Po Út

Transkript

1 Po Kurva, nikam se mi nechce. Jsem spokojený s tím, co mám a nepotřebuju si dokazovat, že vylezu na podělanej kopec do výšky m. Ale jsem si vědom toho, že tenhle pocit je dost krátkozraký a je mi jasné, že by mě tahle nevyužitá příležitost v budoucnu mrzela. V 15:03 vyjíždím tedy z Brna vlakem do Ostravy, kde nasedám do mikrobusu (pod záštitou Student Agency) a společně s pěti dalšími lidmi jedeme na letiště do Katowic. Všichni mikrobusáci letíme stejným letadlem do gruzijského Kutaisi a jelikož je jeden ze spolucestovatelů je Gruziec, dostáváme lekce (nejen) historie. Sympatický chlápek, který pracuje v ČR a každý rok létá za příbuznými do Gruzie. Přijíždím na letiště. Po hodince zevlení doráží i Vegan s Džonskem, kteří sem dostopovali z Luha. Chvíli šaškujeme s přendaváním věcí (máme koupená jen dvě velká zavazadla tam dolů ) a odbavováním Jo a jen tak mimochodem se dozvídám, že se kluci do Turecka nechtějí vůbec podívat a že jsem si zpáteční letenku z Istanbulu buď kupoval zbytečně nebo se tam musím nějak sám dostat po vlastní ose. Nejsem naštvanej, ale nechápu Veganovo myšlení, když jsme cestu do Turecka ještě před pár týdny plánovali a ještě včera jsem se mu zmiňoval o hledání hostelu v Istanbulu Ještě se rozhodnu, jestli se od nich oddělím a pojedu sám do TUR nebo jestli s nimi zůstanu. Každopádně nasedáme na letadlo a ve 23:40 zvedáme podvozek. Út :20, resp. 4:20 gruzijského času přilétáme na letiště nedaleko Kutaisi. Pomalu svítá a přemýšlíme nad tím, jak že se dostaneme do města. Odháníme nekonečné zástupy taxikářů, až se nakonec necháváme zlomit a ukecáváme za cenu 1 Éčka na osobu 15 km dlouhou cestu do Kutaisi. Příjezd, rozkoukávání, návštěva centra, nákup potravin a sváča u kostela, kde nás neuvěřitelně pohostinný domorodec zve na domácí pomazánku a zeleninu z vlastní zahrádky. Podáváme si s ním ruku, představujeme se a on nás za odměnu líbá na čelo... Brrrr! Nicméně to za to žrádlo stálo. Nacházíme vlakové nádraží a zjišťujeme, že nás vlak do hlavního města (Tbilisi) bude stát 8 lari na hlavu a že nám to jede za dvě hodiny. Rozestýláme si tedy na nádraží karimatky a dopřáváme si tolik potřebného šlofíčka. Cesta vlakem trvá přes pět hodin a do Tbilisi dorážíme kolem 18:00. Následující hodinu marně sháníme plynovou bombu na vařič a poznáváme krásy města. Do centra se bohužel nedostáváme, ale z toho co vidíme je nám jasné, že se nejedná zase až o takovou prdel. Je to tu vlastně i docela hezký :) Lidé jsou tu velice pracovití (neustále tu někde něco smejčí a uklízí) a není divu, že se tu za pár dní koná olympiáda mládeže. Mně osobně tak trochu zaráží, jaké vehikly místňáci používají. Jednoznačně tu vede Mercedes (takové to auto pro pasáky), následovaný BMW. To je jedno, že žiju se slepicema. Hlavně, že mám nabouchanou káru! S Veganem si dáváme cikánskou sprchu hned vedle kulturního centra a připadám si tak trochu jako exot. Nejvíc se pak vyznamenal Vegan, který se po koupeli převléknul do slipáčových plavek a až do večera s nimi chodil po městě a sbíral posměšné poznámky od domorodců. Nákup jídla střídá hledání místa na spaní. Jelikož Džonska uhranula ohromná věž tvořící dominantu Tbilisi, musíme se k ní za každou cenu dostat a prej je úplně jasný, že se vedle ní bude dát i spát. Nám s Veganem je to buřt a následujeme tedy našeho nejmladšího člena výpravy. Cesta nahoru byla pěkně zkurvená, to vám teda řeknu! :) Taková menší

2 horolezecká vložka s plným báglem zakončená nemilým překvápkem. Vedle věže se totiž nacházel zábavný park, kde se to jen hemžilo stovkami turistů a je nám tedy jasné, že tohle není ideální sleeping plejs. Scházíme tedy o pár stovek metrů níž, kde jsme cestou nahoru objevili luxusní místečko na spaní, které bylo ohraničeno venkovní posilovnou. Kolem 23:00 už zařezáváme St V průběhu večera mě probudil lehký deštík a v tu chvíli mi docvaklo, že jsme si kvůli vedru nechali jen stan z tropica a že jsem nechal plachtu v báglu. Kua, to jsou najednou fofry! Hlavně, že mám péřový spacák, který je do mokra jak dělaný Jelikož jsem úplně mimo, ani si nevšímám, že plachtu přes stan házím naruby a že mi cvakání pojistek vůbec nepřipadá opačně. Znovu usínám 5:30 budíček. Džonskovi začal vyzvánět nějaký punkový song a já měl pocit, jako kdyby na nás přišli benga a hlásili vysílačkou na ústřednu, že se na místní lunaparkové chloubě postuluje partička spáčů. Vystřelil jsem tedy jak raketa a naštěstí se jedno jen o planý poplach spojený s mým rozostřeným vnímáním. Sbalili jsme si fidlátka a vydali se na metro. Potřebovali jsme totiž stihnout vlak v 6:45, abychom se dostali z města na výpadovku a mohli stopovat do Kazbegi. Vlak jsme bohužel nestihli, takže jsme už z Tbilisi frčeli stopem. Začali jsme stopovat už před 8:00 a v Kazbegi jsme se ocitli až v 15:30. V Gruzii nejsou řidiči ke stopařům příliš sdílní. Během naší cesty jsme stopli celkem 6 řidičů a ujeli přes 120 km. Při stopování jsme například svědky toho, jak se 5 černochů (věřící v černých hadrech) tlačí ve staré Volze a na střeše mají dřevěnou rakev, do které se strkají nebožtíci. Jak praktické! Bylo úžasné sledovat, jak se před námi mění krajina a otevírají se majestátné hory. Po přestávce na jídlo, výměně peněz a nákupu zásob se vydáváme do půjčovny, kde bereme lano, sedák, mačky a cepín. Každá položka stojí na jeden den 10 lari a minimální doba půjčení je 2 dny. Celkově nás to teda stojí 60 lari na hlavu, což je po menší slevě cca 720,- Kč na osobu. V 17:45 se vydáváme vstříc Kazbeku. Sice trochu pozdě, ale máme v plánu vyjít, co nejdál to jen půjde. Vegan by chtěl ještě dnes spát ve výšce 4000 m na meteo stanici, ale mně to připadá jako dost uhozený nápad. Protože nám bez postupné aklimatizace bude akorát blbě a houby se vyspíme. Příchod tmy a brod ledovcové řeky rozhodnul za nás a rozkládáme stan ve 21:30 ve výšce 3200 m. Z hlediska aklimatizace se mi tahle výška zdá jako ideální kompromis a nastavujeme si budíka na brzkou ranní hodinu.

3 Ct Budíček ve 3:00 a ve 3:45 vycházíme směr meteo stanice pod Kazbekem (3 740 m). Nadávám si, že jsem si nepořídil kvalitnější čelovku Po 1,5 h docházíme k ledovci pod meteo stanicí, nazouváme mačky a klukům se neustále vyvlíkají. Než přejdeme ledovec, začíná svítat a ke stanici doházíme kolem 6:00. Fouká silný nárazový vítr a je nám jasné, že za takového počasí je cesta na vrchol sebevražda Dáváme si krátkého šlofíka, následně jdeme na kratší vycházku do m a pak to zase otáčíme a pelášíme zpět. Nemá cenu si hrát na hrdinu za takového počasí. Kolem 14:00 scházíme zpět ke stanům, dáváme si dalších dvacet a v 16:00 vyrážíme přes řeku zpět do Kazbegi. Nevděčnost místního počasí nejlépe shrnul Džonsek: Sice se nám ochladilo, ale zato začal foukat vítr! :) Cestou zpět potkáváme spousty Čechů, včetně jednoho frajera na kole, který dojel z ČR až do Íránu a teď se motá po Gruzii. Je na cestách už od května a jsem prý první Češi po 2 měsících, se kterými může hovořit svou mateřštinou. Těžko říct, co se mu v osobním životě stalo, každopádně ho neskutečně respektujeme! V 19:30 dorážíme konečně zpět do Kazbegi, kde vracíme vybavení a dáváme večeři. Mám chodidla totálně na kaši a těším se do postele. Mrzí mě, že jsme se nedostali až nahoru, ale v tomhle je vlastně ta příroda i krásná. Není to totiž žádná děvka, která by dala každému! :) Stavíme stan v nedalekém parku a před 22:00 už počítám ovečky.

4 Pá Už týden jsem kvalitně nespal a jelikož jsme všichni dost rozjebaní, rozhodli jsme se nenastavovat budík a kvalitně se prospat. To se nám i celkem povedlo, protože jsme chrápali skoro do 12:00. Když jsme ve 13:40 začali stopovat auta na ruské hranice, skoro nám z toho přeskočilo. Dobrou hodinu jsme stáli na místě a čuměli na krávy, jak s totálním nezájmem blokují silnici a mají všechno, jak se říká, na vemenu. Vegan je už touhle dobou snad někde u Putinoviče Vladmiroviče na páteční šachové partii a my tu už hodinu čumíme na krávy, jak serou na silnici. Pecka! Po nekonečném čekání nám nakonec zastavil nějaký dobrák, kterej nás vzal přes čáru. Z hranice jsme měli trochu vítr, protože podle některých zdrojů je pro cizince nepřelezitelná a je určená jen pro Rusy a Gruzijce. Gruzijská strana nás pustila v pohodě, ale problém nastal u Rusů. Obě dvě strany jsou od sebe vzdáleny cca 3 km a fronta aut a kamionů byla snad až do Turecka. Navíc podle gruzijského policisty musíme jet busem nebo autem, pěšky jít nemůžeme Bereme tedy první káru, která nám zastaví a zasekáváme se ve dvouhodinové koloně. Po dvou hodinách chrápání se od ruského vojcla dozvídáme, že prý přece jenom můžeme jít pěšky. Super, takže tu na nás srali mouchy zbytečně U přepážky šaškujeme s formulářem ohledně víz a nakonec nám to teda jako že dají a my s první stopou károu přejíždíme do vnitrozemí. Parodie na VW transportera nás vyhazuje u první pumpy, dáváme véču, měníme rubly a nakupujem v místní sámošce nějaké ty dobrůtky. Snažíme se stopovat dál, ale už je téměř 19:00 a naše šance, že někoho stopneme do Vladikavkazu, jsou mizivé. Po půl hodince šaškování k nám přichází vysmátý borec a prej jako odkud že to jsme. Říkáme mu tedy ten náš celý příběh a on nás zve k sobě domů. Že prý je včelař nebo co. No nebudu to moc protahovat Jedna flaška vodky, několik piv, koštování medu, lehký předkrm v podobě chleba, rajčátek a okurky, druhá flaška vodky, další piva, čínská polívka jako večeře. Po večírku ještě následuje ruská rally místní šotolinovou polňačkou za panem Elbrusem, (fakt se jmenoval Elbrus, máme to na fotce!) kde jsme dali 4 decky domácího mléka a mohli jsme se jít posrat do postele. Luxus! Borec mě ubytovává do útrob včelařské maringotky, u které raději nepřemýšlím, jaké breberky obsahuje :) Takhle jsem si přesně představoval Rusko!

5 So Otevírám oči a chvíli mi trvá, než si uvědomím, kde se nacházím. Probouzím se v posteli u pana Včelky, našeho ruského kamaráda. Včerejší noc mám lehce rozostřenou a potřebuju hrozně kadit. Vodka, pivo, med a mléko nejsou zrovna osvědčený recept na klidné trávení :) Džonska nacházím po chvíli hledání rozespalého v kabině zeleného Kamazu. Zřejmě slušná akce! Dáváme snídani, balíme saky paky, kupujeme med a borec nás odváží zpět na místo, odkud nás včera nabíral. Super člověk! Většinu dne stopujeme auta a snažíme se dostat 250 km daleko pod samotný Elbrus. Zastavují nám nejrůznější individua. Poprvé to je taxikář mimo službu, podruhé policajt, potřetí Čečenec v luxusním BMW, počtvrté muslim s lehce vyhraněnými názory na Evropu (ve které nikdy nebyl) a naposledy dvojice indiánů, kteří byli jako vystřižení z filmu o Vinnetouovi. Jo a abych nezapomněl, tak s Čečencem jedeme na ruské čtyř-proudovce (rychlostní komunikaci) v protisměru. V tom našem pruhu byla kolona, takže jsme se s tím moc nesr*li. Taky nám ukazuje svou 9 mm bouchačku, kterou má schovanou pod sedadlem. Dává nám na sebe kontakt, že prý pokud bude nějaký problém, máme zavolat :) S Veganem se scházíme u lanovky pod Elbrusem. Následuje zjišťování počasí, nákup jídla, půjčení vybavení a hurá na to! Vycházíme z 2300 m a naším cílem je přespat u konečné lanovky ve 3000 m. Když hledáme v okolí lanovky místo na spaní, nahodí Vegan ten svůj kamarádskej kukuč a voalá, údržbáři lanovky nás zvou dovnitř a že prý tu můžeme přespat. Ty voe, tak teda jo! Chrápat na rovné podlaze se střechou nad hlavou, hezky v teple a s možností dobít si všechny věci? To se fakt může stát při výstupu na Elbrus jen nám! Ostatně desítky stanů stojících venku jsou jasným důkazem :)

6 Ne Sakra Džonsku, jaktože ti ve 3:00 zvonil budík?! V potemnělé místnosti bez světel se pomalu balíme a snažíme se probudit Vegana, který od Jonášova budíku nemohl zamhouřit oka. Po nějaké době se nám to i daří. Jenomže další zaškobrtnutí přichází ve chvíli, kdy se kluci dozvídají o přítomnosti wifiny v nedaleké lanovce. Po půl hodině mi už dochází trpělivost a musím zasáhnout Doprdele, jsme v nejkrásnějších horách, ve kterých jste kdy byli a vy si tu takhle honíte šulínky?! Hoďte ty vaše debily do báglu a jde se!! Dělám machra, protože jsem si na ten náš trip vzal jen starou Nokii bez Wi-fi :) Tak teda vyrážíme! Já omámen horami nakopávám tempo, jak kdybych u lanovky urazil Vladimiroviče Putinoviče a valíme to po široké prašné cestě do stanice lanovky ve 3500 m. Všichni čumíme s otevřenou pusou, protože to tu vypadá jak na staveništi a každou chvíli kolem nás projíždí OBROVSKÁ korbatá potvora naložená několika tunami kamení. Masakr! Ve 3500 m se totiž vesele staví další lanovka a s nějakou bezpečností práce si to nikdo moc neláme hlavu. Taky se tu motá w w w (tři prdele) civilistů, kteří se chtějí v polobotkách a sukních pokochat výhledem na Kavkaz. A že je teda luxusní! Čekáme na Džonska, dáváme dlabanec a pomalu se přesouváme do 3800 m, odkud už šlapeme po sněhu. Máme za cíl spát nad 4000 m, takže se ubytováváme na skalnatém ostrůvku hned vedle sjezdovky. Nachází se zde další spousta stanů a nalézáme místa, která jsou jakž takž v závětří. Nacházíme se ve 4200 m a jelikož je ta výška cítit, dopřáváme si zasloužený odpočinek a vstáváme až chvíli před 19:00. Pokud jsem si nalhával, že je můj stan v ideálním závětří, tak teda rozhodně není a točící se vítr ho každou chvíli šikanuje. Moc jsem se teda neprospal a je mi jasné, že to v noci může být stejné, ne-li ještě horší. V rámci aklimatizace dáváme ještě večerní procházku do 4500 m. Jdeme po vyrolbované sjezdovce, takže docela pelášíme a žádného extra majzla si dávat nemusíme a ve 20:30 jsme zpět u stanů. Náhodou nalézáme budku, která slouží jako sprcha a vejde se do ní tak akorát jedna karimatka. Neváhám ani minutu a jelikož nechci roskovat nevyspání (z důvodu poryvu větru), tak nabídnutý nocleh využívám a kolem 21:00 už počítám ovečky. Proč jsem sebou sakra táhnul ten stan, když už druhou noc spím na Elbrusu pod střechou?!! :-D

7 Po Den D výletu do Ruska. Připadá mi, jako kdybych celou noc probdil, ale v žilách mi koluje tolik adrenalinu, že žádnou únavu nepociťuji. Jsou 4:00 hodiny ráno a za chvíli vyrážíme pokusit se vylézt na Elbrus. Kluci si dávají dost na čas, takže vyrážíme až s východem slunce v 5:00. Rolby jezdí nahoru a dolů o sto šest a když zvedneme hlavu a podíváme se na tu hordu sněhu před námi, vidíme desítky malých mravenečků, kteří vyrazili dobývat horu o pár hodin před námi. Cesta se zdá být nekonečná, protože prakticky pořád jen lezete do nekonečného kopce, který má a každou chvíli kolem vám profrčí rolba nebo skútr s flákačema, kterým se nechce chodit do kopce pěšky. Po pár hodinách jsem dost znechucenej, protože tohle nemá s horolezením nic společného. Opravdu málokdo se od spodní vesnice dostane až na vrchol vlastní silou bez využití lanovky nebo skútru. Každý má na sobě hadry za tisíce eur, ale přitom se pohybují jako mrtvoly. S přibývající výška však začínám lapat po dechu i já a má rychlost je ta tam. Ve výšce nad 4800 m jsem rád, že ujdu 50 kroků a pak následuje 30 přestávka. Tep mám nad 170 a je neskutečné, jak rychle se zadýchávám. Navíc se kopec zdá být nekonečný a i v nížině bych tak prudký profil lezl celou věčnost. Po necelých pěti hodinách se dostáváme do sedla ve výšce 5300 m. Před námi se nachází poslední část kopce, který mě dost morálně láme. Místama má přes 45 a nachází se zde i několik exponovaných míst. S rychlostí 100 slepičích kroků na 5 minut se po krátké pauze vydáváme k poslednímu úseku výstupu. Hlava mě sice nebolí, ale připadám si jako omámený. Musím se soustředit na každý krok, protože si připadám lehce oblbenej a opravdu netoužím po tom, abych si dal 500 m ledovcovou skluzavku zpátky do sedla. Naštěstí kopec netrvá věčně a po několika desítkách minut se přede mnou otevírá plošina, na jejímž závěru se mírně zdvihá drobná špička, která je obsypaná lidmi. Po několika dalších minutách se dostávám nahoru. I do tak drobného kopce se musím několikrát zastavit. V 11:00 se však všichni tři nacházíme na vrcholu a otevíráme vrcholové pivko. Dostavují se i nějaké ty slzičky radosti a dáváme několik fotek. Máme NESKUTEČNOU radost! :) Především nám vyšlo ideální počasí a máme naprosté azuro. Pocitová teplota je kolem -12 C. Po půl hodince valíme zpět dolů. Ke stanům se dostáváme po dalších 2 hodinách, takže nám celý výstup ze 4200 m zabral i s přestávkami 8,5 hodiny. Dáváme si dvouhodinového šlofíka, při kterém zjišťuji, že jsem se v noci ve sprše píchnul karimatku a okolo 16:45 valíme zpět dolů. Zvláštní je, že mě celý den vůbec nebolela hlava, ale začala mě bolet až po spánku. Dolů se valíme poměrně svižně a kolem 19:30 vracíme vybavení zpět do půjčovny. Následuje večeře v jedné z místních hospod, plánování následujících dnů a ve 23:00 hledáme místo na spaní. Po čtvrť hoďce ho nacházíme kousek pod vesnicí nedaleko řeky. Po tmě vůbec netušíme, kde že to vlastně stavíme stany, ale je tu rovinka a je nám to všem vlastně buřt. Stan, spacák, zuby dobrou noc!)

8 Út Sluníčko mě šimrá po bradě a teplota ve stanu začíná být nesnesitelná. Nonšalatně se otáčím na druhý bok a s bolestí zad si uvědomuji, že jsem včera píchnul tu svou vyfintěnou nafukovačku, takže jsem spal na tvrdé zemi. Chvíli si čtu knížku, dopisuji deník a pak vyrážím ven, abych se dozvěděl, kde že jsme se to včera vlastně zabydleli. Jdu podle sluchu k nedaleké řece a nevěřím svým očím. Nádhera! Sedám si na šutr, nechávám se unášet zvukem řeky a koukám po okolních kopcích. Vypadá to tu přesně jako v Dolomitech. Ostré skalní kopce ustupují údolí, ve kterém teče ledovcová řeka. Těžko si představit lepší místo na spaní. Po předešlých náročných dnech je tohle naprostý balzám pro tělo i duši. Kluci se strategicky odvalili zpátky do vesnice na wi-fi a já si dávám do pucu všechno vybavení a přepírám si oblečení. Nikam nespěcháme a tak není divu, že zvedáme kotvy až ve 14:30. Jdeme pěšky do vedlejší vesnice, měníme si v bance pár rublů a následuje stopovačka do Horního Baksanu. Nákup jídla, koukání do mapy a najednou je 18:30 a já přemýšlím, jestli mám s klukama absolvovat výlet k jezeru (kde přespíme) anebo se od nich oddělit a pokračovat vlastní osou do Istanbulu. Rozhoduji se strávit s klukama ještě poslední noc a vyrážíme na výlet k šesti kilometrům vzdálenému ledovcovému jezeru. Po hodince a půl chůze zjišťuji, že máme zdolat přes 1500 m převýšení. Horní Baksan se totiž nachází ve výšce 1400 m a jezero kolem 3000 m. Mám obrovskou radost, že se po včerejším výstupu na Elbrus šukáme dalších 1600 m kvůli přespání u jezera a pak hned ráno povalíme dolů. Kolem 20:20 padá tma a od této chvíle jdeme s čelovkami. Stoupání nemá konce a já už začínám být lehce naštvanej. Kua, kdybych tohle tušil, tak raději zůstanu dole! Jakou má logiku vycházet z údolí tak pozdě?! Mé světlo prakticky nesvítí (jsem debil a měl jsem si sehnat lepší) a chůze po kamenech mi dělá dost velké problémy Kolem 21:00 mi už syčí pára z uší a mám sto chutí to zabalit. Nevím, jestli je lepší jít ve tmě a nevědět kam jdu nebo jestli jít za světla a vidět nekonečné kopce před námi Ve 21:40 konečně přicházíme k jezeru a já jsem šťastnej jako malé děcko. Konečně! Rozbaluji stan a okamžitě usínám. Jsem prošitej jak babiččina dečka. Jezero se nakonec nacházelo ve výšce 3200 m a za tři hodiny jsme vybušili 1800 m převýšení. Po včerejším výstupu na Elbrus to není špatný.

9 St Hnusnej sen, šubnutí, procitnutí Je 9:30 a prospali jsme skoro 12 hodin. Elbrus a včerejší vycházka při měsíčku nás lehce zmohl. Hodinku a půl po budíčku kontrolujeme luxusní ledovcové jezeru z průsmyku ve výšce 3500 m. Původní idea byla taková, že to svalím od jezera co nejrychleji zpět do Horního Baksanu a že začnu co nejdříve stopovat směr Istanbul. Realita byla bohužel odlišná, protože se tak nějak zapomnělo zmínit, že má celý výlet délku cca 30 km Sejít prudké a skalnaté kopce byla zábava. Ale plahočit se nekonečnou polňačkou byla katastrofa. Když už to vypadalo na poslední zatáčku, vždy se vynořila další a já jen naštvaně sklápěl hlavu. Tenhle výlet nebyl tak úplně podle mého gusta, počasí se taky moc nepovedlo (ke konci jsme slušně prochcali) a já měl před sebou přes 2000 km stopování. V 17:15 jsme konečně dole a dáváme si do nosu v místní sámošce. 1. KOLO coca-cola + chipsy (co jinýho, panebože?!) 2. KOLO čištění zapráskaných věcí v místním korýtku (radši nemyslím na to, z čeho korýtko vedlo) 3. KOLO nákup praktického jídla (sladkosti a jiné chujoviny) Odtud se naše cesty s klukama rozdělují. Já beru na stopa během 30 vytuněnou oranžovou ladu a frčím směr Baksan. Chlapci ještě chvíli oddychují a pozorují mé stopařské dovednosti. Na pár minut se s Veganem a Džonskem ještě vidím a to na policejní barikádě nedaleko od Baksanu, kde nás nezávisle na sobě dovezl předešlý stop. Policie nám ochotně pomáhá najít další pojezd a po chvilce kluci vyráží směr Soči. Já na stanici čekám bezmála hodinu a pak mi kluci chlupatí zajišťují odvoz u policejního detektiva, který míří do Nalčiku. Pohodový chlápek se kterým si okamžitě rozumím a který mi po hoďce kupuje na pumpě zmrzku :) V Nalčiku mi ještě dělá speciální vyhlídkovou jízdu s ukázkou všech pamětihodností a pak mě vyhazuje u autobusáku s hotelem. Ještě se mi snaží vnutit nějaké peníze na jídlo, (copak jsem skutečně tak vychrtlej?!:) ale ty samozřejmě odmítám. Zase tak špatně na tom nejsem. Chvíli se poflakuju po městě a nakonec to zapichuji za řekou vedle výpadovky na Vladikavkaz. Nacházím zde krásnou vysokou trávu, která mi poskytuje bezpečí vůči negativním živlům :) Ct Světlo mě probouzí chvíli po 5:10 a jsem spokojenej s tím, jak kvalitně jsem se prospal. Bál jsem se, že budu většinu noci schízovat a že se moc nevyspím Kolem 6:00 už stopuji směr Vladikavkaz a asi po 10 chytám první odvoz, který mě veze cca 15 km daleko. Jedná se o tři chlapy kolem 30 let a ani se nesnažím o společnou interakci. Evidentně nemají zájem. Další stop je pravý opak. Nejdříve se s frajerem v Ladě snažím prohodit pár neutrálních vět. Po chvíli zjišťuji, že mluví lámanou angličtinou a po 5 minutách mi ukazuje fotku svých dětí a oznamuje mi, že má dvě ženy. Po půl hodince jízdy zastavujeme na snídani. Frajer objednává něco, co vypadá jako masová placka obalená v těstu a jako předkrm si dáváme citrónový koláč. Povídáme si o poměrech v ČR a v Rusku a oznamuje mi, že prý je

10 business man. Obchoduje prý s náhradními díly z francouzských aut, která dováží přes balkán a Turecko. No je mi to jasný :) Také prý obchoduje se dřevem a se sýrem (Adegijský sýr). Prý má kontakty po celém světě a kdyby chtěl, tak mi může dohodit dobře placenou práci :-D Pokračujeme dál do Vladikavkazu a borec trvá na tom, že mám k němu přijít na návštěvu, kde si prej mám odpočinout a dát si sprchu. Nabídku přijímám a po další půl hodince dorážíme na byt. Áááááá!!! Po 11 dnech konečně teplá voda! Majk Spirit Nový člověk :) Po koupeli následuje relax v jedné italské restauraci. Murat, jak se můj nový nejlepší kámoš jmenuje, mě pozval na vodní dýmku. Správný yes man nemůže podobnou nabídku odmítnou, takže po sprše přichází mentolová motanice. Nevzpomínám si, kdy mě naposledy šíša tak moc odrovnala. Zřejmě slušnej matroš! Kromě toho si dávám lehký ceasar salát s džusem. Přestože trvám na tom, že tentokrát platím já, není mi to platné. Murat mi štěpuje do hlavy, že já jsem u něj host a že dneska to je na něj. Oukej, no problémo, amigo! :) Se svým novým drugem rozebíráme další detaily ohledně jeho businessu a neustále mi opakuje, že pokud budu chtít, najde mi ve své firmě dobře placený flek. Na borce jezdící v Ladě to jsou trochu odvážná slova :) Nicméně frčíme dál a jsem pozván na typický kavkazský oběd. Ten se skládá z plackovitého chleba, okurky, rajčat a vepřového masa na cibulce, ke kterému je přidána luxusní omáčka neznámé chuti. Naprostá bomba a můžu se užrat k smrti. Tak lahodné maso jsem už dlouho nejedl a v jednu chvíli mám pocit, že mi snad praskne břicho. Nevzpomínám si, kdy jsem se naposledy tak přežral a cestou na záchod se bojím toho, že se pozvracím. Jako malej Jarda Taková to byla bašta! :) Balíme to, jedeme na pumpu dotankovat LPG a jedeme dál. Navštěvujeme jednu z borcových přítelkyň (prý jedna z osmy) a společně s ní jedeme na GRU RUS hranici. Se svým žaludkem bojuji jak nejlépe mohu, ale stejně si chvílemi přeju, aby auto sjelo z útesu a já se nemusel dál trápit s narvaným břuchem :-D Na hranici nastává loučení a já si musím vybrat nového koně, který mě dostane přes

11 hranice. Nacházím ho v oranžovém Opelu, který řídí sympatická Ruska Natálie. Natálie prý pracuje jako dermakoložka a po nějaké době se mi svěřila, že si o mě nejdříve myslela, že se snažím propašovat přes hranice nějaké drogy. Nevěděla totiž, že přechod je pouze pro auta, nikoliv pro pěší a že je pro pěšáky normální, že si přisednou k někomu do auta. Po počáteční nedůvěře nacházíme společnou řeč v hudbě. Řešíme jak vážnou (Beethoven, Vivaldi, Chopina), tak i poněkud novodobější (Armstrong, Beatles apod.). Natálii životní příběh je poněkud komplikovaný. Má totiž nějakou nemoc, jejíž název nedokázala přeložit. Od první chvíle měla na hlavě šátek a prý už jako malá holka trávila hodně času po sanatoriích. Má šestiletou dceru Evu a (bývalého?) manžela trpícího schizofrenií a který je hospitalizován v nějakém ústavu v Německu. Natalie mi za krátkou dobu přirostla k srdci a padli jsme si do oka. Velice milá a inteligentní osoba, která je také dobrou kuchařkou. Dala mi okoštovat svojí specialitu lilek plněný sýrem a byl znamenitý! Natálie měla v gruzijském Tbilisi schůzku se svým přítelem, se kterým se seznámili přes internet. Takže jsme se chvíli po 21:00 rozloučili v hlavním městě Tbilisi a já jsem si potřeboval promyslet své další plány. Jelikož se mi nechtělo spát v centru města někde v křoví a potřeboval jsem nahnat ztracený čas, rozhodl jsem se využít noční maršutky (sociálního taxíku) směřující do přímořského Batumi, které se nachází kousek od hranic s Tureckem. Vyjeli jsme ve 23:45, cesta trvala skoro 7 hodin a stála 20 lari (240,-). Kvalitní spánek musel jít stranou, ale aspoň se někam posunu! Pá Už jsem teda zažil kvalitnější spaní, než to v maršutce. Řidič to kalil jak hovado a brzdil brutálně na prudko, takže jsem mlátil každou chvíli o sklo nebo jsem měl pocit, že spadnu ze sedadla. Ale jelikož jsem byl utahanej jako kotě, podařilo se mi na pár hodin zabrat. Kolem 7:00 dorážíme do Batumi. Krásné město ležící na pobřeží černého moře. Není zbytečně velké ani malé a celý jeho okraj lemují pláže. Dávám si zde na chvíli pauzu, suším vlhké věci a koupu se v moři. Líbí se mi, kolik lidí tu sportuje a využívá venkovní posilovny. Paráda! Po nákupu jídla a doplnění vody stopuji dál na hranici s Tureckem. Lidé tu stopaře nemají příliš v lásce a chvíli mi trvá, než mi někdo zastaví. Nakonec se přece jen někdo najde a po dvou stopech se dostávám na hranici. Nechci bejt přehnaně negativní, ale ty lidi jsou tu jako opice. Především muži Turci. Na Gruzijské i Turecké hranici jsou několik desítek minut dlouhé fronty a všichni se bezmyšlenkovitě tlačí dopředu a chovají se naprosto neurvale. Neskutečná hloupost a netrpělivost Teprve až po poledni se dostávám přes čáru a stopuji dál. A musím říct, že je to katastrofa! Absolutně nikdo mi není ochotný zastavit a jelikož tu není nikde kousek stínu, trápím se hodinu na sluníčku. Ve stínu je 34 a po hodince mám toho dost. Nakonec se smiluje jeden postarší pán a posouvá mě do nejbližšího městečka, kde se autostopová smůla jen

12 prohlubuje a opět nikdo nestaví. Seru na to! Jdu na oběd řeknu si po dalších neúspěšných 40 minutách. Dávám si za 5$ (dolarů) výborný oběd v nedaleké restauraci a ptám se na bus do Istanbulu. Až na jednu slečnu nikdo neumí anglicky a ona samotná jen stěží. Radí mi, abych se dostal maršůtkou do Hopa (první větší město) a odtud už prý frčí busy až do Istanbulu. Po dalších desítkách minut stopování mi zastavuje mladý Turek (opět neumí anglicky / rusky) a ten mě bere do Hopa. Celé turecké pobřeží podél černého moře je snad barák vedle baráku a nedá se prakticky poznat, kde začíná nebo končí město. Takže když už jsem někoho stopnul, jel jen několik kilometrů a to mě dokázalo posunout jen o nepatrný kousíček. V Hopa si házím mincí, jestli mám vzít bus nebo se dál stopařsky trápit. Mince mě jen utvrdila v tom, že se mám na to vykašlat a vzít autobus Nakupuji tedy další zásoby jídla, nacházím autobusové nádraží a za 90 nakupuji jízdenku do Istanbulu s místní obdobou Student Agency (Metro). Autobus vyjížděl v 15:00 a vzhledem k tomu, že se přechodem přes hranice opět posunul čas, tak jsem lehce zmaten. Začíná bezmála 20 hodinová cesta busem Když vidím, jak je celé pobřeží prakticky jedna velká vesnice, padá mi čelist až na zem a jsem neskutečně rád, že se tu nemusím trápit. Bus je hrozně pohodový a poměrně komfortní. Každý má před sebou vlastní obrazovku a každých pár desítek minut prochází okolo steward a stará se o naše pohodlí. V telce dávají na jednom z programů turecké Rychle a zběsile, což mě dokonale uspává a já mám půlku cesty jako v mlze. Cesta celkem plyne a než se naděju, už je ráno So Probouzí mě tříletá holčička, která sedí o sedadlo přede mnou a která se evidentně nudí. Chvíli s ní koketuju a když poznám, že to je zlatokopka, otáčím se na druhý bok a pokouším se znovu usnout :) Turecko je kurva velký!! Cestuji už skoro 20 hodin a mám pocit, že se prakticky nic nezměnilo. Sice už po pravici nemám moře, ale i tak je celá cesta lemována baráky. Jestli Turkům rupne v kouli, tak celou Evropu převálcujou levou zadní Vždyť jen v Istanbulu jich prý žije 25 mega! Po 10:00konečně dorážím na hlavní autobusové nádraží v Istanbulu. Vedro jak sviňa, sice jsem vyspalej, ale podrážděnej a to poslední co chci vidět, jsou nekonečné zástupy čmoudů a ženské v hábitech, které mi nahánějí husí kůži. Nějak na tyhle lidi nemám náladu a přestože se snažím nemít předsudky, mám vůči Turkům odpor. Jak mám sakra vědět, že ta krasavice s milimetrovým hledím v úrovni očí nemá pod svým županem nějakou výbušninu? Na tohle si nikdy nezvyknu Na druhou stranu jsem příjemně překvapen čistotou města a pracovitostí místních domorodců. Chvíli se rozkoukávám a

13 prakticky hned naklusávám do internetové kavárny. Musím se chvíli izolovat od ostatních lidí a v klidu si promyslet další postup. Po chvíli klikání nacházím sympatický hotel v centru (200 m od Hagia Sophii!) za 25 / noc a také se dozvídám o místním systému dopravy. Dobíjecí karta / žeton za 4 na jednu libovolně dlouhou jízdu, která však musí být bez přestupu. Pár zastávek směrem k hostelu jdu pěšky, abych se lépe aklimatizoval a poznal, jak to v Istanbulu chodí. Překvapuje mě, jak přesně jsem se trefil ohledně finančního kurzu. Kurz jsem si po přejetí hranice odvodil dle ceny jedné plechovky coca coly a trefil jsem se na korunku. Takže pokud nevíš kurz, koukej po chlaďáku! :) Hostel, sprcha, informační centrum, mapa bezmyšlenkovité courání po velkoměstě. Procházím celou řadu těch nejznámější památek, (Modrá mešita, Hagia Sofia, Gülhane Park, Palác Topkapi) ale nějak na to všechno nemám chuť. Bez parťáka se kterým bych mohl sdílet pocity to tak nějak nemá šťávu a několikrát za den vzpomínám na to, jaká to byla loni s Milanem v Římě sranda. Navíc vzhledem k tomu, že většina lidí mluví jen a pouze turecky, jsem po vylezení z centra odkázán jen na sebe a domlouvám se horko těžko. Jsem z těch všech světýlek, blikátek a cunkrlátek nesvůj a nejraději bych vypadnul co nejdříve domů. Překvapivě mi zvedl náladu slavný Grand Bazaar, který byl přesně takový, jaký jsem si ho představoval. Krásně naaranžovaný způsob konzumního života! Do 22:30 se flákám po venku, čtu si knížku a ve 23:00 už ležím v posteli a prakticky okamžitě usínám. Konečně pořádná postel! Tohle mi neskutečně chybělo :) Ne Fenkjůůů, ale ne, opravdu nechci selfie tyčku. Cože, že mi nabízíš tyhle super hodinky za poloviční cenu? Sakra kámo, to je škoda, že už mám svoje Garminy s GPSkou. Jinak bych to samozřejmě bral! To si snad děláš prdel, ne?! Ono je 35 ve stínu, ty jsi navlečenej do dlouhých kalhot s dlouhou košilí a nabízíš mi značkovou koženou bundu?! A sáňky bys mi prodat nechtěl? Je nejvyšší čas, abych se z tohohle blázince vymotal! Vstal jsem, nasnídal jsem se a od první chvíle do mě buší domorodí obchodníci. Ten kontrast mezi kavkazskou divočinou a tureckým šrumcem je nepopsatelný. Taky pořád nemůžu pochopit místní styl dopravy Už jsem pobral všechny možné druhy troubení. Počínaje děkovným Tutůů, konče naštvaným Tůůůůůůůů!. Když jsem dnes ale uviděl drobnou nehodu, po které se dva borci vyklenuli z okýnka a začali se bitkovat, nechápal jsem co se děje. Podobných karambolů jsem za poslední dva dny zaznamenal hned několik. Nepobíral jsem, proč z toho najednou dělají takovou komedii, kdy si dva frajeři jsou po rypáku a nemají alespoň tolik odvahy, aby vylezli z auta Shánění pohledů (sehnat na evropské straně hezký pohled je nadlidský úkol!), nákup dárečků, oběd, sprcha, fejsbuk, flákačka a odpoledne rozímačka v parku při psaní pohledů a čtení knížky. K večeři klasický kebab, nákup kukuřice do ruky a hurá do parku dočíst knížku Na hostel se vracím kolem půlnoci a nemůžu se dočkat, až zítra odletím domů a začnu se opět vracet do běžného života. Mám totiž tolik dojmů, že je nestíhám vstřebat.

14 Po Sice mi to letí až ve 14:40, ale letiště leží na asijské straně. Cesta z hostelu mi zabere dobré 2,5 hodiny, takže vyrážím hned po snídani. Beztak už mám evropskou část centra komplet prochozenou a nemám důvod se tu více zdržovat. Při snaze nastoupit na trajekt zjišťuji, že zde neplatí stejný žeton jako pro pozemní dopravu a musím si koupit speciální na vodní přepravu. Shit, už jsem utratil skoro všechnu hotovost a ta troška co mi zbyla, byla určená na bus na letiště. No, snad to nějak dopadne Přejíždím tedy trajektem na asijskou část do čtvrti Uskudar a odtud nastupuji na bus na letiště (autobus E11). Vstupenku kupuji u stánku s novinami a naštěstí se tu dá platit kartou. 8 jsem už bohužel v hotovosti neměl Po hodince a půl cesty přijíždíme k letišti a já jsem rád, že už se pomalu dostávám z téhle kamenné džungle. Dávám si oběd u strýčka Donalda, začínám číst další knížku, procházím super laciné bezcelní obchody a po několika prozívaných hodinkách se konečně odlepuji od země. Mám kliku, že letadlo je poloprázdné a jelikož se nikdo nenachází v uličkách, kde jsou umístěny nouzové východy, jsem požádán, abych si tam sednul. Dostává se mi krátké instruktáže, jak mám v případě nehody otevřít nouzové dveře a já mám radost, protože tu mám daleko více místa na nohy a sedím úplně sám. Prostě pohodička a opravdu si užívám výhled z okna ven. Na několik vteřin dokonce vidím auto-moto okruh, kde se každoročně koná formule 1 a já si přesně v hlavě přehrávám každou zatáčku, jak jsem ji před rokem pařil na počítači :) V 15:35 (další časový posun) přistáváme v Budapešti a jsem mile zaskočen chladnějším počasím. Lehce tu mrholí a je 20 C. Konečně ideální klima! Na letišti měním zbylé chechtáky za forinty, (ježiš, s tou měnou by měli něco udělat hrozná inflace) nakupuji pár dobrůtek v supráči a razím směr centrum. Z letiště frčím nejdříve busem a na první zastávce metra nastupuji na podzemku a jedu další čtyři zastávky. Cesta stojí 550,- forintů (cca 50,- Kč, musím totiž koupit jednu jízdenku na bus a druhou na metro) a po několika desítkách minut čekání nastupuji na českého Studenta a mám před sebou poslední, více než pětihodinovou cestu do Brna. Chvíli si čtu, chvíli sleduji dokument Trabantem Afrikou a chvíli taky čumím do policejní lampy, když jsme zastaveni v ČR běženeckou policií Kolem jedenácté večer konečně dorážím do Brna a ve 23:30 už jsem na bytě. Třikrát hurá, jdu si dát pivko! :)

15 Sečteno podtrženo Jednalo se o dost zajímavej trip! Jsem moc rád, že jsem za tak krátkou dobu poznal tolik nových věcí. Některé situace jsem si užil více, některé méně, ale to k podobným výletům samozřejmě patří. Posledních pár dní už bylo celkem oser, ale už jen kvůli tomu Elbrusu to za to stálo a nelituji jediné minuty. Každopádně jsem si uvědomil, že asi vyhledávám trochu větší pohodlí a nejsem úplně ve své kůži, když nemám kde bydlet a jsem odkázán jen a pouze na ochotu druhých lidí, jestli mě vezmou k sobě do auta nebo ne. Určitě perfektní zkušenost, kterou si však nemám tendenci zopakovat. A pokud ano, určitě ne v takovém měřítku, jako tomu bylo tentokrát. Jinak díky Jonášovi s Veganem! Byli to dobří parťáci, se kterými byla zábava a až na některé drobnosti jsme spolu perfektně vyházeli. Dobrej život, díky za něj! :) FINANCE: Víza Rusko + pozvání: Kč Brno Ostrava: 180 Kč Ostrava Katovice letiště: 450 Kč Letenka Katovice Kutaisi: Kč (rezervace: ) + dodatečně zavazadlo: Kč (rezervováno sakra pozdě!!) Útrata na cestách (jídlo, doprava, dárky, půjčení vybavení, vstupy apod.): 6700 Kč Letenka Istanbul Budapešť: Kč (rezervace: ) + zavazadlo: 813 Kč Budapešť Brno: 315 Kč NÁKLADY CELKEM: ,- Kč CO SE ROZBILO: Rozbitá sluchátka ipod Píchlá nafukovačka Ztracený (látkový) obal na brýle CO ZLEPŠIT Menší ručník Péřové rukavice Lepší čelovku KURZY ČERVENEC 2015: Kurz ruského rublu: 100 RUB = 41 Kč Kurz turecké liry: 1 TRY = 9 Kč

16 Kurz gruzijské lari: 1 GEL = 11 Kč Kurz maďarského forintu: 100 HUF = 9 Kč CO JSEM MĚL SEBOU: Mobil napsat kontakty! Čtečka knih Letenky, jízdenky Vízo (+ Kopie Pasu, Víza, letenky ) Spacák (Warmpeace Viking 900) Stan (pinguin arris extreme) Karimatka (Therm-A-Rest NeoAir Trekker) kartáček Camelbag Srolovatelnou Salomon flaštičku Batoh (deuter 50+10) Opalovací krém ipod brejle ručník čelovka + baterky GPS hodinky pláštěnka na batoh kapesníčky rovnátka :) GoPro Škrtátko, Sirky, zapalovač Jelení lůj Papír s adresami na pohledy :) Seznam vybavení, které půjčit Nabíječky Příbor

17 Nůž OBLEČENÍ: Běžecké tílko SNO Běžecké trenky Trimtex Civilní kraťasy Dlouhé kalhoty Quechua 2 x merino ponožky tenké, 1 x merino ponožky tlusté 2 x trenky Mikina Millet Triko merino krátký rukáv Merino rolák Merino čepice Neoprenové rukavice Buff Goráčová bunda mountain equipment Nepromokavé kalhoty Péřovka Warmpeace Podvlíkačky Pohorky La Sportiva Karakorum trek gtx sandále

18