obrázek na obálce: Aelbert Cuyp: Pohled na Dordrecht z východu. kol (Rijksmuseum, Amsterdam)

Transkript

1

2 obrázek na obálce: Aelbert Cuyp: Pohled na Dordrecht z východu. kol (Rijksmuseum, Amsterdam)

3 Krása, krajina, příroda II. Kapitoly o roli estetických hodnot ve vztahu k přírodě, krajině a životnímu prostředí K. Stibral, B. Binka, O. Dadejík (eds.) MASARYKOVA UNIVERZITA BRNO 2009

4 Vychází s podporou projektů: Národního programu výzkumu II., č. 2B06126, GA ČR č. 408/06/0950, MSM recenzovali: Mgr. Michal Andrle, Ph.D., Mgr. Tomáš Daněk, prof. PhDr. Jarmila Doubravová, CSc., RNDr. Radim Hédl, Ph.D. prof. PhDr. Jaroslav Hroch, CSc., prof. PhDr. Vlastimil Zuska, CSc. Masarykova univerzita, 2009 grafická úprava Radim Šašinka ISBN

5 Kapitoly o roli estetických hodnot ve vztahu k přírodě, krajině a životnímu prostředí Obsah Vlastimil Zuska Krása, krajina, příroda II úvod 7 I. Esteticko-filosofická část 9 Vlastimil Hála Estetický vztah k přírodě a problém sporu antropocentrismu s biocentrismem 11 Vlastimil Zátka Umění jako estetická forma univerza (K Schellingově koncepci metafyzické afinity mezi uměním a přírodou) 20 Štěpán Kubalík Druhá příroda u McDowella I. 33 Jakub Stejskal Druhá příroda u McDowella II. 40 Ondřej Dadejík & Martin Kaplický Kritika kognitivní estetiky přírody Allena Carlsona 47 Jan Staněk Poznámky k estetice zpustlosti 55 Markéta Fošumová Logos proti chaosu (Krása v přírodě v ruském kosmismu) 65 5

6 KRÁSA KRAJINA PŘÍRODA II Wendy Drozenová Zahrada jako paradigma krásy přírody 72 Bohuslav Binka Role estetické hodnoty přírody jako argumentu pro její ochranu v díle Josefa Šmajse a Hany Librové 78 II. Přírodovědná část 93 Lenka Ovčáčková Ernst Haeckel a jeho přírodovědné monistické náboženství 95 Karel Stibral Česká biologizující estetika 20. století 102 Trpáková Ivana, Trpák Pavel Estetika krajiny na mapách v průběhu času 116 Filip Jaroš Adaptivní význam zbarvení kočkovitých šelem. Empirie, fikce a vykročení k estetice 124 Michal Schmoranz Biodiverzita v misce bakterie jako indikátor jevového rozrůznění organismů 135 Michaela Zemková Nová divočina v Praze její biodiverzita a estetika 152 Summary 161 6

7 Kapitoly o roli estetických hodnot ve vztahu k přírodě, krajině a životnímu prostředí Krása, krajina, příroda II úvod Vlastimil Zuska V pořadí druhá 1 kolektivní monografie téhož zaměření, nabízející výběr rozpracovaných textů na základě předchozí stejnojmenné konference, opět zacílila na volné téma krásy v přírodě a krásy přírody, eventuálně krajiny, což je vymezení asi stejně přesné jako je rovnítko mezi současnou estetikou a naukou o kráse. Některé vzorce chování se ovšem i zde opakují a poukazují tak na zřejmě hlubší založení některých předsudků ve smyslu zastávaných přesvědčení, mimo jiné i o povaze estetické zkušenosti, o předmětu estetiky, životním světě, vztahu umění a přírody, roli přírody a krajiny v lidském životě či dokonce existenci. Většina kapitol se naštěstí nesnaží prosazovat fixovaná dogmata, ale hledá netriviální pohledy na problémové pole, záměrně vágně vymezené názvem konference. Pozorný čtenář a posluchač, pokud by si dal tu práci a porovnal obě konference 2, by mohl zaznamenat mírné, ale znatelné sbližování perspektiv, pozitivní kontaminaci specialistů nákazami z jiných disciplín. Přesto si divergentní přístupy vyžádaly členění konference do dvou částí, protože mnohokrát a mnoho let skloňovaná interdisciplinarita, která se stálým omíláním změnila v klišé, není dost dobře možná tam, kde jsou příslušné diskurzy, tedy obory rozprav, nekompatibilní v důsledku konceptuální neslučitelnosti. Tedy například, použije-li adjektivum estetický či substantivum estetika biolog, zkoumající množení tkáňových kultur, nemíní tím totéž, co environmentální estetik Carlson, ani Schelling ve svém metafysickém monismu, abychom zůstali v zóně prezentovaných příspěvků. Současná estetika (a současná zde zabírá časovou niku minimálně od 18. století po dnešek) nikdy nebyla (jen) naukou o kráse, stejně jako nemůžeme smysluplně redukovat třeba etiku na jakousi nauku o dobru. Rovněž ztotožňování estetického prožitku s (pouhou) smyslovou, zhusta vizuální libostí či dokonce líbivostí je stejně hluboce zavádějící jako je zakořeněné nejen v tzv. laické veřejnosti. Členění podle pojmové slučitelnosti tedy vyústilo opět v část esteticko-filosofickou (což by byl pleonasmus, protože estetika je filosofickou disciplinou, kdybychom 1 První kniha, obdobně nazvaná Krása, krajina, příroda (eds. K. Stibral, O. Dadejík), dvojnásobného rozsahu, bohužel zatím nevyšla a vyjde až po této monografii. Připravována byla ale o rok dříve, opět v následnosti na předchozí stejnojmennou dvoudenní konferenci. 2 Konference konané v Ústavu teorie a dějin umění AV ČR v Praze pod názvem Krása, krajina, příroda a Krása, krajina, příroda II. 21. a

8 KRÁSA KRAJINA PŘÍRODA II tím nemínili příspěvky jak z pohledu estetiky, tak z hlediska obecné filosofie) a část přírodovědnou, přičemž převahu má v této části, nikoli překvapivě biologie (zoologie a botanika). Zvolenému rozdělení podle diskursivních žánrů se však naštěstí nedaří zastřít několik společných úběžníků o kráse v přírodě nikdo nepochybuje a některé příspěvky se věnují úloze estetické dimenze či chceme-li estetična (což je pojem podstatně širší nežli krása) pro život nejen lidský; autonomnost či objektivita estetična v přírodě je z pohledu estetiky poněkud obtížně přijatelná, pokud ovšem nevstoupí do hry koncept druhé přírody nebo možnost a potřeba vyvázání se z antropocentrického postoje. Současné debaty v mnoha disciplínách se neodehrávají nezávisle na historickém vývoji a proto nechybí několik sond do minulosti, od české biologizující estetiky či estetizující biologie, přes Haeckelovo přírodovědné náboženství a Schellingovu reciprocitu umění a přírody po ruský kosmismus a kritiku současné enviromentální estetiky, hrozící podřízeností epistemologii. Je-li biodiverzita pozitivní hodnotou nejen pro přežití, ale i pro kvalitu života vůbec, jak z několika příspěvků vyplývá a to mnohdy faktograficky překvapivě například množství rostlinných i živočišných druhů je větší a pestřejší v zelené krajnici podél dálnice nežli v borové monokultuře, pak diverzita příspěvků, přístupů a relevantních problémových okruhů konference zřejmě přispěje k rozkvětu zúčastněních disciplin nebo alespoň k pokračujícím debatám na nadhozená témata a i za přispění (jakkoli malé) tohoto setkání ustavujících se a prohlubujících témat. Lze si jen přát, aby volně propojený trs pohledů na estetické kvality a hodnoty přírody, krajiny, nových divočin v městech, zahradách i v druhé přírodě a v nás inspiroval a snad i trochu poučil. 8

9 Kapitoly o roli estetických hodnot ve vztahu k přírodě, krajině a životnímu prostředí I. Esteticko-filosofická část 9

10 10 KRÁSA KRAJINA PŘÍRODA II

11 Kapitoly o roli estetických hodnot ve vztahu k přírodě, krajině a životnímu prostředí Estetický vztah k přírodě a problém sporu antropocentrismu s biocentrismem Vlastimil Hála I. Úvod Ve svém textu se pokusím spojit ekologickou tematiku s tematikou filosoficko-estetickou tak, že některé problémy, vyvstávající ve sporu mezi antropocentrismem a biocentrismem zkusím ukázat z perspektivy, usilující o uchopení estetického vztahu člověka k přírodě jako vztahu, který má v širším smyslu i existenciální a ontologický rozměr. Pokusím se ukázat, jak může k osvětlení některých témat frekventovaných v ekologických diskursech přispět odlišný, k ekologické tematice primárně neorientovaný diskurs. Smysl tohoto pokusu vidím v podpoře antropocentrické, resp. antroporelacionistické pozice, s vědomím, že takový přístup je pouze jedním z mnoha možných. Klíčové zde budou pojmy perspektivy, zájmu, hodnoty a způsobu bytí, a především samo pojetí přírody. V prvním případě se zaměřím především na některé teze fyziocentrické koncepce K. M. Meyera-Abicha, v druhém vyjdu především z interpretací M. Seela. II. Spor antropocentrismu a biocentrismu a) Fyziocentrismus a lidská perspektiva Jedním z klíčových témat ekologické filosofie je problém, zda a v jakém smyslu je možno překročit to, co je nazýváno antropocentrickou perspektivou, resp. ji modifikovat a integrovat do ní i jiné perspektivy. Tento problém uvádí jako klíčový pro spor antropocentrismu a biocentrismu M. Skýbová ve své disertační práci o problému vlastní hodnoty přírody 1. Především se jedná o možnost zaujetí perspektivy mimo-lidských bytostí, zvláště zvířat, ale v některých radikálních biocentrických, resp. (negativně vyjádřeno) antiantropocentrických filosofických koncepcích i třeba rostlin, 1 Skýbová, M.: Vlastní hodnota přírody. Disertační práce. Olomouc

12 KRÁSA KRAJINA PŘÍRODA II stromů a přírodních útvarů. Německý filosof K. M. Meyer-Abich je představitelem radikální varianty biocentrismu, již nazývá fyziocentrismem 2 ; pouze biocentrické hledisko je mu příliš úzké. Chce tím zdůraznit, že tématem jeho koncepce, vyjadřující správný vztah k celku bytí, resp. konkrétněji k přírodě v nejširším smyslu, je vztah neomezující se na živou přírodu. Meyer-Abich vychází ve své koncepci z pozic usilujících o radikální překonání (většinou jednostranně pojaté) pozice antropocentrismu. Podle jeho pojetí je antropocentrikem ten, kdo si myslí, že všechno, co není člověk, je zde jen k dispozici. Člověk se k tomu vztahuje tak, že to může mít. Meyer-Abich využívá slavného heideggerovského motivu zapomenutosti bytí, který ovšem transformuje v ekologicky realistickém smyslu v zapomenutost přírody (Vergessenheit der Natur). 3 Je jasné, že tímto posunem z ontologické do ontické roviny zachází s Heideggerovým podnětem volně, že jej zapojuje do jiného významového kontextu, neboť příroda, jak o ní mluví, není nezpředmědnitelným bytím, jež se samo ukazuje, nýbrž právě univerzem tvořeným určitými předmětnými komponentami jako jsou živly a dokonce artefakty. To právě vyvolává otázku, v jakém smyslu se vlastně jedná o přírodu, k čemuž se vrátím v druhé části příspěvku. Antropocentrismus je i pro Meyer-Abicha, podobně jako pro mnoho jiných ekologických myslitelů chápán jako v zásadě nesprávný postoj člověka ke světu, resp. k přírodě, založený na privilegovaném pojetí lidstva jako exkluzivního společenství vůči celku přírody. Autor mluví dokonce o lidském šovinismu. 4 Meyer-Abich rovněž upřesňuje své pojetí antropocentrismu jako něčeho, co je spjato s kategorií specificky lidského zájmu 5 Pojem antropocentrismu je pro něj převážně spíše obecným titulem pro nesprávný vztah ke světu, vyvozující starost o přírodu z lidského zájmu, tedy z perspektivy ve svém sebepojetí privilegované lidské bytosti. I když většinou interpretuje pojetí lidského zájmu v utilitárně-manipulativním smyslu, Meyer-Abich zná vedle hrubého antropocentrismu lidského egoistického zájmu totiž i pročištěný antropocentrismus, který zdůrazňuje, že je nutno, a to kvůli nám samým, neomezovat diapazón lidského zájmu jen na vztah k nám lidem. Tuto pozici lze interpretovat tak, že je přímo v našem lidském zájmu integrovat do něj i to, co onen zájem, jak se nám jeví v prvním plánu, překračuje, tedy integrovat do něj i žádoucí vztah k přírodě a bytostem, jež ji spolu s námi tvoří. Takto pojatý antropocentrismus by bylo možno nazvat i ušlechtilým. Jako představitele takového pojetí uvádí Meyer-Abich R. Spaemanna. I ten je pro něj ovšem 12 2 Meyer-Abich, K. M.: Wege zum Frieden mit der Natur. Praktische Naturphilosophie für die Umweltpolitik. München: C. Hanser 1984, s. 99 aj. 3 Tamtéž, s Meyer-Abich, K. M.: Aufstand für die Natur. Von der Umwelt zur Mitwelt. München: C. Hanser 1990, s. 69, 72, Tamtéž, s. 73, 77 82, srov. i s

13 Kapitoly o roli estetických hodnot ve vztahu k přírodě, krajině a životnímu prostředí jednostranný svým akcentováním lidského zájmu jako východiska péče o přírodu 6. Poněkud jinak zase argumentuje proti lidskému zájmu jako adekvátnímu východisku vztahu k přírodě R. Attfield, když poukazuje na to, že člověk není ani kvantitativně s to pojmout do své mysli představu budoucích stavů světa, pohybující se v řádu miliard, biliónů apod. let. Kriticky je k tomu třeba dodat, že autor nerozlišuje mezi aktuálním a posibilistickým, resp. potenciálním hodnocením a chápe celý problém výlučně v aktuálním smyslu. 7 U Meyera-Abicha má ale problém ještě důležitější stránku. Především totiž jakákoli antropocentrická pozice nezachycuje adekvátně demokratickou ideu společenství bytostí vytvářejících přírodu, implikující i neprivilegované začlenění člověka do něj. Toto společenství nazývá Meyer-Abich spolubytím (Mitsein) a mimo-lidský svět jako Mitwelt, tedy jako sdílené společenství, nikoli jako Umwelt, životní prostředí, jež je nám vnějším okolím. Sám autor nejednou do zmíněného společenství zařazuje vedle zvířat a rostlin i elementy, a dokonce artefakty. 8 V tomto smyslu hovoří o rozšířeném komunitarismu. Klíčovým problémem je zde způsob bytí člověka a jiných, přírodu spoluvytvářejících bytostí. b) Lidská existence a rozšířený komunitarismus Kardinální význam má Meyer-Abichovo pojetí způsobů bytí člověka a zvířat. Přestože zde Meyer-Abich někdy hovoří, jako by přijímal Plessnerovu koncepci excentrické pozicionality 9, hlavní jeho tezí je, že nemáme privilegované postavení, nýbrž přináležíme k přírodě právě jako kočka kočičím způsobem (katzenhaft), strom stromově (baumhaft), apod. 10 To je stanovisko blízké biocentrickému egalitarismu. Tato stanoviska obecněji řečeno vycházejí z odmítnutí ontologického a axiologického preferování člověka oproti ostatní přírodě. Příroda i mimo-lidské bytosti mají vlastní hodnotu (intrinsic value), pro niž není konstitutivní vztah k člověku jako hodnotiteli (odkazuji na disertační práci M. Skýbové Vlastní hodnota přírody, kde je toto téma nejdůkladněji rozpracováno). Svébytnost lidského bytí oproti jiným bytostem je zde pojata jakoby v lineárním, resp. horizontálním, nikoli vertikálním, resp. hierarchickém smyslu. I Meyer-Abich samozřejmě ví, že 6 Meyer-Abich, K. M.: Wege zum Frieden mit der Natur. Praktische Naturphilosophie für die Umweltpoliti. München: C. Hanser 1984, s Attfield, R.: Environmental Ethics. An Overview for the Twenty-First Century: Cambridge Polity Press 2003, s Meyer-Abich, K. M.: Wege zum Frieden mit der Natur. Praktische Naturphilosophie für die Umweltpolitik. München: C. Hanser 1984, s Plessner, H: Die Stufen des Organischen und der Mensch: Einleitung in die philosophische Anthropologie 3. Aufl. Berlin: W. de Gruyter Srov. též.: Hartmann, N.: Das Problem des geistigen Seins. Berlin: Walter de Gruyter 1962, s Meyer-Abich, K. M.: Aufstand für die Natur. Von der Umwelt zur Mitwelt. München: C. Hanser 1990, s

14 KRÁSA KRAJINA PŘÍRODA II člověk je také bytostí kulturotvornou, a že příroda v něm pokračuje, neboť je v člověku a člověkem prodloužena v kultuře, svébytně lidském fenoménu. 11 Je až s podivem, že Meyer-Abich na tomto místě neuvažuje o problému kultury v kontextu právě s otázkou způsobu bytí člověka v porovnání se způsobem bytí mimolidských bytostí. Naším lidským úkolem je totiž podle něj vnést do světa kulturu, a to nikoli proti přírodě, nýbrž právě jako její naplnění v kultuře. 12 c) Emocionální a hodnotové vnímání přírody Pro vztah člověka k přírodě, jeho vnímání, zakoušení přírody vůbec má podstatný význam hodnotová dimenze tohoto setkání: příkladem zde může být i pojetí amerického ekologického myslitele H. Rolstona III, autora knihy Philosophy Gone Wild. 13 Divoká příroda (wild nature, wilderness) je ve své mnohotvárné konkrétnosti pochopena sama jako základní vlastní (intrinsic) hodnota 14 a takto de facto jako rezervoár hodnot. 15 Nedotčená příroda je zakládající hodnotou a zároveň generujícím zdrojem hodnotové významnosti. Pozoruhodná a pro bio- i fyzio-centrickou pozici příznačná je ovšem autorova argumentace, která byla jakoby preludiem k druhé části příspěvku: Jestliže je Rolstonovi příkladem vlastní hodnoty, nezávislé na lidském vědomí, svobodný let jestřába, jak se ukazuje lidskému pozorování, vyvstává otázka, v jakém smyslu zde vlastně klíčová kategorie všech ekologických filosofií příroda figuruje. Figuruje zde totiž jako něco, co rozeznívá naše vnímání, hru naší fantazie, případně cítění a vědomí naší přináležitosti k obsáhlejšímu celku. Zde je dále jakoby shrnut paradox základního biocentrického hlediska, podle něhož příroda a všechny bytosti, jež ji spoluvytvářejí, mají hodnotu nezávislou na člověku, jeho vědomí, hodnocení apod., ale argumentuje se často implicité právě vztahem k lidskému vnímání Meyer-Abich, K. M.: Praktische Naturphilosophie. Erinnerung an einen vergessenen Traum. München: H. C. Beck 1997, s. 260, 367; Meyer-Abich, K. M.: Aufstand für die Natur. Von der Umwelt zur Mitwelt. München: C. Hanser Verlag 1990, s. 51, 90, Meyer-Abich, K. M.: Praktische Naturphilosophie. Erinnerung an einen vergessenen Traum. München: H. C. Beck 1997, s. 368, 373, Rolston, H.: Philosophy Gone Wild. Essays in Environmental Ethics. New York: Prometheus Books, Buffalo Tamtéž, s Tamtéž, s. 44.

15 Kapitoly o roli estetických hodnot ve vztahu k přírodě, krajině a životnímu prostředí III. Příroda jako svět našeho života a) Hodnota a zájem Příroda vystupuje v ekologických koncepcích v zásadě ve dvojím smyslu: jako téma vědeckých disciplin, souhrnný titul vědeckých abstrakcí, idealizací, modelování apod. Za druhé ale je příroda tím, co Husserl nazval životním světem, resp. přirozeným světem. Příroda v tomto smyslu je mohli bychom též říci přírodou pro nás, resp. jak je pro nás. Právě to je ta příroda, jejíž součástí jsou řeky, divočina apod., náš životní svět, jehož jsme takříkajíc vždy již součástí, jehož zkušenost je i pro naší existenci něčím podstatným, přinášejícím radost. Právě přírodu v tomto smyslu vnímáme, jak říká Meyer-Abich, srdcem. Toto vždy již, které můžeme pře-,resp. mimo-vědecky tematizovat jako byť neurčitý celek, je náš životní svět. Přírodu v tomto smyslu chápeme jako něco, na čem máme takříkajíc apriori zájem, protože je to něco, co tvoří rámec, souvislost i přesah našeho života; V další filosofické, resp. spekulativní interpretaci můžeme pak tento celek různě pojímat, třeba i bio-, resp. fyziocentricky, jako egalitární společenství bytostí, něco, co má vlastní hodnotu apod. Neměli bychom ale zapomínat, že jsme to vždy my, kteří provádíme tyto a další hodnotící interpretace. A tady se ukazuje mnohem širší rozsah pojmu zájem : zájmem není zdaleka jen manipulativní a utilitárně zaměřený vztah; náš zájem na přírodě má původnější význam: je východiskem našeho vztahu k přírodě, je spjat s lidskou perspektivou, s naší samotnou existencí. Nejinak je tomu u další v ekologické literatuře frekventované kategorie: hodnoty ; můžeme přírodě a jejím jednotlivým součástem přikládat jakkoli silně pojatou vlastní hodnotu, ale vždy nejen, že jsme oněmi hodnotiteli my, ale můžeme jimi být pouze my, což není totéž. Znamená to totiž, že lze sice uvažovat o hodnotě nezávisle na aktuálním lidském hodnotícím aktu, nikoli ale nezávisle na specificky lidském způsobu vnímání světa, jímž je chápání hodnotové. Ekologičtí filosofové by se mohli poučit na starších filosofických tradicích, zvl. na tradici hodnotové etiky, která náš vztah ke světu (zde především intersubjektivnímu) charakterizovala jako hodnotovou odpověď. b) Svébytnost lidského způsobu bytí Co je ale předpokladem toho, že se ke světu vztahujeme jako k něčemu, co vždy již chápeme hodnotově a na čem máme díky tomu vždy zájem principiální, nikoli nutně konkrétně aktuální (tematizovaný v miliardách let)? Je to právě svébytný způsob našeho bytí, to, co H. Plessner nazval excentrickou pozicionalitou, resp. co H.-E. Hengstenberg charakterizoval 15

16 KRÁSA KRAJINA PŘÍRODA II jakožto život jako střed (na rozdíl od zvířete, které žije ze středu ). 16 Právě jedině tato svébytnost nám umožňuje vnímat přírodu jako celek, jako zahrnující přesah, jako svět. I díky tomuto přesahu můžeme rozprostřít náš zájem o přírodu, svět jako celek i za hranice naší kvantitativní představivost. Způsobem svého bytí se člověk relativně distancuje od bezprostředního začlenění do přírody, a proto jeho způsob bytí je svébytností principiální a kvalitativní, jež mu zaručuje, ať chce či ne, privilegované postavení v komunitě bytostí vytvářejících přírodu. Z této své pozice pak pohlíží spontánně na přírodu jako na škálu, a mimo jiné přirozeně diferencuje mezi zvířaty apod. IV. Existenciální význam estetického vztahu k přírodě Podstatnou dimenzí svébytného lidského postavení v přírodě a vůči přírodě je vztah, který bychom mohli nazvat estetickoexistenciálním, který má i bezprostřední ontologické konsekvence. Tento vztah lze charakterizovat různě, ale v každém případě předpokládá lidskou zainteresovanost na světě. M. Seel např. zde rozeznává tři základní modely estetického, resp. esteticko-existenciálního (neboť nejde o estetický vztah ve smyslu nějakého estétství) vztahu člověka ke světu: koresponsivní, kontemplativní a imaginativní. Ve všech těchto modelech nebo stránkách vztahu člověka k přírodě je možno zaslechnout echo Kantova bezzájmového zalíbení. 17 V korespondujícím vztahu je pociťována především naše přináležitost k přírodě a příroda jako něco, čemu vnitřně odpovídá naše představa dobrého života sem nejspíše náleží i opět kantovská myšlenka krásy jako symbolu mravnosti; příroda se zde jeví jako korespondující jev Wiederschein dobrého života. Tento typ vztahu je ostatně podle Seela pro lidský vztah k přírodě rozhodující. 18 V kontemplaci přírody je lidský praktický zájem vyřazen nejradikálněji 19, příroda zde nejvýrazněji vystupuje jako celek, je vnímána jako nezměrnost a nekonečný přesah. Ve vztahu imaginativním je zase přírodní krása vřazena do univerzálního estetického vztahu člověka ke světu a obsahuje i projektivní komponentu: příroda je inspirací ke svobodnému rozehrání fantazie, ovšem v méně kognitivním smyslu než je tomu v Kantově koncepci představivosti (Einbildungskraft) Hengstenberg, Hans-Eduard von: Philosophische Anthropologie. Stuttgart: W. Kohlhammer 1966, s Seel, M.: Eine Ästhetik der Natur. Frankfurt a. M.: Suhrkamp 1991, s Tamtéž, s. 243, Tamtéž, s

17 Kapitoly o roli estetických hodnot ve vztahu k přírodě, krajině a životnímu prostředí Už Kant rozlišoval ve svých estetických úvahách krásu a vznešenost 20 ; také u Seela se toto rozlišení, ve výslovném vztahu k vnímání přírody vrací. Zatímco krása se týká spíše přírody v její konkrétní jevové určitosti a rozmanitosti, prožitek přírody jako něčeho vznešeného se týká její prostorové dimenze a neurčitě nekonečného přesahu lidských představ. Problém by bylo možno vyjádřit i takto: zatímco racionalista Kant chápal prožitek oné nepřiměřenosti jako nepřiměřenost jakéhokoli kvantitativního lidského určení rozumové ideji nekonečna, v návaznosti na Seelovy analýzy se ona nepřiměřenost zdá být spíše nepřiměřeností jakéhokoli racionálního určení vůči prožitku nekonečného přesahu, který zažíváme při setkání s přírodou. Mohli bychom to také charakterizovat jako transcendenci v imanenci. 21 K imaginativnímu aspektu vztahu člověka k přírodě uvedu opět Seelovu charakteristiku, že imaginativní estetická projekce do přírody je znakem toho, že náš vztah k ní je aktivní. 22 Celkově ale je estetický vztah k přírodě podle Seela obohacením dobrého života ; v tomto smyslu by snad bylo možno hovořit o kráse i jako symbolu mravnosti, ovšem bez metafyzických předpokladů by bylo třeba tento vztah pojmout konkrétně a složitěji. Příroda jako svět našeho života je nám totiž především nikoli symbolem, nýbrž něčím, co má pro nás smysl v sobě samém. Teprve sekundárně, v další interpretaci, ji můžeme chápat třeba jako symbol pro něco jiného: mravnost, ideu, boží přítomnost apod. Ale prvotní je naše zasažení přírodou v její kontingentnosti. 23 Co z toho vyplývá pro jeden z problémů jednoho sporu v rámci ekologického myšlení? Z esteticko-existenciální perspektivy se ukazují základní kategorie ekologické filosofie jako je zájem, hodnota i sám pojem přírody jako kategorie antroporelacionistické. 1. Náš lidský zájem, který máme na světě je primární a je řekněme apriorním výrazem našeho postavení ve světě. Speciálnější vztahy jako je zájem utilitární a manipulativní jsou součástí tohoto všeobsáhlého charakteru, lidský zájem na světě na něj není možno redukovat. Vztah ke světu jako ke světu našeho života je pro lidský zájem na něm primární. 2. Antropogenní a antropocentrická stránka vztahu člověka k přírodě jsou součástí obsáhlejšího vztahu antroporelacionistického : člověk nejen, že je hodnotitelem a takto východiskem hodnocení, hodnotitelem může být jen on. Antropogennost se tudíž promítá i do celkového pojetí vztahu člověka k přírodě, není jen na začátku, jako 20 Tamtéž, s Tamtéž, s Tamtéž, s Tamtéž, s

18 KRÁSA KRAJINA PŘÍRODA II východisko, ale průběžně spoluutváří a podmiňuje způsob, jakým se k přírodě vztahujeme. Naši lidskou perspektivu můžeme rozšiřovat, kultivovat, modifikovat, nikdy ji však nemůžeme opustit. Proto nepovažuji za smysluplné hovořit např. o hodnotě přírody jako hodnotě vlastní ve smyslu zásadní nezávislosti na člověku jako hodnotiteli: hodnotové vnímání světa je lidským vnímáním. 3. Antroporelacionismus má menší teoretické problémy, jak uchopit vztah člověka k mimo-lidské přírodě: nezastírá, že lidskou perspektivou je vidění přírody jako škály, a že to podmiňuje i lidské preference ve vztahu k přírodě a mimolidským bytostem. Toto východisko nemá problémy, jako mají biocentrické koncepce, máme-li totiž preferovat biotické systémy, druhy nebo individua, máme-li chápat zvířata jako individua či druhy apod. Antroporelacionismus má výhody i z hlediska praktických konsekvencí: nepočítá idealisticky se zásadní hodnotovou reorientací, natož etickou revolucí, ale chápe možnosti ekologicky příznivého, resp. udržitelného vývoje střízlivěji, např. jako zavádění biofilních prvků (Šmajs) 24 do našich zatím vůči přírodě spíše negativních typů kultury. Závěr: Stanovisko, které jsem zde nastínil nechce sugerovat dojem, že pojetí přírody jako přirozeného světa je jediným nebo posledním možným stanoviskem. Chtěl jsem jen podpořit antropocentrické, resp. spíše relacionistické stanovisko z poněkud nezvyklé strany, jež je formulována v esteticko-existenciálním diskursu. Literatura Attfield, R.: Environmental Ethics. An Overview for the Twenty-First Century. Cambridge: Cambridge Polity Press 2003 Hála, V.: Klaus Michael Meyer-Abich: Filosofie rozšířeného komunitarismu, v: Hála, V., Smreková, D., Palovičová, Z., Kolářský, R.: Etika a jej tradícia. Bratislava: Fox & Col., s Hála, V.: Robert Spaemann: Konzervativní reakce na (post-) modernu, v: Tamtéž, s N. Hartmann: Das Problem des geistigen Seins. Berlin: Walter de Gruyter 1962 Hengstenberg, Hans-Eduard von: Philosophische Anthropologie. Stuttgart: W. Kohlhammer 1966 Kant, I.: Kritika soudnosti. Praha: Odeon Šmajs, J.: Ohrožená kultura. Od evoluční ontologie k ekologické politice. Brno: Zvláštní vydání 1995.

19 Kapitoly o roli estetických hodnot ve vztahu k přírodě, krajině a životnímu prostředí Meyer-Abich, K. M.: Aufstand für die Natur. Von der Umwelt zur Mitwelt. München: C. Hanser, 1990 Meyer-Abich, K. M.: Praktische Naturphilosophie. Erinnerung an einen vergessenen Traum. München: H. C. Beck 1997 Meyer-Abich, K.M.: Wege zum Frieden mit der Natur, Praktische Naturphilosophie für die Umweltpolitik. München: C. Hauser Verlag, 1984 Rolston, H. III: Philosophy Gone Wild. Essays in Environmental Ethics. New York: Prometheus Books, Buffalo, Seel, M.: Eine Ästhetik der Natur. Frankfurt a. M.: Suhrkamp 1991 Siep, L.: Konkrete Ethik. Frankfurt a. M.: Suhrkamp 2004 Skýbová, M.: Vlastní hodnota přírody. Disertační práce. Olomouc 2008 ( Spaemann, R.: Grenzen. Zur ethischen Dimension des Handelns. Stuttgart: Clett-Cotta 2002 Spaemann, R.: Philosophische Essays. Stuttgart: Ph. Reclam 1994 Šmajs, J.: Ohrožená kultura. Od evoluční ontologie k ekologické politice. Brno: Zvláštní vydání 1995 Vlastimil Hála (* 1951) pracuje ve Filosofickém ústavu AV ČR v oddělení morální a politické filosofie. Předmětem jeho zájmu jsou především etické teorie minulosti i současnosti. Zabývá se též etickými aspekty ekologické problematiky. Uveřejnil knihu Impulsy Kantovy etiky a pojednání Možnosti hodnotové etiky. Publikuje především ve Filosofickém časopise, Filozofii, Soudobých dějinách. Přispěl i do časopisu Estetika. 19

20 KRÁSA KRAJINA PŘÍRODA II Umění jako estetická forma univerza (K Schellingově koncepci metafyzické afinity mezi uměním a přírodou) 20 Vlastimil Zátka Umění a příroda jako produkt transcendentálního subjektu Německá filosofie přírody a estetika konce 18. století byly založeny na pojmu subjektu a byly teoriemi jáství. Jejich výchozím principem byl pojem transcendentálního subjektu 1 a v různých interpretacích tohoto pojmu se utvářela odlišná pojetí tohoto Já. Podle F. W. J. Schellinga, myslitele, jehož koncepce zde má největší význam, není tento subjekt ničím jiným, než produkováním sebe sama jako objektu. 2 Tento proces má dynamický charakter a specifickou strukturu, kterou Schelling podrobně analyzuje ve svém Systému transcendentálního idealismu z roku Schelling zde znázorňuje vývoj transcendentálního vědomí od prvního aktu sebenazírání, v němž se původní identické Já diferencuje do různých forem potencí v jeho terminologii a vyvíjí k potenci nejvyšší vlastnímu sebenázoru. Do centra Schellingovy pozornosti se dostává transcendentální obrazotvornost jako jádro transcendentální subjektivity. Schelling zde částečně navazuje na 1. vydání Kantovy Kritiky čistého rozumu, v níž transcendentální obrazotvornost rovněž hrála dominantní úlohu. Tvořila základ obou poznávacích sil subjektu rozvažování a názoru a spojovala je do syntetického celku. 3 Schelling ve své koncepci postoupil dále a pod vlivem Fichtovy teorie transcendentálního subjektu usoudil, že aktivita transcendentální obrazotvornosti musí mít hlubší charakter a plnit významnější funkce. Nelze ji interpretovat pouze jako syntetizující element transcendentálního subjektu, nýbrž představuje samostatnou produktivní sílu. Vystupuje ve dvou formách vědomé a nevědomé činnosti. Z její nevědomé činnosti vzniká příroda, z vědomé činnosti se rodí umění. Příroda a umění tedy pocházejí z jediného zdroje a jsou produktem identické činnosti transcendentálního subjektu aktivity transcendentální obrazotvornosti a nekonečné produktivity intelektuálního názoru. Schelling po- 1 Srv. Schelling, F. W. J.: Zur Geschichte der neueren Philosophie. Leipzig: Reclam 1975, s Schelling, F. W. J.: System der transzendentalen Idealismus, v: Schelling, F. W. J. Frühschriften. Berlin: Akademie Verlag 1971, s Kant, I.: Kritik der reinen Vernuft. Leipzig: Reclam 1978, s