obsah názor poznámky a komentáře:

Transkript

1 úvodník 1 obsah Milan Hanuš Panna Evropa a její dnešní tvář 5 názor Philippe Nemo: Technokratické šílenství může vést ke ztrátě evropské duše! 7 Rudolf Kučera: Evropské hodnoty versus politická krize 13 poznámky a komentáře: Eduard Martin: Umění uchovávat hranice 19 Ivo T.Budil: Máme si přát nové evropské impérium? 22 Richard Kulman: Z kritikova glosáře, aneb O hodnotách v evropském bazénu 25 Michaela Swinkels-Nováková: O politické korektnosti v (bývalém) Beneluxu 28 Jan Jůn: Britské signály zdravého rozumu 33 Luděk Frýbort: Patálie s Kavkazem 36 Jarmila Wunderlin-Taliánová: Hodnoty jako anti casus belli aneb O jedné zapomenuté ctnosti 39 Jiří Diamant: Evropský příběh, aneb Není jiné volby Vladislav Chlumský: Duše Evropy a současná věda 43 Josef D.Beneš: Ve znamení převoznictví, aneb Črty z evropského kotlíku 45 polemika Šimona Löwensteinová: Sjednocení evropské kultury jako plánovaný program? 47 Monika Pajerová: Jsme Čechy, protože jsme Evropany 56 konfrontace Spor o evropské hodnoty a duchovní dědictví výzva evropským elitám? 61 Roger Scruton, Petr Pithart, Michal Semín, Helmut Kohlenberger, Odilo Štampach, Petr Sak m_cast_1_02.indd :44:42

2 2 úvodník stati a úvahy Tomáš Halík: Křesťanské hodnoty v proměnách Evropy 91 Petr Lisý: Evropa v náruči bohyně Spotřeby 100 esej Petr Chudožilov: Nad mapou Evropy za časů globálního finančního moru 107 myšlenkové proudy Pascal Bruckner: Evropské národy: Od kritického myšlení k masochismu 115 přednáška Helmut Winkler: Evropské, nebo západní hodnoty? aneb Na cestě mezi rozšiřováním a prohlubováním EU 129 dokumenty Altiero Spinelli: Za svobodnou a sjednocenou Evropu 135 fejeton Romana Pavrovská Křenková: Quo vadis, Evropo? 143 Petr Chudožilov: O třech Evropanech 147 reportáž Libuše Koubská: Gepardův dotek 151 náš rozhovor s Anežkou Janátovou o Duši Evropy 157 anketa Také to chcete Evropě osladit? 167 Jakub Ševeček, Edgar Dutka, Jiří Dědeček, Petr Pazdera Payne, Libor Hlaváček, Jarmila Karolína Riesová výročí Pavel Ries: Jiřík z Poděbrad 550 let od zvolení a korunovace českým králem 177 m_cast_1_02.indd :44:42

3 úvodník 3 kultura Básně Jana Suka 181 Jan Lukavec: Evropa podle Chestertona, aneb Odkaz podnětný i kontroverzní 187 Zdena Mejzlíková: Je něco shnilého ve státě dánském 191 Anna Strunecká: Stopa českého Evropana v galerii Cesty ke světlu 195 appendix astropsychologica Soňa Králová: Kolečko roste a roztáčí se aneb Několik impresí nad opozicí Saturna a Urana 199 povídka Daniela Fischerová: Jeden den navíc 207 dopisy, názory, ohlasy Dopis z Kanady Astrid Wenigerové-Noga 213 Dopis Otty Drexlera 215 bibliografie Bibliografický přehled revue PROSTOR (čísla 72 až 79) 221 Slovo čtenářům Asi jste si povšimli, že nové evropské číslo vychází tentokrát v rozšířeném rozsahu. Vedle už tradiční podpory Ministerstva kultury ČR, které pečuje o zachování i ostatních kulturních časopisů, jsme získali grant vypsaný Úřadem vlády ČR u příležitosti našeho předsednictví v Radě Evropské unie. Věříme, že polemické ladění tohoto rozšířeného čísla přispěje k oživení debaty na evropské téma. S blížícím se koncem roku vám přejeme hodně intelektuálních zážitků, radostné Vánoce a dobré vykročení do nového roku 2009! m_cast_1_02.indd :44:42

4 4 úvodník Odbor informování o evropských záležitostech Úřadu vlády České republiky ve spolupráci s revue PROSTOR vás zvou na diskusi s autory a hosty nad tématem nového čísla revue PROSTOR 80, které právě vychází SPOR O EVROPSKÉ HODNOTY KLÍČ KE SPOLEČNÉ BUDOUCNOSTI Účastníci panelové diskuse: Monika Pajerová, předsedkyně ANO pro Evropu, Tomáš Halík, katolický duchovní, Petr Chudožilov, spisovatel, Rudolf Kučera, politolog, Petr Pithart, senátor, Petr Sak, sociolog, Michal Semín, publicista Diskusi povedou Milan Hanuš a Zdena Mejzlíková, redaktoři revue PROSTOR Diskusní večer se koná v úterý 9. prosince 2008 od 18 do 20 hodin v Eurocentru Praha, Evropský dům, Jungmannova 24, Praha 1 Milí čtenáři, jste srdečně zváni! m_cast_1_02.indd :44:42

5 úvodník 5 úvodník Panna Evropa a její dnešní tvář Stará myšlenka jednotné Evropy na sebe brala různé podoby i historické kostýmy. V první polovině 16. století se poprvé objevila v pozoruhodném vyobrazení: jako žena v královských šatech. Inspirovaný duch učenců-kartografů (v tomto případě je autorství připisováno německému humanistovi Johannesi Putschovi) vtiskl evropskému kontinentu podobu lidského těla s duchovním středem (mimochodem umístěným do Čech) a posvátnými atributy královské Panny. Vznikla tak mapa, v níž je symbolicky vyjádřena pozdně renesanční vize Evropy. A jak vypadá Panna Evropa dnes, po bezmála pěti stoletích? Už dávno ztratila svou vznešenost, tradiční smysl pro symboliku žezla a koruny, pocit duchovní jednoty. Poskvrnila se imperiálními choutkami některých vůdců a byla opakovaně znásilňována, fyzicky decimována, duchovně i morálně rozvrácena dvěma apokalyptickými válečnými požáry, četnými revolucemi a etnickými čistkami. Přežila skoro zázrakem. Je podivuhodné, jak tváří v tvář těmto katastrofám došlo k obnovení její životaschopnosti Panna Evropa povstala ze zákopů první světové války a přetvořila se v Pan-Evropu (na této proměně má největší zásluhu český zemský aristokrat Richard Coudenhove-Calergi), z vize se stalo politické hnutí a po další strašné válce se hnutí změnilo v ekonomickou a politickou nezbytnost. Z Pan-Evropy tak vykrystalizoval projekt sjednocené Evropy pod vlajkou Evropské unie. Panna Evropa tedy žije dál a úmyslem autorů tohoto čísla bylo zadívat se pozorněji do její dnešní tváře. Jako by se v ní mísily protichůdné rysy: stopy kulturní únavy a duchovní vyčerpanosti s entuziasmem zakladatelů i stavitelů nové Evropy, étos s pragmatičností, skepse s optimismem, hodnoty s pahodnotami, m_cast_1_02.indd :44:42

6 6 úvodník nesporný blahobyt i známky úpadku, mezinárodní mír i vnitřní konflikty a lokální války. Jaká podoba Panny Evropy převáží? Stane se z ní evropská komisařka ve slušivém kostýmku a s klotovými rukávy? Ambiciózní domina s bičíkem ekonomického růstu, potřebou neustálého rozšiřování vlivu a zvláštní slepotou vůči rýsujícím se novým hrozbám? Anebo dospěje, poučena tolika nezdary a pády, ke státnické moudrosti a politické prozíravosti chránící evropské bohatství, které se přece zdaleka netýká jen plných hrnců? Skončí s nesmyslnou honbou za prosperitou a začne konečně pečovat o svou duši a uvědoměle upevňovat svou identitu? Stane se zralou strážkyní hodnot? Co tedy převáží? Budoucnost Panny Evropy je otevřená, ale jedna jistota tu přece je. Ať chceme nebo ne, všichni jsme její synové a dcery. Šéfredaktor Johannes Putsch, Evropa Panna, dřevořez, 1537 (výřez) m_cast_1_02.indd :44:42

7 Technokratické šílenství může vést ke ztrátě duše 7 názor Technokratické šílenství může vést ke ztrátě evropské duše! Philippe Nemo Autor je profesor sociálních a politických věd na ESCP-EAP European School of Management v Paříži (škola sídlí ještě v Berlíně, Londýně a v Madridu). Před čtyřmi lety vydal knihu Co je Západ? (Qu est-ce que l Occident?, Presses Universitairesde France, Paris 2004), která se setkala s velkým ohlasem a byla přeložena do několika jazyků včetně angličtiny a němčiny. Největším problémem dnešní Evropské unie je vládnutí. Nyní je EU řízena politiky, vysokými úředníky a ekonomickými odborníky. Musím bohužel konstatovat, že takto zaměření lidé jsou většinou slepí k hlubokým kulturním a sociologickým dimenzím evropské společnosti, jež by každá dobrá vláda měla mít na paměti, zejména při přijímání dlouhodobých rozhodnutí. Slepotu eurokratů ještě zhoršuje fakt, že žijí na vlastním písečku, vzájemně se ovlivňují a upevňují se v politicky korektní ideologii, kterou vytvářejí na základě neméně korektně povrchního tisku. Jako každé lidské uskupení i eurokraté mají sklon jednat ve prospěch svých korporativních zájmů. Čím víc bude Evropa federalizovaná, čím bude integrovanější, tím větší moc připadne bruselské byrokracii, tím většími zdroji a pracovními místy bude Brusel disponovat. Čím víc se EU rozšíří, tím větší bude její geopolitický význam. V posledních letech se evropská mašinérie jakoby utrhla ze řetězu právě z těchto důvodů a vyrazila směrem, kterému lidé v Evropě přestávají rozumět m_cast_1_02.indd :44:42

8 8 názor a právě toto je nový aspekt. Doposud totiž občané evropských států v zásadě s postupem Evropské komise a Evropské rady souhlasili. Původní ideou, kterou eurozakladatelé sledovali, bylo zajistit, aby po mnoha staletích válek a zejména po té nejhrůznější, druhé světové, zavládl na našem kontinentu mír. Budování Evropy mír skutečně přineslo tak dlouhý a souvislý byl na našem kontinentu naposledy v době známé jako Pax Romana. A přineslo také ekonomický růst. Evropané se proto nebránili. Nikdo se jich na nic neptal, ale lidé v podstatě souhlasili s tím, co se v Bruselu rozhodlo, s podpisem nových federalizačních smluv i postupným rozšířením na devět, patnáct a posléze sedmadvacet. Situace se začala měnit po pádu Berlínské zdi, a zejména s postupem globalizace. Nastala úplně nová geopolitická situace, která vyžadovala reakci, změnu unijní koncepce, předefinování raison d être Evropské unie, jejích struktur a hranic i její role v novém světě, jenž se profiluje vedle dvou dalších velkých civilizačních pólů Severní Ameriky a nové Asie. Avšak místo toho, aby technokraté přehodnotili situaci a vypracovali novou doktrínu, kráčeli dál svou cestou jako bezhlavá kachna. Snažili se maximálně posílit byrokracii Evropské unie a její hranice posunout dál na východ a na jih, aniž si ověřili, zda jsou s tím lidé srozuměni a zda s nimi souhlasí. A nyní se strašně diví a pohoršují, když Francouzi, Holanďané a Irové říkají ne. Mohli ale problémům předejít, kdyby měli na paměti kulturu a identitu Evropy. Nebezpečné snahy o uskutečnění imperiálního konceptu Dařilo-li se Evropě prospívat v době, kdy měla šest, později devět a pak patnáct členů, bylo to proto, že členské země sdílely společnou kulturu. Jejich představy o postavení člověka, morálce, právu, státu, fungování státní správy a demokracii byly velmi blízké. Na tomto základě se pak daly snadno budovat evropské instituce a evropské právo, které představují takříkajíc společnou přidanou nadstavbu zastřešující skupinu stejně vysokých domků podobné konstrukce. Není vůbec jasné, zda nekonečným rozšiřováním a akceptováním hromadného přílivu imigrantů z arabsko-muslimského světa a z Afriky lze pod jednou střechu nastěhovat země a populace, které nesdílejí stejnou kulturu. m_cast_1_02.indd :44:42

9 Technokratické šílenství může vést ke ztrátě duše 9 Připomeňme, že koncept, na němž je Evropská unie založena, není koncept imperiální, není to impérium diplomaticky a vojensky sdružující různé společnosti, jež si zachovávají svou identitu a svůj způsob vnitřního občanského a ekonomického uspořádání. Je to koncept integrační. Záměrem zakladatelů Evropy bylo zajistit, aby jak fyzické, tak právnické osoby z kterékoli členské země mohly komunikovat a spolupracovat s fyzickými a právnickými osobami všech ostatních zemí přímo, bez asistence státu. To ovšem předpokládalo, že tito lidé budou znát a respektovat stejná pravidla chování, která umožňují uzavírat smlouvy a obchodovat efektivním a nekonfliktním způsobem, jinými slovy stejný právní řád a stejné mravy. Je známo, že právo nelze nikdy vyčerpávajícím způsobem zformulovat do zákonů. Aby právo.správně a systémově fungovalo, musí právní subjekty sdílet kromě znalosti psaných zákonů také stejná základní morální pravidla, a dokonce i svým způsobem stejný společný světonázor, jenž zaručuje stejné vnímání právních předpisů stanovených zákonem. Neníli tomu tak, ve vzájemné komunikaci to fatálně drhne, vznikají nedorozumění, spory a konflikty, což brzdí vzájemnou spolupráci. Vnímání stejných pravidel však funguje, jak je ověřeno, pouze ve společenství, které má relativně homogenní kulturu. Idea multikulturalismu je tedy ze sociologického hlediska absurdní (mimochodem americká společnost není na rozdíl od poměrně rozšířeného názoru multikulturní; je nepochybně velmi rozmanitá, ale je, nebo alespoň donedávna byla, unikulturní, míněno ve smyslu silně integrovaná; nové přistěhovalce pojí se starými stejná víra v americké hodnoty). Evropská unie doposud dobře fungovala, protože společnosti, které sdružovala, sdílely všechny v zásadě stejnou kulturu coby dědictví řecko-římského a biblického světa. Tato kultura se budovala v průběhu dlouhých dějin, které měly své etapy a evoluční skoky, jež jsem se pokusil analyzovat ve své knize Co je Západ?. Otázkou je, zda EU může fungovat stejně dobře jak v rovině institucionální, tak socioekonomické, rozšíří-li se za zeměpisnou hranici Evropy a bude-li dál asistovat masovému přílivu jinorodých populací na své území. Co se imigrace týče, problémem je limit. Jakmile totiž masový příliv překročí určitou mez, integrace se zastaví, školy nejsou schopny plnit integrační úlohu a celé velké čtvrti našich měst ztrácejí evropský charakter. Imigrace pak neprodukuje Evropa- m_cast_1_02.indd :44:42

10 10 názor ny, ale umožňuje masový nárůst populací, které si ve větší či menší míře zachovávají svou kulturu, neslučitelnou s tou naší. Co se rozšiřování týče, nutno konstatovat, že Evropská unie již integrovala všechny národy, které díky své kultuře jsou skutečně evropské (s výjimkou některých balkánských zemí). Každé další rozšíření by tím pádem znamenalo, že do Evropy vstoupí společnosti, které evropskou kulturu nesdílejí. Zdá se ale, že eurokraté kráčejí právě tímto směrem A právě v tom se viditelně rozcházejí s veřejným míněním. Důvodem patrně bude, že jisté politické síly a vlivné lobby hrají v Bruselu neúměrně velkou, nedemokratickou roli(například lobby průmyslová, která by ráda disponovala levnou pracovní silou tlačící na snižování mezd). Například jednání o vstupu Turecka byla oficiálně zahájena, ačkoli si to několik evropských národů nepřálo, což se zcela jasně vědělo. Osobně mohu dosvědčit (byl jsem ve sněmovně), že hlavní politické skupiny francouzského parlamentu se při jedné rozpravě, uspořádané na toto téma několik dnů před jednáním Rady Evropy v Bruselu v prosinci 2004 vyslovily proti vstupu Turecka, maximálně se ozvaly hlasy, že Turecko by mohlo získat statut partnerské země Evropské unie. Je všeobecně známo, že pro zahájení jednání nebyli ani Rakušané. Jaké nedemokratické mechanismy tedy způsobily, že byly navzdory tomu rozhovory zahájeny? Nanejvýš diskutabilní jsou i argumenty předkládané coby zdůvodnění rozhodnutí EU ve prospěch masové imigrace. Tvrdí se, že evropská populace stárne, že počet narozených dětí je nízký a že je nám tudíž třeba injekce nové krve ze zemí třetího světa, aby ekonomika neochabla a mohly se vyplácet důchody. To však má smysl pouze tehdy, existuje-li systém přerozdělování a panuje-li názor, že navzdory prodlužování délky lidského života se nesmí prodlužovatdoba pracovní aktivity a že sociologické změny evropské společnosti, které s sebou přináší imigrace, jsou samy o sobě dobrá věc, která zajistí regeneraci našich starých přesycených a provinilých národů (nesou vinu za imperialismus, kolonizaci apod.), k níž nám nevinní a pochvalu zasluhující hodní divoši pomohou. Tyto argumenty mají nepochybně svou váhu, ale je zřejmé, že ne všichni Evropané s nimi souhlasí. Přesto právě ony udávají v Bruselu tón. m_cast_1_02.indd :44:43

11 Evropská krása i bolest Technokratické šílenství může vést ke ztrátě duše 11 Kladu si také otázku, jaké asi důvody zapříčinily, že z preambule návrhu evropské ústavy vypadly křesťanské kořeny Evropy. Jaká menšina se proti této zmínce, která je přitom samozřejmostí, postavila? I kdyby už v Evropě nezůstal jediný křesťan, což se nestalo, pořád by platilo, že evropské hodnoty a evropské instituce se budovaly na základě křesťanské morálky a kanonického práva, jež se vytvářely v průběhu postupného dějinného vývoje. Popírání křesťanských kořenů Evropy je proto popíráním dějin, je to revizionismus, zločin spáchaný na pravdě srovnatelný s popíráním holocaustu. Technokratické šílenství může vést až k tomu, že se duše Evropy vytratí. Duše Evropy je víc než jen souhrn výše zmíněných hodnot a politických nebo právních institucí duše Evropy je také niterně spjata s humanistickým a filosofickým myšlením, s ideály, které vyznávali evropští učenci, s uměním, architektonickým a urbanistickým dědictvím Evropy, se společnými dějinami, s křesťanským a židovským náboženstvím. Toho všeho si Evropané váží, a mají být na co hrdi. Ovšem nejde pouze o dědictví minulosti, do značné míry jde také o výsledek půlstoletí trvajícího budování Evropy. Právě tato konstrukce totiž umožnila definitivně skoncovat s válkami mezi evropskými národy a odstranit bariéry strachu mezi státy. Ještě v nedávné minulosti pud sebezáchovy nutil Evropany, aby se báli kvalit svých sousedů víc než jejich chyb. Jelikož nyní je možnost války vyloučena, mohou se vzájemně objevovat a oceňovat bez postranních myšlenek, pochopit, co vše se jedni od druhých mohou naučit, a to jim přináší pocit sounáležitosti se solidním, perspektivním společenstvím. Sám za sebe mohu říct, že čím víc cestuji po Evropě, tím víc zjišťuji, jak je každá země úžasná. Jsem zamilován do všech najednou i do každé z nich. Miluji německou hudbu, italské malířství a architekturu, anglický humor, Escorial, Pražský hrad a vše, co pěkného a dobrého je k vidění v Rakousku, Irsku, Nizozemsku, Belgii, Skandinávii, Maďarsku, zkrátka vše od Islandu přes mys Svatého Vincenta až po Chorvatsko. U všech Evropanů, které potkávám, shledávám lidské ctnosti a kvality, díky nimž si mohu snadno a velmi rád představit, čeho všeho můžeme v budoucnu dohromady dosáhnout. m_cast_1_02.indd :44:43

12 12 názor A najednou právě v okamžiku, kdy se společenství začíná stmelovat je nám předhozen návrh na jeho další otevření a rozšíření až na Kavkaz, ba až na Saharu. Zároveň v něm ve jménu multikulturalismu vzniká jakýsi patchwork různorodých lidských společenství, což Evropu podkopává zevnitř. Je naprosto jasné, že na konci tohoto procesu bude společnost se zpřetrhanými sociálními vazbami, v níž zavládne nedůvěra znemožňující spolupráci a v níž bude život čím dál obtížnější. Ostatně je víc než pravděpodobné, že některé evropské státy se v reakci na to bojácně uzavřou do sebe, aby ztrátě vlastní přirozenosti unikly. Po překonání středověkých představ o křesťanském impériu a vzniku vzájemně soupeřících národních států jsme v Evropě vedli celé jedno půltisíciletí kruté války. Za těmito válkami jsme udělali tečku svobodným rozhodnutím o vytvoření Evropské unie. A sotva po několika desítkách let existence hrozí tomuto klenotu, a tím Evropa je, zánik. Evropa by mohla zůstat pouhým přeludem A proto je nutné, aby se evropské národy probudily a zabránily bruselským technokratům jejich guláš dovařit. kresba Jiří Jirásek m_cast_1_02.indd :44:43

13 Evropské hodnoty vrsus politická krize 13 Evropské hodnoty versus politická krize Rudolf Kučera Politolog a šéfredaktor revue Střední Evropa Rudolf Kučera (*1947) se tématem evropského sjednocení zabývá v kulturněhistorické i politické perspektivě. Na toto téma publikoval články nejen v českých časopisech, ale i v USA, Rusku, Maďarsku nebo Německu. V současné době se evropská politická integrace zdá být v krizi. Společné rozhodování všech členských států se nedaří, francouzský prezident a německá kancléřka se stále častěji scházejí spolu s dalšími představiteli velkých zemí, aby iniciovali a prosadili nezbytné kroky. Podle jednoho z názorů vznikla tato politická krize z napětí mezi stále se rozšiřující Evropskou unií a neschopností spolu s tím dotvářet evropské společenství do skutečně společně jednajícího útvaru a to zejména v takových oblastech, jako je společná zahraniční, bezpečnostní, energetická a klimatická politika. V roce 2004 se Evropská unie rozšířila o státy, které nebyly na členství plně připraveny, a následným přijetím Rumunska a Bulharska v roce 2007 patrně přepjala své síly. Nejde přitom o vnější kritéria členství, která byla z větší zčásti splněna, ale o hodnotový stav dotyčných společností. Ten je v řadě případů katastrofální, především pokud jde o korupci a s ní spojenou neprůhlednost rozhodování státní správy. Elity Evropské unie podlehly názoru, jenž byl spíše zbožným přáním, že nedostatky a vady se postupně odstraní. Jenže ani původní členské státy na tom nejsou po hodnotové stránce nejlépe, protože většina globálních problémů tohoto světa nepřispívá k upevnění tradičních hodnotových orientací. Je proto dnes již obecně přijímanou skutečností, že unie sedmadvaceti států není schopna všech žádoucích a potřebných společných politik, ačkoli kvůli tomu evropská společenství vlastně vznikla. Při pokusu o odpověď na otázku, proč tomu tak je a bude, je třeba vyjít z toho, že tradiční evropské hodnoty, na nichž integrace vznikla, jsou dnes poněkud odlišně vnímány v západní a východní části Evropy, což také znemožňuje společné jednání. m_cast_1_02.indd :44:43

14 14 názor Solidarita versus neochota k oběti Každé společné jednání stojí na určitých předpokladech. Mezi ně patří solidarita, jenž například funguje v rodině nebo ve společnosti mezi generacemi. Funguje také mezi západními státy Evropské unie, protože mají dlouhou společnou historii a vytvářejí už po řadu staletí jeden civilizační okruh. Evropská integrace vznikla ze společného rozhodování především Německa a Francie, s nimiž šly od počátku Itálie a státy Beneluxu. Čili státy, které mají na kontinentu už od středověku velmi dlouhou a vzájemně propojenou historii, která je naučila, že prohra nebo vážné oslabení jedné země může nakonec ohrozit všechny. Nebo že snaha o nadvládu či jenom dominanci jedné země vždy nakonec vyústí v násilí jedněch proti druhým a nakonec poškodí všechny. Proto byla filosofie Vídeňského kongresu po napoleonských válkách orientována na rovnováhu hlavních evropských mocností, i když to byla rovnováha pouze dynastických nároků na moc bez jakékoli demokracie. Tu v Evropě zavedla až evropská integrace, v níž jsou všechny státy, ať již malé nebo velké, rovnoprávné, i když se fakticky v řadě aspektů liší. Na počátku integrace stály, jak již bylo řečeno, tři velké státy (Německo, Francie a Itálie) a tři malé (Belgie, Nizozemsko a Lucembursko), jejichž představitelé jednali společně a solidárně, v duchu vytvářejícího se nového nadnárodního evropanství. Tyto a další země evropského Západu nikdy také neopomněly vyjadřovat a i praktikovat solidaritu se zeměmi za železnou oponou. Od roku 2004 mají ale mnozí na západě Evropy pocit, že právě solidarita novým členským zemím mnohdy chybí. Chtějí z procesu integrace získávat hlavně výhody a nechtějí mnoho obětovat nebo alespoň vyjít vstříc naléhavým potřebám těch druhých. Po pádu sovětského impéria v Evropě si úzkostně střeží nově získané suverenity, ale mají již málo smyslu pro skutečnost, že je to právě evropské společenství, které jim může poskytnout největší garance jejich státností. Vzpomeňme si jenom, jak urputně bojovali v Nice Poláci o váhu svých hlasů v evropských institucích a jak dlouho blokovali přijetí dalších upravených smluv. Jako by nevěděli, že v konečných výsledcích rozhodování budou hrát roli variabilní koalice velkých a malých států, a ne pouhé aritmetické většiny. Že svobody a práva jednotlivých států se v Evropské unii mohou nejlépe hájit společně a v kooperaci, protože zatím m_cast_1_02.indd :44:43

15 Evropské hodnoty vrsus politická krize 15 všechny členské země patří do jednoho kulturního okruhu, jenž historicky vyrůstal z jedněch společných politických a duchovních tradic. Tyto tradice se mohou různě interpretovat a zdůrazňovat, ale jedno je téměř jisté: specifikum Evropy spočívá také ve schopnosti zásadní reflexe vlastních dějin a vyvozování určitých důsledků z prožitých zkušeností a to převážně těch nejhorších. Například evropská integrace by nevznikla bez Verdunu, ale hlavně bez milionů mrtvých druhé světové války. Strašlivé zkušenosti s hnědým i rudým terorem mající za následek ztrátu hodnoty lidského života nakonec přivedly první představitele evropské integrace k návratu k základním evropským hodnotám. K nim vedle evropské solidarity patří hodnoty evropského politického života, jež pocházejí z křesťanství, některé ze starověkého Řecka a Říma či později z osvícenství. Jde o hodnoty, které Evropu od jejích počátků odlišovaly od jiných kulturních okruhů a k nimž se Evropa vracela v osudových okamžicích svých dějin, aby z nich načerpala inspiraci a sílu pro nové začátky. Jenže problém byl a je v tom, že žádné hodnoty neleží někde ukryty a nestačí je jen znovu odkrýt a navázat na ně. Předně tu musí být politická vůle, která se rozhodne uvést je znovu v život tím, že je nově vyloží a ztvární. Důstojnost člověka versus sametový despotismus Když se podíváme na otce zakladatele evropské integrace, vidíme, že to byli téměř všichni křesťanští demokraté, kteří se snažili ve své politické činnosti uplatňovat křesťanské hodnoty. Vezměme například dvě nejvýraznější postavy otců zakladatelů, Konráda Adenauera a Roberta Schumana. V jejich zásadních politických projevech se můžeme setkat s odkazy na jednu z hlavních evropských hodnot, týkající se postavení člověka. Oba často mluvili o důstojnosti člověka jako té hodnotě, která musí být základem nové demokratické politiky v poválečné Evropě. Činili tak nejen proto, že totalitní systémy právě tuto důstojnost člověka systematicky pošlapávaly a ničily, ale také proto, že se podle jejich názoru Evropa nemohla nově konstituovat jinak než na evropských křesťanských hodnotách. Dávají totiž člověku možnost svobodného života, a přitom je to svoboda v rovnosti, protože lidé jsou si před Bohem všichni rovni. Když Alexis de Tocqueville na počátku 19. století uvažoval o demokracii v Americe, došel k názoru, m_cast_1_02.indd :44:43

16 16 názor že demokratická idea politické rovnosti lidí tam má křesťanské kořeny, a ne pouze racionální, osvícenské. Jinými slovy, demokracii do Ameriky nikdo neimportoval, ale přijela v srdcích věřících, kteří byli v Evropě pronásledováni pro svou víru a odhodlali se vydat na cestu přes oceán. Evropská integrace mohla začít jen jako sled svobodných politických činů svobodně zvolených evropských reprezentací jen tak mohla navázat na specifické evropské politické hodnoty, protože se v podstatě jedná o hodnoty lidské svobody. Přitom je to svoboda v tomto světě, svoboda realizovatelná v politice a ekonomice. Nikdo ji lidem nepřiděluje a milostivě nepřiznává, je dána tím, že jsme lidské bytosti a jsme součástí nějakého lidského společenství. Je Božím darem, stát nám ji nedává, může ji ale omezovat. Od toho je pak demokracie, aby si ji občané vymáhali a bránili ji. A i když se nám zdá, že hodnoty solidarity, důstojnosti a svobody člověka nemají už v dnešní Evropě tu váhu, jakou by měly mít, nelze popřít, že se stále v nových podobách objevují a uplatňují. Vedle nich se ovšem často objevují i jiné svobody, individualistické, egoistické, vedené pouze materialistickými zájmy. Vzniká pak situace, v níž se normálním stal pocit, že lidé mohou své svobody jen velmi málo ovlivnit a jsou stále více odkázáni na to, co se stane ve světě financí, jak poroste nebo bude klesat hospodářský vývoj, jak se rozhodnou či nerozhodnou vlády, jaké zákony budou přijaty, aniž by o nich občané cokoli věděli atd. V duchovní oblasti jsou pak stále více ovlivňování umně konstruovaným a manipulovaným veřejným míněním, jemuž bez odporu podléhají, protože je to mínění většiny. Tocqueville tomu říkal sametový despotismus. Nelze se pak divit dojmu, že člověk je v podstatě nesvobodný, že vzniká opět jakási rovnost v nesvobodě namísto rovnosti ve svobodě. Připomeňme si proto slova Svatého otce, jenž ještě jako kardinál Ratzinger napsal, že jeden z největších omylů od dob osvícenství je názor, že pokroky v oblasti vědecké, technické a hospodářské mohou sloužit jako základ pro získání lidské svobody. Občan a jeho práva versus instituce Mezi další základní evropské hodnoty, které ani zdaleka neztratily svůj význam, patří politické hodnoty řeckého světa. V posledních m_cast_1_02.indd :44:43

17 Evropské hodnoty vrsus politická krize 17 letech se objevila řada nových prací o tom, jak vlastně vznikl řecký svět, jak vznikla politika a demokracie. Řešila se také otázka, proč se tyto fenomény objevily právě v Řecku, a ne někde jinde, na jiném místě tehdejšího světa. Vysvětlení je jednoduché, ale ohromující. Od 8. století před naším letopočtem se postupně v tehdejším řeckém světě objevují na řadě míst osídlení, menší společenství lidí, kteří jsou svobodnými vlastníky, začínají mluvit společným jazykem, řečtinou, a začínají si budovat politická zřízení, která se sobě velmi podobají. Šlo o polis, řeckou obec, založenou na základě svobodného vlastnictví a rozhodnutí jejích občanů vytvořit si svobodné politické zřízení, v němž budou na společných shromážděních a na základě určitých základních občanských práv rozhodovat jenom oni sami. Mezi tato práva patřila hlavně politická rovnost všech občanů, jejich právo svobodně mluvit na společných shromážděních a být voleni do jakýchkoli úřadů v polis. Řekové ještě neznali přirozená práva člověka, z nichž vychází dnešní západní demokracie, ale jejich model politiky je pro nás trvalým odkazem, k němuž je třeba se také vracet. Tento odkaz je inspirující zvláště dnes, v dnešní situaci Evropské unie. Nemělo by se dnes zaprvé podléhat pokušení příliš obnovovat státní vlastnictví, protože to podlamuje zájem o politickou participaci občanů. Kdyby v tehdejším řeckém světě všechno patřilo jednotlivým panovníkům, nikdy by polis nevznikla. Evropské instituce by se měly dále demokratizovat, protože nic tak neprospívá obci jako možnost, aby o ní rozhodovali sami občané, i když ne na nějakých společných shromážděních. A konečně je důležité udržet evropské občanství jako to, co poskytuje zásadní politickou rovnost všem jeho nositelům. Také by se mělo více dbát na to, aby občanství Evropské unie bylo jakousi výsadou či spíše hodnotou samo o sobě tak, jak to chápali Řekové nebo Římané. Evropská unie musí být otevřeným společenstvím, ale politicky a hodnotově výrazně rozpoznatelným. Zatím k tomu má ale ještě poměrně daleko. Hegemonie Evropy nad světem je nenávratně ztracena není však dosud ztracena její samostatnost, její kultura, její budoucnost. Richard N. Coudenhove-Kalergi: Pan-Evropa, první vydání z roku 1923 m_cast_1_02.indd :44:43

18 18 poznámky a komentáře m_cast_1_02.indd :44:43

19 poznámky a komentáře 19 Ale už se ani nežasne nad rozplynutím jiných hranic. Těch vnitřních. Hranic, jaké si vymezuje duše A jak rychle se zřejmě i tyto navyklé hranice budou v budoucnosti rozplývat Snad ještě pamětníci se nad tím pozastaví Ten, kdo by s nostalgií vzpomínal na svět starých dobrých hranic, duchovních hranic, by byl tolika současníky považován za směšného, za anachronického nebo za něco, co je pro mnoho lidí ještě nepříjemnější: za moralistu Jedna stará Angličanka si mi stěžovala na chování některých členů britské královské rodiny Dáma, která si stěžovala, rozhodně nebyla prudérní, a také si nestěžovala z nějakého mravnostního pohledu. Přetrvávalo v ní totiž stále ještě povědomí o hranicích, které zažila jako pevné a přirozené v dětství a v mládí. Pamatovala ozvěnu viktoriánských hranic Hovořila proto smutně o některých příslušnících dynastie, která vládne její zemi Řekla mi: Já se jim divím Vždyť se to přece dá dělat jinak Tím jinak už nemyslela dělat něco jiného než to, co považovala za velice nevkusné, myslela zřejpoznámky a komentáře Umění uchovávat hranice Odedávna lidé vnímali kolem sebe hranice A odedávna si hranice, vědomé i podvědomé, posouvali Tím, že si člověk vymezuje hranice svého jednání, tím, že si vymezí, co ještě smí a o čem ví, že už nesmí, si stanovuje řád. Dalo by se říct: Pověz mi, jak sis vymezil své hranice, a já ti povím, kdo jsi Různé kultury a různé epochy poznaly různé posuny hranic, etických i geografických, hranic vkusu i hranic útlaku Dějiny je možné chápat jako nepřetržitý pokus o posouvání hranic, a na druhé straně o bránění tomu, aby se hranice posouvaly Evropa měla nejenom zeměpisné hranice, měla i hranice duchovního vlivu, hranice, které se mohly přelévat daleko za její geografickou rozlohu Evropa žila s vytyčenými hranicemi, které byly vymezeny po dlouhá pokolení Nyní jako bychom už nežili ve světě vymezeném hranicemi Žijeme na troskách hranic Hranice, ty mezi státy i ty ve vědomí lidí, odumírají Nová generace bude pravděpodobně udivená tím, že zbytečné hranice mezi státy vůbec někdy byly m_cast_1_02.indd :44:43

20 20 poznámky a komentáře mě dělat to nevkusné tak, aby to nekřičelo Nešlo jí o vkus Šlo jí o okázalé zveřejňování okázalého nevkusu Ale vlastně proč by se něco mělo dělat JINAK? Dnes? Proč by se něco mělo tajit, když se v obecném vědomí i podvědomí rozplynuly hranice? Když zmizí z povědomí společnosti hranice dobrého vkusu, jaksi je už nelze překračovat Starý knihkupec mi vyprávěl, jak coby učedník býval svědkem návštěv v knihkupectví. Vážení občané chodívali k jeho šéfovi, ten s nimi odcházel do zadní místnosti obchodu, otvíral svůj trezor a vyndával z něj pornografie. Vážení občané města se v nich přebírali a kupovali si je Pak knihkupec zase trezor zamykal a učedník se divil, kdo všechno si pro pornografie chodí. Byla svoboda číst si pornografie a byla svoboda se jim vyhnout Dnes si může každý vážený dospělý i každé malé dítě prohlížet za výlohou trafik vystavené to, co se dříve skrývalo v trezoru, nejenom, že si to prohlížet může, ony tisky se vnucují jeho pozornosti, když kolem trafiky prochází Mizí jedna z podob svobody. Svoboda odmítat to, co člověk nechce Rozplynuly se hranice, které by ho před tím, co nechce, chránily. Byly strženy ve jménu nové svobody, jak byl definován rozpad řádu Mizely hranice a s nimi mizela poezie Jak se museli prapradědečkové cítit, když zahlédli kotník nebo i lýtko (!) dívky, která vystupovala po schůdcích z vlaku Jejich potomci se spíš odvracejí od sádelnatých, zcela nahých a přitom antierotických těl na plážích Jeden můj přítel se podivuje, jak se na koupalištích nejvíce svlékají právě ti lidé, kteří by se měli nejvíce zakrývat, zatímco krásné dívky, které by rád viděl bez plavek, plavky naopak nosí Jako by se tak často pravá krása pojila se vkusem, kdežto její opak splývá s nevkusem Hranice, které byly pro většinu přirozené, zmizely Ale nezůstalo vakuum: na místě rozplynulých, dříve pečlivě vymezených hranic se rýsují nové hranice, neviditelné a přitom respektované Staré předsudky se sice rozplynuly, ale na jejich místo nenastoupila moudrá svoboda Nastupují nové předsudky, často vyzývavě přechýlené do opačné roviny. Ženy, volte ženy Tento plakátek, který byl před volbami rozšiřován, nikoho nepřekvapuje, nikdo ho nestrhává a muži, ti galantní muži, by se asi postavili první proti tomu, kdo by chtěl tyto plakátky ženám-kolportérkám vytrhávat z rukou a házet do koše. Ale co kdyby si někdo z mužů dal práci a začal rozdávat letáky s heslem Muži, volte muže? Nikoho to asi nenapadne Ani Járu Cimrmana I myšlenka na to připadá komická Hranice se rozplývají nenápadně Navyklý řád odchází Dříve se bojovalo za volební právo pro ženy a bývali to muži, kteří je halasně vymáhali. m_cast_1_02.indd :44:43