Paralelní a partnerské vztahy očima sociologie. Masarykova univerzita, Fakulta sociálních studií Katedra sociologie.

Transkript

1 Masarykova univerzita, Fakulta sociálních studií Katedra sociologie Paralelní a partnerské vztahy očima sociologie (diplomová práce) Autor: Irena Zatloukalová Vedoucí práce: PhDr. Tomáš Katrňák, Ph.D. Brno 2007

2 Prohlašuji, že jsem tuto diplomovou práci vypracovala samostatně a že jsem použila pouze prameny, které jsou uvedeny v seznamu použité literatury. V Brně, květen 2007 Irena Zatloukalová - 2 -

3 Moje poděkování patří PhDr. Tomáši Katrňákovi, Ph.D., jehož kritické poznámky a komentáře doprovázely vznik této práce. Děkuji i všem, kteří mi naslouchali, četli různé verze vznikajících částí práce a konzultovali se mnou možné alternativy tvůrčího procesu

4 Obsah 1. ÚVOD PARALELNÍ VZTAHY VOLBA PARADIGMATU A JEHO ZDŮVODNĚNÍ PROČ JIM VĚNOVAT SOCIOLOGICKOU OLOGICKOU POZORNOST? PARALELNÍ VZTAHY RESPEKTIVE NEVĚRA V DOSAVADNÍCH VÝZKUMECH VYTYČENÍ VÝZKUMNÉ OTÁZKY TEORETICKÁ ČÁST (POST ST)M )MODERNÍ DOBA INDIVIDUALIZACE, TRH PRÁCE A DEMOKRACIE NEJISTOTA A RIZIKO IDENTITA JAKO PROJEKT SEX JAKO IMPERATIV (POST POST)MODERNÍ DOBY (POST OST)MODERNÍ DOBA BEZ LÁSKY KY? PARTNERSKÉ VZTAHY V (POST POST)MODERNÍ DOBĚ? PARALELNÍ VZTAHY V METODOLOGICKÁ ČÁST ZVOLENÉ METODY A ZPŮSOB ANALÝZY 3.2. VÝBĚR KOMUNIKAČNÍCH PARTNERŮ P A SBĚR DAT OB ANALÝZY ARTNERŮ A SBĚR DAT ANALYTICKÁ ČÁST PRAKTICKÉ ASPEKTY PARALELNÍCH VZTAHŮ TYPOLOGICKÉ ROZLIŠENÍ PARALELNÍCH VZTAHŮ Komplementární paralelní vztahy Subsidiární (útěkové) paralelní vztahy PARCELIZACE VĚDOMÍ NOVÁ INTIMITA DISKURZY AKTÉRŮ PARALELNÍCH VZTAHŮ LÁSKA A EMOCE JSOU SOUČÁSTÍ PARALELNÍCH VZTAHŮ PARALELNÍ VZTAH JE PLNOHODNOTNÝM VZTAHEM MÍT PARALELNÍ VZTAH JE V POŘÁDKU CO MI PARALELNÍ VZTAH PŘINESL? A UVAŽOVAL/A BYCH O NĚM ZNOVU? ZÁVĚRY CO V PRÁCI CHYBÍ PRÁCI CHYBÍ? ANOTACE ABSTRACT POUŽITÁ LITERATURA JMENNÝ REJSTŘÍK PŘÍLOHA

5 1. Úvod Zůstal mu po nich všech jen strach z žen. Toužil po nich, ale bál se jich. Musil si mezi strachem a touhou vytvořit jakýsi kompromis; nazýval ho slovy erotické přátelství. Tvrdil svým milenkám: jen nesentimentální vztah, kdy si jeden nedělá nárok na život a svobodu toho druhého, může přinést oběma štěstí. Protože chtěl mít jistotu, že erotické přátelství nepřeroste nikdy v agresivitu lásky, scházel se s každou ze svých stálých milenek jen po velmi dlouhých přestávkách. Ze všech přítelkyň mu nejlépe rozuměla Sabina. Na ni se obrátil o pomoc, když potřeboval sehnat pro Terezu v Praze nějaké zaměstnání. Tak jak to vyžadovala nepsaná pravidla erotického přátelství, slíbila mu, že udělá, co bude moci, a opravdu objevila brzy místo ve fotografické laboratoři obrázkového týdeníku. Sama Terezu do redakce zavedla a Tomáš si v té chvíli říkal, že v životě neměl lepší přítelkyni než Sabinu. Milan Kundera, Nesnesitelná lehkost bytí (2006:20-21) Sešel se několikrát s mladou dívkou v bytě, který mu denně až do půlnoci přenechával jeden starý přítel. Po jednom nebo dvou měsících mu připomněla jedno jejich setkání: milovali se prý na koberci pod oknem. zatímco venku se rozsvěcovaly blesky a hřměly hromy. Milovali se během celé bouřky a bylo to prý nezapomenutelně krásné! Jeho paměť zaznamenávala z jeho milostných příběhů jen strmou a úzkou trasu sexuálního dobývání: první slovní agresi, první dotek, první obscenitu, kterou řekl on jí a ona jemu, všechny drobné perverze, ke kterým ji postupně přiměl, i ty, které odmítla. Všechno ostatní bylo z paměti (téměř s jakousi pedanterií) vyloučeno. Zapomínal dokonce i místo, kde tu kterou ženu poprvé uviděl, protože ten okamžik se udál ještě před vlastním sexuálním útokem. V dvojím způsobu, jak jejich paměť reagovala na večerní bouřku, byl obsažen celý rozdíl mezi láskou a ne-láskou. Slovem ne-láska nechci říci, že by měl k té dívce cynický vztah, že by v ní, jak se říká, uznával jen sexuální objekt: naopak, měl ji rád jako přítelkyni, vážil si její povahy a inteligence, byl ochoten jí pomoci, kdykoli by to potřebovala. To nebyl on, kdo se k ní choval špatně, špatně se k ní chovala jeho paměť, která ji sama bez jeho přičinění vyloučila ze sféry lásky. Zdá se, jako by existovala v mozku zcela zvláštní oblast, kterou by bylo možno nazvat poetickou pamětí a která zaznamenává to, co nás okouzlilo, dojalo, co učinilo náš život krásným. Od té doby, co se poznal s Terezou, žádná žena neměla právo otisknout se v této části mozku ani nejprchavější stopou. Tereza okupovala despoticky jeho poetickou paměť a zametla v ní stopy jiných žen. Milan Kundera, Nesnesitelná lehkost bytí (ibid: ) - 5 -

6 A když konečně jsou naše těla úplně znavená, když letní severské noci zbývá jen několik posledních vydechnutí, chystám se slézt na své lůžko, tu ona prosí, abych neodcházel, aspoň tady, abych zůstával s ní, a já tedy opravdu v nehnutosti čekám, i když teď toužím po samotě, tolik dní naprosté blízkosti mě vyčerpalo, a toužím po chvilce odloučenosti; uprostřed cizího světa, do něhož jsem vytržen, se mi zasteskne po nevtíravém chodu domova. Ale mám ještě domov? Sám ho přece rozmetávám. Dcera už odešla, sama je matkou, syn odejde co nejdříve. A má žena, i když se na mě usmívavá, kde vlastně dlí? Co ještě zbylo z naší lásky? Stesk ve mně narůstá, lítost, která je nesmyslná, protože se upírá zpět, lítost nad plynoucím životem, jemuž se chci v této chvíli vzpírat. Ta druhá leží vedle mě. Spí. Dech se jí ztišil, její duch se zklidnil. Snažím se postřehnout její rysy, ještě se nad ní nakloním, nepolíbím ji, jen na ni hledím, na vzdálenou bytost, přece jen jsem ji nedokázal do sebe pojmout, cele ji přijmout. Tiše slézám a uléhám na spodní lůžko, hledím do černoty před sebou. Nevracím se ani nejdu dál, stojím v prázdnu, stojím mezi dvěma poli, v průsečíku dvou volání, která se kříží, jsem přibit na kříž, jak se mám pohnout? A ta druhá, za níž jsem se vydal, pustil se za ní ze slabosti, z touhy, z osamělosti, z pominutosti smyslů, z vášně, z rozmařilosti, v naději, že pozapomenu na svoji smrtelnost, naříkává nad mou nehybností, proklíná i moji ženu, místo aby proklínala mě. Tak tu teď stojím, ona spí za mými zády, zatímco já u okna čekám, kdy má žena zvedne oči a uvidí mě. Ale nevidí mě. Najednou si uvědomím tu vzdálenost. Mezi námi leží hory a řeky, život a smrt, zrada a lež, léta nenaplněné touhy i marných doufání.vidím, jak má žena se začíná chvět jako obraz ve vodní hladině, do níž dopadla první krůpěj, v náhlém stesku vztáhnu ruce k oknu, abych ji zadržel, abych ji zachránil, abych ji k sobě přitáhl z té dálky, ale je to marné. Déšť houstne, a já si uvědomuji, že ta druhá se na mě zezadu dívá. Ivan Klíma, Láska a smetí (2006: ) Již Berger (2003) považoval beletristická díla za zajímavý zdroj sociologické inspirace. Upozorňoval však také, že při hledání sociologické inspirace není dobré se jimi nechat příliš unést. Ač mohou spisovatelé mnohé přibarvovat, jsou vystaveni stejným podnětům jako jiní sociální aktéři. Výše citované úryvky představují ukázku zpracování relativně populárního literárního tématu mileneckých vztahů. Oběma příběhům je společný vyjadřovaný boj mezi dvěma světy: světem oficiálního partnerského a mileneckého svazku. Oba světy jsou pro aktéry něčím přitažlivým, něčím, co je těžké opustit. V této práci se zaměříme na to, zda tento boj probíhá jen ve fabulacích literátů, či zda má své reálné projevy v každodenním světě. Budeme odpovídat na otázku, jak fungují paralelní vztahy

7 1.1. Paralelní vztahy Paralelní vztahy nejsou doposud používaným sociologickým konceptem. Při jejich definici začneme od negativního vymezení, od toho, co nepovažujeme za paralelní vztah. Nejedná se pouze o milenecký vztah, který funguje na bázi instituce milenek a milenců, jak ji známe z historie. Nehovoříme ani o jednorázových partnerských nevěrách, které bychom chtěli ospravedlnit pojmenováním, které v sobě obsahuje slovo vztah. Paralelní znamená, že se vyvíjí vedle a zároveň s něčím dalším s jiným vztahem. Budeme usilovat o popis a analýzu vztahů, které jsou nejen utvářeny vedle již existujících partnerských vztahů, ale vedle nichž a spolu s nimiž se i vyvíjí. Jedná se o dlouhodobé neoficiální partnerské interakce vztahy, které se od jednorázové nevěry odlišují jak svoji délkou, tak i svým průběhem. Tato jejich specifičnost bude předmětem výzkumu obdobně jako konceptualizace paralelních vztahů. Paralelní vztahy pojímáme jako vztahy, ve kterých se již zadaný partner 1 opakovaně schází s jinou osobou. Definice a rozlišení vztahu oficiálního od neoficiálního je ponechána na vnímání samotných aktérů. 2 Předpokládáme, že i v neoficiálním vztahu aktéři procházejí určitou formou budování společného světa významů. Cílem této práce je popsat neoficiální partnerskou interakci její roli, mechanismy fungování a podobnosti či rozdíly od oficiálních vztahů, případně vzájemného vlivu obou partnerských vztahů. 1 V této práci budeme slovo partner (později i slovo respondent) chápat jako slovo zahrnující muže i ženy. Přestože pod pojmem partner rozumíme muže i ženy, budeme ke slovu partner po mluvnické stránce přistupovat v jeho mužském gramatickém rodu. 2 Jinými slovy na zkoumaných aktérech a jejich definici situace ponecháváme to, který ze svých vztahů považují za oficiální (netajený) a který za neoficiální čili paralelní (oba tyto termíny budeme nadále považovat za synonymní). Respondenti našeho výzkumu za svůj neoficiální vztah považovali ten, který začal později. Prvně uzavřený vztah pro ně byl oficiálním a později vzniklý brali jako paralelní, což však nemusí být nutným pravidlem

8 Volba paradigmatu a jeho zdůvodnění K problematice partnerských vztahů přistupujeme ze sociálněkonstruktivistického hlediska. Jednak proto, že potřebujeme zohlednit významy připisované jednotlivým jednáním, jednak proto, že nás zajímá proces utváření společného světa dvou aktérů. Tento proces konstrukce je podmíněn jak sociálně prostředím, ve kterém se aktéři pohybují, tak jejich percepcí vlastní životní situace. Ze sociologických teorií partnerských vztahů vyberme teorii Bergera a Kellnera (1964). Jednak je tato teorie aplikovatelná nejen na manželství, ale i na jiné podoby partnerských vztahů. Jednak se její autoři zabývají tím, jak jsou partnerské vztahy objektivně konstruovány, i jejich subjektivním vnímáním. Bergerova a Kellnerova (ibid) teorie nomické ruptury vychází z předpokladu, že do vztahu vstupují dva jedinci, jejichž biografie jsou odlišné, mají proto jiné zkušenosti, pohledy na svět, názory i způsoby vnímání okolního světa. Aby jejich svazek mohl být pevným a mohl plnit svoji základní funkci osmyslňování každodenní reality musí se tyto dvě biografie spojit do jedné. Tento proces postupné objektivizace vztahu autoři nazývají nomická ruptura. Jedná se o situaci, kdy oba partneři redefinují svůj pohled na svět tak, aby společně vytvořený svět mohl být bezproblémový zdroj společné identity, a tím i stability daného svazku. Realita párového vztahu je tak utvářena a udržována skrze modifikaci dříve dvou oddělených světů jednotlivých aktérů do společné struktury významů a symbolů. Vytváří se svět, kde oba aktéři považují určité (partnerské) struktury za samozřejmé a zároveň jsou jim neustále potvrzovány ať již v jejich vlastní komunikaci, či ve vztazích s okolím. Právě sociální okolí, respektive významní druzí, slouží k validizaci konstruovaného světa, 3 který aktérům připadá jako pro ně předem připravený a samozřejmý. Tento mnohdy neuvědomovaný proces utváří řád a strukturu, která poskytuje nejen stabilitu danému vztahu, ale zároveň tento pocit stability 3 Zde se nabízí otázka nakolik je tato validizace přítomna u tajených neoficiálních vztahů

9 zprostředkovává jedinci. Proto mnozí autoři popisují partnerský vztah jako oporu vykořeněných lidí, kteří v partnerství hledají jedinou či poslední záchrannou jistotu v nevlídném světě anonymních, veřejných institucí (např. Berger, Berger, Kellner 1977; Bauman 2006; Beck, Beck-Gernsheim 2004). 4 Sociálně-konstruktivistickou perspektivou budeme zkoumat procesy a mechanismy utváření, které se v čase různě vyvíjely, stejně jako aktérovo nahlížení na ně. Sociálně-konstruktivistické východisko nám umožní vnímat jak jednotlivé hodnoty, role a funkce připisované aktéry jejich vlastním činům, tak nám i pomůže neopomenout sociálně podmíněné faktory, které dávají paralelním vztahům současnou podobu a zároveň je pomáhají přivést na svět. Zaměříme se na to, jaké významy jednotliví aktéři paralelních vztahů oběma svým vztahům připisují, případně jak jsou ve svém vnímání vztahů ovlivňováni svým okolím Proč jim věnovat sociologickou pozornost? Přestože jsou paralelní vztahy nedostatečně sociologicky zmapovaným tématem, dotýkají se různých výzkumů sexuálního chování či nevěry. Hlavní slabinou těchto výzkumů však je, že se převážně věnují mimomanželským vztahům, případně nerozlišují různé typy nevěr. Po přehlédnutí dosavadních výzkumů si položíme otázku, co se z dosavadních výzkumů o paralelních vztazích nedozvíme. Odůvodníme tak sociologicky výběru tématu paralelních vztahů. 4 Při tomto tvrzení se také opírají o fakt, že lidé při zvažovaní ukončení vztahu nemohou pominout alternativu samoty. Pro mnohé je natolik nepředstavitelná, že raději setrvávají ve vztahu, který je neuspokojuje

10 Paralelní vztahy respektive nevěra v dosavadních výzkumech Stav současného poznání o paralelních vztazích není nikterak uspokojující. V sociologické literatuře jsou výzkumy věnující se jim spíše výjimkou. Proto, abychom získali komplexnější obraz o paralelních vztazích, musíme sociologické poznání doplnit i z prací dalších oborů, zejména pak psychologie. V těchto výzkumech se však, obdobně jako v obecném povědomí, setkáváme s pojmem nevěry. Nevěra v těchto výzkumech není od paralelních vtahů odlišována. Proto, abychom se mohli seznámit s rámcem či obecným kontextem, ve kterém se paralelní vztahy formují, musíme nahlédnout do prací studujících nevěru. Nejprve se zaměříme na četnost nevěr. Je třeba ověřit, zda jsou paralelní vztahy marginálním jevem, nebo zda se věnujeme něčemu, co má svoji společenskou relevanci. Začněme od studií kvantifikující pojem nevěry, kde je jako indikátor nevěry většinou použito zapojení se do mimomanželského (málokdy však mimopartnerského) sexu. V českém prostředí lze citovat výzkum Weisse a Zvěřiny (2001), kteří dokládají obecnou tendenci mužů častěji se zapojovat do mimomanželských sexuálních aktivit, respektive jsou ochotni ji častěji přiznat. Tato tendence navíc vykazuje stabilitu. Nějakou formu mimomanželského sexuálního styku přiznává 60 % českých mužů, zatímco u žen se přiznaná nevěra pohybuje mírně nad hranicí 40 %. Kdybychom chtěli zjištěný podíl nevěrných manželských partnerů konfrontovat se zahraničními výzkumy, tak i autoři zmiňované studie konstatují, že počty přiznaných nevěr u nás jsou o dosti vyšší než u srovnatelných zahraničních výzkumů. (ibid: 86). Podíl nevěry v USA je podle těchto výzkumů mezi 11 % až 37 % a ve Velké Británii se pak přiznaná nevěra pohybuje kolem 4.5 %. 5 Opět s výrazně vyšším zastoupení mužské nevěry než ženské. Více než údaje 5 Tyto údaje jsou však závislé na použité metodě zkoumání. Weiderman (1997) v úvodu své studie dokládá, jak se jednotlivé podíly nevěr liší v různých výzkumech provedených v letech na populaci USA. Podíl přiznané nevěry se pohyboval kolem 30 % ale i kolem 4 %. Weiderman sám odhaduje podíl nevěry v americké manželské populaci na 15 % - 25 %. Blow, Harnett (2005 (a)) potom podávají téměř kompletní přehled různých definic a metodologických postupů zkoumání partnerské nevěry, čímž také vysvětlují rozdílné výsledky různých autorů

11 o nevěře obecně pro nás jsou určující informace o dlouhodobých mimopartnerských vztazích. Opět vyjdeme z výzkumu Weisse a Zvěřiny (2001). Podle výsledků jejich výzkumů pro rok 1998 se dlouhodobé nevěrné vztahy vyskytují spíše u žen (48 % jejich mimomanželských sexuálních aktivit), zatímco muži spíše vyhledávají příležitostné styky (55 %) či kombinují dlouhodobé i příležitostné nevěry (31 %). 6 Zasadíme-li tyto procentuální údaje do kontextu představ o nevěře a postojů k ní, budeme moci již alespoň něco usoudit o paralelních vztazích. Pouze 24 % [české] populace má zásadní námitky vůči nevěře (18 % mužů a 31 % žen). Přitom až 44 % mužů a 26 % žen ji považuje za přirozenou až normální. Tato čísla jsou nesrovnatelně vyšší oproti srovnatelným výzkumům [kde] extramartialní sexuální styk za neakceptovatelný považuje 77 % Američanů, 80 % Britů a více jak polovina Francouzů. (ibid: 86) Český postoj k nevěře je dosti liberální, což dokládá i to, že nevěra je důvodem k rozchodu či rozvodu jen pro 48 % respondentů posledního výzkumu agentury SC&C (Dvojí život). 7 I podle Českého statistického úřadu se nevěra stále méně stává důvodem k rozvodu v roce 2003 byla partnerská nevěra až na pátém místě důvodů k rozvodu oproti místu třetímu v roce 1991 (Vývoj 2003). Tuto liberálnost v českém postoji k nevěře dokládá i srovnávací výzkum kolektivu autorů vedený Widmerem (1998), který k zemím s liberálním postojem k nevěře řadí kromě České republiky i Rusko a Bulharsko. Postoje k nevěře jsou samozřejmě ovlivňovány dalšími faktory než jen kulturním prostředím či typem primárního vztahu (blíže k přehledu výzkumů různých korelátů nevěry viz Blow, Harnett 2005 (b)). Poslední důležitá informace, která vyplývá z dosavadních konceptualizací nevěr, je její dělení, se kterým je možné se setkat hlavně v psychologické literatuře. Nevěru lze dělit buď podle její funkce či aktuální 6 Bylo by zajímavé dále pracovat s těmito údaji. Je pozoruhodné, že muži v roce 1998 uvedli, že jen 17 % z jejich mimomanželských sexuálních styků bylo v rámci dlouhodobé nevěry. Více jak dvojnásobný údaj u žen by mohl naznačovat, že nevěrníci mají jinou představu o dlouhodobosti vztahu než nevěrnice. 7 Výzkum pro hlavní článek čtvrteční přílohy Mladé fronty ze dne (viz citované zdroje)

12 podoby (viz Šmolka 2003), kdy je na různé druhy nevěr pohlíženo optikou účelu, který pro nevěrníky plní. Další výzkumy potom rozdělují nevěru na čistě emocionální nebo sexuální vztah, či kombinaci obou (srov. Glass, Wright 1985 a Thompson 1984). Tato dělení vypovídají o povaze a roli nevěry ve společnosti, v níž se vyskytuje Vytyčení výzkumné otázky Dosavadní výzkumy nám o fenoménu paralelních vztahů neprozradí mnoho. Kdybychom současný stav poznání doplnili o postřehy z ukázek z děl Kundery a Klímy zjistíme, že nevěrní protagonisté vedou jistý vnitřní (sebepřesvědčující) boj. Na jednu stranu cítí, že něco nedělají dobře, na druhou stranu nejsou schopni opustit ani jednu ze zmiňovaných žen, respektive se nedokáží oprostit od svých mileneckých aktivit. Tomáš postava z Kunderova románu dokonce uplatňuje pevná pravidla na své milenecké schůzky. Klímův hrdina je zase často vystavován situacím, kdy obě svoje partnerky musí ujišťovat o svoji lásce k nim, o jejíž čistotě je vždy přesvědčen. Zdá se, že oba literáti dokázali zachytit to, co ve výzkumech nevěry chybí. Mohli bychom to nazvat sociologickým termínem insight knowledge. 8 To, co zatím sociologické výzkumy postrádají, je pohled do světa, který si samotní aktéři paralelních vztahů konstruují a ve kterém svůj dvojí život žijí. 8 Insight perspektivu by mohly poskytnout některé psychologické, respektive terapeutické příručky obsahující upravené kasuistiky případů vedení dvou vztahů zároveň (např. Vybíral 1995). Ty kasuistiky však nejsou obohaceny komentářem, který by dovoloval zobecnění jednoho případu, proto jejich význam nemůže dosáhnout dál než jen na roli zajímavého příběhu, či ukázky, jak (ne)vést psychoterapii

13 Současné výzkumy nám nepomohou konceptualizovat paralelní vztahy ani jejich vznik. Nevíme například, zda vznikají za určitým účelem, a jsou-li za tímto účelem vyhledávány, či zda jsou nahodilé. Obdobně zůstává nevyjasněna pozice prvního (neboli oficiálního vztahu). Pokud je v něm něco v nepořádku, potom je otázkou, proč v takovém vztahu setrvávat a neopustit jej. Pakliže je v oficiálním vztahu vše v pořádku, jeví se otázka účelovosti druhého (neoficiálního) vztahu diskutabilní. Co je tedy hlavním pojítkem scházení se a intimního (či sexuálního) vztahu dvou lidí, když jeden z nich či oba mají někde jinde své oficiální partnery? Přistoupili-li jsme na to, že vztahy nevěrníků jsou více než jen sexem, pak je nutné se na ně dívat stejnou optikou, jako na vztahy oficiální. Oba jejich aktéři zřejmě prochází určitou formou nomické ruptury (Berger, Kellner 1964), musí si vyjasnit svoje role a pozice. Oba partneři museli nějakým způsobem upravit vidění svého již vzniklého (oficiálního) partnerství, redefinovat určité součásti své sebepercepce. Právě rozdílnosti a podobnosti paralelních a oficiálních vztahů budou tím, co nám pomůže tento fenomén lépe uchopit. Jak přesně tedy dochází ke konstrukci vztahů paralelních v relaci ke vztahům oficiálním? Je při budování oficiálního svazku ještě nějaký prostor pro budování paralelních světů? A jakým způsobem tyto dva světy fungují? Narušují se jejich nomické síly? Podmiňují se? Jak jsou žity tyto různé světy aktéry, kteří se v obou z nich pohybují i je budují? Toto jsou otázky, které vybízí k opětovnému zamyšlení se nad Bergerovsko-Kellnerovskou (ibid) teorií nomické ruptury. Možná je třeba tuto teorii revidovat. Možná nám paralelní vztahy mohou něco říci o partnerských vztazích jako takových. Všechny předešlé otázky lze shrnout do zastřešující hlavní výzkumné otázky: Je možné vytvořit dva paralelně fungující partnerské světy? A pakliže ano, jak ten neoficiální (paralelní) ovlivňuje či působí na ten oficiální (manželský/partnerský) svět a naopak?

14 2. Teoretická část Protože zatím neexistuje koherentní sociologická teorie, či vysvětlení zabývající se paralelními vztahy, 9 začneme od vztahů samotných. Kapitoly této části postupují od nejobecnějších otázek charakteristik (post)moderní doby, role lásky a sexu v soudobých vztazích až ke vztahům a paralelním vztahům samotným. Formulace výzkumné otázky je přitom podložena dosavadními poznatky (či jejich absencí) o mezilidských vztazích v naší době. V teoretické části čerpáme především z děl vycházejících z konstruktivistických předpokladů jmenovitě pak prací Bergerových a Kellnera, Baumana, Becka a Beck-Gernsheim, a Giddense (Post)Moderní doba Nechceme se zabývat tím, zda dobu, ve které žijeme, je možné již nazývat dobou postmoderní, nebo zda se stále jedná o dobu moderní. Zodpovězení této otázky by nejen vydalo na samostatnou práci (viz např. Bauman 2002), ale navíc je pro tuto práci irelevantní. Chceme-li však porozumět tomu, jak vznikají různé druhy vztahů, musíme vědět, v jakých podmínkách se utváří. Proto se v této kapitole budeme zabývat základními charakteristikami naší doby, které jsou určující pro problematiku formování současných vztahů. Podíváme se na fenomén individualizace a pluralizace městského života, na problematiku rizik a nejistot, která tato doba přináší a v neposlední řadě na to, jak se tyto odráží ve formování sebe-identity. 9 Existujícím střípkům teorie, kterými by bylo možno nahlížet i na paralelní vztahy se potom věnuje poslední kapitola této části

15 Individualizace, trh práce a demokracie Nemáme v úmyslu převyprávět příběh modernizace. Z modernizačního labyrintu vzájemně provázaných procesů urbanizace, industrializace, pluralizace a rozvoje politických práv vybereme ty prvky, které je třeba mít na paměti při zkoumání současné podoby mezilidských vztahů. Začněme ustavením trhu jako seberegulujícího se mechanismu, který si vyvinul svoji vlastní logiku, která měla moc měnit myšlení společnosti (Polanyi 2006). Trh spolu s pluralizací každodenní sociální skutečnosti nastavil imperativ mobilního moderního člověka nejen v jeho počínání, ale hlavně na úrovni obecného balíku vědění (srov. Berger, Berger, Kellner 1977). Moderní tržní společnost potřebuje jedince připravené přizpůsobit se veškerým nárokům pracovního trhu, stejně jako i vyžaduje adaptabilitu člověka na tlak, kterému je na tomto trhu vystavován (Beck, Beck-Gernsheim 2004). Člověk žijící v (post)moderní společnosti musí požadavek mobility přijmout za vlastní, internalizovat jej a počítat s ním při kalkulaci vlastní budoucnosti (ibid). To se odráží i ve vnímání rodinného či partnerského života sociálními aktéry (srov. de Singly 1999, Oppenheimer 1988). Spolu se zdůrazňováním mobility jsou vyzdvihována lidská práva a demokratické principy jsou aplikovány nejen na politickou sféru života. Důraz na svobodu s sebou nese i možnost (či přímo nutnost) volby. K této nutnosti vybírat dochází v pluralitní společnosti, která nenabízí předem daná pravidla, jakým způsobem se správně rozhodovat. Pluralita životních stylů, a tím i samotných voleb, potom podporuje již jednou nastartovaný proces individualizace a obratu k já a na mě záleží (srov. např. Beck, Beck-Gernsheim 2004; Beck 2004; Bauman 2002; Rabušic 2001; Bumpass 1990). Individualizace přináší svobodu experimentovat, přináší však také neslýchaný úkol vyrovnat se s jejími důsledky (Bauman 2004: 65). Svoboda je vždy doprovázena povinností nést zodpovědnost. (Post)moderní doba přináší nejen pozitiva jako svobodu, demokratizaci nebo mobilitu, ale i anonymitu, konflikty (například v otázce genderových rolí a postavení), či pocit cizosti, vykořenění a samoty (Berger, Berger, Kellner 1977)

16 Nejistota a riziko (Post)modernitu lze popsat jako diferenciovanou a nespojitou, nabízející množství možností a příležitostí se rozhodovat. Rozhodování probíhá mezi alternativami, které existují spolu, dokonce by se dalo říci i vedle sebe. Všechny jsou stejně dobré, a proto každé rozhodování každá volba s sebou nesou zároveň nejistotu, či nespokojenost. Každá volba nám [totiž] něco dodá, ale současně [nás] něčeho zbaví (Bauman 2002: 58). Každé takové rozhodnutí nejenže musí být zváženo, ale zároveň i ospravedlněno či spíše legitimizováno (Beck 2004). Neexistují-li předem daná pravidla, ani vodítka, jaké legitimizace používat, potom má každý jedinec právo si vysvětlovat věci podle vlastních měřítek (Bauman 2004). Tím se jeho chování pro druhé stává nepředvídatelné. Tato nepředvídatelnost a princip náhody či nahodilosti představují základ novodobých společenských rizik života v anonymním prostoru mezi cizinci (Bauman 2002). Dle Beckovy (2004) teze o rizikové společnosti nás sice dějinný modernizační proces osvobozuje od předepsaných či připsaných rolí, na druhou stranu za ni platíme daň v podobě nově vyvstalých rizik a konfliktů. Ty se rodí v okamžiku, kdy se máme rozhodnout, aniž bychom mohli dopředu přesně odhadnout či zaručit důsledky našeho jednání. Rizika potom plynou z toho, co je nepředvídatelné a mají tedy bytostně co činit s předvídáním, s ničivými jevy, k nimž dosud nedošlo, které však hrozí a které jsou ovšem právě v tomto významu už dnes reálné (ibid: 43). Přítomnost takto vnímaných rizik má za následek šíření strachu a obav (z nesprávného rozhodnutí) a zároveň dočasnost našich rozhodnutí. Rozhodnutí totiž platí jen do té doby, dokud neodhalíme, že jsme rozhodnutí učinili na nesprávných předpokladech. Pokud rozhodování znamená přejímání odpovědnosti za vlastní rozhodnutí, a to pouze do odvolání, je možné přijmout Baumanovu (2002) tezi o epizodičnosti lidského životního počínání. Existují-li jednotlivé epizody vedle sebe, nepotřebují na sebe vzájemně navazovat, ztrácí se kontinuita životního příběhu a spolu s ní opět roste nejistota. Nejistota a strach v člověku vyvolávají nepříjemné pocity

17 diskrepance, kterou sám neumí dlouhodobě nést, a proto se jí snaží zbavit (Berger, Berger, Kellner 1977). Pokud nemá k dispozici předpřipravené rutinní a zaběhnuté způsoby, jak tuto nejistotu snížit, musí si hledat vlastní strategie vypořádání se s riziky, i když se z dlouhodobého hlediska mohou jevit nefunkční. 10 Hledání těchto strategií činí možnosti lidského jednání rozmanitější, a tím i nepřehlednější a z hlediska jistoty problematičtější. Nelze se proto divit, že většina nově vznikajících moderních institucí dokonce i (nebo právě v) privátní sféře, se snaží nastolit nějakou podobu řádu, která by umírnila neukotvenost myslí dnešního člověka, respektive omezila nepřeberné množství příležitostí si vybírat (srov. Berger, Berger, Kellner 1977) Identita jako projekt Moderní doba na člověka působí jako neuspořádaný svět, plný alternativních chodeb s absencí rozcestníků či jiných navigačních prostředků. Každý je zodpovědný za vlastní volby, což jen zvyšuje nejistotu, kterou jedinec pociťuje. Svět možností a voleb ponechává na každém zvlášť, aby si vytvořil svůj svět. Hovoříme zde o privátní sféře, která je chápána jako protiváha veřejné sféry lidského života. Je považována za zdroj či poskytovatele řádu integrujících a opěrných významů (Berger, Berger, Kellner 1977: 64). Na druhou stranu, je diskutabilní nakolik nadále zůstává privátní sféra oním opěrným bodem lidského života. Pokud si člověk musí vybírat z nepřeberného množství alternativ vlastní životní cesty, na jednu stranu sice obdrží nepřebernou škálu možností vystavění jeho vlastní privátní sféry, ale zároveň neví, jak si toto univerzum konstruovat, a proto 10 Bauman (2002) v tomto kontextu hovoří přímo o naivitě běžných strategií vypořádání se s cizostí prostředí, které z dlouhodobého hlediska riziko nesnižují a jsou pouze únikové. Bauman hovoří zejména o dvou strategiích: snížení principu náhody skrze institucionalizaci každého lidského pohybu a naprosté nevěnování pozornosti cizincům. 11 Neukotvenost je zde nedokonalým překladem pojmu homelessness, který daní autoři používají pro popis důsledků nejistot moderního života

18 podléhá frustracím, když je toto po něm vyžadováno (ibid: 167). Privátní sféra se tak podle zmiňovaných autorů stává zdrojem obrovské svobody i strachu zároveň. Všudypřítomnost možnosti volit se promítá i do tvorby vlastní identity. Identita je vnímaná jako úkol každého jednotlivce. Sám si má právo (či musí, protože nikdo jiný to za něj neudělá) vybrat a vytvořit vlastní svět a sebedefinici. Tento výběr sebepojímání má několik důsledků. Předně musí být každá volba legitimizována (viz Beck 2004). 12 Legitimizace přitom nutně potřebuje reflexi, v tomto případě reflexi vlastního já. Rozhoduje-li se člověk o jednotlivých legitimizačních krocích v oblastech konstrukce svého já, potom lze říci, že sám sebe vnímá jako jednotlivé fragmenty svého já. 13 Fragmentárnost pohledu na sebe sama, reflexivita a legitimizace potom vyvolávají možné morální otázky, o nichž již nelze jednoduše rozhodnout, zda jsou správné či nikoliv (viz Giddens 1999 nebo 2003). Konstrukce vlastní identity musí vytvářet koherentnost mezi jednotlivými fragmenty i jejich legitimizacemi tak, aby se zároveň udržela kontinuita a zároveň vytvořila odlišnost (viz Bauman 2002). 14 Tyto ambivalentní požadavky ztěžují proces či úkol konstrukce vlastní identity, který je sám o sobě velmi náročný (viz Berger, Berger, Kellner 1977; Beck, Beck-Gernsheim 2004). Giddens (1999) tyto prvky spojil v konceptu reflexivního projektu sebe sama. Tento koncept je postaven na několika základních axiomech. V prvé řadě je každý za volbu svoji identity a strukturu jejího příběhu odpovědný sám. Konstrukce identity je životním posláním každého z nás. Přitom ale není vytvářena jedna identita, které se držíme od počátku našeho života až 12 Legitimizace je problematickou musí-li člověk sdílet svůj svět s druhými. Navíc je mnohdy dodána ex-post po výběru jednání či vytvoření si představ. 13 Fragmentálnost sebevnímání je spojena i s percepcí druhých jako fragmentů rolí, které pro nás hrají. I přesto, že tento princip ulehčuje vztahy s neznámými lidmi, při vnímání významných druhých, vyvolává jejich chápání jako zdrojů nových zážitků či nepoznaného (blíže Bauman 2002). Je-li na fragmentárnosti vnímání druhého založen partnerský vztah, může to partnerskou situaci dále zkomplikovat. 14 Skloubení požadavku odlišnosti a zároveň jisté kontinuity vlastního já člověka lze přirovnat k jednomu z prvků módy (viz Simmel 1996). Móda musí spojit jedinečnost aktéra s obecněji platným kolektivním symbolem. Obdobné ambivalentní předpoklady vyvolávající kognitivní diskrepanci formují vyprávění o sobě

19 do konce. Naopak: Jsme ne tím, čím jsme, ale tím, kým se uděláme. To, čím se jedinec stane je závislé na rekonstrukčním úsilí, které vynaloží. sebepochopení je podřízeno vyššímu a podstatnějšímu cíli konstrukce a rekonstrukce koherentního a uspokojujícího smyslu sebe-identity (ibid:75). Identita se v průběhu života jedince vyvíjí. Můžeme ji považovat za reflexivní projekt, který ač je primárně mířen do budoucnosti, se nevyhne ani rekonstrukci vnímání minulých činů, protože i ty musí zapadat do nového příběhu o vlastním já. Jen reformulujeme-li své vnímání minulosti na základě přijetí nového vyprávění o sobě, bude velké vyprávění o nás koherentním a bude spojovat naše nespojité kroky do jednoho smysluplného celku. 15 Jediným požadavkem na tato vyprávění je požadavek autenticity, upřímnosti k sobě samému. Tento požadavek je vodítkem pro rozlišení správnosti rozhodování, respektive morálnosti jednání člověka Sex jako imperativ (post)moderní doby Giddens (1997) své pojednání o přeměně intimity začíná poukazem na to, že ač je sex záležitostí ryze privátní, neustále se objevuje a vystupuje ve veřejné sféře. Hawkes (1996) dokonce hovoří o přesexualizovanosti dnešní společnosti. Opírá se o (všudy)přítomnost sexu ve veřejné sféře (např. v podobě marketingové strategie, nebo v komodifikaci sexuálního potěšení). Tento stav je přitom důsledkem vývoje, který například Foucault (1999) popisuje jako vývoj od pokryteckého potlačování sexuality ve viktoriánské době, přes formulaci medicínského či psychiatrického diskurzu, až k diskurzu propojujícímu sexualitu s hledáním pravdy a příslibu štěstí, 15 Koherentnost a smysluplnost příběhu budou existovat, i pokud by si stejné události jeden člověk vykládal ve dvou různých časových obdobích jinak

20 která se později odráží do dispozitivu sexuality. 16 Tento dispozitiv (nebo-li zjednodušeně mocenská hra spojená s (ne)regulací sexuality) potom vede k tomu, že soudobý člověk sám klade takový důraz na sex, že v něm dokonce hledá odpověď na otázku vlastní identity. Podle Foucaulta žijeme ve věku, kdy odpovědi i na existenciální otázky podřizujeme logice smyslnosti a touhy (1999: 92). Sexualita není pouze biologickou daností, ale je kulturně podmíněným jevem. Sociální prostředí v daném historickém okamžiku predeterminuje to, co i v oblasti sexu považujeme za přijatelné. Věnujme se nyní tomu, jaká je ona normální sexualita naší doby, která se stává základnou budování našeho vyprávění o sobě. V prvé řadě je to sexualita oddělená od své reprodukční funkce, respektive ne nutně s ní spjatá. Giddens (1997) pro tento stav používá pojmu plastická sexualita. Plastický sex je založený na osvobození se od jha reprodukce či genderových rolí. Lze ji považovat za jeden ze znaků lidské osobnosti a zdrojů sebevnímání. Sexualita a identita se tak vzájemně formují a doplňují. Sexualita je formována skrze naší reflexi a stává se něčím, co můžeme vlastnit. Zároveň však tato reflexe podléhá tomu, jaká role je sexualitě připisována v obecném povědomí. Abychom pochopili dané obecné povědomí ještě lépe, mohli bychom analyticky spojit myšlenku sedimentované zkušenosti (Berger, Luckmann 1999) s Giddensovým (1997) viděním role sexuality jako odrazu modernizačních tendencí v osobním životě. Obojí totiž ukazuje, jak se obecné či kolektivní tendence přenáší do uvažování jednotlivých aktérů. Shrňme si nyní, čím je pro nás sexualita důležitá. Předně je sociálním konstruktem, u kterého pro účely této práce není ani tak důležité, jaké procesy jej ustavily, jako to, jak formuje vztahy v dnešní době. Je založená 16 Foucault není v tomto popisu osamocen, existují různé přehledy stádií posunu od nemluvení o sexu vůbec k jeho nadměrnému zmiňování i v redundantních oblastech. Například Hawkes (1996) mnohem konkrétněji mapuje medicínskou fázi vývoje.rozděluje ji na hygienickou, patologickou, psychiatrickou a heretickou (Kinseyovskou) fázi. I přes různé popisy se všichni autoři shodují, že existence diskurzu o sexualitě vede k její legitimizaci a k institucionalizaci tohoto diskurzu, i jeho usazení v myslích jedinců, čímž spoluvytváří dnešní normu vnímání sexuality (srov. např. Foucault 1999; Bristow 1997; Hawkes 1996; Stanton 1992; Lanqueur 1992)