EU Legal News 06/2015

Transkript

1 PRAHA BRNO OSTRAVA BRATISLAVA Červen 2015 EU Legal News (nejen) v oblasti soutěže a regulace Strategické uvažování Individuální přístup Špičkový právní tým Dlouhodobé partnerství Obsah Úvodem Tichá revoluce v oblasti platebních karet 2 Nová rozhodovací praxe při posuzování ochranných známek 5 Paralelní dovozy v právu EU 7 Chystané změny v evropské právní úpravě ochranných známek 9 Bezpečný přístav čelí bouři 10 Pojďme diskutovat o sušenkách 13 Nová povinnosť pre slovenské spoločnosti zriadiť whistleblowing systém 14 Státní podpora filmového průmyslu v České republice pohled právníka 16 Na Evropskou unii si (zatím) ve Štrasburku stěžovat nebudeme 18 Aktuality ze soutěžního práva 20 Vážení klienti a obchodní přátelé, dovolte mi představit Vám opět po půl roce další vydání našich právních novinek informujících o trendech v evropském právu a jeho vnitrostátním dopadu. Vybrali jsme tři aktuální skupiny témat, k nimž přinášíme několik článků, které, jak doufáme, shledáte inspirativními. Z oblasti hospodářské soutěže upozorňuji na úvodní článek Petra Kadlece k vyvrcholení regulatorní ságy o mezibankovních poplatcích za platební karty a přehledové shrnutí týmu autorů naší soutěžní skupiny k problematice paralelních dovozů. Dále přinášíme informace našeho IP teamu ke změnám v regulaci ochranných známek, které znamenají např. omezení ochrany poskytované černobílou známkou. Z oblasti osobních údajů informujeme o krizi, ve které se nachází zásadní právní nástroj spolupráce mezi evropskými a americkými subjekty (Safe Harbor); o tom, že pokud jde o českou implementaci pravidel EU pro cookies, je již oficiální, že císař nemá šaty; a dále o legislativní změně na Slovensku, která bude znamenat nové povinnosti pro společnosti v oblasti oznamování protispolečenských činností (whistleblowingu). Na závěr pak připojujeme spolu s Richardem Otevřelem přehled českého systému filmových pobídek z právního pohledu a úvahu jednoho z nejuznávanějších tuzemských odborníků na Evropskou úmluvu o lidských právech, Jiřího Kmece, který spolu s Dušanem Sedláčkem komentuje patovou situaci vyvolanou aktuálním rozhodnutím lucemburského soudu, který vystavil stopku přistoupení EU k Evropské úmluvě o lidských právech. A nezapomeňte též na pravidelné shrnutí významných aktualit ze sféry soutěžního práva Roberta Nerudy a Lenky Gachové. Přeji Vám příjemné čtení Evropských právních novinek a příjemné léto. Robert Nešpůrek Partner Nejúspěšnější kancelář podle počtu nominací a titulů všech sedmi ročníků soutěže Klienty nejlépe hodnocená právnická fi rma v České republice (2010, 2013, 2015) Právnická fi rma roku v České republice (2011, 2012, 2014, 2015) 1. místo v celkovém počtu realizovaných fúzí a akvizic v České republice ( ) 1. místo mezi domácími právnickými fi rmami ( ) Právnická fi rma roku v kategorii Fúze a akvizice v České republice (2013, 2014)

2 Tichá revoluce v oblasti platebních karet EU přijala nařízení 2015/751 výrazně omezující výši mezibankovních poplatků účtovaných při transakcích platebními kartami Evropská komise vyšetřuje mezibankovní poplatky (interchange fees) účtované při transakcích platebními kartami jako protisoutěžní dohody již od 90. let minulého století. Zatím se jí skrze správní řízení dařilo snížit pouze poplatky účtované při přeshraničních platbách turistů navštěvujících jiné členské státy EU, tj. cca 5 % všech karetních transakcí. Mezibankovní poplatky za domácí transakce měly prošetřovat národní soutěžní úřady, včetně českého ÚOHS, avšak tyto úřady vyvíjely jen málo aktivity. EU proto v posledních letech připravovala a nyní i definitivně přijala nařízení 2015/751, které tyto poplatky omezuje na 0,2 % z hodnoty transakce u debetních karet a 0,3 % u kreditních karet (aktuální obvyklá výše u domácích transakcí v České republice je 1 %). Obchodníci akceptující platby kartami tak již od 9. prosince 2015 budou moci žádat snížení poplatků, které jim banky účtují až o 0,8 % na každé transakci, neboť o tuto částku se acquiringovým bankám sníží náklady. Promítnou následně obchodníci tuto slevu i do cen zboží a služeb spotřebitelům? Nezvýší naopak issuingové banky spotřebitelům poplatky za vydání karet či neomezí jiné benefity spojené s platebními kartami? Mezibankovní poplatky (interchange fees) představují již několik desetiletí základní prostředek, kterým se banky snaží podpořit spotřebitele, aby více používali platební karty. Banky si historicky v rámci mezinárodních asociací platebních karet VISA a MasterCard dohodly, že spíše než od cenově senzitivních a nedůvěřivých spotřebitelů, kterým jsou platební karty vydávány issuingovými bankami, budou poplatky skrytě přenášet na obchodníky, kteří platební karty ve svých obchodech akceptují. Dosáhly toho tím, že acquiringové banky, které mají smlouvy právě s obchodníky, mají dle pravidel asociací povinnost odvádět z každé transakce příslušné issuingové bance, jejíž kartou je placeno, mezibankovní poplatek, jehož výše v České republice aktuálně činí zpravidla 1 %. Toto pravidlo počítá s nižší rezistencí obchodníků vůči takovému přenosu nákladů z jedné části dvoustranného trhu na druhou, neboť většina obchodníků se obává ztráty zákazníků a tržeb, pokud by karty neakceptovali. Mezibankovní poplatky přitom představují nejvýznamnější nákladovou položku poplatků účtovaných acquiringovými bankami obchodníkům (merchant service charges (MSCs)). Tyto poplatky pak obchodníci zpravidla promítají do cen spotřebitelům, neboť až donedávna asociace VISA a MasterCard příplatky za platbu kartou obchodníkům zakazovaly. Přestože v současné době Česká republika na základě směrnice 2007/64/ES o platebních službách nezakazuje příplatky za platbu kartou, využívá této možnosti pouze malé procento obchodníků. Evropská komise ( Komise ) vyšetřuje mezibankovní poplatky účtované při transakcích platebními kartami jako protisoutěžní dohody v rozporu s článkem 101 SFEU již od 90. let minulého století. Zatím se jí skrze správní řízení dařilo snížit pouze poplatky účtované při přeshraničních platbách turistů navštěvujících jiné členské státy EU, tj. cca 5 % všech karetních transakcí. V roce 2001 Komise nejprve akceptovala návrh VISA na postupné mírné snížení výše přeshraničních poplatků. Asociaci MasterCard přeshraniční poplatky pak od roku 2008 Komise sice rovnou zakázala, ale již v roce 2009 i zde přistoupila na jejich dobrovolné snížení, tentokrát však už na úroveň 0,2 % z hodnoty transakce u debetních karet a 0,3 % z hodnoty transakce u kreditních karet. Snížení na tuto hodnotu u přeshraničních poplatků VISA došlo přijetím závazků ze strany VISA v roce 2010 u debetních karet a až v roce 2014 u kreditních karet. Oproti tomu mezibankovní poplatky za domácí transakce představující téměř 95 % objemu transakcí měly dle Komise prošetřovat národní soutěžní úřady, včetně českého ÚOHS. Tyto úřady však převážně vyčkávaly, zda rozhodnutí Komise ohledně přeshraničních poplatků potvrdí EU soudy v Lucemburku (ty tak učinily v roce 2012 v první instanci a v roce 2014 ve druhé instanci) a vyvíjely dosud jen málo aktivity. V oblasti domácích poplatků způsobil určitý pohyb pouze závazek asociace VISA z roku 2014 účtovat bankám či jiným finančním institucím poskytujícím acquiringové služby obchodníkům v rámci EU přeshraničně za domácí platby stejné poplatky jako za platby přeshraniční, tedy snížené na 0,2/0,3 %, který začal platit od počátku roku Domácím bankám tak začala v oblasti acquiringu hrozit konkurence ze zahraničí, ze které od letošního roku mohou profitovat zejména největší obchodní řetězce. Revoluci na trhu platebních karet, včetně domácích transakcí, však způsobilo až nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2015/751 ze dne 29. dubna 2015 o mezibankovních poplatcích za karetní platební transakce. Od 9. prosince 2015 mohou být ke kartám tzv. čtyřstranných platebních systémů, tedy v našich podmínkách VISA / V-PAY a MasterCard / Maestro účtovány mezibankovní poplatky i pro domácí transakce jen do výše 0,2 % pro debetní karty a 0,3 % pro kreditní karty. Z nařízení je rovněž patrné, že toto omezení již nelze obcházet uzavíráním bilaterálních dohod mezi jednotlivými bankami, přenosem zátě- 2

3 že asociačních poplatků (scheme fees) na úrovni vedení asociací VISA a MasterCard na acquirery, ani přesunem acquiringu do třetích zemí mimo EU. Členské státy navíc musí přijmout účinné sankce k vymáhání porušení nařízení, v případě České republiky lze tedy zřejmě očekávat novelu zákona č. 284/2009 Sb., o platebním styku. Nelze nejspíš ani spoléhat na masový přesun k tzv. třístranným platebním systémům, do kterých nejsou výrazně zapojeny banky, tedy zejména k platebním kartám Diners Club a American Express, neboť pokud tyto společnosti do distribuce na úrovni issuingu nebo acquiringu banky či jiné zástupce zapojí, budou se na ně výše uvedené limity nařízení vztahovat také (od 9. prosince 2018 bez ohledu na to, zda jejich tržní podíl převyšuje 3 %). Limity poplatků se nicméně nevztahují na tzv. komerční platební karty VISA či MasterCard, tedy karty, které jsou vydávány podnikatelům či orgánům veřejné správy a jejichž užívání je dle definice nařízení omezeno na obchodní, resp. služební výdaje. Ohledně těchto neregulovaných karet však nařízení stanoví nově možnost, aby jejich akceptaci obchodníci odmítli, pakliže to budou uvádět v rámci označení u vchodu do obchodu a na pokladně. Souběžně s nařízením připravená avšak dosud nepřijatá nová směrnice o platebních službách pak má zachovat možnost účtování příplatků za platby kartami právě již jen ve vztahu k neregulovaným kartám příplatky za používání spotřebitelských karet by měla nově zakázat, neboť v důsledku jejich cenové regulace tento mechanismus přestává mít své opodstatnění. Limity se také nevztahují na jakékoli karetní transakce, kde obchodník nebo plátce pochází ze státu mimo EU, nicméně Komise aktuálně vede správní řízení ve vztahu k mezibankovním poplatkům účtovaným za platby s kartami z mimoevropských států u obchodníků v EU. Od 9. června 2016 má nařízení také umožnit tzv. co-badging, tedy vydávání karet kombinujících např. službu asociace VISA a MasterCard. Toto ustanovení však má zejména za cíl nepřímo podpořit Komisí deklarovaný zájem na vytvoření třetího velkého platebního systému s mezinárodní akceptací vedle duopolu VISA a MasterCard. Shrnuto a podtrženo přináší nařízení obchodníkům akceptujícím platby kartou od 9. prosince 2015 příležitost žádat snížení poplatků, které jim banky za transakce účtují až o 0,8 %, neboť o tuto částku se acquiringovým bankám v důsledku regulace snižují náklady. Je ovšem otázka, zda tito obchodníci následně tuto slevu promítnou i do cen svého zboží nebo služeb spotřebitelům. Faktické snížení hladiny poplatků obchodníkům (společně s urychlením plateb na přepážkách v podobě bezkontaktních platebních karet) by nicméně mohlo některé dosud váhající obchodníky přesvědčit k akceptaci karet, a spotřebitelé by se tak mohli dočkat terminálů i na místech, kde jim dosud chyběly. Na druhou stranu issuingové banky mohou v reakci na snížení mezibankovních poplatků začít účtovat poplatky za vydání karet spotřebitelům či podmiňovat jejich odpuštění zvýšenou mírou používání karet. Je rovněž otázka, zda dojde k omezení benefitů spojených s kreditními kartami, když tyto možná spíše než z mezibankovních poplatků profitují z relativně vysokých úroků účtovaných uživatelům, kteří úvěry nesplácí během bezúročného období (některé banky spotřebitelům např. vrací až 2 % z objemu transakcí realizovaných kreditní kartou, což je dvojnásobek dosavadní výše mezibankovních poplatků). Dopady regulace má Komise vyhodnotit v komplexní zprávě s případným návrhem nové právní úpravy do 9. června 2019, tedy již v horizontu čtyř let. Komise již nyní disponuje dosud nepublikovanými výsledky rozsáhlého průzkumu trhu, na který později zřejmě naváže. Navzdory nové regulaci nelze také vyloučit, že soutěžní úřady v EU budou pokračovat v probíhajících či zahajovat nová správní řízení ve vztahu k mezibankovním poplatkům účtovaným v minulosti, jakkoli tento postih přestává být díky regulaci prioritou. Nelze také vyloučit, že ohledně excesivních mezibankovních poplatků budou pokračovat, resp. budou zahájeny soudní spory o náhradu škody ze strany obchodníků, a to bez ohledu na (ne)aktivitu soutěžních úřadů ve věci možných správních deliktů v oblasti soutěžního práva. Autor článku: Petr Kadlec Partner (v letech 2007 až 2010 působil jako vyšetřovatel pro oblast platebních systémů na Generálním ředitelství Evropské komise pro hospodářskou soutěž v Bruselu) 3

4 Služby v oblasti soutěžního práva a práva EU Naše advokátní kancelář si je plně vědoma neustále rostoucího a nadále nedoceňovaného významu práva EU pro každodenní zájmy našich klientů. Právem EU argumentujeme často a úspěšně. Zvláštní pozornost věnujeme dvěma oblastem: právu hospodářské soutěže a regulatorním aspektům práva EU. Chápeme komplexnost problémů, se kterými se potýkají společnosti v konkurenčním prostředí. Jsme připraveni našim klientům pomáhat hledat řešení, která jsou bezpečná a přitom co nejméně omezující. Víme, že soutěžní úřady aplikují soutěžní právo více ekonomickým způsobem, a proto tomu přizpůsobujeme naše poradenství v České republice a na Slovensku. Snažíme se zajistit, aby naši klienti mohli v plném rozsahu využívat všech základních svobod vnitřního trhu, ať již svobody usazování nebo volného pohybu zboží, osob, služeb a investic či kapitálu, a mohli tak rozvíjet své podnikatelské aktivity na území celé EU. Služby v oblasti soutěžního práva zahrnují: zastupování klientů v řízeních před soutěžními úřady poradenství v souvislosti s aktuální nebo plánovanou obchodní politikou (soutěžní audity a stanoviska) formulace, zavádění a ověřování funkčnosti compliance programů semináře na klíč asistence při místních šetřeních (dawn raids), simulovaná místní šetření zastupování v soudních sporech o náhradu škody způsobených protisoutěžním jednáním expertní posudky pro soudní spory a arbitráže Veřejná podpora: poradenství příjemcům veřejné podpory poradenství soutěžitelům, kteří napadají nezákonné poskytnutí veřejné podpory u soutěžních úřadů nebo soudů poradenství orgánům veřejné správy při poskytování veřejné podpory (notifikace, řízení o nezákonné podpoře) poradenství za účelem eliminace nezákonné veřejné podpory v rámci projektů (včetně podniků obecného hospodářského zájmu) Poradenství našim klientům poskytujeme v následujících oblastech: kartely a spolupráce mezi konkurenty vertikální (distribuční) dohody dominance a její zneužití spojování podniků veřejná podpora významná tržní síla a její zneužití Právo EU: právní úprava dotací z fondů EU právní úprava jednotného trhu EU právní regulace finančních služeb a veřejných zakázek regulace elektronických komunikací a ochrana osobních údajů právo životního prostředí, doprava a energetika právo průmyslového a duševního vlastnictví mezinárodní obchod a antidumping sankce vůči třetím státům či jednotlivcům uložené v souvislosti s porušováním mezinárodního práva uznání a výkon rozhodnutí v rámci EU evropské mezinárodní právo soukromé a jeho vliv na přeshraniční obchod ochrana spotřebitele a ochrana zdraví plnění povinností a závazků plynoucích z práva EU členským státům Robert Neruda Partner, T: , E: robert.neruda@havelholasek.cz Robert Nešpůrek Partner, T: , E: robert.nespurek@havelholasek.cz 4

5 Černobílé nebo barevné ochranné známky aneb nová rozhodovací praxe při posuzování ochranných známek Úřad pro harmonizaci ve vnitřním trhu ( OHIM ), který spravuje registr ochranných známek Společenství, přistoupil po několika letech aplikování jednoznačné praxe při posuzování černobílých ochranných známek Společenství ke změně v této rozhodovací praxi. Tato změna klade na majitele ochranných známek vyšší nároky. Je proto třeba, aby k zajištění efektivní ochrany majitelé černobílých ochranných známek zrevidovali svá známková portfolia a pečlivě zhodnotili, zda jejich černobílé ochranné známky poskytují dostatečnou ochranu výrobkům a službám, se kterými jsou spojeny. Účelem nové rozhodovací praxe je, mimo jiné, zvýšení právní jistoty vlastníků ochranných známek. Tato změna je součástí Konvergenčního programu úřadu OHIM, jehož cílem je sjednocení rozdílných rozhodovacích praxí patentových a známkových úřadů v rámci EU. Tuto novou praxi budou tedy aplikovat i národní zápisné úřady, včetně českého Úřadu průmyslového vlastnictví, proto je toto téma relevantní i v případě národních ochranných známek. Podle dosavadní rozhodovací praxe úřadu OHIM platilo, že pokud byla ochranná známka zapsána v černobílé podobě, poskytoval jí takový zápis ochranu před neoprávněným užitím třetími stranami v jakémkoli barevném provedení. To vedlo k tomu, že většina přihlášek byla přihlašovateli záměrně podávána pouze v černobílém provedení a to i tehdy, pokud byla užívána výhradně v barevném provedení. Úřad OHIM však nově začal aplikovat praxi založenou na opačném principu, tedy na principu what you see is what you get, takže ochranná známka zapsaná v černobílé podobě již nyní chrání pouze identická vyobrazení daného označení, tzn. pouze taková vyobrazení, jejichž rozdíly vůči zapsanému označení si přiměřeně informovaný spotřebitel uvědomí pouze při přímém srovnání předmětných označení. S ohledem na výše uvedené existuje riziko, že ochranné známky registrované v černobílém vyobrazení, ale užívané v barevných variantách, mohou čelit návrhům na výmaz z rejstříku, pokud jejich majitelé nedokáží prokázat užívání ochranné známky v zapsaném černobílém vyobrazení. Za této situace je rozumné, aby majitelé ochranných známek provedli důkladnou revizi svých známkových portfolií, a to zejména pokud se jejich portfolia skládají z velké části z obrazových ochranných známek. Účelem takové revize by mělo být zjištění, v jaké podobě jsou ochranné známky registrovány, a toto konfrontovat s tím, v jaké podobě jsou tyto známky užívány v praxi. Pokud se tato podoba liší, z výše uvedených důvodů doporučujeme podání nové přihlášky ochranné známky v barevném vyobrazení zejména v případech, kdy takové barevné vyobrazení tvoří výrazný a důležitý (distinktivní) prvek užívaného označení. Pro úplnost nutno dodat, že pokud má podnikatel registrovánu černobílou ochrannou známku, ale užívá pouze její barevné provedení, bude toto označení podléhat právní ochraně z titulu tzv. nezapsaného označení. S ohledem na to, že je v případě sporu nutné poměrně detailně prokazovat užívání nezapsaného označení, jeví se ochrana prostřednictvím ochranné známky jako jistější a silnější právní institut. S ohledem na novou rozhodovací praxi je třeba věnovat zvýšenou pozornost nejen správnému zatřídění ochranné známky, ale také její grafické podobě. Znamená to důkladně předem promyslet, v jaké podobě bude značka na výrobcích a v reklamě užívána, a tomu přizpůsobit příslušnou registraci. Jedině tak bude zaručeno, že se majiteli dostane takové právní ochrany, kterou od registrované ochranné známky oprávněně očekává. Autoři článku: Robert Nešpůrek Partner Radek Riedl Advokát 5

6 Služby v oblasti práva duševního vlastnictví Právo duševního vlastnictví, telekomunikací, médií a informačních technologií (IP & TMT) představuje jednu z nejvýznamnějších právních specializací naší kanceláře. Advokátní kancelář Havel, Holásek & Partners poskytuje na vysoké odborné úrovni právní služby v oblasti ochranných známek, autorských děl, patentů, práv k databázím, průmyslových vzorů i ostatních druhů nehmotných statků. Špičková znalost českých a slovenských právních předpisů i předpisů Evropské unie v oblasti duševního vlastnictví spolu s rozsáhlými zkušenostmi v soudním a správním řízení umožňují právníkům kanceláře Havel, Holásek & Partners poskytovat klientům skutečně efektivní právní služby při prosazování ochrany proti nekalé soutěži a porušení práv z nehmotných statků včetně kvalifikovaných odhadů průběhu, trvání a výsledku sporů a podstatné pomoci při shromažďování důkazních prostředků. Významnou součástí naší praxe je též zastupování klientů v rámci celního řízení, jehož cílem je zabavení zboží porušujícího práva duševního vlastnictví. V oblasti mediálního práva se pravidelně věnujeme problematice reklamy, nekalé soutěže či ochrany osobnosti a disponujeme také specifickým know-how ve vztahu k filmovým právům a nastavení smluvních vztahů mezi jednotlivými účastníky tvorby filmového díla. Zajišťování odpovídající ochrany práv duševního vlastnictví registrace práv na národní i mezinárodní úrovni rešerše v souvislosti s ochrannými známkami a další rešerše ochrana děl chráněných autorským právem jednání s organizacemi pro kolektivní správu práv duševního vlastnictví ochrana před nelegálními dovozy zboží komplexní služby správy portfolií nehmotných statků podpora klientovi při definování strategie pro ochranu a zvyšování hodnoty duševního vlastnictví Transakční podpora a sjednávání smluv převody a postoupení registrovaných i neregistrovaných práv duševního vlastnictví licence k právům duševního vlastnictví franšízová ujednání due diligence a další druhy právních šetření investice související s právy duševního vlastnictví zástavy a jiné druhy zajištění zřizované ve vztahu k duševnímu vlastnictví transfery technologií smluvní úprava podmínek vytváření duševního vlastnictví zaměstnanci Řešení sporů zastupování ve sporech v souvislosti s ochrannými známkami, patenty a v dalších druzích sporů v oblasti duševního vlastnictví zajištění předběžných opatření podpora při zajišťování důkazních prostředků obhajoba proti neodůvodněným nárokům příprava odpovídající strategie pro obhajobu a zastupování klienta u soudu Nekalá soutěž právní aspekty marketingu ochrana proti porušování Boj proti padělkům a napodobeninám monitoring a zajišťování padělků a nedovolených napodobenin ve všech segmentech jejich prodeje či distribuce při dovozu zboží do České republiky, při vývozu zboží, na vnitřním trhu v obchodech, stáncích, tržištích a na Internetu zajištění likvidace napodobenin a padělků, podávání žalob a trestních oznámení proti porušovatelům, uzavírání dohod o náhradě škody aktivní spolupráce s celní správou a Českou obchodní inspekcí Filmová práva a využívání filmových pobídek vhodné nastavení smluvního zajištění vztahů financiérů, producentů, koproducentů a servisních společností kontrola rizikových aspektů státní podpory (zejména ve vztahu k nepřevoditelnosti nároků z filmových pobídek) možnost zřízení SPV pro splnění podmínek filmových pobídek Jaroslav Havel Partner, T: , E: jaroslav.havel@havelholasek.cz Robert Nešpůrek Partner, T: , E: robert.nespurek@havelholasek.cz 6

7 Paralelní dovozy v právu EU Výrobci se někdy snaží bránit dovozům svého zboží do třetích zemí v rámci EU. Tento zájem však může být v rozporu s principem jednotného vnitřního trhu. Otázka, do jaké míry mohou výrobci bránit tzv. paralelním dovozům svého zboží mezi různými státy EU, je předmětem následujícího příspěvku. Úvod: pojem paralelních dovozů Paralelní dovozy označují přeshraniční prodej zboží bez souhlasu výrobce nezávislým obchodníkem stojícím mimo jeho distribuční systém. Paralelní dovozci dosahují zisku tím, že dané zboží nakoupí v jenom členském státě EU, v němž je cena tohoto zboží relativně nízká, aby je následně prodali v jiném členském státě, kde je jeho cena vyšší. Paralelní dovozy mohou zvyšovat úroveň spotřebitelského blahobytu, neboť dovoz zboží ze státu s nižší cenovou hladinou nutí prodejce v cílové zemi snižovat ceny. Právo EU proto paralelní dovozy chrání a podporuje jako nástroj pro dosažení a udržení jednotného trhu. Problematika paralelních dovozů se dotýká různých oblastí byznysu i práva. Cílem tohoto příspěvku je poukázat na nejtypičtější oblasti, v nichž se podnikatelé mohou s tematikou paralelních dovozů setkat. Právo duševního vlastnictví doktrína vyčerpání práv Problematika paralelních dovozů se hojně uplatňuje v rámci přeshraničního obchodu se zbožím chráněným právy duševního vlastnictví (např. ochrannými známkami nebo patenty). V této oblasti může někdy docházet ke střetu mezi zájmem výrobce (resp. majitele práv z duševního vlastnictví) rozhodovat o osudu svého zboží a zájmem na zachování vnitřního trhu EU. Tento střet řeší tzv. doktrína vyčerpání práv. 1 Podle této doktríny mohou distributoři volně dovážet z jednoho členského státu EU do druhého zboží, které bylo na vnitřní trh uvedeno majitelem práva duševního vlastnictví nebo s jeho souhlasem. V takové situaci dochází k tzv. vyčerpání práv a majitel práv z duševního vlastnictví nemůže paralelním dovozům bránit. V průběhu let byly podmínky pro vyčerpání práv upřesněny výkladovou praxí unijních soudů. V souladu s ní 2 např. platí, že uvedením zboží na trh v některém z členských států 3 se rozumí jeho prodej. Tam, kde vlastník ochranné známky poskytuje výrobky distributorům bezplatně, nedochází k jejich uvedení na trh. Práva vlastníka ochranné známky se proto nevyčerpají a ten může další distribuci těchto výrobků úspěšně bránit. Výkladové nejasnosti může vzbuzovat též podmínka souhlasu majitele práv duševního vlastnictví s uvedením zboží na trh. V souladu s unijní judikaturou 4 tak např. platí, že pokud nabyvatel licence, který uvádí na trh zboží chráněné ochrannou známkou, při tom poruší ustanovení licenční smlouvy (např. o době trvání a území licence, o podobě ochranné známky nebo o povaze a jakosti výrobků), je takové uvedení na trh provedeno bez souhlasu vlastníka ochranné známky. Ani v tomto případě nedochází k vyčerpání práv a vlastník ochranné známky může paralelním dovozům zabránit. I když podmínky pro vyčerpání práv budou splněny, může majitel práva duševního vlastnictví ve výjimečných případech dalšímu prodeji zboží bránit. Typicky se může jednat o situace, kdy je zboží chráněné ochrannou známkou změněno, rozbaleno, přebaleno nebo je ochranná známka změněna či využita v souvislosti s reklamou. Distribuční vztahy zákaz online prodejů Ve snaze omezit paralelní dovoz svých výrobků do třetích zemí se výrobci někdy uchylují k tomu, že distributorům zakazují, aby dané zboží prodávali prostřednictvím e-shopů. Unijní soudy se však k omezování online prodejů staví velmi negativně. Zákaz tohoto druhu považují za ujednání, jež sleduje omezení soutěže jakožto cíl (restriction by object) a jež je v zásadě považováno za protiprávní. Takové omezení může být ospravedlněno pouze objektivními důvody spočívajícími ve vlastnostech daného výrobku (takto lze např. ospravedlnit zákaz prodeje nebezpečných látek určitým skupinám zákazníků v zájmu ochrany jejich zdraví a života) nebo tzv. ekonomickými přínosy (kdy výrobce prokáže, že negativní dopad tohoto omezení na soutěž je převážen ekonomickými přínosy, z nichž alespoň částečně těží též koncový zákazník). 5 1 Vyčerpání práv duševního vlastnictví se týká všech typů duševního vlastnictví. V souvislosti např. s ochrannými známkami je tato doktrína upravena v českém právním řádu v 11 zákona č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách. 2 Rozsudek SDEU č. C-324/09 - L Oréal SA v ebay International AG ze dne 12. července Regionální omezení na členské státy EU bylo mezistátními dohodami rozšířeno o další členské státy Evropského hospodářského prostoru. 4 Rozsudek SDEU č. C-59/08 - Copad SA v. Christian Dior Couture SA ze dne 23. dubna Rozsudek SDEU č. C 439/09 - Pierre Fabre Dermo-Cosmétique SAS ze dne 13. října

8 K omezení online prodejů však nemusí v některých případech postačovat ani důvody veřejného zájmu spočívající např. v ochraně zdraví jednotlivců. O tom svědčí rozsudek Soudního dvora EU ( SDEU ) ve věci Ker Optika bt 6 (o kterém jsme Vás prostřednictvím našich novinek informovali) 7, v němž nadepsaný soud posuzoval soulad maďarské legislativy, která zakazovala prodej kontaktních čoček prostřednictvím internetu. SDEU odmítl argument, že zákaz online prodeje byl nezbytný v zájmu ochrany zdraví zákazníků, neboť k dosažení tohoto cíle bylo možné využít i méně omezující alternativu spočívající např. ve využití poznatků z nedávných zkoušek čoček, které zákazníci podstoupili. V některých případech, zdá se, však může být omezení online prodejů ospravedlnitelné. V této souvislosti lze zmínit např. rozhodnutí francouzského soutěžního úřadu (Conseil de la concurrence) z roku 2006, v němž konstatoval, že omezení internetového prodeje parfumerie a hi-fi souprav bylo důvodné, neboť charakteristika těchto výrobků nemůže být zprostředkována na dálku. Obdobný argument však zamítl ve vztahu k prodeji hodinek. 8 Problematika omezování online prodejů je relativně novým fenoménem a bude jistě předmětem dalšího vývoje. Obecně však lze pozorovat tendenci v tom smyslu, že soutěžní úřady a soudy vykazují v tomto ohledu značnou skepsi, resp. neochotu akceptovat důvody, jež jsou na podporu takových omezení uváděny. Farmaceutický sektor omezování paralelních dovozů léčiv Oblastí, v níž problematika paralelních dovozů vzbuzuje patrně největší kontroverze, je oblast farmaceutického práva. Farmaceutické společnosti se mnohdy snaží paralelní obchod se svými léčivy omezovat, neboť snižuje jejich zisk. Jakkoli argumentují, že farmaceutický sektor je nutné posuzovat s ohledem na jeho specifika, jejich postoj unijní soudy nesdílejí a k omezování paralelních dovozů léčiv se staví velmi rezervovaně. Praktiky farmaceutických firem, které sledují omezení paralelního obchodu s léčivy v rámci EU, tak mohou být značně rizikové a porušovat článek 101 Smlouvy o fungování EU ( SFEU ), obsahující obecný zákaz kartelových dohod, či článek 102 SFEU, zakazující zneužívání dominance. V souladu s unijní praxí 9 může být jako protisoutěžní posouzeno např. účtování dvojích cen distributorům v závislosti na zamýšlené destinaci léčiv. Pokud farmaceutická společnost účtuje za léčiva, jež jsou určena pro vývoz, vyšší ceny v porovnání s cenami, které účtuje za léčiva určená pro tuzemský trh, jedná se o porušení kartelového zákazu, u něhož soutěžní orgány nemusejí zkoumat, jaký má reálný dopad na trh. Farmaceutická společnost může uniknout sankci prakticky pouze tehdy, pokud prokáže, že přínosy pro financování dalšího výzkumu a vývoje (jež plynou z omezení paralelního dovozu) budou převažovat nad negativy plynoucími ze ztráty výběru mezi alternativními dodávkami. Jako potenciálně riziková lze v souladu s unijní praxí považovat též některá jednostranná opatření farmaceutických společností s dominantním postavením na trhu, zejm. taková, jež spočívají v odmítnutí dodávek. 10 Jakkoli se uznává, že farmaceutické společnosti musejí mít možnost, aby na ochranu svých obchodních zájmů přijímaly přiměřená opatření, mohou odmítat pouze takové objednávky distributorů, jež jsou zjevně disproporční vzhledem k předchozím obchodním vztahům s daným distributorem či vzhledem k potřebám trhu. Pokud však dominantní výrobce farmaceutik ve snaze zabránit paralelním vývozům odmítne vyhovět objednávkám, které mají obvyklý charakter, může se dopustit zneužití dominance v rozporu s článkem 102 SFEU. 6 Rozsudek SDEU č. C 108/09 - Ker-Optika bt ze dne 2. prosince Rozhodnutí Conseil de la concurrence č. 06-D-24 ze dne 24. července 2006, uvedeno in M. Dolmans, A. Leyden, Internet & Antitrust: An Overview of EU and National Case Law, COMPETITION LAW BULLETIN, No , str Rozsudek SDEU ve spojených věcech č. C-501/06P, C-515/06P a C-519/06P - GlaxoSmithKline Services Unlimited, dříve Glaxo Wellcome plc, proti Komisi ze dne 6. října Rozsudek SDEU ve spojených věcech č. C 468/06 až C 478/06 - Sot. Lélos kai Sia EE a další proti GlaxoSmithKline AEVE Farmakeftikon Proïonton ze dne 16. září 2008 (Syfait II). Autoři článku: Robert Neruda Partner Roman Barinka Advokát Marián Minárik Koncipient 8

9 Chystané změny v evropské právní úpravě ochranných známek EU Legal News 06/2015 Již v březnu 2013 předložila Komise Evropskému parlamentu tři legislativní návrhy, kterými by mělo dojít k revizi stávajícího pojetí systému ochranných známek. Cílem této prozatím neschválené revize systému má být zejména levnější, spolehlivější, rychlejší a předvídatelnější zápis ochranných známek v rámci EU. Evropský systém práva průmyslového vlastnictví se bude opět měnit. Po změnách na poli patentů (o kterých jsme Vás prostřednictvím našich publikací informovali) 1 jsou na pořadu dne změny právních předpisů týkajících se známko- -právního systému. Tento systém na evropské úrovni svými počátky sahá až do konce 80. let minulého století (směrnice Rady č. 89/104/EHS) a ochranná známka Společenství loni oslavila 20. výročí svého vzniku. Díky zkušenostem nabytým během mnoha let užívání tohoto systému, technologickému pokroku v oblasti internetu a některým změnám tržního prostředí se v rámci EU od roku 2007 objevovaly názory, že by si relevantní přímo i nepřímo použitelné právní předpisy zasloužily alespoň dílčí zpřesnění. Hlavní role se v této oblasti ujala Evropská komise ( Komise ), když po několika menších krůčcích vydala v roce 2011 vlastní strategii práv duševního vlastnictví pro Evropu 2 oznamující plánový přezkum systému ochranných známek. Tuto strategii následně Komise promítnula do níže uvedených legislativních návrhů; poslední z nich navíc reagoval na kritické hlasy zejména malých a středních podnikatelů, kterým stávající systém umožňuje získat a udržet si ochranu svých označení výměnou za relativně vysoké náklady. Z tohoto důvodu je tempo nárůstu nově registrovaných ochranných známek Společenství pro některé odborníky stále určitým zklamáním. Cíle Jak ukázaly analýzy dopadů platné a účinné právní úpravy a konzultace provedené Komisí předcházející předložení níže uvedených legislativních návrhů, stávající systém ochranných známek se v praxi (až na pár drobných deficitů) osvědčil. Navrhované změny proto nejsou změnami zásadními, spíše se má jednat o modernizaci stávajícího systému. Cílem modernizace má být zejména levnější, spolehlivější, rychlejší a předvídatelnější zápis ochranných známek v rámci celé EU, zlepšení podmínek pro inovace a hospodářský růst malých a středních podnikatelů a pro ochranu jejich označení proti padělatelům při tranzitu zboží přes území EU. V souladu s výše uvedeným cílem pak mají legislativní návrhy přinést zejména lepší harmonizaci a vyladění postupů při zápisu ochranných známek Společenství a ochranných známek vnitrostátních; základní a výchozí úpravou by měl v tomto kontextu být do budoucna systém ochranné známky Společenství. S vyladěním zápisné fáze souvisí také (dlouho chybějící a v praxi tolik potřebné) sjednocení postupů mezi úřady průmyslového vlastnictví členských států EU mezi sebou i těchto úřadů a Úřadu pro harmonizaci na vnitřním trhu ( OHIM ) a rozvoj společných nástrojů. Změna systému ochranných známek by však nebyla kompletní bez promítnutí zkušeností získaných při jeho užívání, tj. bez modernizace dnešní právní úpravy a zvýšení právní jistoty tohoto odvětví průmyslových práv. Níže uvedené legislativní návrhy se snaží modernizace docílit změnou zastaralých či nejasných ustanovení, zapracováním judikatury Soudního dvora EU nebo také specifikací práv plynoucích z ochranných známek. Nutno přiznat, že některá problematická ustanovení si změnu zcela objektivně zaslouží. Předložené legislativní návrhy Uvedené změny evropské právní úpravy ochranných známek by dle názoru Komise měly nastat prostřednictvím tří legislativních návrhů, které Komise sama předložila k projednání již v březnu roku 2013: - návrh směrnice Evropského parlamentu a Rady, kterou se sbližují právní předpisy členských států o ochranných známkách (de facto se jedná o přepracování stávající známkoprávní směrnice k dnešnímu dni kodifikované jako 2008/95/ES); - návrh nařízení Evropského parlamentu a Rady, kterým se mění nařízení Rady č. 40/94 o ochranné známce Společenství (tj. nařízení k dnešnímu dni kodifikovaného pod č. 207/2009) a - návrh nařízení Evropského parlamentu a Rady, kterým se mění nařízení Komise č. 2869/95 o poplatcích placených OHIM. Přepracování směrnice má za cíl zejména zkvalitnit harmonizaci v oblasti procesní regulace, která byla doposud ponechána bez úpravy, a vylepšit stále různící se dosavadní úroveň harmonizace. Z těchto deficitů vyplývala i nedosta Sdělení Komise Evropskému parlamentu, Radě, Evropskému hospodářskému a sociálnímu výboru a Výboru regionů: Jednotný trh práv duševního vlastnictví. Podpora kreativity a inovací za účelem zajištění hospodářského růstu, vysoce kvalitních pracovních míst a prvotřídních výrobků a služeb v Evropě [KOM (2011) 287 v konečném znění]. 9

10 tečná spolupráce mezi vnitrostátními úřady průmyslového vlastnictví s OHIM, kterou se navrhovaná směrnice snaží alespoň dílčím způsobem prohloubit. Přezkum nařízení byl Komisí předložen především s ohledem na výše popsanou modernizaci stávajícího systému ochranných známek (tj. úpravu terminologie navrhovaný termín evropská ochranná známka či nové označení OHIM, vyjasnění sporných a nejednoznačných ustanovení či zjednodušení zápisného řízení). Co do systému poplatků, nejpodstatnější změna by měla spočívat v jejich hrazení za každou třídu výrobků zvlášť (namísto dosavadního nejnižšího možného poplatku za přihlášku ochranné známky obsahujícího ochranu až ve třech třídách výrobků bez možnosti snížení výše poplatku při zápisu pouze jedné či dvou takových tříd). S ohledem na cílené sjednocení režimů ochranných známek by se pojetí poplatkové povinnosti mělo do budoucna uplatnit nejen u přihlášky ochranné známky Společenství, ale i u přihlášky ochranné známky vnitrostátní. Změna systému poplatků tak subjektům oproti stávajícímu stavu umožní žádat o ochrannou známku plně v souladu se svými potřebami, aniž by bylo nezbytné využít všechny tři třídy výrobků kryté dnešním poplatkem za zápis. Konkrétně tak v případě přihlášky individuální ochranné známky Společenství učiněné elektronickou formou pro jedinou třídu výrobků nebo služeb se poplatek sníží ze současných 900 EUR na 775 EUR, poplatek za obnovu individuální ochranné známky Společenství (opět učiněnou elektronickou formou) pro jedinou třídu výrobků nebo služeb se pak sníží z EUR na EUR. Další kroky Jelikož se legislativní návrhy prozatím nacházejí po prvním čtení v Evropského parlamentu a před vyjádřením Rady a jejich výsledná podoba je tudíž stále nejistá, dovolíme si Vás v některém z budoucích čísel EU Legal News informovat detailněji o nejdůležitějších vybraných změnách v té době již finálních textů uvedených předpisů. Autoři článku: Robert Nešpůrek Partner Dalibor Kovář Advokát Bezpečný přístav čelí bouři Mnoho evropských správců osobních údajů předává osobní údaje do USA na základě certifikace přijímajícího subjektu dle tzv. bezpečného přístavu (Safe Harbor Framework). Ten však vzhledem k aktuálnímu vývoji nadále nemusí přetrvat jako nejjednodušší způsob předání osobních dat do USA v souladu s evropskými předpisy na ochranu osobních údajů. To by vedlo ke značně zvýšeným nákladům na compliance na obou stranách Atlantiku v dynamicky se rozvíjející technologické oblasti zpracování dat. V EU panuje, jak známo, ve světovém srovnání velmi vysoký standard ochrany osobních údajů, založený zejména na směrnici Evropského Parlamentu a Rady 95/46/ES ze dne 24. října 1995 o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů a o volném pohybu těchto údajů. Uvedená směrnice mj. stanoví, že k předávání osobních údajů, které jsou předmětem zpracování nebo které mají být předmětem zpracování po předání, do třetích zemí může dojít, pouze pokud dotyčná třetí země zajistí odpovídající úroveň ochrany. 10 Existuje několik způsobů, jak legalizovat předávání osobních údajů z EU do třetích zemí. Evropská komise ( Komise ) může na základě zkoumání přijímat rozhodnutí, jimiž určí, že konkrétní třetí země poskytuje adekvátní ochranu osobním údajům, čímž je umožněn jejich export do takové země. Jen velmi málo třetích zemí je však Komisí považováno za země poskytující dostatečnou úroveň ochrany osobním údajům (aktuálně 11 zemí). Při transferu osobních údajů do ostatních třetích zemí musí předávající a přijímající společnosti využít některého z ad hoc nástrojů, mezi které patří zejména tzv. standardní smluvní doložky a závazná vnitropodniková pravidla (Binding Corporate Rules). Ty s sebou však vždy přinášejí jistou administrativu a s ní spojené zvýšené náklady. Zejména vzhledem k významu obchodní výměny mezi EU a USA vyvstala potřeba přijmout odpovídající obecný nástroj i ve vztahu k USA. V roce 2000 Komise přijala rozhodnutí, které se však lišilo od ostatních v předešlém odstavci zmíněných rozhodnutí. 1 Na jeho základě byl vytvořen zvláštní rámec, který umožnuje jednodušší způsob předání osobních údajů do USA než jsou výše uvedené ad hoc nástroje. Safe Harbor v zásadě funguje na základě sebecertifikace, kdy společnosti v USA revidují své nakládání s osobními údaji tak, aby splňovalo požadavky Safe Harbor, a tedy potažmo práva EU, zakomponované do sedmi zásad (oznámení, dobrovolnost, bezpečnost a integrita dat, ad.). Údaje o nich jsou pak zaneseny v odpovídajícím registru a musejí být spolu s certifikací pravidelně obno-

11 vovány. Na takovém základě pak může bez další potřeby veřejnoprávní autorizace dojít k předání osobních údajů z EU do USA. Nutno dodat, že veškeré obecné požadavky na zpracování osobních údajů, týkající se např. souhlasu subjektů či informačních povinností, se uplatní nezávisle na právním základu pro předání osobních údajů do USA nebo jinam. V českém kontextu je tak předání osobních údajů do USA na základě rámce Safe Harbor předáním podle 27 odst. 2 zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Slovy uvedeného zákona dochází k předání na základě rozhodnutí orgánu Evropské unie. V registru Safe Harbor aktuálně figuruje více než pět tisíc amerických entit (více než tři tisíce z toho jsou aktuální), které nejčastěji zpracovávají osobní údaje pro evropské subjekty. V poslední době však vzhledem k některým odhalením o nakládání s osobními údaji mnoha amerických společností směrem k tajným službám a vládním agenturám Spojených států dochází ke zpochybnění funkčnosti, a zejména právoplatnosti, rámce Safe Harbor. Nejhlasitěji legitimitu, ale i legalitu, Safe Harboru po nedávných odhaleních (počínaje kauzou PRISM) zpochybňuje Evropský parlament ( Parlament ), který se problematikou zabývá opakovaně a přijal na toto téma též usnesení pléna. 2 Parlament v bodě 38 usnesení přímo konstatuje, že zásady nástroje bezpečný přístav neposkytují za stávajících okolností dostatečnou ochranu občanům EU, a proto by tato předávání měla probíhat na základě jiných nástrojů, například smluvních doložek nebo závazných podnikových pravidel, pokud tyto nástroje stanoví konkrétní záruky a mechanismy ochrany a nejsou obcházeny jinými právními rámci. Obdobně Komise považuje situaci v předávání osobních údajů do USA za problematickou. Ve Sdělení Evropskému parlamentu a Radě ze dne 27. listopadu 2013 ( Obnovení důvěry v toky údajů mezi EU a USA ), uvádí, že mnoho společností zapsaných na seznamu bezpečného přístavu jeho zásady v praxi nedodržuje. Komise tak přijala 13 doporučení, jak situaci kolem bezpečného přístavu řešit, mezi které patří povinnost certifikovaných společností zveřejňovat zásady ochrany osobních údajů a smluv se subdodavateli; povinnost americké vlády provádět namátkovou kontrolu sebecertifikací v registru; a jasná pravidla o podmínkách přístupu vládních agentur k osobním údajům. Po dvou letech jednání se zdá, že panuje mezi EU + USA shoda na řešení 11 z uvedených 13 bodů. Český Úřad pro ochranu osobních údajů se prostřednictvím tiskových vyjádření staví k situaci dodržování pravidel Safe Harbouru též kriticky. Vedle toho můžeme z naší praxe uvést příklad, kdy Úřad v jedné komunikaci ohledně registrace zpracování osobních údajů přímo s odkazem na výše uvedené postoje institucí EU doporučil zajistit předání osobních údajů do Spojených států, které se ukáže být nezbytně nutným k naplnění stanovených účelů, standardními smluvními doložkami, jelikož tyto dle něj zajišťují v současné době lepší úroveň ochrany osobním údajům ve třetí zemi než institut bezpečného přístavu. Byť výše uvedená vyjádření institucí EU nebo jejich orgánů nemění ničeho na aktuální platnosti a závaznosti rozhodnutí Komise o Safe Harboru, jak bylo citováno výše, vyplývá z nich zřejmá neudržitelnost současného stavu, kdy certifikaci zpracovatelů v USA nikdo nekontroluje a kdy nejsou známy mantinely využití uvedených údajů vládou USA za bezpečnostními účely. Byť zatím není třeba hledat alternativy k předání údajů na základě Safe Harboru v konkrétních případech, možnost jeho suspendování není zcela vyloučena a aspoň základní zamyšlení nad tím, co by to pro konkrétní subjekty využívající americké zpracovatele dat znamenalo, je na místě. Novou dynamiku rozepřím o osud bezpečného přístavu navíc může dát řízení aktuálně vedené před Soudním dvorem EU pod značkou C-362/14, kde se rakouský student a uživatel Facebooku ve sporu s irským Data Protection Commissioner (obdoba českého Úřadu pro ochranu osobních údajů) domáhá určení, že Safe Harbor v rozporu s právem EU neposkytuje adekvátní ochranu osobních údajů občanů EU, a to s ohledem na to, jak nyní víme, že fungovaly americké vládní programy jako PRISM. Na březnovém ústním jednání v Lucemburku došlo na uznání ze strany Komise, že možnosti rámce bezpečného přístavu, jak zajistit dostatečnou ochranu osobním údajům, jsou omezené, ale že se přesto jedná o ekonomicky a politicky potřebný rámec, který má Komise vůli náležitě doladit a zajistit jeho náležité vymáhání. Stanovisko generálního advokáta se očekává 24. června. Téma sledujeme a budeme o jeho vývoji informovat. 1 Rozhodnutí Komise ze dne 26. července 2000 podle směrnice Evropského parlamentu a Rady 95/46/ES o odpovídající ochraně poskytované podle zásad bezpečného přístavu a s tím souvisejících často kladených otázek vydaných Ministerstvem obchodu Spojených států. 2 Usnesení Evropského parlamentu ze dne 12. března 2014 o programu agentury NSA (USA) pro sledování, subjektech členských států pro sledování a dopadech na základní práva občanů EU a na transatlantickou spolupráci v oblasti spravedlnosti a vnitřních věcí (2013/2188(INI)). Autoři článku: Robert Nešpůrek Partner Jaroslav Šuchman Advokát 11

12 Bezpečnost dat a ochrana osobních údajů Ve světové ekonomice, kterou vedle tradičních zdrojů čím dál více pohánějí takřka nevyčerpatelné informace o všem a o všech, se umění spravovat data, zajistit jejich bezpečnost a současně vyhovět složitému regulatornímu rámci chránícímu jednotlivce stává nepochybně cennou hodnotou znamenající náskok před ostatními. Advokátní kancelář Havel, Holásek & Partners nabízí svým klientům unikátní odborný tým specializující se na ochranu dat a právo osobních údajů. Základ týmu tvoří 6 právníků z týmu IP & TMT majících nejen nezbytné znalosti tzv. technologického práva, ale i praktické zkušenosti s novinkami v digitálním světě. Silnou stránkou našeho týmu je úzká spolupráce s ostatními specializovanými právními skupinami firmy a zahrnutí specialistů z těchto skupin do širšího okruhu našeho týmu: prolínání odborností z oblasti bankovnictví a finančních služeb, pracovního práva či zdravotnictví vnímáme jako naprosto logickou součást standardu našich právních služeb. Naším cílem, jehož dosahování potvrzují spokojení klienti, je poskytování právních služeb nejvyšší kvality, orientace na poskytování praktického poradenství pružně reagujícího na potřeby našich klientů a široký záběr přesahující hranice České republiky. S čím vám můžeme pomoci: ochrana know-how, důvěrných informací, obchodního tajemství nastavení pravidel pro zpracování osobních údajů zaměstnanců efektivní nakládání se zákaznickými databázemi integrace v nadnárodních strukturách a zajištění přenosu dat mimo ČR/SR a EU s využitím - závazných podnikových pravidel (BCR) - standardních smluvních doložek Evropské komise - Safe Harbor archivační a skartační plány příprava na bezpečnostní incidenty (data breach) a pohotová asistence v případě jejich výskytu snížení právních rizik při provádění forenzních auditů vytěžování veřejných zdrojů, práce s Big Data zpracování citlivých osobních údajů v sektoru zdravotní péče využití nových technologií založených mj. na zpracování i citlivých osobních údajů (např. biometrický podpis) požadavky na uchovávání dat v sektoru telekomunikací outsourcing a centralizace dat, využívání cloudových řešení zastupování klientů v jednáních u Úřadu pro ochranu osobních údajů České republiky / Úradu na ochranu osobných údajov Slovenskej republiky, zajištění obdobné pomoci v ostatních zemích Evropské unie prostřednictvím partnerských kanceláří školení Robert Nešpůrek Partner, T: , E: robert.nespurek@havelholasek.cz 12

13 Pojďme diskutovat o sušenkách Dubnové číslo Informačního bulletinu Úřadu pro ochranu osobních údajů přineslo hned několik nezvyklých informací: předně stát poprvé oficiálně deklaroval, že česká právní úprava využívání cookies není v souladu s tou evropskou a dále byla zahájena veřejná diskuse o tom, jak ke cookies přistupovat před tím, než bude započato s vymáháním, ač nedokonalých, tak přeci jen pravidel. Co jsou to cookies Cookies jsou malé datové soubory ukládané internetovými stránkami do uživatelova koncového zařízení, které slouží především k zapamatování některých voleb, čímž uživatelům přinášejí lepší uživatelský komfort při užívání internetových stránek a aplikací. Díky cookies tak uživatelé nemusí při opakované návštěvě internetové stránky znovu zaškrtávat požadované položky, opětovně se přihlašovat či zadávat své preference. Na druhou stranu jsou však cookies využívány pro internetovou analytiku, kdy umožňují uživatele identifikovat a dále profilovat stopovat jeho nákupní historii, navštívené stránky, vyhledávané výrazy a jeho další preference. Cookies, soukromí a evropská regulace Jelikož cookies umožňují odlišovat či identifikovat jednotlivé uživatele a následně vytvářet uživatelův profil na základě vzorců jeho chování na internetu, představují z pohledu uživatelů zásah do jejich soukromé sféry. Tyto údaje pak bývají většinou bez vědomí uživatele dále využívány pro cílenou reklamu, statistické vyhodnocování chování návštěvníků apod. Právní regulace cookies byla v rámci Evropské unie zavedena prostřednictvím Evropské Směrnice 2002/58/ES ( Směrnice ), která stanovila pro poskytovatele elektronických služeb povinnost informovat uživatele služby o zpracování údajů (tj. všech údajů, bez ohledu na skutečnost, zda představují osobní údaj či nikoli) prostřednictvím cookies a umožnit uživateli takové zpracování odepřít (tzv. opt-out). Toto pravidlo bylo novelizační směrnicí 2009/136/ES obráceno na tzv. opt-in, tj. s účinností od 25. května 2011 je možné zpracovávat údaje získané pomocí cookies pouze se souhlasem (detailně jsme se souhlasem s cookies zabývali v tehdejších právních novinkách 1 ). Uživatelé především zahraničních internetových stránek jsou tak zvyklí na to, že při načtení stránky je zobrazena informace o používání cookies a potvrzovací tlačítko, kterým uživatel může udělit souhlas s ukládáním cookies na jeho zařízení. Výjimka pro cookies, které jsou nezbytné pro poskytnutí služby na vyžádání uživatelem (například fungování nákupního košíku v e-shopu) zůstala v platnosti i po novelizaci a nevzbuzuje žádné emoce; v tomto článku se jí tedy nevěnujeme. Česká republika vs. sušenky Česká republika implementovala část Směrnice týkající se cookies do ustanovení 89 odst. 3 zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích, ve znění pozdějších předpisů ( ZoEK ), které stanoví, že každý, kdo hodlá používat nebo používá sítě elektronických komunikací k ukládání údajů nebo k získávání přístupu k údajům uloženým v koncových zařízeních účastníků nebo uživatelů, je povinen tyto účastníky nebo uživatele předem prokazatelně informovat o rozsahu a účelu jejich zpracování a je povinen nabídnout jim možnost takové zpracování odmítnout. Po roce 2009 však český zákonodárce vůbec nereflektoval znění novelizované Směrnice a zachoval opt-out mechanismus. Dle momentálně účinného znění národních předpisů tak není potřeba předchozího souhlasu uživatele internetových stránek s využitím cookies. Uživatel musí být o zpracování cookies pouze informován a současně mu musí být zachována možnost takové zpracování kdykoli odmítnout. Úřad pro ochranu osobních údajů vs. sušenky Úřad pro ochranu osobních údajů ( Úřad ) po celou dobu právní regulace cookies na národní úrovni zastával stanovisko, že Směrnice byla do českého právního řádu implementována řádně a vytrvale přehlížel zřejmý rozpor předmětných ustanovení ZoEK s evropskou legislativou. Poměrně překvapivě tak zapůsobilo oficiální stanovisko Úřadu publikované v Informačním bulletinu č. 1/2015, ve kterém Úřad vůbec poprvé přiznal, že existuje evidentní rozpor mezi evropskou a českou právní úpravou a z toho vyplývající nejistot[a] adresátů právních norem. V září 2014 pak Úřad provedl vlastní výzkum s využitím zkušeností britského dozorového orgánu a dospěl ke znepokojujícím výsledkům. Přestože česká právní úprava nevyhovuje evropské, a tudíž nelze vyčítat provozovatelům internetových stránek absenci opt-in mechanismů, zjistil Úřad výrazné nedostatky i v oblasti dodržování toho mála, co české právo upravuje u 50 zkoumaných českých webů označil za standard nedostupnost informací o cookies. Úřad subjekty využívající cookies tedy upozorňuje na to, že při eurokonformním (tj. evropskému právu odpovídajícím) výkladu je nutno trvat alespoň na důsledném plnění informační povinnosti, v ideálním případě i na získávání souhlasu u těch cookies, které nejsou nezbytné k poskyt

14 nutí vyžádané služby, k přenosu zpráv nebo pro samotnou funkčnost daných internetových stránek. Současně však Úřad vstřícně zahájil veřejnou diskusi k tomuto tématu, a to před samotným přistoupením k individuálnímu výkonu dozoru, což lze označit za velmi neobvyklý krok z pohledu českých úřadů obecně (patrně jde opět o inspiraci z Velké Británie). Je zřejmé, že Úřad začal vnímat neudržitelnost současného stavu právní regulace cookies v České republice. S blížící se volbou nového předsedy Úřadu lze dle našeho názoru očekávat, že v brzké době může dojít ke změně dozorové praxe Úřadu ve vztahu k subjektům používajícím cookies. Na druhou stranu ona veřejná diskuse nebyla nijak blíže definována, Úřad nestanovil žádné konkrétní časové mantinely, nevyzval k zasílání podnětů ani nenaznačuje konkrétní kroky k zajištění souladu s právem EU a praktické implementace v sektoru elektronických komunikací. Navíc se domníváme, že tento spíše neobvyklý krok je balancováním na hraně zákona, jehož změnu (rozuměj opravu) nadto v tuto chvíli nikdo neplánuje. V mezidobí se navíc na evropské scéně objevil názor, že po přijetí nového obecného nařízení na ochranu osobních údajů pozbyde opodstatnění i Směrnice, když tato by představovala spíše nesystémovou výjimku (a komisařka Jourová tento vztah zdůraznila i ve svých prvních projevech týkajících se obecného nařízení). Subjektům, které při svém podnikání využívají technologii cookies a vlivem zahraniční nejlepší praxe dosud mechanismy opt-in nezavedly, lze na základě výše uvedeného doporučit, aby přinejmenším řádně plnily informační povinnost a efektivně umožňovaly opt-out. Autoři článku: Robert Nešpůrek Partner Richard Otevřel Senior advokát Nová povinnosť pre slovenské spoločnosti zriadiť whistleblowing systém Zákon č. 307/2014 Z.z. o niektorých opatreniach súvisiacich s oznamovaním protispoločenskej činnosti zaviedol ochranu oznamovateľov protikorupčného správania a inej protispoločenskej činnosti pred prípadnými negatívnymi postihmi zo strany zamestnávateľov, čím sa má podporiť predchádzanie a odhaľovanie protispoločenskej činnosti. Zároveň zaviedol nové povinnosti zamestnávateľov v tejto oblasti. Úplne nová právna úprava bola vypracovaná na základe uznesenia vlády Slovenskej republiky k návrhu opatrení na zabezpečenie plnenia odporúčaní prijatých Pracovnou skupinou OECD pre úplatkárstvo v medzinárodných obchodných transakciách a inšpirovaná niekoľkými zmluvnými dokumentmi Rady Európy. Povinnosti zamestnávateľov Zamestnávatelia sú povinní vytvoriť vnútorný systém vybavovania podnetov (v angličtine známy tiež ako whistleblowing system ) a preveriť každý podnet, či už bol urobený anonymne alebo nie. Vnútorný systém vybavovania podnetov je potrebné zriadiť do 1. júla V opačnom prípade hrozí pokuta vo výške až EUR. V rámci tohto systému je zamestnávateľ povinný 1) vytvoriť vnútorný predpis; 2) určiť zodpovednú osobu; a 3) viesť evidenciu podnetov. Vnútorný predpis by mal určiť podrobnosti o (a) podávaní podnetov; (b) preverovaní podnetov a oprávneniach zodpovednej osoby pri preverovaní podnetov; (c) zachovaní mlčanlivosti o totožnosti osoby, ktorá podala podnet; (d) evidovaní podnetov; (e) oboznamovaní osoby, ktorá podala podnet, s výsledkom jeho preverenia a (f) spracúvaní osobných údajov uvedených v podnete. Vyššie uvedené povinnosti sa nevzťahujú na všetky spoločnosti, ale na zamestnávateľov, ktorí zamestnávajú už 14

15 len 50 zamestnancov a viacej; všetky orgány verejnej moci (napríklad štátne orgány, obce, vyššie územne celky a právnické osoby zriadené týmito orgánmi) musia tento zákon aplikovať bez ohľadu na počet zamestnancov. Osobitná povinnosť pri zriadení vnútorného systému vybavovania podnetov tiež vyplýva zo zákona č. 122/2013 Z.z., o ochrane osobných údajov, ktorý sa na vnútorné systémy vybavovania podnetov tiež aplikuje. Základnou požiadavkou je príprava internej evidencie, t.j. vyplnenie formulára v predpísanej podobe, ktorý obsahuje základné informácie o vnútornom systéme vybavovania podnetov. Spoločnosti však zvyčajne zriaďujú vnútorný systém na vybavovanie podnetov v širšom rozsahu, než ktorý im určuje zákon. Ide o oznamovanie aj ďalších protispoločenských činností ako tých, ktoré sú vymedzené nižšie, napríklad trestné činy, pri ktorých hrozí trest odňatia slobody s hornou hranicou trestnej sadzby neprevyšujúcou tri roky, alebo porušenie interných predpisov zamestnávateľov či etických noriem. V takýchto situáciách nepostačuje pripraviť internú evidenciu, ale je potrebné oznámiť takýto systém Úradu na ochranu osobných údajov, ktorý spravidla takéto oznámenie mení na osobitnú registráciu. So spracovaním osobných údajov v takomto širšom rozsahu je možné začať až po doručení potvrdenia o osobitnej registrácii. Nesplnenie tejto povinnosti môže mať za následok uloženie pokuty vo výške od EUR do EUR. Oznámenie protispoločenskej činnosti Zákon chráni fyzické osoby, ktorí urobia oznámenie o skutočnostiach, ktoré sa dozvedeli v súvislosti s výkonom svojho zamestnania, povolania, postavenia alebo funkcie a ktoré môžu významnou mierou prispieť alebo prispeli k objasneniu závažnej protispoločenskej činnosti alebo k zisteniu alebo usvedčeniu jej páchateľa. Zákon popri takýchto oznamovateľoch chráni aj im blízke osoby, ak sú v pracovnoprávnom vzťahu k tomu istému zamestnávateľovi. Za závažnú protispoločenskú činnosť sa považujú: a) trestné činy poškodzovania finančných záujmov Európskych spoločenstiev; b) trestný čin machinácie pri verejnom obstarávaní a verejnej dražbe; c) trestné činy verejných činiteľov; d) trestné činy korupcie; e) trestné činy, za ktoré sa ustanovuje trest odňatia slobody s hornou hranicou trestnej sadzby prevyšujúcou tri roky; f) správne delikty, za ktoré možno uložiť pokutu s hornou hranicou vo výške najmenej EUR. Zvýšená ochrana oznamovateľa, odmena a bezplatná právna pomoc Zákon oznamovateľov priamo motivuje oznamovať protispoločenskú činnosť. Ak sa preukáže, že páchateľ je vinný zo spáchania trestného činu alebo správneho deliktu, oznamovateľovi môže Ministerstvo spravodlivosti poskytnúť odmenu až do výšky 50-násobku minimálnej mzdy. V prípade neplatného skončenia pracovného pomeru z dôvodu protiprávneho postihu za oznámenie podnetu neplatí obmedzenie výšky náhrady mzdy, ktorú môže zamestnanec nárokovať po zamestnávateľovi. Oznamovateľ má tiež nárok na bezplatnú právnu pomoc. Čo je ale dôležitejšie, oznamovateľovi zákon poskytuje ochranu aj v prípade, že by sa chcel zamestnávateľ takémuto zamestnancovi pomstiť napríklad tak, že s nim ukončí pracovný pomer. Ak by napríklad v súvislosti s oznámením zamestnávateľ urobil úkon, s ktorým oznamovateľ nesúhlasí, má zamestnanec možnosť obrátiť sa na inšpektorát práce so žiadosťou o pozastavenie účinnosti tohto úkonu. Pozastavenie účinnosti sa skončí uplynutím 14 dní od doručenia potvrdenia. V rámci tejto lehoty má oznamovateľ možnosť podať na súde návrh na nariadenie predbežného opatrenia. Ak napríklad ide o chráneného zamestnanca, ktorý podal oznámenie o páchaní trestného činu, zamestnávateľ dokonca nemôže vydať rozhodnutie voči takémuto zamestnancovi bez predchádzajúceho súhlasu inšpektorátu práce. Autoři článku: Peter Šuba Partner Vladimír Troják Koncipient 15

16 Státní podpora filmového průmyslu v České republice pohled právníka Od roku 2010 Česká republika každý rok poskytuje filmařům podporu v řádech milionů eur. I přes nedůvěru vyjádřenou některými politiky finanční prostředky určené na podporu kinematografie rozdělované v rámci nově institucionalizovaného programu pobídek neustále rostou. V roce 2014 byly uvolněny pobídky v rekordní výši 800 milionů Kč. Letošní náhlý pokles je považován pouze za dočasný. Mezi projekty má být ještě rozdělena částka ve výši 500 milionů korun, přičemž o jejím zvýšení na rok 2016 se jedná. Pobídky využili čeští filmaři i mezinárodní producenti a díky finanční podpoře od České republiky si své náklady mohli snížit tvůrci světoznámých děl, jako je seriál HBO Borgiové, seriál BBC Mušketýři, korejská sci-fi Snowpiercer či akční trhák Mission: Impossible Ghost Protocol. Institucionální rámec Státní fond kinematografie ( Fond ) je orgánem státní správy odpovědným mimo jiné za správu podpory poskytované filmovému průmyslu. I když byl Fond založen poměrně nedávno, ukazuje se, že legislativní rámec je schopen zajistit programu pobídek dostatečnou stabilitu. Do roku 2012 poskytování podpory zajišťoval předchůdce Fondu a ministerstvo kultury. Systém filmových pobídek jako experiment původně tři roky provozovalo ministerstvo kultury na základě usnesení vlády. Poté byla jeho pravidla uzákoněna jako součást komplexnějšího zákona o audiovizi. Od sjednocení kompetencí jsou odvětví kinematografie poskytovány dva druhy podpory: a) dotace a b) filmové pobídky. Zatímco dotace jsou určeny zejména na rozvoj české kinematografie a mají podobu klasické dotace (nebo dotace v kombinaci s podílem na příjmech podpořeného projektu), my se zaměříme na druhý typ podpory, filmové pobídky. V kontextu evropských nařízení o veřejné podpoře je nutné zdůraznit, že česká vláda musela Evropskou komisi ( Komise ) požádat o vyjádření, zda je systém filmových pobídek v souladu s pravidly po poskytování veřejné podpory. V roce 2010 Komise systém schválila tehdy plánovaný rozpočet do roku 2015 dosahoval částky 5,4 mld. Kč. V současnosti je jasné, že bylo využito pouze zhruba 36 % ze schválené výše veřejné podpory. Pobídku mohou získat projekty splňující stanovené požadavky, a to formou vrácení 20 % uznatelných nákladů (za služby a zboží) vynaložených v České republice nebo 10 % nákladů utracených za herce a štáb (vyplacených v České republice). Minimální výše uznatelných nákladů se liší u jednotlivých druhů filmových projektů: hraný nebo animovaný film o stopáži minimálně 70 minut 15 mil. Kč; seriál o stopáži minimálně 40 minut 10 mil. Kč (za celý seriál) a dokumentární film pro kina a TV 3 mil. Kč. Na celkovou výši veřejné podpory včetně filmové pobídky se vztahují další limity: výše uznatelných nákladů nesmí přesáhnout 80 % celkových nákladů projektu a celkový objem veřejné podpory projektu (získané například v jiných zemích nebo z jiných grantů) nesmí přesáhnout 50 % celkových nákladů projektu. Tyto limity se posouvají jen výjimečně. Než jsou výrobci vráceny finanční prostředky, musí se nejdříve úspěšně vypořádat s administrativou, natočit film, utratit všechny peníze a nakonec prokázat, že jeho projekt splňuje požadavky na poskytnutí pobídky. Klíčem k úspěchu je být včas připraven. Závody v podávání žádostí Je zřejmé, že rozpočet Fondu je ve srovnání s teoreticky neomezenými potřebami filmařů omezený. K třídění zástupu žadatelů Fond využívá třístupňový systém podávání žádostí o poskytnutí filmové pobídky, přičemž první dvě fáze jsou klíčové. Nejprve musí být projekt zaregistrován a v další fázi uspějí pouze ta díla, která projdou kulturním testem, jehož cílem je zajistit, aby podpořené dílo mělo co nejblíže k evropské nebo české kultuře (což je zákonná podmínka pro splnění požadavků EU na poskytnutí veřejné podpory). V této fázi se k žádosti přikládá pouze scénář a synopse (u seriálu postačí scénář prvního dílu a synopse ostatních dílů). Žádost o registraci je spojena se zaplacením správního poplatku ve výši Kč, který se žadateli vrátí v případě, že dojde k zamítnutí registrace. Nejdůležitější však je, že Fond stanoví lhůtu pro podání žádosti, jakmile je znám rozpočet na příslušný rok letos měli výrobci na podání žádosti pouhých 17 kalendářních dnů od vyhlášení registračního období. Fond poté veřejně oznámí, jaké projekty byly registrovány, a od tohoto okamžiku běží další lhůta. I když zákon vyžaduje, aby výrobci v této fázi podali žádost o evidenci s uvedením projektu do tří měsíců od registrace, žádost je nezbytné podat mnohem dříve tak, aby bylo možné těžit ze zvláštního ustanovení zákona, podle něhož se disponibilní prostředky rozdělují poměrně mezi žadatele, kteří žádost podali ve stejný den. Všechny žádosti doručené do jednoho týdne od registrace Fond považuje za doručené současně. Tyto žádosti jsou pro účely rozdělování disponibilních prostředků zahrnuty do jedné skupiny. Každá další žádost (podaná později) je posuzována chronologicky. Nejsou-li pro projekt již žádné disponibilní prostředky, Fond žádost zamítne. 16

17 K žádosti o evidenci musí být přiložena řada podrobností o výrobě, včetně detailního rozpočtu plánovaných nákladů, finančního plánu a další odpovídající dokumentace dokládající zdroje financování projektu a potvrzující zajištění zdrojů financování alespoň 75 % celkových nákladů projektu, předběžný časový harmonogram, soupis všech již známých členů štábu a koprodukční smlouvy, je-li koproducentem projektu společnost se sídlem mimo území České republiky. Žadatel musí rovněž uvést konkrétní částku, o jejíž přidělení formou filmové pobídky žádá (na základě plánovaných nákladů). Rozhodnutí Fondu do značné míry závisí na celkovém počtu žádostí a jeho vydání může dle posledních zkušeností trvat skoro čtyři měsíce (i když je Fond ze zákona povinen rozhodnout do 30 dnů). Po obdržení rozhodnutí Fondu je výrobce povinen zajistit, aby alespoň 70 % minimální výše uznatelných nákladů bylo utraceno do 12 měsíců, avšak žádost o vyplacení pobídky (třetí fáze) musí být podána do 3 let. Pokud bylo žadateli ve druhé fázi alokováno méně prostředků z důvodu nedostatku disponibilních prostředků Fondu k uspokojení všech projektů, je oprávněn podat žádost o zbývající výši původně požadované pobídky, jakmile dojde ke zvýšení rozpočtu nebo vyhlášení nových disponibilních prostředků na příští rok. Tito žadatelé mají přednost před ostatními žadateli. Je zřejmé, že dobře připravené projekty mají při každoročním rozdělování pobídek mnohem větší šanci na dobrou pozici. Například okamžik vyhlášení registračního období a lhůtu pro podání žádosti o evidenci letos dělilo pouhých 43 dnů. Výrobci 67 registrovaných projektů požádali o více než 1,2 mld. Kč. Z důvodu těchto časových omezení a dalších podmínek, jež musí žadatelé splnit, je nezbytně nutné, aby zahraniční společnosti měly v České republice spolehlivého partnera (např. koprodukční nebo servisní společnost) nebo aby byly připraveny zvládnout celý proces podávání žádostí samy. Právní záludnosti číhající na zahraniční společnosti Všichni potenciální zahraniční producenti si však musí být vědomi záludností českých právních předpisů upravujících filmové pobídky. Ačkoliv hlavním cílem pobídek je udržet zaměstnanost a konkurenceschopnost české kinematografie (čeští filmaři jsou tradičně uznávanými odborníky a vybavenost filmových ateliérů je na vysoké úrovni) a není důležité, odkud peníze přicházejí, když mají být utraceny zde, zákon vyžaduje, aby producentem nebo koproducentem byla společnost založená v České republice a zde zaregistrovaná u správce daně. Problém je s definicí (ko) producenta do této definice totiž zapadá pouze (spolu) vlastník autorských práv. Jinými slovy u projektů, na nichž se má podílet pouze česká produkční společnost (a nikoli koproducent přinášející si vlastní finance), si musí zahraniční producent řádně smluvně zajistit, aby daný projekt i nadále měl nárok na filmovou pobídku a přitom nebyl nucen sdílet filmová práva s jinými. Dále parametry filmových pobídek schválené Komisí uvádějí, že příjemcem pobídky musí být osoba se sídlem v České republice. Splnění této podmínky musí Fond ověřit ve třetí fázi, i když zákon o audiovizi už tak přísný není. Důsledkem těchto právních otázek je běžná situace, kdy o pobídku žádá český subjekt a záleží na smluvních zárukách, které mají chránit finanční zájmy hlavního producenta. Podle českého práva jsou filmové pobídky nepřevoditelné, a Fond dokonce prověřuje, zda je vlastníkem účtu uvedeného žádosti o poskytnutí pobídky skutečně žadatel. I když nejsou známy případy zpronevěry pobídek ze strany produkční společnosti, logicky nelze spoléhat na to, že se společnost ještě před přijetím pobídky neocitne v platební neschopnosti. Riziko roste zejména tehdy, když produkční společnosti pracují na několika projektech zároveň. Jak již bylo uvedeno, projekty mohou značně profitovat z kvalitní přípravy pro řízení o poskytnutí pobídky. Zásadní zárukou zahraničního producenta je mít v České republice účelovou produkční společnost dodatečné náklady jsou vyváženy právní jistotou a relativně větší svobodou ve smluvním vztahu se servisními společnostmi. Klidná perspektiva Letošní rok je už pro nové filmové projekty nejspíš uzavřen, jelikož je zřejmé, že případné navýšení rozpočtu Fondu by bylo využito pouze pro aktuálně registrované projekty. Fond připouští, že letos už nehodlá přijímat žádné další žádosti. Na druhou stranu současný ministr financí se koncepci filmových pobídek nebrání a za podpory odpovídající legislativy zbývá pouze určit, jaké množství finančních prostředků bude poskytnuto. Platnost programu veřejné podpory schváleného Komisí skončí v letošním roce a Fond společně s ministerstvem kultury a ministerstvem financí požádá o schválení dalšího. Neoficiálně se očekává, že některé parametry představující právní komplikace budou změněny. A jak se ukazuje, celková výše veřejné podpory mohla být ještě vyšší, a přesto i tak by byla v souladu s legislativou EU. Autoři článku: Robert Nešpůrek Partner Richard Otevřel Senior advokát 17

18 Na Evropskou unii si (zatím) ve Štrasburku stěžovat nebudeme Smluvními stranami Evropské úmluvy o lidských právech ( EÚLP ) je 47 evropských států včetně všech 28 členů Evropské unie. Lisabonskou smlouvou byl do zakládajících smluv EU vtělen závazek, aby k EÚLP přistoupila také samotná EU. Soudní dvůr EU ( SDEU ) však 18. prosince loňského roku vydal posudek č. 2/13, v němž dospěl k závěru, že návrh dohody o přistoupení EU k EÚLP není slučitelný s ustanoveními unijního práva. Tím byla realizace tohoto záměru minimálně na dlouhá léta odložena. Evropská úmluva o lidských právech mezinárodní smlouva podepsaná v roce 1950 je zdaleka nejúspěšnějším projektem Rady Evropy, starší sestry Evropské unie. K původním 13 signatářům postupně přibývaly další státy západní Evropy a po roce 1989 i státy z východní části starého kontinentu, takže v současné době již zahrnuje s výjimkou Běloruska, Kosova a Vatikánu všechny evropské země. Paralelně probíhající ekonomická integrace západní části evropského kontinentu vyústila ve vytvoření unikátního typu mezinárodní organizace, na kterou její členské státy přenesly část svých pravomocí. Současně ovšem začalo být poukazováno jak na demokratický deficit EU, tak na absenci jejího závazku respektovat lidská práva a základní svobody. Náprava tohoto posledně uvedeného nedostatku byla spatřována ve vytvoření vlastního lidskoprávního katalogu nebo v přistoupení EU k EÚLP. Historie tomu chtěla, že nakonec byly prosazeny obě cesty, takže Lisabonskou smlouvou se součástí primárního práva stala Listina základních práv EU a současně se v čl. 6 odst. 2 Smlouvy o EU objevil proklamativní závazek, že EU přistoupí k EÚLP. Potíž ovšem spočívá v tom, že tento závazek byl současně doplněn několika omezeními. Druhá věta čl. 6 odst. 2 SEU stanovila, že přistoupení se nedotkne pravomocí EU vymezených zakládajícími smlouvami. Další omezení potom byla připojena v Protokolu č. 8, který zakotvoval, že dohoda o přistoupení EU k EÚLP musí odrážet nezbytnost zachování specifických rysů EU a práva EU, že se nesmí dotknout působnosti EU ani pravomocí jejích orgánů apod. Z posudku SDEU se zdá vyplývat, že budeme-li chtít úzkostlivě trvat na všech těchto požadavcích, jen těžko může EU přistoupit k EÚLP v její stávající podobě. A to zejména máme-li na mysli její kontrolní mechanismus, tvořený především Evropským soudem pro lidská práva ( ESLP ) a také Výborem ministrů Rady Evropy, který má mimo jiné za úkol dohlížet na plnění rozsudků ESLP. Dohoda o přistoupení vyjednaná mezi Evropskou komisí a zástupci členských států Rady Evropy, se přitom snažila v maximální možné míře vyjít specifické povaze EU vstříc. Upravila tak kupříkladu zcela zvláštní mechanismus tzv. spolužalovaných, jehož cílem je zajistit, aby žalovanou stranou před ESLP byl vždy ten subjekt, který je za namítané porušení lidských práv odpovědný, tedy EU, některý z jejích členských států, případně oba najednou. Tento mechanismus je však z pohledu SDEU nedostatečný, neboť konečné rozhodnutí, zda a jak se tento mechanismus uplatní, ponechává na ESLP; tím mu ovšem umožní interpretovat unijní právo, což je ovšem podle SDEU z hlediska primárního práva nepřijatelné. Ve svém posudku vyjmenoval SDEU dalších devět podobných nedostatků, které vyjednaná dohoda o přistoupení obsahuje. Ze strany Rady Evropy bylo hlavní motivací, proč usilovat o přistoupení EU k EÚLP, zacelení určité mezery v jednotném evropském prostoru ochrany lidských práv. Na ESLP se občas obracejí jednotlivci, kteří se cítí poškozeni rozhodnutím orgánů EU. Tyto jejich stížnosti však vždy byly zamítnuty jako nepřijatelné s tím, že EU (či dříve Evropské společenství) není smluvní stranou EÚLP. Po přistoupení EU k EÚLP by si ovšem kupříkladu soutěžitel mohl stěžovat na to, že Evropskou komisí uložená pokuta za porušení práva hospodářské soutěže byla nepřiměřeně vysoká a zasáhla do jeho práva na ochranu vlastnictví. Podobně by si kterýkoli účastník řízení před SDEU mohl stěžovat na to, že řízení před tímto soudem bylo nepřiměřeně dlouhé a porušilo jeho práva na spravedlivý proces. Pro případy, kdy za namítané porušení lidského práva byl odpovědný členský stát, který ovšem jednal v rámci plnění svých závazků vyplývajících pro něj z práva EU, vytvořil zase ESLP doktrínu založenou na předpokladu, že členský stát při plnění svých závazků vyplývajících z unijního práva 18

19 EÚLP neporušuje, s výjimkou zjevných nedostatků. ESLP přitom zatím v žádném konkrétním případě takový exces neshledal, byť se na něj obracely kupříkladu společnosti stěžující si na uplatňování mléčných kvót či zákaz dovozu některého hovězího masa. Přistoupením EU k EÚLP by taková doktrína shovívavosti zřejmě padla, neboť před ESLP by se mohl zpovídat jak členský stát, tak i EU, jejíž sekundární legislativu byl členský stát nucen respektovat. Jisté je, že nyní se projekt přistoupení EU k EÚLP nachází v pasti, z níž vedou v zásadě dvě cesty: EU buď musí změnit své primární právo, nebo se musí pokusit vyjednat novou dohodu o přistoupení, která bude bezezbytku respektovat specifika EU. Je zřejmé, že obě cesty, jsou-li vůbec schůdné, budou nepochybně velice obtížné a časově náročné. Autoři článku: Dušan Sedláček Partner Jiří Kmec Senior advokát Evropský soud pro lidská práva Zdroj: 19

20 Aktuality ze soutěžního práva Nejvyšší správní soud ( NSS ) zamítnul rozklady třetích stran proti rozhodnutím ÚOHS ve věci povolení spojení Právu podat rozklad proti rozhodnutí o povolení spojení, které třetím stranám přiznal Krajský soud v Brně ( KS ), 1 zřejmě odzvonilo. Koncem února závěry KS zvrátil NSS, 2 když rozhodl, že možnost podat námitky proti navrhovanému spojení soutěžitelů je příležitost sdělit ÚOHS nezbytné informace týkající se předmětného spojení, nikoli prostředek obrany jednotlivých soutěžitelů. Je pak na ÚOHS, aby na základě získaných informací a podkladů posoudil, zda spojení povolí či nikoli. NSS však ve svém rozhodnutí dále uvedl, že by zamítnuté rozklady třetích stran mohly být nahrazeny přímými správními žalobami proti rozhodnutí o povolení spojení, resp. že bude třeba zvážit možnosti soudní ochrany práva na podnikání v prostředí poctivé hospodářské soutěže. (NSS, ) Protimonopolný úrad SR zvýšil svoji aktivitu 3 V posledních měsících dává odbor kartelů slovenského soutěžního úřadu ( PMÚ ) podnikatelům najevo svoji existenci. Zahájil celkem šest správních řízení a vykonal další tři neohlášená místní šetření na základě důvodného podezření, že vyšetřované společnosti porušily pravidla hospodářské soutěže. Mezi sektory, na které se PMÚ nyní zaměřuje, patří zejména IT, stavebnictví a strojírenství. Neoddechli si však ani podnikatelé působící v oblasti výdeje stravenek nebo dodávek vody. PMÚ zároveň motivoval účastníky řízení, aby využili programu shovívavosti a zachránili se tak od vysokých pokut. Dá se proto předpokládat, že se s žadateli o prominutí pokuty u PMÚ dveře netrhnou. Komise plánuje sektorové šetření v oblasti e-commerce 4 Komisařka Vestager oznámila, že Komise provede sektorové šetření v oblasti online prodejů. Podle Komise narůstá počet zboží obchodovaného na internetu, přeshraniční prodeje však narůstají jen velmi pomalu. Vedle jazykových či jiných bariér to dle prvotních zjištění Komise může být tím, že některé společnosti uplatňují omezení přeshraničního prodeje. Pokuta pro makléřskou společnost za pomoc bankám při realizaci kartelu 5 Komise pokutovala finančního zprostředkovatele mezi makléři a bankami ICAP 15 miliony euro za pomoc při uskutečňování 6 kartelových dohod se spekulacemi na úrokové deriváty jenu (LIBOR a TIBOR). Z rozhodnutí vyplývá, že ICAP byl shledán odpovědný dvakrát za to, že pomáhal dvěma kartelům. Samotné banky dostaly pokutu v celkové výši 1,71 miliard euro již v prosinci Komisařka Vestager dodala, že rozhodnutím byl vyslán jasný signál společnostem, které umožní vznik kartelu, a že úspěšné odhalení kartelu v úrokových derivátech rozhodně není koncem ve snaze Komise bojovat proti protisoutěžním praktikám na finančních trzích. ( ) Komise se bude zabývat sdílením sítí mezi českými operátory 6 Komise považuje za zásadní, aby v této oblasti nedocházelo k neprovázanému posuzování izolovaných národních případů, které by nemuselo dostatečně zohlednit celou šíři unijního telekomunikačního trhu a ve svém důsledku by mohlo vést k ovlivnění či narušení soutěže na telekomunikačních trzích v jednotlivých členských státech i celé EU. Komise proto požádala ÚOHS o předání případu týkajícího se sdílení síťové infrastruktury společností O2 Czech Republic a.s. ( O2 ) a T Mobile Czech Republic a.s., včetně zapojení třetího hráče na českém mobilním trhu, společnosti Vodafone Czech Republic, a.s., do tohoto vyjednávání. Tribunál potvrdil zákaz spojení mezi finančními společnostmi 7 Dne Tribunál posvětil zablokování fúze burz Deutsche Börse a NYSE Euronext. Tribunál tak potvrdil rozhodnutí Komise, že by společnosti po spojení kontrolovaly vice než 90 % světového trhu s deriváty obchodovanými na burzách, které je třeba považovat za samostatný relevantní trh. Komise zaslala Gazpromu sdělení výhrad ohledně zneužití dominantního postavení 8 Komise zaslala ruské společnosti Gazprom sdělení výhrad, ve kterém uvádí, že Gazprom ve střední a východní Evropě zneužívá svého dominantního postavení. Na základě šetře- 1 Rozsudek KS č. j. 62 Af 55/ ze dne ve věci Severní energetická. 2 Rozsudek NSS č. j. 9 Afs 72/ ze dne ve věci Severní energetická / ÚOHS