Mám nové botičky! Jak jsem sportovala

Transkript

1 9. července 2003, 15:07 Mám nové botičky! Včera jsem vyrazila na nákup. Nevím proč, ale prostě mi zvedne náladu pocit, že chodím po obchodě, sahám na pěkné věci (i když si je nekoupím), mám klid a díky kartě jsem uštřena šoku při placení (do okamžiku než podepisuji účtenku). Včera jsem se odhodlala jít si koupit botičky. A to ne ledajaké, ale přímo outdoorové (do včerejška jsem netušila, co to slovo znamená ;o) ). Na internetu jsem se hodně informovala jak takové botičky nakupovat, co kontrolovat a zkoušet, atd. Taky jsem se smířila s myšlenkou, že to bude stát jako několik párů botiček obyčejných... Nejdříve jsem tápavě hledala nějaký blízký obchod s vybavením pro outdoor (krásné slovo :o) ) a nakonec mi náhoda přihrála do cesty nejmenovaný obchod asi půl hodiny autobusem. Celý zbytek pracovní doby jsem se už jen těšila :o). (Ale nojo, pánové teď obrací oči v sloup, že je div, že je dokáží zase vrátit.) Jako malé dítě jsem z práce v půl šesté vyrazila a když jsem se v šest vyskytla poblíž megasuperextramarketu, jehož součástí prodejna outdoor (prostě nádhera) je, trochu mne zklamalo, že nebyla nikde signalizace kudy tudy (asi by mi nepomohlo ani navádění světelnými kužely, ale aspoň pro ten pocit). Jako trubka jsem si vzala plánek a po minutách studování vyrazila. Kupodivu jsem prodejnu našla. To bylo první překvapení. Druhé bylo, že prodavač mne neignoroval jako mazák bažanta, ale přispěchal na pomoc a radu, kterou jsem opravdu potřebovala :o). Společně jsme se shodli, že nebudu provozovat žádnou náročnou turistiku (fuj), nebo nedejbože extrémní cestování (fuj, fuj). Vybrala jsem si boty k mému účelu ideální a začalo zkoušení. Tuhle část nakupování moc ráda nemám, ale asi je při nákupu bot nepřeskočitelná ;o). Ačkoli mám běžnou 39, nakonec mi seděla 40 (a co teprv rozdíly velikostí v obchodech s oblečením). Nevěřili byste (nebo možná ano) co všechno se musí při koupi bot na vendveře (outdoor) zkoumat. Jak sedí v patě, na nártu, když jdete z kopce (ano, mají v prodejně nakloněnou rovinu pro testování v terénu ) jak sedí. Nakonec by až člověk zapomněl, že bota musí být taky alespoň nositelná z estetického hlediska. To by ale ten člověk nesměl být já ;o). Nejprve jsem ho trochu asi zarazila (nechci si jeho výraz vysvětlovat jinak ;o) ) otázkou, zda mají botu jen v světle modrém (prý dámském) provedení, když pak v dané velikosti našel i tmavě šedou, definitivně jsem ho uzemnila požadavkem v hnědé by nebyly?. Skoro mi ho bylo líto :o). Jelikož jsem v podstatě milý člověk, řekla jsem, že se mi tahle barva taky líbí a protože mi seděly a vyšly i z ostatního zkoušení (viz výše) vítězně, vzala jsem si je. A tak si tu dnes sedím v nových outdoorových botičkách a doufám, že se rychle rozchodí, protože u paty jsou na okraji dost pevné. Mimochodem, mají záruční dobu 2 roky, to je víc než moje televize ;o). 10. července 2003, 11:40 Jak jsem sportovala Funění, které provází mé výstupy po schodech a při dobíhání autobusu (a nejsou skutečně způsobeny někým jiným, jak jsem původně myslela), spolu s letmým pohledem na cedulku konfekční velikosti (já věděla proč tyhle cedulečky odpárávám nebo alespoň odstřihuji) mne utvrdili v myšlence, že se sebou musím začít něco dělat. Trillian, budeš sportovat, řekla jsem si (v duchu, protože jsem zrovna seděla v autobuse). Plastické operace jsou přeci jen náročné a transplantace těl se ještě neprovádí (to bude kšeft, až ano). Když jsem překonala počáteční znechucení tím slovem, začla jsem pátrat, co by - 1 -

2 tak pro mne bylo vhodné. Vybrala jsem si indoor cycling. Mám to blízko z domova a není to prý náročné. Probůh, při jiném sportu musí nakonec přijít sportovcova smrt? Sport je černá vdova? Dnes ráno jsem se tedy dle instrukcí na internetových stránkách dostavila na Brumlovku s cvičebním úborem a elánem. Hned u recepce mi trochu zamrzl úsměv na rtech, slečna se mi omluvila, že hodina už začla, že stránky nejsou aktualizované (proč taky...) a hodina je posunutá o půl hodiny. Byla jsem tam naštěstí asi čtvrt hodiny předem (vzhledem k starému rozvrhu) a navíc hodina začala později. Co to zdržovat, nakonec jsem nastoupila o dvacet minut později, bez pití, na které jsem v tom spěchu zapomněla. Tělocvična byla v patře, vedly k ní dlouhé schody. Toto umístění schodiště je skutečně rafinovaný způsob jak se zbavit zákazníků, už chápu, proč chtěli platbu předem a dole ;o). Plně docenit jsem je ale mohla až po cvičení, když jsem je málem vzala kotouly. Cvičitelka byla sympatická, i když mne občas mírně vyděsila. Třeba konstatováním, že mám krátké ruce a kolo nebude moct nastavit zcela optimálně. A následoval další lek, když dodala, že to se zvládne. Občas jsem přemýšlela o individuálních hranicích lidí, že každý je má jinde. Myslím, že ty své už nemusím hledat. Po první lekci indoor cyclingu, kdy jsem převážnou dobu přemýšlela jestli by lektorka zvládla první pomoc, kde jsou nejbližší hodiny a že mám žízeň, jsem stále pevně rozhodnuta pokračovat. Takže zase za týden. Pokud bych se už neohlásila, rozptylte můj popel na rozkvetlé louce července 2003, 15:38 Jsem nemocná Tentokrát nemluvím o svém duševním zdraví, ale zcela prostě o fyzické kondici, která se nějak neodbytně blíží k mezním hodnotám... O víkendu jsme byli v Podkrkonoší a ač jsem byla ujištěna, že se nebude vyžadovat sportovní výkon, byla jsem nucena překonat několik vrstevnic (asi 6-7) najednou a v jednom kopci. Kdybych to bývala byla věděla, nebyla bych bývala s nimi vůbec vyrážela. Když mne nahoře došly i moje plíce a tep srdce se pomalu vracel k standardním hodnotám, přemýšlela jsem o věcech jako: už nikdy nebudu chodit na výlety s lidmi, kteří mi usilují o život, a sakra, neměla jsem sebou i svůj dech? Nakonec jsem přežila i dostoupání (další dvě vrstevnice) nahoru a když jsem byla ujištěna, že to byla skutečně těžká trasa (nevím proč, ale nějak mne to nenaplnilo tím nadšením, co se zřejmě očekávalo), vyfotili jsme se (skupina lidí a červený makak) a šli dál. Tentokrát už víceméně rovinka (v tuto chvíli bych do rovinky asi zahrnula i Sněžku). Celou dobu mne moje drahá polovička sledovala s ustaraným výrazem ( neměl bych jí dát podepsat závěť, že mi vše odkazuje? ) a udržování úsměvu, jakože jsem v pořádku, mne stálo ten zbyteček energie, co jsem ještě měla... K extrémní (pro mne jistě) turistice se přidalo slunce, které vykouzlilo sice krásnou osvětlenou scenérii kolem, ale bez vší pochyby i můj spálený dekolt a obličej (o lehkém úžehu nemluvě), noc u ohně, dále pak romantické spaní na seně (ehm, nevím, co na tom kdo vidíte, ale já spala v jakémsi propadlu a když jsem se snažila třeba otočit, znamenalo to přeházení sena, vzbuzení spolunocležníka a navrch pak vyhazování slámy ze spacáku, což jde, když jste půl metru pod úrovní, dost stěží) a neštěstí bylo dokonáno. Lehká rýma z rána dostala možnost se plně rozvinout do všech svých poloh a když jsem se druhý den loučila v metru s Martinem, bylo to hodně slzavé, a to ne kvůli dojetí. Řeknu vám, skoro jsem políbila práh - 2 -

3 bytu, když jsem dorazila. Ale nakonec jsem se spokojila s rychlou sprchou a upadnutím do bezvědomí v mé posteli července 2003, 10:00 Philips Satin Ice Optima - bezbolestný epilátor? Jako každý, tak i já jsem poměrně snadná oběť reklamních kampaní a propagace obecně, zvláště, když mi slibují něco, co opravdu chci... Člověk prostě snáz uvěří krásné lži, než by hledal reálnou a ne tak pěknou pravdu. Nekupuji si sice známé zajíce v pytli jako: úžasný univerzální kráječ, který přeřízne i ocelovou trubku a pořád je dost ostrý na krájení chleba, ani jiné produkty teleshopů, novashopů a bůhvíčeho ještě. Ne, já jsem dala přednost osvědčené značce Philips. O co jde? Inu, přišlo mi příliš namáhavé se obden holit. Přišlo mi nákladné stále kupovat žiletky, pěnu apod. Zkusmo jsem si pinzetou vytrhla pár chloupků na nohou a usoudila, že to vydržím. Stroj je navíc rychlejší, tak to přeci nemůže ani stačit začít bolet a už neškube, že? Na trhu se touto dobou objevil od již zmiňované firmy přístroj, který sliboval snové bezbolestné epilování. Úplně jsem se pro něj nadchla. Samozřejmě jsem se informovala. Hlatala jsem dva týdny všechny dostupné informace a ty mne zcela přesvědčily, že vytrhávání chloupků na nohách s tímto stroječkem je ohromná legrace. Minulý týden jsem jej tedy za nemalý peníz zakoupila a hned po víkendu (byla jsem mimo... domov) jsem se natěšená rozhodla jej zkusit. Součástí toho objevu je chladící těleso, které jsem dle instrukcí zmrazila a nyní obřadně přinesla do pokoje. Přesně dle návodu jsem si omyla nohy, osušila a sestavila to malé lego (zmražené do ochranného obalu, ten přicvaknout k strojku, strojek připojit k adaptéru, adaptér do zástrčky). Trochu mne vyděsilo, když jsem strojek zapla na rychlost I. (pomoc, proč je to tak rychlé?), zkusila jsem II., ale to je asi hyperrychlost. Podle návodu se má I. používat na místa s více záhyby (vím přesně, která myslí, ale ta tomu vytrhávači ani neukážu) a II. na rovnější (= nohy). Zapla jsem II. a při pozorování toho zlověstného otáčení sbírala odvahu. Pak jsem se odhodlala a přiložila k noze. Aaaaau! V duchu jsem zaklela. Jelikož jsem vědecky uvažující člověk, řekla jsem si, že to možná chce chvíli aby začal působit ten ochlazovací mechanizmus. Vypla jsem strojek a jen kůži hladila tím chladítkem. Velmi příjemné :o). Požitek mi jen kazil fakt, že bych se měla odhodlat zapnout zase toho trapiče. Odhodlala jsem, zapla a se zatnutými zuby začalo mučení. (Tip pro vyslýchající tajných služeb kupte si zaručeně nebolící epilátor.) Jakž takž jsem skonstatovala, že na noze nejsou chloupky (byly tam, ale pro tuto chvíli jsem s nimi uzavřela pakt o neútočení). Stále jsem nechápala, kde je chyba. Nemá to přeci bolet? Po celé noze byly červené pupínky. Na to jsem ale byla dle návodu uchystána. Při první epilaci se může ojediněle objevit drobné podráždění pokožky. Nevím jak tvůrce návodu, ale já si drobné a ojedinělé představuji jinak. Ten samý proces, ale více odfláknutý jsem provedla na druhé noze a šla se štípajícíma opupínkovanýma nohama spát. Druhý den nejenže jsem neměla ty slibované hladké a sametové nohy, ale navíc jsem zjistila, že budu muset ten proces zopakovat, protože nezmizely zdaleka všechny chloupky (přitom jsem luxovala skoro hodinu a půl). S nostalgií jsem zavzpomínala na holení žiletkou, kdy byl do půl hodiny porost pryč. Pak jsem si vzpomněla na další slib epilátoru: Vaše chloupky budou po každém holení narůstat tenčí a tenčí. Nohy si na epilaci - 3 -

4 postupně zvyknou. a zatnula zuby. Dnes mám za sebou další trápení (tentokrát jen půl hodiny). Pupínky se opět dostavily, odvaha je opět tatam... Přemýšlím, jestli má ten chladič vůbec nějakou funkci, protože trhání bolí. Možná neznám jeho zaklínadlo? Každopádně jsem zase jednou naletěla jedné lákavé reklamě a ve své naivitě koupila VĚC července 2003, 10:25 Ráno? Den? K čemu? Ačkoli jsem včera vůbec nepila, nikde nebyla, doma seděla, probudila jsem se s kocovinou. Asi zase nějaké působení ústí červí díry, tunelu, či jak to nazvete... Každopádně si ten druhý konec včera dost užil. Taky bych si takhle užívala, kdybych věděla, že kocovinu bude mít někdo jiný, jakožto i organismus poničený. Jednoznačně ale touto podivnou situací došlo k prazvláštnímu nalazení mého organismu, psychiky i psychiatriky. Celkem probuzená jsem pozorovala pár minut budík, než mi došlo, že nejde. Naštěstí mám od jisté doby dva mobily a aritmetickým průměrem jejich zobrazovaného času dojdu k tomu reálnému. Má to své výhody, ale i patrné nevýhody. Pokud si vezmu jen jeden, ztrácím pojetí o reálném čase. Tak tedy jsem si vypočítala čas, kteráž to operace mne už probrala zcela a já si uvědomila, že jsem vzhůru. Ta myšlenka mne uvrhla ještě na pár minut do tranzu a kdž jsem se po půl hodině probrala, pořád jsem nevěděla co je za den. Po paměti, která už není z nejlepších, ale co byste chtěli od výprodejového zboží, jsem nahmátla peřinu, která se kupodivu nacházela na mém těle, a shrnula ji na bok, abych si usnadnila vymotání z postele. Postel, pokoj i dům spolu se světem se dal do pohybu a já byla jediným stacionárním bodem. Takhle jsem se náhle ocitla v koupelně a později i zpět v pokoji. Nemá smyslu rozebírat oblékání a obouvání. Vše jsem si zvládla obléci a obout kam patří a vyrazila z domu. Pak jsem vyrazila znovu, tentokrát s taškou. Pes, který pozoroval mé ranní počínání s pohledem hráče pokeru, si pomyslel cosi o nudnosti těch dvounohých bytostí, padl hlavou na packy a koukal do ztracena. Kupodivu se kocovina rohodla jít se mnou i do práce. Je fajn, nejít sama, ale tahle společnost byla na můj vkus příliš revoluční, ačkoli tichá. Tak jsem si sedla na sedadlo u okna a dělala, že ji neznám. Po půl hodině cestování se znuděně otočila a šla hledat lepší kamarádku. Nestýskalo se mi. Možná mi zamávala, ale já jsem se schválně dívala jinam. P.S. Vianovy povídky jsou opravdu pěkné. 1. září 2003, 16:00 Kterak jsem se seznámila... Jak již bylo řečeno, nejsem z těch nejbystřejších v mezilidských vztazích. Doslova jsem velmi ale velmi naivní. Stávám se často obětí situací, do kterých nevím, jak jsem se dostala. Bylo léto a všichni se párovali (nevím, proč je tato role přisuzována jaru, mně přijde, že všichni se zadávají v létě). Kamarádi (kdyby jich nebylo, jak by byl svět krásný ;o) ) se rozhodli, že přeci nemůžu být sama (spíš jsem jim překážela jako ocásek bez partnera) a rozhodli též, že mi někoho seženou. Už tohle mne mělo varovat. Ale jak říkám, jsem naivní a ve snaze být oblíbená v kolektivu se nechám snadno strhnout. Přišel den D. Po neustálém vychvalování jistého mladíka, který se, alespoň dle jeho popisu, podobá nějakému kříženci Adonise a všemocného Dia. Inteligencí pak předčí kdejakého mistra hlavolamů a šachů, vkus mu závidí přední návrháři a vůbec se jedná o inspirativní osobnost. S takto namasírovaným mozkem jsem nemohla být připravena na to, co mne - 4 -

5 čeká. Jednoho večera, ani nevím jaké bylo počasí, ale vzhledem k nadcházejícímu asi hodně legrační, jsme vyrazili na tolik avizovaný sraz do čajovny. Ačkoli čaj nepiji (když čaj, tak granulovaný!), udělala jsem výjimku a nechala svůj okruh přátel uvěřit, že jim věřím, že jdeme jen posedět a pokecat a že tam úplnou náhodou bude i ten polobůh. Čekal u tramvaje. Už zdálky jsem tušila, že bych měla pěkně rychle vymyslet, jak přežít večer. Mladík vzrůstu pomenšího, jen o fousínek vyšší než já (prostě prcek v normálním světě), vzhledu celkově tustového a taktéž rozumu. Celý večer mluvil hlavně o sobě, což jakožto žena nemohu ponechat bez povšimnutí :o). Když mne náhodou pustil ke slovu, dělo se tak v okamžicích kdy: se chtěl napít, se musel nadechnout, si odskočil na záchod. A přitom jsem se za celý večer vlastně nic o něm samotném nedozvěděla. Když tak o tom uvažuji, obdivuji jeho dar mluvit několik hodin bez přestávky o sobě a přitom nic neříct. Kromě několika věcí, na které, jak jsem pochopila, balil ženy. Dovolte abych se s vámi o jeho jistě nepřekonatelnou techniku podělila. Za prvé je nutné ženě zdůraznit, že jste chlap. Takže nějaká ta posilovna, případně zařazení v družstvu kolektivního sportu a případně znalost nějaké techniky boje neuškodí. Co na tom, že při prvním pohledu je jasné, že v posilovně oprašujete stroje, družstvu děláte maskota a svým bojovým uměním byste se zachránili jedině tak, že by se protivník uchcechtal k smrti. Dalším neocenitelným pomocníkem jsou různé technické hračky, které působí co nejsložitěji a nejobtížněji na ovládání. Žena přeci neumí ani nastavit mikrovlnku a tudíž ji oslní i zručnost při psaní SMS. Dále je důležité zdůraznit, že máte dům, auto, vlastní plachetnici, nebo alespoň počítač. Zvlášť důrazně stále opakujte, kolik vyděláváte a kolik utratíte. Ať ta baba ví, že si ji můžete dovolit! A když budete platit i za ni, tak jedině před jejím zrakem a pořádné dýžko. A nezapomeňte všechno přepočítávat do peněz. Pro snažší pochopení zásady, zde je příklad: Tak za tohle moje auto bys měla tak 13 šatů. Od Versace! nebo Dávej pozor na tu kytku, stála ****! No, to by stačilo. Jistě si již živě představujete, jaký nezapomenutelný večer jsem měla. Dozvěděla jsem se, že chodí do posilovny (naštěstí nechtěl abych mu zkoušela biceps), má dům kdesi na okraji Prahy, v práci se mu úžasně daří a mezi řádky jsem si přečetla: jestli se mnou budeš, tak si tě ohlídám, budeš pořád mimo centrum a pracovat budu jenom já, peníze ti stačí přeci ode mne. Když mne doprovázel na metro (kamarádi šli jinudy = necháme ty hrdličky o samotě ), už jsem přemýšlela jak se ho taktně zbavit. Nabízel mi totiž doprovod až domů. (Probůh, ještě aby věděl kde bydlím.) A pak přišel paradox se zpožděním. Rozpačitě jsme stáli a přijelo metro. Loučila jsem se, odmítla doprovod a on mi takřka vnutil vizitku s telefonem (asi nepochopil, že kdybych kontakt chtěla, vzala bych si ho). Oddechla jsem si až sama ve voze a úplně až doma. Vizitka se ztratila a já se za pár dní, když jsem kamarádce povídala, že mi moc nesedl, dozvěděla, že někdo říkal, že mu říkal, že ani já jsem se mu nelíbila. A teď mi řekněte, proč mi dával tu vizitku? Až někdo pochopí chlapské myšlení, bude na světě krásně :o). 13. září 2003, 17:00 Jaký jsem rybář? Dovolená byla skvělá. Sice mohla být lepší, ale někdy se prostě nevyvede všechno. První den rybaření přinesl slušný úlovek 8 cejnů. Což ale dle dědy není ryba, protože není těžké ho vytáhnout. No, alespoň jsem se naučila nahazovat aniž há

6 ček skončí ve křoví... Další rybářský den byl čtvrtek. Nejprve mne probudil ráno v půl sedmé, což můj žaludek vzal jako záminku k životu na houpačce, a tak jsem ho většinu cest od jednoho místa k druhému přesvědčovala, že nahoře není nic ke koukání. Po projetí dvou míst jsme nakonec zakotvili na třetím a v deset konečně nahodili pruty. Hladina vody byla povážlivě nízká a šance na pěkné počasí taktéž. Cestou nám dokonce pršelo. Jen jsme zaparkovali, déšť ustal a dokonce na chvíli vysvitlo sluníčko. A to vše byla předzvěst úspěšného dne. Z jedné strany seděli tři mladíci z Tábora, od minulého dne. Sebou měli dvě auta a přívěs plný všeho možného. Snad tam měli i postele... A to jejich vybavení! Různá zvuková znamení, že bere ryba, krásné pruty (nové) a devět bas piva. Podívali se na mne pohledem: Nějaká ženská si zase myslí, že něco zvládne. A nevěřili svým očím, když jsem pět minut po nahození tahala kapra. Prevít se ale utrhl. Další zabral jim a když ho vytáhli, měřili ho patřičně všem na očích. Z druhé strany seděl nějaký starousedlík, od brzkého rána, a ten se zase rozhodl, že ukáže jak se rybaří dědovi. A nevěřil, když děda vytáhl chvíli po Táborských kapra jak hrom :o). Pak se podařilo vytáhnout kapra i mě a pak zase těm mladíkům odvedle (samozřejmě po nutném posilnění pivem). A pak přišel ten památný okamžik, který si zaslouží zapsat do historie zlatě lemovaným šarlatovým písmem. Zabral mi kapr. Kapr s velkým K. Nejdřív jsem myslela, že je to nějaký menší, ale když děda vatáhl v podběráku bezmála šestikilový kolos, nevěřila jsem pro změnu já. Míra: 58 cm, váha: 5,6 kg, kapřice plná jiker. Udělali jsme pár vtípků: tak ještě jednoho a jedeme domů a pak to zabalili ve dvě odpoledne s třemi pořádnými kapry. Skóre tedy bylo 3:0 pro lidi. Nutno dodat, že se nekonala žádná nehoda typu za háček chycených kalhot, případně zaseknutí do ruky, kousnutí apod. Jen při skládání podběráku, když jsem konečně přišla na mechanismus, tak mne onen mechanismus skřípl bolestivě bříško palce, do krve. Nevěřím na desinfekci bahnem a ránu jsem si vymyla vodou na pití (naštěstí nebyla slazená ani bublinková ;o) ). Po příjezdu domů mi babi chtěla polít ránu nějakým tím desinfekčním sajrajtem, ale já ji ubyla argumenty. Když se tam ta infekce nedostala doteď, je zbytečné proti ní bojovat. Vcelku se jednalo o rybářsky úspěšnou dovolenou. A fotky dodám až budou... Jestli budou... A když nebudou, my budem... Ale možná budou až my nebudem... No, něco každápádně bude :o). 11. října 2003, 17:27 Má oblíbená úchylka Ano, i takový bezúhoný, slušně se vyjadřující a dle bontonu se chovající tvor jako já má své mouchy. A protože teď plním bobříka upřímnosti, musím s pravdou ven :o). Miluji obchody s nábytkem. Nejraději dřevěným. Jakmile se v mé blízkosti nějaký vyskytuje, začnu mentálně slintat a upravovat celý plán dne tak, abych se do něj mohla podívat. A když se tam už procházím jsem v sedmém nebi. Na každý pěkný kousek si šmátnu, neostýchám se vyzkoušet jeho rozkladatelnost (samozřejmě bez šroubováku a kladiva). Sedám si na pohovky, postele, - 6 -

7 židle, křesla, v oddělení koberců i na role koberců. Znalecky zkouším kvalitu (alespoň si to myslím) a personál se na mne dívá s nadějí, že si hodlám zařizovat nejméně pět bytů a navrch víkendové sídlo. Pomalu, ale jistě, se ze mne stává expert na sortiment nábytkářů, ale má děravá paměť mne tohoto osudu zatím vždy ušetřila a bohužel mi nedovolí čelit otázkám typu: Kde mají nejlevnější židle? Nekoukám na cedulky (možná to se prodávajícím na mém obhlížení líbí nejvíce). Po určité době, většinou když dojdu na konec obchodu, jsem nucena mé oblíbené místo opustit. Personál je zjevně rozčarovaný, že s prázdnou. Je mi líto, že je klamu, ale co se dá dělat. Nemám pět bytů a tím méně víkendové sídlo. Ale mám ráda bloumání po obchodě, osahávání nábytku, zkoušení, čichání vůně dřeva, října 2003, 10:00 Poděkování bez udání důvodu Ne, opravdu netuším jestli nemám nějaký důvod, ale prostě cítím, že bych měla. Takže tady to máte, poděkování : o). Užijte si ho jako já. Chtěla bych poděkovat mamince, že se rozhodla mne neutopit, dědečkovi, že se nakonec umoudřil a z toho stromu mne sundal, sestře, že jsem pro ni byla vzorem a oblíbeným terčem svalování lumpáren, což mne zocelilo. Děkuji svým bývalým, že věděli, kdy je konec a děkuji své drahé polovičce, že mi tvrdí, že je to napořád a navždy. Děkuji všem, kdož mne nemají rádi, protože mi ukazují jaká bych mohla být, ale i těm, kdo mne rádi mají, protože mi ukazují jaká být chci. Ale můj největší dík tady patří těm, kdož mě čtou. Vám všem. Děkuji, že tu mohu být s vámi a neotravovat tak své okolí :o). MÁM VÁS VŠECHNY RÁDA! (No, některé víc :o).) 25. prosince 2003, 0:30 Tak, tohle stačí jednou za rok... Co jen k tomu dodat? Příliš mnoho lidí a příliš málo tvrdého alkoholu... 13:30 Příjezd na místo rodinné sešlosti. Příliš mnoho lidí na centimetr čtvereční. Příliš málo židlí, příliš mnoho hlasů, příliš málo klidu. Záchod to jistí... 13:45 Po utvrzení se, že ode mne se celkem nic neočekává, a to ani schopnost alespoň uspokojivě položit ubrus na stůl, se rozhoduji k odvážnému mlčení. 13:46 Měla jsem mlčet... 14:00 Začíná chystání jídla. Stále příliš mnoho lidí, příliš málo místa a židlí, příliš mnoho hlasů. Záchod je jediné místo, kde lze nalézt soukromí. Zatím... 14:07 Chápu, proč jsme národ alkoholiků, ale nechápu, že vyjdeme s tak málo psychiatrickými léčebnami. 14:08 Marně hledám alkohol. Potkávám stále častěji dědu a strejdu pátrající na stejných místech. 14:15 Vánoční pohoda se rozloučila hned ve dveřích. Zabít příbuzné jistě není hřích... 14:30 Kolik rumových špiček dá dohromady panáka? 14:45 Vánoce dosahují vrcholu. Vzhledem k slavení nadvakrát (jednou u babičky a dědy a podruhé v užším kruhu) se rozdávání dárků děje jako blesk z čistého nebe. Ozývá se zvonek a babička už se vrhá na dárky. Opravdu nás to zaskakuje v okamžiku hovoru a nalévání panáků (asi budu plakat). 16:45 Tak, dárky rozdány. Jako obvykle to nějak nevychází

8 16:50 Došly zbytky cukroví se stopami alkoholu. Hledám Okenu... 17:00 Konečně odchod. Dále již byl poměrně klid. Stres se s námi přesunul v omezené míře. Já a skorošvagr jsme se ulili z honičky kolem kaprů a zcela zasvěceně zkomentovali pohádku. Ač jsme byli dohodnuti na výměně až bude čas smažit, nějak nás vyřadily z plánu a nic nebylo. Kapr byl výborný, salát taktéž, pohádka ušla, za dárky děkuji, mám na rok na klid nárok... Někdy lituji, že nejsem chlap. Z pohledu muže jsou Vánoce časem jídla, pití, polehávání a koukání na televizi. Samozřejmě, občas se snažíte pomoci. Většinou býváte odmítnuti. Oprava, vždycky lituji :o). 26. ledna 2004, 9:00 Mé úplně zcela nejoblíbenější místo Káždý z nás se minimálně jednou (ruku na srdce, drazí učitelé, vždyť vy snad ani nová témata nevymýšlíte) setkal v hodině slohu s klasikou mezi tématy: Mé oblíbené místo, případně i specifikováno blíže na oblíbené místo v bytě, městě, na Zemi, planetě... Většina spolužáků při vidině snadně získané dobré známky podbízela se učiteli filozofováním nad útulností a inspirativností čítárny v knihovně, památníku čekoholi, případně katedrály. Někdo odvážně uznal svou sebestřednost popisem vlastního pokoje či jiné části domu. Pár odvážlivců (dobře, byl jen jeden :o) ) se rozbásnilo nad krásami koupelny. Ale pravda nezazněla ani jednou. Cože je tím oblíbeným místem každého z nás? Místem svobody slova i projevu, absolutního soukromí a očistou duše i těla? Kde můžete své starosti spláchnout, a to doslova? Správně, moudří již tuší a důvtipní ví. Je to záchod. Tato tak často podceňovaná místnůstka, která je utlačována rozlehlými pokoji, ložnicemi a koupelnou, která skromně čeká a ví. Ví, že bez ní bychom nebyli civilizovaní. Alespoň ne na té úrovni jako dnes. A přiznám se, a jsem na to pyšná, záchod je pro mne věčnou inspirací. Hned za MHD a dobou těsně před usnutím, mne napadají nejlepší věci právě na něm. Bohužel, stejně tak jako v ostatních dvou zmiňovaných situacích, není ani na záchodě dostupný záznamový prostředek. Kolik dobrých nápadů tak končí v propadlišti dějin, doslova v ******. Ale záchod nadále zůstává místem nejoblíbenějším. Ač na to často zapomínáme, trávíme na něm podstatnou část svého života a zbavuje nás napětí a stresu. Uvolňuje škodlivé vlivy a pak stačí jen spláchnout a použít osvěžovač vzduchu. Který psychoterapeut je levnější? :o) 2. října 2003, 10:00 Až umřu Až umřu a budu mrtvá, přeji si být zpopelněna. Nechci se za pár let vrátit v jiném těle a jít sama sebe pozorovat do nějakého muzea, kde vystaví mou mumii, protože je překvapivě zachovalá. Nechci být uložena v urničce, protože je to zbytečný přepych, schovávat si takový krám k ničemu. Chci kus země, na něm strom a pod tím stromem být rozprášená. Můj oblíbený filozof Fulgum napsal o člověku, který nechal na místě svého hrobu postavit lavičku. Ale já chci něco více živého. Třeba za pár staletí ten strom bude jediná překážka v postavení dálnice. A tak - 8 -

9 kvůli tomu mému stoletému stromu budou muset změnit plány. 28. září 2003, 17:00 Sláva černobílým filmům! Možná mne budete mít za zpozdilou, ale já ty staré, zaprášené a zaostalé filmy miluji. Naprosto mne uchvacuje svět pozlátka první republiky, přála bych si strávit alespoň pár dní ve společnosti dokonalých džentlemanů, kterým přijde jako vrchol večera, když mi mohou políbit ruku a ve vší počestnosti mne doprovodit přes půl města domů. Nevím čím to je, ale ty moderní i romantické filmy už nemají to kouzlo, patinu konzervatismu a šarmantní představitele, kteří dostanou ženu do kolen jen jedinou větou a rozhodně je ani nenapadne toho zneužít (no, možná o tom přemýšlí, ale v těchto filmech znamená zneužít totéž jako někoho brutálně zbít). Víte, asi jsem se narodila příliš pozdě, do špatné doby... Ale kdoví, třeba se za pár let budou naši potomci dívat na dnešní barevné romantické filmy a říkat si jak to bylo krásné. Ale my jim budeme říkat, že takové to bylo jen ve filmu. Takže mi nezbývá, než se smířit s dneškem a jen se při filmech pro pamětníky zasnít jaké by to bylo, kdyby