BAKALÁŘSKÁ PRÁCE. Státní monopol na peníze. State monopoly over money. Ján Husár

Transkript

1 BAKALÁŘSKÁ PRÁCE Ján Husár

2

3 Unicorn College 2011 Unicorn College, V kapslovně 2767/2, Praha 3, Název práce v ČJ: Název práce v AJ: Autor: Ján Husár Akademický rok: 2010/2011 Kontakt: husarjn@gmail.com Tel.: (+420)

4 1. ZADÁNÍ - 4 -

5 2. ABSTRAKT Tato práce se zabývá postavením a funkcemi centrálních bank ve společnosti. Popisuje vývoj peněz a jejich kontrolu vládami v průběhu historie lidstva aţ do dnešních dní, kdy právě centrální banky jsou jejich hlavními regulátory. Obsahem je hlubší analýza tohoto vývoje i současného stavu a reflexe hlavních důvodů jeho kritiky. První část je zaměřena na detailní zmapování tohoto vývoje a popisu okamţiků, kdy byla měna zneuţita účelovým jednáním vlád. Vývoj zahrnuje vznik komoditních peněz, prvních papírových peněz, kovových standardů a jejich postupné opuštění aţ do vzniku dnešních nekrytých peněz. Druhá část představuje strukturu dnešních centrálních bank a jejich hlavní měnové nástroje tj. nástroje k ovlivňování peněz. Konkrétní představení zahrnuje i popis dvou nejvýznamnějších měnových institucí Federálního rezervního systému v USA a Evropské centrální banky. V poslední kapitole je shrnutí argumentů kritiků současného stavu a představení alternativy v podobě svobodného bankovnictví. Konkrétními příklady z historie i představami teoretiků tohoto systému je předloţen odlišně fungující systém, který v historii nebyl pouţit a je zaloţen na jiných morálních i ekonomických principech. Jedná se o ucelený náhled na tuto problematiku s příklady z historie i současnosti, který si klade za cíl poukázat čtenáři mnohé zajímavé souvislosti ve vývoji peněţnictví. Klíčová slova: peníze, vláda, centrální banka, měnové nástroje, svobodné bankovnictví, zlato, měny, nezávislost - 5 -

6 3. ABSTRACT My work is focused on roles and duties of central banks in society. It describes the development of money and how they were controled by governments during the history of mankind to nowadays when banks are theirs main regulators. The concent of my work is to analyze this devoleping and the situation today and also reflection the main areas of its critisizm. First part is mainly about this developing and it also describes the times when it was used by the governments. The history part concludes the beginning of commodity money, firsts paper money, Gold standard, throught today to beginning of todays money. Second part is about the structure of todays central banks and theirs main monetary tools tools to influence the money. The particural example is the describing of the two most important monetary institutions FED of US and European central bank. In the last chapter I will summarize the arguements of the critisism of nowadays situation and I will describe the alternatives of freedom banking. The theoretics made another consept that has been never used and its made on different morals and economical principles. In my work there is compacted point of view on this issue with examples from history and nowadays. The main goal is to show to the reader a lot of interesting things in the history of money. Keywords: money, government, central bank, monetary instruments, free banking, gold, currencies, independence, freedom - 6 -

7 4. PROHLÁŠENÍ Prohlašuji, ţe svou bakalářskou práci na téma jsem vypracoval samostatně pod vedením vedoucího bakalářské práce a s pouţitím odborné literatury a dalších informačních zdrojů, které jsou v práci citovány a jsou téţ uvedeny v seznamu literatury a pouţitých zdrojů. Jako autor uvedené bakalářské práce dále prohlašuji, ţe v souvislosti s vytvořením této bakalářské práce jsem neporušil autorská práva třetích osob, zejména jsem nezasáhl nedovoleným způsobem do cizích autorských práv osobnostních a jsem si plně vědom následků porušení ustanovení 11 a následujících autorského zákona č. 121/2000 Sb. V Praze dne Ján Husár - 7 -

8 5. PODĚKOVÁNÍ Děkuji vedoucímu bakalářské práce Ing. Petru Hájkovi, PhD za účinnou metodickou, pedagogickou a odbornou pomoc a další cenné rady při zpracování mé bakalářské práce

9 6. OBSAH 1. Zadání Abstrakt Abstract Prohlášení Poděkování Obsah Úvod Historie zestátnění peněz Peníze jako produkt trhu Důvody vstupu státu do oblasti peněz Příklady prvního znehodnocování měn Vznik prvních centrálních bank První papírové peníze Kovové standardy Vznik Federálního rezervního systému (FED) polovina 20. století Brettonwoodská dohoda Vznik EMS a ECB Dluhové krize Zkušenosti historie Centrální banka dnes Legislativní ukotvení centrálních bank Hlavní funkce a povinnosti centrálních bank Měnová politika Měnové agregáty a měnová báze Transmisní mechanismus Nepřímé nástroje měnové politiky Přímé nástroje měnové politiky Federální rezervní systém Evropská centrální banka Realita současného centrálního bankovnictví

10 10. Svobodné bankovnictví Svobodné bankovnictví ve Skotsku Svobodné bankovnictví v USA Svobodné bankovnictví podle F. A. Hayeka Problematika liberální reformy Resumé Důvěra nade vše Závěr Conclusion Seznam použité literatury Seznam obrázků

11 7. ÚVOD Cílem této práce je popsat vývoj, současný stav a alternativy centrálních bank z hlediska jejich monopolu v oblasti peněz. Chtěl bych se zaměřit na jeho postupné vytvoření vládami se všemi klady i zápory. Tato problematika nabývá na aktuálnosti zvláště v době, kdy se z centrálních bank stává hlavní nástroj vlád na záchranu ekonomiky či podpory hospodářského růstu. V době, kdy centrální bankéři jsou jedni z nejmocnějších lidí na světě a jejich vyjádření dokáţe ovlivnit světové hospodářství jako ţivelné pohromy. Součástí bude i analýza diskuze mezi zastánci a kritiky dnešního systému. V první části se zaměřím na historický vývoj po současný stav. Pokusím se teoreticky vymezit funkci peněz jako prostředku směny a důvod jejich vzniku. Zmíním vývoj peněz v průběhu posledních 2000 let a popíši nejzajímavější okamţiky, kdy se peníze dostali plně do kompetence vlád a panovníků. Vyberu historické případy, kdy docházelo k zneuţívání tohoto privilegia a ukáţu jeho důsledky pro celou společnost. Důleţitou součástí bude popis posledních 2. století, kdy se formovala dnešní bankovní soustava, peněţní a měnový systém. Ať uţ to budou komoditní standardy 19. století, postupné opuštění této návaznosti peněz na vzácné kovy a vznik nekrytých papírových peněz. Čtenáři bude předloţen i hrubý nástin vzniku prvních centrálních bank, vývoj jejich pravomocí a kompetencí v průběhu let aţ do současnosti. S tím souvisí i detailnější popis vzniku nejdůleţitějších organizací, které centrální banky reprezentují FED a ECB. Druhá část popíše detailně dnešní centrální banky. Přes legislativní ukotvení, základní funkce a pravomoci. Důraz je kladen na nástroje a moţnosti měnové politiky centrálních bank, protoţe právě ta nejvíce ovlivňuje peníze jako celek. Podrobným popisem by si čtenář měl udělat obrázek, co je v pravomoci centrální banky a jakou mocí dnes opravdu disponuje. Významnou část představuje bliţší představení dvou měnových institucí světa Federálního rezervního systému v USA a Evropské centrální banky. Cílem popsání struktury a nejdůleţitějších měnových nástrojů je podat ucelený obraz o specifikách těchto organizací. V poslední třetí části ukáţu jednu z alternativ dnešního centrálního bankovnictví tzv. free banking. Zaměřím se analýzou na kritiky současného stavu a důvody, proč se někteří ekonomové tímto konceptem zabývají. Shrnutím těchto argumentů získáme důvod, proč se jiným systémem vůbec zabývat a proč se snaţit změnit něco tak samozřejmého jako jsou centrální banky. Dále zmíním nejdůleţitější historické příklady svobodného bankovnictví a popíši konkrétní představy zastánců o přechodu a fungování tohoto systému

12 8. HISTORIE ZESTÁTNĚNÍ PENĚZ Není jiné věci, která by dokázala hýbat jak s běţným ţivotem člověka, tak s celkovým hospodářstvím země, jako peníze. Kaţdý z nás je pouţívá a bereme je za samozřejmost. Bez nich by naše společnost nemohla fungovat a nikdy by nedosáhla takového rozvoje a blahobytu. Vymezujeme je jako něco zvláštního, hodného úcty a především je chápeme jako subjekt, který musí podléhat zvláštní péči a dohledu v podobě státu. Snad nejlepší příměr pouţil William Potter v sedmnáctém století, kdyţ označil peníze za ţivotadárnou krev společnosti [Šťastný&Šíma, 2001]. Z toho můţeme lehce vyvodit závěr, ţe peníze jsou, byly a budou zcela zásadní věcí ve vývoji lidského společenství. Proč je role peněz tak důleţitá? Pokusíme se nalézt odpověď v následujících řádcích. 8.1 Peníze jako produkt trhu Peníze vznikly jiţ před mnoha tisíci let a to v době, kdy se začala formovat první lidská společenství. Základní potřebou našeho ţivota je směna sluţeb a výrobků za jiné sluţby a výrobky. Naneštěstí přírodní zdroje jsou rozmístěny nerovnoměrně a kaţdý člověk netrpí stejným talentem. To je základem specializace osob i oblastí světa a základem součinné a fungující ekonomiky. Kaţdý můţe něco nabídnout a můţe se účastnit směny s druhými. Jak jsem podotkl, náš svět je rozmanitý a různorodý a to nám vytváří základní problém. Vezměme v úvahu následující situaci, kdy farmář potřebuje nářadí na obdělání svého pole. Můţe kováři nabídnout jen své produkty, například vejce. Kovář ale vejce nerad, mnohem radši má maso. Farmář se zamyslí a vzpomene si, ţe řezník ve vesnici zboţňuje vejce, a tak smění vejce za maso a to poté nabídne kováři za vytouţené nářadí. Jak můţeme vidět, společnost na bázi přímé směny by moc dobře nefungovala a brzo zanikla, a proto se vyvinula směna nepřímá. Farmář o maso vůbec nestál, ale i přesto si ho musel opatřit, aby mohl uspokojit svou potřebu. Zajímavým faktem je vlastnost masa v naší vesnici. Stalo se prostředkem směny, a tudíţ je likvidnější (obchodovatelnější) neţ ostatní komodity. V situaci, kdy civilizaci nestačil obyčejný směnný obchod, se vyvinuly komodity, které měly tu vlastnost, ţe je lidé pouţívali nejčastěji jako prostředek směny. V koloniální Virgínii tabák, cukr v Západní Indii, sůl v Habeši, dobytek ve starém Řecku, hřebíky ve Skotsku, měď ve starém Egyptě a také, obilí, korále, čaj, ulity i háčky na ryby [Rothbard, 2001, s. 30]. Postupem času se jako nejvhodnější ukázaly vzácné kovy (zlato, stříbro). Mají vlastnosti, které je povyšují nad ostatní. Adam Smith popsal vlastnosti těchto kovů těmito slovy, nejenţe kov lze uchovávat s nejniţšími ztrátami, lze jej také dělit na libovolné části a pak je

13 zas stavit dohromady, coţ je vlastnost, kterou stejně trvanlivé komodity nemají a která je předurčila k tomu, aby se staly nástrojem obchodu a oběhu [Smith, 2002, s. 24]. Lidé, potaţmo trh si sám určil, ţe zlato a stříbro jsou pro ně nejlepší peníze. Pro zajímavost zmiňme, ţe tyto kovy se pro obchodní činnost vyuţívali jiţ okolo roku 1500 př. n. l. ve starém Egyptě a první zlaté mince se vyskytli v Lydii v Malé Asii kolem roku 560 př. n. l. [Studýnka & Struţ, 2005]. Pro další popis oblasti peněz a jejich kontroly státem je důleţitý následující fakt, Tento proces, kdy se na svobodném trhu kumulativně vyvine prostředek směny, je jediným způsobem, jak mohou peníze vzniknout. Nemohou vzniknout tak, ţe se někdo rozhodne peníze z neuţitečného materiálu vytvořit, ani tak, ţe vláda nazve penězi kousky papíru. Stát nemá moc vytvořit pro ekonomiku peníze. Ty mohou vzniknout pouze v trţním procesu [Rothbard, 2001, s ]. Tyto věty nás mohou nasměrovat k následujícímu závěru, a to je fakt, ţe peníze nejsou nějaký zvláštní objekt, který podléhá speciálním pravidlům. Je to komodita, která má svá specifika, nabídku i poptávku. Ale trh je vybral, aby usnadnila fungování ekonomiky a stala se prostředkem směny. Vytvoření tohoto směnného prostředku lidstvo získalo neocenitelný nástroj pro ekonomickou kalkulaci. Jednotliví účastníci trhu získali společného jmenovatele pro ocenění hmotných statků, zdrojů a lidské práce. Vše mohou ocenit v penězích, a tudíţ posoudit pro ně nejvýhodnější varianty. V neposlední řadě se peníze staly uchovatelem hodnoty, formou majetku a jeho akumulace [Jeţek, 2002]. Majetek a bohatství můţeme mít i v jiných formách např. nemovitosti, ale ty trpí svou nízkou obchodovatelností. Peníze jsou všeobecně přijímané a umoţní nám reagovat na aktuální či konkrétní potřeby člověka či společnosti. K tomu je potřeba zachovat stálou hodnotu peněz, coţ se v minulosti ani v současnosti ne vţdy ideálně dařilo. Většinou u toho byly vládnoucí struktury, které si uzurpovaly právo na dohled a tvorbu peněz. 8.2 Důvody vstupu státu do oblasti peněz Stát, vládu, panovníka vţdy oblast peněz velice přitahovala, protoţe je jednou z nejdůleţitějších ve společnosti. Pokud pomineme naivní představu o dobré víře státu starat se o peníze svých občanů a ochraňovat ho před podvodníky, kteří by jistě peníze znehodnocovali a padělali, zbývá nám jen jediný stimul. Ovládnutí této oblasti byl jeden z nejhlavnějších nástrojů moci, a to především moţností financovat svou vlastní vládu

14 Od nepaměti se panovníci dosadili do pozice arbitra, který buď propůjčoval právo na správu této oblasti soukromým institucím (za nemalou úplatu) nebo ji spravoval sám. V době finanční nouze, kdy státu nepostačují běţné daňové příjmy, se naskýtala moţnost, jak financovat osobní plány panovníka (války, stavby), upevňování moci či zvýhodňování vybraných skupin společnosti. V době kovových platidel, mincovny tavily peníze staţené z oběhu a ubíraly obsah vzácného kovu, přičemţ ho nahradily kovem mnohem niţší hodnoty. Logicky vzniklo mnoho nových nekvalitních mincí a panovník mohl utrácet vesele dál, ale takové jednání vyvolávalo všeobecnou inflaci a úpadek hospodářství. O takovém jednání existují doklady i z našich dějin, konkrétně z doby Přemyslovců ve 12. století, Povinná obměna mincí, tzv. renovatio monatae, zasahovala i několikrát za rok dost tíţivě do ţivota hybatel, ale pro kníţete byla zdrojem značných, někdy aţ nerozumně velkých zisků ( ) Numizmatici odhadují, ţe zisk kníţete z této transakce na úkor poddaných byl zcela běţně přes 100%, ale i přes 900%, a tak není divu, ţe moudrý kronikář Kosmas nazval tyto praktiky panovnickým podvodem z peněz [Smetánka, 2004, s. 172]. Mince měla státní symbol záruku pravosti a očekávané hodnoty, a tak se běţný člověk hned nedovtípil, ţe jeho mince nemají předpokládanou hodnotu. Způsoby se časem mění, ale princip zůstává stejný. Snaha získat zdroje pro svůj vlastní chod či financovat svoje dluhy velice rafinovaným způsobem. Jedná se o elegantní formu zdanění, která nevyvolává takové emoce u veřejnosti jako běţně viditelné daně. 8.3 Příklady prvního znehodnocování měn Proces monopolizace sahá hluboko do historie lidstva. V dobách prvních státních útvarů, panovníků se poprvé objevili peníze ve formě mincí z vzácných kovů. Zprvu soukromé, později královské mincovny razily mince určitých hodnot, které vyjadřovaly všeobecně uznávané mnoţství vzácného kovu. Zárukou pro tuto hodnotu byl institut panovníka, který si na jednotlivé mince nechal razit svou podobiznu, podobizny svých předků či národní symboly. Tato záruka byla obecně přijímána zboţštěním a glorifikací těchto vládců. V pozdějších dobách se vlády snaţily o spojení státní měny s nacionalistickým cítěním národa (národní bohatství, sjednocující prvek). Aţ historická zkušenost mohla naučit poddané a občany střízlivějšímu pohledu. Prvním výraznějším příkladem je úpadek Římské říše. V době od 3. století našeho letopočtu se v důsledku potřeby peněz na války a udrţení chodu říše, neustále znehodnocovala římská měna. Můţeme hovořit o jedné z prvních hyperinflací, která naprosto rozvrátila římské hospodářství a přispěla k rozpadu říše. Pro názorný příklad

15 uveďme hodnotu jedné libry zlata z období 4. století n.l. Na počátku století byla stanovena fixní hodnota denárů za jednu libru zlata. Díky potřebě financovat armádu, která by udrţela říši pohromadě, se tato částka neustále zvyšovala. O 10 let později to bylo denárů a v roce 324 n.l denárů za libru zlata [Gibbon, 2005]. Tento příklad dostatečně vysvětluje absolutní nedůvěru a odpor podrobených národů k římské státní správě a k osobě císaře. Není divu, ţe poslušnost těchto lidí se musela vynucovat jen za pomoci armády a ani ta nebyla schopna udrţet dobytá území pohromadě. Důleţitou součástí středověku v Evropě byla neustálá snaha panovníků o znehodnocování měny, aby získali zdroje pro vedení válek a vedení svého nákladného ţivota. Našlo se jen málo moudrých, kteří pochopili zlo, které to přináší. Skvělý příklad zmiňuje Murray N. Rothbard, Ukázkovým příkladem je dinár, který byl mincí saracénů ve Španělsku. Kdyţ byl prvně raţen v 7. století, představoval původně 65 gránů 1 zlata. Muslimové měli cit pro měnovou oblast a podařilo se jim drţet hodnotu denáru na stejné úrovni. A tak ještě v polovině 12. století byl dinár stále ještě 60 gránů. V tomto okamţiku bylo Španělsko dobyto křesťanskými králi a na počátku 13. století dinár představoval jen 14 gránů. Brzy byla zlatá mince tak lehká, ţe nemohla zůstat v oběhu a byla nahrazena stříbrnou mincí. I ta ale byla zlehčována a v polovině 15. století obsahovala pouze 1,5 gránu [Rothbard, 2001, s. 67]. Ve feudálním systému středověké Evropy panovník nebyl neomezeným vládcem, ale byl závislý na podpoře svých šlechticů, kteří byli mnohdy mnohem bohatší neţ on. Jelikoţ ještě nefungovala centralizovaná a efektivní administrativa, výběr daní mnohdy závisel na vybrané šlechtě a ta samozřejmě neoplývala poctivostí. Výsledkem byl neustálý nedostatek financí pro panovnický rod, coţ zapříčinilo kontinuální znehodnocování jednotlivých měn. Jako světlou výjimku uveďme ta období, kdy se panovníkem stal člověk vzdělaný a uvědomující si neblahý vliv nekvalitní měny na hospodářství. Jeden ze zářných příkladů byl český král Václav II, jehoţ vláda je obecně povaţována za období míru a prosperity. Určitě k tomuto názoru přispěla i jeho odpovědná měnová politika. Král provedl měnovou reformu a zavedl kvalitní stříbrnou minci tzv. Praţský groš, která garantovala váhu a ryzost a vedla ke stabilizaci měny. O její kvalitě svědčí, ţe byla hojně vyuţívána i za hranicemi českého království a stala se nejkvalitnější mincí tehdejší Evropy [Ţemlička, 1986]. Smutnou pravdou je, ţe ke konci své vlády musel přistoupit ke zhoršení kvality mince, protoţe neustálé výboje a ohroţení ze strany nepřátel zapříčinily obrovské válečné výdaje. V porovnání se svými nástupci se jednalo o nepatrnou vadu na kráse. Viděli jsme, ţe pokud se vyskytla v Evropě kvalitní a důvěryhodná měna, byla vyuţívána pro mezinárodní obchod a stala se symbolem bohatství. Dalším krokem ve vývoji 1 1 grán = 0,06 g

16 bylo uzákonit povinnost platit na určitém území jen zákonnými měnami, aby se tak předešlo přechodu obyvatelstva k důvěryhodnějším cizím penězům. 8.4 Vznik prvních centrálních bank Popsaná situace volala po vzniku nových institucí, které zajistí vládám snadnější přístup k finančním zdrojům v době nouze. Vznik těchto institucí je velice důleţitým krokem. Nejen ţe přetrvaly aţ do dneška, ale především změnily dosud známý model bankovnictví se soukromými subjekty. Postupně vzniká dvoustupňová hierarchie bankovního systému, kde roli arbitra a hlídače tvoří státní instituce - centrální banka. Historie centrálních bank je mnohem kratší neţ bank obchodních, První vznikly aţ v 17. století a převáţná většina z nich začíná svou historii aţ ve století dvacátém. V dnešní podobě začaly první centrální banky vystupovat zhruba od poloviny 19. století [Revenda, 2001, s. 32]. Prvotní důvody vzniku těchto institucí byly velice prozaické. Finanční zájmy vlády doplnění chybějících zdrojů ve státní pokladně. Vedení účtu pro vládu centralizace a kontrola státních prostředků. Centralizace emise potřeba unifikovat měnu a sjednotit emisní systém. Regulace centrální banky se staly hlídači bankovního systému. Konkrétní vznik prvních institucí, splňující tyto poţadavky probíhal různě. Jednou z moţností byla přeměna soukromé banky na centrální direktivním rozhodnutím vlády. To je případ Švédské říšské banky. Ta byla zaloţena v roce 1656 jako soukromá obchodní banka, ale záhy po svém vzniku se dostala do problémů. Rok 1664 pro ni znamenal rok úpadku, a kdyby nezasáhla vláda, byl by to její konec. Pomoc ale znamenala fakticky znárodnění a postupnou reorganizací v roce 1697 začala vystupovat jako centrální banka Sveriges Riksbank. Její nezávislost byla pryč a mnohdy tato banka slouţila k politickým účelům, nicméně fakticky o ní můţeme hovořit jako o centrální bance od roku 1904, kdy se stala jediným emitentem bankovek na území Švédska [Revenda, 2001]. Detailněji se zaměříme na způsob, kdy centrální banka vznikla jako úplně nová instituce. Nejlepší ukázkou je nejstarší skutečná centrální banka - Bank of England. Její historie začala roku 1694, kdy anglický parlament dovolil zaloţení nové banky, která by byla ochotna financovat hrozivý státní dluh (kupovala by státní dluhopisy) a na oplátku je mohla platit nově vydávanými penězi. To také udělala a začala emitovat enormní mnoţství nových bankovek, coţ zapříčinilo velkou inflaci. Do 2 let se banka stala insolventní, protoţe nebyla schopna směnovat své bankovky za slíbené mnoţství zlata. V tomto okamţiku roku

17 zafungovaly úzké vazby na parlament a ta dovolila odloţit bance směnování bankovek za kov. Vytvořila tak škodlivý precedent, který byl vyuţit ještě několikrát v historii centrálního bankovnictví [Rothbard, 2008]. I tuto situaci banka ustála a za pomoci vlády si vymohla další privilegia. Především se stala jedinou institucí, která mohla emitovat bankovky 2, a dokonce jejich nepřijetí se postihovalo smrtí. Další vývoj potvrdil platnost spojení s parlamentem a v okamţicích nouze ještě několikrát pozastavila i na několik desítek let konvertibilitu svých bankovek. Za veškeré výhody musela financovat státní dluh, který na přelomu 18. a 19. století neustále rostl, a to především díky Napoleonským válkám. V 19. století se její pozice ještě více upevnila, protoţe byla prosazena povinnost ostatních bank drţet své rezervy nikoli ve zlatě, ale v bankovkách Bank of England, coţ z ní prakticky udělalo hlavní - centrální banku Velké Británie. V roce 1844 byl uzákoněn tzv. Peelův zákon, který definoval pravidla emise nových peněz, kterým mohla vyhovět právě pouze Bank of England. Bylo uzákoněno, ţe, musel být dodrţen limit pro objem bankovek nekrytých zlatem či stříbrem, ale pouze státními cennými papíry. Původní maximální limit činil 14 milionů liber. Bankovky emitované nad tento limit podléhaly povinnosti plného krytí drahými kovy [Jílek, 2004, s. 548]. Těmito opatřeními se stala nejdůleţitější banka ve Velké Británii, která měla na starosti nejdůleţitější měnové otázky. K dnešní podobě banky vedla ještě dlouhá cesta, ale od roku 1946, kdy byla zestátněna, plní funkci centrální banky, která v kooperaci s vládou pečuje o finanční stabilitu země. 8.5 První papírové peníze Papírové peníze byly vynalezeny v Číně kolem roku 600 n.l. a udrţely se zde po celý středověk, i přes to, ţe na mnoha místech zapříčinily velkou inflaci. V Evropě se první zmínka o takovém vyuţití objevila v roce 1483, kdy ve Španělsku hájil hrabě z Tendilly obleţené město Alhama proti Maurům. Protoţe neměl mince z drahých kovů, vyplácel vojsku ţold papírovými poukázkami vydávanými jménem krále. Poukázky byly opatřeny textem zavazujícím občany města po skončení obleţení k výměně za zlato a stříbro [Nolč, 2009, s. 8]. Krásný příklad, který dobře popisuje základní funkci prvních papírových peněz dluţní úpis, který je směnitelný za pevně definované mnoţství drahého kovu. Jelikoţ zlato či stříbro není zrovna skladné, začala si veřejnost uschovávat své peníze do bank, za to obdrţeli stvrzenky, jimiţ banky slibovali, ţe na poţádání zlato opět vydají ( ) Pokud bylo na banky spolehnutí a měly důvěru obyvatel, začali se jejich stvrzenky vyuţívat k placení za běţné zboţí [Jeţek, 2002]. Veřejnost přišla na způsob, jak si zjednodušit kaţdodenní platební styk. 2 Nadále mohly emitovat a konkurovat Bank of England jen malé banky s maximálně 6 společníky

18 Tento koncept se pomalu začal rozvíjet v 17 století (1661 Stockholmská banka), kdy začaly největší bankovní domy vydávat tzv. bankovky. Objevily se s ním i stinné stránky papírových peněz a to, ţe banka nemusí dostát svým závazkům, nesmění je za slíbené mnoţství např. zlata a můţe vyhlásit bankrot. Proto se tyto bankovky zpočátku netěšily u obyvatelstva velké důvěře. Otázka stability závisela na čestnosti a serióznosti bankéře. Tím horším příkladem je John Law a jeho Mississippi projekt ve Francii na začátku 18. století. Tomuto skotskému dobrodruhovi se podařilo přesvědčit zadluţenou francouzskou vládu k zaloţení Všeobecné banky (Banque Generale), která měla slouţit k odvrácení státního bankrotu a správě obrovského státního dluhu Francie. Tato banka hned začala emitovat vlastní soukromé bankovky, ale měly tu výhodu, ţe s nimi museli všichni poddaní platit poplatky a daně, a tudíţ se dostaly rychle do oběhu. Navíc začala investovat do společností, které měly výhradní právo na obchod, pozemky a těţbu v koloniích (Mississippi, Senegal, Indie ) [Mississippi Company, 2004]. Přes veškerou snahu se této bance nepodařilo získat důvěru běţných investorů. V roce 1718 se díky rostoucímu státnímu dluhu přeměnila Všeobecná banka na Královskou banku (Banque Royale) a jejím jediným akcionářem se stal stát. Tím banka získala právo vydávat oficiální státní peníze. John Law začal tisknout miliony nových bankovek a slibovat pohádkové zisky. To nakonec investory přitáhlo a způsobilo obrovskou spekulační bublinu, která splaskla roku Nové bankovky jiţ nestačily k udrţení důvěry a akcie Královské banky se začali propadat. Konečně v létě 1720 došlo ke zhroucení, kdy si zbylí investoři došli proměnit své papírové peníze za kov a poznali na vlastní kůţi obrovské znehodnocení [Moen, 2001]. Za plné pytle vydaných bankovek získali zlomek původní hodnoty. Tato epizoda první státní banky zapříčinila obrovskou inflaci, ochuzení mnoha běţných Francouzů, ale především sníţení nominálního dluhu Francie o 900 milionů livrů 3 [Maurois, 1994]. Příkladem revolučního financování je válka za nezávislost USA. V těchto 13 původních koloniích se různé náhraţky kovových mincí dobře uchytily, protoţe zde nebyl dostatek nalezišť vzácných kovů, a tudíţ byly kolonie závislé na jejich dovozu. Jako platidlo se vyuţívaly např. bobří kůţe či tabák, tedy komodity dobře směnitelné a ceněné v mezinárodním obchodu. Vyuţívali se i papírové peníze za účelem krytí válečných výdajů při lokálních válkách s francouzskou Kanadou. Tyto peníze nebyly kryté ţádnými aktivy, nýbrţ pouze slibem zaplatit budoucími daněmi, tedy bankovky zaloţené na důvěře v danou místní samosprávu. Na stejném principu v roce 1776, v době potřeby vyzbrojení kontinentální armády, kongres rozhodl vydat tzv. kontinentály, ničím nekryté papírové peníze. Pro představu uveďme následující čísla. Doposud bylo v 13 koloniích v oběţivu mil. dolarů, z čehoţ polovina v drahých kovech. Do roku 1781 vláda emitovala dalších dolarů. V průběhu emise znehodnotily z poměru 1:1 na 1:500 v květnu Livre byly francouzské peníze od 15. století do roku 1795, které měly cenu 0,31 g zlata (1 livre)

19 [Jonáš, 2008]. Kongres a státy se snaţily udrţet hodnotu měny opatřeními, jako zabavování majetku, zneuznání dluhu, pokud věřitel odmítl platbu v kontinentálech, nebo fixaci cen a mezd. John Adams, budoucí prezident USA, k vývoji poznamenal, ţe jednou z nejdůleţitějších podmínek úspěchu revoluce je udrţení nové měny zdravé a stabilní, jinak se celé financování a hospodářství kolonií zhroutí [McCullought, 2005]. Příklad americké revoluce má mnohé historické a ekonomické souvislosti, které jsem nezmínil, ale hlavní myšlenkou je ukázat, jak se měna v moci vlády v této mimořádné situaci chová a jaké důsledky to má pro hospodářství. Nemusíme připomínat, ţe za této situace se rozmohl černý trh a běţný obchodní styk se prováděl na bázi barteru. Dodejme, ţe konec vydávání soukromých bankovek a bankovek jednotlivých států přišel v roce 1787 s ratifikací Ústavy Spojených států, která toto právo vyhradila jen federální vládě. Další vhodnou ukázkou je příběh asignátů v době Velké francouzské revoluce. Po celé 18. století byly státní finance ve Francii v ţalostném stavu. V revolučním roku 1789 se touto situací muselo zabývat i národní shromáţdění. To se rozhodlo získat prostředky zabavením majetku církvi a vybrané šlechtě. Jelikoţ se jednalo o nelikvidní majetky (půda, nemovitosti), byly vydány papírové peníze, které představovaly nároky na půdu a jiný hmotný majetek. Zpočátku se jednalo o velice kvalitní investiční papíry, které byly kryty reálným majetkem, ale postupem času muselo toto shromáţdění přistoupit na výrazné znehodnocení, díky potřebě krytí obrovských válečných výdajů. Vláda začala emitovat nové asignáty a především je ustavila zákonným platidlem. Jejich 100% krytí půdou a majetky skončily nejpozději roku 1792 a poté se neustálou emisí rychle původní vazba na reálný majetek rozpadala. Zajímavý je poznatek, ţe i přes tehdy známé historické zkušenosti, se v takto vyhrocených situacích racionální diskuze ohledně moţné inflace a rozvratu hospodářství neberou v potaz [Hibbert, 1999]. Můţeme si uvést, jakých rozměrů emise asignátů dosáhla. Při prvním vydání v dubnu 1790 se dostalo do oběhu 400 milionů liber. V roce 1793 to bylo jiţ okolo 4,2 miliard liber a ke konci emise těchto peněz roku miliard liber asignátů. Nepřekvapí, ţe v těchto extrémních podmínkách stát rezignoval na splácení svého dluhu, vynucoval si dobrovolné půjčky a na inflaci reagoval jen vydáváním tzv. maxim maximální cenou komodit. Její nedodrţení se rovnalo trestu smrti, coţ v období Jakobínů a gilotin nebyl problém. Ceny se kaţdý měsíc zvojnásobovaly a brzy asignáty nedosahovaly ani 1% své nominální hodnoty. Celý systém asignátů byl zrušen roku 1797 a skončil naprostou katastrofou. Národní shromáţdění tehdy jiţ konvent svým rozhodnutím zrušilo 2/3 svého dluhu [Menšík, 2008]. Závěrem uveďme, ţe zatímco v ostatních zemích Evropy v 19. století běţně fungovaly směnky, šeky, bankovní vklady a bankovní podnikání s částečnými rezervami, ve Francii díky nedůvěře obyvatel hrály stále hlavní roli mince a stoprocentně kryté bankovky. Dokonce v období napoleonských válek se Francie nikdy neuchýlila k vydání nesměnitelných bankovek, na rozdíl od jiných válčících zemí, protoţe zkušenost z revoluce byla více neţ odstrašující [Friedman, 1997, s. 135]

20 8.6 Kovové standardy Na začátku této kapitoly jsem ukázal, ţe jako nejvhodnější prostředek pro směnu či uchovatele hodnoty se vyvinuly drahé kovy, jako je zlato či stříbro. Zlato je neobyčejně kujné. Je také neomezeně dělitelné, má moţnost vyjádřit jakoukoli velikost hodnoty. Vyznačuje se homogenností všechny části mají stejnou hodnotu, velmi přesně měřitelnou ryzost. Kdyţ k tomu připočteme vysokou hustotu kovu, tedy vysokou hustotu hodnoty, a jeho faktickou nezničitelnost, máme ideální všeobecný ekvivalent [Studýnka & Struţ, 2005, s. 219]. V 18. a 19. století byly hlavním měnovým nástrojem stále drahé kovy, ale začaly plnit jinou úlohu neţ doposud. S rozvojem finančnictví se ustanovily tzv. kovové standardy. Většina vyspělých států světa svázala svou měnu se zlatem či stříbrem (monometalismus) či s oběma dohromady (bimetalismus) v určitém směnném poměru. Znamenalo to, ţe banky vydávaly raţené mince a tiskly bankovky, které je zavazovaly kdykoli směnit za tento drahý kov. Ve většině zemí fungoval vládní závazek vykupovat zlato a stříbro za fixní cenu, za peníze, které fungovaly jako zákonné platidlo. Státem určená instituce směňovala zlato a stříbro za mince o určené nominální hodnotě, váze a ryzosti. Směnný poměr byl buď určen trhem, ale mnohem častěji jej určovala vláda. 4 To zapříčinilo základní problém, jelikoţ fixně určená cena se často odlišovala od ceny určené na trhu 5 a docházelo k projevům tzv. Greshamova zákona. Obecná zákonitost tohoto zákona zní, ţe špatné peníze vytlačují dobré peníze. Znamená to jednoduchou logickou dedukci. Pokud vlastním 2 mince o stejné nominální hodnotě a jedna má menší obsah vzácného kovu, raději se zbavím té s niţším obsahem. Podobně v situaci, kdy cena stříbra poklesla, stříbrné mince se stávaly špatnými penězi. Státem vybraný směnný poměr nebyl stálý a na trhu se neustále měnil dle nabídky a poptávky, tudíţ se jeden z kovů stal dříve či později nadhodnocený. Tuto situaci popsal Rothbard, Bude-li nadhodnoceno stříbro, bude poté zlato drţeno v hotovosti, bude mizet na černém trhu nebo bude vyváţeno, zatímco stříbro bude přitékat do země ze zahraničí, lidé je budou přestávat drţet pro potřeby hotovosti a stane se jedinými obíhajícími penězi [2001, s. 69]. To vládám přirozeně nevyhovovalo, a tak se země začaly uchylovat k výběru jednoho kovu, se kterým svou měnu svázaly (většinou zlato zlatý standard). Důleţité je poznamenat, ţe Greshamův zákon lze aplikovat pouze na různé druhy peněz, mezi kterými 4 Například USA byl definován dolar v roce 1792 Raţebním zákonem. 1 dolar představoval 371,25 gránů ryzího stříbra a 24,75 gránů ryzího zlata. Zákon definoval i povolené mnoţství příměsí a stanovil směnný poměr zlata a stříbra na 1:15 [Friedman, 1997, s. 59]. 5 Drahé kovy se vyuţívaly k výrobě šperků, v průmyslu a navíc jejich mnoţství se v čase měnilo, díky novým nalezištím např. v Kalifornii, Jiţní Africe či v Austrálii. To způsobovalo fluktuace trţní ceny zlata a stříbra [Studýnka & Struţ, 2005]

21 je zákonem stanoven fixní směnný kurz [Hayek, 1999, s. 52]. Pokud bychom zákon aplikovali na volném trhu, výsledkem by bylo preference kvalitnější měny před znehodnocenou. Mezinárodní zlatý standard byl vytvořen aţ v 70. letech 19. století. Do té doby byl zaveden jen ve Velké Británii, kde byl uzákoněn jiţ roku 1816 a směnitelnost zákonného platidla za zlato Německo přešlo ke zlatému standardu v letech po poráţce Francie v prusko-francouzské válce a uvalení následných velkých válečných reparací splatných ve zlatě. Francie, která udrţovala bimetalický standard od roku 1803, stříbro demonetizovala v letech spolu s ostatními členy Latinské mincovní unie (Itálie, Belgie, Švýcarsko). Skandinávská mincovní unie (Dánsko, Norsko, Švédsko), Holandsko a Španělsko následovaly v letech a Rakousko-Uhersko v roce V 70. letech 19. století byly jedinými dvěma velkými zeměmi na efektivním stříbrném standardu Indie a Čína. V USA bylo stříbro omezeno jako zákonné platidlo roku 1873 Raţebním zákonem, který znemoţnil volnou raţbu stříbra. Konečně od roku 1879 byla v USA obnovena směnitelnost za zlato, která byla pozastavena díky občanské válce. [Friedman, 1997]. Zákonné přijetí tohoto standardu proběhlo v USA aţ v roce Nutno podotknout, ţe mnoho zemí prakticky fungovalo na efektivním zlatém standardu mnohem dříve, díky pohybům směnného poměru mezi zlatem a stříbrem a působením Greshamova zákona. Názory na toto období se různí. Z historických faktů můţeme usoudit, ţe i přes svá negativa, byl zlatý standard nejstabilnější měnový systém, jaký kdy svět měl. Ačkoli v této době vznikají první opravdové centrální banky a získávají výhradní právo na kontrolu peněz, stále se jednalo o systém vazby peněz na kovy, který fungoval a nedovoloval ze své podstaty vládám jejich větší znehodnocování, Zlatý standard obsahoval seberegulační mechanismus, který zajištoval dlouhodobou cenovou stabilitu. Ve všech zemích se v tomto období dodrţovala pevná cena zlata a konvertibilita s výjimkou válek. V době napoleonských válek, občanské války v USA, prusko-francouzské války a 1. světové války byla konvertibilita omezena a vydávaly se nekryté peníze a dluhopisy, ale po skončení se přešlo zpátky na zlatý standard s předválečnou paritou [Rothbard, 2008]. Zlatý standard poloţil efektivní limit pro peněţní expanzi, protoţe zásoba národní měny byla zaloţena na zlatě, tj. trvanlivé komoditě s neměnnými vlastnostmi [Salin, 2003]. Mezi ekonomy, kteří se tímto obdobím zabývají, panují spory, zda stabilnějším systémem byl čistý zlatý standard či systém se zlatem a stříbrem. Výbornou diskuzi poskytuje Milton Friedman [1997, s ], kde vyvrací zaţitou představu o nadřazenosti zlata a dokazuje moţnou stabilitu bimetalického systému. Důleţitým poznatkem je, ţe 100% zlatý standard nikdy nefungoval a byl do značné míry ovlivňován regulací vlád v podobě směnných poměrů a mnoha dalších, které výhody tohoto systému omezovaly [Friedman, 1993]. Nakonec zmiňme, ţe na konci tohoto období probíhaly diskuze ohledně nákladů výroby kovových peněz ve prospěch peněz papírových,

22 Lidé musí tvrdě pracovat při dolování zlata v dolech v Jiţní Africe, aby ho poté pohřbili ve Fort Knox či na jiných podobných místech. Přijmou-li lidé coby peníze kousky papíru, na kterých je vytištěno Slibuji zaplatit jednotek komoditního standardu, mohou tyto kousky papíru vykonávat stejnou funkci jako hmotné zlato či stříbro, a k jejich výrobě je potřeba mnohem méně zdrojů [Friedman, 1993, s. 46]. Problémem těchto peněz je, ţe se dají vládami zneuţít mnohem snáze neţ peníze komoditní s návazností na reálnou hodnotu. Výsledkem všech takových diskuzí je, ţe doba kovových standardů 19. století znamenala základ pro strmý hospodářský růst většiny průmyslových států světa. Existoval řád, jenţ fungoval, jenţ drţel na uzdě hospodářské cykly a jenţ umoţnil rozvoj svobodného obchodu, svobodné směny a rozvoj investic [Rothbard, 2001, s. 90]. 8.7 Vznik Federálního rezervního systému (FED) FED je jedna z nejdůleţitějších finančních institucí a moţná nejmocnější a nejdůleţitější centrální banka na světě. Na její zasedání a rozhodnutí čeká doslova celý svět a výsledky jejích rozhodnutí ovlivňují světové hospodářství. Nepochybně právem jsou činy muţů z této instituce povaţovány za vůbec největší market mover na finančních trzích. Okolnosti vzniku této organizace byly odlišné od evropských centrálních bank. Vznikla mnohem později a od počátku na jiných právních i morálních základech a od toho se odvíjí její odlišné fungování, struktura a pravomoci. Jelikoţ se jedná o tak významnou instituci, podívejme se na její zrod podrobněji. Před vznikem Federálního rezervního systému byl bankovní sektor v USA poměrně liberální. Od 1. poloviny 19. století fungoval systém určitého svobodného bankovnictví s návazností na tzv. Free Banking Act (1837). Ten umoţňoval bankám, aby si mohly vydávat vlastní bankovky, které ale byly povinny směnit kdykoli za kov (zlato, stříbro). Jednalo se o relativně svobodný systém umoţňující konkurenci, ale byl silně regulován a trpěl legislativním nedostatky, které umoţňovaly i podvody. Navíc tato problematika byla v kompetenci jednotlivých států, tudíţ fungoval jen zhruba v polovině států unie. Během občanské války tento systém končí, protoţe nevyhovoval centralizačním snahám federální vlády a je postupně legislativně znemoţněn. Po zbytek tohoto století dochází k postupnému zvětšování regulace. Důvody pro vznik této organizace byly různé a byla jich celá řada. Zájmem americké veřejnosti bylo předejít finančním panikám, kdy bankám docházela potřebná likvidita a tehdejší federální instituce tyto situace nedokázaly efektivně řešit. Primárně se musely řešit

23 prostřednictvím mimořádných akcí soukromých bankéřů [Jílek, 2004, s. 529]. Dále proinflační snahy části společnosti a zájmových skupin, především zemědělců, kteří touţili po neustále se zvyšujících cenách. Představitelé velkých investičních společností tzv. trustů, kteří touţili po regulaci moţné konkurence v bankovnictví a přístupu k likviditě, kterou měl FED v případě krize dodávat [Otáhal, 2009]. Všechny tyto důvody volaly po ustanovení jedné nezávislé centralizující instituce, která by výše popsané problémy řešila na celonárodní úrovni. Tehdejší politická elita těmto zájmům ráda podlehla a jiţ od počátku 20. století připravovala její vznik. Ten zdaleka neměl plnit úlohu jako dnes a o dnešních pravomocech mohl také jen snít. I představa o nezávislosti byla naprosto rozdílná od té, jakou známe dnes, Nezávislost centrální banky, nebyla v době zaloţení FEDu míněna nezávislost na politickém rozhodování předcházející moţnému zneuţití tvorby peněz s nuceným oběhem ve prospěch krátkozrakých hospodářských politik. Nezávislost měnové komise měla v době zřízení FEDu zajistit ochranu proti moţnému zneuţití zájmovými skupinami které díky tomu, ţe mohly mít snadnější přístup k dodatečným rezervám, byly méně náchylné ke krachům, coţ bylo politickými vůdci vyzdvihováno jako sociální nespravedlnost, které se musí zabránit [Otáhal, 2009, s. 799]. Federální rezervní systém byl zaloţen 23. prosince 1913, přesněji tento den byl podepsán zákon ustavující tuto organizaci prezidentem Woodrow Wilsonem. Zákon definoval jako hlavní úkoly dohled nad bankovním sektorem a zajištění dostatečného mnoţství peněz pro potřeby ekonomiky boj proti sezonním výkyvům poptávky po likviditě. Z počátku byly pravomoci a moţnosti omezené, ale v průběhu let se organizace a pole působnosti hodně změnily a FED získal na důleţitosti. Stávalo se tak především jako reakce na velké historické události (Velká hospodářská krize, obě světové války či inflace v 70. letech). Decentralizovaný systém se postupně centralizoval [Rothbard, 2008]. Počáteční systém se skládal z Rady guvernérů (Federal Reserve Board) a dvanácti regionálních federálních rezervních bank, které měly značnou autonomii v řešení konkrétních problémů v konkrétní oblasti USA. V prvních letech fungování se zmíněné problémy dařilo úspěšně řešit, ale s příchodem 1. světové války se takováto struktura stala neúčinnou. Pro příklad uveďme, ţe, Kongres musel schvalovat kaţdou novou emisi, ale aby se usnadnilo státní financování, byl FED pověřen odpovědností za krátkodobé státní certifikáty [Jílek, 2004, s. 531]. V průběhu dalších let se důleţitost a odpovědnost systému neustále zvětšovala. Především v odpovědi na postupné opuštění zlatého standardu a vzniku nekrytých papírových peněz, začal FED zodpovídat za měnovou politiku, tedy za cíl cenové ekonomické stability. K tomu vzniklo mnoho dalších částí rezervního systému a s tím spojené nové měnové nástroje FOMC (federální výbor volného trhu), FDIC (federální společnost pojištění vkladů) a mnoho dalších komisí a výborů

24 polovina 20. století 20. století přineslo konečné odloučení peněz od drahých kovů a přineslo nekryté papírové peníze, které jsou zaloţeny jen na důvěře, ţe je lidé budou přijímat. Proč se zhroutil standard zaloţený na zlatě, který tak dobře fungoval v 19. století? Politická situace v minulém století nutila vlády hledat řešení své finanční situace znehodnocováním měny a měnový systém na zlatém standardu opustit. Příkladem je období 1. světové války. Aby evropské státy dokázaly financovat nákladnou a dlouholetou válku, musely se extrémně zadluţit. Došlo k obrovské inflaci a státy nebyly schopny dostát svým závazkům nebyly schopny směnit své bankovky za zlato, a tudíţ musely upustit od zlatého standardu. Pro předluţené vlády byla jiţ omezení způsobená navázáním své měny na zlato nepřijatelná. Krátce po válce fungoval systém plovoucích směnných kurzů, který se neosvědčil a vedl k velkým měnovým fluktuacím [Rothbard, 2001]. Příklady hrozivé inflace známe především z Německa 6 a Maďarska, ale i z Velké Británie a Francie. Jediným státem, který nebyl takto postiţen, byly USA, především kvůli pozdějšímu vstupu do konfliktu a kvůli faktu, ţe větší část vojenské výroby pocházela právě z této země. Evropa samozřejmě platila ve zlatě a tak se v tomto období stává USA opravdovým hospodářským hegemonem s největšími zásobami zlata na světě. Tuto situaci se státy pokusily vyřešit vznikem standardu zlatého slitku. Tento systém fungoval následovně, Spojené státy zůstaly na klasickém zlatém standardu a směňovaly dolar za zlato. Velká Británie a ostatní západní státy se ale vrátily k pseudozlatému standardu. Britské libry a ostatní měny nebyly směnitelné za zlaté mince, ale pouze za velké kusy zlata (zlaté pruty, slitky), které se pouţívaly jen při mezinárodních transakcích. To zabránilo obyčejným lidem v Evropě v kaţdodenním pouţívání zlatých mincí a vedlo tak k ještě většímu pouţívání papírových peněz a depozit a umoţnilo větší inflaci (znehodnocení) [Rothbard, 2001, s. 92]. V běţném ţivotě obyvatel to znamenalo, ţe v oběhu jiţ nebyly zlaté mince, jejichţ volná raţba byla zakázána, ale bankovky a neplnohodnotné mince, které byly jen omezeně směnitelné za zlato ve formě zlatých slitků. Průměrná váha byla 12,5 kg ( ) To byla pro většinu obyvatel váţná ekonomická překáţka, která bránila tezauraci zlata [Studýnka & Struţ, 2005, s. 242]. Z našeho pohledu je důleţité, 6 Německo se podobně jako většina válčících států v 1. světové válce extrémně zadluţilo. Přerušilo návaznost marky na zlato a dluhy splácelo většinou tisknutím nových peněz. Ve válce ceny drţely vládní nařízení, ale po obnově trţního hospodářství začali ceny rychle stoupat. K tomu se přidali splátky obrovských reparací, které výsledek Versailského systému nařídil Německu zaplatit. Pro představu v roce 1922 byl 1 dolar směnný za 191,8 marek a na vrcholu hyperinflace v roce 1923 bylo dolar moţné směnit za 4,2 bilionu marek. Celou situaci pomohla vyřešit aţ devalvace marky a vznik nové rentové marky, ale na obyčejných Němcích zanechala hyperinflace dlouholeté následky a zapříčinila vzestup extrémistických a nacionalistických organizací. Dodejme, ţe existují i důkazy cíleného zvyšování mnoţství peněz, za účelem splacení obrovských reparací. Důsledky pro vlastní obyvatelstvo představitelé hrdého Německa nebrali v úvahu [Haffner, 1995, s ]

25 ţe se podařilo vládám jednotlivých států direktivně znemoţnit obyčejným lidem směnit papírové peníze za zlato. Vzrůstá úloha jediné centrální emisní banky. Zlato přestává plnit funkci platidla a zůstává jen měřítkem hodnoty [Hayek, 1999]. V tomto období se tak dělo při velké politické propagandě a konec směnitelnosti byl ospravedlňován hospodářskou potřebou pro obnovu zničených zemí po kruté válce. Od počátku trpěl nedokonalou strukturou a spoluprací, která mezi státy centrálními bankami nefungovala., Důvěra v tento standard byla podstatně niţší neţ v případě klasického zlatého standardu. Protoţe měnová politika byla v mnoha zemích vysoce politizována, v konvertibilitu se obecně nevěřilo [Jílek, 2004, s. 535]. Ačkoli se do roku 1928 do tohoto systému zapojila většina států světa, dlouho nevydrţel a zkolaboval o několik let později. V době, kdy svět ovládala Velká hospodářská krize, došlo k ukončení reálné návaznosti zlata na peníze i v USA. V tomto obtíţném období pro všechny vlády se nepodařilo nastalé problémy vyřešit jinak, neţ vznikem ničím nekrytých peněz a tím odstranit poslední překáţku v provádění inflační politiky. Dovolím si uvést charakteristiku té doby od M. Rothbarda, který celou situaci shrnul slovy, Mezinárodní pořádek se rozpadl. Vznikl chaos v podobě floatingu směnných kurzů Mezi měnami a měnovými bloky zuřila hospodářská a měnová válka. Mezinárodní obchod a investice v podstatě vymizely. Obchod se prováděl pomocí barterových dohod uzavíraných vládami, které byly mezi sebou neustále ve sporech. Ministr zahraničí USA Cordel Hull opakovaně poukazoval na to, ţe právě tyto hospodářské a měnové konflikty 30. let byly hlavním důvodem 2. světové války [2001, s. 94]. Zajímavý fakt a jiný pohled na událost, která měla tolik ovlivnit následující běh dějin. V podstatě všechny státy v tomto období ukončily směnitelnost svých měn za zlato. Velká Británie tak provedla jiţ roku 1931, Francie roku Ostatní státy byly více či méně donuceny přijmout podobná opatření. USA tak učinilo v roce 1934 jako reakci na vleklou hospodářskou depresi. Vydaly zákony, které znemoţnily směnit papírové peníze za zlato a navíc zakázaly zlato vlastnit (výjimkou byly šperky, klenoty a soukromé sbírky mincí) [Gold standard, 2002]. Opatření nařizovalo pouţívat k platbě jen státem uznané peníze vydané centrální bankou. To bylo povaţováno mnohými liberálně smýšlejícími lidmi za uzurpaci majetku a porušení základních práv a oprávněnost tohoto zákona projednával několikrát i Nejvyšší soud. Ten zákon uznal s odůvodněním a odkazem na stav nouze amerického hospodářství [Šíma, 2000, s. 25]. I po těchto opatřeních Spojené státy zůstaly na speciálním zlatém standardu. Dolar byl definován při ceně 35 dolarů za trojskou unci 7 směnitelný pro zahraniční vlády a centrální banky. Aţ do 70. let, kdy byl definitivně zrušen, se dolar stal nejdůleţitější světovou měnou. Krize 30. let, která měla nepochybně své důvody v nedostatečné regulaci na kapitálových trzích, přinesla velkou legislativní změnu v oblasti regulace a vlivu centrálních bank na ekonomiku. Během této mimořádné doby se musely vlády odhodlat k takovým 7 1 trojská unce = 31, gramů

26 krokům, jako byly bankovní prázdniny tedy úplné uzavření bank, aby si vkladatelé nemohli vybrat své úspory, jelikoţ ztratili v tyto instituce důvěru. Na základě těchto událostí vznikly v USA zákony, které měly nastolit pořádek a zabránit tomu, aby se taková situace znovu opakovala. Byly to např. Glass-Steagall Act 1933, který zbavil komerční banky moţnosti poskytovat obchody s cennými papíry a pojištění, dále Banking Act 1935, která zavedl mnohem tvrdší regulaci bankovního systému a o mnoho zvětšil pravomoci FEDu [Pavlík, 2008]. Dále vzniklo mnoho nových úřadů např. úřad pro pojištění vkladů (FDIC) či Komise pro cenné papíry. Pro nás je asi nejdůleţitější ustavení Federální komise pro volný trh (FOMC). Pomocí této komise, mohl FED nakupovat státní cenné papíry emitované Ministerstvem financí USA. Získala do rukou účinný nástroj měnové politiky, který ve velké míře vyuţívá dodnes. Všechny tyto události upevnily postavení centrálních bank jako hlavního regulátora finančního sektoru a upevnily roli státu v měnové a peněţní oblasti. 8.9 Brettonwoodská dohoda Po druhé světové válce vyvstala snaha politiků, vytvořit systém, který by zabránil podobným excesům let 30. a umoţnil znovuobnovení světového obchodu. Snahou bylo předejít tragickým zkušenostem z 1. poloviny 20. století a nastolit ţivotaschopný mezinárodní měnový řád. Tato dohoda byla projednávána v Bretton Woods v New Hampshire, USA, roku Konference byla úspěšná a tuto dohodu ratifikovalo v roce 1945 všech 44 zúčastněných států [Bretton Woods system, 2003]. Systém určil jako hlavní a dominantní měnu poválečného světa americký dolar a podle toho ho nazýváme zlatý dolarový standard. Dolar byl pevně spojen se zlatem a jako jediná měna na světě byl směnitelný za zlato - 35 dolarů za 1 trojskou unci. 8 směnitelnost dolaru za zlato mohly poţadovat pouze centrální banky (respektive vlády) jednotlivých zemí, a to pouze u americké centrální banky (FEDu); ostatní země upevnily své měny na americký dolar, čímţ vznikla soustava pevných měnových kurzů [Jílek, 2004, s. 595]. Dále se vytvořily nové celosvětové instituce, které měly usnadnit a pomoci řešit platební krize svých členů. Byly to Mezinárodní měnový fond (MMF), Světová banka (IBRD), Všeobecné dohody o clech a obchodu (GATT). Přistoupením k Mezinárodnímu měnovému fondu se jednotliví členové zavázali ke vzájemné finanční pomoci v případě finančních nesnází některého ze států. Tento zlatý (brettonwoodský) standard byl posledním systémem na světě, který v určité míře zajišťoval konvertibilitu za drahý kov. Ovšem definitivně jím skončila moţnost a právo 8 Zlatý obsah 1 amerického dolaru byl 0, g