SEDM SLUNCÍ NA SNĚHU

Transkript

1 1

2 2

3 R. Teldy Naim SEDM SLUNCÍ NA SNĚHU 1962 STÁTNÍ NAKLADATELSTVÍ DĚTSKÉ KNIHY Praha 3

4 Éditions Bourrelier, Paris 1954 Translation Anna Kučerová 1962 Illustrations Karel Teissig

5 ČÁST PRVNÍ EDMONTON VE STÁTĚ ALBERTA Před Nejvyšším soudem V kterém místě přesně jste našel Patrika Verchèrese? Na březích řeky Hortonu, u hranic Pusté země, přibližně asi tři sta kilometrů od Paulatuku. Dne? Dne 3. prosince minulého roku v hluboké polární noci. Nalezli ho vlastně psi ze spřežení mých saní. V jakém byl stavu? V bezvědomí a vysílený, takřka umírající. Zasedací síň Nejvyššího soudu v Edmontonu byla při přelíčení zaplněna do posledního místa. Seděl tam také asi patnáctiletý chlapec, který měl na sobě příliš malé šaty na svou postavu, a ke všemu ještě spravované na loktech i na kolenou. Sledoval výslech napjatě se zbledlým obličejem a se zaťatými pěstmi. Chlapec se jmenoval Lucien Brévanne. Před soudem se právě konalo líčení nad jeho bratrem Thierrym, a to za jeho nepřítomnosti. Thierry už před rokem záhadným způsobem zmizel a byl obviněn z pokusu vraždy. Prokurátor, zástupce královské koruny, vyslýchal v této chvíli Danna O Bradyho, poručíka královské kanadské jízdní policie. Podle vší pravděpodobnosti nevyjde v tomto výslechu najevo nic nového, co by už celá Kanada nevěděla. Prokurátorův přísný a strojený vzhled kontrastoval se svědkovou dobráckou a upřímnou jistotou. Vedle ostře modelované tváře prvního muže vynikal tím více veselý obličej druhého. Jejich rozhovor nejiskřil vtipem ani nápady. Byl jste sám? Ne, byl jsem na obhlídce s četařem Tomášem Grantem. Odkud jste vyjeli a kam jste měli namířeno? 5

6 Vyjeli jsme právě před čtyřmi dny z Paulatuku a měli jsme vyhledat Eskymáka, který se dopustil vraždy. Oznámili nám, že byl viděn někde na jihu Slunce, krásné podzimní slunce, pronikalo do velkého sálu vysokými okny a ozařovalo bílé vlasy nejvyššího soudce a presidenta soudu i obličeje ostatních úředníků. Okny bylo vidět velkolepé obrysy paláce hlavní pošty, přední ukázky moderní výstavby města Edmontonu ve státě Alberta v Kanadě, i množství rododendronů, kterými hýřily městské parky. Ačkoli to byla vyhlídka tak krásně sladěná, patnáctiletý chlapec jí nevěnoval nejmenší pozornost. Upřeným a starostlivým pohledem se díval na prokurátora a spustil ho z očí, jen aby se zadíval na členy poroty. Ti seděli vedle sebe na pravé straně ve stínu a jejich neproniknutelné obličeje vypadaly ještě záhadněji v pološeru, v němž byly ponořeny. Soudíte, že slabost a vyčerpání, v jakém jste nalezli Patrika Verchèrese, byly jen následkem hladu a zimy, anebo si myslíte, že mohl mít i jiné příčiny, například přepadení Vznáším námitky proti této otázce, Vaše Důstojnosti! *) To vstal a promluvil Percy Carson, obhájce obžalovaného. Tenhle Percy Carson se mi začíná líbit, pomyslil si patnáctiletý chlapec Lucien Brévanne a přívětivě se na něho podíval. Advokát vypadal sympaticky, ale zřejmě se o celou věc vůbec nezajímal. Obhajoba nepřítomného Thierryho Brévanna mu byla přidělena úředně, a proto ho k horlivosti jistě nenabádala žádná vyhlídka na velkou odměnu. Vždyť rodina Brévannova měla jediné bohatství: záruční listinu na pozemek, kterou svým rodičům poslal Thierry. Později uvidíme, že byla důležitá a představovala cenný důkaz, avšak jinak asi neměla žádnou cenu. Ale přes všechny tyto okolnosti se advokát bránil jako ďábel. Otázka se pokouší vykládat svědkovy údaje a snaží se mu vsugerovat nesprávné závěry! prohlásil Carson. *) Podle anglického soudního řádu má obhajoba i žaloba ve všech trestních řízeních právo odmítnout určité otázky dávané svědkům. (Pozn. aut.) 6

7 7

8 Námitka se přijímá, rozhodl soudce, přejděte k další otázce! Chlapec se otočil, jak se někdo dotkl jeho lokte, a se zájmem se naklonil k svému sousedovi. Co je, Bobe? zeptal se ho tiše. Teď už zbývá jen výslech Verchèrese, Luciene, odpověděl mu člověk, kterému chlapec říkal Bob. Rozsudek bude asi vynesen ještě dnes večer. Je to dobře anebo špatně? ptal se Lucien. Přirozeně dobře, zašeptal optimisticky jeho soused, nikdy není dobré, když se ty výslechy a odpovědi dlouho protahují. Porota pak ztratí trpělivost a je špatně naložená. Lucien Brévanne se na přítele trochu nuceně usmál, a to zároveň vděčně i s dojetím. Nedal se podvést. Věděl velmi dobře, že Bob Farley to říká jen proto, aby ho povzbudil. Ale i tak mu byl vděčný. Ne, Lucien Brévanne si o osudu svého bratra Thierryho nedělal žádné iluze. I on sám prošel tvrdou školou a nedíval se na život s přílišným optimismem. Právě včera žádal Percyho Carsona, aby mohl vypovídat před soudem jako svědek v bratrův prospěch. I když se vyskytly značné nesnáze, Lucienovi se podařilo prosadit svou vůli. Nebylo mu však ještě šestnáct let, a tak se to musilo trochu upravit, a pak byl bratrem obžalovaného, takže jeho svědectví bylo vlastně zásadně nehodnověrné. Chlapec si okamžitě uvědomil, že jeho vášnivé prohlášení nemá pro obhajobu žádný význam. Jeho nadšenou výpověď mu vnukala jedině bratrská láska. A nevěděl pranic o skutečných faktech. Nemám už pro svědka žádnou další otázku. Prokurátor se posadil a nyní opět advokát obžalovaného začal s křížovým výslechem poručíka O Bradyho podle zvyklostí a řádu platného ve Velké Británii a v jejích dominiích. Lucien Brévanne se díval zasněnýma očima na energický profil policejního důstojníka, ale slyšel jeho odpovědi jen jako vzdálené a zmatené šumění. Byl jako zmámen drtivým osudem a myšlenky mu bloudily daleko a daleko až na samém začátku této tragické příhody. 8

9 Nenadálá příhoda Začalo to ve Francii hned po osvobození. Jako mnoho jiných Francouzů i Brévannovi se v té době rozhodli, že se vystěhují. Mylně si představovali, že utečou před peklem války, opustí-li nejistou půdu Evropy, protože, jak říká Shannon Garst, tráva za vaším plotem vám vždycky připadá mnohem lepší než ta vaše. Brévannovi se usadili v Kanadě, v okolí Montrealu, protože uvěřili podivuhodným slibům a skvělým popisům. Jejich nadšení netrvalo dlouho a brzy litovali, že nezůstali v rodné vlasti, ač dříve tvrdili, že to je život nejistý a omezený. Vystřízlivěli ze svého optimismu a poznali i nezaměstnanost. Práce byla jen sezónní a výdělek náhodný, nedostatečný. Otec pomáhal při stavbě jarmarečních bud, matka se dřela s praním prádla v místní prádelně. Jestliže Thierry, starší syn, pracoval náhodou jako výpomocná síla v dřevařské ohradě, mohli si být jisti, že jeho sestra Solange, která byla vzata na inventuru do obchodu, bude zase propuštěna. Proto v den, kdy Thierry oznámil, že podepsal smlouvu s jakýmsi Patrikem Verchèresem, celá rodina jásala radostí. Thierry se seznámil se svým společníkem z inzerátu ve velkých montrealských novinách. Thierry byl povoláním důlní inženýr a až dosud se marně snažil opatřit si místo přiměřené svému vzdělání. Proto mu setkání s Patrikem Verchèresem připadalo jako zásah štěstěny. Tento francouzský Kanaďan žil už dlouho v Edmontonu ve státě Alberta a nashromáždil značné jmění obchodem s kožešinami. Podle toho, co vypravoval, toužil prožít opravdová dobrodružství. Daleký sever, který znal velmi dobře, ho už několik let silně přitahoval. Dobrodruhy a hazardéry z Nového světa, kteří se hnali za štěstím, nevzrušovalo už zlato jako v dobách zlaté horečky, ani nafta jako za časů prvních objevů nyní to byl uran. A uran, či abychom se vyjádřili přesněji, uranová ruda, z níž se uran dobývá, to byl kouzelný sen pro všechny dobrodruhy obou amerických pevnin. Bylo jisté, že uran nedává možnost tolik zbohatnout jako zlato z Klondike v dobách zlaté horečky nebo nafta z Venezuely. Vláda si vyhradila 9

10 těžbu ve vlastní režii, odvolávajíc se na zájem národní obrany. Avšak procenta z těžby, která stát přiznával každému objeviteli nových ložisek, zajišťovala nálezci víc než průměrnou životní úroveň. Patrik Verchères se rozhodl prozkoumat kraj v okolí Velkého Medvědího jezera, o němž bylo známo, že se tam vyskytují naleziště různých kovů. Chtěl proto zorganizovat výzkumnou výpravu na svůj náklad. Bylo pro něho důležité zajistit si spolupráci jednoho nebo dvou odborníků, kteří by byli s to přesně odhadnout naleziště uranové rudy. Věděl, že ve státě Alberta státě novém a trochu primitivním nenajde odborníka, jakého by potřeboval, a proto si zajel do Montrealu. Rozhodoval se asi mezi desíti kandidáty, kteří se mu nabízeli, a nakonec si zvolil Thierryho Brévanna pro jeho technické znalosti, fyzickou zdatnost i otevřenou a poctivou tvář. Thierry tedy podepsal s mužem z Edmontonu smlouvu, že je najat jako technický odborník na výpravu pořádanou na útraty Patrika Verchèrese, a to s podmínkou, že případný zisk bude rozdělen mezi zúčastněné osoby. Podmínky tedy byly značně výhodné. Odjezd nejstaršího syna velmi dojímal rodinu Brévannových. Thierry měl odjet nejprve do Edmontonu a tam se připojit k Verchèresovi, který výpravu připravoval. Lucien byl v nitru podivně zklamán, když naposledy objímal svého velkého bratra, nejmilovanějšího člověka z celé rodiny; šel ho vyprovodit na nádraží v Montrealu ke kanadskému Pacifiku a nemohl skrýt vnitřní nepokoj. No tak, chlapče! Proč by sis dělal starosti? Tentokrát to držím za správný konec! Vydělám peníze pro nás pro všechny! Otec skončí s tou nádenickou prací, maminka si nebude kazit zdraví namáhavým prádlem! Nesmíš se tvářit tak smutně, musíš z toho mít radost! Thierry silně hladil tváře mladšího bratra. Tak vidíš, vidíš! Už ti pěkně zčervenaly tváře a hezky se usměj! Chci na tobě jenom to, aby ses ve škole dobře učil a otci i mamince pomáhal, jak budeš moci To se stalo už před dvěma lety. A zatím 10

11 Vražedný pokus na Dalekém severu Vtom se Lucien Brévanne náhle přenesl do přítomnosti, do sálu Nejvyššího soudu v Edmontonu, a to když uslyšel zvučný tón advokátova hlasu: Když jste odjeli, byli jste jen vy dva samotni, Thierry Brévanne a vy? Ne, byl s námi ještě geolog Fred Sandborn. Ale ten onemocněl, dříve než jsme se dostali do Fort Normanu, a musil přerušit cestu. Patrik Verchères seděl na lavici svědků a Percy Carson ho podroboval křížovému výslechu. Prokurátor už se slyšením skončil, ale Lucien Brévanne byl tak zabrán do úzkostlivých myšlenek, že to ani nezpozoroval. Ostatně v Lucienových představách celý proces, který se rozvíjel před porotou, byl jen opakováním a potvrzením toho, co bylo už projednáváno před koronerem, soudcem v první stolici. V anglických zemích je to první úřad, když se jedná o zločin vraždy. Proto Lucienova pozornost byla neustále rozptylována. Patrik Verchères, malý, zavalitý člověk, měl obličej ošlehán větrem a sněhem z Dalekého severu. Cítili jste, že v jeho houževnatém těle se skrývá nezdolná síla svalů a za jeho zkoseným čelem že se tají nezkrotná energie a ocelová vůle. Byl krátkozraký a nosil brýle, za kterými jeho pronikavý pohled mizel. Jeho odpovědi byly jasné a řízné. Víte docela jistě, že Fred Sandborn odjel na jih? Nemohl jet za vámi? A nemohl na vás zaútočit on? Vznáším námitky, Vaše Důstojnosti! Státní zástupce vstal a pomstychtivě ukázal prstem na Carsona. Je to otázka záměrná a směřuje k údajům, které svědek nemůže znát. Slyšeli jsme už svědectví Freda Sandborna z předešlého šetření před okresním soudem. Prohlašujeme, že tu jest nesporná snaha obhajoby uvrhnout podezření na bezúhonného a zatím už mrtvého svědka! Námitka se přijímá, prohlásil soudce. Přejděte k další otázce! Co se mne týče, nevím o žádné závadě, která by vás mohla uspokojit, odpověděl klidně Patrik Verchères, obraceje se k Percymu 11

12 Carsonovi. Proč by na mne Sandborn zaútočil? Kdyby to udělal proto, aby si přivlastnil pozemek, pak by v přihlašovací kanceláři v Port Radiu přihlásil svůj díl on, a nikoli Thierry Brévanne! Nedá se nic dělat, pomyslil si Lucien Brévanne. Ať se na ten problém jde z kterékoli stránky, vždycky vyjdou stejné závěry. Všechna svědectví spolu souhlasí. A to nejen svědectví oběti, to jest Patrika Verchèrese. Právě takové to je s výpovědí poručíka Danna O Bradyho, četaře Tomáše Granta, úředníka v Port Radiu, ve Fort Normanu, v Good Hope, ošetřovatelky z Paulatuku, která pečovala o Patrika Verchèrese, Indiána Modopéného z kmene Psích boků, jenž ho první obvázal zkrátka všichni. Ba i kdyby zde byli členové rodiny Brévannovy, musili by podle spravedlnosti svědčit proti nepřítomnému, protože od něho dostali poštou potvrzení o tom, že přihlásil pozemek na úřadě v Port Radiu Percy Carson přecházel sem a tam po soudní síni; nyní se zastavil před svědkem a zjevně se vytasil s posledními trumfy: Před chvílí jste prohlásil panu prokurátorovi, že vy i Thierry Brévanne jste postupovali vzhůru po řece Mackenzie, zastavili jste se ve Fort Normanu a v Good Hope a začátkem léta jste se usadili na severním břehu Velkého Otročího jezera. Říkáte, že jste probádali všechny úseky v kraji, které dosud nebyly zkoumány dřívějšími výzkumníky. Při jedné takové výpravě, jak jste říkal, objevili jste neobyčejně bohatou žílu smolince, v němž Thierry Brévanne zjistil uranovou rudu, a to v neobvykle velkém množství. A přesně od toho okamžiku, jak jste dodal, váš společník se ve svém chování úplně změnil? Ano. Thierry Brévanne se stal najednou prchlivým a potměšilým, jako kdyby přemýšlel o nějaké špatnosti Dobře. Až do té chvíle zřejmě vůbec takový nebýval? Naprosto ne! Když jsem ho najal, či abych se vyjádřil přesněji, když jsem ho zasvětil do svých záležitostí, udělala na mne největší dojem právě otevřená povaha toho mladíka. To byl vlastně hlavní důvod, proč jsem mu nabídl smlouvu, která pro něho byla jistě velmi výhodná! Nepřekvapil vás u něho ten náhlý obrat? Soudíte, že to je pouze 12

13 otázka peněz? Nemyslíte, že Brévanne mohl náhle zešílet, snad vlivem drsného počasí a únavy z namáhavé cesty? Vždyť byl v těchto končinách poprvé! Vznáším námitky, Vaše Důstojnosti! Prokurátor znovu vyskočil jako vymrštěn perem. Otázka nemá nic společného se zločinem, o který zde běží. Souvisí jedině se svědkovými vědomostmi. Vaše Důstojnosti, ozval se obhájce, právě naopak, otázka úzce souvisí s předmětem našeho líčení. V okamžiku, kdy došlo k přepadení, byl svědek úplně sám s obžalovaným. Kdo jiný by nám mohl objasnit všechny průvodní okolnosti než on, který byl podle svých slov obětí? Námitka se zamítá, rozhodl soudce. Pane Verchèresi, odpovězte na onu otázku. Konečně je docela možné, řekl svědek, že Brévanne se po našem objevu náhle zbláznil. Avšak v každém případě jeho bláznovství musilo být jen dočasné. Jak jinak bychom si mohli vysvětlit, že když se pokusil mě zabít a zanechal mě tam ležet jako mrtvého, byl potom natolik při smyslech, že odjel do Port Radia a přihlásil pozemek s uranovou rudou, který jsme objevili oba, jen na své jméno a dal o tom poslat potvrzení rodině? Lucien Brévanne sklonil hlavu. Ten důvod nepotřeboval výkladu. Věděl dobře, že jeho rodina dostala potvrzení, o němž se mluvilo; sám je viděl, než odjel z Montrealu. Podíval se stranou a setkal se s pohledem Boba Farleyho, který mu přátelsky poklepal na ruku, jako kdyby mu chtěl říci: Nic si z toho nedělej, všechno dobře dopadne! Percyho Carsona patrně nic nezdeptalo, a tak pokračoval dál: Řekl jste prokurátorovi, že když jste s Thierrym Brévannem objevili naleziště uranové rudy, odebrali jste se na svou základnu, na Severní břeh Velkého Medvědího jezera. Vstoupili jste tam do člunu, abyste jezero přepluli a mohli jít společně přihlásit své nároky na pozemek, i jeho polohu v kanceláři v Port Radiu, jak je tam v té zemi zvykem, abyste si pojistili svá práva. Jak to, že jste si zvolili tuto cestu, a to zvláště vy, člověk tak dobře obeznámený s těmito seve- 13

14 rozápadními kraji? Vy jste přece musil odhadnout lépe než kdo jiný, jaká vám hrozí nebezpečí! Po zemi se dá cestovat jen v zimě, kdy je půda zamrzlá. V létě se v tamních močálovitých končinách může postupovat jen velmi zvolna a prakticky zbývá jen plavba napříč jezerem. To je jediná cesta. A proč jste si tedy zvolil pro výpravu letní období? Protože vrty a správná geologická zkoumání jsou v zimě na zmrzlé půdě velmi pochybné. Jakmile jsme pozemek objevili a to pozemek s takovým bohatstvím uranové rudy, že si to ani nikdo nedovede představit musili jsme se dostat do Port Radia co nejkratší cestou. Proto jsme se plavili přes jezero. A bouře vás přepadla ihned? Ne, až druhý den. Předtím na ni nic neukazovalo. Nezapomínejte, že Velké Medvědí jezero je rozlehlé jako moře a vzedmuté vlny tam jsou právě tak strašlivé jako na oceánu. Thierry Brévanne vás napadl okamžitě? Ano, skoro okamžitě. Zápasili jsme takřka celou hodinu s rozpoutanými živly, abychom s člunem neztroskotali, a snažili jsme se přiblížit ke břehu. Brévanna jsem si nevšímal, byl jsem příliš zaměstnán; chránil jsem náklad, protože hrozilo nebezpečí, že každou minutu spadne do vody. Najednou zčistajasna Brévanne, který držel v ruce hák na přistávání, ke mně přiskočil a uhodil mě do hlavy, takže jsem padl přes palubu. Mám po té ráně jizvu, jak můžete konstatovat! V síni zavládlo naprosté a skličující ticho. Mohlo se říci, že všichni lidé tam takřka zadrželi dech. Patrik Verchères sklonil hlavu, rozhrnul vlasy a ukázal porotcům i ostatním přítomným červenou jizvu na kůži. Lucien Brévanne sevřel pěsti i čelisti. Ačkoli celou historii dobře znal, tohle vypravování ho vždycky rozčilovalo. To všechno jste už vypravoval prokurátorovi, prohlásil Percy Carson, protože si přál zmenšit neblahý dojem svědkových slov na porotu. Je zbytečné, abyste se o tom dál šířil. Kdy a jak jste se zase vzkřísil? Ani sám dobře nevím. Patrně jsem byl dost dlouho ve mdlobách. Rozhodně tak dlouho, až to Brévanna přesvědčilo, že jsem se utopil 14

15 a že se mne tedy zbavil. Když jsem znovu přišel k sobě a vynořil jsem se z vody Advokát ho přerušil: Jak si vysvětlujete, že jste se vynořil z vody, když rána byla tak silná, až jste po ní omdlel? Mohu si to vysvětlit jen neobyčejným štěstím. Jinak bych zde nebyl, nemohl bych vám to vypravovat a vy byste se nikdy nedověděli o této příhodě. Jsem výtečný plavec, má fyzická zdatnost je takřka příslovečná a na Dalekém severu se vyznám jaksepatří Přidušený smích přinutil Luciena Brévanna, aby se otočil. Bob Farley nemohl udržet na uzdě svou veselost. Lucien byl už od začátku výslechu Patrika Verchèrese v takovém úzkostném duševním stavu, že hned nepochopil, proč se Bob směje. Potom si náhle na něco vzpomněl a také se musil trochu usmát. Příslovečná fyzická zdatnost Patrika Verchèrese vyvolala veselost Boba Farleyho z důvodů, jež neměly nic společného s probíhajícím procesem. Tyto důvody poznáme později. Avšak nervové napětí Luciena Brévanna trochu povolilo. připojte k tomu ještě silný instinkt sebezáchovy, pokračoval Patrik Verchères. Ale jedno je jisté: Když jsem se konečně dostal nad vodu a mohl jsem vydechnout, Brévanne i náš člun byly tytam. Bouře zuřila se vší zběsilostí. Nějakým nadlidským úsilím se mně podařilo doplout k břehu, ani nevím jak. Tam jsem zůstal hluboce vyčerpán ležet. Silně jsem krvácel a znovu jsem omdlel. To všechno už známe. Modopéné, Indián z kmene Psích boků, nám zde včera vypravoval, jak vás našel a jak o vás pečoval. Můžete nám říci, jak dlouho jste zůstal v jeho chatrči? O tom mám jen matnou představu. Ale jistě několik týdnů. Na celé to období si vzpomínám jen nejasně. Vím, že jsem ležel v indiánské chatrči celé dlouhé dny a byl jsem většinou v bezvědomí. Modopéné se o mne staral podle svých zvyků léčil mě odvary z bylin i zaříkáváním. A přece jen jsem se uzdravil. Když jsem zase mohl chodit, byla znovu zima a všude spousty sněhu. Indián nám říkal, že vám prodal dva psy. Jak jste mu mohl zaplatit? Brévanne mě sice hodil do vody, ale musím říci, že mě předtím 15

16 neokradl. Dostal jsem se na břeh s plnou tobolkou, kterou jsem měl v kapse nepromokavého obleku. Vydal jste se na cestu okamžitě? A kterým směrem? Ne. Nejprve jsem se snažil nalézt naše trvalé tábořiště. Věděl jsem, že jsme tam zanechali výzbroj i zásoby, což by byla ohromná výpomoc na celou zimu. A našel jste to tábořiště? Nenašel. Neměl jsem ani mapu, ani kompas. Po nějaké době jsem si uvědomil, že ztrácím drahocenné týdny, a proto jsem se rozhodl vypravit se na východ. Doufal jsem, že se dostanu do Port Radia. Tušil jsem, že mě tam Brévanne předešel. Proč jste se nevydal přes jezero? To nebylo možné. Bylo to v zimě, ale led byl ještě příliš slabý. Ostatně, neměl jsem už saně. Jediná možnost byla projít celou tu vzdálenost pěšky na sněžnicích. Zásoby i sněžnice mi opatřil Modopéné a měli to nést na zádech oba psi. Byl to nebezpečný podnik, ale nemohl jsem si vybírat. Proč vás Indián nedoprovázel? Musím vám připomínat, že Indiáni nikdy nepřekročí hranice Pusté země? Je to výhradní loviště Eskymáků. Proč jste se tedy raději nevydal v doprovodu Modopéného do Fort Normanu, kam je možno se dostat mnohem snadněji? Chtěl jsem se za každou cenu dostat do Port Radia, a to co nejdříve, abych Brévanna zmátl. A jak se tedy stalo, že jste byl nalezen na březích řeky Hortonu, dvě stě padesát kilometrů severozápadním směrem od Port Radia? Zabloudil jsem. Dostal jsem se do prudké sněhové vánice! A Patrik Verchères mluvil o poudrerie, jedné z těch strašných sněhových bouří, jaké bývají na Dalekém severu a trvají celé dny i týdny. Za takových vánic není vidět ani na krok, není nic slyšet, a také není možné se v ní pohybovat. Všude kolem je jen bělostný prachový sníh, ledový samum, který oslepuje. *) Patrik Verchères pokračoval: *) Pravý samum je horký vítr na poušti, který zviřuje drobný prach. (Pozn. aut.) 16

17 Kdyby byl poručík Danny O Brady nepřišel při své povinné objížďce na místo, kde jsem uvízl, když mi zašli oba psi, pravděpodobně by se nikdy nenašla ani má mrtvola. Percy Carson pozvedl hlas a zvolna a s lítostí jako vůdce ztracené výpravy, který je si toho plně vědom, prohlásil: Nemám pro svědka žádnou další otázku Pohnuté cestování Lucien Brévanne se znovu zabral do svých myšlenek a starostí. Proč přišel sem do soudní síně, kde ho čekal jen smutek a beznaděje? Normálně jako patnáctiletému chlapci by se mu ani nebylo podařilo sem proniknout. Dostal se sem bez velkých nesnází jen pro svůj vzhled vypadal totiž starší, než ve skutečnosti byl a také proto, že Bob Farley šel před ním, aby ho policejní strážníci u vchodu neviděli. Avšak Lucien skoro litoval, že sem přišel. Chápal, že je zde zbytečný, a tím více cítil všechnu hořkost. Přesto bylo nemyslitelné, aby se Thierryho proces odbyl bez přítomnosti alespoň některého člena rodiny Brévannových. Nemohli ho přece nechat odsoudit a nepodniknout nic na jeho záchranu. Zprávami v denním tisku se celá aféra velmi rozšířila a na rodinu to těžce doléhalo. Neměli dost peněz a nemohli podniknout podrobná nutná vyšetřování ani se opřít strašlivým obviněním, jež byla na Thierryho uvalena, ba nemohli mu ani opatřit řádného obhájce. Otec Brévanne churavěl a nemohl se vydat do Edmontonu. Avšak někdo tam jet musil, a proto se tam vypravil Lucien. Za těch několik týdnů od svého odjezdu z Montrealu Lucien zestárl o několik let. Vydal se na cestu koncem jara bez haléře v kapse, s nadšením a s lehkomyslností mládí, jež nevidí problémy a nepředvídá nesnáze. Matka poděšená vyhlídkami na putování za takových podmínek se ho marně snažila zadržet. Houževnatý chlapec prosadil svou vůli i přes odpor a námitky rodičů. Je třeba poznamenat, že Lucien jediný věřil v bratrovu nevinu. Ostatní členové rodiny mlčky připouštěli, že jejich prvorozený syn a bratr mohl spáchat takový čin. Nemluvilo se o tom, neprobíraly se 17

18 podrobnosti a neuvažovalo se o důvodech pro i proti. Bylo to příliš strašlivé. Ale nakonec se smířili s myšlenkou, že Thierry je vinen. Všichni až na Luciena. Jeho slepá víra, že bratr je nevinen, mu dovolila vydat se na cestu s lehkým srdcem a nezatěžovat se zklamáním, trápením a uvažováním o celé věci. Lucien Brévanne vykonal hrdinský skutek: zdolal cestu pěti tisíc kilometrů bez haléře v kapse. Z Montrealu do Ottawy jel na ose železničního vagónu. V Ottawě pomáhal jednomu obchodníkovi nakládat zboží, takže se několik dní uživil. Pak si našel mlékařský vůz, na kterém se svezl do Sandbury. Nákladním vozem, pojmenovaným honosně Královna Ontarie, dojel až do Sault-Sainte-Marie, ale musil nakládat těžké balíky. V tomto koutě u samých hranic Spojených států se zdržel celý týden a třídil tam ústřice. Za odměnu se jeden rybář uvolil převézt ho přes Hořejší jezero, které je jako opravdové vnitrozemské moře, až do Fort Williamu. Zde pracoval těžce deset dní jako nádeník při opravách jezerních hrází, ale za vydělané peníze si mohl koupit lístek třetí třídy na vlak až do Winnipegu. Cesta přes Manitobu byla zvlášť svízelná. Vzdálenost z Winnipegu do Yorktonu urazil takřka celou pěšky, aby se vyhnul prohlídkám v Regině; spával ve stodolách nebo pod širým nebem a prodával tkaničky do bot nebo různé předměty pro štěstí. Vypomáhal také při polních pracích na farmách, skládal náklady z železničních vozů, čistil obchody a umýval nádobí v dělnických jídelnách. Jednou také prováděl skupinu turistů Národním parkem, indiánskou státní rezervací rostlinstva i zvířat, a obdivoval vše stejně jako návštěvníci, které doprovázel. Naproti tomu v Yorktonu mu přálo štěstí. Hned v den, kdy tam přišel, setkal se náhodou s výpravou těžkých dopravních vozů, které mířily na západ, a svezl se na nich v rekordním čase ve dvou dnech do Saskatoonu. Tam však bohužel bloudil mezi Saskatoonem a Biggarem, nenalézaje ani práci, ani živobytí. Měl jen strach z policie, která by ho mohla uvěznit pro potulku. V Biggaru se mu konečně naskytla příležitost přidat se ke karavaně honců, kteří vedli stáda volů, a tak se dostal dál k jihu. Teprve ve Swift Currentu se mu podařilo naskočit, aniž si toho 18

19 kdo všiml, do železničního vozu s nákladem pro Kanadské pacifické dráhy; vůz byl připjat k vlaku, který jel hlemýždím tempem na západ. Bezpečně, ale nesmírně pomalu ho konečně dovezl do Calgary u paty Skalistých hor. Lucien byl po této nekonečné cestě bez jídla naprosto vysílen. V Calgary musil zůstat čtrnáct dní, aby se zotavil a odpočinul si. Naštěstí si ho najal obchodník s mezky, který potřeboval pomocníka pro své stáje. Práce to byla těžká, ale Lucien dostával jídlo a to bylo nejdůležitější. Na odjezd však nemohl ani pomyslit. Byl z toho celý zoufalý ztroskotat tak blízko u cíle! Ale právě jeho pán ho vysvobodil. Požádal ho, aby dopravil čtyři mezky, jež posílal do Red Deeru, na poloviční cestu k Edmontonu. Takový způsob cestování byl k zoufání pomalý, avšak nebyl nebezpečný. Lucien Brévanne provedl svůj úkol pečlivě. Pro tak otrlého cestovatele, jako byl on, bylo pak už hračkou zdolat těch několik zbývajících desítek kilometrů, jež ho ještě oddělovaly od hlavního města Alberty. Dostal se tam autostopem. Přes všechna zdržení a různé příhody na cestě přibyl do Edmontonu začátkem srpna, tři týdny před soudním procesem svého bratra. Jedna francouzská Kanaďanka, paní Maniwaki Senneterrová, majitelka velké restaurace ve městě, ho přijala k mytí nádobí. Proto mohl odhodlaně očekávat zasedání Nejvyššího soudu a nemusil se zneklidňovat starostmi o živobytí. Ale k čemu tolik utrpení? Nemohl podniknout nic, pranic, aby zachránil čest Thierryho a své rodiny. Nelítostná obžalovací řeč prokurátorova, zoufalá obhajoba Percyho Carsona, to všechno se přeneslo přes hlavu Luciena Brévanna, avšak nemělo sílu proniknout do jeho mozku. Jeden žádal, aby nepřítomný obžalovaný byl odsouzen k trestu smrti, druhý prohlašoval, že obviněný nezodpovídá za svůj čin, protože jej spáchal v náhlém záchvatu šílenství. Co si měl Lucien počít? Uvědomoval si už celou hodinu, že proces je rozhodnut. Jeho tušení ho nezklamalo: poslední kapitola této strašlivé příhody, která začala kdysi v Montrealu tak slibně, třebaže jen zdánlivě slibně, byla už napsána. 19

20 Rozsudek Po přečtení obžaloby, po řeči státního zástupce a po krátkém projevu předsedy Nejvyššího soudu se členové soudního dvora i poroty na chvíli vzdálili. Lucien z celého proslovu nevnímal ani slovo. Soudní síň se rozhlaholila výklady a povídáním shromážděného obecenstva, že to tu šumělo jako v úle. Lucien Brévanne se ohlédl na přítele Boba Farleyho, který seděl vedle něho, Bob odvrátil hlavu k vysokým oknům síně a s očima ztracenýma v dáli pozoroval vzdálený modravý obrys Skalistých hor, jež ozařovalo zapadající slunce. Jeho profil vypadal přísně a čelo mu brázdila hluboká vráska. I on byl zcela určitě přesvědčen o vině Thierryho Brévanna. Z přátelství k Lucienovi to nedával najevo, ale patrně si už udělal vlastní úsudek. Ostatně mohl věřit, že Thierry Brévanne není vinen? Jeho vina byla prověřena, dokázána, byla naprosto jistá. Všechna svědectví souhlasila, všechny okolnosti se shodovaly. Výpovědi Patrika Verchèrese, výslech kanadské jízdní policie, prokurátorova obžaloba, připravená podle zpráv vyšetřujícího soudce, ba i útěk Thierryho, který ještě odeslal doklady rodině do Montrealu a pak teprve prchl, to všechno byl souhrn nezvratných důkazů, potvrzujících strašlivé obvinění. Ale přes zřejmé důkazy, proti vší logice, proti všemu svědectví i výsledkům vyšetřování Lucien neochvějně věřil, že Thierry je nevinen. Víra v bratra se zrodila a vzrůstala v době Lucienova dětství i jinošství a byla silnější než všechny důkazy. Ve svém přesvědčení stál Lucien sám proti celému soudnímu aparátu Kanady, sám proti názoru svého přítele Boba Farleyho i advokáta Percyho Carsona, ba i proti vlastní rezignované a hanbou zdeptané rodině, která také věřila, že Thierry tento hanebný čin spáchal. Lucienova víra se neopírala o žádný logický důkaz nebo fakt, který by porota a obhajoba neznaly. Byla to záležitost jen a jen morální a psychologická. Co se týče skutečné události, Lucien nevěděl nic, co by neznala i veřejnost. A přece měl v srdci naprostou jistotu, jistotu skálopevnou, třebaže nesmyslnou jistotu o Thierryho nevině. 20

21 Aniž si to sám přiznal, Lucien si bezděky v duchu přísahal, že tuto jistotu musí dokázat proti všem. Chudák Thierry! Kde asi je v tuto chvíli? Nezahynul v bouři anebo při ztroskotání člunu, když se dostal do Port Radia, posledního místa, kde byl viděn? Pak už po něm nebylo stopy. Nebo se mu snad podařilo, jak to tvrdila kanadská policie, utéci do Spojených států? Skrývá se někde v indiánských lesích či na severním poloostrově? Všechny tyto možnosti byly pravděpodobné. Ale ať už je kdekoli, musí být nesmírně nešťastný. Avšak jestliže si myslil, že navždycky zabezpečí svou rodinu, když přihlásí uranový pozemek na příslušném úřadě a zašle potvrzení na své jméno, pak se těžce zklamal. Patrik Verchères se bude před soudem odvolávat na smlouvu a jistě spor vyhraje. Rozhovory, výklady i povídání zmlklo jakoby šlehnutím čarovného proutku. Soudní dvůr i porota se vrátily do sálu po poradě, která netrvala ani půl hodiny. Okamžitě nastalo ticho. Byli s tím rychle hotovi, zašeptal Lucien Bobu Farleymu. To je dobré znamení! odpověděl mu přítel. Ach ne! Právě naopak! prohlásil Lucien a vztekle si otřel slzy. A měl pravdu. Jakmile prvnímu porotci bylo uděleno slovo, vstal a řekl pevným hlasem: Podle svého svědomí a přesvědčení věříme, že obžalovaný Thierry Brévanne se dopustil pokusu krádeže, násilí a zpronevěry, a proto doporučujeme soudu, aby dal průchod právu! Předseda poroty ještě nedosedl, když již povstal president soudu. Podívejte se, neoblékl si černý talár, ozval se hlas zezadu. Tak to nebude smrt! President vrchního odvolacího soudu ve funkci nejvyššího soudce prohlásil klidným hlasem bez jakéhokoli dojetí: Odsuzuji obžalovaného Thierryho Brévanna v jeho nepřítomnosti k dvaceti letům nucených prací. Patriku Verchèresovi se přiznává ve smyslu jeho žádosti právo domáhat se odškodnění a příslušných nároků. Zároveň se prohlašuje za neplatné a nevyhotovené potvrzení vydané řečenému Thierrymu Brévannovi v Port Radiu přihlašovacím Úřadem, pokud se toto potvrzení týká ložiska smolince, zapsaného u 21