I průmyslovák někdy potká anděla...

Transkript

1 I průmyslovák někdy potká anděla... Kolektivní práce studentů SPŠST Praha 1, scenáristika, ročník,

2 Zlatý Anděl je budova, které získala titul Stavba roku 2001 a stála na počátku komplexní urbanistické proměny Prahy 5. Jméno tomuto místu dala freska anděla z tympanonu původního domu U zlatého anděla, který byl zbourán v roce 1980 společně se sedmi dalšími, aby uvolnil místo pro staveniště metra. Freska byla ještě před odstřelem objektu sňata a po zrestaurování byla v roce 2000 umístěna v interiéru novostavby. Během několika posledních let v těchto místech vznikly vedle komplexu Zlatý anděl ještě budova Anděl city s multikinem, nákupní centrum, budova Anděl Media Centrum, bytové domy a hotely. Tzv. "Nový Anděl" je tak dnes nejen kulturním, ale i nákupním a administrativním centrem. Komplex Zlatého anděla tvoří čtyři samostatné budovy přímo nad stanicí metra Anděl. Jejich součástí je i pasáž spojující křižovatku U Anděla s Bozděchovou ulicí a "náměstíčko" oživené stromy. Na čelní fasádě je vyobrazena osmnáctimetrová postava anděla z kultovního filmu Wima Wenderse Nebe nad Berlínem, jenž má symbolizovat zrod stavby v místě, kde kdysi stával dům "U Zlatého anděla". Andělské téma doplňují červeným písmem psané úryvky z děl Jaroslava Seiferta, Franze Kafky, Gustava Meyrinka, Jiřího Ortena či Rainera Maria Rilkeho. Texty na fasádě: Rainer Maria Rilke: Elegie z Duina (překlad Jiří Gruša) Anděli, dej tedy, dopřej nám neznámé místo a na něm ten záhadný koberec, kde by nám milenci předvedli figury, na něž jim tady nestačil um, vysoké figury rozletu srdce, slast, její věže, její žebříky tam, kde nebyla zem (pátá elegie) Ale ta věž byla velká, pravda? Anděli, velká i tobě? Chartres byl velký a hudba sahala nad nás a za nás. Anebo žena, když miluje -, žena, ó, sama, tam u okna v noci (sedmá elegie) Guillaume Apollinaire: Pásmo, úvodní báseň ze sbírky Alkoholy Tu es dans le jardin d une auberge aux environs de Prague Tu te sens tout heureux une rose est sur la table Et tu observes au lieu d écrire ton conte en 2

3 prose La cétoine qui dort dans le coeur de la rose (Jsi v zahradě hospůdky v okolí Prahy Cítíš se zcela šťasten na stůl růži ti dali A místo abys psal svou povídku lenošíš pohříchu Hledě na mandelinku spící v růžovém kalichu, překlad Karel Čapek) Jiří Orten: Tajemství ze sbírky Veliké stmívání Jde bez křídel, jde bez kormidla, jde bez kroků, jde, jak by stál Konstantin Biebl: Nový Ikaros I love change I sail all the seas (Miluji změnu pluji všemi moři) Gustav Meyrink: Anděl západního okna (překlad Antonín Bayer) Stříbrná mlha leží dole nad městem. Slunce nad námi hledí z mlžných závojů. Vtom se zablesknou v lehce prašné šedé modři nebe stříbřité pruhy: houfy holubů krouží, zrcadlí se v tichém povětří a mizí za věžemi Týnského chrámu. Tiše neskutečně. Franz Kafka: Aforismy (překlad Rio Preisner) Je svobodným a zajištěným občanem země, neboť je uvázán k řetězu, který je dost dlouhý, aby mu zpřístupnil všechny okrsky země, ale přece pouze tak dlouhý, že ho nic nemůže vytrhnout z hranic země. Zároveň je však také svobodným a zajištěným občanem nebes, neboť je uvázán na podobně vypočtený nebeský řetěz. Chce-li nyní na zem, škrtí ho nebeský obojek, chce-li do nebe, pozemský. A přesto může cokoliv a cítí to: ba dokonce odmítá svést to všechno na chybu při prvním připoutání. Úryvky na fasádě budovy Zlatý anděl nás inspirovaly k vlastním textům 3

4 Inspirace Dnes jsem viděla anděla, tak jak jsem ho dříve neznala. Ten anděl tam vedle mě stál, a mnoho mi vzkazoval. Červeným písmem nechal po sobě psát, ale čerti se ho stejně nezačali bát. Když jsem se na něj dívala, jenom realitu jsem viděla. Jeho tělo bylo spousta zrcadel, v jeho odrazu každý viděl jenom to, co chtěl. Stojí na pomezí dvou cest, být pod ním, to je vážně čest. Dělá na svět mnohá gesta, i když se to tak vůbec nezdá. Lidé o něm nic moc neví, A přitom je tak (za)jímavý... Lucie Pardubová 4

5 Nesmiřitelný Inspirace: Jiří Orten, Tajemství ze sbírky Velké stmívání Utíká pomalu a přece tak rychle. Utíká? Někdy se vleče. Pro všechny stejný, všem měří stejně jako pověstná slepá spravedlnost. Ale on je krutější. Ani k jednomu z nás se nezachoval fér. Podívej se na sebe. Nechal tě tak sejít. Kde jsou tvé sytě hnědé vlasy? Tvá mládenecká síla? A tvůj smích? Nechal tě zestárnout, jako krutou daň za to, jak dlouho se můžeš těšit z radostí života. Co bude po smrti? Má tam on ještě nějakou moc? Může nám poroučet tady, ale co tam? Uvědomuješ si, jak marný je náš boj časem? Nevzepřeš se mu, i kdyby ses co nejvíce namáhal. A kdo ho při tom řídí? Kdo určil, že bude měřit všem stejně? Bůh? To by byl zvláštní Bůh, kdyby nechal své výtvory tak brzy umírat. Říkám brzy, ano. Protože, jak dlouho tu jsou ty skály? A jak dlouho už tu pramení ta řeka? A jak dlouho jsme tu my, ty nebo já? Náš potenciál je proti tomu všemu zanedbatelný. Na velké věci je třeba velké množství času. A toho bude vždycky málo. Čas- jde bez křídel, jde bez kormidla, jde bez kroku, jde, jako by stál. Tomáš Hubáček 5

6 Zlatý Anděl - Nikola Velhudová 6

7 Kdysi žil pár, dívka a kluk. Kluk byl vroucně zamilovaný do překrásné dívky. Jenže dívka lásku neopětovala. Kluk neuměl pochopit, co je špatně, protože si myslel, že ho dívka musí mít ráda. Jenže se asi mýlil. Myslel si, že když byla u něho doma a on u ní, tak to něco znamenalo, jenže pro ni to neznamenala vůbec, ale vůbec nic. Až jednoho dne se dívka odhodlala a napsala klukovi SMSku, ve které stálo: Ahoj. Už jsem ti to chtěla říct dlouho, ale nejsem schopna ti to říct do očí, protože nevím, jak se zachováš, tak ti to aspoň napíšu. Prostě s tebou nemůžu chodit. Není to tvoje chyba, je to můj problém. Doufám, že mě za to nebudeš nesnášet. Kluk z toho byl na dně, trvalo mu dlouho, než to překonal, možná se z toho úplně nedostal nikdy. Což se dá pochopit. A ve stavu totální beznaděje se obracel k nebesům a žádal o to, aby jeho vyvolená byla zase s ním. Plánoval si s ní společný život, chtěl s ní mít rodinu, věděl přesně, kde budou bydlet. Když nezabíraly modlitby k nebesům, zkoušel to k druhé straně, tedy k ďáblu, ale ani ten jeho prosby nevyslyšel. A tak se pořád a pořád ptá: Proč to všechno zčistajasna skončilo? Nikdo mu na to nedokáže odpovědět Lukáš Petrenko Stříbrná mlha leží dole nad městem a zlehka ho celé pohlcuje. V jindy zaplněných ulicích je neobvyklý klid, na ulicích není živáčka. Okna zavřená, některá dokonce zabedněná, zkrátka ani z nejmenší části není možné spatřit lidský pohyb. Přesuneme-li se za město, situace se dramaticky mění. Zde lidský pohyb není nic neobvyklého, ale stále to není hezký pohled. Hranice města hlídá na 2000 vojáků, kteří jsou oblečeni do protichemických obleků a vybaveni tou nejmodernější obrannou technikou. Na první pohled je zřejmé, že se tomuto městečku přihodilo něco zlého. Přes více než 20 let zde měly Spojené státy výzkumnou laboratoř, která se specializovala na výzkum virových infekcí. Zde byly uchovávány nejrůznější smrtící mutace virů, které už například ve světě zanikly, nebo i ty, které se doteď lidstvo snažilo vymýtit. Úschovna a zkoumání ale nebyl jediný úkol, který měla laboratoř plnit. Zabývala se totiž mimo jiné i vývojem a změnou genetické informace smrtících virů. Výzkum probíhal během let v přísném utajení a věděli o něm jen opravdové špičky americké vlády. Bohužel, ani americká vláda není bezchybná a najdou se v ní mezery. Mezery zde tvořil spolek několika na první pohled neznajících se občanů arabského původu. Přes pět zde měli možnost zblízka zkoumat jednu z největších hrozeb lidstva. Bohužel pro všechny obyvatele města americká vláda před časem vyvinula, z důvodu hrozby útoku z ruské strany, vir, který se šíří vzduchem a porazí vše živé, co mu stojí v cestě. Jak je na městečku vidět, vir se podařilo této skupince vyvést na světlo světa, tedy našeho města, a tak celá společnost pomalu uléhá do věčné tmy. Jakub Jelínek 7

8 Píše se rok Odcházím studovat do Prahy, kde bydlím přes týden na koleji. Na víkend jezdím domů, kde na mě pokaždé čeká hromada práce. Cesta zrovna nebývá krátká, poněvadž bydlím kousek od Brna v jedné menší vesničce, v rodinném domě s mými rodiči, kde máme vlastní farmu. Nová škola mě zahrnovala dalšími starostmi, ale netrvalo to dlouho a začal jsem si zvykat. Asi po třech měsících, když už jsem se seznámil se spoustou lidí ze školy, zašel jsem občas do klubu, kde se scházeli spolužáci z mé třídy i přátelé z vyšších ročníků. Scházeli jsme se většinou ve středu. Někteří i v pátek, ale to já už musel odjet domů pomáhat rodičům na farmě. Jednoho dne do klubu přišla pěkná, vysoká blondýna v rudě červených šatech jménem Klára. Podívala se na mě svýma velkýma, modrýma očima a pousmála se tak, že jsem hned od pohledu poznal, že mi bude další nadcházející dny dělat problém vůbec usnout. Prostě jsem se do ní na první pohled zamiloval. Další středu jsem ji znovu v klubu zahlédl. Tentokrát mi to už nedalo a šel jsem ji pozvat na něco k pití. Zjistil jsem, že Klára chodí na školu kousek od naší, jen o ročník výš a do Prahy se s rodiči přistěhovala jako malá holka z Německa. U baru jsme si povídali tak dlouho, že jsme se od sebe nemohli odtrhnout. Cítil jsem, že si s ní rozumím jako nikdy s nikým jiným. Druhý den jsme se sešli mimo klub, což ona sama navrhla. Od té doby jsme se scházeli téměř pořád. Pak už byla láska vzájemná. Asi po roce chození jsme se rozhodli, že spolu chceme bydlet i za cenu toho, že by se Klára přestěhovala mimo Prahu. Já jsem nemohl odejít z domu, protože by rodiče sami farmu utáhnout nezvládli. Tak jsem poprvé vzal Kláru k nám domů na farmu ukázat ji rodičům. Když jsem se jich zeptal, jestli by Klára nemohla, než dostudujeme, u nás nějaký čas bydlet, přestože na farmě bylo místa dost, otec byl vyloženě proti. Byl totiž velmi zásadový, protože si prošel druhou světovou válkou, a Klára pocházela z Německa, nechtěl připustit, aby někdo takový bydlel v jeho domě. Měl jsem na něj takovou zlost, že jsem se rozhodl odejít z domu. Protože Klára bydlela v malém domečku s rodiči, kde bychom se společně nevešli, musel jsem si začít přivydělávat na pronájem, abychom mohli bydlet spolu. Otec mi řekl, že jestli chci odejít, musím si školu platit sám. V Praze jsem si tedy našel práci, do níž jsem chodil hned po škole, ale poněvadž má škola nebyla levná záležitost a do toho ještě pronájem, chodil jsem domů ke Kláře pozdě večer a utahaný jako pes, takže na Kláru mi už nezbyl žádný čas. Netrvalo dlouho a začalo to mezi námi dost skřípat. Snažil jsem se jí tedy více věnovat, ale přišel jsem domů, ani jsem se jí skoro nestihl zeptat, jak se dnes měla a během pár minut jsem spal. Když už to bylo hodně vážné, rozhodl jsem se, že se vrátím zpátky k rodičům. Doma mě rádi přijali, hlavně matka, která stála celou dobu při mně. Rodiče mi znovu začali platit školu a já nemusel chodit po škole do náročné práce. S Klárou nám to znovu klapalo jako dřív, protože jsem se jí mohl více věnovat jako dřív. Přesto, že jsme spolu nebydleli, byl jsem šťastný. Měl jsem rodinu i svou holku. Jaroslav Beran Inspirace textem Guillama Apollinaira Tu es dans le jardin d une auberge aux environs de Prague Tu te sens tout heureux une rose est sur la table Et tu observes au lieu d écrire ton conte en prose La cétoine qui dort dans le coeur de la rose (Jsi v zahradě hospůdky v okolí Prahy Cítíš se zcela šťasten na stůl růži ti dali A místo abys psal svou povídku lenošíš pohříchu Hledě na mandelinku spící v růžovém kalichu, překlad Karel Čapek) 8

9 Podzimí slunce se opíralo do domovních štítů. Zlaté a nachové listy padaly jak padlí andělé k zemi. Seděl jsem pohodlně zakloněn v proutěném křesle a díval se k nebesům. Pár bílých beránků běželo po tom modrém poli a za chvíli zmizeli za obzorem. Lehký vítr si pohrával s mými bílými vlasy. Čísi ruka přede mne staví sklenici a malou vázičku. Skrz sklo je zvláštní pohled na svět. Ta k rozmazaný, hluboký a přece směšně jednoduchý. Tu te sens tout heureux une rose est sur la table Nadechnu se. Mezi vůní podzimu poznávám i vůni jinou, svěží. Pohlédnu na stůl a tam, v malé vázičce z mléčného skla- růže. Malý, krásný symbol lásky a štěstí. Svěží okvětní lístky silně kontrastují s usínající přírodou kolem. Její vůně přebíjí všechny ostatní smysly, beru růži do ruky a přivoním. Zatočí se mi hlava. Pokud by byl ráj, voněl by po růži. Růže je jako anděl, čistá a nevinná. Je jako ďábel, takovým temperamentem může růže hýřit. Et tu observes au lieu d écrire ton conte en prose Vracím růži zpět. Jak se její stonek noří zpět do vody, růže se znovu nadechne krásou. Zakloním se v křesle a zahledím se znovu nad sebe, vychutnávaje krásy posledních teplejších dní. Nespěchám. Listy padají jako padlí andělé k zemi. A slunce se opírá do domovních štítů Tu es dans le jardin d une auberge aux environs de Prague Sára Tesfaye Byla noc. Mladá dívka seděla na břehu klidné řeky a plakala. Měla světlé vlasy a na sobě bílé šaty, které připomínaly svatební, jen byly o mnoho skromnější. Za ní se rozprostíralo velké město, uchvácené v plamenech. Ty nejmenší domky prostých občanů i velká sídla měšťanů, dokonce i chlouba města, velký chrám, se rozpadaly pod silou ohnivého živlu. A dívka seděla zády ke katastrofě a plakala. Náhle z hořícího inferna vyšel muž. Statný vysoký muž oděný v černém kněžském rouchu. Měl krátké tmavě hnědé vlasy a k plačící ženě kráčel pomalu tak, jakoby se kolem právě neodehrával boj o život, boj člověka s přírodou. Když došel k té dívce, zastavil se, neřekl ani slovo a zahleděl se na nebe. Dívka přestala plakat. Nebo se o to spíš snažila. Pohlédla velkýma modrýma očima na příchozího a v odrazu měsíčního světla od vodní hladiny si člověk konečně mohl všimnout, jak je nádherná. Jen tu a tam byly na obličeji vidět šmouhy od popela. "Kdo jste?" podivila se. Hlas měla jemný a roztřesený. Muž odvrátil svůj zrak od nebe a zadíval se jí do očí. "Prozatím mi říkejte třeba Pane." Dívka se zarazila, ale nic nenamítala. Už mnohokrát slyšela o tom, že muži odtud bývají arogantní, sebestřední a sebe často nadřazují nad ostatní. "Ale já nejsem odtud," usmál se Pán a konečně se také posadil na zem. Dívka sebou trhla, ale na to, jak přečetl její myšlenky, se nezeptala. A proč jste vlastně tady? Proč taky neutíkáte pryč, nebo nepomáháte hasit jako ostatní lidé? Proč jste přišel sem?" "Přišel jsem totiž pro Vás," muž mávl rukou a v té se náhle objevila velká kytice bílých lilií, předal je zmatené dívce. "Pro mě? Ale proč?" divila se. "Každý muž musí na setkání s ženou přinést kytku..." Dívka se lehce začervenala a zahleděla se na nebe, stejně jako předtím ten záhadný muž. 9

10 "Vy jste tam odtud, že?" řekl náhle a dívka sebou znovu trhla, "Jak-jak to víte?" "Je to přece jasné... spadla jste odtamtud, že? Respektive, oni vás nechali spadnout..." Čas se kolem náhle zastavil, plameny na městských stavbách přestaly plápolat a jen líně trčely do vzduchu, dým se přestal valit směrem k nebi, ale zastavil se a vypadal jako černý strom zkázy. Naráz vše také utichlo. Praskání dřeva, zurčení řeky i vysoký lidský křik. Kolem dívky se rozzářilo modré světlo a oči vybledly, jako by v nich zbylo jen bělmo. Poté promluvila. Její hlas byl nyní ale jiný. Byl to ledový hluboký alt. "A ty jsi kdo? Přišel jsi mě snad soudit? Vykázat mě i odtud? Je snad láska hřích, za který je nutno vyhánět? Je snad změna zlem? Je za to nutné nadobro uvrhnout někoho do zatracení?" Pán se chvíli tvářil překvapeně, poté se ale opět usmál: "Výborně!" Pak luskl prsty, čas se znovu rozeběhl a okolní hluky i zvuky se opět spustily. Dívce se opět vrátily oči do normálu a zmateně se rozhlížela kolem. "Ale jak... jak to?" Pán si znovu stoupl a pohlédl opět na domov té dívky, na nebe. Po tom zásahu okamžitě přešel z vykání na tykání. "Souhlasím s tebou a chci ti pomoci. Hledám nám podobné, víš? Nám, kterým se zachtělo změny... nám, kterým se stýská po starých tradicích a zároveň toužíme po nových, rozumíš mi, že?" Dívka přikývla, stále však nechápala. "Spadla jsi sem, na tohle město, poté co tě svrhli. Nechtěně jsi ho zapálila a lidé tě prokleli. Prokleli tě jako padlou hvězdu, i když proklínají nesprávnou osobu." Dívka se dala znovu do pláče, muž jí podal ruku a gestem ji vybídl, aby se postavila. "Pojď se mnou... vrátím ti jméno i čest.", zašeptal Pán. "Nejprve... nejprve prozraď své jméno!" rozhodla se a opět zadržovala pláč. "Ty první, ženo," pravil a jen slabě z toho byl cítit rozkaz. "Já si své jméno nepamatuji!" dívka si otřela uslzené oči a pak se otočila směrem k hořícímu městu. I když oblohu zakryl hustý temný mrak dýmu, stále se tam leskla jedna jasná hvězda. Vtom se rozhodla: Říkej mi třeba Lucifer," chytla nabízenou ruku a postavila se. Muž přikývl a šeptem se představil: Satan. Tak pojďme ostatní už čekají." Jan Fritscher Kratičká úvaha inspirovaná aforismem Franze Kafky Když se řekne "anděl", mnozí z vás si přestaví takovou, dalo by se říct, nadpřirozenou osůbku různého pohlaví s pobledlou či průsvitnou pletí, křídly, možná načervenalými tvářemi, nebo přinejmenším nevinným úsměvem. Málokomu se v představě zjeví konkrétní podoba člověka, kterého z vlastního života důvěrně nebo alespoň částečně zná - zpravidla málokdy hledáme za označením "anděl" skutečnou fyzickou osobu. Tedy, alespoň já jsem to tak do jisté doby měl - má představivost byla z větší části ovlivněna médii, jak to tak bývá... Až teprve nedávno jsem zjistil, že můžu narazit na takového "anděla" i v reálném životě, a že vlastně není vůbec ničím nápadný, že zapadá do mozaiky všedních dní a ničím se 10

11 neliší od ostatních lidí. Že tím andělem se stává teprve v mých očích. Je třeba si tento fakt, že i ve vašem okolí může takový anděl být, připustit. Zjistíme, že sice nemá křídla, nemusí být vůbec zlatý, že kupodivu žije blízko nás, ale také že má vůči nám krásnou a silnou moc. Nezdá se to být běžné. Na pohled je tento anděl naprosto obyčejný, lidský, prostý... Ale prostota a člověčina z něj dělá to, co já potřebuji k tomu, abych ho poznal mezi stovkami, tisíci či snad milióny jiných andělů. Nechci si v nejmenším namlouvat, že by andělé měli být bezchybní, protože omyly jsou součástí našich i jejich životů. Vysvětluji si to tím, že při svém putování andělé proletí mezi různými místy, poznají ohromné množství lidí a zažijí spoustu zkušeností, které se jim chtě-nechtě vryjí pod kůži a na památku po sobě něco zanechají - ať dobré či špatné. A také si myslím, že kdyby andělé byli příliš dokonalí, mohli by nám způsobovat pocit méněcennosti, což nejspíš v jádru vůbec nechtějí... Možná i VY jste pro někoho takovýmto andělem, aniž byste si to vy, nebo on/ona uvědomoval/a. Ivo Jásek Na temném obzoru letí houf racků. Studený vítr fouká směrem k pevnině. Vítr si pohrává se zrnky písku na pláži. Nedaleký strom se lehce kymácí v poryvech větru. Po pláži jde muž v černém kabátě. Nevšímá si ničeho, jenom jde dál a dál. Mezitím je město zaplaveno smogem, nic není vidět... nikdo. Muž se náhle zastaví, zadívá se na obzor. Hledí, nic nedělá, pouze se zamyšleně dívá. Paprsek slunce si prodere cestu mezi mraky. Muž pomalu vstoupí do moře, vlny mu omývají kotníky. Město, střelba, krev. Muž pootočí hlavou, strom teskně třepotá svými lístky. Muž zavře oči, lehce, klidně, jako by právě poznal. Jeho vzpomínky jsou silnější než ten vodní živel, než samotný vítr. Po ulici jde muž v černém kabátě. Lidé po sobě střílí, kradou, ubližují si, vykořisťují. Muž si ničeho nevšímá, jde dál do další ulice, dalšího bloku domů, dalšího města. Všude to samé, jen buď bílé, černé nebo žluté. Muž otevře oči, moře mu již sahá po kolena. Strom pod ním, žena, vítr jí cuchá vlasy. Muž se na ni otočí, vztáhne ruku. Žena se dívá směrem k němu, nehýbá se. Muž zavře oči. Všechno mizí, není nic, jenom on sám. Všude klid, ticho, pusto a prázdno. Otevře oči. Žena stojí před ním. Hledí si do očí. V jejích očích se zrcadlí vše. Celý koloběh. Drží se za ruce. Moře, strom, vítr, město, krev, prach, špína. Pohlcuje je moře. Kilián Vrátník 11

12 Lukáš Polák Město stále ještě spí. Automobily netrpělivě čekají, až je jejich majitelé polechtají na zamrzlých čelních sklech. Okna panelových domů jsou stále zhasnutá. Paprsky stále většího a silnějšího slunce se prodírají skrz ranní opar. Náhlé poryvy větru v opuštěném průchodu za sebou nechávají vlezlou zimu. Nad tímto městem, které se nachází v údolí a které pořád ještě spí, se odehrává něco mnohem dramatičtějšího. Obloha krásné azurové modři bez mráčku Lumír Hovančík 12

13 Píše se rok František se po dvaceti letech v emigraci vrací do Čech, aby našel svoji dávnou lásku a zjistil, co se s ní stalo. Začíná pátrat v pražském archivu dokumentů a soudních spisů, neboť měla být odsouzena za pokus o nelegální emigraci. Když za ním přichází archivní pracovník, zjišťuje, že v archivu není jediná zmínka o ní ani o jejím procesu. Se ztracenou nadějí usedá na lavičku vedle hlídače. Neví, co má dělat. Hlídač se ho ptá, zda nemůže pomoci. František mu ukáže přívěšek stříbrného andílka, který od ní kdysi dostal a dá se do vypravování: V roce 1968 se se sedmnáctiletou Hankou rozhodli emigrovat za jeho rodiči do Anglie. Hanka se toho sice děsila, ale František ji nakonec přemluvil. Jedné noci dorazili na hraniční přechod s Polskem. Vyčkávali v lese na vhodnou chvíli a pomalu se přibližovali k ozbrojeným pohraničníkům. Když již měli Polsko nadosah, proběhla kolem Hanky krysa a ona nedokázala potlačit výkřik. Pohraničníci si jí všimli a vyděšená Hanka začala utíkat zpět směrem do Čech. Po ní i po Františkovi začali střílet. František neměl jinou možnost, než běžet dál do Polska. Hanku po chvíli chytili, ale František utíkal před výstřely tak dlouho, než jej pohraničníci ztratili z dohledu. Po několika dnech narazil na hippies autobus cestující po Evropě a vydal se s nimi směrem na severozápad (kde byla i vytoužená Anglie)... Když František dopoví příběh, hlídač si povzdechne a poví mu, že o takovéto dívce již něco slyšel. Hlídačovo vyprávění o Hance odpovídá vyprávění Františka jen s tím rozdílem, že Hanka byla navíc obžalována ze zločinů proti státu a měla dostat nejvyšší trest. Hlídač Františkovi poví, že jí byl trest prominut, ale že se prý říkalo, že jen díky tomu, že měla něco se soudcem. František se zarazí, ale v naději, že by Hanku našel, se hlídače vyptává dál. Dozví se, že se onen soudce má jmenovat Miroslav Přibyl a že se v archivu poměrně často objevuje, takže hlídač znal přibližně i ulici jeho bydliště. František nemá kde jinde hledat, poděkuje hlídači a vydá se vyhledat soudce. Když projde celou ulici, o které mluvil hlídač, najde poštovní schránku s nápisem M. Přibyl, soudce. Vejde do domu, najde byt se stejným nápisem na zvonku a zazvoní. Po chvíli čekání se zevnitř ozve hlasitý hřmot a povyk. Najednou se rozrazí vstupní dveře a žena se zacuchanými blond vlasy jej pozdraví hlasitým Goooooooooooooool!. Přitom na něj málem s otevřeným pivem v ruce přes práh vypadne. František ji v poslední moment chytí za rameno. Zevnitř bytu se za hlasu fotbalového komentátora ozve pronikavý mužský hlas: Hano? Koho tam máš? Dělej, uteče ti celej zápas. A mně už taky došlo pivo! František rázem pochopí, že v pomačkaných pánských trenýrkách a ošuntělém vytahaném tílku stojí před ním jeho kdysi milovaná Hanička. Nemůže uvěřit svým očím. Hanka jen stojí ve dveřích, dívá se na něj a snaží se zaostřit zrak, přitom se mírně pohupuje. Když se ho zeptá Co jé, chlape? nezvládne pohled na její napůl promarněný život, potichu pozdraví a odchází, i když na něj Hanka pořád z bytu volá nesmyslné otázky. Sedne si v přízemí na schody, vyndá papír, na který po chvíli načmárá pár slov: Jsem rád, že žiješ, Hani. Snad jsi ještě nezapomněla Vyndá z kapsy starý Hančin přívěšek andílka, zabalí ho do vzkazu a vhodí do poštovní schránky M. Přibyl, soudce. Porozhlédne se kolem a se smíšenými pocity odchází. Je rád, že je Hanka naživu, i když si není jist, zda prožila tak šťastný život, jaký kdysi společně plánovali. Potom ihned zamíří na vlakové nádraží a koupí si jízdenku zpět do Anglie. Maria Horáčková Nebeský pláč Někde vysoko na nebi je jiný svět, obývají ho zcela jiní lidé, které byste mohli nazývat možná anděly, se zcela odlišnými názory, zákony i životem. Jsou nesmrtelní, jsou krásní 13

14 ale až do konce života jsou prokletí životem bez lásky. Dávají pozor na nás a nikoho než nás milovat nesmí. Chartres měl už skoro 200 let. Patřil mezi zkušené a velmi uznávané osobnosti ve svém světě. Celý svůj život žil ve svojí komunitě a ničím se nikdy neprovinil. Kdybyste se ho někdy zeptali, jak vznikl, nebo kdo je jeho matka, neodpoví. Nikdo z nich to neví. Prostě tu jsou a budou tu do té doby, dokud je budeme potřebovat. Jako stvoření jsou ale maximálně závislí na ostatních. Nikdy nikam nechodí po jednom, ne že by se báli nebo neměli odvahu, prostě nedokáží být sami. Vždycky jich je víc. Chartres byl v tomhle ohledu zvláštní, jako společnost si vždycky vybíral Beatris. Bylo mu v její společnosti nejlíp, jako by ho chápala. Jako by chápala tíhu nad tímto světem a jako by mu ji pomáhala nést. Byli dokonalý pár, skvěle se doplňovali a byli sobě nejlepšími přáteli. Oba o sobě věděli, že o druhého nikdy nechtějí přijít. Zatímco někde žijí naši andělé ve svých komunitách úplně odlišným životem od našeho, my tady dole pořád chodíme do školy, do práce, domů, na diskotéky a užíváme si života tak, jako to oni neznají a nechápou. A ne vždy z našich radovánek vznikají dobré věci. Jeden člověk, podobný nám, přesněji dívka ve věku asi 17 let, si užívala přesně jako většina z nás. O víkendech chodila po večírcích a prostě se bavila. Řídila se tím, že život je moc krátký na to ho promarnit. Jednou šla sama domů, byla už tma, nikoho kolem sebe neviděla, ale neměla strach. Nešla tak domů poprvé a šla prostě na jistotu. Když se na ní vyřítil ze tmy nějaký starý a oplzlý pán, neměla ani kapku šance. Každý máme takového svého anděla. Když se o mladé dívce dozvěděl Chartres, neváhal ani chvíli a bděl nad ní dnem i nocí. Beatris byla samozřejmě s ním a prožívala tatáž muka. Brečeli spolu, vždycky pláčí, když člověk umírá, a přesně na pokraji života a smrti stála i dívka. Chartrese mučilo, když viděl, jak dívka pomalu umírá a nikdo jí nedokáže pomoci a Beatris mučilo, když viděla ji i Chartrese v takové stavu. Po měsíci čekání a mučení zároveň se Beatris rozhodla, vzdá se kusu sebe, aby pomohla jí, tak to u nich prostě chodí. Po čase se začne uzdravovat, možná to přežije, se ztrátami, ale přežije. Chartres byl šílený, pořád jenom brečel, pořád jenom přemýšlel, co udělal špatně, že to takhle dopadlo. Proč nad ní nebděl zrovna v tu chvíli, aby tomu mohl zabránit? Když viděl Beatris, jak se pro něho a jeho svěřenkyni obětuje, jeho život dostal nový smysl. Došlo mu něco, co v sobě odjakživa dusil. Došlo mu něco, co si nikdy nechtěl přiznat. Miluje ji. Miluje Beatris. Od té doby se scházeli s Beatris čím dál víc a ničí pozornosti to určitě neušlo. Milovali se navzájem a spolu dokázali věci, o kterých by se normálním andělům nikdy nezdálo. Byli od té doby už jenom spolu. Jako bdí ale oni nad námi, tak i nad nimi někdo bdí. Někdo, kdo všechno spravuje do pořádku a někdo, kdo dohlíží nad jejich zákony. A oni porušili jeden z nejdůležitějších zákonů a museli za to oba pykat. Chartres to věděl, i Beatris to věděla, ale Chartres nedokázal připustit, aby se jí něco stalo. Využil kvůli tomu jedinou možnost, vzdal se nesmrtelnosti, vzdal se jí jenom proto, aby ona mohla dál žít. Stal se pouhým smrtelníkem, jakým je každý z nás, jenom pro jejich lásku. Jako trest si vybral to, že ji už nikdy neuvidí, avšak ona nad ním dohlíží každým dnem, dokud neumře, což byl trest i pro ni. Miloval ji do svých posledních dnů. A 14

15 když budete někdy pořádně poslouchat, uslyšíte ještě teď z nebes nadpozemský a srdce trhající pláč. To pláčou andělé... Markéta Šprenclová "Víš, že andělé opravdu existují?" zašeptal malý Petr sestře, když usínali ve svém pokoji. "Neexistujou," odvětila Katka a zhasla stolní lampičku. Druhý den se jako první probudil Petříček. Vykoukl z okna, a uviděl velkou záři. Rozeběhl se dolů ze schodů, u dveří si vzal teplý kabát a utíkal ven. Všude kolem bylo bílo, jako kdyby všechno někdo obalil vatou. Ale to ho vůbec nezajímalo. Nikde nikdo nebyl kromě něj a té záře, ve které stál anděl. Ano, byl to opravdu anděl. Petr si promnul ruce a s otevřenou pusou se na něj díval dál. "Ty jsi...," na chvíli se odmlčel, opravdový anděl?" dodal s údivem. Ano. Ano jsem." Najednou měl Petr tolik otázek, ale nevypadla z něj ani jedna. Jak to u vás vypadá?" vyhrkl najednou. Chceš to vidět?" zeptal se ho anděl. Jó!" zajásal Petr. Ale nevím, jestli mě rodiče pustí...," dořekl smutným hlasem a podíval se na zem. O to se nestarej," dodal anděl, chytil Petra za ruku a vzlétl s ním. Letěli spolu celkem dlouho. Bylo to až někam nad poušť. Petrovi se to hrozně líbilo, ale bál se. Nechtěl však, aby jeho strach anděl viděl, a tak to skrýval. Uprostřed pouště najednou uviděl velký žebřík, který vedl až někam nahoru, kam už vůbec neviděl. Anděl ho popostrčil: No, jen běž nahoru," usmál se na něj. Petr se chytil žebříku a lezl. "To přeci nemůžu nikdy vylízt," říkal si v duchu. Udělal dva kroky nahoru, a najednou byl daleko nad mraky. Viděl před sebou velkou bránu a moc ho lákalo jít k ní. Tam ještě nemůžeš," šeptl na něj anděl zezadu. Pojď sem," chytil ho za ruku, a táhl ho k jinému mraku. Všechny mráčky byly hezky olemovány plotem, a tak se tam Petr cítil opravdu v bezpečí. Tak tenhle mráček je můj," řekl anděl pyšně a ukázal na jeden z mraků. Nic tam nebylo, jen jakýsi koberec. Petr si na něj sedl a anděl vytáhl zpod křídla hrnek s horkou čokoládou. Petr si s ním povídal, přitom si vypil čokoládku a anděl ho zavezl domů. No co bych vám ještě říkala, Petrovi se to strašně líbilo, a od té doby dělá jen samé dobré skutky. Je z něj ten nejlepší člověk a jeho anděl ho pozoruje shora. A Petr to moc dobře ví a pořád na něj vzpomíná. A co jeho starší sestra? No ta na ně doteď nevěří. Ale kdo ví, třeba se jí to jednou vymstí... Lucie Štefanová Nejprve jsem si myslela, že text na této budově nic neznamená. Nechápala jsem ho. Slova mi nedávala žádnou souvislost a domnívala jsem se, že snad ani žádnou nemají. Četla jsem si ho několikrát, stále dokola a pořád jen vrtěla hlavou. Od prvního do posledního písmene se mi to zdálo jako jeden velký nesmysl. Možná jsem ale text pomalu začala chápat. Nevím však, jestli správně avšak inspirovala jsem se tím a napsala vlastní text, ovšem bez dějové linky... 15

16 Strážci Již od samého zrodu lidstva nad námi stojí nějaká síla. Síla někoho, kdo na nás dává pozor a dbá na pořádek na celé Zemi. Není to Bůh, ani mimozemské civilizace, ale andělé. Každý z nás má svého. Střeží naše životy, naše vztahy a úspěchy a ani o tom nevíme. Žijí s námi. Až zemřeme, zemře i náš anděl. Nemůžeme říci, že by nás nějak ovládali, pouze hlídají, aby každý měl to, co si zaslouží. Ovšem mají moc naše zdary ovlivnit, přispět ke štěstí, ale stejně tak i zařídit, aby se nám něco nepovedlo. Naše neúspěchy však nezařizují přímo naši andělé, ale andělé zlých lidí. Dříve byl svět lepší, že? Na Zemi nebylo tolik zloby. To proto, že andělé byli až na pár výjimek spravedliví a chtěli mír. Jenže bohužel čas plyne a stejně tak jako lidé, i andělé se mění. Před mnoha lety byla hrstka takových, kteří byli světu škodící, sobečtí a zlý. Bohužel se stále častěji nachází andělé, jimž nesejde na míru a rádi ubližují. A to se projevuje právě na jejich lidech. A tak se mezi námi objevují podvodníci a násilníci a tací, jež prahnou po penězích tak, že jsou schopni kvůli nim i vraždit. Naši strážci se snaží ty zlé anděly zahubit. Avšak nemají proti nim tolik síly, nejsou tak zlomyslní a lstiví. Občas se tedy stane, že jsou ti hodní zabiti Člověku, který měl právě tohoto anděla, který byl zabit zlým a silným, se pak život obrátí naruby. Ztratí práci, rodinu nebo i domov Zkrátka už ho nikdo nehlídá a nikdo mu nepomáhá jít za štěstím. Místo něj má štěstí právě ten, jehož anděl zahubil toho druhého, spravedlivého. Naštěstí stále ještě převládají strážci hodní a dobrosrdeční. Starají se o nás, vidí každý náš krok a vedou nás ke správnému jednání. Dívají se na celá města i vesnice, lidem do oken a do duší. Vždy tu s námi byli a budou, a dokud tam u nich bude převládat mír a klid, stejně tak tomu bude i u nás na Zemi. Michaela Trnková Šla žena ulicí. Sama. Její kročeje byly tiché a rázné. Nebála se. Po pár krocích zabočila a naskytl se jí výhled na kostel. Vystoupala těch pár schodů, které do něj vedly, a zamířila si to k oltáři. Bylo již pozdě. V kostele nebylo ani živáčka. Nikdy dříve zde nebyla. Nyní jí to však přišlo jako jediné řešení. Poklekla a tichým hlasem šeptala k Ježíši slova. Ruce měla sepjaté natolik, že ani krev jimi nemohla pořádně prostoupit. V očích se zaleskly slzy, které pomaloučku přetékaly a poté padaly dolů díky gravitaci. Anděli, Pane, Ježíši Bože? Jak tě oslovit, to ani pořádně nevím. Vím, že nejsem tvá ovečka, abych tě mohla pokorně prosit. Nevím však, co dělat dál, jak dál žít a jak se se vším vyrovnat. Můj milý odjel před několika měsíci do války v Afghánistánu. Měli tam nějakou kolizi a už se mi dva týdny neozval. Nevím, zda je živ a zdráv. Prosím, pomoz mu. Chvíli tam ještě štkala a klečela. Po minutce vstala a vytahovala z kabelky dlouhý ušmudlaný kapesník. Se smrkáním odešla vstříc noci. Šla s hlavou vztyčenou, i když byla nešťastná. Došla na autobusovou zastávku. S podupáváním čekala na dopravní prostředek. Měl zpoždění. Nervózně pomrkávala na své hodinky. Najednou se vynořil ze zatáčky krásný červený autobus. Nastoupila. Sedla si k okénku a pozorovala okolní noční svět. Na konečné vystoupila. Domů to neměla daleko. Asi pět minut chůze. Přišla domů. Stále měla oči uslzené. Svlékla si kabát, který přehodila přes židli a sedla si na pohovku. Měla z ní perfektní výhled na obraz visící nad jídelním stolem. Měla ho 16

17 namalovaný na zakázku. Bylo to od neznámé malířky, která malovala to, co si zákazník přál. Na obraze bylo namalováno místo, které vypadalo jako ráj. Nedalo se s ničím pozemským srovnat. Příroda byla opravdu nebesky krásná. Jelikož byla paní fanynkou koberců, byl zde namalován i koberec. A jelikož to mělo být k výročí svatby s jejím mužem, byli tu namalováni oni sami také. Hezky zamlada krásní a plní energie. Když tak paní tento výjev pozorovala, rozbrečela se zase. Před očima jí proběhly všechny ty krásné chvíle s manželem, o kterém ani neví, jestli žije, nebo je mrtev a jeho tělo tlí bůh ví kde. Dokonale si pamatovala každou vteřinku s ním. Jak se poprvé potkali, jejich první rande, první políbení a milování. Jak už to bylo dávno, když měli ještě energii a žádné starosti. Připadalo jí to tak strašně moc dávno. Po chvilce všechny výjevy z hlavy zmizely a opět byla sama. Dala si nohy na pohovku, přitáhla je k sobě a objala je rukama. Měla takový divný pocit, že kdyby se nedržela, tak se rozpadne. Nevěděla, jak dlouho byla v téhle pozici. Byla unavená, ospalá a měla i hlad. Polehoučku vstala, jako kdyby opravdu věřila, že ihned spadne. Nespadla. Dobelhala se do kuchyně. Moc jídla neměla. Měla by jít nakoupit. Vzala si jen rohlík, přes který přehodila kousek sýra a jedla za chůze. Šla do ložnice. Nasoukala si do pusy zbytek rohlíku a přitom se převlékala. Oblékla si saténovou noční košili na ramínka. Bylo docela teplo, proto otevřela okno dokořán. Nedalo jí a vyhlédla. Na obloze se třpytily hvězdy a shlížel couvající měsíc, z něhož zbýval pouze tenký srpeček. Jen pár oken svítilo ve tmě. Atmosféru podtrhovalo hrobové ticho, takže slyšela pouze svůj vlastní dech a tlukot srdce. Nyní ji nezajímaly hvězdy, měsíc či rozsvícená okna. Dívala se v dál kamsi za horizont, jako kdyby chtěla dohlédnout tam, kam oko nedohlédne. Představovala si svého manžela, jak udatně bojuje bok po boku svých spolubojovníků. Nechtěla si představovat smrt. Doufala, že je jen špatné spojení. Kde jsi můj milý, kde jsi Petra Hanáková ON Jen on jde bez křídel, jen on jde bez kormidla, jen on jde bez jakýchkoliv závazků, jen on je ten, co musí nad věcmi, než je udělá, přemýšlet, jen on je ten, kdo nás hlídá, jen on jde bez kroků, on jde tak, jak by stál. On je svobodným zajištěným občanem téhle naší krásné, úrodné Země, neboť on je uvázán ke kovovému řetězu, který ho neustále škrtí, nedá mu větší volnost a je dost dlouhý na to, aby mu zpřístupnil a umožnil mu vidět všechny ty malé, velké i zapomenuté okrsky té naší Země, ale přece nemůže být zase tak dlouhý, že by ho nic, někdo, něco nemohlo vytrhnout z hranic naší Země. A přesto jen on může dělat cokoliv, ale ne bez rozmyslu, jelikož bychom na to mohli všichni doplatit, avšak může cítit to, co my prostí lidé, co chodíme po té naší Zemi, každý den se dozvídáme něco nového, hřešíme a dokonce i on odmítá nést všechno to, co my tady způsobujeme a mnohdy se k tomu odmítáme přiznat, nést odpovědnost a hned při první příležitosti, připoutáni k cestě do nebes, to nebudeme mít lehké se tam dostat, pokud se i nadále budeme chovat tak jako doposud. Zároveň je však také naprosto svobodným a svéprávným, nezávislým a zajištěným občanem nebes, neboť jen on a nikdo jiný není uvázán na tom těžkém kovovém nebeském řetězu, který ho táhne neustále dolů a nejde povolit, přeříznout ani nic jiného. A ze shora je vidět kouzelná stříbrná mlha, která není k vidění každý den, a ona leží dole nad městem a slunce, které nám dává život a radost, je to mnohdy obyčejná věc, která nám dokáže zpříjemnit zapšklý den a proplétá se mezi mlžnými závoji a hledí na nás. 17

18 A v tomto krásném reálném obraze se zablesknou v lehce prašné šedé modři nebes stříbřité prvky i dokonce vlezlí a ne příliš oblíbení holuby, kteří se houfují po ulicích a vyklobávají zbytky jídla z dlažebních kostek chodníků a přelétávají z jedné střechy na druhou a najednou krouží a zrcadlí se v tichém bezvětří slunečního dopoledne a mizí za věžemi Týnského chrámu, i když si těchto chvil člověk nevšímá a to proto, že ho nezajímá okolní svět, či nemá cit pro přírodu a krásy naší Země, tak i takovýto člověk si zvláštních chvil někdy povšimne. Chcete-li se nyní vrátit zpět na zem, stejně tak jako on, který nemůže, neboť ho škrtí ten odporně přísný a neúprosný nebeský řetěz, který připomíná obojek a nemůže ho pustit na zem mezi smrtelníky. Chcete za ním do nebe? Tiše, neskutečně! Daniela Vobořilová Anděli, dej tedy, dopřej nám neznámé místo a na něm teď záhadný koberec! zakřičel mladík z poslední řady. Všichni včetně anděla na mladíka s úžasem hledí, že si dovolil přerušit andělův projev, což si nikdo předtím nikdy nedovolil. Také je ale fakt, že anděl vždy jen mluvil a nikdo o tom neznámém místu a koberci neví nic víc, než z jeho vyprávění. Předstup blíže! vybídl mladíka anděl. Ty si opovažuješ mě přerušovat? Hmm tak to tě musím zasvětit, mávl anděl rukou a mladík najednou zmizel. Propuklo obrovské ticho. Kde asi je mladík, kam zmizel, žije vůbec? Padají otázky. Záběr se mění na mladíka, který se objeví v poušti a jediné, co má je bílý hábit a na ruce hodinky, které odpočítávají 30 minut. Zatím je vše podle vyprávění anděla, až na ty hodinky, o těch nikdy neslyšel. Bojí se, co se za těch 30 minut stane. Vyběhne na písečný kopec a rozhlédne se. Najednou uvidí cosi třpytivého obdélníkového tvaru. Hned ho napadne, že to bude ten slavný koberec. A nemýlil se. Krásný, třpytivý, skoro celý ze zlata. Z vyprávění anděla mladík nikdy nepochopil, jak se s kobercem nakládá, ale ví, že se na něm dá létat. Na koberec si lehá, sedá, skáče po něm, ale nic. Koukne na hodinky a tam už odbíjí posledních 10 vteřin. Mladík se bojí toho, co přijde, a tak radši zavře oči. Najednou začnou hodinky pípat a mladík slyší zážeh. Otevře oči a vidí, jak se koberec vznáší. Vše si vysvětluje tak, že hodinky při vypršení času musí být na slunci a koberec to rozpohybuje. Nasedne na koberec a ten sám vzlétne. Prolétá nad celou zeměkoulí a sleduje, co se na zemi děje. Jenže létá tak dlouho, že vůbec nevnímá čas. Po dlouhé době se zastaví a řekne si, že by to stačilo. Podívá se na sebe a zděsí se. Je obalen šedivým plnovousem, ale co více, nejen že má bílý hábit, ale má křídla. Koukne pod sebe a tam už ani není koberec, ale on se stále vznáší. Nic nechápe. Jenže najednou se objeví před těmi samými lidmi, mezi kterými předtím poslouchal vyprávění starého anděla. Nyní je nový anděl on a všechno vypráví a čeká zase na podobného odvážného muže, jako byl on, aby mohl odejít do nebe. Marek Kadlec Jednou hleděla krásná žena z okna věže. Žena, která byla tajně zamilovaná do jednoho mládence. Bála se mu vyznat lásku a místo na popřemýšlení měla právě na věži. Byla noc, všude tma, jen slyšela v dálce hrát krásnou hudbu. Ta hudba se pořád přibližovala, byla blíž a blíž... Najednou žena v dálce uviděla něco, co létalo. Co se k ní 18

19 přibližovalo... Že by to byl anděl? řekla si. Ano byl to anděl, který za ní přiletěl na okno velké věže, aby jí splnil její tajné přání. Žena se ocitla na krásném místě, které ani nejde popsat, je to místo, které si vymyslela jen ona sama. Místo, kde by chtěla žít celý svůj život. Prožít ho s její tajnou láskou na takovém krásném místě. Kéž by to jen byla skutečnost. Nebo snad je? Ne, není, všechno je to jen sen... Kateřina Brousková Anděl, je posel. Posel Boha k nám prostým lidem. Anděl je ztvárnění nebeské čistoty, lásky, důvěry, porozumění, jednoduchosti, kamarádství a přátelství. Každý ho může vnímat jinak, ale nikdy ho nebudeme chápat jako poslání něčeho zlého či špatného. Proto si myslím, že použití skla na celé budově byl dobrý nápad. Vyjadřuje to jeho čistotu, nevinnost... Na druhé straně by mě zajímalo, proč byly na budovu umístěny úryvky textů od různých autorů. Nemyslím si, že by to mělo podstatný význam. Budova by bez nich byla svobodnější, jednodušší, a mnohem podobnější samotnému andělu... Karolína Tůmová Seděl v kamenné, navlhlé a plísní páchnoucí cele. Seděl ve dřepu, schoulený v rohu, jakoby něčeho strašně litoval. A opravdu litoval. Nejvíce toho, že se svým chtíčem nechal do této cely uvrhnout. Měl vše, na co si mohl vzpomenout, mohl dělat, cokoli se mu zlíbilo, ničeho se nemusel bát Pod jedinou podmínkou Kterou porušil... Vzpomínal na zahrádky hospůdek, na výborné pití, jež mu ke stolu s růží nosili, jaký tam měl klid. Vzpomínal na město, na pohled z okna věže. Jak stříbrná ranní mlha zahalovala ulice, slunce jakoby stydlivě vycházelo zpoza budov a jakýmisi matnými paprsky osvětlovalo střechy domů. Jak vždy čekal na ten moment, kdy se najednou, v dokonale sehraném houfu zvedne hejno holubů a začne kroužit nad náměstím, dodávajíc celé té ranní scéně úplně jinou perspektivu. Vzpomínal na pohled z té zapovězené věže. Říkali mu: I kdybys v oknech věže viděl cokoli a kohokoli, nesmíš, za žádnou cenu tam nesmíš jít. Jedinkrát tam vstoupíš a vše, co jsi měl nebo získal, bude ti odebráno a žalem zemřeš. Dvacet šest let se pravidlem řídil a žil úžasný život mladého muže. Až na jedno krásné sobotní ráno. Vypotácel se ze své oblíbené malé hospůdky a zamířil přes náměstí. Když procházel kolem věže, opilecká touha a zvědavost ho přemohly. Vstoupil do ní skrze ztrouchnivělá dubová vrata a na chvíli se zastavil. Nic. Nic se nestalo! Určitě mi lhali! Rozeběhl se po schodišti nahoru a po chvíli stanul před březovými dvířky, v jejichž zámku byl klíč. Otočil jím, až uslyšel cvaknutí a dveře se pomalounku otevřely. Chvíli nic neviděl, jelikož slunce zrovna začalo svítit do oken. A pak si všiml u okna stojící, k němu zády otočené ženy. A uslyšel zvuk několika kapek dopadnuvších na zem, k nohám oné dívky. Potichu zašeptala: Proč? Opilý mladík se k ní doslova vrhnul, otočil ji k sobě a políbil. Na jejich rty stekly další slzy. Znovu zašeptala: Proč jsi nemohl ještě počkat? 19

20 V té samé chvíli k nim vpadla banda chlapíků s nepříjemným výrazem ve tváři a postavami, které už samy o sobě vzbuzovaly respekt. Mladík se bleskurychle vrhl na útěk, ale marně. Ani nepostřehl jak, a už před sebou viděl ocelová vrata cely. Seděl v kamenné, navlhlé a plísní páchnoucí cele. Seděl ve dřepu, schoulený v rohu a něčeho strašně litoval. Rozbrečel se. Šíleným, hysterickým řevem dával najevo svou lítost, vztek na sebe sama, svůj žal. Ale to už ho nikdo neslyšel. Naposledy si vybavil tvář nádherného stvoření z věže A zemřel. Markéta Fiffernová Volnost je to slovo. To slovo, které měl na jazyku celou tu dobu. Když ho ovál čerstvý vzduch a šel, co noha nohu mine, kam ho napadlo. Když mohl dělat, co chtěl. Když nepřemýšlel. Když se řídil instinkty. Když neposlouchal, neměl odpovědnost, nebyl svázaný. Zkrátka když byl volný. Ano, volný. To bylo to slovo, na které jsem si nemohl takovou dobu vzpomenout, řekl si. Přemýšlel jsem nad ním po dlouhý čas. A nemohl to slovo najít. Vzpomenout si na něj. Častokrát jsem při svých procházkách o tom slově přemýšlel. Dokázal jsem si ho představit, nebo ho popsat, ale vždycky, když jsem se dostal k tomu, abych mu dal jméno, tak jako bych najednou neuměl přemýšlet. Jako kdyby se přede mnou objevila překážka, větší než Mount Everest a já jsem se přes ni neuměl dostat. A čím dál tím víc mě to užíralo a unavovalo. Ale teď ho vím. Konečně jsem si na něj vzpomněl. Volnost, řekl si spokojeně a usmál se. Pak se podíval na svou nastávající manželku a úsměv mu zmizel. Odteď ho bude užírat přesný opak. Kristián Kopřivík Tak jako dříve mezi lidmi kolovaly všelijaké pověsti a povídky, tak i dnes se povídá všechno možné. Já jsem také jednu takovou povídku zaslechl, ale je to pravda, nebo ne? Kdo ví Budova Zlatý anděl stojí na pražském Smíchově, na fasádě budovy můžeme vidět různé texty, tyto texty mají dělat dekoraci celému domu to ale není všechno. Povídá se, že na skleněné fasádě mezi texty se objevila velká postava, na první pohled připomínající anděla, z ničeho nic. Nikdo o tom nic nevěděl. Toto dozdobení domu ale vůbec nebylo plánované, proto si všichni položili otázku, jak se tam tato silueta dostala? Samozřejmě se to nikdy nevysvětlilo, ví se jen to, co si lidé vymyslí Martin Molčan Cesta do nebe - inspirace Andělem Uprostřed malé malebné vesnice stojí kostelík se zvoničkou a na ní mosazný kříž. Kostelíku říká se od pradávna schody do nebe, to podle příběhu, který vám tu právě vypravím. V dobách, kdy nebylo církvi přán,o stala se z fary u kostela malá hospůdka. U Padlého anděla (kvůli perzekuci dále jen UPA) jí říkaly. Chodili tam mládenci s děvčaty na rande, tatínci na pivo, dědečkové zazpomínat na staré časy a také jedna babička, která na stará kolena zůstala sama a už neměla jiného potěšení než si vypít hrneček čajíčku a panáčka šnapsu mezi cizími lidmi. Alespoň na chvíli si nepřipadala tak sama. Jmenovala se Anna a jejích zasloužených 80 let už bylo notně znát, když pomáhala panu faráři v kostele. Jednoho podzimního odpoledne dorazila o něco dříve nežli obvykle, když čas pokročil a měla už v sobě svoji denní rozumnou dávečku,myslela že už půjde domů, 20