Nechápu, proč mi nemohli zajistit runabout flotily... Zamumlal jsem. John přede mnou vyprskl smíchy.

Transkript

1 Mark Rico Víceadmirál Kapitola 3 Let us begin... "...gegen alles!" Založen: Příspěvky: 125 Umístění: Hvězdná základna McKinley , 0:27 Thomas Johnson Podporučík Založen: Příspěvky: 225 Umístění: Komplex Galaxy Zelenooké nebe nad námi... Neproniknutelná hustá tma a ostrá zima obklopovaly malé zrnko prachu, jež tvořilo nevšední vzácnost v těchto řídkých a prázdných meziplanetárních prostorách. Zrnko pozvolna podléhalo vybledlým paprskům bílého Slunce a pomalu, již asi třicet tisíc let, zrychlovalo do více a více znatelných rychlostí. Všude kolem byl klid a ticho, jež mělo být zanedlouho narušeno. Předznamenávaly to jemné kmity prostoru, jež sílily. Okolí přestalo překypovat nostalgickou letargií, začaly se nořit náznaky dynamik, kterých tento prostor moc nepoznal. Vibrace zesílily natolik, že zrnko změnilo svou, tolik let nezměněnou dráhu letu, prostor začal kolabovat, lámat se a zakřivovat se sám do sebe... V dlouhém zášlehu warpové technologie se vynořila malá loď. Byl to typ podobný tradičním runaboutům, avšak měl velkou orlí hlavu s očima dilitiové barvy vpředu pod pilotovým sklem, kde bývala tradičně insignie Hvězdné Flotily. Loď zrychlila a zamířila svým klouzavým letem k malému světelnému bodu, Zemi, zanechávajíc po sobě jen zbytky modré záře plné umírajících atomů, jenž budou v prostoru mezi Marsem a Zemí ztrácet své poslední útržky vazeb ještě mnoho let... Tatííí, kdy už tam budeme??? Malý chlapec ve věku asi šesti let, jenž seděl vedle mě, znovu volal na otce přes celý prostor pro cestující. Zadržel jsem káravý pohled a otočil se zpět k sedačce přede mnou. A to se ti chce dát všechny ty peníze všanc těm... no... Zločincům myslíš? Usmál se pobaveně mladý talentovaný obchodník s počítačovými čipy, se kterým jsem se seznámil během únavných sedmnácti hodin plavby. Burza není jen plná nenažraných a chamtivých důchodců, co si přivydělávají na živobytí... Myslím, že tam zapadnu. Poznamenal sebejistě a já se trochu zastyděl za to, že v mých letech jsem pořád oddaný zkresleným informacím, jež nám poskytovala škola. A kam to vlastně všechno budeš chtít vyváž... V tu chvíli mě přerušil hlas kopilota, jenž byl nepříjemně zesílený. Dítě vedle mě začalo povykovat ještě víc a babička, jež seděla za mnou, zase mlátila holí do mé sedačky, že chce klid. Posadil jsem se a rezignovaně vnímal otřesy, které mě ještě asi před dvěmi hodinami přiváděly k šílenství. Dámy a pánové, právě jsme na přibližovací trajektorii k hvězdné základně 1 na orbitě Země, cíli většiny z vás. Velice děkujeme za využití služeb transportní společnosti Humanity s.r.o. a těšíme se na vaši další cestu příjemně strávenou s našimi letuškami a neúnavnými piloty, kteří se celou dobu... S ohromeným údivem jsem se naklonil k Johnovi dopředu. Měl v obličeji velmi pobavený výraz. Já se po chvíli musel začít taky smát. To si snad z nás dělají srandu... Utrousili jsme naráz. Když se už moje sedačka otřesy celá chvěla, prudce jsem si sednul a hodil nevrlý pohled po staré důchodkyni. Nechápu, proč mi nemohli zajistit runabout flotily... Zamumlal jsem. John přede mnou vyprskl smíchy.... vlastně až na to zdržení s Ferengy byla cesta podle plánu. Prosím, vyndejte si legitimace UFP, na stanici proběhne kontrola dokladů. Ti z vás, kteří mají SB 1 jako přestupní stanici pro jinou linku, nechť se následně dostaví do oddělení 'Příjem nov... Hlas kopilota se na okamžik přerušil. Mé unavené oči najednou zpozorněly a naplnily se vzrušením... Dítě se po mě začalo sápat, ale to jsem nevnímal... Představa nějakého problému, jakékoliv maličkosti mimo plán, jež se po tolika hodinách nudy mohla naskytnout, mě uspokojovala. Hlas se znovu ozval, tentokrát oživený nějakým problémem v zákulisí. Oči mi žhnuly Omlouvám se všem cestujícím, ale na stanici probíhají zvýšené bezpečnostní kontroly. Ehm,

2 byla by to docela velká časová ztráta a proto náš cíl plavby měníme na meziplanetární stanici Mars Quantum, kde jsou stejné galaktické spoje... Ti, kteří letí na SB 1, mohou letět místním spojem, který startuje za cca 6 hodin 32 minut, tuto cestu vám zpětně po zaslání faktury vyplatíme... Opakuji, omlouváme se všem cestujícím, ale na stanici... To si dělají ale už doopravdy srandu! Podíval jsem se na Johna, také měl velmi 'nesouhlasný' výraz. Já tam přeci musí být včas... - Ale to já taky Thomasi, uteče mi plno peněz. Proč vlastně nechtějí podstoupit krátkou kontrolu? John se podíval k zadním sedadlům. Otočil jsem nervózně hlavu a všiml si několika Ferengů v dosti žalostném stavu. Tak proto to zdržování u toho asteroidu. Oni převážejí načerno imigranty. Asi ano, Thomasi. Jdeme za pilotama? No... ehm... asi budeme muset. Pohrozím, že zavolám na stanici, aby si mě sem přiletěli vyzvednout, musím tam být za 40 minut. Tak jdeme... Letuško?... Ano, vy. Přistoupila otylejší dáma, jež měla reprezentovat ty 'příjemné letušky', se kterými jsme měli trávit let. Po chvíli jsme oba vcházeli do kokpitu... *************************************************************... mi do kuchařky nalila naftalín. Než jsem se otočila, abych jí jednu ubalila, utíkala do pokoje. Hnala jsem se za ní... Prosím dámy, s dovolením. John byl mnohem průbojnější než já. Když jsme se oba protlačili východem, kde si letušky povídali, položil jsem velkou tašku přes rameno s malými odznaky věnce Hvězdné Flotily na zem a rozhlédl se. Přístavní dok číslo jedna. Tak tady jsem poprvé... Ehm, Thomasi, já už musím běžet, spoj mi letí za šest minut... nevím jak najdu doky číslo... počkej... číslo 14. V očích mi znalecky zablýskalo. Ukážu ti moderní navigační systém stanice. Rychle jsme vyběhli na chodbu a tam jsem na terminálu naklepal požadavek. Po stěnách se rozsvítili malé šipky ve směru, který John hledal. Díky moc, snad se ještě uvidíme... Jistě, ale to už budeš multi milionář... Zavolal jsem a chvíli se díval, jak mizí v útrobách stanice. Když jsem si byl jistý, že je pryč, vrátil jsem se do hangáru. Byl stále plný kontrolórů, techniků a hlavně zdravotníků, kteří prováděli bezpečnostní kontroly, ale ti byli více vzadu. Když jsem se ujistil, že kolem není žádná osoba, jež by mě mohla zdiskreditovat, vešel jsem do runaboutu a oslovil dva statné lodníky. Prosím vás, jak jsme se domluvili, hlavně nenápadně. Nepotřebuji, aby se to nějak rozmohlo po celé stanici. Nebojte! Odpověděli mi brunátným hlasem. Vešli jsme do malého skladového prostoru a já ukázal na relativně velkou krabici z ultro-plastu. Ale opatrně, prosím vás. Doneste to do skladiště číslo dva, tamty dveře. Už jsem si tam dohodl s vedoucí úložný prostor. Oba lodníci pomalu vynášeli bednu ven a já pobíhal kolem nich a stále jim opakoval: Hlavně rychle... a opatrně... tamty dveře... opatrně!!!... tudy... rychle a hlavně opatrně... Když byla bedna v úložném prostoru, oddychl jsem si a vyrazil do jídelny. Dlouho jsem už neměl klasické jídlo, jen replikované. Cestou mě však zastavila nějaká praporčice a hned mě zastavila. Hlavou mi proběhlo : "Tak krátce na stanici a už tak oblíbený...?"... Pane Johnsone, máte jít za velitelem stanice, viceadmirálem Ricem. Čeká vás ve své pracovně. Rozumím... Řekl jsem trochu zklamaně. Vyrazil jsem tedy do horních palub, kde měli sídla vysocí důstojníci. Cestou jsem přemýšlel, zda nepotkám Ka'vora, dlouho jsem ho neviděl a chtěl se s ním pobavit, jak jsem to dřív dělával. Při vzpomínce na něj se mi vybavily hezké chvíle kadeta... *************************************************************

3 Admirál se otočil od okna: Dále! Prošel jsem dveřmi, kterými jsem už jednou procházel, když jsem tu byl před rokem na studiu v akademii. Zastavil jsem se hned za dveřmi a postavil se do pozoru, dnes již perfektního. Tašku jsem měl položenou na kadeřavém koberci pracovny. Pane, hlásí se praporčík Thomas Johnson, převelen z USS Posseidon. Rico přešel k počítači, několikrát na něj poklepal a ozval se klasický pípavý zvuk: Ah, to jsi ty. KAdet Thomas Johnson." Rico zvedl zkoumavě pohled: "Normálně praporčíky nevítám, ale tohle je zvláštní případ. Moc lidí se nenechá převelet z vlajkové lodě na stanici. Opět mě to udeřilo do učí. Nikdy jsem si na to ani jako kadet nezvykl, natož jako praporčík. Vždy mi tykali jen kamarádi stejné hodnosti... a matka. Pane, myslím... ano možná to neobvyklé je. Mohu mluvit otevřeně, pane? Mluv, praporčíku, ale ještě předtím, můžu ti něco nabídnout? Rico přešel k replikátoru: Řekni si, co chceš. Nejsme ani jeden ve službě. Admirál se zasmál. Vždy jsem byl z velitelova přístupu rozpačitý. Byl to nezvyklý způsob styku s posádkou, ale pomalu se mi to začínalo líbit. Přesto jsem přesně věděl, kam svou otázkou o neobvyklosti míří. Pane, no... mám rád kokosový džus s 42% ananasového podílu. Usmál jsem se nad tím, jak směšně to znělo. Praporčík si objednával jako v restauraci u číšníka, viceadmirála, pití. Předně, pane, chtěl bych říci, že jsem nebyl převelen na stanici za nějaký prohřešek nebo problémovost. Bylo to čistě mé rozhodnutí a podal jsem žádost, které velitel lodě vyhověl. Doufám, že se mnou nebudete mít problémy... Trochu nervózně jsem se naklonil a nahlédl na obrazovku terminálu na stole. Nikdo nikdy svou vlastní složku nezná... vždycky mě zajímalo, co všechno tam o mě asi je... Narovnal jsem se, jakmile se velitel otočil od replikátoru se sklenicí džusu. Tady to je. Rico držel v druhé ruce sklenici s rudým obsahem. Když se napili, Mark se posadil za počítač a pokračoval: Takže, v záznamu máš několikanásobnou pochvalu za přičinlivého pracovníka, nechybělo moc a byl jsi vyznamenán. Je to tak? Nesměle jsem přešlápnul mnul si ruce za zády. Ano, pracovali jsme na násobné diletaci času v makromolekulárních měřítkách v zkolabovaném časoprostoru červích děr. Veliteli vědecké sekce se líbily mé řešení pokročilých Lorenztových transformací. Dále jsem pracoval dobrovolně na kalibraci EM-P pole jádra. Práce mi přinášela potěšení. Dělal jsem to rád. Ale nakonec jsem vyznamenání nedostal... protože... ehm... Nejistě jsem se podíval veliteli do očí... nevěděl jsem zda to ví nebo ne. A zda to chce slyšet... Pár sekund jsem na něj koukal a čekal na náznak...nepřicházel... Rico jen dál bubnoval prsty o naleštěnou desku stolu, což mou nervozitu podporovalo. Protože... protože jsem byl v té době ve velmi špatném psychickém stavu. Docházel jsem na sezení s lodním psychologem. Jednou, po tom, co zástupce velitele opravoval mé správné výpočty, bral jsem to jako zabedněnou nespravedlnost, což byla poslední kapka, řekl jsem mu, že je matematický ignorant, co umí počítat hůř než já ho urazit. Načež jsem se psychicky zhroutil a byl dva týdny mimo službu, kde jsem docházel k psychologovi dvakrát denně, jelikož jsem odmítl antidepresiva. Když jsem se už zdravý vrátil do služby, vyznamenání jsem nedostal. Byl jsem přeřazen na výzkum fázového vedení plasmy v lodi. To byl jeden z důvodů mé žádosti na převelení. Usrkl jsem ze sklenice, abych skryl, jak mi vlhnou oči. Rico se neznatelně pousmál: Ano, je tu něco o urážce velitele a posudek lodního psychologa. Ale máš nařízeny jednou za týden kontroly, že? Tváře mi poněkud změnily barvu do červena a rychle jsem zamumlal: Ano, mám. Ale už jsem v pořádku... Rico pokýval hlavou: Jaký byl hlavní důvod pro tvoje převelení? Bylo vidět jak Thomas přemýšlí, jak se snaží poskládat větu tak, aby říkala vše, na co se velitel ptá a zároveň nic, co Thomas nechtěl, neřekla. Pane, odešel jsem kvůli lidem a posádce. Nedokázal jsem mezi ně zapadnout a pořád si připadal vykořeněný. I přes práci, jež mě zprvu bavila, jsem se tam necítil vůbec dobře. Navíc se na mě lidi dívali se značným odstupem... myslím i kvůli té urážce. Už se to nebude opakovat, pane. Dodal jsem rychle. Věřím ti, praporčíku. Ale chci, aby jsi před nástupem do služby podstoupil kompletní prohlídku i

4 psychologa. Není v tom problém, že? Ehm... pane, já si psychologů už užil dost, je to nezbytné? Cítil jsem, jak se mi začaly potit ruce a po zádech mi běhal mráz. Poslední psychologická zpráva je asi týden stará. Myslím, že je vše v pořádku... Ruce jsem si za zády utřel do saka a díval se na viceadmirála trochu jiným pohledem. Ano, je tu zaznamenána. Chápu, praporčíku, že je to pro tebe stresující, ale chci vědět, že jsi v perfektním stavu, aby jsi mohl plnit své povinnosti. Taková šmouha v záznamu se dá přebít jen podpisem víceadmirála, který věří praporčíkovi, chápeš? Rico doplnil svou větu přátelským mrknutím. Dobře pane, chci vás přesvědčit, že jsem v pořádku. Už nyní jsem doufal v to, že psycholog na stanici je rozumný člověk a nebude zjišťovat hlouposti. Podíval jsem se na velitele a položil mu otázku, jež mě trochu trápila už od odletu. Pane, ehm, jakou mi přidělíte pozici na stanici? Máme tu pět projektů, na kterých pracuje deset týmů, čtyři další se zabývají rutinní prací. S tvým záznamem, pominu-li to, co škrtneme mým jménem, si můžeš téměř vybírat. Nechám ale to ale v kompetenci hlavního vědeckého důstojníka. Děkuji pane, cením si toho. Mám se hlásit hned po odchodu u velitele vědec... Do řeči mi skočilo poplašné zapípání terminálu. Ani volající nečekal na autorizaci a ihned začal mluvit: Tady bezpečnostní skupina omikron, narazili jsme v chodbě v oddělení 3C/1, palubě 4, sekci 12B/7 pravděpodobně na osobu zodpovědnou za všechny násilné činy. Už jsme zkontaktovali bezpečnostního důstojníka. Ta osoba vypadá jako by v transu a má kolem sebe trhavinu z poly-plastů... nemůže utéci ale může to odpálit... Co máme dělat? Zůstal jsem ohromeně zírat. Přináším štěstí. Rico klepl na terminál: Tady Admirál, jsem u vás do pěti minut, zdržte ho! Pak se rozběhl směrem z kanceláře. [b]ani jsem nevěděl, co to dělám, ale asi v té dávce adrenelinu, jež jsem najednou dostal, jsem vyběhl ven za velitelem a dohonil ho. Běželi jsme spolu dlouhou hlavní chodbou a já si pomalu vybavoval celé plány stanice, které jsme museli jako kadeti znát nazpaměť. Odbočili jsme na hlavním rozcestí doleva, lidé se otáčeli a nechápali. Potom jsme vběhli do turbovýtahu. Rico zvolil stanici a výtah se rozjel. Na displeji se rozsvítil čas do přijezdu. 3:16. Pane, od výtahu je to jen kousek. Neklidně jsem stál vedle o mnoho let staršího člověka a v zásadě obdivoval jeho elán. Asi proto je taky velitelem. Ano, je to jen dvě sekce, tam jsme hned. Doufám, že se do té doby nic nestane, jsou tam rozvody do tří pater. Ano, byl jsem tam snad jen jednou. Zbytek cesty jsme byli mlčky. Rico se díval upřeně před sebe. Já se díval do země a prohlížel si naše boty. Jeho od sebe svíraly větší úhel. Pomalu jsem oddálil jednu z bot, abych docílil stejného úhlu. Chvíli jsem si prohlížel, že jsou vlastně stejné. Výtah dorazil a dveře se otevřely. Vyběhl jsem jako první. Neměl jsem zbraň, ale to velitel asi také ne. Oběhli jsme záložní ošetřovny a už slyšeli hluk vycházející z protější chodby. Rico se vysunul přede mne a běžel první... Doběhli až k několika bezpečnostním důstojníkům s puškami, kteří stáli v chodbě a přímo tvořili živou hradbu, přes níž jsme se museli, plni opatrnosti, dostat. Divil jsem se, nakolik se vyplatí běžet s velitelem stanice. Všichni vám uhýbají a zároveň se staví do pozice, z níž vás mohou dobře krýt. Někteří bezpečností důstojníci se s naprostým obdivem dívali na dynamicky vyhlížejícího Rica, v němž jistě viděli dávku odvahy, jež jim evidentně chyběla. Běžel jsem dál s viceadmirálem, jednak z principu, a potom, abych si sám sobě dokázal, že jsem na tom s odvahou už lépe než dříve. Chodba se o několik desítek metrů dále rozšiřovala na obrovský prostor, dříve sloužící asi jako otočné místo pro pojízdné vozíky, které vozívaly a převážely materiál z jednoho skladičtě do druhého, uprostřed tohoto prostranství stál v rohu mladý muž se značně zbědovatělou tváří... Ihned nás zastavil nějaký nadporučík. Začal gesty velitelovi naznačovat situaci a hlavně asi její vážnost a možné ohrožení. Přes řadu phazerů, jenž tvořily poslední přehradu dělící nás od toho maniaka, jsem se na něj díval Byl v třesu, čas od času s sebou mlátil. Jeho potrhané šaty se sem na stanici nehodily Dlouhé řady plastické trhaviny, která ho obalovala kolem hrudníku, zakrývala nahé části těla, jež roztrhané oblečení nedovedlo zakrýt. Měl odporný, evidentně zlý a zfanatizovaný S jasnými

5 úmysly Ale ty oči Měl v nich takovou barvu Oh, podobající se Pane, prosím vás, alespoň ruční phazer snažil se o poslední zadržení velitele šéf bezpečnostního týmu Ustup! Rico ho odhrnul rukou: Je mi stejněk ničemu, detonátor má v dlani, stačí záškub a roztrhá to tu na kusy. Když jsem slyšel statečná slova, něco se ve mě pohnulo. Podíval jsem se na ostatní vystrašené tváře lidí i starších jak já a rozhodl se. Prodíral jsem se k místu, kde velitel zpražil bezpečáka a najednou se mi to zdálo dál než na začátku. Musím jít s ním, pokud mi to nezakáže, jdu. Postupně jsem se dostal přes všechny lidi a skončil u hlavního bezpečáka, jenž se na mě díval pohledem 'ty blázne, zůstaneš tady'. Podíval jsem se na nervózního Rica, protože jsem věděl, že ten člověk mě jen tak nepustí... Ten již odcházel, ale když za sebou uslyšel hlas bezpečnostního důstojníka, otočil se: Praporčíku, kam si sakra myslíš, že chceš jít? Ten chlápek mě nejspíš vyhodí do vzduchu. Chceš si snad taky zalítat? Otočil jsem se na velitele a ponekud prudčeji, než jsem měl v úmyslu, mu řekl: Pane, chci vám pomoct... Když půjdeme dva, napadne nás více než jen vás samotného... navíc to bude na toho šílence působit jinak, když na něj půjdou dva než jen jeden starší člověk... A kdo si myslíte, že z nich by s vámi dobrovolně šlo??? Ukázal jsem obšírným gestem, do něhož jsem zařadil všechny přítomné. Své 'odvaze' jsem nerozuměl, ale předpokládal jsem, že mé jednání je správné. Rico se otočil na bezpečáka: Pusť ho, když chce lítat, tak bude lítat. Pak se otočil a rázným krokem vykročil k sebevrahovi. Přemýšlel jsem, zda to bylo Ricovi tak jasné jako mě. Usoudil jsem, že ano. Pokud by totiž maniak odpálil nálož na sobě, zavalilo by to celou chodbu plameny o nesmírné teplotě. Když se bude lítat, tak všichni v této a přilehlé chodbě vpravo. Vydal jsem se s Ricem k člověku, jenž se krčil v koutě... Již po několika krocích ale bylo jasné to, na co jsem celou dobu zapomněl. Kousek za davem bylo silové pole nejvyšší intenzity. Sice jen slabě bliklo, když jsme jím prošli, ale i tak dokáže absorbovat hodně. Z blízka bylo vidět víc, než jen pouhé detaily. Muž byl očividně v nějakém druhu tranzu. Chodil sem a tam po plošince. Okolo ní byly různé šachty, některé vedly jen o patro, jiné do hloubky desítek pater. No tak, chlapče, promluvil Rico konečně: Co je tohle za nesmysl? Odpálit se v uzavřené chodbě ve vesmíru? Ha! Vy to nechápete! Muž se otočil k nám: Oni jsou tady. A přijdou pro nás. A my musíme.. he he... my musíme sundat tohle z nebe. muž rozpřahoval rukama v širokých gestech. Jak sundat z nebe? Kdo přijde? Oni. Oni si přijdou pro nás všechny. He he.. sežehnou nás, ale mě ne. A ni další, protože my.. my to víme. jeho hlas poklesl do zlověstného šepotu: O ano, my víme. My víme a zařídíme se podle toho. Slova maniaka na mě velmi zapůsobila. Připomněla mi hodiny pokročilé psychologie na akademii. Zvláště úděsnou metodu 'vymývání mozků' praktikovanou tak často romulany se zajatci. Jejich objeti končili takto. Chorobný strach ze skupiny osob, kterou viděli téměř všude... takto vystrašených lidí používali na různé špinavé práce, hlavně teroristického charakteru. Začalo mi toho chudáka být líto, i když to nemusel být zrovna tento případ... Proč to chce odpálit...? sykl jsem, tak, aby to zaslechl jen velitel, ale uvědomil jsem si, že tutéž otázku se mu snažil položit jistě hned nyní... Muž mezitím pokračoval: A pak, pak vás jejich plameny sežehnou a nás vezmou na nebe, jako svoje otroky. A budeme sloužit! poslední slova už sípal. Výstup ho tak vyčerpal, že už sotva stál na nohou. Byl zjevně nadrogován a nebyl daleko od kompletního kolapsu. No tak.. povez mi ještě víc o těch.. plamenech. Rico chytal těžce slova. Došlo mu, že mladíka nepřesvědčí, že se nedá s ním ani trošku diskutovat. Přestože to věděl, něco v něm nejspíše stále doufalo. Začalo mi bušit srdce... To jsem znal. Docent Skalsky mi udělil pochvalu už na

6 akademii, měli jsme právě megalomanní-maniacké chování... Jak jen to bylo...? Otočil jsem se o pár stupňů k veliteli a posuňkem naznačil, zda mohu mluvit... Rico skoro neznatelně přikývl. Nadechl jsem se... Začal jsem si sundavat boty. Šlo to nezvykle těžko, nemohl jsem je třesoucíma rukama ani pořádně chytnout. Sebevrah přestal točit hlavou ze strany na stranu a začal pozorovat nezvyklé chování, což bylo mým úmyslem. Jakmile jsem byl bosý, otočil jsem se k němu. Nahláněl hlavu, ale stále měl oči upřené na mě. Zavřel jsem oči a chvíli je tak nechal. Otevřel jsem je. V obličeji jsem měl poněkud šílený výraz. Stále jsem se rukou dotýkal obličeje, přesně jako on. Otevřel jsem ústa, než ale vyšel zvuk, uplynulo pro mě spousta času, v němž mi srdce stačilo několikrát udeřit do hrudníku, cítil jsem jeho ozvěny až v hlavě. Všichni ale nemají modré oči... všichni ne. Viděl jsem i jiné. Vsadil bych se s tebou, že zelené oči jsi ještě neviděl... Cítil jsem pohledy ostatních. Sebevrah zavrtěl hlavou. Nemluvil. Ti se zelenými jsou jiní. Mají se člověkem soucit. Jednou, když mě mučili, mi vyprávěli... víš o čem? Znovu zavrtěl hlavou. Vnitřně jsem si oddechl. Vyprávěli mi o nebi, kde... Sebevrah si stoupl a zavolal na mě: Jsou všude kolem nás... všude... jenom takhle se vykoupíme. Nemají slitování. Když o nich ale víme, budeme zachráněni oba. Unikneme jim... všem... oba... Ano, ano unikneme Začínalo se mi to nedařit, potili se mi ruce... můžu ostatní snad více zklamat?... Unikneme. Do nebe, jak nám říkali. Ale víš, jaké to tam je? Ano, nejsou tam... a dostaneme se tam... všechno musí pohltit jazyk pekelný... tady... Ukázal na své vybušniny. Byly vpletené v jeho potrhané kombinéze... to mě zaujalo. Panebože!!! Začal jsem se kousat do ruky, přesně podle návodu od bývalého učitele. Házel jsem s hlavou, až se mi točila. Začínalo mi být špatně od žaludku. Co??? Co je??? Sebevrah zneklidněl. Možná více, než jsem chtěl. Hned jsem začal mluvit. Snažil jsem se napodobovat chování lidí v podobném transu, na to byl zvyklý. Máš boty. Podívej!!! Já. Nesmíš do ráje bez... Ošil se... Do nebe!!! křikl. Cítil jsem v ústech vyprahlo. Taková chyba. Nemůžu do nebe s botami... Modlil jsem se, aby mu to došlo. Já taky ne? Sebevrah pootevřel ruku, kde svíral ovladače. Myslím... že ne... Hned po mé větě si začal sundavat boty... Otočil jsem se na Rica... Ukázal jsem na svou uniformu... Rico pokýval: A do ráje se nedá jít také v jiném oblečení. Musíš tam jít docela, docela nahý. To? To je pravda? Já.. já nevím... nebo... do nebe.. Z úst mu tekli sliny. Tělo očividně přepjaté halucinogeny začínalo ztrácet i poslední zbytky vůle. Ne! Nesmíš do ráje v šatech! Téměř vykřikl Rico. Pak se otočil ke mě: Musíme ho udržet při vědomí, pokud se dostane do šoku, atrofická křeč mu stáhne ruku! Ano, pane... Šeptl jsem. Díval jsem se na sebevraha. Měl již sundané boty, ale nic jiného nedělal. Díval se upjatě na mě. V duchu jsem zaklel. Chtě nechtě jsem se otočil k Ricovi a s chováním blázna jsem se zeptal: To není pravda!!! Do nebe se smí v šatech!!! Díval jsem se na velitele a doufal, že to pochopí a vyvrátí mi to, co nejdříve. Musel jsem se ale sebevrahovi zavděčit... musel jsem se ho 'zastat'. Ne! Zavelel admirál hlasem, který použil i při předchozím výstupu: Do nebe se nesmí v šatech. Vím to, jelikož jsem učedník víry! Hned po větě, jež velitel pronesl, se mi ulevilo. Pochopil to. Začal ze sebe dělat kněze, vykladače té pohnuté víry. Postupně jsem si ale uvědomoval, že atmosféra je čím dál více napjatá a dlouho nevydrží. Náhle jsem změnil chování. Přikrčil jsem se. Ano, je to tak. Už vím, víra je mocnější než mi. Chci do nebe!!! Úkosem jsem pohlédl na maniaka, byl na vážkách. Podíval jsem se na Rica znovu a on udělal grimasu, kterou

7 bych si v jiné situaci vykládal za pobavenou. Začal jsem si sundavat pomalu sako a dával pozor, zda sebevrah spolupracuje. Začal dělat to samé... Sundaval si kombinézu protkanou výbošninami. Ke své hrůze jsem zjistil, že i další vesta je plná trhaviny. Tolik energie z výbušnin by pole nedokázalo absorbovat. Sundaval jsem si košili a poznamenal: Musíme rychle, zanedlouho plameny pohltí celou místnost, musíme být připravení Doufal jsem, že vesta je poslední oblečení, které bude muset sundat. Zatím spolupracoval. Náhle se v jednom jediném okamžiku stalo mnoho věcí. Víc než jsem byl schopný postřehnout. Zrovna jsem si vyvlékal ruku z rukávu, když admirál mocně zařval a vrhl se po mě. Ve zlomcích sekundy jsem stihnul několikrát klopýtnout, jak jsem ustupoval. Admirál do mě narazil ramenem takovou silou, že se mi zatemnilo přes očima. Spadl jsem na zem. Vlastně nespadl, padal jsem pořád dál. Rico mě strhnul do jedné z dlouhých temných šachet, jež byly okolo prostranství. První, co jsem ucítil byl velký náraz do zad o stěnu šachty. Nemohl jsem popadnout dech. Padali jsme dolů, do naprosté tmy a narážejíce do stěn, jež nám spalovali kůži a trhaly šaty. Zjistil jsem, že nic neslyším, při jedné otočce jsem zahlédl za námi se řítící ohnivou clonu, jejíž rudožlutá barva doplňovala oslňující jas. Stále se blížila, ale to jsem nemohl pořádně poznat, protože jsem se nekontrolovatelně valil dolů. Zvyšující se sálající teplo přerušil mocný náraz a rychlé kutálení. Šachta se svažovala. Měl jsem pocit, že jsem si zlomil každou kost v těle a ani jsem nevnímal to sípání admirála. Sípal jsem já. Všechny silová pole, která se nouzově za námi vztyčila ohnivá vlna prorazila jako papír. Nebyl jsem schopný myslet, ale přistihl jsem se při myšlence, jak asi dopadli všichni ti lidé nahoře. Další mohutná rána zdeformovala mé tělo. Velkou rychlostí jsme vypadli z šachty do nějakého temného prostoru. Pravděpodobně paluba bez energie. Nemohl jsem vstát, ležel jsem a přál si tu ležet už pořád. Najednou mě popadli něčí ruce a táhli směrem do ještě větší tmy než byla tady. Rico mě postavil za nějakou přepážku, kde jsem se ihned zhroutil k zemi. Tma přestala být neproniknutelná začínal jsem vidět obrysy předmětů. Byli jsme v přípojné montážní hale číslo jsem si nevybavil. Ihned poté se jas ještě zvýšil a do prostoru vyexpandovala mocná ohnivá koule, jež svou tlakovou vlnou nás odhodila ještě dál a já narazil na další přepážku Dál byla jen tma Stál jsem nahý před velkou bránou, hned vedle věšáku na kombinézy Trhaviny vypadal mnohem přítulněji než dříve. Osoba u brány mávala svazkem mých bot a dívala se na mě velkýma zelenýma očima Já říkal, všichni je nemají modré ************************************************************* ************************************************************* Vytvořeno sjednocením textů viceadmirála Marka Rica a praporčíka Thomase Johnsona Thomas Johnson, podporučík Až Vesmír bude pohasínat, naše naděje okoření jeho zánik , 9:40 Martel Tarkin Konzul Založen: Příspěvky: 279 Umístění: Sektor Theta, kolonie pod velením admirála Rica??? Bylo již pár dní po rozhovoru mezi velvyslancem Matrixem a prokonzulem Tarkinem. Atmosféra po jejich rozhovoru ještě zhoustla a střetávali se stále častěji. Jejich rozhovory, pracovní, probíhaly vcelku dobře. Nebyly zde žádné problémy, ale když se řeč stočila na situaci, která byla na SB před nedávnem, tak z toho byla vždy dlouhá slovní potyčka. Matrix se snažil Tarkinovi vysvětlit, že admirál Rico to opravdu nesměřoval proti němu, že to bylo nutné pro záchranu lidského života, pro záchranu nadporučíka Youds a dobro Federace. Samozřejmě, že se Martel postavil na druhou stranu a ve všem spatřoval jenom pikle proti němu. K jedné takové hádce se opět schylovalo. Byla to dobrá práce, velvyslanče. Ano, to je pravda. Podle posledních zpráv se situace na Quat Hyrallnku stabilizovala. Místní samospráva již připravila opatření proti dalším podobným případům. Díval jsem se na ten nový systém. Myslím, že bude úspěšný. Scott se nadechl a nalil si do skleničky svoji oblíbenou whisky. Stejně je to vždycky jenom o politice a o rozšíření pohledu na věc, změně hlediska a svého chování.

8 Začal Matrix diplomaticky. Jo. Myslím, že by tomu tak mohlo být. Obzvláště, když vezme v úvahu poslední vývoj situace na kolonii Pluto 6. Absolutně nechápu, proč si předák stěžuje na podmínky, když mají jedny z nejlepších. Podle standardních federálních tabulek jsou dokonce nad normálem. A to 0,2491, což představuje o téměř 25 % větší příjem pro dělníky. Stěžovat si je základ! Pronesl Matrix ledabyle a šel si sednou zpět za svůj stůl. Pohledem na věc se ovšem změnily i priority dělníků a také se tím uvolnila atmosféra, nemyslíš? Jo. Odsekl Martel, protože začínal tušil, jak tento rozhovor bude pravděpodobně pokračovat. Výstižná odpověď. Dal v odpověď Matrix, přičemž si upil ze své skleničky. Chvíli si s ní jen tak pohrával v ruce. Pak ji dal proti světlu a pravděpodobně,j jako znalec, testoval její kvalitu. Na to otočil k Martelovi své oči. Martel seděl v klidu v křesle, ale již pevně svíral jeho opěradla, jako přípravu na nadcházející konzultaci. To je to tak těžké pochopit, Mate? Zkusil to nejdříve otcovsky Scott. Ano, je, pane Matrixi. Odpověděl Martel. Věděl, že Matrix toto nesnáší kort s kombinací s hlasovou intonací, jakou tomu Martel tradičně dodává. Tentokráte to však přešel bez povšimnutí. Už jsem se tě na ptal několikrát. Co by změnilo tvůj názor, tvůj pohled na věc? Martel se zamyslel. Opravdu se snažil vyjít nějak kvůli Matrixovi vstříc, protože se o něj Matrix staral po dobu, co byl na SB, ale admirál Rico mu prostě neseděl, a ten pocit nenávisti vůči němu byl opravdu silný. Přesně takový, jaký by si přáli mít Romulané u svých důstojníků a vojáků při boji a při zaslepeném prosazování zájmu Říše. Tomu také byla romulanská ranní výchova předškolního věku velmi věnována, ne-li přímo specializována na tuto oblast na oblast nenávisti vůči nepříteli (nebo aspoň domnělému nepříteli). Tím nepřítelem pro Martela Tarkina se stal viceadmirál Mark Rico, velící důstojník SB1 McKinley. A Mat neopomněl žádnou příležitost dát to admirálovi, či velvyslanci najevo. Při každé příležitosti zmiňoval postupy, které by mohly být v rozporu s předpisy. Jak by asi řek psycholog Martel měl svůj svět, v němž nebylo pro admirála místo, nebo spíše v němž admirál byl terčem číslo jedna. Bez ohledu na to, jaký to byl svět, bylo jasné, že Martel ze svého stanoviska neustoupí tak snadno. Čas by jistě vše dobře léčil. Možná kdyby admirála lépe poznal. Říkal si pro sebe Scott. Pak se ohlédl na Martela a bylo mu jasné, že to nebude tak snadné. Věděl, že Martelova nenávist vůči admirálovi pramení z příliš silného zdroje ze jeho srdce. Také si uvědomoval, že Mat ví, že na admirála nemůže, tudíž začal kout plány, jak mu aspoň ublížit, jak najít cestičku ke zranění jeho citů. Až mi budou předloženy důkazy, že tomu bylo jinak. Odpověděl suverénně Martel. Scott již několikrát přemýšlel nad tím, jestli má říci Martelovi pravdu, celou pravdu o tom, jak to bylo a proč to bylo. Nebyl si ovšem jist tím, že by Martelův názor změnilo. Ba co hůř! Mohlo by to ještě podnít v Martelovi nové nápady, jak na admirála, což bylo nepřípustné. Důkazů jsem ti dal hodně, ale tys je prostě nechtěl vzít v potaz. A já jsem Vám ty Vaše důkazy zase vyvrátil s ohledem na má zjištění. A navíc jste nikdy nevyvrátil mé důkazy a pochybnosti. Matrix jen zavrtěl hlavou. Rozhovor pokračoval ve stejném duchu ještě další hodinu, ale pro oba účastníky to byla asi věčnost.

9 A já ti říkám, že nadporučík Youds v tom byla nevině. Hezké. Ale o nevinnosti, pokud se nepletu rozhoduje soud, ne admirál a jeho spojenci. Odpověděl zase Martel. Samozřejmě, že soud rozh To, co měl v úmyslu Matrix říci, už nestačil, protože se ozval příšerně hlasitý výbuch a místnost se i na chvíli otřásla. Co se stalo? Vyhrkl Martel ze sebe. Byla to logicky ta první věc, co ho napadla. Nejsem jasnovidec. Odpověděl Matrix a aktivoval svůj počítač. Určitě volal centrálu OPS, aby zjistil, co se stalo. Z OPS centrály se však žádné informace nedostal. Nehodlal jen tak čekat, co se bude dít. Poslal Martela do bezpečí a vydal se na cestu, na jejímž konci spatřoval výsledek v podobě zjištění, co se stalo. Nejlepší diplomat, jakýho znám, je plně nabitej phaser! kapitán Scotty Hlavní diplomatický důstojník pro sektor Theta Hráč měsíce Září , 19:21 Bart G. Farkas Nadporučík (marína) Boooom! Jako by toho nebylo dost se smrtí bezpečnostního důstojníka, teď měl Bart spoustu papírování, které měl do týdne Ricovi odevzdat. Nikdy ho ta kancelářská činnost nebavila, bylo to takové krysaření. Když už mu nezbily nervy na další hromady papírů, rozhodl se, že navštíví oddechové centrum - simulátor. V paměti mu nezbývalo moc místa a proto ochabla i představivost, takže nebilo divu, když program pro simulátor nechal zvolit náhodně z nečastěji používaných. Bohužel, stal se svědkem opravdových orgií, načež byl vlastním já přinucen o zvolení programu jiného. V duchu si říkal, co musí být na základně všechno za lidi, když se jedná o jeden z nejoblíbenějších programů. Založen: Příspěvky: 324 Umístění: SB McKinley Na podruhé už to bylo lepší. Stál uprostřed sluné pláže, která podle počtu sluncí určitě nebyla na Zemi a kolem něj se procházeli hlavně krásné mladé a opálené dívky. No hlavně bylo slabé slovo, protože nic jiného, podobné humanoidu, krom těchto dívek tu nebylo a to ani v značné vzdálenosti. Ačkoliv si říkal, že je to trošku přehnané, přesto nakonec usoudil, že jako relaxace to nemusí být tak špatné. Přešel po břehu až k nedalekému baru. Nábytek ze dřeva vzbuzoval v Bartových představách atmosféru domova. Posadil se na barovou židličku, z níž rukou smetl vrstvu písku, opřel se lokty o bar a barmance ve slušivých modrobílých bikinách řekl. "Zdravím slečno, máme to dneska ale hezky, že? " Přišlo mu to jako dosti otřepaná fráze, ale neměl v poslední době inspiraci, která by ho vedla k zamyšlení se nad takovými slovními vyjádřeními. Barmanka se otočila od mrazničky, ve které měla povětšinu svých driáků schovaných a usmála se. Poté řekla... "Ano, dnes je opravdu hezky, ale také výrazně sucho, proto bych Vám ráda doporučila něco na osvěžení. " A mrkla okem na Barta. Ten jen pozvednul obočí a dodal. "Jistě, rád si něco dám, co by jste mi tedy doporučila?" Divka se usmála a shýbla se pro několik lahví. Poté začala tyto nápoje mezi sebou různě míchat a její umění barmanky bylo opravdu dokonalé. Bart ani nestíhal vnímat, co všechno do toho koktejlu nalila a už před ním stál hotovoý modrozelený nápoj s paraplíčkem. Nebylo proč nedůvěřovat holopostavě a tak poděkoval a napil se. A opravdu, nápoj to

10 byl skvostný. Takovou delikatesu už hodně dlouho nepil, vzpomínal, jak na akademii často navštěvoval bar a občas s Romanovem popil nějakou tu sklenici prvotřídní vodky. Ty doby však byly pryč. Niní měl málo času byť jen zajít na jídlo, natož, aby si mohl vklidu vychutnat nějaký ten drink. "Opravdu skvostné dílo, kde jste se naučila těmto fíglům?" Dodal Bart a znovu trochu upil. "Studovala jsem číšnici na Zemi a potom jsem jela pracovat sem. Je tu opravdu hezky a dělají tu skvělé masáže. Tak mě napadá, nechcete zkusit zdejší masérku? Její umění je též velmi značné." Bart pokývnul hlavu a usmál se. "Ale, proč ne, když už jsem tady." A poté následoval barmanku kousek dál na pláž. Tam už zdálky viděl mírně při těle jsoucí ženu, která posedávala u lehátka a dívala se kamsi do dály. Po krátkém rozhovoru je barmanka seznámila a ani se Bart nenadál a už ležel na lehátku tváří dolů do vystřihnuté díry, aby se mu lépe dýchalo a páteř byla narovnaná. Ačkoliv masérka krásy zrovna moc nepobrala, svou práci zvládala bravurně a leckterý mužský masér by kynul závistí nad jejím uměním. Bartovo tělo prožívalo krásné chvíle, jak se ho jemné prsty dotýkaly a působili mu neskonale příjemný pocit uvolnění. Tu se stalo něco neočekávatelného... Velká rána, jako by exploze, přerušila ten krásný pocit a taktéž vyhodila v simulátoru proud. Bart tedy ležel na zemi a pomalu si uvědomoval, co se stalo. Když se dostatečně vzpamatoval, vstal a otevřel dveře přes manuální otevírání na panelu. Nebylo mu vůbec jasné, co bylo činitelem děje, ale o kousek dál z jednoho skladiště najednou vyprskl plyn, který zasáhl člena posádky. Všichni v chodbě se kolem něj sběhli a začali volat doktora. Bart vlezl opatrně do skladiště a uviděl hromadu věcí, které byly různě rozházené po místnosti. Tu si všimnul ruky vyčníající z pod jedné hromady. Odklidil tedy naházené věci a vyprostil dva jedince ven. Když je otočil, zůstal strnule stát...byl to admirál Rico a jeden z bývalých kadetů z akademie, na něhož si jen matně vzpomínal... "Farkas ošetřovně, máme tu neléhavý případ...dva jedinci v pravděpodobně špatném stavu, podle tepu ještě stále naživu, jeden z nich je...(při tom slovu se trochu zděsil, protože nastalé situace na základně byly nesmírně podivné)...admirál Rico!!! " "Člověk umírá tolikrát, kolikrát ztratí přítele." Kadet John Detrix DF Ministerstvo zdravotnictví varuje: Čtení Farkasových logů může způsobit i těžkou újmu na zdraví!!! , 15:21 Martel Tarkin Konzul A long way... Bart klečel nad popálenými a omlácenými těly obou mužů. Snažil se je dostat do správné polohy, než přijdou doktoři, aby se o ně postarali. Obzvláště Rico na tom nebyl zrovna nejlíp, spálenina na ruce vypadala dost nepříjemně, ale možná to byla jen bujná Bartova představa, když viděl, jak se jeho nadřízený (autorita) válí polomrtvý na studené zemi. =/\= Farkas ošetřovně...kde jste u všech čertů?! Nevypadá to s nimi vůbec dobře a vy se někde flákáte!! =/\= To už ale četa zdravotníků dosáhla svého cíle a začala se šetrně starat o zraněné. Založen: Příspěvky: 279 Umístění: Sektor Theta, kolonie pod velením admirála Rica Martel odešel z kanceláře velvyslance opět v té dobré náladě, kterou měl vždy, když se téma hovoru stočilo na téma Rico a Tarkin. Cestu ani tak nějak nevnímal. Když míjel jakéhosi technika, tak bouchl rukou do zdi. Technik se na něj podíval velmi udiveně, ale Mat na něj jen udělal ksicht, pokrčil rameny a pokračoval v cestě. Asi by býval došel do své kajuty, kdyby náhle neviděl celou partu mediků a doktora, jak běží za roh. Rozhodl se, že se za nimi podívá a zjistí, co je tam nového. Začalo se mu to čím dál tím méně líbit. Po příchodu na jedno místo se začal cítit velmi mizerně. Bylo to v sekci ubytování posádky a skladů. I když tady výbuch asi neprojevil svou plnou sílu, nebylo to tu zrovna 2x hezké. Očouhlé vnitřní strany některých dveří, dávaly jasně najevo, že výbuch se pronesl i šachtami.

11 Duc. Někdo do Martela žďuchl, byl to medik a doktor, kteří směřovali do jednoho skladu. Ze zvědavosti je prokonzul následoval. Dveře skladu se otevřely na podlaze ležel admirál Rico s nějakým praporčíkem a vedle nich se nyní skláněli doktoři, ale i Bart Martel zůstal stát jak přibytý ve dveřích "Doktore, jak jsou na tom, budou v pořádku?!" Hustil do doktora dychtivě Bart, až lékaři začala docházet trpělivost. Nakonec se ale uklidnil, neboť se do takovýchto situací dostal už mnohokrát a Bartovi odpověděl. "Musí dostat ihned ošetření, naštěstí to není smrtelné zranění, ale je možné, že tělo uvedlo mysl do komatu, při takovém zranění. Uvidíme, co se dá dělat, tohle se ale nedá uspěchat, rozumíte nadporučíku...n..e..d..ááá!" Na poslední slovo dal doktor opravdu důraz, načež Bart vstal a měl chuť zlostí jednu doktorovi vrazit, ale pro dobro admirála raději bouchl do zdi, která nejevila žádné známky destrukce. Byla opravdu velice pevná, ačkoliv se na ní výbuch razantně zapsal. Tu si Bart všiml Martela stojícího opodál a ve svíjivém pohledu k němu kývl na pozdrav. Martel jeho pozdrav po chvílí opětoval. Nikdy nechtěl, aby admirála potkalo toto. Nicméně když už se to stalo. Jeho oči projely místnost a zadívaly se na mladého praporčíka. Toho mu bylo líto, protože nic takového si nezasloužil. Mladý život, malý plamínek, který může během následujících dní zhasnout. V ten moment si Martel vzpomněl na sebe, jak tomu bylo před pár týdny Spustil oči z praporčíka a opět je upřel na admirála. Zase se v nich objevila ta nenávist vůči Ricově osobě, ba co víc na ústech se mu na krátký okamžik objevil zlomyslný úsměv. Ten byl zaražen doktorem. A je to. Nyní musí na ošetřovnu. Já a John vezmeme praporčíka Johnsona a Vy, nadporučíku, s támhle tím, ukázal přitom na Martela, admirála. Jdete na ošetřovnu 4, my na ošetřovnu 3. A rychle! "Jistě doktore, už jdeme." Odpověděl střelhbitě Bart a začal zvedat tělo admirála Rica v oblasti hlavy, načež poprosil Martela, aby mu pomohl. "Je to tragédie, základna je bez velitele, vše teď řídí kapitán, v tu však nemám takovou důvěru jak v admirála. Bude tu pěkný nepořádek, doufám, že se z toho Rico co nejdříve dostane." Vyvalil během cesty na ošetřovnu Bart na Rica. Martel s dosti velkou nelibostí přišel k Bartovi a pomohl mu Rica dostat do polohy pro transport. Vlastně ho vláčeli. Měl by zhubnout, kdo se s ním má tahat. Řekl si pro sebe Mat, i když někde vzadu se ozvalo to druhé já, které Rica velmi litovalo. Během cesty navodil Bart téma genialita admirála Rica. Komodor stanici určitě povede dobře. Prohlásil skálopevně Martel. Ne že by snad měl Hayds o něco více rád, ale nechoval vůči ní pocit nenávisti. "Nebudu vyvracet její dokonalost, ale neznám ji dost dobře na to, abych mohl říci : Ooo ano, ona je ta pravá pro zástup za Rica!." Odpověděl dost nervózně Bart, a pak ukázal nohou na chodbu, kudy se mají vydat, aby se dostali na místo určení. Kolem nich si v pohodě vykračovali členové posádky McKinley a nebylo jim vůbec divné, že si to chodbou někdo promenáduje s polomrtvým velitelem stanice...bída a děs... Martel tušil, že je Bart příznivcem admirála, ale nevěděl, že až tak velkým. Zrovna se chystal odpovědět, když Bart ukázal nohou do chodby, kam měli odbočit. Prokonzul mu pokynul hlavou a šli tou cestou. Několikrát minuly různé členy posádky. Ti se ani neobtěžovali, aby se zeptali, co se děje. Komodor už určitě podniká nějaká opatření, která budou účinná proti dalším podobným útokům. I když neměl Martel admirála rád, tak si nemohl odpustit poznámku.

12 Ano, admirál je v pořádku, crewmane. Cesta šla opravdu pomalu a admirál byl chvíli od chvíle těžší. Ať už se jednalo o jeho svalstvo, nebo stářím nabíraná kila, vše se začalo projevovat nejen na Martelovi, ale i na Bartovi. Ačkoliv byl dosti unavený nepolevil, věděl, že Martel má k Ricovi nějakou podivnou nesnášenlivost, a tak raději dál téma : "Rico mimo velení, chaos nastal." neprobíral. "A co ty Marteli a Matrix. Prý se už vrátil. Byla jeho mise...eh (nadhodil si Bart jemně Rica na nohu, aby ho mohl pevněji uchytit) úspěšná?" Za každou cenu chtěl Martela nějakým způsobem zbavit myšlenek na Rica. Ano, velvyslanec Scott Matrix. Když byl Mat jako kadet na SB1 McKinley, tak ho měl velmi rád. Vlastně ho má rád ještě dnes. Nevěděl, jaké smýšlení má Matrix o něm, ale byl si jist, že to jejich profesionálnímu jednání a profesionálnímu vztahu nijak nepřekáží. Pořád měl na mysli jeho slova v tobě jsou dvě osoby atašé Tarkin a Tarkin. Nikdy nesmíš tyto dvě osoby sjednotit ani zaměnit. Postupem času se ukázalo, jakou měl pravdu. To, co by udělal ataše Tarkin, by neudělal Martel Tarkin. Zajímavý to postřeh. Jsme s ním relativně zadobře. Po profesionální stránce si asi nemáme co vyčítat. Pronesl Martel, ale při poslední větě bylo jasné, že s tím admirál Rico nějakou souvisí, neboť se znovu objevil ten nádech nenávisti. Bart se na Martela podíval chápavě, ale pak se zeptal. "Možná to bude znít jako, že se do všeho (Bart věděl, že říct sprosté slovo se nesluší) tentononc, však víš, ale co máte s Ricem proti sobě?" Ačkoliv se předtím snažil Martela navést na jinou cestu, teď své plány absolutně zničil... Tak takhle přímou otázku Mat nečekal. Má mu říct, co se stalo? Nebo ne? Chvíli to zvažoval, pak se v rámci možností rozhlédl a zeptal se Barta. To je to tak poznat? "Kdybych tvrdil, že ne, tak bych lhal. Ano, je to opravdu znatelně poznat, že se nemáte spolu moc rádi...no spíš ty nemáš rád jeho, protože co vím, tak o tobě nikdy ve špatném nemluvil ani se nijak netvářil. I když možná to umí hrát opravdu dobře." Řekl Bart na Martelovu otázku a pokusil se usmát, jenže mu to vůbec nešlo. Díky. Odpověděl Martel. Prostě ho nemůžu vystát. Před časem se tu odehrál jistý incident. Znovu se rozhlídl, jestli není nikdo příliš blízko, aby je slyšel. Nikdo dostatečně blízko nebyl, ale stejně Martel ztlumil hlas, pak pokračoval. Dostal jsem rozkaz, abych zatkl nadporučíka Natalii Youds, tu instruktorku letů na AHF. Vzpomínáš si? Bart souhlasně kývl. To jsem i udělal, jenže admirálovi a jeho spojencům se podařilo nadporučíka záhadným způsobem vysekat, což ovšem přineslo problémy mně a málem jsem to nepřežil. Tedy po stránce kariéry, abys chápal. Ta slova mu vázla v krku, ale vypravil je ze sebe. Bart se zasmušil. Nečekal, že se dozví něco tak bídného o admirálovi Ricovi. Ačkoliv ho ta pravda nyní tížila opravdu hodně, stejně nepociťoval k admirálovi žádnou zášť. "To je mi líto Marteli. Alespoň, že to nakonec dobře dopadlo." Dodal Bart a pokračovali v chůzi. Ošetřovna už nebyla moc daleko. Mně by to bylo asi líto více. Kdybych to neustál, tak jsem dnes mimo služby Federace, nebo na nějakém krásném zapadlém velvyslanectví, které posílá hlášení jednou za 100 let, a to v případě, že se něco zvláštního stalo například, že došlo k porušení pracovní smlouvy, nebo něčeho podobného. Řekl mu Mat. Vycítil Bartovo rozložení. Bart asi nevěděl, s kým držet jestli s bývalým

13 spolužákem, nebo se svým stávajícím velitelem. Jsem si jistý, že by mě Rico nechal padnout nebýt včasného zásahu mého otce. Dodal ještě. Přitom se trošku prohl, aby mohl admirála lépe nést. "Do tohohle opravdu nemám právo se plést. Nevím, jak to bylo a věřím ti Marteli, ale zdá se, že je to komplikovanější, než jsem si zprvu myslel." To už byly na místě a položili Rica na lůžko, kde se o něj hned začal starat zdejší personál. Byl v té nejlepší péči, jakou mu mohla základna dát. Snad ještě nebylo pozdě. Když vyšli ven, dodal Martelovi. "Ať už jsou tvé problémy s Ricem jaké chtějí, věř, že jsem stále tvůj přítel, a to se nezmění, ani kdyby se vesmír na hlavu postavil." Martel podal Bartovi ruku. Bart gesto opětoval. Díky. Je fajn vědět, že aspoň něco zůstalo při starém. Řekl upřímně Martel. Poté se oba dva staří přátelé dali na svou cestu Vytvořeno prokonzulem Martelem Tarkinem a nadporučíkem Bartem G. Farkasem. Nejlepší diplomat, jakýho znám, je plně nabitej phaser! kapitán Scotty Hlavní diplomatický důstojník pro sektor Theta Hráč měsíce Září , 21:57 Mark Rico Víceadmirál Unforgivable vengence Tichou chodbou ošetřovny se rozléhaly kroky. Vydávaly je leštěné dámské boty, jež dopadaly na úhledně se lesknoucí podlahu. Přešly již několik oddělení ošetřovny, když se zastavili u pracovny šéflékařky, kerá právě pracovala u svého stolu. Když spatřila příchozí, vstala: Sandro, ráda tě vidím. Kéž by to bylo za lepších podmínek. Komodor vypadala jako vždy upraveně a šarmantně, ale její oči napovídaly, že v uplynulých minutách plakala: Jak je mu? Založen: Příspěvky: 125 Umístění: Hvězdná základna McKinley Sam jí vzala okolo ramen: Pro to jsem ti volala. Je to dost vážné. Nechceš se raději posadit? Komodor přijala malé křesílko s povděkem, stejně jako zreplikovanou čokoládu: Nebudu ti nic nalhávat, začala doktorka: Je to opravdu velmi vážné. První diagnóza se nepotvrdila. Místo lehkých zranění, jež jsme předpokládali, jsme našli několikanásobné vnitřní krvácení, popáleniny, mnohonásobné fraktury. Mohla bych pokračovat. Několikrát nám to vzdal a museli jsme se hodně snažit, aby jsme ho zase vybojovali. Teď vypadá stabilizovaně. Bude muset ale podstoupit ješě mnoho operací, už teď jsme museli použít neurostimulátory ve větším množství, než je povoleno. Sandře se do očí zase vhrnuli slzy, doktorka k ní přistoupila: Nemáš už proč plakat, admirál to s jistotou přežije, na to máš mé slovo, jen bude trvat ještě týdny, spíš měsíce, než si zase popovídáte. Nejhorší na tom je, že se snažil zakrýt toho praporčíka vlastním tělem. Povedlo se mu to, praporčíka už brzo pustíme, ale admirál má poškozenou páteř na několika místech, v jednu chvíli to vypadalo, že snad ochrne, ale moderní přístroje a věda se o to už postaraly. To, že nebyl na ošetřovnu tranportován richleji, mu také moc nepřidalo. Je při vědomí? Ne, a ještě dlouho nebude. Cokoliv, co se blíží vědomí, je pro něj teď nebezpečné, udržujeme ho v umělé latenci. Je tak stabilnější. Nejdříve tak za týden, dříve se neodvažuji ho probrat. A můžu se na něj alespoň podívat? To můžeš, ale utři si ty slzičky. Je jich škoda a posádka by tě tak vidět neměla. Sandra si teprve po této větě uvědomila, jak se chová. Strach o blízkého člověka jí vzal soudnost. Rychle si tedy osušila oči a, dle rad šéflékařky, se vydala na pokoj pro intenzivní péči. Je dost těžké vidět lidi, které milujete, nebo máte hodně rádi, ať už jde o vzor, nebo blízkého člověka, v nemocnici. Většinou ho vidíte zlomeného, napojeného na přístroje. A tak tomu bylo I zde. Pokoj, jež byl obklopen členy bezpečnost (těmi nejlepšími, o to už se postarala) voněl po

14 třezalkách. Admirál ležel u protější zdi, napojen na umělé dýchání, neurostymulátory a další podpůrné přístroje. Speciální počítač meřil vše, od tepu, srdečních funkcí až po mozkovou aktivitu. Speciální sonda občas znovu a znovu mapovala střídavě mozek, páteř a fukci plic a srdce. Sandra se odvrátila. Tohle jí někdo draze zaplatí. Created by commodore Sandra Hayds (NPC) & commander Sam Haines (NPC) "...gegen alles!" , 22:50 Ka'Vor Poručík Un coincement si fortement grave "Ach, jak je to dávno, co jsem naposledy viděl Thomase" pomyslím si, když odcházím z operačního oddělení. "Paní Garcíová, kdyby volal First tak mu řekněte, že mražené zásoby opravdu potřebují alespoň mínus pět stupňů a že jestli je nedá do skladu s onou teplotou, tak si to bude vyříkávat s Harrisem osobně. A potom také s tou Ferengskou firmou. Tak...jé, vlastně ještě něco. Kdyby mne sháněl Curtain, tak že až zítra a řekněte, že nevíte, kde se budu zdržovat, ano?" "Jistě, pane Ka'Vore" "Děkuji, paní Garcíová. Nashledanou" Založen: Příspěvky: 318 Umístění: Hvězdná flotila, důstojník-poručík a odešel jsem z oddělení. Po cestě jsem se ještě zastavil pro pár PADDů, aby měl Thomas na ošetřovně co číst, a potom už jsem zamířil rovnou k němu. Musel jsem jet turbovýtahem a potom přes celou chodbu, tak mi to zabralo docela dost času. Přemýšlel jsem o tom, jak se Thomas naučí v tomhle bludišti orientovat, minule s tím měl problémy. No, asi ho budu muset znovu poučit, přece jenom jsem se díky své práci toho naučil o základně hodně. Panebože, mluvím jako nějakej dědek vzpomínající na dětství, to bych nerad. Mezitím jsem došel ke dveřím ošetřovny a otevřel je. Pořádně jsem se rozhlížel, ale neviděl jsem nikoho. Šel jsem tedy vlevo, na lůžkové oddělení a tam už pár lidí bylo. Vlastně jich tam bylo docela dost a já jsem tipoval, který z nich může být Thomas. Nakonec jsem mezi všemi rozpoznal modrou uniformu vědců, která byla ke mne zády, a tak si říkal, že to by měl být on, je tu jediná. Jsem zvědavý, co mi řekne k tomu, že musíme opravit rozvody ve dvou palubách a ještě k tomu prakticky celou jednu část chodby. Přiblížil jsem se k němu a už jsem ho chtěl zdravit, ale v tu chvíli mne napadlo něco lepšího. Posadil jsem si hlas co nejhlouběji to šlo, přišel k němu, on byl pořád otočený, a já zařval. "Praporčíku, pozor!" Seděl jsem na posteli ve flotilním pacientském úboru, což bylo jinými slovy flotilní pyžamo s rozlišením barev sekcí, a díval se na své bosé nohy... Přemýšlel jsem o tom, co se stalo. Už tu ležím celé odpoledne a nudím se. Musím pořád myslet na Rica. Ptal jsem se na jeho stav stále od doby, co jsem se po poledni probral z narkózy a umělého spánku. Vždy mi jen řekli, že se z toho dostane. Náhle mě z rozjímání vytrhl zahřímaný rozkaz, takový, až se sestřička, co dávala léky na můj stolek, ustrašeně otočila. Seskočil jsem z postele a otočil se poněkud polekaně. Ten hlas mi byl známý, ale nebyl jsem si jistý. Hlavně, měl trochu jiné zabarvení. Podíval jsem se v pozoru na onoho důstojníka... Chvíli jsem stál jako omráčený... Najednou jako by se mnoho věcí změnilo. Byl jsem rád, že můj bývalý kamarád takhle hezky postoupil, ale zároveň jsem se bál, že už to nemůže být to přátelství, jaké bylo. Snad jsem se mýlil... "Pane, dobrý den. Mohu vám nějak pomoci?" To vykání mi nešlo přes jazyk... Ka'vor měl štěstí, zdravotně jsem na tom byl už lépe... Mohl jsem stát v pozoru. Čekal jsem, co on na to. "praporčíku" na tom slově jsem si dával záležet a snažil jsem se tvářit zle. I když jsem se trošičku pousmíval, nikdo by to neměl zpozorovat. Ale někdo, kdo mně tak dlouho znal... "v čem to jste oblečený? Jak to,že nemáte uniformu? Nic vám už není, tak jděte do služby. No?" "Měl jsem incident na dolních palubách. Propadl jsem šachtou 13 až na dno spolu s velitelem Rico. Mám být na ošetřovně ještě tři dny, i když mě to moc netěší." Pomalu se můj profesionálně neutrální výraz začal naplňovat čím dál znatelnějšími náznaky úsměvu. "Vidím, že jste po dobu co jsem byl pryč postoupil v žebříčku. Ale... potřebujete ode mne něco?" Nyní už s pobaveným obličejem jsem to Ka'vorovi oplácel...

15 snažil jsem se držet vážný obličej, ale nedařilo se mi to. Můj úsměv už byl teď určitě znatelný a já nevěděl, proč se mi zrovna teď vytrácí sebekontrola, které mi obvykle nescházelo. "No...přišel jsem...kaskru, Thomasi, přišel jsem tě navšívit. Jsem rád, že jsi tu." a krátce ho objal. To co Kavor udělal mě zaskočilo, ale na druhou stranu jsem to očekával. Jakmile mě pustil, to jsem se už usmíval na celé kolo, jsem do něj strčil a se smíchem si do něj ještě rýpnul: "No, možná byste mi mohl, pane podporučíku, dovolit vám tykat..." "Počkejte, to si musím rozmyslet" udělal jsem teatrální pomlku a vykouzlil na tváři zadumaný výraz. " no... myslím, že by to šlo" a opět jsem se zasmál. "když budete hodný." "A když budu moci tykat i já vám" rychle jsem dodal "S tím si hlavu nelámej, nadřízení nemusí, pro příklad nemusíme chodit daleko..." Vzpomněl jsem si na chudáka velitele a trochu jsem zvážněl. "A co jsi udělal tak záslužného, že jsi už výš jak já? Já nedostal ani ubohé vyznamenání... Slibuju ti ale, že za chvíli tykání budu mezi námi povolovat já." Plácl jsem rukou vedle mě na posteli a naznačil Kavorovi, že nemusí přede mnou stát. sedl jsem si a začal mluvit. "No...znáš to. Chce to trochu diplomacie a hlavně silný nervy. To hlavně, pokud jde o mýho velitele. Ale už je to fajn. A ohledně hodnosti...ty chceš někoho podplatit?" a šťouchl jsem přítele do žeber "Ne, myslím, že pokud vydržela 'náklonost' mé nadřízené, tak je to v pořádku. Minule mi říkala, že pokud se někdy vrátím, vyhradí mi v laboratořích místo pro můj stůl a místo, kde budu mít klid. Dokonce slibovala, že mě posléze udělá zástupcem. No, něvím, jestli bude pořád ze mě tak odvázaná... Změnil jsem se hodně?" Zeptal jsem se nejistě a začal si prohlížet ruce a tělo. "No...myslím,že máš lepší obleček. To už vědecká sekce nemá prostředky na opravdový uniformy? Ale nevím, jestli ten tvůj posudek stačí na to, aby tě Rico jmenoval zástupcem. Je dost přísnej" "Tenhle obleček," řekl jsem a vzal do ruky kus tenké látky pyžama, "je pro oddělení fyziky vysokých teplot." Usmál jsem se a hned mi úsměv zmizel. "Já vím, že je přísný. Posudek navíc moc dobrý nemám... budu se muset snažit. Uvidíme, z Posseidonu si nesu nějaké zkušenosti, hlavně z teoretické kosmologie, docela to tam brali zhurta." Pochlubil jsem se. "A jinak, jak ses vlastně celou dobu měl?" "No...znáš to. Nuda tu nebyla. Musím ti toho hodně vyprávět. ALe tolik teoretickejch blbůstek jsem se nenaučil. V tom jsi mně předehnal. Ale zato mám třeba praxi ve vyklízení skladu a proskakování dveřma" "No, v otázkách praxe opravdu SB 1 vede, hned jak jsem přiletěl, naučil jsem se padat 90 metrů dlouhou šachtou." Prohrábl jsem si rozcuchané vlasy, které si z ustavičného polehávání stály jak chtěly. "Nějaké novinky na stanici jsou? Abych nebyl úplně mimo... Nebo snad nějaké velké novinky u tebe?" Zeptal jsem se a spiklenecky na ka'vora mrkl. "Na stanici?ale nic, pořád stejný. Pořád tu něco vypadává a pořád všechno řídím já.... Ne, dělám si srandu, ale má pozice, jsem asistent hlavního operačního důstojníka víš, mně docela baví a mám i trochu zodpovědnosti. No, co si má takový podporučík přát,že" Ka'vorova slova přerušil příchod mladé sestřičky do velké místnosti pro pacienty, kde jsem seděl v položele na posteli a vybavoval se s Ka'vorem. Už ode dveří svým charakteristickým, vždy vysmátým, tónem hlasu na mě zavovala: "Johnsone, jak si to představujete? Pod peřinu a rychle!" Udělal jsem na Ka'vora útrpný výraz šikanovaného pacienta a začal jsem na sebe soukat deku.ve chvíli, kdy jsem chtěl sestřičce začít naoko naštvaně zazlívat, jaká je tu nuda, vešla do sálu doktorka. Přeletěla pohledem po všech pacientech, aby zjistila, zda všechno běží podle jejich představ. Už chtěla odejít, když si všimla sestřičky, jak mi natahuje deku až pod bradu a zmateného podporučíka vedle mě, rozešla se k nám. "Pane Johnsone, myslím, že to dodržování spánku už nebudete muset brát tak vážně. Podle karty... " řekla a podívala se zamyšleně na desku za mnou, "byste si už mohl pomalu začít dělat malé vycházky..." "Výborně..." Rozzářily se mi oči. "Ano, každý den jedna hodina procházek... sestra vám dá oblečení..." řekla svým častým informativním hlasem a odešla do pracovny. Sestra zrovna přiskočila s vycházkovým

16 oblečením a podávajíc mi ho se zasmála: "Rádi si od vás na chvíli odpočineme..." Otočil jsem se na Ka vora, jenž se už pomalu začínal nudit, a pokrčil rameny: "Tohle tu mám každý den... je to hrůza..." To sestra už ale odcházela s veselými poskoky k dalšímu pacientovi. Navlékl jsem si na sebe přehoz a rád se opět postavil na nohy a vyšel s ka'vorem na hlavní chodbu před ošetřovnou... "Tak, kam půjdeme?" Zeptal jsem se celý nadšený z pohybu, jenž mi už scházel. "No, stejně si potřebuju něco zkontrolovat v přístavním doku číslo 7, takže se můžem projít tam..." "Jasně, tak jdeme" Souhlasil jsem zvesela a těšil se na snad větší zábavu než ta nuda na ošetřovně. Ani jsem si neuvědomoval, jak moc jsem to zakřikl... a to se ti do cesty připletl jen tak? Tos ho neviděl? Ne, to nešlo, letělo to moc rychle umíš si představit, jak to ten instruktor zuřivě odkláněl na plný tah vzhůru Při vyprávění mého pokusu o pilotní průkaz pro raketoplány do typu VIII jsem nikdy necítil rozhořčení nad promrhanými hodinami učení teorie. Snad se mi na stanici poštěstí více, uklidňoval jsem se, když Ka vor vymačkával na ovládacím panelu mnohociferný kód, což jsem na bezpečnostních a operačních důstojnících vždy obdivoval, už jsem se přihlásil na závěrečné zkoušky za čtyři dny. Vešli jsme do malého hangáru, kde sídlily jen tři raketoplány, kolem nichž byly rozmístěné bedny, asi jak je lodníci zapomněli při vykládce seřadit ke stěně. Ka vor znechuceně přistoupil k jedné z nich, která zjevně blokovala jeden raketoplán zpědu. To se mi snad zdá Ale to si s nimi vyřídím, ještě jsem je na to upozorňoval. Takhle aby se tu čert vyznal klel zjevně vyveden z míry. Můžeme to seřadit my, stejně máme ještě půl hodiny. Navíc, pokud odklidíme tuhle bednu u zadních vrat, můžu ti ukázat, kde ten instruktor ovládal ten tah nouzových trysek Snažil jsem se Ka vora uklidnit, neboť jsem ho znal už od malička a v tomto se vůbec nezměnil. Měl rychle se měnící povahu často propadal do stavů zvýšené agresivity. Nakonec se mi ho podařilo přesvědčit a onu podřadnou práci jsme udělali sami. Když už byly všechny bedny na svých místech a Ka vor se natěšeně soukal do raketoplánu, dostal jsem divný pocit. Pocit, že něco není dobře. Zmateně jsem se rozhlédl. Podobné pocity mívám při narušení symetrie, většinou při otevřených dveřích nebo posunutém stolu. Díval jsem se kolem sebe, ale na nic nemohl přijít, což mě ještě více znervózňovalo. Ka vore, počkej já Najednou jsem si toho všiml Jeden z poklopů větracích šachet, co sem vedly, byl trochu ohnutý a zanechával tak mezi stěnou znatelnou skulinu. Podívej se na tohle To už by si snad lodníci nedovolili Na Ka vorovi se ihned objevila nejistota. Tohle se mi ještě nestalo to nebude jen tak říkal opatrně a seskočil z rampy raketoplánu a doběhl k poklopu, u nějž jsem stál. Asi někdo tam chtěl něco změnit třeba nastavení větrací záklopky to ale může dělat jen technik, no, podíváme se Kavor vzal nářadí z jedné označené bedny a odklopil víko. Začal se soukat dovnitř. Kavore, nechoď moc daleko. Může to být celé bludiště chodeb raději jen nakoukni. Kavor se ale moc daleko neplazil. Zaznělo jen : Bože! V prázdné šachtě se rýsovaly nezaměnitelně namodralé rysy a ostré křivky časované bomby z poly-plastu. Na malém číselníku se na Ka Vora pobaveně smály stále se zmenšující číslice. 00:01:52 Seběhl jsem dolů z rampy, vplazil se rychle do temného otvoru a rozpoznal něco, co se v těchto končinách nevyskytuje tak často. Neodpustil jsem si zdušený výkřik Bože!, ale poté jsem se začal snažit myslet racionálně É, Thomasi, je tu jeden malý problém Cože? Problém? Jo, problém. Radši by jsi se na to měl kouknout, je to úkol pro technika jako stvořený a v rámci racionálního myšlení jsem se dal na útěk zatlačením proti stěnám průlezu, abych se dostal ven. Jenže to nešlo. Na jedné straně byl výstupek, kterého jsem si nevšiml, a ten se zachytil o mojí uniformu. Neměl jsem prostor, abych se z toho nějak vyvlékl a silou by to také nešlo, uniformy jsou velmi pevné. É, Thomasi, je tu ještě jeden problém Cože? Další bomba?! Ne ne, tentokrát jen taková prkotina nemůžu ven!!! Co?! Ka Vore, ne! To musí nějak jít sakra co teď?...transport? Ne, to ne, za stěnou jsou generátory udržovacího pole hangáru. No Ka Ve, myslíš že bys to zvládl odpojit? Thomasi, jsi si jistý svým duševním stavem? Snad víš, že já vím o technice asi tolik jako ty o logistice náhradních dílů pro Jinx VI Tak co chceš dělat?! No počkej, něco vymyslím nic mně nenapadá, tak to teda odpojíme, budeš mně navádět,jo? Srdce se mi rozbušilo znatelnou frekvencí. Na malý okamžik mi hlavou proběhlo, jak

17 to, že je Ka'vor v takovém klidu, ale uvědomil jsem si, že je to asi zdání. Byl tam zaklíněný, transportéry nejsou použitelné, volat pomoc nemá smysl, za tak krátkou dobu sem stejně nikdo nepřijde. Zůstanu tu a musíme to zvládnout... "No... popiš to! Někde tam musí být zdroj!" hlas se mi chvěl a rychle jsem se natáhl k šachtě. Ka'vor byl moc hluboko na to, abych ho vytáhl... "A jak má vypadat zdroj, proboha?! Nejsem Einstein a bombu vidím poprvý v životě a snad i naposled!" "Dobře, někde tam musí být... Může mít tvar jako je v PADDech, malá destička, většinou jasná barva... polytermické články se jiné nevyrábějí... našel jsi ho... pospěš si... " Nervózně jsem otáčel hlavu k hlavním dveřím hangáru. Takový kus... "Prosím tě... někde pod bombou... pokud tam nečouhají všude EP vedení, tak to bude hned pod dispejem..." "pod displayem, pod displayem, to se mu řekne" bručím si pro sebe. "Jo, něco žlutýho tu je. Vedou z toho nějaký rozvody k displayi a někam dovnitř. Co mám dělat? Ksakru, ukazuje to jen 42 vteřin! Rychle, Thomasi!" " No... dobře... " uklidňoval jsem se, přec jsem si snažil nepřipouštět, co se může stát. " Protože princip je v udržování stálého proudu před aktivátor, nesmíš to vedení přerušit. Měli bysme invertovat baterii..." promnul jsem si čelo... "Ano, otočí se polarita a doufám, že tam používají levné izolineární čipy, pokud otočíme smysl toku proudu, nevybouchne to... To říkal náš učitel v prváku.." To se ale asi Ka'vor nepamatoval. Já vlastně taky ne. Ta přednáška se mi vymazala z paměti už dávno. Musel jsem ho ale nějak uklidnit, že to co mu říkám, je správné. " Určitě, je to tak... " měl jsem slzy v očích... stál jsem jako přimražený... stihl bych... dveře byly daleko a svítily šedě. " Jo...postupně vyndej všechny a-ku články a polarizuj je opačně..." Třeba se stane zázrak... "Thomasi, to nezvládnu! Jen 15 vteřin. Běž pryč a uzavři sekci! Já...já tam za chvilku přijdu" Nad mou hlavou se vznášel mléčný opar... a slzy padaly tam vzhůru... přistihnul jsem se, že stojím na místě. Něco, co nebyl pud sebezáchovy, se rozhodl zůstat... V uších jsem slyšel, jak z mých úst vycházejí slova... Přitiskl jsem se na přepážku vedle šachty, ale zůstal tam s ním. Pod košatým... "... ti ten dárek až zítra... Neříkej, že jsi to četl... kdybys..." Moc jsem se neposlouchal, ta rozumnější část mě samotného sténala, ta lidská se bála... Zůstával jsem a povídal si 15 sekund s Kavorem. Chápal jsem jak, ale nechápal proč... 00:00: :00:01... poslouchal jsem Thomase, jak se mne snaží uklidnit, ale moc to nezabíralo. Začal jsem cítit, jak se klepu a postupně se ke mně začala dostávat nervozita, kterou jsem cítil jen málokdy. Vrátila se mi zřejmě za celá ta léta, co jsem jí potlačoval a možná ještě víc. Na chronometru se objevila jedna vteřina a mně projelo myslí tolik myšlenek, co snad za celý život ne. A nakonec padla nulad. Instinktivně jsem vymrštil hlavu vzhůru a rukou si jí jakoby kryl. Vykřikl jsem "áááááááááááá" a ještě uslyšel, jak Thomas sebou praštil na zem, zřejmě ve snaze uniknout výbuchu. A potom už nic. Vlastně ano, uviděl jsem světlo, světlo na konci tunelu, které ale vypadalo velmi blízko a přitom tak daleko. Vše mně bolelo, ale cítil jsem,že to přestane. Tak to snad chodí, ne? Lehce jsem pootevřel oči, ale všechno kolem mně se najednou zatřáslo a tak jsem je zase zavřel. Ale najednou, z ničeho nic, se ke mně donesl vzdálený, a zároveň blízký hlas, který vycházel z opačné strany, než to světlo v tunelu. "Ka'vore! Ka'Vore! Odpověz! Je ti něco?!" "Ksakru, pitomá bomba." "Ka'Vore! Ty žiješ!" "Jo, ale až najdu toho, kdo tuhle pitomost vymyslel, tak mu zakroutím krkem osobně. Jau, ta boule ale bolí." a na displayi se objevila hláška "Neprošvihli jste něco? Zkuste se podívat na záložní můstkové generátory." a všechna světélka svítila jasnou, bílou září. V tuto chvíli jsem měl opravdu chuť na čerstvou krev, i když to v žádném z mnou studovaných klingonských umění nebylo... Ještě jednou jsem s Ka'vorem zatřásl, abych cítil, že je živý, byť se mnou právě mluvil. Pak jsem složil hlavu do dlaní a usmíval se nad tím, co všechno se stalo... Až jsem se odhodlal ke slovu, bylo vřelé... "Měli jsme štěstí... víc než rozumu... takže to zas tak velké štěstí nebylo " Stres odpadl a zbyl jen pocit, že jsem zase unikl z maléru jen o kousek. "Možná bychom tě ale nějak měli odsud dostat ne? " Rychle jsem se vyplazil z šachty a stiskl komunikátor.

18 "=/\= Johnson údržové četě, v hangáru číslo... číslo 2E potřebujeme dostat podporučíka Ka'vora z šachty, kde se zasekl " Najednou mi to přišlo docela úsměvné... Ještě jsem si chvíli povídal s Ka'vorovými zády a když se dostavil personál, jemuž jsem řekl, že jim vše vysvětlí Ka'vor, jsem musel odejít, protože jsem svou hodinu už přetáhl. Rozloučil jsem se a utíkal, co mi zdravotní stav dovoloval chodbami vzhůru. Cestou jsem potkal stále víc a víc lidí. Všichni se cpali do chodby nalevo od turbovýtahů. Když jsem nahlédl, pochopil jsem, že záložní můstkové generátory budou potřebovat péči. Zmatený z dobrodružnější procházky než jsem si představoval jsem se poddal tichu a míru ošetřovny. Právě odcházela zástupkyně velitele. Zasalutoval jsem a ona se na mě podívala pohledem, v němž se mísilo pochopení, soucit a vyčítání... podporučík Ka'Vor a praporčík Thomas Johnson "Simplify!" - Petr Man "Mnohý ti dá radu, jak přeplavat moře, ale málokterý tě vytáhne z louže." - Karel Poláček , 22:58 Mark Rico Víceadmirál Založen: Příspěvky: 125 Umístění: Hvězdná základna McKinley The ultimate cause that shakes the reality Sandra stála u okna a a dívala se na hvězdy. Přemýšlela nad tím, jak často tady takhle stál Rico. Nikdy jí nesvěřil nad čím vlastně přemýšlí, přestože se ho párkrát ptala. Říkal jen, že relaxuje. K tomu vlastně také sloužila celá tahle pracovna. K relaxaci. Málokdy tu pracoval. A pokud ano, byly to konzultace, hlášení, papírování, nebo povyšování. Povyšování. Sandře prolétl hlavou Ricovo rozhovor s ní, když jí povyšoval na komodora. Začínala si pomalu uvědomovat, co tím vším vlastně myslel. Tím, aby si to rozmyslela. Znovu jí přeběhl mráz po zádech. Před dvaceti, třiceti minutami jí volala Sam, že se Markovi přitížilo. Museli začít s další regenerační kůrou. To znamená další dva týdny umělého spánku navíc. Minimálně. Pokud se nestane zázrak. Přišla si najednou tak osamělá. Bez Rica. Bez admirála, který by jí poradil. Chtěli po ní, aby řídila stanici, a teď tohle. Sakra! Dále! zakřičela, když jí vyděsilo ohlušující zapípání dveří. Bála se dalších špatných novinek. Dalších nevítaných zpráv. Scotte, vydechla úlevou, když uviděla vcházejícího Matrixe: díky bohu za tebe. Volala jsi mne, ne? Ano, volala. Sandra se posadila na gaučík a přizvala ho k sobě: Volala jsem tě, protože potřebuju poradit. Poradit? Vždyť jsi velitelem stanice a.. Potřebuju konzultaci, zakročila rázně proti jeho lamentaci: Mám už vymyšleno, co podnikneme, ale chci vědět, že to je tak dobře. Že by to tak Mark udělal. Rozumíš? Scott jen přikývl a tak pokračovala: Nechceme dělat paniku, Flotila ještě vyhodnocuje údaje ale vypadá to, že McKinley je trnem v oku sektě známé pod názvem Černá kobra. Jsou to blázni, vymývají svým členům mozek. Nic víc nám o nich rozvětka zatím neřekla, ale za poslední čtyři dny tu, kromě prvního bombového útoku, byly další čtyři hlášené. K tomu mám znepokojivé zprávy o stavu nemocných, na stanici začala řádit zvláštní chřipka, nefungují na ní standartní postupy léčby. Není to smrtelné, na druhou stranu nevíme, jak jí léčit a nemocných stále přibývá. Myslíš, že to mají na svědomí oni? Předpokládám to. A s čím chceš poradit? Spíš pomoci, potřebuju, aby jsi vyjednal zvláštní podmínky. Ještě ti časem řeknu jaké. Musíme nějak uzavřit stanici a stabilizovat jí, pokud se to nepovede, bude se muset přistoupit k neuvěřitelně brutálním podmínkám. Terorismus jako takový byl dříve téměř zlikvidován, tohle je první podobný stav za posledních čtyřicet let. Sandra poklesla hlasem a čekala, jak Scott zareaguje. Moc to pořád nechápu. Přiznal nakonec. Jste diplomatická sekce, Sandra znatelně zvýšila hlas: stanice je v ohrožení. Potřebujeme zvláštní privilegia, nemůžu vyhlásit žádné věci jen tak, potřebuji podklady. Jsem jen první důstojník stanice, přestože je Rico mimo službu, a já mám, de facto, velení, nemůžu si dovolit příliš si vyskakovat. Nemám zázemí, znalosti, zkušenosti. Nejsem Admirál. Před chvíli jsem měla nepřijemný hovor z velení, což mi stačilo na příštích deset let. Doufám, že to chápeš?

19 Začínám. Dobře, Sandra vstala: čím dříve s tím začneš, tím lépe. Předpokládám, že situace se bude jen zhoršovat. A to rapidně. A co ta konzultace? To je ono, teď chci, aby jsi se k tomu teď vyjádřil. Sandra znejistěla. Scott chvíli přemýšlel: Myslím, že teď se nedá dělat nic jiného, než to, co jsi vymyslela. Potřebujeme hlavně víc informací a to Vím, to je priorita. Všechny sekce na tom pracují, rozvětka má ode mne pár ošklivých telefonátů na záznamníku. Využila jsem Ricova jména, snad si nikdo nebude porovnávat data Markova zranění a data hovorů. Snad ne, Scott se usmál: začnu s tím ihned. Jen se chci zeptat- jsi v pořádku? Vypadáš přešle. A máš kruhy pod očima. Vypadáš, že moc nespíš. Sandra přešla k oknu a láskyplně vzala do ruky hrneček, který tam měl Admirál. Nikdo, kromě ní nevěděl, že tenhle hrneček je od ní. Není replikovaný, jak si všichni mysleli, Rico z něj pil jen jediný druh nápoje... Bojím se o Marka. Je to vážné, myslím, že mě Sam jen nechce děsit. Že nechce, abych se bála, ale že to je horší. Neviděla jsem žádnou lékařskou zprávu.. nic. Já... Sandře se nahrnuly do očí slzy. Snažila se je potlačit, ale nešlo to. Scott si toho všiml: Vstal, přešel k ní a vzal jí za ruku: Co to vidím, komodore. Snad nebudete plakat? Pak jí pohladil po vlasech a objal. Znám tebe, i Marka už pět let, Sandro. A pokud něco, nebojím se o Admirála Marka Rica. Má tu nejlepší lékařskou péči a tu nejnezdolnější vůli. Kdykoliv něco chtěl, dosáhl toho a pochybuji, že by chtěl zemřít. To se mu nepodobá. A pokud nechce, ani zubatá ho nedostane, to spíš o něj zlomí kosu. Created by Commodore Sandra Hayds (NPC) & ambassador Scott Matrix (NPC) "...gegen alles!" , 1:48 Thomas Johnson Podporučík Obyčejný den Nadšení na mě bylo vidět i z dálky. S očividnou radostí jsem cpal do námořní tašky všechno svoje oblečení i jiné věci, jako PADDy od Ka'vora, kam mi nahrál měsíční zprávy z dálkových senzorů z operační sekce. Bylo toho tolik, že jsem ani všechno nestačil přečíst. No, mám co na čtení na nudné chvilky při službě v laboratořích... Pane Johnsone, vy nás už opouštíte? Sestřička zrovna vyprazňovala hypospreje na mém stolku a bylo na ní jen velmi těžko poznat, jak tuto větu myslela. Založen: Příspěvky: 225 Umístění: Komplex Galaxy No, konečně mě už doktorka propustila. Říkal jsem si, že už je načase. Nic mi přeci už nebylo. Pokrčil jsem rameny a pokračoval v napěchovávání tašky. Ano, už vám nic nebylo, ale paní doktorka to pořád viděla jinak. Někdy jejím praktikám nerozumím. Pokl jsem. Já taky plno věcem nerozumím... Podívala se na mě pohledem, jež mě měl přesvědčit, že mě úplně chápe. Já si tím ale jistý nebyl. Rozhodně, budete tu chybět. Kdo nám tu bude proklepávat doktorku z chemické analýzy? Rád slyším, že jsem vám tu nepůsobil jen starosti a problémy, jak jste mi stále připomínala. Odpověděl jsem s výrazem, jenž se nedá nazvat jinak než 'šibalský'. To je taky pravda, jak jste nám tu rozlil snídani nebo povalil stolek s léky... Začala vážně... pak se ale vřele usmála. Jestli je to cena za vaší návštěvu, klidně nám sem přijďte něco někdy rozbít. Rád... Ne, nečervenal jsem se. Určitě ne... No, já mám sbaleno, tak... jdu do služby. Začíná mi za 70 minut. Podívali jsme si do očí. No... Takže...

20 Já už jdu. Mějte se hezky a nezapomeňte se sem brzy podívat. Jistě, eh, Kate. Otočil jsem se a s taškou na zádech vycházel ven. Tak nějak jsem čekal, že na mě ještě zavolá, jak to bývá ve filmech, jestli nemám po službě čas. Nic se ale nekonalo. Dveře se zavřely a já zůstal na chodbě. Povzdychl jsem si a vyšel směrem ke kajutám mladších důstojníků. ************************************************************* Kajuta byla hezká. Větší jak ta, kterou jsem měl tady ba stanici v době, kdy jsem tu byl jako kadet. Snad se mi to zdálo, ale i postel mi připadala větší. Hodil jsem na ní tašku a začal si vybalovat. Otevřel skříňku a házel tam oblečení rovnou od postele. Na srovnané prádlo jsem si nikdy nepotrpěl. VCěci, co jsem nevěděl, kam dát, jsem naházel na deku s tím, že to po službě uklidím. Vzal jsem prázdnou tašku a hodil jí na věšák do šatníku. Vypadl papír... Udiveně jsem se na něj díval a s pocitem, že jsem s sebou žádný neměl, jsem ho sebral opatrně z podlahy. K papíru jsem byl vždy opatrný. Už od akademie, kdy jsem se potkal v baru ještě jako kadet v prváku s prvními papírovími novinami. Na stanici Jupiter, kde jsem vyrůstal, papír nebyl. S úctou jsem ho svíral v ruce. Teprve teď mě ale napadlo se podívat, co na něm je. Srdce změnilo rytmus. Tome, zítra v 20:00 se v simulátoru 1 promítá film Svět podle dr. Zimrmanna. Myslím, že by se ti to líbilo. Mám lístek na druhou řadu, sedmé sedadlo. Vpravo bylo ještě dnes v poledne volno. Doufám, že přijdeš. Kate Zíral jsem na rukou psaný text v naprostém ohromení. Po nějaké chvíli jsem se konečně vrátil do reality. Na tváři se mi objevil blažený úsměv a pospátku jsem skočil na postel a ležel na zádech. Čekání na začátek služby jsem prosnil na posteli... Thomas Johnson, podporučík Až Vesmír bude pohasínat, naše naděje okoření jeho zánik , 13:22 Martel Tarkin Konzul Scott Matrix se po rozhovoru s komodorem Hayds brouzdal koridory stanice. Pořád si ji vybavoval, jak téměř brečí, jak se padá veškerá její rozvážnost a rovnováha. Jsou dny, kdy i dospělí potřebuji utěšit jako malé děti. Na druhou stranu teď Sandra byla velitelem stanice a musí se podle toho chovat. Při cestě také přemýšlel, jak vyhovět jejímu přání. Bylo mu jasné, že takový boj o tak důležitou věc jako je chod SB1 McKinley nemůže nikomu utéci. Jak nastavit zvláštní režim, aby to bylo rychle a přitom účinně. To je otázka, na kterou zatím sám neznal odpověď. Založen: Příspěvky: 279 Umístění: Sektor Theta, kolonie pod velením admirála Rica Jeho nohy dopadaly dost tvrdě na podlahu, která v jistých okamžicích začala rezonovat s jeho kovovým plátem na botách. Ten si tam nechal dodat v době, kdy byl ještě delegátem. V bitce totiž potřeboval trošku tvrdší úder, a tohle jej poskytovalo. Cesta ubíhala rychle a jeho počítačový terminál se blížil. Před dveřmi své kanceláře se na chvíli zastavil a pousmál se tomu, co právě hodlá udělat. Vždyť ani neví, co bude tomu či onomu říkat, ale věděl, že to udělat musí. Ráznými kroky se dostal až ke svému terminál a aktivoval jej. Prsty sklouzly na panel, chvíli pobíhaly sem a tam a v mžiku se objevil nápis CONNECTING místo loga Federace. Tento nápis byl vystřídán tváří starší ženy, tak 60leté. Úřad Diplomatického sboru Rady Federace. Přejete si? Otázala se žena s milým úsměvem. Tady je velvyslanec Matrix ze SB1 McKinley. Chci mluvit s někým z výkonného vedení. Oznámil žene. Ta očima sjela na jinou obrazovku, prsty vyťukala pár příkazů a výsledek se dostavil.