ČESKO PROTI CHUDOBĚ. Informace, fakta a čísla z rozvojového světa. Editor: Tomáš Tožička

Transkript

1 ČESKO PROTI CHUDOBĚ Informace, fakta a čísla z rozvojového světa Editor: Tomáš Tožička Z OBSAHU:» Západní Sahara, poslední z opomíjených P. Jedlička» Rozvojové cíle tisíciletí a co nám říkají zprávy o jejich (ne)plnění R. Stojanov» Klimatické změny: dopady a rizika v chudých zemích J. Beránek» Češi elektrifikují odlehlé oblasti Zambie M. Mandová

2 » SVOBODA. Muži a ženy mají právo žít své životy a vychovávat své děti důstojně, osvobozeni od hladu a strachu z násilí, útisku a nespravedlnosti. Tato práva nejlépe zajišťuje demokratický a participativní model vládnutí vycházející z vůle obyvatel.» ROVNOST. Žádnému jedinci ani národu nesmí být upírána možnost těžit z rozvoje. Musí být zajištěna rovná práva a příležitosti pro muže i ženy.» SOLIDARITA. Globální problémy musí být zvládány tak, aby náklady a zátěž byly rozloženy spravedlivě v souladu se zásadami rovnosti a sociální spravedlnosti. Trpící a ti, kdo mají z rozvoje nejmenší prospěch, mají nárok na pomoc ze strany těch, kdo mají z rozvoje prospěch největší.» TOLERANCE. Lidé musí navzájem respektovat svá přesvědčení, kultury a jazyky. Rozdíly mezi jednotlivými společnostmi ani mezi skupinami uvnitř společností by neměly být potlačovány, ale naopak chráněny jako vzácná přednost lidského společenství. Kultura míru a dialogu mezi civilizacemi by měla být aktivně podporována.» OHLEDUPLNOST VŮČI PŘÍRODĚ. Je nutno projevovat opatrnost při zacházení s živou přírodou a přírodními zdroji a jednat v souladu s pravidly udržitelného rozvoje. Jedině tak může být nevyčíslitelné bohatství ukryté v přírodě zachováno a předáno našim potomkům. Současné trvale neudržitelné způsoby výroby a spotřeby se musí změnit v zájmu budoucího blahobytu nás a našich potomků.» SDÍLENÁ ODPOVĚDNOST. Odpovědnost za řízení celosvětového ekonomického a sociálního rozvoje a zvládání hrozeb mezinárodnímu míru a bezpečnosti musí být rozdělena mezi všechny státy světa a měla by být vykonávána multilaterálně. Organizace spojených národů jako nejreprezentativnější organizace světa v tomto úsilí musí hrát ústřední roli. Z Miléniové deklarace OSN podepsané představiteli 191 států světa

3 » OBSAH Úvod 2 Michal Broža Rozvojové cíle tisíciletí 3 Ze světa rozvoje 4 Globální odpovědnost 4 Tomáš Tožička Fotbal a rozvoj 6 Robin Ujfaluši Globální velmoc a sítě jejího vlivu 8 Steven Hiatt Fairtrade: malá změna velký rozdíl 12 Tomáš Bílý Západní Sahara: poslední mezi opomíjenými 14 Petr Jedlička Evropská rozvojová politika od Lomé po EPAs 16 Adéla Pořízová Naplňování Rozvojových cílů tisíciletí 19 Rozvojové cíle tisíciletí a co nám říkají zprávy 19 o jejich (ne)plnění Robert Stojanov Problémy financování mezinárodního rozvoje 22 Daniel Svoboda Přes daňové ráje k větší chudobě 23 Tomáš Tožička Klimatické změny: dopady a rizika v chudých zemích 25 Jan Beránek Nekonečný příběh dluhové krize 29 Jiří Silný, Tomáš Tožička Obnovitelná energetika jako ústřední rozvojový projekt 32 Milan Smrž Česko proti chudobě 34 Češi proti bídě 34 Jakub Patočka Požadavky kampaně Česko proti chudobě 34 Nezbytnost racionalizace institucionálního zajištění zahraniční rozvojové spolupráce ČR 36 Organizace podporující požadavky kampaně 37 Projekty české zahraniční rozvojové spolupráce 38 Afghánistán, prevencí proti drogám 38 Klára Kazelleová, Sdružení Podané ruce Angola, zemědělská škola v Kuito 39 Jiří Hejkrlík, Česká zemědělská univerzita Postavme školu v Etiopii 40 Barbora Umancová, Člověk v tísni Rozvoj spravedlivého obchodu (Fair Trade) 41 Jiří Silný, Ekumenická akademie Praha Terénní ošetřovatelská a rehabilitační péče v Malawi 42 Jakub Olmer, Sue Ryder Vietnamská zkušenost - ochrana životního prostředí je ochranou života 43 Daniel Svoboda, Development Worldwide Elektrifikace odlehlých oblastí Zambie 44 Martina Mandová, ADRA 1» Obsah «

4 » ÚVOD Michal Broža, vedoucí Informačního centra OSN v Praze (UNIC) nepodaří. Více dětí v rozvojových zemích chodí do školy. Školní docházka vzrostla z osmdesáti procent v roce 1991 na 88 procent v roce Na politickém a veřejném životě se stále více podílejí ženy. Zlepšení je ale zatím velmi pomalé. V celosvětovém měřítku pomalu klesá dětská úmrtnost. Podobný trend sledujeme i v prevenci malárie a tuberkulózy. Je ale zřejmě nereálné, že se podaří snížit na polovinu úmrtnost na tyto dvě choroby do roku A teď z té špatné strany. Pouze vyspělé státy směřují ke splnění všech rozvojových cílů. I tam, kde dochází k podstatnému zlepšení, přetrvávají závažné problémy. Rozvoji brání nedostatek pracovních příležitostí pro mladé lidi, nerovnost pohlaví, rychlá a nekontrolovaná urbanizace, epidemie HIV/AIDS. Lidí, kteří se pomalu odrážejí od nejhlubšího dna chudoby, za posledních patnáct let ve světě přibývá. V roce 1990 patřila celá jedna třetina populace k extrémně chudým, v roce 2004 již necelá pětina. Díky tomuto trendu se může podařit splnit jeden z Rozvojových cílů tisíciletí - do roku 2015 snížit na polovinu počet extrémně chudých lidí. Mnozí Evropané netuší, co rozvojové cíle znamenají. Rozvojem jsou pro nás nová nákupní centra, mobilní telefony, auta, mp3 přehrávače. Pro miliony nejchudších je to především naděje na důstojný život. Domácnosti s elektřinou, nezávadnou pitnou vodou, kanalizace, zdravotní střediska a školy v blízkém okolí i hlas v rozhodování o věcech veřejných. Významnou roli hraje i nestabilita a špatné bezpečnostní podmínky. Rozvojové cíle přitom mohou významně přispět k posílení bezpečnosti i stability. Rozvoj a bezpečnost jsou jako spojené nádoby. Často ale jednáme tak, jako by se jednalo o dvě nesouvisející věci. V Asii došlo k nejvýraznějšímu omezení chudoby na světě, avšak s výjimkou západní části kontinentu, kde se počet chudých naopak zdvojnásobil. Na následky komplikací během těhotenství a při porodu umírá každoročně více než půl milionu žen. Jen málo se zatím daří omezovat počet hladových a podvyživených dětí. Hlad nepřináší jen utrpení, ale živí násilí a konflikty. Ekonom Kolumbijské univerzity a poradce generálního tajemníka OSN Jeffrey Sachs upozorňuje, že například konflikty v Dárfúru a Somálsku se odvíjejí od nedostatku vody a jídla. Stejný základ mají i problémy v Pobřeží slonoviny či Burkině Faso.» Globální odpovědnost «2 Státy OSN v roce 2000 uznaly, že svět má prostředky, technologie i know-how na odstranění chudoby a hladu. Že lze omezit šíření infekčních nemocí, dětskou a mateřskou úmrtnost, zpřístupnit základní vzdělání všem dětem, ochránit zdravé životní prostředí a vytvořit férové podmínky mezinárodního obchodu. V Deklaraci tisíciletí formulovaly osm konkrétních cílů, které máme společně splnit do roku Jak si stojíme v poločase cílů rozvoje? Dosavadní výsledky naznačují, že jsme se posunuli vpřed a že ve většině regionů můžeme být nakonec úspěšní, říká generální tajemník OSN Ban Ki-moon. Zároveň dodává, že mnohé závazky zůstávají z velké části nenaplněny. Podívejme se nejprve na to, co se daří. Počet extrémně chudých v subsaharské Africe se stabilizoval, snížit jejich počet na polovinu do cílového roku se ale Africe pravděpodobně Na následky AIDS zemřely loni téměř tři miliony lidí, v roce 2001 téměř o milion méně. Více než patnácti milionům dětí vzal AIDS jednoho nebo oba rodiče. Celý svět navíc již začíná pociťovat následky změny klimatu. Jedná se o jev, který bude působit velice nerovnoměrně. Bohaté státy disponují zdroji a technologiemi, díky nimž se dokáží přizpůsobit. Následky pro Afriku či ostrovní státy ale budou mnohem závažnější. Jedním z důvodů pomalých změn je nerovnoměrný ekonomický růst. Zásadním problémem je nestabilita a špatná bezpečnostní situace v řadě zemí. Vyspělé země navíc neplní sliby a neposkytují dostatečné finanční zdroje na rozvojové projekty. Přes některé pozitivní změny zůstává subsaharská Afrika nejchudším a nejzaostalejším regionem na světě. V roce 2005 se ve skotském Gleneagles nejvyspělejší státy zavázaly, že pomoc Africe do roku 2010 zdvojnásobí. Celkový objem rozvojové pomoci ale v letech 2005 a 2006 reálně poklesl o více než pět procent. Jen pět zemí splnilo nebo překročilo cíl OSN na vyčlenění 0,7 procenta HND na rozvojovou pomoc. Bez rázných politických rozhodnutí a následné akce ale nelze očekávat zásadní změnu k lepšímu. Odpovědnost za splnění rozvojových cílů nesou bohaté i chudé státy a jejich představitelé, ale i média, nevládní organizace, školy a v konečném důsledku i každý člověk. Podstatnou roli v celém procesu sehrávají informace. To si uvědomili zástupci nevládních organizací, kteří ustavili platformu Česko proti chudobě. Stala se širokou koalicí různorodých nevládních organizací, diskusním klubem a především informační kampaní o otázkách rozvoje. Právě nevládní organizace mají pro šíření informací o rozvojových cílech nejlepší předpoklady. Samy se na jejich plnění podílejí, umí je srozumitelně vysvětlovat, obhajovat a prosazovat. Když je potřeba, dokáží pozvednout hlas a bez obalu upozorňovat na problémy. Pro splnění Rozvojových cílů tisíciletí je taková činnost nezbytná. Velice si cením úzké součinnosti Česka proti chudobě a OSN v ČR od samého počátku kampaně.

5 » ROZVOJOVÉ CÍLE TISÍCILETÍ Vynaložíme maximální úsilí na to, abychom osvobodili všechny muže, ženy i děti z drtivých a ponižujících podmínek extrémní chudoby, kterým je v současnosti vystavena více než miliarda lidí. Jsme odhodláni každému poskytnout právo na rozvoj a osvobodit celý lidský rod od nedostatku. DEKLARACE TISÍCILETÍ ZÁŘÍ 2000 PŘIJATO 189 ČLENSKÝMI STÁTY OSN 1. cíl: Odstranit extrémní chudobu a hlad Úkol 1: Do roku 2015 snížit na polovinu počet lidí, kteří žijí z příjmu nižšího než 1 USD na den. Úkol 2: Do roku 2015 snížit na polovinu počet lidí, kteří trpí hladem. 2. cíl: Dosáhnout základního vzdělání pro všechny Úkol 3: Do roku 2015 zajistit, aby mohly děti kdekoli na světě, dívky i chlapci, dokončit základní školu. 3. cíl: Prosazovat rovnost pohlaví a posílit roli žen ve společnosti Úkol 4: Do roku 2005 odstranit nepoměr pohlaví v základním a středním školství a do roku 2015 na všech úrovních vzdělávacího systému. 4. cíl: Snížit dětskou úmrtnost Úkol 5: Do roku 2015 snížit o dvě třetiny úmrtnost dětí do věku pěti let. 5. cíl: Zlepšit zdraví matek Úkol 6: Do roku 2015 snížit o tři čtvrtiny míru mateřské úmrtnosti. 6. cíl: Bojovat s HIV/AIDS, malárií a dalšími nemocemi Úkol 7: Do roku 2015 zastavit a zvrátit šíření HIV/AIDS. Úkol 8: Do roku 2015 zastavit a zvrátit šíření malárie a dalších závažných onemocnění. 7. cíl: Zajistit udržitelný stav životního prostředí Úkol 9: Integrovat principy udržitelného rozvoje do politiky a programů jednotlivých států a zabránit ztrátám přírodních zdrojů. Úkol 10: Do roku 2015 snížit na polovinu počet lidí bez dlouhodobě udržitelného přístupu k nezávadné pitné vodě a základní hygieně. Úkol 11: Do roku 2020 dosáhnout výrazného zvýšení kvality života minimálně 100 milionů obyvatel příměstských chudinských čtvrtí (slumů). 8. cíl: Budovat světové partnerství pro rozvoj Úkol 12: Dále rozvíjet otevřený obchodní a finanční systém založený na jasných pravidlech, předvídatelnosti a absenci diskriminace (včetně závazku usilovat o dobré vládnutí, rozvoj a snižování chudoby, a to na národní i mezinárodní úrovni). Úkol 13: Řešit specifické potřeby nejméně rozvinutých zemí (přístup na trh pro vývoz z těchto zemí bez zatížení cly a dovozními kvótami; odpuštění dluhů pro nejvíce zadlužené země a zrušení oficiálního bilaterálního dluhu; štědřejší poskytování oficiální rozvojové pomoci zemím, které se zavázaly ke snížení chudoby atd.). Úkol 14: Řešit specifické potřeby vnitrozemských států a malých ostrovních rozvojových států. Úkol 15: Komplexně řešit problém zadlužení rozvojových zemí prostřednictvím národních a mezinárodních opatření s cílem zajistit dlouhodobou udržitelnost dluhu u zadlužených zemí. Úkol 16: Ve spolupráci s rozvojovými zeměmi vytvořit a realizovat strategie směřující k zajištění slušné a produktivní práce pro mladé lidi. Úkol 17: Ve spolupráci s farmaceutickými firmami poskytnout přístup k dostupným základním lékům v rozvojových zemích. Úkol 18: Ve spolupráci se soukromým sektorem zpřístupnit rozvojovým zemím výhody nových technologií především v informační a komunikační oblasti.» Rozvojové cíle tisíciletí «3

6 » Globální odpovědnost «4 Ze světa rozvoje» GLOBÁLNÍ ODPOVĚDNOST Tomáš Tožička; Česko proti chudobě Sedm a půl roku poté, co se 191 států přihlásilo k Rozvojovým cílům tisíciletí, je jasné, že boj s globální chudobou, pandemiemi a rozvojem jedněch na úkor úpadku druhých prohráváme. Přes optimismus několika pošetilců nezbývá než připustit, že lidská činnost má negativní dopad na životní prostředí nejen v několika obětovaných lokalitách či sub-regionech, ale že přímo ovlivňuje i celosvětové klima. Světová obchodní organizace se rozpadla v okamžiku, kdy bohaté státy dosáhly všech výhod a měly recipročně nabídnout totéž chudým zemím. Odmítly zastavit dotace a otevřít své trhy, a tak se tzv. volný trh znovu ukázal jako mýtus, který zastírá, že mezinárodní obchod ovládají ti, kteří mají dostatek moci prosadit své zájmy, a nabídka a poptávka hrají jen marginální roli. Po dlouhém období poklesu cen surovin jejich hodnota roste a boje velmocí o prosazení svých teritoriálních zájmů v klíčových zemích se znovu rozbíhají. Neúplný sumář nejpalčivějších problémů naší planety před námi otevírá nedozírné pole otázek: Jak je možné, že patříme mezi pětinu nejbohatších zemí na této planetě? Můžeme si kupovat extrémně levné věci, protože dodavatelské firmy využívají práce dětských otroků? Jak je možné, že každých 6 měsíců zemře hlady a na banální nemoci více dětí, než jich pobil holocaust? Proč naše oblíbené značkové firmy neplatí sociální a zdravotní pojištění svým zaměstnancům v rozvojových zemích? Jak to, že umírají miliony lidí na tuberkulózu a malárii, když je umíme léčit? A mohli bychom se ptát dál. Pokusme se však podívat hlouběji na příčiny globální krize a nastínit i možná východiska pro její řešení. Pokusím se poodhalit ještě jinou rovinu, než je obvyklé obviňování největších potížistů skupiny Světové banky, Mezinárodního měnového fondu a G8. I takový stát jako ten náš totiž má v tomto procesu svou neblahou roli. Každá rada drahá Každého z nás samozřejmě napadne, jak je možné, že chudé země jsou tak chudé. Nebylo nakonec lepší, aby zůstaly v koloniálním područí, kde o ně bylo tak pěkně postaráno? Data a fakta nás přesvědčí o opaku. Ve většině postkoloniálních zemí došlo k rychlému nárůstu vzdělaných vrstev, zlepšila se zdravotní péče i stav hospodářství. Tento vývoj však nenechával v klidu bývalé koloniální mocnosti, které nepředpokládaly tak vysokou míru emancipace v Africe takřka neexistovali domorodí vysokoškoláci, protože koloniální systém vysokoškolské vzdělání domorodcům neumožňoval. Rostoucí nezávislost bývalých kolonií znamenala obrovské ztráty koloniálních mocností, pro které byly příjmy ze zámoří zásadní. Příkladem následného neo-koloniálního prosazení zájmů bylo bývalé Belgické Kongo a západní intervence proti němu vrcholící nástupem diktátora Mobutu a zavražděním prezidenta Lumumby, jehož tělo likvidovali belgičtí vojáci (rozsekat prezidentovo mrtvé tělo bylo pro belgické výsadkáře lehčí, než účastnit se reálných bojů ve Rwandě, z nich raději uprchli...). Po dalších obdobných zásazích, které byly stále hůře přijímány i v bohatých zemích, byl zvolen jiný postup - metoda falešných poradců, ekonomických hit manů. Tito lidé pracovali pro slavné poradenské firmy a za veliké peníze poskytovali vládám rozvíjejících se zemí rady, které je měly přivést k prosperitě, ale mnohem více je zaváděly do dalšího područí. Publikované zpovědi těchto poradců nám ukazují, jaké volí praktiky. Cílem ekonomického hit mana je prosadit v zemi takové investice, které by stát uvrhly do zadlužení či závislé situace, v níž by byl lehce manipulovatelný. Jedná se o velké investiční celky jako letiště, infrastrukturu a pod. Půjčky poskytnuté na tyto projekty tekly obvykle přímo do kapes nadnárodních firem, které investice realizovaly. Když se ukázalo, že půjčka je prakticky nesplatitelná, dostaly země jako Ekvádor nabídku, aby umožnily západním firmám těžit jejich nerostné bohatství. Vrchol obdobných nesmyslů tvoří jaderná elektrárna Baatan na Filipínách, která byla pod dozorem Národní agentury pro jadernou energetiku USA postavena firmou General Electric na úpatí vulkánu. Nikdy nebude spuštěna, přesto Filipíny dodnes platí 100 tisíc USD denně na splátkách za tuto stavbu. Můžeme oprávněně obviňovat vládnoucí elity v chudých zemích z korupce a špatného vládnutí. Musíme si však uvědomit, že žádná chudá země by neunesla ani jeden z našich finančních skandálů typu lehkých topných olejů či krachů bank, jimž naše vláda i zákonodárci jen tiše přihlíželi... Chudobou k bohatství Nelson Mandela řekl, že chudoba není něčím přirozeným a nezměnitelným, ale je dílem lidských činů. Nezbývá než dodat, že mnoho těchto činů, přináší značný zisk. Africké země sice disponují obrovským surovinovým potenciálem, ale kvůli své chudobě jsou snadno manipulovatelné, takže jejich zdroje přinášejí bohatství jiným. Díky finančním možnostem a mocenskému postavení bohatších zemí je jim fakticky bráněno ve vlastním rozvoji a slouží jen jako surovinová základna. Je evidentní, že největší zisky přináší finální zpracování a prodej technologicky náročných výrobků. To je však dnes vyhrazeno státům a firmám, které si takové postavení dokážou vydobýt. Vezměme například kávu, která je po ropě druhou nejprodávanější komoditou na světě. Přesto, že se káva v EU nepěstuje, patří Unie mezi její největší zpracovatele. Dovoz zpracované kávy totiž podléhá mnohem vyššímu clu a tak jsou producenti z tradičních pěstitelských a zpracovatelských zemí v Africe a Latinské Americe znevýhodněni a přesto, že vyrábějí levněji, nejsou kvůli celním bariérám konkurenceschopní. Naopak na Jamaiku, bývalou velmoc ve vývozu mléka, je ve velkém dováženo vysoce dotované sušené mléko z USA. To zlikvidovalo místní farmáře. Jamaika ovšem celní bariéry využít nemůže, a pokud se chce dostat vůbec k jakým penězům a prodat na světovém trhu alespoň něco, musí akceptovat podmínky WTO, které ovšem bohaté země samy nedodržují. Novými technologiemi k novým problémům Když začala první zelená revoluce, sliboval si od ní celý svět vyřešení hladu a chudoby. Intenzifikace zemědělství, pěstování monokultur ve velkém, využívání pesticidů a umělých hnojiv, zavlažování. To byl recept na řešení hladu od západu na východ a na jih. Po pár desítkách let vidíme, že situace je horší než předtím. Pesticidy a umělá hnojiva otravují nejen půdu, ale na jejich působení umírají ročně statisíce lidí. Zavlažování zasoluje zemi a monokultury v chudých zemích jsou pěstovány především na vývoz, přičemž potraviny pro vlastní výživu chybí. I když Indie vypěstuje mnohonásobně víc než dříve, počet hladových stoupá. Zastánci zelené revoluce sice tvrdí, že se celosvětově snížil počet trpících hlady, ale je tomu tak jen díky obrovskému úspěchu Číny na tomto poli. Přes rostoucí desertifikaci a deforestaci, přes zjevný neúspěch v boji s chudobou, snaží se agro-giganti s podporou Rockefelerovy

7 a Gatesovy nadace o druhou zelenou revoluci. Tentokrát by mělo jít o podporu Geneticky modifikovaných organizmů (GMO) a nanotechnologií. Dnešní fakta jasně ukazují, že nejsme schopni zajistit bezpečnost při manipulaci s nanočásticemi a nejsme schopni zabránit neplánovanému rozšiřování GMO a dalším mutacím. GMO nepomáhají zajistit potravinovou bezpečnost a jdou proti potravinové soběstačnosti. Přesto, že léky podávané jednotlivcům testujeme celá desetiletí, nové nebezpečné chemikálie vypouštíme do přírody bez důkladných testů, které by nám potvrdily jejich dlouhodobou nezávadnost. Zbrojením k větší chudobě Každá vyrobená zbraň, každá spuštěná válečná loď, každá vystřelená raketa v konečném smyslu znamenají okrádání těch, kteří hladoví a nemají co jíst. To nejsou slova pacifistů, ale presidenta Eisenhowera, jednoho z největších válečníků historie, který varoval před nekontrolovatelnou mocí zbrojního průmyslu. I naše země hrála v dobách studené války v závodech ve zbrojení svou roli a měli bychom si uvědomit naši odpovědnost. Na mnoha místech planety dosud umírají lidé našimi zbraněmi. Smutné je, když se naše země znovu staví do čela nového kola zbrojení, které na sebe naváže ohromné prostředky finanční, materiálové i výzkumné. Celosvětové výdaje na zbrojení činí již tisíc miliard USD ročně a země jako USA či Rusko slibují jejich další navyšování. To bude znamenat zhoršení přístupu k úvěrům na mezinárodním trhu a také jejich zdražení. Při posledním pokusu o celosvětovou ochranu pomocí SDI, které byly jen dalším Reaganovým omylem, narostly dluhy chudých zemí až několikanásobně právě díky enormnímu růstu úrokových sazeb, který zapříčinilo obrovské zadlužování USA, z něhož se ani Spojené státy ani rozvojové země dodnes nevzpamatovaly. President Eisenhower věděl, o čem mluví, a dnešní USA mu dávají zapravdu. 35 milionů občanů Spojených států žije pod hranicí chudoby, z toho 12 milionů dětí. Pomáhat najít chudým lidem v USA i v rozvojových zemích cestu ze zakletého kruhu bídy je důležitější, než roztáčet nová kola zbrojení. Naším problémem není to, že by zbraní bylo málo, ale že je jich příliš mnoho. Jak říkal bývalý ředitel Světové banky Wolfensohn: Dáváme tisíc miliard na zbrojení a padesát miliard na rozvoj, to se mi zdá nepřiměřené. Ráje pro bohaté Hrubě odhadované ztráty daňových úniků přes tzv. daňové ráje a offshore země přesahují 250 miliard USD při předpokládaném 30% zdanění. Polovina těchto prostředků by bohatě stačila k odstranění chudoby a nejzávažnějších nemocí. Přesto, že tento fakt je znám už dlouhou dobu, jen málo zemí se s nimi pokouší bojovat. Daňové ráje sami nepatří mezi světové mocnosti a donutit je k přijetí mezinárodních pravidel by bylo jednoduché. Bohužel nebyl zatím nalezen mezinárodní konsensus, protože autoritativním vládám tento systém nevadí, v mnoha demokratických zemích pak firemní lobby tlačí proti přijetí legislativy a jiné demokratické země rády využívají offshore teritoria k financování tajných operací. Offshore operace fungují tak, že místo aby si např. měď prodávaly firmy z ČR a Zambie, prodá nejprve zambijská firma měď firmě na Seychelách a to s minimálním ziskem, aby se vyhnula placení daní v Zambii. Tam je měď prodána jiné firmě za běžných podmínek a to za paušálního zdanění cca 300 USD. Pak teprve se tento klíčový technický kov dostane do Čech, ovšem za cenu, která minimalizuje zisk a tedy i zdanění v ČR. Není třeba dodávat, komu patří firmy na Seychelách. To ovšem nikdo nezjistí, protože tamní úřady garantují utajení, nepožadují daňová přiznání ani audity. Podobných offshore center je na světě na sedm desítek. Máte-li dost peněz, najdete i v Čechách dost daňových poradců, kteří vám přesně poradí. Vzhledem k tomu, že podobné operace nemohou provádět zaměstnanci se svými zaměstnavateli, není divu, že se daňová zátěž přesunuje z právnických osob na fyzické a důchodové a sociální systémy jsou kvůli těmto daňovým únikům v krizi. Lidská práva jen jako opresivní nástroj V roce 1948 schválilo Valné shromáždění OSN Všeobecnou deklaraci lidských práv. Je dobré si povšimnout, že když se mluví o lidských právech na mezinárodní úrovni, každý má na mysli něco jiného. Nejpatrnější to bylo v době studené války, kdy jedna strana mluvila o politických právech a právu na vlastnictví, zatímco druhá strana vyzdvihovala práva sociální a pracovní. Jen lidská práva přitom trpěla. A obě strany se podílely na masakrech ve zbytku světa. Dnes se situace příliš nezměnila. Lidská práva jsou zneužívána jako nástroj nátlaku a vydírání. Nadnárodní firmy bez skrupulí využívají otřesných pracovních podmínek, které popírají deklaraci lidských práv i všechny základní konvence Mezinárodní organizace práce (ILO) a vlády v bohatých zemích k tomu mlčí. Když však jde o omezení dovozu z chudých zemí, jsou konvence ILO vhodným nástrojem. Jestliže nechceme nějaké zemi pomoci v krizové situaci, je výmluva na lidská práva tou nejvhodnější. Pokud se však jedná o podporu diktatury, která je pro nás ekonomicky či jinak zajímavá, lidská práva jdou stranou. V preambuli Všeobecné deklarace lidských práv se jasně praví, že každý jednotlivec i každý orgán společnosti se musí zasadit o jejich uznávání a zachovávání. Podle výkladu OSN patří mezi orgány společnosti i nevládní organizace, církve, odbory, podnikatelské subjekty a jejich komory. Všechny vyjmenované skupiny jsou si toho velmi dobře vědomy a svého postavení se dožadují při přípravě zákonů či tripartitním vyjednávání. Když ovšem přijde na dodržovaní lidských práv, tváří se firmy a konzervativci, jako by to nebyla jejich záležitost. Na 70 % kakaa pochází z oblastí, kde je běžná práce dětských otroků. Osmileté dívce, která 12 hodin denně otročí na kakaových plantážích Pobřeží slonoviny, je jedno, že tato země ratifikovala všechny základní konvence ILO, stejně jako je to jedno firmám Nestlé (Orion) a Kraft Foods (Figaro), které díky této práci mohou dodávat do našich supermarketů laciné čokolády s vysokými zisky. Vlády chudých zemí nemají dostatek sil prosadit vlastní zákony proti mnohem bohatším nadnárodním korporacím a jejich dodavatelům. Pro spotřebitele na západě je to velká výhoda, protože díky tomu mohou dostávat velmi laciné výrobky. Toto nedodržování lidských práv nám nevadí, dokud nezasahuje do našich zájmů. Pak jsme ochotni nastavit druhý metr, omezit dovoz zboží a zastavit podporu. Odpovědnost začíná doma Ghándí říkal, že na světě je dostatek pro všechny, ale málo pro jednoho hrabivce. Prvním krokem na cestě ke změně je uvědomit si, že patříme k nejbohatší pětině planety, která však spotřebovává více než 80 % celkového bohatství. EU disponuje největší ekonomickou silou světa a její představitelé si alespoň ve svých deklaracích uvědomují, že to s sebou nese i zvýšenou míru odpovědnosti. To ovšem neplatí o všech jejích členech a především ti noví mají o své odpovědnosti velmi zkreslené představy. Neznalost historie, přeceňování vlastní role v dějinách, falešné představy o nesmírnosti vlastního utrpení a chudobě ovlivňuje náš nezájem vidět skutečné problémy reálného světa a podílet se na jejich řešení. Naše země patří mezi ty, které odmítají snižovat dotace na vývoz, odmítá splnit svůj závazek navýšit rozvojovou spolupráci, klopotně se ubírá k racionalizaci a zprůhlednění systému zahraniční rozvojové spolupráce, který dnes slouží hlavně díky ministerstvům průmyslu a životního prostředí jako podpora českých firem. Cena zboží je při nákupu rozhodující a jen pomalu rostou požadavky na kvalitu a nezávadnost. Otázku po etické čistotě a porušování lidských práv si při nákupu klade jen málokdo. Dokud se v Česku globální odpovědnost nestane otázkou volby politické i spotřebitelské, budeme se dál podílet na rostoucí chudobě, environmentálním znečištění a porušování základních lidských práv. Ne každý může realizovat projekty v chudých zemích, ale nikdo z nás nesejme odpovědnost za to, že naše země neplní své mezinárodní závazky. Kampaň Česko proti chudobě je volbou pro každého, kdo si uvědomuje, že důstojný život a spravedlnost není možno udržovat na malém kousku planety na úkor bídy zbytku světa. 5» Globální odpovědnost «

8 Ze světa rozvoje» FOTBAL A ROZVOJ Robin Ujfaluši Ačkoliv je fotbalová základna v Nairobi obrovská, řadu hráčů jsme na turnaji nepotkali poprvé. Znali jsme je z dřívějška z matharských fotbalových odpolední, případně z jiných akcí. Jedním z nich byl i Stanley. Všimli jsme si ho velmi brzy, hned na prvním úklidu ve slumu Korogocho. Ne proto, že by ostatní převyšoval svým zevnějškem či výškou jen jeho pracovní nasazení bylo na dvanáctiletého kluka enormní. Stanley nebral příliš ohled na nepsané pravidlo platící při úklidu organizovaném MYSA, že mladí pracanti buď mají lopaty a hrábě (a tím pádem nakládají), nebo dostanou kolečka a vyváží odpadky pryč ze slumu na skládku. Byl takřka všude přijel s kolečkem a hned bral lopatu a začal nakládat. A když bylo naloženo pokud byla plná kolečka jen vteřinu bez obsluhy, automaticky se jich ujal a vyrazil směrem na skládku. Úklid veřejných prostor k fotbalu v Nairobi jednoduše patří jednak se menší skládka v Korogochu nekontrolovaně tvoří na rohu fotbalového hřiště, a je tedy potřeba si s ní poradit, pokud se má o víkendu hrát na regulérním hřišti. A jednak k úklidu motivuje i fotbalová tabulka když se tým sejde v dostatečném množství, připíše si šest bodů do celoroční soutěže ve své zóně. Dost na to, aby tu týmy před úklidem stály seřazeny, jako by se hrál fotbalový turnaj. Na začátku jsme se domluvili, že největšího pracanta po úklidu symbolicky odměníme malou sladkostí. O vítězi nebylo pochyb. Stejně jako o tom, že Stanley si nenechá odměnu v podobě koláče pro sebe. Okamžitě se rozdělil s pěticí dalších ušmudlaných rukou. Ostatně jako vždycky na tomto kontinentě v Africe jsme zvyklí se dělit. Teprve později jsme se dozvěděli, co vše se ve Stanleym skrývá ve svých dvanácti letech je nejen kapitánem žákovského týmu Magic stars, ale zároveň asistuje při jeho tréninku a má na starosti coby trenér jeden mladší tým do 12 let. Věc v Africe vůbec ne neobvyklá. Trenéři začínají svou kariéru v útlém věku a nezřídka vedou týmy jen o rok dva mladší. Dělají to samozřejmě naprosto amatérsky, z větší části intuitivně. Ale jiné řešení není týmů je příliš a zaujatých trenérů není nikdy dostatek. Na úklid do slumu Korogocho Stanley přišel, přestože z této zóny nepochází, tento úklid nebyl vypsán pro jeho tým, a dostal tedy do hodnocení individuální aktivity jen jeden bod - místo obvyklých tří. Kvůli jednomu bodu přišel přes půl Nairobi pěšky, za matatu (veřejnou dopravu) by zbytečně utratil 20 šilinků, které jsou potřeba na jídlo. Těžko říct, kolik úklidů Stanley takto obchází, ale na stipendium organizace MYSA (Mathare Youth Sport Association), které získává zhruba 350 nejaktivnějších mládežníků, to zatím nestačí. Proto si o škole může prozatím jenom nechat zdát tisíc šilinků ročně na školné a uniformu je pro něho absolutně nedosažitelných. Rodiče tu také nepomůžou Stanley totiž žádné nemá. Zemřeli příliš brzy, než aby si je vůbec pamatoval. Jen slyšel, že osudným se jim stal novodobý mor černého kontinentu AIDS. Dny tráví mezi dvěma nairobskými čtvrtěmi Dandorou a Korogocho. V Dandoře je velké smetiště, kde se dá najít nějaký ten papír, kov, dráty, popřípadě plast a tento úlovek je možné následně zpeněžit u obchodníků ve slumu Korogocho. Na denní výdělek se raději neptejte 20 keňských šilinků je necelých 7 korun. Pozdní odpoledne je nejpříjemnější částí dne přicházejí fotbalové povinnosti a radost ze hry. Hodinku stráví ve svém týmu do 12 let a další hodinu má na starost své mladší svěřence. Někdy zůstává na hřišti v Korogochu ještě trochu déle. Partiček kluků se tu pohybuje vždycky dost, a pokud se podaří sehnat míč, je další improvizovaný pouliční zápas na spadnutí. A o víkendu se může těšit na zápasy svého týmu. Celkem se těchto fotbalových klání a navazujících rozvojových projektů účastní v Nairobi kolem mladých lidí Fotbal není v Africe nikdy jen fotbal. Je to zároveň životní příležitost, naděje na lepší budoucnost. Fotbalově-rozvojové projekty rostou na černém kontinentu v poslední době jako houby po dešti a stávají se takřka módou. Liší se ve svém zaměření: jedny se zaměřují primárně na společenský rozvoj a jako prostředku pro své aktivity využívají obrovské popularity tohoto sportu. Jiné se orientují na nejtalentovanější mládež a snaží se vychovávat elitní fotbalisty. Nedílnou součástí těchto tréninkových center je i školní vyučování, takže i když se nakonec dotyčnému nepodaří uskutečnit jeho sen a stát se profesionálním fotbalistou, získá pro další život alespoň jisté vzdělání což není v afrických poměrech zdaleka samozřejmost. Typickým příkladem sociálně orientovaného fotbalového projektu je keňská MYSA. V masovém měřítku pořádá celoroční fotbalové soutěže. Pro každého, pro chlapce i pro dívky, pro všechny věkové kategorie. Jejich soutěží se celoročně účastní přes mladých lidí v 1100 týmech. To už je záběr, který dovede ovlivnit celkové společenské klima. Ještě v 70. a 80. letech se prý mladí výrostci v nairobských slumech, kde MYSA působí, identifikovali primárně s gangem, k němuž patřili. Dnes se identifikují s fotbalovým klubem, za který hrají. To neznamená, že gangy vymizely zcela, ale posun je výrazný a v každém případě pozitivní. V chudinských čtvrtích, kde na několika málo kilometrech čtverečních žijí v nuzných podmínkách statisíce obyvatel, často bez smysluplné životní perspektivy, plní fotbal neocenitelnou službu. Dává lidem zábavu a radost, dává jim šanci zahrát si hru, kterou milují, a tak ventilovat přebytečnou energii, která nemusí být vždy pozitivní.» Fotbal a rozvoj «6 U nejmladší generace navíc působí velmi výrazně i výchovný faktor fotbal je pro ně jednou z mála příležitostí, jak na sobě pracovat, jak se při hře naučit týmovému duchu, jak získat vzdělání. Několika stovkám nejaktivnějších totiž MYSA každoročně poskytuje školní stipendium, aby získali alespoň základní a středoškolské vzdělání, těm nejnadanějším pak umožňuje i vyšší vzdělání - pro nás relativní samozřejmost, pro většinu Afričanů velké privilegium. O tom, že fotbalové výkony na hřišti nejsou v tomto projektu posledním cílem aktivit, svědčí nejlépe

9 již zmíněný program pravidelných úklidů ve slumech, jichž se týmy účastní většinou je nouze o nářadí, nikoli o hráče. Specifikem nairobských chudinských čtvrtí je velká koncentrace lidí na malém prostoru. Ve Rwandě, kde fotbal používají jako nástroje pro usmíření znepřátelených etnik po válečné genocidě, je situace opačná. Občanská válka sice začala v hlavním městě Kigali, kde sídlí i centrála fotbalového projektu Football pour la paix (Fotbalem k míru), ale brzy se závratnou rychlostí rozšířila do celé země. Fotbalový projekt se proto soustředí na aktivity v regionech a jedním z hlavních záměrů je integrace obou místních etnik Hutuů a Tutsiů. Hráči jsou bez ohledu na etnický původ spojováni do týmů, společné fotbalové zážitky mají podněcovat přátelské vazby mezi mladými lidmi, a zpětně tak působit i na klima ve společnosti, jež je i po letech hluboce poznamenáno nedávnou válečnou zkušeností. Jednotlivá regionální centra se jednou za čas sjíždějí na společné turnaje. Ani tady nejsou fotbalová vítězství hlavním cílem, jde spíše o příležitost k setkání a utužení pracovních i osobních kontaktů. Specialitou rwandského projektu je podpora rovných příležitostí pro dívky, a tak bývá součástí turnajů řada zvláštních pravidel, na kterých se týmy mohou dohodnout např. góly týmu se začínají počítat až poté, co poprvé skóruje dívka. Týmy, které bývají smíšené, jsou tím motivovány dávat něžnému pohlaví při fotbale více příležitostí Fotbal nezůstává v Africe stranou ani dalšího velkého společenského tématu, jímž jsou pandemické choroby, především šíření viru HIV. V nairobské MYSE existuje speciální divadelní skupina, která se svým umělecko-agitačním programem vystupuje nejen v samotném Nairobi, ale stále častěji pořádá kampaně i na keňském venkově, kde je tradičně informovanost o HIV/AIDS na podstatně horší úrovni než ve městech. V Jihoafrické republice dokonce z popudu prezidenta Thabo Mbekiho a bývalého německého kancléře Gerharda Schrödera vznikl v roce 2004 speciální projekt Kick AIDS (Vykopni AIDS), který systematicky využívá fotbalu jako prostředku k osvětě o této chorobě, ohrožující jihoafrickou společnost v hrozivém rozsahu. Po letech apartheidu a bouřlivých sociálních i politických změnách v 90. letech, kdy byla ekonomicky nejvyspělejší africká země více zaměstnána jinými problémy, se totiž v JAR dostala tato choroba do centra pozornosti poněkud opožděně, až někdy po roce A údaje z roku 2006 nevěští nic dobrého: 5,5 milionu nakažených, zhruba 1000 lidí denně na tuto chorobu umírá a více než 30 % těhotných matek je infikováno virem HIV, přičemž čísla byť stále pozvolněji rostou. Výborný recept ostatně poskytl už v roce 1997 v rámci kampaně UNICEF liberijský kanonýr George Weah. Do rádia namluvil klip a v poločasové přestávce zápasu národního týmu, vůbec prvního po letech občanské války, obešel na stadiónu symbolické kolečko, spolu s kolegy a velkým transparentem Liberijci, buďte rozumní AIDS je smrtelná choroba. Při vědomí, jakou sledovanost mívají zápasy národního týmu a jakému obdivu se v Africe těší špičkoví fotbalisté, si lze těžko představit účinnější prostředek, jak rozšířit zprávu do maximálního počtu domácností. Vedle fotbalových projektů orientovaných primárně sociálně se v Africe objevuje stále více výběrových akademií s ambicí vychovávat špičkové fotbalisty. Jednou z nich je senegalský projekt Diambars, na jehož založení se podílely i francouzské fotbalové legendy, Patrick Vieira, rodák ze senegalského Dakaru, a Bernard Lama, původem z Francouzské Guayany. Akademie je vybudována jako elitní školicí centrum pro nejtalentovanější hráče ve věku mezi 13 a 18 lety a v každém z pěti ročníků je místo pro zhruba padesátku šťastlivců. Velkorysý architektonický komplex zahrnuje všechny podstatné součásti obdobných sportovních areálů v Evropě tréninková hřiště, fotbalový stadion, fitnesové centrum, tělocvičny, prostory pro regeneraci i volný čas. Výukový program je rozdělen rovnoměrně mezi sportovní přípravu a vzdělání, a právě v tom vidí autoři projektu jeho společenský rozměr. I když u fotbalu na vrcholové úrovni zůstane pouze část z nich a svůj fotbalový sen v Evropě uskuteční v lepším případě jen pár vyvolených, ostatní absolventi akademie by měli tuto výjimečnou životní příležitost po návratu do běžného života zúročit jinak. Diambars zároveň měl od počátku ambici sloužit jako pilotní a vzorový projekt pro další obdobné počiny po celém kontinentu. A skutečně se tak děje. Jejími mecenáši jsou nejen slavné a finančně zajištěné africké fotbalové legendy typu Abedi Pelé či Samuel Eto o, ale i neméně slavné evropské kluby. Stále více si totiž uvědomují, že africký kontinent skýtá mimořádný zdroj nikdy neobjevených fotbalových talentů. A že pokud zaspí teď, mohl by jim brzy ujet vlak. Naproti tomu FC Barcelona loni vyhlásil, jako vůbec první klub na světě, že se oficiálně připojuje k celosvětové kampani OSN Rozvojové cíle tisíciletí. Necelým procentem ze svých příjmů bude sponzorovat výstavbu vzdělávacích a tréninkových center, zvláště v Brazílii, Maroku a subsaharské Africe. Že si fotbalový potenciál afrického kontinentu neuvědomují jen velkokluby, o tom dobře svědčí smlouva průměrného belgického týmu SC Lokeren s Canon de Yaoundé, předním mužstvem kamerunské ligy. Evropský klub posílá do Yaoundé ročně a k tomu přidal jeden autobus. Za to má podle smlouvy každý rok předkupní právo na 1-2 hráče kamerunského týmu. Jednou z motivací této dohody byl údajně i zásah do černého obchodu s africkými hráči, kterému se v Evropě (a v Belgii zvlášť) vede bohužel velmi dobře. O své fotbalové odysseji v Evropě sní po celé Africe miliony mladých hráčů. A pro svou životní šanci jsou ochotni udělat cokoli. Toho využívají nejrůznější prostředníci a manažeři. Stovky až tisíce afrických fotbalistů míří na evropský kontinent načerno za extrémně nevýhodných podmínek, s pochybnými smlouvami. Často tu pak zůstávají bez řádných kontraktů, bez práce, a tedy i bez peněz. V Evropě se cítí bezprizorně, odříznutí od příbuzných a přátel. V zajetí svých manažerů se vrátit nemohou a často ani nechtějí, protože by museli před blízkými přiznat vlastní neúspěch. Fotbalová sázka na Evropu je zkrátka pro mladé africké naděje dvojsečná. Na jednu stranu to mnoha z nich poskytuje životní šanci a na řadu let i smysl života. Na druhou stranu těch, kteří se skutečně prosadí či dokonce světově proslaví, je jen mizivá část. Faktem je, že fotbal se na černém kontinentu těší obrovské popularitě a díky tomu má potenciál stát se v Africe i účinným nástrojem pro společenský rozvoj. Záleží jen na konkrétních projektech a lidech kolem fotbalu, aby se nenaplnily obavy kamerunského sociologa André Ntonfa totiž aby se tento sport nestal novým faktorem odcizení, vykořisťování, deportace a v posledku otroctví mladých Afričanů.» Fotbal a rozvoj «7

10 Ze světa rozvoje» GLOBÁLNÍ VELMOC A SÍTĚ JEJÍHO VLIVU Steven Hiatt Nekončící proces hromadění vlastnictví musí pramenit z věčné tendence k hromadění moci. Hannah Arendt» Globální velmoc a sítě jejího vlivu «8 V červnu 2003, krátce po slavném výroku Mise splněna!, kterým ukončil George W. Bush operaci Irácká svoboda, oznámil tentýž muž jásajícím kadetům na West Pointu, že Spojené státy nemají žádné teritoriální ambice. Neusilujeme o vybudování Říše, řekl americký prezident doslova. Bushovi ideologičtí souputníci, neokonzervativní učenci typu Nialla Fergusona či Charlese Krauthammera, však podněcovali právě k takovéto politice: Při uvědomění si současné role Ameriky ve světě je třeba uskutečnit přechod od neformální převahy k opravdové a přijmou skutečnost, že politická globalizace je jen hezčím slůvkem pro imperialismus. 1) Musel se vskutku poststudenoválečný svět nový řád, vzniknuvší po pádu Berlínské zdi v roce 1989 stát věkem nové Říše? Vítězství spojenců v roce 1945, potvrzující právo lidu na sebeurčení v Atlantické chartě, se zdálo být v epoše impérií posledním mezníkem. Lidé žijící v koloniích v Asii, v Africe a na Středním východě viděli britské, francouzské i nizozemské armády poražené. Dobře věděli, že bývalé koloniální velmoci nemají dostatek ani financí, ani vojáků k udržení nadvlády po delší dobu. Dva nejsilnější státy, Spojené státy a Sovětský svaz, se navíc oficiálně postavily na protiimperialistickou stranu. Washington dlouho prosazoval politiku otevřených dveří, přiznávající rozvojovým zemím právo na formální nezávislost. Moskva zase odsuzovala imperialismus jako takový, a to již od revoluce v roce Komunistické hnutí, vzniknuvší v mnoha koutech koloniálního světa, přišlo až jako výsledek této politiky. Evropské mocnosti se však pokoušely koloniální impéria udržet, jak nejdéle to šlo. Velká Británie sice opustila Indii již v roce 1947, ale se vzbouřenci v Keni, na Kypru a v Malajsii bojovala až do neúnosného konce. Francie válčila v Alžírsku a v Indočíně od počátku se ztrátami a bez valné naděje na vítězství. Zřejmě jenom proto, aby si udržela alespoň kousek odlesku někdejší imperiální slávy. Čas ale neúprosně plynul a k právu na sebeurčení všech národů se postupně přiklonila většina evropského i amerického obyvatelstva. Elity západních mocností neměli ponětí, kterak se s nastalou situací vypořádat: Co když se pokusí vůdcové třetího světa ovládnout situaci získat kontrolu nad vlastními zdroji a vybudovat vlastní průmyslové zázemí? Anebo ještě hůře, co když se spojí se sovětským blokem? Co když vlastenecké snahy připraví podmínky pro nástup nových komunistických stran? Hrozba komunismu se díky propagandě stala často zmiňovanou. Ale i ztráta koloniálních trhů a zdrojů by znamenala pro západní velmoci obrovskou ránu. Válkou oslabené ekonomiky se vzpamatovávaly jen pomalu a pouze kolonie mohly rychlejší obnovu zaplatit. A velkopodnikatele z USA doslova děsila možnost návratu Evropy k podmínkám hospodářské krize třicátých let. Proto se snaha o udržení koloniálních trhů a nerostných zásobáren dále stupňovala. Teprve události v Íránu, Guatemale a Egyptě v padesátých letech minulého století ale předznamenaly obrat v politice západních zemí vůči oblastem, které se staly známými pod označením třetí svět. V roce 1951 znárodnil íránský premiér Mohamed Mosaddek ropný průmysl, do oné doby řízený anglo-íránskou ropnou společností (AIOC, později překřtěná na British Petroleum). Demokraticky zvolený nacionalista Mosaddek (časopisem Times vybraný za muže roku 1951) odmítal celkem pochopitelně skutečnost, že devadesát dva procent zisků z íránské ropy jde do kapsy AIOC, a to dle dlouhodobé dohody odrážející britskou nadvládu v Persii ze začátku století. V téže době byl ale do funkce britského premiéra zvolen podruhé Winston Churchill, který se záměrem vypořádat se s nově vzpurným klientem a znovu pozvednout britskou prestiž nijak netajil. Churchill nařídil blokádu Perského zálivu ve snaze zabránit Íránu ve vývozu ropy. Spojené státy jej podpořily bojkotem íránského zboží. Více silových akcí již nebylo možno provést, protože Korejská válka pohltila veškerou pozornost Spojených států i Velké Británie. Možnost sovětské intervence na pomoc Íránu však zůstávala děsivou. CIA proto přišla s jemnějším přístupem, vtěleným do operace Ajax, řízené Kermitem Rooseveltem: nejprve vytvořit politický neklid za účelem podkopání Mosaddekovy politické podpory, posléze přejít do akce. Plán se vydařil dokonale. Dezinformační kampaň CIA postupně rozdělila islámské nacionalisty a sekulární demokraty. V srpnu 1953 se podařilo popudit vůči novému režimu také armádu, a tak byl Mossadek zatčen. Moci se ujal opět Šáh. Jmenoval nového premiéra a ropný průmysl znovu odnárodnil. Pomoc Spojených států Británii nebyla pochopitelně zadarmo British Petroleum se musel vzdát části těžební koncese ve prospěch amerických firem. Iniciativa, jež srazila osvobozující se Írán na kolena za nepatrných nákladů, též značně potěšila vojenské a zahraničněpolitické činitele. Již brzy se měla uplatnit znovu. Druhá zkouška nepřímých metod rozšiřování politické převahy se udála v Guatemale. Zdejší prezident Jacobo Arbenz vyhlásil v květnu 1952 program znárodnění nevyužívané zemědělské půdy, která patřila bostonské United Fruit Company (dnes Chiquita), největšímu pozemkovému vlastníku v celé zemi. Inspirací pozemkové reformy se stal Zákon o usedlostech Abrahama Lincolna z roku Také Arbenz chtěl učinit z někdejších nádeníků a námezdních pěstitelů novou vrstvu drobných farmářů. Eisenhowerově administrativě ale připadla Lincolnova metoda zřejmě příliš radikální. Zvláště pak Johnu Fosteru Dullesovi, americkému ministru zahraničí, a Alanu Dullesovi, řediteli CIA, kteří zasedali ve správní radě zmíněné korporace. Kermit Roosevelt popsal reakci Alana Dullese na plánovanou operaci: Vypadal až děsivě nadšeně. Jeho oči zářily a on přitom vrněl jako obří kočka. Evidentně ne jenom proto, že byl nadšený z toho co slyšel, ale určitě měl v hlavě už i další plány. 2) Arbenze svrhl Washingtonem podporovaný převrat v červnu 1954 (operace PBSucces); kolem patnácti tisíc zemědělců, kteří se za prezidenta postavili, padlo za oběť. V kontrastu s úspěchy tajné intervence v Íránu a v Guatemale odhalila Suezská krize z roku 1956 nevýhody, jež s sebou přináší stará metoda přímých zásahů. Egyptský prezident Gamal Abdal Násir znárodnil v červenci roku 1956 Suezský kanál. Průplav vlastněný evropskými investory představoval významný zdroj příjmů, které chtěl Násir využít k výstavbě Asuánské přehrady. Plán však narazil na odpor hned u několika států: Velké Británie, bývalého koloniálního pána v Egyptě, jejíž společnost průplav spravovala; Francie, protože Násir podporoval alžírské povstalce, a Izraele, který doufal v likvidaci bezpečnostní hrozby, zneuctění symbolu pan arabského nacionalismu a porážku obhájce palestinské nezávislosti. 29. října 1956 proto Izrael Egypt napadl. Fran-

11 cie a Velká Británie záhy obsadily okolí Suezského kanálu, kde rozprášily egyptské síly. Operace se dodnes považuje za taktický skvost, pro USA ale znamenala jen potíže. Eisenhowerovu administrativu zrovna zaměstnávala intervence Sovětského svazu v Maďarsku. Tamní krize měla být využita k propagandistickému tažení, které by dále podkopalo prestiž Sovětského svazu, notně již pošramocenou odsudkem Stalinova kultu na XX. zasedání KSSS. Americká odezva na suezskou válku tak byla chladná. Velká Británie se musela stáhnout a celá akce potvrdila slabost bývalých koloniálních velmocí. Zrychlil se proces dekolonizace a zvýšila se také prestiž Spojených států ve třetím světě. Od této chvíle soupeřil s USA o vliv ve třetím světě už jenom Sovětský svaz. Dekolonizace vs. kontrola Podobně jako v zemích Latinské Ameriky se také v osamostatněných státech Afriky a Asie staly základem hospodářství těžba, pěstování a prodej surových komodit: cukru, kávy, gumy, cínu, mědi, banánů, kakaa, čaje, juty, rýže a bavlny. Mnohé z těchto odvětví však stále kontrolovaly korporace z rozvinutého světa: zemědělské trusty, překupnické syndikáty či důlní koncerny. Příslušné produkty se rovněž prodávaly na trzích, jež ovládaly evropské nebo americké společnosti, obvykle v New Yorku nebo v Londýně. V rozvinutých zemích se dodaná surovina také zpracovávala. Před vládci nově nezávislých států se vynořil velký problém: kterak překonat hospodářskou zaostalost a skoncovat s výslednou chudobou? Řešením se tu jevily řízené modely rozvoje, podporované valnou většinou tehdejšího západního světa. Koloniální vlády obvykle využívaly systém centrálního plánování a státních regulací a také noví, domorodí vůdci jako Kwame Nkrumah v Ghaně, Džaváharlál Néhrú v Indii nebo Léopold Sédar Senghor v Senegalu sympatizovali se socialistickými či sociálně-demokratickými přístupy. V mladých státech navíc neexistovala střední podnikatelská vrstva, která se většinou stává původcem ekonomického růstu. Státy třetího světa se tudíž soustředily na velké projekty monstrózní plány, jež měly vývoj urychlit skokově. Častým se rovněž stalo úsilí o náhradu dováženého zboží místní produkcí. Veškeré záměry však nebyly myslitelné bez počáteční investice. A tyto peníze mohly poskytnout jen velké finanční domy, cizí úvěrové agentury či mezinárodní rozvojové instituce typu Světové banky. Ztráta kolonií byla jistě pro Západ v mnohém úlevou nebyl již přímo odpovědný za tamní poměry, nemusel řídit politiku a finančně podporovat rozvoj. Zároveň ale hrozilo, že ztratí ekonomické výhody. Asijské, africké a latinskoamerické národy se nyní mohly stát vskutku vlastními pány. Šance pro třetí svět tak začala být rozvinutým zemím na obtíž. Jak si však uchovat vliv a přístup na trhy třetího světa bez někdejších nákladů? Nebylo v principu tolik důležité dovážet kávu nebo ropu z Latinské Ameriky nebo měď a kakao z Afriky, ale nakupovat veškeré zboží za výhodné, nejlépe kontrolovatelné ceny. Bývalým koloniím tak bylo předurčeno někdejším vládcům i nadále finančně prospívat. Tok bohatství z jihu na sever nesměl ustat. Principem nadvlády Říše nového typu přitom už nemohla být přímá kontrola stát se jí mělo nepřímé vykořisťování lidí a vyčerpávání zemí, ze kterých kolonisté odtáhli. Cesta, již Claudine Martinová popsala Johnu Perkinsovi v roce 1971 (dle zachycení v knize Confessions of an Economic Hit Man), 3) se musela zřejmě stát stěžejním prvkem výsledné strategie. Spojené státy a jejich spojenci začali se sovětským blokem soupeřit o to, kdo poskytne zemím třetího světa více úvěrů a půjček na nejrůznější rozvojové projekty. Zdánlivé břemeno věřitele představovalo vyhlídku na tučný zisk půjčuje-li se ve velkém, jde z toho udělat slušný obchod, a když dlužník nemá na splátku, lze posečkání kompenzovat zvýšením politického vlivu. Ekonomičtí hit mani, agenti v diplomatických hávech mezi než kdysi John Perkins patřil, lákali africké, asijské i latinskoamerické politiky k úvěrům a sny o megalomanských stavbách plně podporovali. Množství peněz, které krátkodobě teklo ze Západu směrem do třetího světa, nutilo místní politické elity k oddanosti a věrnosti, protože takové obnosy jednoduše splácet nešlo. Vládcové zadlužených států se přitom zavázali vlastním voličům k podnícení ekonomického růstu. Nebylo tudíž cesty zpátky. Prostor se otevřel korupci a lokální, často nevzdělané, elity rády vyměnily budoucnost zemí za osobní zisk. Plán to byl vskutku znamenitý a v posledku velmi úspěšný. Každý, respektive převážná většina, si zvolil raději agentem doporučený osud. K samostatnému, dle Západu až příliš nebezpečnému rozvoji, se odhodlal málokdo. Dluhový boom a jeho krach Jomkippurská válka v roce 1973 a následný ropný šok, vyvolaný kartelem OPEC, předznamenaly konec poválečné konjunktury. V letech se všeobecný růst ekonomik zastavil a rapidně se zvyšovaly už jen spotřební a surovinové ceny. Vinou skokového zdražení ropy se nahromadilo v depozitech známých bank zároveň velké množství petrodolarů (v letech 1973 až 1981 přibližně 450 miliard USD). Pakliže by finanční instituce dovolily pokračování trendu, počala by hotovost rázem mizet z oběhu, a recese, způsobená ropným šokem, by se dále prohloubila. Po řadě jednání (ve stejné době se ustavuje skupina G7) se nejsnazším východiskem z nastalé situace ukázala být již dříve popsaná politika, metoda ohromných půjček. Vládám a finančníkům bohatého Severu se podařilo uvolnit nashromážděný kapitál, a pojistit si budoucí zisky a zachování politického vlivu. Dluhový boom začal v Latinské Americe Brazílie si kupříkladu půjčila sto miliard na celou řadu projektů, od oceláren po železnice, dálnice i přehrady. 4) Za jižní hranicí Spojených států se ale též poprvé projevily jeho negativní stránky. Už v roce 1982 oznámilo Mexiko neschopnost enormní částky splácet. Krátce po něm přišly na řadu další státy. Následovala série pokusů o maskování nezaplacených půjček, dohadování o změnách ve splátkovém kalendáři a také nové půjčky, jež měly pokrýt úvěry z těch starých. Jak v knize Mirrage of Debt Relief uvádí James S. Henry, přinesla tehdy politika, dík které se měl třetí svět postavit na vlastní nohy, výsledek naprosto opačný: zadlužení chudého Jihu, v roce 1973 vyčíslené na 130 miliard dolarů, narostlo za devět let do výše 612 miliard USD. Důsledky někdejší pomoci přetrvávají až dodnes. V roce 2006 dosáhlo zadlužení celkové hodnoty 2,5 bilionu. Současně s dluhovým boomem došlo též k direktivnímu opuštění keynesiánského modelu. Kabinet Ronalda Reagana v USA, vláda Margaret Thatcherové ve Velké Británii a s nimi vedení Mezinárodního měnového fondu i Světové banky podlehly vábivosti nové varianty laissez-faire, mimo anglosaský svět známé jako neoliberalismus. Právě v jejím duchu se od té doby nesla doporučení, jež nutil Sever Jihu v rámci takzvaných programů strukturálního přizpůsobení (SAP) Mezinárodního měnového fondu a Světové banky institucí, v jejichž vedení si vždy udržoval Sever rozhodující převahu. Z pozice věřitelů tak připravily bohaté státy třetí svět o jakoukoliv šanci na ekonomickou nezávislost. V pavučině vlivu Splátky zadlužení stojí rozvojový svět ročně 375 miliard USD. Sumu, jež proudí na Jih jako rozvojová pomoc, přesahuje tato částka přibližně dvacetkrát. Není pak divu, že si mechanismus vysloužil v knihách kritiků nynější podoby globalizace označení Marshallův plán naruby. Vždyť blahobyt Severu dnes udržují nejnuznější státy, a to i přes skutečnost, že polovina světové populace musí přežívat s méně než dvěma dolary na den. 5) Ze stávajícího systému přitom není úniku. Země Jihu uvízly v síti vlivu a kontroly finanční, politické i vojenské tak hluboko, že se dotýká všech oblastí tamního života. Na jednotlivá vlákna této pavučiny, tvořící základ panství nové, globální velmoci, se nyní podíváme blíže. Volný trh: Podpořit bohaté, oslabit chudé Ideologie volného trhu se stala nové Říši pomyslným náboženstvím. Požadavek na zrušení státem řízených rozvojových politik, dovozních 9» Globální velmoc a sítě jejího vlivu «

12 Ze světa rozvoje» Globální velmoc a sítě jejího vlivu «10 cel, vývozních dotací, devizových kontrol a programů nahrazujících import domácím zbožím, představuje nedílnou součást každého SAP, kterými Fond i Světová banka jakoukoliv další pomoc či úpravu splátkových kalendářů podmiňují. Poskytnuté finance též nelze využít k investici, která by ideologii volného trhu odporovala. Podřízení zásadám laissez-faire je rovněž podmínkou přijetí do Světové obchodní organizace. Paradoxem zásady je skutečnost, na níž poukazuje cambridgeský ekonom Cha-Jún Čang: samy rozvinuté země včetně USA, dnes největšího obhájce volného trhu, se principy laissez-faire neřídí. I vlastní hospodářský vzestup postavily na politice, která je s volným trhem v přímém rozporu. Velká Británie se kupříkladu řídila proponovaným ideálem pouze v 50. letech 19. století. Předtím preferovala direktivě spravovaný systém a také ve dvacátém století si na komplex národních dotací nenechala sáhnout. Obdobně Spojené státy budovaly za první konjunktury největší celní bariéru světa. Americký prezident Grant se dokonce nechal v 70. letech 19. století slyšet, že Amerika přistoupí na zásady volného obchodu až v době, kdy z ochranářské politiky vyzíská, co se dá. Do druhé světové války pak vskutku USA dovozní cla nikdy významně nesnížily. I úspěch východoasijských tygrů, to jest Japonska, Malajsie, Jižní Koreje či Tchaj-wanu, měl s laissez-faire pramálo společného. Zmíněné státy založily svůj poválečný vzestup na vlastní obchodní politice, jejíž součástí byla enormní podpora vlastnímu vývozu na straně jedné, a stejně rozsáhlé omezení importu zboží, které by mohlo domácí produkci konkurovat, na straně druhé. Podobnou cestou se pak vydala na sklonku osmdesátých let i Čína. Africe, zbytku Asie a donedávna i Latinské Americe bylo stejné řešení zapovězeno. Bohaté země tak odkoply pomyslný žebřík, po němž se mohl třetí svět ze své mizérie vydrápat. 6) K ideálu tržiště, ve kterém se dohadují rovní partneři za rovných podmínek o ceně zboží až do chvíle, než dojdou k oboustranně výhodnému kompromisu tedy modelu, jež vtělil do konceptu laissez-faire Adam Smith má dnešní skutečnost na míle daleko. Každý ze současných partnerů má zcela jinou váhu, pro každého platí odlišné podmínky a s dohodou bývá spokojen obvykle pouze jeden. Ghanu například přiměl Mezinárodní měnový fond v roce 2002 zrušit cla na dovoz potravin. Krátce po uzákonění příslušného režimu začala do země proudit mražená kuřata z Evropské unie, zvířata třikrát levnější než místní drůbež. Agent MMF zřejmě zapomněl odpovědným úředníkům sdělit, že si EU i po otevření ghanského trhu ponechá štědrý dotační systém, který umožňuje evropským zemědělcům vyvážet pod skutečně tržní cenou. 7) Zambie byla zas doporučením Fondu donucena zrušit cla na dovoz oblečení, která chránila místní oděvní průmysl. Zemi následně zavalilo levné ošacení z druhé ruky a z někdejších sto čtyřiceti textilek přežilo pouze osm. 8) I kdyby se dnes podařilo zambijským výrobcům na světové trhy prorazit, evropský i severoamerický obchodní prostor zůstane jejich zboží uzavřen. O dvojích standardech rozvinutých zemí v obchodní politice podpoře vlastního vývozu skrze exportní úvěrové agentury a zákazu podobné politiky rozvojovým státům prostřednictvím programů MMF je možné se podrobněji dočíst v knize Exporting Destruction Bruce Riche. Obhájci volnotržních pořádků občas i chybu přiznají. Příkladem nezamyšlených důsledků, jak neokonzervativci nazývají ty nejzvrácenější důsledky vlastní politiky, může být třeba Peru. Program strukturální adaptace, aplikovaný na počátku devadesátých let minulého století, zapověděl limské vládě uvalení tarifů na dovoz obilného zrna. Místní produkci okamžitě vytlačil import semen ze Spojených států, jež podporují vlastní farmáře částkou 40 miliard USD ročně. Peruánští farmáři se přizpůsobili ztrativše letitou obživu, začali pěstovat koku, která pronikla ilegálními cestami zpět do USA v podobě pasty na výrobu kokainu. 9) Truchlivou situaci Jihu navíc prohloubil jiný, tentokrát neřízený rys moderní světoekonomiky: současně se vzrůstajícím zadlužováním klesaly se stejnou vytrvalostí ceny kávy, kakaa, rýže, cukru, bavlny a dalších zemědělských komodit, jejichž exportem se pokoušel třetí svět vydělat. V roce 1975 stál kupříkladu nový traktor stejnou sumu jako osm tun africké kávy. V roce 1990 to byl již pětinásobek. 10) Za tento vývoj bohaté země přímou vinu nenesou. Po zavedení programu strukturálního přizpůsobení (v zásadě jejich doporučení) však zůstala řada ekonomik závislá na obchodu či zpracování dvou, tří komodit. K adaptaci na změněné tržní podmínky jim zároveň taktéž v důsledku politiky Severu nezbyl potřebný kapitál, znalosti ani možnost hledat nová odbytiště. Mnoho direktiv SAP navíc vedlo k zásadním škrtům v sociálních službách, školství a zdravotnictví. V chudých zemích tak nemohla dospět technicky zaměřená inteligence, management se znalostí moderních metod řízení, ani úředníci schopní využívat grantové nabídky neziskových organizací. V některých zemích, například v Ghaně, pokleslo v přímé reakci na doporučení MMF a SB procento dětí navštěvujících základní školy. 11) Patenty a monopoly: Zpoplatnění tradic a obyčejů Dalším z vláken sítě nadvlády, tentokrát utaženým až v půli devadesátých let, se stala Dohoda o tržních aspektech práva na duševní vlastnictví (TRIPS). K jejímu přijetí se zavázala řada rozvojových zemí v rámci takzvaného Uruguayského vyjednávacího kola, z jehož popudu došlo k transformaci Všeobecné dohody o clech (GATT) a obchodu v Světovou obchodní organizaci (WTO). TRIPS musela již od počátku zápolit s mohutnou opozici (i díky ní trvalo Uruguayské kolo od léta 1986 až do jara 1994). I ta se však nakonec ukázala jako marná. Režim zavedený dohodou rozšířil platnost patentového práva, mimo jiné i výrobních nebo vědeckých postupů, z národní či vícestranné báze na obecnou úroveň. Každému přitom muselo být jasné, že si rozvojové země nebudou moci příslušné poplatky dovolit, a tudíž se jim možnost většiny průmyslových inovací do budoucna zapovídá. Spojené státy si mimo to vynutily klasifikaci genetického materiálu, to jest semen, lidských buněk či mikroorganismů, jako komodity, jež bude pod zmíněné patentové právo spadat. Řada nadnárodních korporací následně využila klauzule TRIPS k patentování genetické struktury kultur, jež se na Jihu po léta tradičně šlechtily. Typickou ukázkou tohoto biopirátství může být chování texaské společnosti RiceTech, která si přivlastnila právo na jistý kmen indické rýže. Zásluhou mechanismu TRIPS se potom korporace snažila vymoci na pákistánských a indických zemědělcích poplatky za pěstování rostliny, která se sklízela v jihovýchodní Asii po mnoho generací. 12) Pokrytectví expertů: Dlužník věřitelem Třebaže únik z dluhové pasti ztěžoval chudým zemím už samotný fakt finančního závazku, daleko větším břemenem se staly v průběhu času narůstající úroky. Suma úrokových splátek již nesčetněkrát překonala částku, kterou si druhdy dotyčný stát vypůjčil. Země Jihu byly donuceny restrukturalizovat ekonomiky i přepsat zákony. Přesto jim sebemenší finanční krize způsobí nebývalé problémy. Na rozdíl od krajin Severu jim jen málokdy zbude kapitál umožňující vytvořit významnější měnovou rezervu. Radu, kterak hospodářství zdravě řídit, by přitom snesla nejedna finanční velmoc. Doug Henwood v knize After New Economy doslova uvádí: Spojené státy se z nezaujatého pohledu jeví co země pro program strukturální adaptace nejzralejší. Američané žijí daleko za hranicí reálných kapitálových možností USA tíží masivní a stále se zvyšující zahraniční dluh, jakož i obrovský měnový deficit. Kabinet nedělá pro změny nic. Pokud by USA byly řadovým státem, stál by jim Mezinárodní měnový fond neustále za zády s jasnou direktivou: vrátit zahraniční účty do rovnováhy, méně spotřebovávat, více investovat, více šetřit. Ale protože jsou Spojené státy Spojenými státy, nikdy se do téhle situace nedostanou. Proč není lék, který je dost dobrý pro ostatní, stejně dobrý i pro ně? 13) Korupce: Podvody vně i vevnitř Pevnou součástí sítě nového impéria je rovněž jev, který se ideologové Říše snaží jakoby potírat. Korupce byla vždy průvodkyní moci. I dnes slouží jako prostředek k maximalizaci zisku i utužování kontroly, jenž zároveň odklání pozornost od míst, kde padají skutečná rozhodnutí. Nejzkorumpovanější vládcové třetího světa, jako například Mobutu Sese Seko, který si přivlastnil přinejmenším polovinu zahraniční finanční

13 pomoci Zairu, 14) využívali s oblibou nabízené půjčky. Ze zbytků přidělených částek, jež nestihli zpronevěřit, pak financovali špatně naplánované, obvykle pompézní projekty. Tíže splátek dopadla pochopitelně na řadové obyvatele. Mezinárodní měnový fond a Světová banka přitom nedělaly, a to přes varování vlastních zaměstnanců, s půjčkami pro Zair a jemu podobné země žádné velké okolky. Mobutuova podpora washingtonské politice během studené války jim zřejmě byla dostatečným důvodem, proč požadované peníze poskytnout. Podivné nakládání se svěřenými financemi přitom kritizovalo nesčetně mezinárodních komisí a poradenských výborů. Sag Barbor Group předpokládá, že nejméně polovina z částek, které si zapůjčili největší dlužníci, zmizí ještě v ten samý rok po převedení peněz, ne-li během prvních pár měsíců. 15) John Christensen pak v knize Dirty Money: Inside the Secret World of Offshore Banking barvitě popisuje, kterak konta na Kajmanských ostrovech umožňují zkorumpovaným elitám skrývat prostředky, jež ukradly, zpronevěřily nebo získali z úplatků a obchodu s drogami. Pozoruhodné je, jak málo se mechanismus, kterým shromažďují lup afričtí diktátoři, liší od způsobů, jimiž skrývají zisky z krácením daní ve třetím světě korporace ze Severu. Finanční ústavy typu Bank of Credit and Commerce International ze skupiny Luxemburg Bank jim v tomto možností zakládat tajná zahraniční konta ochotně asistují. I zde najdeme stopu politiky Mezinárodního měnového fondu a Světové banky. Dle Josepha Stiglitze, bývalého hlavního ekonoma Světové banky, národní elity, jimž bylo ze strany MMF a SB nařízeno privatizovat vodovodní a energetické společnosti, netrpělivě očekávaly přísun peněz na jejich švýcarská konta. Měli jste vidět jejich široce zářící oči, píše doslova Stiglitz, když si uvědomily ty obrovské možnosti, jak utržit další peníze za prodej státních podniků. 16) Nátlak na neposlušné: Návnady a háčky, cukr a bič Čas od času se přesto objeví politik či skupina, která se pokusí ze sítě impéria uniknout. Nezřídka slýcháme o takovýchto lidech jako populistických vůdcích, antisystémových silách, nespolehlivých režimech či, lapidárně řečeno, hrozbách. Domnívat se přesto, že vzpurné živly pavučina nepolapí, by bylo přinejmenším naivní. A i když nedojde k zachycení oběti na háček s návnadou, má nová Říše v záloze prostředky, kterak neposedné navzdory všemu umravnit. Základ všech způsobů pacifikace vzdoru, které si dále rozebereme, zosobňuje stěžejní zásada úspěšného vládnutí, již odhalili už císaři ve starém Římě rozděl a panuj, nejlépe metodou cukru a biče. Sladší část oné metody spočívá v postupném upevňování vztahů s jednou z mocenských skupin ve státě: klikou generálů, vrstvou nejbohatších podnikatelů, mediálními magnáty, chápavými akademiky, leckdy i idealistickými odboráři nebo občanskými nadšenci. Vybrané skupině jsou nejprve dodány, pochopitelně po několika důvěrných schůzkách, finanční prostředky či požadované vybavení. Vyvolení se následně stanou jádrem či nepostradatelnou součástí opozice, která se snaží na trucovitý režim působit zevnitř. Je-li vláda i nadále neústupná, střety mezi ní a opozicí se po určité době vyhrotí. Dojde k všeobecnému nárůstu napětí: zahraniční pozorovatelé sdělují médiím své obavy, mezinárodní ekonomičtí experti odhadují škody a politologové rizika začínající krize. Byznys v neklidném prostředí nikdy nevzkvétá. Kapitál tudíž začíná opouštět problematickou zemi, větší firmy si vybírají úspory z místních bank a zakládají konta v Londýně, Miami nebo ve Švýcarsku. Investice se zpožďují, nezaměstnanost stoupá. Jestliže vláda porozumí včas situaci a přizpůsobí své chování neoliberálním principům, peníze přitečou zpátky a spolupráce na všech úrovních se najednou stane možnou. Pokud však režim neodstraší počáteční blesky, záhy se objeví mnohem větší problémy - od atentátů až po vojenské převraty nebo občanskou válku. Případovou studií budiž Venezuela. V roce 2002 poskytl kabinet George W. Bushe téměř jeden milion dolarů několika obchodním, mediálním a odborářským skupinám, ve snaze podpořit jejich kampaň proti Hugovi Chavézovi. Výsledkem se stal pokus o převrat, jež svérázný prezident přestál jen s potížemi. Přítomnost finanční intervence ze zahraničí ve prospěch protirežimních sil byla prokázána v řadě případů. Za všechny připomeňme třeba transakci z USA podporované organizace NED ve výši 55 tisíc dolarů, která směřovala do fondu spravovaného Leopardem Carvajalem, jedním z hlavních stoupenců velkopodnikatele Pedra Carmony, zamýšleného Chávezova nástupce. Sám Carvajal se měl stát v pučistické vládě ministrem školství. 17) Soukromé nebo polooficiální vojenské síly jsou často také užitečné. Známému případu z delty Nigeru v Nigérii, to jest verbování žoldnéřských jednotek korporací Shell k pacifikaci domorodého obyvatelstva, se věnují Andrew Rowell a James Marriott v knize Mercenaries on the Front Lines in the New Scramble for Africa. Za úspěšnou strategii platí též zneužívání etnické či náboženské roztříštěnosti. Kathleen Kernová v knize The Human Cost of Cheap Cell Phones popisuje, kterak bohaté státy podnítily etnické rozmíšky ve Rwandě a někdejším belgickém Kongu ve snaze usnadnit si přístup k rudným ložiskům. Vzplanuvší konflikty si následně vyžádaly čtyři miliony životů. V Nikaragui zase Spojené státy použily náboženskou a etnickou roztříštěnost k obratu Miskituových lidí proti sandinistické vládě. 18) A terorismus, přestože mediálně odsuzovaný, je rovněž platným nástrojem. V prosinci 1981 bylo letadlo nikaragujských aerolinek vyhozeno do vzduchu na rozjezdové dráze letiště v Mexico City. 19) Cestující ještě nebyli na palubě. Měli tak více štěstí než jejich předchůdci z letu 455 kubánských aerolinek, kteří zahynuli při pádu letadla po explozi v Karibiku v říjnu Zabito bylo všech 73 pasažérů i s posádkou. Kubánský emigrant Luis Posada Carriles, který byl odsouzený ve Venezuele za přípravu a zosnování bombových útoků, se později přiznal k tomu, že obdržel 200 tisíc dolarů od vlády Spojených států, za podpory Kubánské americké nadace, s jejichž pomocí exploze připravil. 20) Atentát či násilné odstranění nespolupracujících a ambiciózních politiků ve třetím světě může být dalším příkladem neoimperiálního biče. John Perkins zmiňuje kauzy prezidentů Omara Torrijose v Panamě a Jaima Roldóse v Ekvádoru v roce ) Seznam populárních lídrů, které potkal podobný osud, však těmito dvěma nekončí: Patrice Lumumba v Kongu, 1960; Eduardo Mondlanehe v Mosambiku, 1969; Amilcar Cabral v Guinei-Bissau, 1973; Oskar Romero, arcibiskup v San Salvadoru, 1980; Benigno Aquino na Filipínách, 1983, nebo Mehdi Ben Barka v Alžírsku v roce Životopis Craiga Williamsona, agenta jihoafrických bezpečnostních služeb, je zase klasickou ukázkou kariéry pomocníka v takovýchto operacích. O celém mechanismu se lze dočíst v materiálech, pojednávajících o jeho atentátu na Ruth Firstovou, členku Afrického národního kongresu, bojovnici proti apartheidu a spisovatelku, zavražděnou v roce ) Šestým příkladem z hrubších donucovacích prostředků Říše může být přímý státní převrat. Zde poslouží k ilustraci puč proti vládě Salvadora Allendeho v Chile z roku Vůdcem armádního převratu se stal generál Augusto Pinochet, ovšem plán i peníze pocházely z Washingtonu. V řadě dalších převratů připravených CIA v zájmu velkých obchodních společností bychom nalezli rovněž svržení íránského Mohameda Mosaddeka v roce 1953, brazilského Joãoa Goularta v roce 1964, ugandského Miltona Oboteho v roce 1971 nebo puč Mohameda Suharta v Indonésii roku Pouze když všechny uvedené způsoby selžou, přichází čas pro vojenskou invazi. Někdy se jedná o bleskovou operaci, jindy zásah přeroste v občanskou, partyzánskou či loupežnickou válku. Neúspěch USA ve Vietnamu všechny rozsáhlejší akce načas znemožnil. Kolaps sovětského bloku však poskytl Pentagonu a jeho spojencům zbrojní i technologický náskok, který dnes nezůstává ladem. Družice, sledovací zařízení, moderní logistické a komunikační prostředky i zdokonalená výzbroj, to vše je součástí hojně využívaných vláken sítě. Přístup nové, globální velmoci se tu neliší od impérií v dobách kolonií. Jak poznamenává Belloc, už Britské impérium stavělo sílu své převahy na sloganu: My máme gatling (rotační kulomet), oni ne. Výhodu dnešní doby však ve srovnání s koloniální érou představuje relativní dostupnost informací. Víme již například spolehlivě, že známou Bushovu doktrínu zformuloval Paul Wolfowitz už roku 1992, v Doporučeních pro obranné plánování na léta Na rozdíl od časů příchodu Bushe mladšího do Bílého domu byl známý neokonzervativec tehdy ještě upřímný. Koncept vycházel ze tří zásadních cílů: prosazení 11» Globální velmoc a sítě jejího vlivu «

14 Ze světa rozvoje vůdčí role Spojených států v systému vzniklém po konci studené války; práva USA jednat jednostranně, včetně preemptivních úderů, budou-li k obhajobě jejich zájmů nutné; uchování dominance role USA na Blízkém východě, kterážto jediná zaručí západnímu světu stálý přístup k tamním zásobám ropy. 23) Invaze a doposud trvající okupace Iráku je pouhou realizací těchto záměrů. Současný viceprezident Dick Cheney mluvil po skončení války v Perském zálivu v roce 1991 následovně: Myslím, že americké ozbrojené síly, angažující se v občanské válce v Iráku, by na vlastní kůži poznaly, co znamená utopit se v bahně. My si skutečně nepřejeme v takovémto blátě uvíznout. Jak vidno, časy se mění. Globální spotřeba ropy vzrůstá a její zásoby klesají, tak proč nepodlehnout snadnému lákadlu? Zvláště když Irák může posloužit coby opěrný bod pro upevnění mocenské převahy. Greg Muttitt v knize The Iraqi Job: Hijacking Iraq s Oil Reserves popisuje, jak se Spojené státy dostaly do dlouhotrvající intervence, ze které se budou jen těžko dostávat zpět. Andrew J. Bacevich, konzervativní vojenský teoretik, vidí nastalý problém podobně: Setrvávání ne v jednom, ale v řadě klíčových geopolitických regionů, pohrdání legitimností mezinárodně-právních principů, považování existujícího pořádku za posvátný, prosazování vojenské výjimečnosti nikoliv pouze na obranu vlastních zájmů, ale k donucování a k nátlaku na jiné státy toto všechno jsou charakteristické znaky státu, který se považuje za dominantní a vládnoucí velmoc. 24) Od počátku éry koloniálních impérií se mnohé změnilo. Podobně jako v osmnáctém století, zůstává ale říše akceptovatelná pouze tak dlouho, dokud lidé profitují z toho, že žijí pod její nadvládou. Zatímco elity zemí třetího světa mají široké možnosti žít zámožným životním stylem Západu, dvě miliardy lidí živoří namačkány v městských slumech chudého Jihu a hory dluhů svazují naději k ekonomickému a sociálnímu rozvoji. 25) V takové situaci volá Bushova doktrína po válce bez konce, která má uhájit sítě kontroly, jelikož světoobčané se zdají být rozhodnutí, že boj za vytvoření demokratické alternativy ke globalizaci je výhodnější, než trvalý život ve stínu velmoci. Sborník A Game As Old As Empire sestavený Stevenem Hiattem navazuje na tři roky starou knihu Confessions of an Economic Hit Man Johna Perkinse. Zatímco Zpovědi se soustředily převážně na odhalení a popis mechanismu, kterým Mezinárodní měnový fond, Světová banka a instituce jim podobné přesvědčují vlády třetího světa k přijímání půjček či zavádění zhoubné politiky, Hra postupuje v analýze současné globalizace dále. Třináct autorů, známých odborníků i občanských aktivistů, se zaměřuje na různé aspekty tématu, jež podrobně a na základě primárních pramenů kriticky rozebírají. Seznámit se je tak možné například se skutečnou podobu závislostních vztahů mezi Severem a Jihem, dopady offshore zdaňování, důsledky prohlubujícího se zadlužování, rolí, jakou při plánování politiky velmocí sehrávají nerostné suroviny a konečně též nejrůznějšími možnosti, jak na zmíněné jevy účelně upozorňovat i jak jim v posledku čelit. Zde otištěná stať Globální velmoc a sítě jejího vlivu editora Stevena Hiatta, celý sborník uvádí a rámcově zastřešuje. Knihu vydal: Berrett-Koehler Publishers v r Globální velmoc a sítě jejího vlivu «/» Fairtrade: malá změna velký rozdíl «12 1) Ferguson, Niall: Welcome the New Imperialism. The Guardian. 31. října ) Kinzer, Stephen: All the Shah s Men: An American Coup and the Roots of Middle East Terror. New York: Willey, 2003, s ) Perkins, John: Confessions of an Economic Hit Man. San Francisco: Berrett-Koehler, 2004, s ) Klein, Naomi: Not Neo-Con, Hust Plain Greed. Globe and Mail. Toronto. 20 prosince ) 2006 World Data Sheet. Washington D.C: Population Reference Bureau, ) Čang, Cha-Jún: Kicking Away a Ladder: How the Economic and Intellectual Histories of Capitalism Have Been Re-Written to Justify Neo-Liberal Capitalism. Cambridge: Cabridge University Press, ) Viz 8) Situmbeko, Lishala C. (Bank of Zambia) and Zulu, Jack Jones (Jubilee Zambia): Zambia: Condemned to Debt. Accessed at 9) Ismi, Asad: Plunder with a Human Face: The World Bank. Z Magazine. February str ) The Trading Game: How Trade Works. Oxford: Oxfam, ) Ismi, Asad: Impoverishing a Continent: The World Bank and IMF in Africa. Ottawa: Halifax Initiative Coalition, 2004, s ) Shiva, Vandana: North-South Conflicts in Intellectual Property Rights. Synthesis/Regenation 25. Summer ) Henwood, Doug: interview with Ellen Augustine, 21. ledna ) O Shea, John, Paying Aid to Corrupt Regimes No Use to Poor, Irish Times, 9. prosince ) Henry, S. James: Where the Money Went, Fortune, Březen/Duben 2004, str. 45.» FAIR TRADE: MALÁ ZMĚNA VELKÝ ROZDÍL Tomáš Bílý; Společnost pro Fair Trade a rozvojové vzdělávání Fair Trade se do češtiny obvykle překládá jako spravedlivý obchod. Je to způsob obchodování s výrobci z rozvojových zemí, který usiluje o spravedlivější rozdělení příjmů plynoucích z obchodních vztahů mezi tzv. globálním Severem (ekonomicky vyspělé země, mezi které patří i ČR) a globálním Jihem (především rozvojové země Afriky, Asie a Latinské Ameriky). Fair Trade je příležitost příležitost pro konkrétní lidi z rozvojových zemí vymanit se z chudoby a závislosti na obchodních prostřednících, příležitost pro spotřebitele vyjádřit globální solidaritu 16) McCuish, Derek: Water, Land and Labour: The Impact of Force Privatization in Vulnerable Communities. Ottawa: Halifax Initiative Coalition, 2004, str ) Ceaser, Mike: U.S. Tax Dollars Helped Finance Some Chavez Foes, Review Finds, Boston Globe, 18. srpna ) Dunbar-Ortiz, Roxanne: Blood on the Border: A Memoir of the Contra War. Boston: South End Press, ) Tamtéž, str ) Bardach, Ann Louise and Rohter, Larry: Key Cuba Foe Claims Exiles Backing, New York Times, 12. červenec Viz také dokumenty Národního bezpečnostního archivu 21) Perkins, John: Confessions of an Economic Hit Man. San Francisco: Berrett-Koehler, 2004 str ) Viz rozhodnutí South Africa s Truth and Reconciliation Commission. Dostupné z 23) Gellman, Barton: Keeping the U.S. First: Pentagon Would Preclude a Rival Superpower, Washington Post, 11. března ) Bacevich, Angrew J.: Američan Empire: The Realities and Consequences of U.S. Diplomaty. Cambridge, Mass: Harvard University Press, 2002, str ) Viz Davis, Mike: Planet of Slums. London: Verso, 2006.

15 a odpovědnost, příležitost k opětovnému navázání vztahů mezi těmi, kdo výrobky vyrábí, a těmi, kdo je spotřebovávají. Fair Trade je příležitost vytvořit z obchodu nástroj rozvojové spolupráce. Principů, na jejichž základě Fair Trade funguje, je mnoho. Mezi ty hlavní patří férová cena, obchodní partnerství, kvalita a ekologická šetrnost, kontrola a transparentnost. Férová cena je taková cena výrobku, při které jsou výrobci schopni pokrýt náklady ekologicky a sociálně šetrné výroby a která jim zajistí důstojné živobytí. V běžném systému dochází při obchodování na burze a přes prostředníky k neustálému stlačování výkupních cen velkými nadnárodními koncerny. Spravedlivý obchod zde ale v podobě férové ceny a obchodního partnerství nabízí alternativu. Výrobky s certifikací Fairtrade mívají stanovenou minimální výkupní cenu surovin (například u kávy typu arabica je to USD 1,21 za 1 libru). Dalším benefitem je možnost výhodného úvěru pro Fair Trade producenty, případně zálohové platby na již uzavřené kontrakty. K výkupní ceně plodiny se navíc připočítává ještě tzv. prémie (u kávy je od stanovena na 10 centů za 1 libru). Ta je využívána přímo organizacemi výrobců na financování rozvojových projektů v místě produkce. Jak již napovídá termín obchodní partnerství, systém spravedlivého obchodování usiluje o dlouhodobé a stabilní vztahy mezi dovozci a výrobci. Tyto dva subjekty jsou zde v přímém kontaktu a produkty se tak dostávají od producenta rovnou k Fair Trade dovozci, který je dále zpracovává. O partnerství se ale jedná i v případě technické podpory a předávání znalostí ze strany Fair Trade organizací. Výroba Fair Trade produktů probíhá za sociálně i environmentálně udržitelných podmínek. Základem je zde zákaz nucené dětské práce a dodržování pravidel ILO - Mezinárodní organizace práce. Kvalita výrobků odpovídá standardům na spotřebitelských trzích EU a USA, mnohdy je i přesahuje. U zemědělských produktů se podporuje produkce dle zásad ekologického zemědělství, geneticky modifikované výrobky jsou z Fair Trade vyloučeny. Příkladem může být jihoafrické družstvo Heiveld Rooibos Farmers Association, které díky prostředkům z Fair Trade plně přešlo na ekologické zemědělství, nebo keňské výrobní družstvo Bombolulu, které vyrábí zajímavé šperky a doplňky z recyklovaných materiálů. Dodržování pravidel je ve Fair Trade pravidelně monitorováno - kontrola a transparentnost jsou zde velice důležité. Interní nebo externí kontrola je prováděna ve spolupráci se zástupci zaměstnanců, výrobců, nevládních organizací a odborů. Vůči spotřebitelům i producentům prosazuje Fair Trade otevřený přístup k informacím. Proto se také spotřebitel může dozvědět, z jakého družstva přesně jeho výrobek pochází, a nahlédnout je možné i do finančních zpráv, výsledků kontrolních řízení a do procesu výroby. Sortiment výrobků Fair Trade je velice široký a nadále se rozrůstá. Jeho základem jsou především typické tropické a subtropické zemědělské komodity a řemeslné výrobky. Velkou část z těchto výrobků není možné vypěstovat v našem klimatickém pásmu, jsou však běžnou součástí našeho života jedná se o kávu, kakao, čaj, rýži a mnohé další. Výroba těchto komodit a mezinárodní obchod jsou však zatíženy specifickými problémy, které ztěžují život jejich pěstitelům a mnohdy je odkazují do role těch nejchudších ve společnosti. Typickým příkladem pro Fair Trade plodinu může být káva, která byla vůbec prvním potravinovým produktem, se kterým se začalo v 70. letech obchodovat v rámci Fair Trade. Dlouhodobě nízké výkupní ceny a nestabilita na mezinárodním trhu způsobují těžkosti nejen jednotlivým producentům, ale i celým oblastem, které se na pěstování této plodiny specializují. Malí neorganizovaní producenti jsou snadnou kořistí místních obchodníků, kteří od nich kávu vykupují. Jelikož pěstitelé hned po sklizni potřebují peněžní hotovost, prodávají svoji úrodu prakticky za jakoukoliv cenu, kterou jim překupník nabídne. Fair Trade poskytuje pěstitelům i spotřebitelům alternativu spravedlivější způsob obchodu, který producentovi zajistí takový výdělek, jaký si za svoji práci zaslouží, a na druhé straně zákazník dostane kávu, kterou si může opravdu vychutnat. Všechna Fair Trade káva pochází od demokraticky řízených organizací, které sdružují jednotlivé malé pěstitele. Obchodní podmínky zahrnují nejen spravedlivé výkupní ceny a možnost předfinancování, ale také dlouhodobé obchodní vztahy a podporu větší samostatnosti producentů. Mimo kávy můžeme ale jmenovat i další produkty například banány, kakao... Běžná produkce banánů je typická vysokou monopolizací mezinárodnímu trhu dominuje jen několik významných nadnárodních společností, které mají velký vliv na vývoj výkupních cen banánů. Dalším problémem při běžném pěstování této plodiny je vysoké užívání pesticidů a jiných chemických látek, které ohrožují zdraví producentů i životní prostředí. Při produkci kakaa je zase výrazným negativem dětská a nucená práce, která se rozmáhá díky velmi nízké výkupní ceně ve velké míře se kakao pěstuje v Pobřeží slonoviny a v Ghaně, kam jsou přiváženi novodobí otroci z okolních zemí. Nejčastěji jsou přinuceni násilím, nebo dovezeni pod příslibem slušného výdělku. K ostatním produktům patří sušené ovoce, bolivijská quinoa, maté z Paraguaje a mnoho dalších potravin, důležité jsou však také řemeslné výrobky. V západní Evropě je trh s Fair Trade produkty již velice obsáhlý (najdeme například Fair Trade řezané květiny, ovoce, zeleninu, ale také oblečení, fotbalové míče, ), v České republice se naproti tomu zatím objevují především výrobky ze základního sortimentu. Fair Trade výrobky jsou vždy opatřeny nějakým certifikačním logem. Pokud se jedná o potraviny, čím dál tím běžnější je certifikace Fairtrade, která vznikla na přelomu 80. a 90. let. Je určena pro označování jednotlivých výrobků a byla vytvořena především proto, aby se mohly Fair Trade produkty prodávat v běžných obchodech a přitom byly jednoduše odlišitelné. Druhou možností jak poznat spravedlivě obchodovanou potravinu je logo konkrétní Fair Trade organizace. Ty největší a nejznámější začaly v Evropě vznikat v 70. letech a jejich loga jsou již mezi spotřebiteli velmi dobře známá jde například o německé Gepu a El-Puente, rakouskou EZA, italské Commercio Alternativo a CTM Altromercato nebo britskou Traidcraft. Řemeslné výrobky nesou většinou pouze označení té které Fair Trade organizace - stejně tak jako neexistují (oproti potravinám) přesné standardy pro výrobu jednotlivých řemeslných výrobků, tak se ani nepoužívá certifikační známka Fairtrade pro jejich označení. 13» Fairtrade: malá změna velký rozdíl «

16 Ze světa rozvoje První nesmělé pokusy o spravedlivé obchodování se v Evropě objevily v 50. letech a během několika desetiletí se z tohoto konceptu vyvinulo celosvětové hnutí. V současné době najdeme v Evropě na specializovaných Fair Trade obchodů, které nabízejí výrobky dovážené zhruba dvěma stovkami Fair Trade organizací. Toto hnutí využívá podpory asi dobrovolníků z celé Evropy. Mimo to najdeme produkty spravedlivého obchodu také ve více než supermarketech po celé Evropě a v některých zemích je již podíl férových výrobků na trhu velice významný je to například Švýcarsko, kde má téměř polovina všech prodaných banánů certifikaci Fairtrade, nebo Velká Británie, ve které se prodá pod hlavičkou tohoto konceptu 20 procent veškeré mleté kávy. V českém prostředí je Fair Trade myšlenkou poměrně novou. První Obchůdek Jednoho světa s řemeslnými výrobky byl v Praze sice otevřen již před více jak dvanácti lety, do širšího povědomí české veřejnosti se ale pojem Fair Trade dostává až posledních pár let. V ČR působí několik organizací, které se spravedlivým obchodem zabývají jsou to především čtyři zakládající členové Asociace pro Fair Trade. Asociace slouží jako platforma pro setkávání Fair Trade organizací, řešení společných problémů a nalézání cesty pro budoucí rozvoj Fair Trade v ČR. Jejími členy jsou Fair Trade Centrum s.r.o., Ekumenická akademie Praha o.s., Jeden svět o.p.s., a Společnost pro Fair Trade a rozvojové vzdělávání o.s. K osvětě a vzdělávání ale přispívají i další rozvojové, vzdělávací a ekologické organizace. V České republice již působí 6 specializovaných prodejních míst s Fair Trade produkty: - Obchůdek Jednoho světa, Korunní 60, Praha 2 (řemesla) - Obchůdek Jednoho světa, Klimentská 18, Praha 1 (řemesla) - NaZemi, Dlouhá 33, Praha 1 (potraviny) - NaZemi, Panská 9, Brno (potraviny) - NaZemi, Wurmova 6, Olomouc (potraviny) - Fair Trade Centrum, Velká Mikulášská 10, Znojmo Další informace o Fair Trade i o prodejních místech naleznete na webu: ZÁPADNÍ SAHARA: POSLEDNÍ MEZI OPOMÍJENÝMI Petr Jedlička; Literární noviny» Fairtrade: malá změna velký rozdíl «/» Západní Sahara: poslední mezi opomíjenými «14 Jen pár set kilometrů východně od turistických letovisek na Kanárských ostrovech leží válkou rozvrácená země, jež může většině nejchudších států zahraniční pomoc, míru svobody i občasný zájem novinářů pouze závidět. O tom, že by si dění na černém kontinentu zasloužilo více pozornosti, netřeba vůbec polemizovat. Není světadílu, který by sužovaly tolik zhoubné, a přitom tak relativně snadno řešitelné potíže. I v rámci Afriky však existují oblasti opomíjené a ještě opomíjenější. O prvních spravují média alespoň ad hoc: sice nepravidelně, zaujatě a dosti povrchně, nicméně přeci jen s trochou badatelského zájmu. Dík tomu získávají nevládní organizace na svou stranu politiky, jež občas přislíbí rozvojové dotace. Také podpora misím OSN se s novináři za zády lépe hledá a nutnost změny v chování bohatého Severu snáze obhajuje. Súdánský Dárfúr či kdysi Belgické Kongo budiž dobrými příklady. O jiných regionech se ale veřejnost nedozvídá téměř nic. Jedná se většinou o kraje chudé, bez valnějších nerostných zdrojů či strategického významu. Vlády tu bývají nepřizpůsobivé, lokální vůdci tvrdohlaví a obyvatelstvo zmírající příliš pomalu na to, aby svým neštěstím konkurovalo malým medvídkům a odhaleným ňadrům superhvězd. V případě takovýchto zemí přestává být slovo zapomenutá floskulí: pracovníci Spojených národů nemají sílu přesvědčit mocné o potřebě zásadní intervence, mírotvůrci prosadit dostatečně silný mandát, neziskovky dosáhnout na kýžené granty. V postižených oblastech roky přetrvává zhoubný status quo. Na něm pak profitují pouze šikovní podnikavci, zkorumpovaní autokraté a výrobci nenáročných zbraní. Států a polostátních útvarů, jež mají k druhé kategorii blíže než k první, zůstává i v době globálních informačních sítí mnoho. Za všechny jmenujme třeba Středoafrickou republiku, Mali, Eritreu, Niger anebo Somálsko v období před a po nástupu islamistického režimu. Jestliže ovšem hledáme případ vskutku exemplární, těžko nalezneme opomíjenější zem než Západní Saharu. Právě tam se, ze značné části vinou popisovaného nezájmu, tížívá situace nejen systematicky neřeší, ale přímo soustavně zhoršuje. Nový okupant, stejná potíž Na počátku cesty k nynějšímu stavu postihl Západní Saharu podobný osud jako řadu postkoloniální končin. V padesátých a šedesátých letech se frankistickému Španělsku rozpadly zbytky někdejší říše pod rukama. Režim se potýkal s občanskou nevolí, čelil mezinárodní izolaci a peníze i zahraniční podporu sháněl, kde se dalo. Oblast Západní Sahary byla již tehdy v zásadě protektorátem OSN. Španělsko si tu přesto udržovalo rozhodující vliv. Na nátlak arabských nacionalistů, převážně ovšem ve snaze posílit vlastní mezinárodní prestiž, proto podepsali madridští politikové v listopadu 1975 třístrannou dohodu, dle níž si území rozdělily sousední Maroko a Mauretánie, v poměru dva ku jedné. V Západní Sahaře už ale dva roky působila vlastenecká fronta Polisario, které nebyly noví vládcové o nic více po chuti než ti staří. Vznikla tak pouštní partyzánská armáda, snažící se vydobýt Saharské arabské demokratické republice (SADR) úplnou nezávislost.

17 Ze začátku nebyly její šance nikterak valné. Guerrila disponovala toliko velbloudy a beduínskými puškami, nezřídka vyrobenými ještě v devatenáctém století. Mnohé z výzbroje se však podařilo ukrást stahujícím se Španělům, kteří svůj zájem soustředili převážně na kvapné odstranění stop letité přítomnosti (údajně byla vykopána i těla španělských nebožtíků). S pomocí nakradených zbraní pak partyzáni trápili vojska okupantů na jejich nejslabších místech. Do Maroka i Mauretánie zatím proudila francouzská a americká bojová technika. Druhá z jmenovaných zemí nicméně tehdy procházela značnými vnitřními problémy: horníci z železnorudných dolů v Zouératu stávkovali, mladí lidé se bouřili proti přílišným výdajům na armádu a černošským brancům z mauretánského jihu se do vzdálené války pochopitelně nechtělo. Nic nezměnila ani přímá bojová podpora francouzského letectva. V roce 1978 byl režim diktátora Muchtára uld Daddáha svržen a nastoupivší vojenská junta ihned uzavřela s frontou Polisario příměří. Následujícího léta se mauretánská armáda ze Západní Sahary stáhla a vláda generálů přiznala SADRu nezávislost. Pro partyzány ale znamenal tento úspěch pouze další problémy. Ribátský král Hassan II. vznesl na uprázdněné území obratem nárok a marocká armáda rychle obsadila všechna důležitá města i komunikace. Roztrpčení povstalci se už na rozsáhlou protiofensivu nezmohli. Stáhli se do nehostinné pustiny na východě země a táborů v přilehlém Alžírsku. Tam se za nimi postupně přesunulo i sto padesát tisíc uprchlíků, to jest více než třetina tehdejší západosaharské populace. Vlastní konflikt se od půle osmdesátých let, kdy se podařilo přezbrojené frontě plně ovládnout východní, nehostinný pás země, vyvíjí pouze pomalu. Marocká armáda obehnala kontrolované území postupně šesti ochrannými valy. Nevětší z nich, takzvaný Berm, nebo též Marocká zeď hanby, se táhne Západní Saharou od severu k jihu v délce 2700 kilometrů. Komplex kovových zátarasů, písečných vyvýšenin a vojenských plotů místy doplňuje ostnatý drát. Okolní pásmo je hustě zaminováno (i kvůli tomu dosud Maroko nepodepsalo Mezinárodní úmluvu o zákazu nášlapných min). Jedna ze sedmi až patnácti milionů nalíčených výbušnin připraví každý den o život tři až pět troufalců, kteří se odhodlají Berm překročit. Zbraně, zdi a nášlapné výbušniny Alžírsko působí od té doby jako nejvýznamnější spojenec Polisaria. Běžencům pomohlo vybudovat ohromný tábor v okolí města Tindúf, frontu vybavilo moderními zbraněmi a rovněž na půdě OSN vytrvale prosazovalo povstalecké zájmy. Vláda v Alžíru má ovšem vlastních problémů nad hlavu a žádné peníze nazbyt. V uprchlických sídlištích se proto rozšířily všechny choroby z nedostatku, podvýživou počínaje a tuberkulózou konče. Většina tamních nájemníků vychovává již druhou generaci dětí pod plátěnými přístřešky. Podle zjištění belgických, norských a španělských neziskovek, jež jako jediné věnují kauze vytrvalou pozornost, si navíc předáci fronty Polisario ustavili v alžírském exilu svébytnou, poněkud autoritářskou mocenskou strukturu, která přistupuje k vlastním rodákům dosti opresivně. O chodu tábora, jakož i velikosti přídělů a distribuci nevelkých humanitárních dodávek, tak rozhoduje uzavřená skupinka prominentů, vedená neomylným prezidentem SADRu Muhammadem Abdelem Azízem. K pošlapávání základních lidských práv a naprosté ignoraci elementárních sociálních potřeb Západosahařanů proto paradoxně dochází nejen stran marocké okupační správy, ale i samotných bojovníků za nezávislost. OSN se pravda pokusilo v průběhu devadesátých let hned několikrát zprostředkovat příměří a pokračování této odpudivé stavby zamezit. Mírové misi MINURSO, mající dohlížet na klid zbraní a přípravu eventuálního referenda, ve kterém by místní rozhodli o budoucnosti země, se ovšem nedostalo dostatečných prostředků ani personálního obsazení. Dodnes čítá marocká přítomnost v oblasti třicet tisíc vojáků. Jednotky Polisaria se stávají ze sedmi tisíc bojovníků, dvaceti tisíc dobrovolníků a ženské domobrany, neméně početné i odhodlané. Modré přilby naproti tomu nosí jen 183 vojenských pozorovatelů, osmadvacet vojáků, čtyři policisté a 262 civilních pracovníků OSN. Uvážíme-li potom zmiňovaný počet min i fakt, že sledované území odpovídá rozlohou britským ostrovům, lze si o možnostech mírotvůrců udělat dobrý obrázek. Poslední z iniciativ, na počátku nového století představený plán Baker II, se přesto dostala ke kýženému míru blízko. Nový marocký král Muhammad VI., nastoupivší po smrti Hasana II. v roce 1999, ale veškeré myšlenky na referendum vetoval: Nevzdáme se ani pídě naší milované Sahary, uvedl tehdy ve státnickém komentáři doslova, nedáme nepříteli ani hrst z jejího písku. Namísto toho předložil mladý král návrh širší autonomie budoucnost regionu coby neplnoprávné marocké provincie, spravované Královskou poradní radou pro saharské záležitosti. Takovýto ústupek fronta Polisario odmítla. James Baker, hlavní osobnost plánu a dříve ministr zahraničí George Bushe staršího, v reakci na místo v OSN rezignoval a rozhovory byly již po šesté odloženy. Tentokrát na 17. června Jednou tu bude Palestina Ani od nového kola jednání nicméně nelze nezmění-li se dosavadní klima přílišného pokroku očekávat. Spojené státy jako nejvlivnější velmoc současnosti sice diskuse o nezávislosti a nejrůznější mírotvorné plány podporují, zároveň však nikdy nepřestaly stranit Maroku. Ribát byl z Washingtonu vždycky vnímán coby předpolí snahám komunistů a posléze islamistů o získání širší podpory v regionu. Americká flotila stále doplňuje zásoby v místních přístavech a letectvo Spojených států požívá práva tankovat na marockých letištích. Navzdory zjevnému deficitu severoafrické monarchie při dodržování lidských práv (tématickou kritiku marocké politiky přinesla naposledy zpráva OSN Western Sahara: The Cost of the Conflict z 11. června 2007) podporují USA království i vojensky. Od druhé světové války dosáhly americké zbrojní dodávky do Maroka hodnoty sto milionu dolarů. Obdobně si počíná rovněž Francie. Korporace z dalších zemí zastoupených v Radě bezpečnosti OSN zase zkoumají domnělá naleziště ropy u saharských břehů či těží v nitru území fosfáty, jediné zdejší nerostné bohatství.» Západní Sahara: poslední mezi opomíjenými «15

18 Ze světa rozvoje K odmítání legitimity SADRu a zachovávání statu quo přitom neexistují ideologické důvody: fronta Polisario nikdy přímo nespolupracovala se sovětským blokem ani Čínou. Jeho bojovníci též vyznávají zvláštní, lokální adaptaci islámu, umenšující autoritu kléru a zapovídající nekontrolovanou výstavbu mešit. A SADR je navíc již ve své ústavě demokratickou republikou, vycházející z liberálních hodnot euroamerické společnosti. Nejpohodlnější cestu k nepřímé, snad geostrategicky výhodné toleranci marocké cenzury západosaharského tisku a rozpouštění spolků tamního studentstva, k tichému souhlasu s věčným odloučením rozdělených rodin a ignoraci oblastní humanitární krize, tak představuje mlčení. Podle Červeného kříže však trpí v nedalekých uprchlických táborech šestašedesát procent žen a osmašedesát procent novorozeňat chudokrevností. Školy pro běžence téměř neexistují, z dětí jsou vychováváni rovnou bojovníci za svobodu. Jak velká bude ochota takovýchto lidí souhlasit s případným, pomocí kompromisu uzavřeným uspořádáním? Jistě nevalná. Člověk nevzdělaný a existenčně strádající, člověk, kterému otce zabila nášlapná mina a matku skolila nemoc z chudoby, nebude bezesporu nakloněn jakýmkoliv ústupkům, byť by se jednalo o pokrok v dlouhodobém kontextu radikální. S každým měsícem nečinnosti a s každým rokem trvajícího nezájmu se proto Západní Sahara blíží současné Palestině: zemi zbídačené a rozdělené, zemi, v níž není možné vyjednávat ani s demokraticky zvoleným kabinetem; zemi, kde kvůli letitému mlčení vládne všudypřítomná nenávist a lidé zabíjejí vlastní příbuzné.» EVROPSKÁ ROZVOJOVÁ POLITIKA OD LOMÉ PO EPA Utváření vzájemných vztahů mezi ES/EU a zeměmi Afriky, Karibiku a Tichomoří Adéla Pořízová; Development Worldwide» Západní Sahara: poslední mezi opomíjenými «/» Evropská rozvojová politika od Lomé do EPA «16 Vzájemné vztahy mezi Evropským společenstvím (ES) a postupně se formující skupinou zemí Afriky, Karibiku a Tichomoří (ACP), která oficiálně vznikla v roce 1973 podpisem dohody z Abidjanu, se datují na samotný počátek formování poválečné integrace Evropy. Idea poskytování pomoci ve prospěch hospodářského a sociálního rozvoje se stala významnou součástí vztahů mezi průmyslově rozvinutými zeměmi a stávajícími nebo bývalými koloniemi. Výlučně pro účely financování jejich ekonomického rozvoje vznikl ve struktuře Evropského společenství r fond dnes známý pod jménem Evropský rozvojový fond (European Development Fund EDF), jehož jednotlivé finanční rámce jsou vždy uzavírány na 5 let. Od poloviny 70. let nabyly vztahy mezi těmito dvěma stranami nového rázu. V únoru r došlo k podpisu první Dohody z Lomé mezi 46 státy na straně ACP a 9 členskými státy ES. To přineslo významnou změnu v obchodním režimu, především zvýhodněný přístup zemědělské produkce zemí ACP a produktů prvovýroby na evropské trhy. Důležitý nástroj v zajišťování obchodních vztahů představovalo zavedení systému pro stabilizaci příjmů z exportu zemědělských produktů ze států ACP STABEX, jehož cílem bylo odstranit nežádoucí vlivy nestability cen těchto produktů na světových trzích. Prioritní oblastí spolupráce na 5 let v rámci Dohody z Lomé I byla stanovena podpora průmyslu v zemích ACP a usnadnění transferu technologií, což zajišťovaly Centrum pro průmyslový rozvoj a Rada pro průmyslovou spolupráci. Od 80. let byly vztahy mezi ACP a ES upravovány Dohodou z Lomé II založenou na obdobných principech z předchozích let. Novinkou byl nástroj zajišťující stabilizaci příjmů z vývozu nerostných surovin, SYSMIN, který vznikl po dobrých zkušenostech s jeho obdobou pro zemědělské výrobky. Tuto dohodu podepsalo na straně ACP 58 států. Podobu vzájemných vztahů na dalších 5 let počínaje rokem 1985 ovlivnily nepříznivé události odehrávající se napříč světovou ekonomikou v 80. letech - ropné krize, zhoršující se ekologické a energetické podmínky a nedostatek potravin. Pokračovatelka smluv z předchozích let, Dohoda z Lomé III, tentokrát kladla důraz na potravinové zabezpečení, rozvoj venkova, opatření na zastavení půdní eroze a postupu pouště. V těchto letech rozvojové země též usilovaly o získání zvýhodněných půjček od Světové banky a Mezinárodního měnového fondu v rámci tzv. Programů strukturálního přizpůsobení. Jejich poskytnutí však bylo podmíněno provedením razantních ekonomických reforem, které měly na tyto křehké ekonomiky často silně negativní dopady, jež se promítly zhoršením životních podmínek řadových obyvatel. Nápravným prostředkem na nezdary předchozích let měla být Dohoda z Lomé IV. Ta byla podepsaná mezi 66 státy ACP a 12 státy ES na období 10-ti let. Na formulaci celkových cílů této v určitých ohledech reformní smlouvy se odrazilo působení koncepce trvale udržitelného rozvoje (TUR), kterou od 90. let začaly prosazovat mnohé mezinárodní organizace. Na základě této koncepce dohoda Lomé IV kladla důraz na rovnováhu mezi ekonomickými cíli, udržování životního prostředí, zhodnocování přírodních a lidských zdrojů a rostoucí úlohu žen na rozvoji společnosti. Od počátku 80. let se ES/EU snažila do spolupráce s ACP vnést témata politická jako demokracie, vláda zákona a dobré vládnutí. Evropské rozvojové organizace však upozorňují na to, že dobré vládnutí musí zahrnovat nároky obyvatel a reflektovat všechna lidská práva, transparentnost a odpovědnost. 1) V případě politického zájmu bohaté země příliš často od požadavku dobrého vládnutí ustupují. Podpora pochybných režimů ještě stále není minulostí mluvíme o podpoře vládní garnitury nikoli o podpoře sociálních a dalších projektů pomáhajících lidem v takových zemích. Mnoho rozvojových zemí si pak oprávněně stěžuje, že dobré vládnutí je využíváno pouze jako výmluva pro omezení pomoci a po splnění podmínek stejně nedojde ke zlepšení. Průlomem v dohodách z Lomé byla tzv. Banánová válka. EU věřila, že Světová obchodní organizace (WTO) bude respektovat systém rozvojových preferencí vycházející z multilaterárních dohod z Lomé. Pod tlakem koncernů Chiquita, Del Monte a Dole vlády USA a Ekvádoru podaly stížnost u WTO, preferenční systém pro chudé země označily za protekcionistický a EU musela snížit kvóty pro malé farmáře z chudých zemí a dát je k dipozici americkým firmám. WTO ve svých prvních jednáních pak slibovala uvolnit celní bariéry bohatých zemí a snížit jejich obrovské dotace vývozu. Poté, co se podařilo snížit cla na průmyslové zboží artikl bohatých zemí, ovšem jednání WTO zkolabovala, protože bohaté země odmítly otevřít své trhy zboží z chudých zemí a odmítly také snížit dotace na zboží, které do těchto zemí vyvážejí a tak ničí tržní prostředí a likvidují místní producenty.

19 Everything But Farms Evropská unie přišla v roce 2001 s iniciativou Everything but Arms (Vše kromě zbraní), která měla odstranit celní a kvótní zatížení veškerého dovozu z nejchudších rozvojových zemí (LDCs) kromě zbraní a munice. Kvůli přechodným opatřením mohou ovšem tyto země bezcelně do EU vyvážet vše kromě zbraní, cukru, banánů a rýže, a to do roku V případě ostatních zemědělských komodit je sice vstup na trh volný už nyní, ovšem producenti z nejchudších zemí jsou v případě řady produktů naprosto zásadně znevýhodněni velmi agresívní zemědělskou politikou EU, která tlačí ceny surovin na světovém trhu pod výrobní náklady. Obchodní politiku EU vůči nejchudším rozvojovým zemím tak lze s trochou nadsázky nazvat Everything but Farms (Vše kromě zemědělství). Zhodnocení spolupráce po Lomé dohodách Loméské dohody představovaly ve své době nejobsáhlejší formu spolupráce mezi zeměmi globálního Jihu a Severu. Přestože počet zúčastněných partnerů rostl během let na obou stranách dohod, skutečný vývoj v zemích ACP dokazoval, že ve fungování spolupráce není vše v pořádku. Navzdory poskytování obchodních výhod ze strany ES/EU se podíl jeho dovozu ze zemí ACP snížil ze 6,7 % v r na 3 % v r. 1998, přičemž 60 % těchto dovozů bylo soustředěno do 10 komodit. To svědčí o naprostém neúspěchu ES/EU diverzifikovat vývozy zemí ACP a jejich zapojení do mezinárodního obchodu. 2) Přes masivní finanční pomoc rostla zadluženost zemí ACP, navíc doprovázena rozšiřující se chudobou, sociální dezintegrací i ozbrojenými konflikty. Evropské země nedokázaly zabránit úplatkářství, 3) podporovaly přátelsky nakloněné diktátory a tolerovaly zneužívání rozvojových prostředků mocenskými elitami. Vývoj po dohodách z Lomé Dohoda z Cotonou Do odpovědi na otázku, jakou podobu by měla mít spolupráce mezi zeměmi ES/EU a ACP v novém tisíciletí, se promítla celá řada událostí z konce 20. století - zaostření pozornosti ES/EU na země střední a východní Evropy, ale především již zmíněný tlak WTO na narovnání obchodních vztahů ES/EU s ACP. Nejschůdnějším řešením budoucího uspořádání obchodních vztahů se ukázala být cesta diferencované reciprocity, tj. uzavření regionálních obchodních dohod s jednotlivými regionálními seskupeními zemí ACP. V jejich rámci by výměna zboží probíhala na recipročním principu. 4) Tyto záměry se promítly do konkrétní podoby Dohody z Cotonou, která byla podepsána r mezi 15 členy EU a 78 státy na straně ACP (Kuba však Dohodu o partnerství neratifikovala), Jihoafrická republika má pouze pozorovatelský statut. Její platnost je stanovena na 20 let s možností revize každých 5 let. Finanční protokoly jsou uzavírány též na dobu 5 let. Tato dohoda představuje nové spojenectví založené na posílení sektorálních politik a implementaci mechanismů zaměřených na zefektivnění vzájemné spolupráce v oblasti politiky, obchodu a rozvoje. V porovnání se svými předchůdci se dohoda z Cotonou liší komplexnějším přístupem k řešení problémů ACP. Institucionální struktura partnerství se příliš neliší od předchozích ustanovení podle dohody z Lomé. Hlavní změny v nové dohodě ve srovnání s loméskými dohodami spočívají v 5 oblastech posílení politického dialogu, posílení postavení nových subjektů partnerství (zapojení občanské společnosti a dalších zájmových skupin do spolupráce), soustředění na cíl snížení chudoby, nové uspořádání vzájemného obchodu (Dohody o ekonomickém partnerství Economic Partnership Agreements dále jen EPAs) a principy alokace finančních prostředků (soudržnost, flexibilita a účinnost). 5) Byl zaveden princip podmíněného poskytování rozvojové pomoci politickými kritérii jako kontrola respektování lidských práv, demokratických principů, vlády zákona a opět se objevil pojem dobré vládnutí (good governance), dále byl zmíněn problém korupce, aniž by ovšem byl řešen problém úplatků ze stran evropských aktérů. Dohody o ekonomickém partnerství Economic Partnership Agreements - EPAs Roku 2003 smluvní strany zahájily jednání o programu směřujícímu k uzavření dohod EPAs, které měly být plně slučitelné s pravidly WTO a předpokládaným termínem spuštění je V současné době se ES/EU nachází ve fázi formulace režimů postupné obchodní liberalizace s 6 regiony. Jde o státy střední Afriky sdružené v integračním seskupení CEMAC (Communaute Economique et Monetaire de l Afrique Centrale), západoafrické státy ECOWAS (Economic Community of West and African States), seskupení COMESA (Common Market for Eastern and Southern Africa), seskupení CARICOM (Caribean Community) v karibské oblasti, Jihoafrické rozvojové společenství SADC (South African Development Community), státy Západoafrické hospodářské a měnové unie UEMOA (Union Economique et Monetaire Ouest Africane) a země Pacifiku. Čtyři roky po zahájení jednání však nejsou výsledky uspokojivé. Státy ACP se nechaly veřejně slyšet, že mají vážné obavy týkající se data dokončení jednání o EPAs ve stanoveném termínu. Mnohé africké organizace a instituce považují EPAs za další nepřijatelný nástroj k ovládnutí afrického trhu 6). I na půdě Evropského parlamentu zaznělo, že dosud došlo pouze k malému posunu v jednáních a že státy ACP stále nejsou dostatečně připraveny na liberalizaci vzájemného obchodu. Vyjednavači ES/EU k dohodám EPAs uvádějí, že se nejedná o obchodní dohody v klasickém smyslu, kdy obě strany sledují pro sebe plynoucí výhody, ale že smyslem těchto dohod je podpora regionální integrace a ekonomického rozvoje rozvojových zemí ACP. Jednou ze základních vlastností dohod EPAs by mělo být nastavení co možná nejvhodnějších obchodních podmínek pro potřeby jednotlivých regionálních seskupení. Instituce ES/EU na dohody EPAs nahlíží především jako na účinný nástroj, jak bojovat se situací, která přetrvává v rozvojových zemích, především Afriky, už po několik dekád - neschopnost zapojit se efektivně do mezinárodního obchodu, nízká úroveň ekonomického pokroku a nedostatečná diverzifikace zbožové struktury vývozu zemí ACP.» Evropská rozvojová politika od Lomé do EPA «17

20 Ze světa rozvoje Výše uvedené problémy sice představují překážky na cestě ekonomického rozvoje zemí ACP 7), ale dohody EPAs nenavrhují konkrétní konstruktivní návrhy na jejich řešení. Právní základ dohod EPAs spadá pod článek XXIV GATT, ve kterém jsou uvedena dvě kritéria zóny volného obchodu dle pravidel WTO, jež musí splňovat i dohody EPAs. Prvním z nich je odstranění cel a nástrojů s podobným účinkem na podstatnou část obchodu mezi zúčastněnými stranami. Druhým je nutnost realizace prvního bodu v rozumné době, přičemž tato perioda by měla přesáhnout dobu 10 let pouze ve výjimečných případech. To je předmětem sporů, protože výhody dotací a nerovné snižování cel enormě zvýhodňuje EU. Možný přínos Dohod o ekonomickém partnerství Posílení regionální integrace, obchodu a přílivu investic V současnosti je pouze zlomek obchodu zemí ACP realizován mezi sousedními zeměmi. Celkový intra obchod afrického kontinentu představoval v r pouhých 6 % z jeho celkového obchodu, což ho řadí na poslední místo v objemech realizovaného obchodu uvnitř jednotlivých světadílů. Uzavřením EPA by měly být eliminovány obchodní bariéry nejen pro vstup zboží do ES/EU, ale i mezi sousedními zeměmi, což posílí spolupráci mezi oblastmi globálního jihu, a napomůže ekonomickému rozvoji těchto zemí. Takto vytvořené velké spotřebitelské trhy navíc nadále budou sledovat společné cíle, stanou se ekonomicky i politicky stabilnější a konkurenceschopnější jednotkou, což povede ke snížení cen zboží pro spotřebitele. Tento vývoj by měl ve svém důsledku vést ke zvýšenému zájmu investorů. Dnes je totiž praxe taková, že i samotní afričtí investoři kvůli celkové nejistotě a nízké návratnosti investic v mateřských zemích své finanční prostředky raději investují do projektů v rozvinutých zemí. Některá možná rizika Dohod ekonomického partnerství už byla zmíněna v předchozím textu. Za další nejdůležitější je nutné zmínit: Náklady na spuštění dohod EPA Není pochyb o tom, že samotné uvedení dohod EPA do chodu od bude znamenat velké dodatečné výdaje ale i ztráty ve smyslu snížení celních výnosů a zaměstnanosti. Podle studie vypracované týmem vedeným ředitelem obchodní sekce OSN mohou náklady na přizpůsobení s dohodami EPA dosáhnout až 9,2 mld EUR. Hlavním peněžním kanálem, ze kterého by měly proudit zdroje na krytí těchto výdajů, bude jako v minulých letech EDF. Přičemž ještě před tím, než byla zahájena jednání o dohodách EPA, byla předpokládaná celková suma 10. EDF 21,3 mld EUR. Konečná částka tohoto pětiletého finančního rámce se sice zvýšila na konečných 23,63 mld EUR 7), ale v jejím obsahu by měly být zahrnuty právě i dodatečné náklady spojené se spuštěním dohod EPA, což je představa očividně mylná. Dá se tedy očekávat, že v následujících letech budou finanční zdroje přesměrovány ze sociálních oblastí na oblasti spojené bezprostředně s obchodem. Vícečetné členství Při tvoření regionálních seskupení pro spuštění dohod EPA naráží země ACP na problém vícečetného členství, které je na africkém kontinentu velmi časté. Není totiž možné, aby jedna země byla současně členem dvou odlišných celních unií, protože by to bránilo k sepsání společného celního tarifu, který je základem fungování tohoto integračního stupně. Tak paradoxně může dojít k tomu, že některé sice malé, co do členské základny ale dobře fungující celní unie jako Východoafrické společenství budou muset být rozpuštěny. Přístup na trhy ES/EU Země ACP se jen těžko mohou těšit na větší preferenční zacházení než to, které jim bylo poskytnuto prostřednictvím dohod z Lomé. Příčinou jsou přísná pravidla určující zemi původu, která omezují použití preferenčního zacházení, dále striktní sanitární a fytosanitární předpisy a technické standardy. V souvislosti s přístupem na trh ES/EU úzce souvisí struktura cel. Její nastavení je značně nevýhodné pro rozvojové země. Kvůli tzv. stupňování cel (tariff escalation) je na zpracované zboží uvaleno vyšší clo než na jeho méně opracovanou podobu. Shrneme-li poznatky z předchozích řádků, odpověď na otázku, jaký dopad bude mít nový nástroj rozvojové politiky ES/EU na ekonomický rozvoj zemí ACP, se rýsuje spíše negativně. Není zdaleka jisté, zda se splní očekávané cíle tohoto nástroje a současný nekonkurenceschopný africký průmysl nahradí nová, rozmanitější a perspektivnější odvětví s vyšší přidanou hodnotou, či se spíše urychlí vývoz základních zemědělských produktů a nerostných surovin, což by mělo drastický dopad na životní prostředí i ekonomický rozvoj. 1) Cotonou Working Group, Whose governance? CONCORD, Brussels ) Cihelková E. a kol.: Vnější ekonomické vztahy EU, nakladatelství C. H. Beck, Praha 2003, str ) viz Index úplatkářů - Bribe Payers Index 2006, Transparency International, ) Jelínek P. a kol., Rozvojová politika EU, Ústav mezinárodních vztahů, Praha 2003, str ) 6) Declaration of 9 Annual Meeting of the Africa Trade Network, Accra ) str ) str. 10.» Evropská rozvojová politika od Lomé do EPA «18