3.4 Průběh řízení o způsobilosti k právním úkonům a opatrovnictví Práva lidí s mentálním postižením Přehled mezinárodních úmluv a

Transkript

1 OBSAH Úvod Lidé s mentálním postižením Mentální retardace Péče o lidi s mentálním postižením Historie péče o lidi s mentálním postižením Současná situace Zákon o sociálních službách Sociální služby Standardy kvality sociálních služeb Dospělost osob s mentálním postižením Problematika dospělosti lidí s mentálním postižením Bydlení Alternativy bydlení pro lidi s mentálním postižením Obsah chráněného bydlení Formy chráněného bydlení Pracovní uplatnění Partnerský a rodinný život Problematika právní způsobilosti dospělých osob s mentálním postižením Opatrovnictví a způsobilost k právním úkonům Způsobilost k právním úkonům v právním řádu ČR Historie Současná právní úprava řízení o způsobilosti k právním úkonům a opatrovnictví v České republice Druhy způsobilosti k právním úkonům v České republice Opatrovnictví Definice opatrovnictví Druhy opatrovnictví v České republice

2 3.4 Průběh řízení o způsobilosti k právním úkonům a opatrovnictví Práva lidí s mentálním postižením Přehled mezinárodních úmluv a informace z legislativy ČR Práva lidí s mentálním postižením a omezení způsobilosti k právním úkonům Empirická část Cíle empirické části Dílčí úkoly výzkumu Hypotézy Metodologie Informace o respondentech a návratnosti Sběr dat Základní údaje o respondentech Výsledky výzkumu a získané údaje Dotazníkové šetření Rozhovory Analýza hypotéz...78 Závěr...81 Literatura...82 Resume...84 Summary

3 Úvod Po roce 1989 došlo k zásadní proměně sektoru sociálních služeb i celé společnosti. Mění se vztah a postoje k lidem s postižením, mění se i definice postižení ve smyslu handicapu, tedy projekce poruchy do společenského uplatnění a života člověka s postižením. Významně se rozvíjí také nestátní neziskový sektor, který lidem s postižením poskytuje sociální služby. Jejich cílem je integrace člověka s postižením do společnosti, vyrovnání jeho příležitostí se uplatnit, jeho zrovnoprávnění v přístupu ke všem "běžným" občanským právům, možnostem, ale i povinnostem. V souvislosti s přijetím nového zákona o sociálních službách a zpracováním Standardů kvality sociálních služeb se otevřela diskuze o současné situaci postavení lidí s postižením ve společnosti. Velká pozornost se začala věnovat dodržování lidských práv těchto osob. Ve své diplomové práci se zabývám problematikou dospělých osob s mentálním postižením, kteří jsou jednou s nejohroženějších skupin v oblasti porušování lidských práv. Důvodem je velmi časté omezování způsobilosti k právním úkonům těchto lidí. Důsledkem toho jsou tito lidé často odkázáni na rozhodnutí cizích osob a jejich způsob života často neodpovídá jejich schopnostem a představám. Omezování právní způsobilosti lidí s mentálním postižením bylo ještě nedávno běžnou praxí. V ústavech sociální péče bylo zbavení způsobilosti k právním úkonům často dokonce podmínkou pro přijetí. Situace v této oblasti se v současné době sice poměrně zlepšila, stále však zůstává velké procento lidí s mentálním postižením, kteří jsou takto omezeni. Chybí také informovanost veřejnosti o přesném významu omezení způsobilosti k právním úkonům. K tomu přispívá i nevhodné používání termínu nesvéprávnost, který je velmi zavádějící a navozuje mylnou asociaci se zbavováním práv člověka. 6

4 Člověk s mentálním postižením je v rámci moderních sociálních služeb respektován jako občan a jako dospělá osoba, která má stejná práva jako ostatní lidé. Poskytovatelé služeb by měli nejen tyto práva dodržovat, ale také pomoci těmto lidem s jejich prosazováním ve společnosti. Lidé s mentálním postižením většinou nemají o svých právech přesné informace a je na zaměstnancích zařízení, které jim poskytuje služby, aby jim tyto informace poskytli. Chráněné bydlení je podle mého názoru jednou ze sociálních služeb, která by měla věnovat této problematice velkou pozornost. Chráněné bydlení má umožnit lidem s mentálním postižením žít běžným způsobem života a podle svých představ. S tím souvisí možnost rozhodovat o svých záležitostech a mít možnost volby. Já osobně jsem několik let pracovala jako osobní asistent v jednom z prvních chráněných bydlení na Moravě. V tomto chráněném bydlení jsem pracovala od jeho otevření a měla tak možnost od počátku sledovat jeho přínos pro lidi s mentálním postižením. Jeho otevření umožnilo mnoha lidem vrátit se z ústavů do běžného života nebo se osamostatnit od rodiny. Za dobu svého působení v chráněném bydlení jsem byla svědkem velkých pokroků, které jeho obyvatelé dělali. Díky pomoci asistentů se většina z nich naučila samostatně rozhodovat a řešit běžné problémy. Mnohdy jsem však narážela právě na problém právní způsobilosti uživatelů. Míra omezení často neodpovídala jejich schopnostem a bránila jim v rozvoji jejich dovedností. Většinou jsem se však setkala s neochotou rodiny tuto situaci změnit. Důvodem byly obavy z možných rizik, které však, podle mého názoru, pramenily především ze špatné nebo nedostatečné informovanosti. Proto si myslím, že by zaměstnanci chráněných bydlení, jakožto prostředníci mezi uživateli a společností, měli usilovat o změnu této nepříznivé situace a snažit se šířit pravdivé a úplné informace o problematice právní způsobilosti. To však předpokládá informovanost samotných asistentů a jednotnost přístupu k této problematice. Proto jsem svůj výzkum, který je součástí této práce, 7

5 zaměřila na zjišťování zkušeností a postojů zaměstnanců chráněných bydlení k omezování způsobilosti k právním úkonům dospělých osob s mentáním postižením. 8

6 1. Lidé s mentálním postižením 1.1 Mentální retardace Definice a etiologie Mentální retardací rozumíme vývojovou poruchu integrace psychických funkcí, která postihuje jedince ve všech složkách jeho osobnosti (stránka duševní, tělesná, sociální). Je to stav charakterizovaný celkovým snížením intelektových schopností, které v sobě zahrnují schopnost myslet, schopnost učit se a schopnost přizpůsobovat se svému okolí. (Pipeková a kol., 1998). Hloubka i míra postižení jednotlivých funkcí je individuálně odlišná. Jedná se o trvalý stav, jehož příčinou je organické poškození mozku. Zaostávání vývoje rozumových schopností vzniklé v důsledku působení jiných faktorů, než je poškození mozku, např. vlivem vnějšího prostředí (výchovná zanedbanost, sociokulturní znevýhodnění, psychická deprivace), vlivem závažných emočních poruch či smyslového postižení se označuje jako zdánlivá mentální retardace. (Švarcová, 2000) Podle vývojového období, ve kterém k postižení došlo, rozlišujeme vrozenou mentální retardaci (oligofrenii) a demenci, jež se chápe jako důsledek poškození mozku v průběhu života (od 2 let). Na vzniku mentální retardace se může podílet řada činitelů, které se vzájemně podmiňují, prolínají a spolupůsobí. Mentální retardace může být způsobena jakoukoliv okolností, která narušuje vývoj mozku před narozením, během porodu nebo v raném dětství. Ve třetině případů se příčinu nedaří zjistit. Zvolský rozlišuje čtyři faktory, které se podílí na vzniku mentální retardace dědičnost, sociální faktory, další enviromentální faktory (infekce, otravy medikamenty, anorexie, úrazy, nedostatečná výživa matky v období těhotenství nebo dítěte v prvních letech života, alkoholismus matky) a specifické genetické příčiny (např. dědičná 9

7 metabolická onemocnění, poruchy pohlavních chromozomů, chromozomové abnormality, např. u Downova syndromu).podrobnými studiemi posledních let však bylo prokázáno, že mentální retardace vzniká součinností různých faktorů. (Zvolský, 1989). Klasifikace Od roku 1992 vstoupila v platnost 10. revize Mezinárodní klasifikace nemocí, zpracovaná Světovou zdravotnickou organizací (WHO). Podle této klasifikace se mentální retardace dělí do šesti základních kategorii. Lehká mentální retardace, IQ (F70) V charakteristice této úrovně mentálního postižení se uvádí, že lehce mentálně retardovaní většinou dosáhnou schopnosti užívat řeč účelně v každodenním životě, udržovat konverzaci a podrobit se klinickému interview, i když si mluvu osvojují opožděně. Většina z nich také dosáhne úplné nezávislosti v osobní péči (jídlo, mytí, oblékání, hygienické návyky) a v praktických domácích dovednostech, i když je vývoj proti normě mnohem pomalejší. (Švarcová, 2000) Hlavní potíže se u nich obvykle projevují při teoretické práci ve škole. Mnozí postižení mají specifické problémy se čtením a psaním. Lehce retardovaným dětem velmi prospívá výchova a vzdělávání zaměřené na rozvíjení jejich dovedností a kompenzování nedostatků. (Švarcová, 2000) Většinu jedinců na horní hranici lehké mentální retardace lze zaměstnat prací, která vyžaduje spíše praktické než teoretické schopnosti, včetně nekvalifikované nebo málo kvalifikované manuální práce. V sociokulturním kontextu, kde se klade malý důraz na teoretické znalosti, nemusí lehký stupeň mentální retardace působit žádné vážnější problémy. Důsledky retardace se však projeví, pokud je postižený také 10

8 značně emočně a sociálně nezralý, např. obtížně se přizpůsobuje kulturním tradicím, normám a očekáváním, není schopen vyrovnat se s požadavky manželství nebo výchovy dětí, nedokáže samostatně řešit problémy plynoucí z nezávislého života, jako je získání a udržení si odpovídajícího zaměstnání či jiného finančního zabezpečení, zajištění úrovně bydlení, zdravotní péče apod. (Švarcová, 2000) Obecně jsou behaviorální, emocionální a sociální potíže lehce mentálně retardovaných a z toho plynoucí potřeba léčby a podpory bližší těm, které mají jedinci s normální inteligencí než specifickým problémům středně a těžce retardovaných. Organická etiologie je zjišťována u narůstajícího počtu jedinců, u mnoha však příčiny dosud zůstávají neodhaleny. (Švarcová, 2000) U osob s lehkou mentální retardací se mohou v individuálně různé míře projevit i přidružené chorobné stavy, jako je autismus a další vývojové poruchy, epilepsie, poruchy chování nebo tělesné postižení. (Švarcová, 2000) Tato diagnóza zahrnuje: slabomyslnost, lehkou mentální subnormalitu, lehkou oligofrenii (dříve označovanou jako debilitu). (Švarcová, 2000) Středně těžká mentální retardace, IQ (F71) U jedinců zařazených do této kategorie je výrazně opožděn rozvoj chápání a užívání řeči a i jejich konečné schopnosti v této oblasti jsou omezené. Podobně je také opožděna a omezena schopnost starat se sám o sebe (sebeobsluhy) a zručnost. Také pokroky ve škole jsou limitované, ale někteří žáci se středně těžkou mentální retardací si při kvalifikovaném pedagogickém vedení osvojí základy čtení, psaní a počítání. Speciální vzdělávací programy mohou poskytnout postiženým příležitost k rozvíjení omezeného potenciálu a k získání základních vědomostí a dovedností. (Švarcová, 2000) 11

9 V dospělosti jsou středně retardovaní obvykle schopni vykonávat jednoduchou manuální práci, jestliže úkoly jsou pečlivě strukturovány a jestliže je zajištěn odborný dohled. V dospělosti je zřídka možný úplně samostatný život. Zpravidla bývají plně mobilní a fyzicky aktivní a většina z nich prokazuje vývoj schopností k navazování kontaktu, ke komunikaci s druhými a podílí se na jednoduchých sociálních aktivitách. (Švarcová, 2000) V této skupině jsou obvykle podstatné rozdíly v povaze schopností. Někteří jedinci dosahují vyšší úrovně v dovednostech senzorickomotorických než v úkonech závislých na verbálních schopnostech, zatímco jiní jsou značně neobratní, ale jsou schopni sociální interakce a komunikace. Úroveň rozvoje řeči je variabilní. Někteří postižení jsou schopni jednoduché konverzace, zatímco druzí se dokážou stěží domluvit o svých základních potřebách. Někteří se nenaučí mluvit nikdy, i když mohou porozumět jednoduchým verbálním instrukcím a mohou se naučit používat gestikulace a dalších forem nonverbální komunikace k částečnému kompenzování své neschopnosti dorozumět se řečí. (Švarcová, 2000) U většiny středně mentálně retardovaných lze zjistit organickou etiologii. U značné části je přítomen dětský autismus nebo jiné pervazivní vývojové poruchy, které velmi ovlivňují klinický obraz a způsob, jak s postiženým jednat. Většina postižených může chodit bez pomoci. Často se vyskytují tělesná postižení a neurologická onemocnění, zejména epilepsie. Někdy je možno zjistit různá psychiatrická onemocnění, avšak vzhledem k omezené verbální schopnosti pacienta je diagnóza obtížná a závisí na informacích od těch, kteří ho dobře znají. (Švarcová, 2000) Tato diagnóza zahrnuje: středně těžkou mentální subnormalitu, středně těžkou oligofrenii (dříve označovanou jako imbecilitu). (Švarcová, 2000) 12

10 Těžká mentální retardace, IQ (F72) Tato kategorie je v mnohém podobná středně těžké mentální retardaci, pokud jde o klinický obraz, přítomnost organické etiologie a přidružené stavy. Snížená úroveň schopností zmíněná pod F71 je v této skupině mnohem výraznější. Většina jedinců z této kategorie (na rozdíl od předcházející kategorie) trpí značným stupněm poruchy motoriky nebo jinými přidruženými vadami, které prokazují přítomnost klinicky signifikantního poškození či vadného vývoje ústředního nervového systému. I když možnosti výchovy a vzdělávání těchto osob jsou značně omezené, zkušenosti ukazují, že včasná systematická a dostatečně kvalifikovaná rehabilitační, výchovná a vzdělávací péče může významně přispět k rozvoji jejich motoriky, rozumových schopností, komunikačních dovedností, jejich samostatnosti a celkovému zlepšení kvality jejich života. (Švarcová, 2000) Tato diagnóza zahrnuje: těžkou mentální subnormalitu, těžkou oligofrenii (Švarcová, 2000) Hluboká mentální retardace, IQ je nižší než 20 (F73) Postižení jedinci jsou těžce omezeni ve své schopnosti porozumět požadavkům či instrukcím nebo jim vyhovět. Většina osob z této kategorie je imobilní nebo výrazně omezená v pohybu. Postižení bývají inkontinentní a přinejlepším jsou schopni pouze rudimentární neverbální komunikace. Mají nepatrnou či žádnou schopnost pečovat o své základní potřeby a vyžadují stálou pomoc a stálý dohled. Možnosti jejich výchovy a vzdělávání jsou velmi omezené. (Švarcová, 2000) IQ nelze přesně změřit, je odhadováno, že je nižší než 20. Chápání a používání řeči je přinejlepším omezeno na reagování na zcela jednoduché požadavky. Lze dosáhnout nejzákladnějších zrakově prostorových orientačních dovedností a postižený jedinec se může při 13

11 vhodném dohledu a vedení podílet malým dílem na praktických sebeobslužných úkonech. (Švarcová, 2000) Ve většině případů lze určit organickou etiologii. Běžné jsou těžké neurologické nebo jiné tělesné nedostatky postihující hybnost, epilepsie a poškození zrakového a sluchového vnímání. Obzvláště časté, a to především u mobilních pacientů, jsou nejtěžší formy pervazivních vývojových poruch, zvláště atypický autismus. (Švarcová, 2000) Tato diagnóza zahrnuje: hlubokou mentální subnormalitu, hlubokou oligofrenii (dříve označovanou jako idiocii). (Švarcová, 2000) Jiná mentální retardace (F78) Tato kategorie by měla být použita pouze tehdy, když stanovení stupně intelektové retardace pomocí obvyklých metod je zvláště nesnadné nebo nemožné pro přidružené senzorické nebo somatické poškození, např. u nevidomých, neslyšících, nemluvících, u jedinců s těžkými poruchami chování, osob s autismem či u těžce tělesně postižených osob. (Švarcová, 2000) Nespecifikovaná mentální retardace (F79) Tato kategorie se užívá v případech, kdy mentální retardace je prokázána, ale není dostatek informací, aby bylo možno zařadit pacienta do jedné ze shora uvedených kategorií. (Švarcová, 2000) Zahrnuje: mentální retardaci NS, mentální subnormalitu NS, oligofrenii NS. (Švarcová, 2000) Mnoho odborníků zabývajících se touto problematikou však na základě praxe upozorňuje na kolísavost hodnot IQ a potřeby dalších informací ke stanovení stupně mentální retardace. 14

12 1.2 Péče o lidi s mentálním postižením Historie péče o lidi s mentálním postižením Lidé s mentálním postižením zůstávali po staletí ve svých rodinách, povětšinou skryti před veřejností. Počátkem 19. století se začali stavět velké instituce ústavy, které měly lidem s mentálním postižením zaručit poklidný život stranou společnosti. Nakonec si však společnost začala uvědomovat, že si tito lidé nemohou v izolaci ústavů užívat pestrosti běžného života, a na přelomu 60. a 70. let 20. století vzniklo v Západní Evropě a Severní Americe hnutí, které chtělo umožnit všem lidem život v běžné společnosti. Začaly vznikat společné domovy a další komunitní formy bydlení pro lidi s postižením, a to i s nejtěžšími formami mentální retardace, fyzického postižení či poruch chování. V 80. letech pak nastal další obrat, když si na Západě uvědomili, že velká část těchto programů komunitního bydlení stále používala tradiční praktiky známé z velkých institucí. Mnoho uživatelů těchto programů zůstalo v izolaci a závislosti na placeném personálu, místo aby se z nich stali aktivní občané. Současný trend je tedy o objevování nových cest jak umožnit lidem s mentálním postižením zvolit si domov podle svých představ a žít v něm tak samostatně, jak chtějí. V České republice a ostatních státech východního bloku k žádným z těchto novodobých změn nedošlo a na konci 80. let 20. století byla drtivá většina občanů s postižením v izolaci ústavů. 90. léta pak představovala příchod nových forem sociálních služeb. 15

13 1.2.2 Současná situace Po roce 1989 se situace v oblasti péče o lidi s handicapem výrazně zlepšila. Vzniklo mnoho organizací, které těmto lidem nabízeli své služby. Chyběla však účinná legislativní opatření, která by zajistila dostupnost těchto služeb všem zájemcům v celé České republice. Až do roku 2007 byly sociální služby upraveny zastaralou legislativou platnou před rokem 1989, která zná pouze ústavní péči a pečovatelskou službu. Všechny ostatní služby, jako například osobní asistence, azylové domy, respitní péče, domy na půli cesty a mnohé další byly provozovány bez právní úpravy podmínek. Chyběl zde také jasný systém financování služeb a možnost kontroly kvality těchto služeb. 1. ledna 2007 vstoupil v platnost nový zákon o sociálních službách. O jeho vznik se usilovalo od počátku 90. let. Zákon byl však opakovaně navrhován, měněn a opět stahován podle toho, jak se během posledních 15 let střídaly vlády Zákon o sociálních službách Hlavním posláním zákona o sociálních službách je ochrana práv a oprávněných zájmů lidí, kteří jsou v jejich prosazování oslabeni z důvodu zdravotního postižení, věku či nepříznivé životní situace. Nová podoba zákona reaguje na běžné podmínky života v naší společnosti a garantuje pomoc a podporu potřebným ve formě, která zaručuje zachovávání lidské důstojnosti, ctí individuální lidské potřeby a současně posiluje schopnost sociálního začleňování každého jednotlivce do společnosti v jeho přirozeném sociálním prostředí. (Stručný průvodce zákonem o sociálních službách, 2007) Sociální služby umožňují člověku ohroženému sociálním vyloučením participovat na každodenním životě společnosti, čímž se míní 16

14 přístup ke vzdělání, zaměstnání a kulturnímu a společenskému životu. K tomu, aby mohly být naplněny výše uvedené principy, nabízí zákon následující zásadní nástroje: Každému člověku garantuje bezplatné sociální poradenství. Lidem, kteří jsou závislí na pomoci jiného člověka ve zvládání péče o sebe a v soběstačnosti, bude poskytována státem sociální dávka příspěvek na péči. Lidem, kteří nezvládají svou situaci samostatně nebo s pomocí rodiny a jiných blízkých, nabízí velmi pestrou nabídku sociálních služeb, ze které si mohou svobodně vybírat podle svého uvážení, finančních možností či dalších individuálních preferencí. Zákon současně garantuje, že poskytované služby budou pro uživatele bezpečné, profesionální a přizpůsobené potřebám lidí, a to vždy tak, aby v prvé řadě zachovávaly lidskou důstojnost uživatelů a podporovaly je v aktivním přístupu k životu. Zákon také vytváří prostor pro spoluúčast lidí na procesech rozhodování o rozsahu, druzích a dostupnosti sociálních služeb v jejich obci či kraji. (Stručný průvodce zákonem o sociálních službách, 2007) Sociální služby Sociální služba, jak říká zákon, je činnost nebo soubor činností, jimiž se zajišťuje pomoc osobám v nepříznivé sociální situaci. Rozsah a forma pomoci musí zachovávat lidskou důstojnost, musí působit na osoby aktivně a motivovat je k činnostem, které neprodlužují nebo nezhoršují jejich nepříznivou sociální situaci, a musí zabraňovat jejich sociálnímu vyloučení. Protože jsou příčiny této situace různé, existuje celá škála druhů sociálních služeb. 17

15 Nový zákon vymezuje tři základní oblasti služeb: Služby sociální péče Služby sociální péče napomáhají osobám se stabilizovaným zdravotním stavem zajistit jejich fyzickou a psychickou soběstačnost, s cílem umožnit jim zapojení do běžného života společnosti, a v případech, kdy toto vylučuje jejich stav, zajistit jim důstojné prostředí a zacházení. Mezi služby sociální péče patří: osobní asistence pečovatelská služba tísňová péče průvodcovské a předčitatelské služby podpora samostatného bydlení odlehčovací služby centra denních služeb denní stacionáře týdenní stacionáře domovy pro osoby se zdravotním postižením domovy pro seniory domovy se zvláštním režimem chráněné bydlení sociální služby poskytované ve zdravotnických zařízeních ústavní péče Služby sociální prevence Služby sociální prevence napomáhají zabránit sociálnímu vyloučení osob, které jsou jím ohroženy pro krizovou sociální situaci, životní návyky, způsob života vedoucí ke konfliktu se společností, sociálně znevýhodňující prostředí a ohrožení práv a zájmů trestnou činností jiné osoby. Cílem služeb sociální prevence je napomáhat osobám k překonání jejich nepříznivé sociální situace a chránit společnost před 18

16 vznikem a šířením nežádoucích společenských jevů. Služby sociální prevence jsou: raná péče telefonická krizová pomoc tlumočnické služby azylové domy domy na půl cesty kontaktní centra krizová pomoc nízkoprahová denní centra nízkoprahová zařízení pro děti a mládež noclehárny služby následné péče sociálně aktivizační služby pro rodiny s dětmi sociálně aktivizační služby pro seniory a osoby se zdravotním postižením sociálně terapeutické dílny terapeutické komunity terénní programy Sociální poradenství Sociální poradenství poskytuje informace přispívající k řešení nepříznivé sociální situace. Sociální poradenství je základní činností při poskytování všech druhů sociálních služeb. Odborné sociální poradenství se zaměřuje na potřeby jednotlivých sociálních skupin osob v občanských poradnách, manželských a rodinných poradnách, v poradnách pro oběti trestných činů a domácího násilí a zahrnuje též sociální práci s osobami se specifickými potřebami. Součástí odborného poradenství jsou i půjčovny kompenzačních pomůcek. 19

17 Sociální služby jsou členěny také podle místa jejich poskytování: Terénní služby jsou poskytovány v prostředí, kde člověk žije, tj. především v domácnosti, v místě, kde pracuje, vzdělává se nebo tráví volný čas. Jde například o pečovatelskou službu, osobní asistenci či terénní programy pro ohroženou mládež. Za ambulantními službami člověk dochází do specializovaných zařízení, jako jsou například poradny, denní stacionáře nebo kontaktní centra. Pobytové služby jsou poskytovány v zařízeních, kde člověk v určitém období svého života celodenně, respektive celoročně žije. Jedná se především o domovy pro seniory či pro lidi se zdravotním postižením, ale také o tzv. chráněné bydlení pro lidi se zdravotním postižením či azylové domy. Nový systém umožní poskytovatelům přesnější vymezení rozsahu služeb, které poskytují, a zároveň dá uživatelům sociálních služeb možnost výběru takového poskytovatele, který nabízí pro uživatele nejvhodnější sociální službu. Vedle povinně poskytovaných sociálních služeb existují další doplňkové služby, které si bude moci uživatel zvolit a sjednat s poskytovatelem podle svého výběru. Každý ze žadatelů o službu si může vybrat pro sebe tu nejvhodnější, která mu pomůže podpořit vlastní aktivitu vedoucí k řešení nepříznivé situace. Důležitým principem je možnost kombinace různých druhů služeb a také kombinace služeb s pomocí a podporou ze strany rodiny či jiných lidí Standardy kvality sociálních služeb Standardy kvality sociálních služeb jsou souborem kritérií, jejichž prostřednictvím je definována nezbytná úroveň kvality poskytování sociálních služeb v oblasti personální, procedurální a provozní. Byly 20

18 vytvořeny ve spolupráci s uživateli i poskytovateli sociálních služeb. Vzhledem k tomu, že vznikly v široké a dlouhodobé diskusi, lze je považovat za všeobecně přijatou představu o tom, jak má vypadat kvalitní sociální služba. Standardy se týkají všech sociálních služeb, a proto jsou formulovány obecně. Standardy jsou rozloženy na jednotlivé kritéria. Důvodem je jednak větší srozumitelnost standardu, ale zejména možnost posoudit, zda služby požadavek standardu splňují. Kritéria jsou měřitelná. Měřitelnost kritérií je důležitá jednak pro poskytovatele, které zajímá kvalita vlastních služeb, a také pro vnější hodnotitele služeb. K vnějším hodnotitelům služeb patří zejména ti, kteří těchto služeb využívají uživatelé služeb nebo jejich blízcí. Standardy jsou rozděleny do tří základních částí procedurální, personální a provozní. Procedurální standardy jsou nejdůležitější. Stanovují, jak má poskytování služby vypadat. Na co je potřeba si dát pozor při jednání se zájemcem o služby, jak službu přizpůsobit individuálním potřebám každého člověka. Velká část textu je věnována ochraně práv uživatelů služeb a vytváření ochranných mechanismů jako jsou stížnostní postupy, pravidla proti střetu zájmů apod. Personální standardy se věnují personálnímu zajištění služeb. Při poskytování služeb nejsou možné dodatečné opravy nebo vyřazení zmetků. Nepovedenou službu nelze dodatečně vyřadit. Kvalita služby je přímo závislá na pracovnících na jejich dovednostech a vzdělání, vedení a podpoře, na podmínkách, které pro práci mají. Provozní standardy definují podmínky pro poskytování sociálních služeb. Soustřeují se na prostory, kdejsou služby poskytovány, na dostupnost, ekonomické zajištění služeb a rozvoj jejich kvality. (Závádění standardů kvality sociálních služeb do praxe, 2002) 21

19 Procedurální standardy kvality sociálních služeb 1. Cíle a způsoby poskytování sociálních služeb Cílem sociálních služeb je umožnit lidem v nepříznivé sociální situaci využívat místní instituce, které poskytují služby veřejnosti i přirozené vztahové sítě, zůstat součástí přirozeného místního společenství, žít běžným způsobem. Poskytované sociální služby zachovávají a rozvíjejí důstojný život těch, kteří je využívají, jsou bezpečné a odborné. Cílem sociálních služeb je vytvářet příležitosti, které umožní lidem v nepříznivé sociální situaci přístup ke všem službám poskytovaným veřejnosti, možnost žít ve vlastním domácím prostředí, mít smysluplné vztahy s rodinou a dalšími lidmi, chodit do práce a do školy. Současně jsou služby poskytovány podle jasných postupů, které má zařízení formulovány v metodice; postupy jsou formulovány tak, aby byl minimalizován vznik předsudků společnosti vůči uživatelům sociálních služeb. 2. Ochrana práv osob Zařízení ve své činnosti respektuje základní lidská práva uživatelů služeb, jejich nároky vyplývající z dalších platných obecně závazných norem a pravidla občanského soužití. Zařízení shromažďuje a vede takové údaje o uživatelích, které umožňují poskytovat bezpečné, odborné a kvalitní sociální služby. Zařízení vytváří podmínky k tomu, aby zpracování osobních údajů odpovídalo platným obecně závazným normám. 3. Jednání se zájemcem o sociální službu Zájemce o službu je před uzavřením dohody seznámen se všemi podmínkami poskytování služby. Pracovník zařízení zjišťuje, co zájemce od služby očekává, a společně pak formulují, jakým způsobem bude poskytovaná služba dohodnuté cíle naplňovat. Zařízení přitom dbá na to, aby zájemce o službu věděl o všech podmínkách, které se k poskytování 22

20 služby vztahují a aby jim rozuměl. Je důležité, aby své potřeby a zájmy určil zájemce o službu, nikoli zařízení. 4. Smlouva o poskytování sociální služby Sociální služby jsou uživateli poskytovány na základě uzavřené dohody o poskytování služby. Dohoda stanoví všechny důležité aspekty poskytování služby včetně osobního cíle, který má služba naplňovat. Dohoda by měla být uzavírána písemně, v odůvodněných případech (v závislosti na charakteru služby) ústně. Všechny dohody musí být evidovány. 5. Individuální plánování průběhu sociální služby Poskytování služeb vychází z osobních cílů a potřeb uživatele a je postaveno především na jeho schopnostech. Průběh služby je přiměřeně plánován. Sociální služby jsou individuálně přizpůsobeny potřebám jednotlivých uživatelů, uživatelé musí mít možnost ovlivňovat jejich průběh a měnit osobní cíle, kterých chtějí prostřednictvím služeb dosáhnout. Zařízení se zajímá o osobní přání, zájmy a cíle uživatelů služeb, je schopno poskytovat služby cíleně a efektivně s využitím potenciálu jednotlivých uživatelů. Postup, na kterém se zařízení s uživatelem služeb dohodne, musí být v závislosti na charakteru a rozsahu služby zachycen v dokumentaci. 6. Dokumentace o poskytování sociální služby Poskytovatel má písemně zpracována vnitřní pravidla pro zpracování, vedení a evidenci dokumentace o osobách, kterým je sociální služba poskytována, včetně pravidel pro nahlížení do dokumentace; podle těchto pravidel poskytovatel postupuje. Poskytovatel vede anonymní evidenci jednotlivých osob v případech, kdy to vyžaduje charakter sociální služby nebo na žádost osoby. 23

21 Poskytovatel má stanovenu dobu pro uchování dokumentace o osobě po ukončení poskytování sociální služby. 7. Stížnosti na kvalitu nebo způsob poskytování sociální služby Zařízení aktivně podporuje uživatele ve využívání běžných služeb, které jsou v daném místě veřejné. Dále zařízení podporuje uživatele ve využívání vlastních přirozených sítí, jako je rodina, přátelé a snaží se předejít jeho návyku na sociální službu. V případě potřeby umožňuje využívání dalších sociálních služeb. Kritéria upřesňují postup pro přijímání a vyřizování stížností na kvalitu a způsob poskytování sociálních služeb včetně možnosti prošetření vyřízené stížnosti. 8. Návaznost poskytované sociální služby na další dostupné zdroje Zařízení aktivně podporuje uživatele ve využívání běžných služeb, které jsou v daném místě veřejné. Dále zařízení podporuje uživatele ve využívání vlastních přirozených sítí, jako je rodina, přátelé a snaží se předejít jeho návyku na sociální službu. V případě potřeby umožňuje využívání dalších sociálních služeb. Personální standardy kvality sociálních služeb 9. Personální a organizační zajištění sociální služby Vedení zařízení stanoví potřebnou strukturu a odpovídající počet pracovníků, kteří zajišťují jak samotné služby, tak technické a administrativní zázemí, a tomu přizpůsobí pravidla pro výběr nových pracovníků, požadavky na jejich kvalifikaci, zaškolení, atd. Stejné podmínky platí i pro dobrovolné pracovníky či praktikanty. Struktura, počet pracovníků i jejich vzdělání a dovednosti odpovídají potřebám uživatelů služeb a umožňují naplňování standardů kvality sociální služby. Noví pracovníci jsou zaškoleni. 24

22 10. Profesní rozvoj zaměstnanců Zařízení zajišťuje profesní rozvoj pracovních týmů a jednotlivých pracovníků, jejich dovedností a schopností potřebných pro splnění veřejných závazků zařízení i osobních cílů uživatelů služeb. Ve službách dochází k těsné vazbě mezi uživateli a pracovníky, kteří jsou s uživateli v přímém kontaktu. Na těchto pracovnících přímo závisí kvalita služby, a je proto potřeba jim věnovat velkou pozornost. Provozní standardy kvality sociálních služeb 11. Místní a časová dostupnost poskytované sociální služby Kritéria upřesňují požadavky na místní a časovou dostupnost služeb pro uživatele. Denní doba, kdy jsou služby poskytovány, musí odpovídat možnostem osob, které je využívají. Současně se sleduje, zda závazky, které v tomto ohledu zařízení učiní, odpovídají skutečnosti. Místo a denní doba poskytování služby odpovídají cílům a charakteru služby a potřebám cílové skupiny uživatelů. 12. Informovanost o poskytované sociální službě Zařízení zpřístupňuje veřejnosti informace o poslání, cílech, principech a cílové skupině uživatelů služeb a další informace, které usnadní orientaci pro zájemce o služby a jiné subjekty, čímž přispívá k dostupnosti služeb. 13. Prostředí a podmínky Prostředí a podmínky v zařízení odpovídají kapacitě, charakteru služeb a potřebám uživatelů. Zařízení dbá na to, aby byly plněny všechny platné obecně závazné normy související s poskytováním sociálních služeb. 25

23 14. Nouzové a havarijní situace Zařízení, pracovníci i uživatelé jsou připraveni na řešení havarijních a nouzových situací. 15. Zvyšování kvality sociální služby Vedení zařízení dbá o to, aby se kvalita poskytovaných služeb zvyšovala. Do hodnocení kvality služeb zapojuje uživatele služeb i pracovníky. 26

24 2. Dospělost osob s mentálním postižením 2.1 Problematika dospělosti lidí s mentálním postižením Přístup společnosti k lidem s mentálním postižením často neodpovídá věku těchto lidí. Zřídka je respektována dospělost těchto osob a s tím spojená práva a možnosti seberealizace. Jednou z příčin je i skutečnost, že jsou tito lidé většinou zbaveni nebo omezeni ve způsobilosti k právním úkonům. Toto omezení často není v souladu s jejich skutečnými schopnostmi. Navíc je toto omezení často mylně vykládáno a těmto lidem je odepřeno i rozhodování o běžných životních záležitostech. Dospělí lidé s mentálním postižením mají stejná práva na rodinný život, na vlastní bydlení nebo práci jako lidé bez postižení. Mají právo se sami rozhodovat a žít svůj život podle svých představ. V současné době naštestí vzniká mnoho organizací, které mají za cíl umožnit těmto lidem zapojit se v co největší míře do běžného života. Chráněné bydlení nabízí možnost samostatného bydlení s podporou asistenta, agentury podporovaného zaměstnávání pomáhají lidem s postižením najít si práci a mít tak možnost vlastního výdělku. Nejdůležitější oblasti, které mají vliv na plnohodnotný život dospělých lidí s mentálním postižením, jsou bydlení, práce a partnerský a rodinný život. 27

25 2.2 Bydlení Alternativy bydlení pro lidi s mentálním postižením Ústavy sociální péče Myšlenka ústavů je založena na předpokladu, že speciální potřeby lidí s postižením nejlépe naplníme, pokud tyto lidi shromáždíme na jednom místě, v jedné instituci, kde je rovněž přítomen i příslušný odborný personál. Nevýhodou tohoto přístupu je to, že je poměrně nákladný a často nepříliš efektivní. I přes snahu pracovníků v ústavech není možné pokrýt potřeby jejich klientů a ti se stávají pasivními a závislými na poskytovaných službách. V ústavních zařízeních je většinou možné jen zajištění základních životních potřeb. Často se navíc jedná o zajištění nejúspornější metodou. Kvůli velkému počtu klientů není možné věnovat se jednotlivci. Časté je nadměrně používání medikamentů. Lidé s postižením zde žijí v nepřirozeně velké skupině, kterou si navíc sami nevybrali. Obyvatelé ústavů se stávají určitou skupinou odlišných lidí. Vzniká tak názor, že lidé s mentálním postižením jsou skupinou lidí s definovaným společným znakem, kterým se odlišují od normy, určené společenskou většinou. Člověk pak přestává být vnímán jako jedinec, ztrácí svou identitu. V ústavu je omezeno soukromí, obyvatelé se musí podřizovat řádu a pravidlům, které sám nemůže ovlivnit. Chybí zde znaky osobního prostoru (např. jméno na zvonku, vlastní zařízení pokoje). (Luthanová, 2000) Většina ústavů je umístěna na okraji měst a obcí. Typická je také centralizace těchto zařízení, kdy je součástí areálu i škola, popř. dílny, takže veškerý život klientů se odehrává pouze v areálu ústavního zařízení. 28

26 Rodina Řada rodičů byla v minulých letech postavena před jedinou alternativu k ústavní péči, a to ponechat si své dítě doma. Rodiče, kteří se k tomuto kroku rozhodli, nastoupili velice těžkou a dlouhou cestu. V současnosti již existují možnosti, jak své dítě s postižením zapojit do kolektivu, poskytnout vzdělání a plnohodnotnou činnost. Otázka však nastává ve chvíli, kdy si rodiče uvědomí, že není možné se o své dítě starat věčně. Uvědomují si, že nikdo nebude schopen jejich dětem nahradit domov, který jim dávají oni. Mají strach, že po jejich smrti bude jejich dítě zneužíváno, že bude odkázáno na neosobní péči v ústavu. Proto je důležité, aby rodiče, kteří se často vzdali všeho ve prospěch svého postiženého dítěte, měli šanci dát svému dítěti možnost i nadále žít v rodinném prostředí, ve společnosti. V mnoha případech je i přáním samotného člověka s postižením začít žít život jako ostatní lidé. Každý člověk, lidi s mentálním postižením nevyjímaje, má právo se v životě osamostatnit a vést život podle svých představ. Někdy mu však míra postižení tento krok znesnadňuje nebo i úplně znemožňuje. Chráněné bydlení Chráněné bydlení je jedna z možností, jak lidem s mentálním postižením umožnit žít běžným způsobem života jako ostatní vrstevníci. Vychází z myšlenky, že potřeby člověka s mentálním postižením lze nejlépe naplnit v jeho přirozeném prostředí, v rodině, v místě, kde vyrůstal a má zde své zázemí. Chráněné bydlení umožňuje člověku s postižením zůstat v běžném prostředí a v tomto prostředí jsou mu i poskytovány nutné sociální služby. V řadě případů využívá stejných služeb, jako běžní občané. Tento způsob posiluje přirozené sociální vazby (například s rodiči, sousedy, přáteli), vytváří se přirozená síť podpory (sousedská výpomoc, pomoc v rámci širší rodiny apod.). Obyvatelé chráněného bydlení jsou vedeni a motivováni k maximální 29

27 samostatnosti, více rozhodují o věcech, které se jich týkají, je respektována jejich dospělá role. Díky tomu, že chráněné bydlení není izolované, ale je většinou součástí města či obce, naskýtá se lidem s mentálním postižením i možnost volby pracovního uplatnění. Nejsou prostorově omezeni při výběru stacionáře, dílny, popř. normálního pracovního místa. Chráněné bydlení je v principu určeno lidem se všemi stupni mentálního postižení, tedy i lidem s postižením těžkým. Nezřídka panuje mylná představa, že život v chráněném bytě nebo domácnosti zvládnou jen lidé s lehčí formou postižení. Zkušenosti ze západních států a některých projektů v ČR však ukazují, že tento typ sociální služby je schopen reagovat i na potřeby lidí s těžkým stupněm postižení Obsah chráněného bydlení Bydlení Organizace provozující chráněné bydlení zajišťuje člověku s mentálním postižením ubytování. Majitelem nemovitosti, ve kterém je tato služba poskytována je většinou organizace, popř. ji má v nájmu od města nebo státu. V některých případech je vlastníkem nemovitosti jeden z obyvatel, či jeho rodina. V těchto případech si většinou organizace tuto nemovitost pronajme a na základě smlouvy s majiteli v ní poskytuje službu i dalším lidem s mentálním postižením. Asistence Nejčastěji je asistence u lidí s mentálním postižením spojována s pomocí týkající se běžných denních činností (hygiena, oblékání, cestování, jídlo). Podstatou chráněného bydlení však je, aby člověk s postižením žil běžným způsobem života. K tomu patří i starost o domácnost. Asistent zde tedy pomáhá i s obstarávání domácnosti. Jedná 30

28 se nejen např. o nákup nebo přípravu jídla, ale také o pomoc s vybavením domácnosti, vyřizováním finančních a administrativních záležitostí týkajících se domácnosti. Velkou roli hraje i pomoc asistenta při celkovém uspořádání života plánování, rozhodování apod. Zvláště pokud klient pochází z ústavního prostředí, je důležité pomoci mu využít všech možností, které se mu v běžném světě naskytují. Znamená to pomoc při vytváření časového rozvrhu, trávení volného času a možnostech využití asistence. Další podstatnou složkou asistenta je tzv. komunitní asistence tedy pomoc při kontaktu s okolím. Domov není jen fyzické místo, má také své sociální kontexty. Asistence má zahrnovat vztahy s případnými spolubydlícími, pomoc při vytváření domácí atmosféry. Člověk s postižením může potřebovat pomoc s celkovou orientací ve společnosti, asistent pomáhá vysvětlit nejrůznější věci od sdělení lékaře po případný nepřátelský postoj souseda. Jedná se i o praktickou pomoc umožňující život ve společnosti tj. vyřizování korespondence, jednání na úřadech. Asistence spočívá též v zastupování zájmů postiženého. Lidé s mentálním postižením jsou mnohem více ohroženi nejrůznějším zneužíváním. Zastupovat jejich zájmy je nutné v nejrůznějších situacích jako jsou konflikty se sousedem, poskytovatelem nějakých služeb apod. V poslední době se také připomíná potřeba pomoci ryze osobní. Člověk s mentálním postižením prožívá nejrůznější radosti a starosti a často potřebuje zvláštní psychickou podporu. Jeho postavení ve společnosti mu navíc přináší více stresových situací, než je běžné. Asistence neznamená jen pomoc ve smyslu udělat něco za člověka s postižením. Důležitá je především podpora a pomoc člověku rozvinout vlastní schopnosti, a to nejen v oblasti sebeobsluhy a obstarávání domácnosti. Asistent by měl rozvíjet i schopnost vlastního rozhodování, orientace ve vlastních přáních a preferencích. 31

29 2.2.3 Formy chráněného bydlení Chráněné bydlení v rámci služeb ústavu sociální péče Tento typ bydlení je realizován především díky iniciativě a nasazení sociálních pracovníků a ostatních zaměstnanců ústavů. Jedná se o chráněné bydlení, které je většinou vybudováno přímo v areálu ústavu. Klienti mají většinou přísně strukturovaný denní režim a náplň činností, jejich život je nadále těsně spjat s ústavním prostředím. Mají však zabezpečeno více soukromí a důstojnější podmínky pro bydlení (Pipeková, 2006). Chráněné byty Jedná se o úplnou formu integrace v klasické bytové zástavbě. Obytnou jednotkou jsou standardní byty, zpravidla v majetku obce, klienta chráněného bydlení nebo jeho rodiny. Počet obyvatel se nejčastěji pohybuje v rozmezí jednoho až pěti podle velikosti bytu (Pipeková, 2006). S vedením domácnosti pomáhá obyvatelům asistent. Roszah asistence se liší podle potřeb klienta, které vyplývají z rozsahu jeho postižení. Bydlení komunitního typu Chráněné komunitní bydlení je možné definovat jako asistenci v domě, ve kterém bydlí lidé s podobným postižením. Nejčastěji se jedná o větší rodinný dům nebo statek. Jednotliví obyvatelé domu mají většinou vlastní pokoj. Ostatní prostory v domě jsou společné. Společně s klienty zde bydlí asistenti. Domovy rodinného typu Nejčastěji se jedná o bývalé činžovní domy, které obsahují několik na sobě nezávislých bytů. Byty jsou obývány 3 4 klienty. Každý byt má svého asistenta. 32

30 Nezávislé bydlení se supervizí (podpora samostatného bydlení) Tento typ bydlení je vhodný pro klienty, kteří jsou naprosto samostatní v sebeobsluze, ovládají základy vedení domácnosti. Klient má vlastní byt, pomoc asistenta potřebuje pouze v řešení složitějších otázek (Luhanová, 2000) 2.3 Pracovní uplatnění Práce je charakteristickým atributem dospělosti a samostatnosti každého člověka bez ohledu na to, jestli se jedná o člověka zdravého nebo zdravotně postiženého. Je jednou ze základních potřeb člověka (Pipeková, 2006). Význam práce pro člověka můžeme shrnout v následujících bodech: poskytuje ekonomickou nezávislost a vyšší životní standard, pozitivně ovlivňuje sebeurčení člověka a jeho seberealizaci, status být zaměstnaný u člověka s postižením pozitivně ovlivňuje postoje společnosti ke zdravotně postiženým, pracovní místo v integrovaném prostředí je prostředkem pro vytváření a rozvíjení sociálních interakcí pracovníka s postižením a jeho okolí, práce je jeden ze způsobů. Kterým většina lidí pokračuje v učení a rozvíjení dovedností, kompetencí a intelektových schopností, placená práce přispívá k vysvobození z dlouhodobé závislosti na podpůrných službách a péči okolí. (Pipeková, 2006). Druh práce, peníze, které prací vyděláme, a možnosti, které tím získáváme, ovlivňuje naše sebeuvědomění, postavení ve společnosti a stupeň svobody. Poskytnout osobám s mentálním postižením možnost 33

31 zaměstnání neznamená jen umožnit jim výdělek, ale přiznat jim jejich sociální postavení v rámci rodiny a společnosti (Pipeková, 2006). Nejčastější způsob, jak umožnit lidem s mentálním postižením práci jsou chráněné dílny. Další možností je podporované zaměstnávání. Chráněné dílny Podle definice MPSV ČR jsou chráněné dílny specifická pracoviště pro občany, kteří mají ztíženou možnost, případně se vůbec nemohou uplatnit na trhu práce. Poskytují jim pracovní a společenské uplatnění formou pracovní činnosti. Lidé s mentálním postižením mohou v chráněných dílnách získat stabilní zaměstnání odpovídající jejich schopnostem a zdravotnímu stavu, a vytvářet tak hodnoty jako většina lidí běžné populace (Pipeková, 2006). Režim chráněných dílen je upraven podle zdravotního stavu klientům s výrazným zohledněním individuálního přístupu. Chráněné dílny slouží především k tréninku pracovních dovedností, pracovního režimu a práce v kolektivu. S klienty se pracuje podle individuálních plánů. Smyslem pracovní rehabilitace v chráněných dílnách je průprava pro práci v nechráněných podmínkách (Pipeková, 2006). Podporované zaměstnávání Podporované zaměstnávání je služba určená lidem, kteří hledají placené zaměstnání v běžném pracovním prostředí, ale jejich schopnosti získat a zachovat zaměstnání jsou z různých důvodů omezeny do té míry, že potřebují individuální, dlouhodobou podporu poskytovanou před i po nástupu do práce. Služba podporovaného zaměstnávání je zaměřena na konkrétního užávatele a konkrétní pracovní místo. Celou službu zprostředkovává vyškolený pracovní tým připravený pomoci zaměstnanci ve všech oblastech. (Pipeková, 2006). Cílem je získání a zachování si vhodného 34

32 zaměstnání a zvýšení míry samostatnosti uživatele služby (Pipeková, 2006). Trénink pracovních dovedností probíhá přímo na místě a uživatel podporovaného zaměstnávání se vzdělává a přizpůsobuje přesně v tom, co od něj zaměstnavatel na pracovním místě vyžaduje (Pipeková, 2006). Hlavní znaky podporovaného zaměstnávání: Aktivní přístup uživatele programu, Okamžité umístění na pracovní místo a trénink uživatele přímo na pracovišti, Zaměstnávání v běžném pracovním prostředí, Průběžná podpora 2.4 Partnerský a rodinný život Možnost najít si partnera, uzavřít s ním manželství a založit s ním rodinu patří mezi základní lidská práva. Mnohým osobám s mentálním postižením je odpírané. Dnes se postavení občanů s postižením pomalu zlepšuje, ale ve vědomí lidí stále přetrvává mýtus o osobách s mentální retardací jako o bezpohlavních bytostech, které nemají normální požadavky a potřeby (Prevendárová, 2002). Pocit osamělosti je přitom často největším problémem osob s mentálním postižením. Potřeba blízkého člověka, lásky a přátel je u těchto lidí velmi silná. Mít partnera často znamená více se přiblížit k těm normálním. (Pipeková, 2001). Lidé s mentálním postižením mají stejné potřeby jako ostatní lidé. Společnost by jim měla vytvořit podmínky pro to, aby mohli žít podle svých představ, s tím, kdo je jim blízký. Jednou z možností, jak těmto lidem v tomto ohledu pomoci, je umožnění partnerského soužití v rámci chráněného bydlení. 35

33 Velmi citlivou a donedávna tabuizovanou oblastí života osob s mentální retardací je i problematika jejich sexuality. Tito lidé mají většinou nedostatek informací, jak se svou sexualitou zacházet. Sexuální výchova by tedy měla být součástí vzdělávání a výchovy mladých lidí s mentálním postižením. 36

34 3. Problematika právní způsobilosti dospělých osob s mentálním postižením 3.1 Opatrovnictví a způsobilost k právním úkonům Podle Občanského zákoníku označuje způsobilost k právním úkonům schopnost činit sám za sebe právní úkony, například uzavírat smlouvy, nakládat se svými finančními prostředky, apod. Právní úkon je projev vůle, kterým daná osoba zakládá, mění nebo ruší svá práva nebo povinnosti. Způsobilost k právním úkonům nabývá člověk v plném rozsahu zletilostí (18 let). Způsobilost k právním úkonům předpokládá určitou psychickou vyspělost, která obsahuje složku rozumovou a složku volní. V některých případech však člověk této psychické vyspělosti nabude pouze v určité více či méně omezené míře. To je i případ lidí s mentálním postižením. V takovém případě, pokud je to nutné, může být jedinec omezen či zcela zbaven způsobilosti k právním úkonům (Sobek, 2007). Za osobu, která byla omezena či zbavena způsobilosti k právním úkonům, jedná její zákonný zástupce ( 26 občanského zákoníku) soudem stanovený opatrovník. Omezení nebo zbavení způsobilosti k právním úkonům se provádí v zájmu osoby, o jejímž omezení se jedná. Právní zastupování by nemělo být ukládáno jen proto, že některý člověk činí rozhodnutí, která druzí lidé nechápou nebo s nimi nesouhlasí. Opatření o právním zastupování by také nemělo být ukládáno, pokud tento dospělý člověk může vykonávat svá práva s odpovídající podporou a pomocí při rozhodování sám. V případech, kdy je takové opatření nutné, mělo by být přiměřené individuálním okolnostem a potřebám dotyčného člověka. Toto opatření by nemělo dospělé lidi s mentálním postižením automaticky zbavovat 37

35 práva uzavřít manželství, pořídit závěť, volit, souhlasit se zásahem v oblasti zdravotní péče či jej odmítnout nebo činit jiná osobní rozhodnutí. (Inclusion Europe, 2005) V České republice je omezeno nebo zbaveno způsobilosti k právním úkonům mnoho lidí s mentálním postižením. Neexistuje však žádná statistika o jejich počtu ani o celkových počtech českých občanů, kteří jsou zbaveni nebo omezeni ve způsobilosti k právním úkonům. Teprve nedávno poskytlo ministerstvo spravedlnosti podrobnější údaje ohledně řízení o zbavení způsobilosti k právním úkonům z let Chybí však roztřídění např. podle věku a diagnózy osob. Tabulka: Soudní rozhodnutí v řízeních o zbavení právní způsobilosti (MDAC 2007) Typ rozhodnutí Rozhodnutí o zbavení způsobilosti k právním úkonům Jiné rozhodnutí v řízení o zbavení způsobilosti k právním úkonům Rozhodnutí o omezení způsobilosti k právním úkonům Jiné rozhodnutí v řízení o omezení způsobilosti k právním úkonům Rozhodnutí o vrácení způsobilosti k právním úkonům Jiné rozhodnutí v řízení o vrácení způsobilosti k právním úkonům