1. Vymezení kulturních djin a evropské kultury a civilizace

Transkript

1 Povinná literatura: Homér, Ílias, Praha, Odeon, 1980 Homér, Odysseia, Praha, Odeon, 1967 Publius Vergilius Maro, Aeneis, Praha, Svoboda, 1970 Béowulf, Praha, Torst, 2003 Doporuená literatura: Budil, Ivo, Za obzor Západu, Praha, Triton, 2001 Canfora, Luciano, Djiny ecké literatury, Praha, KLP, 2001 Collins, Roger, Evropa raného stedovku, , Praha, Vyšehrad, 2005 Curtius, Ernst Robert, Evropská literatura a latinský stedovk, Praha, Triáda, 1998 Davies, Norman, Evropa, Djiny jednoho kontinentu, Praha, Prostor, 2000 Grant, Michael, Zrození ecka, Praha, BB art, 2002 Grant, Michael, Klasické ecko, Praha, BB art, 1999 Grant, Michael, Djiny antického íma, Praha, BB art, Vymezení kulturních djin a evropské kultury a civilizace 1.1. Kultura a kulturní djiny Pokud se máme zabývat kulturními djinami Evropy, musíme si nejdíve vyjasnit, co myslíme kulturou, djinami a Evropou. Málokterý koncept soudobé vdy tak vytrvale elí snaze o jednotné konsensuální vymezení jako doslova proteovský pojem kultury? Zárove je to pojem, který se napíklad v historických vdách v rámci new cultural history tší zvýšenému zájmu. Co je to kultura? V zásad mžeme rozlišit pojetí axiologické a antropologické. Axiologické vymezení chápe kulturu jako spolen sdílenou duchovní a morální sílu, která se projevuje ve všech zvycích, pesvdeních a obadních praktikách lidí. Toto pojetí mžeme sledovat až do antiky, kdy Marcus Tullius Cicero ( ped Kristem) oznail ve starovku filosofii za kulturu ducha. Kultura byla pokládána za sféru, jejíž dosažení odráželo nejvyšší intelektuální a duchovní aspirace. Nmecký filosof Johann Gottfried Herder vidl v osmnáctém století pstování kultury zdroj mravní velikosti národa a postavil kulturu proti civilizaci, která mu splývala s chladným racionalistickým a odcizujícím rázem moderní doby. Rovnž myslitelé a umlci viktoriánské epochy mínili kulturou nejvyšší intelektuální a umlecké aspirace lidského ducha. Napíklad básník William Wordsworth vyjádil politování nad jedincem, který vbec nepoznal kouzla kultury. Matthew Arnold ( ) definoval kulturu jako poznávání toho nejlepšího, co je na svt známo a co bylo vysloveno. Kultura v antropologickém pojetí pedstavuje souhrn veškerých produkt lidské aktivity zahrnujících sociální instituce, jazyk, vdu, morálku a zvyky, které se pedávají výchovou. Pojem kultura použil v tomto smyslu v sedmnáctém století Samuel von Pufendorf ( ). Klasické antropologické vymezení kultury pochází od britského evolucionistického antropologa Edwarda Burnetta Tylora; kultura je podle nho komplexní celek, zahrnující náboženské a etické hodnoty a systémy, právní pedpisy, poznání, umní a všechny zvyky a schopnosti, kterými jedinec disponuje jako píslušník spolenosti a které si osvojil uením. Americký sociolog Robert Ezra Park vymezil kulturu jako spolenost s morálním ádem, ízenou zvyklostmi, mravy a hodnotami zahrnutými v rituálu a tradici. 1

2 Alfred Louis Kroeber a Clyde Kluckhohn uvedli ve své práci nazvané Culture z roku 1952 celkem 161 znní rzných definic kultury, vesms antropologického rázu. Kultura podle obou autor zahrnuje explicitní a implicitní vzory chování osvojované a pedávané prostednictvím symbol. Od šedesátých let dvacátého století se v antropologii, ale také v dalších vdách o lovku prosadilo semiotické i symbolické pojetí kultury, jehož hlavním teoretikem byl pedevším americký antropolog Clifford Geertz. Geertz se odvolává na Maxe Webera, který oznail lovka za tvora zavšeného v pavuin význam, kterou si sám upedl. Ve svém interpretativním pojetí Clifford Geertz vymezil kulturu jako historicky penášený vzorec význam, který je ztlesnn v symbolech, a jako systém zddných koncepcí vyjádených v symbolických formách prostedky, jimiž lidé komunikují, udržují pro budoucnost a rozvíjejí své vdní o život a postoj k nmu. Kultura se tak podle Geertze skládá ze sociáln ustavených významových struktur, je vždy veejná, sdílená jednotlivými aktéry. APLIKACE axiologického a antropologického pojetí kultury na Evropu AXIOLOGICKÉ POJETÍ: Norman Davies, Djiny jednoho kontinentu, str ANTROPOLOGICKÉ POJETÍ: Norman Davies, Djiny jednoho kontinentu, str Starší antropologické školy, napíklad funkcionalismus, chápaly kulturu holisticky jako v zásad uzavené celky usilující o vnitní rovnováhu, konsensus a harmonii. Ve druhé polovin dvacátého století se klade vtší draz na vnitní nekonzistenci, rozpory a zmny uvnit kultury, kultura je výrazem neustálých stet a vyjednávání, je zdrazováno, že politická, ekonomická a symbolická moc a znalosti jsou distribuovány asymetricky i hierarchicky, že existuje kulturní hegemonie a kulturní strategie legitimizující politickou moc. Kultura je tak vidna jako stálý proces praktického vyjednávání spoleenských pravidel, která jak jednotlivcm, tak skupinám umožují vzájemnou kooperaci, komunikaci, ale i segregaci. Kultura tedy není segment, jedna z dílích ástí naší sociální reality, oddlitelná teba od ekonomické sféry, jakási nadstavba (jako napíklad umní), ale je to spíše princip, etos, prostupující celou sociální realitou, urující zpsob našeho jednání, chápání svta, míry racionalismu nebo zpracovávání, chápání vnjších podnt. Napíklad naše ekonomické chování není podmínno ist utilitárn, pragmaticky nebo racionáln, ale vyplývá z kulturního kontextu, do nhož jsme posazeni. Kultura v antropologickém smyslu tedy není elitní záležitostí, ale je rozvíjena a sdílena všemi lidmi, jímž umožuje integraci a smysluplnou existenci v rámci urité sociální struktury. V antropologických vdách se ve dvacátém století prosadila zásada kulturního relativismu, která mla zamezit etnocentrismu, to znamená posuzování jiných kultur z hlediska našich vlastních norem a hodnot. Tato užitená epistemologická zásada byla ovšem asto pochopena tak, že se máme vyvarovat jakéhokoliv etického hodnocení a že všechny kultury jsou rovnocenné. To nás staví ped nepíjemná morální dilemata (holocaust, gulag). Kultury pochopiteln nejsou ve všech smrech rovnocenné i plnohodnotné. Kultura je nástroj, který jsme získali výchovou, nástroj, jenž nám jednak slouží k pizpsobení, zacházení a využívání vnjšího prostedí, a jednak umožuje rozvíjet a využívat náš vrozený potenciál, naše nadání. Rzné kultury pochopiteln dosahují v obou smrech velmi rozdílných výsledk. 2

3 Co znamenají djiny kultury i kulturní djiny? V rámci tradiní Geistesgeschichte se nejastji objevují jména velkých historik Jacoba Burckhardta a Johana Huizingy. Tento smr byl však píliš okrajový a v zásad se vyerpal. Hodn se oekávalo od školy pozoruhodného amerického filosofa djin Arthura Lovejoye, ale zájem o ni rovnž upadl. Stejný osud potkal i kdysi slibné studium djin mentalit v rámci francouzské historiografické školy Annales (Marc Bloch, Lucien Febvre a Fernand Braudel). V souasné dob se djinám kultury vnuje pravdpodobn nejvtší pozornost v rámci historické antropologie zabývající se tzv. kulturou všedního dne (Alltagskultur) a lidovou kulturou (popular culture). Kulturou všedního dne je mínn souhrn nereflektovaných samozejmostí v uritém spoleenském systému. Lidová kultura je pak sdílena lidmi, které tradiní historici, soustední spíše na politickou elitu, spíše opomíjeli. Uritým prkopníkem tohoto smru byl Pierre Bourdieu, který kladl draz na studium postoj zakódovaných v každodenním život i kulturní praxi (habitus, místní zpsoby jídla, pití, chze, mluvy, onemocnní apod.). V této souvislosti je teba zmínit zejména Edwarda Thompsona, Carlo Ginzburga (Sýr a ervi, svtový názor Menocchia Scandelly, mlynáe ze šestnáctého století ve Furlánsku) nebo Emmanuela Le Roy Ladurieho (Montaillou ve trnáctém století). Pokud se tedy ptáme po djinách evropské kultury, ptáme se po djinách evropských symbol, imaginace, hodnot, norem, tradice a intelektuálních a duchovních výkon, ale také po djinách, promnách a konstituci význam, jejichž prostednictvím Evropané rozumli sob a svtu. Ptáme se po tom, co vlastn bylo opravdu specifické, jedinené v evropských djinách. ím se Evropa lišila od ostatních civilizaních i kulturních okruh? Pro se nám stále vnucuje povdomí o jisté evropské výlunosti a jde pouze o trik, jímž se Evropa snažila zdvodnit svoji nadvládu nad ostatními? To jsou samozejm velké a nároné otázky a naše odpovdi budou pouze uritými nástiny, naznaeními Evropa, evropská civilizace a kultura Pojem Evropy, Západu, kesanské civilizace, je nesmírn ideologicky kontaminován, podléhal ideologické manipulaci, je to spíše deklarace než pesná definice. W.H. Parker vytvoil obraz pílivové Evropy, jejiž hranice se rozšiují a poté opt ustupují. V zásad mžeme v djinách rozlišit ti hlavní pokusy o vymezení Evropy: 1) Geografické 2) Kulturn politické 3) Jazykov rasové Geografické vymezení Evropy Zdá se, že nejjednodušší vymezení Evropy by mohlo být vymezení geografické. Toto vymezení je samozejm pímo úmrné zempisným znalostem Evropan a jejich kartografickým schopnostem (schopnostem vytváet mapy), která až do raného novovku byla nevalná. Geografické vymezení Evropy se od antiky prakticky nezmnilo. Dlicí áru mezi Evropou a Asií tvoily starovké národy od Helléspontu po eku Don a tam setrvala i ve stedovku. Jeden autor uvedl ve trnáctém století: Evropa zaíná na ece Tanaj (Don) a rozpíná se podél Severního oceánu k behm Španlska. Východní a jižní ást vystupuje z moe zvaného Pontus (erné moe) a je celá spojena s Velkým moem (Stedozemní moe) a koní u Cádizských ostrov (Gibraltar). 3

4 Aeneas Silvius Piccolomini ( ), budoucí papež Pius II., zapoal své Pojednání o stát evropském (1458) popisem Uher, Sedmihradska a Thrákie, které byly tehdy pokládány za plnohodnotnou souást evropské civilizace. Na druhé stran v roce 1517 navrhl rektor Jagellonské univerzity Maciej Miechowita rozlišení mezi Sarmatia europaea (evropská Sarmatie) a Sarmatia asiatica (asijská Sarmatie) s hranicemi na Donu. Teprve v roce 1730 navrhl Philip Johan von Strahlenberg ( ), švédský dstojník v ruských službách, posunout hranice od Donu k pohoí Ural a ece Ural. Koncept Evropy od Atlantiku po Ural je tak jeho dílem. Nkdy na konci osmnáctého století nechala ruská vláda vztyit na cest mezi Jekatrinburgem a Tjumenm hraniní sloup, aby tak vyznaila pedl mezi Evropou a Asií. Když tudy pozdji putovaly na Sibi skupiny trestanc, mly zvyk pokleknout a nabrat poslední hrst evropské pdy. V roce 1767 prohlásila carevna Kateina, že Rusko je evropský stát. Navzdory tomuto ubezpeování, když Francouz Louis-Phillippe de Ségur pekroil tsn ped Francouzskou revolucí hranice Polska, nepochyboval o tom, že již není v Evrop: lovk má za to, že zcela opustil Evropu, vše psobí dojmem, že jste se vrátili o deset století. Dnes by ml francouzský turista asi stejné pocity. Geografické ohraniení Evropy, které vytyují prostor pro konstituci jednotné evropské civilizace, má své kritiky a je asto politicky manipulováno. Když generál Charles de Gaulle hovoil v šedesátých letech dvacátého století o Evrop od Atlantiku po Ural, byl v tom obsažen implicitn protiamerický osten, snaha prosadit Francii jako rovnocenného partnera Spojených stát a Sovtského svazu. Obdobn sovtský vdce Michail Gorbaov prosazoval ve druhé polovin osmdesátých let neuritou vizi spoleného evropského domu ve snaze oslabit euroatlantické vazby. Píslušnost Ruska a východní Evropy k evropské civilizaci je ambivalentní, rozporuplná. Samuel Huntington Rusko z Evropy vyluuje, nikoliv z geografických, ale civilizaních dvod, protože rozlišuje západní euroamerickou civilizaci a tzv. slovansko pravoslavnou civilizaci Kulturn politické vymezení Evropy Kde a kdy se zrodila evropská identita, vdomí evropské sounáležitosti? My Evropané (Nos Europai) prohlásil napíklad Francis Bacon v roce 1623, na sklonku renesance. Na poátku evropských djin, evropského sebevymezení a sebepochopení je mýtus. Mýtus má jednak vysvtlit vznik Evropy Asie a jednak objasnit ambivalentní vztah Evropy k Asii. Asie je jednak kolébkou Evropy a jednak jejím trvalým ohrožením. Evropa neboli Európé byla kdysi unesena. Jak nás informují starovcí autoi jako Apollodóros nebo Hyginus, Agénór, syn Libye a Poseidóna, opustil Egypt a usadil se v zemi Kanaán, kde vládl ve mst Tyr. Oženil se s jistou Télefassou zvanou též Argiopé, která mu porodila Kadma, Foinika, Kilika, Thasa, Finea a dceru Európu. To bylo dávno, ješt pedtím, než se v ecku narodil Hérakles, syn Amfitryónv a nejvtší ecký hrdina. Problém nastal, když se do Európy zamiloval Zeus. Zeus poslal Herma, tradiního posla boh, aby zahnal Agénorv dobytek dol na pobeží, kam Európé chodívala se svými družkami. Sám se promnil ve snhobílého býka s ržky údajn podobnými drahokamm. Európé se líbil, zaala si s ním hrát, vkládala mu do tlamy kvtiny a všela mu na rohy vnce. Nakonec mu vylezla na hbet a býk se jakoby náhodou zatoulal k okraji moe a náhle skoil 4

5 do vody a zaal plavat pry. Vydšená Európé jednou rukou držela jeho pravý roh a v druhé dosud držela košík s kvtinami. Zeus vystoupil na beh na Krét, poblíž msta Gortyna, promnil se v orla, v jiné variant mýtu v kukaku, a Európu znásilnil. Európa pozdji porodila Diovi ti syny: Minóa (proslulého krétského panovníka), Rhadamanthya a Sarpédona. Zeus vnoval údajn Europé ti dary, bronzového muže Talóa, aby jí sloužil jako strážný, hlídacího psa Laelapse a oštp, který nikdy neminul svj cíl. Európé se pozdji vdala za krétského krále Asteria. Agénór mezitím poslal své syny, aby Európu hledali. Ti ovšem nemli tušení, kam vlastn býk odplul. Foinix se vydal na západ, procestoval Libyi a založil Kartágo. Po Agénorov smrti se vrátil do Kanaánu, který se od té doby na jeho poest nazýval Foinikie. Kilix dorazil do zem Hypachaj, která pijala jeho jméno, Kilikie. Fineus se usadil na poloostrov Thynie, oddlující Marmarské moe od erného moe. Thasos se usadil na ostrov Thasos v Egejském moi, který pijal jeho jméno. Nejvýznamnjším z Agénorových syn byl Kadmos, který posléze dorazil do delfské vštírny, kde mu Pýthie poradila, aby pestal Európé hledat, a místo toho šel ve stopách krávy a postavil msto na míst, kde padne únavou. Kadmos se nakonec utkal s velkým hadem, který zabil vtšinu jeho muž, a usmrtil jej, naež se zjevila bohyn Athéna a pikázala mu, aby zuby draka zasel do pdy. Když ji uposlechl, vyskoili hned ozbrojení Spartoi, Zasetí muži, a ineli zbranmi. Kadmos mezi n hodil kámen a oni se zaali rvát, navzájem se obviovat a vzájemn se pobili. Zbylo jich pouze pt, kteí se dali do Kadmových služeb. Tam, kde padla kráva, založil Kadmos msto Théby, klíové msto eckého pravku. Zmínný mýtus má adu výklad, interpretací. Podle tradiních výklad pokládající mýty za zkreslený záznam reálných historických událostí, mže putování Agénórových syn odrážet šíení rzných populací v západním Stedomoí nkdy ve druhém tisíciletí ped Kristem, pípadn je výrazem snahy vysvtlit nkteré místní názvy. Európé znamená eur ope, široká tvá, což mže být fyziognomický rys, ale podle Roberta Gravese, autora eckých mýt a nonkonformního vizionáe, pokud jde o náboženství staré Evropy, jde o symbol msíce v úplku a pídomek prastarých Msíních (lunárních) bohyní, napíklad Démétry v Lebadii a Astarty v Sidónu, jejichž kult podle Gravesovy mytopoetické historické vize existoval v Evrop a na Pedním východ ped píchodem patriarchálního náboženství, jehož výrazem byl napíklad Zeus nebo Apollón. Robert Graves naznauje souvislost jména Európé s výrazem eu rope, což znamená dobrá pro vrby i dobe zavlažovaná. Vrba údajn byla stromem zasvceným pátému msíci prehistorického posvátného roku, který Graves rekonstruoval z eckého a irského materiálu a jenž trval od poloviny dubna do první poloviny kvtna. Vrba zasvcená Mzám byla spojována s arodjnictvím, magií vodní bohyn Heliky ( vrby ), a kulty plodnosti. Pedveer prvního máje 30. dubna, filipojakubská noc, kdy probíhá pálení arodjnic, spadá práv do zmínného údobí. Krétské a korintské jméno Európy bylo Hellótis, což pipomíná práv Heliké, vrbu. Toto jsou pochopiteln již spekulace, ale umožují nám spatit fenomén Európé v širším kontextu prehistorického náboženství. Ioannes Malalas, historik syrského pvodu (syr. melel = rétor), žijící mezi léty 491 až 578, který sepsal Svtovou kroniku (Chronographia) v 18 knihách, vydává svdectví o každoroním obadu Zlého veera konaném v Tyru, kdy se vzpomínalo, jak krétský král Tauros ( býk ) pepadl po námoní bitv Tyros v dob nepítomnosti Agénora a jeho syn. Krétští útoníci odvlekli mnoho zajatc, mezi nimi rovnž Európu. Malalasv píbh potvrzuje na zaátku svých Djin samotný Hérodotos. Kesanský teolog Lactantius (250 5

6 325) zase tvrdil, že krétský obchodník unesl Európu z Tyru v lodi ve tvaru býka pro svého krále Asteria. Tento píbh mže být pochopiteln druhotný pseudohistorický výklad pradávného a nesrozumitelného mýtu, pokud by však byl autentický, byl by symbolickým poátkem i ustavením Evropy tento krétský pirátský výpad proti Tyru, krétský Zlý veer. Metafora únosu Európy je svdná a mže nabýt rzné ideologické, politické konotace. Napíklad na pelomu sedmdesátých osmdesátých let dvacátého století, kdy se zdálo, že rozdlení Evropy a sovtská vláda ve stední a východní Evrop potrvá navky a západoevropské elity se na tento stav naprosto adaptovaly, uveejnil spisovatel eského pvodu Milan Kundera ve francouzském týdeníku L Express vlivný lánek Únos Evropy, ve kterém oznail osud eskoslovenska, východního Nmecka, Polska a Maarska za únos ásti Evropy brežnvovským komunismem. Pro Francouze to bylo urité pekvapení, protože nepokládali (a mnozí dodnes nepokládají) bývalé eskoslovensko, Polsko a Maarsko za souást Evropy. Nmecko pro n bylo hranicí evropské civilizace a eskoslovensko se podle rozšíeného mínní z tohoto spoleenství vylouilo nikoliv komunismem, ale odsunem sudetských Nmc, kteí (a nikoliv slovanští eši) byli garantem píslušnosti daného teritoria k Západu. Kunderv lánek akoliv dnes by nám pipadal spíše banální ml ve své dob znaný význam, i když je píznané, že sám Milan Kundera nezmínil pobaltské státy, jež i pro nho splývaly, byly beznadjn utopeny v šedé mase Sovtského svazu. Politické, ekonomické a kulturní vzkíšení a vzestup nezávislého Lotyšska, Litvy a Estonska, to je skutený evropský zázrak uplynulých patnácti let. Kundera pochopiteln perspektivu metafory o únosu Európy ponkud pevrací, protože v mýtu je to pvodn asijská žena (z Kanaanu), kdo byl unesen do Evropy (na Krétu), zatímco on líí únos evropských zemí do Asie. Politická i geopolitická interpretace únosy Európy a dalších žen byla známa již eckým autorm a celkem hojn využívána. Evropané unesli Asiatm ženu, proto v rámci urité historické odvety Paris, princ z asijské Tróje, unesl Helenu, ženu spartského (evropského) krále Menelaa. Menelav bratr Agamemnón shromáždil velkou spojeneckou eckou armádu a po deseti letech boj Tróju pokoil. Když Hérodotos ( ped Kristem) vysvtluje píiny ecko-perských válek, uvádí doslova (I, 1,2,3,4,5): Perští djepisci tvrdí, že píinu k rozbrojm zavdali Foiniané. Když prý totiž pišli od takzvaného Rudého moe k našemu moi a usídlili se na tom území, kde bydlí i nyní, zaali ihned podnikat daleké námoní cesty. Rozváželi egyptské a asyrské zboží a mimo jiné prý pišli také do Argu. Argos tehdy v zemi nyní nazývané eckem vynikal nade všechna msta. Když tedy Foiniané pišli do eeného Argu, vyložili své zboží na prodej. Pátý nebo šestý den po píjezdu mli již skoro všechno vyprodáno, a tu prý pišlo na pobeží mnoho žen a mezi nimi i královská dcera. Jmenovala se, jak uvádjí ekové, Íó, dcera Inachova. Ženy se zastavily u lodní zádi, aby nakupovaly zboží, které se jim líbilo, avšak Foiniané se domluvili a pepadli je. Vtšin žen se prý podailo utéci, avšak Íó byla spolu s nkolika jinými chycena. Foiniané prý ji uvrhli do lodi a odpluli do Egypta. Tak se podle Peršan (ale nikoli podle ek) dostala Íó do Egypta a tato událost se stala zaátkem vzájemných píkoí. Po této události prý nkteí z ek (jména Peršané uvést nedovedou) pišli do Tyru ve Foinikii a unesli královskou dceru Európu. Byli to asi Kréané. Tak prý se Foinianm dostalo oplátky za pjku. Potom prý se ekové provinili další kivdou. Vypravili se s válenou lodí do Asie v zemi Kolchidské a k ece Fásis, a když tam 6

7 poídili ostatní, kvli emu se vypravili, uloupili královskou dceru Médeiu. Kolchidský král prý pak poslal do ecka hlasatele, aby žádal o zadostiuinní za únos a o vrácení dcery. ekové prý však odpovdli, že Asiaté jim také nedali zadostiuinní za únos argejské Íó, že tedy ani oni nieho neposkytnou. Ve druhé generaci po tchto událostech, když o nich uslyšel, chtl Alexandros, syn Priamv, získat manželku z ecka únosem, jak vypravují Peršané. Pedem vdl, že za ni neposkytne náhradu, nebo ani ekové ji neposkytli. Unesl tedy Helenu a ekové se rozhodli poslat nejdíve posly se žádostí, aby Helenu vrátil a dal pokutu za únos. Proti jejich výitkám však Trójané poukazovali na únos Médein, za který ekové náhradu nedali a Médeiu na požádání také nevydali, a nyní prý chtjí dostat náhradu od jiných. Až do tch as šlo jenom o vzájemné únosy, od té doby však se ekové velice provinili, nebo zaali s válenými výpravami do Asie ješt díve než Asiaté do Evropy. Únosy žen prý považují Peršané za iny lidí nespravedlivých a chtít se mstít za únosy za nerozum; moudí lidé se o unesené ženy nestarají, nebo je prý jasné, že by k jejich únosu nedošlo, kdyby samy nechtly. Oni sami, íkají Peršané, se vbec nestarali o ženy, které byly uneseny z Asie. ekové prý však pro jednu ženu z Lakedaimonu sebrali velikou výpravu a po píchodu do Asie vyvrátili moc Priamovu. Od té doby prý vždycky považují ecký živel za sob nepátelský. Na Asii totiž a na barbarské národy, které ji obývají, iní si nárok Peršané, kdežto Evropu a území ecká považují za cizinu. Tak prý se to událo podle Peršan a v dobytí Tróje shledávají poátek svého nepátelství vi ecku. To je velmi dležité svdectví. Vidíme, že únos Európy byl pouhou epizodou v rámci takka globální sít reciproních únos princezen, žen nebo manželek, která zahrnovala celé východní Stedomoí, piemž iniciativní byli zejm Foiniané, ekové jim to s chutí a s úroky opláceli (a nejen jim) a Peršanm to bylo celkem jedno, protože realisticky moc nevili, že by šlo o skutené únosy. Asijské populace (Foiniané, Kolchiané, Trojané, Peršané) jsou homogenizovány, zaleovány navzdory všem rozdílm do jedné kategorie, u Hérodota zarámovány perskou mocí. Vidíme zárove, že u Hérodota existuje jednotná identita ecká, jež je vztahována vi konstruované identit asijské. etl jsem zde podrobn text z Hérodotových Djin Historiés apodexis (Výklad vyzkoumaného), protože je to vlastn první explicitní manifest evropské identity, odlišnosti a nezávislosti na Asii. Evropa ovšem potebuje ke svému vymezení Asii jakožto toho druhého, jehož je antitezí, protikladem, a jímž se cítí být permanentn ohrožována, a již to byli Trójané, Foiniané, Parthové, Peršané, Arabové, osmanští Turci nebo Rusové. Druhé významné prohlášení identity Západu a jeho vzdoru proti Východu, Orientu i Asii nalezneme ve Vergiliov eposu Aeneis (énéjis) o trojském uprchlíkovi Aeneovi, který po bloudní pistane v Latiu a stane se legendárním pedkem íman. Publius Vergilius Maro byl jakýmsi ímským Homérem a jeho Aeneis jakousi ímskou biblí napsanou na Augustovu objednávku, aby zachytila osud, fatum, ímského národa. V sedmém zpvu skladby si vyžádala bohyn Venuše od svého manžela Vulkána pro Aenea novou zbroj, piemž na štítu jsou zachyceny píští osudy ímského národa až po bitvu u Aktia v roce 31 ped Kristem, v níž Octaviánovo a Agrippovo ímské lostvo porazilo egyptskou flotilu Marka Antonia a Kleopatry. Byl to nejen konec takka stoleté obanské války a poátek nástupu císaství, ale také vítzství Západu nad Východem. V Aeneid je aktijská bitva pedstavena jako souboj boh Západu a Východu, triumf ímských boh Neptuna, Venuše a Minervy pod vedením Apollona nad Ísidinou knžkou Kleopatrou, které spchají na pomoc píšerná orientální božstva (v pekladu Otmara Vaorného): 7

8 Kovem pobité lo stvo je uprosted: aktijskou bitvu vidti je; zíš Leukátský mys, kol kterého bouí k zápasu hotové lo stvo a zlatem se peeje lesknou. Zde je Augustus Caesar a Italy do boje vede, s ním národ i senát i penáti, velcí ti bozi.. Tamto zas Antonius jde s barbary perzných zbraní, nad kmeny východními i nad rudým pobežím vítz, Aegypt a východní vojska si pivádí, daleké Baktry, také jaká to mrzkost! s ním pichází aegyptská žena.. Královna uprosted nich svou ehtakou svolává šiky, nevidouc dvojici had, jež odzadu za ní se plíží. Ohavy kdejakých boh a štkavec Anúbis zvlášt Neptunu, Venuši vstíc, též Minerv napáhnou zbran. Avšak ve stedu bitvy je z ocele tepaný Mavors, který tam ádí strašn, a ze vzduchu Lítice zuí. Rozbroj, rozkoše pln tam chodí s roztrhlým rouchem, za ním Bellona kráí a krvavé dtky si nese. Apollo, aktijský bh, to vidí, své luišt napne shora a veškerý Aegypt a Indie, zdšené hrzou, veškerý arabský národ i sabský uprchly rázem. To je eeno dosti explicitn. Samozejm hrdina skladby Aeneas, který uprchl z hoící Tróje s otcem Anchísém, a jeho spoleníci jsou Trójané (podobn jako Európé byla asijského pvodu). Tento nedostatek je ovšem pekonán jejich naprostou asimilací s domorodými Latiny, která je zmínna v závru básn, ve dvanáctém zpvu. Smíšením s Latiny, pevzetím jejich jazyka, mrav, náboženství a zpsobu života se Trójané definitivn osvobodili od Asie a stali se Evropany. Obdobn v roce 1625, v raném novovku, napsal Anglian Samuel Purchas ( ), že Kristus zavrhl Asii, kde se narodil, a Afriku, kam uprchl s rodii, a stal se skuteným Evropanem. To Evropany bylo v minulosti obtížné se vyrovnat se skuteností, že jejich jméno pochází od asijské foinické princezny, základy impéria, jež jim dalo politický a právní systém, položil uprchlík z asijské Tróje a že za kesanství vdí náboženského proroku z Pedního východu. Ex Oriente Lux, to je tak trochu evropská noní mra. I z tohoto dvodu napsal Hegel, že djiny sice zaaly v Asii, ale jejich sted a konec se nachází v Evrop. Vrame se zpátky k otázce, co je to vlastn Evropa, respektive západní civilizace, s níž je pojem Evropa tradin spojován, by dnes bychom nalezli výhonky západní civilizace v Oceánii (Austrálie, Nový Zéland) a samozejm v Severní a Jižní Americe jako dv specifické varianty Západu. Latinská Amerika je obas nazývána druhým behem Západu. Od pádu íše západoímské až do renesance, to znamená více jak tisíc let byla západní civilizace jednoznan identifikována s kesanstvím. Pro adu myslitel byla evropská kultura nemyslitelná bez kesanského jádra. eský konzervativní autor, germanista Rio Preisner, proto rozlišoval mezi kesanskou civilizací, * 8

9 která trvala pibližn do sedmnáctého století, a tzv. civilizací okcidentální, zbavenou kesanského charakteru, jež na ni navázala. Americký básník naturalizovaný v Anglii Thomas Stearns Eliot ( ), autor slavné básn Pustina (1922), byl napíklad pesvden o tom, že evropská civilizace se po opakovaném zední kesanského jádra nachází ve smrtelném nebezpeí. Vzestup národních stát zdrazujících svoji partikulární identitu a svébytnost národní kultury na úkor evropské duchovní jednoty charakterizoval jako uzavírání evropských mentálních hranic Eliot zdraznil organickou povahu kultury. Kultura je pro Eliota nco, co musí kontinuáln rst, o co se musí peovat, rozvíjet. Jednotlivé dílí subkultury Evropy jsou vzájemn provázané a musí se obohacovat. To je úkol a povinnost vzdlanc. Eliot vyzdvihl ústední roli kesanské tradice, která v sob zahrnuje ddictví ecka, íma a Izraele. To pipomíná výrok francouzského (agnostického) historika Ernesta Renana ( ): Evropa je ecká svým myšlením a umním, ímská svým právem a židokesanská svým náboženstvím. Bhem našeho výkladu se budeme zabývat tím, jak vlastn tato konfigurace vznikla. Eliot prohlásil v rozhlasovém vysílání pro poražené Nmecko v roce 1945: Dominantním rysem pi vytváení spolené kultury mezi národy, z nichž každý má vlastní jedinenou kulturu, je náboženství Hovoím o spolené tradici kesanství, která uinila Evropu tím, ím je, a o spolených kulturních elementech, které s sebou toto sdílené kesanství pineslo Práv v kesanství se rozvíjela naše umní, v kesanství až do nedávné doby tkvly koeny našich zákon. Jen na pozadí kesanství dostávají všechny naše myšlenky smysl. Jednotlivý Evropan mže nevit v pravdivost kesanské víry a pece to, co íká, koná, iní, bude vše záviset ve svém významu na (kesanském ddictví). Pouze z kesanské kultury mohl vzejít Voltaire i Nietzsche. Nevím, že by evropská kultura mohla pežít naprostý zánik kesanské víry. Pochopiteln, tento Eliotv projev zaznl krátce po druhé svtové válce, kdy v západní Evrop, a zejména to bylo patrné v západním Nmecku, došlo ke vzestupu kesanství, výrazem tohoto fenoménu byly napíklad volební úspchy kesansko demokratických stran. Tato renesance evropského kesanství trvala do šedesátých let dvacátého století, kdy byla vystídána vlnou politického radikalismu a intelektuálního relativismu. Pojem Evropy jako oznaení kolektivní identity se postupn prosadil mezi trnáctým až osmnáctým stoletím na úkor kesanského spoleenství. Jednota kesanstva byla poprvé narušena rozkolem mezi západní katolickou církví a východní ortodoxní církví, jež byl dovršen v roce Následovala reformace a vzestup protestantismu a protireformace. Rozdílný charakter obou rival, katolické stedomoské kultury a evangelické severské kultury, mohl podle anglického historika Christophera Dawsona vést až k civilizanímu rozštpení: Kdyby se mezi dvma póly protireformaního íma a kalvinistické Ženevy nezachovalo jakési mezipásmo - luteránské, anglikánské a jansenistické - je docela možné, že by se Evropa rozdlila na dv naprosto odlišné a samostatné kultury, jež by si byly vzájemn stejn cizí jako islámský svt a stedovké kesanstvo. Je možné, že zasazení spolené identity Západu na neutrální pdu geografického pojmu Evropy bez ohledu na náboženské vyznání, vlastn zachránilo civilizaní jednotu tak, jako vytvoení moderního státu, jehož správa a byrokracie jsou nábožensky neutrální, zachránilo mír uvnit evropské spolenosti. Obdobn neutralizující význam ml název Velká Británie, který ml za vlády Jakuba I. pekonat etnické naptí mezi Angliany a Skoty. 9

10 Utrechtská mírová smlouva, která v roce 1713 ukonila válku o španlské ddictví, je poslední vrcholným politickým dokumentem, v nmž se hovoilo o respublica christiana, kesanském spoleenství. Vdomí evropské pospolitosti se postupn prosazovalo na úkor kesanské univerzality. Zaátkem sedmdesátých let osmnáctého století prohlásil Jean Jacques Rousseau: Nejsou už žádní Francouzi, Nmci a Španlé, dokonce ani Angliané, nýbrž pouze Evropané. Edmund Burke napsal roku 1796: Žádný Evropan se nemže cítit v žádné ásti Evropy vyhnancem. Kesanská výlunost evropské civilizace byla nahrazena výluností politickou, evropskou demokracií, svobodou a individualitou, jež byly stavny do protikladu vi asijskému despotismu, nesvobod a otroctví. Zárove se rodila myšlenka jednotného evropského politického spoleenství. V dob vstupu spojeneckých vojsk do Paíže, kde je vítaly nadšené davy, vydal v íjnu 1814 Claude Henri de Saint-Simon spolen s Augustinem Thierrym pamflet De la réorganisation de la société européenne ou de la nécessité de rassembler les peuples de Europe en un seul corps politique en conservant à chacun son indépendance nationale, ve kterém navrhoval, aby krom národních parlament bylo zízeno obecné tleso, jež by hájilo spolené zájmy evropské spolenosti, a evropská obdoba snmovny lord. Saint-Simon se obával, že dominantní postavení na kontinentu získá Nmecko a že pípadná nmecká revoluce by byla mnohem násilnjší než francouzská. Tomuto vývoji mohlo podle Saint- Simona zabránit pouze sjednocení Evropy. Myšlenka evropské jednoty nebyla v ovzduší politických jednání mezi vítznými velmocemi v Paíži na pelomu roku 1814 a 1815 nijak ojedinlá. O spolené evropské vci psal v této souvislosti spisovatel Walter Scott. Britský ministerský pedseda lord Castlereagh oznail dohodu pedstavitel Ruska, Rakouska, Pruska a Velké Británie uzavenou 20. listopadu 1815 za evropské spoleenství ( the European Commonwealth ), které se vyznaovalo efektivností a jednoduchostí jednoho státu. Vévoda de Richelieu, jehož Ludvík XVIII. jmenoval pedsedou královské rady, vyzval Metternicha, aby jednali jako upímní Evropané, a nikoliv jako zástupci dvou rzných mocností. Hrab Charles-André Pozzo di Borgo, kosmopolitní Korsian, roajalista, zapísáhlý Bonapartv odprce a po dvacet let ruský velvyslanec v Paíži, hovoil o evropském spoleenství jako alianci pro dosažení všeobecného štstí, která se práv zaala rodit v Paíži. Pozzo di Borgo navrhl s carovou podporou institucionalizaci evropského spoleenství. Tyto zámry evropských politik po pádu Napoleona se ale neuskutenily. Zde se však již ocitáme na pd moderních politických djin. Další stádia zahrnovala vizi Pan-Evropy Richarda Coudenhove-Kalergiho a návrhy na zízení Spojených stát evropských od Aristida Brianda Jazykov rasové vymezení Evropy Jazykov rasové vymezení Evropy je plodem pírodních a historických vd osmnáctého a devatenáctého století. Zárove souvisejí se snahou o vytvoení nové západní identity, jež by byla emancipována od starozákonního horizontu (Šém, Cham, Jefet). Wilhelm Leibniz se domníval, že pedkové ek, Latin, Kelt, Germán a Slovan žili spolen jako pímí Jefetovi potomci v oblasti rozkládající se u erného moe. Již od 10

11 šestnáctého století pinášeli z Indie misionái, obchodníci, vyslanci, vojáci a správní úedníci poznatky o nápadných podobnostech mezi evropskými a indickými jazyky. Další vývoj evropských indologických studií bezprostedn souvisel s dramatickými politickými událostmi na indickém poloostrov. O hegemonii britské Východoindické spolenosti v Indii se zasloužil pedevším Robert Clive ( ), který 23. ervna 1757 v bitv u Palásí porazil vojsko bengálského vládce podporované Francouzi. V roce 1773 byl jmenován prvním britským generálním guvernérem v Indii Warren Hastings ( ), díky jehož velkorysému mecenášství a podpoe peklad indické literatury se v Kalkat soustedilo inorodé a zvídavé spoleenství západních vzdlanc, kterému dominovali pedevším John Zephaniah Holwell ( ), Nathaniel Brassey Halhed ( ) nebo Charles Wilkins ( ), pekladatel slavné filosofické básn Bhagavadgíta. Nejvýraznjší postavou mezi britskými mysliteli v Indii byl bezpochyby Sir William Jones ( ), který do Bengálska pijel v roce 1783 jako soudce Nejvyššího soudu. Následujícího roku William Jones inicioval založení Královské asijské spolenosti (Royal Asiatic Society), jejímž byl prvním prezidentem. Oficiální periodikum Královské asijské spolenosti Asiatic researches: Transactions of the Society, vydávané od roku 1788, zaznamenalo v Evrop znaný ohlas. V pednášce pronesené 2. února 1786 William Jones oznail sanskrt, etinu, latinu, gótštinu, keltské dialekty a starou perštinu za homologické a geneticky píbuzné jazyky, které vznikly ze spoleného prehistorického základu (by common descent). Díky tomuto vystoupení je William Jones pedevším v anglosaském svt pokládán za zakladatele moderní indoevropeistiky. Britským indologm se mohl svým pínosem rovnat francouzský badatel Abraham Hyacinth Anquetil-Duperron ( ), který peložil v letech 1759 až 1761 za pomoci párských uenc posvátnou knihu zoroastrismu Avestu. William Jones a jeho kolegové z Královské asijské spolenosti vystoupili na prahu romantismu, nacionalismu a moderní doby s ideou árijské i indoevropské rodiny, která sdružuje národy obývající rozsáhlé prostory Evropy, stední Asie a Indie. Árijská ideologie umožnila Západu na prahu moderní doby získat novou identitu, prostednictvím Indie popít své semitské starozákonní koeny a zcela se tak emancipovat od biblické tradice. Hypotetití Indoevropané nahradili v genealogické imaginaci Západu starohebrejské patriarchy. Hypotetický indoevropský prajazyk se stal po uritou dobu druhým, alternativním jazykem ráje sekularizované Evropy. Západ vymnil své tradiní píbuzenství s národy Pedního východu, s Židy, Egypany a Foiniany, za pokrevní pouto s Indy a Peršany (Martin Bernal, erná Athéna). Termín árijský použil v roce 1763 Anquetil-Duperron. Zmínný výraz pevzali nmetí autoi; zpopularizoval jej Friedrich Schlegel a ve druhé polovin devatenáctého století pispl k jeho oblib podstatnou mrou Friedrich Max Müller. Termín indoevropský zavedl v roce 1813 všestranný anglický pírodovdec Thomas Young ( ). Autorství alternativního termínu indogermánský (Indo-Germanisch) je obecn pipisováno Heinrichu Juliu Klaprothovi ( ) na základ jeho studie z roku William Jones a jeho spolupracovníci byli pesvdeni, že síla obrazotvornosti hinduistické kultury je pedurena k tomu, aby pispla k renesanci poetického ducha Západu. Rovnž Anquetil-Duperron se domníval, že písemnictví staré Indie a její posvátný jazyk sanskrt skrývají znaný revitalizaní potenciál. V roce 1808 napsal, že ve vztahu k sanskrtu se nalézáme v obdobném postavení, jako byla Evropa ve vztahu k etin v dob pádu Konstantinopole a ve vztahu k hebrejštin za Lutherovy reformace. Zrodila se tak postupn idea orientální renesance (La rennaissance orientale, Oriental Renaissance), vize nadcházejícího obrodného vku, v nmž revitalizaní úlohu klasických jazyk renesanního období by ml sehrát sanskrt. Na britských ostrovech byl však záhy slibný zaátek orientální renesance ukonen pedevším v dsledku vzestupu utilitarismu a evangelikálního 11

12 anglikánství, které iniciovalo výrazné oživení religiozity. Velká Británie si tak zvolila z dilema, které Joseph de Maistre formuloval následujícím zpsobem: Každý kesanský filosof musí zvolit ze dvou hypotéz: bu se objeví na zemi nové náboženství, nebo dojde njakým neobyejným zpsobem k obnov kesanství. Britské elity se definitivn odklonily od Indie pod vlivem evangelikán a utilitarist. Na samotném poátku devatenáctého století sehrál úlohu prostedníka mezi uením nové orientalistiky, která se pstovala na pd Královské asijské spolenosti, a badateli na evropském kontinentu Alexander Hamilton ( ), bývalý dstojník Východoindické spolenosti. Alexander Hamilton byl zadržen jako válený zajatec v Paíži v kvtnu 1803 po vypovzení mírové smlouvy z Amiensu. Hamilton však ml volnost pohybu, stýkal se s francouzskými orientalisty a vyuoval zájemce sanskrt. Zprávy o Hamiltonov pobytu v Paíži dorazily do Nmecka. Nmecký filosof Friedrich Schlegel, který studoval sanskrt v Paíži u Hamiltona, vydal v roce 1808 nesmírn vlivný spis Über die Sprache und Weisheit der Indier (O jazyce a moudrosti Ind). Friedrich Schlegel oznail Indii za kolébku prvotní religiózní istoty a vyzdvihl privilegovaný vztah mezi Asií a Nmeckem. Jeho bratr August Wilhelm Schlegel ( ) v tomto smyslu napsal již roku 1804: Pokud regenerace lidského rodu zapoala na Východ, Nmecko musí být pokládáno za Orient Evropy. Duch prastaré Indie a Persie se znovu zhmotnil v nmeckém národ a zajistil mu postavení vyvoleného lidu v novém rasovém náboženství. Obdobn Ferdinand Eckstein ( ) hlásal alianci mezi stedovkou Germánií a soudobou Indií a v pedmluv ke spisu Orientales nartl obrazovou metaforu, ve které základ pyramidy tvoil Homér, její strany Indie a Persie a vrchol nmecký stedovk. Orientální renesance však vydávala rovnž pozitivní plody. Díky indické inspiraci vznikla komparativní historická jazykovda. Za její poátek je obvykle oznaován rok 1816, kdy Franz Bopp ( ) uveejnil prkopnické dílo o systému konjugace jazyk indoevropské rodiny, rozšíené v letech 1833 až 1849 do monumentální Srovnávací mluvnice sanskrtu, zendu, etiny, latiny, gótštiny a nminy (Conjugationssystem der Sanskrit, Vergleichende Grammatik des Sanskrit, Zend, Armenischen, Griechischen, Lateinischen, Litauischen, Gotischen und Deutschen), která položila základ indoevropeistice jako specifickému filologickému oboru. Za druhého tvrce kontinentální tradice historické jazykovdy je pokládán dánský uenec Rasmus Christian Rask ( ), jenž v píruce gramatiky staré islandštiny z roku 1811 formuloval zákon o posouvání hlásek, považovaný za hlavní mechanismus vývoje jazyk. Indoevropeistika se v devatenáctém století tšila znané spoleenské prestiži a její výsledky byly piazovány k nejvtším výdobytkm západních vd pi konstrukci sekulárního obrazu svta. Friedrich Max Müller bez nadsázky uvedl: Kdybych byl dotázán, co pokládám za nejvtší objev devatenáctého století týkající se dávné minulosti lidstva, odpovdl bych následující krátkou rovnicí: sanskrt. Dyaus Pitar = ec. = lat. Juppiter = st. sever. Tyr. Obraz indoevropského i árijského spoleenství prošel v první polovin devatenáctého století transformací z Jefetových potomk vymezených lingvisticky k árijské rase, sdílející spolenou krev. Tato klíová a osudová konceptuální promna byla podmínna rozdílem mezi historickou a biologickou rasou. Koncept historické rasy se zrodil v rámci biblické antropologie, jejíž konená diskreditace v devatenáctém století zpsobila i jeho pád. Árijci pestávali být v první polovin devatenáctého století pokládáni za rasu biblickou, vymezenou metodami srovnávací filologie a historickou analýzou, a promovali se v rasu biologickou. Arthur de Gobineau byl prvním autorem, u nhož je tento pechod od jazykovdy k biologii dovršen a zhodnocen. Závreným krokem pi konstrukci árijské rasy na biologickém základ a jejím definitivním oddlení od mateského biblického a filologického kontextu, v nmž se pvodn 12

13 zrodila, bylo prosazení kraniologie na úkor jazykovdy jako hlavního nástroje rasové klasifikace. Rozvoj kraniometrických metod, zejména pak vymezení lebeního indexu, jehož autorem byl Andreas Adolf Retzius ( ), pesvdil vtšinu evropských vdc, že lebení parametry mají vtší vypovídací hodnotu než jazykovda. Píslušnost k árijské rase již neurovala píbuznost se sanskrtem, ale dolichokranní, protáhlý tvar lebky (i když nkteí autoi pikli Árijcm naopak široký, brachykranní typ lebky). Nová rasová historie Evropy pedpokládala píchod prehistorických indoevropských i árijských kmen tvoených plavými dolichokranními jedinci, kteí si podmanili a asimilovali místní tmavé brachykranní populace. Zrodil se revitalizaní mýtus zlatého vku vyprávjící o dávné, bojovné rase Árijc, kteí se vynoili z mlh chladného Severu, cválali na koních po stedoasijských stepích nebo sestupovali ze svah Himalájí. Prostednictvím reflexe svých indoevropských koen se ml Západ emancipovat od semitského vlivu, prostupujícího kesanstvím, které - jak vdli tenái Friedricha Nietzscheho - podlomilo civilizaní vitalitu Evropy. V indoevropské ideji byl nalezen protilék proti obavám z úpadku západního svta a Indoevropané se stali nedílnou souástí ady polititických a nacionalistických spis. Poslední desetiletí devatenáctého století lze bez vtší nadsázky nazvat vkem Árijc, kteí prakticky ovládli západní genealogickou imaginaci. Jean Finot napsal v roce 1904: V souasné dob je z jednoho tisíce vzdlaných Evropan devtsetdevadesátdevt pesvdeno o autentinosti svého árijského pvodu... Árijský pvod se stal blahodárným zdrojem, z nhož vzešla vyšší morálka Evropy a ctnosti jejích obyvatel. Nacistické Nmecko bylo koneným produktem tohoto procesu. 2. Evropská diverzita Specifikm západní i evropské civilizace a kultury je možno porozumt pouze v komparativní perspektiv, pi srovnání s jinými svtovými kulturami a civilizacemi. Pedevším ale musíme vyjasnit vztah mezi kulturou a civilizací. S pojmem kultura se spíše setkáme v západní Evrop, na Britských ostrovech a ve Francii, zatímco s pojmem kultura spíše v Nmecku a obecn Stední Evrop (a do jisté míry ve Spojených státech amerických). Herder, jenž vidl v pstování kultury zdroj mravní velikosti národa, postavil jako první kulturu proti civilizaci, která mu splývala s chladným racionalistickým a odcizujícím rázem moderní doby. Herderova obhajoba partikulární kultury proti univerzální civilizaci je rovnž pokládána za reakci na Kantv osvícenský univerzalismus. Harald Müller vyítá nmeckému mšanstvu (jehož byl Herder ideovým mluvím), že jeho izolace od politické a ekonomické moci a uzavenost v privátní sfée na pelomu osmnáctého a devatenáctého století vyústila do pojetí kultury jako výluného rozvíjení pravdy, dobra a krásy, zatímco v anglosaských zemích a Francii, kde se emancipované mšanstvo stalo hegemonem politické a ekonomické moci, se vytvoil širší pojem civilizace, který dokázal obsáhnout celý souhrn výrazných znak urité epochy vetn praktické a ekonomické aktivity bez vzájemného hermetického oddlení životních sfér, jež se promítá v pojmu kultury. Americký sociolog Robert Ezra Park, který vymezil kulturu jako spolenost s morálním ádem, ízenou zvyklostmi, mravy a hodnotami zahrnutými v rituálu a tradici, definoval civilizaci jako teritoriální entitu vytvoenou smnou, obchodem a komerními vztahy, ve které technika již není ovládána rituálem a v níž došlo k osamostatnní vdy. V našem výkladu budeme pojmy kultura a civilizace používat v zásad jako synonyma. 13

14 Komparativní studium civilizací je dosti obtížná a riskantní sféra, které se profesionální a specializovaní historikové spíše vyhýbají. Dnes je v oblib spíše mikrohistorie zamená na detail a studium každodennosti i marginalizovaných vrstev. Je to oblast pitahující podivíny a diletanty, kteí se vnují divokým spekulacím. Proto jen málo velkých makrohistorických komparativních studií obstojí ve zkoušce asu. Pesto práv to zmínné komparativní sféry se nyní vypravíme. Zakladatelem komparativního studia civilizací je bezpochyby italský historik a právník Giambattista Vico ( ), který psobil jako univerzitní profesor rétoriky a královský historik na habsburském dvoe v Neapoli. V roce 1725 uveejnil Giambattista Vico své hlavní dílo Základy nové vdy o obecném charakteru národ (Principi di una scienza nuova d intorno alla comune natura delle nazioni), které vyšlo v pepracované podob roku 1730 a v definitivní verzi v roce 1744 (Szienza nuova seconda). Málokterý autor v djinách dával podnt k tak protikladným výkladm jako práv Giambattista Vico. Úvahy o vztahu mezi jazykem, jeho povahou, djinami a spoleností. Východiskem Vicových metahistorických úvah je tvrzení, že lidský jazyk nám mže poskytnout hermeneutické vodítko pro výklad kulturních fenomén a vývojových stadií, které urují povahu minulé i soudobé spolenosti. V jazyce dochází ke zmnám rétorických figur (trop, metafora, metonymie, synekdocha a ironie), v dsledku ehož se mní charakter spolenosti, sociální reality. Pevaha uritého typu tropu v jazyce podmiuje specifické vnímání svta u dané populace, její kulturu, zvyky, právo, formu vlády, písmo, pojetí autority a spravedlnosti. Dynamika stídání rétorických figur je proto soubžná s dynamikou historického procesu pohanských národ. Z poetické logiky tak organicky vyrstá Vicova filosofie djin. Giambattista Vico navázal ve své koncepci dvojího djinného asu na stedovkou kesanskou chronologickou tradici. Zatímco kesané a Židé žijí díky osvícení boží prozetelností v lineárním ase (v dobré teologii má božská autorita podle Vica stejné místo jako rozum), pohanské národy jsou uzaveny v djinném kolobhu corso a ricorso, v jehož rámci dochází ke stídání tí vk podle pevažující jazykové formy: vku božského, hérojského a lidského, které odpovídají stadiím náboženskému, poetickému a prozaickému nebo též dtství, mládí a zralosti v individuálním život lovka. Karl Löwith dal v knize Meaning in History Vicovo pojetí historického asu do souvislosti s milénaristickým uením Jáchyma z Fiory a pozdjší Hegelovou filosofií. V pozadí Vicovy metahistorické spekulace se však nalézá pedevším úvaha o hlubší souvislosti mezi symbolickými formami a vývojem jazyka, promnami spoleenského zízení a evolucí struktur lidského vdomí a jeho kognitivních výkon. Transformace archaické metaforické identifikace do metonymické redukce odpovídá podle Vica zmn spolenosti ovládané bohy ve spolenost, v níž výsadní postavení zaujímá aristokracie. Vystídání metonymické redukce synekdochickou konstrukcí je doprovázeno pechodem od aristokratické vlády k demokracii, vlád lidu a abstraktního zákona. Synekdochická konstrukce ustupuje v poslední fázi vývoje ironii, která pedstavuje hlavní rétorickou strategii spolenosti ohrožené relativismem, nihilismem a dekadencí. Pro vk božský byla charakteristická poetická neboli tvoivá pirozenost, doba divoká, nelidská a naplnná strachem z božstev, které si lidé vytvoili na základ vlastní obrazotvornosti. Forma vlády byla teokratická. Jazyk božského vku byl rituáln-mimetický; lidé v této dob ješt nepoužívali artikulovanou e. Lidé božského vku, pedstavovaní napíklad patagonskými giganty nebo Homérovým Polyfémem, byli hrubí, drsní a divocí, kteí v zoufalství nad tím, že se jim nedostává pomoci od pírody, toužili po nem vyšším, než je píroda, co by je spasilo (385). Protože nevynikali rozumem, ale silnou obrazotvorností, a neuvažovali v pojmech, nýbrž v poetických 14

15 znacích fantastické povahy, upadli v omyl, takže se potom báli lžibožstva Jupiterova, že by je mohlo zasáhnout bleskem (385). To byl nicmén skrytý zámr Prozetelnosti, protože strašná idea Jupiterova... v nich vzbudila poetickou mravnost tím, že je uinila zbožnými, i když ne pomocí uvažování, jehož nebyli ješt schopni, ale pomocí smysl, které, jakkoli nesprávn pojímaly látku, byly pece ve své form pravdivé (502). Avšak nakonec po uplynutí dlouhé doby bezbožní giganti, kteí zstali v nectném spoleenství vcí a žen, ti Grotiovi prostoduší a Pufendorfovi opuštní..., aby se v rozepích plozených oním spoleenstvím zachránili ped Hobbesovými násilníky (tak jako divoká zv hnaná krutou zimou hledává záchranu v místech obydlených), utíkali se k oltám silných (533). Tito silní jedinci vytvoili nadazenou aristokratickou kastu, která se metonymicky identifikovala s atributy, jaké doposud mentalita posvátného vku pisuzovala výlun božstvm, a vila proto ve svj božský pvod a božskou pirozenost. Nastoupil hérojský vk, poetické stadium lidského myšlení, pro které je píznané svárlivé údobí trojské války nebo rytíského stedovku. Aristokraté se zmocnili všech obanských práv a plebejm, kteí se kdysi uchýlili pod jejich ochranu a jejichž pvod a pirozenost byly odvozovány od zvíat, byl ponechán pouze holý život a pirozená svoboda asylu (926). Metonymické vdomí, které piklo aristokracii božské atributy a tím založilo hérojský vk, bylo následováno konceptuální zmnou: dosud potlaovaní plebejci se prostednictvím synekdochického mentálního aktu ( synekdocha nabývá svého peneseného významu, když se zvláštní, kterého používá, pozvedá v obecné, anebo když se ásti, které volí, skládají s ostatními, s nimiž ony tvoí celek, 407) identifikovali s celkem spolenosti na úkor patricij:... v prbhu let, když se lidské mysli znan rozvinuly, lid národ konen prohlédl bláhovost tohoto herojství a pišel na to, že je svou lidskou pirozeností rovný urozeným (1101). Tím nadešel vk lidský, údobí civilizace, ve kterém se realizují pirozená práva národ ( ius naturale gentium humanarum ). Je to prozaické stadium djin, jehož vulgární, konvenní a epistolární jazyk slouží pedevším ke sdlování bžných poteb lidského života. Lidská pirozenost je v tomto vku umená, blahovolná a rozumná; je uznáván zákon svdomí, rozum a povinnost, která je chápána ve smyslu povinnosti obanské. Právo vychází a je ukládáno pln rozvinutým lidským rozumem. V dsledku rovnosti rozumové pirozenosti jsou si všichni lidé ped zákonem rovni, lidská jurisprudence hledí na pravdivost fakt a podrobuje právo všemu, eho vyžaduje rovnost pípad, a to jak v republikánských lidovládách, tak v konstituních monarchiích, kterým Giambattista Vico dává pednost. Autorita je založena na dve k lidem zkušeným, kteí jsou jedinen rozvážní v jednání a skvle moudí ve vcech myšlení (942). Tetí vk je zakonen úpadkem. Filosofie a enictví se zvrhly, upadly ve skepticismus a zrodila se nepravá, zneužívaná výenost a sofistika. Rétorika se stává ironií, jejímž prostednictvím vytváí reflexe nco nesprávného, co na sebe bere masku pravdy. To vedlo k mravnímu nihilismu, nespokojenosti oban, obanským válkám a povstalci pivedli republiky do anarchie nespoutané a neodpovdné svobody. Nápravu mže pinést velký vdce jako napíklad Augustus, který - jelikož všechny ády a zákony vynalezené pro svobodu již nemají dosti sil ji ovládat a držet na uzd - bude mít všechny ády a zákony ve své moci spolu se silnou zbraní (1104). Pokud se nikdo takový uvnit národa nenalezne, stává se rozvrácené spoleenství podle pirozeného práva obtí vnjšího vpádu národ, které si zachovaly pvodní mravní kvality. Jestliže ani k takovému ešení nedojde, vrátí se kolo djin do poáteního stavu barbarského bytí (ricorso):...taková je povaha základ i princip, že vci se jimi jako prvními zaínají a jimi jako posledními koní. Národy, které se dostaly do stavu reflexivní zlovle, mohou tímto oistným návratem k primordiálnímu barbarství božského vku opt zahájit svj historický vzestup tak, jak jsme toho byli svdky napíklad v raném stedovku. Tlak existenciální nejistoty a nouze uklidní jejich smysly a národy se stávají znovu zbožnými, pravdomluvnými a vrnými: Tak se k nim 15

16 navrátí zbožnost, víra, pravda, které jsou pirozenými spravedlnosti (1106). Lidstvo se vrací zpátky k mýtu, který je produktem jejich metaforického myšlení: Všechny barbarské historie mají mytické poátky (202). Uzavený cyklus svtových djin probíhá podle následovného scénáe:... nejdíve byly lesy, pak chatre, potom vesnice, po nich msta a nakonec akademie (239); lidé nejdíve pociují to, co je nutné, pozdji se starají o to, co je užitené, potom se obracejí k tomu, co je pohodlné, dále se tší tomu, co je píjemné, pak se rozkládají pepychem a nakonec šílí mrháním svých substancí (241); pirozenost národ je nejdíve hrubá, pak písná, potom milostivá, pozdji jemná a nakonec rozvrácená (242); v lidském rod vystupují nejdíve nelidští a hrubí, jako jsou Polyfémové, pak velkodušní a hrdí, jako jsou Achillové, pak statení a spravedliví, jako jsou Aristidové a Scipionové Africanové, pak blíže nám ti, kdo se jeví nadáni velkými obrazy ctnosti, kterou provázejí velké neesti; ti psobí na lid halasem skutené slávy, jako jsou Alexandrové a Caesarové; dále ponue hloubaví, jako jsou Tiberiové; konen nemravní a nestydatí zuivci, jako jsou Caligulové, Neronové a Domitianové (243). Soudobé a minulé svtové civilizace hodnotil Giambattista Vico na základ jejich postavení v rámci postupné ady tí vk, piemž dležitou úlohu pisoudil geografickým, klimatickým a historickým podmínkám a národní povaze, které zpsobily, že spolenosti asto procházely specifickým djinným vývojem, pípadn se dnes nacházejí na nestejném vývojovém stupni. Tak napíklad starovké Kartágo, Capua a Numantie, dávní soupei íma, nedosply nikdy z historických a klimatických píin k lidskému vku: Kartágu tomu zabránila specifická mentalita, rozvíjená námoním obchodem, Capuy zase píliš štdré pírodní podmínky Kampánie a v pípad Numantie byla píinou ímská intervence. Optimální zónou pro zrod civilizací lidského vku je mírné pásmo: Abychom zaali chladným severem: moskevský car, akoli je kesan, vládne lidu tupé mysli. Kníže i chán Tatarský vládne lidu mkkému, jako byli staí Serové, kteí tvoili nejvtší ást jeho velké íše, již spojil nyní s íší ínskou. Neguš Etiopie a mocní králové Fezu a Maroka vládnou národm píliš slabým a málo nároným (1090); Avšak uprosted v pásmu mírném se rodí lidé vyrovnané pirozenosti.... císa japonský žije v civilizaci podobné ímské civilizaci v dob punských válek,... podržuje mnoho z herojské pirozenosti. Proto otcové misionái, kteí se tam vypravili, sdlují, že nejvtší pekážkou, jež jim bránila, aby tyto lidi pivedli ke kesanskému náboženství, byla nemožnost pesvdit urozené, že plebejové mají stejnou lidskou pirozenost jako oni. Císa ínský, protože vládne pomocí mírného náboženství a pstuje písemnictví, je nejcivilizovanjší. I císa Indie je spíš civilizovaný než ne, a provozuje pevážn umní mírová. Perský a turecký císa pimísili k mkkosti jimi ovládané Asie hrubou doktrínu svého náboženství a tak, zejména Turci, mírní pýchu leskem, nádherou, štdrostí a vdností (1091); v Evrop se obnovila forma republik Aitol a Achájc, všude... vzkvétá taková civilizace, že je velká hojnost všech statk, jež mohou init lidský život šastným, jak prospchy pro tlo, tak požitky pro mysl a ducha (1094); když pekroíme oceán, v novém svt Ameriané by te procházeli takovouto cestou lidských vcí, kdyby je nebyli objevili Evropané (1095). Vicv zámr byl znan ambiciózní - položit základy jednotné filosoficko - historické vd o lovku: Nyní pak, ve svtle návratu a opakování lidských obanských vcí,..., uvažme etné shody, které jsme v celém tomto díle na velkém potu materií objevili mezi prvními a posledními dobami starovkých a moderních národ. A máme ped sebou vysvtleny djiny, nikoli již jen zvláštní a asov omezené djiny zákon a in íman nebo ek, ale (na základ totožnosti podstaty, jíž je nutno porozumt a již je nutno vyložit) ideální historii vných zákon, podle nichž probíhají dje všech národ ve svém vzniku, pokrocích, vysplosti, úpadku a zániku... Proto jsme si nemohli toho odepít, abychom nedali svému dílu nároný název Nové vdy, vždy by bylo nespravedlivé zbavit ji jejího práva a oprávnní, která jí dává její univerzální pedmt, totiž spolená pirozenost národ (1096). 16

17 Rétorická figura Rétorická operace Vk Metafora Metaforická identifikace Božský Metonymie Metonymická redukce Hérojský Synekdocha Synekdochická Lidský konstrukce Ironie Relativizace Úpadek Ruský filosof Nikolaj Danilevskij ( ) rozlišil v knize Rusko a Evropa (1895) nkolik civilizací (napíklad egyptská, ínská, perská, ecká, ímská a slovanská), které procházejí životním cyklem (mládí, zralost, stáí). Podle Danilevského se na konci devatenáctého století ímsko-germánská civilizace ocitla ve stádiu úpadku, piemž slovanská civilizace míí do svého zlatého vku. Americký sociolog ruského pvodu Pitirim Aleksandrovi Sorokin ( ) rozdlil v knize Social and Cultural Dynamics (1937, 1943) spolenosti podle jejich kulturní mentality, které mohou být ideaní (realita jako duchovní sféra), smyslové i pocitové (realita jako materiální sféra) nebo idealistické (syntéza obou pístup). Sorokin pokládá západní civilizaci za smyslovou kulturu zamenou na technický pokrok a pedvídá její úpadek v dsledku dekadence a vzestup nové ideaní nebo idealistické kultury. Oswald Spengler ( ) je pravdpodobn nejvlivnjším teoretikem komparativních kulturních djin dvacátého století. Psobil krátce jako stedoškolský profesor matematiky a historie (na reálném gymnáziu); od roku 1911 žil dosti osamle jako soukromý uenec v Mnichov. Oswald Spengler se prakticky pes noc proslavil knihou Zánik Západu (Der Untergang des Abendlandes), kterou vydal v roce Mnichovští studenti si dokonce vynutili veejnou disputaci mezi ním a nejvtším nmeckým sociologem té doby Maxem Weberem. Zánik Západu zaznamenal znaný ohlas v anglosaském svt a dodnes náleží k doporuené etb na amerických univerzitách. Velký vliv ml na Spenglera zejména Friedrich Nietzsche. Svoji metodu nazval univerzálním symbolismem. Spoívala ve snaze identifikovat symbolické formy, zejména v podob architektury, jíž se jednotlivé kultury vzájemn odlišují. Spengler se nepokládal za vdce a netvrdil, že odhaluje vdeckou pravdu. Oznaoval se za básníka (Dichter) a svoji tvorbu pokládal pedevším za literární dílo. Spengler nevil v pokrok nebo v lineární historický vývoj. Kultury pirovnával k velkým organismm, které procházejí údobím dtství, mládí, dosplosti a stáí. Práv na prahu této poslední fáze se nyní nachází Západ, proto Zánik Západu. Spengler rozlišuje ti základní typy civilizací: apollónský, magický a faustovský. Apollinskou civilizací bylo ecko a ím, antická civilizace, pro niž byla charakteristická fascinace estetickými kvalitami pítomnosti. ekové a ímané se píliš nezajímali o minulost a prakticky vbec o budoucnost. Žili neustále v pítomnosti, v daném okamžiku, a pi jejím ztvárnní dosáhli ve svém sochaství a výtvarném umní estetické dokonalosti. Mezi magické civilizace náležel judaismus, islám a Byzanc. Její píslušnosti žijí rovnž v pítomnosti, kterou ale chápou jako nco posvátného až mystického. Žijí jakoby v 17

18 permanentním náboženském vytržení. Posvátno prostupuje v magických civilizacích veškerou realitou. Spengler na rozdíl od jiných autor pokládá antickou civilizaci za odlišnou od civilizace západní. Antika nebyla Západem v moderním smyslu. Západní civilizace se podle Spenglera zrodila kolem roku 1000 a Spengler ji inspirován Goethem nazval faustovskou. Tak, jako pro Goethova Fausta je pro takto pojatou civilizaci píznaná nekonená touha a aspirace a otevenost vi budoucnosti. Svého výrazu nachází v románské a zejména gotické architektue. Gotika to bylo mládí, jaro Západu, dosplosti a léta dosáhla faustovská civilizace v barokní dob. Stáí a zima nastala podle Spenglera ve dvacátém století. Je to relativn dlouhodobý proces, ale jak Spengler poznamenal za nkolik století nebude existovat žádná západní Evropa v dnešním smyslu, nebudou žít žádní Nmci, Francouzi nebo Angliané podobn, jako za Justiniána (v šestém století po Kristu) již nežili žádní ímané. Kultury rostou, rozvíjejí se zcela spontánn jako rostliny bez ohledu na lidské aktivit a vli. Badatel musí zkoumat jejich symbolickou morfologii projevující se ve specifické kreativit. Kultura je nejvíce autentická tehdy, když je schopna dosáhnout nejvýraznjšího estetického úinku. ekové ve svých sochách, Arabové v kaligrafii a stedovk ve své architektue. Nemusí to být však nutn umní, napíklad souasná západní civilizace dosahuje nejvyšší míry krásy a hloubky nikoliv v umní (moderní umní je podle Spenglera ohavné), ale v technologiích. Moderní technologie jsou krásné (Antonín Dvoák a lokomotivy). Pro každou kulturu je charakteristické urité jádro, které se v prbhu života kultury napluje a jehož povahu lze vystihnout básnickou metaforou (apollinský, magický, faustovský). Stejn jako Goethe byl Spengler pesvden o tom, že evoluce je naplováním pvodní formy. Duše a osud kultury jsou dány, nemní se. Spengler rozlišuje v nmeckém duchu mezi kulturou a civilizací. Kultura je naplnná vitalitou mládí, nabývá bezprostedn, hrav dokonalých umleckých forem. Civilizace je unavená, pragmatická, materialistická, podléhá diktatue penz, konzumu a hedonismu, její kreativita je ale vyerpaná, umní umírá. Lidé se mní dav, který podléhá vlád demagogických a populistických vdc, caesar. Nekultivovaný dav rozvášnný konzumem a plýtváním mže být ovládnut pouze silnou rukou, populistickou diktaturou. Civilizace je smrtí kultury. Civilizace pináší intelektualismus, snahu porozumt tomu, emu nemže být porozumno, co se pedtím vyjadovalo a projevovalo spontánn, bez ohledu na rozum. Utilitarismus a racionalismus zabíjí duchovní hloubku. Rozum vládne, protože duše abdikovala. Spengler proto klade Rousseaua, Sokrata a Buddhu na pechod mezi kulturou a civilizací. Skuten živé náboženství se prost ví, nepotebuje dkazy. Platí zde Tertulliánovo credo quia absurdum. Pokud náboženství pozbyde tajemství, stane se filosofií. Náboženství je pak pokládáno za vhodné pouze za nevzdlané, nižší vrstvy, jak byli pesvdeni Aristoteles, Konfucius, Buddha nebo Voltaire. Pevládne funkcionalistický pístup k náboženství, ptáme se, k emu slouží, nikoliv co ze své povahy vyjaduje, co chce a musí být vyjádeno. Platí: Bh neexistuje, ale neíkejte to radji našim sloužícím. Nejcharakteristitjším rysem civilizace, jejího materialismu, chladu (zima) a odcizení jsou obrovská velkomsta, megapolis, Babylón, Ninive, Antiochie, ím, Londýn nebo New York. Nkterá velká msta si zachovala míru a zstala ve stádiu kultury (Athény, Florencie), jiná vstoupila do stádia civilizace ( ím, New York). Projevuje se zde Spenglerova nostalgie a agrární romantismus, idealizace venkova jako zdravjšího živlu než je msto, která byla ve Spenglerov dob rozšíena (ruralismus). I dnešní velkomsta eká osud Babylónu nebo Ninive, které dnes zajímají pouze archeology. Oswald Spengler byl pinejmenším od roku 1911 pesvden o blížící se velké válce. Když v roce 1914 vypukla, byl pesvden o vítzství Nmecka. Pouze se obával toho, aby se Nmecko nezkazilo obdobn, jako ím po porážce Kartága. 18

19 Oswald Spengler byl po první svtové válce souástí kulturního hnutí v Nmecku, které se nazývá konzervativní revolucí a jež údajn v mnohém napomáhalo nástupu nacistické ideologie. Spengler byl nmeckým konzervativním patriotem a odprcem Versaillské smlouvy, která podle jeho názoru Nmecko ponížila. Spengler rozhodn nebyl moralistou, estetika mla u nho pednost ped etikou. To autentické, ím se kultury projevují, bylo každopádn estetino, nikoliv etino. Tato teze se promítala i do jeho pojetí politiky a politického aktivismu. Záleží na síle a nasazení osobnosti, nikoliv na ideologii nebo na etické doktrín. Svt nedobyl obsah Evangelia, ale kesanský muedník, respektive ochota kesan podstoupit za svoji vc muednictví, ochota zemít, v dob, kdy toho ostatní nebyli schopni. Zda byla kesanská doktrína lepší než ímské pohanství, ecká filosofie nebo napíklad mithraismus, nebylo vbec dležité. Zvítzilo nasazení, nikoliv pravda. Politicky inný a úspšný jedinec si nikdy neklade otázku po pravd nebo dobru, to je naprosto irelevantní. Jak napsal Goethe, jednající, inný jedinec nemá nikdy svdomí. Napíklad Velká Británie získala své kolonie nemorálním zpsobem, ale podle Spenglera to nakonec bylo ku prospchu lidstva. Podobn bychom se mohli domnívat, že George Bush a Tony Blair zahájili intervenci v Iráku na základ argumentace (zbran hromadného niení), pro niž nemli dostatek dkaz a jež se ukázala jako sporná, avšak to není kritérium, na jehož základ bychom mli válku v Perském zálivu hodnotit. Vidíme, že tady ve Spenglerovi siln promlouvá Nietzsche. Jak se stavl Spengler k Hitlerovi? Vil, že Nmecko potebuje vdce, Caesara. Z Hitlera však rozhodn nebyl nadšený, byl pro nho píliš plebejský, vulgární a demagogický. Spenglerovi byl rovnž vzdálen primitivní a agresivní nacistický antisemitismus. On sám pokládal Židy za jakési relikty i fosilie magické civilizace. Rovnž nesdílel víru v nadazenost árijské nebo germánské rasy. Rasismus považoval za projev barbarství. Spenglerovi by možná více než Hitler vyhovoval Mussolini, kterého pokládal za jakousi obdobu cynického renesanního condottiera. Spengler sice ješt údajn vyvsil po vítzství NSDAP ve volbách na svém mnichovském dom vlajku, ale v roce 1933 se v manifestu Hodina rozhodnutí od Hitlera distancoval. Nacisté to chápali jako zradu a Oswald Spengler se obával, že bude muset odejít do exilu, ale pak se setkal u Wagnerovy vdovy s Hitlerem, který se rozhodl jej nechat na pokoji. Spengler se stáhl z veejného života a zemel v ústraní o ti roky pozdji. Spengler neml mnoho pokraovatel. Spenglerv vliv je patrný v dílech Konfigurace kulturního rstu (Configurations of Culture Growth, 1944) a Styl a civilizace (Style and Civilizations, 1957) od amerického antropologa, pedstavitele konfiguracionismu, Alfreda Louise Kroebera. Nesmíme také opominout antropoložku Ruth Benedictovou a její knihu Kulturní vzorce (Patterns of culture). Antropology oslovila Spenglerova teze, že estetický styl pedstavuje nejdležitjší indikátor pro stanovení rozdíl mezi rznými kulturami a civilizacemi a že symbolické metafory mohou odrážet povahu urité kultury projevující se v nejrznjších formách sociálních a kulturních manifestací. Pipomeme si základní Spenglerovu tezi, že západní kultura, která se zrodila kolem roku 1000, má faustovský charakter a nepedstavuje pokraování apollinské kultury. V souasné dob vstoupila do stádia civilizace jako konené fáze svého vývoje. Arnold Toynbee ( ) rozlišil ve svém dvanáctisvazkovém díle A Study of History, jež vznikalo v letech 1934 až 1961, celkem jednadvacet kultur - civilizací: Západní Byzantsko-ortodoxní Rusko-ortodoxní 19

20 Perská Arabská Hindská Dálnovýchodní Japonsko-korejská Mínójská Sumerská Chetitská Babylónská Egyptská Andská Helénská Syrská Indická ínská Mexická Yucatánská Mayská Dležitým rysem západní (evropské) civilizace je skutenost, že je produktem osového vku, je to axiální typ civilizace. Civilizace osového vku (též axiální civilizace, Axial-Age Civilizations), použijeme-li terminologii, kterou razil Karl Jaspers, se formovaly v prbhu milénia pibližn od roku 500 ped Kristem do prvních století kesanského letopotu. Byl pro n píznaný nástup ontologických vizí, jež byly založeny na novém pojetí vztahu mezi transcendentní a profánní sférou reality. Podle nmeckého filosofa Karla Jasperse ( ) bhem milénia probíhajícího pibližn od poloviny prvního tisíciletí ped Kristem po páté století po Kristu se zrodil nový typ ontologických vizí, z nichž vyplývalo nové pojetí vztahu mezi transcendentní a svtskou sférou. Tento obrat se vyznaoval opuštním archaické mytologické tradice a píklonem k religiozit, která je charakteristická i pro soudobé formy svtových náboženství. Karl Jaspers nazývá tuto duchovní a intelektuální revoluci, jejímž plodem byla v dlouhodobé perspektiv rovnž moderní spolenost, nástupem axiálního (osového) vku. Zmínná transformace archaické religiozity do velkých náboženských systém, které dodnes ovlivují životy milión lidí, se odehrála ve zmínném údobí nezávisle a s pozoruhodnou synchronicitou v odlehlých oblastech Eurasie. Jejími hlasateli byli proroci starého Izraele, filosofové klasického ecka, pedstavitelé indického hinduismu, buddhismu, konfucianismu ran imperiální íny, zoroastrismu starého Íránu a kesanství. Poslední výhonek této radikální promny pedstavoval islám. V židovském prostedí prosazovali ontologickou vizi axiálního vku starozákonní proroci, napíklad Jeremiáš ( ped Kristem) nebo Ezechiel (kolem roku 580 ped Kristem), jejichž psobení vyústilo do ustavení monoteistického judaismu. V Persii hlásal náboženský reformátor Zarathuštra (Zoroastér, zejm ped Kristem) dualistický teismus, zvaný pozdji zoroastrismus. 20