DĚTŠTÍ VOJÁCI UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI PŘÍRODOVĚDECKÁ FAKULTA KATEDRA ROZVOJOVÝCH STUDIÍ. Martina ROPKOVÁ. Bakalářská práce

Transkript

1 UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI PŘÍRODOVĚDECKÁ FAKULTA KATEDRA ROZVOJOVÝCH STUDIÍ Martina ROPKOVÁ DĚTŠTÍ VOJÁCI Bakalářská práce Vedoucí práce: Mgr. Zdeněk Opršal Olomouc 2008

2 Prohlášení Prohlašuji, že zadanou bakalářskou práci jsem vypracovala samostatně a všechny použité zdroje jsem uvedla v seznamu. V Olomouci, dne 15. srpna podpis 2

3 Touto cestou bych ráda poděkovala vedoucímu své bakalářské práce Mgr. Zdeňku Opršalovi za vstřícný přístup, poskytnuté rady a vedení mé bakalářské práce. Chtěla bych také poděkovat Lucii Červené za pomoc s překladem, především ale rodině a přátelům za podporu během jejího psaní. 3

4 Obsah Obsah...4 Seznam použitých zkratek Úvod Metodika a cíle práce Definice pojmů Dítě Dětský voják Ozbrojené síly Ozbrojené skupiny Právní aspekty Deklarace práv dítěte Úmluva o právech dítěte Opční protokol k Úmluvě o právech dítěte o zapojování dětí do ozbrojených konfliktů Úmluva Mezinárodní organizace práce o zákazu a okamžitých opatřeních k odstranění nejhorších forem dětské práce Římský statut Mezinárodního trestního soudu Rekrutování Faktory vedoucí k rekrutování Způsoby rekrutování Povinné odvody Nucené odvody Dobrovolné naverbování Děti náchylné k odvodům Night commuters Prevence rekrutování Implementování mezinárodních úmluv Monitorování Registrace při narození Vzdělání a zvyšování povědomí lidí Prevence s ohledem na uprchlíky a vnitřně přesídlené osoby Advocacy Budování lokálních iniciativ Jednota rodiny Využívání dětí v konfliktech Děti v historii Současnost Zbraně Ozbrojené konflikty Uganda Demokratická republika Kongo Příklady dalších zemí Libérie Srí Lanka Odzbrojení, demobilizace, reintegrace Odzbrojení Demobilizace Reintegrace

5 9. Závěr Shrnutí Summary Seznam použitých zdrojů Přílohy

6 Seznam použitých zkratek ADFL ARC ASEAN CPU CRC DDR ECOWAS FARDC FDLR ILO LDU LRA MONUC NRA UNDPKO OAS OHCHR SPLM/A RCD UNICEF UNHCR UPDA UPDF Alliance des Forces Démocratique pour la Libération du Congo Spojenectví demokratických sil pro osvobození Konga Action For The Rights Of Children Association of South Eas Asian Nations Sdružení národů jihovýchodní asie Child Protection s Unit Convention on the Rights of the Child Úmluva o právech dítěte Disarmament, Demobilization, Reintegration Odzbrojení, demoblizace, reintegrace Economic Community of West African States Hospodářské společenství západoafrických zemí Forces armées de la République démocratique du Congo Forces démocratiques pour la libération du Rwanda Demokratické síly pro osvobození Rwandy International Labour Organization Mezinárodní organizace práce Local Defence Unit Lord s Resistance Army Armáda božího odporu United Nations Mission in the Democratic Republic of Congo National Resistance Army United Nations Department of Peacekeeping Opearations Odbor OSN pro mírové operace Organisation of American States Organizace amerických států Office of the High Commissioner for Human Rights Úřad Vysokého komisaře OSN pro lidská práva Sudan Peoples Liberation Movement/Army Súdánské lidově osvobozenecké hnutí/armáda Rassemblement Congolais pour la Démocratie Konžské shromáždění za demokracii United Nations Children s Fund Dětský fond OSN United Nations High Commissioner for Refugees Úřad Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky Ugandan People s Democratic Army Uganda People s Defence Forces 6

7 1. Úvod V každém momentě se někde na světě válčí. Většina ozbrojených konfliktů se dnes odehrává nikoliv mezi státy, ale především uvnitř jednotlivých států. Bojují proti sobě vládní složky a povstalecké skupiny, lidé s různými náboženskými, politickými a ideologickými představami, lidé s odlišným sociálním statutem či etnickým původem.válčení už ale dlouho není jen záležitostí ozbrojených složek. Stále více jsou do konfliktů zapojováni i civilisté. Kromě dospělých osob jsou to i děti. Příčin a důvodů jejich účasti v ozbrojených konfliktech je mnoho. Mezinárodní organizace odhadují, že se v současnosti ozbrojených konfliktů po celém světě účastní dětí. Jedná se však jen o odhady. Přesný počet dětských vojáků kvůli nadále pokračujícím ozbrojeným konfliktům není znám. Alespoň částečné informace nám mohou přinést oznámení o únosech nebo přijetí dětí v demobilizačních a reintegračních centrech. Odvody dětí k účasti v ozbrojených složkách probíhají z velké části nedobrovolně. Jsou ale známy případy dobrovolného rekrutování. Za obecně nejrizikovější a k odvodům nejnáchylnější skupinu jsou pokládáni ti nejchudší a nejméně vzdělaní. V ozbrojených složkách pak děti zaujímají nejrůznější funkce. Kromě přímé účasti v bojích jako řadoví vojáci jsou to další podpůrné funkce jako poslíčci, nosiči nákladů, strážci, špehové, kuchaři či atentátníci. Některé z nich jsou také posílány do boje neozbrojené za účelem odvedení pozornosti nepřítele. Nejedná se však jen o chlapce, ale i o dívky, které jsou součástí ozbrojených sil a ozbrojených skupin. Pokud se přímo neúčastní bojů, stávají se manželkami či sexuálními otrokyněmi svých velitelů, další slouží například jako služky v jejich domácnostech. 7

8 2. Metodika a cíle práce Tato práce je napsána rešeršně-kompilační metodou. Jedná se o sběr a kompletaci dat a informací k danému tématu a jejich následné analyzování a interpretaci. Informace byly získány především z elektronických, ale také tištěných zdrojů. Patří mezi ně oficiální dokumenty a internetové stránky mezinárodních organizací. Podstatný zdroj informací v této práci tvoří dokumenty a zprávy organizací věnujících se přímo problematice dětských vojáků a práv dětí. Řadí se mezi ně UNICEF, Human Rights Watch nebo Coalition to Stop the Use of Child Soldiers. Jako podklad sloužily dále odborné články publikované v uznávaných periodikách. Až na dvě výjimky byly všechny tyto zdroje v anglickém jazyce. Většina zdrojů se opírá pouze o odhady. Na začátku práce je uveden seznam použitých zkratek. Nepřímé citace jsou uvedeny v závorkách přímo v textu. Kompletní seznam zdrojů se nachází na konci této práce. Součástí práce jsou i přílohy, které byly převzaty z jednotlivých dokumentů. Cílem této práce je podat ucelený obraz o situaci kolem problematiky dětských vojáků, která v České republice a v česky psané literatuře není příliš známa a přispět tak k větší informovanosti. Dále také popsání příčin rekrutování a možností prevence spolu s návrhem řešení v podobě procesů odzbrojení, demobilizace a reintegrace. V první kapitole je uvedeno několik základních pojmů užívaných v této práci. Druhá kapitola podává informace o klíčových dokumentech na mezinárodní úrovni pro ochranu dětí a dětí v ozbrojených konfliktech. Další kapitola se věnuje problematice rekrutování dětí do ozbrojených složek, zejména faktory, které k tomu vedou a způsoby, jakými jsou prováděny. Následující kapitola se zabývá prevencí těchto odvodů. Následuje hlavní část bakalářské práce, která se věnuje historickému i současnému využívání dětských vojáků ve světě. Poslední kapitola se zabývá programy odzbrojení, demobilizace a reintegrace. V posledních dvou kapitolách jsou podrobněji rozebrány dvě země, Uganda a Demokratická republika Kongo. Stručně jsou zde shrnuty také informace o některých dalších zemích, v kterých jsou známy případy využívání dětských vojáků. 8

9 3. Definice pojmů 3.1. Dítě Podle Úmluvy o právech dítěte je dítětem každá osoba mladší osmnácti let, pokud ale právní řád státu, který se na dítě vztahuje, nestanoví dospělost v dřívějším věku. Státy se tím zavazují k respektování a zabezpečení práv dítěte. (CRC, 1989) 3.2. Dětský voják V dubnu 1997 se v jihoafrickém Kapském Městě uskutečnila konference, která se zabývala rostoucím problémem dětí využívaných v ozbrojených silách. Cílem tohoto setkání bylo vytvořit strategie prevence rekrutování dětí. Zejména zavedením minimální věkové hranice osmnácti let pro rekrutování, strategie pro demobilizaci dětských vojáků a pomoci při jejich reintegraci do společnosti. Výsledkem jsou takzvané The Cape Town Principles and Best Practices. Jsou to doporučení vládám a komunitám těch zemí, kde jsou práva dětí porušována. Součástí dokumentu je i definice dětského vojáka. Dětský voják je jakákoliv osoba mladší osmnácti let, která je součástí pravidelné nebo nepravidelné ozbrojené síly nebo ozbrojené skupiny, neomezené však jen na děti. Může sloužit v jakékoliv funkci, zahrnující nejen bojovníky, ale i kuchaře, nosiče, poslíčky a další, kteří takovouto skupinu doprovází. Definice zahrnuje i dívky, které jsou rekrutovány ze sexuálních důvodů a pro nucená manželství. Nejedná se tedy jen o dítě, které nosí nebo nosilo zbraň. (UNICEF, 1997) 3.3. Ozbrojené síly Ozbrojené síly jsou státem podporovanou vojenskou organizací, která se podílí na obraně státu. Dále se také podílí na dodržování zákonu na jeho území. (UNICEF, 1997) 3.4. Ozbrojené skupiny Ozbrojenými skupinami jsou pro účel této bakalářské práce myšleny všechny ozbrojené skupiny odlišné od ozbrojených sil státu. (UNICEF, 1997) 9

10 4. Právní aspekty 4.1. Deklarace práv dítěte Deklarace práv dítěte byla podepsána dne 20. listopadu 1959 v New Yorku. Stanoví, že všichni lidé mají stejná práva, a to bez ohledu na rasu, barvu pleti, pohlaví, jazyk, náboženství, politické či jiné smýšlení, národnostní nebo sociální původ, majetek, rod nebo jiné postavení. Obsahuje celkem 10 zásad. Každé dítě bez výjimky má právo požívat práv stanovených touto deklarací Úmluva o právech dítěte Navazujícím dokumentem v oblasti týkající se práv dětí je Úmluva o právech dítěte, která byla přijata v New Yorku 20. listopadu Po základním právu na život, jméno a státní příslušnost má dítě právo na životní úroveň nezbytnou pro jeho tělesný, duševní, mravní a sociální rozvoj a mají nárok na zvláštní péči, pomoc a odpovídající právní ochranu. Stát se přijetím této úmluvy dále zavazuje, že učiní opatření potřebná k ochraně dětí před jakýmkoliv tělesným či duševním násilím, vykořisťováním, mučením, trýzněním, nelidským zacházením nebo zneužíváním, včetně sexuálního zneužívání. Státy ze zavazují chránit dítě před vykonáváním práce, která pro něj může být nebezpečná, nebo by mohla bránit jeho vzdělání, poškodit jeho zdraví či jeho rozvoj. Smluvní strany této úmluvy učiní veškerá možná opatření k zabránění únosů dětí, prodávání dětí a obchodování s nimi za jakýmkoli účelem a v jakékoli podobě. Při spáchání trestného činu osobami mladšími osmnácti let nebude těmto ukládán trest smrti ani trest odnětí svobody na doživotí bez možnosti propuštění na svobodu. Státy zavedou taková opatření, aby se osoby mladší patnácti let přímo neúčastnily bojových akcí a zdrží se povolávání těchto osob do svých ozbrojených sil. Povinností státu je také zajistit náležitou ochranu dětí postižených konfliktem a podporovat jejich fyzické i psychické zotavení a sociální reintegraci. Pro dohled nad naplňováním této úmluvy byl zřízen Výbor pro práva dítěte, jemuž státy pravidelně předkládají zprávy o opatřeních i obtížích při plnění závazků podle této úmluvy. Každý stát dále své zprávy zpřístupňuje široké veřejnosti. Jednáním o provádění úmluvy mohou být přítomny i odborné organizace, UNICEF a jiné orgány Spojených národů, do jejichž oblasti spadají projednávaná ustanovení. Zároveň také mohou být vyžádány i názory jejich odborníků. (CRC, 1989) 10

11 4.3. Opční protokol k Úmluvě o právech dítěte o zapojování dětí do ozbrojených konfliktů Nejdůležitějším dokumentem, který se zabývá problematikou dětí v ozbrojených konfliktech je Opční protokol k Úmluvě o právech dítěte o zapojování dětí do ozbrojených konfliktů (dále jen Opční protokol), přijatý v roce 2000 Valným shromážděním OSN v New Yorku a platný od roku Protokol se skládá ze 13 článků. Smluvní strany se v něm zavazují, že všemi možnými nástroji zamezí členům ozbrojených sil mladším osmnácti let účastnit se přímo bojových akcí a zdrží se jejich povinného povolávání. Dále zvýší minimální věk pro dobrovolné povolávání osob do svých národních ozbrojených sil oproti věku 15 let stanoveném v Úmluvě o právech dítěte a přiloží prohlášení, které stanoví minimální věk dobrovolného povolávání. Smluvní strany přiloží popis záruk, které zaručí, že toto povolávání není násilné nebo nucené. Jedná se například o souhlas rodičů nebo důvěryhodné potvrzení věku. Ozbrojeným skupinám, odlišným od ozbrojených sil státu, zakazuje povolávání nebo využívání osob mladších osmnácti let v bojových akcích a stát zavede vhodná opatření pro prevenci takového jednání. Smluvní strana zajistí, aby osoby povolané nebo použité v bojových akcích v rozporu s tímto Protokolem, byly demobilizovány nebo jinak propuštěny ze služby a takovýmto osobám poskytne adekvátní pomoc pro jejich celkové zotavení a společenskou reintegraci. Pomocí se rozumí technická spolupráce či finanční pomoc státu na základě domluvy a porady s dotyčnými stranami a příslušnými mezinárodními organizacemi. Jedinými dvěma státy, které tento Protokol nepodepsaly, jsou Spojené státy a Somálsko. (Opční protokol, 2000) 4.4. Úmluva Mezinárodní organizace práce o zákazu a okamžitých opatřeních k odstranění nejhorších forem dětské práce Vzhledem k tomu, že výraz nejhorší formy dětské práce pro účely této úmluvy zahrnuje i nucenou a povinnou práci, včetně nuceného nebo povinného odvodu dětí k účasti v ozbrojených konfliktech, a také práci, při které může být poškozeno zdraví, ohrožena morálka nebo bezpečnost dítěte, je tato úmluva další, kterou by měly státy ratifikovat v zájmu dítěte a učinit okamžitá opatření k zajištění zákazu a odstranění takovýchto forem dětské práce. Všechny smluvní strany této úmluvy navrhnou a zavedou akční programy, které budou účinné a povedou k odstranění nejhorších forem dětské práce. (ILO, 1999) Tuto úmluvu ratifikovalo k dnešnímu dni 165 zemí. (ILO, 2006) 11

12 4.5. Římský statut Mezinárodního trestního soudu Římský statut Mezinárodního trestního soudu byl přijat na mezinárodní konferenci v Itálii v roce 1998 a v platnost vstoupil v roce Jeho úkolem je stíhat osoby, které jsou zodpovědné za zločiny genocidy, zločiny proti lidskosti a válečné zločiny. Proto by měla být přijata opatření na vnitrostátní úrovni a posílena mezinárodní spolupráce, která zajistí vykonávat trestní pravomoc nad osobami odpovědnými za tyto mezinárodní zločiny. (Rome Statute of the International Criminal Court, 1998) 12

13 5. Rekrutování Jak je už z definice dětského vojáka zřejmé, nejedná se vždy jen o chlapce, kteří se účastní ozbrojených konfliktů. Stejně jako chlapci mohou být i dívky odvedeny ze svých domovů a zapojeny do činnosti ozbrojených složek. V této kapitole jsou uvedeny důvody, které vedou ozbrojené složky k odvodu dětí a vysvětleny rozdíly mezi povinnými, dobrovolnými a nucenými odvody. Část této kapitoly se také věnuje případům, kdy se děti k ozbrojeným skupinám přidávají dobrovolně. Budou také představeny děti, které jsou nejvíce vystavené a náchylné vůči odvodům Faktory vedoucí k rekrutování Faktory ovlivňující účast dětí v ozbrojených konfliktech jsou velmi složité a často vzájemně propojené. Většina ozbrojených konfliktů ve světě je dlouhodobého charakteru, trvající od několika týdnů až po několik let. Během této doby dochází nejen k ničení budov, infrastruktury, ale také k obrovským ztrátám na životech. V důsledku konfliktů a náhlých sociálních změn dochází k rozvracení vztahů a vazeb v rodinách i v komunitách, resp. ve společnosti. (Machel, 1996, s. 9) Právě takové prostředí je pak úrodnou půdou pro ty, kteří do svých řad rekrutují civilní obyvatelstvo a zvláště děti. S narůstající délkou konfliktu a s dalšími ztrátami na životech velitelé ozbrojených složek doplňují řady svých bojovníků novými rekruty. Spíše než pro nedostatek dospělých vojáků dávají vojenští velitelé přednost dětem kvůli jejich specifickým vlastnostem. (ARC, 2002, s. 7) Zejména mladší děti jsou psychicky a emočně nezralé, nemají vyvinuty morální hodnoty a proto jsou velmi snadno manipulovatelné. Jsou odvážné a velice rychle si dokáží osvojit bojové schopnosti. Jsou méně náročné na stravu a žold. Boj vidí jako hru, snaží se mezi sebou soutěžit, předvést se, ale nemají tendence usilovat o vedoucí pozici. Pro nepřátele v boji představují jistou morální výzvu. (ARC, 2002, s. 7) 5.2. Způsoby rekrutování Existuje několik způsobů rekrutování dětí. Oddělit je od sebe je kvůli jejich provázanosti a složitosti v praxi mnohdy těžké. Organizace Save the Children (2002) rozlišuje odvody dobrovolné, povinné a nucené. Dále se rozlišují odvody ozbrojenými silami státu (vládními jednotkami) nebo ozbrojenými skupinami (opoziční síly, paramilitární jednotky a další). 13

14 Povinné odvody Brannou povinnost a její rozsah stanovuje stát, který musí dodržovat zákonem daný minimální věk. Přijetím Opčního protokolu se státy zavázaly k zamezení povolávání osob mladších osmnácti let do svých ozbrojených sil a ke zvýšení minimální hranice dobrovolného povolávání nad patnáct let. Problémem většiny zemí je nízké povědomí a nedostatečná informovanost obyvatel o svých právech a v mnoha zemích i chybějící dokumentace, jako například záznamy o narození či totožnosti. (ARC, 2002, s. 8) Podle článku 6 Africké charty o právech a blahu dítěte z roku 1990 má dítě kromě práva na jméno a národnost také právo být ihned po narození zaregistrováno. (African Charter on the Rights and Welfare of the African Child, 1990) Avšak mezi lety 1999 a 2004 bylo v subsaharské Africe zaregistrováno pouze 38 % narozených dětí a v jižní Asii 30 %. Čísla se velmi liší v rámci států i regionů, a to v závislosti na tom, jedná-li se o městské nebo venkovské oblasti. V případě jižní Asie je ve městech registrováno asi 47 % narození, na venkově je to pouhých 25 %. (SOWC, 2006, s. 135) S relativně nízkou úrovní registrací narození je spojený i fakt, že lidé v mnoha zemích neznají svůj věk, anebo ho nejsou schopni prokázat. Nedostatek adekvátní ochrany, absence odvolacích mechanismů a celkově slabý administrativní systém ve státě brání lidem prosadit svá práva a může docházet k tomu, že vojenskou službu nastoupí dobrovolně nebo nedobrovolně. Vládní agenti, starostové vesnic, vesničtí náčelníci či obecní milice pověřené sestavením požadovaného počtu branců často nedbají na jejich věk (ARC, 2002, 8). Při takovém způsobu odvodů nových branců může do jisté míry sehrát svou roli korupce a odvedeny mohou být i děti, které nedosáhli věku stanoveném Opčním protokolem. (Save the Children, 2001, s. 16) Nucené odvody Jedná se odvody ozbrojenými složkami, které čelí nedostatku svých bojovníků a nových rekrutů. K naplnění využijí lidi z oblasti, kterou kontrolují. Násilně odvádějí bojeschopné muže a děti. Ve venkovských oblastech mohou mít extrémnější formu zastrašování, výhružek, drancování a plenění vesnic, zabíjení civilistů. (ARC, 2002, s. 9) Podle Save The Children jsou nejběžnějším způsobem násilných odvodů únosy. K většině únosů dochází v noci. Výjimkou nejsou únosy za denního světla. Děti jsou odváděny ze svých domovů, škol i například sirotčinců. (Save the Children, 2001, s. 16) K únosům, známým pod místním názvem afesa, docházelo v Etiopii v osmdesátých letech, kdy ozbrojená milice a policie unášela lidi přímo z ulic. Cílem se 14

15 stávaly chudé děti a dospívající chlapci pracující na ulicích v neformálním sektoru (prodávající cigarety nebo loterijní tikety). (Machel, 1996, s. 12) Podobná situace byla již od roku 1990 v Ugandě. Útoky LRA na školy zesílily ale ještě více v roce 2002 poté, co se část této skupiny vrátila ze Súdánu. Školy byly vykradeny a vypáleny, učitelé biti nebo usmrceni a děti uneseny. (HRW, 2003b, s. 35) O jednom z mnoha únosů ze škol v Ugandě informovala v červnu 2003 BBC. LRA ze školy blízko města Soroti v severní Ugandě unesla 29 dívek. 13 z nich se podařilo svým únoscům utéci. (BBC, 2003) Mnoho škol bylo následně uzavřeno, přemístěno nebo omezilo délku vyučování. Školy v nejvíce postižených regionech Kitgum, Pader a Gulu navštěvovala zhruba polovina školou-povinných dětí. (HRW, 2003b, s. 35) Strach z nucených odvodů odradil mnohé rodičů od posílání svých potomků do škol. To do značné míry omezuje možnost dětí v jejich zdravém psychosociálním vývoji. Strach z únosů brání mladistvým i v pohybu po veřejných místech, kde jim únos hrozí. Zároveň tak omezuje i příležitost vydělávat si na živobytí. (Save the Children, 2001, s. 16) Některé ozbrojené skupiny dávají naopak přednost přesvědčování místních obyvatel, oslovování dobrovolníků a nabízení výhod pro ty, kteří se připojí. Podle srílanských nevládních organizací aktivisté LTTE v rámci propagandy navštěvovali školy a pronášeli projevy o brutalitě sinhálské armády, čímž se snažili přimět děti, aby se přidaly k jejich hnutí a staly se hrdiny v boji za samostatnost. Slíbili jim, že jejich vzdělávání nebude přerušeno a bude pokračovat ve výcvikových táborech. (Hogg, 2006, s. 9) Například v Nepálu, nehledě na unášení dětí ze škol a jejich následné politické převýchově, vedli Maoisté ve snaze získat nové rekruty kampaně tzv. dům od domu a na vesnicích organizovali různé kulturní programy. (Hogg, 2006, s. 12) Dobrovolné naverbování Na rozhodnutí dětí k dobrovolnému odchodu k ozbrojeným silám a skupinám má značný vliv několik různých faktorů. Machel (1996) je ve své zprávě pro Generálního tajemníka OSN rozdělil takto: Sociální a ekonomické příčiny Chudoba, ale také špatný přístup ke vzdělání či nedostatek pracovních příležitostí mohou být příčinou k dobrovolnému naverbování. Chudoba v zemích jako Nepál, Srí Lanka, Bangladéš a v dalších regionech světa způsobuje, že příjmy rodičů nestačí na pokrytí výloh domácnosti a jejího chodu, a proto jsou mladí lidé, většinou na úkor vzdělání, nuceni pracovat. (Hogg, 2006, s. 13) Podíl pracujících dětí je tradičně nejvyšší 15

16 v Africe, kde se ve východní části pohybuje okolo 30 % a ve střední a západní Africe dosahuje až 41 %. (SOWC, 2006, s. 135) V jižní Asii, konkrétně v Bangládeši podle ILO pracuje 5 miliónů dětí ve věku od 5 do 14 let, v Indii 11,2 miliónů dětí. Na Srí Lance ze zhruba 3 miliónů dětí jich pracuje téměř půl miliónu. (ILO, 2005) Pokud je příjem rodiny stále nedostačující nebo dítě nemá žádnou jinou možnost výdělku, bývá vojenská služba jedinou možnou alternativou. Armáda poskytne svým vojákům stabilní plat, jídlo, přístřeší, ošacení a obstará i nezbytné léky. Pro rodinu vojáka to znamená ulehčení v nákladech na domácnost a starostech o svého potomka. (Machel, 1996, s. 12) Organizace HRW uvádí ve svém dokumentu z roku 2003 plat ugandského vojáka v tzv. Local Defence Unit ugandských šilinků měsíčně (asi 23 USD), plat ve vládním vojsku UPDF mezi a šilinky (86 USD). (HRW, 2003a, s. 19) Kombinace výše uvedených faktorů je klíčová pro rozhodnutí zvláště u dívek. K takovému rozhodnutí dívek může pomoci rozhodnout i fakt, nemá-li dívka šanci se dobře provdat. (Machel, 1996, s. 12). Podobně tomu bylo ale i u chlapců a mladých mužů z regionu Teso ve východní Ugandě. Zdejší etnikum Iteso jsou pastevci, pro něž je dobytek znamením sociálního a materiálního bohatství. Muž se zde nemůže oženit a založit rodinu, aniž by měl dobytek, jako výměnu za ženino věno. Z původně miliónového stáda dobytka zbylo po nájezdu skupiny Karamojong, kteří jej v Súdánu vyměňovali za zbraně, v celém regionu v roce 1991 jen kusů. Frustrace ze ztráty tak velkého počtu dobytka vedlo mladé muže k přidání se k rebelské skupině UPDA (dnešní LRA). Reakcí vládní UPDF (dnešní NRA) byly útoky na vesnice, kde podle vlády žili sympatizanti rebelů. Výsledkem bylo mnoho civilních obětí. Místní obvinili Museveniho z přátelství s Karamojong a vojáky z bezsoudních poprav rebelů, znásilňování a loupení, což je ještě více podnítilo k přidání se do protivládních jednotek. Společně s nimi a za podpory Keni a Súdánu zaútočili na kasárna a vozy UPDA a vedli další rebelské vzpoury od roku 1987 až do roku 1992, kdy byli vládními silami definitivně poraženi. (Berry, 2001) Kulturní a ideologické příčiny Mnohé příčiny byli vštípeny jedincům výchovou či prostředím již v dětství. V některých společnostech je například nošení zbraně chápáno a vnímáno jako znak mužnosti a účast v bojových akcích či válečné skutky jsou vysoce ceněny. (ARC, 2002, s. 9) Mnoho lidí odchází bojovat dobrovolně, protože věří v to, za co bojují. Z historie i současnosti známe skupiny bojující za náboženskou, etnickou nebo politickou svobodu a proti diskriminaci těchto skupin. Příkladem etnického boje a současně boje za politickou 16

17 svobodu a samostatnost je boj Tamilů na severovýchodě ostrova Srí Lanka, kde už 20 let trvající občanská válka proti vládě vedla k postupnému zničení politické struktury a vytvořila situaci, kdy Tamilové tuto část ostrova ovládají a dochází zde k násilnému a občas i dobrovolnému rekrutování dětí. (Hogg, 2006) Přidání se k ozbrojené skupině může být viděno některými jedinci jako cesta k získání moci a vyššího společenského statutu. (Save the Children, 2001, s. 17) Millard (2001, s. 196) popisuje příklad Salvadoru, kde snahou revolučního hnutí bylo zapojit všechny členy společnosti do svých aktivit. Cílem bylo upevnění a posílení podpory svých aktivit. Děti byli vychovávány, aby věřily v cíle hnutí. Z politického hlediska je to podle autora jeden z kroků formování nové generace, která bude věřit v ideály revoluce a dále ji prosazovat. Ochrana Naverbováním k ozbrojené síle nebo skupině může být způsobem, jak ochránit sebe a svou rodinu před pronásledováním či týráním ze strany této skupiny. K opozičním silám se přidávají děti, které mají zkušenosti se zastrašováním a pronásledováním vládními složkami. Jedná se také o děti, které v důsledku konfliktu ztratily domov, členy rodiny nebo byly svědky špatného zacházení s nimi. Příkladem mohou být děti s touhou po odvetě, které se přidaly k opozičním silám v Salvadoru, poté co jejich rodiče byli zabiti vládními vojáky. (Machel, 1996, s. 12) V odchod může vyústit i situace, kdy jsou děti nejen svědky, ale přímo účastníky, popř. oběťmi zneužívání, domácího násilí nebo vykořisťování zaměstnavatelem na pracovišti. (ARC, 2002 s. 9) Děti náchylné k odvodům Z mnoha dětí, které jsou ročně rekrutovány a využívány v ozbrojených konfliktech jsou některé z nich vůči takovým odvodům zranitelnější. Organizace Save The Children (2001, s. 17) rozděluje děti zvláště náchylné k odvodům do čtyřech skupin: - Děti žijící odděleně od rodiny nebo děti bez doprovodu. - Děti opomíjené ze sociálních nebo ekonomických důvodů. - Děti z minoritních skupin. - Děti žijící v blízkosti konfliktních oblastí. 17

18 První skupina je po psychické stránce velmi nezralá a proto snadněji manipulovatelná. (ARC, 2002, s. 10) Bojující strany je přibírají pod příslibem ochrany. Po určitém čase se děti se skupinou ztotožní a berou ji jako svou novou rodinu. (Machel, 1996, s. 12) K dětem vyloučeným ze společnosti se řadí děti z menšinových národnostních, rasových, etnických či náboženských skupin. V polarizovaném etno-politickém konfliktu mohou děti čelit násilí, které u nich vyvolá touho po pomstě a jsou tudíž snadněji rekrutovány a využívány ozbrojenými skupinami. (Save The Children, 2001, s. 18) Další skupinou jsou uprchlíci a tzv. vnitřně přesídlené osoby, lidé, kteří byli nuceni opustit domov následkem přírodní katastrofy nebo ozbrojeného konfliktu. Jejich přesun proběhl uvnitř státu nebo za jeho hranice. Odhaduje se, že až 80 % těchto lidí tvoří ženy a děti. (Machel, 1996, s. 10) Děti jsou často vtaženy do koloběhu zranitelnosti vůči rekrutování i vysídlení. Lisa Alfredson (2002, s. 3) proto popisuje čtyři základní spojitosti mezi službou dětského vojáka a vysídlením. Jako první uvádí, že bývalý dětský voják má větší sklon k vysídlení. V druhé řadě dodává, že vysídlené děti jsou náchylné k vojenským odvodům a opětovným odvodům. Dále tvrdí, že děti jsou vysídlené nebo přesídlené právě ve snaze předejít odvodům. Poslední, snad nejkontroverznější kategorií, jsou dětští vojáci, kteří byli (jsou) vysídleni právě z důvodu, že se jedná o vojáky. Autorka tímto tvrzením naznačuje, že děti jako vojáci jsou odsunuty či odděleny od jejich komunit a dosavadního způsobu života, aby žily ve vojenských táborech a vojenském prostředí. Jsou fyzicky odloučeny, často na velké vzdálenosti od jejich domovů a v nebezpečných oblastech. (Alfredson, 2002, s. 6) V značně komplikované situaci se nacházejí děti žijící v blízkosti nebo přímo v oblastech probíhajícího konfliktu. Konflikt ničí sociální život komunit. Jsou přetrhány vazby mezi lidmi, rozvráceny rodiny, zničena vzdělávací a zdravotnická zařízení. Děti žijící v takovýchto oblastech mají již od raného věku mnoho zážitků a zkušeností s takovým způsobem života a často si neumí představit život mimo konflikt. (ARC, 2002, s. 10) Není výjimkou, že k armádě naverbují i pod tlakem vrstevníků. Nejvíce zranitelnými se stávají bývalí dětští vojáci, kteří byli v minulosti součástí ozbrojených skupin a podařilo se jim utéct nebo byli propuštěni. Některé rodina a/nebo komunita odmítne přijmout zpět, protože její členové jsou si vědomi činů, které jako vojáci museli spáchat. Rodiny dalších mohli být v průběhu konfliktu zabiti či přesídleni. Děti se pak nemají kam vrátit. (Alfredson, 2002, s. 4) 18

19 Zejména ze sociálních důvodů jsou zranitelné dívky. Jen málo dívek ve světě má dobrý přístup ke vzdělání a následně k placenému zaměstnání. Dívky zůstávají doma, starají se o celou domácnost, včetně péče o ostatní sourozence. Po únosu se některé z nich stávají řadovými vojáky, jiné jsou oběťmi nedobrovolných svazků s vojenskými veliteli a/nebo pracují u nich jako služky v domácnosti. (CHSGR, 2004). U některých dívek, zvláště těch nejchudších, může být odchod k ozbrojené skupině záměrem, protože by jinak neměly šanci se dobře provdat. (ARC, 2002, s. 9) 5.3. Night commuters Fenomén tzv. nočních chodců vznikl v roce 2003 v severní Ugandě, kde porušování lidských práv a zejména práv dětí je už téměř dvacet let na denním pořádku. Od začátku konfliktu v roce 1986 LRA unesla již více jak dětí. Ve snaze uniknout možným útokům a únosům ze strany LRA proto děti odcházejí ze svých domovů. Většina z nich ale odchází bez doprovodu dospělého člena rodiny, a tím se tak vystavuje hrozbě tělesného a sexuálního zneužívání. Amnesty International a další organizace odhadují, že až dětí putuje každou noc do městských oblastí, kde poté přespávají ve speciálních centrech, či táborech pro vnitřně přesídlené osoby. Tato centra jsou spravována nevládními organizacemi a zajišťují lidem bezpečné místo pro přespání, přístup k čisté vodě, hygienickým zařízením, zdravotnímu a poradenskému personálu. (AI, 2005) Mnoho dětí také přespává v dočasných útulcích, nemocnicích, kostelech nebo na verandách a jiných veřejných místech. V únoru 2003 takto přespávalo ve městě Gulu v severní Ugandě okolo takovýchto dětí. (HRW, 2003a, s. 6) Podobně hledalo útočiště na dětí v nemocnici Lacor 1. (HRW, 2003b, s. 70) Největší počet nočních chodců byl zaznamenán v červenci 2002 po návratu LRA Ugandy ze svých základen v Súdanu. Jejich počet byl odhadován na V květnu 2006 bylo zaznamenáno případů a v březnu 2007 jen 500. Úbytek se připisuje zlepšené bezpečnostní situaci související s mírovými jednáními vlády a LRA v súdánském městě Juba. (World Vision, 2008b) 1 Tato nemocnice vzdálená 4 km od města Gulu nebyla již několik let přepadena, a proto je místními považována za bezpečné místo. 19

20 6. Prevence rekrutování 6.1. Implementování mezinárodních úmluv Podmínkou úspěšného řešení nezákonného rekrutování a zapojování dětí do ozbrojených konfliktů je požadavek, aby všechny státy přijaly a implementovaly mezinárodní smlouvy týkající se tohoto problému do národních zákonů a ty pak prosazovaly. (UNICEF, 2007a, s.16) K tomu Berry (2001) dodává, že největším problémem CRC není jeho přijetí a začlenění do zákonů země, ale jeho univerzální řešení bez znalosti místních specifických podmínek, ekonomických, politických, kulturních i sociálních souvislostí, které v průběhu konfliktu přimějí děti bojovat. I Opční protokol má v tomto směru mnoho kritiků, a to i přesto, že pomohl zvýšit povědomí veřejnosti i vlád o problematice dětských vojáků a určil mezinárodní standard pro zacházení s dětmi, které se stanou součástí ozbrojeného konfliktu. Jednou z hlavních kritik je, že nenabízí kompletní řešení problému, ale jedná se jen o kompromis. Rachel Stohl (2002) za další slabiny v Opčního protokolu označuje nejasné až mlhavé užívání pojmů. Například v části, která požaduje zamezení přímé účasti v bojích všemi možnými nástroji. Jak přímou účast, tak i nástroje si může každý stát vyložit po svém. Neadekvátně je podle autorky také zajištěno monitorování, přezkoumávání a prosazování (popř. vynucení) dodržování Opčního protokolu. Jednou z dalších kritik je také fakt, že Opční protokol podepisují jen vlády zemí a nestátní aktéři k vyjednávání nejsou přizváni Monitorování Dalším krokem pro ukončení nezákonných odvodů a využívání dětí je monitorování, na něj navazující provádění dokumentace a podávání zpráv o situaci v dané zemi či regionu. Díky zmapování rizikových faktorů si společnost, resp. stát udělá tzv. lepší obrázek o stávající situaci ochrany dětí a přijme vhodná opatření, která přispějí k řešení stávající situace. (Lorey, 2001, s. 19) UNICEF v dokumentu Pařížské principy označuje za hlavní předmět zájmu jakékoliv porušování lidských práv, zejména práv dětí zasažených válkou. (UNICEF, 2007a, s. 19) Požadavek předkládání pravidelných zpráv je mimo jiné obsažen již v Opčním protokolu. Jako hlavní předmět zájmu Lorey (2001) uvádí oblasti, ve kterých ozbrojený konflikt probíhá, ale i oblasti, ve kterých může ke konfliktu teprve dojít. Monitorování zahrnuje oblasti, které se pravděpodobně stanou (či již jsou) terčem těchto skupin. Dále místa, kde se shromažďuje větší počet dětí, jako např. školy, sirotčince, uprchlické tábory 20