český filmový rybníček

Transkript

1 Prosíme, kupujte jen od prodejců, kteří stojí na svém prodejním místě a mají platný průkaz! cena: 40 Kč / polovina pro prodejce 305 v prodeji od 19. května 2008 český filmový rybníček

2 generální partner hlavní partner hlavní partner hlavní partner oficiální partner oficiální vůz hlavní mediální partner oficiální partner divadelní festival divadlo & muzika & výtvarné dílny areál psychiatrické léčebny bohnice Pořádá Nedomysleno, Finanční podpora: Ministerstvo kultury ČR Spolupořadatel: Psychiatrická léčebna Bohnice a Hlavní město Praha sobota a NEDĚLE od 12,00 hodin DIVADLO Divadlo Na Zábradlí Divadlo Semafor Divadlo V Dlouhé HBO Na Stojáka Divadlo V Řeznické městská divadla pražská Divadlo Komedie Studio Dva (j. Krausová, j. schneiderová a a. šišková) Malé Vinohradské Divadlo Laurychovo divadlo JAMU - SDRUŽENÍ ABSOLVENTŮ A-STUDIO RUBÍN DIVADLO V CELETNÉ VESELÉ SKOKY DIVADLO MINOR BOHNICKÁ DIVADELNÍ SPOLEČNOST Theatro Pantomissimo DIVADLO DEMAGO Kabaret červená trojka Divadlo Na cestě PM Dětské divadelní studio Divadlo PAP Divadélko Frydolín Divadlo Letí Divadlo CHAD Dětské divadlo Margaritas DDS TY-JÁ-TR HaF Divadlo LÉTAJÍCÍ DIVADLO NA KOLEČKÁCH NOEMOVA ARCHA Základní škola pro sluchově postižené Brno ÚSP TEREZÍN TERMITI Regina a Drahomíra Brokovy Ztracená existence Divadlo Potrvá Komedianti na káře Divadlo Naho Divadelní spolek Žumpa Nučice OLD STARS DIVADLO DOMOVA POD HRADEM ŽAMPACH PT Divadlo Divadlo Miriam DIVADLO DUŠÍ SPŘÍZNĚNÝCH DIVADÉLKO ROMANETO ROKKEDET ŽIVÁ KNIHOVNA divadlo exil Dividýlko Slaný NE(Z)ŘÍZENÉ DIVADLO DIVADLO U.S. MARVIN TRIARIUS LOs pejoros TO NEJLEPŠÍ Z ČESKÉ TANEČNÍ SCÉNY Taneční skupina IF Taneční skupina Crock 14 Crazy Breakers Petra Macháčková Trn v oku Rena Milgrom Dílna sv. Prokopa u červeného javoru Dance n Extremis Kateřina Eva Klimešová Company ProArt Divadlo ballata TANEČNÍ ŠKOLA POHYB PRAHA DISCO DANCE AUTORSKÁ ČTENÍ LITERÁRNÍ AKADEMIE JOSEFA ŠKVORECKÉHO JAN PAVEL Boldrick Klára Mayerová Ladislav Konečný Jakub Kaifosz HOUMROVA CESTA KE SLÁVĚ Matěj Vavřina LENKA FOHLOVÁ Ondřej Cupal TOMÁŠ TVRDÝ Muzika ANETA LANGEROVÁ WOHNOUT DAVID KOLLER MEKY ŽBIRKA G-POINT HUNTERS (R. HOLÝ & M. RUPPERT) PRAŽSKÝ VÝBĚR II IVA FRÜhLINGOVÁ MICHAL HRŮZA MICHAL PROKOP A FRAMUS FIVE the PLASTIC PEOPLE OF THE UNIVERSE THE TAP TAP & P. ČTVRTNÍČEK A E. HOLUBOVÁ GAIA MESIAH DAVID KRAUS THE PROSTITUTES UDG PRIESSNITZ BRATŘI ORFFOVÉ JANA LOTA THE CHANCERS STO ZVÍŘAT HYPNOTIX ŠVIHADLO TRABAND LÉTAJÍCÍ KOBEREC A PATRIK PELOUCH SWAMP SAFARI S.S. TAM TAM ORCHESTRA LAURA A JEJÍ TYGŘI XAVIER BAUMAXA BURANA ORFFCHESTER PSÍ VOJÁCI JABLKOŇ BENGAS KAŠPÁREK V ROHLÍKU KELSKÁ VINICE TAZAFAROU VEGA PLEXIS SUNFLOWER CARAVAN MICHAEL S UNCLE & ST. VINCENT KILL THE DANDIES! KRUCIPÜSK JIM ČERT COCOTTE MINUTE SIXIN PRAGO UNION IsCREAM BOYZ MOJA REČ SUPERCROoO PSH ATARI TERrOR ŠKWOR DEBUSTROL RIVIERA PLAYBOYZ ROOT TÖRR Výtvarné dílny divadelní dílny DĚTSKÝ DEN jarmark chráněných dílen Promítání: dokumentární filmy České televize festival psycho film praha, , kino atlas Předprodej vstupenek: Ticketstream Spojení: posílené autobusové linky č. 177 a 200 ze stanice metra c kobylisy

3 EDITORIAL Vážené čtenářky, vážení čtenáři, Ze všemožných koutů, úst laiků i odborníků slýcháme, že současná kultura je vázaná především na obraz. Ten se stal hlavním zprostředkovatelem našich informací. Pokud by bylo na místě uvést jedno jediné médium, které obraz ovládlo nejdokonaleji, pak by se do úst jedním dechem vhrnulo nepochybně slovo film. Film se na své více než stoleté cestě dějinami rozvinul od fotograficky přesného záběru až k schopnosti vyobrazit nemožné. Dokázal stěsnat informace, sloučit viděné a slyšené, přinést nový druh času i výzev vůči představivosti diváka. A protože je na letošní rok v Česku naplánován téměř dvojnásobný počet filmových premiér, nemohla současná hraná produkce zůstat mimo zájem redakce. Hlavnímu tématu tentokrát věnujeme i rubriku rozhovor. Číslo, které držíte v ruce, je prvním, které vyšlo na novém papíře. Doufám, že to není na dlouho poslední příjemná změna a že stránky časopisu budou nabývat nejen na gramáži, ale i na svém počtu. Stejně tak věřím, že se je bude dařit zaplňovat stále zajímavějšími články. K tomu, aby se vše jmenované stalo skutečností, zcela jistě přispěje i nový šéfredaktor, který vás od příštího čísla bude v editorialu vítat místo mě. Jsem velmi ráda, že mohu po výběrovém řízení symbolické šéfredaktorské otěže předat svému dosavadnímu redakčnímu kolegovi, Ivo Bystřičanovi. Jelikož budu nadále spolupracovat s redakcí, není na místě loučit se ani s Novým Prostorem, ani s jeho prodejci a už vůbec ne s vámi, čtenáři a čtenářkami. Raději si na závěr dovolím jedno neskromné přání. August Lumiér prorokoval filmu, svému dítěti, zkázu. Kinematografie však jeho slova přežila a vytrvala. To se mohlo povést jen díky těm, kteří v ni věřili a měli odvahu dát svou víru najevo. Na tomtéž druhu víry a odvahy je závislý i Nový Prostor a jeho prodejci. Proto oběma přeji, aby je nepotkala nedůvěra a bázlivost. Ani je samotné, ani ty, kteří čtou či by mohli číst jeho stránky. Veronika Hrdinová spojení Redakce Nový Prostor Nádražní 56/740 Praha 5 Smíchov, tel.: (302) redakce@novyprostor.cz OBSAH fejeton: když sekáči nevědí /Jirák/ pošli to dál: referát: nastal čas fotbalu /Bojar/ 4 5 téma: český hraný film rozhovor s petrem oukropcem /Hrdinová/ kultura: hudba /Veselý/ 25 téma: český hraný film příběh českého filmového hrdiny /Liška/ 6 7 profil: MAXIMALISMUS KONTRA MINIMALISMUS /Staňek/ komiks: Samorost /Bažant, Novák/ křížovka: kultura: divadlo /Šourek/ 22 Koláž na obálce: Štěpán Bartošek (NP) téma: český hraný film jak český film přežil svou smrt /Švoma/ kultura: VÝTVARNÉ UMĚNÍ /Ptáček/ kultura: film /Prejdová/ 8 10 rok po roce: 1953 /Šustrová/ vábnička na příště Příští číslo Nového Prostoru nahlédne ve svém hlavním tématu na dravost v rozmanitých obměnách. Co v nás navzdory civilizaci a kultuře zůstalo z dravého živočicha? Jak se projevuje dravost v mezinárodních vztazích? Nakolik ovlivňuje naši psychiku? Čekat na vás samozřejmě budou i ostatní rubriky téma: český hraný film dobrý scénář do šuplíku /Hrdinová/ 11 reportáž: ČŮRÁNÍ KDYKOLI? ZAPLAťTE PŮL MILIONU /Bořutová, Tomek/ kultura: LITERATURA /Marečková/ uličníci: /Bořutová/ repro: Bohumil Šiška 3

4 Autor: Jan Jirák Když sekáči nevědí Tak co, kdy začneš? zeptala se mě sousedka přes plot. Holdoval jsem zrovna zábavě nepříliš zdravé, leč navýsost příjemné a chalupářské. Opatrně jsem na grilu obracel tenké plátky brambor a dával pozor, aby mi mřížkou nepropadly do žhavého uhlí. Nevím, jestli je to známý recept, ale rád se o něj s vámi podělím. To se nakrájí něco velkých brambor na plátky (velké jsou lepší, protože jsou z nich velké plátky) a ty plátky se nastrkají do misky, v níž si předtím namícháte trochu olivového oleje se solí a bazalkou. Když jsou plátky dostatečně omatlané olejem, naskládáte je na gril a pravidelně obracíte, aby nezčernaly. Já vím, na tom nic není, ale pozor to hlavní teprve přijde. Jakmile brambory začnou hnědnout, tedy po poslední otočce, nandáte na každý plátek trochu brynzy a počkáte, až se sýr trochu rozteče. Dobře, není to moc originální, ale zato mi to chutná. Jen je mi líto, že dobře třetina plátků propadne mřížkou do uhlí, a jsouce naolejovány, mocně se obalí popelem. Inu, obracel jsem brambory, rozhlížel se po zahradě zářící kobercem žlutých pampelišek, popíjel pivo za tímto účelem donesené v džbánku, když vtom dorazila sousedka, opřela se o plot, pohladila pohledem pampelišky a vyřkla výše uvedenou otázku. Život je samé rozhodování. A nejde jen o ty velké věci, jako co studovat, čím se živit, koho si zvolit za partnera a tak. Tahle rozhodnutí mají sice dalekosáhlé následky, ale jsme k nim nuceni párkrát za život. Něco zkazíme úplně, něco míň a život jde dál, vcelku nerušen tím, že z nás mohl být lékař a ne kantor a že ta paní, co tu teď bydlí, mohla bydlet někde úplně jinde a mohl jí kazit život nějaký úplně jiný páprda. Život je plný i drobných, v důsledku však velmi dotěrných, rozhodnutí. Některá mají charakter ryze každodenní, jako co si člověk má vzít na sebe nebo k večeři. I tady je možné nasekat spoustu chyb, ale většinou se dají do druhého dne napravit. Prostě pochopíme, že oblek a sandály nejsou vítaná kombinace na horskou túru nebo že kyselé mléko a zavináče nejsou vhodná sestava k večeři, a propříště se podobných zážitků vyvarujeme. Jsou ale rozhodnutí, která sice nemají váhu životních kroků, ale jejich důsledky se táhnou i několik měsíců. Mezi rozhodnutí tohoto typu řadím a se mnou spousta dalších lidí, to moc dobře vím i problém, kdy na jaře začít se sekáním trávy. A sousedčina otázka byla jak se teď s oblibou a nehezky říká právě o tom. My, sekačkami ozbrojení chalupáři, máme totiž zásadní dilema. Víme moc dobře, že a) sekání je otrava a b) sekaná tráva rychleji roste, takže se nám nechce začínat se senosečí moc brzo, abychom tu zelenou odpornost zbytečně nepovzbuzovali k vyšším výkonům. Na druhou stranu stejně dobře víme, že když otálení přeženeme, tráva přeroste v zelené peklo a bude dusit sekačku i nás. A tak jsme v zajetí vlastní nerozhodnosti, bloumáme po okolí a zapřádáme hovor o tom, jestli už nastal pravý čas, nebo jestli je ještě brzo. Nevím, odpověděl jsem a rozhlédl se kolem. Asi je ještě brzo. Nebylo brzo, ani náhodou nebylo brzo! Tráva už šplhala nad kotníky a pampelišky z ní trčely ještě o kousek výš. Byl skutečně nejvyšší čas začít, protože jinak se sekačka zadusí, opakovaným dušením porouchá a pán v opravně v Jaroměři bude vykřikovat: Jéééžiš, vy už jste tu zas? Chlapi, hádejte, kdo přijel! Tak, pane Jirák, co jste s tím proved tentokrát? Má paměť, tenhle pán od sekaček, moc dobře si vybavuje, co všechno jsem na svém přístroji rozbil, když jsem se jednou zadíval do dálky a posekal hydrant. Přesto jsem sousedce zapřel trávu mezi očima. Nechtělo se mi od opékajících se brambor a chladného džbánku. Nechtělo se mi zapřáhnout se do té smrduté sekací potvory a nechat se jí vláčet po svahu nahoru dolů. Nechtělo se mi sloužit jí, běhat vysypat koš a starostlivě vytahovat chuchvalce trávy zpod nože. Myslíš? váhala sousedka. Snad máš pravdu To snad mě mělo varovat. Několik minut po jejím odchodu jsem od sousedů zaslechl blafání startované sekačky. Povzdechl jsem si, dopil pivo a šel také sekat. A ty zatracené brambory jsem nechal spálit. Člověk se nemá rozhodovat překotně. 4

5 Živá sekačka na útěku Městská část Praha 11 se pokusila o poměrně odvážný a na první pohled sympatický experiment najala stádo ovcí a koz, aby spásaly trávu namísto jejího sekání hlučnými a neekologickými sekačkami. Ekologické stádo je skupina ovcí a koz, jehož skladba je tvořena tak, aby způsob spásání co nejlépe odpovídal spásanému prostoru, vysvětlila místostarostka Prahy 11 pro životní prostředí Eva Štampachová. Především v okolí chráněného území Milíčovského lesa je to velmi vhodný způsob údržby zeleně, dodala. Jenže zajímavý záměr často vyžaduje i důslednou realizaci. Místo spokojeného stáda bylo však na přelomu dubna a května na Jižním Městě vidět splašené, nešťastné tvory. Bezradné ovce i kozy mohli obyvatelé Prahy 11 potkat ztracené na sídlišti i kličkující mezi auty na silnicích nepříliš vzdálených od nedaleké magistrály. Není se co divit, když pro ně jejich majitelé volili k ustájení i taková místa, jako je trávník hned vedle rušné křižovatky, a chránili je nízkým síťovým plůtkem. Bylo by nepochybně zajímavé zjistit, čím dva podivní frajírci s vizáží a chováním na míle vzdálenému bačovskému espritu, přesvědčili městskou část o tom, že jejich živá sekačka přispěje nejen k blahu obyvatel ale i přírody. Jisté je však to, že k tomu, aby ovce a kozy mohly spásat trávu mezi paneláky a silnicemi, potřebují zkušeného a inteligentního pastevce, který o nich bude vědět víc, než jen to, na kolik ho koupě každého zvířete vyšla. vh ILUSTRACE: VOJTĚCH ŠEDA Je to v rodině Milan Knížák znovu ukázal, jak velký je myslitel. S geniální jednoduchostí vyřešil problém, nad kterým ostatní dosud bezradně krčili rameny. Novou budovou Národní knihovny nemusí být žádný blob, chobotnice ani nic podobného. Proč z peněz daňových poplatníků stavět něco nového, když tu přeci máme Kongresové centrum, veřejnosti lépe známé coby Palác kultury či Pakul tak prostá je Knížákova úvaha. Přízemní člověk se možná v první chvíli zarazí a vznese zcela malichernou námitku: Pakul přeci není knihovna, Pakul byl postaven za zcela jiným účelem. Takto však může uvažovat jen proto, že mu vedle smyslu pro skutečnost bohužel nebyl dán také smysl pro možnost. Přízemní člověk neví, že co není, může být. Přízemní člověk vůbec netuší, že nová Národní knihovna by mohla vzniknout třeba zastřešením Strahovského stadionu. Vždyť ani s ním si zatím nevíme rady a čtenářům by v něm po nezbytných stavebních úpravách mohlo být tak pěkně... Na takováto překvapivá, elegantní řešení ovšem nepřijde každý. Můžeme být proto jen rádi, že opravdoví myslitelé ještě nevymřeli. A jelikož nakonec vyšlo najevo, že celá věc se nezrodila v hlavě Knížákově, nýbrž v hlavě jeho syna Davida, můžeme snad věřit, že nám nevymřou ani do budoucna. tb Antiekologické perly a počiny Děti Země v pátek 25. dubna na základě hlasování téměř stovky členů Komise již po šestnácté zveřejnily vítěze ankety o antiekologický čin Ropák roku. O titul se dral nejen Ropák 1993 a současný prezident Václav Klaus (3. místo), mj. za napsání humorně laděné knihy Modrá, nikoliv zelená planeta, ale i dva nováčci. Jednak bývalá běžkyně a nyní manažerka Kateřina Neumannová (2. místo) za nápad uspořádat Pražskou lyži na Hradčanském námětí, kam se musel sníh přistěhovat až ze Šumavy, a jednak samotný vítěz ankety náměstek ministra dopravy Jiří Hodač. Titul Ropák 2007 nakonec získal právě on, konkrétně za nesplnění usnesení vlády č. 1064/2007 o odborném porovnání variant k silnici R1 kolem Prahy přes Suchdol, k dálnici D3 přes Posázaví a k silnici R55 přes ptačí oblast na Slovácku, dále za vyhrožování občanským sdružením žalobami za jejich účast ve správních řízeních a nakonec za souhlas s dovykoupením pozemků pro vodní stupeň Přelouč na Labi, i když nelze stavbu v evropsky cenné lokalitě dostavět. Vítězem 13. ročníku ankety o antiekologický výrok Zelená perla se stal Václav Klaus, který loni 9. února Hospodářským novinám řekl: Žádné ničení planety nevidím, nikdy v životě jsem neviděl a nemyslím, že nějaký vážný a rozumný člověk by to mohl říci. Anketu vyhrál již potřetí, podruhé za rok 2005 a poprvé za rok 1993, když prohlásil, že ekologie není věda, nýbrž ideologie. Nutno dodat, že je to pořádný chlapík, když se mu povedlo nashromáždit už tolik ocenění. Blahopřejeme oběma vítězům. Více na cz/ropak. mp 5

6 Autor: Eugen Liška koláž: Štěpán bartošek (NP)

7 PŘÍBĚH ČESKÉHO FILMOVÉHO HRDINY V 66 ČESKÝCH FILMECH Zrání porevolučního českého filmového hrdiny je tak trochu podobné zrání běžného českého mladého člověka. V období adolescence se pro něj středem vesmíru stává jeho přecitlivělé nitro, jehož emocionální výkyvy málokdy dokáže vidět s patřičným odstupem. Citlivý je především na mezilidské vztahy, které neustále řeší a nejlépe mu to jde v hospodě. Když mu dojdou peníze, vydělá si je rozdáváním reklamních letáků. Příběh jeho prvních (skoro) dvaceti let by mohl vypadat třeba takhle: Český novodobý filmový hrdina se narodil na konci osmdesátých let v obrodném nádechu české společnosti, která ze sebe konečně setřásla ŠAKALÍ LÉTA útlaku a nesvobody. Je to čerstvé holátko s ANDĚLSKOU T VÁŘÍ a OČIMA, jmenuje se VOJTĚCH, ŘEČENÝ je však SIROTEK, a proto jsou k jeho výchově povoláni staří PROROCI A BÁSNÍCI. Mezi nimi jsou i takoví, kteří mu poté, co se odporoučel jeho pěstoun státní f ilmový monopol, pesimisticky předpovídají zakletí v laciných kulisách televizních inscenací. Ještě ŠTĚSTÍ, že malému Vojtovi zůstalo po prarodičích nemalé DĚDICTVÍ, které by mu mohlo zajistit bezpečné dorůstání do své nové autentické podoby. OBECNÁ ŠKOLA a později GYMPL se jej pokouší formovat do podoby MLADISTVÉHO INTELEK- TUÁLA, ale Vojtěcha, ČERT VÍ PROČ, lákají spíš pochybní KAMARÁDI DO DEŠTĚ a PŘÍBĚHY v rytmu DISCA. V krizovém období po skončení střední školy nakonec podlehne vábení rychlé slávy a zisku a nastřádané dědictví začne HOREM PÁDEM roztáčet. A BUDE HŮŘ! Nezkušený Vojtík nabitý novou energií jako AKUMULÁTOR se vykašle na školu a pustí se do podnikání. Po chvílích euforie ho však čeká nepříjemné překvapení: Z jeho HOTÝLKU V SRDCI EVROPY se nikdy žádný GRANDHO- TEL nestane a nezkušený Vojtěch se stane snadnou obětí podnikavých štik, které řídíce se heslem: NEBÁT SE A NAKRÁST, z něj záhy udělají JEŠTĚ VĚTŠÍHO BLBCE, NEŽ původně DOUFALI. Stejně neslavně dopadá i jeho osobní život. Hotové WATERLOO PO ČESKU. Citlivý a novou realitou omámený Vojtěch se bezcílně potácí dobou, kdy je NAHOTA snadno NA PRODEJ a všechno tak trochu FANY, postupně sedá na lep jedné PLAYGIRLS za druhou, aby si POST COITUM naléhavě uvědomoval, že ke svému zděšení místo opravdového ŽÁRU KRÁLOVSKÉ LÁSKY prožívá jen takové HEZKÉ CHVILKY BEZ ZÁRUKY. Pak ovšem přijde ona, LEA, a Vojtěch cítí, že jeho PŘÍLIŠ HLUČNOU SAMOTU pronikl blesk. Není se co divit, Lea je KRÁSKA a vzhledem k tomu, že se zrovna ocitla V NESNÁZÍCH a Vojtěch je zrovna nablízku, nic nestojí v cestě tomu, aby si padli do náruče. Vojtěchova divoká JÍZDA životem ovšem nejde tak lehce zastavit, což bohužel vede k tomu, že se s Leou zanedlouho ocitnou v jakýchsi PARALELNÍCH SVĚTECH. Dívku mu nakonec odloudí dětsky upřímný kamarád KOLJA a odveze si ji za oceán do AMERIKY. KRÁVA, rozčiluje se Vojtěch, a zlostně si mumlá: JE TŘEBA ZABÍT, ale Vojtěch (naštěstí?) málokdy jde až na krev. Hořkost spláchne další DIVOKÉ PIVO a rozptýlí KAMEŇÁKY starších kamarádů, co se právě vrátili z vojny u TANKOVÉHO PRAPORU. Když však vyschne i jeho poslední KONTO SEPARATO a omrzí se všechny KRUTÉ RADOSTI sebelítosti, Vojtěch nemůže nevidět, že jeho život jde PO HLAVĚ DO PRDELE. Zboří svůj iluzorní HRAD Z PÍSKU a vydává se na CESTU Z MĚSTA. Doufá, že se mu tam podaří aspoň zahlédnout KOUSEK NEBE. Nejradši by byl SPRÁVCEM STATKU, jako jeho strýc VÁCLAV, ale prozatím se uchytí jako VENKOVSKÝ UČITEL TANCE. Zvykne si na bzukot DIVOKÝCH VČEL a vůni AKÁTŮ BÍLÝCH a s mottem: DÍKY ZA KAŽDÉ NOVÉ RÁNO začne žít životem LESNÍCH CHODCŮ. Pak se ovšem horké INDIÁNSKÉ LÉTO pomalu přelije do BABÍHO LÉTA a na Vojtěchovy dveře zaklepe VÝLET českých filmových diváků, aby mu dal na vědomí, že na něj i přes všechen zkonzumovaný popcorn při sledování zahraničních monstr-produkcí a televizních reality show nezapomněl. A taky mu vzkázal, že nejen V BRNĚ je bez něj NUDA a jestli by se prý nechtěl vrátit na Barrandov. Vojtěch váhá. Bojí se, aby jeho návrat před kameru nebyl NÁVRATEM IDIOTA, ale nakonec jej ÚČASTNÍCI tohoto přesvědčovacího ZÁJEZDU přemluví a s nadšením si jej odvážejí s sebou. Vojtěchovi, novodobému filmovému hrdinovi, je teď bezmála dvacet let, na tenhle věk už toho za sebou má dost. MINULOST chce nechat za sebou, obecně nerad ji znovu otvírá. Když už se ohlídne zpátky, vidí, že svým způsobem byla ta LÉTA POD PSA BÁJEČNÁ. Vlastně nešlo o žádné velké drama, prostě jen o takové PŘÍBĚHY OBYČEJNÉHO ŠÍLENSTVÍ. Někdy veselé víc, jindy míň, ale málokdy šlo skutečně O ŽIVOT. Své místo v srdcích českých diváků ještě uhájil, ale evropská scéna se stále obejde bez něj, což k jeho závisti přestává platit pomalu pro většinu jeho středoevropských sousedů. Vojtěcha mrzí, že trochu zanedbal jazykovou výuku a místo poznávacích výletů chodil radši do hospody, ale to se pořád dá ještě dohnat, bude-li ovšem chtít. Zatím trochu tápe a k rozpakům mnohých se stále pokouší lovit historky ze soukromých dějin své TAKOVÉ NORMÁLNÍ české RODINKY. Za to mu ovšem bude aplaudovat jen málokterý evropský divák a hrozí mu vážné nebezpečí, že nakonec unudí i toho českého. Snad si uvědomí dříve než později, že svět není pouze KRAJINA JEHO SRDCE a že UŽ už klepe na dveře čas velkých dramat.

8 Autor: Martin Švoma Jak český film přežil svou smrt Filmovému divákovi roku 2008 nepřipadá nijak výjimečné, že se v našich kinech objeví každoročně kolem dvaceti českých hraných filmů, kterými nás zásobují více či méně etablovaní tvůrci. A přece ještě v polovině 90.let zaznívaly nejrůznější hlasy prorokující zkázu české kinematografie a vlivné i méně vlivné postavy kulturních a politických kruhů se navzájem označovaly za její hrobníky. Ačkoli se čeští filmaři dosud nedočkali systematické státní podpory, která je obvyklá ve většině evropských států, poměrně brzy začalo být v našem proklamovaném filmovém hrobě velice živo. POSTTOTALITNÍ TÁPÁNÍ Podíváme-li se dnes na některé filmy z počátku 90. let, neubráníme se pocitu, že křik někdejších proroků Apokalypsy musel znít v dobové atmosféře více než věrohodně. Systém někdejší dramaturgie se rozpadl a v produkci i tvorbě zavládla živelnost na úkor řemesla, o kulturních ambicích nemluvě. Z vlny restitučně-privatizačních a retrototalitních komedií, od nichž si komerčně orientovaní tvůrci slibovali divácký úspěch (ten se dostavil pouze částečně), stejně jako z ostatní nevýrazné produkce vybočuje jen několik snímků zejména Kouř Tomáše Vorla a první filmy Jana Svěráka. Tvůrci starší generace, spjatí především s někdejší novou vlnou 60. let, kteří nebyli připraveni na obtížné ekonomické podmínky filmové výroby, se brzy ocitli mimo hlavní proud. Dobově rozčarovaná kritika, ne zcela právem hystericky odsoudila Chytilové kontroverzní, ale v lidových vrstvách velmi oblíbené Dědictví, Menzel se stáhl do oblasti divadelní režie poté, co jeho mezinárodní projekt Život a neobyčejná dobrodružství vojáka Ivana Čonkina divácky neuspěl, Jan Němec postupně odešel do filmové ilegality, když jeho provokativní snímky V žáru královské lásky a Jméno kódu: rubín prošly bez většího povšimnutí. Jakubisko po rozdělení Československa sice přesídlil do Prahy, dal však o sobě vědět teprve v druhé půli 90. let (Nejasná zpráva o konci světa). Z dobových představ o tom, jak má vypadat nový (komerční) český film, aby si zajistil divácký úspěch a pokud možno finanční zisk, toho moc nezbylo. Stačí se podívat na tehdejší kriminálku Nahota na prodej, poslední relativně úspěšný film Víta Olmera. Ten budil oprávněný dojem, že má nakročeno ke hvězdné kariéře po svém veleúspěšném Tankovém praporu, typické retrototalitní komedii nesoucí se na vlně euforie kolem první soukromé filmové produkce po čtyřiceti letech. V Nahotě na prodej se však na ulicích pobíjejí cikánské gangy se skiny a vybuchují automobily, Jiří Krampol rozdává rány ve stylu Jeana-Paula Belmonda a spolu s Lukášem Vaculíkem přesvědčují naivní a zhýčkanou Američanku Nancy (Kája Třísková), že sociální integrace Romů je holý nesmysl. Film, který (naštěstí pro všechny zúčastněné) upadl v zapomnění Oblast ryzí komerce později ovládly především mnohem skromnější projekty Jaroslava Soukupa (série Byl jednou jeden polda) a Zdeňka Trošky (jeho pochybné pohádky a Kameňák). 8

9 PROFESIONÁL SVĚRÁK Ze skupiny nejvýznamnějších debutantů, kteří slibovali určité umělecké nároky a kteří vstoupili na pole hraného filmu v období krátce před či po listopadu 1989 (Vorel, Svěrák, Renč, Hřebejk), dosáhl v prvních letech největšího úspěchu Jan Svěrák. Zdá se, že jeho mimořádné tvůrčí i produkční aktivity korunované v roce 1997 Oscarem za Kolju (z dnešního pohledu poněkud nepochopitelně napadaného částí intelektuálněji orientované kritiky) byly jedním z důležitých impulzů k postupnému zmrtvýchvstání, či alespoň resuscitaci, české filmové tvorby. Svěrák do ní vnesl vysoce profesionální i když někdy až zbytečně konzervativní formu inspirovanou klasickou hollywoodskou kinematografií s příměsí ryze českého humoru a ironie. Ta pochází z velké části i ze scénářů Zdeňka Svěráka. Právě tato synovská závislost na otci-scenáristovi je zřejmě největší Svěrákovou slabinou. Ve filmu Jízda, který jako jediný vznikl bez Svěráka staršího, působí po letech (přestože byl tento film od začátku zamýšlen jako kultovní a načas se jím i stal) přitroublé flirtování mladičké Aňi Geislerové s Jakubem Špalkem a Radkem Pastrňákem jako dost velká nuda a částečně to zachraňuje pouze vynikající kamera F. A. Brabce. Filip Renč se po svém slibném, i když poněkud přeceňovaném debutu Requiem pro panenku pokusil v roce 1995 o generačně laděný film Válka barev příběh fotografa (Lukáš Vaculík), který se jako nepohodlný svědek zločinu dostává do pasti mocných a prožívá zároveň zklamání v rozporuplném vztahu s tajemnou modelkou, která se ukáže být součástí tohoto spiknutí. Tomuto zatím nejzajímavějšímu Renčovu dílu nelze upřít cit pro podmanivou atmosféru (budovanou i z dnešního hlediska naivními grafickými efekty a klipovými postupy) a zároveň zobecnění tíživého životního pocitu člověka ztrácejícího se v novém, nepřehledném a krutém světě. Přesto s ním režisér poměrně tvrdě narazil a o nic podobného se v dalších letech nepokusil (Rebelové a Román pro ženy patří naopak k tomu nejlacinějšímu a také nejnudnějšímu, co lze z české produkce posledních let spatřit). PŘÍPAD HŘEBEJK Rozporuplný je i případ Hřebejk, který na sebe poprvé upozornil v roce 1993 muzikálem Šakalí léta, avšak statut zasloužilého umělce mezi českými režiséry mu přinesly teprve Pelíšky, původně televizní film opírající se o výrazné a divácky vděčné kreace prověřených, populárních herců (Donutil, Kodet, Polívka, Zázvorková, Dušek...). Od té doby využívá spolu se svým stálým scenáristou Petrem Jarchovským stále tentýž recept: příběh založený na spletité a paradoxní síti vzájemně podmíněných vztahů mezi jednotlivými postavami, které pak ústí v překvapivých (tragi-) komických pointách. Napsán je většinou perfektně a všechno v něm bezezbytku souvisí se vším a právě proto také nepůsobí nikdy příliš přesvědčivě (nehledě na to, že věrohodností neoplývá v jejich filmech ani dobová atmosféra čtyřicátých, padesátých, šedesátých či osmdesátých let). Scenáristické konstrukce tu vyčnívají z plátna tak daleko, že by se o ně neopatrný divák v první řadě mohl i zranit... Zakrýt je pomáhají více či méně bizarní rodinné historky ze života, které publikum tolik miluje, zvláště v podání oblíbených herců (Pelíšky). Vlastní režijní přínos Jana Hřebejka spočívá především v práci s těmito představiteli a nutno na druhou stranu uznat, že tu občas dosahuje vynikajících výsledků (zatím nejpůsobivějším momentem Hřebejkových filmů je rodinné setkání a hádka o rozvod mezi Emílií Vášáryovou a Janem Třískou ve filmu Horem pádem, scéna postavená pouze na dialogu a přitom s dramatickým nábojem, který má v českém filmu poslední doby sotva obdoby). ZELENKA A ONDŘÍČEK ZÚŽENÝ MAINSTREAM V polovině devadesátých let vstupují na scénu dvě postavy, které výrazně ovlivní podobu českého filmu na přelomu století Petr Zelenka a David Ondříček. Jejich filmy představují poněkud zúžený mainstream, který (na rozdíl od Svěráka a Hřebejka) není určen všem, ale spíše generaci do 30 let, která má svou oblíbenou hudbu a životní styl (viz Rádio 1 v Zelenkových Knoflíkářích nebo J. P. Muchow a Ecstasy of St.Theresa ve filmech Davida Ondříčka). Trend, který nastavili, klade důraz na atraktivní stylizaci prostředí (Praha v Šeptej nebo Samotářích) a na typ postav ukotvených v reálném světě, ale s poněkud bizarními problémy ( vymyšlená homosexualita ve filmu Šeptej, úchylka s uštípáváním knoflíků v Knoflíkářích, marihuanou zmatený Jiří Macháček v Samotářích, psychopatické postavy Ivana Trojana v Samotářích a Jedna ruka netleská, mystifikace kolem skutečného Jaromíra Nohavici v Roce ďábla). Odtud se zrodil i stereotyp nejrůznějších variací Jiřího Macháčka a Ivana Trojana v podobných rolích, který stále zabírá. Autorské scénáře Petra Zelenky (který je původním vzděláním scenárista, stejně jako Hřebejk) se svou strukturou z velké části podobají Jarchovskému také zde vzniká příběh teprve souběhem mnoha dějových a vztahových linií mezi postavami, které se s větší či menší mírou invence protínají a vytvářejí (tragi-) komické paradoxy (Knoflíkáři, Samotáři). Zelenkovy a Ondříčkovy filmy jsou příjemné na pohled, ale obratně se vyhýbají skutečným konfliktům (psychopatické pronásledování Jitky Schneiderové Ivanem Trojanem, který ji chce upálit i s jejím přítelem se v Samotářích nakonec změní ve smířlivě bizarní příhodu). Poněkud zapomenut zůstává dnes Saša Gedeon (Indiánské léto, Návrat idiota), 9

10 do něhož ještě na sklonku století vkládala velká část (navzájem od sebe opisující) kritiky velké naděje na poli filmu výsostně uměleckého. Jeho variace na poetiku 60. let s herci let 90. (zvláště v Indiánském létě srovnej s Černým Petrem Miloše Formana) a mikrosvět rodinné průměrnosti s pochybnou morálkou (Návrat idiota) se dnes ukazuje jako nepříliš zajímavý umělý koncept. Oba filmy se svými opakujícími se motivy a záměrně vyprázdněnými dialogy působí jako mechanický hrací strojek, v němž nezbylo nic živého (podobné problémy u zmiňovaného Formana účinně zakrývá právě autenticita neherců). SLÁMA A NELLIS CESTA K SOUSTŘEDĚNÉMU VÝRAZU Do poněkud zajímavějších a řemeslně vyspělejších podob pozvedla tematiku související s životem průměrných lidí a rodinných vztahů teprve dvojice dalších debutantů z přelomu století Alice Nellis a Bohdan Sláma (ačkoli tomu jejich první filmy ještě příliš nenasvědčovaly). Neatraktivní stylizace prostředí a hlavních postav stejně jako poněkud nudné vyprávění v pomalém tempu mohlo odradit diváka od snímků Ene bene a Výlet, ve kterých však přesto můžeme najít přesvědčivé momenty, v nichž vycházejí na povrch niterné problémy hrdinů (hrdinek), jako je pitka volební komise v Ene bene, při které Theodora Remundová, zklamaná svým milencem, omylem roztrhá platné volební lístky, nebo vzájemné vztahy matky a dcer transportujících na Slovensko otcovu urnu ve Výletě. Výrazný tvůrčí posun nastává v dalším filmu Tajnosti, v němž se Nellis podařilo bytostně filmovou formou (např. taneční vize hlavní hrdinky, uvážlivá práce s hudbou) vyjádřit vnitřní drama ženy ve středním věku (Iva Bittová), která se během jediného dne rozhoduje o svém těhotenství. Bohdan Sláma, jehož filmy se vyznačují v českém prostředí nezvyklým důrazem na sociální autenticitu (vesnice v Divokých včelách, Most ve Štěstí), urazil zajímavou cestu. Bizarní figurky i samotné prostředí (Divoké včely) postupně proměnil v soustředěný výraz a stylovou vytříbenost (dlouhé, výtvarně působivé záběry se složitými pohyby kamery vtahujícími diváka do filmového světa) spojené se silným a zcela vážně pojatým tématem citové frustrace homosexuála (Pavel Liška; Venkovský učitel). Záměrně jsem zatím nechal stranou Tomáše Vorla, režisérskou osobnost možná ne tak populární, ale jinak zcela srovnatelnou s Janem Svěrákem (pokud ne ještě výraznější). Vorel totiž svými filmy vytváří pozoruhodně komplexní spojnici uplynulých téměř dvou dekád. Je to snad jediný filmař, který v sobě v takové míře spojuje řemeslnou suverenitu, cit pro zobecnění dobové atmosféry (Kouř, Kamenný most, Cesta z města) a zároveň autorskou imaginaci, která s neobyčejnou lehkostí propojuje reálné prvky s groteskní nadsázkou (Skřítek, Gympl) až do téměř pohádkové stylizace (Cesta z města). Jeho filmy umí být téměř sociální analýzou (Kouř, Skřítek, Gympl) a stejně tak zábavnou podívanou, která nikoho nenudí. Zatím se mu nepodařilo pouze jediné natočit opravdu špatný film (ti, kteří za něj považují Kamenný most, se opravdu špatně dívali). A TI ZBYLÍ Našli bychom samozřejmě i několik dalších filmařů, kteří občas přidají životadárnou transfúzi do žil malátného pacienta, byť se většinou jedná o malé dávky, které možná širší publikum neregistruje. Filmy Věry Chytilové bývají poslední dobou živé někdy až příliš, takže nemocnému vzhledem k jeho celkovému stavu rozhodně neuškodí. Všeobecně uznávaným solitérem je Jan Švankmajer, jehož originální díla kombinující animaci s hereckou akcí vyrůstají ze surrealistických tradic a působí v současném filmu jako element zdravě cizorodý. Ivo Trajkov, kdysi všeobecně odsouzený za parodii Kanárská spojka, natočil na sklonku 90. let Minulost, pozoruhodný film beze slov, jehož hlavní postavou je neslyšící, bojující s následky svého někdejšího zločinu i podvodu bývalých kumpánů. Otakáro Schmidt vytvořil ve filmu Eliška má ráda divočinu poněkud psychedelickou, avšak hravě nápaditou varietní vizi předměstského světa zalidněného podivnými postavičkami kolem fascinující hlavní hrdinky (Zuzana Stivínová). Málokdo asi zná filmové experimenty Petra Marka Láska shora a Nebýt dnešní, které zábavným způsobem zkoumají vlastnosti filmového média, nebo absolventský film islandského studenta FAMU Börkura Gunnarssona Silný kafe, svéráznou studii partnerských vztahů mezi dvěma mladými páry, která upoutá spontánními hereckými výkony (Markéta Coufalová, Martin Hoffman). Ale přesto občas stojí zato hledat mimo hlavní proudy. VÍCE POHYBU! Jak je tedy dnes na tom náš někdejší nebožtík, český f ilm? Zdá se, že je mimo akutní nebezpečí a může bez obav opustit jednotku intenzivní péče. Ale příliš zdravě zatím nevypadá (samozřejmě, i ve svých někdejších nejlepších letech trpěl řadou skrytých chorob, které se po roce 1989 jen výrazněji projevily, takže to nemusíme dramatizovat). Stále mu schází především odvaha a trochu větší formální odvázanost, která by se nebála opustit sféru pouhých dialogů a rádoby lyrických nálad ve prospěch výrazné, vizuálně zpracované akce nebo překvapivých emocí, a zároveň odhodlání uchopit téma se vší vážností (což nijak nesouvisí s jeho komikou či tragikou) a dotáhnout je do konce s dramatickou důsledností. Odvaha, která by zároveň překonala klišé tragikomičnosti, jež se v našem filmu zabydlelo a které stále vytváří určité variace na poetiku trapnosti spojenou s jedním druhem humoru (Ondříček, Zelenka, Gedeon, Vladimír Morávek, raná Alice Nellis). Tato poetika jistě působila neotřele v dobách nové vlny, a nepochybně se najdou její obhájci, kteří jí budou přisuzovat autenticitu situací ze života, ale mám pocit, že dnes spíše zakrývá f ilmařskou pohodlnost a neochotu riskovat. Navíc, pokud chce náš film obstát před novými generacemi diváků, dospívajících ve světě multimédií, adrenalinových sportů a divoké vizuality všeho druhu, potřebuje (aniž by se nutně musel podbízet) zkrátka více života, pohybu a dynamiky. Chcíplina se bude muset zvednout a začít trochu trénovat. Je potěšující, že už se pokouší o první cviky (Janákovi Snowboarďáci, Vorlův Gympl a další...). I když mu to třeba ještě moc nejde a někteří se mu budou pošklebovat, že u toho vypadá trapně... A autor je filmový vědec. 10

11 Autorka: Veronika Hrdinová Dobrý scénář do šuplíku Před časem se médii prohnaly zvěsti o tom, že v Hollywoodu stávkují scenáristé. Jejich českým kolegům bude patrně trvat ještě dlouho, než budou schopni dát podobně nahlas najevo, že se jim jejich pozice ve filmovém průmyslu ani za mák nelíbí. Nutno dodat, že by si v porovnání s nimi mohli američtí tvůrci ještě celkem výskat. Být filmovým scenáristou či filmovou scenáristkou s sebou od prvopočátku nese zvláštní druh komplexu. Můžete vymyslet geniální příběh, sepsat jej do výtečných obrazů zaklenutých přímo aristotelským dramatickým obloukem, ale i když se podle něj natočí podařený film, vaši hlavu vavříny nikdo veřejně neověnčí. Úspěch za podařené dílo náleží u filmu především režisérovi, popularita pak jeho hercům. Když se však zeptáte českých scenáristů, jestli jim jejich odsouzení k tomu zůstat v ústraní vadí, patrně se vám vysmějí. Jejich bedra obtěžkávají mnohem podstatnější starosti než to, jestli si jejich jména mezi titulky někdo povšimne. Podvyživená výprava a bázliví producenti V jednom z českých týdeníků vyšel před časem článek s podtitulem Psaní filmů u nás uživí jen Jarchovského a Epsteina. Tato jediná věta situaci v české scenáristice dokonale vystihla. Pokud vystudujete scenáristiku a rozhodnete se psaním filmů živit, ocitnete se spíše před propastí než na startu tvořivé kariéry. Řada režisérů si píše filmy sama a řada scenáristů se pak zuby nehty snaží si své scénáře zrežírovat, než aby je nechala ležet v šuplíku ladem. Toto rozštěpení, resp. malá míra spolupráce mezi těmito dvěmi filmovými profesemi, je do jisté míry ovlivněna i tím, že spolu nejsou příliš nuceni spolupracovat ani studenti těchto oborů na největší české filmové škole, pražské FAMU. Místo toho se podporuje individualita, často zastřešená heslem nabij si hubu, ať jednou (pravděpodobně pozdě) zjistíš, že na to sám nemáš. Přitom vytvoření fungujících scénáristicko-režijních tandemů už během studia může být ideální zkouškou pro následující profesní kariéru. Do scenáristického šuplíku v běžné praxi totiž sám od sebe režisér či producent nenahlédne a scenáristé nejsou příliš vybaveni na to, aby své texty chodili sami nabízet. Jistou naději jim poskytují soutěže, jako je Český lev či poměrně nedávno založené grantové řízení Filmové nadace RWE & Barrandov. Pro oceněné scénáře se shánějí producenti i režiséři podstatně snadněji. Nicméně to, že si někdo scénáře všimne a rozhodne se jej realizovat, ještě neznamená vytouženou výhru, nezávisle na tom, ať se jedná o televizní či soukromou produkci. Prodejem scénáře se autor v podstatě vzdává jakékoli možnosti ovlivnit jeho další vývoj. Z dobrých scénářů se pak díky producentům, sázejícím na ověřené a bezpečné postupy, na plátně stávají nevýrazné snímky stále stejných žánrů předváděné stále stejnými herci. Za typický příklad může posloužit scénář Marka Epsteina Amen san, který se do kin dostal v režii Jiřího Vejdělka pod názvem Roming. A to ani nemluvě o skutečně špatných filmech, které jsou od původních námětů tak daleko, že se pod ně raději jejich scénáristé podepisují pseudonymy. Maďarský filmový čardáš Všechny výše vyjmenované překážky, kvůli nimž zajímavé autorské scénáře a tím i kvalitní filmy v české kotlině nuceně usínají na vavřínech, zajímavě kontrastují například s Maďarskem. V zemi, které má přibližně stejný počet obyvatel jako Česko, za posledních několik let vzniklo poměrně dost odvážných a umělecky hodnotných snímků. Mladí maďarští tvůrci jako je Béla Tarr, Péter Mészáros či György Pálfi s nimi sklízejí úspěchy na světových festivalech. Je s podivem, že se tamější producenti nebojí investovat do komerčně nejistých projektů navzdory tomu, že na domácí produkci se v Maďarsku chodí do kina mnohem méně než například u nás. Skutečnost, že by mohli zdejší filmaři Maďarům leccos závidět, ilustruje i to, jak se v Budapešti a jejím okolí daří filmům krátkometrážním. V Česku se na krátké filmy dají sehnat peníze paradoxně snad ještě obtížněji než na filmy celovečerní, televize je v podstatě nevysílá a kina je zařazují maximálně jako předfilmy. V Maďarsku se dokonce jeden z místních televizních kanálů ve svém vysílání na krátké filmy vysloveně zaměřuje, a tudíž má i dobře vyvinutý systém jejich financování. Mladí tvůrci tak mají šanci psát a natáčet alespoň na krátkém formátu a získat tak dostatečné renomé pro přípravu svého celovečerního debutu. Blýská se na lepší časy? Čeští scénáristé se často a nakonec i s povděkem obracejí na televizi a nechávají se najmout na psaní seriálů. Monotónní seriálové příběhy jsou na míle vzdálené formátu autorského scénáře, nicméně obživa je obživa, jíst se musí. Jistou nadějí do budoucna zůstávají digitální kanály, mezi nimiž se snad objeví nějaký, který bude chtít vybočit z klasické komerční produkce a nebude se bát experimentu a to nejen na poli jednotlivých snímků, ale i seriálů. Další vyhlídky pro scénáristy i režiséry snad leží v koprodukci. Spolupráce se zahraničním partnerem nabízí oproti českým podmínkám značné možnosti v navýšení rozpočtu, které si místní producenti nemohou a často ani v neochotě riskovat nechtějí dovolit. Samozřejmě by bylo naivní domnívat se, že jsou jejich zahraniční kolegové vesměs méně bázliví, co se týče alternativních přístupů. Všude existují předem jasná televizní okénka a umělecký film bez známého jména každému předem zavání finanční katastrofou. Propojení dvou zahraničních produkcí však přinejmenším dává větší šanci na to, aby se vzniklý snímek vymanil z jednoho jediného filmového hnízda, v němž se všichni znají a dělají spolu hezké české filmy. Jistou změnu bude nepochybně vyžadovat i české publikum, které nepřijme za vděk tím, co se mu bez velké námahy servíruje. 11

12 To hlavní je náš vkus rozhovor s petrem oukropcem 12

13 Autorka: Veronika Hrdinová Nejeden student filmové produkce sní o tom, že bude jednou producentem, jako je Petr Oukropec. Spoluzakladatel společnosti Negativ stojí za vznikem řady filmů, o něž by ostatní producenti radši ani nezavadili, třesouce se strachem z prodělku. Negativ pomáhá na svět filmům nekonvenčním, uměleckým a dokonce i dokumentárním. Jak se dnes daří produkovat filmy, které se snaží o více než jen pobavit diváka unaveného z práce? FILMY A PRŮTOKOVÉ OHŘÍVAČE Pokud bych si měla vybavit nějaký zažitý producentský stereotyp, vybaví se mi obraz nabubřelého producenta Jeremyho Prokosche, který terorizuje režiséra staré školy Fritze Langa v Godardově Pohrdání. Řada režisérů dodnes vnímá producenty jako ty, kteří je omezují v jejich tvořivosti. Vnímáte roli producenta spíše jako byznysmena, nebo naopak člověka s uměleckým citem? Myslím, že je nutné především vždy a všude zdůrazňovat, že role a profese producenta není nějakým univerzálním prototypem. Kinematografie je široký pojem, existuje v celé škále žánrů a motivací. Film je financován jiným způsobem v USA a jinak v Evropě a podobně. Každý producent je individualita s různým osobním cílem a motivací. Prokosch je jen jedním z řady. Ano, musíme pracovat s penězi, jsme zodpovědní za jejich utrácení a často jsme i závislí na tom, kolik film uvidí diváků v kinech, na DVD nebo v televizi. Pracujeme ale především s umělci, musíme se domluvit, najít společnou řeč a cíl. Na FAMU kdysi z úst děkana zazněla poznámka, že pořádní producenti v této zemi neexistují, že místo nich tady existují jen průtokové ohřívače. Umíte si představit, na co tím narážel? Tento názor pramení z nepochopení úlohy a možností producenta v současné Evropě. Pan děkan si plete pojmy a zaměňuje producenty s investory, tedy s někým, kdo disponuje finančním kapitálem, který investuje do produkce filmů. Průtokový ohřívač je něco méněcenného. Je to dnešní český producent, který musí přesvědčit fondy, televize, distributory, sponzory a zahraniční partnery, že jeho projekt stojí za jejich peníze. Je hloupým garantem tohoto financování, půjčuje si, hradí náklady ze svého a nese všechna rizika. Ano, i já a moji kolegové z Negativu jsme takovými průtokovými ohřívači. Režiséři často dnes namítají, že když má producent pokryté náklady na film a svůj honorář z grantu, neměl by za každou cenu hledět na to, kolik na něm ještě posléze vydělá. To znamená, že by měl být ochotný podporovat i projekty, které jsou z hlediska komerčního úspěchu nejisté. Má z vašeho pohledu tato námitka opodstatnění? Producent nikdy nemá a ani podle zákona nemůže mít pokryté náklady na film jenom z grantu. Grant, pokud ho máte, pokryje kolem 20 % rozpočtu, podle zákona může maximálně 50 %, což se děje jen u dokumentů. Znamená to, že producent musí sehnat někde dalších minimálně patnáct milionů, aby se film mohl točit. Za nás mohu říci, že většina našich projektů je i přesto svým charakterem v podstatě nekomerční. To znamená, že v první řadě sledujeme kvalitu, protože jenom ta nám umožňuje v našem systému pokračovat. Jinak samozřejmě podporujeme menší projekty, dokumenty a hrané debuty minimálně tím, že je děláme zadarmo, investujeme do nich naše zázemí, čas a kredit. UŤATÁ PUPEČNÍKOVÁ ŠŇŮRA Za častý vzorový příklad se oproti české filmové produkci bere Maďarsko, kde se producenti nebojí investovat i do typicky uměleckých projektů. Přitom se na domácí produkci chodí v Česku mnohem více než v Maďarsku. Máte pocit, že je výtka o malé odvaze českých producentů na místě, nebo naopak z vašeho pohledu místo producentské odvahy tady spíše chybí režiséři s natolik výrazným rukopisem jako je Béla Tarr či György Pálfi? Ani maďarští kolegové neinvestují vlastní prostředky do uměleckých projektů. Film je tam ale dosud vnímán a podporován fondy a různými výhodami jako umělecké dílo. Na Bélu Tarra se podle všeho nechodí, jeho filmy se ale hrají v Cannes a vzbuzují mezinárodní diskuze. U nás je ale spíše problém kontinuity a vnímání filmu jako možného uměleckého díla. Film je samozřejmě také zábavním průmyslem a občas se podaří i obě roviny skloubit. V Čechách však byla pupeční šňůra s novou vlnou v 60. letech uťata. Jenom tehdy naše kinematografie šlapala ve všech žánrech, lákala diváky do kina na kvalitní komedie a parodie a zároveň vítězila na předních festivalech a posouvala filmovou řeč. V přechodném období po roce 1989 se nepodařilo udržet to všeobecné vnímání filmu jako svébytné součásti naší národní kultury. Film se stal v Čechách na čas zbožím, ale na trhu bez daných pravidel. Osobnosti tohoto zlatého období, na rozdíl od osobností našich východních sousedů, bohužel nejsou aktivní v české filmové politice, nelobují až na výjimky v parlamentu, nemají funkce v profesních organizacích. Chybí nám tyto aktivní autority. Dá se vůbec stručně říci, jak funguje filmový marketing? Čím lze například vysvětlit, že přes negativní recenze v téměř všech tiskovinách je film jako Taková normální rodinka mezi nejnavštěvovanějšími? V současné době především funguje marketing ve spojení s komerčními televizemi a výsledek podobných filmů je způsoben i tím, že lidé, kteří chodí do prostředí multiplexů a nákupních center, se chtějí především bavit. Tomu je ten úspěšný marketing podřízen. Otázka je, jak dlouho to bude fungovat. Diváci jsou na kvalitu citliví a i zábava by měla mít určité kvalitativní nároky. Bojím se, že nám to brzy diváci vrátí Jaké jsou vlastně možnosti současné producentské dramaturgie? Jsou široké. Záleží na osobnostech, na společném záměru i ochotě autorů spolupracovat a slyšet další názory. Vývoj projektu je nejdůležitější fáze pro budoucí úspěch filmu. UNIVERzÁLNÍ PŘÍSTUP Jakou roli pro vás hraje při vybírání projektů, které budete produkovat, osobní vkus a jakou příslib komerčního úspěchu? Uplatňujete třeba nějaké vyvažování typu: Jednou udělám film, z kterého budu mít radost, potom vezmu něco, co spíš vydělá? Myslím, že primární je náš osobní vkus a pak také náš odhad, zda budeme umět daný projekt zafinancovat. Jak hledáte náměty a scénáře? Má ještě úspěšný producent čas na to, aby sám hledal, nebo jenom čte, co mu přistane na stole, včetně toho, co mu přinesou režiséři a scenáristé, se kterými spolupracuje dlouhodobě? Snažíme se číst současnou literaturu, sledujeme talenty na FAMU, hledáme všude. Scenáristé a režiséři nám texty nabízejí, 13

14 Letos uvádíme v kinech hrané filmy Venkovský učitel a v září Děti noci. Uvedeme v kinech dokumenty Občan Havel, René, Jak se vařily dějiny a Panna Maria či Ivetka, natáčet se začnou hrané filmy Protektor a Zoufalci. V přípravách je projekt Alois Nebel, pracuje se na scénáři filmů Fair Play, Modrý tygr a 80 dopisů. Před osmi lety jste se přestěhoval na venkov. Jak se žije filmovému producentovi více než sto kilometrů za Prahou? Dobře. S manželkou a třemi dětmi, se sousedy i se zvířaty. některé oslovujeme, s některými spolupracujeme systematicky a dlouhodobě. V sylabu ke své dílně na katedře produkce máte okruh, který zní producentský přístup jako univerzální metoda pro realizaci projektů ve všech oblastech kultury. Co se skrývá pod tímto univerzálním producentským přístupem? Chci tím naznačit, že princip naší práce u filmu lze aplikovat i na realizaci jiných kulturních projektů. Jde o vytváření a spojování tvůrčích týmů a schopnost připravit realizovatelný, zajímavý a komplexní projekt na jedné straně a na druhé straně naše zodpovědnost a garance projektu vůči různým investorům. Těmi může být ministerstvo kultury, magistrát nebo nějaká obecně prospěšná společnost nebo libovolná firma. Stále více filmů v Česku vzniká jako koprodukce, to je mimo jiné i případ vašeho posledního filmu Venkovský učitel. Znamenají pro vás peníze zahraničních partnerů větší tvůrčí volnost? Případně není tato volnost vykoupená jinými omezeními? Mezinárodní koprodukce představují naopak tvůrčí a producentskou svobodu, možnost najít pro film financování a distribuci mimo náš malý trh. Necítíme omezení, spíše to znamená více práce, více komunikace a větší zodpovědnost. Společnost Negativ, jejímž jste spoluzakladatelem, patří mezi ty, které zařazují do své produkce i filmy dokumentární a krátké, co do režisérů pak spolupracuje spíše s autorskými typy. Nicméně je zjevné, že umělecký film, dokument i filmy krátkometrážní nemají z hlediska distribuce zrovna růžovou perspektivu. Vidíte pro tyto žánry nějakou naději v nástupu digitálních televizí? Letos jsme se spolupodíleli na uvedení výjimečně navštěvovaného dokumentu Občan Havel a uvedeme ještě minimálně dva další dokumenty v širší distribuci. Pravdou samozřejmě je, že pro dokumenty jsou hlavním odběratelem televize a bez nich je to více než složité. Pro některé producenty je metou objev geniálního debutanta. Vám se něco podobného povedlo se Sašou Gedeonem, ačkoli jste to měl o něco snazší tím, že jste se znali ze školy. Umíte si ještě představit, že byste se s nějakým sotva dostudovaným režisérem pustil do jeho celovečerního debutu? Máte ještě vůbec čas a chuť pátrat mezi nastupující režisérskou generací? V tuto chvíli chystáme dva debuty úspěšných absolventů nebo studentů FAMU. Jitka Rudolfová bude v létě natáčet film Zoufalci a Václav Kadrnka chystá na příští rok film s pracovním názvem 80 dopisů. Česká odborná i laická veřejnost se nemůže dočkat nového filmu Saši Gedeona Klíč ke snu. Je již naplánovaná první klapka? Se Sašou je to pro mě těžké a osobní. Bohužel již více než rok netuším, jak to s jeho projektem vypadá. VENKOVSKÝ PRODUCENT Pro rok 2008 je plánován téměř dvojnásobný počet premiér oproti roku předešlému. Čekáte mezi nimi nějaké výjimečné překvapení? Na co se z nich nejvíce těšíte? Těžko soudit. Z filmů, které nejsou z naší produkce se těším třeba na Karamazovi, které jsem ještě neviděl, a na Kdopak by se vlka bál. Na co se letos chystáte s Negativem? Údajně se chystá několik dost nekonvenčních projektů. Ve vesnici, kde s rodinou žijete, není ani obchod ani hospoda, zato se můžete pochlubit úspěšným ochotnickým divadlem, jehož vznik jste inicioval a které sám režírujete. Jak vás něco podobného napadlo a jak hledáte na takové aktivity čas? Sám bych si netroufl nic takového jako náplava rozjíždět. Pravda je, že se v objektu, kde bydlíme, v minulosti podobné aktivity odehrávaly, a já i manželka jsme to tady rekonstruovali tak, aby se naše bývalá hospoda se sálem mohla občas otevřít všem. V tuto chvíli máme za sebou již sedmiletou tradici ochotnických každoročních představení, ve kterých účinkuje někdy až 80 nadšenců a na které se do přebudované divadelní stodoly chodí a jezdí dívat tisíce diváků. Je to takový můj koníček, radost z objevování lidských schopností. Stále mě překvapuje, kolik přirozeného talentu a nadšení všude je. Filmový producent a pedagog Petr Oukropec se narodil v roce 1972 v Praze. V roce 1993 začal studovat na katedře produkce pražské FAMU, o dva roky později však studium z osobních důvodů opustil. V rámci studia produkoval dodnes ceněný absolventský film Indiánské léto režiséra Saši Gedeona. V roce 1994 založil spolu s Pavlem Strnadem společnost Negativ s. r. o., v níž dodnes pracuje jako manažer a producent. Právě v Negativu vznikly ty pozoruhodnější tuzemské filmy, mezi nimi například Šeptej, Návrat idiota, Láska shora, Národ sobě, Rok ďábla, Nevěrné hry, Mistři, Příběhy obyčejného šílenství, Štěstí, Hezké chvilky bez záruky, Květy sakury, Děti noci či Venkovský učitel. Do portfolia Negativu patří rovněž filmy dokumentární jako Občan Havel, Ivetka, René, Marcela, Jak se vařily dějiny, Kupředu levá, kupředu pravá! Petr Oukropec je od roku 2002 kmenovým pedagogem FAMU, kde vyučuje problematiku filmové produkce. Je členem Asociace producentů v audiovizi, České filmové a televizní akademie a Evropské filmové akademie. V letech 1999 a 2003 byl generálním manažerem světové výstavy scénografie a divadelní architektury Pražské Quadriennale. Petr Oukropec je ženatý a má tři děti. Se svou rodinou žije v jižních Čechách. 14

15 Autor: František Staněk MAXIMALISMUS kontra MINIMALISMUS Milánský Salone Del Mobile je jedním z nejvýznamnějších veletrhů designu a nábytku v Evropě i na světě. Design Week Milan 2008 se odehrává v nově postavené Fieře na kraji města, ale i na Via Tortona, která ve svém okolí soustřeďuje to nejaktuálnější z uměleckého designu současnosti. Město doslova žije designem i v desítkách showroomů věhlasných značek rozesetých po městě. Možnosti těch, kteří si mohou dovolit obří instalace za použití nejkvalitnějších materiálů, se zdají být nevyčerpatelné. Instalace a pojetí prezentace jsou často na hranici instalací uměleckých, instalací konceptuálních a díky obrovskému komerčnímu zázemí demonstrují neomezený potenciál, který evidentně ukrajuje a hlavně ještě oklešťuje prostor umělcům, výtvarníkům a performerům. Tím, že v centru vždy stojí prakticky využitelný produkt zboží, jsou také zvýhodněni designéři a designoví průmyslníci, nové ikony dnešních dnů. Nabízejí módní přehlídky designu a styl jejich prezentace připomíná strategii módního průmyslu. Hry bez hranic Maximalismus se projevuje v použitých prostředcích, nadpřirozených měřítkách i obrovských plochách efektních scénografií. Prezentuje výrobky často minimalistické nejen tvaroslovím, ale i škálou nabídky. Často je v hlavní roli mega show uváděn na trh jediný produkt, oslavován a povyšován na ikonu. Samozřejmě, že pokud se jedná o aplikace, inspirace, materiály, tvary i myšlenky, je dnes povoleno téměř všechno. Hranice prakticky neexistují, opět rozvolněny uměním výtvarným. Lze tedy vidět strohost minimalismu, ale zároveň být pohlcen opulentními barokními hody bez limitu. Nelze říci, jaký trend či trendy budou převládat nebo byly představeny. Bezesporu kulminuje užívání geometrie a skladebnosti. Opakování, násobení, skladba i dekonstrukce stejných modulů na všemožné způsoby. Princip linek, hran a úhlů je stále vděčný a nikdy nebude úplně zatracen, ale tím, že je v současnosti tak exponován, ztrácí originalitu. O to zajímavější jsou tvary amorfnější a inspirace křivkami i výrazová měkkost prosakující do mnohých kolekcí. Též nic nového, ale ve svých vrcholných projevech jsou dnešní designéři mnohem sofistikovanější než před pár lety. To je samozřejmé, neboť mají v současnosti nevídané možnosti. Významnými složkami nadále zůstávají vytříbený detail, důvtip řešení, respektive variabilní funkce. Jaký to má smysl? I přes záplavu produktů a pestré marketingové strategie lze okamžitě vycítit a nalézt konkrétní kusy, které se svou kvalitou na první pohled vymykají průměru. Na tom jsem se shodl v diskusích se svými kolegy, redaktory, designéry i obchodníky. Pokud naprosto různorodí lidé volí stejné kusy, není to náhoda. Zároveň je to velice příjemné zjištění ve chvíli, kdy člověk začíná propadat pochybnostem zda to vše, produkování dalších a dalších věcí má smysl. Dostává se tím k zamyšlení nad úlohou, funkcí věcí v řádu věcí, přemýšlením nad tím, co je krása, styl, účelnost. Jestli jsou to kategorie vznešené či přízemní. Kde jsou hranice mezi uměním, designem a obchodem a proč je tak důležité tyto hranice stále překračovat a výše zmíněné žánry vědomě či intuitivně kombinovat. Takové pocity ještě zesílí při návštěvě Salone Satelite, který je součástí veletrhu. Je zaměřen na mladé tvůrce a připomíná Designers Catwalk Studio českého Designbloku. Zde se nekonalo žádné překvapení, ale dech atmosféry, která je i tady silně ovlivněna komerčními tlaky za hradbami výstaviště, je přeci jen svobodnější. Mnoho modelů a produktů není ještě dořešeno a sešněrováno průmyslovou výrobou a mnoho jich bude mít jepičí život. Není to podstatné, protože je to líheň malých vetřelců, mladých talentů. Platforma střetávání a komunikace, pozitivní konfrontace. Mladí tvůrci s dojemným nasazením předvádějí, nabízejí možnosti a nápady, někdy doslova žonglují s designem jako pouliční aktéři Comedie del Arte. Skutečně velké divadlo nabízí nejvýznamnější světová přehlídka designu v Miláně. Je na každém, aby si přebral, jestli chce nastoupit a svézt se, nebo jen pozorovat či komentovat. Opět jsme všichni byli fascinováni tím, jak rychle umějí Italové polknout presso, konzumovat život, módu a jak milují design. U nás stále žehráme na postavení svého designu. Myslím, že se blýská na lepší časy. Letos měla na veletrhu poprvé oficiální zastoupení Česká republika v instalaci Křehký by Czech Republic, kterou sem přivezlo Ministerstvo obchodu a průmyslu. Ale o tom až příště. foto: established and sons 15

16 Autorka: Petruška Šustrová 1953 Stalinova smrt Rok 1953, do kterého se dnes pouštíme, je rokem, kdy velmoci změnily své vůdce. Z Bílého domu odešel prezident Harry Truman a Josef Stalin odešel nejen z Kremlu, ale i z tohoto světa. Po dvaceti letech měly Spojené státy opět republikánského prezidenta, jímž byl Dwight Eisenhower, generál americké armády a za druhé světové války nejvyšší velitel amerických vojsk. Právě on vydal generálu Pattonovi rozkaz neobsazovat Prahu. V roce 1953 možná již tohoto rozhodnutí litoval, ale to měl před sebou jinou válku - válku v Koreji, která se vlekla už pořádně dlouho. Válka v Koreji Situace v Koreji spěla k rozuzlení. Již 17. dubna 1953 se delegace OSN a delegace Severní Koreje dohodly na výměně nemocných, raněných a válečných zajatců, což byl jeden z klíčových problémů, a 27. července bylo uzavřeno příměří a skončila válka. A skončila tam, kde začala: na 38. rovnoběžce. Byl to samozřejmě Stalin, kdo odstartoval korejskou válku, když schválil severokorejskou invazi. Rozhodnou americkou reakcí byl zaskočen, a když pak vše nasvědčovalo, že síly OSN pod velením generála MacArthura dosáhnou řeky Ja-lu, jež tvořila korejsko-čínskou hranici, tvrdě naléhal na Mao Ce-tunga, aby Čína zasáhla kdyby k tomu bylo nedošlo, byl by Severní Koreu nechal padnout. Prodlužování války, vysvětloval Stalin Maovi, dává jednak čínským vojskům možnost zkoumat soudobé válečné metody přímo na bojišti, a potom také poškozuje Trumanův režim v Americe a oslabuje vojenskou prestiž angloamerických vojsk. Číňané a severní Korejci vyčerpaní válkou byli na podzim 1952 ochotni válku ukončit, ale Stalin trval na pokračování bojů. Teprve jeho následovníci po jeho smrti dali konečně souhlas k uzavření příměří. Válka zanechala Korejský poloostrov zpustošený, bez jednoznačného vítěze, a hranice mezi oběma korejskými státy se prakticky nezměnila. Podle oficiálních statistik zahynulo v boji Američanů. O ostatních ztrátách tak konkrétní údaje nemáme, ale je pravděpodobné, že během tří let bojů zahynulo čínských vojáků a dva miliony Korejců, vojáků i civilistů. Jediným příznačným výsledkem korejské války byl precedens, který ustavila: že mohlo dojít ke krvavému a dlouhodobému ozbrojenému konfliktu za účasti států, které vlastnily jaderné zbraně, a přece se dokázaly vyvarovat jejich použití. John Lewis Gaddis, Studená válka A jak víme, vyvarovaly se ho až do konce studené války. Po skončení korejské války však rozhodně nepřišel dokonalý mír. Mezi Korejemi bylo vybudováno demilitarizované pásmo obehnané ostnatým drátem, kolem nějž neustále hlídkovala vojska Severní i Jižní Koreje. Přestože mezi oběma zeměmi probíhají mírová jednání, panuje mezi nimi napětí dodnes. Stalinova smrt V Sovětském svazu začala v lednu 1953 další z mnoha kampaní a další zatýkání inspirované přímo Stalinem. Tentokrát šlo o vrahy v bílých pláštích, skupinu většinou židovských lékařů, kteří měli být spojeni s mezinárodní reakcí, se židovskými organizacemi, s americkou rozvědkou a podobně. Toto spiknutí můžeme považovat za jeden z vrcholů sovětského antisemitismu po druhé světové válce. Bílým plášťům se však podařilo ze Stalinova smrtícího objetí uniknout, protože Stalin 5. března 1953 zemřel. Antikomunisté v lágrech gulagu i v zahraničí se radovali, ale většina sovětské společnosti byla šokována a upřímně truchlila. Stalinova smrt potěšila i některé jeho nejbližší spolupracovníky, kteří z něj měli panickou hrůzu. Ti nyní stanuli před problémem nástupnictví. Prozatím přišlo takzvané kolektivní vedení, trojice Malenkov-Chruščov-Berija; nejsilnější byl šéf všemocné tajné policie Lavrentij Berija. Kupodivu si myslel, že je potřeba zemi do určité míry liberalizovat, takže byla ještě v březnu vyhlášena amnestie (samozřejmě však nikoli pro politické vězně) a byly uvolněny možnosti svazků mezi sovětskými občany a cizinci. Ukázalo se však, že Berija nemá tak silné postavení, v jaké doufal, a 26. června 1953 přišel Chruščov na zasedání politbyra ÚV KSSS s revolverem v kapse. Ve svých pamětech o tom píše: Berija usedl, pohodlně se rozvalil a zeptal se: Tak jaký je dnes vlastně program? Co že tak najednou? Já pod stolem šlápl Malenkovovi na nohu a zašeptal jsem: Zahaj jednání a dej mně slovo. Malenkov zbledl a bylo jasné, že ze sebe není schopen vypravit ani hlásku. Tak jsem rychle povstal a řekl: Na programu je jediný bod: protistranická podvratná činnost agenta imperialismu Beriji. Je tu návrh na jeho vyloučení z předsednictva a z ÚV, vyloučení ze strany a předání vojenskému tribunálu. Kdo je pro? Události nabraly spád: Než předsednictvo přistoupilo k oficiálnímu hlasování o Chruščovově návrhu, Malenkov pod stolem stiskl tajné tlačítko. Do místnosti vešel Žukov v čele skupiny ozbrojených armádních důstojníků. Z obavy, aby se vojska ministerstva vnitra nepokusila svého nejvyššího velitele osvobodit, přesunul Žukov do Moskvy dvě divize, tankovou a motostřeleckou. Ty měly v případě potřeby potlačit jakoukoli akci útvarů ministerstva vnitra, vyzbrojených jen lehkými zbraněmi. Informace o Berijově zatčení byla důstojníkům ministerstva vnitra sdělena o několik dní později. Pro mnoho lidí bylo prvním znamením Berijova pádu odstranění jeho portrétů. Čtrnáctiletý Gordijevskij, který byl v té době na prázdninách na Ukrajině, dostal od otce, plukovníka ministerstva vnitra, dopis, ve kterém mu psal: Včera se stalo něco neuvěřitelného: ze zdí zmizely všechny šéfovy portréty. Za pár dní přišel další otcův dopis s touto novinkou: Šéfa zatkli a zavřeli do vězení. Oleg Gordijevskij a Christopher Andrew, KGB: Důvěrná zpráva 16

17 Smutek museli po Stalinově smrti držet i pionýři. (Dobová fotografie z časopisu Ogonyok) Východní Berlín se bouří Berija na osudné zasedání přiletěl z Východního Berlína, kde 17. června 1953 došlo ke vzpouře dělníků. Po zvýšení pracovních norem vstoupilo asi 600 podniků do stávky a do ulic vyšlo na půl milionu lidí. Z Berlína, kde povstání vypuklo, se rozšířilo do dalších průmyslových měst Východního Německa. Demonstrující dělníci pochodovali k budově vlády. Ulbricht demonstrace ignoroval až do středečního rána, kdy dělníci zahájili generální stávku. Zatímco Američané na základně CIA diskutovali, co dělat, jednali Sověti rozhodněji. Ve středu dopoledne měli na místě tanky T 34 a povolali dvě obrněné divize. Na Postupimském náměstí na hranicích amerického a sovětského sektoru se shromáždil obrovský dav. Američané tam neměli žádné vojenské síly, ale bylo tam mnoho důstojníků z berlínské základny. Jedním z nich byl David Čavčavadze, který tam byl se svou těhotnou manželkou Nell a pozorovali poklidný dav, v němž lidé volali po svobodě. Pak Sověti rozhrnuli oponu a vstoupili na scénu. Pro přítomné to byl šok: tanky se rozjely směrem k lidem a bez varování jim ze svých mohutných děl začali střílet nad hlavy. Sovětské bezpečnostní síly honily po ulicích protestující dělníky, kteří neměli vůdce, a pálily po nich z kulometů. Lékařské pohotovosti a márnice byly přeplněné. Joseph J. Trento, Tajné dějiny CIA Během povstání padlo asi 50 lidí, dalších 40 dělníků bylo popraveno na základě stanného práva a v souvislosti s povstáním bylo později odsouzeno asi 1500 lidí, z toho dva k trestu smrti. Měnová reforma a povstání v Československu Těsně po Stalinově smrti zemřel také československý prezident Klement Gottwald, kterého ve funkci prezidenta vystřídal Antonín Novotný, a předsedou vlády se stal Viliam Široký. V důsledku krize hospodářského systému byla 1. června provedena měnová reforma. Částka 300 korun se měnila v poměru 5:1, další peníze a vklady v poměru 50:1. V praxi to znamenalo, že drtivá většina obyvatel přišla o úspory. A dostáváme se k události, již v Plzni oslavují jako den prvního zvonění : ke vzpouře dělníků. V pondělí došlo v Plzni ke stávce části osazenstva Leninových závodů, která se postupně rozrostla v demonstraci a pokus o puč. Reakční sebranka, podporovaná plzeňskou buržoazií, kolísavými živly z Leninových závodů a jednotlivci z ostatních plzeňských závodů i bývalými kočovníky ze čtvrti Cikánka, ovládala několik hodin město, obsadila a zdemolovala budovu MNV, krajský soud a některé další veřejné budovy, páchala násilnosti na členech a funkcionářích KSČ, příslušnících Lidových milic, pionýrech a poctivých bezpartijních, kteří odmítali opustit pracoviště nebo se pokoušeli rozmluvit demonstrantům jejich počínání. Demonstranti mluvili asi 10 minut do městského rozhlasu, vyházeli z oken obrazy a busty soudruha Gottwalda, Zápotockého, Lenina, Stalina, roztrhali a pošlapali sovětský státní prapor, vyvěsili na radnici velký obraz Beneše, spálili trestní spisy u soudu, odebrali auto bezpečnostním orgánům a páchali další násilnosti, přičemž zranili mnoho lidí a způsobili věcné škody. Demonstrace byla likvidována teprve v pozdních odpoledních hodinách ostrým zásahem ze strany Lidových milicí, které byly poslány z pražských závodů, a přisunutým vojskem ministerstva vnitra. Z hlášení vypracovaného pro ÚV KSČ Cyklus Rok po roce je zpracován podle rozhlasového pořadu, který pod stejným názvem pro ČRo 6 připravili Petruška Šustrová 17

18 Autorství: Eva Bořutová, Lukáš Tomek Čůrání kdykoli? foto: eva bořutová Zaplaťte půl milionu Sedíme na dřevěných židličkách. Každý sám. A každý v jiném koutě. Pokyny jsou jasné. Co nejméně se koukat kolem, nevzbuzovat žádnou pozornost, nemluvit, nešeptat, dívat se do papíru a s nikým nekomunikovat. Pokud se nás některé z dětí na něco zeptá, odpovědět jedním nebo dvěma slovy. Hlavně nerušit. Tady totiž dítě znamená Bůh. Zvenku vypadá budova Mezinárodní pražské montessori školy jako každá jiná škola. Šedá krabice uprostřed bloku paneláků na okraji Prahy připomínající zašlou slávu hromadné socialistické výstavby. Uvnitř se však děje něco, co má s tradičním českým školstvím společného jen velmi málo. Na vyučování se ale nemůžete přijít podívat jen tak. Nejprve musíte podepsat prohlášení, v němž se zavazujete, že nebudete výuku dětí nijak narušovat. Že nejde o pouhou formalitu nás přesvědčila ředitelka školy Susan Smith. Pocity dětí jsou pro nás velmi důležité, říká šedovlasá Američanka s jemnými rysy, která se o výuce vedené podle systému doktorky Montessoriové poprvé dozvěděla, když jí bylo 45 let. Starší děti si nepřály, aby je někdo fotil. Proto vás pustíme jen k mladším, vysvětluje. Pro metodu pojmenovanou podle Marie Montessoriové ( ) je názor dítěte skutečně důležitý montessori pedagogika už téměř sto let staví na rozvíjení sebedůvěry studentů stejně jako na zvyšování jejich schopnosti vlastního názoru, diskuse a respektu k druhým. Jak taková výuka vypadá v praxi? Na první pohled chaos Rozděleni na opačných stranách místnosti se neklidně vrtíme na dětských dřevěných židličkách a pozorujeme třídu. Instrumentální indická hudba, tlumené denní světlo, pastelově okrové omítky a masivní, světle hnědý nábytek. Uklidňující atmosféra. Po stěnách visí portréty slavných zamyšlený Mohandás Gándhí, odhodlaný Martin Luther King i civilní Václav Klaus. Nikde ani památka po lavicích nebo katedře. Několik málo stolků; jeden kruhový. Pár drobných židliček, řady polic s barevnými knihami v různých jazycích a roztodivnými předměty, které na první pohled nejspíš vypadají jako hračky. S desítkou dětí ve věku od čtyř do sedmi let pracují dvě učitelky mluví s nimi chvíli anglicky a chvíli česky. Se skupinkou dětí si jedna z nich povídá o českých řekách. Kolem nás už po desáté projde kluk, který v ruce drží květináč s fíkusem a vypadá, že tady tak trochu zabloudil. Na zemi leží holčička a trpělivě lepí obrázky do sešitu. Chaos? Susan Smith to popírá. Ve třídě může dítě pracovat buď samostatně nebo ve skupině, záleží na něm. Ale určitě to není tak, že by si dítě mohlo dělat, co chce. Učitelé se snaží děti vést a směrovat. Podle ředitelky se škola řídí tuzemskými rámcovými programy vzdělávání, které nově prosazuje ministerstvo školství. I přesto se škola na úrovni 18

19 našich mateřských škol a základek diametrálně odlišuje způsobem výuky. Kde leží Jizerské hory? Paní učitelko, jaké y se píše ve spojení Jizerské hory? přistupuje k jedné z lektorek asi šestiletý chlapec. Ty pokračuješ v psaní? To je skvělé, začíná motivačně třicetiletá vyučující. Po vysvětlení důvodu podoby pravopisu slova hory pokračuje dál. Víš, kde jsou Jizerské hory? ptá se kluka. Hmm, v Krkonoších? Podíváme se, vydá se chlapec pátrat do poličky se zeměpisným atlasem. Susan Smith to komentuje: Snažíme se o komplexní přístup a pochopení světa, ve kterém děti žijí. Je důležité, aby pochopily souvislosti a dokázaly o nich přemýšlet. Pokud ale lektoři s dětmi přecházejí od jednoho předmětu k druhému, jak potom dokážou odučit látku předepsanou osnovami? Odpověď je v určitém fíglu, kterého se účastní učitelé i děti ty ovšem ne tak vědomě. Učitelé mají určené okruhy, které mají s dětmi probrat. Jejich úkolem je pak držet určitou linii vyučování. To se řídí především přáním dětí probírá se hlavně to, o čem prohlásí, že je to baví. Co když je to ale nebaví? Učitel prostě látku odloží a vrátí se k ní později. Nebo vymyslí nějaký nenápadný přechod když se dětí učí třeba o řekách a učitel chce přejít ke zvířatům, zeptá se jich, jaká zvířata u řek žijí, odpovídá ředitelka školy, která s dětmi také velmi často osobně pracuje v hodinách. Montessori pedagogika vypadá na první pohled velmi volně a zdá se, že děti si dělají, co je zrovna napadne. Ve skutečnosti je ve výuce jakýsi skrytý systém učitelé děti vedou tak, aby s nimi postupně probrali všechny požadované okruhy látky. Díky tomuto přístupu se na druhou stranu buduje v dětech sebedůvěra a samostatnost. Na tuto strategii narazíme, i když se začneme zajímat o hračky, které leží ve velké části polic ve třídách. Komerční superhrdiny z čínského plastu, kteří mají u dětí propagovat nejnovější hollywoodské trháky, jsme v montessori třídě hledali marně. Všechny předměty v místnostech školy jsou ve skutečnosti zakuklenými učebními pomůckami. Když dítě takovou hračku vezme do ruky, okamžitě ho napadají otázky, na které získá odpověď jediným způsobem učením. Učební pomůcky jsou navrženy tak, aby stimulovaly všechny smysly dětí a aby přemýšlení nad jejich podobou vedlo postupně až k abstraktnímu uvažování. K dispozici jsou tak například různé vynalézavé typy matematických pomůcek, které sofistikovaně navazují na všeobecně známá kuličková počítadla. Chytrý učitel a hloupé děti Na české školy ředitelka mezinárodní továrny na budoucích horních deset tisíc pohlíží s despektem. Nikdy jsem tam nebyla, ale něco jsem o tom slyšela. Čtyřicet pět minut matematika, crrr, konec. Čtyřicet pět minut čeština, crrr, konec. A svačina. To je hrůza, otřese se. Při vzpomínce na naše mládí strávené vypichováním očí spolužaček kružítky při hodině deskriptivní geometrie, kterou vyučoval brejlatý vousáč nudný jako zkažená zmrzlina, musíme dát chtě nechtě ředitelce za pravdu. Rozdíl mezi produkty montessori přístupu a klasického českého školství lze spatřit nejen v komplexním uvažování dětí, ale i ve skutečnému vztahu k učení. Česká škola nás s oblibou pobízí: Naučte se to. Většině z nás však zapomněli říct, jak se máme učit a hlavně vůbec proč se máme učit. Motivace je silnou zbraní montessori pedagogiky. K tomu přičtěme obratnou psychologii na rozdíl od dětí, které znají tradiční české školy, mají děti z pražské montessori školy sebevědomí opravdu na úrovni. V téhle souvislosti nám na mysli vytanula vzpomínka na jednoho bratrance. Vyhrál čtyři olympiády z matematiky, byl nejspíš geniální na jazyky a levostranné přítoky Labe uměl levou zadní. Když byl ale na rodinné sešlosti a měl zarecitovat část Hamleta, kterého uměl beztak téměř celého nazpaměť, jednoduše se počůral strachy. Takové jsou české děti. Jsou inteligentní, mají znalosti. Chybí jim však sebedůvěra, umění vlastní prezentace, odvaha prát se samy za sebe. V dospělosti je pro ně problém získat dobrou práci, často mají komplexy. Montessori přístup nestimuluje jen individuální schopnost žáků učí je totiž týmové práci. V české škole je stále živý vzorec chytrý učitel, který ví všechno, a hloupé děti, které chytrý učitel vesměs monologickým transmisivním způsobem učí. K tomu přičtěme model vyvýšené katedry a úhledně srovnaných lavic (pod kterými se tak dobře hrají piškvorky) a máme recept na pasivitu a nedostatek schopnosti pracovat v týmu, tolik žádanou dnešním trhem práce. Čekat na přestávku je směšné I přes vizionářský způsob práce má však přístup podle Italky Marie Montessoriové své nevýhody. Není to pro každého, potvrzuje ředitelka naší domněnku, že dítě, které by se pokusilo mezi mlácením spolužáků zapálit školu, by asi vyrušilo výuku víc než pár zvědavých novinářů. S podobnými dětmi se ve škole vyrovnávají po svém provinilce si zavolají, rozebírají s ním jeho chování a jeho důvody, snaží se nesoudit a vést dítě k respektu k věcem i spolužákům. Přes nespornou pokrokovost takového postupu by však zřejmě mnohé české děti potřebovaly něco víc, nemluvě o hyperaktivních dětech a dalších, stále častějších případech, ve kterých dítě potřebuje specializovaný přístup. Dítě, které ukončí výuku typu montessori, se nakonec stejně do školy běžného typu dostane. Tam může narazit. Ředitelka v tom nevidí problém. Myslím, že jim to spíš připadne vtipné. Musí sedět, hlásit se a čekat na přestávku, aby mohly jít na záchod. V neposlední řadě se pořádně prohnete, pokud svému dítěti budete chtít výuku podle madam Montessoriové zařídit. Školné v Mezinárodní pražské montessori škole vás vyjde ročně od ,- Kč za dva dny výuky batolat až po téměř ,- Kč za běžný program základní školy. Možná i proto ve škole studuje pouze 30 % českých dětí. Například v USA však existuje nejen 2000 soukromých škol tohoto typu, ale i na 400 škol státních, takže výuku můžete mít v lepším případě i zdarma. To platí nakonec i u nás. V České republice je zatím 15 mateřských a 11 základních škol, které metodiku montessori používají. Některé z nich třeba Mateřská a Základní škola montessori v Kladně, jsou státní. Z montessori školy odcházíme s dojmem, že patříme k odstupující generaci, kterou dnes do kapsy strčí se svými znalostmi kdejaké batole, a po cestě si kupujeme atlas, ve kterém nenápadně hledáme Jizerské hory. Nezbývá než doufat, že i naše tradiční české školství si vezme z podobných alternativních směrů do budoucna alespoň inspiraci. Přesto nemůžeme čekat celoplošné zavedení podobných učebních metod jsou totiž náročné na spotřebu pracovní síly. K montessori výuce v českém státním školství by bylo potřeba dva až třikrát víc učitelů, než v současné době máme. Jak by si s potřebou trojnásobného rozpočtu, nákupem pomůcek a výcvikem lektorů v mezinárodních montessori asociacích poradil státní rozpočet, je otázkou, kterou hned tak někdo nevyřeší. INZERCE 19

20 Autor: Tomáš Bojar Nastal čas fotbalu Šeříky opadaly, čas hokeje už minul. Nyní se před zraky celé Evropy bude hrát fotbal. Italové opět budou deprimovat ostatní svou neprostupnou obranou, Portugalci svým notorickým simulováním a Němci zase svou buldočí zarputilostí. Po čtyřech letech je tu znovu evropský fotbalový šampionát a s ním i všechny osvědčené stereotypy, na nichž je nejkrásnější to, že skutečně platí. Cesc Fabregas Florent Malouda KOLABUJÍCÍ ŠPANĚLÉ, ANGLICKÉ PENALTY Lety prověřených pravd je bezpočet. Je kupříkladu známo, že Španělé nedovedou unést tlak a v kritických momentech s železnou pravidelností selhávají. Před každým turnajem představují velký příslib, mluví se o nich přinejmenším jako o černých koních, ale konec je vždy stejný. To Italové častokrát hrají doslova odpudivý fotbal, jenže nakonec s ním dokráčejí k úspěchu. Výjimkou byl za posledních dvacet let snad jen předloňský světový šampionát v Německu, kdy trenér Lippi opustil tradiční obranný systém catennacio a na chytrou italskou hru se konečně dalo i dívat. Italové slavili titul a zbytek světa nemohl namítat zhola nic. O zábavu postaráno zato měli v roce 2004 Řekové. Tehdy se jim sice pod vedením německého stratéga Otto Rehhagela podařilo vyhrát mistrovství Evropy, ale celé léto pak museli ze všech stran poslouchat, že to byla jen náhoda. A když už někdo výjimečně nemluvil o náhodě, skoro určitě se vysmíval nejohyzdnějšímu defenzivnímu fotbalu v moderních dějinách patrně ještě ohyzdnějšímu, než s jakým se náš národní tým dostal do finále EURA 96 v Anglii. Když tenkrát Karel Poborský ve čtvrtfinále zařízl Portugalce svým památným lobem, svět alespoň viděl, že Češi jsou kromě důsledného betonování schopni i jiných kousků. Duch Antonína Panenky na chvíli ožil a prosvětlil naši jinak nudnou hru. Nudnou, leč účinnou dodal by patrně ten, pro koho jsou důležité pouze výsledky, a kdo se proto řídí pozitivistickým heslem Na to, jak zápas vypadal, se dějiny neptají. Ale vraťme se ještě na chvíli k osvědčeným fotbalovým jistotám, zbývá jich totiž celá řada. Angličané například mívají téměř vždy problém s penaltami. Jedna z nepřeberných fotbalových floskulí říká, že penaltu nejde chytit, ale pouze špatně kopnout. V tom jsou bohužel hráči Albionu hotoví přeborníci Gareth Southgate nebo David Beckham by mohli vyprávět. Ve vyřazovacích bojích často anglický tým v řádné hrací době soupeře přehrává, ale zápas přesto dospěje do prodloužení, kdy už se nad ním vznáší penaltový stín. Letos se však Anglie penaltovému traumatu jistojistě vyhne. Na EURU totiž bude chybět, v kvalifikaci byli úspěšnější Chorvati a Rusové. HOLANDSKÉ ROZEPŘE, FRANCOUSKÉ SEBEVĚDOMÍ Jestliže ostrovní fotbalisté neumějí kopat penalty, tak Holanďané zase namnoze doplácejí na své sobectví a takřka pravidelné spory v týmu. Pokud tentokrát nebudou opouštět turnaj rozhádaní nebo se mezi sebou na tréninku alespoň neporvou, bude to neopominutelný úspěch. Tato svárlivost je skutečně docela na škodu, protože pokud jde o kvality jednotlivých hráčů, mnoho lepších mužstev po evropských trávnících neběhá. To Francouzi se neperou, ale zase někdy mívají problém s poněkud naddimenzovaným egem, což koneckonců neplatí zdaleka jen ve fotbale. Autor těchto řádků si vzpomíná, jak před pěti lety sledoval přátelské mezistátní utkání Francie-ČR ve společnosti několika svých francouzských přátel. Netřeba zdůrazňovat, že vítězstvím si všichni byli předem naprosto jistí. Góly pak však padaly výhradně do jejich branky, oni jen nechápavě zírali a vypadali trochu ukřivděně. S hráči je to někdy podobné. Pokud se zrovna nedaří, jako tomu bylo třeba na smolném mistrovství světa v roce 2002, kroutí francouzští fotbalisté jen nevěřícně hlavou. Toto se přeci jim, Francouzům, dít nemůže a nemá Máme-li být ovšem spravedliví, musíme připustit, že většinou mají ke svému sebevědomí dobrý důvod. Takřka na každém velkém turnaji hrají takticky vyspělý fotbal a rozhodně se nespoléhají na náhodu. Na jejich rychlé přihrávky po zemi i chytrá přenesení hry je vždy hezký pohled, ve svých vrcholných okamžicích francouzské mužstvo působí jako dobře vyladěný 20