ZRNÍČKO. Svazek 14, číslo 3 březen 2014

Transkript

1 ZRNÍČKO Svazek 14, číslo 3 březen 2014 Utrpení - tragický produkt člověka V nás, kolem nás a všude ve světě existuje krutá a tvrdošíjná přítomnost utrpení a smrti. Vždycky na ně člověk narážel. Člověk nemůže proniknout tajemství utrpení; je-li ponechán vlastním silám, musí ztroskotat a může se přitom jen ještě bolestněji zranit. Jen křesťanská víra může člověku přiblížit jeho tajemství a zachránit ho před zoufalstvím, Ale mír přichází až u cíle dlouhé cesty. Kdo trpí, nesmí se divit, když má k rouhání blíže než ke slovu: STAŇ SE. Musí však všemi silami věřit, že Ježíš Kristus mu jednoho dne pomůže nejen k tomu, aby pochopil, nýbrž aby řekl ANO, aby tak utrpení sloužilo jeho vlastní spáse a spáse světa. - Proč růže zraňuje ty, kteří ji trhají? Proč rozbouřené moře pustoší kontinenty? Proč uvolněná radioaktivita ohrožuje lidstvo v jádru života? Proč se ničí tělo člověka, usadí-li se utrpení v jeho údech? Proč srdce člověka trpí právě tak jako zpustošené tělo? Proč si lidé navzájem působí kruté utrpení? Proč je utrpení vždy a všude společníkem člověka? - Jestliže v mechanizmu tvého auta není něco v pořádku, nebo když s ním špatně zacházíš, zjistíš, že tvůj motor trpí. Jestliže nedbáš plánu konstruktéra a sám zavádíš nějaké úpravy, které motor poškozují, motor se zastaví. Právě tak je tomu u lidí, když hříchem uvedou nepořádek do Plánu Otce, neboť tím přivedou utrpení a smrt i do světa. - Láskou, poslušností a milostí Boží žil člověk před pádem v harmonii: v harmonii se sebou, v harmonii s ostatními, 1

2 v harmonii s vesmírem. Sobectvím a pýchou se člověk bez Boha odsoudil k disharmonii se sebou, s ostatními i s vesmírem. Těžko dosažitelné spojení ducha a hmoty je rozbito. Jejich roztržka nese s sebou boj, rány a smrt. - To není z vůle Boží, že člověk trpí a umírá, nýbrž z vůle člověka. - neboť odplata hříchu je smrt; dar Boží však je život věčný v Kristu Ježíši, Pánu našem. (Řím. 6, 23). - Nemohl Bůh zabránit tomu, aby člověk hřešil? Ano, kdyby mu byl odňal svobodu. - Miluje svého žáka profesor, který mu prozradí rozřešení úlohy, aby ho uchránil chyb? Miluje své dítě matka, která je nechce naučit chodit ze strachu, aby neupadlo? Miluje otec svého dospělého syna, když mu nedovoluje, aby se šel pobavit, ze strachu, aby se nevystavoval zlu? Miloval by Bůh člověka, kdyby ho připravil o možnost svobodně volit, žít a milovat? - Miluješ-li, nesmíš se dotknout svobody druhých proto, abys je uchránil zla, nýbrž musíš pro ně vzít na sebe riziko omylů, chyb, utrpení. - Často můžeš přesně sledovat stopu nešťastných následků hříchu: tvá pýcha druhého zraňuje, tvé sobectví ho oloupilo, tvá smyslnost ho vykořisťuje a ponižuje, velké metly: alkoholismus, prostopášnost plodí nesčetná tělesná a morální utrpení, která mají dalekosáhlé následky; trestuhodná nedbalost privilegovaných národů, jejich sobectví nebo jejich rasismus umožňují existenci brlohů, podvýživu, nedostatek hygieny, analfabetismus atd. - Nestěžuješ si na to, že je ti dobře, ačkoli vděčíš za svoje zdraví druhým (svým rodičům, těm, kteří ti připravují pokrm, atd.). Nestěžuješ si, že jsi vzdělaný, ačkoliv tvé znalostí pocházejí od tvých učitelů, od těch, kteří napsali knihy, atd. Proč by sis měl stěžovat na utrpení, které sis nezasloužil? Přijímáš-li solidaritu v dobru a jeho šťastných důsledcích, pak musíš také přijmout solidaritu ve zlém a jeho ovoci - utrpení. - Tvoříš jednotu s celým lidstvem a celým vesmírem. Vdechuješ atmosféru, stává se tebou. 2

3 Přijímáš chléb země, proměňuje se tvé tělo a celé tvé bytí. Vpíjíš sluneční paprsky, živí tě a dávají růst Získáváš užitek ze všech hvězd. Získáváš užitek ze všech lidí. Máš užitek z veškeré hmoty a z celého myšlenkového světa. Jsi závislý na všech a na každém, ale i ty ovlivňuješ vše a všechny. - Když hříchem vnášíš zmatek do toho univerzálního Těla, kde nejmenší dech má odraz až do nejzazších konců stvoření, je třeba, aby ses velmi často vzdal touhy dozvědět se, kde a jak se lokalizuje vřed utrpení. Právě tak trpíš-li ve svém srdci nebo na svém těle, když se potopy rozlévají na svět, zřekni se touhy poznat příčiny toho zmatku. Přijmi tajemnou solidaritu bytostí a věcí, ale vždy pamatuj, že na světě nebyl člověkem spáchán ani jediný hřích, aniž by se tím někde nebylo zrodilo utrpení. - Může se Bůh radovat z hříchu, který je neslušností a nedostatkem lásky vůči Němu? Jak by se pak mohl radovat z utrpení, které je nevyhnutelným následkem hříchu? - Utrpení je hlubokým narušením Plánu Otcovy lásky, a tedy jako Bůh, ani ty nikdy nesmíš před utrpením rezignovat. Učiň vše, abys proti němu bojoval: proti utrpení tělesnému: hygienou, výživou, lékařstvím, vědeckým pokrokem ve všech jeho formách proti utrpení lidstva: dobrými vztahy mezi lidmi, spravedlností, mírem proti utrpení srdcí: výchovou, láskou proti utrpení, které je způsobeno vzpourou hmoty, rozpoutanými živly: vědeckým bádáním, technikou, prací - Když se z lásky a pro člověka zapojíš do boje proti utrpení, můžeš být jist, že spojuješ svou vůli s vůlí Boží. - Chceš-li mít úspěch, znič utrpení v jeho zdroji: hříchu. Ale tento zdroj v srdci člověka nevyschne. Utrpení zůstává a zůstane. Najdeš prostředek jak to udělat, aby utrpení sloužilo, nebo propadneš zoufalství? - Moderní lidé využívají čím dál tím víc odpadových surovin ; upotřebují škodlivé odpadky, aby je zpracovali k užitku lidstva. Jestliže víra osvětlí tajemství původu utrpení, osvětlí také tajemství, jak je zužitkovat pro spásu lidstva. - Chceš, aby utrpení, tento odpadový produkt se stalo užitečným? Taž se Ježíše Krista, jak z tohoto utrpení - láskou - vytvořit nástroj pro Spásu. (Michael Quoist) 3

4 Světec na březen Pokračujeme v životopisech svatých, jak jsou uvedeni v Litaniích ke svatým ochráncům naší vlasti. Nyní se seznámíme se sv. Klementem I. Říman Klement přisel na svět uprostřed 1. století v Římě a byl vychován v pohanské víře. Jednoho dne uslyšel Klement kázání apoštola Barnabáše a našel, co vždycky hledal. Dal se od Barnabáše pokřtít a přivést k Petrovi. Ten se pak naučil mladého Klementa si cenit a jmenoval ho ještě sám svým nástupcem na Petrově stolci. Avšak po Petrově smrti v roce 64 se Klement zdráhal nastoupit po velkém apoštolském knížeti. Tak byli římskými biskupy zvoleni zprvu Linus a Anakletus, až se Klement kolem r. 90/92 podvolil tlaku kléru i lidu a nastoupil úřad, jak si to Petr přál. Jako římský biskup řešil záležitost nesrovnalostí v Korintě, totiž neprávem sesazených tamějších církevních představených. Poslal do Korintu tři své členy kněžského sboru se svým proslulým listem, který svědčí o tom, že si byl vědom svého postavení - nástupce Petrova (v té době ještě žil apoštol Jan). Tradice vypravuje, že Klement I. byl koncem 1. století vyhnán z Říma a na rozkaz císaře - možná Trajána - musel pracovat v pověstných mramorových lomech v Chersonesu na Krymu. V lomech byl akutní nedostatek vody, dělníkům na nucených pracích částečně hrozilo nebezpečí uhynutí žízní. Když Klement jednou spatřil, jak jehně na určitém místě hrabe kopytem, hrabal rukama a náhle vytryskl ze země pramen. Císař soptící hněvem dal Klementa s kotvou na krku svrhnout do moře a novokřtěnce popravit. Apoštol Slovanů Cyril, druh Metodějův, Klementovy ostatky potom na Chersonesu v roce 868 našel a přinesl zpět do Říma, kde byly pochovány v kostele sv. Klementa. Klement I. patří ke světcům, kteří jsou jmenováni v římském mešním kánonu. Znázorňování: Klement I. je znázorňován v biskupském odění, často s tiárou a paliem; u sebe má na vyobrazeních jehně, kotvu nebo studnu, někdy i knihu. Často má papež na obrazech tonzuru. Ke scénám, které v Klementových znázorněních nacházely častěji svůj výraz, patří zázrak s pramenem, svěcení na 4

5 biskupa Petrem a mučednictví. Možná nejstarším zobrazením je freska ze 4. století v dolním kostele sv. Klementa v Římě. Klement je patron Sevilly, Aarhusu a Compiègne; Krymu; kameníků, pracovníků s mramorem, kloboučníků a námořníků; proti dětským nemocem; dětí; proti vodnímu nebezpečí; při vichřici a bouřce (Podle Rok se svatými) Věci, které jsi nikdy neudělal Krásnou báseň o lásce napsala jedna americká dívka a nazvala ji: Pamatuješ na den, kdy jsem si půjčila tvé nové auto a rozbila ho? Myslela jsem si, že mě zabiješ, ale tys to neudělal. A pamatuješ, jak jsem tě táhla na pláž, a ty jsi říkal, že bude pršet? A pršelo. Myslela jsem si, že mi budeš vyčítat: Vždyť jsem to říkal! Ale ty jsi to neudělal. Pamatuješ, jak jsem se vyzývavě bavila s jinými kluky, abys žárlil? A tys žárlil. Myslela jsem si, že mě necháš, ale tys to neudělal. Pamatuješ, jak jsem jednou vyklopila dort s jahodami na kobereček tvého auta? Myslela jsem, že mi jednu vrazíš, ale tys to neudělal. A pamatuješ, jak jsem ti zapomněla říct, že na slavnost máme přijít ve večerních šatech, a tys přišel v džínsách? Myslela jsem, že mě opustíš, ale tys to neudělal. Ano, je tolik věcí, které jsi neudělal. Naopak, měl jsi se mnou trpělivost, měl jsi mě rád, chránil jsi mne. Je tolik věcí, za které jsem tě chtěla prosit o odpuštění, až se vrátíš z Vietnamu. Ale ty ses nevrátil. Je jedno zlaté pravidlo: Žijeme svůj život jen jednou. A proto nic neodkládejme, poskytněme hned - všechno dobro, které můžeme vykonat, každou něžnost, kterou můžeme někomu projevit. Nečekejme na později, nezanedbávejme to, protože nežijeme na světě dvakrát. 5

6 13. V plné kráse Zadáno pouze pro mladé! 6 Připusť si Boha k tělu To, co my křesťané vnímáme jako pravdivé, je poznamenáno jednou důležitou událostí v našem životě - osobním setkají tým s Bohem, s Ježíšem Kristem. My se nedokážeme dívat na sex jinak, pouze skrze lásku Ježíše, který nás miloval až k smrti na kříži. Po takové lásce toužíme, takovou láskou chceme milovat. Proto se i na tělo díváme jako na symbol lásky, na symbol darování se a obětování se pro druhého. Pravda má svůj dějinný obraz a jím je život Ježíše. Nedovolili bychom si o ní nic říct, kdybychom nezažili Boží lásku. Byli bychom tiše a ani bychom nepípli, kdyby se nám neprotivilo vše, co tuto lásku uráží. Proto vznikla i tato knížečka. Ne měla být moralizováním, ale spíše přivedením k prameni lásky, ze kterého pochází každá čistota, i ta naše salesiánská. Jako není vody bez čistého pramene, tak není ani čistoty bez jediného dokonale Čistého. A to se dá pozorovat volným okem, kde koliv se ve světě podíváte. Období čistoty znamená říci svému milému / své milé, že ačkoli jedna z mých největších tužeb není uspokojena (mít intimní styk s ním / ní), i tak ho / ji miluji. Miluji tě, i když mě to bolí, i když je to pro mě oběť, a budu tě milovat i tehdy, když z toho nebudu mít nic. Neboť tě miluji proto, že jsi, ne proto, že z toho něco mám. Miluji tě tak, jak jsem to zažil a zažívám s Bohem. Nezištně, ale toužíci po vztahu. I Ježíš na kříži miluje nezištně, ale právě tehdy nejvíc touží po vztahu s námi. Čím více bude volných svazků, tím více bude míst, společenství a lidí, kteří svou čistotu prožívají naplno. Budou svítit a budou takoví krásní, že v nich bude přebývat sám Bůh. Oni budou trpět a milovat jako on. Budou pro sebe zabalenými dárky s tajemným obsahem. Pokud se událost Ježíše, který se pro vás zcela daroval, ještě nedotkla vašeho srdce, doufám, že těchto pár řádků, které jsme ze sebe vypotili, k tomu

7 dopomůže. Na konci této brožury si můžete popřát, aby se Bůh (a váš křest) stal pro vás živou skutečností (událostí). My vám slibujeme, že se budeme za vás modlit, a zcela zvlášť za každého, kdo si tuto knížku přečte. V tom všem můžete zažít silnou přímluvu Panny Marie, která je plná čistoty a může jí naplnit i vás. Na závěr ještě několik postřehů k čistotě od našich mladých a jeden pohled čerstvých novomanželů, kteří si svou čistotu darovali před Bohem: Pro mě jako ženu to znamená prožívat naplno svůj nynější stav - panenství, objevovat všechnu krásu a radost, kterou mi to přináší, a necítit se o něco ochuzena nebo méněcenná, neboť o nic nepřicházím, ale získávám. Vnímám to jako projev opravdové lásky vůči svému budoucímu manželovi, když se mu dám jako dar, neporušená, v plné kráse. V plné kráse, 21 Podle mě lidi vždy přitahovala více čistota, má svůj punc. I proto jsou důležité vzory, příklady či setkání s člověkem, který ji přijal do svého života, neboť čistota oslovuje. Je to něco krásného, jemného, tajemného, hlubokého, silného jako pavučinka (o tom pak), ale je v tom ještě i hodně hledání, neboť chtěla bych pochopit čistotu zcela úplnou. Zatím o ní pouze trochu tuším - jaký rozměr, jaká hloubka čistoty se dá žít ve vztahu -, ale hledám to, jdu za tím, proto se chci rozhodnout. Vzory nám umožňují zažít tu hlubokou touhu v nás. Blahoslavení čistého srdce, neboť oni uzří Boha. Čistota není chladná, neomezuje, ale naopak, je vroucí, hřeje na srdci, obměkčí, vytváří oázu pokoje, dává ti prostor, kde můžeš neomezeně milovat, kde láska nemá hranic, kde přestat milovat by byl hřích - zemřít Oslovena, 23 Nejhezčí zážitek čistoty jsem měl tehdy, když jsem si jednou po zpovědi uvědomil, že jsem čistý a můžu jít dál s čistým štítem a bojovat. A silný zážitek prožívám i tehdy, když jsem s NÍ, snažím se a bojuji na sto procent. Chránící, 20 Silný zážitek čistoty mám tehdy, když vidím mladé, jak se pokoušejí budovat krásné vztahy - svědectví mladých rodin, párů. To vidíš na první pohled, že ti dva se nepoužívají, ale darují se. Dost velký rozdíl. Pro mě je vždy takovým zážitkem hluboké přátelství, přátelství s Bohem - stále aktuálním prototypem / zdrojem lásky. Krásná, 23 7

8 Obraz syna Jeden bohatý muž a jeho syn měli společnou vášeň pro umění. Ve sbírce měli všechny druhy děl od Picassa po Rafaela. Často vedle sebe sedávali a obdivovali velká umělecká díla. Syn však musel odejít do války. Bojoval statečně a zemřel v jedné bitvě, v níž zachránil jiného vojáka. Otec obdržel tuto zprávu a smrti svého jediného syna hluboce litoval. O měsíc později, když zbýval přesně jeden měsíc do Vánoc, někdo zaklepal na dveře. Stál v nich mladý muž a v rukou držel objemný balík. Řekl otci: Pane, vy mě neznáte, ale já jsem ten voják, za něhož váš syn položil život. Toho dne zachránil mnoho životů a právě mě přenášel do bezpečí, když jej do hrudi zasáhla kulka a na místě zemřel. Často hovořil o vás a o vaší lásce k umění. Chlapec rozevřel ruce a předal muži balík: Vím, že to není mnoho. Nejsem velký umělec, ale myslím, že váš syn by byl rád, kdybyste můj dar přijal. Otec balík otevřel. Byl v něm synův portrét namalovaný mladým vojákem. S hlubokým obdivem pozoroval, jak voják zachytil osobnost jeho syna. Otce dojal výraz synových očí, až se jeho vlastní zalily slzami. Poděkoval vojákovi za jemnou práci a nabídl mu za portrét peníze. Ale ne, pane! Nikdy bych nezaplatil, co pro mne udělal váš syn. Je to dárek. Otec pověsil portrét nad krb. Pokaždé když přišla návštěva, ukázal hostům nejprve synův portrét a teprve pak svou věhlasnou sbírku. O několik měsíců později otec zemřel a všechna jeho díla šla do dražby. Dostavila se spousta důležitých a vlivných osob a každý doufal, že si ze sbírky odnese slavný obraz. Nad pódiem visel portrét syna. Dražitel zahájil dražbu. Začneme portrétem syna. Kolik za něj kdo nabídne? 8

9 Nastalo hluboké ticho. Vtom z konce místnosti někdo zakřičel: Chceme vidět známé malby! Na tento obraz zapomeňte! Dražitel se však nepřestal ptát: Kdo dá kolik za tuto malbu? Sto dolarů? Dvě stě dolarů? Ozval se další rozzlobený hlas: Nepřišli jsme kvůli tomuto obrazu! Přišli jsme si pro van Gogha, Rembrandta Chceme pořádnou nabídku! Dražitel si však vedl svou: Syn! Syn! Kdo si odnese syna? Nakonec se úplně vzadu v místnosti ozval jeden hlas: Dám za tu malbu deset dolarů. Byl to starý zahradník, který sloužil otci i synu. Jelikož to byl velmi chudý muž, nabídl všechno, co měl. Deset dolarů! Kdo dá dvacet? křičel dražitel. Publikum se rozlítilo. Nechtěli tento obraz. Chtěli takové, které by znamenaly cennou investici do jejich vlastních sbírek. Na závěr dražitel ukončil dražbu: Jedna, dvě prodáno za deset dolarů! A teď začněme se sbírkou! křičel jeden z účastníků. Dražitel řekl: Dámy a pánové, velmi lituji, ale dražba je u konce. Ale co bude s malbami? zeptali se účastníci dražby. Lituji, odpověděl dražitel. Když mě oslovili, abych tuto dražbu řídil, sdělili mi tajemství obsažené v závěti majitele. Nesměl jsem jej sdělit až do této vzácné chvíle. Do dražby šla pouze tato malba. Kdo ji koupí, zdědí naprosto všechen majetek tohoto muže včetně slavných obrazů. Muž, který tento obraz koupil, dostane všechno! Náměty k zamyšlení: 1. Proč si cením věcí? Pro jejich hodnoty? Pro jejich užitečnost? 2. Ocenění malých věcí přináší také odměnu. A jak je to v mém životě? 3. V jednoduchých zkušenostech je možné objevit poklady. Mohu to prohlásit, když se zamyslím nad konkrétními situacemi v životě svém i v životě ostatních? 9

10 Odvaha jako mravní síla Odvaha je jedním z nejdůležitějších projevů ctnosti, která se jmenuje mravní síla. Starší si možná budou pamatovat tuto ctnost pod názvem zmužilost nebo chrabrost. Jde o jednu z tzv. kardinálních ctností. Když se papež Jan Pavel I. po svém zvolení promlouval věřícím z balkonu baziliky sv. Petra, vzpomněl, jak mu během konkláve, když už vše nasvědčovalo tomu, že bude zvolen, kardinálové, kteří se nacházeli vedle něj, pošepli do ucha: Odvahu, odvahu! V tom momentě to bylo pro něj pravděpodobně nejlepší a nejpotřebnější slovo, protože si ho zapamatoval a zmínil i na druhý den. Co je ctnost Ctnost je trvalá dispozice, ochota konat dobro. Ctnostný člověk je tedy ten, který není přelétavý ve svých slovech a skutcích, jehož názory a činy nejsou, jak se lidově říká, kam vítr, tam plášť. Ctnosti se nenazývají kardinální proto, že by je vymyslel některý z kardinálů. Latinské slovo cardinalis znamená jednak hlavní, základní, ale také poukazuje na čep nebo pant. To nám má připomínat, že kardinální ctnosti patří mezi nejhlavnější, ale zároveň i to, že jako dveře pevně drží v rámu, pouze pokud mají dobrý závěs, pant, i člověk může v životě obstát jen tehdy, pokud bude ctnostný. Už řecký myslitel Platón jmenoval čtyři hlavní mravní ctnosti, které dnes nazýváme kardinální: rozvážnost, spravedlnost, mravní síla a mírnost. KKC mluví o mravní síle jako o ctnosti, která zajišťuje nepoddajnost v těžkostech a vytrvalost v úsilí o dobro. Posiluje předsevzetí odolávat pokušením a překonávat obtíže v morálním životě. Ctnost statečnosti dává schopnost přemáhat strach, a to i strach ze smrti, a čelit zkouškám a pronásledováním. Dělá člověka schopným jít až tak daleko, že se zřekne vlastního života a obětuje ho na obranu spravedlivé věci (č. 1808). 10

11 Odvaha v boji a sportu Slovo odvážný nám může připomenout vojáka, který v době války brání vlast a neváhá přitom vystavit nebezpečí vlastní život. Kdysi nám učitelé představovali různé hrdiny, kteří s nasazením života bránili socialistickou vlast proti nepřátelům. Snažili se v nás vybudovat černo-bílou představu světa, kde všichni příslušníci jednoho národa jsou odvážní a ti druzí jsou zbabělí. Uběhlo několik let a garde se obrátilo, vzorem neuvěřitelné odvahy se měli stát ti z opačné strany zeměkoule. Zda nás to opravdu formovalo v odvaze, je sporné. Zajímavou skupinou jsou vyznavači extrémních, adrenalinových sportů, kteří velmi často jdou až na hranici svých sil. Čím větší nebezpečí, tím lépe a někdy jde skutečně o život. Motivem těchto sportovců není vykonávat nějakou fyzickou aktivitu jako při běžných sportech, ale spíše osobní výzva uskutečnit něco, co vypadá nemožně, vyžaduje odvahu a přináší jistý druh opojení. Z etického hlediska by v tom principiálně nebyl problém, pokud by zůstala zachována rovnováha mezi rizikem, které člověk podstupuje, a užitkem, který daný sport přináší. Podobně je to i s odvahou jako ctností. Odvaha v každodenním životě Hlavní charakteristikou všech mravních ctností je, že stojí uprostřed. To znamená, že skutky, které jsou opravdu ctnostné, se člověk vyhýbá extrémům. Přílišnou odvahou se často maskuje opovážlivost, v níž člověk sebevědomě koná to, na co mu síly nestačí, nebo se vystavuje nepřiměřenému riziku. Opačným extrémem je malomyslnost, v níž se vzdá dříve, než by se pokusil využít nadání a prostředky, které má k dispozici. I jeden, i druhý extrém je špatný. Zatímco válečné hrdinství a zážitky z extrémních sportů jsou vyhrazeny pouze některým, ctnost odvahy je nutná v každodenním životě. A nemusíme mluvit jen o těch, kteří někoho zachránili před utopením nebo ohněm. Odvaha není doménou úzké skupiny lidí, kteří se díky tomu dostanou do médií. Málokdo má v běžném životě možnost prokázat odvahu hrdinským způsobem, který ho proslaví na veřejnosti. Skutečně hrdinskou odvahu často prokáží lidé, o kterých se to nikdo nedozví a kteří jsou rádi, že je to tak. Mnohé z velkých rozhodnutí nikdy nevyšly najevo, nikdo jim netleská ani je veřejně neobdivoval. A nikdo se nedozvěděl o bolestném rozhodování, které 11

12 s tím bylo spojeno. Představme si například ženu, matku vícedětné rodiny, která otěhotní. Navzdory výstrahám a radám přítelkyň, příbuzných a lékaře, kteří jí doporučují jít na potrat, se rozhodne dítě porodit a vychovat. Určitě, může cítit velkou tíhu a nejistotu, kterou takové rozhodnutí přináší. Přesto s odvahou vykročí vstříc velké hodnotě života dítěte. Nebo soudce, který nechce dělat kompromisy se svědomím a soudní spor rozhodne podle pravdy a ne podle velikosti úplatku nebo vlivu zúčastněných stran. V běžném životě je mnoho projevů odvahy, o kterých se nepíše v novinách a nemluví v televizi. Zůstávají jen mezi svědomím člověka a Bohem. Střízlivý úsudek rozumu V momentě rozhodování potřebuje člověk nejen rozhodnost vůle, ale i dostatečně jasnou mysl, čili střízlivý úsudek rozumu. Jinak by nebyl schopen vyhodnotit poměr rizika mravního nebo fyzického a dosažitelného dobra. Bez moudrosti, která mu napoví, zda je zamýšlený skutek v souladu se zdravým rozumem a dobrem nebo může přinést mravní újmu, by se neuměl rozhodnout správně. Nutná je tedy ctnost rozvážnosti, která uschopňuje praktický rozum, aby ve všech situacích rozeznával, co je pro nás skutečným dobrem, a volil správně prostředky k jeho provedení (Katechismus katolické církve, 1806). Ctnosti spolu souvisí Není možné, aby někdo v jedné ctnosti vynikal a v ostatních výrazně zaostával. Jednotlivé ctnosti spolu velmi úzce souvisí, podobně jako přikázání Desatera. Zanedbávat jedno znamená poškozovat celou duši, nejen její část. Mravní systém člověka je jako citlivý, jemně nastavený stroj. Aby byl v rovnováze a dobře fungoval, potřebuje neustálé dolaďování. Nato slouží na jedné straně dobře formované svědomí, které upozorňuje i na menší nedostatky, a na druhé straně všechny známé prostředky mravního posílení a zdokonalování: modlitba, svátosti, duchovní čtení a rada zkušenějších. Mravní ctnost jako trvalá dispozice se získává pouze opakováním skutků, které jsou jejím předmětem. Člověk se může stát rozvážným pouze tím, že opakovaně rozpoznává, co je pro něj skutečně dobré, a volí správné prostředky, aby toho dosáhl. Podobně mravně silný nebo odvážný bude 12

13 pouze ten, kdo se opakovaně nepoddá v nesnázích, ale překonáváním překážek vytrvá v konání dobra. Jinak řečeno, ctnostný se stává tak, že se vždy snaží být ctnostný. Sportovec nebo řemeslník získá potřebnou zručnost pouze mnohonásobným opakováním jistého pohybu nebo úkonu. Odvážným se tedy člověk nerodí, ale stává. Osobní předpoklady odvahy V osobních předpokladech jsou mezi lidmi rozdíly. Někdo má panický strach z výšek a nedokáže ho nijak překonat, jiný dokáže být zavěšen na laně ve skalní stěně a prožívat přitom pocit blaha. Civilní odvaha potřebná v denním životě je však otázkou rozhodnutí vůle a získává se postupně: nejprve cvičením v malých věcech, v odmítání kompromisů, překonáváním nepatrných překážek, až pak při velkých rozhodnutích, která opravdu prověří charakter. Velmi dobře víme, že v tom, což přináší život, Bůh nikdy nedopustí na člověka více, než je schopen zvládnout, pokud se sám nevystaví nadměrnému riziku, ať už v mravní nebo tělesné oblasti. Na druhé straně, vzhledem k mechanismu získávání ctností, čili potřebu mnohonásobného opakování mravních skutků, je nezbytný trénink od útlého dětství. Odvaha vyžaduje trénink Je zajímavé sledovat, jak se rodiče snaží, aby z jejich dítěte vyrostl skvělý tenista, hokejista, cyklista nebo fotbalista. Nejednou volba závisí na tom, v které disciplíně naši reprezentanti momentálně excelují. Většinou je to spojeno s mnoha sebezapřeními: časné ranní vstávání, vícefázové tréninky, přísná životospráva a potlačené dětství. Není však dobré, pokud dítě nedostává dostatečný trénink i v mravní výchově. Vrcholový sport se dá dělat pouze do jistého věku, mravní výchova nás determinuje doslova na věčnost. Ideálem je, pokud rodiče jsou si toho vědomi a fyzická i mravní výchova mají společný cíl - vyváženou osobnost dítěte. Čili pokud se snaží, aby z dítěte vyrostl nejen odvážný sportovec, který umí čelit soupeři na hřišti, ale i rozvážný a odvážný člověk schopen zaujmout odvážný postoj v životě. (podle KN) 13

14 Dilema: láska k Bohu versus strach z Boha Mnoho věřících na jejich duchovní cestě vážně zaměstnává otázka: Jak můžeme mít k Bohu přátelský vztah, a přitom se ho i bát? Jak je možné sladit ve vztahu k Bohu lásku se strachem? Obojí, láska i strach, se v Písmu od nás požadujete. Zkušenost nás přece učí, že buď máme ve vztahu jedno, nebo druhé. Pokud máme lásku, vztah je dobrý, osobní, srdečný. Pokud strach, vztah je chladný, neosobní, a raději se dotyčnému člověku vyhneme. Neznáme vztahy, kde by bylo ve stejném množství přítomno obojí. Tato otázka je opravdu důležitá. A to nejen proto, že je častá mezi věřícími, ale i proto, že v jistém smyslu se dotýká samotné podstaty křesťanského náboženství. Písmo svaté trvá na tom, že náš vztah k Bohu má být opravdu jak vztahem lásky, tak i vztahem strachu. Pokud není, chybí rovnováha a takový vztah nemůže fungovat. Budeš milovat je silný příkaz Podívejme se některá místa v Písmu svatém, kde se nám nejen doporučuje, ale přímo přikazuje Boha milovat a také se ho bát. V Knize Deuteronomium najdeme slova, která se téměř v identické podobě nacházejí u všech tří synoptických evangelistů Matouše, Marka a Lukáše: Budeš milovat Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou silou (srov. Dt 5,6; Mt 22,37; Mk 12,30; Lk 10,27). Toto je silný příkaz lásky k Bohu, který Ježíš označil za první a nejdůležitější přikázání. V Prvním Petrově listě zase nacházíme příkaz opačný, a to příkaz strachu před 14

15 Bohem, který se tak jako příkaz lásky nachází v Písmu i na mnoha jiných místech: Všechny ctěte, bratry milujte, Boha se bojte, krále ctěte. (1 Petr 2,17; srov. Dt 6,13; Ž 33,8; 34,9; 111,10). Podobně se vyjadřuje Ježíš: Říkám vám, moji přátelé: Nebojte se těch, kdo zabíjejí tělo, ale potom už nemají, co by nadto ještě udělali. Ukážu vám, koho se máte bát: Bojte se toho, který má moc po smrti uvrhnout do pekla. Ano, říkám vám, toho se bojte! (Lk 12,4-5). Ježíš jasně hovoří o strachu z Boha, který má moc uvrhnout do pekla. Musíme přiznat, že tato slova jsou opravdu silná a na křesťany měla velký vliv. Vlastně až takový, že byly časy, kdy strach z Boha a strach z jeho trestu byly jediným motivem pro dodržování morálky a k obrácení. Je však třeba zároveň připustit, že ačkoli strach měl velkou sílu, a to až takovou, že lidi opravdu dokázal přivést k pokání, neměl úplně přesvědčivou účinnost. Kromě toho, že znetvořil obraz Boha a lidi nevedl k touze budovat si k Bohu upřímný a osobní vztah, držel je také jakoby ve vězení, a když se jim naskytla příležitost, takového Boha, který je váže k sobě jen strachem, opouštěli. Proto když nastaly v občanských společnostech i v Církvi změny, například přechod od totalit k demokraciím, nebo změny v Církvi v důsledku Druhého vatikánského koncilu, či vznikla hnutí pozývající k vnitřnímu osvobození, lidé se takového Boha zřekli. Ateismus nebo dvojí život Zřekli se ho dvěma způsoby: buď úplně, a tak skončili u ateismu, nebo začali žít dvojí život. Láska k Bohu je osvobodila natolik, že v Boha sice věřili, ale ztratili před ním jakékoliv zábrany. Bylo možné věřit v Boha, chodit do kostela, ba i ke svátostem a omluvit si každý hřích, či dokonce hříšný životní styl. Pamatuji si na reakci některých lidí po mém kázání, kde jsem citoval jistého teologa, že kdybychom ztratili všechna evangelia a zůstala by nám pouze patnáctá kapitola Lukášova evangelia, měli bychom podstatu Ježíšova učení. Lukáš v této kapitole představuje tři podobenství, které Ježíš vyprávěl farizeům a zákoníkům, tedy lidem, jejichž víra byla založena na strachu z Boha. V podobenstvích o ztracené ovci, o ztracené drachmě a o ztraceném synu jim představil Boha jako nekonečně odpouštějícího, milujícího a vždy připraveného na návrat svých ztracených synů a dcer, aniž by jim cosi vyčítal. Po jejich nalezení a návratu byla jen hostina a velká 15

16 radost. Reakce mých posluchačů byla taková: Toto je nebezpečné učení, protože když ji lidé přijmou, kdo je zastaví v prohřešování, kradení, sexuální promiskuitě a v podvádění? S Bohem, který vše odpouští a nic jim nevyčítá, se to dá. Jistá paní k tomu dodala: Hlásání pekla přivádí více lidí k Bohu než hlásání nekonečné Boží lásky! Sklon k extremismu Co s tím? Problém spočívá zřejmě v naší nepoučitelné tendenci přecházet od jednoho extrému k druhému. Jednou jsme na straně strachu, jindy na straně lásky. A zapomínáme, že extrémy nikdy nefungují. Extrémy fungují na začátku, když se frustrovaní lidé zřeknou jednoho extrému pro ten druhý, protože v momentě tohoto zřeknutí se cítí osvobození a mají dojem, jakoby našli řešení. Ale po čase zjistí, že místo řešení upadli do opačné pasti. Tomáš Akvinský hlásá zlatý střed. Teorie bezbřehé jakože lásky může opravdu člověka obrat o odpovědnost a učinit z něj osobu, která místo závazků hledá pouze omluvy. Úsilím člověka nebude oddat se a zavázat se vztahu - nejen k Bohu, ale k nikomu - a v tomto vztahu, když to okolnosti vyžadují, přijmout i kříž -, ale vždy si volit snadnější cestu bez kříže, utrpení a bolesti. Pro takovou osobu Bůh bude starým dobráckým dědečkem, kterého sice bere na vědomí, ale nikdy ne zcela vážně. Bůh bude pro něj jako dřímající vrátný na vrátnici, kterému přechází přes dveře objektu a vynáší z něj cokoliv. Tento dědeček bude k smíchu, ačkoli bude o něm tvrdit, že si ho váží. Strach vyvolává touhu vymanit se Teorie nespoutaného strachu bude naopak dělat z člověka neurotika, na kterého Bůh číhá za každým rohem. Jeho trestající ruka ho bude ustavičně doprovázet a Bůh bude zodpovědný za každý jeho úspěch a neštěstí. Boha se bude bát, bude se mu vyhýbat a nenávidět ho jako autoritu číhající jen na to, aby dotyčného přichytila při činu. Víra tohoto člověka bude spočívat v nekonečném množství modliteb a dobrých skutků, kterými by nasytil a uspokojil tohoto policajta. Jedinou touhou bude vymanit se z vlivu takového nepříjemného Boha. Jakmile se mu to podaří, jako odvázaný z řetězu své morální principy pošle 16

17 nahoru komínem, protože pro něj nikdy nebyly opravdovými zásadami života, ale pouze daní, kterou platil, aby měl vnitřní klid. Střed mezi oběma extrémy, které nakonec mohou přerůst až do duchovní či duševní patologie, může člověka udržet v rovnováze. Jako akrobata, který se ve výšce na napnutém laně udržuje v rovnováze tyčí. To však vyžaduje každodenní, ba možná i častější kontrolu. Práce s tyčí v rovnováze bude pro něj opravdovým mistrovstvím. Cesta svatého Jana Ačkoli tato cesta je jedna z možných řešení a mnozí ji praktikují, existuje ještě i jiná, podle mě mnohem zralejší. Popisuje ji sv. Jan ve svém prvním listě: My jsme poznali lásku, jakou má Bůh k nám, a uvěřili jsme v ni. Bůh je láska; kdo zůstává v lásce, zůstává v Bohu a Bůh zůstává v něm. V tom záleží vyvrcholení lásky v nás, že s radostnou důvěrou očekáváme den soudu, protože jaký je on tam, takoví jsme i my zde na zemi. Strach nemá v lásce místo, protože dokonalá láska strach zapuzuje; strach přece předpokládá trest, a kdo má strach, není v lásce dokonalý. (1 Jan 4,16-18). Tato cesta spočívá ne v akci jako ta první, ale v reakci. Akce znamená, že jsem první, kdo jedná, a na své jednání čekám odpověď - reakci ze strany Boha. Když následuji příkazy Písma, tehdy jednám akčně. Jenže je to cesta velmi namáhavá a dost často frustrující, protože jak vím, jestli dělám opravdu dobře a opravdu dost? Cesta reakce, kterou popisuje sv. Jan, je jednodušší a účinnější. Spočívá v kontemplaci toho, co Bůh jako první dělá pro mě. Bůh mě nekonečně miluje, přesně tak, jak to je v patnácté kapitole Lukášova evangelia. Nemůže mě nemilovat, neboť by zradil sám sebe. Jestliže já tuto jeho lásku hluboce pochopím, nemohu jinak, než ji opětovat, čili na ni reagovat. Pro člověka, který pochopil Boží lásku, se Bůh nikdy nestane dědečkem-vrátným, kterému se bude snažit projít přes rozum vždy, když to bude potřebovat. Ani se pro něj nestane monstrem, které bude nenávidět a vyhýbat se mu, protože ho přehnaně trestá za každou nezvládnutou maličkost. 17

18 Syn, kterého bolí vlastní nevděčnost Člověk, který pochopí Boží lásku, bude jako syn, který celé roky ubližuje své matce a chová se k ní hrubě, ačkoliv mu matka neustále přisluhuje, všechno mu toleruje a má s ním nesmírně hodně trpělivosti, až jednoho dne procitne a pochopí: velikost lásky své matky a malost svého chování k ní. Toto může skončit slzami a především změnou. Nemusí být hned radikální, neboť lety zakořeněné vzorce chování nelze okamžitě změnit, ale bude to obrácení srdce. Každý nový přestupek proti lásce k milující osobě bude doprovázen pocitem studu za nevděčnost a touhou něco s tím dělat. Svatý Ignác z Loyoly má ve svých duchovních cvičeních tento proces přítomen na konci prvního týdne, kdy exercitant na základě meditací poznal Boží lásku vůči sobě a svůj nevděčný vztah k Bohu. Končí ve fázi bezútěšnosti, zlomenosti, lítosti a slz nad svým životem. Motivem mu nebude strach, ale Boží láska, kterou zrazoval. Samozřejmě, dále ho to má vést k tomu, aby na tuto poznanou lásku reagoval. Z toho, co jsme si vysvětlili, vyplývá i nová definice strachu. Ve skutečnosti to, o co ve vztahu k Bohu jde, není strach či úzkost, emoce mobilizující na útěk v okolnostech nebezpečí, ale bázeň, úcta. Je to vlastnost, která určuje limity našeho chování. Jistý rodič to objasnil takto: Když se nám narodí dítě, obklopujeme ho bezmeznou láskou. A když roste, vštěpujeme mu vůči sobě, jeho rodičům, i jistou formu strachu před námi. Pokud bychom zůstali jen u bezmezné lásky, dítě by si vůči nám dovolovalo, nevážilo bys nás. Pokud se tato láska doplní o dimenzi strachu, který však je ve skutečnosti bázní a respektem, bude se vůči nám chovat svobodně a vyváženě. Každý vztah, nejen k rodičům, musí mít tyto dva komponenty: lásku a bázeň. I vztah manžela k manželce, ba i přítele k příteli. Pokud by tomu tak nebylo, přátelství, v němž není hranic, se rozpadne. O co víc to tedy platí ve vztahu k Bohu. (podle KN) 18

19 Odmítání autorit, hledání idolů Puberta je jedním z nejbouřlivějších období v životě člověka. Mladí zapomenou na respekt vůči starším a sami přicházejí s vlastním receptem na dospělost. Jejich sebevědomé teorie mají však často vrtkavé základy, a když se jim zhroutí, přicházejí na řadu opět dospělí, aby je posunuli dál. Když jsme se narodili, všichni nás obskakovali. Každá návštěva si nás chtěla prohlédnout a pochovat. Babičky, dědečkové, tety, strýcové se předháněli vtom, kdo nám daruje hezčí dárek. Náš bezstarostný život neměl žádnou velkou chybu. Spali jsme, kolik jsme chtěli, jídlo nám přichystali a ani pozornosti nám hodně nechybělo. Rodiče pro nás znamenali všechno, bez nich jsme si naši existenci neuměli představit. Každý začátek má však i svůj konec a před námi bylo nové období života. Najednou jsme začali rychle růst; museli jsme se stát odpovědnějšími a i té pozornosti bylo už jaksi pomálu. Nakonec to vyvrcholilo tím, že jsme se ocitli ve školní lavici. Tehdy jsme si pravděpodobně poprvé uvědomili, že ne všechno v životě bude jako lízání medu. No a pak přišla puberta - bouřlivé období, když naši rodiče zjistili. Co za kvítka to doma mají. Vzdor vůči autoritám Do puberty se člověk dostává mezi 10. a 11. rokem, je to však individuální a existuje předčasná i opožděná puberta. Dívky se do této vývojové etapy dostávají obvykle dříve než chlapci. Odborně lze pubertu popsat jako období od začátku pohlavního dozrávání až po dosažení pohlavní zralosti. Už z této definice vyplývá, že puberta je jakási přechodná fáze mezi dětstvím a dospělostí. Svou roli začnou hrát hormony, v důsledku čehož mladý člověk dívá na svět jinýma očima než dosud. Uvědomuje si svou osobnost a rodiče, které do té doby uznával jako neochvějnou autoritu, přestává poslouchat, vzdoruje jim a obviňuje je z různých křivd. Podobně odmítá i další autority - zejména ve škole - a přitom se snaží hrát si na dospěláka. Tento paradox puberty, kdy mladí vzdorují dospělým a zároveň jimi chtějí být, má za následek, že dívky se oblékají jako dámy a chlapci přebírají od starších hospodské řeči. 19

20 Klamavé idoly Jelikož se puberťák proti tradičním autoritám bouří, hledá idoly, kterým se snaží svým chováním připodobnit. Nejčastěji jsou to teanegerské popové hvězdičky, které se však ještě samy pasují s pubertou. Mají však image, jsou populární a navenek působí jako zcela samostatné a na nikom nezávislé osoby. To je přesně to, po čem mladí v pubertě touží - být někým, být samostatnou jednotkou, být obdivovaní. Je však pravda, že i tyto idoly jsou stále pod velkým vlivem, ať již rodičů nebo manažerů a producentů. Jejich samostatnost je tak pouze pro oči; ve skutečnosti jsou to děti, které procházejí často mnohem komplikovanější pubertou než jejich neznámí vrstevníci. První lásky a změny Puberta není pouze o vzdoru, ale i o prvních zamilováních, prvních polibcích, ale i o prvních zklamáních v lásce. V tomto období se nedá mluvit o nějakých zralých vztazích; je to spíše důsledek zkoumání nových možností. Držení se za ruce je pěkný moment pro každého, ale až polibek mladí považují za jakési vyvrcholení snahy navázat vztah a dokázat tím svou vyzrálost. To, že po týdnu se tento - podle nich osudový - vztah skončí, má za následek vyčítání si neschopnosti. Po sebevědomých řečech jsou najednou ze sebe zklamáni, že se jim nedaří být takoví, jakými chtěli být. K tomu se přidají tělesné změny, s nimiž souvisí znásobení péče o vzhled. A když už se mladým podaří všechny nedokonalosti, jak páchnoucí podpaží či širší boky, zakrýt, objeví se další typický příznak puberty - akné. Úloha rodičů Je pochopitelné, že v mladém člověku tehdy převládají různé pocity a jeho náladovost je toho logickým vyústěním. Rodiče, které mladí sice odmítají respektovat, by v takové situaci neměli dávat ratolestem najevo, jak se mýlili, a že příště by je měli více poslouchat. Spíše by bylo namístě projevit zájem o jejich problémy a dostat se tak k nim blíž a obnovit v nich důvěru v rodičovskou autoritu. Puberta je období velkých životních změn. Je proto důležité, aby měli mladí v této fázi vývinu u sebe člověka, který jim bude oporou. Vyžaduje to hodně trpělivosti a pevných nervů, ale každý z nás tímto obdobím prošel a ví, že bez pomoci druhých by mohla být cesta k dospělosti spojená s nenaplněnými očekáváními. (podle KN) 20