Mokrá náruč léta. Mokrá náruč léta. Lenka Lanczová Víkend, Praha 2003

Rozměr: px
Začít zobrazení ze stránky:

Download "Mokrá náruč léta. Mokrá náruč léta. Lenka Lanczová Víkend, Praha 2003"

Transkript

1 Lenka Lanczová Víkend, Praha 2003 Mokrá náruč léta 1. Růžová barva prázdnin (pondělí Nádraží praskalo ve švech. Atmosféru léta spojenou s příslibem dobrodružství, dálek, cestování a zaručeně skvělých zážitků prostě miluji a nikde jinde než právě na nádraží nelze prožít tenhle pocit intenzivněji! Koktejl ze všeho toho hemžení, pobíhání lidí různých typů i barvy pleti s většími či menšími kufry, čundráků s bágly a krosnami, hlášení odjezdů a příjezdů vlaků, všudypřítomného ruchu a shonu a hukotu vlakových souprav se mixuje v jednom obrovském kotli zvaném prázdniny a člověk je jeho součástí, i když nikam nejede a jen tak sedí v koutě a pozoruje. Jako právě já. Schválně jsem vyrazila takřka o hodinu dřív, než byl podle jízdního řádu inzerovaný příjezd vlaku ze Znojma, abych si to tu pořádně vychutnala, a společně s pětadvace-timinutovým zpožděním, které lokálka cestou nabrala, nemohu říct, že by mi můj záměr nevyšel. Těch lidí, co jsem viděla! Malých, velkých, tlustých i hubených. A těch ksichtů...! Pravda, pár borců také, avšak ti tak nějak nikdy necestují osamoceně, když už s sebou netáhnou svou dívku, patří alespoň do party. Nicméně dnes jsem v situaci, kdy mi nevadí, že je svět plný zadaných kluků. Všichni totiž zadaní nejsou! Minimálně jeden je volný, a ten je můj!! No, abych byla upřímná, doufám, že je můj. Nebo spíš, že můj bude. Zatím je můj tak jako platonicky, ale už zítra přejdeme do reálné roviny... A pak se uvidí! Výhled mi zakryje hubená postava zarostlého chlápka v tak usmolených kalhotách, že se ani nedá poznat původní barva. Natáhne ke mně ruku: "Nemáš drobný?" Němě zavrtím hlavou a chlap se zase stáhne. Tihle bezdomovci mi tu prázdninovou idylku kapánek kazí, za moje sezení v koutě mě navštívili celkem tři plus jeden dost otravný ožrala, který sice nepřišel žebrat, ale zato mě chtěl sbalit! Jeho sebevědomí mi vzalo dech - on si fakt myslel, že si s ním půjdu povyrazit, nebo co! Nedal se odbýt jen vrtěním hlavy, musela jsem použít poněkud ostřejší odmítací prostředky. Mimoděk si vzpomenu na jednu dávnou příhodu, kterou jsem zapsala do svého deníčku pod nadpisem Jak jsme dělaly dobré skutky. Lelkovat na nádraží chodím totiž odmalička, pro svůj podivný koníček jsem nadchla i svou nejlepší kamarádku Beu, no a kdysi, asi v páté třídě, nám bylo bezdomovců tak moc líto, až jsme se rozhodly jim pomoci. Představovaly jsme si, jak ti chudáci trpí, když nemají kde bydlet ani co jíst. Strašně jsme je litovaly. Zajistit jim bydlení bylo nad naše síly, a tak jsme z kapesného (mého) koupily maso, pracně jsme z něho u nás doma nasmažily pět řízků (tedy, vařila Bea, já pouze podávala potřebné ingredience), zabalily je do pěti úhledných balíčků i s chlebem a okurkou a vítězoslavně je nesly na nádraží, kde jsme je nabídly prvnímu bezdomovci. Díků jsme se ovšem nedočkaly. Ten člověk rozbalil balíček, nedůvěřivě k němu začichal - a hodil ho do koše! Pak rozbalil druhý, třetí... a když zjistil, že ve všech je totéž, málem nás zfackoval, prý si z něho žádní malí smradi nebudou dělat legraci, protože on chce peníze nebo aspoň flašku a ne nějaký zasraný řízky! Jen tak tak že jsme mu utekly. Bylo nám to tehdy dost líto, při smažení jsme jen polykaly, jakou jsme na čerstvé řízečky měly chuť, ale odolaly jsme, aby víc zbylo na ty chudáčky... Možná jsme tenkrát káply na špatného bezdomovce, každopádně dneska bych název oné kapitolky v deníčku přepsala na Jak jsme byly pitomé. Na nádraží chodíme očumovat dál, ovšem všichni žebráci mají smůlu. Jojo, řízky se nezapomínají! "Na čtvrtou kolej přijíždí mezinárodní rychlík Budapešť - Bratislava - Brno..." Hlášení mě vytrhne ze starých vzpomínek a já se nakloním, abych dohlédla k východu z peronu. Musí to být paráda jet vlakem takhle daleko... Bea onehdy cestovala lůžkovým vlakem se svou babičkou-babušou až na Sicílii! Babuša je moderní babička. Brzy nato se znovu vdala a přestěhovala ke své lásce do Strakonic a Bee skončily zlaté časy, musela se vrátit zpátky k podruhé vdané matce, odkud ji předtím její drahý otčím vyštípal, k protivnému otčímovi a k nevlastní a rodinou obletované mladší sestře z druhého manželství. Nemá to lehké, to je fakt, a vůbec se jí nedivím, že jak může, mizí z domu. Ať už ke mně, u nás je víc než doma a já jsem jen ráda, aspoň tam nejsem pořád sama, nebo k tetě na jižní Moravu. K babuše se dostane leda o letních prázdninách... Za chvíli se ale z Moravy vrátí a vyrazíme spolu! "... na třetí kolej. Opakuji, osobní vlak ze Znojma právě přijel na třetí kolej." Stránka 1

2 Vyskočím na nohy, opráším bermudy a protlačím se co nejblíž k východu, aby mi Bea nemohla proklouznout. Jeden by nevěřil, co přijede lidí směrem od Znojma! Znovu mi vyvstane na mysli otázka, kde se ti lidi berou, a co víc, jak to, že nikde nechybí? Vsadím se, že na každém nádraží to bude v první půlce července vypadat takhle! A kdyby jen na nádraží, každé město je plné turistů, všude tolik lidí, hrůza. Nejzajímavější je párek důchodců, kteří mají na jednom vodítku čtyři trpasličí jezevčíky! Vypadá to vyloženě legračně, čtyři válečky na krátkých nožičkách. Kluk s krosnou na zádech mi opětuje úsměv, asi myslí, že se zubím na něho a ne na pejsky, nicméně je hezký, tudíž mě to nijak neuráží, naopak! Pak se zase soustředím na dav. Kde je...? V jednu chvíli užuž chci mávat, ovšem ta holka má pouze stejný uzel ze světlých vlasů, jako nosí ká-moška, tím však veškerá podobnost končí. A co hůř, nápor pomine, z východu se trousí posledních pár opozdilců -a dost. Vylovím z kapsy mobil, abych ji prozvonila. Jestli jsme se minuly a ona už je před nádražní budovou... Nic, žádná odezva. Hm, nejspíš ta příšera vůbec nepřijela! SMSka, kterou vzápětí nadatluji, je sice krátká, leč výstižná a patřičně vyčítavá: Kde jsi? Tvrdnu na nádru a ty nikde! Odpovědi se dočkám teprve v tramvaji, mobil mi zavi-bruje v kapse ve chvíli, kdy se tlačím k pneumatickým dveřím, takže přečíst si ji mohu až na chodníku kousek před naším domem: Menši zdrzeni, ktere zavinil jeden hooodně zajímavej kluk -), dorazim zitra v 11 nebo v Vydrz! Ale ale, zajímavej kluk, to se podívejme! Dokonce hooodně zajímavej! Opřu se o domovní dveře našeho činžáku, se zavíráním se nenamáhám, od toho je brano, a než vyhopsám až do posledního, čtvrtého patra, tyhle staré domy v centru takové vymoženosti, jako výtahy, pochopitelně nemají, stihnu nadatlovat takřka výhružnou SMSku: Zajímaví kluci budou na Orlíku! Zítra v 11 na nádraží, jinak si chystej funus! Na tohle mi odpoví promptně, těch pár znaků jí nedá žádnou práci: :-D Zítra čau! Nemám jí za zlé, že mě nechala jít na nádraží zbytečně. Nádraží je moje láska, Bea to ví, a pak, stejně bych se doma tak akorát nudila. Bez kámošky jsem jako bez ruky, a to už druhý týden, prosím! "Tati?" zavolám doma zkusmo v hale, protože dožadovat se mamky by bylo holé šílenství, ta má službu až do deseti a ani to nezaručuje, že skutečně po desáté dorazí, známe svoje lidi. U táty, pokud tedy není úplně mimo město, je šance nachytat ho doma o maličko větší, problém však je, že mimo bývá takřka neustále. Tentokrát mám na jeho přítomnost štěstí, jestliže se dá říkat štěstí tomu, že místo odpovědi zaslechnu z jeho pracovny hudbu. Pochybuji o tom, jestli má někdo víc zaneprázdněné rodiče než já, a ty, co jsou na tom stejně či podobně, upřímně lituji. Podle Bey můžu být ráda - mám pokoj, nikdo po mně nic nechce, nikdo mě nekontroluje, nikdo neotravuje. Je to pravda jen tak napůl, odmalička na mě dohlíží drahá paní Kolíčková, paní v invalidním důchodu a naše sousedka v jedné osobě. Na druhou stranu je fakt, že se mnou moc práce nemá, nepatřím mezi rebely a bouřící se puberťáky, co jednu noc proflámují a druhou prohýří. Takovou povahu bych ani neměla po kom zdědit, jsem po rodičích introvert, takže, i když se to někomu může zdát divné, ve svých čerstvých sedmnácti mám na kontě jednu jedinou diskotéku, na kterou jsme šly s Beou už před dvěma roky a kde se nám tak strašně nelíbilo, že jsme víckrát nikam nevyrazily. Mnohem víc času trávíme v kině nebo spolu u nás doma, ke vzájemné spokojenosti nás obou kolikrát i přes noc. A úplně nejvíc času strávím s knížkama, v těch ležím pořád. Jsem polykač sci-fi, fantasy i milostných příběhů! S knížkama se dá tak krásně snít! Především u těch pro holky se vžívám do rolí hlavních hrdinek a prožívám to, co ony, spousty lásek a zážitků. Je ze mě v tu ránu jiný člověk, převtělím se v Radku, Evu, Anetu, Kristýnu... Při čtení zapomínám, že v mém skutečném životě tyhle srdeční záležitosti tak nějak chybí... No jo, je to tak, dodnes jsem nechodila s žádným klukem. Bea naštěstí také ne, tudíž se nám posměšky ostatních spolužaček snáší hned o něco lépe. Sice se mi nezdá, že by úplně všechny byly tak zkušené a mezi kluky žádané, třeba ta čůza Mariana, podle mého názoru škaredá jak noc a blbá ještě víc, která tvrdí, že už vloni o prázdninách byla na miniinterrupci, a to dokonce s jedním nejmenovaným učitelem z našeho gymplu! Kdo ví, jak to všechno bylo, každopádně moje i Beino postavení ve třídě je mírně řečeno nezáviděníhodné. Ještě štěstí, že máme jedna druhou, jinak jsme bez přátel! Nakouknu do ledničky, hlad je prevít... Paní Kolíčková nakupovala naposledy v pátek, kdy se s námi loučila na celé dva měsíce, které hodlá strávit u své provdané dcery kdesi v Rakousku, jíž se v červnu po umělém oplodnění narodila dvojčata, a má toho plné brejle. Pěkná zrada, takhle si odjet! Je to poprvé, co nás nechá napospas vlastnímu osudu, ale docela ji chápu, vysněných vnoučat se dočkala až po patnáctiletém Hančině manželství! Zásoby se tenčí, ještě štěstí, Stránka 2

3 že i já pozítří odfrčím. Chudák mamka tu nejspíš umře hlady, táta odlétá zítra. Ale v nemocnici mají kantýnu a jídelnu, tak co. S oříškovým jogurtem a rohlíkem se přesunu do svého pokoje a zapnu počítač. Blíží se devátá hodina, mám to akorát. Internet je další věc, kterou jsem zapomněla jmeno vat mezi své koníčky. Svého času jsem na něm byla vyloženě závislá, hned po příchodu ze školy jsem žhavila komp a vydržela klábosit s nejrůznějšími lidmi z celého světa až do nočních hodin. Poslední rok jsem se v tomhle směru dost zklidnila - poté, co jsem vloni o prázdninách na netu narazila na Romana. Kontaktoval mě přes ICQ jako první s tím, jestli si nechci pokecat. No a bylo to. Z jednoho pokecu se stalo takřka každodenní on-line povídání, nemluvě o haldách mailů, co jsme si vyměnili (ty od něho si dokonce tisknu na papír, abych se v nich mohla prohrabovat i v posteli, před usnutím), a zvláště ty z poslední doby jsou mnohem zajímavějším čtením než sebelepší dívčí román, protože tady není hrdinkou žádná Sandra či Nela, adresátem mailů jsem já, Iva Kasalová, úplně obyčejná holka, co měla až dosud na kluky pěknou smůlu. Respektive, žádný o mě nestál. A ti, co by třeba i stáli, se zase pro změnu nelíbili mně. S Romanem je to jiné. Skvělé!!! Ještě honem založím do CD ROM mechaniky cédéčko skupiny Nirvána, od té doby, co mi Roman řekl, že spolu s R.E.M. a Buty je jeho nejoblíbenější, vysloveně tyhle tři kapely miluji, ačkoli jsem je poslouchala i předtím, a otevřu ICQ. Nick Namor je mezi červenými, tedy offline, ovšem úderem deváté hodiny zabliká a přeskočí do online. Přesný a spolehlivý jako vždycky. I téhle vlastnosti si na něm cením! Ostatně, které ne...? Roman mi připadá dokonalý!! A už mi posílá chat, přijmu ho tlačítkem Accept a můžeme se bavit naprosto nerušeně, jelikož pro všechny ostatní internetové přátele jsem invisible, tedy neviditelná. Dřív jsem se stíhala bavit s několika lidmi najednou, však také v contactlistu na rozdíl od skutečného života jich mám pár desítek, na netu jsem totiž vtipná a hovorná, bez zábran a hlavně bez mindráků, ti lidi mě přece nevidí!, ovšem co jsem poznala Romana, nejprve jsem povídání s více lidmi omezila a časem zrušila úplně. Nejen že bych to nestíhala, ale nechtěla jsem se zabývat čímkoli či kýmkoli jiným. Naše setkání dostávala podobu rande, byť virtuálních, a každý další člověk by byl vyloženě rušivým elementem. - Ahoj, lásko! :~~o Jako každý správný budoucí programátor a počítačový maniak nepoužívá diakritiku, já však zůstávám češtině i přes pár let na počítači věrná. -Ahoj!!! Množství vykřičníků vypovídá o radosti, s jakou ho vidím na netu, a smajlík s polibkem samozřejmě obratem oplatím. Už někdy v zimě jsme se shodli, že zdrobnělinky typu zlatíčko, sluníčko, kočička, koťátko, brouček a beruška a jiné patvary z říše zvířat i odjinud jsou příliš infantilní na to, abychom je používali, tudíž jsme si říkali dlouho jen křestními jmény, no a někdy zjara, když se náš virtuální vztah začal upevňovat, jsem byla bez sebe štěstím z oslovení "lásko". To je totiž nejen hezké a neutrální, ale i důvěrné a ještě obsažné, vyjadřující vztah! - Jsi sama? Nemam moc casu, tak jestli si muzes zapnout mikrofon, budu jen rad, vic toho stihneme. - Jasně. Hned to bude. Nasadím si na hlavu sluchátka spojená s mikrofonem, vypnu Nirvánu a vzápětí přijmu Romanovo "volání" rovnou do oušek. Sice bych ho mohla nechat mluvit na celý pokoj, zvuky tónů violoncella znějí příliš hlasitě přes dvoje dveře, než aby nás mohl táta odposlouchávat, nicméně důvěrný hovor je lepší prožívat intimně. A s Romanem 12 jsou všechny hovory důvěrné, na tenhle způsob verbální komunikace jsme přešli teprve zjara, když jsem se osmělila natolik, abych zvládla počítačové hovory naživo. "Ještě jednou ahoj," slyším ve sluchátkách Romanův měkký hlas, který už pozítří budu mít možnost slyšet ve skutečnosti! Nedělám si starosti, že bych ho nepoznala, a to ani v případě, že hlas může být přenosem maličko zkreslený a fotky, které mi naposílal, zavádějící. Poznám ho poslepu i bez jediného slova, tím si jsem jistá! Poznám ho srdcem. "Ahoj," hlesnu tak nějak dojatě, doléhá na mě síla touhy. Už pozítří!!! "Máš sbaleno?" "Neblázníš?" zasměje se tak krásně, až mě zašimrá ve slabinách. "Pomáhal jsem našim na stavbě, vrátili jsme se před chviličkou... Ale i kdybych byl doma, stejně bych nejspíš sbaleno neměl, však mě znáš..." Stránka 3

4 "Jo, to znám," pousměji se. Mockrát jsme spolu chato-vali do poslední chvíle, než měl letět na vlak, když jel na víkend domů, a balil si až v poklusu při oblékání. Nikdy jsme se nemohli tak nějak odtrhnout, oba jsme se smáli, že kabely internetu jsou něco jako pupeční šňůra... Nejskvělejší však byly ty víkendy, kdy zůstal na koleji. Pokud zrovna neměl zkouškové období, aby se musel šprtat, seděli jsme přilepení k obrazovkám počítačů třeba osm hodin v kuse! Rekord byl dvanáct... Vzdálenost Bakov -Opava se v tu ránu zrušila, byli jsme spolu a stále si měli co povídat. "Proto právě nemám moc času," povzdychne si. "Musím se vy sprcho vat, jsem od malty až... Ani nechtěj vědět, kde všude. A pak honem něco málo sbalit, chceme s klukama vyrazit brzy ráno, abychom se tam vůbec do večera dostali. Kdo ví, jak to s báglama půjde stopem... Uvidíme." 13 "A nevadí vašim, že jedeš pryč, když stavíte...?" "V pohodě," uklidní mne. "Chápou, že taky potřebuju prázdniny. Matěj byl pryč teď dva týdny, tak ať mákne." Vida, k čemu všemu se hodí sourozenci, pousměji se v duchu. Vždycky jsem hrozně litovala toho, že jsem jedináček, zatímco Bea mě ujišťovala, že není o co stát a úplně nejhorší variantou je být "vyženěná" a mít sestru, která je otčímova vlastní skvělá holčička... Romanův hlas mě vrátí zpátky do reality: "A co ty? Jsi sbalená?" "Já až zítra," ujistím ho. "Takže ve středu v jednu hodinu U línýho šneka.'' "Jasně," potvrdím naše mockrát probrané a do detailů propilované plány. Ačkoli jsem v kempu Zátiší u orlické přehrady nikdy nebyla, díky Romanovu vyprávění a informacím lesní hospůdku U líného šneku najdu třeba o půlnoci. "No, kdyby to z nějakého důvodu nevyšlo v jednu, druhá možnost bude v šest večer tamtéž." "Fajn," souhlasím. "Ale ono to nemůže nevyjít. Našla jsem dobrý spojení, v poledne tam jsem jako na koni." "Nikdy nevíš, co se může objevit za komplikaci. Bez mobilu je to na vořech, taky mi ho museli ukrást zrovna před prázdninama, parchanti..." Tuhle ztrátu jsme oba nesli hodně těžko. Roman si ho zapomněl v menze a ačkoli si to uvědomil po pár minutách a hned běžel zpátky, mobil byl navždy v tahu. Z koleje mi mohl psát SMSky z Internetu kdykoli, ovšem o prázdninách se naše komunikace musela omezit na pouhé večerní chatovací chvilky, protože doma na rozdíl ode mě nemá pevnou linku a přes modem by se nedoplatil. "Co ta kámoška, už přijela?" "Ne, ale psala, že zítra určitě," uklidním ho. "To by mohl být zrovna ten slabej článek v řetězu," 14 obává se. "Ivo, radši se domluvíme takhle: ve středu v jednu U línýho šneka, když ne, tak v šest, a když ani to ne, tak stejný časový údaje necháme případně i pro další dny." "Dny?!" opakuji pobaveně. "Blbost. Ve středu se uvidíme!" "Doufám," pousměje se a dodá: "A strašně moc se těším." "Já taky," povzdychnu si. "To neznělo moc nadšeně," zhrozí se se smíchem. "Znělo," bavím se. "Jen mám kapku strach, to je celé." "Z čeho? Sama říkáš, že to nemůže neklapnout -" "Toho se taky nebojím," přeruším ho. "Tak čeho? Že se nepoznáme? Znám tě z fotek zpaměti. Ani netušíš, kolikrát jsem si je prohlížel, šílenče!" "To nemyslím..." "Prosím tě," zasměje se, protože se dovtípí. "Nechceš zase začínat s tím, že se mi nebudeš líbit, že ne? To jsme přece probrali mockrát. Líbíš se mi, věř mi. Tvoje vlasy, oči, tvář... ty celá. Už se nemůžu dočkat, až se ti podívám do očí, jaké je máš v reálu... Ježiš, jak já se těším! Ivo, líbila by ses mi, i kdybys nevypadala tak dobře, jak vypadáš. Líbila by ses mi proto, jaká jsi, chápeš? To, že jsi navíc pěkná a můj typ, je samozřejmě tím lepší, ale nehraje to tu nejdůležitější roli. Známe se nějakej ten pátek na to, abys mi mohla věřit, ne?" Přikývnu, načež mi dojde, že mě nemůže vidět, a s rozpaky odpovím: "Já vím... Jsi moc fajn a já tě... moc se těším." "To je dobře," pochválí mě. "Krom těšení se ostatní pocity zakazují. Lásko, budu muset končit, abych to všechno stihl. Ty si taky pěkně sbal - a víš co, neber si moc věcí, jde se tam kus pěšky a všechno se pronese. A hlavně, 15 netahej se se spacákem. Ten budu mít já, i stan. Nemáš ponětí, jak strašně se těším, až se spolu schoulíme v jednom spacáku..." Stránka 4

5 Zavřu oči, abych si tuhle představu vychutnala do dna. Náš virtuální vztah trvající rok se vyvíjel pěkně pomalu a postupně gradoval. Vloni o prázdninách jsme se seznámili, tehdy neměl moc času, začali stavět barák a on musel pomáhat, na podzim, z koleje, jsme se vídali na netu čím dál častěji, dozvídali se jeden o druhém spoustu věcí, psali si dlouhatánské maily o všem možném, na Vánoce si poslali poštou dárky, zatímco já jsem ho obdarovala plyšovým pejskem a vánočním balením bonboniéry Mon Chéri, která dle reklamy řekne pocity za vás, on mně poslal velikého plyšového hrocha, prý aby vyjádřil, že je v těchhle věcech nemotorný, zjara už jsme bez sebe tak nějak nemohli být ani den, kredity v mobilech jen hořely. Tehdy mi poprvé řekl lásko a přiznal, že se do mě zamiloval, maily se v tu ránu změnili z přátelských v nádherně milostné, no a před prázdninami jsme se na netu bavili čím dál odvážněji i o velmi důvěrných věcech. První virtuální sex byl trochu rozpačitý, ty další už ale super! A krom toho jsem se dozvěděla, že nemusím mít ani náhodou pocit mé-něcennosti z toho, že jsem panna. Roman byl rád, nechtěl holku, která by už měla na kontě bůhvíkolik kluků, už proto, že sám s žádnou dosud nespal! Nemohla jsem tomu ani uvěřit. Nevím, proč jsem si myslela, že takoví kluci neexistují! A pokud ano, tak jen proto, že jsou šerední. Roman je ale v mých očích ten nejhezčí kluk, jakého jsem kdy viděla!! Pravda, určitě je to ovlivněné i tím, že o něm vím tolik, znám jeho dětství, rodinu, jeho koníčky, předměty ve škole, oblíbené písničky i barvu... Znám díky Internetu jeho povahu. Znám ho velice dobře, ačkoli jsme se 16 ještě nikdy neviděli! Internet je skvělé médium, které zkracuje vzdálenosti a rozšiřuje obzory i možnosti. Nebýt jeho, nikdy bych Romana nepotkala! Bea se o jeho fotkách vyjádřila asi v tom smyslu, hm, docela ujde... Ovšem u mé drahé kamarádky může jít jednak o závist, že sama tak skvělého kluka nemá, a jednak právě proto, že z pár fotek ho nemůže poznat. "Jsi tam...?" přeruší moje rozjímání. "Ano," vydechnu. "Představovala jsem si to..." "To je prima," usměje se měkce. "Bude to fajn, uvidíš. Neměj strach. Známe se natolik dobře, že to ani jiné být nemůže. Hlavně tam přijeď, lásko. To ostatní... zvládneme." Pochopím, že nemluví jen o prolomení rozpaků. Od chvíle, kdy jsme naplánovali setkání, tedy mou tajnou výpravu na Orlík, přestali jsme o sexu mluvit. Ono je totiž něco jiného prožívat virtuální sex, když je ten druhý spoustu kilometrů daleko, než když se máme za pár dní sejít! Oba jsme se jakékoli narážce na tohle téma vyhýbali. "Já vím..." "Ničeho se neboj. Hlavně ne mě. Ani toho spacáku... Neudělám nic, co bys nechtěla nebo co by se ti nelíbilo," slíbí mi a já nemám nejmenší důvod mu nevěřit. "Moc se na tebe těším, Romane." "Já taky. Posílám ti pusu... a pozítří, když budeš chtít, tak ti dám skutečnou." "Určitě budu chtít," špitnu tiše. "Tak... dobrou noc, sbal si a dobře se na zítřek vyspi, přeji hodně štěstí u stopu, a... pozítří u Šneka." "Fajn, domluveno. Tobě taky sladký sny. Ahoj a dobrou." "Dobrou noc." 17 Ačkoli se rozloučíme, ani jednomu se nechce ukončit program a zrušit spojení. Slyším, jak na druhé straně dýchá. "Ivo?" řekne ve chvíli, kdy ho chci oslovit já. "Hm?" "Miluji tě." Nemusím odpovídat, linka ohluchne a na obrazovce monitoru naskočí okénko oznamující skutečnost, že Roman program Buddyphone vypnul. Vypojí se i z ICQ, jeho nick přeskočí zpátky do červených. Nemám důvod se zdržovat na netu, přestože je spousta mých kamarádů online. Nemluvila jsem s nimi už dlouho a ani nehodlám, zkazila bych si krásný pocit, co mi zůstal po Romanovi. Písemně mi tahle dvě nejkrásnější slůvka sdělil mockrát, i do SMSek, ale nahlas je vyslovil poprvé!!! Cítím se šťastná jako blecha. Otevřu složku Dokumenty a v ní vyhledám podsložku NAMOR, abych se mohla nabažit pohledů na Romanovy fotky. Tu, na které se mi líbí nejvíc a co ostatně mám i coby tapetu na monitoru, si zmenším na velikost 10 x 15 a vytisknu laserovou tiskárnou. Stihnu to tak akorát, ještě na papíru ani nezaschne pořádně barva a ozve se zaklepání na dveře mého pokoje. V zápalu něhy a vzrušení jsem ani nezaregistrovala ticho v bytě, táta docvičil a přišel mě navštívit. Bleskově vypnu komp a fotku schovám do zásuvky psacího stolu, teprve poté, co zaklepe Stránka 5

6 podruhé, ho pozvu dál. "Ťukáš dlouho? Promiň, neslyšela jsem tě, poslouchala jsem hudbu," zalžu z voleje a na důkaz důvěryhodnosti si stáhnu z uší sluchátka. "Tomuhle říkáš hudba?" popichuje mne při pohledu na obal cédéčka naoko pohoršeně. "Samozřejmě," zazubím se. "Kurt Cobain je boží, víš? Hlavně mi neříkej, že si tím zkazím hudební sluch..." 18 Táta se neubrání úsměvu. Je to totiž poměrně tolerantní rodič, ctí svobodu projevu i vkusu, ačkoli mu musí být líto, že se jeho jediný potomek naprosto nepotatil. Je to až legrační, jak mohl on, který se hudbou živí, zplodit dceru bez hudebního sluchu! Iluze ztratil už kdysi dávno, kdy mě houpal na kolenou a já absolutně falešně povykovala hity typu Halí, belí. Přesto mě naši zapsali hned v první třídě do hudebky a poté, co si ho po třech měsících zavolala paní učitelka k sobě do kabinetu, aby mu šetrně, byť důrazně sdělila dávno obávanou pravdu, že jeho dítě by naučil hrát na klavír či na housličky jedině čaroděj, kterým ona ovšem není, pochopil, že se zázraky dít nebudou. Byla jsem tomu jen ráda, ke klavíru jsem sedala s křikem a z donucení. Od té doby mám pokoj. Neznamená to ale, že nemám ráda hudbu! Naopak, Nirvánu a jiné oblíbené kapely vydržím poslouchat celé hodiny a v hlavě je slyším správně, když si je vybavím, naprosto je však nedovedu interpretovat. Sama se slyším, jak úděsně falešně zpívám, a proto radši nahlas nezpívám. Hudební sluch jde ruku v ruce s rytmem, takže maminčin sen vidět svou jedinou holčičku v bílé sukénce na baletním pódiu vzal za své krátce poté. Paní učitelka v baletu si servítky jako ta z hudebky nebrala. Takové dřevo prý za celou svou kariéru ještě neviděla! Tím pádem jsem měla pokoj i od dalšího neoblíbeného kroužku. Své rodiče jsem zklamala ještě několikrát. Faktem, že omdlívám při pohledu na krev, padly veškeré máminy iluze vidět mě kráčet ve svých šlépějích. Matka-chirurg a dce-ra-měkkota, to také není zrovna dobrá vizitka. Po čtvrté třídě mě tedy šoupli na nižší gymnázium s tím, že mám osm let všeobecné přípravy, a pak se uvidí. Po prázdninách půjdu do septimy a vidí se leda to, že jsem průměr- 19 nou studentkou, a co hůř, v matice a jazycích vyloženě slabou. Ta holka je k ničemu, prohlásila jednou matka za zavřenými dveřmi, když myslela, že ji nemohu slyšet. Dost mě to ranilo. Se svým traumatizujícím zážitkem jsem se svěřila i Romanovi, který mě ale potěšil. Každý je k něčemu a v každém nějaké vlohy dřímají, jen je objevit. A tak doufám, že během dvou let, co mi na gymplu zbývají, třeba i zjistím, co bych vlastně chtěla dělat dál. Hodně by mě lákala psychologie, poslední dobou jsem přečetla spousty knih na tohle téma, nicméně se svými průměrnými výsledky asi moc šancí nemám. Každopádně za gympl jsem našim moc vděčná - poznala jsem tam Beu. Sedly jsme si k sobě hned první den před šesti lety a od té doby jsme skoro siamská dvojčata. Mít pravou kámošku je výhra! "Přece jenom bys mohla zvolit vážnější repertoár a v hudbě se vzdělávat aspoň teoreticky," domlouvá mi. "Kdykoli k tobě přijdu, slyším totéž stále dokola. Omílání stejných melodií ohlupuje a -" Podívám se na něho psíma očima. Pochopí, nechá svůj proslov nedořečený, což je jenom dobře, protože povinné koncerty, na které mě občas donutí rodiče jít, jsou hotovým utrpením. Ještě tak operu nebo operetu, budiž, ovšem přečkat vystoupení kvarteta, v němž táta hraje na violoncello, tak to je pak opravdové vraždění neviňátek. Naproti tomu miluji muzikály, avšak ty se bohužel doma oblibě netěší, na ty chodíme samy s Beou. Ideální kombinace! "Chtěl jsi něco, tati? Určitě jsi nepřišel proto, abys mi domlouval kvůli Kurtovi," vzpomenu si. "Krom toho, on už je dávno po smrti, takže mě ničím novým kazit nemůže..." "Přišel jsem se rozloučit. Letí mi to v osm z Prahy, takže pochybuji, že se ve čtyři ráno uvidíme." 20 Nejradši bych si nafackovala. Jak jsem mohla zapomenout! "To určitě vzhůru nebudu," pousměji se. "A ty bys měl jít spát, jinak se moc nevyspíš, bude jedenáct." "Čekám na matku," povzdychne si s pohledem na zápěstí. "No, tak si užij prázdnin, Ivuš, dávej na sebe pozor. Máš nějaké speciální přání, co bys chtěla přivézt?" "Ani ne," pokrčím rameny. S tátou je to těžké, takhle se ptá pokaždé, nicméně nabídka není až tak velkorysá, jak se zdá. Nedovedu si ho představit, jak běhá Stránka 6

7 po japonských obchodacích a vybírá mi nějaké cool tričko, kterým bych v září ve škole oslnila! Oblečení po něm nemohu chtít žádné, myslím, že si nikdy nekoupil ani ponožky, táta je umělec a pro běžný život nepraktický, o kosmetice nemluvě. Knížky v japonštině mít nemusím a s cédéčky je potíž. Klasickou hudbu by mi jistě dovezl rád, zatímco moderní vybírat neumí. "Třeba na něco pěknýho narazíš." "Dobrá," souhlasí a já se mohu těšit kupříkladu na přívěsek na klíče s naprosto nemožným růžovým slonem, který mi přivezl z turné po Kanadě. A to mi holky ve škole závidí, prosím! Přitom všechno oblečení, které nosím, si kupuji v buticích a obchodech tady v Bakově. Z chodby k nám dolétne zaštrachání klíčů a klapnutí bezpečnostního zámku. "A, maminka dorazila." Jen hodina zpoždění, dobrý výkon! Netrvá dlouho a její silueta se objeví ve dveřích mého pokoje. Nakrčím nos, pach nemocnice se kolem ní vznáší jako atomový mrak, ačkoli je oblečená v letním kostýmku. "Tady jste, rodinko. Tak jak? Máš sbaleno, Karle?" "Něco mi připravila Anežka, něco jsem si tam přidal..." Neubráním se úsměvu. Něco! Já jet na dva měsíce do Japonska, potřebovala bych nákladní prostor letadla čistě jen pro sebe. Nemít hospodyni Kolíčkovou, táta by patrně ani neodletěl. Nebo odletěl, ale bez čistých košilí a kravat. 21 Mámě jeho sdělení stačí. "V kolik ráno musíme vyjet? Ve čtyři by mohlo stačit, ne? Abys tam byl dvě hodiny před odletem..." Její pozornost se záhy obrátí na mne: "A co ty? Byla tu Beata? Domluvily jste se pořádně?" "Ona je ještě na Vranově, ale dorazí zítra, a ve středu -" "Ještě nepřijela?" Máma se zatváří pochybovačně. "Ivo, nebylo by opravdu lepší, kdybys jela na dva týdny k Luďkovi? Než budu mít dovolenou -" "Ne, to by tedy lepší rozhodně nebylo," přeruším ji ostře. To tak! Tenhle nápad už tu jednou padl, jakmile se ukázalo, že paní Kolíčková bude přes prázdniny nepoužitelná. Vlastně mi báječně nahrála do noty! V té chvíli mě napadlo využít příležitosti k setkání s Romanem a on tenhle nápad dovedl k dokonalosti. Všechno klape naprosto ideálně, sportovní soustředění Romanova spolužáka na Orlíku, tátův odjezd a moje tři týdny k dobru, než poletíme s mamčou na Rhodos. Byl by hřích si z lákavého koláče neukrojit jeden týden na stanování u Orlické přehrady! Jistě, před rodiči tomu říkám návštěvu Beatiny babuši ve Strakonicích... "Je přece úplně jedno, jestli se Bea vrátí dneska nebo zítra. Do Strakonic jedeme stejně až ve středu, tak co." "Moc se mi to nezdá," mračí se máma. "Obtěžovat cizí lidi. Mohla jsi jet k Luďkovi, užila by sis prázdnin ažaž." "Pch," odfrknu nevychovaně. "To bych byla radši doma!" "Nemůžeš tady být sama," zavrtí máma hlavou. Málem se rozesměji! "Vždyť tu jsem skoro pořád sama! Táta je věčně někde v luftě a ty bydlíš víc v nemocnici než tady. "Prosím tě, jak se to vyjadřuješ," napomene mne. "V luftě! To jsou výrazy." 22 "Tak ve světě," opravím se. "Ale na podstatě věci - že jsem tu celý dny a kolikrát i noci sama - to nic nemění." "Jenže to je vedle Anežka, za kterou můžeš kdykoli jít." "Teď asi nemá cenu tohle řešit," vloží se do našeho sporu táta, jehož povaze jsou veškeré konflikty bytostně nepříjemné. "Měli bychom sejít raději vyspat." Tohle řešení mi vyhovuje ze všeho nejvíc, natáhnu se, abych tátu políbila na hladce oholenou tvář, popřála mu dobrý let, úspěšné turné a hodně nadšených japonských fanynek, a raději se zavřela v koupelně a následně ve svém pokojíčku se slabě puštěnou Nirvánou, u které se tak krásně usíná a ještě lépe sní, s Romanovou fotkou v plastikovém obalu pod polštářem. A ty sny, ty byly! Světle růžové s nádechem do červena! 2. Touha, která bolí (úterý) Pokud by si někdo myslel, že na jedenáctou se nedá zaspat, pletl by se! Vzbudím se v půl a mám pekelné fofry, abych stihla příjezd vlaku od Znojma. No, ono není divu, komu by se chtělo opouštět tak krásné sny... Po každém probuzení jsem zase honem zavírala oči a myslela na Romana tak usilovně, že se mi celkem třikrát podařilo na sen zase navázat. Palackého ulice, kde bydlím celých sedmnáct let, naši si mě totiž pořídili až poté, co dostudovali, vybudovali kariéru i domov a zajistili svému potomkovi slušnou budoucnost, je v centru a tudíž kousek od hlavního nádraží, dvě zastávky tramvají překonám coby dup a vlak má pochopitelně opět zpoždění, byť menší než včera, takže na Beu čekám celých pět minut. Respektive, na její vlak, protože ta kachna opět nepřijede. Mít ji po ruce, Stránka 7

8 dostala by pár facek. Ačkoli mít ji po ruce by znamenalo, že by přijela a nebyl by důvod ji trestat... No, nechám slaboduchých úvah a jdu si koupit k snídani párek v rohlíku se spoustou hořčice. Vidět mě mamka, asi by ji trefilo, stravovat se takhle nezdravě! Doma se párků ani jiných uzenin nedočkám, paní Kolíčková má přísný zákaz mi podobné pochutiny nakupovat, ale na druhou stranu moje kapesné je tak velké, že si mohu dovolit zhřešit, aniž by se to doma dozvěděli. Hm, doma... Uvědomím si, že tam minimálně až do oběda, než odejde 24 mamka do nemocnice, nemohu. Jistě by se vyptávala, jak je to s Beou, a já nemám chuť na tohle téma jakkoli rokovat. Před mým odchodem naštěstí dospávala ranní výlet do Prahy a zpátky, takže jsem toho byla ušetřená. Odloudám se tedy na nábřeží a slezu pár schůdků přímo k řece. Pominu-li párek důchodců krmící labutě, mám tu krásný klid a moje snění může pokračovat, tentokrát s otevřenýma očima. Roman se chystal vstávat brzy ráno, měl před sebou hodně dalekou cestu, no a jelikož hodlal ušetřit za dopravní prostředky, asi i hodně složitou. Snažím se s ním navázat telepatické spojení, aby cítil mou podporu, někde jsem četla, že to funguje. Tedy pokud to člověk umí, že. Pěsti pro štěstí při stopu mu držet mohu tak jak tak, uvolním je jen na chvíli, abych mohla Bee napsat SMSku: Ty potvoro, kde se flákáš?! Lítám na nádr jak čokl a zbytečně! V půl páté máš poslední možnost, grrr! Její odpověď, mrkající smajlík, je vyloženě lakonická! Je fakt, že mě včera připravovala na možnost odpoledního spoje, asi by musela dneska brzy vstávat a na to kamarádku také moc neužije, nicméně tohle bych mamce těžko vysvětlovala, a tak na nábřeží proflákám celé dvě nudné hodiny. Teprve když si jsem jistá prázdným bytem, vrátím se a opět proluxuji ledničku. Samozřejmě v ní nic nepřibylo a mě nenapadlo nakoupit, tudíž se musím spokojit čtyřmi rýžovými chlebíčky a jedním rajčetem. Strava celkem vzato zdravá, nicméně dost hladová, zrovna dvakrát sytě se necítím. Zbylého času využiji k balení. Roman říkal netahat zbytečnosti. No jo, ale jak mám vědět, co je zbytečné a co ne? Těžko mohu takhle dopředu odhadnout, co budu po- 25 třebovat! Nikdy jsem na čundru nebyla. Vlastně jsem nikdy nespala pod stanem! Rodinnou dovolenou si nepamatuji žádnou, táta většinou nemá čas a i kdyby ho měl, válení u moře, jak říká ráchání ve vlnách, ho nebere, navíc nesnáší horko, kdežto my s mamkou moře a plavání milujeme, a tak každoročně vyrážíme samy dvě na dámské jízdy. Jenže to jsou dovolené s leteckou dopravou a ubytováním v hotelích s plnou penzí, samozřejmě. No, ono i to spojení dámská jízda je dost nadnesené, krom toho, že se válíme pod slunečníkem na pláži a rochníme ve slané vodě, připomínáme spíš čtenářský kroužek. Jednu tašku vlečeme pokaždé plnou knih! Mamka jindy na čtení čas nemá. Nikdy jsem nebyla ani v žádném táboře, jak mám tedy sakra vědět, co si vzít?! Jelikož nemám ani žádnou babičku, všichni zemřeli už kdysi dávno, což je handicap všech dětí, jejichž rodiče si je pořizují až ve starším věku, nemám ani zkušenosti s pobytem u příbuzných. Jediný můj živoucí příbuzný je právě strýc Luděk, mamčin mladší brácha, ovšem ten byl až do loňska zapřísáhlým starým mládencem žijícím ob dvě ulice od nás, tudíž ani tudy žádná cesta nevedla. Hm, tričky a šortkami nemůžu nic zkazit, usoudím. Vyberu pochopitelně ty nejhezčí, které mám, abych se Romanovi líbila. Pak také budu potřebovat spodní prádlo, minimálně na každý den jedny kalhotky. Ambice typu přeprat si je a sušit na stanové šňůře, tak ty opravdu nemám! Plavky! No jistě, ty nesmím zapomenout. Pro jistotu sbalím oboje, opalovačky blankytně modré barvy i černožluté jednodílné. Džíny na večery u ohně. Mikinou určitě také nic nezkazím. Na nohy sandály a do báglu botasky. Teplá-kovou soupravu na spaní. Pokud tedy budu spát obleče- 26 ná... No, to se uvidí na místě podle situace! Pochopitelně kosmetický kufřík, ten je nejdůležitější! Sluneční brýle, peněženku, mobil, nabíječku, Romanovu fotku... Halda, která naroste na mé válendě, je příliš velká na to, aby se vešla do batohu! Něco musím nechat doma, ale co, když všechno je důležité... Nakonec usoudím, že mi prospěje odpočinek, dobalím po návratu a po konzultaci s Beou, ta s tím má mnohem víc zkušeností, a vydám se na nádraží s půlhodinovým předstihem. Tentokrát dorazí vláček od Znojma přesně, ale i tak stihnu atmosféru prázdnin nasát do sebe jako houba. Dneska jsem tu jen tak v pozici diváka, ale už zítra budu patřit mezi ně! Čundráci s bágly na zádech evokují svobodu a prázdniny a léto a touhu ze všech nejvíc, jsou mi tisíckrát sympatičtější než upocené rodinky s kufry na kolečkách! Stránka 8

9 "Osobní vlak ze Znojma, Pohořelic a Brna přijel na třetí kolej," oznámí hlas v amplionu a já se rovnou nahrnu k východu, kde do mě sice lidi musí takřka vrážet, jak jim překážím, ale jenom tady mám jistotu, že Beu nepřehlédnu. Určitě bych ji nepřehlédla, kdyby ta husa přijela!!! Samotná dívka přicestuje jediná, ale ta má černý cop. Světlovlasá Bea nikde! To se mi snad zdá...!! Ještě na nádraží vyhledám v seznamu mobilu její číslo a stisknu tlačítko se zeleným sluchátkem, se SMSkou se nezdržuji. Není možné, aby nepřijela jen tak, něco se muselo stát... Cítím, jak mi po zádech naskakuje husí kůže při představách, co všechno mohlo zapříčinit Beinu nepřítomnost. Tím spíš, že se jí nedovolám! Odosobněný hlas mi oznámí, že lituje, ale uživatel má buď vypnutý telefon, anebo je nedostupný. Vyjde to nastejno, nevím, co s ní je! Cestou domů ji zkusím vytočit ještě čtyřikrát, abych se pokaždé dozvěděla totéž, a doma zkouším štěstí co čtvrt hodiny. "Lituji, ale uživatel má..." Vztekle zavěsím. Kulový lituješ! Bea určitě mobil vypnutý nemá, proč by to dělala! Zrovna dneska musí mít poruchu signálu?! K mé věčné smůle bych se ani nedivila, mohu jen doufat, že ji operátor místo litování brzy odstraní a já se Bee dovolám - a dozvím se, že přijede večerním vlakem! Žádná jiná možnost totiž neexistuje. Tedy, existuje. Aspoň mamka si to myslí! V šest mi totiž zavolá z nemocnice a já jí musím s vyloženou nechutí sdělit neutěšený stav s tím, že se vlastně nic neděje... "Neděje?" zlobí se mamka. "Říkala jsi, jak je všechno domluvené, a nic! Hned teď zavolám Luďkovi a zítra tě tam odvezu a basta. Pokusím se vzít si na zítra volno a -" "Neee!" zaječím rozčileně. "Tak se prostě maličko zdržela, o nic nejde! Pojedeme do Strakonic podle plánu." "A kdy říkala, že přijede?-' "No... večerním vlakem nebo maximálně zítra ráno..." "Jen aby," prohodí mamka a zní to jako věštba. Položím telefon a už zase žhavím mobil. Beo, proboha, kde jsi?? Lituji, ale účastník... Grrr! Přestože nemám žádnou náladu, donutím se dobalit si věci. Něčím rozbouřenou mysl zaměstnat musím! Kdybych tušila, jak se Beina teta jmenuje, našla bych si na netu číslo na jejich pevnou linku a zavolala tam...! Takhle musím jen čekat a doufat, že konečně bude mít signál a ozve se mi. Fantazie pracuje na plné obrátky, za chvíli budu jak Amelie z Montmartru ze stejnojmenného filmu, která si také domýšlela ty nejúžasnější důvody, proč se její milý 28 zpozdil na rande, až dospěla k tomu, že pase v Turkmenistánu kozy! Těsně před tím, než vyrazím obšlapovat k večernímu vlaku, ji zkusím prozvonit - a tentokrát místo odporného hlasu operátora se ozve vyzváněcí tón! Celá se našponuji. Zvedni to, Beo, zvedni to... "Je, ahoj!" zacinká mi do ucha kamarádčin zvonivý hlásek. "Zrovna jsem ti chtěla volat, akorát jsem zapnula mobil -" "Tys ho měla vypnutej?!" vydechnu nechápavě. Už podle hlasu ze mě spadnou obavy, že je kamarádka v nemocnici nebo tak něco, zní nejen zdravě, ale vyloženě vesele. "Proč??" "Protože mi docházela baterka a neměla jsem kde si ho dobít, tak jsem ho radši vypnula, aby se vzpamatovala. Snad nás to chvíli nechá mluvit, jsem totiž venku u táboráku -" "U táboráku?!" vyjevím se. "Nemělas být, čirou náhodou, ve vlaku a v téhle chvíli supět někde před Bako-vem?!" "No jo, měla, ale pochop, Ivo, jak jsem ti psala o tom klukovi, tak ono je to s ním Čím dál zajímavější..." Potřebuji snad minutu, abych se vzpamatovala. "Co mi tím chceš naznačit...?" "No, víš... Já se tu ještě tak den dva pozdržím, jo?" Mám co dělat, aby to se mnou neseklo. "Den dva?! Ty ses zbláznila! Zítra v sedm ráno nám jede vlak do Českých Budějovic a odtud autobus -" "Nepojedeme zítra," řekne kajícně. "Vždyť se nic nestane. Sama jsi říkala, že Namor bude na Orlíku nejmíň týden, takže když se vrátím... dejme tomu... ve čtvrtek, času dost, ne?" "Ty to nechápeš!" zuřím. "Jestliže nepřijedeš zítra 29 ráno, matka mě vyexpeduje k příbuzným na nějakou podělanou samotu a nic mě od toho nezachrání! Pak bude celej Orlík víš kde! Kdyby nemusela na nějakej seminář, asi bych ji překecala a mohla tu na tebe čekat, ale ona nebude doma asi sedm dní a to mi prostě neprojde! Odveze mě a... Navíc ty lidi vůbec neznám, Stránka 9

10 viděla jsem je o Vánocích dvě minuty mezi dveřmi -" "Ale strýce přece znáš dobře, ne?" "Toho jo, ale... ale to je přece jedno! Pochop, mám je^ dinečnou šanci setkat se s Romanem!" "A ty pochop mě," namítne. "Já mám taky jedinečnou šanci. Jestliže teď odjedu, ta šance bude v háji navždy, kdežto tvůj Roman tam na tebe bude čekat klidně i popo-zítří." "Beo, vždyť jsi mi to slíbila!" apeluji na její svědomí. "Taky ten slib neruším, jen říkám, že to posuneme." "Podívej," nadechnu se, "chováš se jako hnusnej sobec!" "A ty snad ne? Jde ti o sebe a Romana, ne o mě a Jirku." "Zítra ráno přijeď. Beo, prosím tě! Zítra." A pro jistotu zavěsím, protože bych si protelefonovala kredit a stejně bychom nic nevyřešily. Nechám ji patlat se ve vlastním svědomí, musí přece pochopit, že sliby se plní a kamarádka je přednější než jakýkoli kluk, natož tak nejistý!!! Náladu mám prabídnou, zalezu si na balkon, kde je vedro ještě větší než uvnitř bytu, inhaluji smog z večerní špičky a myslím na Romana. Respektive, ráda bych myslela jenom na něj, na to, kde asi právě je, zda si na mne také vzpomene, jak se mu asi cestovalo a tak, nicméně se nemohu pořádně soustředit, myšlenky zalétávají k nespolehlivé Bee a co hůř, chtěj nechtěj mi lezou na mozek i Luďkovi noví příbuzní. Můj strýc se totiž konečně vloni na podzim ve čtyřiceti oženil a nejspíš aby dohonil ztracené roky, 30 uvázal si na krk jakousi rozvedenou vesnickou ženskou se dvěma haranty zhruba mého věku. Na svatbě mu nebyli ani naši, neměli čas, a svou rodinku nám přivezl ukázat na Štěpána. Byla jsem tehdy zrovna domluvená s Beou, takže jsem se s nimi setkala v chodbě, a než jsem se vrátila z kina, už zase byli pryč. Ta holka je přesně o rok mladší než já, zatímco její brácha zase o něco starší, myslím. Dobrý dojem na mě neudělal ani jeden z nich. Verunka s dlouhými blond vlásky a pomněnkově modrýma očima vypadala jako sladká panenka, jak se o ní později mamka vyjádřila, takže mi byla okamžitě protivná, a Martina jsem sama ve dveřích odhadla na pěkného debila. A k takovým lidem bych měla jet na prázdniny?! Túúúdle! Pravda, Luděk je hrozně fajn, tedy aspoň býval fajn, než se oženil. Sice také nemíval moc volného času, celé roky se živí coby řidič kamionu, ale zato když byl ve městě, nahrazoval mi všechny ty chybějící příbuzné, co normální děti mají. Chodili jsme spolu do bazénu a jezdili na výlety, kam bych se normálně nepodívala, navštěvovali hokejová utkání extraligy, každoročně se vyblbli na Matějské pouti v Praze... No prosím, co se oženil, vybodl se na mě, letos mě vůbec na pouť nepozval! Nejspíš tam vzal ty své dva vyženěné cukrouše. Tak to tedy ne. Rozhodnu se udělat všechno možné, jen abych k nim nemusela. Před desátou se raději zdekuji do pokoje a pro jistotu zhasnu, kdyby mamka čirou náhodou přišla z práce včas, aby si myslela, že už spím a nechtěla se se mnou dohadovat o plánech na prázdniny, protože ty mé jsou naprosto jasné a nehodlám je měnit! Zbytečné obavy. Přestože přes samé starosti vůbec nemohu usnout a civím do tmy ještě v půl druhé, matinky se nedočkám. Také dobře Když se bortí sny (středa) Klouby na prstech, kterými svírám mobil, mám úplně bílé. Chudák mobilek, ačkoli za nic nemůže, vysloveně ho drtím v dlani, jak kdybych z něj chtěla vyždímat šťávu. Uškrtit by ale zasloužila Bea, ne můj ubohý Ericsson. Sice jsem se osobě, jíž jsem považovala až dosud za svou nejlepší kamarádku, dovolala napoprvé hned v osm ráno, ale to byl první a současně také poslední úspěch téhle mise. "Neslyším hučení vlaku," poznamenám jedovatě. "Ani nemůžeš... Ahoj, Ivuš. Víš, já -" "Kde jsi, když ne ve vlaku?" "Na Vranově, přece jsem ti říkala, že -" "Ty jsi mi říkala, že dnes touhle dobou budeme sedět v rychlíku směr Budějovice, jestli se nepletu!" "No jo, ale to jsem netušila, co se stane na Vranově." "Ale? A copak se stalo? Uhnala jsi ho?" "Dovol?" ohradí se skoro dotčeně. "Zamilovala jsem se." Protáhnu obličej. Paráda!! "Mám ti blahopřát hned, nebo až příležitostně, osobně? Na konci prázdnin?" "Zatím není k čemu, protože Jirka to neví," zasvětí mě do svých záležitostí, které mne za mák nezajímají. "A nebuď tak uštěpačná, vrátím se za dva tři dny a pojedeme podle plánu." 32 "Teď už to jsou dokonce tři dny?!" ušklíbnu se. "Den ode dne přidáváš! Krom toho, jestliže se nevrátíš dnes, celý naše slavný plány můžu spláchnout do Stránka 10

11 záchodu, protože mě máti odpoledne odveze k příbuzným." "Hm, to je blbý," uzná váhavě. "Tak vidíš!" chytím ji za slovo a nasadím prosebný tón. "Zjistím ti na netu první spoj a okamžitě přijeď, jo? Beo, jsi moje jediná šance! Nikdy jsem neměla kluka, a teď, když ho mám, o něj nemůžu přijít dřív, než by k něčemu došlo!" "A já snad někdy kluka měla?" opáčí obratem. "Ani toho internetovýho, jako máš ty! Kdo z nás dvou je na tom hůř, no? Ivo, prosím tě, přej mi to. Nebuď sobec. Vždyť to je úplně stejná situace." Mám dojem, že špatně slyším. "Ne, drahoušku, je úplně jiná. Pěkně jsme to vymyslely, já na tebe spoléhám, a ty to takhle zkazíš! Beo, jestli i hned nepřijedeš, tak -" "Tak?" "Tak jsme spolu skončily," prohlásím tvrdě. Bea chvíli mlčí, ale když už myslím, že se mi omluví a vše se v dobré obrátí, prohlásí: "Ještě si pořád myslíš, že jsem sobec já a ne ty?" Namíchnu se úplně. "Jak chceš!!" A ukončím tenhle neplodný hovor. V poslední chvíli se ovládnu a nevyhodím mobil otevřeným oknem. Pádem ze čtvrtého patra na ulici by se určitě rozkřápl a já bych měla pokoj, stejně už ho nebudu potřebovat, Roman mobil nemá a s Beou jsem právě definitivně skončila, tak co...! V poslední chvíli se trošku pootočím a švihnu jím pouze na svou válendu. Byl příliš drahý na to, abych si na něm vylévala zlost na tu nánu, která mě klíďo píďo vymění za nějakého hejska, co jí tam přeběhne přes cestu. Notabene, 33 který na ni z vysoka kašle! Kéž by jí to nevyšlo, zaslouží si, aby si jí ani nevšiml! To tak, aby ona měla kluka ajá ne! No, tohle přemýšlení je asi kapku sobecké, ale ona s tím začala první! Nemůže mít kluka na můj úkor! Nejsem sobec. Jak ráda bych ji seznámila s Romanovými kámoši a ještě bych doufala, že s některým z nich v sobě najdou zalíbení, protože pak by to vůbec nemělo chybu, kdybychom my dvě kámošky chodily se dvěma kamarády! Bea si nemůže užívat na Vranově s nějakým kreténským Jirkou, zatímco jsme dávno měly sedět v rychlíku a těšit se na setkání s Romanem!! Vida, zase taková výhra, že jsem na gymplu poznala Beatu, to nebyla. Copak by mě pravá kamarádka mohla zradit?! Kvůli klukovi?? Ne. S těmi nulovými zážitky s láskou měla Bea pravdu, dosud jsme na tom byly navlas stejně, a proto jsme si asi tak rozuměly. Obě jsme o lásce snily, dokázaly jsme probírat děj knížky či filmu celé hodiny, představovaly jsme se v rolích hrdinek a plánovaly si, jaké to bude skvělé, až budeme chodit s kluky doopravdy... Hm, ale to jsme počítaly, že buď budeme mít kluka obě, anebo žádná. Možnosti, že by mě mohla Bea předběhnout a kvůli klukovi odstrčit na vedlejší kolej, jsem se bála jako čert kříže. A jak je vidět, oprávněně! Cítila jsem převahu, když jsem jí vyprávěla o Romanovi a dávala jí číst některé jeho maily, nebo aspoň úryvky. Záviděla mi, poznala jsem to na ní. Oni doma internet nemají a při našich společných večerech, kdy jsme chatovaly od nás, se nám na druhého Romana narazit nepodařilo. Na internetu je kluků spousta, nicméně někteří jsou pěkná hovada, jiní jsou zadaní, další třeba moc z daleka, anebo nám nesedí povahou. S klukama v reálu to je pak ještě horší. Svého času se 34 mi líbil Bořek, co chodí u nás na gymplu o rok výš. Vzdychaly jsme po něm s Beou obě. Propracovávaly jsme možnosti a situace, kde ho potkat a jak s ním dát řeč... Posléze mi přihrál sám osud netušenou šanci, když v době, kdy naše i jejich třída jela na představení do Mahenova divadla v Brně, Bea onemocněla chřipkou a já tak zůstala lichá a Bořek shodou okolností také, tudíž ho učitelka v autobuse posadila dopředu ke mně. Nemohla jsem svému štěstí ani uvěřit! Až do Brna jsem asi tisíckrát v duchu zapředla dávno připravený hovor, ovšem ve skutečnosti jsem za celou tu dobu nevydala ani hlásku. Z představení jsem nic neměla, dumala jsem nad tím, jak to zaonačím na zpáteční cestě... Jenže můj příděl štěstí se patrně vyčerpal, protože on si sedl k Marianě z naší třídy a na mě zbyla její kámoš-ka Jana. A aby všeho nebylo málo, ti dva spolu pak pár týdnů chodili. Nedáš - dostaneš, říká jedno hokejové pravidlo. Pro mě to byl trest za to, že jsem se tehdy neodhodlala. Ale za co mě trestá osud teď?! Být zamilovaná skoro celý rok přece není trestné! Tím spíš, že to byl Roman, kdo se jako první s údivem přiznal, že se zamiloval do písmenek na netu, když to řeknu takhle přeneseně. Samotného ho to překvapilo a zaskočilo! Pak už to bylo jen lepší a lepší a nyní, kdy má přijít vyvrcholení, odměna v podobě setkání a přeměna platonického vztahu ve vyšší formu, přijde trest. To není fér! Mamce je vše jasné, jen se na mě podívá. Nemusím ani promluvit! Jakékoli další Stránka 11

12 debatování s ní nemá cenu, zítra odjíždí na konferenci a chce mít dceru zaopatřenou, tudíž mě vůbec nepřekvapí, když z ní vypadne, že Luďkovi skutečně volala už včera a má mi vyřídit spoustu pozdravů, prý se na mě všichni moc těší. 35 "Nápodobně," procedím skrz zuby. Asi je normální, že matky mají dar jasnozřivosti a předem tuší, jak co dopadne. Já však matka nejsem a nejspíš nikdy nebudu, protože zůstanu starou pannou nadosmrti, tudíž jsem si tyhle prázdniny jako ta husa naivně malovala růžovoučkýma barvičkama. Vrcholem ironie osudu je, že přesně v jednu hodinu nakráčím ne k restauraci U líného šneka, nýbrž k našemu autu a nasupeně hodím do jeho zavazadlového prostoru krom báglu i ranec knih. Co jiného bych v tom blbákově asi dělala!! Hodlám tam ovšem být maximálně těch pár dní, co bude mamka mimo město, ale s tím se jí předem nechlubím. Jednoduše se pak sbalím a přijedu a postavím ji před hotovou věc. "Připoutej se, prosím tě," požádá mne, než nastartuje. "Proč jedeme tímhle prdítkem?" procedím skrz zuby, protože fiatu Punto se ani jinak říkat nedá. Mamka pro něj jiný název má, celkem láskyplný. "S Punťou? Protože s ním jezdím mnohem radši než spassatem" vysvětlí mi. "Už kvůli automatické převodovce a o tom, že je menší a snáz se s ním vejdu na silnici, nemluvě. Co máš proti Punťovi?" Na důkaz svého tvrzení se s červeným autíčkem svižně prodírá hustým městským provozem. "Na větší vzdálenost bych samozřejmě vzala druhý vůz, ale Klikov není zase tak daleko." "No, to bude tedy reprezentativní příjezd," zavrčím. Mamka na mě překvapeně pohlédne přes obroučky brýlí, ale pak se zase soustředí na silnici. "Od kdy si potrpíš na reprezentaci? Zrovna ty?" "Někdy je třeba," trhnu rameny. "Ukázat těm vesnickým buranům, jak vypadá pořádný auto." "Překvapuješ mě," oznámí mi. "To zní hodně snobsky, Ivo." 36 Neodpovím, s pohledem přikovaným na hodiny se mi při představě Romana přešlapujícího před hospůdkou a zpytavě prohlížejícího každou příchozí dívku hrnou slzy do očí! Je jasné, že když tam nebudu já, seznámí se s jinou... Prázdniny jsou pro letní lásky a nové známosti jako dělané a myslet si, že zrovinka na Orlíku, v tak velkém rekreačním středisku, žádné zajímavé holky nebudou, by byl nesmysl. Krásné, štíhlé, vtipné, společenské a nezadané holky dychtící po nových zážitcích jsou prostě úplně všude! Jak bych si mohla myslet, že nechají Romana, tak pěkného kluka, na pokoji'?! Na koleji odolával, kvůli škole neměl tolik času, ale tady... Horko, léto, prázdniny, krásné dívky v bikinách... to všechno mluví proti mně!! Uvědomím si, že mamka stále něco povídá: "Cože?" "Bude se ti tam líbit, uvidíš. Čerstvý lesní vzduch i změna prostředí ti jen prospěje, poznáš nové lidi..." "Jo," potřesu hlavou. "Jsem nadšená už teď." Hnít v nějaké bohem zapomenuté díře bez možnosti prožít cokoli pěkného i tohle léto je fakt super pomyšlení! "Netušíš, kde má ta usedlost být?" přemýšlí mamka, jakmile obkrouží náměstíčko historického městečka Chvá-lovice kolem dokola a ocitneme se na snad jediné místní křižovatce. Ukazatel na samotu čítající pár domečků pochopitelně nikde žádný. O existenci Klikova jsem se dozvěděla teprve nedávno a i kdybych věděla, kde je, z principu bych jeho polohu mamce neprozradila! Myslet si, že když ho nenajdeme, vrátíme se domů, je pochopitelně příliš pošetilé na to, aby se mi tohle dětinské přání mohlo splnit, přesto cítím jakési slabé zadostiučinění, že v tom nechám mamku plácat se samotnou. Ostatně, mamina si ví rady v každé situaci, tudíž zaparkuje Punťu u krajnice a mobilem zavolá svému mladšímu bratrovi o potřebné informace. Coby navigátor se osvěd- 37 čí, Klikov je skutečně kousek, s bídou čtyři kilometry od městečka směrem na Nížany. Jestliže jsem čekala maličkou vesnici, spletla jsem se. Shluku asi třech domků obklopených rozsáhlými pozemky se ves říkat nedá! Navíc jsou od sebe poměrně vzdálené, takže pojem samota sedí víc než cokoli jiného! Příjezdovou cestou se dokodrcáme k patrovému stavení s krytou verandou, obloženou truhlíky s rozkvetlými převislými muškáty. Dům vypadá k mému překvapení spíš jako vilka v rozkvetlé zahradě, očekávala jsem něco na způsob hromady hnoje uprostřed dvora, ve kterém ťapkají slepice, nebo tak něco. Jediné zvířectvo tady prezentuje mohutný vlčák, co se nám vyřítí vstříc, takže mamka zase rychle zabouchne dveře. "Oni mají psa, jo?" protáhnu obličej. Že jsme dojely k tomu správnému domu, Stránka 12

13 poznáme lehce, a to podle strýcova tahače, se kterým brázdí silnice celé Evropy. "Na konci světa je to asi nutnost," soudí mamka. "Super. Pokud mě tady nepodřízne nějakej pobuda, po-' kouše mě tahle bestie." To už ale psa odvolá můj drahý strýček a vlčák s jazykem plandajícím až k zemi nevypadá vysloveně krvelačně. "No hurá!" jásá Luděk a objímá svou sestru, jako by ji neviděl posledních pár let. Nenávidím vítání, natož když mu jsou přítomni i úplně cizí lidi! Než mě strýček pořádně pomuchluje na přivítanou, z domu vyjde i jeho manželka a nějaká zrzavá holka. Bože, oni tu snad mají na prázdninách ještě další příbuzné! "Vítej u nás," potřese mi moje nová tetinka rukou a málem mi ji svým stiskem rozdrtí. Do tak křehké bytosti bych tolik síly neřekla ani omylem! Teta je snad o půl hlavy menší než já, podle všeho i o pár kilo lehčí a v sestřihu 38 z krátkých světlých vlasů, vojenských maskáčích a bílém tričku vypadá spíš jako holka! "Minule jsme se viděly jen tak na skok, že? Tak teď to napravíme. Já jsem Jiřina." Zdvořile se pousměji, není mi jasné, co tím chtěl básník říci. Jako že ji mám oslovovat křestním jménem, nebo co...? To už se ke mně hrne i ta holka. "Ahoj, Ivo." Nechápu, jak mě může znát jménem, v životě jsem ji neviděla a - teprve zblízka své tvrzení opravím. Viděla mě. Sice jen jednou, ovšem na rozdíl ode mě má lepší paměť! No, jí hraje do noty i to, že já se za ten půlrok vůbec nezměnila, zatímco ona tedy dokonale! Její blonďaté princeznovské vlásky dlouhé do pasu jsou nenávratně v trapu, má je kratší než já, skvěle sestříhaný účes dosahuje sotva k ramenům a mahagonový přeliv je fakt odvaz. Nevypadá už jako nevinný andílek, nicméně... sluší jí to ještě víc! Preventivně se zamračím. Taková vesnická buchta a hraje si na sexy vampa, nebo co! Na sobě má pouze jakési letní elastické šatičky na uzounká ramínka, které se na prsou vydouvají v pořádné kopečky - a bez podprsenky!, zatímco v pase je na přeštípnutí. Pěkná nespravedlnost! Jak to, že někdo je čistě průměrný (já) a jiný s dokonalou postavou, tváří i pletí (ona)?? Jestliže jsem byla ještě před prázdninami pyšná na svůj nový účes, kdy jsem si nechala hnědé vlasy zarovnat do jednotné délky pod ramena a horní pramínky prosvětlila červeným melírem, v konfrontaci se svou sestřenkou se mohu jít schovat. A to je, prosím, o celý rok mladší! Na šestnáct vypadá víc než dobře, tudíž je mi maximálně protivná. Vzmohu se na zavrčení: "Čau." Vítání s posledním členem rodiny se odkládá na neurčito, podle Jiřiny je "mladej" někde v trapu. Tím lépe. To už jsme strkány do nitra domu, Jiřina i Luděk nás o překot 39 ujišťují, že Gira je ještě hravé štěně, co by neublížilo ani kuřeti. Nevěřím ani jednomu, natož hafanovi velikosti menšího telete! Mamka se nehodlá dlouho zdržovat, musí ještě do nemocnice a zítra brzy ráno odjet na seminář, ovšem Jiřina s možností, že by někdo odmítl jídlo, které pro nás navařila, nepočítá. Přes naše protesty nás dotlačí ke stolu a naloží nám porce jak pro horníky po dvanáctihodinové šichtě! Vařit fakt umí, to se jí musí nechat, takhle dobrý segedín-ský guláš jsem v životě nejedla, nedá se srovnat ani s výtvorem paní Kolíčkové, natož matky, která vařit vůbec neumí! Z hovoru vyplyne, že Jiřina je vyučená kuchařka, které je pro mateřskou školku v Chválovicích škoda, podle strýce by mohla v tu ránu konkurovat šéfkuchařum v Al-cronu nebo tak. Úkosem se na Luďka podívám a v tu chvíli odhalím důvod, proč se můj světácký strýc tak z ničeho nic vzdal bez mrknutí oka staromládeneckého života a uvázal si na krk rozvedenou ženskou s dvěma haranty! Pupíček, co se mu tlačí z trička, je jasným důkazem, proč. Odstrčím nedojedenou porci, i když mám ještě hlad. Z principu. Mě si kusem žvance nikdo nekoupí! Báječný rybízový koláč s bílým příkrovem sněhu, co nám Jiřina servíruje jako dezert, odmítnout nedokážu. Zuřím sama na sebe, nicméně... Je tak dobrý! Dám si ale jen jeden, čímž přece jen své svědomí trošku utiším. "Prosím tě, ty jíš jak vrabec," všimne si mě Luděk. "Ber si, doma to nemáš," zavtipkuje. "To sice nemám, ale nemusím vypadat za pár dnů jako někdo," prohodím a významně se mu zadívám na fotbalový míč schovaný pod tričkem. Všichni se zasmějí, Luděk si bříško skoro zálibně poplácá. "Jídlo je jednou z hlavních radostí v životě, Ivuš." "Možná ve čtyřiceti," odfrknu. "Ivo," střelí po mně mamka pohledem. Pohodím hlavou. Všechny dobroty světa bych vyměnila za možnost te-leportovat se jako ve Star Treku z kuchyně klikovské samoty k Línému šnekovi a nelitovala bych toho ani na okamžik! Stránka 13

14 "Má pravdu," zastane se mě Jiřina. "To až věkem se posouvají hodnoty. Viď, Niko?" Veronika jí věnuje líbezný úsměv. "Ano, maminko." Normální trapka! Mamka nemá stání, letící čas nad ní visí jako Damoklův meč. "I když je tu u vás moc pěkně, musím... Kdy ty vyrážíš, Luďku? Nebo máš dovolenou?" "Tu si vezmu až v srpnu, až bude mít školka zavřeno, abychom mohli s Jiřkou vyrazit někam společně." "A bude vám mít kdo hlídat děti?" Mamčina otázka je zaskočí, Jiřině trvá, než pochopí, jak ji máma myslela, Luděk je důvtipnější: "Děti? Myslíš ty naše dva výrostky?" zeptá se pobaveně. "Nemáme hlídání," potvrdí Jiřina. "Taky - na co? Oni se pohlídají sami. Nice bylo šestnáct a Martinovi bude devatenáct, jsou skoro dospělí." Podívám se na matku vyčítavě: "Slyšíš?! Proč oni můžou a já místo toho musím do takový po..." "Nejspíš jsou, na rozdíl od tebe, samostatní," skočí mi mamka do řeči v pravou chvíli. Pochopitelně se urazím. "A že mi k tomu dáváš příležitosti, viď?!" Mamce je hádka před ostatními nepříjemná, mou otázku nechá nezodpovězenou a raději sbírá brýle a tašku přes rameno. "Pojď si radši do auta pro zavazadla... Musím brzy ráno vstávat, opravdu se nemohu víc zdržet." "Škoda," lituje Jiřina. "Ale tak až bude doma Karel, určitě přijeďte aspoň na víkend..." Pobaveně se ušklíbnu. Volný víkend máma nezná. "Taky brzy vstávám," uvědomí si Luděk. "Jedu do Španělska pro ovoce, tentokrát ale jen do Barcelony, ne nijak daleko." "Do Španělska?" V hlavě mi blikne nápad. "Luďku, mohla bych jet s tebou? Já bych ti nepřekážela!" Mamka je pochopitelně proti. "Ty ses zbláznila," obviní mne. "Tady je tak krásně, ten klid a vzduch, lesy a voda a slunce... A ty by ses chtěla tlouct takovou dálku?" Zadívám se na strýčka psíma očima, ale zklame mne i on. "Nejde to, Ivuš. Tentokrát mám s sebou závozníka. Třeba někdy příště, až bude mít dovolenou... Rád tě vezmu. Martin už se mnou taky párkrát byl." "Martin možná," zasáhne mamka. "Ty si budeš užívat prázdnin tady a ani se odsud nehneš, rozumíš?" Nejradši bych se rozeřvala na celé kolo. "Užívat si prázdnin, a tady? Můžeš mi vysvětlit, jak to mám udělat?!" Mamka vyřeší trapas jednoduše - vyjde na zahradu, vyloží mi z vozu bágly a když mě chce na rozloučenou políbit na čelo a já ucuknu, nechá další pokusy plavat, místo toho si potřese pravicí se svým bráchou i jeho ženou a zamává nám z auta. Pohled za odjíždějícím Punťou mě rozlítostní natolik, až si málem rozmažu řasenku. "Netvař se, jako kdyby tě mamka strčila do děcáku," směje se mi Luděk a vůbec netuší, jak blízko je pravdy! Opravdu mnou zmítají podobné pocity. "Tak se pojď ubytovat," pobídne mne Jiřina a Veronika mi nabídne pomoc se zavazadly. "Co v tom máš tak těžkýho?" podiví se. "Cihly?" "Knížky," odseknu. 42 Zvedne obočí. "Knížky?" "No, to jsou takový tlustý časopisy v tvrdých deskách..." Luděk s Jiřinou se rozesmějí, Nika pohodí hlavou a já si mohu připsat bod k dobru. Sejmula jsem ji, vesničanku! V té chvíli se jí rozezpívá mobil, jako melodii má Pohádky z mechu a kapradí, mě švihne, fakt, ale nejde o žádný hovor, protože pouze zkontroluje, kdo prozváněl, a vleče se s mou taškou dál. Než vyšlapeme schody do patra, pohádková melodie se ozve ještě dvakrát! "Tohle je Martinův pokoj," ukáže Jiřina na jedny dveře, "ale dovnitř tě radši nepovedu, stejně by nebylo kam stoupnout, má tam příšernej bordel. A tady je Verunčin." Dveře vedlejšího pokoje otevře bez skrupulí, načež se zarazí a vyčítavě se ohlédne na svou dceru: "Neměla sis uklidit?" "Já jsem to nestihla," usměje se nevinně. "A nestydíš se vzít Ivu do takového svinčíku?" Nika pokrčí rameny. "Ne." Kdybych na ni neměla vztek, té spontánnosti bych se musela za jiných okolností Stránka 14

15 zasmát. Ovšem smích mě záhy přejde. Teta totiž ukáže na poschodovou postel: "Ta je ještě z dob, kdy měly děti společnej pokoj. Chceš spát nahoře, nebo dole, Ivo?" Rozpačitě pohlédnu na Luďka a zpátky na postel. "Copak musím spát tady!" "Je to nejhezčí pokoj," podivuje se Jiřina mému otálení. "Tedy, když je v něm uklizeno, samozřejmě. Nejsvětlejší, s balkonem a s okny na jih..." "Nemůžu bydlet sama?" upřesním svůj dotaz. "Klidně v kobce bez oken, třeba ve sklepě, ale hlavně sama." "Ach tak," trkne Jiřinu. "Samozřejmě můžeš. Máme tu 43 prázdnej pokojík po babičce, říkáme mu pro hosty. Myslela jsem, že budete chtít být spolu, děvčata..." "Radši bych v tom pro hosty," vytyčím pravidla a v mechu a kapradí to opět zahraje uspávači písničkou. Luděk mi ukáže na poslední dveře v patře, které vedou do malého půdního pokojíku se zkoseným stropem vybaveným starodávnou truhlou, malovanou komodou a dřevěnou postelí s vyřezávanou pelestí. Kdybych tu nebyla z donucení, možná by se mi tu i líbilo. V pokoji to pronikavě voní senem a není divu, všude po parketách jsou roztažené noviny a na nich haldy nějaké uschlé trávy či co. "Je, bylinky!" chytí se Veronika za pusu. "Já jsem je zapomněla odevzdat... A mně bylo divný, že mám malej sběr." "Niko, ty trdlo," hrozí se teta, zatímco Luděk se dobře baví. "Chceš říct, že tohle je ta přeslička, na kterou jsme šli celá rodina, abys splnila sběrovou kvótu?!" "No, to je přesně ona," přikývne. "Ale to vůbec nevadí, aspoň mám na příští rok. Přesličce se nic nestane." "Taky jsi tak zapomnětlivá, Ivo?" otočí se na mě Jiřina. Pokrčím rameny, víc mě zajímá jiná věc: "Vy máte ve škole povinnej sběr?" "Jo," přikývne a sesypává přeschlou přesličku na jednu hromadu. "Naše úča je trochu ujetá." "Proč ujetá?" podiví se Jiřina. "Natrhat trochu bylinek nikoho nezabije a jiným to pomůže." "A na jaký že to seš škole?" zeptám se co nejvíc pohrdavě. "Na hnojárně, či co?" "Na gymplu," odvětí nevzrušeně. Samozřejmě to vím od mámy, to když se mi snažila vsugerovat myšlenku, jak dobře si budeme se sestřenkou rozumět, když obě chodíme na stejný typ školy! 44 "A kde tady, v tom zapadákově, je nejbližší gympl? Co jsem se dívala, jely jsme přes samé díry... Jsi na intru?" "Dej pokoj," zasměje se. "Jeden gympl je v Hradci, ale já jezdím do Račic. Denně patnáct kilásků tam a patnáct zpátky. Na kole, tedy krom prosince, ledna a února, kdy je mráz nebo náledí a závěje sněhu, to pak dojíždím busem. Na intru je brother, chodí na průmyslovku v Hradci, a když slyším, co tam dělají, tak jsem ráda, že můžu dojíždět." Mám chuť si zaklepat na čelo. Denně třicet kilometrů na kole! Páni, to by mě nejspíš zabilo, já jsem na kole neseděla, hm, pěkných pár let... Asi co jsem vyrostla z dětského kolečka a o větší si našim neřekla. Jiřina s Veronikou napěchují přesličku do papírového pytle, zametou parkety a ještě je Nika vytře. Pachu sena se tím stejně nezbavím! S vybalováním se nezdržuji, nějak se mi nechce, na těch pár dní to nemá cenu! Hodím batoh na truhlu a tašku s knížkama na komodu, čímž považuji vybalování za uzavřenou kapitolu. Jiřina sleduje mé počínání poněkud překvapeně, Veronika se dokonce uchichtne, ale nahlas neřekne nic ani jedna. To tak, kdybych si vybalila, přiznám, že se tu zabydluji - a to já nechci! Na zahradě zarachotí motorka a Gira se rozštěká, právě dorazil bratránek. Chtě nechtě se s ním musím jít seznámit. Spíš tedy nechtě. Martin vypadá přesně tak, jak si ho pamatuji z Vánoc. Vysoký, tmavovlasý a celkem i pohledný arogantní frajírek. "Zdar," kývne na mě nevzrušeně a už si stěžuje Luďkovi, že mu motorka zase nechtěla startovat. "Martine, tak snad..." řekne Jiřina významně. "Vždyť jsem pozdravil, ne?" namítne ten burák. 45 Veronika se na mě zazubí: "To je holt Marťan, no." To tedy je! A minimálně z Venuše! "Nešel by ses laskavě najíst?" požádá ho teta, takže můj nový bratránek neochotně zvedne hřbet od pekelného stroje a loudá se za námi do kuchyně, zatímco strýc jde nažnout trávu králíkům. Takže přece jen mají domácí zvířectvo! Stránka 15

16 Minimálně Giru, králíky a mourovatého kocoura, který projde do kuchyně oknem a rozvalí se na lavici. Martin s ním nedělá žádné strachy, vezme ho do dlaní a hodí na kanape pod oknem, jen kocour protestně zaprská. "Jak se jmenuje?" zeptám se, protože mi na rozdíl od dvounohých obyvatel připadá sympatický, krásně nerudný. "Kocour," pokrčí rameny Veronika. Jak duchaplné! "Mourek," představí mi ho teta. A jak originální! Otřeseně se zahledím na Martina, který si stejnou rukou, jíž nabral Mourka do dlaně, sahá na tác pro rybízový koláč! Chytí můj pohled, leč nepochopí. "Co je? Ulítly ti včely?" "Vám tady neteče voda?" ušklíbnu se. "Teče, máme vlastní studnu, proč? Jo... tak..." "Voda teče, ale Marťánek je prase," vysvětlí mi Nika to, co jsem právě také poznala, a pružně uhne před letící pěstí. "Starej se o sebe," doporučí jí Martin, a protože se Nice opět rozezní mobil, dodá: "A o ty svý debily." "Slepá závist," baví se Veronika. "Tebe holky nepro-zvánějí, protože na tebe dlabou. Prozvoněním ti dává svět najevo, že si na tebe zrovna někdo vzpomněl, že máš přátele, víš?" "Než takový infantilní, jako máš ty..." "Prosím tě, kdo pořád otravuje?" zajímá se také Jiřina. "Myslela jsem, že Zdeněk je v cizině." 46 "Zdeněk neprozvání," přikývne. "Vždyť říkám, že mi volají kamarádi. Teď to byl zrovna Kraťas. A předtím Michálek..." Mobil jí zazvoní přímo v dlani, takže nám může rovnou z displeje přečíst dalšího adepta: "Dejv." "Ten Martinův spolužák?" zachmuří se teta. "A proč ten?" "Protože je to můj kamarád," odpoví s bohorovým klidem. Teta v tom má stále zmatek: "A co je potom Zdeněk?" "Taky kamarád," nedá se Nika vyvést z míry. "Ale o maličko větší kamarád než ti ostatní. Někdo je menší, jiný větší..." "... debil," předběhne ji Martin. Ani tohle sestřenku nerozhodí. "Zalez někam do kouta, Marťane, a udělej si dobře... Ale bacha, ať nemáš chlupatý dlaně, nebo abys z toho neoslepl..." Martin se jí pokusí podtrhnout židli, Veronika však s výpadem počítá a zavčas uskočí. Připadají mi trapní oba, možná až úchylní! Sourozenci a baví se o takových věcech, dokonce před vlastní mámou, která se tomu jen směje! Moje mamka, ač lékařka, je v tomhle směru pruderní, neodvážila bych se před ní vtipkovat na téma sex, ani se o něm zmínit. Připadají mi jako marťani z jiné planety oba, tohle prostě neznám. No, coby jedináček, který vyrostl jen mezi dospělými, vlastně ani nemohu! Nebo že by oni byli normální a ten mimozemšťan, který sem nezapadá, jsem Já--? "Jedeš s námi, ne?" obrátí se na mě Martin nečekaně. Přestala jsem jejich hovor sledovat, zabraná do vlastních úvah, takže netuším, o čem jde řeč. "Ven," pomůže mi Veronika. "Ven?" opakuji nedůvěřivě a zároveň posměšně. "Co to 47 znamená? Jako někam na pole, do kravína, nebo na pastvu...?" Zírají na mě oba a já v jejich výrazech nečtu jen překvapení, nýbrž i jakési pohrdání. Přesto to se mnou Nika ještě jednou zkusí: "Zajedeme do města za kámošem, a pak se vykoupat na Vrabčárnu." Celá nakřivo se toužím seznamovat s jejich infantilními kamarádíčky, jak se o nich sám Martin vyjádřil! To tak. "Do města?" protáhnu pochybovačně. "To se ale nestihnete vrátit do večera, protože nejbližší město je odtud... Nemyslíš tím ty Prdelkovice-Chválovice, nebo snad jo...? A v nějakým žabinci plným sinic a pijavic se tedy rozhodně koupat nehodlám." Ti dva si vymění pohled. Martin trhne rameny: "No, když myslíš, že je lepší počítat holuby na střeše, jak je libo." Pevně zatnu zuby. Blbeček! Jiřina naši roztržku nepochopí, protože mi domlouvá: "Ten rybník je nejčistší široko daleko, skoro nikdo tam nechodí, protože je v lese a Chválovice mají vlastní koupaliště..." "Díky, nemám zájem," přeruším její agitaci. Dusnou atmosféru v kuchyni přeruší strýcův příchod, ostatně, ti dva marťani se už víc nezdržují, Veronika si pouze sbalí láhev minerálky a do plastové dózy pár Stránka 16

17 kousků koláče, u vody prý přijde vhod. "Ať jste do tmy doma," nabádá je Jiřina a Luděk dodá: "A pokud možno přijďte po dvou, ne po čtyřech jako někdo." Martin rozhodí rukama. "Člověk jednou výjimečně nezvládne zemskou gravitaci a hned je z toho aféra." "Jednou?" podiví se Jiřina. "A co závěr školního roku?" 48 "To nepřišel po čtyřech, to ho rovnou dovezli," baví se Nika. "No tak dvakrát," připustí. "Náhodou." "Ať ty náhody nejsou moc často," přeje si Jiřina. Po jejich odchodu se přemístím do svého pokojíčku. I když jsem měla strýce vždycky ráda, neměla bych si s ním najednou o čem povídat. Vždyť jen to, že existuje, mi zhatilo skvělé plány na prázdniny!! Padnu na tvrdou postel a s očima upřenýma na střešní okénko v arkýři si znovu a znovu uvědomím nespravedlivou křivdu, které se na mně tenhle svět dopustil. Neváhám na chvíli vstát a nařídit staré pendlovky podle hodin na mobilu, to abych se mohla vědomě týrat. Když doputuje velká rafička na dvanáctku a malá ukazuje na šestku, zavřu oči. Doba naší druhé šance... A opět se mě Roman nedočká. Nemám ani jak mu dát vědět, co se mnou je! Netuším, zda jeho kámoši mají mobil, a pokud ano, stejně neznám jejich čísla. Jedinou mou nadějí je opačný postup. Musel by si Roman půjčit od někoho mobil a napsat mi z něj, moje číslo si jistě stále ještě pamatuje...! Jenže tohle je věc, kterou já nijak neovlivním, a ta bezmoc mě ubíjí tím víc. Zvednu Ericssona do dlaně. Romane, napiš mi... prosím tě, napiš mi... Telefon je však beznadějně tichý. Nejsem Nika, aby mě v jednom kuse prozváněly desítky kamarádů, krom Bey a Romana žádné nemám - a o oba jsem právě přišla! Ta dá dá dádádá ta dá dá dádádá... Vyletím do sedu jako uštknutá. Že bych měla telepatic-ké schopnosti a opravdu se mi povedlo s Romanem spojit a vnuknout mu myšlenku?! Symbol obálky na displeji mě naplní slastným očekáváním, kterého si však užiji jen ve- 49 lice krátce. Přesně řečeno do doby, než obálku otevřu a přečtu si odesílatele: BEA. Nejsem telepat ani vědma, jsem jenom úplně zoufalá holka, která přišla o lásku i o iluze! Tak co, jaké to tam je? Doufám, že to není tak hrozné. My jdeme zase na oheň, tak mi drž palce! Nad její neuvěřitelnou drzostí mi zůstává rozum stát. Opravdu si myslí, že jí nezištně budu držet pěstičky pro štěstí, zatímco ona mě tak sprostě hodila přes palubu?! Je to tu super. Ty si to tam užij. Stručné, ironické, neupřímné až běda. Samozřejmě doufám, že se na ni Jirka z vysoka vykašle! Proč by ona měla mít štěstí, když mně ho zkazila?? Od první chvíle, kdy jsme se seznámily, jsem na ni žárlila. Bála jsem se, aby mi ji neodloudila nějaká jiná kamarádka, protože bych pak zůstala úplně sama. Časem přibyly ke strachu ze sokyně i obavy z kluků. Kdyby chodila s klukem, neměla by na mě čas! Že bych byla skutečně sobec, který myslí jen na sebe...? Ne. Kdyby mi to Bea nepokazila, mohly jsme mít právě rande ve čtyřech. Tedy, kdyby nám to nepokazila. Na dveře pokojíku kdosi zaklepe. V první chvíli zpanikařím, nejsem na nikoho zvědavá, pak si rychle otřu slzy z očí, vylovím z tašky první knížku, co mi přijde pod ruku, a schovám pod ní celý obličej. "No?" "Můžu?" Do mého soukromí se vetře Luděk. "Přišel jsem se podívat, co děláš, Ivčo." "Čtu si." "No, koukám... A je to zajímavý?" "Jo." Přejde rovnou k věci: "Proč ses nejela koupat? Verunka i Martin jsou správní cvoci, věřím, že s nimi budeš dobře vycházet, jen co se trošku oťukáte." "Ale nemám to povinný, ne?" Zamyšleně zavrtí hlavou. "Ivčo, co blbneš? Takovou tě vůbec neznám. Nechceš mi říct, co se stalo?" Zvednu otráveně oči od knihy, z níž jsem nepřečetla jediný řádek. To uhodl!! "Možná mi máš za zlý, že jsem za tebou poslední dobou nejezdil... Uvědomuju si to, od loňskýho jara tě vážně zanedbávám. Ale můžeme si to vynahradit, co říkáš? Víš, Jiřka a její děti jsou to nejlepší, co mě mohlo potkat." Asi čeká, co mu na to řeknu, a já ho nezklamu: "Ráda bych si četla... Dovolíš?" Obličej, který udělá, je jasným důkazem, že pochopil. Víc mě v mém celibátu Stránka 17

18 neruší. Ani on, ani Bea, už mi neodepíše a mně hrdost nedovolí za ní dolejzat! Roman, bohužel, mlčí Samota Blbákov (čtvrtek) To byla noc! Nezvyklá postel, nezvyklé zvuky, nemohla jsem dlouho usnout a pak se zase pro změnu každou chvíli budila. Dokonce jsem se bála! Každý dům v noci ožívá a mění se v živou bytost se všemi svými vzdechy, steny a šepoty. Náš velký byt v činžovním domě je starý pán, kterého k tomu všemu loupe v kříži, ale doma je všechno to praskání nábytku a vrzání parket tak důvěrně známé, že mi už ani nepřijde a nevnímám ho. Tady jsem se soustředila na každičký zvuk, který do kulisy letní noci nepatřil, a že jich bylo! Pískání komárů, pro horko jsem si nechala otevřené okno i zvečera a nerozumně svítila, za což jsem pak zaplatila vlastní krví, skřehotání žab nesoucí se odkudsi zdaleka či houkání nočního ptáka, mimochodem pěkně strašidelné!, by nebylo to nejhorší. Mnohem víc mě děsil šramot uvnitř domu. Připadalo mi, že na půdě, od které je můj pokojík oddělený pouze tenkou stěnou ze sádrokartonu, neustále někdo chodí a co hůř, škrábe nehty po zdi! Úděsný zvuk sám o sobě, natož ho poslouchat v půl třetí v noci, že, když ostatní obyvatelé domu tvrdě spí. Navíc jsem ve dveřích pokoje nenašla klíč, abych se mohla zamknout. Taková ztráta soukromí! V jisté chvíli jsem byla rozhodnuta hned ráno přestěhovat všechny svoje saky paky do Veroničina pokojíku, ostatně, stěhování by mi nedalo žádnou práci, když jsem nevybalila, ale k ránu se mi konečně podařilo usnout a za slunečních paprsků, 52 které mě polechtaly na tváři v půl desáté, docela jsem si přispala, můj noční strach vypadal... ehm... hloupě a dětinsky. S kosmetickým kufříkem zamířím do koupelny. Martin je sice debil, ale přece jen je to kluk a nemusí mě vidět v horším světle, než je bezpodmínečně nutné. Jen malé procento lidí má to štěstí vypadat bez nalíčení půvabně. Například Verunka. Jak jsem si všimla, neměla na sobě ani stopy líčidla, a přitom jí to slušelo! Dokonce i zarudlý a nezamaskovaný pupínek na bradě nepůsobil nijak rušivě či nepatřičně! My, obyčejní smrtelníci, musíme Matce přírodě drobátko pomoci, jak říkává s oblibou Bea. Nejsem se svým vzhledem spokojená ani tak, ale když se trošku při-šmrncnu, hned je to kapku lepší. Hlavně zvýrazním oči, které by samy o sobě nebyly špatné, mají docela pěkný tvar připomínající velkou mandli, kdyby si ovšem dovedly vybrat barvu a byly buď hnědé, nebo zelené. To něco mezi tím, co vzniklo namixováním genů z matčiny i otcovy strany, z toho dělá pěkný guláš! Řasenkou s prodlužujícím účinkem si nalíčím řasy, s těmi jedinými jsem spokojená. A taky mám docela hezké zuby, bílé a pravidelné - dětství strávené s rovnátky přineslo ovoce, ale to je tak všechno. Pihy na svém pršáku zatřu make-upem a korekční tyčinkou zamaskuji beďary. Urodily se hned tři, hajzlo-vé! Vypláznu na sebe jazyk. Nakonec je dobře, že to s Romanem nevyšlo. Lepší být zklamaná teď než až potom, co by mě viděl naživo! V kuchyni zastihnu pouze Martina a Giru svorně se dělící o snídani. Martin, jakmile mě spatří, ji jde vyhnat na zahradu. Neujde mu, jak zbrkle před ní zabouchnu dveře! "Dobrý," pozve mne pak dovnitř. "Nevím, proč sejí tak bojíš. Zatím nikoho nekousla." "Zatím?" Povytáhnu obočí. "A to mě mělo uklidnit?!" 53 Martin se pobaveně usměje. "Někdo bejt první musí." "Díky, o takový prvenství nestojím," ušklíbnu se. Bratránek považuje tuhle kapitolu za uzavřenou, dál si čte noviny a láduje do sebe koláč, až se mu dělají boule za ušima. Připadám si jako idiot. Jiřina je nejspíš v práci, Luděk podle všeho na cestách a Veronika bůhví kde. Co tady mám ale dělat já?! Držet protestní hladovku...? Hm, to není to pravé ořechové, zvláště když koláč je tak vynikající a pokud si nepospíším, ten vidlák ho sežere celý! Natáhnu se pro předposlední dílek, čímž na sebe upoutám pozornost. "Máš si vzít něco k snídani," vzpomene si na instrukce, které patrně dostal od své matky. "Jako co?" pídím se po podrobnostech a významně hledím na prázdný podnos upatlaný od rybízu a sněhu. "No já nevím, co jíš," pokrčí rameny. "Podívej se do lednice nebo do špajzu a něco si najdi. Uvař si k tomu čaj nebo kakao, na co máš chuť." Dovtípím se, že tenhle hotel není s obsluhou. Čím dál lépe! Připadá mi dost hloupé šmejdit cizím lidem v ledničce, mají ji nelogicky ve velké chodbě, ovšem nic jiného mi nezbývá, takže se záhy vrátím do kuchyně s jednou nožičkou klobásy kořeněné tak, až mě z ní pálí jazyk, když se do ní s neskrývanou chutí zakousnu. Stránka 18

19 Vidět mě máma, omdlí! Než bych hledala čaj a citron a kdesi cosi, udělám si na zapití do ozdobného půllitru vodu se sirupem. Martinovi přijde můj způsob ranního stolování legrační. "Ty si buřt ani neohřeješ? Jo a chlebník je támhle..." "Díky, není třeba," odmítnu s plnou pusou. Veronika, která se připotácí v noční košili, jen valí oči. "Brrr, jak můžeš jíst hned po ránu maso?" "Je skoro jedenáct," pokrčím rameny. 54 Sestřenka si zalije cornflaky mlékem a sleduje mě div ne s odporem. Proč bych jí měla vysvětlovat, jak se věci mají?! "Ona ho nejí ani večer," baví se Martin. "Jsi vegetariánka?" dovtípím se. "Jo, tak se těm bláznům říká," přisadí si Martin. "Lepší být blázen než jíst rozemletý mrtvoly," usoudí Nika a mně v tu chvíli sousto zhořkne na jazyku. Naštěstí je poslední, ale i tak mám co dělat, abych ho vůbec spolkla! "Co bude k obědu?" "Lečo." "Už zase...?" Martin se zvedne od stolu a hodlá zmizet. "Snad si po sobě uklidíš, dobytku!" zahuláká Nika. "Dvě ženský v baráku a nádobí mám mýt já, jo?" ohrne ret. "Říká vám něco dělba práce, berušky? Verunka bude umejvat, Iva utírat... Nebo obráceně, to nechám na vás." "Nějak jsem nepochopila tvou roli v té dělbě práce... Na co vlastně máme tebe?" "Vy to nevíte?!" Martin se zatváří jak v nejvyšším transu. "Přece na okrasu!" Plácačka na mouchy, kterou po něm jeho něžná sestra hodí, se však sveze pouze po dveřích a Martin je ten tam. "Buď ráda, že jsi jedináček," zazubí se na mě a jakmile zkontroluje, kdo jí ústřední motiv z Křemílka a Vochomůr-ky posílá tentokrát, ještě v noční košili začne připravovat věci na oběd. Jestliže jsem si myslela, že přinese ze spíže konzervy, jejich obsah hodí do hrnce a ohřeje ho, pletla jsem se. Veronika omyje spoustu paprik a rajčat a pustí se do krájení cibulky, až jí tečou slzy. Jde jí to fakt zručně, nožem se ohání jak starý samuraj a aniž by si způsobila řezné rány třetího stupně, nakrájí cibuli na malé čtverečky. "Chceš s něčím pomoct...?" zeptám se rozpačitě. "Můžeš ji zatím zpěnit, anebo chceš krájet zeleninu?" "Krájet radši snad ani ne..." "Tak vem tu hlubokou pánev s poklicí, olej je ve spíži." Dost času mi zabere, než najdu požadované nádobí, pak jsem ale zase v koncích. "A teď...?" "Prostě ji podus." Poškrábu se za uchem. "Jak?" Verunka se na mě shovívavě usměje. "Radši nijak. Víš, co?" navrhne jiné řešení, jelikož se mezi nás opět vetře mech a kapradí. "Prozvoň ho zpátky, jo?" Natáhnu se po její Nokii. "Jak víš, kdo ti volá?" "Ale to já nevím," zasměje se. "Nějakej kámoš, no." "Perverz" prozradím jí odesílatele melodie. "No vidíš," pokrčí rameny. "Prozvoň ho, ať má radost." Za dobu, než si Veronika poradí s haldou zeleniny, oplatím prozvonění asi dvanáctkrát! Vůbec se nedivím, že z téhle frekvence její matce tečou nervy, na druhou stranu jí hrozně závidím! Můj mobil mlčí jako hrob... Tím víc mi sestřenka pije krev. Povídá mi přitom jakousi slabomyslnou příhodu ze školního výletu, jejíž pointu s jejím mobilem u ucha přeslechnu. A do toho se ozve ze dvorka Giřino štěkání a holčičí hlas: "Niki?" "To je Klára," zaraduje se. "Zrovna jsem ti o ní povídala." Nakloní se k oknu a zařve: "Je otevřeno!" Než se stihnu zdekovat do podkroví, v kuchyni se objeví černovlasá holka s nagelovaným účesem připomínajícím ježčí bodlinky, éro na první pohled. Averzi k ní pocítím ještě dřív než promluví: "Čaues. Ty seš ta sestřenice na hlídání?" "Na jaký hlídání?" zeptám se nechápavě. Lidi, kteří se zdraví slovem čaues, ve mne nikdy nevzbuzovali dojem normálnosti a Klára je toho jasným příkladem. "Navíc já ničí sestřenice nejsem, aspoň ne vlastní." "Vlastní nevlastní, to je šumafuk, ne?" soudí Klára. "Těžko se budete oslovovat plnými tituly - nevlastní sestřenko Veroniko, hihi, to zní ujetě, ne? Představovala jsem si tě mnohem mladší, tak dvanáct, třináct." "Máš dost bujnou představivost," ušklíbnu se. "Krom toho mi uniká smysl, proč Stránka 19

20 zrovna ty si mě nějak představuješ! Pro úplnost, jsem o rok starší než ty." "Jako že bych ti měla vykat, nebo co?" Veronika vycítí hmatatelné nepřátelství. "Proboha, proč se hádáte? Seznámím vás: moje kámoška od školky Klára, sestřenice Iva... A je to, ne? Přátelé?" Přátelé!! Zvednu oči v sloup. Ta holka se moc dívá na seriály a telenovely, když si myslí, že si potřeseme rukama a slíbíme si přátelství za hrob! A její kamarádka nejspíš také, proto jsou obě takové nanynky! Ruku jí samozřejmě nepodám. Celá situace vyzní dost trapně, ačkoli se Klára pokusí trapas vyretušovat: "Těší mě." Spolknu odpověď, že mne tedy ne, ale to už si mě ty dvě přestanou všímat, Klára míchá Nice cibulku a mluví obě naráz, probírají včerejší koupání a řehtají se jako koně, takže jim není ani rozumět. Ostatně, nestojím o to! Beze slova opustím kuchyni, i když je mi jasné, že jakmile za sebou zavřu dveře, určitě mě hned pomluví. Noa! Vůbec nevím, co mám dělat. Jsem v tak odporném duševním rozpoložení, kdy mě ani nebaví číst, a to už je co říct! Jak mohu snít u sebehezčího dívčího románu, když jsem taková ztracená existence?! Vyjdu na zahradu, Giru naštěstí nikde nevidím, asi ji vzal Martin s sebou ven. Ale co tady? Můžu leda pozoro- 56 vat slepice, jak ťapkají ve svém výběhu za domem. Zábava k popukání! Dívat se na králíky v králíkárně ve stodole mi také nevydrží dlouho, i když coby zvířata jsou králíci rozhodně příjemnější tvorové. Jsou ale hloupí, nenechají se pohladit, jakmile natáhnu ruku k pletivu, se zadupáním prchají k zadní stěně svého domečku. Za plotem sousední zahrady se může zvencnout malý vzteklý voříšek, kterému ve zdejším prostředí připadám jako vetřelec (nejen jemu, já si tak připadám úplně nejvíc!), zatímco třetí a poslední stavení Klikova se zdá díky zabarikádovaným okenicím bez života. Tady to tedy žije... Kvůli tomu štěkajícímu raťafákovi vyjdu až za samotu a posadím se na mez do stínu jabloně. Teď jsme takhle mohli sedět někde v přírodě s Romanem a povídat si... Svým způsobem je tu hezky, slunce praží, listy stromů se nehnou ani v tom nejjemnějším vánku, v koruně štěbetající ptáci a výhled mám přes celé údolíčko, v němž se Klikov choulí, až na hlavní silnici vzdálenou kilometr a les na druhé straně. Mrknu na mobil, skoro jako bych slyšela zvuk došlé SMSky! Hm, tak nic, to už mám nejspíš z toho všeho myšky. Zvednu se, sejdu dolů na příjezdovou cestu a nevydám se vlevo, k městečku, nýbrž silnicí vpravo k lesu, kde bude určitě větší chládek. A také samozřejmě je, i když ne o moc větší. Z asfaltové cesty odbočím dole pod lesem na stále se zužující lesní a vstřebávám vůni horké pryskyřice, mechu a jehličí. Pak mě do nosu uhodí vůně jiná, sladší... Maliny! A jaké! Na chvíli zapomínám na trápení a prodírám se houštinou, abych se dostala k těm nejčervenějším. Malinový porost se táhne stále dál, jsou tu hotové plantáže, až nečekaně skončí u stavidla lesního rybníku. S překvapením zjistím, že 58 jsem na hrázi, a co je ještě větší šok, nejsem tu sama! Na olši nad mou hlavou zapraská větev, zvednu oči a s otevřenou pusou zírám na dvě nahé postavy, bílé zadky svítí v listoví jak majáčky, jedna z nich sepne ruce nad hlavou a efektním obloukem skočí do vody. Prolétne kousek ode mne a s cáknutím zajede pod vodu. Neubráním se vyjeknutí, cákanec koupím z první ruky a skok druhého člověka ani nevidím, protože mám svoje krásně namalované oči plné vody! Opatrně si je protřu, rozmazání mascary se pochopitelně neubráním, a vztekle zírám do pobavené tváře tmavovlasého kluka s dredy, které se mu ve vodě kroutí kolem hlavy jako Medúziny hádci. "Snad jsem tě nenamočil, kře-hulko?" To už se vynoří i druhá klukovská hlava. "Pojď se vykoupat, když už seš stejně mokrá. Voda je super." Vlézt do vody za těmi naháči je to poslední, co by se mi chtělo, bez jediné hlásky projdu ostrou chůzí přes hráz dál do lesa. Volají za mnou, ať nedělám fóry. Blbečci! Po celou dobu, kdy by mě mohli mít ve svém zorném úhlu, tedy pokud by se za mnou dívali, makám jak voják na cvičení ostrým pochodem, abych od nich byla co nejdřív pryč. Abych si před nimi nezadala, jdu stále dopředu, ovšem jakmile nechám rybník za zády, okamžitě změním směr. Vytočili mě natolik, že mě nenapadlo vzít zpátečku, takže nyní musím rybník obejít obloukem, abych se dostala na cestu vedoucí do Klikova. Pěkně si kvůli nim zajdu, rybník je rozsáhlý a na severní straně se navíc rozlévá do rozlehlých bažin, v kterých se čvachtám ve svých letních botách s podpatkem! Musím to vzít mnohem větším obloukem, než jsem měla v úmyslu, sakra, jinak si boty zničím. Stránka 20

Korpus fikčních narativů

Korpus fikčních narativů 1 Korpus fikčních narativů prózy z 20. let Dvojí domov (1926) Vigilie (1928) Zeměžluč oddíl (1931) Letnice (1932) prózy z 30. let Děravý plášť (1934) Hranice stínu (1935) Modrá a zlatá (1938) Tvář pod

Více

Proč si všichni na střední musí připadat jako králové nebo královny?

Proč si všichni na střední musí připadat jako králové nebo královny? Proč si všichni na střední musí připadat jako králové nebo královny? Nikdo si mě za celý týden ani nevšiml. Jsem jen další nová studentka na nové škole. Přestoupila jsem z té minulé z toho důvodu, že se

Více

Sam si o tom chtěl promluvit. Meredith nechtěla. Sam

Sam si o tom chtěl promluvit. Meredith nechtěla. Sam FAJN TROCHU OČISTNÉ ANO Sam si o tom chtěl promluvit. Meredith nechtěla. Sam se chtěl zamyslet nad možnými důsledky. Ve světle její reakce považoval za nutné to probrat detailněji. Nekaz to kouzlo, požádala

Více

Michal Malátný z Chinaski: Jsem chodící reklama na rodičovství a manželství Neděle, 17 Květen 2015 00:33

Michal Malátný z Chinaski: Jsem chodící reklama na rodičovství a manželství Neděle, 17 Květen 2015 00:33 V poslední době se vám velmi daří. Vydali jste novou desku, sbíráte jedno ocenění za druhým a jste uprostřed vyprodaného turné. Co plánujete po jeho zakončení? 1 / 6 Turné se sice blíží ke svému závěru,

Více

Co byste o této dívce řekli?

Co byste o této dívce řekli? Co byste o této dívce řekli? Jaké má vlastnosti? Co dělá? Jaká je to žákyně? Z jaké pochází rodiny? Upřesníte ještě něco v charakteristice této dívky? Doplníte teď něco na charakteristice dívky? Kdo by

Více

ČERVEN Pátek Pro mě jsou letní prázdniny v podstatě tři měsíce výčitek svědomí.

ČERVEN Pátek Pro mě jsou letní prázdniny v podstatě tři měsíce výčitek svědomí. ČERVEN Pátek Pro mě jsou letní prázdniny v podstatě tři měsíce výčitek svědomí. Jenom proto, že je hezky, každý čeká, že budete venku a skotačitˮ nebo tak něco. A když venku netrávíte každou vteřinu, hned

Více

1. kapitola (Petra) No, já sama nevím, jak se ta zastávka jmenuje vím jen, že to kousek od Řešovské.

1. kapitola (Petra) No, já sama nevím, jak se ta zastávka jmenuje vím jen, že to kousek od Řešovské. 1. kapitola (Petra) Stojím na chodbě budovy FSV UK a snažím se zorientovat v plánku. Nervózně si přitom pohrávám s propiskou. Náhle za sebou uslyším povědomý hlas: Honzo, kolikrát jsem ti říkal, že nechci,

Více

být a se v na ten že s on z který mít do o k

být a se v na ten že s on z který mít do o k být a se 1. 2. 3. v na ten 4. 5. 6. že s on 7. 8. 9. z který mít 10. 11. 12. do o k 13. 14. 15. ale i já 16. 17. 18. moci svůj jako 19. 20. 21. za pro tak 22. 23. 24. co po rok 25. 26. 27. oni tento když

Více

Deník mých kachních let. Září. 10. září

Deník mých kachních let. Září. 10. září Deník mých kachních let Září 10. září Kdybych začínala psát o deset dní dříve, bylo by zrovna 1. září. Den, na který jsem se těšila po několik let pravidelně, protože začínala škola. V novém a voňavém

Více

No, jednou jsem takhle poprvé snědla moc třešní a pak jsem to zapila vodou.

No, jednou jsem takhle poprvé snědla moc třešní a pak jsem to zapila vodou. 40.V Ý S T U P Eva, Bára (EVA s BÁROU stojí na lávce, hraje Bářin magnetofon) Mami, byla jsi taky někdy takhle zamilovaná? Nemyslím do táty, myslím úplně poprvé? První láska! Když jsi cítila, že je to

Více

Bertil stál u okna a díval se ven. Začalo se smrákat. Venku byla mlha, zima a ošklivo. Bertil čekal na maminku a na tatínka, až se vrátí domů.

Bertil stál u okna a díval se ven. Začalo se smrákat. Venku byla mlha, zima a ošklivo. Bertil čekal na maminku a na tatínka, až se vrátí domů. Bertil stál u okna a díval se ven. Začalo se smrákat. Venku byla mlha, zima a ošklivo. Bertil čekal na maminku a na tatínka, až se vrátí domů. Čekal tak toužebně, že by nebylo divu, kdyby se objevili ve

Více

Libor se nikde nezdržuje. Zakrátko klepe chvějící se rukou na dveře tátova pokoje. Zevnitř se ozve důrazný tatínkův hlas: Mám teď nápad!

Libor se nikde nezdržuje. Zakrátko klepe chvějící se rukou na dveře tátova pokoje. Zevnitř se ozve důrazný tatínkův hlas: Mám teď nápad! Chór modlitby Libor se vrací ze školy domů kvůli fotografickému kroužku později než obvykle. A k tomu ještě pomaleji než včera, kdy měl v žákovské knížce poznámku. Dnes ho tíží třídní důtka. Rodiče se

Více

Zvedám mobil a ve sluchátku se ozve jeho hlas. Je tichý a velice pomalý.

Zvedám mobil a ve sluchátku se ozve jeho hlas. Je tichý a velice pomalý. Dnes ráno se mi vstává líp. Hlava mě nebolí a dokonce se mi už ani nemotá. Jsem desátý den po otřesu mozku a stále špatně spím. V nákupním centru nás s dcerou napadl cizí vyšinutý chlap a poranil mi krční

Více

Petra Soukupová. K moři

Petra Soukupová. K moři Petra Soukupová K moři Brno 2011 Petra Soukupová, 2007 Host vydavatelství, s. r. o., 2007, 2011 (elektronické vydání) ISBN 978 80 7294 420 0 Rodičům PETROVY DVĚ ŽENY 1/ Petr a Magda se potkávají Magda

Více

linka pomoci Čekáte nečekaně dítě? Poradna (nejen) pro ženy v tísni Celostátní linka pomoci: 800 108 000 www.linkapomoci.cz

linka pomoci Čekáte nečekaně dítě? Poradna (nejen) pro ženy v tísni Celostátní linka pomoci: 800 108 000 www.linkapomoci.cz Bylo mi teprve 17, když jsem zjistila, že jsem těhotná. Hlavou mi svištělo, že chci studovat, užívat si života, a že mě naši zabijou. Ti nám ale nakonec pomohli ze všech nejvíc. S prckem to dnes už skvěle

Více

Wendy čekala před domovními dveřmi své učitelky

Wendy čekala před domovními dveřmi své učitelky 2. Lekce klavíru Wendy čekala před domovními dveřmi své učitelky klavíru, svírala noty a snažila se potlačit napjaté chvění, které před lekcemi cítívala. Windy! Pojď dál, pojď dál! Drobná, elegantně oblečená

Více

Píšete dětem černé puntíky, když něco zapomenou? Nebo jim dáváte jiný trest?

Píšete dětem černé puntíky, když něco zapomenou? Nebo jim dáváte jiný trest? Rozhovor s... Zajímá nás i to, co se děje na prvním stupni. Proto jsme vyzpovídali paní učitelku Janásovou a paní učitelku Drštičkovou. Chtěli jsme hlavně vědět, jak se daří jim a jejich prvňáčkům. PANÍ

Více

Děkuju.-Prosím. Pozdravy : Ahoj! Nazdar! Dobrý den! Dobrou noc! Dobré ráno! Dobré odpoledne!

Děkuju.-Prosím. Pozdravy : Ahoj! Nazdar! Dobrý den! Dobrou noc! Dobré ráno! Dobré odpoledne! Sylabus 1.stupeň 2.třída Lekce 1 Co je to? Kolik to stojí? Jak se jmenujete? Jmenuju se.. Poslech CD 01 Děkuju.-Prosím. Pozdravy : Ahoj! Nazdar! Dobrý den! Dobrou noc! Dobré ráno! Dobré odpoledne! Zájmena

Více

Autorem materiálu je Mgr. Renáta Lukášová, Waldorfská škola Příbram, Hornická 327, Příbram, okres Příbram Inovace školy Příbram, EUpenizeskolam.

Autorem materiálu je Mgr. Renáta Lukášová, Waldorfská škola Příbram, Hornická 327, Příbram, okres Příbram Inovace školy Příbram, EUpenizeskolam. Šablona č. 7, sada č. 1 Vzdělávací oblast Vzdělávací obor Tematický okruh Téma Člověk a jeho svět Člověk a jeho svět Rodina Příbuzenské vztahy v rodině, orientace v čase, život ve městě x vesnici Ročník

Více

Kaštan zavrtí ocáskem a vděčně Adélce olízne dlaň. Pak vzrušeně zavětří a odběhne do křoví. Křoví se křiví na všechny strany a Kaštan v něm šmejdí

Kaštan zavrtí ocáskem a vděčně Adélce olízne dlaň. Pak vzrušeně zavětří a odběhne do křoví. Křoví se křiví na všechny strany a Kaštan v něm šmejdí 1. Kaštan je pes. Jezevčík. Má dlouhé tělo a krátké nohy. A štěká. Haf, haf, volá na Adélku. Adélka není pes. Adélka je holka. Má dlouhé hnědé vlasy a legračně pihovatý pršáček. Sehne se ke Kaštanovi a

Více

Radomír Hanzelka AGENTURA OSIRIS KNIHA DRUHÁ

Radomír Hanzelka AGENTURA OSIRIS KNIHA DRUHÁ Radomír Hanzelka AGENTURA OSIRIS KNIHA DRUHÁ 1 Copyright Radomír Hanzelka, 2013 www.radomirhanzelka.cz Všechna práva vyhrazena Vytiskla a vydala: Nová Forma s.r.o. www.novaforma.cz Vydání první ISBN 2

Více

[PENÍZE - MANAŽEŘI] 28. října 2007

[PENÍZE - MANAŽEŘI] 28. října 2007 Úvod Zdravím vás všechny a vítám vás. Jsem moc rád, že jste dnes dorazili. Dnes začneme spolu mluvit o penězích. Vím, že je to velice kontroverzní téma. Ne jenom z pohledu lidí mimo církev. Nedávno zveřejnili

Více

Neměl by vůbec nic. že jsme našli partnera

Neměl by vůbec nic. že jsme našli partnera Když mladý muž Neměl by vůbec nic. stejného smýšlení. slyšel ropuchu mluvit tak odvážně a logicky, beznadějně se zamiloval. Od té doby se pokaždé, cestou ze školy u ní zastavil na kus řeči. Jednoho dne,

Více

JAOS. povídka na pokračování pro kroužek robotiky (pro děti 8 12 let)

JAOS. povídka na pokračování pro kroužek robotiky (pro děti 8 12 let) JAOS povídka na pokračování pro kroužek robotiky (pro děti 8 12 let) Kapitola I. Jak to začalo a jak to u nás vypadá? Proč zrovna já? Koukej, ať už jsi zpátky v regenerační komoře! řekl nějaký hlas, když

Více

Den kdy se vrátí láska k nám

Den kdy se vrátí láska k nám Den kdy se vrátí láska k nám obsazení: Tereza Petra Göbelová Petra Tereza Agelová 1. scéna pohoda Proslov DJ karaoke party hard repertoár Podvod, Holky z naší školky, Pohoda, Den kdy se vrátí láska k nám

Více

22. základní škola Plzeň

22. základní škola Plzeň 22. základní škola Plzeň Třída: 7. A Jméno: Lenka Hirmanová Datum:29. 11. 2008 1 Skoro každý měl ve školce stejný sen, co by chtěl dělat Jako malá jsem měla různé zájmy, i když některé se moc nezměnily.

Více

MŮJ STRACH. Nejstrašnější bída je samota a pocit, že mě nikdo nepotřebuje. - Matka Tereza

MŮJ STRACH. Nejstrašnější bída je samota a pocit, že mě nikdo nepotřebuje. - Matka Tereza MŮJ STRACH Nejstrašnější bída je samota a pocit, že mě nikdo nepotřebuje. - Matka Tereza Byla jsem hrozně vyděšená, hlavně z toho, že lidé, které jsem zázrakem potkala, mě jednoduše opustí. Proč by někdo

Více

Můj strach. Nejstrašnější bída je samota a pocit, že mě nikdo nepotřebuje.

Můj strach. Nejstrašnější bída je samota a pocit, že mě nikdo nepotřebuje. Můj strach Nejstrašnější bída je samota a pocit, že mě nikdo nepotřebuje. - Matka Tereza Byla jsem hrozně vyděšená, hlavně z toho, že lidé, které jsem zázrakem potkala, mě jednoduše opustí. Proč by někdo

Více

1. KAPITOLA. Pýcha předchází pád

1. KAPITOLA. Pýcha předchází pád 1. KAPITOLA Pýcha předchází pád Babi, co je to? Babička vzhlédla od práce. Pro všechno na světě, holčičko, kde jsi to našla? Na půdě, odpověděla jsem. Co je to, babičko? Babička se pousmála a odpověděla:

Více

Samuel van Tongel. Nevinnosti I

Samuel van Tongel. Nevinnosti I Samuel van Tongel Nevinnosti I Studený vítr ochlazoval jinak teplý večer při svitu zapadajícího slunce, jehož barva se měnila při každém mraku, který se na překrásném oranžovo-modrém nebi ocitl. Na stromech

Více

Kněz se usměje a objímá brigádníka kolem ramen. Pojedete domů už na Velikonoce. Sám vás tam zavezu a předám rodině. K těm šatům přidáme ještě dárky

Kněz se usměje a objímá brigádníka kolem ramen. Pojedete domů už na Velikonoce. Sám vás tam zavezu a předám rodině. K těm šatům přidáme ještě dárky Škaredá středa Středa svatého týdne, říká se jí také škaredá středa. Proč? Máme před očima Jidáše, jednoho z dvanácti apoštolů, jak se domlouvá s farizeji. Na čem? Farizejové se rozhodli Ježíše zahubit.

Více

Cesta ke hvězdám Oldřiška Zíková

Cesta ke hvězdám Oldřiška Zíková Cesta ke hvězdám Oldřiška Zíková Každý si pod pojmem cesta ke hvězdám představí něco jiného. Jeden si bude představovat chodník slávy v Los Angeles, další si sní o své cestě ke hvězdám a někdo úplně jiný

Více

Ahoj kamarádi, tak co íkáte na ty dva hlupáky a vykutálence, kte í malému Jakubovi tak moc ublížili? Taky je vám z toho smutno? No aby nebylo!

Ahoj kamarádi, tak co íkáte na ty dva hlupáky a vykutálence, kte í malému Jakubovi tak moc ublížili? Taky je vám z toho smutno? No aby nebylo! Ahoj kamarádi, tak co říkáte na ty dva hlupáky a vykutálence, kteří malému Jakubovi tak moc ublížili? Taky je vám z toho smutno? No aby nebylo! Vždyť je to ostuda, když se lidi k sobě chovají tak surově

Více

V telefonu slyším nervózní hlas sestřičky: Chcete přijít Markétkou, že? Přijďte. Jo, tak, jak říkáte.

V telefonu slyším nervózní hlas sestřičky: Chcete přijít Markétkou, že? Přijďte. Jo, tak, jak říkáte. 1 Markétka Hotovo! Konečně! Prosluněný vánek provívá byt, v pračce to bublá, kytky jsou zalité, telefonáty vyřízené. Pomyslná výhybka mne přesměrovala z dovolenkového režimu do běžného, sjetého, normálního.

Více

Co se stane, když se zamiluješ? Odkud se berou motýlci v tvém břiše?. 1. Jak si mám konečně najít kluka? 13

Co se stane, když se zamiluješ? Odkud se berou motýlci v tvém břiše?. 1. Jak si mám konečně najít kluka? 13 OBSAH PŘEDMLUVA 7 1. KRÁSNÉ BLÁZNOVSTVÍ ZAMILOVANOSTI 11 Co se stane, když se zamiluješ? Odkud se berou motýlci v tvém břiše?. 1 Jak si mám konečně najít kluka? 13 Co mám dělat, když jsem do něj zamilovaná,

Více

Někteří lidé ho charakterizují jako věčného kluka. Souhlasíš s nimi? A co z toho pro tebe vyplývalo? Teda kromě toho užívání

Někteří lidé ho charakterizují jako věčného kluka. Souhlasíš s nimi? A co z toho pro tebe vyplývalo? Teda kromě toho užívání Ale já jsem se chtěla o Jirkovi Hrzánovi dozvědět něco bližšího. Tak jsem o něm začala psát sama. No, sama jak se to vezme. Pročetla jsem dostupné materiály, ale především jsem na něj nechala vzpomínat

Více

na jeho límci. Mnohokrát jsem vynesla

na jeho límci. Mnohokrát jsem vynesla Jednoho dne na jeho límci. tento malý hmyz ven, měl učitel narozeniny. Ti lidé se zase předem domluvili: Co kdybychom vyhlásili soutěž o nejlepší oblečení jako dárek na učitelovy narozeniny? Musely ho

Více

Přednáška prvňáčkům 1.B o čištění zoubků. Veselé zoubky. přednáška společnosti drogerie DM

Přednáška prvňáčkům 1.B o čištění zoubků. Veselé zoubky. přednáška společnosti drogerie DM Přednáška prvňáčkům 1.B o čištění zoubků Veselé zoubky přednáška společnosti drogerie DM Davídek z 1.B se nám svěřil, jak se mu líbila přednáška o čištění zoubků. Ptala jsem se ho, jestli se mu akce líbila.

Více

Malá knížka o Amálce

Malá knížka o Amálce Malá knížka o Amálce Ahoj, jmenuji se Amalthea, ale říkají mi Amálka. Jsem bájná koza, první pěstounka, která se starala o malého Dia, když se o něj nemohla postarat jeho vlastní maminka. Proto podle mne

Více

Do soutěže bylo zasláno více než 30 prací. Vítězné práce:

Do soutěže bylo zasláno více než 30 prací. Vítězné práce: Do soutěže bylo zasláno více než 30 prací. Vítězné práce: Někteří se ptají, co by dělali s knihou. Já se spíš ptám, co bych dělal bez knihy. Ivo Ondráček SPgŠ Znojmo Jaro, léto, podzim, zima, číst si knížku

Více

"Marcela," představila se nejistě a téměř kajícně.

Marcela, představila se nejistě a téměř kajícně. "Marcela," představila se nejistě a téměř kajícně. "Ivan Toman," zareagoval stereotypně jako po každém zazvonění telefonu, a teprve poté si uvědomil, kdo volá. "To jsi ty, Marcelo?" nechtěl věřit tomu,

Více

Můj pohled pozorování

Můj pohled pozorování Můj pohled pozorování Přemysl Vřeský Veselí nad Moravou 2013 Ájurvédská Instituce Dhanvantri, Praha ÚVOD Jmenuji se Přemysl Vřeský a ukončil jsem druhý ročník studia Ajurvédské instituce Dhanvantri obor

Více

Byla to láska. Kytička milostné poezie. Obsah: Když jsem byla hodně malá. Pomalu vrůstám do tebe. Kdybych to dovedl. Byla to láska.

Byla to láska. Kytička milostné poezie. Obsah: Když jsem byla hodně malá. Pomalu vrůstám do tebe. Kdybych to dovedl. Byla to láska. Byla to láska Kytička milostné poezie Obsah: Když jsem byla hodně malá Pomalu vrůstám do tebe Kdybych to dovedl Byla to láska Magdaléna Štěpán Křivánek GRANO SALIS NETWORK 2004 www.granosalis.cz Když jsem

Více

ABBA Honey, honey Už jsme tady

ABBA Honey, honey Už jsme tady ABBA Honey, honey Už jsme tady Kluci, kluci, už jsme tady Kluci, kluci Pojďte všichni dohromady Kluci, kluci My písničku zpíváme vám Já vás už odněkud znám Mě do ouška můžete říct: Sluší ti to móóóc. A

Více

JMENUJI SE: To je otisk mé ruky: Baví mě: S čím si rád/a hraju: Namaluj/napiš na každý prst osobu, která ti pomáhá.

JMENUJI SE: To je otisk mé ruky: Baví mě: S čím si rád/a hraju: Namaluj/napiš na každý prst osobu, která ti pomáhá. To jsem JÁ 1I JMENUJI SE: Baví mě: To je otisk mé ruky: S čím si rád/a hraju: Namaluj/napiš na každý prst osobu, která ti pomáhá. 2I Jmenuji se......... a je mi... let. Žiju společně s: Bydlím v: Nejvíc

Více

Vítám Tě na Červené Lhotě!

Vítám Tě na Červené Lhotě! Vítám Tě na Červené Lhotě! Jmenuju se Anton a jsem tu po staletí už komorníkem. Někteří z mých pánů se sice zpočátku podivovali mým způsobům, ale nakonec všichni pochopili, že na vodním zámku si lepšího

Více

2. Čisté víno (Sem tam)

2. Čisté víno (Sem tam) 1. Čekání na zázrak (Sem tam) H # 1. Už padá půlnoc, zní jen můj těžký krok, oblohou snáší se k zemi mráz, vítr ztichl, zbyl jenom úplněk, () i čas zůstal na chvíli stát. 2. jinak nic, pouze průhledný

Více

Když jsem mámě říkala, že by měla jít za svým snem a otevřít si vlastní pekařství, vůbec jsem si neuvědomila, že se kvůli tomu budu muset stěhovat,

Když jsem mámě říkala, že by měla jít za svým snem a otevřít si vlastní pekařství, vůbec jsem si neuvědomila, že se kvůli tomu budu muset stěhovat, Když jsem mámě říkala, že by měla jít za svým snem a otevřít si vlastní pekařství, vůbec jsem si neuvědomila, že se kvůli tomu budu muset stěhovat, opustit všechny své kamarády a začít chodit do nové školy.

Více

ZKOUŠKA Z ČESKÉHO JAZYKA

ZKOUŠKA Z ČESKÉHO JAZYKA ZKOUŠKA Z ČESKÉHO JAZYKA NA ÚROVNI A1 PODLE SERR PRO TRVALÝ POBYT V ČR (MODELOVÁ VERZE) 1 ČÁST I: Čtení s porozuměním Úloha 1: Čtěte a pracujte s texty. Řešte úlohy 1-7. Je to pravda (ano), nebo není to

Více

ČTENÍ NEJMENŠÍM V pondělí 26. 3. 2012 navštívili žáci třídy 5.A s paní učitelkou Hanou Houškovou MŠ v Mechové ulici, kde v rámci Měsíce knihy zábavnou formou seznámili budoucí prvňáčky se známými i méně

Více

MONIKA PETRÁKOVÁ & FILIP ČENŽÁK

MONIKA PETRÁKOVÁ & FILIP ČENŽÁK MONIKA PETRÁKOVÁ & FILIP ČENŽÁK Heslo: Jazz Dock Pan Nakladatel, 2013 Monika Petráková, 2013 Filip Čenžák, 2013 ISBN 978-80-260-4878-7 JULIE 1. ledna 2013 Ano, opravdu jsem vzhůru, ale oči nechávám pro

Více

Jana Javorská PROČ ŽENY NEKOUŘÍ DOUTNÍKY. Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz

Jana Javorská PROČ ŽENY NEKOUŘÍ DOUTNÍKY. Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz 1 Jana Javorská PROČ ŽENY NEKOUŘÍ DOUTNÍKY 2 Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz U k á z k a k n i h y z i n t e r n e t o v é h o k n i h k u p e c t v í w w w. k o s m a s. c z, U

Více

Nikdy Zřídka Někdy Obvykle Vždy. Nikdy Zřídka Někdy Obvykle Vždy. Nikdy Zřídka Někdy Obvykle Vždy. Nikdy Zřídka Někdy Obvykle Vždy

Nikdy Zřídka Někdy Obvykle Vždy. Nikdy Zřídka Někdy Obvykle Vždy. Nikdy Zřídka Někdy Obvykle Vždy. Nikdy Zřídka Někdy Obvykle Vždy Po tom co dokončíte Váš Hledač záležitostí srdce, mužete se sem vrátit později a test si zopakovat, abyste viděli jak se změnili některé z Vašich odpovědí. Tohle může být skvělý způsob jak sledovat Váš

Více

Ahoj, jmenuji se Draculaura. V téhle knížce si o mně přečteš úplně všechno.

Ahoj, jmenuji se Draculaura. V téhle knížce si o mně přečteš úplně všechno. Ahoj, jmenuji se Draculaura. V téhle knížce si o mně přečteš úplně všechno. Draculaura Dcera Drákuly Beznadějná romantička VĚK 1599 let. Nemůžu se dočkat, až mi bude sladkých 1600. ZABIJÁCKÝ STYL Ráda

Více

Ahoj kamarádi, rok se s rokem sešel a v našem lese je bílo až oči přecházejí. Všechny stromy se oblékly do nadýchaných jiskřivých kabátů, na kterých

Ahoj kamarádi, rok se s rokem sešel a v našem lese je bílo až oči přecházejí. Všechny stromy se oblékly do nadýchaných jiskřivých kabátů, na kterých Ahoj kamarádi, rok se s rokem sešel a v našem lese je bílo až oči přecházejí. Všechny stromy se oblékly do nadýchaných jiskřivých kabátů, na kterých šišky vypadají jako velké hnědé knoflíky. V lese zavládlo

Více

Digitální učební materiál

Digitální učební materiál Digitální učební materiál Evidenční číslo materiálu: 63 Autor: Mgr. Petra Elblová Datum: 15.12.2011 Ročník: 7. Vzdělávací oblast: Jazyk a jazyková komunikace Vzdělávací obor: Český jazyk Tematický okruh:

Více

Blanka Kubešová Žoržína Ztracené dětství. Eroika

Blanka Kubešová Žoržína Ztracené dětství. Eroika 1 2 Blanka Kubešová Žoržína Ztracené dětství Eroika 3 Blanka Kubešová, 2008 Eroika, 2008 ISBN 978-80-86337-74-6 4 Blanka Kubešová Žoržína Ztracené dětství 5 6 7 mámě 8 krajino dětství, chtěl bych se k

Více

1 NA CHALUPU, KAM NECHCI

1 NA CHALUPU, KAM NECHCI 1 NA CHALUPU, KAM NECHCI Za výzo jsem dostal od mámy a Richarda Nintendo. Chtěl jsem ho nechat doma, aby bylo jasný, že si mě za dárek, i když je suprovej, nemůžou koupit. Stejně to vymyslel on, mamka

Více

Jak Ježíšek naděloval radost také v tištěné verzi

Jak Ježíšek naděloval radost také v tištěné verzi Jak Ježíšek naděloval radost také v tištěné verzi Objednat můžete na www.fragment.cz František Ber Jak Ježíšek naděloval radost e-kniha Copyright Fragment, 2014 Všechna práva vyhrazena. Žádná část této

Více

GIO: PŘÍBĚH AFRICKÉHO CHLAPCE

GIO: PŘÍBĚH AFRICKÉHO CHLAPCE 1 Tereza Čierníková GIO: PŘÍBĚH AFRICKÉHO CHLAPCE 2 PROLOG Henry Vans znovu objíždí svět! Cestopisec Henry Vans, který po svých deseti letech cestování nasbíral tisíce a tisíce informací o zemích z celého

Více

neprojde! Anebo otevřu pokladničku a dám peníze na chudé? Všechno jsem to dala na začátku postní doby, mám tam pár korun. Tím bych Liborovi moc

neprojde! Anebo otevřu pokladničku a dám peníze na chudé? Všechno jsem to dala na začátku postní doby, mám tam pár korun. Tím bych Liborovi moc Bez Libora Lucčina maminka se probudila v nemocnici zároveň s východem slunce, které posílalo své paprsky na její postel. Rozhlédla se po pokoji. Vedle oddechovala žena, kterou včera chtěla zachránit před

Více

SÓLO RODIČE A KOMBINACE

SÓLO RODIČE A KOMBINACE SÓLO RODIČE A KOMBINACE PRACOVNÍHO A RODINNÉHO ŽIVOTA Radka Dudová, Ph.D. Gender a sociologie Sociologický ústav AV ČR, v.v.i. PODÍL JEDNORODIČOVSKÝCH RODIN NA VŠECH RODINÁCH SE ZÁVISLÝMI DĚTMI Zdroj:

Více

Můj milý deníčku Moje džíny jsou fakt děsný

Můj milý deníčku Moje džíny jsou fakt děsný Můj milý deníčku Moje džíny jsou fakt děsný také v tištěné verzi Objednat můžete na www.fragment.cz Jim Benton Můj milý deníčku Moje džíny jsou fakt děsný e-kniha Copyright Fragment, 2013 Všechna práva

Více

22. Základní škola Plzeň. Až já budu velká. Třída: 7. B. Datum: 8. 12. 2008. Jméno: Kamila Šilhánková

22. Základní škola Plzeň. Až já budu velká. Třída: 7. B. Datum: 8. 12. 2008. Jméno: Kamila Šilhánková 22. Základní škola Plzeň Až já budu velká Třída: 7. B Datum: 8. 12. 2008 Jméno: Kamila Šilhánková V pěti letech jsem onemocněla zánětem ledvin a ležela jsem v nemocnici u svatého Jiří. Byla tam veliká

Více

MÁM HLAD, MÁM CHUŤ. CUKROVKA A JÍDLO

MÁM HLAD, MÁM CHUŤ. CUKROVKA A JÍDLO MÁM HLAD, MÁM CHUŤ. CUKROVKA A JÍDLO K Výtvarné soutěži s Novo Nordiskem Postřehy dětí z různých věkových kategorií na téma jídlo v rámci letního tábora Štědronín 2015 Dívka, 10 let Mám hlad, mám chuť

Více

NOCTURNO 2014. Do hlubin. Za okny měsíc neúspěšně trhá z očí noci třešně ne, nejsou to třešně, jsou to slzy a v nich se choulíme v jantaru zmrzlí

NOCTURNO 2014. Do hlubin. Za okny měsíc neúspěšně trhá z očí noci třešně ne, nejsou to třešně, jsou to slzy a v nich se choulíme v jantaru zmrzlí NOCTURNO 2014 Do hlubin Za okny měsíc neúspěšně trhá z očí noci třešně ne, nejsou to třešně, jsou to slzy a v nich se choulíme v jantaru zmrzlí Jsme to, nejsme to my zakletý v jantaru váhání Dívej se na

Více

Televizní expert. Michael Sodomka

Televizní expert. Michael Sodomka Televizní expert Michael Sodomka AKT I Scéna 1 Prázdná hospoda, pouze hospodský stojí za barem, vchází druhý muž, Karlík, míří za hospodským. Nazdar! Čau, Karliku. Moc plno tu teda nemáš. No nemám. Co

Více

PDF created with pdffactory Pro trial version www.pdffactory.com

PDF created with pdffactory Pro trial version www.pdffactory.com Ke konci roku jsme vyrazili na dva projektové dny. Ten první se vztahoval k výuce dějepisu. Učili jsme se totiž o pravěku, tak jsme vyrazili do Prahy do Národního muzea, kde probíhala výstava právě k pravěku.

Více

Mily den. tak tomu fakt nebudeš věřit taťka se

Mily den. tak tomu fakt nebudeš věřit taťka se Mily den lc ku, tak tomu fakt nebudeš věřit taťka se bude ženit! Vloni na Ledovém bálu na Antarktidě mu padla do oka jedna upírka. Zahlédl ji na druhém konci sálu, požádal o tanec a ona ho dočista uhranula.

Více

Obsluhoval jsem zlatou generaci

Obsluhoval jsem zlatou generaci PETRA NAHRADIL ÁDA Všichni mi říkají Áda. Tedy ti, co mě znají. Trenéři, hráči, lidi kolem hokeje, dokonce i v médiích jsem býval jmenovaný jako masér Áda Bílek. Místo skutečného křestního, jež bylo a

Více

... ne, pane doktore, byla bych velmi nerada, kdybyste si mé povídání špatně vysvětloval,

... ne, pane doktore, byla bych velmi nerada, kdybyste si mé povídání špatně vysvětloval, ... ne, pane doktore, byla bych velmi nerada, kdybyste si mé povídání špatně vysvětloval, my jsme byly s maminkou vlastně šťastné, měly jsme, a teď já ovšem také mám, ty všední denní problémy, kdo je nemá,

Více

14. června 2005. 16. června 2005

14. června 2005. 16. června 2005 14. června 2005 jsme s tátou dosmolili a odeslali naše vyjádření k psychologickýmu posudku. 16. června 2005 Včera Kili usnul vyčerpáním až poté, kdy jsem ho půl hodiny zdárně ignorovala a předstírala jsem,

Více

Září Vítání prvňáčků

Září Vítání prvňáčků Září Vítání prvňáčků Letošní školní rok začal v pondělí 3.září. Již tradičně se všichni budoucí prvňáčci (letos jich je 48) shromáždili se svými rodiči na školním hřišti. Čekaly tam na ně paní učitelky

Více

Příběhy se šťastným koncem Zapomenuté jehňátko

Příběhy se šťastným koncem Zapomenuté jehňátko Příběhy se šťastným koncem Zapomenuté jehňátko také v tištěné verzi Objednat můžete na www.fragment.cz Příběhy se šťastným koncem Zapomenuté jehňátko e- kniha Copyright Fragment, 2014 Všechna práva vyhrazena.

Více

Fantastický Svět Pana Kaňky

Fantastický Svět Pana Kaňky Fantastický Svět Pana Kaňky Adam Nehůdka je chlapec, jenž velmi rád četl knížky. Doma a ve škole se mu nikdy nic nedařilo, a tak byl poslán do Akademie pana Kaňky. Chodili tam chlapci, jejichž jména začínala

Více

Putování krále Baltazara

Putování krále Baltazara Putování krále Baltazara Stanislav Poslušný hudba, texty písní Eva Meyerová doprovodné texty Bylo, nebylo před dávnými dobami, přesněji řečeno před zlomem letopočtu, kdy na nebi vyšla zářná hvězda. A hned

Více

JANA HOCHMANNOVÁ. Román o krizi středního věku

JANA HOCHMANNOVÁ. Román o krizi středního věku JANA HOCHMANNOVÁ Román o krizi středního věku 12 Novinka Přijíždím domů z práce a manžel sedí u kávy. Spokojeně popíjí nápoj a šibalsky se na mě dívá. Neříká nic, jen mě pozoruje. Nevím, co si o tom mám

Více

Byli jsme v divadle ANEB Malá lekce z etikety

Byli jsme v divadle ANEB Malá lekce z etikety Byli jsme v divadle ANEB Malá lekce z etikety Ve středu 20. listopadu 2013 navštívili žáci čtvrté až deváté třídy jesenické divadlo. Divadelní představení Trapas nepřežiju aneb Ten řízek nezvedej v podání

Více

HASIČSKÉ VÁVROVICKÉ NOVINY 2014 03

HASIČSKÉ VÁVROVICKÉ NOVINY 2014 03 HASIČSKÉ VÁVROVICKÉ NOVINY 2014 03 SLOVO ÚVODEM Je tady průběh dalšího týdne a s ním přichází i náš bulvár. Opět jsme si pro Vás připravili drby z našich Vávrovických hasičských řad a nově i slibovaný

Více

Od chvíle, kdy se na ně podívala naposledy, neuplynuly ještě ani dvě minuty. Měla pocit, jako by se ocitla v nějaké časové pasti.

Od chvíle, kdy se na ně podívala naposledy, neuplynuly ještě ani dvě minuty. Měla pocit, jako by se ocitla v nějaké časové pasti. Kapitola 1 Už to máš? zeptala se Olivia Abbottová mámy. Olivii se konečně podařilo přimět tátu, aby si dal pauzu od svého pravidelného úterního maratonu tai-či tím, že mu zatřepala pompony přímo před obličejem,

Více

CESTA NA KONEC SVĚTA aneb pouť do Santiaga de Compostela. Václav Klein

CESTA NA KONEC SVĚTA aneb pouť do Santiaga de Compostela. Václav Klein CESTA NA KONEC SVĚTA aneb pouť do Santiaga de Compostela Václav Klein Text a fotografie 2015 Václav Klein Grafická úprava a sazba Lukáš Vik, 2015 1. vydání Lukáš Vik, 2015 ISBN epub formátu: 978-80-7536-012-0

Více

REKONSTRUKCE JÍDELNY A ŠKOLNÍHO DVORA

REKONSTRUKCE JÍDELNY A ŠKOLNÍHO DVORA Září 2009 REKONSTRUKCE JÍDELNY A ŠKOLNÍHO DVORA Během prázdnin započala v areálu naší školy rozsáhlá rekonstrukce jídelny a školního dvora. Jak dlouho potrvá nevíme. Snad do poloviny listopadu. Bohužel

Více

Pravidla přátelství. Na motivy úspěšného seriálu od Disney Channel

Pravidla přátelství. Na motivy úspěšného seriálu od Disney Channel Pravidla přátelství Na motivy úspěšného seriálu od Disney Channel Original title: Código amistad Copyright 2015 Disney Enterprises, Inc. Vydalo nakladatelství EGMONT ČR, s.r.o., Žirovnická 3124, 106 00

Více

3. Kousky veršů (Poupata)

3. Kousky veršů (Poupata) 1. esta poslední kapky (Poupata) mi mi 1. Sklenici vína dolej nám, ó, Pane, mi mi dokud tam na dně něco zbejvá, Pane, nebudem vědět o těle, duše se vínem umeje, nebudem bdít a nebudem spát, ó, Pane. 2.

Více

ISBN 978-80-257-1023-4

ISBN 978-80-257-1023-4 Z anglického originálu The Counselor. A Screenplay, vydaného nakladatelstvím Vintage Books v New Yorku roku 2013, přeložil Petr Fantys. Ilustrace na přebalu Jozef Gertli Danglár. Přebal a grafická úprava

Více

Ovládni svou konkurenci. Jak se stát jasnou volbou v očích tvých zákazníků?

Ovládni svou konkurenci. Jak se stát jasnou volbou v očích tvých zákazníků? Ovládni svou konkurenci Jak se stát jasnou volbou v očích tvých zákazníků? Jak získat zákazníky tvé konkurence i když je už zavedená a ty teprve začínáš? 2 Udělej svou konkurenci nezajímavou Když začínáš

Více

www.robotikmechacek.cz

www.robotikmechacek.cz ISBN 978-80-260-3610-4 (epub) ISBN 978-80-260-3611-1 (PDF) ISBN 978-80-260-3612-8 (MobiPocket) www.robotikmechacek.cz Na webu můžete výhodně koupit také elektronickou či tištěnou verzi prvního dílu knihy

Více

Bůh to zařídí? Miroslav Krejčí ilustrace Miroslav krejčí starší. Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz

Bůh to zařídí? Miroslav Krejčí ilustrace Miroslav krejčí starší. Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz Bůh to zařídí? Miroslav Krejčí ilustrace Miroslav krejčí starší Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz U k á z k a k n i h y z i n t e r n e t o v é h o k n i h k u p e c t v í w w w.

Více

Osnova, nadpis. Osnova, nadpis

Osnova, nadpis. Osnova, nadpis Šablona č. II, sada č. 2 Vzdělávací oblast Vzdělávací obor Tematický okruh Téma Český jazyk a literatura Komunikační a slohová Osnova, nadpis Tvoření osnovy a nadpisů Ročník 4. Anotace Tento pracovní list

Více

Tim 2,2 o.s. - www.web4kids.cz. 10. Omluva

Tim 2,2 o.s. - www.web4kids.cz. 10. Omluva 10. Omluva Tim 2,2 o.s. - www.web4kids.cz Podívej, kdo sem jde, upozornil Štefan přítele. Ten se napřímil a pohlédl k cestě. Po ní pomalu přicházel Viktor. No, ty lenochu, zasmál se mu Gimo naproti, když

Více

Většinu informací jsem už věděla, některé mě ale překvapily. Anorektiček je mi opravdu líto. Přednáška se mi moc líbila, byla zajímavě udělaná.

Většinu informací jsem už věděla, některé mě ale překvapily. Anorektiček je mi opravdu líto. Přednáška se mi moc líbila, byla zajímavě udělaná. Většinu informací jsem už věděla, některé mě ale překvapily. Anorektiček je mi opravdu líto. Přednáška se mi moc líbila, byla zajímavě udělaná. Asi jsem si to jen zopakoval a připomněl, co to vlastně přesně

Více

Uběhly desítky minut a vy stále neumíte nic. Probudíte se ze svého snění a hnusí se vám představa učit se.

Uběhly desítky minut a vy stále neumíte nic. Probudíte se ze svého snění a hnusí se vám představa učit se. Kapitola 1 Nesnášíte učení? STOP Určitě valná část z vás, která otevřela tuto knihu, se potýká s problém jak se lépe učit. Sedíte nad knížkou hodiny, ale do hlavy nenacpete nic. Díváte se na písmenka,

Více

Cesta života / Cesta lásky

Cesta života / Cesta lásky Kudy do nebe Cesta života / Cesta lásky Cesta života Smyslem života není jen někam jít. Chceme-li, aby náš život měl smysl, je třeba mít cíl, který stojí za to, abychom kvůli němu občas museli překonat

Více

Ahoj kamarádi, pokud mě ještě neznáte, jmenuji se Foxík. A hrozně rád bych byl vaším kamarádem. Mohli bychom si spolu povídat o tom, co jsme zažili a

Ahoj kamarádi, pokud mě ještě neznáte, jmenuji se Foxík. A hrozně rád bych byl vaším kamarádem. Mohli bychom si spolu povídat o tom, co jsme zažili a Ahoj kamarádi, pokud mě ještě neznáte, jmenuji se Foxík. A hrozně rád bych byl vaším kamarádem. Mohli bychom si spolu povídat o tom, co jsme zažili a čemu jsme se naučili. Máma s tátou mi říkali, že se

Více

Metodika vedení čtenářské dílny 1

Metodika vedení čtenářské dílny 1 Metodika vedení čtenářské dílny 1 Iva Procházková, Hlavní výhra Věková skupina žáků: 9 10 let Úroveň čtenáře: Čtenář průzkumník zpracování informací, hodnocení textu Cíl aktivity: Žák už při čtení předvídá,

Více

To se opravdu muselo? No, tak chodili všichni až na jednu spolužačku, jejíž rodina měla hospodářství, jinak všichni.

To se opravdu muselo? No, tak chodili všichni až na jednu spolužačku, jejíž rodina měla hospodářství, jinak všichni. 1 Pro svůj projekt jsem si vybrala svoji maminku. Je jí 37 let, pochází z Podkrkonoší z malé vesničky Havlovice, kde od šesti do dvanácti let navštěvovala tamní mateřkou a základní školu. Ve dvanácti letech

Více

Kateřina Gutwirthová Ennerdale. 2. dopis 24. 10. 2009 Mnoho tváří JAR. Sanbonani z JAR,

Kateřina Gutwirthová Ennerdale. 2. dopis 24. 10. 2009 Mnoho tváří JAR. Sanbonani z JAR, Sanbonani z JAR, měsíc se s měsícem sešel a já už jsem skoro 2 měsíce v JAR. Zatímco k vám přišel podzim, k nám dorazilo jaro a s ním mnoho změn. S prvním jarním dnem k nám přišly 30 ti stupňové teploty,

Více

O expozici Pavel Kohout (2014) Vydáno v listopadu 2014 jako 2.publikace vydavatelství Vydavatel: Pavel Kohout (www.kknihy.cz)

O expozici Pavel Kohout (2014) Vydáno v listopadu 2014 jako 2.publikace vydavatelství Vydavatel: Pavel Kohout (www.kknihy.cz) O expozici Pavel Kohout (2014) Vydáno v listopadu 2014 jako 2.publikace vydavatelství Vydavatel: Pavel Kohout (www.kknihy.cz) ISBN: epub: ISBN 978-80-88061-03-8 mobi: ISBN 978-80-88061-04-5 pdf: ISBN 978-80-88061-05-2

Více