SKRIPTA KE GEOLOGICKÉ EXPOZICI POD KLOKOTY

Transkript

1 SKRIPTA KE GEOLOGICKÉ EXPOZICI POD KLOKOTY

2 GEOLOGICKÁ EXPOZICE POD KLOKOTY Záměrem geologické expozice Pod Klokoty v Táboře je předvést široké veřejnosti vybrané druhy hornin, které nás obklopují a jsou součástí neživé přírody našeho okolí. Expozice je koncipována tak, že návštěvníkům představuje exponáty hornin regionu Jihozápad a doplňuje je o vzorky reprezentující oblast Táborska s jednotlivými popisy ke každému vystavenému exempláři, s geologickou mapkou, zákresem lokality výskytu a fotografiemi z místa sběru. V zájmu prezentace struktury vybraných vzorků byly provedeny maloplošné výbrusy. Nově vybudovaná expozice navazuje na síť již zřízených environmentálních prvků a zařízení v údolí řeky Lužnice pod Táborem. Na geologickou expozici vás navedou směrovky a značení Klubu českých turistů. Expozici tematicky doplňují skulptury prehistorických ještěrů. V infocentrech města Tábora jsou vám k dispozici dřevěné turistické známky, pamětní razítko a samolepky s logem expozice. Motto: Lidé si myslí, že kameny jsou němé. A přitom je tak snadné přimět kámen k řeči. (Hans Arp, sochař) Kámen, obyčejný kámen, pro mnohé poněkud neatraktivní prvek neživé přírody, ale... Kámen má mnoho podob a vlastností, které lidé od doby, kdy se svými kulturními projevy začali odlišovat od ostatních živočišných druhů, využívali. Před půl milionem let byl kámen jedním z prvních nástrojů použitých opočlověkem v boji o přežití. Byla to jedna z fundamentálních materií, která člověka obklopovala, kterou využíval ke vtiskování svých představ o okolním světě. Svým způsobem to platí stále, i když v dnešní době je kámen v mnoha oborech nahrazován materiály alternativními. Kámen nás provází od nepaměti (megalitické hroby, velké balvany se stávaly pohanskými kultovními místy, ve středověku byl kámen výhradním materiálem pro stavby kostelů, hradů, opevnění používal se neopracovaný, hrubě či kamenicky tvarovaný; z dalších jeho využití: dlažba kočičí hlavy, dlažební kostky, mlýnské kameny, dělové koule, hraniční kameny, milníky, pomníky, památníky, v průběhu 2. světové války se používal i na protitankové překážky). Dnes přichází využití přírodního kamene opět do módy. Těžařské společnosti prodávají přímo z lomu žádané kamenné solitéry, pokud se zabývají současně i hrubou kamenickou výrobou, pak i mnohé zpracované výrobky kostky, štípanou dlažbu na chodníčky či pergoly, hrubě opracovaný materiál na plotové zdi Kamenické firmy mají zase ve svém programu nejeden výrobek fontánky, kašny, pítka, zahradní stoly, lavice, venkovní krby, opěrné a okrasné zídky a další produkty. Nelze zapomenout na kámen jakožto nenahraditelnou surovinu pro řadu průmyslových odvětví (energetiku, stavebnictví, hutnictví, sklářství atd.) a i pro zemědělství (hnojiva). A nakonec je nutné připomenout, že působením přírodních procesů a vlivů na podkladní horniny dochází k přeměně na podklad, který se stává živným prostředím pro rostlinný kryt, v němž nacházejí podmínky pro svoji existenci rostliny a živočichové. Výsledný přírodní útvar, který vzniká z povrchových zvětralin a ústrojných zbytků, je půda. 2

3 GEOLOGICKÁ EXPOZICE POD KLOKOTY A co je hornina? Hornina je heterogenní směs tvořená z minerálů, organických složek či případně vulkanického skla. Výjimku tvoří jen monominerální horniny, které jsou tvořeny pouze jedním minerálem (mramor, apod.). Horniny, kupř. žula, rula, vápenec, pískovec, jsou směsi horninotvorných nerostů, jež skládají jakožto samostatná tělesa zemskou kůru. Jejich složení je proměnlivé a nedá se vyjádřit chemickým vzorcem. Horniny rozlišujeme: jednoduché, které jsou tvořeny v podstatě jedinci téhož nerostného druhu (např. vápenec z krystalů kalcitu) složené, jež se skládají z několika nerostných druhů např. žuly, složené horniny převládají Zemská kůra je tvořena velkým množstvím rozmanitých hornin. Podle způsobu vzniku horniny dělíme na: magmatické (vyvřelé) sedimentární (usazené) metamorfované (přeměněné) Horniny magmatické (vyvřelé) Původními horninami byly horniny vyvřelé, utuhlé na povrchu kdysi žhavé Země. Vyvřelé horniny vznikly krystalizací nebo i sklovitým tuhnutím magmatu. Vznik struktury magmatické horniny závisí na posloupnosti krystalizace, která je spojena s postupným klesáním teploty taveniny. Podle místa tuhnutí magmatitů dělíme vyvřelé horniny na hlubinné, žilné a výlevné. Vyvřeliny hlubinné = krystalizovaly v hlubinách zemské kůry. Magma se vlivem své vysoké viskozity není schopno pohybovat. To vede ke vzniku hlubinných těles několik kilometrů pod povrchem země. Vzniklá tělesa mohou dosahovat značných velikostí. Těleso v podzemí může krystalizovat až několik milionů let. Sloh hlubinných vyvřelin je zpravidla stejnoměrně zrnitý. Podle velikosti součástek ještě rozlišujeme jemně, středně a hrubě stejnoměrně zrnitý sloh. Vyvřeliny žilné = někdy označované jako podpovrchové, představují tělesa o mocnosti od několika decimetrů po stovky metrů a s délkou až několik kilometrů. Žilné vyvřeliny jsou obrovskými tlaky vtlačovány do puklin, prasklin a elastických částí zemské kůry nedaleko povrchu, což zapříčiňuje rychlejší chladnutí taveniny a zjemňování struktury. Struktura žilné horniny je jemnozrnnější. Vyvřeliny výlevné = to jsou horniny, které jsou díky nízké viskozitě dobře pohyblivé a rychle dosáhnou zemského povrchu, kde se rozlévají v podobě lávy. Je pro ně typické rychlé chladnutí, způsobené okolním chladným prostředím (např. vzduch, voda...). Horniny jsou jemnozrnné až sklovité struktury. Vznik vyvřelých hornin: Magma, které proniklo do vyšších poloh zemské kůry nebo se rozlilo na povrchu Země, přicházelo do styku s chladnějšími horninami nebo s ovzduším, a tím ztrácelo teplo. Postupné chladnutí magmatu vyvolalo krystalizaci nerostů. Na povrchu lávových proudů 3

4 GEOLOGICKÁ EXPOZICE POD KLOKOTY při velmi rychlém chladnutí docházelo i ke sklovitému tuhnutí magmatu. Krystalizace probíhala v rozmezí teplot 600 až 1100 C. Nejdříve se zpravidla vyloučily nerosty, které tvoří ve vyvřelých horninách jen malý podíl, jsou to zejména apatit, magnetit a pyrit. Po nich krystalizovaly z magmatu hlavní nerosty, které jsou zastoupeny podstatným podílem. Jednu řadu tvoří tmavé nerosty (křemičitany hořčíku, vápníku a železa), druhou světlé nerosty (plagioklasy, křemičitany sodíku a vápníku). Ve společné řadě pak následovaly draselné živce, muskovit a křemen. Pro posouzení upotřebitelnosti vyvřelých hornin jsou významné hustota, pevnost v tlaku, nasáklivost, odolnost vůči otluku a obrusnost, barva a leštitelnost. V naší expozici najdete spilit, amfibol-biotitickou porfyrickou žulu, amfibolicko-biotitický granodiorit, olivínický nefelinit, syenit táborský masiv, ortopyroxenit, žilnou leukokratní žulu, hrubozrnnou porfyrickou žulu. Horniny sedimentární (usazené) První fází vzniku usazených hornin je zvětrávání starších vyvřelých, usazených a přeměněných hornin. Podle účinku vnějších geologických činitelů rozlišujeme zvětrávání mechanické (horniny se drolí bez chemické změny vlivem vnějších geologických činitelů), chemické (hlavními činiteli jsou voda, vzdušný kyslík a oxid uhličitý) a biologické (při rozkladu nerostů spolupůsobí účinně i organismy mechanicky rozrušují horniny např. rostliny svými kořeny, důležitými chemickými činidly jsou také látky, které vznikají rozkladem organických zbytků, kupř. oxid uhličitý, sirovodík, amoniak, kyseliny). Zplodiny zvětrávání zpravidla nezůstávají na místě vzniku. Pevné látky se přemisťují gravitací, ledovci, tekoucí vodou a větrem. Tam, kde tento účinek slábne nebo zaniká, se zvětraliny usazují a tvoří vrstvy nových, druhotných hornin. Vrstvy usazených hornin vznikají také usazováním zbytků organismů nebo nerostů vyloučených z vodních roztoků. Vrstva je deskovité až čočkovité těleso usazené horniny, které vzniká nepřerušeným ukládáním materiálu za stejných sedimentačních podmínek. Při změně podmínek se začne tvořit nová vrstva. Každá vrstva je ohraničena od podložní a nadložní vrstvy podložní a nadložní vrstevní plochou. Kolmá vzdálenost mezi oběma vrstevními plochami se nazývá mocnost vrstvy. Když se často střídaly odlišné podmínky, vzniklo mnohonásobné střídání vrstev. Při nepodstatné změně podmínek sedimentace se nad sebou vytvářely vrstvy přibližně stejného složení, např. pískovců, tomuto souboru vrstev říkáme souvrství. Vrstva odlišné horniny v souvrství se nazývá vložka. Ze složení, slohu a stavby usazených hornin i ze zkamenělin lze vyčíst, kde se usazovaly, jaké bylo členění okolní krajiny, jaké bylo podnebí, jaké rostlinstvo a živočišstvo oživovaly okolí v době vzniku vrstvy nebo souvrství, i kdy se to vše událo. Proto poskytují usazené horniny nejcennější dokumentární materiál pro sestavování historického vývoje zemské kůry. Usazené horniny dělíme na: úlomkovité (klasické) neboli mechanické usazeniny vznikají přenesením a usazením pevných zvětralin, tj. úlomků hornin, a původních nebo druhotných nerostů chemické (chemogenní) usazeniny vznikly vyloučením, usazením z minerální, mořské, jezerní a vzácně i říční vody 4

5 GEOLOGICKÁ EXPOZICE POD KLOKOTY usazené horniny ústrojného původu (sedimenty organogenní) ty se skládají jednak z neústrojných částí živočichů a rostlin (schránky, kosti), jednak ze zplodin rozkladu organických látek rostlin a živočichů V současné době organogenní horniny tvoří několik procent povrchové části zemské kůry. Organogenní horniny patří k hospodářsky nejvýznamnějším horninám. V naší expozici najdete silicit buližník, krystalický vápenec, slepenec, pískovec. Horniny metamorfované (přeměněné) Ve starých, odnosem rozrušených pohořích, někdy i v sopečných oblastech se hojně nacházejí horniny, které vznikly v hlubinách zemské kůry přeměnou (překrystalizováním) usazených nebo vyvřelých hornin, aniž by se změnilo jejich skupenství. Příčinou přeměny jsou zvýšená teplota, zvýšený tlak nebo i přesun velkých hmot odjinud. Metamorfóza hornin probíhá v pevném stavu a v hornině vznikají nové, metamorfní minerály. Podle stupně intenzity metamorfózy rozlišujeme metamorfózu slabou, střední a silnou. Podle rozsahu se dělí na regionální (oblasti tisíce kilometrů a trvání miliony let) a lokální (menší území a kratší časová období). Podle příčin přeměny rozlišujeme přeměnu: tlakovou (dynamickou) tepelnou neboli dotykovou (kontaktní) oblastní (regionální) V naší expozici najdete granulit, amfibolit, kordieriticko-biotitickou rulu, hadec, svor, ortorula, skarn, krystalickýc vápenec, kvarcit. 5

6 Region jihozápad Horniny metamorfované (přeměněné) 1 Migmatitizovaná dvojslídná pararula (SZ od Chotovin) 2 Silně migmatitizovaná kordieriticko - biotitická rula nebulitického charakteru (lokalita Nemojov) Vzorek horniny patří mezi regionálně přeměněné (metamorfované) horniny ze skupiny krystalických břidlic. Vznikl regionální přeměnou převážně z písčitohlinitých usazenin. Je to světle šedá až šedá hornina, drobně až středně zrnitá, tvořená především křemenem, biotitem a plagioklasem. V nepatrném množství se vyskytují muskovit, sillimanit, granát, draselný živec, apatit, zirkon, rutil, grafit a ruda. Struktura horniny je granoblastická, textura horniny je paralelní. Migmatitizované dvojslídné pararuly z oblasti Chotovin, severně od Tábora, náleží z regionálního hlediska do pestré série moldanubika. Horniny pestré série, východně a severně od Tábora, tvoří pruh, který lemuje středočeský pluton. Jedná se o různé typy pararul s vložkami amfibolitů, kvarcitů, grafitických hornin a méně pak erlanů a vápenců. Stáří hornin je asi 360 milionů let. Hornina byla v minulosti využívána jako stavební kámen k výstavbě domů, hospodářských objektů, ochranných zdí a soklů. Dále je tento typ horniny využíván k výrobě drceného kameniva pro potřeby stavebnictví. 1 Vzorek představuje silně přeměněnou (metamorfovanou) horninu, jejíž vznik je geneticky spjat s kontaktní metamorfózou. Jedná se o šedou, až tmavě šedou, středně zrnitou horninu s nevýrazně paralelním až všesměrným uspořádáním horninových minerálů. Hornina se skládá převážně z plagioklasu, biotitu, křemene a kordieritu, podřadně jsou zastoupeny sillimanit, draselný živec a v nepatrném množství rudní minerály zirkon, apatit, granát a rutil. Místy se vyskytují shluky kordieritu až několik centimetrů veliké. Oblast lomu Nemojov náleží do střední části české větve moldanubika, které je tvořeno převážně biotiticko-sillimanitickými kordieritickými rulami a místy rulami až perlového vzhledu. Tato větev je vtěsnána mezi středočeský pluton a centrální žulový masiv. Výchozím materiálem, ze kterého uvedené ruly vznikly, byly sedimentární horniny metamorfované během několika horotvorných pochodů. Podstatnou část hornin lze zařadit do variského orogénu (před 320 až 300 mil. let), na který je vázána i migmatitizace. Hornina je pro své vynikající fyzikálně-mechanické vlastnosti využívána k výrobě kvalitního drceného kameniva na přípravu betonových směsí, k výstavbě silnic a kolejových loží železnic. V menším množství se lomový kámen využívá ve stavebnictví na soklové podezdívky a kamenné dlažby. 2 6

7 Region jihozápad Horniny metamorfované (přeměněné) 3 GRANULIT (lokalita Plešovice) 4 HADEC serpentinit (ložisko Šebířov) Granulit je jemnozrnná, zpravidla světlá (bílá, bělošedá, nažloutlá) hornina, složená ze živců (ortoklasu a plagioklasu), křemene, granátu a menšího množství slídy; někdy bývají přítomny i další minerály. Vznikl silnou metamorfózou kyselých vyvřelin, jedná se tedy o horninu přeměněnou (metamorfovanou). Granulity mají málo chemicky vázané vody, takže ani při tak vysokých teplotách, kterým byly podrobeny, nedošlo k jejich natavení. Je to poměrně vzácná hornina, která vytváří tři větší tělesa v jižních Čechách mezi Českým Krumlovem, Prachaticemi a Volary, a na západní Moravě mezi Náměští a Moravským Krumlovem. Granulit je v expozici zastoupen exponátem z lokality Plešovice, která je součástí jihočeského granulitového komplexu, konkrétně masivu Blanského lesa. Masiv je velký několik desítek kilometrů čtverečních. Granulit se nehodí pro ušlechtilejší kamenické využití kvůli značné rozpukanosti, používá se převážně k výrobě drceného kameniva využívaného při výrobě betonu, na výstavbu silnic a na kolejová lože železničních tratí. Hadec patří do skupiny metamorfovaných (přeměněných) hornin. Vznikl přeměnou ultrabazických hlubinných vyvřelin procesem zvaným serpentinizace. Působením horkých roztoků vznikl z původních minerálů olivínu (křemičitan hořečnato-železnatý), pyroxenu aj. Z původní horniny často zbývají vedle nepřeměněných zbytků olivínu a pyroxenů ještě granáty (pyrop) a spinely. Hadec vyniká charakteristickou šedozelenou barvou. Jeho zabarvení je zpestřeno tmavými skvrnkami, žilkami a celkově působí dojmem hadí kůže. Od toho byl odvozen český i mezinárodní název horniny serpentinit (lat. serpes = had), česky nazývaný hadec. Ložisko Šebířov je součástí Šelmberského serpentinitového masivku o rozloze asi 0,4 km 2, který se nachází na styku jednotvárné a pestré série jihočeského moldanubika. Je rozdělen Blanickým potokem na dvě nestejné části západní a východní část. Hornina je pro své dobré fyzikálně-mechanické vlastnosti vhodná k výrobě kvalitního drceného kameniva na přípravu betonových směsí, výstavbu silnic a kolejových loží železnic. Pro osobité zbarvení je hadec vyhledávaným ozdobným kamenem. Používá se jako kámen obkladový nebo se zpracovává na drobné umělecké předměty

8 Region jihozápad Horniny metamorfované (přeměněné) 5 SVOR (lom Chýnov-Pacova hora) 6 AMFIBOLIT (lom Chýnov-Pacova hora) Svor se řadí mezi regionálně metamorfované horniny ze skupiny krystalických břidlic. Vznikl regionální přeměnou převážně z písčitohlinitých usazenin. Je to hnědá až šedá hornina drobně až středně zrnitá, tvořená především křemenem, slídami a plagioklasem. Přibýváním obsahu plagioklasu přechází svor do svorových rul. Vysoký obsah slíd propůjčuje hornině hedvábný lesk, typická je paralelní textura. Horniny z oblasti ložiska Chýnov-Pacova hora náleží z regionálního hlediska do pestré části chýnovské svorové zóny (V. Čech, 1932), vystupující v okolní jednotvárné sérii české větve moldanubika. Z druhotných přeměn jsou typické krasové jevy ve vložkách čistých vápenců (Chýnovská jeskyně). Hornina vykazuje horší fyzikálně-mechanické vlastnosti a je nevhodná k výrobě kvalitního drceného kameniva. Pro svou dobrou štípatelnost podél foliačních ploch je využívána pro dlažby chodníčků a cest u rekreačních chalup. Amfibolity vznikají přeměnou (metamorfózou) bazických vyvřelin, hlavně hornin ze skupiny gabra. Jedná se o horninu tmavě šedozelenou, jemnozrnnou až drobně zrnitou, se zřetelnou texturou. V nerostném složení převládá amfibol a plagioklas (andezin); v nepodstatném množství se vyskytuje biotit a diopsid, v nepatrném množství i další minerály. Amfibolity jsou běžnou horninou v krystaliniku Českomoravské vrchoviny a Krušných hor, v jižních Čechách a v Hrubém Jeseníku. Horniny z oblasti ložiska Chýnov-Pacova hora náleží z regionálního hlediska do pestré části chýnovské svorové zóny (V. Čech, 1932), vystupující v okolní jednotvárné sérii české větve moldanubika. Z druhotných přeměn jsou typické krasové jevy ve vložkách čistých vápenců (Chýnovská jeskyně). Hornina je pro své vynikající fyzikálně-mechanické vlastnosti využívána k výrobě kvalitního drceného kameniva na přípravu betonových směsí, výstavbu silnic a kolejových loží železnic. V menším množství byl lomový kámen používán ve stavebnictví na soklové podezdívky a kamenné dlažby

9 Region jihozápad Horniny metamorfované (přeměněné) 7 KRYSTALICKÝ VÁPENEC (lom Chýnov-Pacova hora) 8 KVARCIT (Bonkovice, vrch Krkáček 623 m n. m.) Jako nerost se nazývá kalcit. Čistý vápenec je v přírodě výjimkou. Bývá přimísen nejčastěji dolomitem (uhličitan hořečnato-vápenatý), jinými nerosty, oxidy kovů nebo organickými součástmi. Podle příměsi členíme vápence na dolomitické, křemité, jílovité a jiné. V blízkosti těles vyvřelých hornin vznikl regionální tepelnou přeměnou z vápence krystalický vápenec a mramor. Krystalické vápence v lomu Chýnov-Pacova hora jsou bílé až šedobílé, středně až hrubě zrnité. Jsou tvořeny hlavně kalcitem, méně pak křemenem, v nepatrném množství se vyskytují další minerály. Krystalické dolomity jsou béžově bělošedé, jemnozrnné až celistvé. Převládá dolomit, běžný je křemen, v nepatrném množství se vyskytují další minerály jako u krystalického vápence. Horniny z oblasti ložiska Chýnov-Pacova hora náleží z regionálního hlediska do pestré části chýnovské svorové zóny (V. Čech, 1932). Z druhotných přeměn jsou typické krasové jevy ve vložkách čistých vápenců (Chýnovská jeskyně). Hornina byla užívána k výrobě vzdušného páleného vápna. Na okraji lomu byla v minulosti vystavena kruhová pec. Drcené kamenivo bylo dříve využíváno do omítek a v papírnickém průmyslu. Pro své dobré fyzikálně-mechanické vlastnosti byla hornina používána k výrobě drceného kameniva na přípravu betonových směsí, výstavbu silnic a kolejových loží železnic. V menším množství byl lomový kámen využíván ve stavebnictví na soklové podezdívky a kamenné dlažby. 7 Vzorek horniny patří mezi regionálně metamorfované horniny ze skupiny krystalických břidlic, vzniklých přeměnou (metamorfózou) pískovců nebo sedimentárních křemenců. Kvarcit je bílý, našedlý, místy mléčný, jemnozrnný až celistvý, tvořen především křemenem. Dále může být přítomen muskovit, živce, granáty a řada dalších minerálů. Textura horniny je všesměrná. Kvarcit z oblasti jižně od Bonkovic tvoří několik metrů až desítek metrů mocnou vložku v biotitických a sillimaniticko-biotitických rulách. Z regionálního hlediska náleží do pestré série moldanubika. Horniny pestré série, východně a severně od Tábora, tvoří pruh, který lemuje středočeský pluton. Jedná se o různé typy pararul s vložkami amfibolitů, kvarcitů, grafitických hornin a méně pak erlanů a vápenců. Stáří horniny je asi 351 milionů let. Kvarcity se využívají jako stavební kámen, na sokly, zdi a také jako kamenná dlažba. 8 9 KVARCIT (SZ od Chotovin) Tato hornina se řadí mezi regionálně metamorfované horniny ze skupiny krystalických břidlic. Kvarcit vznikl přeměnou klastických sedimentů (pískovců) bohatých na křemen. Je bílý, našedlý, místy mléčný, na puklinách červenohnědě zbarvený, jemnozrnný až celistvý. 9 9

10 Region jihozápad Horniny sedimentární (usazené) 1 1 SILICIT BULIŽNÍK (okolí Radyně) Buližník je sedimentární hornina jemnozrnná až celistvá, černé nebo černošedé barvy, složená prakticky výhradně z křemene. Křemenná zrna jsou do sebe velmi pevně zapojena, což způsobuje značnou houževnatost kamene. Jako příměs je častý grafit, který je u některých buližníků jemně vyvločkován. Buližník bývá proniknut bílými křemennými žilkami, u jemných žilek je křemen velký asi 0,5 až 0,25 mm, u hrubších žilek a ok dosahují zrna velikosti 0,5 až 1,00 mm. Buližník je chemicky velmi odolná hornina a při zvětrávání vyčnívá nad ostatní horniny. Buližníkové suky v okolí Radyně jsou součástí algonkické sedimentární série tzv. spilitového stupně. Hornina byla pro vysoký obsah křemene využívána pro výrobu dinasu (žáruvzdorný materiál). V bývalém blízkém kamenolomu pod Radyní bylo z buližníků vyráběno kvalitní drcené kamenivo pro stavební účely. 2 SLEPENEC (lokalita Nová Ves) Vzorek reprezentuje hnědočervený a šedozelený slepenec. Jedná se o klastickou, psefitickou (obsahuje valouny nad 2 mm) zpevněnou sedimentární horninu s písčitým a železitojílovitým tmelem. Je tvořen dobře až špatně opracovanými valounky 2 křemene velikosti až 6cm. Hornina je lavicovitě odlučná. Chýnovský permokarbon v okolí Nové Vsi, odkud vzorek pochází, je monotónní souvrství hnědočervených až rudých pískovců, arkózových pískovců až arkóz, které se střídají s jílovci, jíly a prachovci. V červenavém souvrství se nepravidelně vyskytují polohy šedé a šedozelené. Zejména ve spodnějších partiích se objevují drobnozrnné až středně zrnité slepence většinou s arkózovou základní hmotou. Maximální mocnost byla zjištěna vrtem u Nové Vsi (278 m), který však nedosáhl krystalinického podloží. Hornina byla využívána jako soklový stavební kámen v místě i širším okolí. 3 SLEPENEC (lokalita Nová Ves) Jako pískovce se označují středně zrnité usazené horniny vznikající stmelením drobných úlomků nerostů a hornin. Vzorek reprezentuje hnědočervený středně zrnitý pískovec. Jedná se o klastickou, pískovou zpevněnou sedimentární horninu s železitojílovitým tmelem. Je tvořen dobře opracovanými zrnky křemene, velkými 0,5 2,0 mm. Hornina je lavicovitě odlučná. Stáří horniny je milionů let. Chýnovský permokarbon v okolí Nové Vsi, ze kterého vzorek pochází, je monotónní souvrství hnědočervených až rudých pískovců, arkózových pískovců až arkóz, které se střídají s jílovci, jíly a prachovci. V červenavém souvrství se nepravidelně vyskytují polohy šedé a šedozelené. Maximální mocnost byla zjištěna vrtem u Nové Vsi (278 m), který však nedosáhl krystalinického podloží. 3 10

11 Region jihozápad Horniny magmatické (vyvřelé) 1 SYENIT táborský masiv (lokalita Slapy u Tábora) 2 Amfibol-biotitická porfyrická žula, typ Čertovo břemeno (lokalita Vepice) Biotit-pyroxenový syenit Syenit je hlubinná vyvřelá hornina, stejnoměrně zrnitá, jemnozrnná až hrubozrnná, podobná žule. Barva je nejčastěji šedá, někdy i dost tmavá, často červená nebo růžová. Skládá se převážně z živců, hlavně draselných, z tmavých součástek obsahuje hojně biotit a někdy amfibol. Ložisko Slapy je v táborském masivu, který je součástí středočeského plutonu. Jedná se o 320 až 300 milionů let starou horninu. Táborský masiv tvoří hlubinné jazykovité těleso západně od Tábora. Zaujímá plochu asi 70 km 2. Jedná se o šedou až modrošedou, převážně středně zrnitou horninu. Je tvořena draselným živcem, plagioklasem, křemenem, pyroxenem nebo amfibolem, biotitem a malým množstvím tmavých minerálů. Hornina má všesměrnou texturu a nevýrazně porfyrickou strukturu (velká zrna jednoho minerálu uzavírají menší zrna jiného minerálu). Hornina je vhodná k výrobě kvalitního drceného kameniva využívaného pro výrobu betonových směsí, na výstavbu silnic a kolejových svršků železnic. V malém množství se v lomu vybírá lomový kámen dále využívaný ve stavebnictví (sokly, dlažby apod.) Rovněž je využíván k ochraně břehů vodních toků proti erozi. 1 Žula (granit) patří mezi nejrozšířenější hlubinné horniny. V lokalitě Vepice je reprezentována tmavě šedou amfibol-biotitickou porfyrickou žulou s bílými tabulovitými vyrostlicemi živce. Ve středně zrnité základní hmotě je méně hojný plagioklas a křemen. Z tmavých součástek je přítomen amfibol a biotit. Stopově se vyskytuje apatit, zirkon a ruda, respektive pyrit. Struktura horniny je porfyrická, v základní hmotě jsou zrna nepravidelně omezena. Ložisko je součástí středočeského plutonu. Přísluší k většímu tělesu amfibolicko-biotitického granitu tmavého typu až porfyrického syenodioritu Čertova břemene, které vystupuje mezi Zvíkovem, Milevskem a Jistebnicí (na ploše asi 220 km 2 ) ve směru Z V. Hornina je využívána jako surovina pro čistou a hrubou kamenickou výrobu. Velké bloky horniny se řežou na desky, které se dále leští a využívají na obklady stěn, dlažební desky a pomníky. Dále se z nich vyrábějí koryta, zahradní kamenné stoly, vázy a další architektonické prvky. Menší bloky horniny se využívají k výrobě dlažebních kostek, soklového kamene a masivních prvků. 2 11

12 Region jihozápad Horniny magmatické (vyvřelé) A M F I B O L I C KO B I O T I T I C K Á Ž U L A 4 (ložisko Chlum u Blatné) OLIVÍNICKÝ NEFELINIT (ložisko Libá) Jedná se o hlubinnou vyvřelou horninu s křemenem, která je součástí středočeského žulového masivu. Vzorek reprezentuje středně zrnitý biotitický granit blatenského typu s malým množstvím amfibolu, místy přecházející do granodioritu. V čerstvém stavu má světle šedou barvu, zvětráváním nebo slabou hydrotermální přeměnou pak získává zabarvení narůžovělé nebo nahnědlé (hlavně podél puklin). Biotitický granit je často tmavě kropenatý od poměrně stejnoměrně rozptýlených lupínků biotitu. Tmavé uzavřeniny jsou vzácné. Ze součástek je možné makroskopicky pozorovat bílé, narůžovělé nebo nahnědlé živce. Podstatné součásti horniny tvoří plagioklas, živec draselný, křemen a biotit. V malém množství se vyskytuje amfibol a další příměsi. Širší okolí ložiska je budováno poměrně monotónními granitoidními horninami centrální části středočeského plutonu. Amfibolicko-biotitický granodiorit (blatenského typu) je využíván jako zdroj suroviny pro čistou a hrubou kamenickou výrobu. Z velkých bloků se řežou a leští kamenné desky využívané ve stavebnictví k obkladům stavebních prvků, dále jako dlažební desky a prvky na výrobu náhrobních desek a pomníků. Menší kamenné bloky jsou využívány k výrobě dlažebních kostek, soklového kamene a masivních prvků. Olivínický nefelinit je černošedá jemnozrnná čedičová výlevná hornina, jež je masivní a sloupcovitě odlučná. Z velmi jemnozrnné základní hmoty vynikají vyrostlice olivínu a augitu. Ložisko Libá je nejzápadnějším vulkanickým tělesem na našem území. Vulkanity této významné vulkanické zóny Českého masivu lze sledovat od Žitavské pánve na východě, přes vulkanity Českého středohoří a Doupovských hor a výskyty čedičových hornin v Sokolovské pánvi až na Chebsko, kde se nachází i kvartérní sopky Komorní a Železná hůrka. Vulkanická zóna pokračuje dále k západu do Bavorska. Čedičové těleso ložiska Libá je vylito na podložních žulách. Čedič v ložisku je charakteristický svou sloupcovitou odlučností. Sloupce o velikosti 0,2-1,5 m jsou pěti a šestiboké, převážně svisle orientované. Pouze v místech tufových hnízd se projevuje vějířovité uspořádání sloupců. Hornina je pro své vynikající fyzikálně mechanické vlastnosti využvána k výrobě kvalitního drceného kameniva na přípravu betonových směsí, k výstavbě

13 Region jihozápad Horniny magmatické (vyvřelé) 5 PYROXEN-BIOTITICKÝ DIORIT (lokalita Štěpánovice) 6 SPILIT (ložisko Dubová hora) Vzorek reprezentuje hlubinnou vyvřelou horninu. Diorit je modrošedý, má všesměrně zrnitou texturu a obsahuje lištovitý plagioklas (výrazně zonální bazický andezin až labradorit), tmavě červenohnědý biotit, slabě nazelenalý nebo narůžovělý jednoklonný pyroxen a hojné shluky druhotných minerálů (chlorit, uralický amfibol, kalcit a rudu). Kromě toho se v nepatrném množství vyskytuje křemen a draselné živce. Hornina ojediněle obsahuje živcové vyrostlice (2x4 cm) a uzavřeniny křemene (10x4 cm). Jsou to nejspíše části starší křemenné žíly, která byla na tektonické poruše zahlcena při proniknutí mladšího dioritu. Chemickým složením odpovídá dioritu a zcela zapadá do diferenciační řady dioritů známých z rakouské části moldanubického plutonu. Na vzorku jsou patrné zbytky otvorů vyplněné cevamitem přípravkem, který při tvrdnutí expanduje a rozlamuje kámen. Stáří horniny je přibližně 350 milionů let. Výskyt dioritu Štěpánovice náleží k variským vyvřelinám moldanubického plutonu. Z geologického hlediska lze říci, že se jedná o žílu pyroxen-- biotitického dioritu s amfibolem a křemenem, strmě uloženou v biotitické pyroxenické rule, granulitu a amfibolitech. Hornina je do hloubky asi 3 5 m zvětralá, nepravidelně rozpukaná, místy s kulovitým zvětráváním. Hornina byla využívána jako surovina pro čistou a hrubou kamenickou výrobu. Velké bloky horniny byly řezány na desky, které se dále leštily a využívaly na obklady stěn, dlažební desky a pomníky. Jako spility se označují bazické výlevné horniny algonkického stáří. Vznikly často jako podmořské výlevy. Hornina je šedá, zelenošedá až šedozelená. Je celistvá až velmi jemnozrnná, místy zřetelně mandlovcovitá nebo brekciovitá. Poměrně četná je síť drobných kalcitových žilek, místy jsou pozorovatelná zrna pyritu. Běžnými podstatnými součástmi spilitů jsou amfibol, chlorit, nepodstatné příměsi jsou pyroxen, křemen. Jako součást výplní žilek se vyskytuje kalcit, křemen, muskovit, místy pyrit. Struktura horniny je nejčastěji spilitická, ale mnohdy je zastřena krystalizací amfibolu. Ložisko Dubová hora je tvořeno mohutným, přes 1 km dlouhým tělesem, uloženým v komplexu okolních proterozoických hornin. Toto spilitové těleso je součástí pruhu spilitových vyvřelin vystupujících mezi Dobřany a Plzní. V ložisku Dubová hora se jedná o celou řadu typů hornin lišících se strukturně i texturně. Hornina je pro své výborné mechanicko-fyzikální vlastnosti vhodná na výrobu vysoce kvalitního drceného kameniva, využívaného k výrobě betonových směsí, výstavbě silnic a na kolejová lože železnic

14 Region jihozápad Horniny magmatické (vyvřelé) 7 SYENIT táborský masiv (lom pod Klokoty) Lom Klokoty je založen na pravém břehu Lužnice ve strmém skalnatém svahu. Stěnový lom s jedním těžebním řezem se nachází těsně vedle místní asfaltové komunikace a má zhruba rozměry: 70 m délka, 30 m šířka, výška lomové stěny asi m. Dno lomu je několik metrů nad hladinou Lužnice. V horních 2 / 3 výšky je hladká lomová stěna porušena skalními výstupky z předchozího dobývání. V lomových stěnách podkovitého tvaru je zastižen čerstvý, středně zrnitý biotiticko-pyroxenový syenit ve svrchních partiích poněkud navětralý. Jedná se o hlubinnou vyvřelou horninu bez křemene, která je součástí středočeského žulového plutonu. Barva horniny je tmavě šedá. Skládá se hlavně z draselných živců, z tmavých součástek obsahuje hojně biotit a někdy amfibol. Křemen neobsahuje vůbec nebo jen nepatrné množství. Stavba horniny je všesměrně zrnitá. Syenit je ve směru SV-JZ prostoupen několika žilami světlého pegmatitu o mocnosti v řádech decimetrů, skloněnými 60 o k JV. Žíly jsou patrné v SZ rohu lomu a v západní boční stěně lomu. Přímo v čelní lomové stěně jsou zřejmé drobné, několik centimetrů mocné žilky aplitu světlé barvy. Čelní stěna lomu je skloněná pod úhlem 70 o k JV. Na stěně jsou patrné ohlazy po pohybu bloků horniny při horotvorných procesech. Táborský masiv tvoří hlubinné jazykovité těleso západně od Tábora, které upadá k severovýchodu a vyplňuje brachysynklinálu (koryto) v pararulách moldanubika. Zaujímá plochu asi 70 km 2. Patří k němu i izolovaná apofýza (výběžek) u Malšic. Horniny jsou pozdně variského stáří ( milionů let). Při předchozím dobývání byla hornina využívána na silniční štěrk a štět. 14

15

16 oblast Táborska Horniny přeměněné 1 Skarn (granáticko pyroxenický rohovec) lom Mladá Vožice 2 Amfibolit (lom Debrník) Skarn je hornina vzniklá regionální přeměnou, většinou jemně zrnitá, nepatrně břidličnatá, šedozelená, zelené až zelenočerné barvy. Typická je přítomnost červeného granátu. Velmi těžká hornina (obsahuje magnetit). Má granoblastickou strukturu, místy typicky dlažební. Je to hornina páskovaná od temných součástí (amfibolu a pyroxenu), světlé součásti jsou křemen a plagioklasy (albit až albit- oligoklas). Název skarn je starý švédský výraz pro označení jaloviny na železnorudných ložiskách. Horniny z okolí lomu Mladá Vožice náleží z regionálního hlediska k pestré sérii české větve moldanubika. Skarn zde tvoří poměrně mohutné těleso v biotitickomuskovitických svorových rulách, které se na západě dotýká tělesa ortoruly. Amfibolity vznikají přeměnou (metamorfózou) bazických vyvřelin, hlavně hornin ze skupiny gabra. Jedná se o horninu tmavě šedozelenou, jemnozrnnou až drobně zrnitou, se zřetelnou paralelní stavbou. V nerostném složení převládá amfibol, plagioklas (andezin) a pyroxen. V nepatrném množství titanit, rutil, apatit a rudní minerál. Amfibolity jsou běžnou horninou v krystaliniku Českomoravské vrchoviny a Krušných hor, v Jižních Čechách a v Hrubém Jeseníku. Horniny z oblasti lomu Debrník náleží z regionálního hlediska k jednotvárné sérii české větve moldanubika. Amfibolity zde tvoří souhlasně uložené vložky v biotitických migmatitizovaných pararulách. Jejich mocnost se pohybuje v řádu několika metrů až desítek metrů. Strukturní směry těchto hornin probíhají ve směru Z-V s úklony k severu. Hornina byla, pro své vynikající fyzikálně mechanické vlastnosti, využívána ve stavebnictví na zdivo, soklové podezdívky a kamenné dlažby

17 oblast Táborska Horniny přeměněné 3 Ortorula (vrch Blaník) 4 Ortorula (lůmek severně obce Cetoraz) Ortoruly vznikají regionální přeměnou (metamorfózou) hlubinných vyvřelin, hlavně hornin ze skupin žul. Jedná se o horninu světlé barvy, střednězrnitou, se zřetelnou paralelní stavbou. Základní hmota je složena z křemene, draselného živce, plagioklasu, biotitu a muskovitu. Ortoruly jsou na táborském okrese rozšířeny v oblasti Cetoraze, Mladé Vožice, Chotovin, Nové Vsi, Choustníku a za severní hranici okresu u Louňovic vrch Blaník. Horniny z oblasti vrchu Blaník náleží z regionálního hlediska pestré sérii české větve moldanubika. Území východně od Blaníku je budováno biotitickými a silimanitickými migmatitizovanými pararulami. Na západě pak biotitickomuskovitickými svorovými rulami a chýnovskými svory. Ortoruly vznikají regionální přeměnou (metamorfózou) hlubinných vyvřelin, hlavně hornin ze skupin žul. Jedná se o horninu světlé barvy, střednězrnitou, se zřetelnou paralelní stavbou. Základní hmota je složena z křemene, draselného živce, plagioklasu, biotitu a muskovitu. Ortoruly jsou na táborském okrese dále rozšířeny v oblastech Mladé Vožice, Chotovin, Nové Vsi, Choustníku a za severní hranicí okresu u Louňovic vrch Blaník. Horniny z oblasti Cetorazu náleží z regionálního hlediska pestré sérii české větve moldanubika. Území východně, severně a západně od Cetorazu je budováno biotitickými a silimanit-biotitickými migmatitizovanými pararulami. Na jihu pak muskoviticko-biotitickými svorovými rulami

18 oblast Táborska Horniny přeměněné 5 Skarn (pyroxenicko-granátický rohovec) (lom Kameník u Hutí) 6 Ortorula (úbočí vrchu Choustník) Skarn vznikl kontaktní přeměnou dolomitického vápence znečištěného jílovitou příměsí. Hornina je šedočerná jemně zrnitá, složená z granátu, jednoklonného pyroxenu a nahnědlého amfibolitu. Jako nepodstatné součásti se vyskytují pyrhotin, magnetit a rutil. Horniny z okolí lomu Kameník náleží z regionálního hlediska k pestré sérii české větve moldanubika. Skarn zde tvoří drobné tělísko v biotitických migmatitizovaných pararulách mezi tělesy bechyňské ortoruly. Hornina byla, pro své vynikající fyzikálně mechanické vlastnosti, využívána ve stavebnictví na zdivo, soklové podezdívky a na silniční drcené kamenivo Ortoruly vznikají regionální přeměnou (metamorfózou) hlubinných vyvřelin, hlavně hornin ze skupin žul. Jedná se o horninu světlé barvy, hrubozrnnou, se zřetelnou pararelní stavbou.základní hmota je složena z křemene, draselného živce, plagioklasu, biotitu a muskovitu. Ortoruly jsou na táborském okrese dále rozšířeny v oblastech Cetoraze, Mladé Vožice, Chotovin, Nové Vsi a za severní hranicí okresu u Louňovic vrch Blaník. Horniny z oblasti Choustníku náleží z regionálního hlediska k pestré sérii české větve moldanubika. Území jižně, severně a západně od Choustníku je budováno biotiticko-muskovitickými svorovými pararulami a na severovýchodě pak silimaniticko-biotitickými pararulami

19 oblast Táborska Horniny vyvřelé 1 Amfibolicko biotitický granodiorit (vrh Dehetník) 2 Žilná leukokratní žula (lom Padařov) Granodiorit patří mezi hlubinné vyvřelé horniny. Vznikl utuhnutím magmatu (silikátové taveniny) v hlubších částech zemské kůry. Spolu se žulami vytváří mohutná tělesa plutony. Vzorek představuje našedlou, středně zrnitou horninu. Stavba je všesměrně zrnitá. Základní hmotu granodioritu tvoří křemen, alkalický živec, plagioklasy, biotit, amfibol a pyroxen. Z nepodstatných minerálů obsahuje titanit, apatit a rudu. Granodiorit dehetnického typu tvoří v podstatě východní lem tělesa středočeského plutonu a místně vytváří apofýzy do okolních pararul. Granodiority jsou využívány ve stavebnictví jako zdící materiál, do zdiva, na podezdívky plotů, dlažby a po vyleštění jako obkladové a dlažební materiály do exteriérů staveb. Žula patří mezi hlubinné vyvřelé horniny. Vznikla utuhnutím magmatu (silikátové taveniny) v hlubších částech zemské kůry. Žula z lomu jižně od obce Padařov vytváří žilné těleso o mocnosti několika metrů až desítek metrů, které vyplňuje trhlinu v mohutném tělese táborského syenitového masivu. Žula je světlé barvy drobnozrnná. Stavba horniny je všesměrně zrnitá. Základní hmotu žuly tvoří křemen, živce (ortoklas a plagioklasy). Z ostatních minerálů je přítomen muskovit (světlá slída), v nepatrném množství biotit (tmavá slída). Žilná žula patří ke skupině žilných hornin jako jsou aplity, pegmatity a jejich přechodné formy. Tyto horniny vyplňují trhliny v mohutných tělesech vyvřelých hornin a místně i v metamorfovaných horninách jejich pláště. Žula z lůmku, odkud byl odebrán vzorek, byla využívána ve stavebnictví jako zdící materiál, do zdiva, na podezdívky plotů a dlažby. Hornina byla, pro své vynikající fyzikálně mechanické vlastnosti, využívána ve stavebnictví na zdivo, soklové podezdívky a na silniční drcené kamenivo

20 oblast Táborska Horniny vyvřelé Hrubozrnná porfyrická žula (vrch Choustník) 3 4 Ortopyroxenit (lůmek v lesíku cca 1 km od Mezna) Žula patří mezi hlubinné vyvřelé horniny. Vznikla utuhnutím magmatu (silikátové taveniny) v hlubších částech zemské kůry. Vytváří mohutná tělesa plutony. Žuly jsou převážně světlejších barev a často mají porfyrickou strukturu (velké krystaly v jemnozrnější základní hmotě). Vyrostlice draselného živce jsou až několik cm velké. Základní hmotu žuly tvoří křemen, živce (ortoklas a plagioklasy). Z ostatních minerálů bývá nejhojněji přítomen biotit (tmavá slída), muskovit (světlá slída), nebo amfibol, někdy turmalin. Horniny z oblasti vrchu Choustník náleží z regionálního hlediska k jednotvárné sérii české větve moldanubika. Jsou zde zastoupeny dvojslídné hrubozrnné ortoruly, místy porfyrické (choustnický typ) a biotitické a silimaniticko biotitické pararuly, místy migmatitické. Odebraný vzorek hrubozrnné porfyrické žuly ze západního úbočí vrchu Choustník představuje zřejmě část drobného žulového tělesa, nebo žíly, které patří k centrálnímu moldanubickému plutonu. Žuly jsou využívány ve stavebnictví jako zdící materiál, do zdiva, na podezdívky plotů, dlažby a po vyleštění jako obkladové a dlažební materiály do exteriérů a interiérů staveb. 3 Ortopyroxenity jsou hlubinné vyvřelé horniny, vznikající diferenciací magmatu v okolí bazických vyvřelin, hlavně hornin ze skupiny gabra. Většinou vytváří drobná tělesa zpravidla ostře oddělená od okolních hornin. Jedná se o horninu tmavě hnědou, střednězrnitou, se zřetelnou všesměrnou stavbou. V nerostném složení převládá ortopyroxen, flogopit a amfibol. Jako nepodstatné součásti jsou obsaženy plagioklas a apatit. Vlastní vzorek a gabro z oblasti zářezu železnice, náleží z regionálního hlediska k vyvřelým horninám středočeského plutonu. Tvoří zde samostatné tělísko uložené ve směru sever-jih v přeměněných horninách pestré série sušicko-votické reprezentovaných biotitickými migmatitickými pararulami s vložkami erlánů, kvarcitů a kvarcitických rul. 4 20