H a v a j aneb Z horské vesničky až na konec světa ( )

Transkript

1 H a v a j aneb Z horské vesničky až na konec světa ( ) Pár slov úvodem: Jelikož jsme tuto cestu nepodnikli s českou cestovní kanceláří a neměli ani české cestovní příručky, tak se mnohá označení míst, památek a i jména osob vyskytují ve formách, jak jsem je získal např. z cizojazyčného Baedekera či Polyglotta. Není tudíž vyloučeno, že mnohá označení nejsou v češtině naprosto korektní. Prolog Zmrzlý sníh křupe pod nohama, z černého nebe se snášejí vločky sněhu, ve spící krušnohorské dědině občas zaštěká pes a jen stromy podél silnice, choulící se pod peřinou námrazy, udiveně sledují dva mlčící poutníky, zachumlané do zimníků, šál a beranic. Je čtvrtek a já se s mami vydal do sousedního městečka na autobus, poněvadž opět musím na - jak pak vždycky stálo na omluvence do školy - návštěva zubního lékaře... ", který se staral o moje rovnátka. Když jsme měli štěstí, tak bylo v autobusu už tepleji než venku a zatímco mami kupuje jízdenky, tak si prohlížím sbírku pohlednic u řidiče na stínítku nad předním oknem. Byla mezi nimi i jedna, která se do zasněžených hor vůbec nehodila. Sytě modré moře, palmy, západ slunce a nad tím nápis Pearl Harbor". Vrtalo mě tenkrát dost hlavou odkud ta pohlednice asi přišla a přestože jsem neměl nejmenší potuchy kde Pearl Harbor leží, tak mi bylo jasné, že to musí být někde hrozně daleko. Určitě o hodně dál, než si malý vesnický kluk vůbec dovede představit. Došel jsem k názoru, že se na taková místa v nejlepším případě dostane nanejvýš Robinson Crusoe, pustil jsem pohlednici z hlavy, usadil se v autobusu a začal se těšit na to, že až budou moje rovnátka u zubaře vyřízená, tak že se půjdeme s mami podívat po městě, koupíme si pečeného buřta a nakonec budeme při čekání na zpáteční autobus krmit vrabce. Pak uběhlo pár let a vzpomínka na onu pohlednici se oživila jednou o prázdninách, kdy jsem každé dopoledne čekal na seriál v rádiu Aku Aku. Ani jsem tak nečekal na povídání, jako spíše na úvodní melodii a na vibrující a houpající se tóny havajských kytar. To už jsem toho o Tichém oceáně věděl víc, ale vzdálenost mezi horskou vesničkou a Perlovou zátokou" se tím nijak nezkrátila. Roky ubíhaly a doby se měnily. Vesničku v horách zbourali, autobus už dávno dosloužil, ona exotická pohlednice skončila nejspíš na smetišti a i ten malý kluk se změnil. Ale pokaždé, když našel v nějaké knížce zmínku o Havajských ostrovech, tak se mu opět oživila vzpomínka na onu

2 pohlednici v autobuse. Knížek nebylo málo, mnohé měly jeden námět - válečný konflikt v Pacifiku a poněvadž ten začal právě v Pearl Harbor, tak se kruh uzavřel. Vzdálenost na exotické ostrovy, ztracené v dálkách Pacifického oceánu, se mezitím trochu zkrátila, ale palmy a moře na oné exotické pohlednici stále ještě ležely příliš daleko. Skoro na konci světa. Desetiletí uběhla a já jednou seděl nad novinami a jako obyčejně se rozčiloval při čtení zpráv o tom, co se bude zdražovat a kde se kolik Vietnamců navzájem postřílelo. Dost beznadějně jsem novinami listoval a náhle jsem zůstal očima viset na inzerátu, nabízejícím cestu na Havajské ostrovy. Při pohledu na cenu za let a hotel mne jako první napadlo, že to bude nejspíš omyl a pokud nejde o překlep, tak že se nejspíš poletí s nějakou leteckou společností never come back". Oznámil jsem mojí spolucestující, že bych měl o cestu zájem, což jí ale velkou radost neudělalo. Dovolené jsou u nich už rozplánované a šance, že by dostala volno, byla pramalá. Vůbec se jí nezamlouvalo, že jsem začal uvažovat o tom letět sám, popř. vzít s sebou třeba kamaráda. Termíny na týdenní cestu byly dva - od a od Nakonec ale měla moje spolucestující štěstí, protože se jedna kolegyně vrátila z dovolené už o týden dříve než plánovala a my mohli termín vzít. Hned mi telefonovala do práce a druhý telefonát byl do cestovní kanceláře se dvěma dotazy: 1) Jestli to s cenou není překlep 2) S jakou aerolinkou se letí Překlep to nebyl, letecká společnost byl americký charter a není tudíž divu, že jsme cestu hned objednali. Junior naše cestovní nadšení tentokrát nesdílel. Jednak kvůli škole s námi letět nemohl a mimoto byl zaměstnán zkouškami na musical Shakespeare and Rock'n Roll. Poslední weekend před naším odletem měli představení a moc se jim to povedlo. Kritika rodičů je ale vždycky benevoletnější než kritika profesionální a o to víc se musí cenit, že inscenaci moc chválili i v novinách. Vybavení měli opravdu profesionální. Od kostýmů, přes muziku až po světelné efekty. Generálku měli v pátek, my jsme byli na premiéře v sobotu a mně se muzikál líbil tak, že jsem tam zůstal viset i na nedělním představení, přestože jsem to neměl v úmyslu a původně juniorovi do divadla jen vezl večeři. Odlétat jsme měli ve čtvrtek a čím víc se den odletu blížil, tím jsme byli všichni nervóznější. Bylo to tím, že jsme poslední roky cestovali vždycky společně a naposledy zůstal junior doma sám s babi a dědou, když byl ještě hodně malý. Návody jak pustit pračku, myčku, atd. se množily, k tomu přibyly i informace pro všechny případy" a mimoto tu bylo stále vědomí, že rodiče letí na druhý konec světa k protinožcům. Moje spolucestující byla zaměstnaná připravováním věcí na cestu a největší potíž byla v tom, že jsme potřebovali nějakou rezervní tašku, protože kufr byl plný už z domova a riziko, že se nám cestou přikoupené věci na zpáteční cestě do kufru nevejdou, bylo víc než reálné. Problém zvládla k mé naprosté spokojenosti a to je co říci, protože co se tašek a kufrů týče, není lehké mé nároky uspokojit. 2

3 Jako obyčejně jsem se zabýval sháněním informačních materiálů a plánováním výletů, protože týden je krátká doba a není nad to mít vše předem připravené a alespoň zhruba vědět kam se letí a co tam podnikat. Na prvním místě u mne stála pochopitelně návštěva Pearl Harboru a proto není divu, že jsem jako první věc zabalil Hubáčkovu knížku Pacifik v plamenech". Středa, Dnes jsme sice jeli ráno do práce jako každý jiný všední den, ale malý rozdíl tu přeci jen byl. Loučení s juniorem bylo poněkud jiné, protože až se vrátí ze školy, tak my už budeme na cestě autem do Frankfurtu. Odlétali jsme sice až ve čtvrtek dopoledne, ale protože jsme museli vycházet z toho, že příští dobou moc spánku nebude, rozhodli jsme se ze středy na čtvrtek ve Frankfurtu přespat a tím si ušetřit ponocování už před odletem. Cesta do Frankfurtu proběhla bez ucpaných dálnic, hotel jsme díky faxu s plánkem našli lehce a chvíli po večeři už leželi u televize a já sledoval válečný film. Čtvrtek, (a kousek pátku 28.6.) Hotelový shuttle nás odvezl na letiště a já jen doufal, že najdeme auto po návratu na hotelovém parkovišti ve stejném stavu v jakém jsme ho opustili. Na letišti nám delší dobu trvalo než jsme se dostali k check in s odletem RIA 101, protože frankfurtské letiště je přeci jen trochu" větší než jiná letiště. Jako první jsme obdrželi informační leták o změně času letu. To nás nijak nepřekvapilo, protože s touto novinkou se u nás ohlásila naše cestovní společnost už v úterý. Přibylo mezipřistání v kanadském Gander na New Foundlandu, což dobu letu pochopitelně prodloužilo. Pak jsme každý obdržel kšiltovku od radia RPR, které mělo nějakým způsobem také v naší cestě prsty a nakonec jsme skončili u bezpečnostní zřízenkyně s obligátními dotazy typu: balili jste kufr sami, měli jste ho stále na očích, dal vám s sebou někdo nějaký balíček atd. Není se čemu divit, protože amíci byli vždycky velmi opatrní a teď ještě všechno zpřísněli, protože u Arabů na jejich vojenské základně opět vybuchla bomba. Náš kapesní nůž musel z příručního zavazadla do kufru a pak se zřízenkyně s přísným výrazem v obličeji domáhala vysvětlení, proč se pas mojí spolucestující (já měl nový) hemží egyptskými vízy. Vysvětlení, že do Egypta pravidelně létáme surfovat a teď se chceme podívat na konkurenci v Pacifiku, ji ale viditelně uklidnilo. V čekací hale jsme měli první kontakt s Havají. Vedle nás se usadil párek, na kterém bylo vidět, že neletí na výlet, ale že se spíše vrací domů. Mladík měl olivovou pleť, evropský výraz obličeje a trochu šikmé oči - typický příklad míchání ras na Havaji a dívčině chyběla jen kytka za uchem, věnec kolem krku a sukně z trávy. Co mne ale málem rozesmálo, byla nálepka na jejím futrálu na ukulele Radio Free Hawaii, Mhz. Těch rádií se snad nezbavíme. RPR nás vítá na letišti, u druhého rádia junior brigádničí a třetí rádio s námi poletí. Letadlo Tristar nás nijak nepřekvapilo, protože jsme tímto typem neletěli poprvé a věděl jsem, že bude nutné si trochu pospíšit k místům, protože nad prostředními řadami nejsou boxy na tašky a 3

4 pasažéři se perou o boxy nad bočními řadami sedadel v letadle. Místo pro tašku jsme ukořistili a usadili se s vědomím, že se po celou řadu hodin odtamtud nedostaneme. V letadle bylo mezi sedadly nezvykle dost místa a to bylo jistou zárukou civilizovaného cestování. Startovali jsme asi s hodinovým zpožděním, ale nijak jsme si tím hlavu nelámali. Zpočátku jsme sice koukali na hodinky jak dlouho letíme a kolik je hodin, ale posléze jsme toho nechali, protože s přibývajícím počtem překročených poledníků se čas začal opožďovat a my jsme brzy ztratili přehled. Během letu pochopitelně došlo i na jídlo a na film a to jediné, čím si člověk mohl krátit čas, bylo pití, čehož naši spolucestující dost využívali. To je také u amíků typické. Jen se letadlo odlepí od země už cucají jak klíšťata. Zpočátku ještě stewardky jezdí s vozíčky po letadle, ale později vozíčky odstaví někde v koutě a od té chvíle si každý bere pivo, víno či šnaps sám. Zhruba po šesti hodinách letu jsme se přiblížili ke kanadskému New Foundlandu a krátce nato přistáli v Gander. Opustili jsme letadlo a odebrali se do letištní haly. Měli jsme přes hodinu čas než natankují a letadlo opět ho zcivilizují a šli se podívat do místního Duty Free Shopu. Cigarety ani alkohol jsme nekupovali a spíše jsme jen prohlíželi suvenýry ve formě ledních medvědů, losů a tuleňů. Také nabídka vest a rukavic podšitých beránkem byla velká, ale s přihlédnutím k našemu cíli cesty nás nijak zvlášť nelákala. V letištní hale hučelo jak v úlu. V letadle bylo dobrých třista lidí a přestože jsme měli halu jen pro sebe, měl jsem dojem, že jsem na Matějské pouti. Došel jsem tam k názoru, že to s tím mezipřistáním navíc vůbec není špatné, protože si člověk trochu protáhne nohy a na další let se začne málem těšit. Pak nás opět svolali do letadla a my jsme se duševně připravili na dalších šest a půl hodiny letu do Anchorage, na jižním pobřeží Aljašky. To už jsme se lépe znali se sousedy a pomalu se začali v letadle zabydlovat. Nejdříve pochopitelně došlo zase na krmení a film. Hodiny v letadle přibývaly, překračováním časových pásem ale zase ubývaly, takže při přistání jsme stále ještě měli čtvrtek odpoledne a jen junior měl doma už pátek. V Anchorage nás vyšustrovali z letadla i s kufry a my museli projít celní a pasovou kontrolou. Zpočátku jsme se sice divili, ale mělo to velkou výhodu. Na odbavení jsme tam byli jediné letadlo a protože jsme vstupní formuláře vyplnili už v letadle, tak šlo vše jak na drátku. Let z Aljašky do Honolulu už byl let vnitrostátní a my se tak vyhnuli blázinci s papírováním na Havaji. Na Aljašce jsme byli opravdu jen na skok. Z jednoho pásu jsme sebrali kufr, u přepážky jsme vyřídili víza a o kousek dál jsme kufr opět podali. Pak jsme pospíchali před letištní halu si trochu protáhnout nohy a proluftovat se. Courali jsme po okolí a divili se jaké tam bylo teplo, protože já měl Aljašku vždycky spojenou jen s ledem a mrazem. V Anchorage nás pár spolucestujících opustilo. Převážně to byli rybáři, jak se dalo usoudit podle jejich neskladných zavazadel. Měli jsme z toho pochopitelně radost, protože se v letadle hodně vyprázdnilo. Zůstali jsme v Anchorage přes dvě hodiny a když jsme opět nastupovali do letadla, tak už všichni brebentili o hodně míň než v Gander. 4

5 Jedině posádka letadla byla čiperná, protože se v Anchorage měnila. Hned se na nás vrhli s jídlem a pitím, ale reakce pasažérů už byla poměrně vlažná. V letadle se po rybářích dost uvolnilo a my koukali kde co navíc zabrat a jak se co nejpohodlněji uložit. Okupoval jsem celou jednu řadu u okna, moje spolucestující si sklopila opěradlo jejího sedadla úplně dozadu a opěradlo volného sedadla před ní převrhla do vodorovné polohy dopředu, takže si na něj mohla položit nohy a pak cestovala jako v lůžkovém voze. Obložila se polštářky, zabalila do deky a další let už ji nijak moc nestrašil. Tenhle trik se sklopením opěradla není moc známý, spolucestující se zájmem sledovali co podniká a chvíli nato se už kácelo opěradlo kdejakého neobsazeného sedadla a cestující se ukládali ke spánku. Čekal nás ještě přes pět hodin dlouhý let do Honolulu a třetí film už převážná většina cestujících prospala. Cestou toho na koukání celkem moc nebylo a jedinou pozoruhodností byl západ slunce, který se někde nad Pacifikem po cca. dvaceti hodinách cestování konečně dostavil. Z klímání nás vytrhlo hlášení pilota, že budeme přistávat v Honolulu, ale mžourající a rozespalé osazenstvo letadla nedělalo dojem, že mu to věří. Pilot to však myslel úplně vážně a ve 22:00 hodin se skutečně objevilo ozářené město. Pochopitelně jsem vyhlížel Pearl Harbor, ale v tom moři světel jsem neměl šanci. Letadlo jsme ani tak neopustili, jako spíše vyklopýtali jeden přes druhého. Lidé měli potíž vymotat se z dek, tašky jim padaly z rukou a náš největší problém byl s tím, vzít s sebou vše s čím jsme na začátku cesty nastoupili. Vploužili jsme se do letištní haly, kde se na nás hned vrhli veselí a upovídaní zástupci cestovních společnosti. Mžourali jsme na ně krví podlitýma a nepřítomnýma očima, ale bylo vidět, že mají zkušenosti s duševními a fyzickými troskami turistů z Evropy. Mávajíc cedulemi si nás srovnali do skupinek a čiperné vyrazili příletovou halou. Skleslý houf turistů se za nimi ploužil jako mátoha a to jediné, co každého v té chvíli zajímalo bylo, jak daleko to ještě máme do postele. Sem tam měl někdo snahu usnout opřen o nějaký sloup v hale, ale i o takové bylo postaráno. Chvíli jsme tak škobrtali a pak jsem začal mít dojem, že mám halucinace, protože jsem zaslechl havajské kytary a táhlou melodii zpěvu. Zpěv ale stále sílil a najednou ze mne únava spadla jako když se mávne kouzelným proutkem. Přílet na Havaj je totiž bez tradičního přivítání kytarami a zpěvem nepředstavitelný a pochopitelně nesmí chybět ani polibek a věnec květů kolem krku - lei. Ten nás překvapil nejvíc, protože nebyl, jak jsme předpokládali, z papíru či plastiku, ale z čerstvých orchidejí. V té chvíli byly zapomenuty nekonečné hodiny v letadle a já měl najednou pocit, že jsem z mrazivé noci vstoupil do nádherně osvětleného a vyhřátého domu. V tom zlomku vteřiny mi došlo, že se mi vše jen nezdá, ale že se můj dávný sen stává skutečností. Všude okolo mně se lidé usmívali a je zajímavé, že tenhle spokojený úsměv všem po celou dobu zůstal. Nemohu se upamatovat, že bych za celý týden viděl někoho zamračeného. Nevím čím to je, ale nemalou zásluhu na tom bude mít určitě onen věnec z orchidejí kolem krku hned na začátku cesty. Pouze mojí spolucestující v jednom okamžiku zle zablýskalo v očích, ale to jen proto, že jí vlezla jedna tetka před objektiv zrovna když mne fotila jak dostávám můj lei. Tomu se ale nelze divit, na zničené záběry má moje spolucestující těžkou alergii. 5

6 Uvítání skončilo, zamířili jsme k pásům se zavazadly a chvíli poté, co já můj zápas s našim kufrem málem prohrál, nás průvodce Alex v barevné havajské košili a s lei na krku z ořechů kukui (viz níže) jak děti z mateřské školky odvedl k autobusu. Vydali jsme se večerním městem a nadopováni havajským folklórem jsme se zvědavé rozhlíželi. Z letiště to na Waikiki není daleko a když jsme vystupovali před hotelem, tak nás noční mumraj města už nakazil. Na půlnoční procházku to ale v žádném případě nebylo. Jen jsme si vyslechli informaci, že nás příští den ráno v 9:00 hodin vyzvednou na snídani a seanci kvůli všeobecným informacím a pak už jsme pospíchali na pokoj a hlavně do postele. Nevím, zda se o dnu, který člověk jen projedl, propil a proseděl u filmů dá říci, že byl perný. Zní to trochu divně, ale nic to nemění na skutečnosti, že jsme toho měli plné zuby. V letadle jsme se nemohli dočkat až zapadneme do postele, ale když jsem konečně položil hlavu na polštář, tak jsem zjistil, že nemohu spát. Hlavou se mi honilo všechno možné a jistou roli sehrála určitě i skutečnost, že podle mého vnitřního času nebyla půlnoc, ale poledne. S časem to bylo po cestě vůbec velmi nepřehledné. Pilně jsem si časy zapisoval, ale nedá se říci, že bych měl přehled. Nebyl jsem sám. V letadle jsem měl možnost vyslechnout vážně míněnou debatu na téma: Máme teď dnešek, nebo už zítřek, nebo stále ještě včerejšek?" a nejlepší na tom je, že pravdu měli všichni, jak je z následujícího přehledu poznat. čas den místní místní Místo doma doma čas den Frankfurt odlet 12:00 čtvrtek :00 čtvrtek Gander přílet 18: : Gander odlet 19: : Anchorage přílet 02:20 pátek : Anchorage odlet 04: : Honolulu přílet 10: : Waikiki hotel 12: :00 čtvrtek Tzn., že když jsme byli nad Aljaškou, tak už juniorovi doma začal zítřek, zatímco my proti němu ještě měli včerejšek, ale v letadle byl stále ještě dnešek. Sice trochu" delší dnešek, ale přeci jen dnešek. S celkovou dobou cestování bylo počítání daleko jednodušší. V poledne odlet z Frankfurtu, o půlnoci v posteli = 12 hodin + 12 hodin časový rozdíl = 24 hodin na cestě. S těmi dvanácti hodinami rozdílu vůči Evropě se sice dobře počítalo, ale ve skutečnosti nám ještě jedno časové pásmo chybělo, protože doma už máme letní čas. Nic to ale neměnilo na tom, že letět ještě chvilku dál na západ, už bychom se zase z východu vraceli domů. Takže na kulatosti země asi přeci jen něco bude. Mojí spolucestující byly podobné úvahy úplně cizí, protože ještě pořádně ani nezalehla a už spokojeně chrupala. Ještě jsem chvíli postál na balkoně a při tom mě napadlo, že na 6

7 tom byl kapitán Cook při cestě na Havaj daleko lépe. Jednak se plavil skoro tři roky, časová pásma ho proto nevzrušovala a za druhé ani netušil kam pluje a proto ho netrápilo vědomí, jakou dálku má ještě před sebou. Co to je, když se řekne Havaj Odpovědí na tuhle otázku lze dostat víc podle toho, komu se položí. A protože je zvědavost typickou lidskou vlastností, tak těch odborníků navštívíme hned několik. 1) Učitel zeměpisu se nadechne a zaplaví nás informacemi o tom, že havajské souostroví je roztáhlým archipelem osmi obydlených ostrovů a 129 atolů ztracených v severním Pacifiku o celkové délce 2555 km mezi 18 50' a 29 15' severní šířky a ' a ' západní délky. Z neobydlených atolů má význam pouze Midway (vojenský) a Kure je zajímavý jen tím, že je nejseverněji ležícím ostrovem. Ekonomickým a politickým centrem souostroví je ostrov Oahu s hlavním městem Honolulu, ležící 4000 km na západ od americké pevniny a 8500 km na východ od Filipín. Jádrem souostroví je osm ostrovů: Niihau, Kauai, Oahu, Molokai, Lanai, Maui, Kahoolawe a největším z nich Hawaii, který dal jméno celému souostroví. Rozloha těchto osmi ostrovů je momentálně km². Momentálně proto, poněvadž sopky ostrov Hawaii stále ještě přistavují. O podnebí bychom se dozvěděli, že je dáno polohou ostrovů na obratníku Raka a je subtropické, ovlivněné ale oceánem do té míry, že roční průměrná teplota nepřesáhne 23 C. Teplota vody je až 28 C a roční srážky, které má na svědomí severovýchodní pasát, jsou velmi rozdílné podle toho kde se měří. V Honolulu je to průměrně 510 mm a za horami na severu ostrova přes dva metry. Nejlépe, nebo spíše nejhůř, jsou na tom s deštěm na ostrově Kauai, kde podkovovitý kráter Mount Waialeale mraky přímo polyká a kde naprší až dvanáct metrů za rok, což jest světový rekord. 2) Botanik by asi nejdříve delší dobu polykal, protože by nevěděl kde a jak začít. Málokde se totiž najde tolik rozdílných rostlin jako právě na Havaji. Jednak záleží na tom, jestli jde o suchou či deštivou stranu ostrova a mimoto hraje ještě velkou roli i nadmořská výška. Takže není těžké na počátku výletu sledovat kaktusy v polopoušti a po projetí následné obhospodařované oblasti se dostat do tropického pralesa. Ten posléze se stoupající výškou nad mořem vystřídá parku podobná savana, pak přijde tropická kosodřevina" a v horách nakonec už jen lišejníky a v zimě dokonce i sníh. Pak by se určitě ještě zmínil, že se tam míchá flóra původní s flórou importovanou a nakonec by se zachránil konkrétním vyjmenováním všeho co tam roste. To by ale nebralo konce a proto je nutné ho včas zarazit prosbou o výčet jen toho nejzajímavějšího. Na prvním místě v důležitosti je momentálně ananas, který dlouhou dobu soupeřil s cukrovou třtinou. Na rozdíl od ananasu, který na Havaj dorazil až roku 1886 z Jamajky, cukrovou třtinu nejspíš přivezli už první osídlenci z Polynésie. Opravdovou specialitou je ořech Macadamia. Přivandroval roku 1881 z Austrálie a bez něj se dneska nic neobejde. Že se najde ve všem, do čeho doma používáme vlašské ořechy nebo mandle, je normální, ale že na něj člověk narazí i ve zmrzlině či kávě, je už trochu překvapující. 7

8 Přitom to delší dobu trvalo, než se ty ořech začaly používat. Mají totiž skoro nerozbitnou slupku, jak mohu po vlastních zkušenostech z Keni potvrdit. Od té doby kupujeme makadamie pouze loupané. Kokosové ořechy jsou proti makadamii přímo křapky. Kokosové ořechy byly ale pro domorodce hrozně důležité, protože z nich dělali kde co. Od kopry přes rohože až k podprsenkám z půlky slupek. Pro turisty je kokosová palma vůbec ten nejdůležitější strom, protože co by byl západ slunce na Havaji bez šumících palem u moře. Nic, podfuk. Další dovezenou novinkou (1850) je káva, kterou pěstují kolem Kona na ostrově Hawaii a patřící k jedné z nejkvalitnějších vůbec. Z vlastních zkušeností to můžeme potvrdit a přestože se zdá být nemožné ji ještě něčím vylepšit, tak i to je možné. Stačí jen přidat trochu mletých ořechů macadamia a čokolády. Chuť se popsat nedá, ta se musí zažít. O banánech, mangu a papaje není nutné se zmiňovat, protože ty na Havaji nejspíš patří do kategorie plevele. Pro domorodce dříve velkou roli hrálo taro. Hlízy měly funkci brambor, z nichž dělali kaši poi a výhonky používali na způsob špenátu při připravováni slavnostní hostiny luau, což jest sele pečené v díře v zemi. Ohia Lehua je prvním vyšším stromem, který najdeme na poušť připomínajících lávových polích. Zajímavý je svými střapečkovitými květy, ze kterých dělají dobré a sladké víno a také tím, že je stromem madam Pele, což jest bohyně vulkánů. Pandamus je střapaté chroští, jehož listy, podobné listům rákosu, se používají na pletení klobouků, tašek, košíků atd. Popsat jako střapaté chroští i banyán by bylo urážkou, protože je to velikán, pod jehož korunou často najde stín i celý trh. Jeho vzdušné kořeny jsou přímo labyrintem a moje spolucestující mezi nimi vypadala jako Guliver(ka) v říši obrů. Zajímavým stromem je už zmíněný kukui. Něco na způsob malého kaštanu, z jehož plodů se dělají lei na krk. Dříve měly tyhle ořecho-kaštany ještě jednu úlohu. Protože obsahují velké procento tuku a asi pět minut hoří, tak se používaly místo svíček - proto se mu říká i Candlenut - tree (svíčkový strom). Kukui lze použít i jako léku proti zácpě, ale jen velmi opatrně. Mj. je i oficiálním státním stromem Havaje - něco na způsob české lípy. Pochopitelně mají za státní symbol i květinu a není to orchidej, ale hibiskus. Tahle flóra byla poměrně přehledná, protože se vyskytovala buď v parcích, či zahradách. Jakmile ale člověka pohltí zelená zeď tropického pralesa, přestane vnímat jednotlivé stromy a rostliny a jen tehdy, když ho něco ohromí, tak zůstane stát a vykuleně si to prohlíží, jako např. neprostupné houštiny bambusu či kvetoucí purpurové palice ingveru a aby byl dojem pralesa úplný, tak nemohou chybět ani liány. O jejich pevnosti už po vlastním testu nepochybuji, což by zcela jistě potvrdil i Tarzan. Je to možná nepochopitelné, ale největší dojem na mne udělaly rostliny, které znám z domova - jako třeba philodendron či kapradiny. Důvod byl v tom, že jsem měl srovnání mezi tady a tam. Doma velký philodendron zabere třeba celý roh sálu a tam ještě trochu" povyrostl, takže začíná být jakousi samostatnou džunglí v pralese. S kapradím je to obdobné. Marně jsem tam přemýšlel, co bych dělal, kdyby se na mne někdo obrátil s prosbou o natrhání kapradin do vázy. Potíž by byla v tom, že by se to bez motorové pily a náklaďáku na odvezení toho pugétu neobešlo. Kapradí tam totiž dosahuje výšky stromů a to jediné, co jsem tam ještě postrádal, byli nějací pravěcí ještěři a mohla to být 8

9 zároveň i cesta do pravěku. Ještěry tam sice nemají, ale zato plno nejrozmanitějších chrobáků a motýlů. Fauna je jinak poměrně jednotvárná, protože byla odkázána skoro výhradně na import. Nejsympatičtější na tom celém je skutečnost, že se tam, s výjimkou určité mořské havěti, nevyskytuje nic jedovatého. Jedinou ornitologickou raritou je černá husa nene, ale ta se dneska vidí maximálně při oficiálních událostech, protože je symbolickým ptákem Havaje. To už si ale dovedu představit, že bychom u botanika netrpělivě přešlapovali a nejpozději tehdy, když by se začal šířit o barvami a vůněmi hýřící květeně koukali, jak se spasit útěkem. 3) Historik by se asi nejdříve pohodlně uvelebil v lenošce, zapálil si dýmku a s přimhouřenýma očima by začal nejspíš u Adama. Tím by nám pochopitelně neudělal radost a proto bude lepší se u něj moc nezdržovat a jen požádat o poslání telegramu, který by mohl vypadat následovně. Havaj objevili mezi lety Polynésané z Tahiti, či Marquezkých ostrovů. Pověsti se sice zmiňují o tom, že už před nimi tam dorazil bájný kmen Menehunes, ale žádné důkazy pro to neexistují. Zbytek světa se o existenci Havaje dozvěděl až roku 1778, kdy tam přistály třistatunové lodě Discovery" a Resolution" pod velením kapitána Jamese Cooka, který se na objevnou cestu vydal Na počest svého sponzora, prvního lorda admirality (Earl of Sandwich), pojmenoval nejdříve Havaj na Sandwichovy ostrovy. Cook zde objevil poměrně vyspělou tichomořskou civilizaci s králem (ka moi) v čele, hlavním knězem (kahuna nui) a premiérministrem (kalaimoku). V hierarchiji pak následovali náčelníci (alii), kněží (kahuna) a obyčejní lidé (makaainana). Na nejnižším stupni společenského žebříčku stáli otroci (kauwa). Cook měl při své první návštěvě štěstí, že přistál právě v době velkých svátků a domorodci ho považovali za dlouho očekávaného boha míru Lono. Boha míru sice domorodci měli, ale to nic nemění na skutečnosti, že Cook na svou objevitelskou vášeň doplatil a roku 1779 ho v Kealakehua Bay na ostrově Hawaii utloukli, když se snažil skoro sám vyřešit problém s ukradeným záchranným člunem. Léta jsou ve znamení vnitropolitických šarvátek mezi králi jednotlivých ostrovů. Vyhrál král Paiea na ostrově Hawaii, který nakonec pod jménem Kamehameha I. vládl celému souostroví. Roku 1816 se na scéně objevila loď Otkrytije" rusko-americké společnosti na Aljašce, Rusové začali se stavbou opevnění a projevili snahu Havaj zabrat. Pokoušeli se o to rok, ale úspěch neměli. Roku 1819 umírá Kamehameha I. a vládu přebírá pod jménem Kamehameha II. jeho syn Liholiho. Ten není tak důrazný jako jeho otec a do vlády se mu začíná míchat jeho matka Kaahumanu. To byla emance" jako z čítanky a během jednoho roku prosadila emancipaci takovým způsobem, že zvládla postavit celé království na hlavu a zlikvidovat skoro všechna tabu. Co nezvládla královna, o to se postarali puritánští misionáři, kteří přivandrovali z Bostonu. S misionáři přišli i obchodníci a Havaj začala nabývat na významu. Proto není divu, že se o v Pacifiku ztracené ostrovy začala dohadovat Anglie s Amerikou vyhrožuje lord George Paulett s fregatou Carysfort" útokem na Honolulu, což šokovalo Američany, kteří už roku

10 Havaji slíbili nezávislost. Spor nakonec vyřešil Pauletův představený admirál Richard Thomas, který uznal suverenitu Havaje. K velké změně došlo roku 1848, kdy král Kamehameha III. reformou Great Mahele" rozdělil půdu mezi sebe a své poddané. Dříve vše mohlo patřit pouze králi a teprve nyní bylo možné, aby přivandrovalci - haoles (běloši) vlastnili pozemky. Z potomků misionářů se stávají farmáři, specializovaní hlavně na cukrovou třtinu. Jediným problémem byl nedostatek pracovních sil, protože domorodců bylo málo a mimoto si na práci moc nepotrpěli. Problém ale farmáři vyřešili importem Číňanů a Japonců. Vliv bílých haoles stále roste a význam krále upadá. Král David Kalakaua, který vládl v letech , už byl málem jen loutkou. O nápravu se pokusila roku 1893 jeho sestra a následovnice na trůnu Liliuokalani, ale nikam to nevedlo a o trůn nakonec přišla. K moci se dostali farmáři, kteří vyhlásili republiku, jejímž prezidentem se stal Sanford Ballard Dole. Liliuokalani se sice roku 1895 ještě pokusila o převrat, ale neuspěla. Republika Hawaii se však dlouho z nezávislosti netěšila. Už roku 1898 se po vyhrané španělsko-americké válce přihlásily k moci USA, které Havaj roku 1900 anektovali a z prezidenta Dola se stává pouze guvernér. Tím se veškeré rozbroje vyřešily a na Havaji na delší dobu zavládl klid. Ale jen do , kdy se nad americkou tichomořskou základnou Pearl Harbor objevila japonská letadla. Tuto část dějin ale radši přeskočím. Ono to bude jistější, protože není vyloučené, že bych se kvůli Pearl Harboru už k ničemu jinému nedostal. Posledním mezníkem v dějinách Havaje byl rok 1959, kdy americký kongres odhlasoval připojení Havaje k USA. K tomu došlo , kdy se Havaj stala padesátým státem USA. 4) Vulkanologovi se raději vyhneme, protože ten by nás utloukl informacemi o pohybu kontinentálních ker, o principu sopky a o tom, jak působením těchto dvou složek celé havajské souostroví vzniklo. Určitě by neopomněl přidat i informaci o tom, že nejstarší severní ostrovy už působením eroze opět pomalu mizí v moři a že se jižně od ostrova Hawaii rodí ostrov nový. Zapomeneme tudíž všechna vědecká fakta a budeme se držet spíše starých havajských pověstí, které sice nevědecky, ale o to poutavěji vyprávějí o kráse a líbeznosti bohyně Pele, která je vtělením dobroty a laskavosti. Smůla je jen v tom, že jí občas rupnou nervy" a dostane hysterický záchvat. Pak se změní k nepoznání a výsledkem jsou fantastické fontány ohně a veletoky žhnoucí lávy. 5) Etnolog se při dotazu na Havaj zřejmě pouze usměje a nechá se slyšet, že to jsou úplně jiní lidé a je jen škoda, že už jich z celkového počtu obyvatelstva 1,25 miliónů nezůstalo ani jedno procento. Není se ale čemu divit, protože za těch skoro dvěstědvacet let se díky přivandrovalcům rasy dost pomíchaly. Typickým příkladem byl onen mladík na frankfurtském letišti. Pak se ještě nejspíš zasní nad původním způsobem jejich života, který byl sice tu a tam přerušen nějakou válkou, kdy do sebe tloukli palicemi posázenými žraločími zuby, napichovali se na kostěná kopí, či se sráželi z útesů do moře, ale to byly spíše výjimky. Převážnou dobu byli zaměstnáni nicneděláním. Lovit - až na ryby - nebylo co a rolničit nemuseli, poněvadž tam vše roste 10

11 jako plevel. Takže jen občas upletli nějakou tu rohož na rodinný domek", nebo si z kůry, popř. trávy vyrobili sukni, či si z květů nebo peří ptáků udělali slavnostní lei či přehoz. To ale spíše jen pro parádu, protože oblečení v subtropech spíše překáží. Skutečnou prací snad byla jen stavba plachetních (katamaránových) kánoí, protože mořeplavecká krev Polynésanů se v nich nezapřela. Proto jim zbyla halda času na slavení, sportování a všechna ta ostatní aloha", která si tam sexuálně vyhladovělí námořníci nemohli vynachválit. Na slavení si vždycky moc potrpěli a žádná oslava se neobešla bez tance hula. S oním břišním tancem a hula-hula obručí - tak oblíbené u malých holek, má ale tradiční havajský hula tanec asi tolik společného, jako papírová růže ze střelnice s růží rodu Schwarzenbergů. Původně směli hula tančit jen muži při náboženských obřadech, kdy byl recitál doprovázen tancem. Teprve později se z části náboženského obřadu vyvinul tanec hula jak je známý dnes. Jsou to ve skutečnosti tančené a zpívané pověsti, které se tímto způsobem předávaly z pokolení na pokolení. Prostě něco na způsob folkloristických oper. Potíž je jen v tom, že je nutné znát symboliku jednotlivých rytmů a gest, aby divák pochopil, co mu tanečníci tancem vyprávějí". Původní kahiko-hula, se tančil na počest boha války Ku. Tanečníků byla vždycky málem armáda a v doprovázejícím orchestru převládaly bubny, chrastítka a rámusítka" v podobě naštípnutých bambusových tyčí. Je jasné, že se tato konstelace nehodila pro podání milostných balad a tance vyprávěly" spíše o válečných událostech a dobrodružstvích. Jinak je tomu u pozdějších auwana-hula. Při tomto podání byla bubny a chrastítka vystřídány strunnými nástroji, které jsou pro podání, často pikantních a frivolních, milostných písní přeci jen melodičtější. Dřívější auwana-hula se omezoval jen na náznak (kaona) romantických avantýr. Ty novější už velkou část z původní decentnosti ztratily. Není vyloučené, že by se pak etnolog ještě zmínil i o nátuře Havajanů. S popsáním by mohl mít problém a nejspíš by se pak uchýlil ke slovům jako klidní, usměvaví a spokojení. Jako ilustrace by se snad dala použít i jejich řeč. Havajština používá jen samohlásky a, e, i, o, u a souhlásky h, k, l, m, n, p, w. Tím, že postrádá všechny tvrdé a řinčivé souhlásky, je velmi měkká a melodická. V normálním životě se s ní člověk ale skoro nesetká. Pouze jen ve zpěvu a zbytky havajštiny se dostaly i do tzv local talk". To je zvláštní druh angličtiny, používající i havajská slova. Občas se do toho dostane i nějaký ten japanismus" či jiný -ismus", takže je havajská angličtina poměrně pestrá. Tak např. místo thank you se děkuje havajským slovem mahalo. Snad nejpoužívanějším slovem je aloha, které má významů hned několik. Od pozdravu, přes vyznání lásky až po nech mě na pokoji". Řeč jako taková má být velmi jednoduchá a jedinou potíž dělá velké množství nepřehledně dlouhých slov. S objednáním ryby mahi mahi v restauraci to ještě jde, ale objednat si pečenou rybu s názvem humuhumunukunukuapua'a to už může být trochu problematičtější. 11

12 6) Pokud se havajských kratochvílí týče, by nebylo na škodu navštívit i sportovního reportéra, ale ne takového, který je schopný se bavit pouze o fotbale nebo hokeji. Takže si najdeme nějakého imaginárního. Po slavnostech byl druhou nejoblíbenější kratochvílí sport a protože je všude kolem moře, tak se nelze divit, že nehráli ani fotbal ani baseball, ale buď plavali, jezdili na lodích, nebo řádili na surfech. Surfování bylo původně výsadou královské rodiny a teprve později se k němu dostal i plebs". Nejpopulárnější osobností byl hrabě Kahanamoku ( ), který získal v letech několik světových rekordů a zlatou olympijskou medaili v plavání. Mimo plavání byl i přeborníkem v surfování, ale žádné světové mistrovství nevyhrál, protože se tenkrát surfovalo jen na Havaji. O tom, jak je populární ještě dnes, svědčí stále čerstvé věnce lei, zdobící jeho sochu na Kuhio Avenue na Waikiki. Zkrátka nepřišlo ani pádlování na kánoích. Sport tam brali vždycky velmi vážně a přeborníci byli velmi uznávaní a ctění. Tak tomu nebylo jen dříve, ale i dnes a jen díky havajským přeborníkům teď máme náš windsurfing. Mimoto se nesmí zapomenout ještě na jednu havajskou specialitu - závod Ironman. Vražedný triatlon skládající se z běhu (26,2 mil = cca. 42,2 km), cyklistiky (112 mil = cca. 180 km) a plavání (2,4 mil = cca. 3,9 km). 7) Odborníků jsme navštívili několik, informací jsme dostali plno, ale stále mám pocit, že něco chybí. Proto snad bude nejlepší se na konec stavět pro informace u nějaké české venkovské babičky. Ta nás určitě nezahrne roky, historickými událostmi či latinskými názvy flóry, ale spíš se dá vycházet z toho, že jen řekne: To víš, chlapče. Svítí tam slunce, je tam teplo a je to hrozně daleko. Aby ses mi po cestě ještě neztratil. Mimoto tam běhají ženské jen tak nalehko, na to jsi ještě malý, tak radši zůstaň doma a skoč králíkům pro lupení". Není vyloučené, že zatímco bych trhal lupení, by si babička vzpomněla, že jí kdysi někdo poslal z Havaje pohlednici, kterou pak věnovala nějakému autobusákovi, co ji jednou pomohl s nůší... Pátek, O potížích s ranním vstáváním se nedá mluvit, protože jsme vstávali v době, kdy doma začínají v televizi večerní zprávy. Probudil jsem se dávno před zapípáním hodinek a ke své hrůze zjistil, že prší! Nešťastně jsem postával na balkoně a jen se divil, že po ulicích běhají lidé bez deštníků. Proklínal jsem své baraka" - dar přilákat déšť i do té nejsušší pouště a za přemýšlení, kam jsem zabalil paraple, jsem si šel čistit zuby. O to větší bylo moje překvapení o chvíli později, když nebylo na nebi ani mráčku. Už se nedivím, že tam všichni běhají bez deštníků. Sprchne poměrně často, ale pokaždé jsou to jen minutové deště a velmi často jen mží. Není výjimkou, že prší z modré oblohy a pouze na jedné straně ulice. Pak jde jen o větrem přihnaný deštík z kopců na severu. Čekal jsem, že bude mít moje spolucestující jetlag - leteckou kocovinu" způsobenou časovým rozdílem, ale i ta se hned po ránu usmívala. Havaj je skutečně nakažlivá. V 9:00 hodin jsme se všichni sešli před hotelem a mně k prospektům, které jsme nasbírali už na letišti, přibyly 12

13 další od hotelové recepce. Autobus nás vyzvedl a zamířil s námi k centru Waikiki do Royal Hawaiian Shoping Centre. Královské havajské nákupní středisko mi velmi připomínalo nákupní mall" v Los Angeles. Jen kytek bylo nesrovnatelně víc. Nabídkou boutique jsme se nezaobírali a hned jsme zamířili do klimatizované haly, která večer slouží jako diskotéka. Interiér připomínal jeskyni v pralese a nechyběl ani vodopád na scéně, kde už zpívala a tančila místní folkloristická skupina. Usadili jsme se u stolu, chvíli jsme poslouchali a pak se pustili do snídaně. Kafe, džus a sladké loupáčky s marmeládou. Sice bych dal spíše přednost slanině s vejci, ale darovanému koni nekoukej na zuby. Nejdříve mě napadlo, že někde museli zrušit farmu na orchideje, protože každý na svém talíři vedle loupáčku jednu našel a pak mě vrtalo hlavou, jestli to není nějaká jedlá orchidej, což jsem ale radši nezkoušel. Mimoto moc kalorií mít ani nemohla. Nejdůležitější pro mne byla skutečnost, že jsem na stole objevil papír se seznamem výletů, které jsme tam mohli objednat. Pečlivě jsme nabídku prostudovali a nakonec se rozhodli pro celodenní výlet kolem ostrova Oahu a pro výlet letadlem na ostrov Hawaii za madam Pele. K výletům nám potom ještě něco málo řekli, z různého špičkování jsme poznali, že Japonci moc oblíbení nejsou a slouží domácím jen jako figurky do místních vtipů a už se všichni tlačíme v koutě a objednáváme výlety. S úterním výletem na Oahu to klaplo, ale s madam Pele jsme měli smůlu, protože se letělo jen ve středu, což byl náš poslední den a neletělo se i v pondělí, jak stálo v informačním letáčku. Madam Pele jsem momentálně škrtnul a rozhodl se podívat po místních cestovních kancelářích, které měly obdobný výlet také na programu. Opustili jsme jeskynní restauraci a opět dostali lei. Tentokrát nebyl z květů, ale z malých mušliček a s nálepkou Hilo Hattie, což mi nebylo neznámé. Už doma jsem o ten název zakopl při hledání informací a věděl, že to je fabrika a zároveň nákupní středisko typických havajských košil a tzv. muumuu - což jest havajská obdoba arabské galabeje. Jak jsem se dozvěděl později, bylo Hilo Hattie i jméno populární zpěvačky. Jestli jí fabrika ale patřila, to nevím. Z Waikiki tam jezdí zadarmo autobusy - služba zákazníkům. Do jednoho nás naskládali a jelo se. Hilo Hattie leží asi na půli cesty mezi Waikiki a Pearl Harbor a měl jsem tudíž příležitost se trochu zorientovat. Autobus s námi nejel dlouho a zjistil jsem, že je Honolulu poměrně přehledné a s hledáním památek nebudou potíže. V hlavě se mi pomalu rovnal plán kdy si co prohlédnout, protože jsem nehodlal nechat se vláčet celý týden ve skupině a být odkázaný jen na to, co mi ukáží. U cíle cesty nás nejdříve přivítal kytarista, vypili jsme si koktail exotických džusů, chvíli obdivovali největší havajskou košili světa, měřící od límce k podolku dobré tři metry a pak se vydali nákupním střediskem. Měli jsme možnost nakouknout i do produkce oněch typických havajských košil. Výrazy v obličejích šikmookých švadlen mi poněkud připomínaly výrazy lidí na pásu kdejaké jiné fabriky a poznal jsem tam, že i na Havaji existují lidé, kteří se neusmívají. Původně jsem uvažoval, že bych si nějakou tu barevnou košili koupil jako suvenýr, ale nakonec jsem koupil jen kšiltofku. Moje stará čepice na surfování už dosluhuje a bylo na čase se podívat po 13

14 nové. Moje spolucestující delší dobu okukovala nabídku triček, zastavila se i u zlatníků a nakonec jsme zůstali viset u stolů a regálů se sladkostmi a macadamia ořechy. Co se dá sníst nebo vypít, to je ten nejvděčnější suvenýr, protože doma nezabírá místo a nechytá se na něj prach. Venku jsme chytli autobus na Waikiki a já dal dotaz, jestli by nás po cestě nemohl vysypat u Aloha Tower. Nemohl, ale dal mi dobrou radu abych vzal trolley, což jest kříženec mezi autobusem a starou pražskou tramvají. S jízdenkami jsme si nemuseli lámat hlavu, protože náš mušličkový lei s nálepkou Hilo Hattie platil jako celodenní permanentka i na tuhle autobusovou tramvaj. Vrátili jsme se do downtown Honolulu a vystoupili v přístavě u Aloha Tower. Padesátšest metrů vysoká věž je občas nazývána havajskou Sochou svobody, přestože se jí vůbec nepodobá. Snad jen svou polohou u vody. Věž byla postavena roku 1926 a slouží nejen jako úřad správce přístavu, ale i jako vyhlídková věž pro turisty. Z desátého patra jsme měli přístav jako na dlani, mrakodrapy města byly na dosah ruky, kousek opodál se tyčily stěžně staré plachetnice v nedalekém muzeu a pouze Pearl Harbor jsem nemohl najít ani dalekohledem. Měli jsme štěstí, že se nám při příchodu podařilo předběhnout výpravu Japonců a měli věž skoro pro sebe. Chvíli poté, co moje spolucestující našla zapomenuté sluneční brýle, se ochoz věže začal plnit brebentícími Japonci a my výtahem sjeli opět dolů. Chvíli jsme tam okukovali a pak se podél lodí, zakotvených u nábřeží, vydali k námořnímu muzeu, kde je zakotven restaurovaný čtyřstěžník Falls of Clyde. Byl postaven roku 1878 v Glasgově, má výtlak 1807 BRT, je osmdesátjeden metr dlouhý, dvanáct metrů široký a plavil se na lince Honolulu - San Francisko. Loď jsme si neprohlédli, protože se dalo vycházet z toho, že by se opakovala prohlídka clipperů v San Francisku minulý rok. Moje spolucestující chvíli okukovala strom s asi patnáct centimetrů velkými zelenými šiškovitými plody a pak jsme nábřeží opustili. Chvíli jsme si sedli v parku a já koukal do mapy a listoval v příručce. K památkám města to nebylo daleko a šlo jen o to, kde s prohlídkou začít, abychom se nemuseli vracet, nebo běhat městem křížem krážem. Plán byl schválen a mohli jsme jít. Daleko jsme se ale nedostali, protože loupáčky na snídani dlouho nevydržely a byl nejvyšší čas sehnat něco na zub. Nic jednoduššího než to. Hned na příštím rohu byl imbis, kde obrovský plakát hlásal, že je tam k mání Jumbo Jack za 99 centů. Spocívali jsme hamburgery, uhasili žízeň a vydali se konečně za památkami Honolulu. Queen-, Alakea- a Richard Street, kde jsme se stavěli na poště koupit známky, nás zavedly až na Washington Place na Bretania Street, kde stojí rezidence guvernéra Havaje. Na tom by nebylo nic zajímavého, nebýt skutečnosti, že zde až do roku 1917 bydlela královna Liliuokalani. Hned vedle stojí kostel St. Andrew's, ale ani ten nás neohromil. Obě stavby dělaly dojem, že se stavělo jen tolik, kolik bylo zapotřebí a na co byly peníze a na nějakém ohromování neměli zájem. To se o stavbě naproti už říci nedá. Tam se nachází roku 1969 dostavěný State Capitol. Čtyřpatrová, na všechny strany otevřená stavba, se čtyřiceti dvacetimetrovými sloupy symbolizujícími palmy, atriem jak u starých Římanů a s bazény kolem celé stavby, čímž stavitel dosáhl dojmu ostrova a zároveň i synonyma Havaje. Do sálu kolem atria je možno nahlédnout prosklenými stěnami a to 14

15 nám umožnilo chvíli sledovat nějakou ceremonii místní mládeže. Měli jsme dojem, že dostávali vysvědčení, ale jisti si tím nejsme. Naproti jsme nahlédli i do sálu kde zasedá senát a nedovedu si představit, že by jinde vláda trpěla, aby si je turisté prohlíželi z ulice jako ve výkladní skříni. Ale jiná země, jiný mrav. Tím pro mne prohlídka skončila, protože jsem začal hledat Polyglotta. V kapse, kde měl být, nebyl a já proběhl ještě jednou celý areál, než jsem zjistil, že jsem ho dal ve fototašce jinam než normálně. Bez příručky bych byl namydlený, protože bych se nedozvěděl, že státní pečeť na budově měří 4,5 metru a váží 3,5 tuny a že socha před budovou znázorňuje pátera Damiena, který se zasloužil o založení kolonie malomocných v Kalaupa na ostrově Molokai, kde sám na lepru roku 1889 zemřel. Opustili jsme Capitol, zastavili se u sochy královny Liliuokalani ozdobené čerstvými věnci lei a pak jsme se vydali k největší pozoruhodnosti města - Iolani Palace. Základní kámen položil král Kalakaua na Silvestra roku 1879 a roku 1882 byla stavba, kopírující rokokový styl, dostavěná. Jako královský palác ale budova sloužila jen jeden rok a pak se v něm střídali prezidenti a guvernéři podle toho, koho tam politika zavála. Palác je dnes muzeem a Američané jsou na budovu velmi pyšní, protože je to jejich jediné královské sídlo v USA. Stavba to je sice pohledná, ale ve srovnání s královskými paláci v Evropě byla úplnou Popelkou. Co spíš ohromilo nás, byl park. To už doma nenajdeme. Obří stromy s houštinami vzdušných kořenů kolem, křoviska doslova obsypaná květy, purpurové palice kvetoucího ingveru, prostě kam se člověk podíval, tam něco rostlo, kvetlo a vonělo. Byl jsem trochu nesvůj při pohledu na moji spolucestující, toulající se se zasněnýma očima tím sadařským a zahradnickým rájem a stále jsem čekal, že každým okamžikem začne řezat odnože a cpát mi je do kapes vesty, tašky i za košili. O mně je známo, že na parky a zeleň moc nejsem a procházím jimi jen tehdy, když tudy vede cesta k nějaké stavební pozoruhodnosti. Tam jsem ale moji spolucestující překvapil návrhem si na chvíli sednout, nic nedělat a jen se koukat kolem. Vlajka Havaje s osmi pruhy duhových barev (osm ostrovů = osm pruhů) se třepotala na střeše paláce orámovaná proti modrému nebi větvemi stromů, kolem nohou nám pobíhaly nějaké tropické hrdličky a škemraly o drobky - po téhle zkušenosti jsme s sebou pak všude nosili keksy a moje spolucestující mi občas na delší dobu zmizela ze zorného pole, když obcházela nějaký kmen stromu, se kterým nemohly soupeřit ani sloupy v luxorském chrámu Karnak a snad jen africký baobab by měl šanci. Ještě jsem se pak vydal k nedaleké stavbě připomínající miniaturní a hodně zjednodušený zámek Hluboká. Byl to Iolani Barracks, roku 1870 postavené sídlo Royal Household Guards - královské gardy. Čtvercová stavba s dvorem uprostřed je dnes muzeem, ale až na malý kanón tam celkem nic pozoruhodného nebylo. Přesto jsem byl moc spokojený, protože jsem tam objevil WC. Nejzajímavější na celé stavbě byla skutečnost, že dříve stála úplně jinde a sice 15

16 v místech, kde se dnes nachází Capitol. Podobně, jako egaptský Abu Simbel, byla tvrz rozebrána na kameny a v parku vedle paláce opět sestavena. Opustili jsme park a vyšli na South King Street, kde stojí nejstarší stavba města - Judiciary Building z roku Původně zde měl sídlit král Kamehameha V., ale nakonec stavba sloužila jako radnice a justiční palác. Nejvyšší soud je tam dodnes. Zřejmě je tam i oddací úřad, jak se dalo soudit podle nevěsty pózující fotografovi ve vstupní hale. Chvíli jsem si ji prohlížel a nakonec jsem usoudil, že kdyby jí měl ženich utéci a ona si mě vzala, tak že klidně přestoupím na muslimskou víru dovolující bigamii. Před justičním palácem, na trávníku obklopeném keři hýřícími květy, stojí snad nejnavštěvovanější památka města - socha krále Kamehameha I., který má pro Honolulu stejnou funkci jako pražský Sv. Václav - jen kůň mu chybí. Kamehameha I. roku 1810 dosáhl spojení všech ostrovů a vytvoření jednotného království Hawaii a je nejpopulárnějším havajským králem. Bylo to poznat i podle lei na soše. Takhle tam zdobí sice všechny sochy, ale Kamehameha na tom byl přeci jen o něco lépe než Lilioukalani či Kahanamoku na Waikiki. Věnců měl kolem krku plno, ale to není nic proti tomu jak ho ozdobí, když je svátek. To pak socha pod záplavou kytek pomalu zmizí. Se sochou byly menší potíže, protože originál, odlitý z bronzu Thomasem R. Gouldem roku 1880 v Paříži, se s lodí G. F. Händel" potopil u Falklandských ostrovů. Sochu z vraku zachránili, opravili a postavili v Kapaau na ostrově Hawaii, kde se král pravděpodobně roku 1758 narodil. Před druhým odlitkem jsme právě stáli a třetí jeho socha stojí ve Washingtonu. Vydali jsme se po South King Street a po chvíli jsme došli ke kostelu Kawaiahao. Také ho nazývají havajskou Westminster Abbey, ale vycházím z toho, že to s podobou bude asi stejné jako u Aloha Tover a Sochou svobody. Postavený byl kostel roku 1820 nejdříve ze dřeva a teprve roku 1842 z kamene. Vnitřek nezdobí jako jinde obrazy svatých, ale portréty hawajských knížat a zajímavostí je, že nedělní mši slouží nejen v angličtině ale i v havajštině. Před kostelním portálem nám padly do oka dvě věci. Náhrobek krále Lunalilo a dva bílé Rolls Royce v dlouhém provedení, zlatem místo chromu a obrovskými mašlemi na Emily". Hlavou mi bleskla myšlenka na nevěstu na oddacím úřadě nedaleko a už mažeme do kostela podívat se na svatbu. Obřad byl ale normální bez hula a kytar a jen kytek tam bylo trochu víc než při svatbách jinde. Můj plán prohlídky starého Honolulu tím byl skoro splněn a chyběla pouze návštěva muzea Mission House. Od kostela to byl jen skok a my si prohlédli dřevěné domy, které misionáři používali až do roku Zajímavostí je, že veškeré díly Frame House byly lodí na Havaj dopraveny kolem mysu Horn a zde roku 1821 sestaveny. Domy jsou originálně zařízené a nechybí ani ukázky misionáři používaného oblečení. Jak v tamním vedru mohli v jejich puritánsky upnutých hábitech vydržet, mi není jasné. Vrátili jsme se ke kostelu a po Punchbowl Street jsme se pomalu vraceli k Aloha Tower. Často jsem se ohlížel na vyhaslou sopku Puowaina nad městem, v jejímž kráteru je Punchbowl National Memorial Cementary of the Pacific - válečný památník a zároveň i vojenský hřbitov. Celý 16

17 areál svým tvarem připomíná mísu na punč a proto ten, pro hřbitov poněkud nezvyklý název Punchbowl. To ještě měli asi štěstí, že se kráter nepodobal třeba bandasce. Došli jsme do přístavu, zastavili se u Aloha Tower na kafe, podívali se po obchůdcích a poté zase nasedli na onu autobusovou tramvaj" do Waikiki. Náš hotel ležel hned na začátku Waikiki v místech, kde Ala Wai kanál ústí do moře, ale my jsme zůstali sedět a využili to k okružní jízdě po Waikiki a vystoupili, až když tramvaj opět namířila z Waikiki k Aloha Tower. Druhý den jsme měli na plánu prohlídku Waikiki a okružní cesta pro nás byla orientačním a informačním strýčkem". Pohodlně sedíc a ovívání přírodní klimatizaci" tramvaje bez stěn a oken jsme projeli tou čtvrtí Honolulu, která je El Doradem nejen turistů, ale i místních bohémů. Bylo zajímavé sledovat provoz na ulicích, kde nechyběly nablýskané Harley Davidsony, nekonečně dlouhé limuzíny, sportovní Ferrari a pro Američany typické Jeepy. Na jedné křižovatce jsme museli myslet na juniora při pohledu na polonahého a bosého mladíka za volantem Jeepu a se surfovým prknem jako jediným zavazadlem. Ulice byly narvané, ale nikde nebylo ani stopy po hektice. Řidič nadále vtipkoval při vyvolávání jednotlivých stanic a jeho prozpěvování přerušil pouze tehdy, když si s kolegou v jiné tramvaji, trčící v zácpě opodál, vysílačkou vyměňovali nějaké novinky či vtipy. To, že jsme registrovali i obchody a speciálně ukládali do paměti sportovní kšefty s nabídkou firmy Nike, není nutné zdůrazňovat. Koneckonců jsme měli pár úkolů, které nám doma junior zadal. Opustili jsme tramvaj nedaleko našeho hotelu a zamířili domů. Po cestě jsme se ještě stavěli v ABC, což je místní sámoška a současně i buffet. Obtěžkáni pytlíky s nákupem jsme došli těch pár kroků do hotelu a moc jsme si libovali jak je šikovně položen. Moje spolucestující se nejdříve vrhla pod sprchu a já na colu s ginem, takže jsme byli zaměstnáni oba. Pak se ale přeci jen vyskytl problém a sice s tím, co si vezmem druhý den na sebe, protože jsme po výletu byli tzv. durch". Věcí jsme sice s sebou měli dost, ale ne kompletní převlečení na každý den. Nejjednodušším řešením bylo prát. Takže jsme každý den pilně prali a máchali a dnes bych mohl klidně napsal pojednání na téma: Napříč Havají v jedné košili". Pak jsme se usadili na balkoně a já mezi sušícími se svršky pilně listoval v prospektech a hledal výlet na ostrov Hawaii. Možností jsem našel několik, podle plánku Waikiki zjistil, že zastoupení cestovek není daleko a spokojeně jsem se pak zase věnoval cole s ginem. Navečer jsme se vydali z hotelu k moři, kam to byl jen skok. Courali jsme pod palmami na pláži, prohlíželi si turistická lákadla špičkových hotelů a nakonec jsme jen mlčky vychutnávali západ slunce. Byli jsme tam teprve první den, ale měli jsme pocit, že už jsme na Havaji nejméně týden. Dojmů za celý den bylo tolik, že by to jinde vystačilo na daleko delší dobu a přitom je zajímavé, že jsme vlastně nic ohromujícího neviděli a nezažili. Žádné pyramidy, žádný Grand Canyon, žádný Empire State Bldg. a newyorský PanAm Bldg. už vůbec ne. Vydali jsme se po naší ulici (Ala Moana) směrem, kde jsme z tramvaje zahlédli šikovnou restauraci a mj. i sportovní obchod. Shodou okolností tím směrem byla i jedna cestovní agentura, 17

18 ale bohužel už zavřená. V restauraci jsme nejdříve okukovali jak to tam chodí, ale moudří jsme z toho nebyli. Nikdo nás neusadil a mimoto to tam dělalo dojem samoobsluhy. S tácem jsme se postavili do fronty a podle obrázků jídel si vybrali. Moje spolucestující si koupila podíl" na salátovém buffetu a já si objednal Steak & Shrimps. Trochu jsme se divili, když nám na tác dali jen pití, příbory a po zaplacení malou cedulku. Stejné pocity musel mít nejspíš junior před mnoha lety v Jugoslávii, když byl poprvé jíst v restauraci a číšník před něj postavil jen prázdný talíř. Také si s tím nevěděl rady, protože doma dostal vždycky talíř už s jídlem. Usadili jsme se u stolu, moje spolucestující se vydala plundrovat salátový buffet a já mudroval na prázdným tácem. Tu se ale přihrnul číšník, sbalil cedulku a vzápětí už je zpátky s plným talířem. Při pohledu na porci mi poněkud zatrnulo, protože mi bylo jasné, že si buď udělám z břicha mrzáka, nebo půlku nechám a kuchař se urazí. Byla to poněkud nezvyklá kombinace jídel a francouzkého gurmána by nejspíš ranila mrtvice. Hromský biftek, pomfrity a k tomu obalování smažení krabíci s patřičnými omáčkami. Gurmánskokombinační katastrofa ale chutnala výborně a již ten večer jsem si byl jist, že jsem tam na bifteku, zaručené bez BSE, nebyl naposledy. Usměvavý a vtipkující číšník se v pravidelných intervalech chodil ptát jestli nám něco nechybí a jen tehdy, když já - už přecpaný - beznadějně zápolil s posledními kraby a on se přišel zeptat, jestli mi může ještě přinést nášup, to bych ho nejraději poslal k šípku. Velkou výhodu mělo moje jídlo v tom, že jsem věděl co jím. To se o salátech mojí spolucestující vždycky říci nedalo. Občas nám bylo něco povědomé, ale často si přinesla na talíři věci, které byly absolutně neznámé a já, po zkušenostech u snídaně s kytkou vedle loupáčku, jen doufal, že jim tam nekonzumuje nějakou ikebanu, či jinou květinovou výzdobu. Se škrtícími kalhotami v pase jsem se těžkým krokem vydal za mojí spolucestující, která mířila do sportovních potřeb. Přestože hodinky ukazovaly 22:00 hodin bylo pochopitelně otevřeno a zase jsem musel myslet na to, jak jinde pracně řeší prodloužením otevírací doby v obchodech. Do kolika měl otevřeno onen sport to nevím, ale pokud se našeho ABC - kvelbu týče, tak si nejsem jistý, jestli tam vůbec měli dveře. Vydali jsme se k botám a vyzbrojeni juniorovým prospektem cílevědomě hledali tenisky značky Air Max. Měli jsme ale smůlu, tenisky nenašli a krátce nato jsme se dozvěděli, že je ještě nedostali, protože, jako vše ostatní, od hřebíků až po buldozer, se i kecky musí na Havaj dovážet a ještě nedorazily. Takže nám sklaplo. Pak se ještě moje spolucestující dívala po surfových botách pro ni - opět bez úspěchu a když jsme se informovali o nabídce v tenisovém koutě, podívali se jaká trička nabízejí a byli málem na odchodu, tak moje spolucestující sekla hák ke stolu s výprodejem a než jsem se nadál, už jsem si nesl domů nové tenisky já. Přišel jsem k nim jako slepý k houslím, ale po zkušenostech z kalifornského Fresna jsem se jejímu argumentů:...když je nevezmeš, tak jsi blázen, protože doma bys zaplatil nejmíň dvojnásobek..." nijak nevzpíral, boty sbalil a s pocitem, že se mi nějak srazil pásek u kalhot, zase odevzdané šlapal nočním Waikiki. 18

19 Cestou do hotelu jsme si vyhlédli další restauraci na zítřek, přestože jsem měl pocit, že nejméně příští tři dny jídlo vynechám úplně. Pak už přišla na řadu jen další sprcha a cola s medicínou", podívat se jak mi schne prádlo a nakonec nastavit správnou rychlost na větrníku u stropu, aby mi netáhlo v noci na nohy. Tím byl náš první den na Havaji u konce a v době, kdy se doma junior už těšil na oběd, my zapadli do pelechu, uťapaný jako listonoši. Sobota Ráno jsem se probudil ještě za šera a po chvíli jsem zjistil, že - prší. Po včerejších zkušenostech jsem se ale už nijak nevzrušoval a ještě chvíli klimbal. Pak mi to ale přeci jen nedalo a vykradl se na balkón. Nebe bylo jako vymetené a šumění pocházelo od zavlažovacích vodotrysků kolem hotelu. Mojí pozornost upoutalo dění kolem telefonní budky přímo pod naším balkonem. Přestože tam stále někdo telefonoval, třeba i v pět hodin ráno, to bylo dnes trochu jiné. Gestikulující Japonec se dohadoval s nějakou paní a zřejmě se muselo něco stát. Vyložil jsem se na pavlač jako drbna a se zájmem sledoval, jak chvíli po telefonátu dorazil policajt na motorové tříkolce. Došel jsem k názoru, že Japonce někdo na ulici obral a chvíli jsem pak celkem zbytečně uvažoval, jestli by se moje bezpečnostní opatření proti zlodějům nedala ještě nějak vylepšit. Moje spolucestující se mezitím probrala také a protože díky časovému rozdílu tam byla po ránu vždycky nezvykle čilá, jsem hned začal opatrně naznačovat plán na sobotu. Se snídaní jsme si nemuseli lámat hlavu. Na pokoji jsme měli kávovar a každý den jsme dostávali pytlík s kafem. Něco na zakousnutí se našlo vždycky a když to nebylo z vlastních keksů, tak jsme si v ABC koupili sendviče. Náš hotel totiž postrádal nejen restauraci, ale i kavárnu a to jediné, co tam mimo recepce bylo, byly automaty na pití, sladkosti, mikrovlnná trouba a pračka. Stavbou to sice byl hotel, ale zařízením spíše motel. To nám však ani v nejmenším nevadilo a spíše vyhovovalo, protože jsme tam jen spali a prali košile. Dovedu si ale představit, že mohl být velkým rozčarováním pro ty, kteří převážnou část dovolené tráví v hotelu u poolu, restauraci či kavárně. Pool tam sice byl také, ale miniaturní a vmáčknuty do rohu mezi vysoké zdi. Posnídali jsme na balkóně a shodli se na tom, že nejdříve půjdeme do cestovky kvůli výletu a pak procouráme Waikiki. V recepci jsme se při odchodu srazili s Alexem od naší cestovní společnosti a já se ještě zeptal, kde se tam najde nejlepší kšeft pro surfaře. Dostal jsem adresu a doporučení pro majitele Philipa a už upalujeme po Ala Moana Avenue do cestovky. Byla to sice jiná než ta včerejší, ale byla nejblíž. Chvíli jsme museli čekat než byl vyřízen zákazník před námi a pak jsme se optimisticky otázali po výletu za madam Pele. Usměvavá blondýna chtěla vědět na kdy výlet plánujeme a když zjistila, že na neděli či pondělí, tak nám s politováním sdělila, že na příštích pár dnů nemá k dispozici žádná volná místa v letadle. To byla rána a teď šlo o to rozhodnout se jestli to zkusíme u té druhé agentury, kde bychom mohli dopadnout stejně, nebo upalovat zpátky do hotelu za Alexem a vzít výlet ve středu, přestože to byl náš poslední den. Rozhodli jsme se pro druhou možnost a jen se strachovali, aby Alex mezitím z hotelu nezmizel. Chytli jsme ho a vyložili 19

20 celý náš problém se středou. Alex se usadil u telefonu a během desetiminut minut nám zvěstoval, že sice převážná většina naší společnosti letí ve středu, ale že miniskupina letí už v pondělí a dvě letenky by ještě byly. Skočili jsme po nabídce jak pes po párku, já se tak zbavil mé největší starosti a pak už nám nic nebránilo vydat se do ulic Waikiki. Waikiki je turistická čtvrť Honolulu, ohraničená na severu a západě kanálem Ala Wai a na východě dvěstětřicetdva metrů vysokým vyhaslým vulkánem Diamond Haed, jehož původní jméno bylo Leahi. Roku 1825 tam ale angličtí námořníci objevili křišťály, které si spletli s diamanty a nové jméno bylo na světě. Již doma jsem podle mapek zjišťoval, jak je kam daleko, protože vím, že jsem známý tím, že bych na dovolené uhnal i závodního koně. Ať jsem měřil plánek Waikiki jak jsem chtěl, vždycky mi vycházelo nejširší místo čtvrti na jeden kilometr a délka i s velkou rezervou na maximálně čtyři kilometry. Proti Las Vegas je Waikiki tudíž vesnice a nebezpečí marathonu nehrozilo ani v nejmenším. Z hotelu jsme se nejdříve vydali po bulváru Ala Moana směrem na sever a pak pokračovali po Kuhio Avenue. Tam už jsme včera jezdili tramvají" a proto nebylo těžké se orientovat. Na první pohled bylo vidět, že je Waikiki čtvrtí hotelů a turistů a domácí aby člověk hledal lupou. Courali jsme po ulicích, okukovali kšefty a při pohledu na hotely v té části města si stále nemohli vynachválit, jak šikovně je položený náš hotel. O jeho krásné poloze se v žádném případě psát nedá, protože byl skřípnut v druhé řadě baráků na hlavní ulici. Zato jsme odtamtud měli k moři pár minut pěšky a nemuseli čekat na autobus či hotelový shuttle na pláž. Přičemž se jednalo o hotely první kategorie, vybavené nesrovnatelně větším komfortem než náš motel". V té části města stál i hotel, který jsme měli možnost za příplatek vzít místo našeho motelu Polo Inn. Moc jsme si libovali, že jsme to neudělali. Co jsme tak ušetřili, se tam dalo roztočit daleko příjemněji a účelněji a navíc stál ten druhý (lepší) hotel uprostřed města a náš hotel stál prakticky u moře. Nic opravdu pozoruhodného tam na vidění nebylo. Občas se mezi mramorovými fasádami hotelů objevily i malé dřevěné domky dávající tušit, jak to tam vypadalo dřív, než se rozjel turismus na plné pecky a hlavně jak to tam vypadalo, než začali Waikiki skupovat cizí investoři v čele s Japonci. Podle místního vtipu to má být japonská pomsta za prohranou válku. Všude bylo vidět, že tam jezdí lidé na dovolenou a protože k dovolené patří i utrácení peněz za věci, které člověk normálně nepotřebuje, odpovídala tomu i nabídka. Ať už šlo o vyloženě luxusní výrobky, nebo jen o půjčení auta. Mimo kabrioletů a jeepů měl člověk možnost půjčit si třeba i Ferrari. Sice nevím, kam bych s Ferrari v ucpaných ulicích jel, ale možnost půjčení byla. Takže jsme dál šlapali po svých a někde v půli cesty jsme narazili na Nahua Street. Ta byla naším prvním cílem, protože zde měl Philip svůj Planet Surf Shop. Vlezli jsme dovnitř a zatímco moje spolucestující prohlíží nabídku triček a šortek, já oblézám surfová prkna a neopreny. Je skutečně k nezaplacení, když má někde člověk dost času a nemusí neustále koukat na hodinky. Vše jsme si prohlédli, vybrali pár neoprenů, začali zkoušet a tohle zkoušení neoprenů je můj nejhorší zážitek z Hawaje, protože 20