TERÉNNÍ SOCIÁLNÍ PRÁCE

Transkript

1 1 Masarykova univerzita Pedagogická fakulta KATEDRA SOCIÁLNÍ PEDAGOGIKY TERÉNNÍ SOCIÁLNÍ PRÁCE Bakalářská práce Brno 2006 Vedoucí bakalářské práce: Mgr. Ema Štěpařová Vypracovala: Jana Balážová

2 2 Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci zpracovala samostatně a použila jen prameny uvedené v seznamu literatury. Souhlasím, aby práce byla uložena na Masarykově univerzitě v Brně v knihovně Pedagogické fakulty a zpřístupněna ke studijním účelům.. Jana Balážová

3 3 Děkuji vedoucí diplomové práce paní Mgr. Emě Štěpařové za odborné vedení a cenné podněty. Mé poděkování patří také Kataríně Klamkové, která mi byla nápomocná při zpracování teoretické části bakalářské práce a také ji velice děkuji, že mi umožnila prezenčně studovat při zaměstnání a tím jsem měla možnost zvýšit si svoji kvalifikaci. Jana Balážová

4 4 Obsah Úvod....6 A. Teoretická část: 1. Kontext profese terénní sociální práce v ČR Počátky terénní sociální práce Obecné vymezení streetworku terénní sociální práce Formy terénní sociální práce Základní rozdíly mezi terénní sociální práci a klasicky poskytovanými sociálními službami Nevýhody terénní sociální práce Terénní sociální práce v sociálně-vyloučených romských komunitách Faktor sociálního vyloučení Faktor etnicity a sociální distance Programy terénní sociální práce směrem k sociálně-vyloučené romské populaci Profesní vzdělávání terénních sociálních pracovníků pracujících v sociálně-vyloučených romských komunitách Shrnutí. 29 B. Aplikační část: Metodika aplikační části Výzkumná otázka a hypotézy Strategie výzkumu Kvalitativní strategie Jednotka zkoumání a zjišťování Operacionalizace Kvalitativní výzkum Shrnutí výsledků Nástroje Vyhodnocení Muži - dlouhodobí klienti- vyšší sociální vrstva... 35

5 Muži dlouhodobí klienti nižší sociální vrstva Muži krátkodobí klienti - vyšší sociální vrstva Muži krátkodobí klienti - nižší sociální vrstva Ženy dlouhodobé klientky - vyšší sociální vrstva Ženy dlouhodobé klientky - nižší sociální vrstva Ženy krátkodobé klientky - vyšší sociální vrstva Ženy - krátkodobé klientky - nižší sociální vrstva Interpretace a diskuse výsledků Diskuse Závěr Resumé Resummé Seznam použitých pramenů a literatury.56

6 6 Úvod V oblasti romských a pro-romských organizací pracuji od roku 1996 a za tu dobu jsem měla možnost zakusit několik aktivit, od jednoduchých po složitější. Zůstala jsem dnes, po zkušenostech z praxe, relativně skeptická. Je potřeba klást velký důraz na vzdělávání Romů tak, aby se výrazně zvýšila úspěšnost jejich vzdělávacích výsledků a posílila vzdělanostní úroveň romské populace, čímž by se rozšířil prostor pro jejich soutěž na současném, nemilosrdném trhu práce. Asi je toho potřeba mnohem víc. Většina výraznějších dopadů je však snem a navíc ještě snem budoucnosti. Ale co dnes a nyní? Co se stávajícími lidmi ve stávající životní a sociální situaci? Lze je obcházet? Právě z důvodů snahy nalézt odpovědi na tyto otázky jsem si zvolila coby téma práce popsat Model terénní sociální práce jako nástroj k účinnému uchopení problémů romských komunit ohrožených sociálním vyloučením. Sociální a životní podmínky lidí považuji za prioritnější, než jejich národní sebeuvědomění a boj za práva - jde vlastně o hierarchii uspokojování potřeb. Ve své práci chci vymezit a zdůvodnit terénní sociální práci v sociálně vyloučených romských komunitách, protože se domnívám, že se jedná o jediný, výrazný program, který se zabývá tím nudným a intelektuálně nezajímavým statusem quo. Proč nudným? Jde totiž o mravenčí, zdlouhavou, fyzicky i psychicky vyčerpávající a svým způsobem nepodnětnou a ubíjející práci s individuálními lidskými osudy, jež jsou na první i druhý pohled téměř neřešitelné. Jde o práci společností často nedoceňovanou, až zavrhovanou, ale přitom velmi podstatou. Romové jsou významnou integrální, avšak nikoli integrovanou částí občanů tohoto státu. Tento stát deklaruje ve svých vnitřních i mezinárodních prohlášeních, že je státem sociálním. Romská, sociálněvyloučená klientela zde žije ve stavu dlouhodobé letargie, bez motivace cokoli na svém stavu, či osudu měnit a předkládá svým dětem představu, že jejich místem pro život je sociální dno. Sociální stát by neměl tuto apatii a letargii přehlížet a paušálně, administrativně zpracovávat. Dávky a jiné sociální vymoženosti tuto situaci neřeší, zachovávají ji. Neposkytují informace, alternativy, možnosti, neaktivizují, nekomunikují - pouze jsou, a jsou monotónně

7 7 k dispozici. Romové jsou specifickou skupinou klientů sociálních služeb též díky faktoru sociální distance pramenící z jejich etnicity a odlišné kultury. Terénní sociální práce v sociálně vyloučených romských komunitách ke svým romským, sociálně-vyloučeným klientům přistupuje individuálně. Tato univerzálně uplatnitelná a flexibilní forma sociální služby je schopna aktivizovat, motivovat, usměrňovat a zapojovat své klienty do různých činností. Přichází a nalézá své klienty v jejich přirozeném prostředí, kontaktuje je, citlivě je vnímá, mapuje jejich potíže a potřeby, informuje je o rizicích, možnostech a alternativách a dlouhodobě je doprovází při řešení jejich zacyklených sociálních a životních situací. V práci rovněž poukazuji na možnost úspěšně zaměstnávat samotné Romy v pozicích terénních sociálních pracovníků a to zejména díky Dvoustupňovému vzdělávacímu programu pro terénní sociální pracovníky. V teoretické části se při popisování této formy sociální práce opírám zejména o materiály Rady vlády pro záležitosti romské komunity, která v roce 2000 zahájila realizaci programu Podpora terénní sociální práce a prosadila ji tím do státního, veřejnoprávního sektoru. Z občanského sektoru čerpám zejména z materiálů o.p.s. Člověk v tísni největšího poskytovatele terénního programu v ČR a Drom, romského střediska a současně vycházím z praxe o. s. IQ Roma servis v Brně, které je největším poskytovatelem terénních sociálních služeb v jihomoravském kraji a kde také již třetím rokem terénní sociální práci vykonávám. V teoretické části mé bakalářské práce se zaměřím na: Definici soc. služeb Historii terénní sociální práce Definici terénní sociální práce Formy terénní sociální práce Rozdíly mezi terénní sociální prací a klasicky poskytovanými službami Nevýhody terénní sociální práce Terénní sociální práce v sociálně vyloučených komunitách Faktor sociálního vyloučení Faktor etnicity a sociální distance Programy terénní sociální práce

8 8 Profesní vzdělávání terénních sociálních pracovníků pracujících v sociálně vyloučených romských komunitách Záměrem aplikační části práce je provést kvalitativní výzkum právě v oblasti terénní sociální práce, který lze v praxi realizovat ve větších městech i obcích, kde existuje potřeba nebo poptávka po službách terénní sociální práce. Výzkum hodlám provést prostřednictvím respondentů - klientů, s nimiž jsem pracovala.

9 9 A. Teoretická část 1. Kontext profese terénní sociální práce v ČR Sociální služby jsou mimořádně významnou částí aktivit státu, samosprávy a nestátních subjektů. Řešení problémů jednotlivců, rodin a skupin občanů ovlivňuje pozitivně sociální klima celé společnosti. Sociální služby nejsou významné proto, že je potřebuje mnoho lidí, ale proto, že bez jejich působení by se nikoliv nevýznamná část občanů nemohla podílet na všech stránkách života společnosti, bylo by tak znemožněno uplatnění jejich lidských a občanských práv a docházelo by k jejich sociálnímu vyloučení. Každému občanu, ať žije kdekoliv, musí být umožněn přístup k celému spektru sociálních služeb, jak se postupně vytvořilo, a to z hlediska finanční i fyzické dostupnosti (Obce, 1997, s. 11) Počátky terénní sociální práce Terénní sociální práce vznikla přibližně na přelomu 20. století v USA v důsledku odklonu od tradičních kancelářských a institucionálních přístupů a metod sociální práce, odkud se od 60. let šířila do západní Evropy. Zpočátku se orientovala pouze na pouliční gangy, později na party drogově závislé mládeže s cílem minimalizovat riziko vzniku sociálně-patologického chování. Z rozvojem této formy práce došlo k nárůstu specifických cílových skupin a i sledovaných úkolů terénní sociální práce. V Evropě se s úspěchem prosadila zejména v Nizozemsku, Německu, Rakousku, Francii, Švýcarsku, Velké Británii, skandinávských krajinách, kde je její problematika dobře rozpracovaná jak na teoretické, tak i praktické bázi (Bednářová, Pelech, 2000). Společně s rozvíjejícím se občanským sektorem a hledáním nových forem sociální práce, které by umožnili efektivně reagovat na měnící se životní podmínky a nově vznikající sociální problémy a potřeby, vyvěrající ze sociálně-ekonomických a sociálně-demografických změn, se po roce 1989 pozvolna začíná uplatňovat i v České republice. V současné době se využívá též například na Slovensku, v Polsku, Maďarsku, Bulharsku, Rumunsku aj.

10 10 Tato forma sociální práce bývá označována také mezinárodním výrazem streetwork, který z Německa převzala i Česká republika. Terminologie je ovšem nejednotná, používá se také výrazů sociální asistence, sociální práce na ulici, mobilní sociální práce aj. Termín streetwork, kombinovaně s termínem terénní sociální práce užívá i odborná profesní organizace Česká asociace streetwork (ČAS), založená v roce 1997 v Praze, s cílem předávat získané zahraniční zkušenosti a rozvíjet streetwork s souladu s profesionálními mezinárodními trendy. Funkci streetworkra, u nás oficiálně poprvé nazývaného sociální asistent (v rámci struktury sociálních referátů původních okresních úřadů) přinesl Program sociální prevence MPSV ČR z roku Tento materiál byl posléze aktualizován a spojen s materiálem Ministerstva vnitra ČR Program prevence kriminality a pod názvem Program sociální prevence a prevence kriminality aktuální stav a východiska do roku 1996 byl opětovně předložen vládě, která k němu přijala usnesení č. 341/94, které zavedlo funkci sociálního asistenta. Funkce sociálního asistenta přinesla kromě maskulinizace také posun od byrokratického, administrativního výkonu sociální práce směrem do terénu (Bednářová, Pelech, 2000). Funkční vymezení role sociálního asistenta však je relativně úzce orientované - zaměřuje se pouze na primární prevenci u starších dětí a mládeže, někdy se mylně ztotožňuje s funkcí tzv. protidrogového koordinátora anebo sociálního kurátora. Program sociální prevence z roku 1993 přímo negativně vymezuje skupiny, na které by se sociální asistent v rámci své činnosti neměl orientovat: a) party s vojenskou strukturou typu skinheads, b) uskupení drogově závislých, c) pouliční prostitutky, d) skupiny s výrazně delikventním chováním a e) tzv. gangy romských dětí. Jeho role se ohraničila na: nabízení alternativního trávení volného času směrem k společensky akceptovatelné činnosti a zdravému způsobu života, individuální krizovou intervenci, organizování besed a diskusí na témata z problematiky sociálních patologií, zajišťování doprovodu a intervencí k oficiálním institucím (úřady, práce, škola, poradny, lékařská zařízení, policie, soud apod.), spoluúčast na projektech jiných subjektů, organizace sportovně pobytových akcí v rámci zážitkové pedagogiky, mediační činnost mezi rodiči a dětmi, samostatné shánění a budování prostorového zázemí pro svou práci - detašovaná pracoviště, chráněné dílny, klubovny,

11 11 komunitní centra, azylová přístřeší s bezbariérovým přístupem z ulice (Obce, 1997). Sociální asistent v rámci státního sektoru je obvykle zaměstnancem obecních nebo magistrátních úřadů, nejčastěji spadá pod referát sociálních věcí (např.: oddělení sociální prevence); toto jeho zařazení rovněž vychází z Programu sociální prevence z roku Brzy po zavedení funkce sociálního asistenta se začal streetwork, neboli terénní sociální práce uplatňovat i v rámci občanského sektoru, v rámci nestátních zařízení, a to nejdříve v oblasti práce s drogově závislými. Nestátní sektor terénní sociální práce nabízí širokou funkční škálu a zaměření různorodé cílové skupiny, tak jak je to běžné i v zahraničí. Mezi současné příklady uplatňování terénní sociální práce v nestátním sektoru lze uvést například tyto sdružení a její zaměření: o.s. Sananim, o.s. Podané Ruce terénní sociální práce s drogově závislými, o.s. R-R (Rozkoš bez rizika), o.s. La Strada - terénní sociální práce s prostitutkami, o.s. Proxima sociale, o.s. Ulice Plzeň terénní sociální práce mezi pouliční mládeží, o.p.s. Člověk v tísni, o.s. Vzájemné soužití, o.s. IQ Roma servis terénní sociální práce v sociálněvyloučených romských komunitách aj Obecné vymezení streetworku - terénní sociální práce Obecně se streetwork definuje jako metoda terénní sociální práce, která namísto pasivních stacionárních modelů řešení sociálních konfliktů nabízí aktivní vyhledávající formu sociální intervence a krizové pomoci (Bednářová, Pelech, 2000, s. 7). Terénní sociální práce je tedy zaměřená na různé skupiny klientů, má mnoho modifikací a forem. Obecně jde o aktivní formu sociální práce, schopnou efektivně uchopovat heterogenní sociální problémy, sociální situace i věkové skupiny včetně seniorů, tj. nikoli pouze děti, mladistvé a mladé dospělé s primárním cílem sociální prevence nebo zabránění šíření sociálních patologií, jak je často v české literatuře uváděno. Nejlépe postihuje širokou funkční škálu terénní sociální práce trojí anglické vymezení: a) youth work (práce s mládeží), b) detached work ( detašovaná neboli přesunutá práce), c) field work (práce v poli v terénu) (in Bednářová, Pelech, 2000). Terénní sociální práce je široce využitelná služba, vhodná tam, kde je klasická forma sociální práce nebo pomoci odmítaná, nedostupná anebo se o ni běžně neví. Má aktivní, mobilní, vyhledávací a kontaktující a

12 12 doprovodnou formu nízkoprahové sociální pomoci, sociální prevence, sociální intervence a krizové pomoci a působí v přirozeném prostředí svých klientů. Nedotýká se tedy pouze sociální prevence, avšak také sociální intervence, dlouhodobé socioterapie a poskytování nebo zprostředkovávání široké škály sociálních služeb a aktivit, včetně nabídek k seberealizaci klientů. Nejčastěji se užívá pro práci se sociálně-patologickou a sociálněvyloučenou klientelou a klientelou, které tyto propady potenciálně nebo bezprostředně hrozí (např.: děti a mladiství, trávící většinu volného času na ulici; skupiny specificky orientované mládeže: skinheads, hooligans, squatteři, graffiti-mládež,aj.; pouliční prostitutky a homoprostituti; lidé závislí na návykových látkách a gambleři; bezdomovci; ale také senioři v sociální nouzi, romské komunity, komunity imigrantů a azylanti aj.). Ze základních přístupů v sociální práci využívá zejména casework individuální práci s klientem a meziskupinový přístup komunitní organizace, který usiluje o zvýšení porozumění potřebám a možnostem komunity a hledá cesty, jak tyto potřeby uspokojit. Tyto přístupy používá jednotlivě anebo je kombinuje. Na úrovni komunitní organizace je nejprve efektivní zakládání komunitních center, spádových a atraktivních středisek s nabídkou odpovídající potřebám beneficientů. Na úrovni komunitní organizace může sociální pracovník iniciovat až sociální změnu (Navrátil, 2000), a to zejména za předpokladu, že se mu zároveň daří úspěšná komunikace a spolupráce s místní i celostátní veřejnou správou na bázi komunitního plánování. V České republice se začíná tato forma tvorby místních strategií a politik teprve tvořit Formy terénní sociální práce: 1) přímá práce a) terénní sociální práce/streetwork (monitoring, depistáž, kontaktování, doprovázení, aktuální krizová intervence, snižování rizik) b) individuální práce s klientem/casework (sociální intervence, sociální poradenství, socioterapie) c) skupinová/komunitní práce (sociální intervence, sociální poradenství, socioterapie, psychosociální výcvik, přednášková činnost, zážitková pedagogika, techniky psychoterapie)

13 13 2) nepřímá práce a) koncepty, projekty b) administrativa, dokumentace c) jednání s institucemi, spolupráce s institucemi d) prezentace, medializace 3) přesahující práce a) supervize b) intervize, individuální a týmové porady c) metodické vedení d) profesní vzdělávání e) mediace, zprostředkování, vyjednávání (in Bednářová, Pelech, 2000) Základní rozdíly mezi terénní sociální prací a klasicky poskytovanými sociálnímu službami: terénní sociální práce je práce v terénu, tj. v přirozeném prostředí klientů dokáže efektivně pracovat s klienty operativně, avšak primárně pracuje dlouhodobě a intenzivně na řešení omezeného počtu klientů a jejich problémů pracuje s celým komplexem problémů klienta často pracuje s celými rodinami, celou dostupnou sociální sítí klienta pracuje na motivaci klientů k jejich aktivizaci na řešení svých problémů, vede, posiluje a zmocňuje (anglicky - empowerment) formou poradenství a sociálního učení vede klienta k objevování cest a způsobů, jak zvládat vznikající životní situace a problémy sám je nedirektivní, řeší problémy klienta, které on sám jako problému definuje klasická sociální práce, naproti tomu nejde ve většině případů ke klientovi

14 14 služby a dávky jsou fragmentární, řeší pouze parciální problémy svých klientů, nevidí problém klienta v celé jeho šíři a z toho plyne také způsob řešení těchto problémů často neexistuje propojení mezi jednotlivými institucemi poskytujícími sociální služby a dávky. To je jeden z úkolů terénní sociální práce, může totiž účinně pomoci při propojování těchto jednotlivých rezortů a vést k holistickému chápání problémů Nevýhody terénní sociální práce: je orientována více na kvalitu než na kvantitu jeden terénní sociální pracovník není schopen zvládnout takové množství klientů, jako klasický sociální pracovník pozitivní výsledky práce jsou u terénní sociální práce okamžité a časté, práce je dlouhodobá a výsledky, které se dostaví, jsou jenom postupnými kroky v řešení komplexních problémů. proto u pracovníků daleko více hrozí syndrom vyhoření, pocit neuspokojení a deziluze z působení a práce s klienty práce je psychicky i fyzicky vyčerpávající a klade vysoké požadavky na osobnostní charakteristiky terénních sociálních pracovníků, na jejich individuální odpovědnost, flexibilitu, kreativitu aj.

15 15 2. Terénní sociální práce v sociálně-vyloučených romských komunitách Menšinu obecně vymezuje Schaefer (in Navrátil, Musil,1999) jako podřízenou skupinu, jejíž příslušníci mají významně méně kontroly nebo moci nad vlastními životy, než mají příslušníci dominantní nebo většinové skupiny. Charakteristickými znaky takto vymezené menšiny podle Schaefera jsou: 1. tělesné nebo kulturní charakteristiky, které její příslušníky odlišují od dominantní skupiny, 2. zkušenost předsudečných postojů a znevýhodnění, 3. příslušnost k minoritní skupině není dobrovolná, 4. pocit solidarity s jinými příslušníky téže skupiny, 5. sňatky jsou uskutečňovány obvykle mezi příslušníky téže skupiny. Jedná se o modelové vymezení, které lze převést i na Roma, jakožto příslušníka romské národnostní menšiny. Ale kdo je to vlastně Rom v užším, cílenějším vymezení? Praktickým způsobem identifikuje rozlišení běžně používaných významů slova Rom Štěpán Moravec (Moravec, in: Sociální práce, 2003, č. 4, s. 24): 1. Rom jako antropologický typ. Rom je ten, kdo má například charakteristickou pigmentaci zejména vlasů a pokožky. 2. Rom jako nositel romské kultury v antropologickém smyslu. Rom je ten, kdo byl socializován do určitého komplexního integrovaného systému hodnot, principů sociální organizace, norem, způsobů řešení problémů apod., charakteristického pro nějakou část romské populace. 3. Rom jako příslušník romského národa. Rom je ten, kdo se cítí být příslušníkem nově se ustavujícího společenství lidí, považujících se za romský národ, své romství chápe jako svou národnost, užívá např. romštinu jako znak této příslušnosti atd. 4. Rom jako charakteristika připsaná zvnějšku. Rom je ten, kdo je za Roma považován významnou částí svého okolí. Romové jsou integrální, ovšem nikoli integrovanou součástí české společnosti. Tuto jejich rozporuplnou situaci demonstrují dvě základní pozice. U většiny Romů působí faktor ohrožení sociálním vyloučením (faktor sociální exkluze, segregace), ovlivněný příslušností k nepopulární menšinové národnostní

16 16 skupině - faktorem jejich romství spojeného s faktorem sociální distance mezi Romy a většinovou populací. Distance je oboustranná, tj. působí distance silnější většinové kultury, populace k Romům, nicméně jako zafixovaná protireakce a obrana působí i osobitá forma distance Romů k této většině. Tyto charakteristiky sociální vyloučení a distance předurčují u cílové skupiny potřebných Romů nutnost rozvíjet specifickou sociální službu, nabízet specifické formy sociálních intervencí jako východisko k uchopování kritického životního a sociálního stavu romských komunit. Metoda terénní sociální práce v sociálně vyloučených romských komunitách se jeví jako účinná aktuální a kulturně citlivá sociální služba pro celou romskou rodinu. Je navíc navržena tak, že může být dobře uplatnitelná v sociálněvyloučených komunitách obecně Faktor sociálního vyloučení Sociální vyloučení je proces, případně stav, který určité jednotlivce, rodiny, skupiny či celá místní společenství (komunity) omezuje v přístupu ke zdrojům, nezbytným a potřebným pro participaci na sociálním, ekonomickém, občanském a politickém životě širší společnosti (Navrátil, Šimíková, 2002). V koncepci Strategie sociální inkluze Romů v Brně vymezují její autoři 5 hlavních složek sociálního vyloučení: 1. chudoba a nízký příjem, 2. omezený přístup na trh práce, 3. nízká míra sociální podpory, řídké nebo neexistující sociální sítě, 4. bydlení a život v kontextu lokality, 5. vyloučení ze služeb - veřejných, komerčních (Navrátil, Šimíková, 2002, s. 7). O sociálně-ekonomickém vyloučení většiny Romů v ČR svědčí jejich vysoká míra nezaměstnanosti (nad 80 %), obecně nízké standardy bydlení včetně výrazné přelidněnosti bytů, nízký standard zdraví ve srovnání s většinovou populací, celkově nízký objektivně připisovaný i subjektivně vnímaný sociální status, proporciálně vyšší kriminalita, obecně větší sklon k sociálněpatologickým typům chování (drogová závislost, alkoholismus, gamblerství, prostituce atd.), rasově motivované, často vražedné útoky proti nim, diskriminace na trhu práce, či ve veřejných prostorách, jejich minimální

17 17 participace na demokratických institucích státu, snaha řešit svou životní situaci politickým azylem v zahraničí aj. (Říčan, 1998). Tuto situaci takto poprvé oficiálně zhodnotila Zpráva o situaci romské komunity v České republice a opatření vlády napomáhající její integraci ve společnosti připravená ministrem Pavlem Bratinkou ze dne 29. října 1997 vládě ČR. Vyloučená romská společenství tj. lokality pro působení terénní sociální práce mají tedy ztížený přístup k institucionální pomoci - státní i nestátní, tvoří je rodiny s nejnižšími příjmy, závislé na dávkách státního systému sociální podpory, označené stereotypem cikána, tak jak si ho konstruuje majoritní společnost. Dospělí jsou dlouhodobě nezaměstnaní1. Sociálněvyloučené lokality jsou většinou prostorově vymezená soustředění několika desítek rodin žijících například v jednom nebo dvou velkých činžovních domech, nebo také ve vysloveně romských čtvrtích, částech, ulicích, čítajících přes tisíc obyvatel. Často se jedná také o místa, kam obec vystěhovává nájemníky, které měli potíže s placením nájemného. Lidé tu žijí ve stavu celkové letargie, volí krátkodobé životní strategie směřující uspokojení výhradně základních potřeb, nerozumějí prostředí kolem sebe, žijí v pocitu ohrožení a strachu ze změn a nových věcí s nedostatkem životního rozhledu. Vzniká svět vlastních pravidel a hodnot, který se mezigeneračně reprodukuje a předává svým generacím představu, že místem pro jejich život je sociální dno. Administrativní povaha sociální práce v podání státních institucí, místních samospráv nepřispívá ke zlepšení situace v chudinských enklávách, obvykle zde ani žádnou praktickou činnost nevyvíjí instituce obecně přistupují ke klientům víceméně represivně, například uvalováním sankcí za dluhy na službách a nájemném, byty jsou bez energií, hrozí soudní vystěhování početných rodin (Černý in Češková, 2003). Cílem terénní sociální práce je poskytnout těmto společenstvím pomáhajícího pracovníka poradce, průvodce, mediátora, organizátora, komunitního plánovače, autoritu s cílem podporovat u těchto klientů schopnost řídit si svůj život samostatně a vyhnout se ohrožení sociálního 1 Nezaměstnanost u Romů v českých zemích ovšem narůstá až po roce 1989, také proto mnoho Romů pozitivně vzpomíná na éru komunizmu, která jim dávala práci a tím zajišťovala životní standard.

18 18 propadu. Základní metody práce, které zde sociální pracovník teréňák používá jsou srovnatelné s obecnými metody terénní sociální práce. Patří k nim: mapování, depistáž, informování o službách, vyhledávání, kontaktování, rozhovor s klientem, pomoc s listinami, vyjednávání, doprovod, koordinační činnost, konzultace s odborníky, kontakt s dalšími institucemi a organizacemi. Více prakticky jsou tyto metody, cílové skupiny, vybrané problémy i formy hodnocení popsány v aplikační části práce. Úspěšnost působení terénního sociálního pracovníka v sociálně-vyloučené lokalitě lze posuzovat podle úspěšnosti intervencí v jednotlivých konkrétních případech, výsledky lze sledovat po půl až jednom roce. Případy se liší lokalitou, rozdílné strategie volí terénní sociální pracovník ve větším městě (individuálnější charakter práce), rozdílné v menší vesnici, kolonii (komunitnější charakter práce). Objektivními kritérii úspěšnosti jsou například: - počet zakázek, počet a typ pozitivně vyřešených případů (hrazení závazků - splácení nájemného a služeb formou splátkových kalendářů, institutem náhradního příjemce; zlepšení docházky dětí do školy včetně školních výsledků, zapojení se do rekvalifikačního kurzu a jeho zvládnutí, udržení práce, nalezení alternativy k akutnímu bytovému problému aj.) - počet klientů, aktivně zapojených do různých činností (včetně dobrovolných aktivit) - vzhled lokality, např. schopnost a ochota klientů uklízet a udržovat a spravovat společné prostory (například zakládání samospráv nájemců, práce s kolektivem nájemců domu) - úroveň komunikace a formy spolupráce s dalšími neziskovými organizacemi, školami, orgány státní správy a samosprávy (Češková, 2003) Faktor etnicity a sociální distance Dle výsledků sčítání lidu se k romské národnostní menšině v ČR v roce 2001 přihlásilo necelých osob, což je ve srovnání s rokem 1991 téměř trojnásobně nižší počet. Expertní odhady ovšem tato oficiální čísla považují za významně podhodnocené a kalkulují s Romy žijícími v České republice (srovnej Romové, 1999, Navrátil, Šimíková, 2002).

19 19 Editorial britských novin The Guardian z roku 2000 říká: Romové jsou snad nejvíce nepopulární etickou skupinou na světě tento problém však částečně vytvářejí samotní Romové, a to díky stálému přechovávání kultury, která jak zdrojem jejich marginalizace, tak i míry předsudků majority vůči nim (in Hancock, 2002, s. 60). V České republice žili Romové mimo společnost, která je nehodlala mezi sebe přijmout prakticky až do roku 1945 (a poté se obratem snažila o jejich násilnou asimilaci). Jejich návyky, hodnotová orientace i kultura se tím pádem vyvíjeli izolovaně v rámci rodových komunit, bez výraznějších vlivů okolí. Jsou poznamenání svým předchozím postavením a vývojem, hlubokými předsudky a podceňováním, často z tohoto důvodu zaujímají obranné polohy, záporné nebo konfliktní pozice a reakce, které je mohou zahánět do další společenské izolace (Davidová, 1995). Současná, takzvaná romská/ cikánská image nedostatek odpovědnosti, nedostatek mravního sebeovládání, nedostatečná hygiena, nerespektování pravidel, nedodržování pracovního, časového režimu, tendence k využívání a zneužívání atd., stereotypně připisovaná Romům v různých pramenech již od 19. století (Hancock, 2002; srovnej Říčan, 1998) ovlivňuje, přímo i nepřímo jednání a přístup veřejných (i komerčních) institucí, sociálních pracovníků, sociálních pedagogů, tj. veřejných a komerčních služeb směrem k romské populaci. Zdánlivě spravedlivý a rovnoprávný občanský princip, který je ve své nešťastné a naoko slepé paušálnosti uplatňovaný v České republice tím díky často neuvědomované, skryté institucionální diskriminaci (nejen) v sociálních a zdravotních službách bere za své. Berou-li lidé Romy za tzv. counterculture, kulturu jdoucí zcela mimo oficiální rámec, pak často považují předsudky a diskriminaci za oprávněnou odvetu (Hancock, 2002). Kategorie Romů, širokého romského národa, široké komunity, je však významně zavádějící. Skupina Romů je vnitřně mnohem diverzifikovanější, než bývá obecně vnímáno. Nejenom mezinárodně, ale i v rámci jednotlivých českých lokalit, obcí, měst. Je důležité si také uvědomit, že v České republice již vlastně neexistuje tzv. romská komunita, ale spíše několik různorodých romských komunit, rodin, společenství jednotlivců. Komunita se chápe jako sociální útvar, v rámci kterého jsou jeho příslušníci spojeni, sdruženi určitou spřízněností, náklonností (Jandourek, 2001). Pravdou je, že Romové jsou v mnoha případech spřízněni příbuzenskými, rodinnými vazbami a tyto často

20 20 vykazují analogické kulturní hodnoty a specifické tradice, ovšem Romové jako celek, ani jako lokální sousedství, nevykazují připisované komunitní vztahy, spřízněnost, ani sdílení společných zájmů (Navrátil, Šimíková, 2002). Důvodem je členitost romských skupin a rodů a též individuální preference a vnitřní diference mezi jednotlivci a rodinami, typicky výraznější ve městech a charakteristické pro dnešní postmoderní dobu. Multidimenzionální asimilační politika komunistického režimu rozrušila původně pevnou širokou příbuzenskou pospolitost Romů; jednotlivé nukleární rodiny dnes bydlí rozptýleny, daleko od sebe, sociální korektory se oslabili. Faktor příslušnosti k menšinové národnostní skupině, specificky romskému etniku je nicméně významný, protože některé aspekty romské kultury jsou odlišné od evropského společenství. Faktor příslušnosti k romské národností skupině znamená jistou, i když nikoli výhradní komunikační symboliku, kulturní zvyklosti, které si tato skupina nese a tříbí po generace. Faktor romství, etnicity se ovšem nesmí přeceňovat. Je důležité ho vnímat a reflektovat, ovšem nikoli zevšeobecňovat a zjednodušovat. Specifická forma terénní sociální práce, zaměřena právě na sociálně-vyloučené romské komunity může optimálněji poskytovat škálu potřebných specifických služeb, protože má přesně vymezenou a jasně definovanou cílovou skupinu. Nemusí skrývat romství svých klientů, tudíž může přesněji formulovat a nabízet opatření. Individuální a rodinná terénní sociální práce svým aktivním, bezprostředním a přirozeným působením, vyhledáváním a otevřenou, pro klienta bezpečnou nabídkou přesahuje, odstraňuje nebo zmírňuje faktor (oboustranné) sociální distance. Má potenciál bezprostředně poznávat a vnímat potřeby a kulturní specifika své cílové klientely, orientovat se v nich, citlivě s nimi zacházet, citlivě a uvážlivě s nimi pracovat, přiměřeně a individuálně na ně reagovat. Terénní sociální práce umožňuje navíc zaangažovat, vyškolit a zaměstnávat samotné Romy, členy cílových lokalit v pozicích terénních sociálních pracovníků. Vzniká tak nejen efektivní sociální služba, ale i možnost zaměstnávaní Romů a v cílových komunitách tak vznikají nové pozitivní modely a vzory. Funkci terénního sociálního pracovníka může ovšem efektivně vykonávat i sociální pracovník neromského původu. Vstup do rodin a komunit má sice romský pracovník lehčí, ovšem v časovém horizontu převládnou kompetence, schopnosti, výsledky práce a celková osobnost pracovníka, tedy nikoli jeho národnost (Moravec,

21 ). O skloubení kompetencí a osobnostního potenciálu, které by v roli terénního sociálního pracovníka umožňovalo kvalitně a plnohodnotně participovat i formálně nevzdělaným Romům usiluje Dvoustupňový vzdělávací program pro terénní sociální pracovníky, o kterém pojednává jiný oddíl. Z praxe organizací (např.: Člověk v tísni, o.s. IQ Roma servis, o.s. Vzájemné soužití) se jeví jako důležitý faktor také koordinační kapacita a způsob vedení pracovníka zaměstnavatelem. Nemá-li organizace anebo nechce-li organizace vynakládat zdroje, zejména čas a energii na zaškolení, počátečné intenzivní vedení a mentoring romského pracovníka bez formálního vzdělání a praxe, měla by dávat přednost formálně vzdělanému profesionálovi. V opačném případě se však: a) díky dobře koncipovanému výběrovému řízení, b) po absolvování kvalitního uceleného školení, c) pod dobrým individuálním a týmovém vedením v rámci organizace, d) díky průběžnému vzdělávání a odborné podpoře, otevírá prostor k úspěšnému projevení kvalitní profesní kapacity romského terénního sociálního pracovníka (bez předchozího formálního vzdělání). Jeho hodnota je poté značně vysoká, a to jak v rámci odborné znalostní, tak i v praktické terénní formě. Pokud budeme uvažovat čistě pragmaticky a opomeneme v první linii řešení faktor sociální distance a diskriminace ze strany většinové populace, můžeme za primární kámen sociálního vyloučení Romů považovat jejich obecně nízkou nebo žádnou míru vzdělanosti, která je vylučuje z trhu práce, snižuje jejich šance na kvalitní profesní uplatnění a ponechává je dlouhodobě nezaměstnané, v hmotné péči institucí a státu. Teprve až se jejich vzdělanostní, dovednostní, profesionální nabídka vyrovná průměru většinové populace, můžeme začít efektivně sledovat faktor sociální distance a diskriminace a navrhovat opatření na jeho zmírnění (Romové, 1999) Programy terénní sociální práce směrem k sociálně vyloučené romské populaci Je-li základem chudoby Romů jejich nevzdělanost a neuplatnitelnost na trhu práce, pak za efektivní lze považovat dva základní směry řešení: a) zvyšování úrovně a úspěchů odborné vzdělanosti a kvalifikace Romů, tj. politika, aktivity, projekty intenzivně směřující na romské děti a mládež, které

22 22 (budou-li promyšleny a uplatňovány efektivně) se mohou odrazit teprve v budoucích generacích Romů b) zvyšování stávající zaměstnanosti Romů, aktivní politika zaměstnanosti, podpora vzniku pracovních míst, rekvalifikace aj. Zvyšování stávající zaměstnanosti Romů je účinný nástroj boje proti propadu do sociální závislosti a posléze sociálního vyloučení, avšak výrazněji se pravděpodobně neprojeví, zejména vzhledem k vysokému číslu dlouhodobě nezaměstnaných Romů. Může být efektivní zvláště za součinnosti s politikou zvyšování vzdělávacích úspěchů mladší generace Romů, ale cesta je opět otevřená, neznámá a dlouhodobá. Významně neznámá a dlouhodobá na to, aby se se stávající generací, stávajícími rodinami nic specifického a komplexního nedělo. Avšak co se vlastně dá v jejich situacích prakticky řešit nyní, tj. dnes a denně? Komplikovaný stav stávajících romských komunit neláká sociální služby k aktivním řešením, je patrná obava z vysokých nákladů a nízké efektivity. Pokud tedy pomineme drobné pro-romské projekty především občanského sektoru, pak je model uplatňování terénní sociální práce v sociálně-vyloučených romských komunitách jediný výrazný, významný, komplexní a prakticky účinný program k uchopení a postupnému řešení kumulujících se problémů a potíží těchto komunit; nástroj aktivního sociálního působení v situaci, která je v romských rodinách a komunitách nyní, dnes a každodenně akutní a přítomná a má tendenci se prohlubovat a zhoršovat. Terénní sociální práce v sociálně-vyloučených romských komunitách řeší současný stav jednotlivců a rodin, jejich dnešní a momentální situaci s předpokládaným efektem do blízké budoucnosti konkrétní rodiny. Nepůsobí zázraky, je takřka nepatrná, avšak přesto významná, a to zejména svou dostupností a posláním pro své klienty. Uchopuje je, nevybývá se jim, aktivně je vyhledává a komunikuje s nimi, vidí je a přijímá je. Nabízí možnosti, informuje, doprovází, podporuje, motivuje své klienty v jejich zauzlených, často dezorientovaných komplexních životních situacích. Terénní sociální práce v sociálně-vyloučených romských komunitách je mravenčí činnost, která je nezbytná k podpoře a napojení komplexních a systémových opatření a změn, které mají teprve nastat. Řeší dnešky, každodennost, ale může

23 23 ovlivňovat a zejména pozitivně podporovat i budoucí změny a obraty. Zabraňuje individuálním sociálním propadům a zmírňuje sociální distanci svých klientů. Terénní sociální práce v sociálně vyloučených romských komunitách se v České republice oficiálně nasměrovala pilotním projektem terénní sociální práce obecně prospěšné společnosti Člověk v tísni při ČT, nastartovaným ke konci roku Paralelně začínalo s praktickým zaváděním forem terénní sociální práce v sociálně-vyloučených romských komunitách i občanské sdružení Vzájemné soužití v Ostravě. Terénní sociální práce se sociálně vyloučenými klienty tedy nemá v České republice dlouhodobou tradici, přesto však dochází v posledních letech k výrazné expanzi tohoto specifického typu sociální práce. K této expanzi přispěli především dva komplexní dlouhodobé programy: - Terénní program o. p. s. Člověk v tísni při ČT Komplexní terénní program v lokalitách ohrozených sociálním vyloučením o.p.s. Člověk v tísni při ČT navazuje na úspěšný pilotní projekt terénní sociální práce. Do roku 2003 byl realizován ve 22 lokalitách po celé ČR a jeho tým tvořil přes 30 terénních sociálních pracovníků. V aktuální době se program omezuje pouze na Čechy a opustil část Moravy. Program je veden na bázi samostatné práce terénních sociálních pracovníků působících v jednotlivých lokalitách a obcích, je rozdělen, centrálně koordinován a supervidován v rámci několika regionů. Organizace Člověk v tísni při ČT je největším nestátním poskytovatelem služeb terénní sociální práce v ČR s působností na území Čech. - Program Podpory terénní sociální práce Rady vlády ČR pro záležitosti romské komunity 2 Rada vlády České republiky pro záležitosti romské komunity (dříve Mezirezortní komise pro záležitosti romské komunity), byla zřízena v roce 1997 jako stálý, poradní, iniciační orgán vlády pro otázky romské komunity. Závěrečná zpráva Programu z roku 2001 deklaruje tento program za jeden z nejefektivnějších programů realizovaných v rámci projektu Integrace romské komunity podle usnesení vlády ze dne 19. dubna 2000 č. 286 k Zásadám o 2 Program začal být realizován na základě usnesení vlády ze dne 19. dubna 2000 č. 386 k Zásadám poskytování účelových dotací z položky Podpora projektů integrace romské komunity kapitoly Všeobecná pokladní správa zákona č. 58/2000 Sb., o státním rozpočtu České republiky na rok 2000.

24 24 poskytování. Program poprvé oslovil v roce 2000 všechny původní okresní úřady se svou nabídkou. Cílem programu je mapovat a analyzovat sociální situaci romské rodiny, romských klientů, jako objektů sociální politiky v sociokulturně znevýhodňujícím prostředí a vhodnými prostředky s využitím metod sociální práce (sociální poradenství, socioterapeutická pomoc v přirozeném prostředí, nedirektivní vedení k samostatnému řešení problémů) přispět k odstranění nežádoucích faktorů bránících jejich integraci do společnosti. Základní východiska terénní sociální práce v sociálně-vyloučených romských komunitách poprvé oficiálně deklaroval materiál, který vychází ze zmiňovaných zkušeností o. p. s. Člověk v tísni, která úspěšně realizuje Program terénní sociální práce a kanceláře Rady vlády ČR pro záležitosti romské komunity, jež zajišťuje administraci Programu podpory terénní sociální práce. Materiál užívá též terminologii uváděnou Standardy kvality sociálních služeb MPSV, ČR. Pomocným materiálem pro orientaci v terénní sociální práci je dále publikace kolektivu autorů: Úvod do terénní sociální práce, vydané romským střediskem Drom v Brně z roku Tento materiál definuje cíl práce následovně: Terénní sociální pracovník usiluje o zlepšení sociálních kompetencí sociálně vyloučených lidí v cílové komunitě tak, aby se zvýšila jejich schopnost účastnit se na aktivitách běžných pro ostatní občany (vést běžný způsob života) a zabránilo se jejich sociálnímu vyloučení, a to zejména za předpokladu, že dlouhodobě individuálně pracuje s omezeným počtem klientů. V České republice se v současné s úspěchem uplatňují a dynamicky rozvíjí oba modely uplatňování - nestátní neziskový model i model veřejnoprávní. Od roku 1998 došlo k dynamickému rozvoji této formy specificky orientované terénní sociální práce. V roce 2002 pracovalo v ČR asi 130 terénních sociálních pracovníků, z toho asi 45 v institucích veřejné správy (Češková, 2003). Jejich počty v obou sektorech stále rostou. V roce 2004 dochází k tvorbě tzv. Metodiky vedení a koordinace terénních sociálních pracovníků pracujících primárně v romských sociálně vyloučených komunitách3. Z popudu Rady 3 Prozatím se jedná pouze o pracovní dokument tzv. Pracovní skupiny pro TSP při Radě vlády pro záležitosti romské komunity (Dostupné z <

25 25 vlády pro záležitosti romské komunity vznikla pracovní skupina (tzv. Pracovní skupina pro TSP) složená ze zástupců několika státních i nestátních institucí zaměstnávajících terénní sociální pracovníky, která metodiku vytváří. Cílem metodiky je navržení jednotného postupu při přijímání, zařazování, čerpání účelové dotace, vytvoření funkční náplně a popsání možných zdrojů pro získávání účelové dotace na zřízení funkčního místa. Je určena obcím a nevládním neziskovým organizacím, tj. zaměstnavatelům terénních sociálních pracovníků a bude předložena i Ministerstvu práce a sociálních věcí ČR. Funkce terénního sociálního pracovníka v sociálně vyloučených zatím není oficiálně registrovanou strukturou v rámci MPSV ČR, ovšem v rámci rezortu, konkrétně pod Oddělením sociálních služeb již existují účelově určené dotace v rámci Programu podpory sociálních služeb na místní a regionální úrovni. Název konkrétního podprogramu se jmenuje: Podpora poskytování zvláštních sociálních služeb v sociálně-vyloučených romských komunitách Profesní vzdělávání terénních sociálních pracovníků pracujících v sociálně-vyloučených romských komunitách Otázkou je, do jaké míry je pro efektivní výkon profese terénních sociálních pracovníků pracujících v sociálně-vyloučených romských komunitách důležitá míra formálního vzdělání. Za standardní formální vzdělanostní zázemí lze v této souvislosti považovat ucelené vyšší odborné nebo vysokoškolské vzdělání v oboru sociální práce, případně sociální pedagogiky, sociální psychologie, poradenství a příbuzných oborů. Na druhé straně je však významná a důležitá důvěra a postavení terénního sociálního pracovníka u klientů, aby efektivní vztah pro sociální práci vůbec mohl vzniknout, též komplexní osobnostní charakteristiky pracovníka, které vnímavě korespondují s kulturními specifiky jeho klientely, jeho trpělivost, vynalézavost, asertivita aj. Profesní skupinu terénních sociálních pracovníků pracujících v sociálněvyloučených romských komunitách, kteří nesplňují formální vzdělanostní nároky pro výkon profese již několik let finančně podporuje Rada vlády pro záležitosti romské komunity. Proškolení prvních terénních sociálních pracovníků v rámci programu Podpory terénní sociální práce v sociálně-vyloučených komunitách poskytla v roce 2000 organizace Facia (dnes Partners Czech). Souběžně prováděla

26 26 školení terénních pracovníků i společnost při ČT Člověk v tísni, o.p.s., která získala v roce 2001 v rámci projektu PHARE Zlepšení vztahů mezi romskou a českou komunitou finanční podporu na projekt Trénink romských poradců a asistentů, romských pedagogických asistentů a romských terénních pracovníků. V posledních letech byl pro tyto potřeby speciálně vyvinutý a navržený komplexní Dvoustupňový vzdělávací program pro terénní sociální pracovníky, který je od roku 2003 akreditován u Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy pod číslem 13122/ /32. Tento program, který přispívá k standardizaci práce terénních sociálních pracovníků působících v sociálně-vyloučených romských komunitách (bez předešlého formálního vzdělání v sociální práci) realizuje od roku 2002 obecně prospěšná společnost Drom, Brno. Dvoustupňový vzdělávací program může zvládnout dobře motivovaný terénní sociální pracovník bez ohledu na předchozí vzdělání či kvalifikaci. Mnoho Romů má žité zkušenosti pravidel a způsobů komunikace v minoritní společnosti, odpovídající osobnostní kvality a potenciál pro vykonávání této profesní role, tudíž předpoklad snadnějšího navázání kontaktu a získání důvěry svých klientů, nemají však dostatečné vzdělání. Dvoustupňový vzdělávací program chce využít jejich přínos pro sociální práci a zároveň nesnížit jejich formálně stanovený standard. Program je časově poměrně náročný; je nutné počítat nejen s povinnou dobou strávenou na seminářích, ale také potřebnou k přípravě: průběžnému studiu, vedení standardizovaných zápisů z terénu atp. Celková hodinová dotace v roce 2003 tvořila 272 výukových hodin. Výukové schéma školení je zaměřeno na tyto předměty: Metody práce v pomáhající profesi, Působnost úřadů práce, Terénní sociální práce, Státní systém sociální péče, Systém státní správy a samosprávy, Právo, Komunikační dovednosti, Školský systém v ČR, Sexuální a komerční sexuální zneužívání dětí, Gambling, Drogové závislosti, Lichva, Zaměstnanostní projekty a fundraising, Prezentace práce, Média, Spolupráce TSP a policie, Zaměstnanostní projekty, Neziskové organizace,fundraisig,aj. Na konci školení frekventanti absolvují písemný test odrážející obsahovou strukturu kurzu. Pouze frekventanti, kteří úspěšně zvládnou písemné testy posléze absolvují ústní kolo zkoušky. Cílem ústních zkoušek je ověřit, zda je absolvent vzdělávacího programu připraven samostatně, kompetentně a zodpovědně se pohybovat v terénu s cílem pomoci klientům. Úspěšní

27 27 absolventi získávají akreditovaný certifikát terénního sociálního pracovníka. O jeho získání rozhoduje zkušební komise dle bodového výsledků ústní zkoušky, která má následovní strukturu: A. Frekventant představí sebe a svou lokalitu - kdo je, kde a pro koho pracuje - jak vypadá obec a jak lokalita o počet obyvatel v lokalitě, typ bydlení, zaměstnanost, školy o nejčastěji řešené problémy o spolupráce s institucemi - krátce pohovoří o své práci B. Uvede 1 kauzu Představení kauzy: - jak dlouho případ trvá - v jaké fázi do něj TSP vstoupil - jaké byly možnosti - pro co se rozhodl a z jakého důvodu - postup řešení - výsledek - reflexe vlastní práce C. Předloží komisi zápisy z terénu (kontaktní knihu a terénní deník) Kromě tohoto programu se začaly rozvíjet i další, lokální a méně komplexní programy, například rekvalifikační kurzy při Úřadech práce, aj. Obecně sílí i konkurenční trend v této oblasti a v budoucnu lze očekávat nárůst počtu a forem vzdělávání v této oblasti. Existují zároveň akademické skupiny, které devalvují hodnotu a efektivitu neakademicky, tj. doplňkově získaných dovedností terénních sociálních pracovníků. Tento rozpor je daný i otázkami profesionalizace (racionalita, orientace na praktický výsledek, avšak nízká míra účinnosti) a de-profesionalizace sociální práce (alternativní přístupy, ovšem někdy s výraznějšími výsledky). Je ovlivněn rovněž malým prostorem pro zaměstnávání vysokoškolsky vzdělaných sociálních pracovníků (Navrátil, 2000). Obvykle jde o katedry sociální práce českých univerzit, které lobují za minimální vzdělanostní standardy pro výkon terénní sociální práce i v sociálněvyloučených romských komunitách, a to na úrovni VOŠS nebo VŠ v sociální

28 28 práci, tj. usilují i zde o plnohodnotné vzdělání s formálním výstupem (srovnej Navrátil, 2003). Profesionální skupina vyvíjí snahu kontrolovat, typizovat a standardizovat práci v rámci své kompetence. Úzkoprofilové a elitářské knowhow se však tímto opět kumuluje v rukou většinové skupiny, jejíž lidský kapitál má neustálý předstih a výhodu a v čase se neustále se zdokonaluje. Reálná možnost získání předepsané formální vzdělanostní úrovně je v současné době pro romského uchazeče díky jeho aktuální úrovni vzdělanostního, sociálního a kulturního kapitálu významně nepravděpodobná; lze ji ovšem předvídat do budoucna. V současné době tedy považuji za přiměřené stavu a situaci, že existují i alternativní formy nabytí kompetencí pro výkon této profese. Z praxe projektu, který popisuji v aplikační části se domnívám, že dobrý vzdělanostní základ a orientace v nabídce a strukturách institucí je podmínkou kvalitního působení terénního sociálního pracovníka v praxi. Krátkodobé několikadenní rychlokurzy nemohou nahradit nezbytné minimum, které k výkonu této profese patří. Úroveň nekvalifikovaného a nestandardního výkonu terénní sociální práce opravdu devalvuje její hodnotu a efekty v praxi a narušuje její celkovou pověst. Ovšem dostatečně navržené, rozvržené a cílené lekce zkušených a cenných praktiků mohou předat minimální potřebné penzum teoretických i praktických znalostí a dovedností a tedy reálně připravit pro dobrý start v této specifické roli. Další průběžné vzdělávání a sebevzdělávání pracovníka je ovšem nezbytnou podmínkou pro dosahování profesionálních efektů jeho působení. Pracovní verze Metodiky vedení a koordinace terénních sociálních pracovníků pracujících primárně v romských sociálně vyloučených komunitách pracovní skupiny pro TSP, zformované při Radě vlády pro romskou komunitu vymezuje aktuálně tyto základní kvalifikační předpoklady: alespoň ukončené základní vzdělání (základ pro další vzdělávání), ochota se dále vzdělávat, komunikativnost (bezúhonnost ponechává na zvážení zaměstnavatele). Tato metodika též říká, že instituce by měly zajišťovat profesní rozvoj pracovníků, jejich dovedností a schopností potřebných pro dosažení veřejných závazků i osobních cílů uživatelů služeb; zajišťovat pravidelné hodnocení pracovníků, které bude zahrnovat stanovení, vývoj a naplňování osobních profesních cílů, úkolů a potřeb další odborné kvalifikace. Základem je uplatňování programu dalšího vzdělávání pracovníků, který se odvíjí zejména od zjištěných potřeb uživatelů služeb a trendů v sociálních službách (Metodika, [online], 2004).