DANĚ A DAŇOVÉ PORADENSTVÍ I.

Transkript

1 Evropský polytechnický institut, s.r.o. 1. soukromá vysoká škola na Moravě Kunovice DANĚ A DAŇOVÉ PORADENSTVÍ I. Daně Ing. Radek Habarta, Ing. Marie Šedová 2011

2

3 Evropský polytechnický institut, s.r.o. Osvobození 699, Kunovice DANĚ A DAŇOVÉ PORADENSTVÍ I. Daně Ing. Radek Habarta, Ing. Marie Šedová Kunovice, 2011

4 Autoži: Ing. Radek Habarta Ing. Marie Šedová 2. aktualizované vydání Název: Daně a daňové poradenství I. - Daně Vydavatel: Evropský polytechnický institut, s.r.o. Kunovice, 2011 Neprošlo jazykovou úpravou ISBN

5 Obsah ÚVOD ÚLOHA DANÍ V EKONOMICE A FUNKCE DANĚ Úloha daní v ekonomice Funkce daně Shrnutí Kontrolní otázky ZÁKLADNÍ PRVKY DAŇOVÉ TECHNIKY A JEJICH ROZBOR Daňový subjekt Objekt daně Sazba daně Způsob výběru daně Optimalizace daňové povinnosti Shrnutí Kontrolní otázky GENEZE DANÍ Otrokářská společnost Feudalismus Liberalismus (po buržoasních revolucích) Přelom 19. a 20. století Období mezi dvěma světovými válkami Období po druhé světové válce Shrnutí Kontrolní otázky SPRÁVA DANÍ Zásady, kterými se řídí daňové řízení Úkony v daňovém řízení Části daňového řízení Přípravné řízení Vyměřovací řízení Placení daní Vymáhací řízení Opravné prostředky Řádné opravné prostředky Mimořádné opravné prostředky Shrnutí Kontrolní otázky DAŇ Z NEMOVITOSTÍ Poplatník daně Předmět daní z nemovitostí Daň z pozemků Daň ze staveb Výběr daně z nemovitostí Shrnutí Kontrolní otázky...63 ZDROJE A LITERATURA...65

6

7 Úvod Vážení studenti, právě jste otevřeli studijní materiál Daně. Tento materiál je určen zejména pro studenty kombinovaného a distančního studia studijního oboru Finance a daně Evropského polytechnického institutu v Kunovicích. Stejně dobře však může být používán všemi ostatními, kteří se potřebují či chtějí seznámit s daňovou soustavou a jednotlivými daněmi českého daňového systému. Cílem materiálu je poskytnout znalosti o našem daňovém systému. Materiál má tedy sloužit jako základ pro studium, ale zároveň jeho prostudování otvírá prostor pro pochopení i jiných daňových systémů, neboť lez konstatovat, že po více než 10 letech existence současného daňového systému jej lze považovat za standardní. Pro úspěšné zvládnutí kurzu je nutné načerpat jisté množství teoretických poznatků a ty pak umět použít pro řešení konkrétních daňových problémů. Jednotlivé daně českého daňového systému spolu často souvisí a proto je podstatná orientace v souvislostech. Studijní materiál by Vám měl daňový systém přiblížit a dát Vám o něm základní přehled a upozornit na možné souvislosti. Cílové znalosti: Student je seznámen s historickým vývojem daní, posláním a funkcemi daní v ekonomice státu. Získá přehled legislativních úprav probírané problematiky včetně souvisejících předpisů. Zná základní prvky daňové techniky, u jednotlivých přímých daní dokáže analyzovat předmět daně, specifikovat poplatníky a plátce daně, zhodnotit skutečnosti, které mají vliv na osvobození od daně. Získá přehled o typech daňových přiznání a naučí se je vyplňovat. Zná zpaměti data splatnosti daní, příp. záloh na jednotlivé daně. Osvojí si poznatky o zákonných postupech procesního řízení probíhajícího mezi osobami zúčastněnými na daňovém řízení. Získá základní přehled o postupech při podání řádných a mimořádných opravných prostředků. Výuka probíhá prostřednictvím týmové spolupráce při řešení nastolených modelových situací a problémů. Při této formě práce si mimo základy manažerské komunikace a podnikatelské etiky osvojí rovněž základní metodiku a pravidla bezpečnosti práce. Součástí získaných znalostí je taktéž analýza získaných dat a její komparace s dostupnou judikaturou. Cílové dovednosti: Na základě získaných poznatků je schopen argumentace pro zdůvodnění důležitosti zdaňování a kriticky zhodnotit míru zdaňování v jednotlivých ekonomických systémech. Na základě konkrétních údajů je schopen spočítat daňovou povinnost u jednotlivých daní, zpracovat daňové přiznání a daň v řádném termínu uhradit. V případě daňového řízení či podání opravných prostředků má všechny kompetence pro zastupování daňového subjektu před správcem daně. Absolvent dokáže srovnat, zda postupy správce daně jsou v souladu se zákonnou právní úpravou. Rovněž umí analyzovat, zhodnotit a konstruovat různé možnosti postupů daňového poplatníka při vzniku skutkové podstaty a je schopen optimalizovat jak své daňové povinnosti jako fyzické osoby, tak i daňové povinnosti právnických osob. 7

8 Cílové kompetence: Po absolvování tohoto předmětu získá student následující kompetence (profesní činnosti, které je student schopen vykonávat samostatně): Schopnost zanalyzovat přístupy jednotlivých ekonomických škol ke zdaňování. Spočítat daňovou kvótu. Spočítat daňovou povinnost k dani silniční, dani z pozemků a staveb, dani dědické, darovací a z převodu nemovitostí. Vyplnit daňové tvrzení k dani silniční, dani z pozemků a staveb, dani dědické, darovací a z převodu nemovitostí. Optimalizovat daňovou povinnost daňového subjektu ve věci daně silniční, daně z pozemků a staveb, daně dědické, darovací a z převodu nemovitostí. Zastupovat daňový subjekt v daňovém řízení před správcem daně ve věci daně silniční, daně z pozemků a staveb, daně dědické, darovací a z převodu nemovitostí. Témata cvičení: Okruh č. 1: 1. Názory jednotlivých ekonomických škol na postavení daní ve společnosti 2. Výpočet daňové kvóty a přehled vývoje daňové kvóty za posledních 10 let v různých zemích (především EU). 3. Seznámení se s povinnou a doporučenou literaturou, s požadavky na průběžnou práci, 4. Zakončení předmětu požadavky na zápočet 5. Zavedení adresářové struktury Okruh č. 2: 1. Daň silniční příklady výpočtu daňové povinnosti 2. Vyplnění daňového přiznání Okruh č. 3: 1. Daň z pozemků příklady výpočtu daňové povinnosti 2. Vyplnění daňového přiznání Okruh č. 4: 1. Daň ze staveb příklady výpočtu daňové povinnosti 2. Vyplnění daňového přiznání Okruh č. 4: 1. Daň dědická příklady výpočtu daňové povinnosti 2. Vyplnění daňového přiznání Okruh č. 5: 1. Daň darovací příklady výpočtu daňové povinnosti 2. Vyplnění daňového přiznání Okruh č. 7: 8

9 1. Daň z převodu nemovitostí příklady výpočtu daňové povinnosti 2. Vyplnění daňového přiznání Okruh č. 8: 1. Lhůty pro doručení a vyměření daně příklady 2. Odkazy na judikaturu Okruh č. 9: 1. Registrace k jednotlivým daním 2. Lhůty 3. Odkazy na judikaturu Okruh č. 10: 1. Daňová tvrzení řádná, opravná a dodatečná 2. Námitka a odvolání 3. Odkazy na judikaturu Okruh č. 11: 1. Vypracování platebního kalendáře pro jednotlivé daně včetně záloh 2. Žádost o stanovení záloh jinak, žádost o posečkání úhrady daně, žádost o rozložení úhrady daně na splátky 3. Odkazy na judikaturu Okruh č. 12: 1. Žádost o převedení přeplatku na úhradu jiné daně, žádost o vrácení přeplatku na dani, žádost o potvrzení o stavu na osobním daňovém účtu 2. Odkazy na judikaturu Vaším cílem je seznámit se se systémem vedení daňové problematiky svého zaměstnavatele, případně v podniku, kde vykonáváte praxi, s důrazem na oběh, evidenci, náležitosti, opravy daňových dokladů, výpočet a opravy daňových povinností. Seznamte se s útvarem obhospodařujícím daňovou agendu v podniku a jeho systémy organizace zabezpečujícími správnou evidenci daní. Zjistěte, jaké požadavky jsou kladeny na kvalifikaci pracovníků zabezpečujících tyto pozice. Rovněž ověřte, zda dokumentace používaná pracovníky firmy odpovídá zákonným požadavkům. Výše uvedenou problematiku zpracujte do projektu v následující struktuře: Osnova: 1. Úvod 2. Daňové povinnosti firmy k jednotlivým daním probraným v letním semestru 1. ročníku U těchto daní se zaměřte především na: a) předmět daně b) vynětí z předmětu daně c) osvobození od daně d) poplatníka (příp. plátce) daně e) základ daně f) sazbu daně g) zdaňovací období h) daňovou dokumentaci 9

10 i) daňové přiznání 3. Závěr 4. Literatura 5. Přílohy Projekt vypracujte v rozsahu min. 6 stran 10

11 1 Úloha daní v ekonomice a funkce daně V první kapitole si definujeme pojem daň a v obecné rovině si vysvětlíme základní úlohu daní v ekonomice a působení daní na tržní mechanismy. Dále se seznámíme se základními funkcemi daní v tržní ekonomice a vysvětlíme si jejich základní vlastnosti. Klíčová slova: daň, ekonomický subjekt, důchod, soukromý a veřejný sektor, veřejné finance, funkce trh, makroekonomické cíle, veřejný rozpočet, tržní mechanismus, hospodářská politika státu, cyklické výkyvy v ekonomice 1.1 Úloha daní v ekonomice Úloha daní v ekonomice je v nejužším pohledu jasná: mají zajistit příjmy do státního rozpočtu, mají přispět k provádění zamýšlené fiskální politiky. Společně s ostatními příjmy musí daňové výnosy zajistit hospodářskou existenci veřejných financí, tj. všech státních a veřejných rozpočtů a fondů. Úloha daní Stanovení velikosti veřejného sektoru je citlivou záležitostí. Zvětšování velikosti sektoru v rozhodující míře případů narušuje správnou funkci trhu. Zvýšený rozsah veřejných výdajových programů by rovněž mohl způsobit, že tyto by se překrývaly a jejich účinky navzájem rušily. Obecně platí, že veřejné finance mají opodstatnění tam, kde investice nemohou zajistit soukromé výdaje. Existence veřejného sektoru je v ekonomice vysvětlována teorií selhání trhu, negativními externalitami, teorií veřejných a záslužných statků a teorií spravedlnosti rozdělování. Stát potřebuje příjmy i pro přerozdělovací procesy. Prostřednictvím daní a transferových plateb zajišťuje zmírňování sociálních nerovností, které by vznikly v situaci, kdy by majetnější obyvatelé nepřisívali méně majetným spoluobčanům. Někteří ekonomové se domnívají, že pomocí změn daní lze přispět i k lepšímu plnění makroekonomických cílů: k vyšší zaměstnanosti, ekonomické rovnováze, nižší inflaci a přiměřenému stabilnímu ekonomickému růstu. Už z tohoto předpokladu je zřejmé, že v různých zemích bude daním (a veřejnému sektoru jako celku) přisuzována různá úroveň důležitosti. Ta bude mít svůj odraz ve velikosti veřejných rozpočtů, způsobům výběru daní a jejich velikosti. WWW enter.cz/busines s/finance/dane/ Teorie definuje daň jako povinnou, zákonem předem stanovenou částku, kterou se odčerpává na nenávratném principu část nominálního důchodu ekonomickému subjektu. Daněmi se odnímají příjmy soukromému sektoru, aby se jejich výnosy mohly stát příjmem veřejných rozpočtů. 11

12 1.2 Funkce daně Funkce daně Fiskální funkce tj. schopnost naplnit veřejný rozpočet. I když od daní požadujeme více, je často požadována je často považována za nejdůležitější funkci. Alokační funkce vyplývá z toho, že na některých specifických trzích efektivnost tržních mechanizmů selhává. Daně mohou tento stav korigovat a vybírat se proto, aby umisťovaly prostředky tam, kde by se jich při tržní alokaci nedostávalo. Redistribuční funkce vychází z konstatování, že rozdělení důchodů ve společnosti na základě tržních mechanismů může být neakceptovatelné. Proto daně zmírňují rozdíly v důchodech jednotlivých subjektů tím, že se ve větší míře vybírají od bohatších, což umožňuje státu prostřednictvím transferů zvyšovat příjmy chudším. Stabilizační funkce je integrální součástí hospodářské politiky státu. Jejím prostřednictvím mohou daně přispívat ke zmírňování cyklických výkyvů v ekonomice V období konjunktury, díky důchody i spotřeba rychle rostou, daně odčerpávají do veřejných rozpočtů vyšší díl, a tím pomáhají předcházet přehřátí ekonomiky. V období stagnace pak daně tím, že relativně menší krajíc soustřeďují do veřejných rozpočtů, pomáhají naopak ekonomiku nastartovat. 1.3 Shrnutí Daň je povinná, nenávratná, zákonem určená platba do veřejného rozpočtu. Je to platba neúčelová a neekvivalentní. Daň se pravidelně opakuje buď v časových intervalech nebo je nepravidelná a platí se za určitých okolností. Daň představuje vlastně zcizení části soukromého majetku, a tedy omezení svobody jednotlivce, což je možné pouze na základě všeobecně závazné právní normy. Daně jsou určeny k hrazení potřeb, které vznikají buď společnosti jako celku nebo je efektivnější je hradit ze společných zdrojů, musí logicky daně plynout do státního rozpočtu. Daň má čtyři základní funkce: fiskální, alokační, redistribuční a stabilizační. Z rozboru základních vlastností a funkcí daně je zřejmé, že všechny pravidla související se stanovením a výběrem daně musí být velmi přesně formulována, a to ve formě zákona. Na správném definování jednotlivých prvků, podle kterých se vymezí kdo, z čeho, v jaké výši, kdy a jak má daň platit, záleží nejen to, zda daně budou v zamýšleném množství vybrány, ale i to, do jaké míry bude omezující odvod daně pro jednotlivou osobu. Je zřejmé, že záměrem je vybrat daně v potřebné výši tak, aby jejich placení co nejméně omezovalo všechny osoby v jejich souhrnu. 1.4 Kontrolní otázky 1. Vysvětlete pojem daň. 2. Proč se žádný stát neobejde bez daní? 3. Jaké makroekonomické cíle lze ovlivňovat změnou daní? 4. Vyjmenujte základní funkce daní. 5. Která funkce se považuje za nejdůležitější? 6. Proč musí být stanovení a výběr daně přesně formulován ve formě zákona? 12

13 2 Základní prvky daňové techniky a jejich rozbor Cílem této kapitoly je seznámit se s pojmy daňový subjekt, objekt daně a sazba daně. Dále si vysvětlíme způsoby výběru daní a optimalizaci daňové povinnosti. Klíčová slova: daňový subjekt, poplatník, plátce daně, objekty zdanění, předmět daně, vynětí z předmětu daně, osvobození od daně, typy daní, základ daně, typy daňových sazeb, zdaňovací období, zálohy na daň, splátka daně, způsoby minimalizace daňové povinnosti. 2.1 Daňový subjekt Daňový subjekt je osoba, která je podle zákona povinna odvádět nebo platit daň. V právním slova smyslu může být daňovým subjektem jednak fyzická osoba (občan) a jednak právnická osoba (např. obchodní společnost). Z hlediska daňové techniky dělíme daňové subjekty na poplatníky a plátce daně. Daňový subjekt Poplatník je daňový subjekt, jehož předmět (tj. především příjem nebo majetek) je dani podroben. Poplatník je zpravidla také povinen daň sám platit. To ale není nutné, podstatné je, že je to právě jeho příjem nebo majetek, který je dani podroben. Z toho lez vyvodit, že je tím, kdo je zamýšleným nositelem daňového břemena. Tj. měl by to být právě on, jehož disponibilní zdroje se výběrem daně krátí. To, co je zamýšleno, se ale v tržním prostředí nemusí vždy prosadit. Poplatníkovi se může podařit tuto daň zahrnout třeba do ceny své produkce a tím způsobit, že jejím nositelem bude jeho odběratel atd. Hledání poplatníka by bylo u některých daní náročné a ukazuje se i zbytečným, proto se setkáváme i s dalším druhem daňových subjektů, s plátci daně. Stát počítá s tím, že plátce daně sice daň odvádí, avšak má reálnou možnost ji přenést na jiný subjekt, tj. nesníží jeho disponibilní zdroje. Plátce daně je jediným daňovým subjektem u daní ze spotřeby, kde není pro výběr daně účelné zabývat se jejím poplatníkem. Plátce daně v tomto případě odvádí daň vybranou od jiných subjektů prostřednictvím ceny své produkce. Ne vždy se ve skutečnosti plátci daně podaří celou daň zahrnou do ceny své produkce, a tak není vyloučeno, aby její část sám nesl. Při některých výběrech daně, u kterých je vymezen poplatník daně, je však daň s technických důvodů vybírána prostřednictvím plátce daně. Daný způsob výběru daně se používá u daní důchodových. Tomuto typu výběru daně říkáme srážka daně u zdroje. Výběr daně prostřednictvím plátce je rychlejší a minimalizuje možnost daňových úniků, protože poplatník není přímým daňovým subjektem a tak nemá možnost bezprostředně ovlivnit velikost své daňové povinnosti. Plátce tedy odvádí daň sraženou jiným poplatníkům. Možnost srazit daň se omezuje na daně z příjmu, u kterých platí, že ten kdo příjem vyplácí (například banka, když sráží daň z úroku) má možnost z příjmu před jeho výplatou srazit daň a odvést ji na místo poplatníka. 13

14 Výběr daně srážkou má také tu výhodu, že urychluje tok prostředků do veřejných rozpočtů. Kromě toho takový výběr daně snižuje administrativní náklady, protože plátce dosahuje oproti poplatníkovi, který by musel vše jinak vyhotovit sám, úspory plynoucí z rozsahu. To ostatně platí pro jakýkoli výběr daně prostřednictvím plátce daně. 2.2 Objekt daně Objekt daně Obecně daňovým subjektem rozumíme veličinu, ze které se daň vybírá. Tato veličina vždy určitým, byť zjednodušeným, způsobem zobrazuje platební kapacitu, tj. schopnost daň nést. Stručné vymezení objektu daně je zpravidla součástí názvy daňového zákona, např. zákon o daních z příjmů, zákon o dani z přidané hodnoty apod. Objekty zdanění můžeme rozdělit do čtyř velkých skupin: Hlava Majetek Důchod Spotřeba Historicky nejstarší jsou daně z hlavy, kde předmětem zdanění je osoba, tj. každá hlava. Ač z teoretického hlediska má taková daň řadu výhod (např. nelze jí uniknout), v současných daňových systémech se téměř nepoužívají. Nevýhody tohoto typu daní jsou totiž obrovské, pro ilustraci lze uvést, že její dopad na jednotlivé poplatníky může být neúnosný. Od daně z hlavy ostatně nemůžete čekat, že bude plnit redistribuční či stabilizační funkci. Dlouhou historii mají rovněž majetkové daně, majetek je viditelný a nepotřebuje nijak náročnou evidenci. Zejména nemovitosti jsou velmi oblíbeným objektem zdanění, neboť základní vlastností nemovitosti je fakt, že s ní nelze pohybovat a tak ji lze jen těžko zatajit. V současných daňových systémech se majetkové daně používají pouze doplňkově, často jsou příjmem obcí případně samosprávných celků. Také daně ze spotřeby některých výrobků se využívaly již před řadou století. Moderní všeobecné daně ze spotřeby mají však jinou konstrukci a bývají značně komplikované. Zdanění spotřeby je zpravidla považováno za méně viditelné, a tím i lépe snášené. Kromě toho zdaňování spotřeby nejlépe odpovídá aktuálnímu podílu jedince na společně rozdělovaném koláči. Tendencí posledních desetiletí je zvyšování podílu daní ze spotřeby. Nejkratší historii mají daně důchodové, na druhé straně se na jejich bedra klade nejvíce úkolů. Ve svém celku představují zpravidla nejvýznamnější objekt zdanění v současných daňových systémech. Zejména osobní důchodová daň se považuje za významný nástroj přerozdělování důchodů mezi osobami s nízkými a vysokými příjmy. Proto důchodové daně poskytují největší prostor pro uplatnění redistribuční a stimulační funkce. 14

15 Objekt zdanění představuje jen rámcové vymezení veličiny, která má být podrobena zdanění. Pro efektivní vybrání daně nám ovšem takovéto obecné označení nestačí. Proto musíme definovat předmět daně, kterým je jednoznačné a úplné určení rozsahu objektu zákonem, jímž se ukládá konkrétní daňová povinnost. Vzhledem k tomu, že toto vymezení bývá široké, je někdy třeba jej doplnit vynětím z předmětu daně, nebo chcete-li jinak, pak může být předmět daně definován i negativně. Vynětí z předmětu daně znamená určení části objektu zdanění, na který se daňový zákon nevztahuje, jinak řečeno, který není jejím předmětem. Vynětí z předmětu daně často jen deklaruje, že toto není předmětem daně, tak, aby nemohly vznikat pochybnosti. Například je-li předmětem daně z příjmů vše, čím dochází ke zvýšení majetku poplatníka, pak je rozumné z předmětu daně vyjmout přijaté půjčky, aby nebylo pochyb o tom, že se za zvýšení majetku poplatníka nepovažují. Stanovení předmětu daně prostřednictvím rámcové definice doplněné vynětím omezuje možnost vyhnutí se dani tím, že vymezení předmětu daně bude nekonkrétní nebo neúplné. Část předmětu daně obvykle není součástí základny pro stanovení výše daně. Nejdůležitější je v daném slova smyslu ta část předmětu daně, která je osvobozena od daně. Osvobození od daně definuje část předmětu, ze které se daň nevybírá, resp. které daňový subjekt není povinen, ale ani zpravidla oprávněn zahrnout do základu daně. To na druhé straně téměř vždy znamená, že subjekt nemůže k těmto částem předmětu daně uplatnit položky k nim se vztahující, o něž by jinak bylo možno základ daně snížit. Například je-li příjem z určité aktivity osvobozen od daně z příjmů, nelze uplatnit výdaje s ním související. Poplatník tak nemůže uplatnit daňovou ztrátu vzniklou z provozování dané aktivity. A tak se někdy osvobození od daně může obrátit proti daňovému subjektu. WWW ec.cz/dane/ Rozdíl mezi vynětím a osvobozením si můžeme ukázat i takto. Není-li poskytnutí půjčky předmětem daně z přidané hodnoty, potom výši daňové povinnosti plátce daně nezmění. Když je část předmětu, například opět poskytnutí půjčky osvobozena od dně z přidané hodnoty, může tato skutečnost paradoxně zvyšovat daňovou povinnost, tj. částku daně, kterou bude muset plátce odvést, prostřednictvím snížení nároku na uplatnění daně zaplacené plátcem v jím přijatých statcích. Osvobození od daně může nabývat různých forem. Nejčastěji se jedná o osvobození, které můžeme definovat jako úplné. To znamená, že se použije tehdy, jsou-li splněny současně všechny podmínky. Například u daně z příjmů fyzických osob platí osvobození pro vyjmenované druhy příležitostných příjmů, jestliže za daný časový test nepřekročí ,- Kč. Tj. činí-li souhrn takových příjmů ,- Kč, jsou osvobozeny od daně, zvýší-li se tento souhrn o jednu jedinou korunu, pak to znamená, že jedna z podmínek osvobození od daně nebyla splněna a tak se osvobození nepoužije, tedy celých ,- Kč patří do základny pro vymezení výše daně. Osvobození od daně V daňových zákonech se můžeme setkat také s tzv. částečným osvobozením od daně. Pro příklad můžeme opět nahlédnout do konstrukce daně z příjmů fyzických osob. Z pravidelné penze z důchodového zabezpečení je osvobozena částka do výše 36násobku minimální mzdy, tedy Kč za rok. Od roku 2011 platí výjimka z tohoto pravidla - pokud součet příjmů podle 6 a dílčích základů daně podle 7 Částečné osvobození od daně 15

16 a 9 ZDP u poplatníka daně přesáhne ve zdaňovacím období (kalendářním roce) částku Kč, toto osvobození se nepoužije - vůbec! Stačí tedy jedna koruna nad limit a poplatník zdaní vše. Podmínečné osvobození od daně Občas se setkáváme i s podmínečným osvobozením od daně, kdy je daňový subjekt povinen doložit následně splnění podmínek pro uplatnění osvobození od daně pro stanovené období (např. skutečnost, že minimálně částku, o kterou se mu tímto osvobození snížila daňová povinnost, proinvestoval stanoveným způsobem). Pro zjednodušení se někdy do techniky stanovení daně zahrnuje i tzv. nezdanitelné minimum, to má za úkol především omezit neefektivní výběry velmi malých výší daně. Tak například má-li fyzická osoba hrubé příjmy, které by vstupovaly do základu daně nižší než ,- Kč, potom není povinna takové příjmy zdaňovat. Týká-li se nezdanitelné minimum předmětu daně, pak má vlastně charakter úplného osvobození a od něho se liší pouze účelem, pro který se zavádí. Aby se předmět zdanění mohl stát základnou pro vyměření daně, je třeba ho přesně definovat a vytvořit bázi pro jeho kvantifikaci. Jednou z nutných podmínek k tomu je vymezení jednotky, ve které se bude měřit. Takto vyjádřenému a specifikovanému předmětu zdanění říkáme základ daně. Základ daně Základ daně musí být vyjádřen v měřitelných jednotkách. A to buď ve fyzických jednotkách nebo v hodnotovém vyjádření, tedy v korunách. Od způsobu vyjádření základu daně se odvíjí i typ použité daňové sazby. Například základ daně z pozemků u zemědělské půdy se stanoví tak, že předmět zdanění vyjádřený v m 2 se násobí určenou cenou půdy, potom měřitelnou jednotkou základu daně jsou koruny. U jiných pozemků je základem daně upravený předmět daně vyjádřený v m 2, proto se základ daně stanoví úzce souvisí členění daní na: Daně stanovené bez vztahu k velikosti základu daně; typickým příkladem takovéto daně je daň z hlavy. Daně specifické, kde je základ daně vyjádřen v jednotkách fyzického objemu nebo v jednotkách měřících dané fyzikální a chemické vlastnosti předmětu daně (např. čistý alkohol nebo procenta extraktu mladiny u piva) Daně hodnotové, nebo cizím slovem ad valorem, jejichž základ daně je vyjádřen v peněžních jednotkách. Příkladem takové daně je daň důchodová. V některých případech je zjevné, že celý předmět daně vcházející do jeho základu nemůže být daňovým subjektem využit. Například dědic pravděpodobně bude muset část zděděného majetku, který je předmětem daně dědické, použít na pohřeb a záležitosti s tím související. A proto je vhodné umožnit daňovému subjektu odpočet výdajů, které nutně musel vynaložit a nemohl s touto částí předmětu daně volně nakládat. Výdaje je možno považovat za nestandardní odpočet, který je součástí základu daně. Základ daně je třeba vymezit nejen věcně, ale i časově. K tomu u daní, které se vybírají v pravidelných časových intervalech, slouží vymezení zdaňovacího období. Zdaňovací období je časový interval, za který se stanovuje základ a výše daně a daň se hradí. Daně bez zdaňovacího období Ve vztahu ke zdaňovacímu období a jeho kvalitě můžeme daně členit na: 16

17 Daně bez zdaňovacího období. Těmi jsou ty, které se vybírají nepravidelně, když nastane určitá událost. Pro ilustraci můžeme uvést, že se jedná o daň dědickou nebo darovací. Tyto daně mají v současných daňových systémech doplňkový charakter. Daně s pravidelnou periodicitou výběru. Ty můžeme dále dělit na kapitálové a běžné.kapitálové daně jsou takové, jejichž základem je stavová veličina. Když je předmětem daně stavová veličina, jak tomu může být zejména u majetkových daní, lze základ daně zjišťovat i k jednomu datu v průběhu zdaňovacího období, a to zpravidla k jeho prvnímu dni. Tyto daně se z hlediska daňové techniky někdy označují jako daně na zdaňovací období, jejich výhodou je, že mohou být stanoveny už v průběhu zdaňovacího období, a tedy i v jeho průběhu vyrovnány. Běžné daně jsou takové, jejichž základ daně se načítá za zdaňovací období. Tedy základ daně má charakter tokové veličiny. Logicky z toho plyne, že výše základu daně může být stanovena až po skončení zdaňovacího období. Takové daně se někdy označují jako daně za zdaňovací období. Běžnými daněmi jsou jak daně důchodové, tak i daně ze spotřeby. Daně s pravidelnou periodicitou výběru Daně můžeme také diferencovat podle délky zdaňovacího období. Základním zdaňovacím obdobím je kalendářní rok. Ten se používá u všech přímých daní, pokud se nejedná o daně bez zdaňovacího období. U daní ze spotřeby by byl kalendářní rok příliš dlouhou periodou, proto je nejčastějším zdaňovacím obdobím kalendářní měsíc, v omezené míře se však používá i kalendářní čtvrtletí. Základ daně nemůže být záporné číslo, tato úvaha je snad na první pohled zřejmá, vždyť výsledkem výpočtu daně z této základny by byla záporná daň, a tedy nárok daňového subjektu vůči státu, což je proti základnímu smyslu existence daní. Vyjdeli však u daně z příjmů taková záporná hodnota, může být následně použita způsobem stanoveným daňovým zákonem. Zejména u daní z příjmů se stanovený základ daně ještě dále snižuje o odpočty. Existence odpočtů od základu daně sice komplikuje daňový systém, avšak odpočty si často kladou velmi ambiciózní cíle v oblasti sociální či v oblasti fiskální politiky. Odpočty od základu daně dělíme na standardní a nestandardní. Standardní odpočty snižují základ daně o předem stanovenou pevnou částku, jestliže daňový subjekt splní podmínky, na které se uplatnění standardního odpočtu váže. Standardní odpočty se zpravidla používají u daně z individuálních důchodů, tj. v našem daňovém systému u daně z příjmů fyzických osob. Standardní odpočty zpravidla zohledňují sociální postavení poplatníka. Odpočty Nestandardní odpočty představují položky, které může daňový subjekt odečíst od základu daně v prokazatelné výši, jde například o dary na veřejně prospěšné účely nebo úroku z úvěrů na bytovou potřebu. Uplatnění nestandardních odpočtů může být limitováno, a to buď absolutní částkou, kterou odpočet nemůže překročit. Nestandardní odpočty mají zpravidla motivovat daňový subjekt k jednání, které je z celospolečenského hlediska žádoucí. Mezi nestandardní odpočty se zahrnuje i možnost využití záporného výsledku vzniklého při výpočtu daně z příjmů, jedná se o tzv. daňovou ztrátu. Jejím odpočtem se stát snaží motivovat ekonomické subjekty k podnikatelským aktivitám tím, že se částečně podílí na jejich podnikatelském riziku vyjádřeném ztrátou z podnikání či jiné obdobné činnosti. 17

18 2.3 Sazba daně Sazba daně Sazba daně je algoritmus, prostřednictvím kterého se ze základu daně stanoví velikost daně. I když sazba daně obecně může mít podobou v podstatě jakékoliv výpočtového algoritmu, obvykle se používá několik typů daňových sazeb. Z praktického hlediska dělíme daňové sazby podle dvou nezávislých kritérií, která nám společně vymezují typ daňové sazby. SAZBA DANĚ Dle druhu základu daně Ve vztahu k velikosti základu daně Jednotná Diferencovaná Pevná Relativní Proporcionální Progresivní Jednotná sazba daně Diferencovaná sazba daně Pevná sazba daně Relativní sazba daně Jednotná sazba daně je taková sazba, která je stejná pro všechny typy a druhy předmětu dané daně nezávisle na jeho kvalitě (popřípadě kromě těch předmětů daně, které jsou vyloučeny z jednotného základu daně). Diferencovaná sazba daně je taková, jejíž velikost se liší podle druhu předmětu daně, resp. jeho kvality. Např. sazba daně z přidané hodnoty na většinu zboží a služeb činí 19 %, ale např. u potravin činí 5 %. Sazba daně může však být diferencovaná nejen podle kvality předmětu daně, ale i podle daňového subjektu. To platí např. pro daň dědickou a darovací, kde nižší sazba daně je určena pro příbuzné v řadě přímé a manžele a nejvyšší pro osoby bez definovaného příbuzenského vztahu. Pevná sazba daně je taková, která je vztažena k objemové jednotce základu daně bez ohledu na peněžní ocenění základu daně. Pevná sazba daně je stanovena absolutní částkou na jednotku fyzického objemu základu daně. Například sazba daně na 1 m 2 zastavěné plochy nebo na 1 hl piva, na 1 kus cigarety apod. Pevná sazba daně se tedy používá tam, kde základ daně je vyjádřen v objemových jednotkách. Pevná sazba daně je charakteristická pro kapitálové daně, protože základ daně musí být vyjádřen ve fyzických jednotkách. Relativní sazbou daně užíváme tam, kde základ daně má hodnotový charakter. Sazba udává určitý podíl, resp. procento ze základu daně. Relativní sazba daně může být proporcionální k základu daně nebo může mít podobu progresivní daňové sazby. Relativní sazba daně je zase obvyklá u běžných daní. 18

19 Proporcionální sazba daně je taková sazba daně, kdy daň roste s růstem základu ve stejném poměru. Je obvykle stanovena jako určené procento ze základu daně, které se nemění s velikostí základu daně. Proporcionální sazba daně představuje velmi jednoduchou formu výpočtu daně. Konstrukce progresivní daňové sazby je trochu obtížnější. O progresivní sazbě daně se říká, že nejlépe vyhovuje požadavku na daňovou spravedlnost, protože bohatší může s menší újmou postrádat vyšší částku daně než chudší. Proporcionální sazba daně Progresivní sazba daně 2.4 Způsob výběru daně Stanovení výše daně nezaručí, že bude řádně vybrána. Je nutno uzákonit způsob výběru daně, tedy cestu, kterou se daň dostane od daňového subjektu ke správci daně a od něho do státní pokladny. Pravidla pro výběr daně jsou velmi citlivou záležitostí, na jedné straně musí zabezpečit dostatečně plynulý tok příjmů veřejných rozpočtů, na druhé straně musí co nejméně omezit daňové subjekty. O výši daně na základě stanovených pravidel rozhoduje stát, výpočet daně je však spojen s určitými administrativními náklady. Proto se výběr daně obvykle provádí prostřednictvím zákonem určené povinnosti daňového subjektu stanovit si výši daně. Když si velikost daně určuje sám daňový subjekt, bývá povinen sdělit správci daně skutečnosti nutné pro vyměření daně, zpravidla prostřednictvím předepsaných formulářů daňových přiznání (hlášení, vyúčtování daně) v termínu stanovené daňovým zákonem. Kromě toho je subjekt povinen odvést daň předepsaným způsobem a v termínu nebo termínech stanovených daňovým zákonem, lhůty pro odvod daně se nazývají lhůtami splatnosti. Daňové přiznání se podává zpravidla za každé zdaňovací období. Vzhledem k tomu, že zdaňovacím obdobím u většiny daní je kalendářní rok, výběr daně jednorázově pouze v termínu pro podání daňového přiznání by znamenal jednak vysoké nároky na výši likvidních prostředků v ekonomice a jednak by vedl k velmi nerovnoměrnému časovému plnění státního rozpočtu. Proto se zejména vyšší výběry daní, realizují formou postupného částečného plnění. Způsob výběru daně Výše daně Daňové přiznání U daní běžných, tj. zejména u daní z příjmů (případně ze spotřeby), se daňovým subjektům obvykle určí povinnost již v průběhu zdaňovacího období odvádět zálohy na daň. Záloha na daň je povinná platba, kterou je daňový subjekt povinen odvádět před vyměřením daňové povinnosti na dané zdaňovací období. Po stanovení výše daně budou zálohy na její úhradu započítávány. Záloha na daň Zálohy na daň se zpravidla odvozují od výše daně v předchozím zdaňovacím období nebo od předpokládané výše daně ve zdaňovacím období. Zálohy mohou být ovšem stanoveny i u daní kapitálových. U nás se například používají u daně silniční. Charakteristikou vlastností záloh je skutečnost, že jsou zúčtovatelné. To znamená, že nepředstavují definitivní splnění daňové povinnosti za dané zdaňovací období. Ve lhůtě splatnosti, kdy je daň přesně stanovena, se vyrovnává pouze rozdíl mezi velikostí daně za (na) zdaňovací období a zaplacenými zálohami na tuto daň v daném 19

20 zdaňovacím období. Jsou-li zálohy nižší než daňová povinnost, potom je daňový subjekt povinen uhradit doplatek daně, jsou-li naopak vyšší, vzniká daňovému subjektu přeplatek na dani. Jde-li o daň kapitálovou, jejímž základem je stavová veličina například podle stavu k prvnímu dni zdaňovacího období, umožňuje se naopak někdy poplatníkům rozložit úhradu vyměřené daně do dílčích plnění v průběhu zdaňovacího období prostřednictvím splátek daně. Splátky daně představují postupné plnění již stanovené daňové povinnosti v průběhu zdaňovacího období, na které se daň vyměřuje. Velikost splátek je zpravidla určena jako poměrná část daňové povinnosti a zároveň jsou stanoveny lhůty, do kterých je poplatník povinen jednotlivé splátky zaplatit. Daňová povinnost je přitom splněna až uhrazením poslední splátky daně. Výběr daně prostřednictvím daňového přiznání je vždy zdlouhavý a nákladný, navíc poskytuje daňovému subjektu více příležitostí ke snižování daňové povinnosti, a to i prostřednictvím daňových úniků a vyhýbání se dani. Většina států se proto snaží snížit množství podávaných daňových přiznání, zejména u daně z příjmů jednotlivců, kde počet daňových subjektů bývá nejvyšší. Kromě toho koncentrace výběru daně umožňuje snižování nepřímých administrativních nákladů výběru daně, a to je také důvodem, proč se daně ze spotřeby vybírají prostřednictvím plátců daně. Z hlediska rychlosti výběru daně, jednoduchosti i minimalizace daňových úniků se jeví vhodnějším výběr daně z příjmů prostřednictvím srážky daně u zdroje příjmu. Srážka daně je výběr daně se dvěma daňovými subjekty plátcem daně, který je přímým daňovým subjektem, daň vypočte a pod svou odpovědností odvede a poplatníka, z jehož příjmu plátce daně srážku provede a který je nepřímým, zprostředkovaným daňovým subjektem (byť nositelem daňového břemena). Řádně provedená srážka daně je konečným splněním daňové povinnosti. Výběr daně srážkou u zdroje příjmu Výběr daně srážkou u zdroje příjmu ovšem de facto zamezuje použití progresivní sazby daně, protože velikost jednotlivého příjmu není relevantní pro posouzení základny zdanění za celé zdaňovací období. Obdobně může být vybírána daň i formou zálohy na daň u zdroje, která kombinuje mechanismus srážkové daně se zálohovým principem zúčtování. Zálohu na daň u zdroje vypočte a odvede plátce daně, tj. osoba, která příjem vyplácí. Tento způsob výběru daně pak už umožňuje uplatnění progresivní sazby daně. Základem pro výpočet daně je díl základu daně z příjmu za část běžného zdaňovacího období poplatníka příjemce příjmu. Takto se například vybírá záloha na daň z příjmu fyzických osob z měsíční mzdy. Zálohy na daň u zdroje za celé zdaňovací období jsou pochopitelně zúčtovatelné, a to prostřednictvím daňového přiznání podaného samotným poplatníkem nebo zjednodušeně tzv. zúčtováním daňových záloh provedeným plátcem daně. Připouští-li to zákon, mohou se zálohy na daň u zdroje za splnění určitých podmínek stát srážkou daně, a tím konečným splněním daňové povinnosti. Naopak srážka daně může znamenat jen předběžný výběr daně s tím, že až bude s konečnou platností po skončení zdaňovacího období daň stanovena, provedená srážka daně se započítá na tuto daňovou povinnost. Potom platí, že srážka daně je jen jiným názvem pro zálohu na daň u zdroje příjmu. 20