svět práce rainbow reportáž: rozhovor:

Transkript

1 Prosíme, kupujte jen od prodejců, kteří stojí na svém prodejním místě a mají platný průkaz! cena: 40 Kč / polovina pro prodejce 315 v prodeji od 14. října 2008 reportáž: rozhovor: svět práce rainbow PAVEL DIAS

2

3 EDITORIAL Vážení čtenáři, vážené čtenářky, známe ji všichni. Šlechtí. Když je kvapná, tak je málo platná, ale buď jak buď, nejsou bez ní koláče. Tak proč tolik z nás tak moc nebaví? Možná to bude v čase, který jí musíme věnovat a který ukrajuje podstatnou porci z našich dní (s. 7). Možná půjde o metody řízení, v nichž někdy platí mnohem slabší argument, když je opentlen tou správnou manažerskou hantýrkou a hlavně mocenskou pozicí toho, kdo s ním přišel (s. 8). Umí čeští pracující hájit své kolektivní zájmy? A co by se muselo změnit, aby to dokázali? Zeptali jsme se filozofa Martina Škabrahy a ekonoma Petra Gočeva (s. 9). A následovat bude reportáž současných trendech na trhu práce skrze příběhy lidí, jejichž přístup k profesi není v Česku stále ten nejčastější, i slovy sociologa Petra Kuchaře (s ). A na práci se podíváme ještě jednou, z historického pohledu: před nedávnem zesnulý Tomáš Baťa mladší byl členem významné podnikatelské rodiny, která v prvorepublikovém Československu zaváděla amerikanizované metody práce, což ji přineslo slávu u jedněch a reputaci vykořisťovatelů u druhých (s ). Naopak takřka z jiného světa bude reportáž, která vás zavede mezi hippies do srbských hor na tradiční setkání Rainbow, mezi ty co se rozhodli pro dobrovolnou skromnost, aby nemuseli tolik pracovat (s ). Ačkoli už jsou dospělí, žijí u rodičů, často nevycházejí z domu a prožívají svůj čas v dobrovolné izolaci. Japonští hikikomori jsou ale i ve své osamělosti spojeni s okolní společností víc než si myslí, reagují totiž na striktní kulturu, která přežívá i v současném Japonsku (s ). Rozhovor tentokrát představuje nepříliš známého, ale významného českého fotografa a pedagoga Pavla Diase (s ). Jedna reklama na whisky svého času hlásala, že Bůh je muž. Co se ale stane, když o něm začneme přemýšlet jinak a začneme v něm nacházet ženské charakteristiky? Vždyť přece stvořil muže i ženu k obrazu svému Mohl by být Bůh žena? A kdo by pak v nebi dělal domácí práce? Dozvíte se na s. 21. Andrea Novotná spojení Redakce Nový Prostor Vyšehradská 27/423, Praha Nové Město, tel.: (302) sms: redakce@novyprostor.cz OBSAH fejeton: generace reálu /Stern/ Pošli to dál 4 5 dějiny přítomnosti: boty do roboty /Klepárník/ ~: může být bůh žena? /Cozlová/ kultura: hudba /Veselý/ 21 svět práce Magorie práce a bláznovství volného času /Havlín/ 6 7 reportáž: Rainbow znamená všechny barvy duhy /Budka/ komiks: Samorost /Bažant, Novák/ křížovka kultura: divadlo /Šourek/ Fotografie na obálce: Pavel Dias 22 svět práce Práce ve vypouklém zrcadle /Pospíšil/ referát: Vězňové svého pokoje /Jirsa/ kultura: VÝTVARNÉ UMĚNÍ /Ptáček/ kultura: film /Procházka/ vábnička na příště rozhovor: pavel dias /Křížková/ kultura: LITERATURA /Marečková/ uličníci: soutěž vyhlášena /Budka/ Další číslo věnujeme výtvarnému umění, zvláště v jeho nezávislých, současných podobách. Těšit se můžete na rozhovor s mladou umělkyní Toy_Box, dějiny komiksu nebo streetart. Pokusíme se vám také přiblížit současnou podobu neonacistické scény. anketa svět práce Nezmapované území /Křížková/

4 Autor: Jan Stern Generace reálu Vážení čtenáři, Vy to víte, já to vím. Pravdu se dnes člověk dozví už jenom z odposlechů a tajných nahrávek. Přepis odposlechu je nový žánr nové doby, který nevyhnutelně časem vytlačí všechny žánry staré, neautentické, nudné, prázdné a falešné. Bohužel, k odposlechu se dostanete, jen pokud disponujete jistými prostředky buď technickými, nebo finančními. Nebo se musíte někomu hodit. Náš časopis bohužel těmito prostředky nedisponuje. Jeho nenasytní prodejci ubírají redakčním investigativcům celou polovinu z prodané ceny, navíc prudký ekonomický růst způsobuje, že prodejců je méně a méně, a tak nám do našeho investigativního redakčního mailu chodí jen nabídky na zvětšení penisu či na návštěvu internetového casina. (Na takové nabídky samozřejmě nereflektujeme, i když se tomu mnozí diví.) A tak už to vypadalo, že náš magazín upadne do průměru a stane se zcela zaostalým. Ale to je pryč. My ho máme, přátelé. Dostali jsme se ke zcela unikátnímu odposlechu, který vám prozradí leccos o prohnilém zákulisí české undergroundové žurnalistiky. Nejmenovaný šéfredaktor (dále jen Š): Tě bůh, přišli ti na účet ty kapři za ten poslední fejeton? Nejmenovaný redaktor (dále jen R): Jo, něco tam spadlo, ale řeknu ti, je to slabý. Š: Já vim. To víš, léto bylo špatný. Bárka de ke dnu. Kucí vopálený se málo snažili. R: Byste jim měli utáhnout šrouby, nefachčenkům, mám hypotéku! Š: My jim proženem faldy, neboj. Mladá chce bazén, rozumíš, chcem přistavit to patro... Taky potřebuju natankovat, co to pude nejvíc, než mě vyhoděj. To víš, tady se to střídá rychle. R: My povídej, ta Hníková vyletěla, jak namydlenej blesk. Š: No právě. Bych nerad šlápnul vedle. Vopatrně našlapovat, rozumíš. R: Tohle mi hlava bere. Koukal jsem na ty témata: autostop, poezie, ha ha ha. Tak to má bejt, vole, nenapadnutelný, prostě nečurat proti větru, já ti přeci rozumim, Saší. Š: No hlavně, aby to bylo vidět v těch tvejch tlachanicích. R: Jasně, nejsem dnešní. Piánko, srandičky, znáš mě. Š: Hlavně žádný radary, Iráky, rozumíš. Nebo se zas vozve nějakej pičus z... (nahrávka nesrozumitelná) R: Ježiš nešil. Nejsem Slačálek. Sem jak zubní pasta, přizpůsobim se každýmu tvaru tuby, vole. Já psal kosmetický rady i popisky k pornu, znám limity, proboha. Tohle je džob k nezaplacení, sem ti fakt vděčnej, žes mi tuhle kost hodil. Budu jí vobírat vopatrně a rozhodně nehodlám mlaskat. Š: No nevim, nevim. Ten tvůj poslední fejeton... Sme to tady dost jako řešili. Novotná s tim měla problém. R: Jí šáhni ve sprše na švába, proboha, a povolí. Š: Nemáme tu sprchu, vole. A ty tvý věčný šťouchance do feminismu, ty vole, si fak řikám, vo co ti jako de. R: No tak sory, draku, kdybys nepíchal tak dlouho jako já, tak taky budeš brát na feministky vidle... Ale já sem fak ten poslední, co by chtěl dělat problémy. Mám dobrý téma teďka: srandovní nápisy na výrobcích. Našel sem to na netu, trochu to přičísnu, a bude to jakože originál fejeton... Jako fak frigidy dělaly nějaký brikule, jo? Jako nechtěl bych, abys měl kůli mě problémy, Saší. Se klidně i stáhnu do pseudonymu, když bude potřeba. Š: Ale ne, já s tebou stojim a padám. To je jasný. R: Statečnej kluk. Jo, deš na ten golf? Š: To si piš, že du. Potřebuju si zlepšit hendikep. Tentokrát to těm mediálním mrd... z Fronty nandáme. Kdo to platí, to ubytování, holčičky a tak? R: Nějaká firma. Znáš to. Tohle je skvělý povolání. Jen mi štve, že se na nás pořád koukaj jako na ty vod bezďáků. Š: To neřeš, hlavně že sme v klubu. Jo, taky mi volalo Káčko, že má ty tvý fotky. Tak sem řek, že už je mám. R: To je, jak sem tam s těma pěti na stole nebo ty ze skotskejch střiků? Š: Ty s pěti fejetonama na stole. R: Ty si byl pro NP vždycky cennej hlavně tim, že si dokázal získat zajímavý informace... Š: No právě. Copak na tebe a Novotnou toho mám haldy. Ale spíš kdybys něco na toho Pospíšila sehnal, člověče. Sou tady uzávěrky, rozumíš, je potřeba pozitivně i negativně motivovat. R: Jo neboj, toho umim. Š: Dobroš, dobroš, tak to nebudem probírat do telefonu, že jo. Tak v reálu si to řeknem, ju? R: Si kuř, draku. Deš zejtra na ten golf? Ty vole nemůžu, máme teambuilding.. ck off bush 4

5 Kafka o protestech odborářů Včera jsem byl poprvé v kancelářích ředitelství. Naše noční směna si mne zvolila za důvěrníka, a protože konstrukce a náplň našich lamp jsou nevhodné, měl jsme tu prosadit, aby tato závada byla odstraněna. Ukázali mi příslušnou kancelář, zaklepal jsem a vstoupil dovnitř. Od velikého psacího stolu se mi usmíval v ústrety jemný, nápadně bledý mladík. Mnohokrát, příliš mnohokrát mi kývl hlavou na pozdrav. Nevěděl jsem, mám-li si sednout, byla tu sice přichystána židle, ale myslel jsem, že bych se neměl při první návštěvě rovnou posadit, a tak jsem o své záležitosti pohovořil vstoje. Právě však touto svou skromností jsem mladému muži zřejmě způsobil jisté potíže, neboť nechtěl-li přemístit svou židli - a to nepochybně nechtěl musel se ustavičně obracet tváří ke mně a vzhůru ke mně. Ostatně přes veškerou svou ochotu neotočil nikdy krk docela, a díval se proto celou dobu, co jsem mluvil, zčásti šikmo na strop, což jsem mimovolně dělal po něm. Když jsem byl se svou stížností hotov, pomalu vstal, poklepal mi na rameno a řekl: Tak, tak - tak, tak... a vstrčil mě do vedlejší místnosti, kde už nás zřejmě očekával nějaký pán s divoce rostoucím velikým plnovousem, neboť na jeho stole nebylo lze spatřit ani jedinou stopu po nějaké práci; naproti vedly skleněné dveře, nyní otevřené, do malé zahrady, v níž bylo plno květin a keřů. K tomu, aby pán pochopil, jaké máme různé obtíže, stačila malá informace, skládající se jen z několika málo slov, a kterou mu prostě mladík po šeptal. Ihned vstal a řekl: Tedy, můj milý - odmlčel se, myslel jsem, že chce znovu slyšet mé jméno a užuž jsem otvíral ústa, abych se opětovně představil, v tom mne však přerušil: Ano, ano, to je správné, správné je to, znám tě docela dobře - tvá či vlastně vaše prosba je naprosto oprávněná, já a pánové z ředitelství jsme jistě ti poslední, kdo by to neviděli. Více než nějaký zisk z práce nám leží na srdci dobro lidí, to mi věř. Proč také ne? Práce se může vždycky udělat znovu, stojí to jenom peníze - k čertu s penězi! - jestliže však zahyne člověk, právě ten když zahyne, zůstane po něm vdova a děti. Ach ty svatá prostoto! Proto vítáme každý návrh, každé bezpečnostní opatření, každé ulehčení v práci, každou vymoženost, která je pro vaše pohodlí a která zvyšuje vaši životní úroveň, vítáme vše, co se jenom dá zavést. Kdo s něčím takovým přijde, je náš člověk. Jen nám tu svoje návrhy pěkně nech, my si všechno ověříme, kdyby se měla zavést třebas i nějaká ta malá skvělá novinka, jistěže nebudeme proti tomu a jakmile to všechno bude vyřízeno, dostanete své nové lampy. Lidem dole však řekni, že dokud z vašich štol neuděláme salón, nedáme si pokoj, a dokud se tam nebudete procházet v lakýrkách teprve ne. A s tím, že se vám všem pěkně poroučím! Kafkův text Nové lampy z výboru Při stavbě Čínské zdi (Praha: Český klub 2007, překlad Miroslav Zůna) opsal a nadpisem mystifikoval Petr Šafařík. ilustrace: vojta šeda Bloudění v osmičkách Smršť výročí spojených s každým osmičkovým rokem ještě není zdaleka u konce, ale právě teď je správná doba pro úvahy, jak a co to vlastně slavíme. Oslavu Pražského jara, srpnové okupace i mnichovské zrady máme za sebou, výročí vzniku před patnácti lety zaniklého státu nás co nevidět čeká. A právě na toto slavné výročí se chystá převratná novinka, tedy alespoň pro porevoluční společnost. Vojenská přehlídka! Poslední se v Praze odehrála v roce 1985 k výročí konce II. světové války na Letné. Ta je nyní rozkopaná, takže bude třeba vzít za vděk Evropskou třídou. Konečně se budeme moci pokochat naší vlastní bojovou technikou, protože při všech ostatních výročích je vystavována jen cizí, ať už okupantů nebo osvoboditelů. Pochybuji však, že to ve veřejnosti vyvolá lásku k armádě. Vždyť v Praze máme jen dva pomníky vojevůdců, Žižku a Žukova, a to o lecčem vypovídá. Stejně jako fakt, že veteránům z Afghánistánu je rozdávána pamětní medaile Přemysla Otakara, který jak známo padl v prohrané bitvě. U nás se zkrátka slaví jen zrady, prohry a neúspěchy. K nim se jako doprovodný program spíše než přehlídka hodí nějaká mezinárodní konference. Aspoň se lidstvo a potomci poučí, vždyť o Mnichovu psal diplomku i prezident Kennedy! Alexandr Budka 5

6 Lidé se většinou rozhodují pro kariéru, aby si zajistili životní standart. Nemají ale pak čas si ho užít.

7 Autor: Tomáš Havlín Magorie práce a bláznovství volného času Než jsem odešel z posledního zaměstnání, udělal jsem si prostý výpočet. Stačily k tomu znalosti ze základní školy. Tedy ty stejné, které mě předtím dva roky udržovaly v práci: 24 - ( ,5 + 2). Den mínus doba strávená v zaměstnání, cesta do práce, hibernace a nutný čas, kdy se člověk po pracovním procesu bezcílně potuluje kancelářským distriktem a hledá sebe sama. Zbyly 4,5 hodiny - skutečná chvilka pro tebe. Hlavní pravidlo zní, že volný čas se s prací nesnese. Různé časy se spojovat dají, například čas na pivo a čas na studium čínštiny, ale tyhle dva nikdy. Jsou to protiklady. A protože nežijeme v utopii, kde lze jít ráno lovit, odpoledne rybařit a večer si lámat hlavu nad Sókratem, tak nezbývá, než oba dva kombinovat. Jde to vůbec? Výsledky nejsou valné a střední cesta mezi magorií náboženství práce a dobrovolným bláznovstvím chudoby vede temným lesem. Náboženství práce Workoholiků není moc, spíš se o nich píše. Ale stačí jeden, zejména pokud zastává post s přídomkem executive, a vaše pečlivě budovaná duševní rovnováha je v trapu. Základem fungování workoholiků je, že povinnost - práce a obživa - se stává slastí. Pracovní čas neohroženě expanduje i tam, kde dosud byli lvi. Pamatujete si na táborové diskotéky a tanec na archu papíru? Nejdřív pohodlně na A4, pak na polovině, na čtvrtce, to už se člověk trochu zapotí. Zhruba takovou roli nedobrovolného artisty hraje volný čas v životě workoholika. Pro firmy jsou takoví lidé pravým požehnáním. Ať už méně nadaní a vhodní leda na administrativu, nebo ambicióznější a troufnou si i na vize, vždy se chtějí v práci realizovat. Dát do toho trochu ze sebe, kam taky jinam, když jiný čas není. Identifikace s firemní značkou je povinný předpoklad a pak vzkvétej živote můj i korporace. Manažerské příručky dobře ví, že pracovní síla s imperativem seberealizace je výnosnější než tupý brav žijící vidinou cesty domů. Koho práce baví, pracuje lépe a výnosněji, než ten, koho jen bolí. Kdyby zákony zisku velely opačně, měla by i práce jiné podoby. Požadavek seberealizace samozřejmě platí jen pro některé profese. Například od pokladní v supermarketu by nikdo neočekával skutečné pracovní nadšení. Na nárocích, které na ni klade firemní dozor i knuta rázem perfekcionistické fronty zákazníků, to ale nic nemění. Kdy začít přemýšlet: na členy rodiny se začínáte dívat jako na potenciální klienty. Pusté lány svobody Ať už dobrovolně nebo nedobrovolně, nezaměstnaní unikají odnětí svobody v podobě zaměstnání. Místo aby si čas práce imperiálně podmaňoval volnočasovou provincii, vrací provincie úder a barbaři plení Řím. Nezaměstnaní jsou tak vlastně workoholiky s opačným znaménkem: volný čas svrhává práci a sám místo ní usedá na trůn. Vavříny slávy ale nezaměstnané zpravidla nečekají. Tam, kde volný čas nemusí soupeřit s prací, se získaná svoboda rozlévá do krajiny a volný čas se mění na čas prázdný. Zatímco workoholici povýšili povinnost (pracovat) na slast, pro nezaměstnaného se slast (volného času) mění na povinnost. V obou případech platí: raději nemíchat. Pančováním se ztrácí chuť a zpovinnovaná svoboda je stejný protimluv jako televizní zábava. Kdy začít přemýšlet: víte, kdo postoupil do dalšího kola AZ-kvízu. Chůze po laně Nezaměstnaných je sice podstatně víc než workoholiků - zhruba celé jedno Brno - ale většina Čechů v produktivním věku se pohybuje někde mezi oběma krajními body. Leckdy se spíš potácí, protože sloužit dvěma pánům ani při dobré vůli dost dobře nelze. Praxe je taková, že kult práce si udržuje bezpečné vedení. V asi nejsložitější situaci se nacházejí ti, kteří žijí na okraji zájmu trhu. Proměnlivá poptávka po jejich práci rozhoduje, jestli se topící občas vynoří nad hladinu a stane se právoplatným členem společnosti. Čas se zde stává časem práce, respektive časem čekání na práci. Čekání na telefon, čekání, zda neformální dohoda na práci bez smlouvy ještě platí, čekání, jestli čtvrtinový úvazek druhý den nevezme čert. O něco lépe je na tom zajištěný střední stav, vybavený stabilními místy. I ten je ale válcován morálkou pracovního výkonu, což se projevuje tak, že volný čas degeneruje do podoby času konzumu. Není sil se vzdělávat, není sil tvořit, není sil spolupracovat s lidmi v okolí. Síly stačí jen na pořízení zážitků a zájezdů. Věci, které by si člověk dokázal udělat sám, raději předává specializovaným expertům, kterým za odškrtnutou starost rád přenechá vydělané peníze. Infantilizovaná společnost svěřuje své vodovodní kohoutky instalatérům, rozbité zámky zámečníkům a rozbité duše psychologům. Zato ale získává pouze minuty rozkoše a uspokojení v podobě konzumace patřičně zpoplatněné zábavy. Aldous Huxley v Krásném nové světě tvrdil, že ve společnosti založené na konzumu bez hranic se člověku nabízí pouze dvě alternativy: šílenství cesty po proudu, anebo bláznovství života stráveného v rezervaci pro nepřizpůsobivé exoty. Dva roky po válce Huxley dopsal novou předmluvu, ve které nachází střední cestu, cestu rozumu. Z dnešního pohledu těžko říct, odkud bral ten optimismus.

8 Autor: Petr Pospíšil Práce ve vypouklém zrcadle Zdálo by se, že nemá žádný smysl srovnávat práci za minulého režimu s pracovními podmínkami dnes. Převažující stereotyp je jasný: dnes společnost orientovaná na výkon, tehdy pouhé chození do práce. Ale... Byl to Vaclav Havel, kdo napsal, že normalizovaný totalitní stát je vypouklé zrcadlo, ve kterém Západ spatřuje v trochu deformované podobě sám sebe. Platí to i pro svět práce? Minulý režim byl diktaturou, současná společnost je demokratická a v mnohem větší míře ctí osobní svobodu. Jistě, rozdílů existuje celá řada. Neměli bychom ale kvůli nim zapomínat na podobnosti. Liturgie nadřazenosti Minulý režim se pozná mimo jiné podle specifického ideologického jazyka. Právě v tomto jazyce byla zakódována nejen agrese a nenávist, ale také mocenské rozlišení mezi lidmi. Ideologický jazyk byl vyučován na stranických školeních, z brožurek a podle citací klasiků. Vyznačoval se nepodobností k živé lidské řeči, užíváním nabubřelých klišé. Měl svůj vlastní mocenský řád. Velké firmy dnes ale také vytvářejí svůj vlastní jazyk, malé firmy je po jejich vzoru napodobují. Dnešní toporné a neumělé překlady z angličtiny nápadně připomínají tendenční jazyk minulého režimu. Překlady z angličtiny jsou jen vzpomínkou na lepší časy, kdy měl ještě někdo vůbec potřebu z angličtiny překládat. V dnešní době se už pro jistotu nepřekládá takřka vůbec a český jazyk se zalidňuje anglickými slovy, v nichž se počeští nanejvýš pár posledních písmen. Všichni jsme už kupříkladu slyšeli, že se něco outsourcuje a implemetuje. Konzervativní historik Paul Johnson svého času kritizoval odbornou hantýrku filozofů a společenských vědců a prohlašoval, že její skutečnou funkcí je nesrozumitelnost, která má uživatelům tohoto jazyka zajistit moc a nekontrolovatelnost. Lidé na vyšších příčkách firemní hierarchie jsou na tom často velmi podobně. Jsou to dnešní mágové slova. Jejich mocenská pozice se často odvíjí od možnosti říct něco v onom podivném jazyce, kterému nikdo krom kasty stejně zasvěcených nerozumí. Ukazatelem této moci jsou tituly, často ve své honosnosti neodpovídající reálné práci či třeba počtu podřízených, ale dávající pocit zařazení do té nejvyšší kasty. Manažeři lidských zdrojů, výkonní manažeři, manažeři pro PR často nejsou vládci nad prací tisíců či aspoň desítek lidí, jak by jejich výhrůžný titul napovídal, ale lidé sedící s malým počtem podřízených v malé kanceláři a snažící se vyrovnat se své vlastní představě o tom, jak vypadají jejich protějšky ve velkých firmách. Obsah jejich práce je mnohdy stěží postřehnutelný, to ovšem neznamená, že nepracují. Jsou přímo přepracovaní, jenže většinu jejich času pohltí pravidla role, kterou hrají, a pravidla jazyka, kterým mluví. Plánovačská mánie Anarchii kapitalistické výroby a trhu chtěl minulý režim překonat plánováním, které by nahradilo trh. Byl v tom kus logické úvahy, protože živelné síly trhu často opravdu končívají v krizích, jeden z příkladů vidíme dnes. Jenže výsledkem byl megalomanský systém, pro který rozhodnutí centrální moci bylo důležitější než skutečné potřeby lidí, a v němž se nakonec plán stal mýtickou a přitom dodatečně upravovanou bytostí. Ostošest se ale plánuje i ve velkých firmách. Vize, strategie, koncepce to je to, co je potřeba. Jestli budou naplněny nějakým reálným obsahem je věc druhá, často ne rozhodující. Kde že loňské sněhy jsou a kdo by si pamatoval minulé projekty? A kdo by jejich připomínáním kazil manažerům ony hvězdné okamžiky plánovačského vzrušení, ono nadšení před každou novou prezentací, moment, kdy se tito kapitáni průmyslu a obchodu mohou cítit jako opravdoví kapitáni lodí objevujících nové kontinenty? Kdo by jim v takové chvíli připomínal, že všechny minulé objevené pevniny představovaly jen několik nepodstatných útesů, na nichž ony předchozí plány, pochopitelně z objektivních důvodů, ztroskotaly? Rozděl a panuj Ačkoli minulý režim používal jako jedno z častých slov jednotu (a jeho funkcionáři tím nejčastěji mysleli jednotu pod svým vedením), ve skutečnosti lidi rozděloval. Oblíbené bylo zejména štvaní pracujících proti studentům (studují za vaše peníze...) či vyzdvihování některých kategorií práce ( já jsem horník, kdo je víc...). S rozeštváním lidí proti sobě souvisela i jejich značná slabost tváří v tvář moci, která rozhodovala o jejich práci: z odborů (kdo ještě pamatuje zkratku er Ó Há Revoluční odborové hnutí?) se stala fraška a převodová páka režimu, dobrá k tomu, aby lidem zařizovala rekreace, ne k tomu, aby se prala za jejich zájmy. I dnes lidi v práci rozděluje celá řada pozic a rolí. Pracovní síly jsou ještě atomizovanější a namísto společného boje za své zájmy před sebou mají jinou perspektivu: nespadnout na úroveň těch druhých. Každý může sklouznout ještě na nižší příčku v pracovním zařazení nebo prostě do nezaměstnanosti. Odborům, i když jsou stejně početné jako jinde na západě, se podařilo dostat své předáky do senátorských a europoslaneckých lavic, proti mizerným pracovním podmínkám jsou ale bezzubé. V těch nejhorších provozech pak často ani neexistuje šance je založit... Zrcadlo zkušenosti z minulého režimu je sice možná vypouklé, ale o naší situaci mluví velice výmluvně. Můžeme se do něj pochopitelně nedívat, můžeme ho i rozbít, spíše bychom o něm ale měli přemýšlet a něco udělat sami se sebou... Autor je nezávislý novinář. 8

9 Jsou odbory v Česku neúspěsné, nebo se jedná o stereotyp? A co by se muselo stát, aby se jejich situace změnila? Je třeba hledat novou solidaritu Martin Škabraha filozof Kolektivní akci zatím neumíme Petr Gočev ekonom České odbory dosahují dílčích úspěchů pokud jde o vyjednávání s konkrétními zaměstnavateli a tedy o hájení skupinových zájmů těch, kdo jsou jejich členy. Smyslem existence odborů by ale měl být i podíl na rozvíjení principů solidarity ve společnosti obecně, což se týká např. i menšin nebo imigrantů. Odbory jsou ovšem v této souvislosti v obtížné situaci, která je dána jejich historickou identitou. Při nahlédnutí do materiálů ČMKOS se nejednou setkáme s odvoláním na tradici např. že nějaké tradiční odvětví českého průmyslu je ohroženo. Tato skutečnost je dokladem paradoxní dějinné situace zatímco na počátku odboráři pochodovali v hlavním proudu modernizace, tj. byli svázáni s růstem průmyslové společnosti, dnes se sami dostávají částečně do role obránců starého světa proti marši nové doby. Tradiční odbory byly spojeny se srozumitelným třídním rozdělením na svět námezdní práce a svět kapitálu. V dnešní společnosti práce změnila svou povahu, dělnická třída už ve vyspělém světě nehraje významnou roli, jasné třídní rozlišení se ukázalo být (alespoň dočasně) přechodným jevem. Společnost je výrazně individualizovaná. Zvyšuje se podíl práce na částečný a krátkodobý úvazek, což snižuje sociální vazby mezi zaměstnanci. Odbory se pak mohou stát obhájcem zájmů vyvolených, kteří mají relativně stálý pracovní poměr a kolektivní smlouvu, zatímco skutečně vykořisťovanými jsou ti, kdo jsou nuceni se najímat bez záruk. Nemluvě už o dalších souvislostech, např. o tom, že průměrný český zaměstnanec, kterému odbory vyjednaly zvýšení platu, se nákupem spotřebního zboží možná podílí na vykořisťování dělníka někde ve třetím světě; a zmínit je třeba také otázku ekologickou, v níž se odbory ostatně jako většina z nás dostávají díky spojení s průmyslem na stranu viníků. Podtrženo a sečteno: v době svého vzniku mohly odbory šťastně spojit sledování skupinových zájmů s hodnotami, které kritické myšlení vnímalo jako civilizačně pozitivní (emancipace, pokrok). Dnešním odborům zůstaly už jen ty sobecké zájmy, vazba na pozitivní civilizační hodnoty se rozvolnila (neboť hodnoty se posunuly). Na druhou stranu, jistý potenciál k reformě rétoriky tu je (např. začlenění genderových principů nebo ochrany konzumentů, včetně etické kvality výrobků) a to, co odbory hájí, má význam jako jedna z hrází proti vlně neoliberalismu (jehož rétorika je možná ještě archaičtější). Formulování nové solidarity se bez navázání na tradici odborů určitě neobejde. Cílem odborů je prosazování zájmu zaměstnanců. Zájem zaměstnanců na co nejlepších pracovních podmínkách a co nejvyšší mzdě koliduje se zájmem zaměstnavatelů na minimalizaci nákladů. České odbory k radosti antagonisticky zainteresovaných zaměstnavatelů příliš úspěšné nejsou postačí uvést, že mnoha kategoriím zaměstnanců reálná mzda za poslední rok dokonce klesla. Příčin malé úspěšnosti odborů je několik. Prvním důvodem je setrvačnost. Komunistickým stranám se podařilo samostatné odbory zlikvidovat. Hlavním úkolem Revolučního odborového hnutí, což byl dysfemismus označující odborový svaz za minulého režimu, bylo distribuovat čokoládové vánoční kolekce a organizovat rekreaci. Jedno z největších vzepjetí odborů v poslední době usilovalo o zachování nesmyslného systému stravenek. Dnešní odbory se od role pouhé převodové páky nedokázaly plně emancipovat ve vztahu ke státu a ke spřízněné Straně, jíž je dnes ČSSD. Miloš Zeman se svého času chlubil tím, že zatímco za vlády Václava Klause stávkovali železničáři každou chvíli, za vlády ČSSD je ticho po pěšině. Dalším důvodem je ideová slabost odborů. Zatímco v Německu a Rakousku zřizují odbory výzkumná pracoviště a univerzity, u nás disponuje vlastní vysokou školou pouze ODS. Odbory nedovedou vstupovat do veřejné diskuze s propracovanými teoriemi, které by byly způsobilé jejich působení legitimizovat v očích širší veřejnosti a které by usměrňovaly aktivity odborů i v politikách přesahujících úzký rámec pracovněprávních vztahů. Toto je ale obecnější problém celé české levice. Při tom, a tím už začínám odpovídat na poslední část otázky, pokračující diskreditace politických stran nahrává tomu, aby odbory začaly aspirovat na významnější mocenskou úlohu. Zároveň by však bylo nutné, aby se řadoví odboráři více zajímali o to, zda a jakým způsobem reprezentuje odborová byrokracie jejich zájmy. A museli by být ochotni nést rizika, která jsou v mnoha odvětvích spojena se snahou odbory vůbec založit. Museli by si zkrátka osvojit třídní vědomí, motivaci a návyky umožňující kolektivní akci.

10 Autorka: Martina Křížková Nezmapované území Petr jezdí každý týden na dva dny do kanceláře v Praze, jinak pracuje u sebe doma v Olomouci. Marek se nechává zaměstnávat od jara do podzimu, v zimě žije z toho, co vydělá přes sezónu. Kristýna vystudovala psychologii, ale teď má vlastní obchod a překládá. Olga je z Ruska a po třinácti letech je ráda, že může konečně dělat v oboru. Jsou různě staří a dělají různé věci. Spojuje je fakt, že otázku svého zaměstnání vyřešili poněkud alternativněji, než je v Česku zatím obvyklé. Vypadá to ale, že stejně jako ve světě, bude i u nás podobných lidí přibývat. Mít smysluplnou práci vyžaduje oběti. Vydělat na chléb Je krásné pondělní ráno. Prosklenou stěnou v olomoucké novostavbě proniká do místnosti podzimní slunce. V obývacím pokoji plném květin, který je zároveň kuchyní i kanceláří, popochází třaičtařicetiletý analytik Petr a snaží se utišit několikaměsíčního syna Patrika. Přítelkyně Hana mezitím balí věci na procházku. Všichni tři už jsou po snídani. Petr se chystá pracovat. Počká dokud za Hanou s Patrikem nezaklapnou domovní dveře, pak si sedne k počítači uprostřed pokoje a začne se probírat došlými y. Má své dvě hodinky klidu jisté, dokud se přítelkyně se synem nevrátí. Pak totiž může pokračovat v práci až když Patrik usne, což znamená odpoledne nebo večer. Na středu plánuje odjezd do Prahy, kde ho čekají dva dny v kanceláři s ostatními kolegy z oddělení. Pokud se nestane nic mimořádného, v pátek k večeru už bude zpět u obrazovky počítače za prosklenou stěnou olomouckého bytu. Pracuje takhle rok a přijde mu to normální. Jednou provždy u nás ubývá méně kvalifikované práce. Platí, že čím je práce více kvalifikovaná, tím je variabilnější a umožňuje i větší výběr rekcí na nabídku, vysvětluje sociolog Pavel Kuchař z pražského Institutu sociálních studií proč lidí, kteří pracují podobným stylem jako Petr, přibývá. Ani v Česku prostě už neplatí, že se dělá od osmi do čtyř nebo stačí vystudovat školu a profese je zajištěna na celý život. Přestože obrázek českých pracovních zvyklostí nikdy nebyl úplně černobílý, koktejl možností, který se nabízí či žádá v dnešních časech, je oproti minulosti mnohonásobně barevnější. Lidé pracují z domova, míchají povolání, nechají se zaměstnávat jen na část roku, žijí tam, kde je práce a když není, přesunou se zase dál. Navíc do země přicházejí cizinci, kteří často z nutnosti volí ještě pružnější pracovní strategie. Způsob, jak si vydělat na chléb, se i v Česku nezadržitelně mění. Petr se původně chtěl jenom s přítelkyní odstěhovat z Prahy. Skoro dvě desetiletí ho zaměstnával velký státní podnik a žádné radikální pracovní změny přitom neplánoval. Skoro dvě desetiletí ho zaměstnával velký státní podnik. Když se objevila možnost jít do olomoucké pobočky, rád ji využil. Než se zjistilo, že místo vlastně není volné, prodali s přítelkyní byt v Praze a koupil si jiný v Olomouci. Rozhodl jsem se proto, že odejdu tak jako tak a najdu si práci tady, vypráví Petr. Ve firmě o něj ale nechtěli přijít, proto mu nabídli, že může částečně pracovat z domova. Tak vznikl jeho současný pracovní režim. Bez půjček a s radostí Pro většinu Čechů zatím typické. Když už se pustí do nepříliš zmapovaných území pracovních alternativ, jde stále spíše o dílo náhody než promyšleného úsilí. V Praze a dalších velkých městech ale dlouhodobě nízká nezaměstnanost přeci jen umožňuje lidem více experimentovat. Navíc se nyní také začíná projevovat boom vyššího vzdělání, které na konci 90. let odstartoval vznik soukromých škol a postupné rušení kvót na školách státních. Především mladí lidé s humanitními školami u nás stejně jako třeba v Německu potvrzují pravidlo, že důležitější než vystudovaný obor je v současnosti spíše mentální připravenost profesi změnit či dokonce jich několik najednou výhodně kombinovat. Něco mne baví, něco živí, říká dvaatřicetiletá Kristýna, která v jedné osobě spojuje vystudovanou psycholožku s částečnou praxí na lince důvěry, spolumajitelku obchodu s designem a překladatelku z angličtiny. Až na obchod jde většinou o nárazové práce. Žije s přítelem padesát kilometrů od Prahy, kam od pondělí do středy pravidelně dojíždí. Tři dny práce ve městě a občasný překlad na doma ji stačí na obživu i pronájem pokoje v Praze. Můžu si to dovolit i proto, že nemám žádnou hypotéku 10

11 vyhovuje. Přítelkyně ale není zrovna nadšená, když nejsem v Praze a strávím celé léto prací třeba ve Žďáru nad Sázavou, vypočítává podle něj jednu z mála negativních stránek svého stylu práce. nemuset vydělávat za každou cenu a dopřát si více pracovních aktivit je jistý lék proti stereotypu nebo půjčku. Kupuji si jen to, na co právě mám. Nejsem proto nucena chodit vydělávat pravidelně nějakou částku, kterou bych musela odevzdat, přibližuje svoji životní filozofii Kristýna. Podobně jako Petr si pochvaluje především fakt, že má možnost řídit si tempo pracovních aktivit více méně sama a navíc ji nehrozí stereotyp. V současnosti je pro ni, jak sama říká, v Praze více práce, než je schopna zvládnout, zvlášť když je ochotná se pouštět i do dobrodružství mimo obor, který vystudovala. Že by jednou zaměstnání neměla, strach nemá. I když sociolog Kuchař varuje, že do pěti let se trh nasytí a ani absolventi vysokých škol už nebudou mít zaručeno, že najdou nejen práci ve své profesi, ale jakoukoliv práci. Křehká třicátnice spíše uvažuje o tom, jestli by si dokázala svůj dělný rytmus uchovat, i kdyby měla vlastní rodinu. Ve světě se vzhledem k rozvolňování vztahu mezi vykonávanou prací a absolvovaným vzděláním již běžně hovoří o dvou životních volbách. Vzdělanostní a pracovní, které mohou být značně rozdílné a v případě pracovní se i několikrát v životě změnit. I Kristýně se jednotlivá povolání kumulovala postupně. Nejprve začala dělat na lince, pak přišla nabídka ujmout se volného prodejního prostoru a ve finále jí kamarád poprosil o pomoc s firemními překlady. Většina lidí, ale takovou odvahu nemá a volí přeci jen větší jistotu jedné profese, alespoň dočasně. práce jako na kostele Marek jezdí do práce tramvají na osmou. Na velkém náměstí vejde do kostela. Převlékne se do pracovních šatů, vezme špachtle, kelímek na rozmíchávání namletého kamene s tmelem, houbičku, respirátor a na uši sluchátka. Pak se v drobném mrholení vyhoupne na lešení, které obepíná gotickou stavbu a jistým krokem zamíří vzhůru k vyhrazenému kusu zdiva. Je to jako zubařina, vysvětluje podstatu svého povolání mladý restaurátor kamene. Podíváš se na to, oťukáš, oklepeš, zjistíš, kde to má pukliny a kde se to sype. Kde kámen není v pořádku, tam to očistíš a zpevníš tak, aby kámen byl zase kámen. Něco se musí úplně vyměnit, něco se může nechat a něco se domodeluje, říká nevzrušeně. V deset má svačinu v improvizované kavárně u střechy, kde je rychlovarná konvice a malý prostor krytý od všudypřítomného prachu. Oběd ve dvanáct, pak zase svačina a kolem páté domů. Je domluvený, že práci za tři týdny dodělá. Pak může čekat i přes měsíc než dostane zaplaceno. Je to stále trochu život na dluh, podotýká. V sezóně, která trvá od posledních mrazů na jaře k prvním mrazům na podzim, pracuje pokud možno pořád, musí si vydělat i na mrtvé zimní měsíce, kdy se pracovat venku na lešení nedá. Marek stejně jako čím dál více Čechů, dávno zjistil, že za prací se vyplatí dojíždět. Zvláště když je člověk vysoce specializovaný nebo kvalifikovaný jako on, a má šanci dostat nejen zakázku, ale i dobré peníze. Kameničině se věnuje už sedm let a toulavý způsob života mu Být cizincem a získat uspokojivou práci je skutečný oříšek Kruh se uzavírá Ať už vědomě nebo náhodou kopírují Petr, Kristýna i Marek čím dál častější pracovní trajektorie našich západních sousedů. Během posledních pár let k nám dorazila většina současných trendů ve světě práce: možnost mít kancelář téměř kdekoliv, nutnost osvojit si během života více různých profesí či potřeba stěhovat se tam, kde je někdo ochoten mi dát vydělat. Českým prostředím navíc velmi rychle zamíchali i cizí migranti, kteří k nám začali nejprve pomalu a nyní stále vydatněji proudit za prací. Díky tomu, že berou i horší zaměstnání, dostali se rodilí Češi rychle v pomyslné pracovní hierarchii o stupínek výš. Přeskočit je pak může jako v případě Olgy trvat třináct let. I když už rezignovala na vlastní akademickou kariéru, kterou začala v Rusku, je dneska ochotná bydlet v hlavním městě a Přelouči současně, jenom proto, aby mohla dělat pro ni konečně smysluplnou práci se studenty v laboratoři na technice v Praze. Podobně jako dalším cizincům jí v získání lepšího zaměstnání dlouho bránila hlavně jazyková bariéra a nedostatek kontaktů. Špatně placená práce se stává jako všude jinde jednoznačně doménou přistěhovalců, protože Češi už o ni v dnešní době nemají zájem, vysvětluje Pavel Kuchař. A kruh se uzavírá. Domácí spějí k vyššímu vzdělání, vyšší kvalifikaci a větší možnosti pracovních alternativ, klasickou otročinu dělají ti druzí. Přemýšlíme o tom, že bych šel na mateřskou, řekne Petr na závěr. Jeho přítelkyně Hana, právnička z neziskového sektoru, totiž právě dostala nabídku práce v mezinárodní nevládní organizaci v Sarajevu. 11

12 Autor: Vít Klepárník Boty do roboty Baťové, práce a podnikání (nejen) v českých zemích Málokteré postavy československého ekonomického života byly po dlouhá desetiletí exemplárně zatracovány a málokteré jsou dnes tak nekriticky oslavovány jako Baťové. Firma Baťa, která ztělesnila podnikavost, nápaditost i pracovitost Středoevropanů, se po válce stala terčem pronásledování. Dnes se naopak o těch, kdo hledají negativa v životě a díle Tomáše Bati říká, že nerozumějí podstatě lidského života, podstatě pokroku (rektor Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně Petr Sáha). Nedávná smrt syna zakladatele firmy Tomáše J. Bati ( ) uzavřela příběh, který se započal na východní Moravě před více než sto deseti lety. Obul se do toho a obul celý svět. Nebylo to zadarmo. Tomáš, Jan a Tomík Baťovy zlínské závody (Baťové žili ve Zlíně od 16. století) a pozdější celosvětové impérium se zrodily na konci 19. století z malého rodinného podniku se sedmi zaměstnanci, který v roce 1894 zdědili sourozenci Antonín, Tomáš a Anna. V rakousko-uherském obuvnickém průmyslu tehdy převažovala domácí výroba; začínající podnikatelé se snažili pracovat po továrnicku zavést pevnou pracovní dobu a týdenní vyplácení dělníků. V nouzi na počátku své existence začal Baťův podnik vyrábět plátěnou obuv levnou a dostupnou širokým vrstvám. To byl jeden ze základů pozdějšího obrovského úspěchu. Pro další rozvoj firmy byla zásadní inspirace tovární výrobou ve Spojených státech, které Baťa se spolupracovníky navštívil v letech Inspirován Fordovým pojetím výroby výrobní specializací a rozdělením práce na řadu jednoduchých úkonů firmu po výrobní stránce neustále vylepšuje. Po zakoupení německých a amerických strojů měla Baťova továrna již šest set zaměstnanců. Stejně zásadní jako specializovaná tovární výroba se ukázalo organizační rozdělení podniku, v němž před první světovou válkou a během ní vzniká řada nových oddělení rozpisovací, sklad hotového zboží, reklamní a fakturační oddělení, tkalcovna, centrální účtárna, cestovní oddělení a později osobní oddělení atd. Během války se Baťova firma stala dokladem rozmachu, který do podnikání může přinést válečná výroba. Už v roce 1917 založila síť samostatných prodejen, která se během několika let rozšířila do všech českých zemí, čímž podlomila zbytky ševcovské živnosti. Firma překonala poválečnou krizi v roce 1922 překvapivým snížením cen bot skoro na polovinu, čímž zaskočila konkurenci a s minimálními ztrátami dosáhla velkého úspěchu. V polovině dvacátých let Baťa založil svou první školu (školu Mladých mužů, Baťamanů), jejíž žáci pro něj pracují a po práci se učí; vzešli z ní např. běžec Emil Zátopek či spisovatel Ludvík Vaculík. Baťa skoupil půdu a buduje desítky nových továrních budov, domků pro své zaměstnance, staví letiště atd. Úspěchy dvacátých a třicátých let zdánlivě přerušilo v roce 1932 úmrtí Tomáše Bati při leteckém neštěstí. Do čela podniku nastoupil Tomášův dlouholetý spolupracovník a nevlastní bratr Jan Antonín. Chod firmy to však nepoznamenalo. Zatímco za Tomáše měla přes šestnáct tisíc zaměstnanců, za Jana je to více než sto tisíc. Jan A. Baťa dobyl se svou obuvnickou firmou skoro celý svět. Vystavěl desítky nových závodů v Evropě, Asii, Africe i zámoří. Vybudoval školy, nemocnice, spolupracoval s literáty, malíři, staviteli; přestavěl město Zlín (později vznikly jeho mnohé kopie, zejména v Brazílii). Ránu Baťovu podnikání proti očekávání nezasadila hospodářská krize, ale německá okupace, před níž Jan přesouvá část výroby do Brazílie (asi 60 % akcií zůstalo přes válku v českých zemích a podniky se podílely na výrobě pro německý Wehrmacht). Jediný syn jeho bratra Tomáše Tomík zůstal v Kanadě. Po skončení války je Jan označen za kolaboranta (první obvinění nevzejde od komunistů, ale od Lidové strany). Jeho domácí majetek byl po válce znárodněn a sám Jan byl v roce 1947 v nepřítomnosti odsouzen podle jednoho z Benešových prezidentských dekretů na patnáct let do vězení. Jeho firma s centrálou v Brazílii však dále vzkvétala, stejně jako vzkvétala i kanadská větev firmy vedená Tomíkem. Na konci čtyřicátých let vznesl Tomáš J. Baťa a jeho matka první nárok na převzetí Janova majetku. Spor trval více než patnáct let a na jeho konci zbyly Janovi oči pro pláč: kromě podniků v Brazílii a na Haiti mu nezůstalo nic. V autobiografii Švec pro celý svět (1990, česky 1991) Tomáš J. Baťa tyto i mnohé další skutečnosti popisuje velmi zaobaleně a vyhýbá se konfrontačnímu stylu. Jan zemřel roku 1965 v zapomnění, Tomášovo nové impérium však zdárně prosperovalo. 12

13 Přesto o Tomášovi mnozí pochybovali a tvrdili, že nedosahuje kvalit svých příbuzných pro přílišnou opatrnost. Podnikatelský duch a motivace Ve středoevropském prostoru bylo baťovské působení nepochybně průkopnické, často je však přeceňováno. Aktivity a vize Tomáše a posléze i Jana přirozeně nelze zužovat na problémy výroby a organizace práce. Už ve vrcholném období dvacátých let vybudoval Tomáš Baťa soustavu, která spojovala podnikání s řešením sociální otázky a péčí o osobnosti zaměstnanců spolupracovníků. Baťa v sobě ztělesňoval vlastnosti jakou je vůle, sebekázeň, soustředěnost a cílevědomost a tyto vlastnosti požadoval i po svých zaměstnancích. Podle Milana Zeleného nebyla soustava řízení Baťa jen systémem řízení zdůrazňujícího dovednosti zaměstnanců, ale také (a zejména) systémem myšlení a spoluzodpovědnosti zaměstnanců. Přesto se ne všechny aktivity Baťů mohou zdát přijatelné i těm nejzarytějším Baťovým přívržencům: už v září 1906 se Tomáš vypořádal s první stávkou tak, že zavedl tzv. černou listinu, kam i v dalších desetiletích umisťoval nepřizpůsobivé pracovníky (zejména odboráře a komunisty) a znemožňoval jim další působení ve firmě. Známé je také to, že oficiálně ve Zlíně žádní nezaměstnaní nebyli, protože Baťa všechny problémové zaměstnance vyhazoval za město a nutil k návratu do rodných obcí. Pověstný je také Baťův prosklený výtah a pracovna, z níž Baťa osvícensky dohlížel, zda a jak zaměstnanci vykovávají svou práci. Knihy jako Botostroj (za první republiky zakázaná) či Pravá tvář batismu od Svatopluka Turka či Politický teror ve Zlíně od Antonína Bartoše ostře kritizující baťovské praktiky tak nelze považovat pouze za pamflety. Své podnikatelské úsilí zdůvodňoval Tomáš Baťa touhou tvořit, poskytnouti stále a stále většímu množství lidu účast na výhodách, které náš závod jak zaměstnancům, tak zákazníkům poskytoval. V (morální) závěti (1931) zdůvodnil své působení vyššími pohnutkami, které na nás působily, abychom potlačovali své vášně a choutky, pokud jsme je viděli závodu škodlivými. Nepochybně tak vyjádřil duch kapitalistického myšlení vylíčený už německým sociologem Maxem Weberem na počátku 20. století. Rozšíření činnosti (podnikání a vydělávání peněz), která byla [dříve] z etického hlediska nanejvýš tolerována, Weber vysvětlil postupně se šířící novou buržoazní mentalitou, jejímž cílem bylo ovládnout lidské vášně a využít je tak, aby pracovaly pro obecné blaho. Weberem popsaná logika kapitalistického podnikání se přirozeně objevuje také v baťovském systému. Baťův přísný řád, ale také jeho zásady, nařízení, morální poučky a doporučení pro správný život ztělesňovala askezi potřebnou pro soustředění na pracovní výkon. V reakci na nejhorší formy, ke kterým kapitalistické ujařmování osobních vášní s pomocí peněz v průběhu 19. století vedlo, posouvalo Baťovo pojetí řemesla a obchodu podnikatelskou mentalitu na vyšší úroveň. Zdůrazňování potřeby spolupráce se zaměstnancem a potlačování hamižnosti ( první podmínkou prospívání našeho závodu jest, abyste se nedomnívali, že závod jest jen Váš ) předznamenaly rysy pozdějšího podnikatelského managementu. Baťovu pojetí podniku a práce odpovídalo i zacházení se zaměstnanci, které nazýval spolupracovníky a jejichž mzdu označoval jako podíl na zisku. Tyto typické dobové podnikatelské eufemismy měly za cíl změkčit realitu a otupit sociální rozpory. Jazyk byl také koloritem nově rodícího se státu a dobové sentimentality dobře známé z prvorepublikových filmů. Mnohem později Tomík ve svých pamětech uzná, že režim nastavený Baťou-otcem by dnešní lidé považovali za nepřijatelný (ačkoliv ne za škodlivý ) a také, že on sám nikdy netvrdil, že prvotní pohnutkou toho, co dělám, je být dobrodincem a pomáhat všem ubohým. Jsem podnikatel, ne filantrop. Boj o navrácení majetku Návrat Tomáše J. Bati do českých zemí probíhal sice v době polistopadového nadšení, ale byl a je v něčem poznamenán rozporným baťovským dědictvím, včetně prudkých sporů o nástupnictví v obuvnickém impériu. Četní brazilští potomci Jana A. Bati své snahy o jeho rehabilitaci zahájili v květnu minulého roku. Jméno Jana A. Bati bylo na konec společným úsilím obou větví očištěno rozhodnutím soudu v polovině loňského listopadu. Roli Tomáše J. Bati v této kauze je však třeba spatřovat především s ohledem na jeho dlouholeté úsilí o restituci majetku v Česku. Rehabilitaci Baťovy rodiny bychom přesto neměli zaměňovat s otázkou odškodnění. Tomáš J. Baťa nemohl nárokovat majetek na základě restitucí, protože vlastníkem akcií a nemovitostí byl v době znárodnění jeho strýc. Kromě toho se polistopadové restituce nevztahovaly na právnické osoby a na majetek zabavený před únorem Přesto se stát k Baťovi nezachoval nevstřícně. Majetek po matce včetně domu v Praze, zlínské vily a 2800 hektarů lesa na Vsetínsku získal na počátku devadesátých let na základě restitucí. Síť nejlepších domácích prodejen mohl odkoupit bez soutěže za symbolických 30 milionů korun, zatímco znárodněné továrny získal za jejich tehdejší účetní hodnotu 817 milionů korun. Přesto nebyl spokojen. Domníval se, že majetek po strýci měl dostat zadarmo. Návrhem smlouvy určené Pithartově vládě usiloval získat celý monopolní obuvnický průmysl v Česku, přičemž by 51% akcií dostal zdarma a nezavazoval by se ani k nejmenším investicím. Zproštění obvinění z kolaborace jeho strýce loni v listopadu nic nezměnilo na neoprávněnosti Baťových restitučních nároků, znovu ale oživilo možnost obrovských náhrad za znárodnění (spekuluje se až o 50 miliardách současných korun), které měly náležet Janu A. Baťovi a které nebyly kvůli jeho odsouzení nikdy vyplaceny. Máme zájem o to, aby nám byla vyplacena náhrada, jak byla podle Benešových dekretů slíbena, prohlásil v listopadu pro Český rozhlas Baťa. Právnička Klára Samková zastupující nároky některých podnikatelů u Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku opakovaně prohlásila, že podnikatelé mají na náhrady nárok a hrozí, že český stát bude muset vyplácet stovky miliard (sám Baťa zažaloval ČR u štrasburského soudu v roce 2004). Její stanovisko však nebere v potaz to, že Baťa byl dlouho pasivní a české ministerstvo spravedlnosti nedostalo žádnou jeho oficiální žádost o odškodnění. Zcela pomíjí to, že syn s matkou si v polovině šedesátých let definitivně vymohli skoro všechny Janovy zahraniční podniky na základě toho jak ostatně Baťa uvádí i v pamětech zpochybnění, že Jan podnik od bratra skutečně koupil, čímž se chtěl vyhnout ohromné dědické dani. Staví-li nyní Tomáš Baťa své nároky na tvrzení, že je právoplatným majitelem, napsal na počátku devadesátých let historik Zdeněk Vašíček v obsáhlém článku pro časopis Respekt, automaticky se přiznává k tomuto přestoupení zákona. Neměl by proto ještě před započetím jednání složit onu daň (včetně úroků), aby tak dokumentoval své nároky? Autor je historik. 13

14 Autor: Alexandr Budka Rainbow znamená všechny ba Hnutí hippies je všeobecně považováno za dávno mrtvou záležitost, neúspěšný experiment, z kterého zbyla jen pravidelně se vracející móda kalhot do zvonu. Ve všeobecném zesměšňování trochu zaniká fakt, že jejich pokračovatelé jsou i čtyřicet let po létu lásky velmi životaschopná a celosvětově rozšířená subkultura. Pohrobci dětí květin Sunu se téměř krokem po lesní cestě a při každé ráně do podvozku přetížené dodávky bolestně syknu. Jsme téměř třicet kilometrů od nejbližší asfaltky, padá tma a roste nervozita. Skutečně jsem popis cesty pochopil správně? Netrpělivě vyhlížím vždy několik na sebe naskládaných kamenů. Ty jsou tradičním nenápadným znamením ukazujícím cestu k Welcome centru každého setkání Rainbow. Už se nemůžeme dočkat, až po strastiplné cestě uslyšíme vítej domů! a spatříme kýčovité výjevy jako vystřižené z dokumentu o šedesátých letech. Nikoli náhodou. Psal se rok 1972 a éra květinových dětí pomalu končila nepříjemnou kocovinou. Přesto zůstalo dost těch, kteří nehodlali slevit ze svých ideálů a chtěli dál rozvíjet životní styl, jež se zrodil v průběhu šedesátých let. Festivaly jako byl Woodstock ukázaly, kolik pozitivních impulzů dokáže přinést setkání velkého počtu lidí, kterým jde o stejnou věc. Bylo je však třeba přenést někam stranou, do klidu neporušené přírody, kde by si lidé přicházející z různých míst a komunit mohli předávat zkušenosti. Tak vznikly Gatherings, navazující na tradici mírových setkávání severoamerických indiánů. Časem vznikla potřeba zavést neformální pravidla a celé hnutí nějak pojmenovat. Proto se na památném setkání v Roosevelt National Forest v Coloradu ustavila Rainbow Family of Love and Living Light, tedy Duhová rodina lásky a živého světla. Dodnes je Rainbow nejrozšířenější v Americe, ale od prvního evropského setkání v roce 1983 ve Švýcarsku se rozšířilo prakticky do celého světa. Název poněkud zavání obskurní sektou, ve skutečnosti ale jde o snahu vyjádřit základní ideály celého hnutí. Duhová rodina není organizace, ale volné sdružení lidí, do kterého je vítán každý, bez ohledu na víru, přesvědčení, rasu, sexuální orientaci. Členy rodiny jsou všichni, kteří usilují o základní myšlenku Rainbow snaha o mírové soužití, volné vyjadřování svého přesvědčení a volné setkávání všech lidí na veřejných místech. Hnutí nemá žádné vůdce, jen dobrovolné koordinátory, tzv. focalizéry, kteří mají na starosti shromažďování a výměnu informací, vyhledávání vhodných Uvolnit se, dělat co cítím a dopřát to i ostatním, to je podstata Rainbow. 14

15 rvy duhy míst k setkávání a jejich přípravu, zejména zajištění vodních zdrojů, komunikaci s místním obyvatelstvem, zásobování a podobně. Všechno zdarma V průběhu let se vyvinulo mnoho zvyklostí, které jsou během kempů dodržovány, některé pro nově příchozího dosti nezvyklé. Posměšky vzbuzují některé rituální a mystické prvky, jako například posvátnost ohně. Tyto zásady však mají za úkol zajistit bezproblémové fungování ve volné přírodě a praktický chod tábora a mají racionální jádro. Oheň je například zdrojem popela, jenž funguje jako základní desinfekční, čisticí a léčebný prostředek, proto je nutné ho udržovat v naprosté čistotě. Neexistuje žádné rozdělení na organizátory a účastníky, ani předběžné podmínky účasti. Všechny potřebné činnosti, včetně starosti o táborovou kuchyni, spontánně vykonávají dobrovolníci. Platí pravidlo vidíš-li nějakou práci, je to tvoje práce! Vše je zdarma a během setkání se nic nekupuje ani neprodává. Kuchyně je striktně vegetariánská a na hygienu se důsledně dbá při přípravě i rozdávání jídla. Na Rainbow se můžete setkat s nejrůznějšími lidmi. Rozhodně to není uzavřené setkání pravověrných. Někteří ho berou jen jakousi alternativní dovolenou a v běžném životě fungují zcela tradičně. Paradoxně pak právě ti nejvíce ulpívají na striktním až farizejském dodržování pravidel a také na kádrování, kdo podle nich na Rainbow patří a kdo jim kazí vysněný ráj. Někteří, zvláště ze zhýčkaného západu, zase neoplývají praktickými dovednostmi. Jako v každé subkultuře se najdou ti, co se jen vezou, i blázni, kteří zde cítí možnost uplatnění svých vizí. Tvrdé jádro tráví čas mezi setkáními v nejrůznějších komunitách nebo jako nomádským způsobem žijící travellers. Najdou se i tací, kteří se už mnoho let plynule přesouvají z jednoho Rainbow na druhé. Existují totiž evropská, celosvětová i lokální národní setkání a v Americe nezřídka běží i několik kempů zároveň. Zde totiž bohužel došlo ke štěpení na jednotlivé kmeny, můžete se zde setkat třeba se samostatným křesťanským Gatheringem, což neblaze narušuje původní univerzalistickou myšlenku. Nic takového ovšem v Evropě nehrozí, spíše je problém s nedostatkem dostatečně odlehlých a nezničených míst vhodných k setkávání. Podobně jako technaři se i Rainbow rodina čím dál častěji přesouvá z civilizované Evropy dál na východ. Letošní evropské setkání se odehrálo v Srbsku, loňské v horách Bosny a Hercegoviny a předtím už zavítalo do Rumunska, Bulharska, Ruska, Polska, Slovinska a Maďarska. Slovníček Rainbow Mezinárodní rodina se samozřejmě dorozumívá anglicky. Postupem let se ustálilo mnoho tradičních pojmenování a výrazů vystihujících podstatu Rainbow. Welcome home! pozdrav, kterým se vítají účastníci, bratři a sestry. Welcome center jakési přechodové území, sloužící k adaptaci nově příchozích. Mnozí zde prožijí celé setkání a do samotného tábora, mnohdy vzdáleného ještě několik kilometrů ani nedorazí. Bývá zde parkoviště dodávek a obytných náklaďáků účastníků. Gathering shromáždění, tábor. Food circle shromáždění kolem táborového ohně, při kterém je dvakrát denně rozdáváno jídlo. Talking circle shromáždění, při kterém se dohadují všechny praktické záležitosti. Mezi nejdůležitější a nejkomplikovanější otázky patří výběr státu či místa, kde se odehraje další setkání. Talking stick koluje v kruhu a kdo ho drží, má právo mluvit neomezeně dlouho. To bohužel někdy přitahuje hraniční jedince, kterým v méně láskyplném prostředí není nasloucháno. Koho to unaví, jde dělat něco příjemnějšího, neboť čas zde nikdo neměří. Connection spojení. Univerzální výzva. K nejčastějším patří žádost o tobacco connection, travel connection k přesunu na další Rainbow, případně sborový pokřik wood connection když dochází dřevo v kuchyni. Shanti podobně univerzální výraz. Vše je třeba dělat šántí, tedy v klidu a pohodě. Shanti area klidová zóna tábora. Místo pro lásku, klid a meditaci. Rainbow v Čechách Důležitou roli u nás sehrálo evropské setkání v Novohradských horách roku Mnohatisícový zástup hipíků, který osídlil nedávno zpřístupněné pohraničí, zcela zaskočil veřejnost i média. Byla to první názorná ukázka, jak vypadá nespoutaná svoboda a inspiraci Rainbow přiznávají i zakladatelé prvních tehdy vznikajících českých soundsystémů. S trochou nadsázky lze říci, že duhová rodina ukázala cestu k Czechteku. Focalizer dobrovolný organizátor jakékoli činnosti. Zvláště těch povolaných je věčný nedostatek. Magic hat kouzelný klobouk, do kterého jsou vybírány dobrovolné příspěvky po každém food circlu. Vzhledem k míře požehnání a pozitivních vibrací, které jsou do něj směřovány mnohem častěji než peníze, je opravdu kouzelný. Nakonec se z něj vždy zaplatí provoz celého kempu a mnohdy zbude i něco pro policisty nebo náhle se objevivší majitele pozemků. Shitpit latrína, tedy díra vykopaná v zemi, po každém použití postupně zasypávaná popelem a hlínou. Kopání nových shitpitů je spolu se sběrem dřeva nejčastější činností focalizerů. Babylon stuff vše, co se na Rainbow zásadně nepoužívá. Tedy mýdlo a chemické prostředky (nahrazeny popelem), toaletní papír (místo něj voda a popel), elektronika ( jen bubny a akustické nástroje), alkohol a syntetické drogy (o to je populárnější konopí a houby) Retreat drsnější forma Rainbow setkání. Komornější, více duchovně a léčebně orientované s tvrdšími pravidly. Většinou bez psů, dětí, jen se syrovou stravou, zkrátka jen pro opravdové šamany. Full moon vyvrcholení každého setkání, velká úplňková slavnost. Food circle Bosna 2007 Jak vyděsit jeptišku Srovnání Duhové rodiny se současnou subkulturou technotravellers je rozhodně zajímavé. Lze říci, že obě komunity se částečně prolínají a inspirují, zároveň ale mezi nimi panuje značná nevraživost. Pro technaře jsou hipíci příliš měkcí, ti jim zase na oplátku vyčítají, že svým bezohledným přístupem zničili mnoho roky užívaných míst a značně zkomplikovali nomádský způsob života. Jasně to vyjadřuje Miky, dlouholetý francouzský Rainbow traveller: Posledních deset let je to čím dál horší. Kamkoli přijedu, musím vysvětlovat, že i když mám dredy, psa a starý obytný Mercedes, nejsem technař, neprodávám drogy, nevytáhnu z náklaďáku bedny a nezačnu dělat bordel. Chci se jen utábořit a za chvíli zase jet dál. Na technaře jsem alergický, chovají se stejně destruktivně, jako systém, proti kterému protestují. Konflikty a nepochopení se ale nevyhýbají ani Duhové rodině. Na letošním Rainbow v srbských horách došlo k několika nepříjemným incidentům. Obyvatelky nedalekého ženského pravoslavného kláštera byly totiž zděšeny tím, že někteří bratři a sestry chodí běžně nazí nebo jen spoře odění. Na místo se dostavila i policie a lesy okolo tábora byly brzy posety výhružnými tabulkami vyzývajícími k dodržování srbských zákonů. Jedno je ale jisté. Zatímco technoscéna je v úpadku a myšlenka nelegálních freeparties dávno opuštěna, Duhoví válečníci se nenechali odradit ani čtyřiceti lety perzekucí a dál pořádají svá setkání, aniž by se ptali úřadů. 15

16 Autor: Tadeáš Jirsa Vězňové svého pokoje Osudy těch, co se odmítají zapojit a vydělávat na důchod rodičům, už pronikají i do anime filmů. Fenomén hikikomori upozorňuje na rozpory japonské společnosti Malý, upravený domek na předměstí Tokia zalitý ranním sluncem, by mohl být domovem spousty jiných japonských rodin. Otec v dobře padnoucím obleku odchází do práce, dcery v uniformách vybíhají do školy. Na poklidném obrázku zarazí jen jedno z oken v horním patře, celé zakryté jakousi dekou. A také to, že matka, která čas od času osaměle sedává na zadním dvorku, má nepřítomně zoufalý výraz. Příběh z předměstí Ačkoliv sousedé celý příběh dobře znají, o tom, co se děje za dveřmi domu nikdo nahlas nemluví. Všichni si přitom pamatují na malého chlapce, který si kdysi rád hrával za domem. A přestože Hirošiho už několik let neviděli, vědí přesně, kde zrovna teď je. Jeho popelavou tvář správně tuší ve stínu, který se někdy mihne za zakrytým oknem. I Hiroši sám často vzpomíná na dětství a na dobu, kdy ještě chodil normálně do školy. To bylo předtím, než ho spolužáci jednoho dne začali bez zřejmé vnější příčiny zarytě ignorovat. Doslova se dívali skrz něj a úplně ho přitom vyřadili ze svého kolektivu. Hiroši se tak, stejně jako mnoho jiných dětí, stal obětí totálního nezájmu, v Japonsku běžné formy šikany. Tehdy poprvé utekl do bezpečí a samoty svého pokoje. Škole se začal vyhýbat až na ni zanevřel docela, pak přestal vycházet z domu a nakonec i ze svého pokoje. Dnes dny prospí a noci prosedí u počítače či televize. Ze svého pokoje vychází, jen výjimečně a když všichni spí to aby si vzal jídlo, které mu pečlivá matka nechává pravidelně za dveřmi jeho pokoje. Svým únikem ze světa se Hiroši stal jedním z mnoha, jedním z těch, kteří si místo kariéry vybrali dobrovolné vězení, místo budoucnosti bezčasí a únik ze společnosti samotou. Včera stejně jako dnes, zítra i dalších dvacet let. Únik z dálnice Příběh, který se stal Hirošimu, není v Japonsku ani zdaleka ojedinělý odborníci hovoří o jevu, který se může týkat až milionu převážně mladých lidí, žijících osaměle a izolovaně od svého okolí. Lidí, kteří se na dlouhé měsíce uzavírají do svých pokojů a bytů, kde dny prospí a noci tráví před obrazovkami a nanejvýš dojdou na nákup do nejbližšího supermarketu. Jev, pro který se vžilo označení hikikomori (volně vzdálení se ) je třeba vidět i z perspektivy poválečné japonské společnosti orientované na výkon a zároveň stále hluboce zakořeněné v tradičním modelu, který poměrně rigidně určuje sociální zařazení jednotlivců a ovlivňuje tak jejich chování. I Hirošiho únik ze světa, jehož okolnosti se mohou, viděno evropskýma očima, jevit dost překvapivě, tak získává svou logiku. Můžeme se ptát, kde byli a proč nezasáhli rodiče, kteří by 16

17 chlapci pomohli a dohlédli na něj. Co povinná školní docházka a její bdělí garanti armáda učitelů, poradců a sociálních pracovníků, kteří mohou zakročit, když všechno ostatní selže? Japonská realita se ovšem od té evropské v mnohém liší. Povinná školní docházka zde sice existuje, není však ani zdaleka imperativem, protože důležitou roli stále hraje tradiční vnímání významu rodiny, která má ve vztahu k dítěti poslední slovo. Dítě je koneckonců jejím majetkem. Majetkem, na který do úmoru pracující japonský otec nemá čas a který se milující matka snaží za každou cenu uchránit od všeho zlého... A okolní svět se s dětmi nemazlí. Tradičně předurčené sociální role jsou zatíženy očekáváním budoucí úspěšné kariéry, které je podřízeno vše. Již od mateřské školky jsou děti pod permanentním tlakem, aby byly úspěšné, aby obstály a dosáhly, co nejlepších výsledků v pravidelně se opakujících zkouškách, které je buď posunou nebo vzdálí od předem zřejmého a nezpochybnitelného cíle. Jenže každý nezpochybnitelný cíl nese sám v sobě i nutkavou potřebu svého zpochybnění. Zvlášť, když je člověku něco kolem dvaceti a život před ním má obludně jasné kontury rovné dálnice, jejíž konec se v postindustriální japonské společnosti ztrácí v nedohlednu. Fenomén hikikomori tak možná lze vnímat i jako vzepření se neúnosnému tlaku, kterému jsou mladí lidé nuceni se podřídit. Pohled skrze ně Vlny apatie u teenagerů si poprvé významněji všiml již v osmdesátých letech doktor Inamura, který ji začal studovat a snažil se i o její léčbu. V době národního opojení z ekonomických výsledků země, která konečně dohnala a záhy předehnala Západ se však jednalo o téma, které šlo snadno chápat jako nepříjemné narušení všeobecné společenské harmonie. A jakýkoliv náznak konfliktu byl vnímán jako útok na jednotu národa a jeho úspěchy. S tím souvisela i kritika médií a následný nátlak kolegů, které vedly k zastavení výzkumu. Média obecně přitom hrají při reflexi fenoménu hikikomori v Japonsku zásadní roli, když i v současné době podporují negativní a zesměšňující vnímání těchto lidí. Nová vlna zájmu o toto téma přišla v 90. letech možná i v souvislosti s postupným oslabováním tradičního uspořádání společnosti byl znovu oživen výzkum (termín hikikomori byl poprvé použit až v roce 1999). I přes rozdílnosti, které mezi jednotlivými odborníky panují v přístupu k fenoménu, se většina z nich shoduje v tom, že se nejedná o duševní chorobu ani nějaký typ syndromu. Zájem vědců však zatím příliš nezměnil přístup společnosti, která problém (či spíše jeho nositele) stále ignoruje. Většina peněz, které jdou na pomoc postiženým tak pochází většinou z mělkých kapes jejich příbuzných. S jistou nadsázkou se dá říct, že japonská společnost se ke svým hikikomori chová způsobem, který způsobil trauma chlapci z úvodního příběhu: dívá se skrze ně. Malý princ v koutě Ekonomická prosperita Japonska po druhé světové válce, která ovlivnila změny ve společnosti, logicky poznamenala i podobu rodiny. Již jsem to nemohl déle vystát. Byl jsem zcela přesycen svým okolím. Každý den mi z toho všeho bylo zle. Způsob mého vidění světa se naprosto neslučoval s obecnými představami společnosti. Neměl jsem proto jinou možnost, než se stáhnout stranou. bývalý hikikomori Iwata Micunori Staré hodnoty mají sice stále silný vliv, jejich význam se však v současnosti posouvá. Mění se především vztahy dětí k rodičům, kdy tradičně silná pouta postupně oslabují dochází k úpadku synovské úcty, slábne respekt vůči rodině i vědomí dluhu k rodičům a rodinným předkům, které vždy výrazně určovalo podobu vztahů. Od mužů se ale přitom stále očekává, že svůj život obětují pro práci a firmu. To je ze své podstaty výbušná situace, jejímž praktickým důsledkem je stálá nepřítomnost mužů v domácnosti. Zatímco muži pracují, ženy by se měly starat o rodinu, ve které specifické místo zaujímají synové, malí princové japonských rodin. Chápající rodiče a milé a poslušné děti to je typický dojem, který vzbuzuje japonská rodina v očích Evropana zvyklého na liberální výchovu a víceméně rozjívené potomstvo. Zachování harmonického dojmu v očích okolí je ostatně cílem za všech okolností. Ve skutečnosti k sobě obě strany zřídka projeví opravdové city (důkazem mateřské lásky jsou investice do dětí a jejich budoucnosti) a děti se snadno mohou cítí osamělé. To vede k problémům, jejichž řešení se za těchto podmínek zase jenom komplikuje. Děti svým rodičům nedůvěřují a pokud se dostanou do bezvýchodné situace (což v souvislosti s celospolečenským tlakem na podřízení se jednotlivce systému a devastující podobou vzdělávání nemusí být nečekané), je jejich logickou reakcí nějaká forma protestu. Vzhledem k vžitému pocitu odpovědnosti vůči rodině, která musí za všech okolností působit navenek harmonicky, se pasivní rezistence v podobě vlastní izolace jeví jako logické vyústění neudržitelné situace doma. Vzniklý problém se v tradičním uspořádání zase spíše zhoršuje. Povaha vztahů v rodině je taková, že si rodiče často zoufalství dítěte ani nemusejí dlouho všimnout a když si všimnou, mají obavu se kamkoliv obrátit. Snaha o udržení problémů uvnitř domácnosti a zachování reprezentativního obrazu rodiny navenek je pak ještě podpořena negativním obrazem fenoménu hikikomori v médiích. Prolomit skořápku Společnost a její nekonečné nároky; rodina, jejíž členové jsou svázáni pevnými pouty tradic, přesto zároveň osamělí; předurčenost budoucnosti, školní dril, či úzkostná obava z následků toho všeho a neschopnost najít své místo ve spletité pavučině tušených souvislostí to všechno může vyústit v zoufalé přání stáhnout se někam stranou, do vlastního bezpečí, kam nemůže ani společnost, ani rodiče, ani škola. Do bezpečí, kam neproniknou zkoumavé pohledy okolí, a které má pod kontrolou jen člověk sám. Možná by i tento fenomén mohl sehrát svou roli a pomoci vytrhnout japonskou společnost z její letargie směrem k uskutečnění očekávaných společenských reforem. Ke změně ubíjejícího poválečného životního plánu: škola zkoušky univerzita práce smrt. Zmírnit posedlost vzděláním v rámci zatuchlého a standardizovaného vzdělávacího systému. A možná, až se společnost odhodlá ke své proměně, opustí i hikikomori své uzavřené kokony a svobodně roztáhnou křídla v systému, který nebude produkovat jednu sžíravou obavu za druhou. Bezpečnostní oblek pro vycházky z izolace. Autor je novinář. Co znamená hikikomori V japonštině existuje sloveso hikikomoru, které nese význam vzdálit se, stáhnout se, ustoupit, držet se stranou s odkazem na starou praxi buddhistických mnichů, kteří odcházeli do ústraní, aby hledali své vnitřní poznání. Od něho pak bylo uměle vytvořeno podstatné jméno hikikomori, jehož hrubý překlad by mohl znít stažení se do ústraní. 17

18 Lidi se svědomím V den naší uzávěrky jsme se dozvěděli, že Pavel Dias se nakonec rozhodl pražskou Famu opustit. Významný český fotograf, který obětoval mnoho z vlastní tvorby výuce studentů, tak snad konečně uspořádá svůj archiv a připraví k tisku publikace, které ho uvedou na náležité místo v kontextu naší fotografie. Vedete na FAMU ateliér dokumentární fotografie, jak dlouho působíte na škole? Přišel jsem v roce 88/89, kdy už režim trošku klátil. Předtím mne ale zvali do komise ke zkouškám, protože potřebovali někoho z praxe. Ateliér vznikl až během roku 2004, ale učil jsem reportážní a dokumentární fotografii. Od revoluce se změnilo vedení na katedře dvakrát. Po revoluci ji začal řídit Miroslav Vojtěchovský, který výrazně rozvíjel předchozí Šmokovu koncepci. To trvalo až do roku 2004, kdy se do vedení fakulty poprvé dostal absolvent jiné školy než FAMU, ale za to s filmem spjatý. Díky tomu se změnila koncepce školy a u nás byly zřízeny ateliéry. Vidina byla budovat takové prostory, jaké jsou obvyklé na jiných uměleckých akademických školách. Tedy, že se život na škole výrazně odehrává v nich a samozřejmě vedoucí ateliérů mají svoji věrohodnou, samostatnou kompetenci. Podařilo se to? Jsme tak na půl cesty, vedoucí jsou bez kompetencí a nemáme prostory, protože se tu ale pro dokumentární fotografii naskytla určitá příležitost, tak jsem na základě výběrového řízení nastoupil a prostě tam jsem. Učil jste v Brně, na FAMU ve Zlíně, co vás na učení tak přitahuje? Mohl byste se věnovat jen svojí vlastní práci. V roce 79 mi umřel syn, sám jsem začal marodit. Byl jsem na volné noze, což mě bavilo, ale znamenalo to i věčné ježdění, což mě už unavovalo. Takže když mi v roce 80 nabídli učení na střední škole uměleckoprůmyslové v Brně, kterou jsem sám absolvoval, vítal jsem to jako změnu. Byl to nejprve trochu stres. Říkal jsem si: Pane bože, co tam budeme dělat? Byl jsem jen pevně přesvědčen, že se musím v yhnout věcem, které dělat nesmím. Co tím myslíte? Věděl jsem, že studenty nesmím ignorovat, nesmím nic přikazovat, musím se je snažit pochopit, být otevřený. V takové situaci jsem si pak mohl dovolit leccos jim říci a to i velmi nepříjemné věci. Jak vypadalo vaše první učení? Vyrazili jsme třeba do Terezína, kde jsme byli dva dny. Přijeli jsme tam začátkem týdne, ve čtvrtek jsme byli zpět a v pátek už ve škole visela výstava prací, co tam studenti nafotografovali. To je samozřejmě dost bavilo. To bylo ještě před rokem 89? Jeli jsme tam ještě v době totalitní, kdy se sice zdůrazňoval odboj v koncentrácích, ale pravý obraz se moc nehodil a lidé se mu trošku vyhýbali, utrpení lidi moc nezajímalo. Říkal jsem si tehdy, že mám jedinou možnost. Vypůjčil jsem si od kolegů první knížku, kterou vydal Arnošt 18

19 Autorka: Martina Křížková Lustig a těm ti letým dětem jsem ji dal přečíst. Protože zhruba to co popisoval, zažíval asi v témže věku, jako byli tehdy oni. Myslel jsem si, že by je to mohlo zaujmout. Měl jsem tehdy bílý mikrobus, mohlo nás tam sedět osm. Už bylo chladno, tak jsem vařil čaj v konvici a fungoval v autě jako v kabinetu. Kdykoli, když byli zmrzlý, se mohli vrátit a napít se něčeho teplého a taky si vzít stativ, jiný objektiv. Chodili většinou po dvou, rozlezli se po pevnosti, po Terezíně, po městečku. Předtím absolvovali návštěvu muzea, původní expozici, tenkrát v ještě malé pevnosti. Myslím, že soubor, který tam vyfotili, nebyl špatný. Zjistil jsem, že při učení nejsou témata, o kterých se nedá hovořit. Akorát musí být člověk připraven, aby to ustál, nebo aby měl co říci a navíc musí mluvit velice otevřeně. Co se stalo s tím souborem? Když jsme dostali příležitost vystavovat v Galerii mladých na radnici v Brně, tak to pan ředitel pěkně strhal a shodil ze stolu,a to jen proto, že tehdy zasedal nějaký sjezd komunistické strany a jim se nehodilo, aby ve stejnou dobu byla výstava o koncentračním táboře. Když jsem odcházel ze školy, tak jsem si soubor vzal. Po letech jsem vystavoval ve Svitavách a místo ve výstavním prostoru jsem věnoval práci studentů, protože ty fotky byly dobré. Je Vám skoro sedmdesát a kvůli učení a fotografování neustále jezdíte mezi Prahou a Zlínem, jak to zvládáte? Začíná to být stres. Kříží se mi vzájemně rozvrhy, je to takové lámání v kruhu. Rád bych se proto ze školy osvobodil. Uvažoval jsem o tom, že bych ve Zlíně třeba zůstal a omezil FAMU, ale jak je člověk dlouho v Praze, tak si zvykne. Když máte práci a jste ve škole, tak je Zlín samozřejmě bezvadný, jako i Brno. Ale najednou přijde neděle a všichni kamarádi, kumpáni a kolegové někde zmizí a je tam mrtvo. Pavel Dias, přední český fotograf (* ) Po maturitě na ŠUŘ v Brně začal studovat na pražské FAMU (1958), během studia přestoupil do nově vzniklého kabinetu fotografie (první absolvent oboru fotografie). Krátce působil jako ústřední metodik pro fotografii, poté pracuje jako samostatný fotograf (1965). Vyučuje na brněnské SUŘ (1963), působí na pražské FAMU (1989), na Vyšší odborné škole filmové ve Zlíně (1996), v Atelieru reklamní fotografie na IRTMK při zlínské Technologické fakultě VUT (1997). Žije v Praze. Ve své fotografické tvorbě se věnuje převážně dokumentární a reportážní fotografii v 60. letech významně přispěl ke zkvalitnění živé fotografie publikované v českých periodikách. Jeho práci charakterizuje schopnost vybrat a zvěčnit jedinečný, neopakovatelný okamžik. Nejdůležitější soubory: Koně formule I (1985), Torzo holocaust ( ). Nejbližší výstava Langhans Galerie Praha (leden březen 2009). Dlouho říkáte, že už chcete dělat jenom svoje věci, dodělat resty. Potřeboval bych připravit nějaké knížky, i když jsem jaksi ztratil energii na dobývání grantů. Taky mám archiv a větší část není zpracovaná. Na to musím sedět zavřený tady v ateliéru a hlavně vyčistit hlavu. To nejde dělat mechanicky, takže nemůžu dřít ve školách. Pravda ale je, že i když jsem pracoval celý život, tak penze, kterou mám, je tak směšná, že bych ve skutečnosti nemohl dělat ani ten archiv. Jen bych zaplatil nájemné a jídlo, to by bylo asi tak všecko. Takže pracovat musím, dokud to půjde Co v současnosti fotografujete? V podstatě Zlín Tomáše a Jana Bati. K tomu jsem si udělal podtéma o Josefovi Sudkovi a Antonínovi Horákovi. Reflexi funkcionalistické architektury tehdejšího Zlína a život této architektury v dnešním Zlíně. Celý život jsem dělal živou fotografii. Toto nemá s mou prací mnoho společného. Chci si udělat takový jiný soubor. Nefotím ani Leicou, ale Linhovkou 13/18, čili velkým těžkým aparátem. Jako pocta výše zmíněným fotografům, kteří měli taky větší kamery. Máte několik výrazných fotografických témat. Jedním z nich je i svět judaismu. K němu máte blízko z rodiny? Přišel jsem k judaismu spíše přes lágry. Nepatřím k lidem, kteří byli válkou tak strašně postiženi jako jiní, ale přesto si myslím, že konec války mě velice formoval. Bydleli jsme v malé obci u Kroměříže. Z naší rodiny se dva lidé dostali do lágru jako antifašisti. Jeden strýc utekl z Německa, podařilo se mu sice úspěšně skrývat přes celou válku s partyzány, ale den po velikonočním pondělí ho v roce 45 zastřelili ve vedlejší vesnici. Pamatuji si to napětí. Maminka mne vodila, sedmileté děcko, na návštěvu za jejím tatínkem, mým dědečkem, který byl nejprve zavřený na olomouckém gestapu, a pak v Buchenwaldu. Další strýc zemřel ve Flossenburgu. Po válce se stařeček vrátil jedním z posledních transportů. Panoval chaos, přijížděli jen vlaky a lidi u nich stáli s cedulkami. To se potom opakovalo v roce 55 ve Vídni a v Německu, když se vraceli zajatí Němci. K vlakům zase chodili ženské s nápisy a jmény. Ernst Haas z toho foto: pavel dias a archiv pavla diase 19

20 foto: pavel dias a archiv pavla diase udělal nádherné fotky a díky tomu se zařadil do Magna. A stařeček? Sedával i v létě u kamen, on byl jinak elegantní pán. Učitel. Tehdy byl ale takový zhublý, tak i stoličce dal zavděk. Přicházeli lidi a on vyprávěl. Vyposlechl jsem si ty příběhy, dostalo se mi to pod kůži. V roce 61 jsem byl v Drážďanech a ve Výmaru se školou, takový pěkný výlet, neměl jsem původně v úmyslu nic fotografovat. Pak jsem viděl lágr v Buchenwaldu a uvědomil jsem si, že ho znám z vyprávění. Přivezl jsem si pár fotek domů a začal se táborům věnovat. Nejprve jsem na fotkách neměl hakenkreuze, ani Davidovy hvězdy nebo srpy a kladiva. To přišlo později. Symbolům jsem se zpočátku záměrně vyhýbal. Možná jsem to viděl strašně zjednodušeně, ale v té době už fungovaly i komunistické tábory, které jsem samozřejmě nemohl fotografovat. Na fotografiích zůstaly proto jen ostnaté dráty - zobrazení represe jako takové. Když se rozhlédnu po vašem ateliéru, tak se z vás stal nakonec ale stejně Žid: máte tu kaftan, šábes svícen, kalendář na nový rok. Jaké je to s vaším vztahem k náboženství? Vaším dalším velkým fotografickým tématem jsou právě náboženské poutě a obřady. Nebyl jsem vychováván jaksi v žádném náboženství, až později ve škole jsme měli katechetu, který nás neučil tím způsobem, že bychom museli biflovat něco z Bible, ale na příkladech ze života, což bylo zajímavé. V patnácti, šestnácti jsem se dostal k Ramakrišnovi, to mě hrozně fascinovalo, ale jinak jsem byl docela nábožensky vlažný. Od 60. let jsem jezdil ale po poutích, fotil jsem a díky tomu se dostal i k práci na výstavě Židovská Morava a Slezsko. Při té jsem se začal pídit trochu po svém původu. V těch místech byli ještě židé, začal jsem se zajímat jak je to s mým příjmením a spojilo se mi to s těmi lágry. Je pro vás víra důležitá? Jsem nepředpokládal, že se budete na takové věci ptát, ale bezpečně vím, že obecně světu, normálnímu dnešnímu světu, chybí větší vážnost víry. Svět se všemi svobodami se roztrhl tak, že se chápe pouze majetnicky a kořistnicky. Nejsou v tom žádné brzdy. Ty přicházejí, až potom, když se stane něco zlého. Myslím, že víra přeci jen dělá lidi zodpovědnějšími v tom smyslu, že z nich dělá lidi se svědomím. Většinu života jste prožil v socialismu. Váš přítel fotograf Josef Koudelka emigroval, uvažoval jste také o odchodu? Koudelka odjížděl sice jakoby na stipendium, ale dalo se předpokládat, že se už nevrátí. Večer předtím jsme popíjeli na Žižkově. Měli jsme slivovici a chodili po kulatém náměstí, kde je dnes televizní vysílač. On mi připomněl, že Sudek říkal, že fotograf má mít rodinu nebo fotit, ne obojí zároveň. A já jsem měl rodinu. Koudelka dodal: Ale ty máš dva pěkné kluky. Pak Josef odešel a kluci mi rostli. Chtěl jsem vlastně odejít ještě dříve než on, hned v osmašedesátém, ale měl jsem tu i starou rodinu, maminku a další příbuzné. Neudělal jsem to proto a nemá smysl toho litovat, netrápí mě to. Na vaší současné výstavě ve Zlíně jsem viděla, že jste jel za Koudelkou v 70. letech do Anglie. Nebyl jsem tam tehdy za Koudelkou. Fotil jsem dostihy a protože dostihový sport má kolébku v Anglii a ve Francii, to jsem si řekl, že tam musím dostat. Známí mi slíbil, že když mu dám tisícovku, tak mi sežene výjezdní doložku. Peníze jsem mu dal a on ji opravdu sehnal. Nepočítal jsem vůbec s tím, že v Anglii potkám Koudelku, protože jsem si myslel, že se více zdržuje ve Španělku a ve Francii. Byl jsem na královském poháru a když se končilo, tak přesně šest let poté, co jsme se s Koudelkou rozešli, najednou on na mne zavolá: Dias a první co mi řekne: Ty vole, ty máš ale velké děti, jako kdybychom se bavili naposledy včera na Žižkově na náměstí. Josef mě hned přestěhoval k sobě. Bydlel u fotografa Jürgena Schadeberga, který se proslavil fotografiemi odchodu Britů z Kapského města do Anglie. Koudelka právě dělal s dalšími studenty skvělou výstavu Quality of life. Byla zajímavá specifickým řešením. Fotky zavěšené na mobilech ze stropu dolů. Díky tomu se fotografie mohly trochu pootáčet, což působilo fantasticky. Stejně jako se v životě mění konstelace situací, tak se proměňovaly konstelace fotografií a jejich vzájemné vazby. Uvažoval jsem, že bychom to dali do Černého kostela v Brně, ale tehdy to nebylo jednoduché, takže to skončilo někde v bednách. Přátelíte se s Koudelkou i dnes? Vždycky zavolá, když přijede a sejdeme se. Než začala perská válka, měl jsem něco s páteří, ležel jsem, přišel za mnou sem do ateliéru a přivedl Jamese Nachtweye. To je Američan, válečný fotograf a právě tam odlítal. Vy se mě ale vůbec neptáte na Zlín. Co se mám ptát k Zlínu? Chodil jsem tam do základní školy, měšťanky, na gymnázium a pak jsem zdrhl do Brna. Mám se ptát na Zlín, když jste zdrhl do Brna? Samozřejmě jsem tam byl přes prázdniny. První prázdniny nic, ale na druhých prázdninách jsem šel na praxi do zlínských ateliérů, do fotooddělení, kde se právě začal vyrábět Vynález zkázy a to byl nejdůležitější okamžik mého života. Potkal jsem tam Jiřího Tarantíka, se kterým jsem konzultoval svoje vůbec první cyklické fotografie. 20