Téma: Za práva zvířat. aktuální dění v programech a iniciativních skupinách rozhovor s Janem Burianem. prostredí právech 42~43 09

Transkript

1 Tištěná verze: ISBN , online verze: ISSN dobrovolná cena 10 Kč prostredí právech 42~43 09 lidských Zpravodaj o životním a Téma: Za práva zvířat aktuální dění v programech a iniciativních skupinách rozhovor s Janem Burianem

2 úvod Milé čtenářky, milí čtenáři! Tirage: Tentokrát Vás zveme k četbě na téma Za práva zvířat. Doufáme, že si z široké palety článků může vybrat (a přijít na své) každý. Rozhovory, odborné články, zamyšlení, doporučení. Veganství, netopýři, žraloci, kormoráni, velkochovy, kožešiny. Lidská práva, demonstrace, ekopsychologie, Obsah sexismus. Termín kampaně byl nově nahrazen programy (uprchlíci, ženy, ekoporadna a hypermarkety) a iniciativními skupinami (zvířata, zbraně a jídlo místo zbraní) o jejich činnosti se dozvíte aktuální informace. Dobré počtení! Vaše redakce Iniciativní skupina v proměnách Protipytlácké kempy Žijeme v přebytku a zvířata prostě jíst nemusíme Veganství vs. biovegetariánství O zvířatech a lidech Dopis z kriminálu adresát neznámý Žraloci skutečně nepřátelé člověka? Kormorán velký hledání nových cest Omluva Velkochov slepic zblízka aneb továrny na vejce Jak vnímáte módu nošení kožešin? Jak to bylo s netopýrem Rozhovor s vegankou Žanikou Tužinčinovou Veggie Pride 09 zároveň na třech místech v Evropě Oslava šedesátého výročí lidských práv O ekopsychologii: Environmentální identita Dobrovolník Peter Tkáč Dobrovolnický víkend NESEHNUTÍ Čtete rádi? nové knihy v knihovně NESEHNUTÍ Zbraně z České republiky opět zabíjely Informacemi proti nadvládě marketů Brněnský multikulturní Mikuláš Zprávy z ekoporadny Občané vzkazují Bauhausu: ruce pryč od Ivanovic! Jak jsme se rozhodly nebát se Zastavovaly jsme sexismus Myslivkyně, enviromentalista a ochránkyně zvířat redakce: Kristýna Pešáková, Lenka Šafránková Pavlíčková, Jaroslava Šimáková, Milan Štefanec grafická úprava a sazba: tisk: tiskárna DAPE registrace: MK ČR Vytištěno na recyklovaném papíře poznámka redakce: Ne všechny články musí vyjadřovat stanovisko NESEHNUTÍ. Chcete-li dostávat zpravodaj ALARM, máte dvě možnosti. Pošlete na brněnskou adresu NESEHNUTÍ dvacetikorunovou známku (počet známek počet čísel ALARMu) anebo nám napište na adresu brno@nesehnuti.cz, kde si můžete objednat jeho pravidelné zasílání v elektronické verzi. ALARM si můžete také prohlédnout na našich internetových stránkách: Děkujeme Markétě Dvořáčkové za korektury textů. Za ilustrace děkujeme Barbaře Zemanové, Janu Karpíškovi ( a Vrutusovi ( Toto vydání ALARMu vyšlo také díky finanční podpoře statutárního města Brna. titulní strana: Iveta Neuschlová 2

3 téma Iniciativní skupina v proměnách Autorka: Magdaléna Navrátilová, koordinátorka iniciativní skupiny Za práva zvířat Při vzpomínce na minulý rok se musím jen blaženě usmívat. Ano, vcelku se povedl. Po roce postupného rozpadávání a dávání dohromady. A když už mi docházela energie, opět mě to trochu nakoplo. Akcí jsme měli jen pár, ale o to byly více viditelné. Začali jsme stánkem proti využívání zvířat na kožešiny na Malinovského náměstí. Pokračovali pak protipokusovým stánkem. Jeho umístění u kašny na Náměstí Svobody bylo velice zdařilé. Lidí se zastavovala spousta. Četli si z našich materiálů, umístěných na velkých panelech. Díky nejmenovaným firmám jsme měli možnost nabídnout vzorky kosmetiky netestované na zvířatech, o které byl velký zájem. S přicházejícím jarem jsme se rozhodli, že se pojedeme podívat, jak se dělají akce jinde ve světě. Naším cílem se stal Řím a Veggie Pride, která se zde konala (viz článek v tomhle čísle). Prázdniny jsme každý trávili někde jinde. Užívali si léta a těšili se na podzim, který byl vždy ve znamení dobrých akcí. Školní rok jsme začali trochu netradičně, protestem proti McDonaldu. Jakožto jeden z největších fast-foodových řetězců spotřebovává velké množství zvířat na maso. Produkce odpadů je obrovská. Jídlo zde produkované je bohaté na tuk, cukr, sůl a chudé na vitamíny a minerály. Tato strava je nezdravá, tím smutnější je, že jejich reklama je zaměřená především na děti. Velice příjemná akce bylo promítání na Skleněné louce v galerii. Hlavně je zde na místě poděkovat Leošovi a Vojtovi, kteří se celé akce ujali a dali jí také potřebnou publicitu. Nesmím taky zapomenout na výbornou ochutnávku veganských pokrmů, o které se postarala Laďka. Hlavním filmem večera se stal Earthlings. Promítání bylo o pár dní později doplněno stánkem ke Dni veganství, který je stanoven na 1. listopadu. S naším létajícím stanem, trochu větru s ním dělalo divy, jsme nabízeli veganské lahůdky na Náměstí Svobody. Diskuze byly chvílemi velice zajímavé. Samozřejmě o právech zvířat, trochu o buddhismu, józe, dokonce jsme se dostali i k mimozemšťanům :o) Ale zpátky na zem. Před Vánocemi jsme opět poukázali na neospravedlnitelnou a nesmyslnou tradici pojídání ryby. Den po této akci jsme stále měli spoustu energie na to stoupnout si před obchod s kožešinami a několik hodin před ním tiše protestovat. Vše jsme měli nahlášené, takže nás nezaskočila ani Policie České republiky, kterou na nás majitelka obchodu zavolala. Nebránili jsme jí v jejím podnikání, pouze jsme chtěli upozornit na to, že je vykoupené smrtí zvířat. Rok 2008 jsme pak zakončili vánoční párty s tím nejlepším cukrovím, jaké jsem kdy jedla. Pokud chcete okusit veganské muffiny či tiramisu, napište nám. A co chystáme dále? Nechci nic zakřiknout, takže si počkejte a uvidíte. Protipytlácké kempy Autorka: Zuzana Candigliota, dobrovolnice iniciativní skupiny Za práva zvířat U nás v České republice máme svoje problémy s myslivostí a pytláctvím, ale jinde se potýkají s něčím trochu jiným. V některých jižních zemích se totiž střílí a zabíjí úplně všechno, včetně všech druhů ptáků, od těch maličkých až po velké. Lovci používají nejrůznější kruté metody, jak je chytit a usmrtit, např. elektromagnetické vábničky, sítě, nejrůznější druhy pastí. Pták chycený do sítě či pasti umírá v dlouhé agónii. Používají i živé vábničky živí ptáčci jsou drženi po celý jejich život v miniaturních klecích ve tmě, když je pak vytáhnou na slunce, začnou hlasitě zpívat a přilákají své druhy a lovec už jen střílí. Některé tyto praktiky jsou legální, některé ilegální. Toto se děje tradičně v Itálii, např. na severu kolem regionu Brescia, na ostrovech Sardinie, Ponza, ale i na Kypru, na Maltě. Existují skupiny dobrovolníků/ic, které každým rokem, ve stejnou dobu a se stejným odhodláním jezdí na protipytlácké kempy. Už od svítání chodí na dlouhé procházky po polích a lesích a hledají pasti a sítě, které rozmístili pytláci. Výskyt pastí se hlásí policii a lesní stráži, nebo se rovnou odstraňují. Chycené ptáky osvobozují, ty zraněné ošetřují. Aby se něco změnilo, chtělo by to politickou vůli, souhlas a snahu veřejnosti, silnou represi ze strany kompetentních orgánů a kulturní změnu. Jde to ale velmi pomalu, proto jsou zatím nutné tyto akce. Vzhledem k tomu, že je každá ruka dobrá, je možné se přihlásit, pomoci a zároveň se seznámit s úžasnými lidmi, kterým nejsou zvířata lhostejná. Některé organizace proplácejí dokonce cestu a celý pobyt (obvykle 2 týdny). Zde jsou některé kontakty: P. S.: Velmi zvláštní jsou praktiky italských myslivců. Správní orgány povolují lov zvířat podle toho, kolik se vystřílelo v minulých letech. Lovci tedy mají zájem na tom, aby se zdálo, že chodí střílet velmi málo a že je zvěře příliš. Mají povinnost si do svých průkazů označit každý den, kdy byli na lovu, ve skutečnosti si to tam zapomínají zapisovat. Po lovecké sezóně se sečtou čísla a zjistí se, že vlastně lovci téměř nic nevystříleli a na další období se jim znovu povolí vysoké odstřely. 3

4 4 Žijeme v přebytku a zvířata prostě jíst nemusíme rozhovor s Janem Burianem připravila: Kristýna Pešáková Pane Buriane, vím o vás, že jste vegetarián, jak dlouho jím jste? Brzy to bude dvacet let. Asi to není první otázka tohoto typu, kterou jste dostal, ale co právě vás k vegetariánství vedlo? Dlouhá léta ve mně zrálo přesvědčení, že něco neděláme správně. Hnusí se mi zabíjení zvířat ve velkém, dokázal jsem ještě tak pochopit třeba sedláka, který své zvíře zabil s úctou, ale průmyslová výroba masa, to bylo něco úplně jiného. Žijeme v přebytku a zvířata prostě jíst nemusíme. Zabýváte se nějak problematikou práv zvířat? Nezabývám, nejsem na to dostatečně fundovaný. Přistupuji k tomu spíš podle citu. Ale s lidskými právy jsem na tom podobně. Hlásím se k lidem, kteří se v těchto oblastech angažují, když něco mohu říct, tak to řeknu nebo napíšu. Ale není to soustavná činnost Nedávno jste vzbudil rozruch pořadem Burianův den žen, co jste chtěl divákům a divačkám pořadu sdělit? Ten pořad jsme natáčeli ještě i na podzim a od ledna by mělo vysíláno zbývajících 9 dílů. Teď už ovšem budeme raději uklizeni na ČT2 někam k půlnoci Považovali jsme tyto dokumenty s Vítem Klusákem a Filipem Remundou za jakýsi druh polemických portrétů, to znamená, že se člověk s určitými názory na život ptá různých lidí na to, proč dělají právě to, co dělají, a proč to dělají právě tím způsobem, kterým to dělají. Chtěli jsme některým divákům zprostředkovat pohled z trochu jiného úhlu, než se to běžně dělá, když moderátor klade opatrné otázky, s úsměvem se ptá dotyčného na nějaké nezávadné věci. Chtěli jsme se pokusit odpovědět sami sobě i divákům na nějaké otázky. koláž: Barbara Zemanová Proč jste si vybral právě ženy a podrobil je tak ostré kritice? Ženy to měly být zpočátku, muži měli přijít na řadu později. Není ovšem o ně zatím zájem. Možná se to časem změní, nevím. A čemu říkáte ostrá kritika? To, že se zpěvačky, která zpívá nesmysly a při tom je doktorka filozofie, zeptáte, proč to dělá? Nebo ex-ministryně kultury se zeptáte, proč odešla z funkce po 14 dnech a proč vám to nechce říct? Nebo někoho, kdo propaguje zdravý život, se zeptáte, proč neprodává ovoce, ale umělohmotné tyčinky? To nebyla kritika, to byly otázky. Možná samo jejich vyslovení bylo provokativní, ale rozhodně bylo legitimní. V dílu s Olgou Šípkovou jste kriticky nahlížel také na hypermarkety a nákupní centra, co vnímáte jako nejzávažnější problém jejich neustále se zvyšujícího počtu v České republice? Já myslím, že to všechno vyplývá z lidské touhy po konzumu. Kdyby to lidé nechtěli, netoužili místo do parku chodit se koukat na výlohy a kupovat a kupovat, tak by ty obchody neexistovaly. Ty jsou jen důsledek. Mně osobně obchody nevadí, ale nechodím se tam modlit interview Jak vnímáte sebe jakožto muže a postavení mužů v současné době, kdy se více prosazuje genderová rovnost a řeší diskriminace žen v různých oblastech? Já se snažím od jisté chvíle, do které jsem se deklaroval jako feminista, daleko víc chápat problémy současné společnosti komplexně jako problematiku rovnoprávnosti žen i mužů. Ano, ženy jsou v mnohém diskriminovány, ale muži také potřebují pomoc. Naše duše nebo chcete-li identita je v poměrně dezolátním stavu. Snažím se to ukázat konkrétně svým albem Muži jsou křehcí. Zdá se mi, že prohlašovat o sobě dneska, že jsem feminista (či feministka) znamená věnovat se jen jedné straně téže mince. Cítím se tedy spíš jako humanista, respektive člověk, který touží nikoli po sounáležitosti s nějakou ideologií, ale po dialogu a společném řešení našich problémů Jak se díváte na roli a postavení neziskových organizací v české společnosti? Občas mě děsí arogance těch, kteří si neuvědomují, jak jsou neziskové organizace potřebné. Jejich postavení je ale odpovídající stavu celé společnosti. Pokud je společnost zmítána touhou po zisku, myslí se tím zisk materiální, zvláště finanční, většinou jí unikají zisky duchovní a všechno je ve velké nerovnováze. V tomto smyslu ovšem věřím ve zdárný vývoj věcí. Nasycená společnost postupně zjistí, že to, co jí chybí, nejsou peníze, ale schopnost s nimi zacházet tak, aby sloužily ke štěstí. Rozhodně bych být vámi nebyl v depresi, vaše chvíle přicházejí a přijdou A ještě otázka na závěr: Hodně cestujete, je nějaká země, která je Vám svou kulturou a zvyky nejvíce blízká? To se nedá říct zjednodušeně. Všude, kam jezdím, se mi něco líbí. Ve Skandinávii třeba úcta k lidskému životu, solidarita, přesnost. V New Yorku mě fascinuje multikulturnost, svoboda V Dánsku a u nás smysl pro humor. V Německu se mi líbí pořádek a ve Francii binec. Jak to říct srozumitelně? Svět je opravdu zajímavý a krásný a přes všechny hrůzy a neštěstí věřím ve smysl naší existence.

5 téma Veganství vs. Biovegetariánství Autorka: Magdaléna Navrátilová, koordinátorka iniciativní skupiny Za práva zvířat Už jsem se setkala s různými reakcemi, když se lidé dověděli, že jsem veganka. Na hloupé připomínky už ani nereaguji. Naučila jsem se diskutovat o svých důvodech s nejrůznějšími lidmi. V dnešní době se však vyskytují dotazy nového druhu, které mě vedou k zamyšlení. S velkým rozmachem a popularizací ekologického zemědělství se na mě obrací lidé s dotazy, proč se vyhýbám bio-živočišným produktům? Zvířata v biochovech se mají mnohem lépe než ta ve velkochovech, co mi tedy vadí na tom jíst biovajíčka, biosýry či pít biomléko, když zde zvířata netrpí? Biozemědelci musí dodržovat přísné normy. Jsou však tyto normy skutečně o tolik lepší? Platíme skutečně za lepší život zvířat v biochovech, nebo pouze za nový módní trend? Pod pojmem biochov si každý představí šťastná zvířata na louce, kde mají dostatečný výběh. Čisté budovy s dostatečným prostorem. Jídlo a pití vždy k dispozici. Žádné kruté operace, žádné ucvakávání zobáků či odrohování. Podmínky, které se přibližují přirozenému prostředí. Pojďme se tedy podívat, jak nám nařízení Rady (EHS) č. 2092/91 tuhle problematiku upravuje. Hustota zvířat v biochovech musí být taková, aby umožňovala přirozený pohyb zvířat jako je lehání, otáčení či protahování. Přesné parametry na velikosti vnitřních i venkovních prostor jsou stanoveny v přílohách. Měly by odpovídat konkrétnímu využití daného zvířete. Nejméně místa mají zvířata, která jsou určena na výkrm, nejvíce pak samice s mláďaty. Například prase domácí, pokud má do 110 kg, musí mít vnitřní prostor minimálně 1,3 m 2. Prasnice se selaty má nárok na 7,5 m 2. Drůbeže na výkrm může být na 1 m 2 i 10 jedinců, nosnic 6. Zvířata nesmí být přivazována. Ovšem z tohoto pravidla existuje výjimka, a to pokud je přivázání nut né pro bezpečnost nebo spokojenou existenci zvířat. Býložravci musí mít přístup na pastvu, pokud to dané podmínky umožňují. Drůbež musí ve venkovním výběhu strávit alespoň třetinu svého života. Chovatelské budovy musí být vybaveny čistou a suchou podlahou, která musí být pevná alespoň z poloviny, druhá polovina podlahy může být z roštů nebo mříží. U drůbeže musí být nejméně třetina plochy podlahy pevná a musí být pokryta po destýlkou. Reprodukce v biochovech by měla být prvotně založena na přirozeném rozmnožování. Inseminace je však povolena. Krácení ocasů, kráce ní zobáku či odrohování nesmí být v ekologickém zemědělství systematicky prováděny. Některé z těchto operací mohou být přesto z důvodů bezpečnosti, zlepšení zdraví, pohody nebo hygieny zvířat povoleny. Kastrace je povolena, aby byla zajištěna kvalita výrobků. Výživa zvířat musí být přizpůsobena různým stádiím vývoje zvířat. Násilné krmení je zakázáno. Výkrm je však povolen, pokud je kdykoliv možné s ním přestat. Mláďata musí po stanovenou dobu dostávat mateřské mléko. V nařízení je také přesně stanovena minimální doba, které se jateční drůbež dožívá. 81 dní kuřata, 94 dní perličky, husy a krůty 140 dní. Co se týká pokut za nedodržení zákona (i nařízení), jsou zaměřeny především na postih klamavého označování výrobků. Za označení výrobku nepocházejícího z ekologického chovu jako bio může být uložena pokuta až do 1 milionu korun českých. Menší částky jsou pak stanoveny za nedodržení předpisů, které se týkají zvířat. Za používání vazného ustájení zvířat, neumožnění přístupu do výběhu drůbeži nebo neumožnění přístupu k tekoucí vodě či k rybníku vodní drůbeži je pokuta až do výše korun českých. Přiznám se, že taková opatření mě skutečně neuspokojují. Ne, já skutečně nechci podporovat, aby drůbež trávila 2/3 svého života zavřená v budovách, kde má podestýlku jen na třetině plochy. Nepřipadne mi, že pro spokojenou existenci zvířat je nutné je někdy přivazovat. A 10 slepic na 1m 2? Teď jsem ještě více přesvědčena, že veganství se biovegetariánstvím skutečně nahradit nedá. nařízení Rady (EHS) č. 2092/91 zákon č. 242/2000 Sb., o ekologickém zemědělství Ilustrace: Vrutus O zvířatech a lidech Autor: Jiří Koželouh, koordinátor Ekologické poradny NESEHNUTÍ Na sever od řeky Dyje se rozkládá úrodná rovina od pravěku obývaná lidem, zpočátku lovecko-sběračským a později pastevným a rolným. Teplé, suché klima tu dá vyrůst i náročným plodinám z Nového světa a té nejlepší píci pro dobytek. Mezi úrodnými lány se skví malebné vesničky nebo ne? Z dálky vidíme velké bloky orné půdy geometricky uspořádané a kontrastující s malými pásy polí za blízkými hranicemi s Rakouskem. Přibližujeme se a vidíme úzké rovné silnice a vesnice, které už ze své malebnosti během kolektivizace venkova 5

6 téma 6 ztratily mnohé. Na kraji vesnic i ve volné krajině se objevují nízké dlouhé budovy co se asi skrývá uvnitř? A co je to za zápach? Už víte? Levná kuřata na nedělní oběd, výživné vepřové řízky. Stále nic? To je přece ta slavná živočišná výroba, kde místo strojů vyrábí zvířata své vlastní maso. To, co není k snědku, hodíme do kontejneru, ať se to tady neválí, trochu to hnije, ale nevadí. Někdo dostane k oběhu maso, někdo zápach I. B. Singer kdysi napsal: Ve vztahu ke zvířatům jsou všichni lidé nacisty, pro zvířata je to zde věčnou Treblinkou. Jedna taková Treblinka se rozkládá i nedaleko města Hrušovany nad Jevišovkou. Mezi obcemi Velký Karlov, Hrádek, Dyjákovice, Šanov, Božice, Jaroslavice a další stojí mnoho budov s miliony brojlerů, desítkami tisíc prasat a krav. Každý rok proudí k zákazníkům několik desítek milionů chlazených kuřat a tuny vepřového a hovězího masa. Zbytky jako krev, kosti, nepoužitelné maso pro změnu končí ve velké bioplynové stanici Velký Karlov nebo prostě na okolních polích. Velký Karlov odvrácená strana českého venkova Oblast Velkého Karlova a okolí představuje typickou ukázku toho, že práva zvířat, práva lidí a příroda spolu úzce souvisí. Zemědělství v této oblasti produkující obilí, kukuřici a píci pro dobytek v místních velkochovech má negativní dopad na krajinu i přírodu. Velké lány polí geometrických tvarů vytvářejí krajinu příliš otevřenou na to, aby byla útulná pro člověka, a příliš obdělávanou na to, aby poskytovala útočiště dostatku volně žijících druhů. Velké bloky polí s kukuřicí jsou náchylné vodní a větné erozi, a dochází tak ke ztrátám nenahraditelné půdy, která se vytvářela přírodními procesy po tisíce let. Velkochovy dobytka staví zvířata do nepřirozených a krutých podmínek a produkují emise skleníkových plynů, znečišťují ovzduší škodlivými látkami a zatěžují obyvatele pachem. Stejný dopad má i kafilérie (oficiálně nazývaná bioplynovou stanicí) zpracovávající zdechliny a zbytky z jatek (krev, kosti, nepoužitelné maso apod.). Kruh je tedy uzavřen a všichni ztrácí: zvířata, místní obyvatelé i místní příroda a krajina. Kdo získává? No přece investor, zemědělský podnikatel A co úřady? Mlčí nebo nemohou nic udělat Dva případy z mnoha NESEHNUTÍ se v oblasti zabývalo dvěma případy v rámci podpory místní iniciativy pana Bohumila Nejezchleba, který je jedním z mála, jimž na tomto postiženém kraji ještě záleží. Pomáháme panu Nejzchlebovi s aktivitami proti výstavbě další okázalé ukázky lhostejnosti k přírodě a zvířatům krokodýlí farmy, která má být výkrmnou až pro 700 jedinců krokodýla nilského, z něhož má získávat luxusní suroviny na výrobu luxusního zboží a jídel. O případu jste se mohli dočíst již v předchozích ALARMech. Nově se na tomto místě zmíním o druhém případu, který tak trochu propojuje všechny ty velkochovy, výkrmny, jatka, farmy apod. v širokém okolí Velkého Karlova. Jedná se o zmíněnou bioplynovou stanici Velký Karlov, která je údajně největším zařízením svého typu ve střední a východní Evropě. V době, kdy byla navržena, byla vítána s velkými nadějemi, neboť měla zajistit zpracování velkého množství chlévské mrvy, kejdy, slámy, sena a dalších odpadů z intenzivní zemědělské činnosti (které zatěžují životní prostředí) a zároveň vyrábět digestát na hnojení a elektrickou energií teplo z obnovitelných zdrojů. Nápad je to výborný, ale v podání místního zemědělského gigantu Agrodružstva Jevišovice se zcela minul účinkem. Bioplynová stanice byla prověřena ve zjišťovacím řízení dle příslušného zákona ( ), v němž bylo konstatováno, že půjde o provoz zpracovávající senáž, siláž, prasečí kejdu a drůbeží slamnatý hnůj v celkovém objemu tun/rok. Závěr zjišťovacího řízení zněl, že záměr nebude dále posuzován v režimu řízení EIA (posuzování vlivů na životní prostředí). Stavba bioplynové stanice byla povolena stavebním povolením ze dne , které vydal Stavební úřad Jaroslavice, a byla zkolaudována dne V tomto kolaudačním rozhodnutí již byl objem zpracovávaného materiálu stanoven na tun/rok a stanoven neuzavřený výčet možného zpracovávaného materiálu (zmíněna v této fázi již byla i masokostní moučka). To byla již předzvěst problémů. Stanice začala fungovat a okolím se začal šířit zápach. Jedním z důvodů je pravděpodobně to, že zpracovává větší množství materiálu, než bylo stanoveno ve zjišťovacím řízení. Pan Nejezchleb se tedy rozhodl podat žádost o přezkum kolaudačního rozhodnutí. Tuto žádost však krajský úřad zamítl s tím, že: Záleží, zda již u původce je materiál evidován jako odpad nebo např. jako hnojivo. Je tedy možné, že i při celkové kapacitě vstupní suroviny je tun/rok nebude zpracováváno více než tun/rok odpadů. Velmi zajímavá věc, a velmi chytrá, jde ovšem o obcházení smyslu zákona. Z hlediska vlivu na životní prostředí je přece jedno, jestli stejný materiál označíme jako hnojivo nebo jako odpad. Pokud by investor přiznal skutečný objem materiálu, hned by musel projít procesem EIA Biolynová stanice? Ne. Kafilérie! Nejhorší překvapení však obyvatele okolních obcí ještě čekalo. Do bioplynové stanice začaly proudit náklady zbytků z rozsáhlých zvířecích popravišť zemědělského družstva a také mrtvá kuřata spolu s podestýlkou. Za současného nedodržování hygienických předpisů, které konstatovala Česká inspekce životního prostředí (ČIŽP) i Krajský úřad Jihomoravského kraje, bylo dílo zkázy na světě. Odporný puch je cítit na míle daleko (jak se měl autor toho článku k újmě svého městského nosu možnost přesvědčit), kontejnery s hnijícími mrtvolami prasat zdobí okolí a přeplněné vlečky traktorů každou chvíli poctí místní komunikace sprškou kuřecích hlav, vepřových vnitřností a podobných pozorností. Provozovatel nelegální kafilérie se ovšem nezalekl odporu lidí a vesele požádal o integrované povolení (IPPC) na provoz bioplynové stanice. Povolení IPPC nebylo Krajským úřadem Jihomoravského kraje vydáno a toto nevydání bylo potvrzeno i v odvolacím řízení Ministerstvem životního prostředí ČR. Důvody byly zřejmé, fatální nedostatky v provozu, který

7 téma ohrožuje životní prostředí, a to nejen zřejmým zatížením ovzduší, o němž vědí obyvatelé, ale také znečišťováním podzemních vod tekutým odpadem z nezajištěných kontejnerů a skladů zpracovávaných materiálů. Tento stav se zatím neúspěšně snaží řešit ČIŽP udílením milionových pokut. Provozovatel však tvrdí, že nemá peníze a neplatí. Zástupci obcí Božice, Hevlín, Hrabětice, Hrádek, Krhovice a Šanov odeslali otevřenou výzvu ministru životního prostředí a ředitelce ČIŽP a žádají učinění efektivních kroků k zastavení současného provozu bioplynové stanice. Mezi signatáři bohužel chybí volení zástupci nejvíce dotčené obce Velký Karlov. Další otevřenou výzvu proto zaslalo i sdružení Za životní prostředí Velkého Karlova v čele s panem Nejezchlebem. Ve Velkém Karově také vznikla petice, kterou podepsalo 85 % domácností. Po těchto akcích ohlásili vrcholní představitelé MŽP svoji vůli situaci řešit, a proto doufám, že vám budu moci v příštím čísle ALARMu sdělit první dobré zprávy o vývoji případu této bioplynové stanice. Souvislosti souvislostí Ani zlepšení situace ve Velkém Karlově však nepřinese ztracenou důvěru lidí v záměry nových bioplynových stanic na jižní Moravě a možná v celé České republice. Otřesný případ Velkého Karlova již dost možná způsobil nesouhlasná stanoviska krajského úřadu k záměrům výroby bioplynu, které mohly být míněny poctivě a mohly mít pozitivní ekologické i ekonomické dopady. Setkáváme se také v naší ekoporadně s prosbami o pomoc se zastavením záměrů bioplynových stanic, které by za jiných okolností možná byly vítány a musíme lidem vysvětlovat pozitivní aspekty tohoto způsobu výroby energie z obnovitelných zdrojů a zároveň musíme být opatrní co když zase někdo zkouší podvést místní komunity i samosprávy a vytvořit utajeně kafilérii? A už vůbec nepřinese případné vítězství v jednotlivých případech jako je krokodýlí farma nebo bioplynová stanice změnu postoje lidí ke zvířatům, který je přece v pozadí celého problému. Kdyby lidé respektovali práva zvířat a zavrhli zrůdnou myšlenku velkochovů, omezili své masité potřeby a pohlédli na okolní krajinu nejen jako na zdroj materiálního blahobytu, pak by nebylo potřeba řešit taková množství odpadů z jatek, odpadů z chlévů. Dopis z kriminálu adresát neznámý Autor: Nox (nox@splat.cz) Tak to jsem já Mé bezejmenné a bezvýznamné malé já. Začínám svůj do nekonečna se opakující den novým ránem. Klasika v domě hrůzy, jak tuto budovu věznici s ostatními obyvateli mé cely nazýváme. Odkopu se z pelechu a rozespalý se doplazím k misce s blafem, který jsem dostal od dozorců. Zbytek dne se klepu v rohu, protože nevím, co mne čeká. Každý den pro mne může být svým způsobem vysvobozením ačkoliv Kdo ví na toto určitou odpověď? Neptejte se mne, jak jsem se sem dostal. Vlastně si již nepamatuji ani své jméno. Asi to bude znít jako klišé, ale jsem tu s ostatními takovým živoucím důkazem Kafkova Procesu. Jsme zde, nikdo neví, co jsme udělali, nikdo nám nic neřekne, a jediné, co nás pojí k téhle budově, ve které trávím podstatnou část svého života, je cedule připevněná na dveřích, kde jsou napsány evidenční čísla mne a mých spolubydlících. Dokážete si to představit? Včera odsud vytáhli devět set třicet osmičku, a už se nevrátil. Nějak se neobtěžovali říci, kam ho vlečou, a co udělal. Ale co třeba ho pustili na svobodu. Koneckonců nemůžou nás tu bez nějakého důvodu držet kdovíjak dlouho Ačkoliv čemu už mám tady vlastně věřit? Těm čtyřem stěnám bez okna a mřížím, co jsou všude, kam se podívám? Nebo snad té doktorce, co nás jednou za měsíc vezme na kontrolu, a já mám vždycky tak nějak pocit, že to nerozdýchám...? Teď vážně opravdu. Kdybych nechtěl urazit hovězí pokolení, nazval bych ji korunovanou krávou. Na stránku druhou, kdyby se přestěhovala do Indie, zřejmě by skončila jako svatá, a to téhle ženské opravdu přát nebudu. Minulý týden se ostatně zase vytáhla. Přivezli jak tu u nás v lochu říkáme nové maso. Do jednoho to byli takoví mladí zajdové. Do hluboké noci plakali bolestí a strachem. Pamatuji si jako dnes, že jsem byl přesně takový. Vyplašený měl jsem tehdy pocit, že se mi srdce musí nutně rozskočit. Ani se mi popravdě nechce moc popisovat, jak vypadala vstupní prohlídka. Tak se tomu tady říká, když někoho přivezou a bodnou do něj pár jehel, aby zjistili, jestli tu nějakou dobu vydrží Ti, co vydrží (když vydrží), dostanou pelech devět set třicet osmičky nebo prostě kohokoliv jiného, kdo aktuálně vyklidí pole. Ti, co nevydrží Vlastně ani nevím, co se s nimi děje. Po pravdě řečeno nechce se mi o tom ani moc přemýšlet. Stejně všichni říkají, že myšlení je pro nás příliš namáhavé. Stejně si ale myslím, že jsem musel provést něco opravdu strašného. Kdybych byl vrah, nejspíše bych teď lepil pytlíky. Ale já? Jsem zde s ostatními spolubydlícími, z jejichž tváří se již dávno vytratilo něco jako naděje. Máme před sebou pouze smutnou představu chvíle, kdy nás zase vytáhnou z klece, a udělají na nás pár testů Možná nemám právo být pesimistický. Koneckonců říká se, že pro krásu se musí trpět. Nějak raději nepřemýšlím o tom, že jde o krásu jiných. Ostatně, jsem přece jen němá tvář. Králík Ti přece nemají právo na bezbolestný život, ne? 7

8 Žraloci skutečně nepřátelé člověka? téma Autorka: Kristýna Pešáková, obdivovatelka žraloků a vegetariánka Žralok, zkuste si to slovo vyslovit. Jistě se řadě z vás vybaví krvelačná bestie, kvůli které se cítíte nejistí/é, když se koupete v moři. Řadou lidí je žralok vnímán jako obávaný predátor, který své volné chvilky netráví ničím jiným, než tím, že útočí na koupající se lidi či serfaře/ky. Je tomu ale skutečně tak? Pokud se o žralocích chcete dozvědět trochu více a nezvolíte cestu shlédnutí filmů typu Čelisti, budete překvapeni/y: Velká část žraloků je naprosto plachá a na člověka by nezaútočila. Např. největší ze žraloků, žralok obrovský, je naprosto mírumilovný a klidný a můžete si s ním zaplavat, pokud máte to štěstí a v moři ho potkáte. Riziko, že člověk zemře následkem napadení žralokem, je ve srovnání s jinými příčinami úmrtí téměř zanedbatelné. Např. na Havaji, kde je počet napadení žraloky mnohem vyšší než jinde na světě a miliony lidí zde pěstují vodní sporty, potápějí se, loví ryby či jinak přichází do styku s mořem, za celý rok 1996, kdy byla provedena statistika úmrtí, nezemřel ani jeden člověk na útok žraloka. Během tohoto roku došlo ke dvěma útokům žralokům na člověka, které však neskončily smrtí. Počet smrtelných napadení žraloky je nejvyšší v Austrálii, kdy za rok zemře následkem útoku žraloka průměrně jeden člověk. Poměříte-li to s jinými statistikami úmrtí v oblastech, kde je moře, je zde nesrovnatelně větší pravděpodobnost, že zemřete z důvodu utonutí nebo nákazy HIV, než následkem útoku žraloka. Žraloci jsou inteligentní tvorové. Na rozdíl od obecně rozšířeného názoru může relativní velikost mozku žraloka docela dobře soupeřit s relativní Kormorán velký hledání nových cest Autorka: Vlasta Škorpíková, ornitoložka velikostí mozku ptáků či savců. Mozek žraloků nicméně nebyl ještě dostatečně prozkoumán. Prozkoumáno (leč ne zcela vysvětleno) bylo ale sociální chování u některých druhů žraloků. Např. u kladivounů se vyskytuje specifické chování samců, hrozí-li jejich skupině nebezpečí a existuje zde také hierarchie mezi žraloky příslušejícími ke skupině. Hierarchie také existuje např. u různých druhů žraloků, kteří žijí u útesů. Kladivouni se potom shlukují v obrovských hejnech u útesů, tato hejna mají složitou strukturu a mezi žraloky probíhá důmyslné sociální chování, které ještě nebylo zcela vysvětleno. Žralok, to není jenom žralok bílý, kterého nejčastěji vidíme v dokumentech a filmech. Nejčastěji zobrazovaným žralokem je žralok bílý, který je považován za nejnebezpečnějšího ze žraloků. Nemluví se ale už o tom, že žraloků je přibližně 350 druhů. A to různých velikostí. Existují žraloci, kteří dorůstají do pouhých 20 centimetrů, naproti tomu žralok obrovský může mít třeba 14 metrů. Řada žraloků rodí živá mláďata. Samice většiny druhů ryb vypouštějí tisíce (nebo dokonce miliony) drobounkých jiker, které jsou ve vnějším prostředí oplodňovány samci. Samice žraloků produkují jen malý počet velkých vajec, která jsou samci oplodněna uvnitř jejich těla. Embryonální vývoj žraloků je tak mnohem podobnější vývoji savců (včetně lidí). Většina žraloků je živorodá. Žralok není zabijákem lidí, mnohem spíše je tomu naopak. Od roku 1990 do roku 1996 napadli žraloci na celém světě 344 lidí, z čehož 44 jejich útok nepřežilo v průměru tedy ulovili něco přes 6 lidí ročně (na celém světě!). Naproti tomu lidé jen v jediném roce 1991 ulovili nejméně žraloků. Pravděpodobně je ale počet ulovených žraloků mnohem vyšší. Vzhledem ke složité reprodukci žraloků (samice většinou mají velmi dlouhou dobu březosti u některých druhů žraloků až dva roky a rodí malý počet mláďat), jsou tak žraloci rybolovem velmi zásadně ohroženi. Žraloci jsou člověkem silně ohroženi a jejich populace klesá. Žraloci jsou loveni pro potravu, na výrobu léčiv, na výrobu obuvi, pro výrobu brusných kotoučů apod. Snad nejhorší je potom lov žraloků pro ploutve, kdy je žralokovi ploutev zaživa uříznuta a ještě živý je vrácen do moře, kde pak pomalu umírá. Populace žraloků je silně ohrožena jednak díky nadměrnému rybolovu, jednak díky zhoršení stavu životního prostředí (globální oteplování, ubývání ozonu, znečištění vody, kácení porostů a špatné hospodaření s půdou, necitlivé pozorování a filmování žraloků, to vše a mnoho dalšího má na žraločí populaci negativní vliv). Zdroj: TRICAS, T. C. a kol. Žraloci a rejnoci. Praha: Nakladatelství Svojtka, Co spojuje kormorána velkého s krkavcem velkým, bobrem evropským nebo vydrou říční? Všechno jsou to druhy, jejichž populace se díky důsledné ochraně zvedly z minimálních stavů na tak vysoké počty, až to vyvolává problémy. Řešení se však nedotýká jen jich samých, může mít velmi široký dopad a nečekané souvislosti. Kormorán velký doplácí na to, že jeho skoro výhradní potravou jsou ryby, o které má zájem i člověk. Je tedy chápán jako konkurent a jako takový pronásledován a potlačován. To vedlo k tomu, že se v řadě zemí svého areálu stal druhem vzácným a ohroženým. Nejinak tomu bylo i v České republice. Pro kormorány tu zbývá životní

9 téma prostor jen v rámci některých zvláště chráněných území. Celá situace je navíc velmi nepřehledná díky tomu, že někteří kormoráni jsou naši, tj. hnízdí u nás a vyvádějí mláďata, jiní naší zemí jen prolétají během tahu na jih, když jim domovské vody zamrznou, a na jaře pak zpět, další u nás tráví zimu. Během roku jejich počty silně kolísají. Nejméně jich je na našich vodách v tuhých zimách, kdy jsou schopni nalézt nějakou potravu jen v nezamrzlých úsecích větších řek. Nejvíce jich naopak bývá v době jarního a podzimního tahu, kdy se na rybníky plné snadno dostupné potravy slétají i stohlavá hejna těchto černých lovců. V hnízdní době se kromě pár desítek nehnízdících jedinců v naší krajině vyskytují i ptáci hnízdící. Kormoráni jsou společenští, hnízda umisťují na stromy (někdy ale i na zem či stožáry vedení vysokého napětí) blízko sebe. V České republice známe početnější hnízdní kolonie jen z jižních Čech a jižní Moravy. Některé by čítaly i stovky párů, ale jejich početnost bývá i dnes regulována tak, aby bylo dosaženo přijatelné rovnováhy mezi zájmy rybářských organizací a zájmy ochrany přírody. Určitým artefaktem z minulosti zůstává v našem právním řádu zakotvená ochrana kormorána velkého. Je řazen mezi druhy zvláště chráněné v kategorii ohrožených. Účinným krokem k jeho praktické ochraně by bylo zakotvení možnosti náhrady škod, které způsobuje hospodářským, tedy Omluva rybníkářským organizacím. Stát to sice každoročně stojí miliony korun, ale pro orgány ochrany přírody je to účinná zbraň proti neustálým snahám dosáhnout plošného, nejlépe celoročního povolení lovu tohoto druhu. Problémem je, že kormorán dnes již ohrožen není. Jeho počty jsou vysoké, pravidelně úspěšně hnízdí, populace v Evropě jsou stabilní, někde stále ještě rostoucí. Opakovaně se objevuje odborně zcela opodstatněná snaha tento druh z legislativní ochrany vyjmout. A v této situaci jsou největším zastáncem jeho ochrany paradoxně právě rybníkáři. Vazba mezi zvláštní ochranou tohoto druhu a vyplácením náhrady škod je totiž jasná. Co by se stalo, kdyby kormorán přestal být zvláště chráněným živočichem? Stát by ušetřil za vyplácení náhrad škod. Zároveň by se ovšem silně zvýšil tlak rybníkářů na povolování odstřelu kormoránů, jelikož odstřel je všeobecně vnímán jako jediná účinná obrana rybích obsádek před tímto predátorem. Orgány ochrany přírody, kterými by se místo dnešních krajských úřadů staly úřady obcí s rozšířenou působností, tzv. malé okresy (kromě správ CHKO a národních parků), by měly velmi těžkou pozici. Vždyť jak obhájit to, že stát nepovolí vlastníkovi účinně bránit svůj majetek, který legálně získal a legálně užívá? Dá se očekávat, že úřady tlaku spíše podlehnou, odstřel bude obecně povolován, a to i v hnízdní době. Negativní důsledky na další druhy ptáků obývající rybniční soustavy budou dalekosáhlé. Závěrem se dá říci, že vyřazení kormorána velkého ze zvláštní ochrany není ani v zájmu ochrany přírody ani v zájmu rybníkářů. I když by principiálně bylo správné. Východiskem je rozšíření zákona o náhradě škod způsobených zvláště chráněnými živočichy o možnost proplácet i škody způsobené druhy dalšími. Vždyť podle dnešní právní úpravy jsou velmi přísně chráněni všichni ptáci. Tak proč za ty škodící neplatit, když si to teď stát může ekonomicky dovolit, odstranilo by to nesystémovost zařazení hojného druhu mezi zvláště chráněné a vyslalo jasný signál, že o přítomnost těchto problematických druhů stojíme, i když je to drahé. Jsou přece přirozenou součástí naší přírody a my za ně neseme svůj díl zodpovědnosti. Autorka: Magdaléna Navrátilová, koordinátorka iniciativní skupiny Za práva zvířat Musím Vás zklamat, moji milí. Jako předešlé dva roky, ani tento rok se nám nepodařilo vymýtit z českých domácností zvyk pojídání ryby na Vánoce. Stáli jsme v mrazu na Malinovského náměstí , kolemjdoucím nabízeli letáky o právech zvířat, lákali je na výborné sušenky a buchty. Veganské recepty si všichni ochotně brali. Většina se nám však přiznala, že na štědrovečerní večeři si dají rybu. Mrzí nás to, milí kapříci, sumci i pstruzi. Naše snaha byla upřímná. Dali jsme do toho hlavu i srdce. Objevili jsme se v několika novinách i v České televizi. Určitě si pár desítek, stovek lidí náš názor přečetlo, poslechlo. Trochu se zamyslelo nad životem i umíráním. My víme, že vy cítíte bolest, máte strach, potřebujete k životu prostor, vodu i vzduch. V přeplněných kádích trpíte a umíráte. Nemluvě pak o chlorované vodě, která Vás dusí. Chceme s tím už jednou provždy skoncovat. Nejsme tak naivní, abychom věřili, že se nám to podaří z roku na rok. Věříme ale, že každá akce má smysl. Ukázat lidem pár obrázků nebo rozdat články, zamýšlející se nad českou tradicí kapra na Vánoce, nám přece tolik času a energie nezabere. A stále si můžeme říkat, že tím zachraňujeme vaše životy. Minuta ticha pro zemřelé ryby by byla možná směšná, ale hlavně se za tu dobu dá něco udělat. Takže netruchleme, i malými krůčky se dá dostat k cíli. 9

10 téma Velkochov slepic zblízka aneb továrny na vejce Autor: Martin Hyťha, místopředseda Dětí Země, vede kampaň za lepší životních podmínek průmyslově chovaných zvířat 10 Dnešní velkochovy nejsou žádné hotely pro zvířata. Vypadají spíš trochu jako pracovní tábory životní podmínky ubytovaných jsou mizerné, ekonomika provozu skvělá a zápachu si člověk obvykle všimne nejen uvnitř, ale i v okolí. O tom, jak řeší aktivisté Dětí Země provoz jedné takové továrny na výrobu vajec, pojednává tento článek. Blížíme se po úzké, klikaté a děravé silnici k obci Velký Malahov u Horšovského Týna. Nejezdí sem žádný autobus, a tak musíme jet autem. Velkokapacitní drůbežárna vypadá zdálky jako nějaká továrna nebo sklad, těžko si lze zvenku představit, že v hale žijí desetitisíce zvířat. Moji tři kolegové z Dětí Země sem jedou poprvé, a ačkoliv znají klecové velkochovy z fotek a filmů, nevědí přesně, co je čeká. Je to jedna z těch věcí, které dobře poznáte teprve ve chvíli, kdy je uvidíte na vlastní oči. Povinně jsme se navlékli do bílých ochranných plastikových plášťů, čepic a návleků na boty. Procházíme třídírnou kolem pohyblivého pásu plného vajec a vstupujeme do haly. Pozorujeme nekonečné řady klecí všude kolem nás, vdechujeme vzduch otrávený čpavkem uvolňujícím se z trusu a vnímáme neustálé hlasité kdákání, které prozrazuje, že v klecích jsou opravdu zavřené živé slepice. A není jich málo v každé kleci kolem dvaceti, v celé hale pak necelých Viděli jste už někdy 210 tisíc slepic najednou? Tady jsou všechny v jedné místnosti. Dokonalá noční můra všech opeřenců. V uličce občas běží volně slepice, některé se dokonce dostaly dolů do trusného sklepa. Utíkají vám slepice, snažím se upozornit. Aspoň mají svobodu, to vy přece chcete, ne? odpovídá intelektuálně nesmělý zřízenec drůbežárny a fakt, že slepice na útěku bude mít těžko přístup k vodě nebo krmení, ho vůbec nedojímá. Filozofický problém, jestli je víc stresovaná slepice v kleci nebo mimo ni, je v této situaci spíš k pláči. Nejsme tady na exkurzi ostatně kdybychom se sem chtěli jako běžní lidé podívat, zřejmě bychom měli smůlu. Cílem naší výpravy je kontrola závazků Jako v hororu. Chov nosnic ve Velkém Malahově. Slabé červené světlo utlumující aktivitu nosnic neumožnilo pořízení lepších fotografií. ilustrační foto: Martin Hyťha vyplývajících ze smlouvy, kterou Děti Země s Českou drůbeží, firmou provozující toto zařízení, před několika lety uzavřely. Smlouva vznikla po mnoha letech lítých sporů o výstavbu farmy a mimo dalších významných závazků se Česká drůbež zavázala k jedné docela prosté věci dodržet vyhlášku o technických požadavcích na stavby pro zemědělství. Podle této vyhlášky má každá slepice nárok na 600 centimetrů čtverečních tzv. využitelné plochy klece. To je plocha o něco menší, než list papíru A4. Do každé zde nainstalované klece se tak v souladu s vyhláškou vejde maximálně 20 slepic. Chceme tedy zkontrolovat, jestli někde není slepic víc, a jestli tím Česká drůbež neporušuje smlouvu. Spočítat slepice v klecích není nic jednoduchého hala je osvětlená jen slabými červenými žárovkami, slepice se vrtí a lezou přes sebe, navíc do některých pater se lze dostat jen šplhem po železné konstrukci baterie klecí. Boty v igelitových návlecích kloužou po okrajích kovového koryta a v klecích více vzdálených od žárovek není vidět skoro nic. Slepice jsou tak vystresované, že jim vadí i naše prostá přítomnost, ačkoliv se snažíme je neplašit. Velkochov jede na maximální kapacitu. To znamená, že každý rok do klecí naskladní tolik mladých nosnic, kolik je dvacetinásobek počtu klecí. Kontrola probíhá nedlouho po zahájení nového turnusu, a tak se na počtech slepic nestačí projevit úmrtnost. Je zřejmé, že zaměstnanci farmy nejsou schopni při plnění klecí odpočítat 20 nosnic a tak je někde 16 slepic, jinde třeba 25. Po objevení několika takových klecí opouštíme halu a svlékáme si igelity, ale moc se nám neulevuje. V kanceláři dáváme s vedoucím farmy inženýrem Červeným a jeho sekretářkou dohromady zápis. Upozorňujeme na to, že firma Česká drůbež nedodržením vyhlášky porušuje i smlouvu a kromě nápravy závadného stavu bude muset zaplatit smluvní pokutu. Červený se rozčiluje: V průměru jsou

11 anketa ty limity dodržené, při takovém počtu slepic je jasné, že je jich občas někde o pár víc nebo míň. Jste vy vůbec normální? Je pravda, že při kontrole smluvních závazků jsme opravdu důslední, ale v tomto případě se odpověď nabízí sama: Je normální chovat živá zvířata tímto způsobem? Po navazujících jednáních nakonec Česká drůbež zvířata přeskladnila tak, aby chov odpovídal vyhlášce a zaplatila smluvní pokutu Kč. Na místě je otázka, proč chovatele, který porušil předpisy, místo aktivistů z Dětí Země nepokutovaly příslušné státní orgány? Krajská veterinární správa, která má ochranu zvířat ze zákona na starosti, přichází do hry o rok později, a to v úplně opačné roli, než by důvěřivý občan očekával. Před ohlášenou kontrolou Dětí Země vydává veterina pro Českou drůbež stanovisko, že kvůli epidemii ptačí chřipky do chovu nesmí žádné nepovolané osoby. Celá věc se shodou okolností řeší při kolaudačním řízení (velkochov byl totiž zatím jen ve zkušebním provozu). Veterinář Chromý z Domažlic sice nemá žádné silné argumenty, zato je neoblomný. Snaha diskutovat s ním o počtech slepic v klecích pak padá na zcela neúrodnou půdu. Ptačí chřipka je zjevně zástupný důvod, proč nás do haly nepustit. Celkem přísná mimořádná opatření proti ptačí chřipce, která vydala Státní veterinární správa, totiž návštěvu osob v chovech drůbeže nijak neomezují. Na jednání je cítit zdejší přátelská venkovská atmosféra vždyť i žoviální vedoucí stavebního úřadu oslovuje vedoucího velkochovu Petře a vesele kolauduje stavbu, aniž by do ní vůbec vkročil. Po následných jednáních s vedením krajské veterinární správy se daří prosadit alespoň přísný režim, za něhož veterináři kontrolu velkochovu jednou ročně dovolí. Letos se při kontrole objevuje znovu problém s více než dvaceti slepicemi v kleci, Česká drůbež to však tentokrát řešit nehodlá a nereaguje ani na doporučeně zaslanou předsoudní výzvu. O věci tedy zřejmě bude muset rozhodovat soud... Více o řešených kauzách velkochovů: Více o velkochovech drůbeže: Jak vnímáte módu nošení kožešin? Jaké odpovědi a názory jsme našly v ulicích města Brna na otázku: Jedny z prvních, které jsme potkaly v ulicích, byly dvě mladé studentky (17). Na otázku odpověděly: Nošení kožichu mi přijde zbytečné, zvířata trpí a lidé utrácejí zbytečné peníze. Vzápětí na nás narazil Petr (20), student JAMU. Jeho odpověď byla rychlá a krátká: Kožich se mi nelíbí, proto nosím jen umělý. Ve středu města jsme zastavily starší dámu, které se vinul kolem krku límec z kožešiny. Odpověď byla trochu rozpačitá Paní ospravedlnila svůj módní výstřelek tím, že se jí líbil hlavně kabát a tak ho koupila i s kožešinou. Poté dodala, že normálně by nemusela. Co tím vlastně myslela? Snad si uvědomila závažnost otázky Sympatická prodavačka kožené obuvi nám sdělila, že neví, co má říct, ale kožich nenosí a nemá ho ráda. (Na boty z kůže jsme se už raději neptaly.) S rozpačitým úsměvem nám odpověděli dva středoškoláci: Já asi nemám názor, kožešiny nenosím, takže to neřeším. Odpověď kamaráda byla obdobná, po kožešině prý netouží. Zajímavou odpověď jsme získaly v obchodním středisku. Odpověď muže starší generace byla, že naše otázka je obligátní. : Jsem zelený. Stačí vám to? dodal, vzdalujíc se na eskalátoru. Mladá slečna pracující jako pečovatelka nesouhlasí s týráním zvířat: Nikdy jsem kožešiny nenosila a ani nosit nebudu. Další tři respodenti byli námi osloveni právě před obchodem s kožešinami: S chladnou hlavou nám postoj objasnila dáma středních let: Já to vnímám kladně, protože to je přirozený výběr a zvířata se chovají proto, aby z nich byla kožešina. Tak jako se jí maso, tak se nosí kožešina, vysvětlila. Další dotazovaný vnímá kožešiny jako běžnou část oděvu a je to pro něj normální, jestliže nejde o cizokrajná či ohrožená zvířata. Pokud je to z hovězího dobytka nebo z prasat, nevidí to jako problém. Názor jedné paní byl takový, že nošení kožešin není nutností. Domnívá se, že zvíře, které umře přirozenou cestou, může být využito tímto způsobem. Existuje mnoho pohledů na osud zvířat. Jsou lidé, kteří nacházejí lítost nad němými tvářemi, ale i lidé lhostejní. V dnešní době je však soucit ke zvířatům nedostatečným gestem, pokud jim opravdu nepomůžeme. Anketu připravila Jana Gottfriedová, ilustrace Jan Karpíšek 11

12 Jak to bylo s netopýrem téma Autorka: Hanka Chalupská, vedoucí ekologické poradna Veronica, Brno Ekologická poradna Veronica oslavila v roce 2008 sedmnáct let své činnosti. Poradna nabízí veřejnosti aktuální a objektivní informace o životním prostředí a jednou ze specializací poradny je péče o hendikepované živočichy. Nejčastěji se poradci a poradkyně setkávají s ježky, ptáčaty a netopýry. Kolonie netopýrů jsou již tradičně zabydlené u porodnice na Obilním trhu nebo například v půdách a domech v oblasti ulic Bayerova a Botanická. Netopýra se mnohdy bojí i dospělý statný údržbář. Na bezradný telefonát provozních ve firmách či institucích, ale i obyvatel brněnských bytů reaguje poradna tak, že do terénu vyrazí poradce vybaven krabičkou s kouskem prokladu na vajíčka, do kterého si zpravidla netopýr zaleze. Důležité jsou rukavice. Rozčilený netopýr zpravidla kouše, co může a rány bývají hluboké, s rizikem přenosu vztekliny. Poradce pak na místě leze po stolech či šmátrá do větracích šachet, klimatizací, nebo do spár v domě či bytě a snaží se okřídlenou myš opatrně rukavicí přepravit do krabičky. V Domě ochránců přírody pak netopýr projde vyšetřením u Mojmíra Vlašína, který posoudí, o jaký druh se jedná, jak je na tom fyzicky a psychicky a co s ním dál. V nejlepším případě skončí netopýr v některé ze štol, na které je brněnské podzemí bohaté a kde netopýr snadno najde své příbuzné. Osud netopýra, kterého jsem dostala na podzim na starosti, nebyl tak pohádkový. Netopýr hvízdavý, ač mladý, velmi potrhaný jak na křídle, tak na boku dva dny urputně překonával mezery v krabičce a snažil se prozkoumat zákoutí poradny. Chytnete-li netopýra dobře, náležitě se rozčiluje a máte tak možnost mu do otevřené tlamičky nakapat vodu nebo podstrčit moučného červa. Zraněný nebo vystresovaný netopýr dostává pár kapek turecké kávy na povzbuzení krevního oběhu, eliminaci šoku. Můj netopýr kávu neocenil, stačila mu voda a neuvěřitelná chuť prozkoumávat, pohybovat se a provlékat se uchem jehly. Chodil se mnou na přednášky o ekopsychologii, spal ve sklepě. Zranění byla otevřená, a proto jsme požádali o pomoc a léčení pracovníky přírodovědecké fakulty, katedry zoologie. Již během předávání pak doktor z katedry naznačil nízkou šanci netopýra na přežití. A měl pravdu, odhodlanost poznat a navštívit všechno kolem nakonec nepřekonala fyzické poškození svalů a čtvrtý den v zajetí byl pro netopýra dnem posledním. Všichni netopýři jsou chráněni zákonem. Teď mnohdy zejména ti mladí za oblevy vylézají ze skrýší a přerušují zimní období spánku a klidu výlety do ulic a mnohdy své síly přecení. A jak už víte stačí krabička a rukavice. Rozčilený netopýr vydává zajímavé zvuky a strávit s takovým stvořením noc je neobvyklý zážitek to pro případ, že bude už v poradně zavřeno, jinak přijďte, rádi se o tak vzácnou návštěvu vždycky postaráme. Rozhovor s vegankou Žanikou Tužinčinovou Připravily: Zora Javorská a Kristýna Pešáková 12 V červnu minulého roku proběhl Večer s NESEHNUTÍm na téma Veganská rodina. Během Večera bylo možné besedovat s Žanikou Tužinčinovou, vegankou, která provozuje server Lidé se stávají vegany/vegankami z různých důvodů, někteří z důvodů etických, jiní z důvodů zdravotních, některým vadí chov zvířat ve velkochovech a jiným maso a živočišné produkty prostě nechutnají. V následujícím rozhovoru uvidíte zase jiný, nezvyklý přístup k veganství: Prosím stručně popiš, jak ses ty (tvoje rodina) dostala k veganství Jelikož jsem k vegánství byla vždy vedena, tak mohu říct, že jsem to jaksi zdědila po své mamince. Ačkoliv, když jsem se narodila, tak maminka o takové změně stravy vůbec neuvažovala. Za pouhých pár měsíců se však dostala do velmi těžkých zdravotních problémů, byla jí zjištěna leukémie, a jelikož byla studentkou medicíny, moc dobře si byla vědoma, o co se jedná. Jako věřící žena prosila o Boží pomoc a moudrost, i když jí lékaři nedávali naději. A pak se dozvěděla o možnosti přírodní léčby, zvláště pak o změně stravovacích návyků. Zjistila, že vlastně všechny živočišné produkty ji nedělaly dobře, a když se za krátkou dobu seznámila s manželi Červenými (pan Karel Červený stál u založení české vegetariánké společnosti a jako první zde hned po revoluci spolu s mou maminkou vydávali časopis Salvo nejen o veganství, založili v Ostravě vegetariánskou restauraci, tak načerpala inspiraci i odvahu navzdory nevstřícnému okolí i nevhodným podmínkám a začala vegetařit, jak se tehdy říkalo. A víra spolu s činy přinesla své výsledky. I když za minulého režimu nebyly nejen informace, ale ani praktické produkty, přesto maminka byla schopna mně a mé starší sestře péct domácí celozrnný chleba, dělat sojové mléko, tofu, sejtan zkrátka jsem nebyla ve stravě nikdy o nic ochuzena ani chuťově. A protože maminka byla plná nadšení, šířila to i dál, dělala přednášky, ochutnávky, což v počátku devadesátých let v Ostravě, kde jsme bydleli, bylo něco naprosto nového. Pamatuji si, že za maminkou k nám domů chodívali lidé, dívali se, jak maminka vaří, ptali se na recepty, přírodní léčbu, různé rady a maminka vždy ochotně všem, co mohla, pomohla. No a na mne se to vše jaksi tak automaticky

13 téma během těch let nalepilo. Prostě ne nadarmo se praví, jaká matka taková Katka. A ono se to nalepilo i na maminčinu maminku a sestru s rodinou, takže jsem moc ráda, že jako rodina i ze strany manžela také v tomto jdeme jedním směrem. Pro mne je vegánství vlastně normální styl života, nedovedu si představit, že bych měla někdy jíst jinak. Protože čím jsem byla starší, tím víc jsem mohla zjišťovat, že naše maminka pro nás opravdu vždy myslela jen to nejlepší. A teď, když mám čerstvě za sebou už čtvrtstoletí, tak jsem moc ráda, že jsem měla tu obrovskou přednost poznat tu krásu přirozené chuti ovoce a zeleniny a nemusím se k tomu pracně dopracovávat s velkými boji až jako dospělá. Byla jsi vychovávaná jako veganka, neměla jsi chuť se proti tomu někdy vzepřít? Tak tohle mne opravdu nikdy ani nenapadlo. Jak jsem již psala, maminka nás nikdy nijak neochuzovala. Když se k nám poprvé krátce po revoluci dostala například avokáda, kešu oříšky a podobně, tak maminka, i když byla samoživitelka, nešetřila a kupovala nám i zdánlivě ne zrovna nutné, ale zato velmi zdravé dobroty. Vím, že máš děti. Zajímalo by mě, jak si řešila veganství v těhotenství a s dětmi? Vegánství mi přijde opravdu tak normální, že mne v 1. těhotenství nijak nenapadlo, že by to měl být nějaký problém. Až pak někteří známí se ptali, zda nemám problémy, tak jsem si jen přečetla nějaké informace, abych se ujistila, že sebe a hlavně miminko nijak neochuzuji. Budoucí maminky se mne často ptají, co na to moje gynekoložka. Po pravdě řečeno v 1. těhotenství mne opravdu ani nenapadlo, proč bych ji měla sdělovat, co jím a co ne. Copak jiné maminky popisují svůj jídelníček, když je vše v pořádku? A pak jsem tomu byla i ráda, protože jsem zjistila, že bych akorát musela poslouchat ne příliš příjemná často naprosto nelogická a nepravdivá tvrzení proti a taky podstupovat různé kontrolní testy a odběry, což k radosti a zdraví moc nepřidá. Takže jsem nic neříkala ani při druhém těhotenství. A vše bylo naprosto v pořádku. Díky Bohu se narodili silní zdraví chlapci, z mého mléka sílili ještě více a mohu říct, že naše obvodní paní doktorka (byla i mou dětskou lékařkou) se nikdy ani slovem problému vegánství nedotkla, protože neměla co vyčítat. No a co se týká dětí nyní, když mají pět a tři roky, mohu opravdu jen opět děkovat Bohu, že jsme taková jednotná rodina i s našimi přáteli a tudíž nemusím řešit obavy, že babičky budou cpát za mými zády do kluků aspoň ten salámek, nebo že na návštěvě nám někdo předloží polévku z masového vývaru. U svých dětí se snažím nejen omezovat to špatné, ale zahrnovat je bohatě i tím dobrým. A to neplatí jen v jídle. Jakou máš zkušenost s reakcemi okolí? Reakce okolí? Jelikož bydlíme na samotě a ve vesnici jsme minimálně, tak ani pořádně nevím. Jen vím, že všichni ví, že jsme nějací jiní, a tak, když potřebují, tak se ptají na rady, recepty no možná někdy jen ze zvědavosti. A jinak, jak jsem již psala, reakce rodiny a přátel je jen pozitivní. S negativním reakcemi jsem se setkala vždy jen při pobytu v nemocnici, když jsem uvedla, že chci vegetariánskou stravu, která se žel také nedala většinou jíst. Ale snažím se být připravena na všechny velmi moudré, žel ne pravdivé argumenty, a nebát se s úsměvem na rtech obhájit si vyjímečnost svého stravování. Veganská sladkost: Brownies Doba přípravy: 20 minut plus čekání. Čas vaření minut. Budete potřebovat klasický velký plech na buchtu a mixér. 1/3 hrnku mouky; 2/3 hrnku studené vody; 2 balení tofu natural; 1 hrnek čokoládových veganských; čipsů či kousků hořké čokolády; 1 a 1/3 hrnku cukru (možno nepatrně více); ¾ lžičky soli; 2 lžičky vanilkového cukru; ½ hrnku oleje; ¾ hrnku kakaa; 1 a ½ hrnku mouky; ¾ lžičky prášku na pečení Instrukce Rozmixovat tofu, mouku a vodu na pyré. Nalít do hrnce a vařit v hrnci za nízké teploty, až to Jak bys řešila situaci, když tě v zahraničí někdo z místních pozve k sobě domů a pohostí tě neveganským jídlem? V realitě jak v Česku, tak i v zahraničí mi ještě nikdo nikdy nepředložil maso. Nepatřím mezi lidi, co by často navštěvovali lidi za účelem sednout si a najíst se. A když, tak jen u dobrých přátel, jak jsem se již zmínila, kteří stejně jí to samé. Ale jednou za rok se třeba stane, že navštívíme vzdálenější příbuzné, kteří ví, že maso nejíme, ale předloží třeba buchtu s vajíčkem nebo zákusky... řeším to tak, že se vždy najde něco, co si mohu ze stolu dát, např. ovoce, dobrý čaj či domácí šťávu a to pochválit a projevit svou vděčnost za pohostinnost. Často dojde řeč na to, proč ostatní nejím, a nikdy se mi nestalo, že by to někdo pochopil špatně. Právě naopak to jen vyvolalo vždy zájem a pozitivní diskusi o aktuálních zdravotních problémech a jak to přírodně léčit. A pokud by mi měl být servírován oběd, tak bych to stihla i kdyby těsně předtím, si mile s hostitelem promluvit, že já si vystačím klidně bez oběda, nebo třeba jen se salátem, protože prostě jsem nikdy nic takového nejedla a ani si to prostě nedovedu představit to jíst. Ale rozhodně bych nečekala, až je to na talíři, a pak se začít vymlouvat, že mi je špatně, nebo že už jsem jedla apod. Zjistila jsem, že otevřeností a laskavým, milým přístupem člověk udělá více, než horlivým vědeckým vysvětlováním, které vyzní pro většinu lidí akorát povýšenecky a nadřazeně. zhoustne. Nemělo by to celé vařit, když se bude blížit k varu, ztlumit plamen. Celé nahříváme cca 10 minut. Odstavíme, přimícháme čokoládu či čokoládové čipsy, sůl, vanilku a cukr. Dáme opět na plamen, občasně zamícháme a počkáme, dokud se čokoláda nerozpustí. Směs odstavíme, dáme na chladné místo a počkáme, až to vychladne. Ideální dát vychladit do ledničky. Troubu předehřejeme na 150 stupňů. Když je směs dostatečně studená, zamícháme do ní olej. 1 a ½ hrnku mouky, kakao a kypřící prášek smícháme dohromady. Přidáme tofu směs a smícháme. Vylijeme na vymazaný a moukou vysypaný plech a pečeme asi minut. 13

14 téma Veggie Pride 09 zároveň na třech místech v Evropě Autorka: Zuzana Candigliota, dobrovolnice iniciativní skupiny Za práva zvířat Chtěli bychom vás pozvat na Veggie Pride v Praze, na jehož organizaci se budou podílet aktivisté a aktivistky NESEHNUTÍ. V sobotu dne 16. května 2009 kolem 13. hodiny začne pochod Prahou, na Palackého náměstí jsou v plánu informační stánky, ochutnávky veganských jídel a živá hudba, večer after-party. Praha se tak poprvé připojí k akci, která už má mnohaletou historii ve Francii a od minulého roku také v Itálii. Tento rok se ve stejný den bude pouliční oslava konat v Lyonu, Miláně a s naším úsilím i v Praze. Oslava šedesátého výročí lidských práv Autor: Milan Štefanec Co je vlastně cílem této akce? Jak vypovídá anglický název, jde tady o jakousi veganskou a vegetariánskou hrdost. Troufám si však tvrdit, že název trochu mate. Hlavními cíli této mírové akce je povzbudit vegany a vegetariány, aby veřejně ukázali svoji existenci a aby se stali silným hlasem pro zvířata. Chceme ukázat, že jsme vegany hlavně kvůli zvířatům, které chápeme jako své přátele, ne věci. Chceme vystoupit proti vege-fobii, proti časté diskriminaci veganů a proti všudypřítomné konzumaci mrtvých zvířat a zneužívání zvířat k různým účelům. Chceme, aby se veřejnost zamyslela nad otázkou práv zvířat, bytostí, které mohou cítit a trpět stejně jako my. Poprvé se Veggie Pride konal v Paříži v roce 2001, organizátoři tehdy všechno připravili během pouhých dvou měsíců. Zúčastnilo se asi 200 lidí a akce měla velký mediální ohlas. Od té doby se každoročně opakuje. V minulém roce jsme se spolu s další aktivistkou NESEHNUTÍ jely podívat na Veggie Pride v Římě v Itálii. Přesto, že byl organizátorům umožněn pouze krátký pochod od Kolosea, bylo přítomno odhadem 700 lidí. Aktivisté/ky měli různé výstižné transparenty a cedule s jedinou tématikou nesouhlas s násilím na zvířatech. Jedna dívka do megafonu vysvětlovala citlivým způsobem, co je špatného na konzumaci masa a zneužívání zvířat a poukazovala na to, že zvířata ve velkochovech se neliší od domácích zvířat, která mnozí z nás mají doma. Všude na nás doléhala pozitivní energie a nadšení účastníků pochodu. Proto jsme si i s dalšími lidmi řekli, že je nejvyšší čas veřejně ukázat veganskou kulturu i v ČR. Přestože jsme tým dobrovolníků z různých organizací, akce bude stejně jako jinde nezávislá, jde totiž o myšlenku, ne o prezentaci organizací. Ty ale budou mít prostor na infostáncích. Zatím se scházíme a rozdělujeme si jednotlivé úkoly. Právě se připravují webové informační stránky o akci. Budeme rádi za každého, kdo nám bude chtít pomoci s organizací akce, nebo ji alespoň podpoří svou účastí. Připojit se může každý, kdo souhlasí s hlavními myšlenkami. Webové stránky zahraničních organizátorů: foto: Zuzana Candigliota (veggiepride.it) 14 V Paříži 10. prosince 1948 částečně v reakci na hrůzy II. světové války přijala Organizace spojených národů (OSN) Všeobecnou deklaraci lidských práv. Pro přijetí Deklarace hlasovalo 48 zemí, osm států vč. tehdejšího Československa se hlasování zdrželo. Na přípravě Deklarace se podíleli odborníci z různých zemí, kultur, náboženství. K připravovanému textu se vyjadřoval například i představitel indického hnutí za nezávislost Mahátmá Gándhí, libanonský filosof Charles Malik, francouzský náboženský myslitel a vědec Pierre Teilhard de Chardin nebo čínský diplomat Peng-Čun Čang. Při hlasování o deklaraci však nebyly zastoupeny země, které v době přijetí stále zůstávaly pod koloniální správou, stejně jako země, které nesly vinu za rozpoutání druhé světové války. Přesto přijetí deklarace otevřelo prostor pro prosazování lidských práv na mezinárodní úrovni. Od roku 1948 bylo v OSN sjednáno na šedesát smluv a deklarací o lidských právech. Rok 2008 však nebyl jen 60. výročím příjetí Deklarace lidských práv, ale také 10. výročím přijetí Deklarace OSN o zastáncích lidských práv. Tento dokument uznává nejen

15 programy význam a legitimitu a potřebu ochrany lidských práv, ale také jejich ochránců. Ve dnech prosince jsme si v Brně výročí přijetí Všeobecné deklarace lidských práv připomněli uspořádáním již šestého ročníku festivalu Týden lidských práv. Na přípravě programu se vedle NESEHNUTÍ podílely organizace Amnesty International a Liga lidských práv. A program byl vskutku velkolepý pět veřejných besed, panelové diskuse, literární večery, vernisáže, interaktivní workshop. Vedle toho v rámci festivalu proběhly akce s dětmi a pro děti z uprchlického tábora v Zastávce. První akci pro malé uprchlíky iniciovala skupina studentů a studentek z gymnázia v Brně-Řečkovicích. V jeho prostorách se uskutečnila mikulášská besídka pro děti z Kazachstánu, Běloruska, Angoly, Čečenska a dalších zemí. Další akce pak proběhla přímo v uprchlickém táboře Zastávka, kde se konala výtvarná dílna. Program festivalu odstartovala beseda pod názvem Radar USA hrozba či záruka lidských práv? V ní se bývalá tisková mluvčí občanské iniciativy Ne základnám zabývala nejen informacemi spojenými s plánovanou stavbou amerického radaru v ČR, ale především zhodnotila (často i kriticky) několik let fungování širokého občanského hnutí proti americké vojenské základně v ČR. O ekopsychologii: Environmentální identita Autorka: Marie Zachovalová, dobrovolnice Na téma vztah občan vs. mocné státní, vojenské či policejní struktury navázala druhý den i diskuse se zástupcem sdružení Iuridicum Remedium Filipem Pospíšilem. Ten na konkrétních příkladech sledování mailové a telefonické komunikace, stále masovější používaní sledovacích kamer, monitoring aktivit občanů pomocí čipů apod. upozornil na rizika, které moderní technologie přinášejí a jak technika nasazovaná se zdůvodněním, že chrání občany, svými dopady narušuje jejich soukromí a lidská práva. V programu festivalu bylo možné také najít řadu dalších významných jmen lidí, kteří přijeli do Brna diskutovat a přednášet. V rámci literárního čtení měli návštěvníci možnost se sejít s novinářkou Petruškou Šustrovou, panelové diskuse o významu Všeobecné deklarace lidských práv se zúčastnila ředitelka kanceláře Amnesty International Dáša van der Horst či ředitelka Českého helsinského výboru Anna Šabatová. Multikulturní festival Týden lidských práv poskytl prostor také představitelům národnostních menšin žijících v ČR. O složité situaci v oblasti jižního Kavkazu po vojenském konfliktu v jižní Osetii hovořil s návštěvníky zástupce gruzínské komunity Samshoblo v ČR Jimi Dabrundashvili a diskutoval o vývoji na Kavkaze s nezávislým zbrojním expertem Karlem Dolejším. Letošní ročník festivalu neopomněl ani téma práv sociálních. O složité situaci organizací, poskytujících sociální služby velmi otevřeně hovořil Dušan Dvořák, zakladatel a ředitel bezbarierového Ateliéru Alf. Mluvil o krachu řady sociálních zařízení, o sociální politice státu i o problémech s evropskými dotacemi. Závěr festivalu patřil akcím pořádaným Ligou lidských práv, která se zaměřila na souvislost mezi prosazováním lidských práv a českým předsednictvím v Radě EU, na práva pacientů při poskytování zdravotní péče u lékaře a v nemocnici a na problematiku vzdělávání romských dětí. Festival doprovodila výstava českého fotografa Jiřího Tondla nazvaná Mizející Čína: život mezi paláci a chu-tchungy. Na akcích Týdne lidských práv pak měli návštěvníci a návštěvnice možnost napsat dopisy na podporu obětí porušování lidských práv ve světě - celkem z festivalu zamířila do různých koutů světa takovýchto dopisů stovka. Zájem o festival u veřejnosti byl velmi kolísavý. Zatímco některé akce zaplnily posluchárny do posledního místa, jiných se zúčastnilo jen několik posluchačů, takže z veřejné přednášky se stala vcelku neformální (a velmi otevřená) diskuse o dané problematice, trvající i několik hodin po oficiálním ukončení akce. Téma ekopsychologie přilákalo v jeden listopadový večer dohromady lidi z oboru, ale i ty, kteří přišli ze zvědavosti dozvědět se, co se skrývá za spojením psychologie a ekologie. Přednášku připravil odborník na tuto oblast, Honza Krajhanzl, sociální psycholog, pedagog a samozřejmě ekopsycholog. Než si řekneme více, bylo by vhodné zmínit, čím se ekopsychologie zabývá. Vynechme však složité definice a nakousněme jenom otázky, na které by měla umět odpovědět: Co ovlivňuje vztahy k přírodě? Proč někdo chrání životní prostředí a jiný ne? Jak usnadnit řešení environmentálních konfliktů? Jak se utváří vztah k přírodě u dětí? Vlastní přednáška byla na téma environmentální identity, tedy o identitě ekologicky smýšlejících osob. Naťukly se i rozdíly mezi kladným vztahem k přírodě, který má každý turista, cestovatel, myslivec, a chutí chránit ji, chovat se k ní šetrně, která je typická právě pro ekology. Identitu představil Honza zajímavým způsobem na vzhledu stromu. Rozdělil popis identity na tři části a přirovnal je ke kmenu, kořenům a koruně. Kmen reprezentoval projevy. Například jak ovlivňuje tato identita život člověka nebo v jaké pozici je osoba v environmentálních konfliktech. Kořeny stromu představovaly skryté a neviditelné okolnosti. Zajímá nás, kde má identita svůj původ, jak vzniká a jak se utváří, je v ní nalezený smysl života. A nakonec koruna, za tou se skrývaly rizika a výzvy. Třeba riziko samoty nebo vyhoření. Závěr přednášky patřil diskusi v živé přátelské atmosféře. Povídalo se o tom, jaké je to být ekologem, jakým konfliktům s okolím ekolog čelí, jak vlastní environmentální identita ovlivňuje výběr blízkých přátel a práce. Zájemcům o toto téma doporučuji stránky Českého portálu ekopsychologie jehož autorem je právě Honza Krajhanzl. 15

16 Peter Tkáč Připravila: Kristýna Pešáková, dobrovolnická koordinátorka NESEHNUTÍ I v tomto čísle Alarmu vám představíme jednoho dobrovolníka, který NESE- HNUTÍ výrazně pomáhá. Stejně jako minule upozorňujeme, že samozřejmě není možné představit všechny naše dobrovolníky a dobrovolnice, proto je součástí této rubriky zároveň poděkování všem, kteří/které nám pomáhají! V tomto čísle vás seznámíme s Peterem Tkáčem, aktivistou, který NESEHNU- TÍ pomáhá už dlouho, a to třeba v kampani Zaostřeno na hypermarkety nebo Zbraně, nebo lidská práva? Kdykoliv se chystá nějaký důležitý happening nebo demonstrace, Peťo na ní nechybí. Peťo, co studuješ nebo případně pracuješ někde? V tomto roku dúfajme úspešne ukončím štúdium archeológie na Filde (FF MU). Proč ses rozhodl dobrovolně pomáhat právě NESEHNUTÍ? Páči sa mi, že jak už z názvu vyplýva, Nese sa venuje jak sociálnym, tak aj Jak nám pomáhá? účastní se happeningů (např. proti hobbymarketu v Ivanovicích) pomáhá nám na informačních stáncích na akcích (např. na letním festivalu Buben v Ostravě) pomáhá nám s přípravou různých akcí (např. v rámci kampaně Zaostřeno na hypermarkety) výborně nafotil akci ženskoprávního programu a mnoho dalšího. Přestože jsme se dnes měli možnost seznámit s Peterem, který nám pomáhá, má NESEHNUTÍ i další dobrovolníky a dobrovolnice, kteří/které nám navrhují grafiku webových stránek či plakátů, pomáhají nám při akcích, koordinují naše kampaně apod., proto i jim patří náš nesmírně velký dík!!! dobrovolci ekologickým problémom. Zároveň sa v Nese kombinuje výborná teoretická znalosť tej ktorej tematiky s ochotou ísť do priamej akcie, s ochotou konať. Které téma, kterým se NESEHNUTÍ zabývá, je ti nejbližší? Všetky témy, ktorými sa Nese zaoberá, sú dôležité, mňa však najviac zaujíma kampaň Zbrane nebo lidská práva, najmä s ohľadom na letné udalosti na Kaukaze a najnovší vývoj na Blízkom Východe. Nemenej zaujimavá je kampaň, ktorá sa viac týka každodenného života Brňákov, a to kampaň Zaměřeno na hypermarkety. Nese medzi prvými začali upozorňovať na negatívne dôsledky ich divokej nekontrolovatelnej výstavby a bojuje proti nej jak právne, informovaním verejnosti a keď si to situácia vyžiada, tak aj priamou akciou. Toto téma Alarmu je věnované tematice práv zvířat. Jak se ty osobně k této problematice stavíš? Myslím, že za spôsob, akým sa dnes chováme k zvieratám, nás generácie po nás budú považovať za tyranov a barbarov. Za ľudské práva sa bojovalo po stáročia (a ešte sa neskončilo), je načas začať bojovať za tie zvieracie. 16 Dobrovolnický víkend NESEHNUTÍ Autorka: Alena Augustová, dobrovolnice Zaměstnanci NESEHNUTÍ uspořádali ve dnech vzdělávací a seznamovací víkend pro své dobrovolníky. Celá akce proběhla na Lesní škole Jezírko, odloučeném pracovišti Lipky centra pro enviromentální výchovu. To se nachází kousek za Soběšicemi. V pátek se nás tam sjelo asi patnáct. Začali jsme krátkou seznamovací hrou a pak už následovalo představování jednotlivých kampaní NESEHNUTÍ a debaty o jejich průběhu a úspěšnosti. Sobotu zahájila snídaně veganská stejně jako zbytek jídel, který se na této akci podával. Ačkoliv jsem poctivá masožroutka, na všech jídlech, včetně zmrzliny a veganského mléka, jsem si pochutnala. Po snídani už přišel na řadu první program, a to přednáška Milana Štefance, který nás seznámil s tím, co je to kampaň a jak ji vlastně zorganizovat. Během dopoledne jsme si zkusili svou vlastní kampaň vymyslet a také přijít na to, jak ji technicky zrealizovat. Odpolední program byl věnován médiím a komunikací s nimi, teoretický úvod nám opět zajistil Milan, následující praxi potom všichni organizátoři akce. A my, dobrovolníci, jsme si vyzkoušeli rozhovor s vlezlým novinářem, tiskovou konferenci i to, jestli si dokážeme poradit s otravným spoluobčanem u informačního stánku. Posledním bodem programu byla přednáška Lenky Kukurové z Greenpeace o tom, jak se (ne)chovat na veřejných akcích. Neděle se nesla ve znamení peněz a ekologie pod taktovkou Jirky Koželouha. Zjistili jsme, že fundraisingové aktivity nejsou až taková legrace, a že u žádání o dotace se asi člověk pěkně zapotí. Naopak ekologie v kanceláři, kterou se zabývala další přednáška, je oproti takovému fundraisingu hračka. Dokonce i ten až přehnaně ekologicky znějící kompostér není až taková věda. Po přednášce už jsme se vrhli na úklid Jezírka, likvidaci oběda a během odpoledne se rozjeli domů. Během tohoto víkendu jsem se dozvěděla spoustu nových a zajímavých informací, o kterých se třeba ve škole nikdo nezmíní. Ale hlavně jsem poznala zajímavé, pro věc nadšené lidi. S účastníky tohoto víkendu byla radost spolupracovat a na celovečerní debaty o všem možném i nemožném budu ještě dlouho vzpomínat.

17 bibliotéka Čtete rádi? nové knihy v knihovně NESEHNUTÍ Autorka: Hana Hobstová, dobrovolnice Knihovna v Nesehnutí opět nastřádala pár horkých novinek. Jako první uvádíme Křišťálovou noc s podtitulem Předehra záhuby. Autorem je Martin Gilbert, který na základě osobní korespondence s více než padesáti očitými svědky a živých novinářských a diplomatických zpráv vytvořil vynikající pečlivě probádaný a naprosto nesmlouvavý popis noci, která předznamenala nadcházející strašnou válku, spoluurčila podobu druhé polovině dvacátého století a nepřestává nás znepokojovat ani po sedmdesáti letech. Dalším titulem je Berlínská zeď od Fredericka Tailora. Berlínská zeď byla snad nejvýmluvnějším symbolem studené války, dělící rozdělené město v rozdělené zemi na rozděleném evropském kontinentě. S příběhem berlínské zdi jsou spojeny osudy a tragédie mnoha lidí, strategické i taktické úvahy a rozhodnutí předních světových politiků. Frederick Taylor její příběh pečlivě prozkoumal v mnoha archivech a strhujícím způsobem popsal. Kniha je mimořádně zdařilým pokusem celou událost všestranně vylíčit a zhodnotit. Obraz proslulého města, jeho obyvatel i jeho osudu. Posledním vynikajícím titulem, z široké řady nových děl, je zcela jistě Živá pochodeň na stadionu desetiletí. Vypráví o 8. září 1968, kde se na varšavském Stadionu Desetiletí polil rozpouštědlem a zapálil na protest proti účasti polských jednotek na okupaci Československa Ryszard Siwiec. Devětapadesátiletý úředník z Přemyšle svůj čin pečlivě připravil na magnetofonový pásek namluvil poselství, v němž obvinil Sovětský svaz z imperialistických záměrů a snahy rozpoutat novou světovou válku. Své krajany vyzval k odporu proti totalitnímu režimu. Na stroji napsal letáky a notářství zaslal svoji závěť. Získal vstupenku na centrální oslavy dožínek, které se na stadionu odehrávaly za přítomnosti nejvyššího stranického a státního vedení Polské lidové republiky. Kulturnímu programu přihlíželo okolo sta tisíc osob, u nichž však šokující protest nevyvolal výraznější reakci. Po uhašení byl Siwiec odvezen do nemocnice, kde za čtyři dny zemřel. Po celou dobu jej zde hlídala tajná policie, které se před širší veřejností podařilo jeho tragický čin utajit. Tento čin úzce souvisí s českými dějinami i s letošním výročím Palachovy smrti. Tento výčet je pouze kapkou v moři, všechny nové tituly naleznete již tradičně v on-line katalogu, který je nově zaveden i v češtině s jednodušším vyhledáváním. Tímto bychom chtěli poděkovat za skvosty z dílny překladatelky Petrušky Šustrové, kterými nás pravidelně obdarovává. Zbraně z České republiky opět zabíjely Autor: Milan Štefanec, iniciativní skupina Zbraně, nebo lidská práva? 1) Knížky a brožury se půjčují nejdéle na dobu 30 dnů. Časopisy také na dobu 30 dnů. 2) Knížky/brožury půjčujeme najednou max. 3 kusy. Časopisy max. 5 kusů. 3) Při každém vypůjčení knížek se platí záloha 50, Kč, která bude čtenáři/ce vrácena zpět po včasném vrácení knih/časopisů. 4) Se zájemcem/kyní o vypůjčení je vyplněna evidenční čtenářská karta, která je součástí databáze NESE- HNUTÍ. Uvádí se zde jméno, adresa, datum narození, telefon (pevný/mobil), (= kontaktní údaje pro případ nevrácení knih). Čtenář/ka zároveň podepíše souhlas s výpůjčními podmínkami a zpracováním dat. Těšíme se na vás v knihovně NESEHNUTÍ v pondělí a ve středu vždy od 10 do 12 hodin a odpoledne od 16 do 18 hodin. V minulém ALARMu jsme se mohli dočíst o aktivitách NESEHNUTÍ proti pokračující okupaci Iráku. Ačkoliv by bylo příjemné napsat, že další činnosti v oblasti antimilitaristických aktivit nebylo třeba, situace ve světě se bohužel vyvíjela zcela opačně. V době, kdy velká část světa žila zahájením olympijských her v Pekingu a velká část tuzemské populace si užívala prázdnin a dovolených, začala na Kavkaze zatím poslední válka. Na začátku srpna se zostřily vzájemné přestřelky mezi gruzínskými a jihoosetskými vojáky. V noci na 8. srpna pak gruzínská armáda zahájila útok na město Cchinvali, které je hlavním městem neuznané republiky Jižní Osetie. Ostřelování města proběhlo dělostřeleckými systémy českého původu. Zbraně dodané z ČR v minulých letech Gruzii se podílely na ničení města, na smrti civilistů i na dalším ozbrojeném násilí v oblasti. Naše země totiž patří mezi největší dodavatele zbraní do Gruzie. Navíc z oficiálních zdrojů ruských, gruzínských i OSN vyplývá, že vý- 17

18 programy 18 Ruský bitevní vrtulník Mi-24P nad správní hranici Jižní Osetie. Zdroj: znamnou část zbraní dodaných Gruzii nemá nadále tato země v držení a lze se jen dohadovat, kde skončily. NESEHNUTÍ v minulosti opakovaně upozorňovalo na to, že zbrojními dodávkami do oblasti Česká republika nejen porušuje Kodex EU pro vývoz zbraní, ale že hrozí riziko použití dodaných zbraní v eskalaci existujících konfliktů. Zadostiučinění z toho, že naše varování bylo oprávněné, však pociťovat nelze. Konflikt v průběhu několika srpnových dnů eskaloval do otevřené vojenské konfrontace mezi Gruzií a Ruskem, které vojensky (nejen) podporuje neuznanou vládu Jižní Osetie. Oběťmi těchto bojů se staly stovky mrtvých civilistů, příslušníci mírových jednotek a desetitisíce lidí nucených opustit své domovy (bez faktické možnosti návratu). Podle zpráv lidskoprávních organizací (Human Rights Watch, Amnesty International, Memorial) se v průběhu konfliktu dopouštěly porušování mezinárodního práva i lidských práv všechny bojující strany konfliktu. Ruská i gruzínská strana v průběhu konfliktu použila tzv. kazetové bomby, jejichž oběťmi jsou převážně civilisté, obě strany mučily zadržené osoby, jihoosetské síly se často s vědomím ruské strany dopouštěly ničení gruzínských vesnic a vyhánění gruzínských obyvatel (Human Rights Watch v této souvislostí mluví o etnických čistkách). V důsledku vyhánění obyvatel z gruzínských vesnic se zvýšil počet gruzínských uprchlíků o minimálně osob, gruzínský útok na Jižní Osetii znamenal smrt minimálně pro 200 osob, odhady počtů osetských uprchlíků se pohybují v řádech tisíců až desetitisíců. Celá oblast, o kterou se v létě roku 2008 bojovalo, se i po několika měsících po skončení války nachází v situaci humanitární katastrofy, ve velké míře je zničena infrastruktura, v kavkazské zimě byli tamní obyvatelé dlouhodobě nuceni žít bez dodávek plynu z Gruzie, velká část z nich navíc zůstala kvůli válce bez střechy nad hlavou. Konflikt se částečně přenesl i do další odtrženecké oblasti Gruzie do Abcházie. I zde byly použity zbraně z naší země, tentokráte však na straně abcházských vojenských sil, které československý cvičný letoun L-39 Albatros použily proti gruzínské armádě jako lehký bombardér. O tom, jak jej získali, se spekuluje, pravděpodobně jde o letouny ještě z dob SSSR, které se do Abcházie dostaly z Čečenska. Po vypuknutí konfliktu o něm velká část českých médii jednostranně informovala jako o souboji demokratického režimu Gruzie s ruským medvědem. Snažili jsme se tedy diskuse o konfliktu obohatit o informaci, že Česká republika také nese za jeho eskalaci svoji odpovědnost, že porušování lidských práv se dopouštějí obě válčící strany a že kromě jiného tento konflikt ukázal potřebnost mezinárodní kontroly obchodu se zbraněmi. Materiál, který jsme k tématu vydali, zaujal nejen alternativní média, ale projevila o něj zájem i Česká televize, která ve svém zpravodajství zprostředkovala krátkou diskusi zástupce NESEHNUTÍ s představitelkou českého ministerstva zahraničních věcí. Při této příležitosti jsme medializovali také fakt, že Česká republika i v minulosti dovezla zbraně do zemí, které jsou různým způsobem zapojeny do řady ozbrojených konfliktů (Srí Lanka, Libanon, Izrael, Sýrie, Uzbekistán) a že i v roce 2007 vyvezla zbraně do dalších problematických destinací. Dvaceti bojových vozidel pěchoty (BVP) se například dočkala Rovníková Guinea, kde od roku 1979 vládne vojenská junta v čele s penzionovaným brigádním generálem Teodoro Obiang Nguema Mbasogoem, který se dostal k moci vojenským pučem (při němž nechal popravit předchozího vládce a svého strýce). Tento vládce bývá řazen mezi nejhorší diktátory světa, vedle severokorejského Kim Čong-ila či súdánského Omara Bašíra. Po skončení žhavé části konfliktu na Kavkaze jsme také vydali tiskovou zprávu vyjadřující se k použití kazetových bomb. Upozornili jsme na fakt, že v květnu 2008 zástupci více než sta zemí světa (vč. ČR) přijali v irském Dublinu Dohodu o kazetové munici (The Convention on Cluster Munitions), která zakazuje používání, výrobu, skladování a obchodování s tímto typem bomb. Je smutnou skutečností, že její největší výrobci a uživatelé, jakými jsou USA, Čína, Rusko, Indie, Pákistán a Izrael, dohodu nepřijali. V konfliktu o Jižní Osetii Rusko použilo vlastní kazetové bomby, Gruzie použila kazetové bomby z Izraele. Ke kavkazskému konfliktu jsme se vrátili Gruzinští vojáci, konflikt s Jižní Osetií, , Gori, Gruzie. Zdroj: i na konci roku 2008, kdy v rámci Týdne lidských práv proběhla diskuse pod názvem Válka na jižním Kavkaze. Vedle zpracovávání informačních materiálů ke kavkazskému konfliktu a jejich medializaci i v uplynulém období fungovala aktivita Jídlo místo zbraní. Díky existenci a spolupráci více brněnských skupin vyvíjejících podobnou činnost (rozdávání jídla lidem bez domova a poukazování na propojenost sociálních problémů s militarismem) funguje nyní v Brně pravidelné poskytování vegetariánského jídla brněnským bezdomovců každou sobotu. Aktivitě Jídlo místo zbraní vydatným způsobem pomáhá i místní restaurace, která pravidelně daruje vydatné porce na sobotní rozdávání. Činnost skupiny Jídlo místo zbraní při NESEHNUTÍ také doplnila distribuce benefečních veganských baget a gulášů na koncertech hudebních skupin, které tuto kampaň podporují, šíření tématických informačních materiálů a prezentace výstavy o smyslu aktivity Jídlo místo zbraní.

19 programy Informacemi proti nadvládě marketů Autor: Milan Štefanec, koordinátor programu Zaostřeno na hypermarkety V roce 2007 zaplatily nákupní řetězce v ČR za svoji reklamu více než 2,5 miliardy korun. Přes 95 % českých domácností dostává do schránek reklamní letáky obchodních řetězců. Celá třetina z nich přiznává, že se jimi řídí a nakupují podle nich. V roce 2008 lidé v těchto nákupních centrech utratili rekordních 312 miliard korun. To je jen několik statistických údajů o obrovské síle reklamy řetězců. Proto vedle kampaně namířené proti plánu postavit velký hobbymarket v brněnské městské části Ivanovice (o ní podrobně informuje ve svém článku Jiří Koželouh) jsme se zaměřili především na informační aktivity programu Zaostřeno na hypermarkety s cílem aspoň částečně vyvážit jednostrannou sebeprezentaci marketů. Díky tomuto našemu úsilí si nyní můžete objednat již čtvrté aktualizované vydání letáku Hypermarkety příliš drahá sleva. Vytvořili jsme také zbrusu nový materiál nazvaný Nákupní centra zahraniční zkušenosti, ze kterého se dozvíte nejen kdy a kde bylo postaveno první velké nákupní centrum či jaký dopad na podobu obchodu měla snaha rakouského emigranta oživit předměstí amerických měst, ale především jak se země převážně západní Evropy vyrovnávají s negativními vlivy obřích obchodních center a jaká na ně uvalují regulační opatření. Společně s novými infomateriály jsme také vyrobili zcela novou putovní výstavu, která se od té předchozí liší především novými a aktuálními informacemi, ale také slušivou grafikou a odlehčeným provedením, takže k jejímu transportu již není třeba osob schopných přenášet 25 kg balík neuchopitelného formátu. Výstavu i nové infomateriály si můžete od nás objednat, či si je prohlédnou v elektronické podobě na Publikačně jsme využili také výstupy našeho semináře ze začátku roku 2008, díky čemuž vznikl sborník textů nazvaný Nákupní řetězce nové výzvy. Sborník je určen těm, kteří hledají informace o stavu zaměstnaneckých práv v nákupních řetězcích, o vztahu nákupních center k územnímu plánování a které zajímá, jaké jsou trendy v maloobchodu v ČR či nákupní zvyklosti českých zákazníků a zákaznic. Pokud nevíte, co je to lokální multiplikátor, jak se počítá či jak souvisí s vlivem nákupních řetězců na region, kde působí, najdete odpověď právě v novém sborníku. Vedle uvedených témat pak sborník obsahuje několik případových studií, kdy se veřejnost dostala do konfliktu s plány na výstavbu marketů a také návod, jak se mohou občané a občanky zapojit do procesů, ve kterých se o výstavbě center rozhoduje. Poslední uvedené téma je detailně rozvedeno i v nejčerstvější publikaci NESEHNUTÍ. Už její název Jak na nákupní centra praktický manuál naznačuje, jaký je její obsah a smysl. Na 25 stranách textu se dozvíte, jak krok po kroku postupovat, když si např. váš městský park, dětské hřiště či místní mokřad vyhlédne za místo svého budoucího působiště některý z provozovatelů super či hypermarketů. Manuál je určen především občanům a jejich iniciativám, kterým radí, jak se dá založit občanské sdružení, jak získávat informace od úřadů, jaké možnosti jim skýtá územní plánování, proces posuzování vlivu staveb na životní prostředí či územní a stavební řízení. Uvedená Praktický manuál Jak na nákupní centra témata jsou spojena právě s další expanzí nákupních center, ale užitečná budou všem, kteří se chystají sestavit petici, uspořádat místní referendum či medializovat problém, kterým se zabývají. Publikaci uzavírají opět případové studie (tentokráte ty, kdy ve sporu s marketem zvítězili občané) a zkušenosti občanského sdružení Lidé proti Lidlu z jeho veřejné kampaně. Na začátku roku 2009 pak vydáme aktualizaci výzkumu expanze nákupních center za rok 2008 a připravujeme analýzu rozvoje prodejen obchodních řetězců v ČR za roky V první polovině roku vytiskneme také novou publikaci se zajímavými informacemi a překlady textů o působení velkých řetězců v zahraničí např. o čem píše německá Černá kniha Lidlu, jak se projevuje moc diskontů v Německu, jaké jsou společenské dopady supermarketů ve Velké Británii či jejich vliv na životní prostředí přesahující hranice států, kde působí. Při popisu zahraničních zkušeností s řetězci neopomineme ani největšího z nich- americký Wal-Mart. Objednat si od nás také můžete DVD s českou verzí dokumentu o úspěšném boji zaměstnanců v Polsku působícího diskontního řetězce Biedronka se svým zaměstnavatelem. Kromě vydávání informačních materiálů a účasti v kampani proti výstavbě hobbymarektu v Brně-Ivanovicích proběhlo za naší účasti několik přednášek Obsahuje texty a návody pro veřejnost o tom, jak se účastnit celé škály posuzovacích a rozhodovacích procesů o expanzi nákupních řetězců. V manuálu NESEHNUTÍ využilo své mnohaleté zkušenosti s informačními, vzdělávacími i poradenskými aktivitami zaměřenými na negativní dopady nákupních center na životní prostředí a účast veřejnosti, ale také s přímými kampaněmi proti konkrétním záměrům. Obsahem manuálu jsou kapitoly o získávání informací a orientaci v záměrech a stádiích rozhodování, plánování, posuzování a správních řízeních, problematice vlastnictví pozemků a vedení veřejných kampaní. Publikace je doplněna třemi případovými studiemi a přílohou s rozcestníkem a sadou kontaktů a odkazů. Manuál má rozsah 28 stran + příloha, formát A5 a je vytištěn na recyklovaném papíře. Je také bohatě ilustrovaný. Manuál si můžete objednat na u: brno@nesehnuti.cz nebo na telefonu Pro neziskové organizace, místní iniciativy či úřady je manuál zdarma. Uvítáme zejména další šíření. Manuál je také možné si stáhnout v elektronické podobě na: 19

20 programy a besed v různých částech republiky. Putovat začala i nová informační výstava, vydali jsme sérii tiskových zpráv, nadále shromažďujeme informace pro naše webové stránky a pro náš internetový registr obchodních řetězců. S jeho přípravou nám můžete pomoci i vy najdete-li zajímavý článek, statistiku, analýzu, výzkum apod. týkající se nákupních center (jak v ČR, tak i v zahraničí), budeme rádi, když nám jej pošlete na monitoring@hyper.cz. Budete-li se chtít přímo zapojit do některé z aktivit programu, napište nám na adresu info@nesehnuti.cz. 20 Brněnský multikulturní Mikuláš Autorka: Barbora Zavřelová, dobrovolnice programu Bezpečí pro uprchlíky Je , 13:30 hod. a já spolu se dvěma dobrovolnicemi přijíždím autobusem číslo 405 do Zastávky u Brna. Po zdlouhavém podupávání v autobuse jsme velmi rády, že následující pendlování mezi Zastávkou a Brnem absolvujeme už jen autobusem, který nám byl poskytnut Správou uprchlických zařízení. Momentka z mikulášské oslavy pro malé uprchlíky a uprchlice. foto: Ondřej Zvěřina Přebíháme koleje, po bahnitém kopečku se kloužeme ke garážím a po pár minutách se před námi rýsuje známá bílá budova. Navzdory naší domluvě, že na každou rodinu, která přislíbila účast na Mikulášské, zaklepeme, jakmile zařídíme vše nezbytné pro výjezd z tábora, aby nemuseli zbytečně mrznout, čekají na nás v plném počtu před táborem a svorně mrznou. Naštěstí se ale na všech zčervenalých tvářích zračí natěšenost na mikulášské odpoledne. Jediný pan řidič se zdá být nepatrně otrávený čekáním. Rychle proto naskáčeme do autobusu a jedeme směr Brno. Při nástupu se ke mně řidič otáčí se slovy: A do těch Řečkovic mě nasměrujete, já se v Brně nevyznám! Má vize pohodové jízdy naplněné štěbetáním s dětmi bere s tím vykřičníkem za své. Většinu cest, které podnikám, trávím totiž na zadním sedadle, s očima spíše v knize než na ubíhající krajině. Lehce vystresovaná si tedy sedám vedle řidiče, bedlivě sleduji informační tabule podél cesty a snažím se navigovat. Před 15. hodinou přijíždíme na Gymnázium Terezy Novákové (uf). Stoupám si do středu silnice, abych všem zaručila bezpečný přechod. Nakonec i já bezpečně přecházím a už vidím nastrojeného pana učitele Vojtu, jak všechny vítá a zve dovnitř. Ve škole na nás čekají studenti nejvyššího ročníku, jež se po krátkém přivítání chápou dětí a jdou jim předvést, co si pro ně připravili. U holčiček má největší úspěch výtvarná dílna, u kluků počítačové hry. Maminky sedí na chodbě a vykládají a vykládají. Asi po hodince hraní přijíždí televize a trochu nám komplikuje situaci, jelikož se svou aparaturou potřebnou k natočení rozhovorů a srdcebolných záběrů dětských uprchlíků zabírá polovinu výtvarné dílny. Pak přijíždí další televize Po 16. hodině je Mikuláš připraven a svolává se svými dvěma pomocníky děti. Já se dovnitř nedostanu dva štáby, mikulášská trojice a třicet dětí zabírají každý centimetr místnosti. Po několika písničkách a pár slovech děti nadšeně vybíhají ven a trhají nadité balíčky, takže předpokládám, že vše proběhlo, jak nejlíp mohlo. Některé děti se předhánějí v konzumaci dobrůtek, jiné si nechávají nedotčený balíček na pak. Po chvíli už všichni hrají hry v tělocvičně a uřícení se přibíhají občerstvit. Vždy co nejrychleji, aby mohly zase rychle za ostatními. Už se ale blíží 18. hodina a paní uklízečka s mopem v ruce nervózně přešlapuje poblíž tělocvičny. Pobereme tedy všechny balíčky, zakryjeme krky, ruce, uši a jdeme se rozloučit. Pan učitel i studenti nám děkují, že jsme přijeli, a přejí nám šťastnou cestu. Vycházíme ze školy a pátráme po autobuse. Stojí za školou a už nás očekává. S Klárou se loučíme s dětmi i rodiči, moc jim děkujeme za krásné odpoledně a na totéž odpovídáme, že není zač. S úsměvem na rtech máváme odjíždějícímu autobusu. Pak už se vydáváme domů, kde si nad horkým čajem pochvalujeme, jak jsme to zvládly.