4 Norská kauza očima. svobodných. Když jsem se dozvěděl o koalici s KSČM, ani jsem nedoučil hodinu

Transkript

1 Méně státu, více občanům Méně státu, více občanům Méně státu, více občanům Méně státu, více občanům Méně státu, více občanům Méně státu, více občanům Méně státu, více občanům Méně státu, více občanům Méně státu, více občanům Méně státu, více občanům Méně státu, více občanům Méně státu, více občanům Méně státu, více občanům Méně státu, Občasník Strany občanů březen 2015 BERAN 3 Přečtěte si euroskeptickou detektivku 4 Norská kauza očima Svobodných 11 Kampaň uspěla v soutěži Když jsem se dozvěděl o koalici s KSČM, ani jsem nedoučil hodinu Na sklonku loňského roku se tehdejší člen Svobodných a zastupitel Aleš Jelínek rozhodl stát se starostou v koalici s komunisty. Vyvolal pobouření nejen mezi Svobodnými, ale i mezi veřejností. Situaci řešil i žatecký Svobodný a člen ReV Dominik Stroukal, který v rozhovoru popisuje, jak se vše odehrálo. Nakonec byl Aleš Jelínek ze strany vyloučen a paradoxně se už stihla rozpadnout i jím vedená koalice. Jak jste se dozvěděl o tom, že se Svobodný zastupitel stal starostou Žatce v koalici s KSČM? Přednášel jsem na VŠE, když v tom mi nezastavitelně začal vibrovat telefon. Tu hodinu jsem nedoučil. Jaký byl váš první pocit a první kroky? Dozvěděl jsem se, že se náš člen stal starostou otázkou bylo, co bylo v pozadí. Dalo se hned předpokládat, že je to za podpory KSČM, ale pořád jsem ještě věřil tomu, že se vytvořila nějaká jiná koalice. Ve chvíli, kdy mi přišla první zpráva, že náš člen zvednul ruku pro komunistického radního, jsem si začal uvědomovat, jak to budeme mít ve Svobodných těžké, pokud stále věříme na elementární slušnost. Pokud tohle dokázal udělat náš člen a současně můj kamarád, potom se bojím toho, co nás ještě čeká, až budeme větší a budeme mít možnost zasahovat do mnohem vyšších pater. Stále jsem ale optimista. Myslíte si, že Svobodní zareagovali správně a dostatečně razantně? Cítil jste podporu řadových členů i vedení kraje a republikového vedení? Svobodní se po rychlé a rozumné konzultaci k celému incidentu jasně negativně vymezili, což považuji za rozumné a správné. Zareagovali všichni, od členů v Žatci i v celé republice a především od krajského předsednictva jsem cítil velkou podporu, s prohlášením přispěchalo i Republikové předsednictvo. Myslím, že to pomohlo rozptýlit jakékoliv pochybnosti, že bychom takovou koalici vůbec mohli schvalovat, natož plánovat. Už jste potkal v Žatci na ulici někoho, komu jste musel celou situaci vysvětlovat? Co jste mu nebo jim řekl? Vzniklou situaci vysvětluji na ulici prakticky každý den a nejen v Žatci. Před několika hodinami jsem na Malostranském náměstí potkal dlouho neviděného kamaráda a hned po pozdravu padla první otázka právě na tento problém. Říkám stále to samé ani náznakem jsme nevěděli, že se něco podobného plánuje, a to ještě ani okamžik před samotným hlasováním. Nového starostu jsem znal dlouhou dobu a nikdy by mě nenapadlo, že něco podobného může udělat. Byl jsem u zakládání Svobodných a nikdy by mě ani ve snu nenapadlo, že budeme na jakékoliv úrovni spolupracovat s komunisty. číslo 1 ročník 1 strana občanů 1

2 Když jsem se dozvěděl o koalici s KSČM, ani jsem nedoučil hodinu I na republikovém sněmu jste se s kolegy z Ústeckého kraje radili o žatecké situaci. Kolik času vám vlastně řešení problému vzalo a setkali jste se i s Alešem Jelínkem? Řešení problému určitě vzalo čas mnoha lidem. U sebe o tom jako o ztraceném čase neuvažuji. Nesu za to zásadní odpovědnost, a tak jsem tomu přirozeně věnoval a věnuji všechno, co se dá. S Alešem Jelínkem jsme se setkali, a to včetně krajského předsedy, přičemž jsme si vyjasnili naše stanoviska, ale k žádnému řešení nedošlo. Bohužel. Jaká byla jeho reakce? Chápal nelibost řady Svobodných, nebo byl k připomínkám hluchý? Aleš Jelínek nelibost Svobodných chápe. Doufá však, že voliče a členy během výkonu své funkce přesvědčí, že udělal správný krok. Pro dobro Žatce bych si samozřejmě přál, aby to byla pravda. Nicméně tomu bohužel nevěřím. Myslíte si, že by se ve světle povolebního dění v Žatci měly konat primárky důsledně o každé kandidátce a zrušit možnost sestavení konsenzuálních kandidátek? Situaci v Žatci by to s nejvyšší pravděpodobností nezměnilo, takže primárky nepovažuji za řešení. Čím budeme větší, tím častěji se spálíme, s tím se nedá bohužel dělat nic jiného, než trávit s kandidáty více času, bavit se s nimi, probírat možné situace a přesvědčit je, že jsou hranice, za které nikdo, kdo tvrdí, že chce více svobody, nemůže nikdy vkročit. Měli by si Svobodní zakázat spolupráci s KSČM oficiálně ve stanovách? Byl jsem přesvědčen, že nemožnost spolupráce s komunisty plyne již z názvu naší strany. Někteří to tak však patrně nevidí, pročež bych změnu stanov v tomto smyslu uvítal. Spolupráce s KSČM je cestou do pekel. Martin Rumler občanů strana 2

3 Už jste někdy četli euroskeptickou detektivku? Nebývá časté, aby se mezi detektivkami objevila kniha, která by se dala označit za euroskeptickou nebo ze které by sálal libertariánský pohled na svět. Nebo aby detektivka vysvětlovala stávající ekonomickou situaci. Nová kniha ekonomů a manželů Markéty Šichtařové a Vladimíra Pikory s názvem Lumpové a beránci ale tohle všechno splňuje. Nejde zdaleka o první knihu téhle dvojice. Jejich předešlá dílka všechna několikanásobně překonala hranici bestselleru. Čtenáři jsou již zvyklí na jejich charakteristický suchý humor a svobodomyslnost. Jejich poslední kniha je však přece jen jiná. Pro Lumpy a beránky totiž zvolili netradiční románovou formu. Atraktivní detektivní příběh odehrávající se na pozadí rodící se nové finanční krize je ovšem fikcí jen zdánlivou. Čtenáři neunikne, že mnohé postavy jsou nápadně povědomé, jen jména tak docela nesedí. A pak je tu sám příběh Ačkoliv text knihy vznikal již zhruba před rokem a autoři tedy nemohli vědět, v jakém stavu se Evropa bude dnes nacházet, patrně to tušili. Od vydání knihy v polovině října do dneška se už řada událostí vyplnila až do kuriózních detailů. Jedním z takových až překvapivých detailů je románová osobní antipatie mezi guvernérem Evropské centrální banky a německým guvernérem, která paralyzuje chod této instituce. V realitě vyšlo jen před pár dny najevo, že kancléřka Merkelová musela urovnávat osobní spor právě mezi těmito dvěma pány. Zrovna tak kniha prorokovala, že finanční krize stále není dořešena a řada bank má značné finanční potíže, což i čerstvé zátěžové testy bank skutečně potvrdily. Za kolosální fiktivní bankovní podvod popisovaný v knize si zase můžete dosadit stávající vyšetřování lucemburské investiční banky Leyne Strauss-Kahn and Partners (LSK). A tak dál a dál. Můžeme jenom hádat, do jaké míry mají dva hlavní hrdinové autobiografické rysy autorů; faktem ale je, že minimálně se oba románoví nekonvenční manželé pohybují stejně jako autoři ve financích. Ona je bankéřka, on investi- gativní novinář. Když jí jednoho dne prasknou nervy, dá z náhlého impulsu v bance výpověď. A v této situaci dvojice dostává nabídku od neznámého zadavatele vypracovat analýzu významné banky. Brzy však zjišťují, že banka má mnoho kostlivců ve skříni. Dvojice se tak dostává na stopu nejen velkému podvodu, ale současně stále víc rozkrývá a čtenáři vysvětluje prohnilou podstatu evropské ekonomiky a regulace. Oba se postupně stávají doslova v přímém přenosu svědky nezadržitelně se rozvíjející finanční krize. Domino je spuštěno v okamžiku, kdy kvůli sérii chybných politických rozhodnutí začíná panikařit evropská veřejnost i v zemích, kde jdou banky zdravé, takže k panice by neměl být důvod Lumpové a beránci jsou v tom nejpovrchnějším pohledu napínavou detektivkou s komediálními prvky, kterou si můžete vzít na dovolenou. A pokud chcete, můžete se nad ní jenom bavit a nemusíte o ní víc přemýšlet. Pokud ovšem o ní přemýšlet chcete, zjistíte, že jde o euroskeptické varování s použitím mnoha historických paralel, kam může v krajním případě vést přílišná regulace a politická nekompetentnost. Celá popisovaná finanční krize by totiž nevznikla, kdyby nebylo na jejím počátku i v jejím průběhu chybných politických rozhodnutí a regulace. A pokud chcete přemýšlet ještě víc, možná vám dojde, že Lumpové a beránci jsou mezi řádky hlavně oslavou lidské svobody v tom smyslu, že neexistuje nic jako předurčenost. Že každý má šanci stát se sám sebou a propracovat se ke svému štěstí, i když to hledání může bolet. (red) březen 2015 strana 3 Stra svob obča

4 Norská kauza nenechává Svobodné chladnými Ani sociální problematika není členům Svobodných cizí. Desítky členů se aktivně zapojily do pomoci české mamince, paní Evě Michalákové z Hodonína, které byly v Norském království před třemi lety neoprávněně odebrány dvě děti norskou sociální službou Barnevernet. Po celé republice probíhají petiční akce na podporu vrácení dětí do České republiky a s podporou europoslanců Petra Macha a Tomáše Zdechovského byla zahájena finanční sbírka na norského advokáta pro paní Michalákovou. Zároveň již v europarlamentu podepsalo na čtyřicet europoslanců Deklaraci proti zadržování českých dětí určenou zástupcům Norského státu. Tato kauza je unikátní tím, že je skutečně nutná spolupráce napříč politickým spektrem. V Poslanecké sněmovně, kde Svobodní nemají své zástupce, se dlouhodobě zabývá kauzou poslankyně Jitka Chalánková a v Senátu se k pomoci připojila senátorka Zuzana Baudyšová. V místě trvalého pobytu dětí, v Hodoníně, mají Svobodní dva zvolené zastupitele, kteří se též připojili k petiční akci. Zastupitel Petr Buráň (pilot bitevního vrtulníku) a zastupitelka Terézia Išková (studentka právnické fakulty Masarykovy university) budou kauzu norských dětí sledovat až do šťastného konce (doufáme), kdy děti budou v gesci místního OSPOD (orgán sociálně-právní ochrany dětí) a hlavně v péči své rodiny. Podrobnosti kauzy najdete na webových stránkách a facebooku Česko, vraťme děti rodičům, kde je ke stažení petice k podepsání. Pro dárcovské příspěvky je zde také uvedeno číslo transparentního účtu /2010 zřízeného občanským sdružením Jeden domov, jehož jsem předsedou. K 10. únoru bylo předáno paní Michalákové 528 tisíc korun. Děkuji všem lidem, kteří se aktivně zapojili do pomoci našim občanům v obtížné životní situaci, a věřím, že naše snaha bude mít šťastný konec. Pavel Pešan člen pražských Svobodných 29. ledna se uskutečnil pochod na podporu navrácení dětí Evě Michalákové. Projev přednesla členka Svobodných Daniela Polanecká Dobrý den Vám všem, jako maminka dvou dětí jsem si představovala tu zoufalou bezmoc, když bych byla v situaci paní Michalákové a jednoho dne bych šla své děti vyzvednout do školky a pak bych o ně 4 roky musela bojovat. Ač jsem také maminka, neumím se úplně vžít do té hrůzy a zoufalství, kterou paní Michaláková už tak dlouho zažívá. Přemýšlela jsem, jak bych situaci zvládala, jestli bych vůbec měla sílu to zvládnout a nezbláznit se. Určitě bych měla zlomené srdce, jako každá maminka, pro kterou jsou děti vším. My maminky to tak už máme. Nosíme své děti pod srdcem ještě dlouho předtím, než jsou schopny samostatného života. V bolestech své děti rodíme a od doby, co je spatříme, pro nás neexistuje nic krásnějšího, důležitějšího, milovanějšího. Děti jsou pro matky alfou a omegou jejich života. Nikdo nemá právo děti vytrhnout z biologické rodiny bez opravdu závažného důvodu. A pokud takový důvod nastane, je podložený, tak by mělo být prioritou snažit se umístit dítě v širší biologické rodině. Babička a dědeček, prarodiče odebraných chlapečků, byli od začátku pro, aby byli svěřeny do jejich péče. Nebyl žádný důvod, aby jejich žádosti norské úřady ignorovaly. Norské sociální službě Barnevernet se však žádné záruky českých příbuzných nehodily. Jejich cílem je vytěsnit jejich biologickou rodinu ze života Davida a Denise. Jednání o vrácení dětí co nejvíce oddalovat, návštěvy matky zkracovat a bratry rozdělit do dvou pěstounských rodin pro údajnou nezvladatelnost. Tak, aby pouto bylo dokonale zpřetrháno. Jak jinak si vysvětlit, že chlapci nesmí mluvit rodnou řečí nebo oslovovat ženu, která jim dala život, maminko? Jako matka si tuto situaci vůbec neumím představit. Nemoci obejmout své dítě, říci mu, že ho miluji a že mi hrozně chybí, nemoci se rozplakat, když bych je konečně po několika měsících viděla. Každý takový zákaz a nařízení zrůdného Barnevernu má za cíl srazit matku na kolena a přerušit veškeré vazby chlapců na ni. Usilování o to, aby matka dodala pasy dětí, výhrůžky, že při medializaci případu budou děti předány k adopci, to je aktuální postup norské sociální služby. A není to případ ojedinělý, stejný problém mají i slovenské rodiny, polské, ruské a další. Pevně proto věřím, že Česká republika děti dostane zpět k milující biologické rodině. Prosím Vás všechny, kteří máte v plánu s dětmi do Norska cestovat, za prací či na dovolenou, abyste si svůj pobyt dobře rozmysleli. V Norsku se stalo odebírání dětí výnosným byznysem. Do této země proto já se svými dětmi nikdy nepojedu. Nedovolím, aby byl zničen život můj a mých dětí. Děkuji Vám za pozornost. Daniela Polanecká Vystoupení u Velvyslanectví Norského království, 29. ledna 2015 občanů strana 4

5 Svobodní se sešli v Obecním domě V půlce listopadu se uskutečnil Republikový sněm Strany občanů. Přinášíme vám nejzajímavější myšlenky z projevů zahraničních hostů i předsedy Svobodných Petra Macha. Zaznamenala a vybrala Kateřina Kašparová David Coburn skotský europoslanec za UKIP Europoslanec David Coburn se narodil ve skotském Glasgow v roce 1959 a v Evropském parlamentu působí ve výboru pro rybolov. Při nedávném skotském referendu byl proti nezávislosti Skotska. EU je strašlivá hydra, která ničí ekonomiky v celé Evropě. Musíme spolupracovat, tak jako jsme museli během II. světové války nebo i během Studené války, abychom tuto evropskou totalitu zničili. Je to režim, který je třeba odstranit. Vy Češi se můžete pyšnit takovými osobnostmi, jako byl Jan Hus. Svobodně smýšlející lidé ať už v ČR, Švédsku, v Británii musejí spolupracovat, aby tu dnešní totalitu zničili. Miluji Evropu a její rozdílnosti. Nechceme Evropu, kde je vše stejné. Evropu, která je řízena nikým nevolenou byrokracií. Chceme se radovat z rozdílností, které tu jsou, chceme spolupracovat. Nechceme žít na úkor kapsy někoho jiného! Nechceme, aby Evropa byla řízena jen ve prospěch jedné nomenklatury. Na EU není nic demokratického EU, to jsou nikým nevolené úřady, nevolená komise plná lidí, kteří na národní úrovni selhali nebo dokonce byli vyšetřováni. EU směřuje k tomu, že bude jednotlivé země likvidovat. Evropský parlament, kde s vaším předsedou pracujeme, nemá žádnou pravomoc. Jsme jako eunuchové, kteří nic nezmůžou. Nemáme šanci zastavit, co přichází z EU jediné, co můžeme je klást tomu překážky, zdržovat evropskou legislativu. Proto chceme vytvořit libertariánskou frontu. V EU převládají socialisté všech barev vy jste si tu socialismu už užili dost a nechcete ho tady znovu. UKIP stejně jako občanů není protievropská. Jsme proevropští. Chceme Evropu národních států, které spolupracují dobrovolně. Doufám, že najdeme další partnery napříč celou Evropou, že se zbavíme socialismu v Evropě! Europoslanec Peter Lundgren (Švédští demokraté) Původním povoláním řidič kamionu (od roku 1984), má tedy zkušenosti jak s vnitrostátní, tak i mezinárodní kamionovou dopravou, v EP je členem komise pro Dopravu a turismus. Naše strana, stejně jako ta vaše, chce nezávislé státy a nechce, aby EU řídila naše životy. Společně s UKIP a Svobodnými bojujeme v Evropském parlamentu za více demokracie, protože v EU je vážný nedostatek demokracie. Politická elita v Bruselu je jako krokodýli: má velkou tlamu a žádné uši. Pořád jen mluví, ale neposlouchá. Povím vám příklad, jak vypadá taková demokracie podle EU. Ve středu jsme volili 14. místopředsedu EP samozřejmě jsme byli proti, nechceme, aby by jich bylo tolik. A představte si mohli jsme hlasovat jen pro, nebo se zdržet. Nemohli jsme vůbec hlasovat proti! Tlačítko PROTI ani nešlo zmáčknout! V evropských volbách jsme kandidovali se sloganem Do Bruselu posíláme obyčejné lidi. A také jsme to tak udělali my jsme obyčejní lidi, žijeme obyčejným životem. Já jsem byl řidič kamionu, moje kolegyně pracovala ve zdravotnictví. Politici v Bruselu žijí v bublině, nemají vůbec tušení, jak žijí normální lidé! Oni i tam žijí nad poměry, dokonce jsem zjistil, že plat předsedy komise Junckera je tajný! Europoslanec Richard Sulík (SaS, Slovensko), zakladatel a předseda strany Je málo stran, které jako hlavní agendu používají zdravý rozum. Naše strana má také šest let, jako vy. Na vás se mi líbí klidná argumentace sice nenadchne masy přes noc, ale časem to přesvědčí dostatek lidí. Toho si na Svobodných cením jasně vyargumentované postoje. Skoro až závidím Petru Machovi, jak dokáže v diskusích v klidu argumentovat a diskutovat! březen 2015 strana 5 Stra svob obča

6 Svobodní se sešli v Obecním domě My jsme zažili raketový úspěch 15 měsíců po vzniku jsme měli 12 %. Vy jste sice tak rychle nahoru nešli, ale zase nezažijete raketový pád. Jsem připraven vsadit se s každým z vás o láhev dobrého červeného, že v příští Sněmovně budete! Lišíme se v jedné věci. Vy chcete vystoupit z EU a zůstat v Evropském hospodářském prostoru. Je vždycky lepší, když státy mezi sebou obchodují a neválčí. Když nějaký stát vstoupí do EU, je to jako příchod do nějakého mafiánského prostoru. Takže proto si myslím, že pokud někdo vystoupí, ti byrokrati udělají vše proto, aby dotyčná země nemohla volně obchodovat. Proto máme v tomto poněkud odlišný plán budeme se snažit EU zreformovat. Podobné je to s eurozónou to je také takový zvláštní spolek, jak tam jednou vstoupíte, už se nikdy nedostanete ven! Slovensko tu chybu udělalo a bohužel já byl tehdy poradcem ministra financí a dělal jsem vše pro to, aby se Slovensko stalo členem toho elitního kubu, kde se solidně hospodaří. My se tam přímo hrnuli a dnes už víme, že jsme akorát strčili hlavu do smyčky. Pevně doufám, že Česká republika takovou chybu neudělá! Svobodní teď mají obrovskou šanci zvednout tohle téma ve veřejné diskusi a dokázat voličům vysvětlit, že to není výhra, přijímat euro. V nejbližších 2 3 letech mohou Svobodní sehrát důležitou roli vtloukat lidem do hlavy, že je špatné se teď hrnout do eurozóny. Při vzniku strany jsem sledoval Věci veřejné, AfD (Německo) a vás, Svobodné. Ověřil jsem si, co velice uškodilo nám třem ostatním stranám (VV, AfD a SaS): 1) vnitrostranické konflikty to je prostě smrt, prát špinavé prádlo na veřejnosti; 2) bojovat s předsedou Petr Mach jistě bude vědět sám dobře, jak dlouho má být předsedou. Pokud bude kandidovat na předsedu, respektujte to prosím. Je moc dobře, že váš předseda kandidoval do EP. To je výborný prostor na dělání politiky. Když něco řekne europoslanec, má to mnohem větší váhu, než když to poví obyčejný předseda mimoparlamentní strany. Petr Mach, předseda Svobodných Dnes jsou Svobodní vyspělejší, než když jsme začínali. Tento sněm je tedy příležitostí říct si pár slov, v jaké situaci se nacházíme. Každý si spíše povzdechne, že naše země je zadlužená a utápíme se v byrokracii, ekonomika neroste. Situace je podobná v mnohých evropských zemích. Vidíme, jak jistá část Evropanů cítí nadřazenost nad zbytkem světa. Přitom zažíváme úpadek, jak ekonomický, tak kulturní. Celá Evropa se utápí v byrokracii. Kdo studoval historii, tak mu to musí něco připomínat, mně to připomíná, jak upadala Římská říše. I Evropa má dnes svoje barbary, vůči kterým se vymezuje. Vzniká islámský stát, jehož ideologie přímo ohrožuje naši civilizaci, současně na východě vidíme postupně se rozšiřující Rusko. Naše ekonomika, i ekonomika dalších států, nedokáže držet krok se zbytkem světa. To je to, co nás nejvíce ohrožuje. V Evropském parlamentu program pro dotování školního mléka, kvóty pro ženy v dozorčích radách firem, to samé se děje na národní úrovni. Ministerstva řeší zákaz limonád ve školách, řešíme prostě hromadu nesmyslů nutně musíme být terčem posměchu našich nepřátel. Nemůžeme se divit, že ztrácíme krok. Nacházíme se v takové celkové bezradnosti. Když dáme souhlas nebo se přímo zapojíme do války proti Libyi nebo vymýšlíme sankce proti Rusku zkrátka něco se udělá myslíte, že to něco změní? Oni se nám vysmějou. Snaha vnutit náš model demokracie, vnutit všem něco silou, je prostě chyba. Na národní úrovni to můžeme vylepšit tím, že omezíme moc politiků. Za doby vlády komunistů existovaly vzory na Západě. Teď takové vzory prostě nejsou země, ke kterým bychom mohli vzhlížet. Pravda, tu a tam se nějaké ty vzory vyskytnou. Například ve Švýcarsku mají nízké daně. Můžeme se podívat na tyto země a můžeme se inspirovat. Naši konkurenti řeknou, že to jsou jen nějaké daňové ráje Na to já říkám Chci, aby ČR byla daňovým rájem! Chci, aby se zde lidem dobře žilo. Chceme, abychom byli státem, který nezasahuje lidem do života, ale je natolik silný, že má fungující obranu a správu této země. Chceme, abychom žili v míru a prosperitě. Jsme v tom v ČR osamoceni. Slyšel jsem i názory, že je těžké bojovat na české politické scéně, že tu máme komunisty. Naše myšlenky nechceme prosazovat tak, že zakážeme jiné. Naše strana staví na zdravém rozumu. Naše liberální směřování je směrem zdravého rozumu. Takovou stranou musíme zůstat. Věřím, že tím nejbližším je úspěch ve volbách do Poslanecké sněmovny. občanů strana 6

7 Sedm zamyšlení nad sněmem Rád bych se v několika myšlenkách vrátil k Republikovému sněmu a zmínil témata, která jsem z praktických (tedy časových) důvodů osobně nepřednesl. Až na některé výstřelky typu nekonečně dlouhého projevu jednoho z kolegů proběhl sněm po technické stránce perfektně a za to patří organizátorům obrovský dík. 1. Co nám chybělo při posledních komunálních volbách Tohoto tématu se již několikrát dotknul místopředseda Radim Smetka. Chyběla nám centrálně vedená kampaň, jednotná linie, která se měla táhnout celým předvolebním obdobím. Absolutní roztříštěnost celého konceptu, idejí i grafiky naší předvolební kampaně, přinesla své trpké ovoce. Komunální volby jsou sice často o místních tématech, volební výsledek ovšem hovoří jasně. Lidé totiž volili velmi podobně jako ve volbách do centrálních institucí. 2. Profesionální PR a politický marketing Toto naprosto klíčové téma bylo zmíněno kolegou Miroslavem Jahodou či dříve Damirem Špoljaričem. Jistě nemáme v naší politické koncepci dopracované mnohé okruhy: sociální politiku, zdravotnictví apod. Dopracovat je musíme. Nicméně běžný, tedy většinový, volič vždy pouze klouže po povrchu stručných předvolebních sdělení. Pochopení tohoto tématu, které ostatní v Parlamentu zastoupené strany mají již dávno za sebou, je dělítkem mezi naším budoucím úspěchem a naší naprostou marginalizací. Pokud prostě budeme i nadále tvořit zejména naše kampaně tzv. na koleně, jsme odsouzeni k neúspěchu. Je nutné outsourcovat náš politický marketing a PR nejen ve volebních obdobích expertům/firmám, které jsou zcela profesionální v této oblasti, rozumí politické propagaci, psychologii voliče atp. To je samozřejmě možné zrealizovat i při využití mnoha stávajících šikovných a obětavých lidí, kteří ve Svobodných již dnes působí (marketéři, grafici, PR, organizační vedení kampaně atd.). Jednotná koncepce, fungující nápad k propagaci a detailní pochopení voliče je to, co nám doposud téměř chybělo. Krásně se toto ukázalo v kampani do eurovoleb, která byla prozatím jediná, kde jsme tuto nutnost alespoň částečně pochopili a realizovali. Výsledek tomu také odpovídal, samozřejmě s přihlédnutím k dalším okolnostem, které nám nahrávaly. 3. Sponzoři Jistě lze namítnout, že naprosto profesionální, outsourcovaná kampaň či případně aktivita v mezivolebním období stojí nemalé prostředky, které nyní nemáme. Mnozí Svobodní se bojí větších sponzorů jako čert kříže kvůli možným budoucím politickým závazkům. Já jsem však přesvědčený, že lze najít sponzory, kteří nám budou schopni účinně a nezištně finančně pomoct, a přitom za to nebudou nic chtít. Čistě jen z důvodu svého přesvědčení nebo z očekávání vlastního prospěchu (nižší daně), pokud uspějeme. Toto by podle mého názoru měla být jedna z hlavních priorit Republikového předsednictva, bez které se zjevně velmi těžko nebo jen málo pohneme z místa. 4. Restrukturalizace Republikového výboru Téma restrukturalizace a zefektivnění práce Republikového výboru, které jsem již na jaře zmiňoval před svým zvolením do tohoto orgánu, bych zde rád znovu otevřel k širší diskusi. Potřeba takové změny byla krásně viditelná v posledním předvolebním období, kdy fungování ReVu bylo, řekněme, nesystematické a komplikované, často i takzvaně off topic. Podle mého názoru je nutné nejen zefektivnit procedury ReVu, jak navrhuje kolega Martin Pánek, ale také omezit počet jeho členů s cílem větší akceschopnosti a při zachování účelu, povahy a podstaty tohoto orgánu. Dávám tedy širší veřejnosti ke zvážení svůj návrh na změnu struktury Republikového výboru takto: - 5 členů Republikového předsednictva; - 7 krajských předsedů s rotujícím mandátem (účast konkrétního krajského předsedy každé druhé zasedání), který by zavazoval skupinu krajských předsedů k užší spolupráci; volených členů; - celkem členů. Je pochopitelné, že tato reforma by vyžadovala širší shodu a změnu stanov, stejně tak jako nové převolení celého orgánu, což jsou však podle mého názoru jen řešitelné technikálie. březen 2015 strana 7 Stra svob obča

8 Sedm zamyšlení nad sněmem 5. Rezignace Republikového předsednictva jako reflexe volebního neúspěchu Tato otázka byla nastolena těsně po komunálních volbách a já ji považuji za bezpředmětnou. Nelíbí se mi z podstaty jisté teatrálnosti takového požadavku či teatrálnosti jeho realizace konkrétními jednotlivci (podobně u rezignace z ReVu v důsledku volebního neúspěchu). Přijímání politické odpovědnosti si dokážu představit u velké vládní/ parlamentní strany a exekutivních státních funkcí. V našem případě mi to připadá spíše jako hra na velkou politiku. Pokud si navíc vzpomeneme na minulé převolení RePu, je viditelné, že by jeho obměna byla také dnes minimální nebo žádná. O to více byl tento požadavek pro mě nesmyslný. 6. Kancléř Aktuální debaty o ještě silnějším oddělení a strukturovanosti administrativní činnosti od činnosti politické považuji za nadbytečné, vzhledem k současné vnitřní situaci naší strany a její pozici na politickém trhu. Ač chápu pohnutky těch, kteří by rádi instalovali nového a profesionálního kancléře na podporu správy stranických záležitostí, nemůžeme si takovou roli jednoduše dovolit (600 tis. až 1 milion korun ročně tato strana prostě nemá). Problém je totiž obousměrný. Ano, potřebujeme kvalitní zázemí, aby strana mohla růst. Na druhou stranu můžeme budovat masivní stranický aparát až v momentě, kdy budeme velkou a etablovanou stranou. Ne dnes. Vytváření administrativního zázemí strany musí být tedy organické, a nikoliv takto skokové, umělé, nabubřelé. Současný stav, kdy existuje republiková kancelář, která má své osazenstvo i vedení, považuji v naší aktuální situaci za dostatečný a odpovídající, ač třeba vyžadující určitá doladění. 7. Vnitrostranické hádky a táhnutí za jeden provaz Na sněmu se naplno projevilo, že se někteří členové po jarním úspěchu a v očekávání možného širšího komunálního angažmá začali uvnitř přít, obviňovat a upřednostňovat vlastní osobní zájmy. Aniž bych hodnotil oprávněnost takových sporů, mnozí z nás zapomínají, že jsme stále malá strana s 2 3 % celostátních preferencí a že vnitrostranické půtky či napadání předsedy jsou v takovém stádiu vývoje pro nás cestou do pekel (viz projev pana Sulíka). Typickým příkladem se stala situace pražského KrPu, nově situace ve Zlíně prezentovaná kolegou Lecianem či také příspěvek pana Bednáře na sněmu. U posledních dvou bych se rád zastavil. Ač patřím v naší straně k těm členům, kteří se snaží balancovat svůj postoj k ukrajinské krizi a kteří nemají rádi časté proruské, respektive proputinovské hýkání, tedy jsou stejně tak kritičtí k Rusku jako k Západu, připadá mi pozice a argumentace prof. Bednáře pro většinu Svobodných kostrbatá, křečovitá a příliš zarputilá. Podobně jako požadavek na rezignaci předsedy strany, přednesený na sněmu. Pan kolega Bednář se podle mého názoru vzdaluje většinovému názoru Svobodných, minimálně způsobem jeho prezentace. Je zřejmě na něm samotném, aby zhodnotil svoji pozici v rámci strany, přínos pro stranu i pro něj samotného a své budoucí fungování/ setrvání. V případě kolegy Radima Leciana se jednalo, podle mého názoru, o nepatřičný přešlap, který na sněm prostě nepatří. Neříkám tím samozřejmě, že bychom měli zametat problémy pod koberec, nicméně přednesená obvinění nepatří na sněm, ale před Kontrolní komisi. A pokud se prokážou obvinění jako pravdivá, je nutné z toho vyvodit přísné důsledky, včetně rezignačních (zde ano, pokud se prokáže přímé a hmatatelné spojení jednotlivce s daným pochybením). O zbytečné trapnosti situace snad ani není třeba hovořit. To vše říkám s vědomím, že stejně tak jako kolega Lecian ač s jeho vystoupením nesouhlasím nerozumím nekritické gloriole, která kolem Tomáše Pajonka vznikla, a že si ho přinejmenším v nejbližší době nedokážu představit jako politického nástupce či zástupce našeho předsedy. Tomáš má jistě své organizační kvality, kvůli kterým byl také mým hlasem zvolen do předsednictva, je velký dříč a tahoun, za což si ho vážím. Nicméně si snad Tomáš i jeho nekritičtí příznivci uvědomují, jaké má současně limity v oblasti vrcholné politiky uvnitř i navenek strany. Pro takovou roli vidím dnes jednoznačně jiné kandidáty z předsednictva i případně mimo něj. A je jen na Tomášovi samotném, jak se s touto situací v budoucnu popere, a zda přesvědčí mě i ostatní o tom, že se mýlím. Mám ho lidsky rád a pevně věřím, že v případě předneseném na sněmu se nejedná o zlý úmysl, pokud v něm Tomáš hrál jakoukoliv roli. Ještě jednou bych chtěl poděkovat organizátorům za důstojné zázemí výročního sněmu i celou organizaci a vyslovit silné přání, apel, abychom opět začali všichni táhnout za jeden provaz. Věřím, že na to máme. Jan Polanecký člen Republikového výboru občanů strana 8

9 Už teď mám strach z dalšího prezidenta Několik poznámek k výročí 17. listopadu, drobným nepokojům a házení předmětů na současného prezidenta Zemana. Když si národ zvolí za prezidenta hulváta, taktéž je to demokracie a nezbývá nám, než se s tím smířit. Každý to právo volby měl a ten, co ho nevyužil, má se nejméně co pošklebovat. Jenže bylo opravdu na výběr? Reprezentace nula, v projevech mu není rozumět, na videu má člověk strach, jestli ještě spí, nebo už umřel. Dalším a mnohem horším minusem však pro mě jsou Schwarzenbergovy vřelé kontakty s předákem sudetských Němců, odsuzování dekretů, zvláštní šlechtické restituce, horování pro válku Západu s Ruskem, podpora revoluce na Majdanu a tak bych mohla dále pokračovat. Z několika navržených kandidátů to byla vesměs tragédie. Dost lidí volilo cestu nejmenšího zla. Ideologie ustoupily do pozadí, tábor se rozdělil na ty, co nechtějí Zemana a ty, co nechtějí Karla. Bude líp? Nebude. V pokřiku demonstrujících o odstoupení současného prezidenta si tak říkám, kdo by přišel po tomhle. Je libo knížete? Nevím, proč mi za ty dlouhé měsíce přijde, že většina lidí s plackou Kárl für President vlastně ani nedokáže říct, proč by Schwarzenberga volila, popřípadě vyzvednout nějaké jeho cíle a politické představy. To je na velké gratulace marketérům, kterým se povedlo z tohoto pospávajícího a rovněž sprostého pána udělat archetyp ctnosti, slušnosti a děsně cool člověka. Pravda a láska vítězí? Podporovatelé Karla zu Schwarzenberga mají obvykle velice blízko k vyzdvihování Havlovské pravdy a lásky a nyní mají vztek. Největším paradoxem se mi na tom však zdá, že po revoluci byla pravda a láska symbolem svobody od režimu a mnohem přátelštějšího systému. Dnes většina těchto pravdoláskařů vyznává levicové hodnoty, že by se za některé myšlenky ani program KSČM nestyděl. A co takhle Babiš! Protože žijeme v době, kdy lid absolutně politicky demotivovaný a naštvaný přestal hrát na politické ideologie, rozhodnou o volbě příštího prezidenta zase média a marketing. Nejlíbivější kandidát, který nejvíce naslibuje (nesplnitelné) a najme si nejlepší agenturu, co dokáže spustit ten správný mediální humbuk, vyhraje. V současnosti nám v mnohém předvedl podobné právě Babiš. A mít za prezidenta StBáka by bylo opravdu vřelé poděkování sametové revoluci a 17. listopadu. Proto již teď říkám, líp nebude a naopak, modleme se, aby nebylo ještě hůř. Radši překlepu Zemana do konce jeho volebního období s nadějí, že teď mezi námi chodí nějaký nový, slušný a liberální prezident. Tereza Sladkovská Informace o zřízení mailu predseda@svobodni.cz Na základě rozhodnutím ReP byl zřízena ova schránka predseda@svobodni.cz. Tato schránka slouží ke sběru oficiální komunikace s předsedou strany. Na tento zasílejte veškeré návrhy pro orgány, které se mají předkládat předsedovi a případně další komunikaci. Poštu pomáhají předsedovi vyřizovat administrativní pracovníci kanceláře. BERAN občasník Strany občanů. Vydává: občanů Perucká 2196/14, Praha 2 IČ: Odpovědný redaktor: Martin Rumler (martin.rumler@gmail.com).. Evidence MK ČR E Toto číslo vychází v únoru březen 2015 strana 9 Stra svob obča

10 K čemu je stát dobrý Dnes vám řeknu, k čemu stát fakt potřebujeme a kdy je použití násilí dobré. Kamarádka mi položila otázku: Jak by to ten volný trh řešil u nenarozených dětí, u kterých je poměrně vysoká pravděpodobnost, že budou mít nějakou tu nemoc v budoucnu, protože rodiče či prarodiče ji měli. Nemám na mysli chřipku, ale léčbu nemocí, co opravdu dost stojí (srdeční poruchy, deprese, rakovina, epilepsie atd.). Charitu prosím vynech. Jinými slovy, Jana se ptá, kdo se postará o nemocné, jejichž léčba je drahá, když tu nebudeme mít stát. Než odpovím, musíme si osvěžit některá slovíčka (dvě): Volný trh Co to je? Nic jiného než situace, ve které lidé jednají dobrovolně, nikdo je k ničemu nenutí. Opakem je nevolnictví, otroctví, totalita. Chtěl bych upozornit, že volný trh není univerzální recept na všechno. Stát Stát je nejsilnější entita na daném území, což jí umožňuje prosazovat to, co chce, pomocí násilí a donucení v podobě zákonů, policie, soudů, pokut atd. Aby stát mohl fungovat v delším období, musí převážná většina jeho obyvatel stát podporovat alespoň pasivní rezistencí, jinak dojde k revoluci. Je asi zřejmé, jak státy vznikly. V pravěku členové tlupy vybrali největšího rváče a úpláceli ho nejjemnějším mamutím masem. On na oplátku utloukl kyjem každého, kdo porušoval zákony, na kterých se většina shodla. Chtěl bych upozornit, že stát není univerzální recept na všechno. Takže kdo se sakra postará o ty potřebné? Kdo tady zavede tu solidaritu, aby chudí neumírali na ulici? Pojištění Hned tě napadlo, že jsem idiot, snílek, whatever? Vydrž! Už je to jen pár odstavců. Ano, vím, že v Indii umírají lidé na ulici. Ano, vím, že v Číně v řekách plavou mrtvá prasata a pro smog není vidět na druhej konec ulice. Vydrž. Jak funguje solidarita vynucená státem: Lidé si ve volbách volí strany, které oplátkou za moc, které se jim dostane, nabídnou voličům ochranu před nepřízní osudu. Konfiskuje se část platu a z té se postaví nemocnice a stanoví se nějaké standardy, aby se pokud možno co nejspravedlivěji dostalo na všechny. Napadlo vás někdy, proč je víceméně stejná hranice odchodu do státního důchodu? Je to spravedlivé, když někdo je na umření v pětatřiceti a jiný vesele kalí do osmdesáti? Spravedlivé to očividně není, ale tak to prostě je. Nelze stanovit pravidla pro deset milionů občanů, aby občas neulétla sem tam nějaká tříska. Na hrubý pytel, hrubá záplata a účel světí prostředky. Jak funguje dobrovolná solidarita skrze pojištění? Přejetí autem (Mazda, motor který neslyšíte), prasknutí slepáku, srdeční poruchy, deprese, rakovina, epilepsie atd., jsou nepřízně osudu, které mohou potkat každého. Proto si lidé od úsvitu věků vyvinuli institut zvaný pojištění. Mimochodem, za pozornost stojí, že takhle se zdravotní daň kterou platíme, mylně označuje. Říkají tomu zdravotní pojištění, ale o žádné pojištění nejde, je to zdravotní daň. Rozdíl je v tom, že u skutečného pojištění, si můžete vybrat, komu a za co budete platit. To u daně nelze. Tu musíte zaplatit, jinak víte co. Takže kdo se sakra postará o ty potřebné? Kdo tady zavede tu solidaritu, aby chudí neumírali na ulici? Vydrž ještě chvíli prosím. V obou případech se vybere nějaká suma, a ta se přerozdělí. Jak ji přerozděluje stát: Pokud ji přerozděluje stát, po cestě mu je ohromná spousta peněz ukradena, prostě protože úředníka lze podplatit řádově snadněji než majitele. Stačí číst noviny, o korupci se píše takřka denně, viz Rath, nebo minulý týden o polovinu předražené magnetické rezonance, což se zjistilo prostým porovnáním ceny v ceníku a ceny na faktuře. Další věc je, kdo vůbec určuje, který přístroj je potřebný? Zase nakonec nějaký úředník. Kdo určuje, jaká operace se ještě vyplatí, a jaká už ne? Zase nějaký úředník na ministerstvu. Je jasné, že stát nezabezpečí naprosto všechny, na to je zdravotnictví moc drahé. Lze navíc říct, že pokud solidaritu vynucuje stát, spousta vybraných peněz se k potřebným nedostane už z principu. Někteří osvícenější etatisté si tento fakt uvědomují a na obranu argumentují: Lepší něco než nic. Jak ji přerozděluje chamtivej kapitalista s oblibou ždímající sirotky a vdovy: Připomeňme si, že kapitalistovi jde o to, vydělat co nejvíce peněz. Nemá srdce a klidně nechá umřít nepojištěného na ulici. Raději zdůrazním, že záměrně vykresluji ten nejhorší typ kapitalisty, přestože většina kapitalistů jsou lidé jako ty, jen pracovitější a chytřejší, protože ty sis svou firmu nejspíše nevybudoval. Kapitalista nabídne lidem pojištění. Kapitalista chce co nejvíce ušetřit, protože soutěží s ostatními kapitalisty. Někdo nabídne základní levné pojištění, pro sportující a nekuřáky. Někdo nabídne drahé, pro ostatní kapitalisty. Ale připomeňme si, že chudých je většina, takže asi více vydělá ten, kdo prodá více lidem za levno. Kapitalista si proto kurva hlídá náklady nebo končí. Ten nekoupí dvakrát předraženej rentgen. A pokud jo, časem s takovým přístupem skončí. Když ho jeho zaměstnanec okrade, nebude ho krýt, ale po vyválení v dehtu a peří jej předá policii. Je jasné, že kapitalista, stejně jako stát, nebude léčit všechno a všechny, na to je zdravotnictví moc drahé. Lze navíc říct, že pokud je solidarita dobrovolná, tedy zabezpečená volným trhem, spousta vybraných peněz se k potřebným nedostane už z principu. Kapitalista si za ně koupí bazény. Někteří osvícenější libertariáni si tento fakt uvědomují a na obranu argumentují: Ve výsledku je ale takový systém mnohem efektivnější. Je, nebo není? Ještě vydrž. Objektivní pozorovatel (i když nic takového neexistuje) by mohl dojít k závěru, že ve státem prosazované solidaritě se spousta peněz ztratí kradením, zatímco na volném trhu, v ziscích chamtivých kapitalistů. Ne, situace není symetrická. Ve volném trhu stále probíhá soutěž o to, kdo nejlépe a nejlevněji ošetří co nejvíce zákazníků. Kapitalista miluje zákazníky. Ve státu taková soutěž probíhá jen jednou za několik let, skrze volby. občanů strana 10

11 Kolik toho takové volby mohou změnit, na to už jste asi přišli sami. Takže kdo se sakra postará o ty potřebné? Kdo tady zavede tu solidaritu, aby chudí neumírali na ulici? Teď musím udělat krok stranou a říct, kdy je použití násilí aka státu naprosto v pořádku. Ten důvod je zřejmý a tak očividný, že jej Svobodní ani nezdůrazňují. Použití násilí je naprosto oprávněné k jedinému účelu: Obraně. Židé mají Izrael, protože civilizovaná Evropa se pokusila je do jednoho vyhladit. Členové tlupy se rozhodli podporovat největšího rváče, aby zařídil ochranu každého jedince. To samé šerifové. Domobrana. Atd. Snad není třeba to dále rozvádět. Zpět ke zdravotnictví. Takže kdo se sakra postará o ty potřebné? Kdo tady zavede tu solidaritu, aby chudí neumírali na ulici? Nejspíše ti samí lidé. Doktoři, sociální pracovníci, a další. Rozdíl je v tom, jak je budeme platit a jak motivovat. Ani jeden systém nezaručí ošetření všech a všeho. Je opravdu spravedlivé, aby holčička, jejíž nemoc stojí desítky miliónů, spotřebovala roční rozpočet, a na léčbu deseti dalších už nezbylo? Nejspíše ne, nevím, jak kdy. Co ale vím, že skrze volební cyklus, tenhle delikátní problém na hranici etiky moc nevyladíme. Proboha, vždyť stát nedokáže nastavit spravedlivě ani věk odchodu do důchodu! Počkat počkat, vždyť v Bumbánii umírají lidé na ulici, a stát ani pojištění tam nemají. Je třeba tam zavést státní zdravotnictví! Tohle je asi nejčastější mylná zkratkovitá úvaha, které se často dopustí i jinak inteligentní lidé, jako třeba kamarád z Číny včera. Pokud je na tom Bumbánie tak špatně, že tam nelze provozovat komerční pojištění, jak tam asi budou fungovat státní nemocnice? Zbude vůbec něco na potřebné chudé, nebo bude takový systém léčit jen místní vládce? Hádej jednou. V Evropě se máme fantasticky. Lítáme letadly, čumíme na televizi a stejně stonáme v nemocnici na chodbě za plentou (příklad). Něco je špatně. Většina lidí v Evropě válčí akorát tak s prací a ranním vstáváním, tedy vydělává a je schopna pojištění platit. Těch, co nejsou schopni platit, protože nechodí do práce, jedno jestli nechtějí, nebo nemohou, je naprostá menšina. Za ně ať klidně pojištění platí stát z pěněz vybraných pod hrozbou násilí, tedy z daní, a to nejlépe pomocí negativní daně. Viz program/politicky-program#vi. Takže kdo se sakra postará o ty potřebné? Kdo tady zavede tu solidaritu, aby chudí neumírali na ulici? Stoprocentně nikdo. Ani ve volném trhu, ani ve státě. Řešíme systém, ve kterém peníze potečou tím nejefektivnějším způsobem. Kolik lidí umírá v LDN na proleženiny? Kolik bezdomovců na ulici? A co ti neviditelní mrtví, kteří mohli žít, kdyby byl systém efektivnější, kdyby šikovní kapitalisté ve zdravotnictví byli za svou šikovnost odměněni? A co víc, kdyby špatní doktoři byli lehce nahraditelní? Dobrovolnost je skvělá věc, ale před útokem zloděje s nožem, nepomůže. Tam přichází na řadu násilí versus násilí. Všichni se shodneme, že stát má chránit zdraví a majetek. Bohužel, většina občanů se domnívá, že obranou je i směrnice o tvaru zrcátek, pojmenování másla nebo tarifní plat sester. A to je celý problém. Daniel Steigerwald Svobodní ovládli soutěž o nejlepší volební kampaně Ze slavnostního předávání cen za politický marketing Zlatý lístek 2014 si zástupci volebního štábu Svobodných odnesli čtyři vítězství v kategoriích strategie, slogan, kreativní idea a reklamní předmět. V kategoriích Facebook a videospot volební kampaň Svobodných ve volbách do Evropského parlamentu skončila na druhém místě. Moc si toho vážíme a je to pro nás velká čest, hodnotil výsledky kampaně volební manažer Petr Pořízek. Jarní kampaň vynesla straně historicky první překročení pětiprocentní volební klauzule v celorepublikových volbách. Europoslancem byl zvolen předseda a lídr strany Petr Mach. Strategií naší kampaně bylo upozorňovat na podle nás nesmyslné regulace a nařízení EU, vyvolat o nich v médiích diskusi a proměnit toto téma v hlavní téma voleb. Napomoct k tomu měla i nová složenina slov euronesmysl, která se objevovala nejen ve sloganu, ale i veškeré naší komunikaci, popsal strategii kampaně Pořízek. Svobodní šli do voleb s heslem Posvítíme si na euronesmysly doplněným jednoduchým motivem usmívající se klasické žárovky. Na billboardech se poté tento motiv se sloganem objevoval na dlani lídra kandidátky Petra Macha. V kontaktní kampani pak Svobodní rozdávali klasické edisonovské žárovky v krabičce polepené grafikou kampaně. Zakázané žárovky zvítězily v kategorii reklamní předmět. Videoklip Svobodných nazvaný Jak to chodí s dotacemi autora Víta Jedličky se umístil na druhém místě ve své kategorii. Stejně tak i facebooková stránka Svobodných. Josef Káles člen volebního štábu Svobodných březen 2015 strana 11 Stra svob obča

12 Ministerstvo financí plánuje změnu daňové administrativy. Podnikatelům zabere více času a finančních prostředků naložit hodin ročně, aby byly schopny zodpovědně vést svou daňovou agendu. Co se evropských zemí týče, nejlépe se umístilo San Marino se svými 52 hodinami věnovanými daňové přípravě ročně. Naopak hůř než Česká republika to s daněmi z evropských států má jen Bulharsko, věnuje jim 454 hodin ročně. Před námi se umístily dokonce i státy, jako je Nepál nebo Sierra Leone. Problém náročného zpracovávání daní netrápí jen větší firmy. Týká se i drobných podnikatelů. Vyplývá to z anket, kde z výpovědí respondentů vyšlo, že pouhým 8 % drobných podnikatelů zabere daňová administrativa Ačkoliv se České republice v celkovém daňovém hodnocení dle studie Světové banky a společnosti PwC podařilo získat oproti loňskému roku lepší 119. místo, v náročnosti zpracování daňové agendy si bohužel pohorší. Ministerstvo financí plánuje změnu spočívající např. v nově vytvořeném kontrolním hlášení, které budou muset od roku 2016 provádět plátci DPH, nebo v nově vytvořené příloze k daňovému přiznání právnických osob, která se bude týkat transakcí se spojenými osobami. Do studie s názvem Jak se platí daně 2015 (Paying Taxes 2015) bylo zapojeno 189 zemí. Česká republika se svou daňovou administrativou zaujala 167. místo (toto je hrozné). Středně velká firma v České republice takovéto administrativě a její přípravě musí věnovat 413 hodin ročně, což je více než celých 17 dní. Oproti průměrnému času, který je přípravě a zpracování daňových agend věnován ve světě (264 hodin ročně), se jedná o alarmující číslo. V celkovém měření první místo v žebříčku zaujaly Spojené arabské emiráty zde se daňové administrativě věnují pouhých 12 hodin ročně. Naopak poslední místo obsadila Brazílie, kde firmy musí vyzhruba 6 hodin ročně. Zhruba jedna čtvrtina respondentů podnikatelů (27 %) věnuje daním 6 až 15 hodin ročně, a neskutečných 44 % drobných podnikatelů musí vynaložit více než 72 hodin ročně, aby správně vyplnili svá daňová přiznání, prohlášení a vedli svou daňovou agendu. Ačkoliv je zlepšení byrokratických podmínek podnikatelům součástí téměř každého volebního programu politických stran v České republice, skutečnost je jiná. Kam až necháme situaci zajít? Tomáš Brotánek občanů strana 12

13 Proč (ještě) nejsem Svobodným? Když se rozdávaly politické ideologie, byl mi nadělen libertarianismus. Přesto dosud nepatřím ke Svobodným tedy členům Strany občanů. Mohou za to dva body ve vašem programu, ale pěkně popořadě. Důraz na odpovědnou svobodu jednotlivce, decentralizace moci a nejnižší možná míra přerozdělování to jsou principy, skrze něž rozumím libertarianismu. Kloním se k nim ne proto, že by jejich komplementy (solidarita, centrální řízení) byly méně důležité, ale jednoduše kvůli rovnováze. Člověku mrzačenému desítky let totalitou většiny je třeba do rukou vrátit otěže života sebevědomí nejen k úkolům všedního dne, ale i k těm kritickým (financování vzdělání, odpovědnost za vlastní zdraví, zabezpečení na stáří, aj.). Za vědomé zdroje tohoto přesvědčení považuji dílo Adama Smithe a díky studiu psychologie Carla Rogerse. Smithe není nutno představovat, okolo víry ve spravedlnost volného trhu je ostatně vystavěn volební program Svobodných. Americký psycholog Rogers rázně odmítal Freudovo přesvědčení, že by se člověk měl spolehnout na expertní názor terapeuta, tedy, že pro něj někdo jiný zná lépe (paralela k paternalistickému státu). Místo toho věřil, každý je schopen naplnit potenciál vlastními silami za předpokladu, že se vyskytuje v bezpečném prostředí. Volný trh a bezpečné prostředí jsou dvě nosná témata. Jinými slovy, důrazem na vystoupení z EU preferujete brzký volební výsledek před naplňováním myšlenek libertarianismu. Dokud se na této módní vlně povezou i další evropské pravicové strany (UKIP, Švédští demokraté), bude Evropský parlament dominován socialisty. Libertariáni budou mít bohužel po zásluze nálepku extrémistů a separatistů, kteří pouze negují a nenabízejí alternativu. Zajímá-li Vás totiž názor mladé generace, jako jsem já, Evropskou unii netřeba demolovat. Je mezistupněm na cestě k otevřenému světovému systému a jako taková začíná být součástí naší kulturní identity. Jen pojďme kormidlovat víc vpravo. Ono směřování doprava k menšímu počtu úředníků, regulací, sociálních dávek a různých pojištění vyžaduje vzdělaného a sebevědomého člověka, který roste pro velký svět a důvěřuje mu. K růstu potřebuje zmíněnou Rogersovu podmínku: bezpečné prostředí. Právě tam naráží libertarianismus na své limity, protože v záležitostech vnitřní a vnější obrany jedinec nemůže spoléhat na abstraktní ruku volného trhu. Naopak, úplně hmatatelně musí občas sousedé zaklesnout lokty do sebe. Rogers jednou napsal: Když ve třídě nevystupuji z pozice autority a tím posiluji důvěru žáků ve vlastní schopnosti, vnější pozorovatelé mají občas pocit, že chybí pojistka vůči nepřístojnému chování. Je to naopak, vymrštil bych se jako kobra, kdybych postřehl sebemenší náznak šikany. Takové jednání totiž ostře kontrastuje s běžně uvolněnou atmosférou, a proto je lépe rozpoznatelné pro mě i pro samotné studenty. V případě ohrožení se rychle obracíme zpět k nejbližším mechanismům obrany, ačkoliv nejsou v souladu s libertariánskými principy. V tomto kontextu nesouhlasím s bezpečností politikou Svobodných, kteří prosazují maximální příklon k NATO a odmítají vytvoření sil rychlé reakce EU. Spojené státy faktický lídr NATO jsou dále a jejich zájmy se mohou lišit od našich (Ukrajina) nebo mohou být dočasně zaměřeny jinam (ISIS). Zůstaňme otevření, ale mějme pojistku. Měli bychom být schopni vymrštit se jako kobra sami. Navzdory mnoha sdíleným postojům nejsem Svobodným, protože trvají na vystoupení z EU a odmítají společnou obrannou politiku. Slovy Tomáše Halíka: Zde stojím a nemohu jinak. Mikuláš Splítek Smithovým ideálem volného trhu je světovost bez hranic, cel a případně i jazykových bariér tak, aby výměna kapitálu byla co nejjednodušší. Přestože Evropská unie v detailech komplikuje, celkově je o hodně blíže k tomuto ideálu než národní státy. Během listopadové konference jsem se proto zeptal Petra Macha, jestli by nebylo lépe naplňovat libertariánské ideje uvnitř EU, nikoliv vně. Dostal jsem překvapující odpověď: Souhlasím s Vámi, dokonce si myslím, že za nějakých sto / sto padesát let bude Evropa jednotná a všichni budou mluvit perfektně anglicky, ale nyní je to pouze hudba mladé generace, jako jste Vy, podívejte se po Čechách, pořád je tu spousta babiček, kterým Vadí, že jim EU přikazuje, jak velký má být kozí chlívek. Méně regulací, více svobody březen 2015 strana 13 Stra svob obča

14 QuoVadis, Svobodní? Otázku, kam kráčíme, si zřejmě klade mnoho z nás. Po velkém úspěchu, kterým bylo zvolení Petra Macha do EP v květnu 2014, kdy jsme celostátně dosáhli na 5,24 % odevzdaných hlasů (v Praze dokonce na 7,27 %), se zřetelně něco zadrhlo. Jsme známější, měli bychom být bráni jako etablovaná parlamentní strana, investujeme do naší propagace více peněz, účastní se jí více lidí a přesto se nám takový výsledek v žádných následujících volbách zopakovat nepodařilo. Naopak, bereme-li Prahu jako lakmusový papírek, který předjímá budoucí výsledky, mělo by pro nás být varováním, že se zde naše výsledky zhoršují. Co je špatně? Odpověď je jednoduchá a současně složitá. Špatně je to, že nás lidé nevolí, to je ta jednodušší část. Ta složitější část by měla odpovědět na to, proč nás lidé nevolí a co s tím můžeme a musíme udělat. Jestli jste se někdy v poslední době zeptali svého okolí (nejen příznivců, ale každého, kdo je ještě ochoten se o politice bavit), jestli by volili Svobodné, dostanete zřejmě stejně jako já několik typických odpovědí: a) Nechodím k volbám. Politika se mne netýká, je prohnilá, jsou tam lumpové, kradou, neotravuj mne s tím. b) Sice volím, ale je jedno, komu to hodím, můj hlas nehraje roli, všichni kradou, regulují a zvyšují daně (snad ten Babiš ví, jak na to, ten krást nemusí a něco vybudoval). c) Svobodní? Ti exoti, kteří chtějí vystoupit z EU? Všichni si stěžují, nespokojenost se současným vývojem je alarmující. Lidé láteří na politiky, regulace, byrokracii, daně, dotace, biopaliva, klimatický alarmismus, zneužívání sociálních dávek, genderovou vyváženost, multikulturalismus, aktivismus všeho druhu. Ale nás, kteří máme řešení těchto výzev přímo v ideových základech, lidé jako řešení nevidí. Proč tomu tak je? Možná je to proto, že toto řešení nemáme a nenabízíme. Najde u nás zájemce propracovanou, pozitivní vizi společnosti, která tyto výzvy vyřeší? Přečte si někde naši realistickou představu, jak této vize dosáhneme? Jsme pro něj silou, za kterou je možné se s důvěrou na tuto cestu vydat? Co od nás za poslední půlrok lidé vlastně slyšeli? Chceme vystoupit z EU, není nám nic do Ukrajiny, nevadí nám omezení imigrace v UK a chceme zrušit důchodový systém. To na nejčastěji zmiňované problémy lidí věru příliš neodpovídá a podle mne tady je jádro pudla. Místo toho, abychom dlouhodobě, vytrvale, systematicky pracovali na tom, jak za sebou strhnout veřejnost, jak získat trvalou a masovou podporu a jak dosáhnout našich základních cílů občanů v malém státě se uchylujeme ke zjednodušujícím populistickým heslům. Ta sice sama o sobě mohou vyjadřovat některé cíle na naší cestě, ale pokud je vydáváme za naši vizi a neuvedeme je do souvislostí, působí velmi kontraproduktivně. Trestuhodně promarňujeme příležitost doba je těhotná potřebnými změnami, veřejnost je se současnými poměry extrémně nespokojena a my nejsme schopni uchopit za pačesy příležitost, pro nás jak dělanou. Co s tím? Řešení je vlastně velmi jednoduché (a současně složité). Schází nám propracovaná pozitivní srozumitelná vize, jak si konkrétně ve všech oblastech života malý stát občanů představujeme; schází nám promyšlená a věrohodná strategie, jak této vize dosáhnout; nejsme zorganizovaní tak, abychom byli účinnou hnací silou potřebných změn; a v neposlední řadě nám katastrofálně schází znalosti. Vize a strategie Naší vizí a strategií je náš politický program. Jeho autoři odvedli obdivuhodnou práci a stvořili skvělé dílo, s tím se ale nemůžeme spokojit. Program nesmí být zafixovaným artefaktem, musí být živým dokumentem, vyjadřujícím naši cestu a směr a pomáhajícím nám nacházet odpovědi na otázky, které před nás doba staví. Musí být pozitivní a úplný. Musíme říkat, jaký bude ten náš svět a odpovědných občanů a jak k němu chceme dojít nestačí jen říkat, co se nám na dnešním světě nelíbí. Měli bychom se proto zaměřit na důkladnou revizi našeho programu, na dopracování případně scházejících občanů strana 14

15 částí a potom program pravidelně revidovat a aktualizovat. Z mého pohledu například v programu nedostatečně odpovídáme na to, jak si představujeme budoucí občanskou společnost, kvalitní státní správu, naše postavení ve světě, sociální problematiku, školství na všech stupních, justici, energetiku, dopravu, internet a tak dále (nejspíše každého z nás napadnou další témata podle toho, k čemu máme odborně blízko). Jak našich cílů dosáhneme? Pouhým odmítáním toho, co se nám dnes nelíbí, nový svobodný svět nevytvoříme. Máme-li prosadit naši vizi, musíme změnit myšlení lidí, vždyť nám dnes lidé většinou vůbec nerozumí většina je zpracovaná tak, že rozhodující roli státu ve všech oblastech života považuje za samozřejmou. Prosazení naší vize bude mít dalekosáhlé dopady do všech oblastí života společnosti. Musíme důkladně domyslet, jak je chceme zavádět mimo jiné musíme překonat masivní odpor všech dotčených vyděračských (čti lobbistických, aktivistických, vyloučených, minoritních atd.) skupin. Žijeme v parlamentní demokracii, naše cíle musíme vytrvale prosazovat politickými prostředky. Žijeme na malém ostrově uprostřed moře zvaného Evropa, které je často ještě ve větší míře zachvácené stejnými problémy. To vše musíme při přípravě naší strategie vzít v úvahu. Organizace Měli bychom se důkladně zamyslet nad tím, jaká před námi stojí úloha a jaká tedy má být naše strana, se kterou se do této úlohy pustíme. Nechceme dosáhnout ničeho menšího než toho, aby se dnešní pasivní vydíraná většina probudila, začala si aktivně brát zpátky svou svobodu a přitom odolala diktátu všech velmi dobře zorganizovaných vyděračských tlup. Chceme toto probuzení aktivních iniciovat, stát v jeho čele a hlavně ho prosadit. Co to ale pro naši stranu konkrétně znamená? Pro naši organizaci, komunikaci, finance a tak dále? Zakládáme si na své svobodě a to se promítá i do docela razantních představ některých z nás na to, nakolik máme nebo nemáme vystupovat koordinovaně. Jak se s touto otázkou popereme tak, abychom neztratili ducha svobody, který nás všechny spojuje a abychom současně byli akceschopní, pro okolí srozumitelní a věrohodní? Znalosti Shrnuto a podtrženo: nechceme nic menšího, než kompletně otočit směr společenského, politického a ekonomického vývoje, kterým jde celý západní svět posledních šedesát let. Zhoubný směr vývoje, který, jak jsme všichni pevně přesvědčeni, (použiji přesný citát z D-Fense) vede k sebevraždě naší společnosti v přímém přenosu. Na této cestě se nemůžeme obejít bez znalostí v mnoha oblastech. Máme-li ambice změnit svět, musíme mu velmi dobře rozumět po všech stránkách; musíme znát naši historii a umět se z ní poučit; musíme chápat zákonitosti rozvoje společnosti a ekonomiky, s jejich hlubokou znalostí navrhovat naše další kroky a umět předvídat jejich následky. Potřebujeme pro naše myšlenky získat ty nejlepší historiky, filosofy, sociology, politology, právníky, pedagogy, demografy, ekonomy a odborníky v mnoha dalších profesích (včetně například novinářů, policistů, vojáků, prostě nejlepší lidi ze všech důležitých oblastí). Bez nich nebudeme umět nacházet správné odpovědi na mimořádně těžké otázky, které se před námi vynoří, a nejspíše si tyto otázky ani nebudeme umět položit. ale bohužel spíše nedostatečně vzdělaných, nezkušených, rozzlobených nadšenců, nic víc. Pokud tento názor někoho zvedl ze židle, ať si odpoví na otázku, jaké máme například zastoupení ve společenských a humanitních vědách? Kdo z nás je ve svém oboru osobností, která je známá a respektovaná, publikuje, vystupuje na veřejných i odborných fórech, učí na respektovaných školách, určuje trendy, společnost jí naslouchá a následuje ji? Takové lidi potřebujeme získat nebo vychovat. Chceme-li měnit svět, nemůžeme mít menší ambice než ty, že jsme intelektuálním centrem svobodného myšlení, že pořádáme nejrůznější akce, na kterých naše myšlenky propagujeme, obhajujeme v diskusích, postupně je rozvíjíme a také pro ně získáváme nové příznivce. Došli jsme na jednu z důležitých křižovatek, a jak to tak bývá, jsou před námi dvě možné cesty: jedna je snazší, ta druhá neskutečně těžší. Pro tu snazší cestu nemusíme dělat vůbec nic, jen fungovat tak jako doposud. Stejně jako dosud budeme proklamovat provokativní, na první pohled líbivá, ale velmi často pořádně nepromyšlená a ve skutečnosti kontraproduktivní hesla. Nikdy ničeho významného nedosáhneme a skončíme v zapomnění. Nebudeme první, nebudeme poslední, svět půjde dál. Pro tu druhou cestu toho musíme udělat hodně. Musíme se pro ni rozhodnout a vytrvat; musíme si navzájem naslouchat a respektovat se; musíme se vzdělávat; musíme vytrvale, koordinovaně a tvrdě pracovat. Nezastupitelná je role lidí, které si budeme volit do vedení. Musí nás za touto vizí kvalifikovaně, vytrvale, srozumitelně táhnout. Bude to bolet a bolet to bude moc; bude to stát mnoho času. Výsledky nepřijdou rychle. Úspěchy asi nesklidíme my, ale až naši nástupci nebo nástupci našich nástupců. Jednou se to ale podaří a lidé si budou moci říci, že svobodu vrátili do svých rukou. Může nám pomoci vědomí, že jinak to nepůjde. A třeba si na nás potom někdo vzpomene a řekne si: To ale byli blázni, ale jsme jim vděční, že to začali! Jsme Svobodní, rozhodnutí je na nás. Přiznejme si otevřeně, že k takovému stavu dnes máme daleko. Jsme parta zapálených, Jan Kalíšek březen 2015 strana 15 Stra svob obča

16 Pilíře naší obrany V důsledku událostí na Ukrajině došlo u mnoha politiků v evropských zemích k probuzení z jedovatého mírového spánku. Ukrajinská krize nám ukázala, že vypuknutí konvenční války v Evropě je stále možné. Většina evropských armád včetně české trpí podfinancováním, nedostatkem personálu a postrádá dlouhodobou koncepci. Před nedávnem navrhovala vláda revizi branného zákona tak, aby v případě ohrožení šlo bez souhlasu parlamentu mobilizovat co nejvíce obyvatel. Ať už je návrh sociálně-babišovské vlády jakýmkoliv paskvilem, zcela padá, pokud si uvědomíme jeden zásadní fakt. Vojáka nedělá jen uniforma, ale i výcvik! A ten stojí mnoho času i financí. Nyní naše armáda zaměstnává zhruba lidí, v aktivních zálohách pak slouží něco málo přes tisíc občanů. V případě náhlé konvenční války tak nejsme schopni mobilizovat dostatek vycvičených sil k obraně celého území republiky. Našim cílem je tak jednoznačně postavit vojsko na základě tří hlavních pilířů. 1. Profesionální armáda Již dnes disponujeme kvalitně vycvičenou, avšak početně i materiálně nedostatečnou armádou. Do vojska vstupují lidé dobrovolně a dostávají za to i plat, který tvoří většinou jejich jediný zdroj příjmů. Armáda je pak také jediným jejich zaměstnáním. Celý koncept profesionální armády je vcelku dobře nastaven. Profesionální armádu můžeme v případě ohrožení státu nasadit ve velmi krátké době, bez obav ohledně její úrovně výcviku. S aktivní zálohou se doposud příliš nepracovalo. Zálohy by neměly tvořit pouze pěchotní sbor, který stráží infrastrukturu, ale měly by zrcadlit strukturu profesionální armády. Potřebujeme záložní piloty, tankisty, IT specialisty i doktory a další druhy mužstva. Vydržování profesionálních vojáků nejen na těchto pozicích vychází občany na 4 5 více peněz než udržování stejné aktivní zálohy. Navíc tzv. záložáci přináší z civilního života do vojska mnohé inovativní prvky a zlepšují vztah armády a společnosti. Počet aktivních záloh by se měl pohybovat na dvojnásobku až trojnásobku profesionální armády. V případě ohrožení státu by tak nejen doplnili volná místa u profesionálního vojska, ale také by vytvořili celou další strukturu nových (aktivovaných) útvarů, a to jak pozemního vojska, tak i vzdušných sil. Síla, kterou bychom mohli proti nepříteli nasadit, tak několikanásobně vzroste. Nesmíme však opomenout tolik důležitý výcvik, jemuž by měli záložáci věnovat minimálně jeden víkend v každém měsíci. Aktivní zálohy dnes nejsou pro mladé lidi příliš atraktivní. To se dá změnit zajištěním větších kompenzací. Mezi tyto kompenzace zahrňme především stipendijní programy na vysoké a střední školy, možnost bezplatného absolvování různých kurzů a zisku certifikátů (jazykové, zdravotní, řidičské, pilotní atd.), levné ubytování v kasárnách během studia či třeba účast na zahraničních misích a v neposlední řadě i měsíční kapesné. Vstup k aktivním zálohám a odchod z nich by měly zůstat na vůli každého jednotlivce. 3. Společnost Vojáky v čas potřeby budeme všichni. Tak zní heslo na slavném prvorepublikovém plakátě, jež vypovídá o odhodlání našich pradědů v touze bránit svou vlast. Dnes jako by ve společnosti zakořenil po více než 40 let levicí podporovaný lživý mýtus o Češích jako národu zbabělců a pocit, že moudřejší je ustoupit a čekat na spojence. Zároveň však ti samí lidé volají po znovuzavedení povinné vojenské služby, jež by udělala z chlapců chlapy v očekávání, že vojenský dril nahradí, co rodinná výchova nezvládla. Jediné opatření, ke kterému bychom se měli vrátit, je odvodové řízení. Zaprvé, odvody nám upřesní, kolik branců bychom mohli mobilizovat a jak vypadá jejich fyzický stav. Zadruhé, u odvodu by se občané seznámili s činností aktivní zálohy a mohli by do ní vstoupit. Zatřetí, aspoň jednou do roka občan pozná vojsko jinak než z médií. Půjde tedy pouze o jeden den vojenské buzerace, nikoliv o ztrátu celého roku života. Nejtěžším úkolem je pak přiblížení armády a celé problematiky národní bezpečnosti obča nům. Bezpečnost a svoboda stojí na vrcholku společenských hodnot, proto i výchova demokratického občana dbá na uvědomování si jejich zranitelnosti. Daná výzva pak stojí zcela na veřejných spolcích a politických stranách včetně Svobodných. Tento článek nevyjadřuje jednotný názor stany, jde pouze o zahájení konstruktivní debaty o budoucnosti naší obranné politiky. Dan Kresa [ Zdroje: Armáda České republiky Aktivní záloha. Praha: Ministerstvo obrany. (cit ). ( Obrana a strategie Zpráva o stavu zabezpečení ČR v roce 2014 mýty a realita. Brno: Obrana a strategie (cit ). ( ] 2. Aktivní záloha občanů strana 16