sborový list OBČASNÍK SBORU CÍRKVE BRATRSKÉ V PARDUBICÍCH 9-10/2006

Transkript

1 sborový list OBČASNÍK SBORU CÍRKVE BRATRSKÉ V PARDUBICÍCH 9-10/2006 tábor dorostu Zderaz 2006

2 Úvodník Papírový pomocník Milí čtenáři, velmi mne těší, že po delší pauze Vás mohu opět přivítat u našeho sborového občasníku. Náš nebeský Otec nám daroval příležitost po prázdninách opět vstoupit do nového školního roku. Věřím, že s většinou z Vás se budu moci setkávat při společných bohoslužbách a jiných příležitostech v Arše i kolem ní. A pokud nemoc nebo jiné mimořádné okolnosti způsobí, že se nebudeme moci vidět a mluvit spolu, pak chceme využít právě Sborového listu, abychom neztratili spojení. Budeme moc rádi, když Sborový list pro Vás nebude jen nabídka ke čtení. Chceme, aby vytvářel také společenství těch, kdo se zajímají o druhé a tento svůj zájem projevují povzbuzením a přímluvnými modlitbami. Neváhejte zajít za tím, o kom jste v časopise četli, zeptat se ho, jak se mu v tom či onom daří. Zkuste využít Sborový list jako svůj modlitební seznam a být tak prostředníky Božího požehnání pro druhé. A kromě čtení a podpory našich vztahů chceme využít Sborový list také jako příležitost pro Vás sdělit něco o sobě, o tom, co prožíváte, na čem pracujete, co Vám Pán Bůh dal - nebo možná nedal... Pokud Vás Pán Bůh něčím osloví, napište to. Platí, že zpravidla čím kratší příspěvek, tím lepší. Když se se svou zkušeností podělíte, Bůh Vaši radost rozmnoží a možná nejednoho potřebného člověka obdarujete. Využijme tedy dobře našeho papírového pomocníka - Sborového listu. Jeho význam a autorita se samozřejmě nedá srovnat s novozákonními listy v Písmu :-). A přece nás může inspirovat apoštolovo slovo ze závěru 1. listu Tesalonickým: Navzájem se povzbuzujte a buďte jeden druhému oporou, jak to již činíte... Modlete se, bratři, i vy za nás! Pozdravte všecky bratry svatým políbením. Zavazuji vás v Pánu, abyste tento list dali přečíst všem bratrům. (1Te 5, ) Líbání jsme v naší kultuře nahradili stiskem ruky - a tím Vás přes stránky Sborového listu srdečně zdraví Samuel Jindra Vše nejlepší! V září a říjnu oslaví narozeniny: Hambálek Martin let Kalvachová Pavlína let Hrudová Rut D let Nosková Alice let Kotasová Dana ml let Koubová Růžena let Veď mě cestou své pravdy a vyučuj mě, vždyť jsi Bůh, má spása, každodenně skládám svou naději v tebe. Žalm 25,

3 Z prádzninového deníčku Archy DOPLNĚNÍ REDAKČNÍ RADY Jako první zprávu z letních proměn v životě Archy si připomeňme, že po odchodu Jany Geldnerové - šéfredaktorky Sborového listu, bylo potřeba najít pro redakci nového spolupracovníka. Byli jsme si vědomi toho, že to není úplně jednoduchý úkol. Role šéfredaktora je nesnadná a nevděčná: jen si představte, že je potřeba pořád někoho honit a navíc při té honičce na nic nezapomenout! Janě se však přesto podařilo najít člověka, který se zkušenostmi dosavadní šéfky redakce nedal zastrašit a odvážně roli přijal: Pavlínu Kalvachovou. Páje tedy děkujeme za její ochotu a vítáme ji v její nové roli! LETNÍ TÁBORY V předprázdninovém čísle Sborového listu jsme našli přehled největších prázdninových akcí, které náš sbor na období léta připravoval. Pokud počítáme jen pět nejpočetnějších (English Camp, tábor dětí, tábor dorostu, sborová dovolená, Relax), počet účastníků při nich vystoupal k číslu 250. Jen z tohoto čísla vidíme, že to není maličkost. Děkujeme všem přípravným týmům a jejich vedoucím za veliký kus práce, který při tom odvedli. Děkujeme Bohu za mnoho vyslyšených modliteb a za naději, že rozsévání jeho slova a tvoření vztahů při těchto akcích přinese trvalý užitek v jeho království. Ne všechny tábory probíhaly hladce: dorostence po týdnu z tábořiště vyhnaly vytrvalé deště a stoupající hladina potoka. Kéž nás to neodradí od chuti pokračovat v dobrém díle, ke kterému nás Bůh povolal! MAROŠ KLAČKO V ARŠE Ještě těsně před prázdninami se na náš sbor obrátila Rada Církve bratrské s nečekanou nabídkou. Bratislavský sbor CB vyslal do Čech na zkušenou svého studenta teologie, bratra Maroše Klačka. Maroš většinu svých studií prožil v Praze a měl zájem nastoupit do některého českého sboru na vikářskou praxi. A tak bylo staršovstvo našeho sboru postaveno před otázku, zda bychom ho chtěli do našeho sboru na tuto praxi přijmout. Během léta jsme se s Marošem setkali. Přestože jsme původně nepočítali s obsazením místa uvolněného po odchodu Petra Geldnera do Poděbrad, viděli jsme v tom určitou příležitost, o níž máme naději, že ji přichystal Pán Bůh. Po uvážení všech okolností jsme nabídku přijali a kladně odpověděl na konci srpna také budoucí vikář. Od začátku října se tedy pracovní kolektiv v Arše rozroste o tohoto nového pracovníka. Jeho pobyt v Pardubicích je připraven na jeden rok. Věříme, že to bude čas, ve kterém náš sbor i Maroš budeme moci jeden druhého z Boží milosti něčím obohatit. NOVÁ TVÁŘ KANCELÁŘÍ Ke konci srpna a na začátku září se v prvním poschodí Archy pilně pracovalo. Pod taktovkou Pavla Kampa se štosy tvárnic, spleť kabelů, pytle se štukem a spousty dalších ingrediencí změnilo v novou příčku a nyní již téměř dokončený prostor dvou kanceláří. V průběhu října budou osazeny také plastové výplně (prosklení a dveře). Nový vedoucí mládeže Honza Kalenský tak bude moci pracovat v příjemném prostoru. Skupinky a různé porady také dostanou k dispozici další prostor ke svým setkáním. Děkujeme Pavlovi za mimořádné nasazení v tomto díle, které se odehrávalo za provozu. Až bude vše zcela dokončeno, necháme se pozvat na den otevřených dveří ve sborových kancelářích!

4 PREVENTIVNÍ PROHLÍDKA ARCHY Na poslední zářijový víkend byla plánována tzv. vizitace sboru. Přestože tuto akci máme již převážně za sebou, dovolte mi krátce vysvětlit její význam. Vizitace je něco podobného jako preventivní prohlídka u lékaře. Koná se v pravidelných intervalech - v případě vizitace sborů jednou za tři až pět let. I sbor je organismem, který může onemocnět. Aby se tomu pokud možno předešlo, jsou Řádem Církve bratrské stanoveny tyto pravidelné vizitace. Roli lékaře u nás měli bratři Tadeáš Firla (CB Český Těšín) a Bronislav Matulík (CB Praha 5). Jejich úkolem bylo během tří dnů se seznámit s životem sboru. Na 21 setkáních se členy sboru nám naslouchali a navštívili některé aktivity sboru. Na základě tohoto obrázku, který si postupně tvořili, pak mluvili se staršími sboru a dalšími pracovníky. Snažili se nám nastavit zrcadlo, podpořit to, co je dobré, naopak upozornit na to, co by se nemuselo dobře rozvíjet. Ledacos nám již vizitátoři sdělili, ale nyní čekáme na vizitační zprávu, která by měla přijít zhruba za měsíc. Členové sboru budou s touto zprávou seznámeni. Jsme vděční za tento nástroj pomoci, který si Bůh k našemu zdraví používá. JUBILEUM ALFY V druhé polovině září odstartoval jubilejní desátý ročník kurzu Alfa. Těší nás, že máme k dispozici příležitost pro ty, kdo prožívají určité osobní hledání a potřebu ujasnit si svůj postoj k víře, k Bohu. Zdá se, že i jubilejní ročník bude dobře využitý. Modleme se za pracovníky v Alfě i za hosty, kteří se programu již účastní. Můžeme zvát naše přátele nebo nabídnout pomoc pracovnímu týmu pod vedením bratra Martina Hambálka. POKRAČOVÁNÍ SVATEBNÍ SEZÓNY V Arše přibývá mladých rodin a podzimní program napovídá, že svatební sezóna ještě nekončí. Modleme se za budoucí novomanžele Čapkovy a Tesárkovy, kteří již za několik týdnů budou pokládat základy své domácnosti a svého manželství. Kéž to nejsou obyčejné stavby, ale chrámy, kde Boží sláva bude jasně patrná! Nezapomínejme v modlitbách ani na všechna ostatní manželství, zvlášť také ta, kde dům je zatím duchovně rozdělený. Z MARIUPOLU DO PARDUBIC Se začátkem října začínají také nové věci v rodině Moniky a Marka Kalvachových. Přivítají Sergeje Čiruka z dětského domova v Mariupolu na Ukrajině, jemuž chtějí dát zakusit opravdový domov. Možná pro mnohé z nás nečekaným způsobem se tak dál rozvíjí spolupráce mezi Archou a domovem Obnvljenie v Mariupolu. Děkujeme Bohu za to, že vyslyšel naše modlitby a velmi přejeme celé rodině, aby ji Bůh v těchto nových věcech chránil, naplnil je svou láskou a statečností. Vytvořme také my všichni v Arše Sergejovi duchovní zázemí i přátelství. NAŠE RADOST I RADOST ANDĚLŮ Radostnou událostí pro celou Archu a dokonce celé nebe byl křest sestry Zdeny Fürbachové. Druhou zářijovou neděli jsme mohli spolu s ní prožit vykročení do nové etapy života. Byli jsme rádi, že s námi mohla být také dcera sestry Fürbachové, která přicestovala z Jihoafrické republiky. Modleme se za sestru i za celou její rodinu. Kéž si nás všechny Pán Bůh používá ke své slávě a k záchraně druhých! Zapsal Samuel Jindra

5 Archa před deseti lety SVĚDECTVÍ NA STAVENIŠTI Druhé desetileté ohlédnutí tentokrát začneme prázdninami v roce Staveniště Archy připomínalo velké mraveniště. K profesním stavitelům se přidali mladí dobrovolníci. Odřekli si dovolenou a přišli pomáhat, aby zrychlili a zlevnili stavební práce. Starší příznivci Archy přišli také. Starali se o jídlo a pití pro brigádníky a udržovali pořádek v dřevěném domku, který stál na protější louce. Sloužil jako zařízení staveniště i jako provizorní kuchyně a jídelna. Archa v té době měla dokončený první strop zádě a začínalo se vyzdívat její druhé podlaží. Pracovní výtah dosud nebyl k dispozici, proto každá ruka schopná vynést na lešení stavební materiál znamenala velkou pomoc. Jako na zavolanou nám přijela pomáhat skupina mladých křesťanů z Nizozemska. Vidíte je na prvním obrázku. Fotografují se před dřevěným domkem. Jsou mezi nimi i naši brigádníci spolu s kazatelem Tomášem Holubcem (druhý zleva). Na druhém snímku jsou milí hosté při práci. Už se tolik neusmívají, zato pilně pracují. Mají značný podíl na včasném vyzdění přídě Archy. V srpnu se betonovala plochá střecha, o měsíc později se zateplovala, svařovaly se ocelové světlíky nad hlavním sálem a nad vchodem. 28. říjen byl dnem pracovního klidu. Na staveništi Archy však bylo živo. Pracovali zde brigádníci z celého pardubického sboru (tehdy ještě včetně chrudimských, prosečských a kvasínských). Odhodlali se k těžké a důležité práci výkopu rýhy pro elektrický kabel. Díky tomu měla Archa do konce roku 1996 nejen svůj zdroj vody a plynu, ale rovněž zdroj elektrického proudu. K zateplení celé stavby však chyběla montáž oken a nezaskleny zůstaly také oba světlíky. Do hlavního sálu Archy pršelo a kolem Vánoc padal i sníh. I v tomto nedokončeném stavu nám Archa působila velkou radost a byla důvodem k našemu velkému děkování Pánu Bohu

6 smělosti nepřidalo. Archa už měla své konečné obrysy a poutala na sebe pozornost. Lidé se zastavovali, aby se o stavbě něco dozvěděli. Zajímala je především hlavní myšlenka stavby. Odpovídali jsme jim rádi, poskytli nám příležitost ke svědectví. Zpočátku jsme byli nesmělí a nepřipraveni na posluchače, kteří nikdy nečetli Bibli, nenavštívili kostel a žijí v představě, že v kosmickém věku už nelze věřit v Boha. Ani hlučné a všední prostředí staveniště, bez nedělní křesťanské atmosféry, nám na OD NOEMA K JEŽÍŠOVI K našemu svědectví jsme však měli velký vzor, muže, který také vydával svědectví na staveništi a dokonce na staveništi archy. Jmenoval se Noe. Byl to muž spravedlivý a bez úhony. Chodil s Bohem, plně mu důvěřoval a poslušně od něho přijal úkol postavit loď k uchování života na zemi. A při tom stavění archy vydával svědectví o Bohu. Apoštol Petr ho pojmenoval kazatelem spravedlnosti / 2.P 2,5 /. Můžeme z toho odvodit, že Noe svým vrstevníkům kázal o Boží spravedlnosti a připravovaném soudu. Jistě jim také připomínal jejich hřích a vštěpoval šanci na záchranu. Přesvědčoval je, že Bůh vyčkává s trestem, dokud se archa staví. Stavěla se dostatečně dlouho, aby si lidé uvědomili, v jak hříšném světě žijí, přijali Boží nabídku záchrany a odvrátili Boží soud. Lidé Boží nabídku záchrany nepřijali. Hodovali a pili, ženili se a vdávali, vznikaly na zemi zrůdy, množila se zlovůle člověka, až do chvíle, kdy Noe se svou rodinou vešel do korábu. Nic nepoznali, protože nevěřili. Přišla potopa, oni zahynuli a Bůh se trápil ve svém srdci. Ale Noe našel u Hospodina milost. / Gn 6,8 /. Spolu se sedmi členy své rodiny byl v arše zachráněn a obdarován novými podmínkami života na zemi. Stal se zakladatelem nového lidského rodu a navázal na řád prvotního stvoření. Jeho prostřednictvím Bůh obnovuje svou smlouvu s lidstvem. Noemova archa je tedy symbolem Boží ochrany a spásy. Obojí chce připomínat i Archa v Polabinách. O tuto myšlenku se opíralo naše svědectví na staveništi. Jistěže jsme k němu připojili i to, co Noe tenkrát ještě nemohl vidět, co však viděli apoštolé a vydali nám o tom svědectví. Je to poselství o Božím Synu, Ježíši Kristu. Jeden z apoštolů, Jan Zebedeus, kterého miloval Ježíš, nám ve svém svědectví napsal: Neboť tak Bůh miloval

7 svět, že dal svého jediného syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. / J 3,16 /. Spravedlivého Boha, který přichází se svou láskou, tedy poznáváme v jeho Synu Ježíši Kristu. On za nás zemřel a vstal z mrtvých. Apoštolé toho byli svědky. Jeho smrt a vzkříšení jsou znakem nové definitivní smlouvy s lidstvem. Skrze Krista věříme v Boha a získáváme život věčný. Ten začíná už zde na zemi. Na věčnosti přijde jeho plnost přesahující naši zkušenost, naše představy a rozum. Ale tu cestu záchrany, cestu Bohem nabízenou a vyznačenou, však poznat můžeme. Vždy začíná Boží láskou a vede k pokání, k pocitu viny. Čiňte pokání a věřte evangeliu. Tak nám cestu vyznačil sám Pán Ježíš. Stojí za to zrevidovat svůj život a nechat se vést Božím evangeliem. Je to i moje životní zkušenost, moje svědectví. Ladislav Vopelák Myšlenky stále živé (7) Mladá generace má pocit, že s ní přichází lepší svět. Stará garda má naopak pocit, že s ní ten lepší svět odchází. (K.Čapek) Pomlouvání mladých lidí je nezbytná součást duševní hygieny seniorů a znamenitě povzbuzuje jejich krevní oběh. Mysli na to, že při posledním soudu ti promítnou všechny tvoje filmy (Ch.Chaplin) Tajemství úspěchu v životě není dělat to, co se mi líbí, ale nacházet zalíbení v tom, co dělám. Nejdůležitější směrovkou na cestě dítěte k Bohu jsou jeho rodiče. Děti si všímají více toho, co rodiče dělají, nežli toho, co jim radí. Čisté svědomí je tím nejměkčím polštářem. Svědomí, to je ten tichý hlásek, který nám říká, že se někdo dívá. Je třeba 2 let, nežli se naučíme mluvit. Je třeba dalších 50 (60,.), nežli se naučíme mlčet. Řečnictví je jako umění řídit automobil. Napřed musíme vědět, jak zastavit. Dobře načasované mlčení je výmluvnější nežli množství slov. Kéž byste konečně zmlkli. Bylo by to od vás moudré (Job 13,5) verš pro Archu na neděle v 9.00 A jedna na závěr: Beethovenův smyčcový kvartet je v podstatě třením koňských žíní o ovčí střeva. Tento popis ovšem nevylučuje hodnotu díla a možnost vnímat jej úplně jinak. Totéž může platit i o myšlenkách, které jsem vám předkládal. Věřím, že každý ze čtenářů si v nich nějakou tu hodnotu nalezl. Pokud ne a pokládali jste čtení těchto řádků za ztrátu času, tak pro vás mám myšlenku a radu úplně poslední: Přítele chval vždy veřejně a kárej ho mezi čtyřma očima. Připravil Vladimír Lukáš

8 Z pera našich čtenářů KOCOUREK MATÝSEK Začátkem srpna se za dveřmi našeho bytu objevilo malé koťátko. Právě jsem se ráno chystala do práce a šla venčit našeho psa Bobeška. Pohublé koťátko se vyděšeně krčilo u našich dveří a smutně mňoukalo. Než jsem se otočila domů pro misku mléka s nalámanými dětskými piškoty, kotě už vklouzlo do bytu, otíralo se mi o nohy a začalo příst. Nedokázala jsem je vystrčit za dveře a nechat jen tak venku. Řekla jsem si, že si kocourka nechám dopoledne doma a odpoledne napíšu ceduli na domovní nástěnku, aby se přihlásili jeho majitelé. Možná jsou to nějaké děti, které koťátko dostaly za pěkné vysvědčení? Hned to odpoledne jsme ale zjistili, že kotě patří sousedům, kteří mají ještě další dvě dospělé kočky, takže třetí přívažek opravdu příliš nepostrádají. Majitelka nám dokonce sama nabídla, že pokud se nám Matýsek líbí, že nám ho (a docela ráda) věnuje. Samozřejmě se nám líbil, a moc! Byla jsem z tak milého a hodného koťátka přímo nadšená! Matýsek byl totiž naprosto výstavní kocourek; jeho jak havraní křídlo černá lesklá srst pěkně kontrastovala s bílými tlapkami, bílou náprsenkou, tlamičku a očka rámovaly frajersky dlouhé bílé fousky. Ted šlo už jen o to, jak se bude kocourek snášet s naším psem. První dny nebyly zrovna snadné. Náš Bobeš, už jedenáctiletý a občas trochu nevrlý psí strejda, se jen nerad vzdával svých tvrdě vydobytých pozic. O naši lásku a přízeň se rozhodně nehodlal s nikým dělit. Na všechny kočičí nepřístojnosti a poklesky nás upozorňoval svým ukřivděným a tak trochu i hysterickým štěkáním. Museli jsme zdvojnásobit počet misek na jídlo i pití a při krmení držet obě šelmičky odděleně, já stále musela mezi nimi vlát jak bílá vlajka příměří, jak jsem se snažila být spravedlivým rozhodčím všech jejich nelítostných bitev o kořist. Při vaření jsem občas do některé misky šlápla, takže u nás bylo opravdu velmi živo a veselo :-). Ustavičně jsem musela odhánět kocoura ze stolu, z dřezu, nebo ze sporáku s klokotající polévkou. Nacházela jsem Matýska v nejrůznějších krkolomných pozicích, viset na záclonách, nebo na mě záludně vyrážel z téměř dva metry vysoké lednice Matýsek se také projevil jako odvážný dobrodruh a průzkumník, když objevil náš balkon, sousedící ještě s dvěma dalšími byty. Když jsem ho našla balancovat po dřevěném

9 zábradlí v šestém patře, hrůzou se mi zatajil dech. Pro tak živé a pružné drobné tělíčko zdolání několika polic s květináči není žádnou vážnější překážkou, zejména když se některé tak snadno zakymácejí a svým pádem uvolní kocourovi cestičku k dalším výpravám za dobrodružstvím. Je snad jasné, že Matesovo objevitelské nadšení naši sousedé příliš nesdíleli. Navíc jsem zjistila, že naše sousedka je alergická na kočky.. Musela jsem uznat, že tam, kde psovi stačí zdvižený ukazováček a rozkazovací slůvko: Nesmíš!, tam se svérázná šelma kočkovitá nedá omezovat žádnými zákazy ani důmyslnými zátarasy. S Matýskem zkrátka bylo dost radosti, ale postupně i stále více trápení. A co bylo nepřehlédnutelné, hned při příchodu domů, po odemčení bytu, jsem okamžitě ucítila jistý silný nezaměnitelný zápach, který ani kočkolit, suché kočičí WC, nedokázal spolehlivě potlačit. Usoudili jsme, že pokud Matýska nedáme co nejdříve vykastrovat, naše další, doposud pohodové a vlídné sousedské soužití nemá příliš nadějí na úspěch. Jenže na veterinární klinice mi řekli, že kastrace přichází v úvahu nejdříve tak za půl roku. To by tedy znamenalo přestat na několik měsíců úplně používat náš společný balkon a jako ostříž hlídat každý kocourův krok. A tak jsme se během těch pouhých několika týdnů postupně ocitli jako ve vězení všichni, kocourek i my. Ve středu třetího týdne mých smíšených chovatelských pokusů mi zavolal můj bratr a oznámil mi, že o víkendu mi přiveze na víkend babičku. A nastala neřešitelná situace. Když jsem si představila, jak se k mé nemocné matce, ploužící se o berlích ztemnělou noční chodbou, přitočí neviditelný černý kocour a otře se jí o nohy, nechtěla jsem možnou tragédii ani domyslet S lítostí a poraženeckou náladou jsem se tedy vydala k sousedům kocoura vrátit. Jenže na mé zvonění nikdo neotevíral, sousedi už zřejmě odjeli na zaslouženou plánovanou dovolenou na chatu i se svým zvěřincem.. Ve čtvrtek jsem s těžkým srdcem vytiskla v práci Matýskovo foto. Chtěla jsem je dát u jídelny na nástěnku s nápisem: Daruji čistotného tříměsíčního kocourka - do dobrých rukou. Ale pak jsem ani nikam nešla, nemohla jsem. Přemýšlela jsem bezradně: Kdo ví, kdo by se přihlásil? Nemůžu přece našeho Matýska dát komukoliv, koho vůbec neznám, jen abych se ho co nejdřív zbavila. To by ode mne bylo nezodpovědné. Slyšela jsem totiž kdysi od jednoho známého, že inzertní rubriku Daruji dost rádi navštěvují majitelé jistých studenokrevných zvířat. Nesmím dopustit, aby náš Matýsek skončil jako nějaká zhypnotizovaná potrava pro vyhládlého obyvatele nějakého terária. Byla jsem docela bezradná. Moje matka měla přijít už zítra, tj.v pátek odpoledne! Přemýšlela jsem o všech svých známých, kdo by byl ochoten si kocoura vzít aspoň na pár dní domů ale ať jsem přemýšlela sebevíc, na nikoho vhodného jsem nepřišla. A zavřít kocoura na tři dny do pokojíku i s kočkolitem, to nepřicházelo v úvahu, jeho neodbytné mňoukání by nás jistě připravilo o rozum - všechny. Byl čtvrtek večer a já jsem byla čím dál smutnější a bezradnější. Už několik týdnů předem jsem právě na tento večer měla domluvenou návštěvu letního kina. Chtěla jsem dodržet, co jsem slíbila, ale byla jsem bez nálady a vůbec už se mi ani do toho kina nechtělo Dojít s kocourem někam do útulku už taky nestihnu Byla jsem už nachystaná k odchodu a zbývalo mi jen pár minut. Pustila jsem si na počítači Žalm 139, nádhernou hudební a obrazovou podívanou, doplněnou působivými biblickými verši, kterou mi před pár dny mailem poslal můj dobrý kamarád Miloš

10 Pouštěla jsem si ten žalm několikrát za sebou a četla znovu a znovu ten nádherný a vznešený text Ještě nemám slovo na jazyku, a ty, Hospodine, víš už všechno. Vzpomněla jsem si, jak mi kdysi dávno, snad při jednom z prvních čtení Žalmů, napadlo: Jestli je tohle taky Pravda, tak proč se vlastně máme ještě modlit? Vždyť Pán Bůh všechno ví, On ve své jasnozřivosti všechno vidí.tak velmi dobře zná všechny naše starosti, touhy i přání. Proč se vlastně máme modlit? Měla jsem asi tak pouhých 5 minut do plánovaného odchodu z domu. Ozvalo se jemné zaťukání na dveře. Žádnou návštěvu jsem nečekala, tak jsem v první chvíli ani nereagovala. Pak se klepání ozvalo znovu, o něco naléhavěji. Šla jsem otevřít. Za dveřmi stál náš soused, právě ten, jehož manželka je tak alergická na kočky. Lekla jsem se, že snad Matýsek na společném balkoně učinil v jejích ozdobných květináčích další nepřehlédnutelnou stopu Soused se mě zeptal: Máte ještě tu vaši kočičku? Podvědomě jsem se přikrčila a špitla jsem: Jo, máme Copak ten náš Mates zase provedl? Soused se široce usmál a řekl: Ale ne, nic se nestalo. Jel jsem včera do práce a můj kolega se mi náhodou zmínil, že zrovna shání nějakou kočku. Tu jejich totiž nedávno přejelo auto. Víte, oni mají skoro nový domek se zahrádkou No, a tak mě napadlo, když jste mi včera ráno ve výtahu sama říkala, že asi budete muset dát kocoura pryč, nebo někam do útulku Nadšeně jsem vyhrkla: Dám vám hned několik fotek, aby se ten váš známý podíval, jak je Matýsek nádherný! Je to určitě ten nejkrásnější a nejbystřejší kocourek, jakého kdy viděl! Soused mě přerušil: No, myslím, že je mu to celkem jedno. On prostě shání jakoukoliv kočku, jejíž pouhý pach by spolehlivě vypudil všechny myši v okolí. Ale má to jeden háček, musím se stavit pro kocoura jedině zítra odpoledne, jindy se mi to nehodí, jedu služebně na čtrnáct dní pryč. Zůstala jsem vyjeveně stát a jen němě zírat! Moje matka měla na návštěvu přijet právě v pátek odpoledne, tj. jen o pouhé dvě hodiny později! Navíc Luboš měl ten týden odpolední, ale náhodou si na pátek vyměnil s nějakou kolegyní směnu, takže bude celé odpoledne doma A najednou jsem měla pocit, jako by se soukolí pootočilo správným směrem. Hlavolam, co ještě před malou chvílí vypadal jako jeden můj velký a v mých očích naprosto neřešitelný problém, se právě v momentu, kdy jsem už jen smutně věšela hlavu a trápila se nad tím, co jsem si to zase nadrobila, vyřešil! Najednou přišlo ze zcela nečekané strany - jedno jediné - neuvěřitelné a přitom dokonalé a hlavně to jediné správné řešení! Pro Matýska, tak živého kocourka, bude nový domov v domě se zahrádkou přímo ideální! Navíc tam bude vítaný a jistě i užitečný! Zavřela jsem za sousedem pomalu dveře našeho bytu. Došla jsem do obývacího pokoje, sedla si na kraj gauče a zamyšleně jsem hladila předoucí kotě v klíně. Takto se mi to stalo už několikrát. A jistě nejen mně. V momentu, kdy člověk málem rezignuje, když už neví kudy kam, (a nemusí se vždycky jednat jen o věci, kdy jde o život ), Pán Bůh nám přijde nečekaně na pomoc se svým jedině správným řešením. Použije si i tu nejméně pravděpodobnou situaci k uskutečnění svého záměru a ten nečekaný souhrn několika neuvěřitelných náhod nás nenechává na pochybách, že se jedná o zvláštní zásah Boží nepochopitelné a přitom nanejvýš moudré Prozřetelnosti. A jako by se v tu chvíli přede mnou otevřel další duchovní obzor poznání a hlubšího porozumění tomu převzácnému zaslíbení z Písma. Ještě nemám slovo na jazyku, a ty - Hospodine, víš už všechno. Ano, už to vím. Je dobré se modlit, je dobré číst Písmo a

11 hlavně - je dobré každou svou modlitbu začínat díkůvzdáním! Mohla jsem jít v klidu a pokoji do letního kina a přemýšlet, o čem příjemném a milém si budu cestou povídat se svými přáteli. Náhodou se našla vhodná chvíle a pověděla jsem jim i svůj příběh s kocourem Matýskem. Daniela Střihavková Letní akce TÁBOR AWANY A BESÍDKY Zdravím všechny přátele z CB coby člen spřátelené církve, KS. Naše dvě děti, Tomáš a Mája, chodí do Awany ve vašem sboru. Jsem za to moc rád. Vidím na nich, že jim to prospívá. Od září 2005 jsem dostal od Radka Kalenského pozvání spolupracovat v Awaně a po roce působení zde musím říct, že jsem vděčný za tuhle příležitost. Radek je boží služebník, kterému je dobré být nablízku. Práce v celém týmu Awany mi myslím dává hodně dobrého do života. Tak a nyní již k tématu. Tento rok jsem jel s Awanou i na tábor a aby nezůstala naše maminka Jana sama doma, vzali jsme ji také (slouží v dětské besídce v našem sboru, takže nebylo třeba žádného zaučování). Teda, řeknu vám, ten tábor, to je dost dobrá věc. :-) V dnešní době to chce i trochu odvahy poslat dítě někam na tábor, ale tady jsou v boží náruči, je jim tam dobře. Kalenští říkali, že tentokrát byl problém, že nás bylo málo, a proto je to náročnější než obvykle, ale pro mě to byl i tak příjemný čas. Myslím to vážně, když řeknu, že mi to dělalo radost tam být a pracovat s dětmi. Tento tábor jsme jako formu předávání rad do života a biblické moudrosti použili dopravní značky. Děti dostaly na začátku tábora takové pěkné (jako) řidičáky i s fotkou a do připravených kolonek sbíraly body ve formě značek za všechny možné aktivity od nápaditých rozcviček, přes společné hry, až po úspěchy při učení veršíků. Cílem bylo povídat si o verších, které jsou nám užitečné v životě. Jako příklad jsme používali některé dopravní značky, na kterých lze pěkně a přirozeně něco ukázat. Jeden příklad za všechny: značka pozor smyk. Co taková značka říká? Že se tam přede mnou už několik lidí vybouralo, protože tam jsou nečekané nepříjemné okolnosti. Třeba v zatáčce je neodstranitelný jemný písek z přilehlé pláže. Náš život je také cesta a také dostáváme podobná varování. Neopovrhujme varováním od přátel, od rodičů, z Písma. Letos nám také přálo počasí k různým vodním bitvám. V takovém vedru vám to tričko uschne dřív, než protivník vystřílí zásobník :-) Velké teplo také vybízelo ke hrám v lese a zvláště jednu si děti užily, když jsme (spor'ták Erik a já) simulovali nepřátelské jednotky a museli prchat pod palbou jejich šiškometů. V lese děti zažily ještě jednu zajímavou věc. Noční hru. Vyhlédli jsme si čistý kus lesa, a kdo se odvážil, mohl si zkusit projít ve tmě se svíčkou (s krytem proti lesožhářství) napříč úsekem, kde na něj číhalo několik pokušitelů, kteří měli od Pána všeho stvoření zakázáno se jich osobně jakkoliv dotknout, ale mohli je rozptylovat a snažit se sfouknout jim světélko boží přítomnosti v jejich životě. Naštěstí se každý mohl v případě, že takto klopýtl, vrátit na start do boží rodiny, kde mohl znovu načerpat a zažehnout svoje světýlko. Někteří se na startu hodně báli, ale nakonec se všichni vraceli hrdí a stateční. David Halbrštát

12 Letní akce TÁBOR DOROSTU Naše dobrodružství se začalo 31. července tohoto roku. Na tábořišti nás přivítalo sluníčko a...vosy. Obojí jsme přijali a začali se zabydlovat a seznamovat. Na táboře s námi byli také kamarádi z Hradce Králové (v té době ještě spíš neznámí, ale to se mělo brzy změnit). Během odpoledne jsme okoukávali sebe i okolí a zahráli si také nějaké hry. Večer jsme chtěli mít oheň, ale přišla předzvěst dnů budoucích a pršelo. Večerní program byl přesunut ke svíčkám pod střechu jídelny. Ráno bylo slunečné a nikdo na déšť ani nepomyslel. Tábor se začal rozjíždět. Po skupinkách střídala hra hru a jediné, co nás mohlo připoutat na jedno místo, bylo jídlo. Nutno podotknout, že člověku na čerstvém vzduchu vždy velice chutná a ani my jsme nebyli výjimkou. Večer se nám již podařilo strávit společnou chvíli u ohně. Ale nebyl to ledajaký oheň. Byl kouzelný ne, tak to tedy opravdu ne. Své kouzlo sice měl, ale jinak kouzelný nebyl. Byl to sněmovní oheň. Vždy na začátku a na konci tábora je sněmovní oheň. Ten je výjimečný nejen atmosférou, ale i svým průběhem. Každý, kdo je členem Kmene Ohnivý Šíp, má právo být na sněmovní oheň pomalován válečnými barvami (to je velká čest). Byl to první oheň na táboře a po dlouhém dni přišla o něco kratší noc. Ve středu a čtvrtek nás čekalo učení se novým dovednostem kurzíky. Kdybychom věděli, co se bude dít od čtvrtečního poledne, předělali bychom naše plány. Déšť nás uvěznil pod střechou a my mohli pouze vyhlížet nějakou trhlinu mezi mraky. Žádná se však neobjevovala a my se museli zabavit jinak než dováděním v lese. Občas přestalo na chviličku pršet, ale to stačilo akorát tak na přejití od stanu do kuchyně (někdy ani to ne). A tak jsme hráli šachy, piškvorky, karty Přesunuli jsme se také do kasina Las Aškalón, kde jsme měli šanci zjistit, jak velký je kdo hazardér a hráč. S vodou všude kolem jsme se jakžtakž naučili žít a mohli jsme si dokonce zahrát i nějaké hry v lese. Když se průtrž mračen změnila na pouhé mrholení, vyrazili jsme z tábora a hráli například Šiškovou bitvu, Dřevorubce, Latrínu, Stolní fotbal na louce a pár dalších her. Bylo to veselé a za chvíli jsme byli všichni cítit stejnou charakteristickou vůní kouřem. Všechny věci jsme totiž sušili v tee-pee, kde dnem (a velkou částí i nocí) hořel oheň, který zaručoval alespoň určité sucho a teplo

13 I přes déšť a všudypřítomnou vodu jsme však nebyli ochuzeni o noční akci v podobě přepadu. Pár odvážných mládežníků se na nás v noci přijelo podívat a prověřilo schopnosti naší hlídky. Myslím, že to byl zážitek pro všechny zúčastněné. Dorosťáci se na přepad vždy těší a spřádají plány, jak protivníky zneškodnit. A mládežníci se asi většinou v noci a v blátě neperou. V neděli nás navštívili naši milí rodiče. Kromě radosti z toho, že je vidíme, jsme měli radost i z toho, že nám dovezli nové suché a teplé věci. Nemohu na tomto místě nepoděkovat také za buchty, které nám velice zvedly náladu. S rodiči přijelo na tábořiště také sluníčko (třikrát jsme ho viděli dokonce přímo ne jenom přes mraky). Jak se sluníčko objevilo, tak taky zmizelo. Během večera začalo zase pršet. Pršelo večer a pršelo noc Ne, to není písnička, to byla realita. A nebyl to obyčejný déšť. Ráno byla voda v korytě potoka lehce nad normálním stavem a než jsme se stihli nasnídat, bylo koryto plné. Původně jsme chtěli zůstat do odpoledne či do večera, ale čas snídaně nás přesvědčil, že nám společného času už moc dopřáno nebude. Vytasili jsme mobilní telefony a jali se obvolávat rodičovstvo. Skoro pro nás přijeli i hasiči, ale to nakonec nebylo potřeba. Tak se narychlo skončil tábor na Kučerově louce. Ale nebyl to konec našeho společného letního času. Tábor jsme zakončili společným dnem a přespáním v Arše, kdy jsme si mohli zahrát alespoň něco z toho, o co jsme na táboře byli ochuzeni. Ráda bych poděkovala všem, kteří se na chodu tábora a všeho kolem podíleli. Ať už to jsou vedoucí nebo kuchařka, kteří prožívali s dorosťáky chvíle pohody i nepohodlí, či rodiče, kteří nám pomohli (byť jenom buchtou na snídani). Taktéž děkuji všem, kteří se obětovali a přijeli nás v noci navštívit. V neposlední řadě děkuji dorosťákům, že na táboře vydrželi i přes drsné podmínky a byli super. Letní akce Martina Macků Úterý , 14:45, před pardubickou ČEZ arénou postávají hloučky mladých lidí s napakovanými batohy, RELAX taškami...ano! Pardubická mládež odjíždí na svůj každoroční letní pobyt zvaný relax. Probíhá poslední přepočítávání, jsme všichni, a proto můžeme vyrazit směr Žďár nad Sázavou, kde nás v malé obci Zahradiště čeká nádherných 10 dní, které strávíme spolu. Po cestě máme jen jednu zastávku, a to v Chrudimi, kde nakládáme naše chrudimské a skutečské kamarády. Cesta probíhá v klidu a my po hodině a půl plni očekávání vystupujeme v místě našeho nového dočasného bydliště. Čeká nás vybalování a pak první večeře a seznámení s programem a pravidly. Letošní relax vede poprvé Uhlík alias Jan Kalenský. Program dne se od předchozích let nezměnil. Den začínáme ranní modlitebkou, která není povinná. Konec modlitební chvíle se vždy dobře pozná, a to podle kručících žaludků všech modlitebníků, a proto se jde snídat. Po snídani nás čeká dopolední duchovní program. Letos je na téma Jaký je Bůh? Během celého pobytu se dozvídáme, že Bůh je milující, veliký, tvořivý, usmiřující, svrchovaný a bojující. Po programu nás čekají workshopy, ať už tradiční jako volejbal, petanque, hudba, aerobic, nebo netradiční jako

14 sebeobrana, nebo angličtina pod vedením našich dvou kamarádů z USA, Ryana a Andrey Coulsonových. Po workshopech jdem nabrat energii na oběd, který nám stejně jako loni dovážejí z JZD. Čas po obědě každý tráví jinak, ale většina lidí ho tráví trávením na své posteli Odpolední program je různý. Střídá se tzv. organizované a neorganizované odpoledne. Během organizovaných se hrají nějaké společné hry, např. středověké souboje, dobývání Moskvy nebo třeba turnaje v různých sportech. A neorganizovaná odpoledne každý tráví podle svého. Někdo jede na kole, někdo hraje společenské hry, někdo se dívá na film, někdo venku sportuje a někdo jen lenoší. Po večeři opět zvážníme a na diskuzních skupinkách probíráme to, co jsme se dozvěděli dopoledne. Diskuze končí po deváté hodině a pak je opět volný čas, který trávíme různě. Nejčastěji to jsou karetní hry, např. Uno, Bang! a jiné. Den končí pro každého v jinou dobu, ale dřív nebo pozdějc se stejně každý dostanem do svého spacáku. Páteční den měl být ve znamení celodenního výletu. Z celodenního výletu se ale kvůli silnému dopolednímu dešti stává výlet půldenní. Má však svůj jasný cíl! Pouť ve vedlejší vesnici. Ačkoliv kočovní lidé chtějí otevírat své atrakce až ve 4 hodiny odpoledne, skupina 40 lidí je pro ně vidinou velkého zisku a otevírají nám dřív. Nejoblíbenější ze dvou dostupných atrakcí se stává točící lavice, kde i každý nefyzik zažívá účinky odstředivé síly. Celou asi pětiminutovou jízdu nakonec každý zvládá s menšími, nebo většími potížemi. Větší potíže si můžete prohlédnout na fotce Letošní relax je jiný i v tom, že s námi není po celou dobu Šéf. Ten přijíždí až v neděli ráno, ale nikoliv z Chrudimi, nýbrž již z Poděbrad. Má pro nás připravený program, ale hlavní věc, která nás s ním ten den čeká, je rozlučková párty. Párty je ve stylu 60. let. A proč zrovna šedesátých? No protože Šéf se skoro v šedesátých letech narodil Šéf však nic netuší, a proto je velmi překvapen, když se začínají objevovat holky v krátkých barevných sukních, s barevnými náušnicemi a účesy, které v dnešní době nejsou úplně moderní. Za to, jak všechny holky skvěle vypadaly, může i naše milá sestra Jiřinka Ubralová, které tímto velmi děkujeme za její dar všech možných náušnic, náhrdelníků, náramků. Po zazpívání darovné písně: Tu kytáru my koupili jsme tobě se exšéfovi předává společný dar (byla to kytara, jak už bylo v darovné písni naznačeno). A pak u sestřihů z videa začínáme vzpomínat na to, co jsme se Šéfem zažili. Naše vzpomínání je však narušeno další tajnou akcí, a to svázáním a únosem Uhlíka. Bez

15 jeho vědomí je pro něj připraveno malé oficiální přivítání do role vedoucího pardubické mládeže. Bouchá šampaňské (samozřejmě dětské, protože na celém relaxu je zákaz požívání alkoholických nápojů a ani tato událost neměla výjimku ), zaznívá píseň Vedoucí od skupiny Chinaski a našemu novému panu vedoucímu, jak se mu už od začátku relaxu říká, slibují jeho mládežníci slib, že ho budou poslouchat atd. Sama jsem zvědavá, jak dlouho nám to vydrží Středeční a zároveň poslední večer mají prostor naše osobní svědectví. Zaznívají vážně úžasné věci, jak Bůh působí v životech jednotlivých lidí. Zaznívá i výzva. Bůh je tento večer velmi silně přítomen. A pro mnohé z nás se poslední večer relaxu stává velmi silným zážitkem. Čtvrtek , 11:00, všichni účastníci sedí v autobuse a koukají se na vzdalující se rekreační objekt v Zahradišti. Relax 2006 končí a my se už teď těšíme na ten další! Na závěr bych chtěla poděkovat celému sboru za modlitby! Všechny přímluvy byly velice cítit, Bůh s námi na relaxu byl a mnohých z nás se dotýkal, chránil nás od úrazů a nemocí a působil mezi námi Svou láskou, takže se nevyskytly ani žádné neshody mezi námi. A za to Mu patří DÍK! Roštěna Kalenská Letní akce SBOROVÁ DOVOLENÁ v Loučné nad Desnou viděno očima jedné maminky Když jsme se blížili k místu naší letošní dovolené, měla jsem poněkud smíšené pocity. Na jednu stranu jsem se moc těšila na všechny přátele, na akce, které podnikneme, i na to, že nebudu muset celý týden vařit. Na druhou stranu Velké Losiny a Šumpersko jsem měla už po mnoho let spojené s čarodějnickými procesy, o kterých jsem kdysi hodně četla, a teď jsem s lítostí i úzkostí musela myslet na lidi, kteří se stali jejich obětí. Vnímala jsem to dost intenzivně. Kolem nás byla krásná krajina, přesně to, co mám ráda hory a lesy. A už jsem si představovala, jak budeme stoupat na vrcholy. Stoupat! To slovo si dovolím zdůraznit, protože stoupání se stalo jakýmsi hlavním bodem a nejdůležitější náplní celého našeho pobytu. Začalo to být jasné, už když jsme přijeli k penziónu Oáza, kde jsme byli ubytovaní. Byl postaven spíše na výšku než na šířku, spíše se tyčil, než rozprostíral, a tak jsme začali stoupat do pater. Někteří níž, někteří výš a pár jedinců až do jakéhosi vlaštovčího hnízda, které se pak stalo základnou našich čajových a kávových dýchánků (nejen za deštivého počasí). Pán Bůh nám přál počasí deštivé i slunné, ale většinou jsme si

16 jím nebyli zrovna jisti. V penziónu jsme se sešli v počtu 64. Někteří bohužel pro nemoc nedorazili. Věk účastníků zahrnoval opět všechny kategorie, od toho zralého až po maličké děti a jedno miminko. Strava byla celkem dobrá, personál ochotný. Ale vraťme se ke stoupání. Jedním z prvních míst, na které jsme vystoupali, byla věž šumperské radnice. Zatímco se někteří členové kochali výhledem po městě a do krajiny (kam až jim mlha dovolila), jiní, především matky, se spíše soustředili na sledování vlastních potomků kolem zábradlí. Po vysvětlení, že jsem z nich nervózní a že se o ně bojím, se na mne jedno dítko zahledělo a suše utrousilo: Mamka jako mamka. Tak nevím Všechny pamětihodnosti Šumperka jsme si prohlédli i s průvodkyní a bylo to tak náročné, že jsme si šli ztracenou energii doplnit do cukrárny. K méně náročným a přitom příjemným akcím patřila návštěva sboru Bratrské jednoty babtistů v Šumperku, kde jsme si poslechli kázání na téma, jak a čím správně projevovat lásku. Nenáročná, leč poučná, byla také návštěva poslední Ruční papírny ve Velkých Losinách a také přečerpávací elektrárny Dlouhé stráně, kde nám však příliš nepřálo počasí. Poněkud náročnější už bylo vystoupat na zříceninu Nového hradu. Ale pak to přišlo. Stoupání na Praděd. Po delším období dešťů, konečně slunný den, vhodný ke zdolávání vrcholů. Toto napadlo nás a ještě mnoho a mnoho dalších lidí. Údolí Bílé Opavy je skutečně překrásné, ale místy tam byl provoz jako na Václavském náměstí. Turisté byli před námi, za námi, turistům jsme se vyhýbali na úzkých pěšinkách. Míjeli jsme krásné vodopády, místa, která by stála za to, aby si člověk sedl a jen tak je tiše pozoroval. Ale my jsme šli a šli, neboť Praděd byl ještě daleko a večeře v penziónu v 18 hod. Ale nakonec se to podařilo a my jsme vrchol slavně zdolali. Nebyli jsme tam sice pravda první, už tam před námi někdo postavil rozhlednu, ale to nevadilo. Využili jsme toho a zdolali jsme i rozhlednu výtahem. Většina z nás zjistila, že má u sebe úplně jiné děti, než se kterými původně vyrazila, což ovšem vůbec nevadilo.všechny byly z velké rodiny v Arše a všichni se o své nové svěřence dobře a rádi postarali. To je totiž jeden z mnoha milých jevů, které na sborových dovolených fungují. Jo a večeři jsme stihli. Následující den se v rámci odpočinku, za prudkého sluníčka, konalo velké fotbalové utkání. Jako typická žena (omlouvám se, pokud jste jiné) nevím, kdo vyhrál. Jen jsem hluboce soucítila s každým hráčem, který spadl na tu hroznou černou škváru, a obdivovala jsem, jak dokáží čelit bolesti. Omyl. Opět se projevila moje neznalost, neboť povrch hřiště byl umělý, nebyla to škvára, ale guma a hráče nic nebolelo, pokud ovšem nenarazili jeden do druhého. Odpoledne se šli někteří z nás opláchnout a zarelaxovat si do termálního koupaliště ve Velkých Losinách. Možná že někteří z nás byli při tom oplachování poněkud bujařejší a hlasitější, ale užili jsme si to. Když jsem připlavala ke skupince našich dorosťáků a podotkla jsem, že se tam naprosto nekřesťansky mezi sebou topí, bylo mi okamžitě odpovězeno: Ale počítáme při tom andělíčky. Jejich zbožné uvažování mne dojalo, a tak jsem se zdržela dalších připomínek. Z koupaliště jsme odcházeli vonící po zkažených vejcích a unavení jako koťata. Nebo tedy alespoň já. Večery v Oáze byly také příjemné, zajímavé a poučné díky hostům, kteří přijeli, a díky lidem, kteří je pozvali. Byl mezi námi bratr Světlík se svojí paní z hnutí A ROCHA. Pověděl nám spoustu zajímavých a užitečných informací z přírody a hlavně ze života

17 ptactva. Pro mne byla velmi zajímavá informace, jak čelit ve městě holubům, ale jak čelit ve vlastním domě vrabcům, nevěděl ani bratr Světlík. Dalším milým hostem byl vojenský kaplan, bratr Kloubek s manželkou. Jeho vyprávění o pobytu v Kuvajtu, o životě mezi vojáky i mezi místními obyvateli bylo myslím zajímavé pro nás všechny, kteří jsme se ho zúčastnili. A někteří z nás si bratra Kloubka užili i coby narychlo aranžovaní asistenti. Dalším hostem byla sestra Petra Toušková, která nám vyprávěla o svém pobytu v Izraeli. Poučení, které jsem si odnesla z jejího příběhu, jak česká Petra putovala do Petry jordánské, je toto: nebojte se, Pán Bůh je všude s vámi a když se někam nemůžete dostat, pošle vám klidně i autobus plný Švédů. Jeden večer měli pěkný program také manželé Kalenští a jiný večer jsme si mohli poslechnout zajímavé svědectví manželů Vojvodíkových. Ale teď se zase vrátíme ke stoupání. Bohužel některým účastníkům dovolené stoupla i teplota, k čemuž se přidaly i žaludeční problémy, takže následně pak stoupaly k nebi naše modlitby za jejich uzdravení. Poslední velké stoupání zůstane v mých vzpomínkách hluboce uloženo, bylo to stoupání z Červenohorského sedla. Někteří z nás zvolili kratší trasu, protože se naši potomci chtěli ještě projet na motokárách. Kratší cesta se však ukázala být delší. A tak když jsme se spolu s dalšími maminkami, celé upachtěné, blížily k cíli své cesty, ukuly jsme plán. Příště totiž dáme všechny starší děti na starost mužům, ať si zdolávají vrcholy, a my si s malými dětmi sedneme k nějakému krásnému potůčku nebo vodopádku a ani se od tamtu nehneme. Ale prosím nikomu to neříkejte, oni o tom tatínkové ještě nevědí, tak ať se nám dopředu zbytečně nevyděsí. Regina Bornová Téma NEBEZPEČNÁ REALITA Koncem roku 2003 jsem uveřejnil článek Tři domy, kde jsem mimo jiné napsal: Co vede osmnáctileté americké mladíky, vyrostlé v sekulárně humanistických rodinách, aby si dali tu velmi nejednoduchou práci a odjeli do Afghánistánu, kde se dali do služeb Al-Kajdy? Že je jich málo? Zatím! Vzpomněl jsem si na tato slova, když média přinesla zprávu, že tři z čtyřiadvaceti zadržených teroristů, kteří se připravovali vyhodit do povětří letadla startující z Británie, byli poměrně nedávní konvertité k islámu z řad Evropanů. Jeden podobný konvertita byl mezi strůjci loňského útoku na londýnské metro. Obávám se, že při dalších podobných útocích podíl konvertitů stoupne na víc než na současnou jednu osminu. Mezi zadrženými teroristy byla rovněž jedna žena, matka půlročního dítěte. Při bojích mezi Izraelem a Hizballáhem v Libanonu vzbudila pozornost médií smrt osmadvaceti lidí v jednom Izraelci bombardovaném domě šlo převážně o děti. Z téhož domu byly odpalovány kaťuše na severní Izrael. Děti byly v onom domě přes výzvy Izraele k obyvatelstvu, aby toto místo opustilo. Z dostupných okolností nelze učinit jiný závěr, než že Hizballáh tam nechal děti záměrně snad proto, aby získal mediální body

18 Máme co do činění s hnutím, pro které zřejmě lidský život má pramalou cenu ať už cizí, ať už vlastní. Zkoumáme-li rodinné pozadí atentátníků, neobstojí tvrzení, že zoufalé akty sebevražedných útočníků či jiných teroristů jsou na vrub jejich zoufalé chudobě či útlaku. Mám za to, že zvláště my v Čechách si neuvědomujeme vážnost situace. Často slyším poukaz na to, že ne všichni muslimové jsou stejní, že terorismus podporuje jenom menšina. Volby na palestinských územích, v nichž zvítězil Hamás, zasadily tomuto mínění takřka smrtelnou ránu. To, že nebyla smrtelná úplně, lze přičíst zaslepenosti, s níž mnozí příslušníci západní civilizace nechtějí vnímat fakta a dávají přednost setrvávání ve svých iluzích. Netvrdím samozřejmě, že všichni muslimové jsou stejní a že všichni mají stejný přístup k životu a k terorismu. Atentátníci mají ovšem mezi muslimy mnohem větší podporu, než jsou si Evropané zatím schopni připustit. Dnes již mohou muslimové i v našich nejvýznamnějších médiích (nedávno i v Mladé frontě Dnes) publikovat názory, že příslušníci Hizballáhu vlastně žádní teroristé nejsou a že jediným řešením je likvidace státu Izrael. Vzhledem k tomu, že podle před dvěma lety proběhnuvších průzkumů evropského veřejného mínění považuje velká část evropského obyvatelstva Izrael za největší hrozbu světovému míru, se nedá očekávat, že Evropa bude Izrael zachraňovat, jakmile se Írán nebo nějaké jiná země rozhodne s Izraelem definitivně skoncovat. Shodnu se s muslimy v jednom: Evropa je bezbožná, a proto na ni dolehnou Boží soudy. Podstatný rozdíl mezi námi je v tom, že muslimové zánik evropské civilizace toužebně vyhlížejí a budou se z něj radovat, kdežto já bych rád, kdyby mohly být Boží soudy odvráceny a kdyby bylo možno evropskou civilizaci zachránit. A samozřejmě se s muslimy neshodnu v tom, jaký bůh tyto soudy vykoná a jaký Bůh tyto soudy dopustí. Tento článek píši jako upozornění. Vícekrát jsem již psal, že i kdyby nebylo žádných teroristů, muslimové mohou v Evropě získat převahu čistě na základě demografického vývoje. Varuji však, že budeme vidět stále více konverzí k islámu u evropských obyvatel, jejichž předkové neměli s islámem nic společného. Vyhráno nemá ani Amerika. Ateizmus tam sice není tak silný jako v Evropě, podařilo se mu však získat velice silné pozice především v akademickém světě a v soudnictví. Amerika je na rozhraní a zůstává otázkou, kudy se bude ubírat další vývoj. V Evropě je církev odkecaná ; nemá prakticky žádnou autoritu. Ne proto, že by proti ní bojovali pohané a ateisté ti jí, alespoň na čas, ve východní části Evropy trošičku pomohli. Církev ztratila moc, protože opustila Boží Slovo. Málokdy dokáže hovořit jasně, bez vytáček. Mnohdy se ráda přizpůsobí světu někdy ho dokonce maličko předběhne. (Nedávno jsem zaslechl názor, že evoluční teorie má nejzapálenější zastánce mezi evangelickými faráři.) Rozhodně nedokáže příliš inspirovat. Není to tím, že by byla tak mimosvětská. Je to tím, že se od světa příliš neliší. Satanovi se podařilo v Evropě církev vyřadit z boje tím, že jí vyrazil z ruky meč Ducha Boží Slovo. Církev pak nedokáže duchovně bránit sama sebe natož celý evropský kontinent! Nástupu islámu by mohlo zabránit pouze masivní probuzení. Masivnímu probuzení by předcházelo ještě masivnější pokání. A že by Evropu ochránil převládající sekulární humanismus? Ani náhodou! Převzato. Dan Drápal, 15. srpna

19 Nedělní sbírky 3. září září září září ,- Kč 5 710,- Kč 2 891,- Kč 3 673,- Kč Program na říjen a listopad :30 Setkání pracovníků s dětmi s kazatelem Konference Awany v Arše :00 18:00 TEEčko 16:30 Setkání vedoucích skupinek se staršovstvem :00 Pracovní setkání staršovstva Sborový výlet do Polska :30 14:00 Odpoledne s novomanželi v Arše :30 Modlitební setkání staršovstva :00 Pracovní setkání staršovstva : :00 Bohoslužba s vysluhováním VP a s vysláním vedoucích mládeže do služby Loučení s Loučnou - pro účastníky sborové dovolené Svatba Daniele Čapka a Martiny Macků na Kunětické hoře Svatba Ondřeje Tesárka a Michaely Kučerové v Arše Seniorátní pastorálečka kazatelů a vikářů v Hradci Králové Bohoslužba s uvedením vikáře Maroše Klačka do služby. Slouží tajemník CB K. Fojtík Uzávěrka příštího čísla Sborového listu Těšíme se na vaše příspěvky!

20 Pozvánka Evangelikální teologický seminář Vyšší odborná škola teologická a sociální vás zve na: Evangelikální teologickou konferenci listopadu 2006 Sbor Církve bratrské, Praha 1, Soukenická 15 Téma: Církev mužů a žen Zveme kazatele a pastýře sboru, učitele teologických škol, studenty teologie, starší a pracovníky sboru a všechny zainteresované křesťany. Letošní rok jsme zvolili velice aktuální a praktické téma týkající se vztahu mezi muži a ženami v rodině, v církvi a ve společnosti. Muži a ženy jsou si ve své osobnosti, významu a postavení před Bohem plne rovni a navzájem se doplňují. V čem je jádro zralého mužství a ženství? Existují rozdíly mezi rolí mužu a žen? Na tyto a další otázky bychom rádi slyšeli odpovedi z pohledu Písma, psychologie a praktických zkušeností mužu a žen v církvi. Hlavním hostem konference bude: Anna Robbins, PhD. Vyučuje na London School of Theology teologii, etiku a apologetiku. Dalšími řečníky budou evangelikální teologové a odborníci v oblasti pastorace a psychologie. Přihlášku najdete na webové stránce ETS Informace: tel , info@etspraha.cz PROGRAM: pondělí 09,00 Úvod Karel Taschner, Th.D. 09,30 Muž a žena v Písmu Dr. Anna Robbins, profesorka London School of Theology 10,15 Muž a žena v pohledu psychologie PhDr. Pavla Cimlerová 11,00 Prestávka 11,30 Role muže v rodine Ing. Pavel Raus, M.A. Clin.Psych., M.A.Theol. 13,00 polední přestávka 14,30 Role ženy v rodine Mgr. Dana Staňková 16,00 přestávka 16,30 Panelová diskuse k přednáškám moderuje David Javornický, Th.D. 18,00 Závěr prvního dne konference