4 ANALÝZA VÝVOJE ČESKÉHO KOMERČNÍHO BANKOVNICTVÍ V 90. LETECH... 67

Transkript

1 4 ANALÝZA VÝVOJE ČESKÉHO KOMERČNÍHO BANKOVNICTVÍ V 90. LETECH ZHODNOCENÍ PŘIPRAVOVANÝCH ZMĚN V BANKOVNICTVÍ VE 2. POLOVINĚ 80. LET ŘEŠENÍ PROBLÉMŮ BANK V ČESKÉ REPUBLICE PROF. ING. ZBYNĚK REVENDA, CSC MĚNOVÉ DOPADY ÚVĚROVÉ POMOCI PROBLÉMOVÝM BANKÁM DALŠÍ FORMY POMOCI SITUACE V ČESKÉM BANKOVNÍM SYSTÉMU OD ROKU ŘEŠENÍ ŠPATNÝCH NOVÝCH ÚVĚRŮ A DALŠÍCH PROBLÉMŮ BANK OD ROKU ODHAD CELKOVÝCH NÁKLADŮ SHRNUTÍ A ZÁVĚRY ANALÝZA PŘÍČIN KRIZE ČESKÉHO KOMERČNÍHO BANKOVNICTVÍ BANKOVNÍ REGULACE DOHLED INSTITUCIONÁLNÍ RÁMEC EKONOMIKY METODY A POSTUP PRIVATIZACE STRUKTURA BANKOVNÍHO SYSTÉMU ANALÝZA PŘÍČIN KRIZE ČESKÉHO DRUŽSTEVNÍHO BANKOVNICTVÍ ANALÝZA VÝVOJE DRUŽSTEVNÍCH ZÁLOŽEN ANALÝZA ZÁKONA A JEHO PROBLÉMŮ ANALÝZA PŘÍČIN FINANČNÍ KRIZE V SEKTORU ZÁLOŽEN POUČENÍ A ZÁVĚRY ÚVĚROVÁ EMISE V KONTEXTU ŘÍZENÍ ÚVĚROVÉHO RIZIKA CHARAKTERISTIKA PŘEDTRANSFORMAČNÍHO OBDOBÍ A JEHO VLIV NA OBDOBÍ NÁSLEDUJÍCÍ OBDOBÍ POČÁTKU TRANSFORMACE POZICE KLÍČOVÝCH SUBJEKTŮ NA ÚVĚROVÉM TRHU ÚVĚROVÉ RIZIKO A JEHO CHÁPÁNÍ NA POČÁTKU TRANSFORMACE NEGATIVNÍ SIGNÁLY VÝVOJ INVESTIČNÍHO BANKOVNICTVÍ V 90.LETECH PŘEDREFORMNÍ KONCEPCE INVESTIČNÍHO BANKOVNICTVÍ KUPÓNOVÁ PRIVATIZACE - ZÁKLADNÍ ZDROJ ROZVOJE KOLEKTIVNÍHO INVESTOVÁNÍ KOLEKTIVNÍ INVESTOVÁNÍ A PENZIJNÍ FONDY

2 8.4 NÁKLADY FINANČNÍ KRIZE V 90.LETECH (KAPITÁLOVÝ TRH) CHARAKTERISTIKA ČESKÝCH PENZIJNÍCH FONDŮ A JEJICH VÝVOJ PRIMÁRNÍ TRHY CENNÝCH PAPÍRŮ SEKUNDÁRNÍ TRHY CENNÝCH PAPÍRŮ ANALÝZA PŘÍČIN PROBLÉMŮ V OBLASTI INVESTIČNÍHO BANKOVNICTVÍ PŘEDPOKLADY PRO STABILITU FINANČNÍCH TRHŮ MAKROEKONOMICKÉ FUNDAMENTÁLNÍ FAKTORY INSTITUCIONÁLNÍ RÁMEC REGULACE A DOHLED NAD FINANČNÍM TRHEM

3 4 ANALÝZA VÝVOJE ČESKÉHO KOMERČNÍHO BANKOVNICTVÍ V 90. LETECH 4.1 ZHODNOCENÍ PŘIPRAVOVANÝCH ZMĚN V BANKOVNICTVÍ VE 2. POLOVINĚ 80. LET Ing. Petr Dvořák, Ph.D. Nedostatečná efektivnost socialistické ekonomiky a z ní plynoucí i zvyšující se rozdíl mezi životní úrovní ve vyspělých zemích s tržní ekonomikou vedla ve druhé polovině 80. let k několikátému pokusu reformovat socialistický ekonomický systém při zachování základních principů, na kterých byla socialistická centrálně plánovaná ekonomika založena. Podstata reforem spočívala ve snaze posílit význam hodnotových kategorií. Hodnotové nástroje měly aktivně vstupovat již do procesu sestavování národohospodářských plánů, měly hrát důležitou roli zejména při prosazování efektivnosti a zabezpečování zbožně peněžní rovnováhy. Samozřejmě v souladu s tím bylo zapotřebí reformovat i bankovní systém. V Československu byla reforma připravována jako v poslední východoevropské socialistické zemi a její spuštění k 1. lednu 1990 paradoxně vedlo k jejímu uskutečňování již v nových společenských, politických a ekonomických podmínkách. Banky již neměly pouze pasívně profinancovávat úkoly národohospodářského (hmotného) plánu, nýbrž při poskytování úvěrů měly klást důraz na jejich návratnost a v souvislosti s tím jednoznačně oddělit - do té doby značně se prolínající - návratné (úvěrové) a nenávratné (rozpočtové) financování. Současně však byla stále zdůrazňována nutnost plánovitého využívání zbožně peněžních vztahů, neboli se v žádném případě nemělo jednat o jejich živelné působení s využitím trhu. Při koncipování změn v bankovnictví bylo patrné obživení některých myšlenek z připravované reformy bankovního systému z konce 60. let, ale stále více se prosazoval i vliv teoretických i praktických poznatků z bankovních systémů ve vyspělých tržních ekonomikách. Zpočátku se ještě vycházelo ze zachování jednotné Státní banky československé vnitřně rozdělené do dvou částí: na emisní centrum, které by mělo na starosti emisní politiku, a pobočky, které by na podnikatelském principu prováděly běžnou úvěrovou činnost Později se názory přiklonily k potřebě zásadnějšího řešení a předpokládalo se rozdělení jednotné Státní banky československé s cílem vytvoření dvoustupňové bankovní soustavy, nicméně stále byl tímto sledován záměr přispět v oblasti peněz, úvěru, úroku, a deviz a platebního obratu k plánovitému zabezpečování zbožně peněžní rovnováhy čs. ekonomiky a stability kupní síly měny. Oddělením úvěrově obchodní činnosti se měla stát ze Státní banky československé de facto centrální (ústřední) banka s klasickým postavením a funkcemi, avšak podstatným způsobem deformovaným v důsledku jejího zasazení do systému centrálně plánované ekonomiky. Z úvěrově obchodní části Státní banky československé měly vzniknout tři banky, resp. dvě nové banky (jedna se sídlem v Praze a druhá v Bratislavě) a měla být rozšířena činnost 67

4 existující Investiční banky 1. Vedle těchto bank měly pokračovat v činnosti i již existující banky. Takto vzniklá bankovní soustava ovšem byla považována za otevřený systém a předpokládala se - v pozdějších letech po vyhodnocení zkušeností s členitější bankovní soustavou a nových potřeb přestavby - možnost vzniku nových bank. Úvěrové banky měly fungovat na stejných principech jako jejich klienti - podniky, to znamená na bázi chozrasčotního hospodaření s uplatňováním samofinancování a podnikatelského přístupu. Pro podniky - klienty bank měly být vytvářeny postupně podmínky pro svobodnou volbu svého bankovního spojení, což se mělo projevit i v žádoucí soutěživosti mezi jednotlivými úvěrovými bankami. Celkově lze konstatovat, že připravované změny v oblasti bankovnictví se snažily principy bankovních systémů z tržní ekonomiky implementovat na podmínky centrálně plánované ekonomiky. O využití trhu nebyla v těchto záměrech prakticky ani zmínka, maximálně se hovořilo o podnikání či soutěživosti. Funkce trhu stále nahrazoval centrální státní plán (v oblasti měnové plán měnový), i když se měl jeho obsah i způsob sestavování a zabezpečování oproti minulosti změnit. Význam připravovaných změn lze hodnotit ze dvou aspektů: na jedné straně charakter připravovaných změn v bankovnictví i celém ekonomickém systému nemohl připravit banky na činnost v normálních tržních podmínkách a neznamenal tedy nikterak zlepšení situace v bankovnictví a v bankách jako takových, na druhé straně je však pravdou, že pokud ponecháme stranou tehdy i v bankovnictví neodmyslitelné principy plánovitosti a společenského vlastnictví a zaměříme se pouze na oblast institucionálního uspořádání 2 bankovního systému, využívaného instrumentária nebo funkcí bank, je třeba konstatovat, že připravované změny předpokládaly (přes řadu specifik) zavedení dvoustupňového bankovního systému, jaký byl uplatňován v tržních ekonomikách. Z tohoto důvodu bylo možné necelý měsíc po listopadové revoluci v roce 1989 přijmout zákon o bankách a spořitelnách, který (přes řadu nedostatků) umožňoval - spolu s již v listopadu přijatým zákonem o Státní bance československé - formování a fungování bankovního systému v podmínkách začínající transformace československé ekonomiky. Vzhledem k výše uvedenému lze konstatovat, že na počátku 90. let náš bankovní systém a existující banky po stránce institucionální, personální, produktové, technologické, úrovně řízení objektivně výrazně zaostávaly za úrovní bankovních systémů ve vyspělých zemích a nesplňovaly podmínky, které musí bankovní systém a banky splňovat ve fungující tržní ekonomice. 1 Podle tehdejších záměrů se měla Investiční banka specializovat zejména na poskytování úvěrů s dlouhou dobou návratnosti. 2 Zde bez aspektů vlastnických, které jinak samozřejmě hrají v institucionálním uspořádání zásadní roli. 68

5 4.2 ŘEŠENÍ PROBLÉMŮ BANK V ČESKÉ REPUBLICE Prof. Ing. Zbyněk Revenda, CSc. Vznik dvoustupňového bankovního systému k 1. lednu 1990 byl založen na rozdělení Státní banky československé na centrální banku a převedení její obchodní části na dvě za tímto účelem založené obchodní banky Komerční banku Praha a Všeobecnou úverovou banku Bratislava. Dále zde působilo pět dalších bank existujících před rokem 1990, které se od začátku roku 1990 postupně transformovaly do podoby obchodních bank v tržní ekonomice. Vedle těchto bank byly od roku 1990 v naší ekonomice zakládány další banky s výjimkou Konsolidační banky založené státem šlo o akciové společnosti. Tyto banky již byly zakládány v zásadě podle principů v tržní ekonomice základní podmínkou pro jejich založení bylo získání bankovní licence. Celkový počet bank dosáhl svého vrcholu v letech 1994 a 1995, kdy u nás vedle centrální banky působilo 55 bank. Ke konci října 2004 v České republice působilo 35 bank. Snížení počtu bank je spojeno nejen s odebíráním licencí špatným bankám, ale také s fúzemi, resp. akvizicemi. Přes relativně krátkou dobu existence dvoustupňového bankovnictví prošel náš bankovní systém dvěma krizemi a několika dalšími problémovými situacemi. Bankovní krizí zde rozumíme situace, kdy v problémech se solventností je větší počet bank nebo hrozí úpadek velké banky, který tak může ohrozit další banky (systémové riziko, riziko nákazy). Při řešení této krize nejčastěji zasahují centrální banka a/nebo stát, a to v roli tzv. věřitelů poslední instance. Do bankovní krize zde tedy nejsou řazeny případy problémů relativně nízkého počtu menších bank nebo situace spojené s nedostatečnou likviditou bank. V těchto případech nedochází k naplnění hrozby systémového rizika v podobě úpadku většího počtu bank. Základním obecným důvodem obou krizí a dalších problémových situací byly špatné úvěry. V první části je rozebrána problematika pomoci problémovým bankám z teoretického hlediska s doplněním konkrétních příkladů. Podrobné analýze příčin, řešením problémů bank a odhadům celkové pomoci bankám v České republice je věnována 2. část tohoto textu. Závěrečná 3. část obsahuje shrnutí a závěry Pomoc problémovým bankám Mezi základní cíle systému regulace a dohledu bank v každé vyspělejší ekonomice patří podpora zdraví, bezpečnosti, důvěryhodnosti a efektivnosti bankovního systému. To mimo jiné vyžaduje vytvoření mechanismu, který by bankám, při splnění určitých podmínek, pomohl z problémů za situace, kdy již nemohou získat chybějící prostředky ani na mezibankovním trhu. Tento mechanismus je reprezentován především úvěrovou pomocí věřitele poslední instance, kterým obvykle bývají banky bank, tedy centrální banky. Pomoc však nemusí nutně mít úvěrovou podobu (viz část 1.2) ani nemusí být poskytována pouze centrální bankou. 3 Především tehdy, kdy se ve vážných problémech ocitne velká banka 3 Podrobný rozbor viz Revenda (2001), kap

6 s vlastnickým podílem státu, se do řešení krizí zapojuje stát buď přímým způsobem (různé formy pomoci ze státního rozpočtu) nebo nepřímo (prostřednictvím založení specializované instituce). Konkrétní příklady těchto forem a způsobů pomoci lze nalézt i v českém bankovním systému ve druhé polovině 90. let minulého století (viz 2. část) Kritéria rozhodování o pomoci problémovým bankám Základním požadavkem při rozhodování o pomoci bankám je respektování výhradně ekonomických kritérií. Případné politické dimenze necháváme stranou pozornosti. Centrální banka by měla zvažovat: nebezpečí systémového rizika: kritérium nesmí být spojováno pouze s velikostí ohrožené banky. Systémové riziko lze snížit nejen úvěrem ohrožené bance, ale také všem dalším - zdravým - bankám. Tento druhý způsob řešení je vhodnější v případě, kdy ohrožená banka je nesolventní; náklady na záchranu ohrožené banky: stěžejním požadavkem je, aby byly nižší než přínosy. Problém spočívá především ve velmi obtížném vyčíslení nákladů i přínosů; důvody problémů banky: pokud jde například o podvodné machinace členů vedení či vlastníků, je z tohoto pohledu vhodné banku co nejrychleji uzavřít nebo donutit akcionáře k jejímu odprodeji jiným investorům (a pohnat k odpovědnosti osoby, které se podvodů účastnily). Naopak, je-li hlavním důvodem problémů například ekonomická recese vedoucí k nízké likviditě bank, věřitel poslední instance by měl chybějící likviditu doplnit; likviditu a solventnost ohrožené banky: nyní předpokládáme, že lze relativně přesně určit, zda banka je či není solventní. V zásadě platí, že pomoc by měla získat pouze dočasně nelikvidní, ale solventní banka. Nesolventní bance by věřitel poslední instance pomáhat neměl bez ohledu na to, zda tato banka je nebo není likvidní. 4 Z toho také vyplývá, že jdeli o velkou banku, nákaze z jejího úpadku lze čelit úvěrovou a další pomocí zdravým bankám. Výše uvedený cíl regulace a dohledu bank v podobě zabezpečování efektivnosti, bezpečnosti a důvěryhodnosti bankovního systému tedy rozhodně nelze vykládat jako povinnost pomáhat kterékoli bance. V řadě případů je ekonomicky mnohem správnější pomoc některým bankám odmítnout. V zásadě lze skutečně zachránit každou banku, otázkou ale je kolik (a koho) to bude stát a také jaký příklad případná záchrana dá dalším bankám. Snaha o záchranu bank za každou cenu je nejen neefektivní a velmi nákladná, ale může také vést k přesvědčení dalších bank, že budou vždy zachráněny - to v nich posiluje přesvědčení o tom, že mohou podstupovat jinak neúnosná rizika. Finanční disciplína bank klesá, naopak roste jejich morální hazard a relativně vysoká pravděpodobnost pomoci bankám tak dokonce může působit proti bezpečnosti a zdraví bank v dané ekonomice. 4 Popis problémů s likviditou a solventností bank viz Revenda (2001) nebo Demsetz, Saidenberg, Strahan (1997). 70

7 4.2.3 Neúvěrová pomoc centrální banky Centrální banka může problémovým bankám pomoci také jinými způsoby než poskytnutím úvěru. Obvykle jde o doplňky úvěrové pomoci, zejména při poskytnutí garance na vklady. Další možnosti jsou spojeny s poskytnutím nenávratných prostředků: ohrožené bance nikoli přímo úvěrem, ale přes přímé operace na volném trhu s tím, že centrální banka je od této banky připravena odkoupit další cenné papíry, které by za běžné situace v rámci přímých operací na volném trhu nepřijímala; bance, která přebírá problémovou banku. V tomto případě jde opět o pomoc především přes přímé operace na volném trhu. Další možností je nenávratná pomoc z rezerv centrální banky vytvořených právě za těmito účely, což je svým způsobem kombinace peněz centrální banky a rozpočtových peněz, a to ve smyslu snížení odvodů ze zisku centrální banky do státního rozpočtu nebo zvýšení ztráty centrální banky a úhrady této ztráty z prostředků státního rozpočtu; bance, která bude následně nabídnuta k prodeji jinému investorovi. Zde je velmi sporné, zda by mělo jít o peníze centrální banky. Prioritně by měly být použity samozřejmě rozpočtové peníze buď státu nebo státní specializované instituce. Otázka hlavního koordinátora této formy pomoci - zda centrální banka nebo jiný subjekt - je v této souvislosti vedlejší; celému bankovnímu systému pomocí nástrojů měnové politiky. Vedle (přímých) operací na volném trhu se především nabízejí snížení úrokových sazeb centrální banky a snížení sazeb (a základny) povinných minimálních rezerv. V těchto případech centrální banka žádné nenávratné prostředky bankám neposkytuje, ale snižuje nákladovost zdrojů bank, resp. mění strukturu rezerv bank. V obou případech povzbuzuje likviditu bank jen nepřímo. Přístup přes měnové nástroje - společně s úvěrovou pomocí centrální banky - je aktuální zejména při vysokém systémovém riziku, a je tedy obvykle spojen s předchozím úpadkem jedné banky či většího počtu bank; (státním) pojišťovnám nebo fondům pro pojištění vkladů v bankách, a to v přímé souvislosti s bankovní krizí, resp. úpadkem většího počtu bank. Krize se může projevit v nedostatku prostředků na výplatu vkladů. V rámci povinného pojištění pak musí někdo zasáhnout - v úvahu přicházejí buď centrální banka nebo stát, popřípadě oba společně. Pomoc centrální banky nebankovním institucím však má ve vyspělých ekonomikách výrazná zákonná omezení. 4.3 MĚNOVÉ DOPADY ÚVĚROVÉ POMOCI PROBLÉMOVÝM BANKÁM Některé formy pomoci především poskytnutí úvěru centrální bankou jsou spojeny s měnovými dopady. Za jinak stejných okolností poskytnutí úvěrů (resp. i nenávratné finanční pomoci) centrální bankou problémovým bankám vede ke zvýšení bankovních rezerv jako složky měnové báze a následně k multiplikovanému zvýšení měnových agregátů ( celkového množství peněz v ekonomice, resp. peněžní zásoby) prostřednictvím jiných bank. Důsledkem zvýšení bankovních rezerv také může být pokles krátkodobých úrokových sazeb v ekonomice, resp. pokles krátkodobé úrokové míry. Banka, která úvěr získá, prostředky samozřejmě nenechá pouze ve svých rezervách, ale použije je. Nelze však předpokládat použití na další úvěry nebankovním klientům. V úvahu přicházejí dvě základní možnosti použití. Banka těmito prostředky může hradit své závazky 71

8 vůči jiným bankám, u kterých tak dojde k růstu rezerv. V případech uhrazení jiných závazků - například k výplatám vkladů - lze také očekávat, že alespoň jistá část z těchto prostředků se dostane do jiných bank, kterým opět vzrostou rezervy. Při obou možnostech se stav celkových rezerv již nemění, ve druhém dokonce může klesnout ve prospěch hotovostního oběživa. Nicméně došlo k přesunu rezerv od dlužnické banky k jiným bankám, které tyto prostředky již mohou multiplikovat. Za situace, kdy hlavním cílem měnové politiky centrální banky je cenová stabilita, může žádost jedné banky nebo více bank o poskytnutí úvěrové pomoci postavit centrální banku před obtížné rozhodování mezi dvěma protichůdnými cíli: pokud centrální banka úvěry poskytne, neudrží, resp. nemusí udržet stanovené tempo růstu měnové báze s potenciálními dopady na peněžní zásobu a cenovou stabilitu, ale pomůže problémovým bankám. Stejné potenciální dopady na cenovou stabilitu může mít důsledek v podobě poklesu krátkodobé úrokové míry; pokud úvěry neposkytne, má větší šanci udržet měnovou bázi ve stanovených mezích, resp. nedochází ke změnám (poklesu) krátkodobé úrokové míry, ale současně to znamená odmítnutí pomoci problémovým bankám, a tím i jejich odsouzení k likvidaci. Jak by se centrální banka měla zachovat, je relativně jasné - jde-li o solventní banky, úvěry by měly být poskytnuty a případné negativní dopady je nutné pokusit se neutralizovat jinými způsoby. Centrální banka se může pokusit emisní účinky do určité míry neutralizovat, resp. sterilizovat především zvýšeným prodejem cenných papírů jiným bankám v rámci operací na volném trhu - s dopadem na rezervy těchto bank a na krátkodobou úrokovou míru. Měnové dopady úvěrové pomoci úzce souvisejí také s rozsahem pomoci, lhůtou splatnosti úvěrů a samozřejmě také s tím, zda budou tyto úvěry splaceny. Souvislosti s měnovou politikou se týkají také měnového kursu - úvěry centrální banky zvyšují devalvační tlaky na domácí měnu. Měnové dopady rovněž může mít neúvěrová pomoc bankám. Pokud například centrální banka rozšíří okruh akceptovatelných cenných papírů k přímým operacím na volném trhu, a tyto cenné papíry také ve větší míře nakupuje, opět zvyšuje rezervy bank a vytváří tlak na pokles úrokové míry v ekonomice (a povzbuzuje devalvační tendence domácí měny). 4.4 DALŠÍ FORMY POMOCI Problémovým bankám mohou také pomoci specializované (státní či soukromé) instituce. 5 V těchto případech jde především o návratné i nenávratné odkoupení problémových aktiv. Tyto operace pro banky představují nejen možné řešení problémů s likviditou, ale navíc často vedou jak ke snížení rizikově vážených aktiv a následnému zvýšení ukazatele kapitálové přiměřenosti, tak ke snížení institucemi dohledu často sledovaného podílu špatných úvěrů 5 O pomoc v pravém smyslu slova jde především u státních specializovaných institucí. Obdobné instituce soukromého charakteru pomáhají samozřejmě na ziskovém principu, který je u státních specializovaných institucí více či méně v pozadí. 72

9 na celkových úvěrech, resp. aktivech banky. Odkoupení (špatných) aktiv současně snižuje potřebu tvorby rezerv a opravných položek na tato aktiva. Pomoc státních specializovaných institucí je někdy spojena se záchrannými programy organizovanými státem. Specializované státní instituce mohou bankám rovněž pomoci převzetím některých závazků v kombinaci s převzetím ( odkoupením ) některých aktiv. V tomto případě je prioritní snahou obou zainteresovaných subjektů - banky a specializované instituce - obnovení likvidity, resp. dokonce životaschopnosti banky. Poslední základní možnost představuje pomoc ze státního rozpočtu, která může mít několik forem. Na úkor státního rozpočtu je možné hradit některé závazky příslušné banky, například splácet bankou přijaté úvěry. Státní rozpočet může bance také poskytnout další zdroje, nejčastěji v podobě zvýšení kapitálu banky. Jde o zvýšení základního kapitálu, doplnění rezervních fondů banky především za účelem odpisu špatných úvěrů či zvýšení dodatkového kapitálu. Tato řešení bude stát preferovat u bank, ve kterých má vlastnický podíl. U akciových bank bez státního podílu pomoc ve formě zvýšení základního kapitálu cestou odkoupení dalších (nově emitovaných) akcií vede k takové změně vlastnické struktury, kterou lze považovat za částečné znárodnění. Pomoc ze státního rozpočtu - bez ohledu na to, zda přímá nebo přes specializovanou státní instituci - se může také setkat s tvrdým odporem nejen ze strany politické opozice, ale i ze strany jiných bank. Příkladem je francouzská banka Crédit Lyonnais (1995), u které pomoc vyvolala protesty velkých francouzských bank. Státní rozpočet také může od banky převzít (a na svůj účet odepsat) některé ztrátové pohledávky nebo poskytnout ohrožené bance úvěr. Nejradikálnějším řešením je sanace banky, která v zásadě představuje komplexní využití všech předchozích možností a často je doprovázena převedením banky pod režim nucené správy a poskytnutím garance na vklady. Pomoc od státu i od centrální banky bývá v celé řadě případů rovněž podmíněna výměnou členů vrcholného vedení problémové banky. Do možností pomoci ohrožené bance můžeme zařadit i odkoupení banky a její následný prodej jinému investorovi. Stát, často ve spolupráci s centrální bankou, zasahuje především v těch případech, kdy se do vážných problémů dostává větší počet bank. Pomoc pak má obvykle podobu sanací. K těmto zásahům došlo ve druhé polovině 80. let 20. století například ve Spojených státech amerických nebo na začátku 90. let ve Švédsku, Norsku, Finsku a Japonsku. V širokém pojetí může mít pomoc od státu několik dalších nepřímých podob. Například rozsáhlejší sanace (státních) podniků či jejich oddlužování z prostředků státního rozpočtu se samozřejmě - pozitivně - dotkne věřitelských bank. Obdobný charakter takto chápané nepřímé pomoci mohou mít i některé kroky centrální banky. Sníží-li centrální banka své vlastní úrokové sazby, můžeme očekávat pokles úrokové míry v ekonomice a určité odlehčení dlužníkům při úrokových splátkách. To zvyšuje pravděpodobnost včasného splácení úvěrů a tedy i zvýšení kvality aktiv v bankách. Podobné souvislosti by bylo možné najít třeba u kursových intervencí - pokud vedou k oslabení domácí měny, zlepšuje se cenová konkurence exportérů a jejich schopnost splácet úvěry (naopak hůře na tom mohou být importéři). Obecně tak platí, že pomoc ekonomice nepřímo pomáhá i bankám. Otázkami zůstávají efektivnost této pomoci, časový horizont jejích pozitivních dopadů a vliv na chování ekonomických subjektů. Především státní pomoc se může negativně projevit v poklesu finanční disciplíny v ekonomice, v rostoucím přesvědčení, že stát vždy pomůže a řadě dalších. Tyto široké formy pomoci také nerozlišují mezi dobrými a horšími bankami, ale působí plošně - to však nelze považovat za jejich negativní charakteristiku. 73

10 4.5 SITUACE V ČESKÉM BANKOVNÍM SYSTÉMU OD ROKU 1990 Základním problémem našeho bankovního systému se postupně staly špatné úvěry, poskytnuté především podnikatelskému, v té době často podnikovému sektoru. Úvěrování tohoto sektoru se začaly věnovat jak státní obchodní banky, tak nově zakládané soukromé obchodní banky. Ve srovnání s minulostí začínaly při poskytování úvěrů hlavní roli hrát ekonomická kritéria, v zásadě schopnost dlužníka splatit úvěr včas a v plné výši včetně úroků. U špatných úvěrů proto musíme rozlišovat dvě skupiny úvěrů. První skupinu - staré úvěry - tvořily úvěry poskytnuté před rokem 1990, především bývalou Státní bankou československou. Tyto úvěry byly převedeny na některé obchodní banky. Vzhledem k dřívějším nárokům podniků na úvěry je zřejmé, že nemalá část starých úvěrů měla pochybnou kvalitu. Problém špatných starých úvěrů tedy byl dědictvím minulosti. Druhou skupinu - nové úvěry (a další špatná aktiva) - představují úvěry poskytnuté obchodními bankami po vzniku dvoustupňového bankovního systému. I zde se začaly objevovat úvěry, které dlužníci nespláceli. Objem těchto úvěrů začal růst až do velmi varovných čísel. Například podíl tzv. klasifikovaných úvěrů (to je úvěrů s 31 a více dny po lhůtě splatnosti) na celkovém stavu úvěrů se v období pohyboval kolem 30 %. Vývoj tohoto podílu navíc uměle snižovaly odpisy nedobytných úvěrů a převody některých špatných úvěrů do Konsolidační banky a dalších specializovaných institucí. V současnosti se podíl pohybuje kolem 11 % Řešení špatných starých úvěrů Problém špatných starých úvěrů na sebe zcela logicky převzal stát. K řešení bylo zvoleno pět základních přístupů, z nichž první čtyři se označují za tzv. Konsolidační program I (viz obrázek 1 a tabulka 1). Odhady nákladů na pomoc vycházejí z dostupných pramenů a jsou pouze orientační. Všechny přístupy se týkaly pouze bank se státní účastí (a v jednom - objemově zcela zanedbatelném - případě Státní banky československé). Do roku 1992 se uvedené způsoby řešení vztahovaly také na Slovenskou republiku. Konsolidační program I převedení úvěrů na Konsolidační banku oddlužení bank (státní obligace) rekapitalizace bank (obligace státu a Fondu národního majetku) čistění bilance Československé obchodní banky (Česká inkasní jednotka) Nepřímá pomoc státu (a Fondu národního majetku) založení Konsolidační banky a posílení jejích rezerv vklady Fondu národního majetku u bank (převod do České národní banky) dotace na úrokové rozdíly (Česká spořitelna, Investiční banka) úhrada ztrát z devalvací v roce 1990 prostředky na konverzi zbrojního průmyslu převzetí garancí na úvěry v rámci Rady vzájemné hospodářské pomoci odpisy úvěrů bank státním statkům z prostředků Fondu národního majetku státní záruka (Česká spořitelna) Obrázek 1 Řešení špatných starých úvěrů v České republice v letech

11 Tabulka 1: Řešení špatných starých úvěrů v České republice v letech (mld. Kč) Formy pomoci Celkový rozsah Odhad nákladů Konsolidační program I převedení úvěrů na Konsolidační banku emise státních obligací na rekapitalizaci a oddlužení bank emise státních obligací za akcie podniků v držení bank termínovaný podřízený dluh Fondu národního majetku v bankách 23 0 převody aktiv Československé obchodní banky na Českou inkasní jednotku garance pro ČSOB na pohledávku za Slovenskou inkasní jednotkou 39 zatím 0 Nepřímá pomoc státu založení Konsolidační banky a posílení jejích rezerv vklady Fondu národního majetku u bank 30 - dotace na úrokové rozdíly 6 6 úhrada ztrát z devalvací v roce prostředky na konverzi zbrojního průmyslu 3 3 převzetí garancí na úvěry v rámci Rady vzájemné hospodářské 13 5 pomoci odpisy úvěrů bank státním statkům z prostředků Fondu národního 7 7 majetku státní záruka České spořitelně 4 4 Celkem údaje pouze pouze za Českou republiku, odhad nákladů = ztrátové staré úvěry; 2 7,8 mld. Kč rekapitalizace bank, 22,2 mld. Kč oddlužení bank. Vzhledem k nejistotě, kolik špatných starých úvěrů bude nutné ještě odepsat, jde stále o pouhé odhady celkových nákladů pomoci. Je nutné ale připomenout, že jde o náklady spojené s minulým socialistickým systémem. Řešení navíc přinesla i nesporné efekty, především v určitém ozdravění bank a zabránění hromadným úpadkům dlužníků. 6 6 Problém špatných starých úvěrů je společným znakem všech transformujících se ekonomik. Řešením buď stejně jako u nás bylo založení specializované banky, která poskytovala úvěry za mírnějších podmínek, nebo byly některé úvěry ponechány centrální bance (bývalý SSSR, Bulharsko). 75

12 4.6 ŘEŠENÍ ŠPATNÝCH NOVÝCH ÚVĚRŮ A DALŠÍCH PROBLÉMŮ BANK OD ROKU 1993 Na rozdíl od starých úvěrů se v oblasti řešení špatných nových úvěrů (a dalších pohledávek) angažovala především Česká národní banka. Bylo to zejména z toho důvodu, že tyto úvěry byly poskytovány již na základě víceméně svobodného rozhodování obchodních a dalších bank jako podnikatelských subjektů. Nicméně především v případech velkých bank se do řešení zapojil také stát. Mezi hlavní příčiny vzniku a nárůstu nově poskytnutých špatných úvěrů v naší ekonomice se řadí: nedostatek kvalifikace a zkušeností bank a jejich často agresivní podnikatelská strategie; setrvačnost z předchozího období v podobě přesvědčení, že nakonec vždy zasáhne stát (zejména u úvěrů poskytovaných neprivatizovaným podnikům či podnikům s významným podílem státu); jistý politický tlak na úvěrování privatizace, především u bank se státním podílem; objektivně vyšší míra podnikatelských rizik a nejistota v transformačním období a z toho plynoucí těžká odhadnutelnost reálnosti podnikatelských záměrů,; teprve postupné vytváření pravidel regulace činnosti bank (pravidla kapitálové přiměřenosti, likvidity a úvěrové angažovanosti, klasifikace úvěrů aj.) a ne vždy dostatečná kontrola bank ze strany centrální banky; nedostatečná kontrola bank ze strany jejich vlastníků, zejména u bank se státním podílem; subjektivní příčiny na straně bankéřů, například v podobě snahy nových (malých) bank proniknout na úvěrový trh, která vedla k úvěrování vysoce rizikových subjektů (morální hazard bank); samozřejmě také řada příčin na straně dlužníků včetně jejich nevůle splácet úvěry, která byla podporována slabší právní ochranou věřitelů. Samostatnou kapitolu tvoří možný dopad měnové a regulační politiky České národní banky ve druhé polovině 90. let 20. stol. na kvalitu úvěrových portfolií bank, který je předmětem odborných i politických polemik. Existuje řada názorů, že centrální banka prováděla přehnaně restriktivní politiku, která podvázala ekonomický růst a zhoršila finanční situaci podniků, a tím i jejich schopnost splácet úvěry. Podle těchto názorů rovněž přehnaně přísná pravidla bankovní regulace a jejich vynucování centrální bankou bez ohledu na specifické podmínky transformující se ekonomiky měla za následek všeobecné zhoršení situace bankovního sektoru s následnou potřebou sanace bank. Přístup České národní banky k řešení špatných nových úvěrů měl tři základní podoby - zavedení nucené správy a s tím související doprovodná opatření včetně odebrání bankovní licence, Konsolidační program II a Stabilizační program. Samostatně byla řešena situace Agrobanky. V roce 1998 se do pomoci velkým bankám se státní účastí zapojil stát, který také od roku 1996 hradil ztráty Konsolidační banky. V roce 2000 akcelerovaly problémy další velké banky, již privatizované Investiční a Poštovní banky. 76

13 První způsob, zavedení nucené správy (a odebírání licencí), Česká národní banka používala zejména v letech , a to nejen u bank s velkým podílem špatných nových úvěrů a dalších pohledávek, ale také u těch bank, kde existovalo důvodné podezření ze spojení problémových úvěrů s podvodnými praktikami členů vedení nebo hlavních akcionářů bank. Nucenou správou se v podmínkách našeho bankovnictví rozumí takové opatření, které je prioritně zaměřeno na obnovení likvidity a stability banky, od roku 1998 pak sleduje cíl stability bankovního systému jako celku. Po zavedení nucené správy, která je časově omezena (2 roky), přebírá všechny rozhodovací pravomoci nucený správce jmenovaný Českou národní bankou. Tím dochází k omezení výkonu vlastnických práv akcionářů. V průběhu nebo po ukončení nucené správy je buď obnovena činnost banky v plném rozsahu, ale s jiným vedením, nebo následuje likvidace, resp. vyhlášení konkursu či prodej banky novému vlastníkovi. První bankou, ve které byla zavedena nucená správa, byla Kreditní a průmyslová banka Praha (30. září 1993). První likvidovanou bankou - i v celé naší historii po 2. světové válce, samozřejmě při abstrakci od násilného rušení bank po roce se stala Banka Bohemia (likvidace zahájena 18. července 1994). Posledními dvěma bankami, kterým byla odebrána licence, byly Union Banka a Plzeňská banka. K odebrání licencí došlo v roce Druhé řešení v podobě Konsolidačního programu II se týkalo výhradně roku 1996 a bylo zahájeno 16. ledna téhož roku v souvislosti se zavedením nucené správy na Ekoagrobanku. Konsolidační program II se od prvního přístupu odlišoval především: přitvrzením přístupu České národní banky k problémovým bankám a z toho vyplývající potřebou zabránit systémové krizi a ztrátě důvěryhodnosti českého bankovnictví; vyšším zapojením stávajících akcionářů do řešení problémů (zejména cestou zvýšení kapitálu), značným zvýšením pojistné ochrany vkladatelů a celkově výrazně aktivnější spoluúčastí centrální banky v podobě pomoci při vyhledávání nových investorů; zaměřením na malé banky - program se týkal patnácti bank s důsledky pro devět z nich v podobě prodeje jiným investorům, zavedení nucené správy či dokonce odebrání licence. Šlo o banky, jejichž podíl na bilanční sumě celého druhého stupně bankovního systému v době zařazení do Konsolidačního programu II činil celkem 3,75 %. Samostatné řešení bylo zvoleno v případě Agrobanky. Šlo o největší banku bez státní účasti, s podílem 3,57 % na bilanční sumě bankovního systému. Na banku byla v září 1996 uvalena nucená správa a Česká národní banka souběžně poskytla neodvolatelnou garanci na její vklady. Později byla Agrobanka rozdělena na špatnou část likvidovanou centrální bankou a dobrou část, která byla v červnu 1998 prodána firmě General Electric, resp. nově založené bance GE Capital Bank. Česká národní banka se pak podílela na úhradě ztráty GE Capital Bank za rok Konsolidační program II byl v roce 1997 nahrazen Stabilizačním programem, který byl opět zaměřen pouze na malé banky. Podstatou programu bylo nahrazení nekvalitních úvěrů a dalších aktiv likvidními prostředky - v podobě rezerv a pokladničních poukázek - na základě návratného odkupu aktiv specializovanou společností Česká finanční, s. r. o., založenou v roce 1997 (usnesení vlády České republiky, 539/1996 Sb.). Banky měly prodaná aktiva odkupovat zpátky v časovém horizontu pěti až sedmi let, během kterých musely tvořit na zpětný odkup rezervy. 77

14 Česká finanční se základním jměním ve výši 2,48 mld. Kč (od října ,81 mld. Kč) byla od 4. února 1997 dceřinou společností České národní banky. Prostředky na odkup aktiv získávala především bezúročnými úvěry od Konsolidační banky. Ztráty České finanční hradil Fond národního majetku, resp. Konsolidační banka. Program byl v podstatě ukončen k 30. červnu 2000, kdy Česká finanční s bilanční sumou téměř 50 mld. Kč byla prodána Konsolidační bance za symbolickou cenu 1 Kč. Účast ve Stabilizačním programu byla nabídnuta třinácti malým bankám - do programu nakonec vstoupilo šest bank s celkovým podílem 3,89 % na bilanční sumě celého bankovního systému. Odkup špatných pohledávek byl objemově limitován do výše 110 % základního kapitálu příslušné banky. Vzhledem k odkupu aktiv za jejich nominální hodnotu a bezúročně šlo o výraznou pomoc bankám - při nenulové roční míře inflace v dalších letech je zřejmé, že banky by zpětně aktiva nakupovaly v nižším reálném objemu. Odkup za likvidní prostředky navíc automaticky vedl k posílení likvidity a zvýšení kapitálové přiměřenosti. Z programu byly později vyřazeny tři banky a byla jim odebrána bankovní licence, jedna banka v souvislosti s převzetím z programu vystoupila a zbývající dvě banky byly prodány jiným vlastníkům. Problém špatných nových úvěrů se ale vyhrotil také u tří velkých bank. 7 V pomoci dvěma bankám se státním podílem České spořitelně a Komerční bance - se angažoval stát. Další náklady vznikly státu - a České národní bance - v souvislosti s nucenou správou, odkoupením a následným prodejem Investiční a Poštovní banky. Na vklady banky byla v den uvalení nucené správy 16. června 2000 vystavena záruka České národní banky. O tři dny později byla banka odprodána Československé obchodní bance. Stát vystavil 23. června 2000 záruku České národní bance na úhradu některých ztrát, které centrální bance vznikly v důsledku závazků odškodnit přebírající Československou obchodní banku. Celková výše ztrát spojená s Investiční a Poštovní bankou závisí především na ocenění hodnoty banky a rozsahu špatných aktiv. Celkový dopad může být výrazně ovlivněn také výsledky právních sporů, např. mezi Českou republikou a akcionáři. Obdobné spory se týkají i dalších bank, např. Agrobanky. Do celkové pomoci bankám je nutné ještě zahrnout (není v obrázku 2) úhrady ztrát Konsolidační banky a České konsolidační agentury z prostředků státního rozpočtu a Fondu národního majetku. Konsolidační bance vypršela k 1. září 2001 této bance specifická licence státního peněžního ústavu a banka se přeměnila na nebankovní Českou konsolidační agenturu. 8 V roce 2003 byly také odebrány licence dvěma menším bankám. Šlo o Union Banku a Plzeňskou banku. Problémy Union banky signalizoval audit již za rok V roce 2002 do skupiny, která tuto banku vlastnila, vstoupila italská finanční skupina Invesmart. Obdobný závěr platí také pro Plzeňskou banku, která se do vážných problémů dostala 10. března Důsledky problémů se špatnými úvěry v letech , např. v podobě tzv. zhroucení bankovních úvěrů, ponecháváme stranou pozornosti. 8 Konsolidační banka musela respektovat všechna pravidla činnosti bank v našem bankovním systému, například plnit kapitálovou přiměřenost. Na Českou konsolidační agenturu se tato pravidla nevztahují. 78

15 v přímé souvislosti s výsledkem právního sporu o náhradu škod spojených s depozitářskou činností banky pro bývalé CS fondy. V tabulce 2 je opět uveden orientační odhad nákladů na řešení problémů bank. Nucené správy a odebírání licencí: AB Banka Banka Bohemia (bez odebrání licence) Česká banka Kreditní a průmyslová banka nucená správa (maximálně na 2 roky): možné varianty po ukončení nucené správy obnovení činnosti banky v plném rozsahu a s jiným vedením odebrání licence bance a likvidace nebo konkurs likvidace banky bez odebrání licence prodej banky novému vlastníkovi odebrání licence bez zavedení nucené správy Konsolidační program II a Agrobanka: 1996 Bankovní dům Skala COOP banka Ekoagrobanka Evrobanka Kreditní banka Plzeň Podnikatelská banka První slezská banka Realitbanka Velkomoravská banka Agrobanka tvrdý tlak České národní banky na ozdravění bank při neřešení problémů zavedení nucené správy a/nebo odebrání licence změny v pojištění vkladů: náhrady ( - stejný přístup ve Stabilizačním programu): do 4 mil. Kč, v plné výši, všem vkladatelům (tehdejší právní úprava: limity 80 % z max. 125 tis. Kč, pouze fyzické osoby) Stabilizační program: 1997 (- 2003) Moravia Banka (vyřazení z programu) Banka Haná (prodej: Investiční a Poštovní banka) Pragobanka (vyřazení z programu) Foresbank (vystoupení z programu, prodej: Union Group) Universal banka (vyřazení z programu) Zemská banka (prodej: Expandia) prodej špatných aktiv České finanční, s.r.o.: s povinností zpětného odkupu za 5-7 let objem prodeje limitován 110 % základního kapitálu banky přijetí tvrdších podmínek stanovených Českou národní bankou: plnění tvrdších pravidel kapitálové přiměřenosti předložení ozdravného programu České národní bance personální změny podle doporučení České národní banky, aj. změny v pojištění vkladů: náhrady ( ) Řešení problémů velkých bank: Česká spořitelna (státní podpora, sanace; privatizace) Komerční banka (státní podpora, sanace; privatizace) Investiční a Poštovní banka (prodej: Československá obchodní banka) státní podpora a sanace: zvýšení vlastního kapitálu a podřízeného dluhu převody a odkupy špatných aktiv Konsolidační bankou garance na převody aktiv daňově uznatelná tvorba rezerv nad zákonný rámec garance na závazky nucená správa, garance na vklady, odkoupení banky a její prodej jinému investorovi Odebrání licence bankám: 2003 Plzeňská banka Union Banka Obrázek 2 Řešení problémů bank v letech

16 Tabulka 2: Řešení špatných nových úvěrů v České republice v letech (mld. Kč) Formy pomoci Celkový Odhad rozsah nákladů Konsolidační program II a Agrobanka náklady na zkrachovalé banky pomoc Agrobance úpisem akcií pro GE Capital Bank likvidace špatné části Agrobanky Stabilizační program odkupy aktiv bank převod České finanční do Konsolidační banky 1 viz úhrada ztrát skupiny Konsolidační banky Česká spořitelna a Komerční banka zvýšení kapitálu České spořitelny 4 4 dlouhodobý podřízený dluh státu v České spořitelně převody a odkupy aktiv České spořitelny na Konsolidační banku garance - převody aktiv České spořitelny do Konsolidační banky zvýšení kapitálu Komerční banky 7 7 převody a odkupy aktiv Komerční banky na Konsolidační banku umožnění daňově uznatelné tvorby rezerv nad zákonný rámec 4 1 garance - převody aktiv Komerční banky do Konsolidační banky Investiční a Poštovní banka garance na závazky Investiční a Poštovní banky 4 (219) - garance pro ČSOB - převody aktiv IPB do Konsolidační banky min další záruky pro ČSOB na škody s převzetím IPB 160 Další formy pomoci úhrada ztrát skupiny Konsolidační banky z prostředků státního rozpočtu úhrada ztrát skupiny Konsolidační banky z Fondu národního majetku 4 4 úhrada ztrát České konsolidační agentury z prostředků státního rozpočtu úhrada ztrát České konsolidační agentury z Fondu národního majetku převody úvěrů na družstevní bytovou výstavbu z IPB do Konsolidační 16 0 banky Celkem Česká finanční byla v rozsahu asi 10 mld. Kč zapojena také do úhrady nákladů v Konsolidačním programu II; 2 odhad předpokládá převod aktiv ve výši 50 % garance (údaje nejsou k dispozici) a jejich 50 % návratnost; 3 odhad předpokládá plné splacení, abstrakce od možných úrokových ztrát; 4 po prodeji IPB byly garance na závazky nahrazeny garancemi na převody aktiv pro ČSOB; 5 bez zahrnutí nákladů či výnosů ze soudních sporů s Nomurou International; 6 ztráty Konsolidační banky nelze spojovat pouze s odkupem či přebíráním špatných aktiv od bank, některé náklady v souvislosti s převzetím České finanční hradila Česká národní banka; celková ztráta Konsolidační banky dosáhla 79 mld. Kč (2 mld. Kč hrazeny z rezervního fondu); 7 v roce 2001 včetně konsolidovaná ztráta České konsolidační agentury a Konsolidační banky; ztráty České konsolidační agentury nelze spojovat pouze s odkupem či přebíráním špatných aktiv od bank; celková ztráta České konsolidační agentury dosáhla 155 mld. Kč (18 mld. Kč hrazeno z rezervního fondu). 80

17 4.7 ODHAD CELKOVÝCH NÁKLADŮ Z tabulek 1 a 2 lze odhadnout celkové náklady na sanaci bank ve výši 516 mld. Kč. Přesnost odhadu je však primárně závislá jednak na konečných nákladech spojených s případem Investiční a Poštovní banky a jednak na celkových ztrátách skupiny Konsolidační banky, resp. České konsolidační agentury tedy návratnosti (výtěžnosti) převzatých pohledávek. Je nutné ale zdůraznit, že Konsolidační banka, resp. Česká konsolidační agentura odkupoval také špatná aktiva nebankovních subjektů; přesné určení ztrát spojených s aktivy bank by vyžadovalo samostatnou analýzu. V tabulce 3 je uveden odhad celkových nákladů na pomoc bankám v České republice založený na následujících předpokladech: náklady na pomoc u starých špatných úvěrů se již nezmění; pohledávka za Slovenskou inkasní jednotkou bude uhrazena v plné výši; spory s Nomurou International v případu Investiční a Poštovní banky nepřinesou žádné další náklady ani výnosy; stejný předpoklad se vztahuje na právní spory s akcionáři jiných bank, především Agrobanky a Union Banky; pohledávky převedené do skupiny Konsolidační banky mají průměrnou návratnost (výtěžnost) ve výši pouhých 10 % (1. varianta) či 25 % (2. varianta); pohledávky převedené do České konsolidační agentury budou mít průměrnou návratnost také ve výši 10 % či 25 % - v tomto smyslu se bude adekvátně zvyšovat potřeba hradit ztráty České konsolidační agentury z prostředků státního rozpočtu, a proto jsou v tabulce uvedeny pouze ztráty z let Protože výsledek hospodaření ČKA bude determinován především návratností pohledávek, jsou potenciální ztráty ČKA součástí uvažované návratnosti 10 %, resp. 25 %; všechny ztráty České konsolidační agentury a dříve Konsolidační banky se týkají aktiv odkoupených pouze od bankovních institucí. Tabulka 3: Odhady nákladů na řešení problémů bank v České republice (mld. Kč) Formy pomoci bez předpokladu návratnosti Odhad nákladů Staré špatné úvěry 194 Konsolidační program II a Agrobanka pomoc Agrobance úpisem akcií pro GE Capital Bank 20 Česká spořitelna a Komerční banka zvýšení kapitálu České spořitelny 4 dlouhodobý podřízený dluh státu v České spořitelně 0 zvýšení kapitálu Komerční banky 7 umožnění daňově uznatelné tvorby rezerv nad zákonný rámec 1 Další formy pomoci úhrada ztrát skupiny Konsolidační banky 77 úhrada ztrát České konsolidační agentury Formy pomoci bez předpokladu návratnosti celkem 440 Formy pomoci s předpokladem návratnosti Odhad nákladů 10 % 25 % 81

18 Konsolidační program II a Agrobanka náklady na zkrachovalé banky likvidace špatné části Agrobanky Stabilizační program odkupy aktiv bank Česká spořitelna a Komerční banka převody a odkupy aktiv České spořitelny na Konsolidační banku garance - převody aktiv České spořitelny do Konsolidační banky 9 8 převody a odkupy aktiv Komerční banky na Konsolidační banku garance převody aktiv Komerční banky do Konsolidační banky (100 %) Investiční a Poštovní banka garance pro ČSOB - převody aktiv IPB do Konsolidační banky další záruky pro ČSOB na škody s převzetím IPB Formy pomoci s předpokladem návratnosti celkem Celkem SHRNUTÍ A ZÁVĚRY Řada bank v České republice se od zahájení bankovní reformy v roce 1990 dostala do problémů. Dvě problémové situace lze označit za bankovní krize. Základním obecným důvodem problémů bank byly špatné úvěry. Řešení problémů bank je samozřejmě spojeno s náklady na pomoc bankovnímu systému. Je nutné ale konstatovat, že tyto náklady vznikaly po celé období, nikoli pouze při bankovních krizích. Významnou část nákladů je nutné spojit dokonce s obdobím před bankovní reformou. Problémy českých bank jsou tak zarámovány transformací české ekonomiky. Obě bankovní krize se lišily počtem, velikostí a způsobem vzniku bank, což také výrazně ovlivnilo přístupy k řešení. V roce 1996 byla bankovní krize spojena s úpadkem vyššího počtu malých bank, které vznikly až po roce V letech se krize naopak týkala tří velkých bank z nichž dvě působily již v období před bankovní reformou a třetí byla založena v přímé souvislosti s touto reformou. Dvěma bankám se státním podílem pomáhal stát a banky byly později privatizovány. Třetí v té době již privatizovaná banka byla po kratičké epizodě nucené správy odprodána jiné bance a následně pročisťována odkupem špatných aktiv. Celkové odhady lze považovat za maximální hranice nákladů na pomoc bankám v českém bankovním systému. Od nich je však nutné odečíst výnosy z privatizace bank ve výši 102 mld. Kč a při mírném optimismu i možné výnosy ze soudních sporů s Nomurou International, popř. s akcionáři jiných bank. Rovněž celkové náklady spojené s Investiční a Poštovní bankou budou zřejmě výrazně nižší než v tabulce uvedené částky 284 mld. Kč, resp. 236 mld. Kč. Velmi diskutabilní je začlenění nákladů na staré špatné úvěry, a to alespoň ze dvou důvodů: 1. Jde o náklady spojené s transformací jednostupňového bankovního systému na dvoustupňový bankovní systém. 2. Tyto náklady zahrnují také specifické položky, např. na konverzi zbrojního průmyslu, sociální půjčka atp., a především také náklady spojené s posílením 82

19 objektivně velmi nízké kapitálové přiměřenosti bank působících před rokem 1990 nebo založených státech podle tehdejších principů bankovní reformy. Odhad celkových nákladů očištěný o náklady spojené se starými špatnými úvěry a výnosy se pak v závislosti na odhadované návratnosti špatných aktiv od 10 % do 25 % pohybuje mezi 500 mld. Kč a 571 mld. Kč. Podle názoru autora nelze jednouše odpovědět na možnou otázku míry výše poskytnuté pomoci. Možné srovnávání s jinými zeměmi pomocí relace nákladů k hrubému domácímu produktu může být zavádějící, neboť v úvahu je nutné brát rozdíly mezi zeměmi pokud jde například o podíl bankovních úvěrů na hrubém domácím produktu či stupeň vyspělosti kapitálového trhu, resp. jiné možné formy získávání finančních prostředků. Případná srovnání nákladů na řešení problémů bank s přístupy ve vyspělých zemích jsou také nepřesná, neboť Česká republika na rozdíl od těchto zemí procházela transformačním obdobím. Srovnání s jinými transformovanými zeměmi mohou být rovněž zavádějící. Například cenový vývoj v naší ekonomice po roce 1990 byl relativně příznivý, což mimo jiné znamenalo, že - především staré - špatné úvěry (ale ani vklady!) nepohlcovala inflace. Bylo již uvedeno, že náklady na pomoc se špatnými starými úvěry lze považovat za objektivní ve smyslu hlavních příčin existence těchto úvěrů. Náklady na řešení problémů bank v souvislosti se špatnými novými úvěry lze zase do jisté míry považovat za náklady spojené s transformací ekonomiky včetně takových příčin jakými byly nekvalitní právní úprava, nezkušenosti bankovního dohledu, tlaky na proúvěrování privatizace a samozřejmě také zcela subjektivní zájmy a cíle některých bankéřů. V současnosti mají banky v České republice uloženo u České národní banky téměř 500 mld. Kč - 60 % pasív ČNB - v rámci repo operací, tj. v podobě vysoce likvidních rezerv. Jde o ve světě značně ojedinělou situaci. To samozřejmě neznamená, že některé banky se nemohou setkat s problémem nedostatečné likvidity.či dokonce s problémem insolvence. Vzhledem k členství České republiky v Evropské unii lze však přepokládat, že státní pomoc bankám je minulostí a že potenciální pomoc mohou banky očekávat pouze od centrální banky v roli věřitele poslední instance pouze při krátkodobých problémech s likviditou. Náklady na řešení možných nových problémů bank by tak v budoucnosti měly být zcela zanedbatelné. Tento závěr podporují dvě skutečnosti - privatizace bank a spojení již přes 90 % všech bankovních aktiv v současnosti s bankami se zahraničním kapitálem. Literatura [1] Bordo, M. D., Wheelock, D. C. (1998): Price Stability and Financial Stability: The Historical Record, Review, 80 (5), Federal Reserve Bank of St. Louis, [2] Calomiris, C. W.: Is the Discount Window Necessary? Penn Central perspective, Review, 76 (3), Federal Reserve Bank of St. Louis, [3] Demsetz, R. S., Saidenberg M. R., Strahan P. E. (1996): Banks with Something to Lose: The Disciplinary Role of Franchise Value, Policy Review, (10), Federal Reserve Bank of New York, [4] Fischer, S. (1999): IMF as lender of last resort, Central Banking, IX (3),

20 [5] Goodhart, C. A. E. et al. (2000): Which Lender of Last Resort for Europe?, Central Banking Publications, London. [6] Goodhart, C. A. E., Haizhou Huang (2000): A Model of the Lender of Last Resort, Economic Review, Federal Reserve Bank of San Francisco, p. 49, www-sieprstanford.edu. [7] Kaufman, G. G. (2000): Banking and currency crises and systemic risk: Lessons from recent events, Economic Perspectives, XXIV (3), Federal Reserve Bank of Chicago, [8] Musílek, P. (2002): Trhy cenných papírů, Ekopress, Praha. [9] Revenda, Z. (2001): Centrální bankovnictví, Management Press, Praha, 2. vydání. [10] Revenda, Z. (2000): Centrální banka jako věřitel poslední instance ve světle problémů české ekonomiky, Politická ekonomie, XLVIII (3), [11] Revenda, Z., Dvořák P.: Analýza systému regulace a dohledu bank v České republice, Studie, 2/1997, Národohospodářský ústav Josefa Hlávky, [12] Velde, F. R. (1998): Lessons from the history of money, Economic Perspectives, XXII (1), Federal Reserve Bank of Chicago, [13] Zdroje z internetových stránek: Česká finanční, Česká konsolidační agentura, Česká národní banka. 84