GÜNT E R Ž I D OVST V Í

Transkript

1

2 GÜNT E R STE M B E RG E R KL A S I C KÉ Ž I D OVST V Í

3 GÜNTER STEM BERGER Klasické židovství Kultura a historie rabínské doby V Y Š E H R A D

4 Na přebalu Reliéf za synagogy v Kafarnaum 1. stol. po Kr. Günter Stemberger, Das klassische Judentum Copyright Verlag C. H. Beck ohg, München 2009 Translation Marie Holá, 2011 ISBN:

5 OBSAH Předmluva Úvod I. Historický přehled A. PA L E S T I N A V OBD OBÍ TA N A I T Ů Židovská válka a zničení Chrámu Povstání Bar Kochby Uša a Bejt Še arim: ustálení poměrů B. PA L E S T I N A V D OBĚ A MOR A I T Ů Krize římské říše ve 3. století Přijetí křesťanství v římské říši: následky v Palestině Iulianus a obnova Chrámu Židovská legislativa křesťanských císařů Perská invaze a dobytí Araby C. B A BY L ONIE D O N A DV L Á DY A R A BŮ Počátky babylonské diaspory Babylonie v období amoraitů D. D OB A G AON Ů Babylonie Palestina II. Organizace rabínského judaismu A. ŽID OVSK Á S A MOSPR ÁVA V PA L E S T I NĚ Patriarcha Otázka sanhedrinu Správa obcí a soudní moc

6 B. ŽID OVSK Á S A MOSPR ÁVA V B A BY L ONII Exilarcha Židovská soudní moc C. R A BÍ N Počátky rabinátu Jak se stát rabínem Povinnosti a hospodářská situace rabína Vliv rabínů D. S Y N AG O G A Počátky Architektura Synagogální úřady Bohoslužba Kázání Synagoga jako centrum obce Rabíni a synagoga E. Š KOL S T V Í Základní školství Rabínské školy v Palestině Rabínské akademie v Babylonii Rabínské vzdělávání dospělých v Babylonii III. Náboženský svět rabínů A. Z J E V ENÍ ZE SINA J E B. R A BÍ NS K Á HER MENEU T I K A C. H A L AC H A Darování Tóry na Sinaji Vývoj halachy Rozsah náboženského práva Zdůvodnění a zhodnocení přikázání

7 5. Dobrovolné znesnadnění halachy Skutečný význam halachy Radost ze Zákona D. H AG A DA Podstata, rozsah a význam hagady Hagada a dějiny E. M YS T I K A Ma ase be-rešit Ma ase merkava IV. Kulturní rámec A. ŽID OVS T V Í A HEL ÉNISMUS Rabíni a řečtina Rabíni a řecká moudrost Homérská exegeze a rabínské výklady Písma B. ÍR Á NS K É V L I V Y V B A BY L ONS K ÉM ŽID OVS T V Í? C. ŽID OVS T V Í A K Ř E S ŤA NS T V Í Historický vývoj Židovská tradice u církevních otců Patristická polemika proti Židům Reakce rabínů D. R A BÍ NI A GNÓ ZE E. R A NÉ ŽID OVSK É U MĚNÍ Překonání zákazu zobrazení Přejímání pohanských motivů Biblické scény Židovské výtvarné motivy Konec židovského výtvarného umění

8 F. P OD ISL Á MS KOU N A DV L Á D OU Vliv judaismu na islám Židovská reakce na arabskou nadvládu Karaité: ohrožení rabínského dědictví Kanonizace rabínské tradice Přehled událostí Redakční poznámka Bibliografie Zkratky a zdrojové texty Rejstřík osobních jmen Rejstřík místních názvů Rejstřík vybraných pojmů Rejstřík spisů

9 PŘEDMLUVA Během třiceti let, které uplynuly od prvního vydání této knihy, se zkoumání starověkého židovství zásadním způsobem proměnilo. Historikové dnes čtou rabínské prameny kritičtěji; znalosti z historie Palestiny pozdní antiky byly obohaceny množstvím archeologických objevů. Je hezké být svědkem a přímým účastníkem postupného vývoje a významné proměny celé oblasti bádání, i když kvůli tomu mnohé z dříve napsaného pozbylo platnosti. Knihu věnuji památce zakladatele vídeňské judaistiky Kurta Schuberta ( ). Günter Stemberger P Ř E D M L U VA 11

10 ÚVOD Rabínskou dobu v širším smyslu od zničení Chrámu v roce 70 až do konce působení rabínských akademií kolem roku 1040 můžeme právem označit jako období klasického židovství. Klasické proto, že byly položeny základy všeho, co židovství později utvářelo a do dnešních dní na židovský život aktivně působí. Osvícenství a Moses Mendelssohn, vzestup židovského nacio nalismu v 19. století, vyhlazení východního židovstva za vlády nacionálního socialismu a založení Státu Izrael to vše sice zapříčinilo veliké změny, ale tradiční kořeny nelze opomenout. Podstatnou část daného období představuje vznik a rozvoj rabinátu a jeho ideálů: rabín reprezentuje židovství, v němž Chrám nahradila Tóra; židovství, které se vzdalo snu o vlastním státě a jehož existence se postupně přesouvá do diaspory. Ačkoli se Židé zřekli politického uspořádání, nespokojili se s náboženskou uzavřeností; svými nároky zahrnuli veškerý život svého společenství. G. F. Moore chápal rabínské židovství jako normativní, jednotné hnutí, čímž nadlouho ovlivnil jeho vnímání. Tento přístup je možný jedině za předpokladu, že zohledníme pouze ty proudy judaismu, které se projevily v rabínské literatuře a prosadily v pozdějším judaismu. V průběhu času jistě získaly normativní sílu, ale bádání posledních desetiletí jasně prokázalo jednostrannost tohoto postoje, jenž nebere v úvahu kulturní prostředí, v němž se židovství utvářelo. Na judaismus samozřejmě působilo okolní prostředí, ačkoli to z rabínské literatury není vždy na první pohled patrné. Rabínské židovství stejně jako židovství v období Druhého chrámu se muselo vyrovnávat s kulturou své doby a přejalo mnohé z představ i myšlenek helénismu. Nemohlo se vyhnout náboženským směrům gnóze ani střetu s křesťanstvím. Jednostranná tradice rabínské literatury s určitými kompromisy víry se sice mohla v normativním židovství zachovat, ale esotericko-mystické texty a liturgická poezie dokládají větší rozmanitost, než jsme dříve byli ochotni připustit. Nesmírnou a nečekanou šíři myšlenkových i životních forem v rámci židovství rabínského období však odhalily především archeologické vykopávky a při nich objevené památky židovského umění. Tuto epochu Ú V O D 13

11 pochopíme jedině tehdy, zohledníme-li bohaté množství vlivů a nebudeme-li se spoléhat výlučně na samotné rabínské spisy. Je třeba prozkoumat také společenskou strukturu židovské obce v rabínské době. Bylo by naivní domnívat se, že ihned po zničení Chrámu byli za nové vůdce uznáni učenci z Javne a jejich následovníci. Jakým způsobem se prosazoval vůdcovský nárok patriarchů v Palestině, exilarchů v Babylonii a rabínů v obou centrech židovského života v talmudické době? Zde nelze počítat s přímočarým vývojem, spíše musíme předpokládat tuhý zápas o vládu vedený jistě nejen ve znamení náboženství. V souvislosti s nástupem nových židovských vůdců je třeba mít na zřeteli i hospodářské a politické okolnosti, ačkoli tento proces můžeme kvůli jednostrannému tradování jen stěží rekonstruovat. V rabínské tradici vládne silná tendence zobrazovat přání jako realitu, pomalu se vyvíjející vztahy v počátcích antedatovat a sporná stanoviska představovat, jako by byla od počátku jasná. To je nutné mít na mysli, chceme-li zachytit obraz doby odpovídající skutečnosti. Naše pojetí rabínského židovství se snaží pravdivě představit celistvou historickou skutečnost; alespoň ve zkratce nastiňujeme některé vnější dějinné okolnosti, jako je sociální a hospodářský vývoj či vztah vládnoucích sil k židovské společnosti; pokoušíme se vylíčit kulturněhistorické souvislosti a přiměřeně zdůrazňujeme náboženské právo, halachu, vzhledem k rozmanité narativní tradici a jiným formám hagady. Židovství není v první řadě náboženství víry, ale náboženství činu, ačkoli ve skutečnosti lze jen stěží jedno od druhého oddělit. Po dlouhou dobu mohli rabíni podstatněji ovlivňovat židovský život pouze prostřednictvím halachy. Náboženské představy hagady se naproti tomu do paměti lidu vryly hlouběji, nebylo však možné je usměrňovat stejně jako způsoby chování. Samozřejmě ihned vyvstává otázka, do jaké míry se lidé rabínskou halachou opravdu řídili. Ani zde nemůžeme počítat s tím, že by nám rabínská tradice poskytla věrný obraz skutečnosti. Zmíníme rovněž periodizaci dějin v dané době. V dopise Šeriry Gaona z 10. století a dále v Knize tradice Avrahama ibn Dá uda z 12. století se prosazuje dělení do čtyř období, která jsou pojmenována podle rabínských učitelů své doby: přibližně do roku 200 trvalo období tanaitů (tana z hebr. šana, tj. opakovat, učit ), asi do roku 500 období amoraitů (amar, mluvit ); dobu savoraitů v století (savar, domnívat se, myslet ) vystřídalo období gaonů (vznešení představitelé škol, akademií), které skončilo kolem roku Označení jednotlivých učitelů a podle nich pojmenované peri- 14 Ú V O D

12 ody vyjadřují dobovou spojitost s tradicí. Členění je podáno z rabínské perspektivy a tato tradice se stala platnou pro celou židovskou historiografii. Pro rabíny bylo přirozené dělit dějiny podle vývoje vlastní učenecké tradice. Přejímání této periodizace však může ovlivnit pojetí historie, a tohoto rizika si stále musíme být vědomi. Nakonec je třeba uvést na pravou míru časové vymezení zejména počátku a konce rabínského období. Zničení Chrámu v roce 70 jistě nebylo okamžitě vnímáno jako přelomová událost, která de facto rozdělí židovské dějiny na dva úseky; nejpozději ve 2. polovině 2. století už je však lidé chápali jako nový počátek. Přechod od doby Chrámu, v níž se kněží těšili i politickému významu, do doby bez Chrámu, během které usilovali o větší vliv na formování náboženského života rabíni, se brzy začal považovat za rozhodující mezník židovských dějin. Stejně významný, ačkoli ne tak zřetelný, byl také konec gaonského období. Působení rabínů skončilo; jejich myšlenky dostaly písemnou podobu a za pomoci dobře organizovaného babylonského vzdělávacího systému byly dále rozšiřovány i mimo oblast původního rabínského vlivu. Ani uzavření babylonských akademií v Suře a Pumbeditě nemohlo zadržet šíření rabínského myšlení do tehdejšího židovského světa. První křížová výprava v roce 1096 zasadila židovským dějinám hrubý zásah z vnějšku, který jako by byl uvnitř židovství do jisté míry očekávaný: Palestina ani Babylonie už nepředstavovaly židovská centra diaspora v severní Africe a Evropě postavená na rabínských základech se osamostatnila. Ú V O D 15

13 I. Historický přehled

14 A PALESTINA V OBDOBÍ TANAITŮ 1. Židovská válka a zničení Chrámu První kontakty mezi Římem a palestinskými Židy byly navázány během povstání Makabejských. Z pohledu židovské strany zpočátku slibovaly výhodné přátelství. Brzy však zřetelně vyšly najevo římské mocenské zájmy: V roce 63 př. n. l. se znesváření hasmonejští bratři Aristobúlos II. a Hyrkán II. odvolali k Pompeiovi, jakožto smírčímu soudci; ten učinil krátký proces. Podrobil si Jeruzalém a navenek nezávislé Judsko podřídil dohledu římských legátů z provincie Sýrie. Mezi další zásahy Říma patřilo jmenování Heroda králem (40 př. n. l.) a vyslání vojenské pomoci, když Herodes o tři roky později dobýval Jeruzalém. Brzy po Herodově smrti (4 př. n. l.) připadlo Judsko pod přímou správu Říma (6 n. l.), kterou jen nakrátko přerušila vláda Agrippy I. (41 44). Neschopnost a špatné hospodaření římských místodržících roznítilo židovský odpor, který se zpočátku týkal jen nepatrné části obyvatelstva soustředěné ve skupinách sikariů ( mužů s dýkami ) a zélótů ( horlivců ); brzy ovšem zasáhl také radikální křídlo farizejů a nakonec i příslušníky kněžské aristokracie. V roce 66 vypuklo protiřímské povstání. Židovští vzbouřenci mohli být optimističtí: římská říše byla nespokojená s Neronovou vládou, což ji oslabovalo; počítalo se také s podporou Židů v parthské říši, z níž nakonec zbyly jen falešné naděje. Římané nejprve nebrali povstání vážně. Římské vojenské akce ještě zpomalily zmatky v Římě po Neronově smrti v roce 68, a tak se povstalci udrželi po celé čtyři roky. Jeruzalém obsadil teprve Titus, který převzal vrchní velení v Palestině namísto svého otce Vespasiana, jenž byl roku 69 jmenován císařem. Dne 9. avu roku 70 prolomili obléhatelé chrámové zdi; následujícího dne Chrám lehl popelem a brzy se celé město ocitlo v římských rukou. Ještě téměř další čtyři roky trvalo dobývání posledních židovských pevností (Héródeion, Machairús, Masada), rok 70 však znamenal vlastní konec židovského státu. 1. Ž I D O V S K Á VÁ L K A A Z N I Č E N Í C H R Á M U 19

15 Válka proti Římu přinesla řadu následků. Římané nově uspořádali judskou správu: provincie Iudaea, která byla dosud podřízena syrským legátům, se osamostatnila a od nynějška ji spravoval císařský legát; římské vojenské oddíly byly posíleny Jeruzalém, dosud nevýznamná vojenská základna, se stal táborem legio decima Fretensis a kromě toho získal pomocné oddíly. Kaisareia už tedy nebyla hlavní vojenskou základnou, avšak zůstala administrativním centrem. Během války se země vylidnila. Josephus Flavius (BJ VI,420nn) a Tacitus (Historie V,13) se v informacích o židovských ztrátách rozcházejí a oba značně přehánějí; přesto J. Juster počítá s tím, že tato válka a její důsledky zmenšily židovské osídlení Palestiny přibližně o třetinu. Půda, kterou vlastnili v boji padlí nebo zajatí Židé (podle Josepha Flavia, BJ VII, půda všech Židů), připadla Římu; došlo k nové organizaci správy císařského dědictví a monopolní správy. V souvislosti s těmito římskými opatřeními je patrně třeba chápat mišnaický sikarijský zákon (např. Git V,6) zaručující zákonným židovským majitelům zpětné odkoupení půdy ztracené v průběhu povstání nebo po něm a tam, kde to možné nebylo, chtěl židovské vlastnictví takové půdy pojistit. (Zmíněná opatření byla znovu zavedena po povstání Bar Kochby. Zda se jméno židovských zákonů odvozuje od sikariů nebo souvisí s lex de sicariis, který zapovídal kastraci a poté i obřízku, zde nehraje roli.) Římská správa se snažila o obnovu zpustošených míst, což způsobilo nárůst počtu pohanského obyvatelstva. Rok 70 znamenal s ohledem na jeho následky natolik dramatický zvrat v židovských dějinách, že se v rabínské době příležitostně dokonce uváděla datace od zničení Chrámu (například na náhrobcích v Sóaru nedaleko Mrtvého moře). Hlouběji než vnější změny zapůsobily vnitřní důsledky zničení Chrámu. Římané sice nezakázali jeho obnovení, ale skutečnost, že namísto chrámového poplatku nastoupila daň fiscus Judaicus určená chrámu Jupitera Kapitolského v Římě, mohla sotva podpořit myšlenku na rekonstrukci svatyně. Autoři apokalyptických spisů, např. 4. knihy Ezdrášovy nebo 2. knihy Bárukovy, ale i rabíni vykládali pád Chrámu v roce 70 podle předobrazu jeho zničení v roce 586 př. n. l., po němž tehdy poměrně rychle následovala rekonstrukce. Cožpak se něco podobného nedalo očekávat i nyní? Co podstatného se změnilo? 20 A. PA L E S T I N A V O B D O B Í TA N A I T Ů

16 Atmosféra po roce 70 byla beznadějnější než v roce 586. Zpočátku se pro obnovu Chrámu nedělalo nic. Ostrá kritika zbožnosti zaměřené na Chrám dosvědčená spisy z Kumránu i z Nového zákona zřejmě neminula svůj cíl. Válka a zničení Chrámu rozložily nejrůznější židovské skupiny v samých základech, především šlo o strany odporu, ale také o saduceje orientované na Chrám; naproti tomu křesťanská obec se od židovské společnosti sama poměrně jednoznačně distancovala. Zbyli tedy především farizejové, kteří se už před rokem 70 naučili žít zbožným židovským životem i bez Chrámu a doma, v rodině se snažili dodržovat celý Zákon tj. i ta přikázání, která souvisela s Chrámem; chtěli strhnout zeď mezi kultickým a profánním. Jochanan ben Zakaj, považovaný za zakladatele rabínského judaismu, má podle rabínské tradice zásluhu na tom, že židovský lid po katastrofě v roce 70 vstoupil do nové doby. Ve zprávách o Jochananově útěku z obléhaného Jeruzaléma, jeho vystoupení před Vespasianem a o založení nového centra v Javne (Git 56a b aj.) nelze oddělit historii od legend. V Javne, městě v císařském držení ležícím na pobřeží Středozemního moře, kolem sebe Jochanan po roce 70 shromažďoval muže nejrůznějších zaměření, kněze, učence, farizeje i další, kteří usilovali o vytvoření nového židovského života bez Chrámu. Tradice Ben Zakajovi připisuje vůdcovství jeruzalémských farizejů před rokem 70, jak ale dokládá J. Neusner, jeho příslušnost k této straně ve zmíněné době nelze nijak dokázat. Patrně pocházel z okruhu učenců Zákona, kteří během desetiletí před zničením Chrámu utvořili vlivnou společenskou vrstvu. Jejich vzor, tj. studium biblického textu jakožto středobod života, převzali rabíni; studium Písma a s ním spojené tradice zaujalo místo chrámové služby. Podle svědectví rabínů se Jochanan ben Zakaj v Javne staral především o otázky ritu a liturgie, jejichž pravidla musela být po zničení Chrámu znovu ustavena. V jakém rozsahu vzali palestinští Židé nové normy na vědomí, nevíme; mnozí asi o Jochananově počínání vůbec nevěděli. Ani Římané jej pravděpodobně nikdy neuznali jako zástupce palestinských Židů, nanejvýš jeho činnost trpěli. Význam smělé cesty, která se započala v Javne, se ukázal až později. Nevíme ani, jak dlouho Jochanan ben Zakaj nové centrum v Javne vedl. Patrně už mezi lety 80 a 90 na jeho místo nastoupil Gamli el II., syn Šim ona ben Gamli ela I., jednoho z vůdčích farizejů z doby před rokem 70. Díky svému původu byl Gamli el schopen poskytnout činnosti v Javne větší podporu 1. Ž I D O V S K Á VÁ L K A A Z N I Č E N Í C H R Á M U 21

17 než Jochanan, mnohými opovrhovaný jako přeběhlík. Pozdější vyprávění (Bra 27b 28a aj.) hovoří o Gamli elově dočasném sesazení: nakrátko jej vyštval zástupce staré vládnoucí vrstvy, kněz a Ezdrášův potomek El azar ben Azarja. Podobné příběhy dokazují, že nahrazení kněží rabíny se neobešlo bez problémů; z historického hlediska je ale zmíněná příhoda bezvýznamná. Tradice z Edu VII,7, podle níž se Gamli el odebral do Sýrie vyžádat si povolení od vlády, snad svědčí o jeho úsilí dobře vycházet s římskými úřady. Nelze však prokázat, zda Římané jeho vedoucí postavení potvrdili. V rabínské literatuře často zmiňovaná výprava do Říma (Sifrej Dt 43, F. 94 n; BB 74b aj.), kterou Gamli el podnikl spolu s dalšími rabíny, může být sotva považována za oficiální delegaci s cílem intervenovat u římské vlády; hrozivé pronásledování Židů za Domitiana, které mělo být popudem k cestě, nebylo doloženo, přestože tento císař nechal popravit příslušníky vlastní rodiny za to, že se přiklonili k židovství. Často se dočítáme o synodě v Javne, která za Gamli ela v letech uzavřela biblický kánon a kvůli novelizaci požehnání proti heretikům v modlitbě osmnácti požehnání (Šmone esre) zapříčinila vymezení vůči křesťanství. Synoda je ve skutečnosti konstrukcí H. Graetze z 19. století a nelze ji doložit. Toto pojetí mylně spojuje řadu významných rozhodnutí přijatých v delším časovém úseku (mezi lety 70 až 132). Při utváření židovské společnosti po roce 70 jistě docházelo k pokusům o nastolení co možná největší jednoty; můžeme však pochybovat o tom, zda bylo vhodným prostředkem právě Gamli elovi připisované prohlášení o zatracení minim těch, kteří odbočili ze společné cesty, včleněné do každodenní modlitby. Snahy z Javne vyjasnit postavení některých biblických knih měly pouze okrajovou souvislost s kánonem a v žádném případě neznamenaly jeho konečně ustavení. Obě opatření měla být reakcí proti nastupujícímu křesťanství. Ve skutečnosti se však zaměřovala proti jakémukoli ohrožení židovské jednoty, nejen proti jedné určité skupině. Nevíme, co konkrétně způsobila; jejich úspěch byl spíše dlouhodobý. Datum smrti Gamli ela II. nám není známo; většinou se uvádí, že zemřel mezi lety 100 až 120. Vedení centra v Javne ovšem nepřešlo přímo na jeho nejstaršího syna Šim ona. V letech před vypuknutím Bar Kochbova povstání (132) nestálo v popředí samotné Javne, význam měla spíše autorita jednotlivých významných učitelů, jako byli Akiva a Jišma el; jim jsou připisovány značně odlišné principy výkladu pro systematické vyvození halachy z Bible. 22 A. PA L E S T I N A V O B D O B Í TA N A I T Ů

18 Jišma el vyučoval v jižním Judsku, Akiva především v Bnej Brak poblíž dnešního Tel Avivu. Kromě toho existovala další centra rabínské učenosti, například Lod. 2. Povstání Bar Kochby Během Traianova parthského válečného tažení vypuklo v roce 115 pravděpodobně mesianisticky orientované povstání židovské diaspory. Zahrnovalo židovské obce v Egyptě, Kyrenaice, na Kypru a nakonec také v parthských oblastech, které byly Traianovi podřízeny. Římským oddílům se povstalce podařilo porazit až v roce 117. Zda se vzpoury účastnili i palestinští Židé, zůstává předmětem dohadů. Potvrzovala by to zejména poznámka v Hadrianově životopise V,2 (Historia Augusta), podle níž na počátku Hadrianovy vlády (v roce 117) měly odbojného ducha projevovat i Libye a Palestina. Tato neurčitá zmínka a podobně nejasné narážky v textech církevních otců by mohly být podpořeny skutečností, že Traianův generál Luisus Quietus, který spolu s Q. Marciem Turbem povstání potlačil, byl poté jmenován místodržícím v Palestině. Také rabínské texty se na několika místech zmiňují o Kitově válce (Sota IX,14 aj.), která je často chápána jako potlačení palestinského povstání Luisem Quietem. Důvěryhodné literární nebo archeologické doklady o římském vojenském zásahu v Palestině této doby však postrádáme. Bude tedy třeba připustit, že se palestinští Židé od tohoto povstání drželi stranou a vyslání Quieta jako místodržícího do Palestiny bylo opatřením čiré prozíravosti. Poslední velké židovské povstání proti Římu se vzedmulo roku 132; jeho příčiny jsou sporné. Někteří se domnívají, že v letech konečně v plné síle propukly nepokoje, které doutnaly od vzpoury diaspory mezi roky Pravdivá by mohla být svědectví, podle nichž Židy k poslednímu zoufalému odporu přimělo Hadrianovo rozhodnutí obnovit Jeruzalém, který sám v roce 130 navštívil, jako římskou kolonii Aelia Capitolina (Cassius Dio, LXIX,12,1 2), ačkoli jiné texty (např. Eusebiovy Církevní dějiny IV,6,4) stavbu Aelia Capitolina nevidí jako důvod, ale jako následek povstání. Také Hadrianův důrazný zákaz obřízky, která byla položena na úroveň kastrace, mohl být důvodem povstání, a nikoli trestem uloženým po vítězství nad židovskými povstalci. Po Hadrianově odjezdu panoval zpočátku klid. Teprve 2. P O V S TÁ N Í B A R K O C H B Y 23

19 roku 132 vypuklo povstání, které Římané nejprve nebrali dostatečně vážně, podobně jako předtím vzpouru v roce 66. Povstalcům se podařilo obsadit rozsáhlé oblasti v jižní Judeji. Jeruzaléma se nepochybně zmocnit nemohli; Galilea patrně do povstání nebyla zahrnuta. Vůdcem povstalců byl Šim on bar Koziba, kterého jeho příznivci pokládali za mesiáše. Také Akiva jej uznal za spasitele a viděl v něm naplnění proroctví o hvězdě z Jákoba (Nu 24,17; jta an IV,8, 68d). Po vzoru Nu 24,17 mu bylo pozměněno jméno na Bar Kochba, tj. Syn hvězdy. V roce 1952 byly ve vádí Muraba at u Mrtvého moře nalezeny dokumenty z prostředí Bar Koch bovy působnosti, v letech se v blízkém Nachal Chever našly dopisy s jeho podpisem; jde o cenná svědectví činnosti muže, o němž rabínská tradice po jeho nezdaru téměř bez výjimky mlčela. Jak vyplývá z dopisů, okamžitě po prvních úspěších začal Bar Kochba pracovat na vybudování pevné židovské správy; velké císařské statky v Judsku měly sloužit jeho vojsku. Jako symbol nově získané nezávislosti nechal razit mince, kterých se našlo nemalé množství. Často šlo pouze o nově vyražené římské peníze; datovány jsou počátkem povstání, například druhého roku svobody Izraele, někdy nesou heslo Za svobodu Jeruzaléma nebo nápis Šim on, vládce Izraele. Mnohé mince zobrazují stylizovaný Chrám jako příslib jeho očekávané obnovy; jmenovaný kněz El azar se patrně měl stát veleknězem. Odezva ze strany Říma byla váhavá. Místodržící Tineius Rufus situaci neměl pevně v rukou. Bylo posláno pro posily z okolních provincií; syrský legát C. Publius Marcellus přispěchal místodržícímu na pomoc jako velitel vojsk, ale bez úspěchu. Pravděpodobně v roce 134 byl na frontu poslán jeden z nejlepších římských generálů, místodržící Británie S. Iulius Severus. Následovala vleklá gerilová válka. Jediné opevněné město obsazené povstalci byl Betar, vzdálený jen několik kilometrů od Jeruzaléma; v roce 135, podle tradice dne 9. avu, tj. ve výroční den zničení obou Chrámů nejprve Nabukadnezarem a poté Titem, byla dobyta i tato pevnost. To znamenalo konec povstání, které si na obou stranách vyžádalo nesmírné krveprolití. Problémy prvních poválečných let byly stejné jako po roce 70. Iulius Severus zůstal ve funkci místodržícího provincie, kterou bylo třeba nově uspořádat. Její název se změnil z Iudaea na Syria Palaestina. Jméno Jeruzalém se přestalo oficiálně používat: Římané uskutečnili svůj starý plán a zřídili v Jeruzalémě vlastní město Aelia Capitolina, pojmenované po Aeliovi 24 A. PA L E S T I N A V O B D O B Í TA N A I T Ů

20 Hadrianovi a Jupiterovi Kapitolském. Na místě židovského Chrámu vztyčili sochu Jupitera. Židům byl přístup do města a jeho okolí zakázán pod hrozbou trestu smrti; pouze ve výroční den zničení Chrámu směli do Jeruzaléma přijít a oplakávat své neštěstí. Hospodářské následky povstání byly tíživé. Číselné údaje rabínské tradice o obětech povstání jsou sice přemrštěné, přesto můžeme stopy těchto drastických popisů (např. jta an IV,8, 68d 69a) doložit i díky střízlivějším informacím. Mnohá jména židovských sídel, známá z doby před povstáním, po něm přestala být zmiňována. M. Avi Jona se domnívá, že téměř polovina palestinských Židů vzpouru nepřežila. Židovskou půdu Římané drželi ještě pevněji (jak naznačuje i rabínské vyprávění o Hadrianově rozlehlé vinici, při jejíchž okrajích byli nakupeni mrtví z Betaru). Sikarijský zákon a jemu podobná opatření teď byla nutnější než kdy jindy, aby země mohla být opět navrácena židovským majitelům. Situace se vyostřovala vlivem mohutného vystěhovalectví zoufalých obyvatel do diaspory, především do sousední Sýrie. Rabíni se prostřednictvím nábožensko-právních zdůvodnění snažili lid přimět, aby ve Svaté zemi zůstal; za stejným účelem rozvíjeli vyhraněnou teologii o přednostech Izraele. O úspěších jejich snažení můžeme sotva něco říci. Bar Kochbovo povstání mělo v každém případě dlouhodobý vliv: v Judsku nyní Židé tvořili jen nepatrnou menšinu; centrum židovského života se přesunulo do Galileje, kde Židé dosud představovali většinu. Poválečné roky poznamenala rozličná římská opatření namířená proti praktikování židovského náboženství; nastal čas pronásledování, jak přehnaně zdůrazňuje rabínská tradice. Dočasně byla zrušena nejrůznější stará privilegia udělená Židům v otázkách šabatového odpočinku a práva shromažďování, přísně se dbalo na dodržování zákazu obřízky. Ti, kteří nařízení porušovali, byli popraveni, mezi nimi také Akiva, stoupenec Bar Kochby. 3. Uša a Bejt Še arim: ustálení poměrů Po smrti císaře Hadriana v roce 138 byla zmíněná opatření zrušena. Situace se uklidnila: palestinští Židé pochopili marnost protiřímského povstání; dokud byla zajištěna poklidná jednota říše, neměli Římané o náboženské pronásledování zájem. Antoninus Pius Židům povolil obřízku, ovšem pouze pro 3. U Š A A B E J T Š E A R I M : U S TÁ L E N Í P O M Ě R Ů 25