouk se vzducholodí vlastně odpoutal od země. Když to zpozorovali, počal už vzducholoď unášet vítr! Ferda stál na lavičce a mával všem na rozloučenou šátkem. Kam letí? Kam letí? začali se zděšeně ptát broučci a mušky. Pryč, kamarádi, pryč! vysvětlovali kováříci. Ale vždyť se s námi ani nerozloučil! hořekovali všichni. I nač by se loučil! Když odjede hned, je to lepší, než dlouhé loučení, i pro něho i pro nás! Však on se bude mít i v cizině dobře! utěšovali kováříci. A měli pravdu. Vzducholoď už nebylo ani vidět. Hosté si tedy všichni pěkně podali ruce a odcházeli pomalu domů. Jen ploštičky ještě zůstaly a uklízely. Co ještě k jídlu zbylo, odnesly si jako výslužku domů. A Ferda zatím letěl do nových krajů. Co že to o něm povídali kováříci? Že se tam bude mít dobře. No to se ví! * * * Komáři ten den potkali u rybníčka Berušku. Schovali se za rákos, nadělali z bláta kuliček a když šla okolo, naházeli jí kuličky na záda, že tam potom měla místo sedmi teček, no, aspoň patnáct. Ta brečela!

124 Knížky kouzelného zrcadla svazek 1. FERDA MRAVENEC ČTVRTÉ VYDÁNÍ Napsal a nakreslil Ondřej Sekora.

125 Tisk Impressa, Praha. Vydalo nakladatelství J. Hokr, Praha I., Kaprova 10.

126

127 Created with Writer2ePub by Luca Calcinai