svazek 3 / západní Čechy sever západ východ

Transkript

1 svazek 3 / západní Čechy sever západ východ

2 Ústí nad Labem západy na dva ISBN

3 Ústí nad Labem OBSAH Svítáníčka na Západě /Vladimír Novotný/ 3 David Brabec: Čtrnáct 6 Vladimíra Brčáková: Jen křestní jméno, prosím Vás 9 Milan Čechura: Proč píši 12 Markéta Čekanová: Bolestné zklamání 14 Karla Erbová: V některých slovech (a jiné básně) 15 Ivo Fencl: Chandu a Lermin, zlí kouzelníci 19 Václav Gruber: Laerdal 2 21 Josef Hrubý: Na břehu (a jiné básně) 24 Ivo Hucl: Ostrovní básně 26 Tomáš Hudec: Neklidné oko (a jiné básně) 30 Hortensie Hustolesová: A básníkem být nechci (a jiné básně) 31 Irena Natálie Chaloupková: V chapadlech smrti 34 David Charvát: Atak (a jiné básně) 41 Martin Jakubík: O zlaté rybce 45 Jan Jelínek: Dvě monitoriťky 46 Bohumil Jirásek: Balvan 48 Milan Kasl: Ze života a díla scenáristy Česlava Boháče 52 Radka Ketnerová: Výjimečný talent 55 Roman Kníže: Nebudu o tom mlčet (fragmenty) 57 Jiří Kolář: Šumavští muzikanti 60 Tamara Kopřivová: Snová Plzeň (a jiné básně) 62 Tomáš T. Kůs: Noční osvětlení (a jiné básně) 63 Martin Lang: Pivo (a jiné básně) 64 Miroslava Ledvinová: Roklanský potok 65 Tomáš Makaj: Smírčí je noc (a jiné básně) 68 Jaroslava Málková: Báseň (a jiné verše) 69 Vratislav Maňák: To příznačné jméno Carmen 71 Lubomír Mikisek: Motýl 73 Květa Monhartová: Oblast těla 76 Vojtěch Němec: Neocortex 79 Karel Pexidr: Pohádka 83 Milena Písačková: K lítosti překrmených (a jiné básně) 84 Karolína Pláničková: Molotovův koktejl 86 Radka Prokopová: , 9 C (a jiné básně) 88 Jitka Prokšová: Jarní déšť a suchej flek 91 4

4 OBSAH Dana Raunerová: Písmeno a 93 Kateřina Sachrová: Někdy (a jiné básně) 94 Ida Sebastiani: Cizí ministryně 96 Martin Šimek: Modlitby nevykoupeného času 98 Jan Sojka: Listopad (a jiné básně), Dovolená 100 Pavel Štýbr: Maggi v kostce 102 Václav Toucha: Zapomenout na ty (a jiné básně) 104 Karel Trinkewitz: Všude je chleba o dvou kurtách, komiksy 106 Jiří Ulrich: Útržky noci 109 Miroslav Valina: Pohádka pod psa 110 Eva Válková: Tarot 112 Alena Vávrová: Františkolázeňská promenáda. (a jiné básně) 114 Irena Velichová: Lacrimosa dies illa (a jiné básně) 115 Vhrsti: Michael Jackson na lékařský předpis 117 Luboš Vinš: Typologie stromů 119 Lucie Vinšová: Neděle (a jiné básně) 120 Lukáš Weishäupl: Symbol ryby 122 Alena Zemančíková: Mediální neděle 126 Svítáníčka na Západě Proslulý březinovský oxymóron paradoxně nemálo výstižně charakterizuje situaci v literárním dění a v literárním životě na tzv. Českém Západě neboli v Západních Čechách. Také v tomto regionu nebo v této oblasti přece dochází k mnoha spíše nenápadným než nápadným jevům na literární obloze, přičemž jednou jejich existence připomíná rozbřesk nebo úsvit, podruhé zase pro změnu stmívání nebo soumrak, pokaždé však jde o svého druhu prosvěcování nebo nasvěcování určitého uměleckého ohniska. Jeho výsledkem se pak stává právě metaforicky chápané svítání, projevující se v podobě hojných a konkrétních literárních svítáníček, čili v textech západočeských autorů. Těch není ani mnoho, ani málo, leč sféra jejich působení neboli zmíněný Český Západ, se nemálo odlišuje od spisovatelských světů či spisovatelského světa v severních Čechách, jak to koneckonců potvrzují i obě již vydané antologie Českého Severu, tj. Severní Čechy a teplickou kulturní scénu prezentující Údolí neklidu. Jestliže je z nich zřejmé, že severočeský literární život je výrazně multicentrický a že se opírá o větší počet literárních center v různých městských společenstvích, ať je to Děčín s jeho edici Nomesterion nebo kupříkladu Teplice s proslulou Vyžvejklou bambulí, potom západočeské literární i kulturní poměry představují pravý opak: jsou zřetelně a možná až nadmíru plzněcentrické. Ti literární tvůrci, kteří žijí mimo metropoli západních Čech, se stejně v dominantní míře orientují především na Plzeň, na literární kulturu ve městě a není divu: mimo Plzeň žádné jiné svébytné či životaschopné literární ohnisko na Českém Západě neexistuje, alespoň ve srovnatelné podobě nikoli. Tímto tvrzením pochopitelně nemáme v úmyslu jakkoli bagatelizovat kulturně historické hodnoty a literární tradice spjaté kupříkladu s chodskými Domažlicemi nebo s jezuitským a pojezuitským školstvím v Klatovech, o dalších minioázách literární kultury nemluvě, jenže v současnosti je právě Plzeň především průmyslovou, ale i kulturní Paříží našeho Západu. A nepomyslné literární svítání tudíž v západních Čechách probíhá jako plzeňské spisovatelské svítání. Nicméně, s jistou nadsázkou budiž řečeno, není Západ jako Západ. Z pohledu literárního Západu je zapotřebí připomenout, že svým způsobem na tomto poli jsou k spisovatelskému mání takové či tyto západy dokonce dva, proto i významově trochu posunutý název této publikace: Na dva západy. Kromě vlastního plzeňského Západu existují totiž i jiné Západní Čechy, přesněji formulováno český Severozápad, tj. Karlovarský kraj: Karlovarsko, Chebsko, Sokolovsko Hradů, zámků a zvláště lázní je tam požehnaně, ale literárně nazíráno ze špičky sv. Bartoloměje platí, že hic sunt leones, tj. zde čili tam jsou lvi - a v Mariánských Lázních Vladimír Páral. Zrovna literární kraj karlovarský je totiž velkou záhadou a tamější regionální vlastenci slovesní by měli tato tajemná mračna zanedlouho rozprášit, dokud se ještě u zřídel píše a slyší česky. Prozatím se však tak nestalo a platí, že nepočetní literáti z těchto končin kupříkladu z Chebu - se rovněž orientují na poněkud vzdálené plzeňské centrum. Pokud ovšem nezamíří se svou tvorbou nebo se svými literárními osudy rovnou do caput regni. A co tudíž Plzeň, matka západočeských měst? Začneme-li od polistopadových pořádků a počátků, záhy sice zaniklo regionální Západočeské nakladatelství, možná horší než jiná regionální, poezie a próza však od té doby čile vychází v jiných knižních domech, v nynější situaci kupříkladu v nakladatelství Nava, v sdružení Pro libris, v Galerii města Plzně Záhy po listopadu 1989 vzniklo v Plzni jako samostatný subjekt Středisko západočeských spisovatelů (kvalitativně i kvantitativně dobře zastoupené) a v jeho péči postupně vyšly desítky knižních titulů z pera autorů regionu. 3

5 Západočeské literární podhoubí bývá právem spojováno s existencí Ason-klubu, dlouhá léta vydávajícího malé klubové knížky. Na předválečnou plzeňskou tradici Klostermannovy ceny navázala od roku 2001 prestižní Cena Bohumila Polana, nazvaná podle plzeňského knihovníka a především mnohotvárného kritika B. Polana, udělovaná autorům z Českého Západu nebo za literární (v případě čestných uznání výjimečně i za nauková) díla se západočeskou tematikou. Na meziválečnou tradici literárního časopisu Pramen se v Plzni podařilo navázat až po 74 (!) letech ani čtvrtletník Spektrum, ani nadregionální občasník Pěší zóna neměly charakter literárního periodika -, kdy od podzimu 2002 začal vycházet měsíčník Plž Plzeňský literární život s pravidelnou dokumentární a informační přílohou Listy Ason-klubu. V Plži již publikovalo více než tři sta západočeských tvůrců - básníků, prozaiků, dramatiků, fejetonistů, kritiků, historiků V časopisecké rubrice Mladý Západ debutovaly desítky nadaných tvůrců z Plzně a dalších okresů Plzeňského kraje, přičemž věkové rozpětí plžích autorů se pohybuje mezi 9 až 99 lety! Redakce od prvního ročníku uděluje Ceny Plže a čestná uznání, čímž chce iniciovat literární dění v regionu. Lze konstatovat, že až na naprosto ojedinělé výjimky veškeré soudobé západočeské literární bratrstvo spatřuje v Plži (jenž má i elektronickou podobu) svou publikační tribunu a je povzbudivé, že od roku 2010 této přirozené tribuně hodlá nikoli konkurovat, ale konstruktivně a mnohdy i o poznání aktuálněji sekundovat i sympatický server s výmluvným názvem Publikace Na dva západy se tudíž nikoli náhodou (s dvěma výjimkami) může interpretovat a hodnotit i jako autorský almanach stálých i příležitostných přispěvatelů Plže Plzeňského literárního života. Opět až na zanedbatelné výjimky byly do sborníku zařazovány texty doposud netištěné ani knižně, ani časopisecky a naprostou většinu příspěvků tvoří básně a prózy napsané na konci první dekády třetího tisíciletí. Cílem editorů bylo představit plzeňskou literární současnost v její pestré žánrové i stylové tvářnosti, soudobou postmodernu i polemickou negaci této estetiky, a v tomto spektru poskytnout prostor renomovaným západočeským autorům jako Josef Hrubý nebo Karla Erbová - stejně jako talentovaným tvůrcům, kteří mají za sebou teprve první literární krůčky a zpravidla debutovali v Plži jako mj. David Brabec nebo Vladimíra Brčáková. U některých literátů je už sepětí s Plzní a Plžem spíše symbolické než skutečné, přesto do tohoto sborníku zařazujeme kupříkladu v Praze žijícího T. T. Kůse, nikoli už ale Milana Šedivého, který figuruje v publikaci Údolí neklidu, byť plzeňské působení není jeho zanedbatelnou životní etapou. Nikdy však nemohou být zastoupeni všichni, a tak zůstala stranou kupříkladu i pseudonymní Jakuba Katalpa. A i někteří další. Inu, literární život na Českém Západě bývá někdy i na tři západy. A dá se povšechně charakterizovat jako umírněně konzervativní v mezích nonkonformního. Ale i konformního či tradičního. Nabízelo se sice chronologické řazení podle věku jednotlivých autorů, vzhledem k relativní homogennosti plzeňské a západočeské literární scény se editoři nakonec přiklonili k sestavení sborníku podle abecedního pořadí. K autorským textům jsou tu připojeny pouze nejlapidárnější bio- a bibliografické informace o pisatelích včetně záměrně subjektivní tvůrčí charakteristiky (více údajů je například v Slovníčku autorů Plže, 2005). Tato publikace vychází díky grantu či projektu Vzděláním k multikulturalitě, vznikla však především z iniciativy literaturu milujících pedagogů a studentů bohemistiky Pedagogické fakulty Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem. Proto nechť se všemi těmito básnickými a prozaickými příspěvky jako příslovečná červená nit vine a ozývá vděčné volání: Západ zdraví Sever! Dokonce na dva západy. Vladimír Novotný 4 5

6 David Brabec (1980, Plzeň) zatím publikoval pouze časopisecky, jméno si však získal i jako herec a zpěvák v plzeňském souboru Antidivadlo; dokáže napsat jak písňové, tak i generačně laděné vizionářské texty, stejně jako povídkové etudy ze života. Získal Cenu Ason-klubu a doposud nechápe, proč. To nevadí. Čtrnáct Střecha lascivně usazená nad pískovcovým torzem. Měděná obruč zezelenala. Věž pokořená tetováním mechu, fackami deště, rozbodaná ranami hromosvodu. Hrdá vrata přebitá náplastmi prken. Pach vlhkosti, stigmata nápisů... Třináct zastavení pod střechou. Čtrnácté pod nebem. Sklopené oči, palec k zemi, svědomí. Zaskřípění vah, zasténání nebe. Deset úderů srdce zvonu. Pojedenácté ticho. Stud zvonu, tíha vah. Krvavé dlaně, rozbodané prsty, bolavé klouby. Lehkost vah, tíha dřeva. Zhroucená záda, první kroky bolí. Ještě je čas. Krvavé čelo, ztěžklé rameno. Je hladký, deštěm omletý, těžký jako závaží. Záblesk pohledu rozmazaný. Srdce člověka. Pot v očích pálí, oči nevidí. Letmý pohled poloslepý. Ona jemu, on jí. Vteřina soustředění, hodiny odevzdání. Přes vrstvu ticha, hojivé masti, bolest necítit. Střetnutí dlaní, slova očí, němý hovor. Kvartet chodidel, dvoje ústa, Obloha jediná, jedna cesta. Bílý šátek, ještě chvíli. Tvář člověka. Tupost jehly, měkká bolest - nepoznaná. Chuť země - písek mezi zuby. Cesta zvrásněná rozbitými chodidly. Půl cesty, půl mraku, půlka nebe... Dotek krásy, dotek trnu, dlaně zabolely. Odstín rudé růže, bolest, pohlazení. Slova, věty zašeptané. Slzy spojené se zemí. Začátek - konec. Roztřepená oprátka. Vůně země, sklopené oči, zlomená kolena, zmučené dlaně. Zrytá záda cesty, pokorná tvář nebe. Zem bolí. Lněná látka, barva chudobek. Chvilka nepřítomné nevinnosti. Barva krve, vůně krve, rudé nebe. Kamínky v dlaních, prsty v písku, zemdlená záda. Trs seschlé trávy. Země je žhavá, pálí do tváře. 6 7

7 Postava schoulená, zvědavé oči, sevřená ústa. Zardění nebe, člověk. Nahota země, člověka. Pár rukou, pár nohou, pár očí... Žár uhlíků, pot na zástěře, chlad oceli. Prst k nebi, dřevo, žár chladu. Rány kovu na kov. Tři minuty, třiatřicet vteřin. Opona vejpůl, trhnutí tkaniny. Tma. Zvuk ticha, hlasité zašeptání, zavřená víčka, ústa otevřená. Hlava se kloní, tíha oblohy, lehkost země. Slzy nebe, spadané listí, slzy člověka. Párem úst, propletenými prsty, očima zavřenýma, očima dokořán. Dotek těl, země, cesta. Setmělý oheň, vůně vosku, zčernalý konec knotu. Kámen a tělo, bílá noc, černý den, země a člověk. Půda a nebe, ještě světlo a ještě tma... Vladimíra Brčáková (1982, Písek) sice trávívá dny v Bernarticích na Písecku, ale působí jako středoškolská profesorka češtiny v Plzni, kde také absolvovala. Píše převážně groteskní a ironickou poezii, proto ji nyní představujeme jako prozaičku. Také ona patří k líhni Plže - a získala i Cenu Ason-klubu. Jen křestní jméno, prosím Vás Unaveně dosedne a objedná si červené víno. Její ruce již opět bezvládně leží na prázdném stole a čekají na sklenici, kterou by objaly. Na ruce, které by objaly je. S macešskou láskou ulpívá na modrém řečišti jejich žil, na cáru těla, co nikdy nepřijala za vlastní, a přesto jí ze zákona patří. Dívá se na sebe a myslí na tu druhou Za zrcadlem. S rukama slepce prochází sklem vlastního já. Jen ne a ne se nahmatat! Napije se. Víno je dobré a silné. Lehce nasládlé, s vůní a chutí po ovoci. Přesně podle jejího gusta. To už si pohrává s dalším douškem vína, několikrát jej převaluje na jazyku, na němž lačně a nenasytně okouší směsi všech chutí, když ji znenadání osloví čísi hlas. Julie. Pomalu se otočí a nechápavě se zahledí do tváře neznámého muže. Promiňte, s někým jsem si Vás splet, jakoby z dálky k ní dolehne otřepaná omluva. Téměř neznatelně se usměje, nic se přece neděje, a brzy na to se její pohled sveze z muže opět do ní samé. Nic se neděje. Zhola nic! Kdyby se alespoň roztříštilo sklo, co ji dělí od poznání, kdo vlastně je, a rozplesklo se o tu nechutně nablýskanou podlahu. Sklo to není, co vydá svůj zvuk. A soud. Ale její tvář ano. V mžiku se odrazí o lesk barové kavárny a s pošklebkem sobě vlastním se promění v groteskní obraz té, jež se náhle sehne a uvidí se v něm. Uvidí sebe jako malou holku, která trucuje, že zůstala sama doma a je odsouzena čekat, uvidí sebe jako zralou ženu, která trucovat a čekat nepřestala. Čekat na něco, co by vyřešilo její život za ni. A koloběh všech truců se pozvolna rýsuje do prvních vrásek kolem očí, vystupuje v lícních kostech a vlní se v žilnatých rukou. Ach bože, jsem to opravdu já? Tak podlaha oplácí ženě její poťouchlost stejnou mincí, co na ní cinká právě ve chvíli, kdy skloněná nahlíží do svého osudu. Panna, nebo orel? Peníz vesele dál zvoní na dlaždicích, zlatě se mihotá ve třpytu rozzářeného lustru a nechce vydat nic ze svého tajemství. A když se konečně ustálí v nehybné poloze, dotyčná jej sebere s takovou vervou, že zapomene stranu, na které ležel. Odsouzena k životu v nevědomosti sama se schoulí do stavu podobně strnulého. A zakrátko ji uprostřed hrající hudby, bzučivých hlasů a komíhavých těl opět, v tom roce snad posté, snad po tisící, dostihne samota. Rdousí ji ve svých špinavých prackách a pevně svazuje svěrací kazajkou. Vždy zákeřně zezadu a bez bílého pláště. A vždy se v ženě něco drtí či spíše se jen ozývá to, co již na cimprcampr dávno je. V bezděčné sebeobraně ji na mysli vytane kočka, představuje si, jak se pod jejíma rukama hrbí, nechává se dlouze hladit a šimrat, přímo slyší, jak spokojeně přede a vrní. Na bříškách svých prstů ještě cítí teplo elektrizující srsti a v sobě nenadálý klid, když zničehonic s ní zacloumá změť drnčivého zvuku. Mobil. Nemilosrdně ji vrhne tam, odkud tolikrát neúspěšně utíkala. Do sedící a čekající reality. Haló. 8 9

8 Hallo Julie. I m sorry. I ll come later. Wait for me, please. It s ok. Angličtina jí sice nebyla cizí, ale nikdy v ní neuměla vyjádřit přesně to, co by vyjádřit opravdu chtěla. Jazyková bariéra ji nutila osekávat. Vypouštět kondicionál, rozvité přívlastky, všechno, čeho běžně užívala nadmíru. Možná zbytečně. Ale nikdy, nikdy ji nepřiměla osekávat v tom smyslu, aby pronikla na dřeň věci, aby dokázala pojmenovat to, co ji a muže, jenž jí volal, spojuje. Vždyť v jejich životech pokaždé existovalo něco, pro co by se raději vzdali jeden druhého, než aby v sobě zapřeli kus vlastní identity, kterou ani neznali. Nepřinesené oběti z nich udělaly oběti sebe samých. Telefonát ji znovu vyprovokuje myslet na muže, na něhož právě čeká, a na ono nepojmenované to, co mezi nimi visí jak pavučina na rohu stěny. Ovšem bez pavouka a mouchy. Logicky vzato, když není toho, kdo chytá, nemůže být ani toho, kdo je chycen. Ve skrytu duše snad oba po vzájemné lapenosti touží, ale zpěčují se něco tak ponižujícího sobě přiznat. Raději do nebes velebí svobodu, v níž se rozhodli spřádat a soukat své sny. Svobodu, která jim utrhla křidélka dříve, než jim kdy stačila nějaká narůst. Myslí jí proběhne útržek z jejich nedávného rozhovoru Nemůžu pochopit Janu. Jakou Janu? zadívá se na ni nechápavě. Přece mou nejlepší kamarádku z vejšky, nakvašeně sykne Julie. Ani tohle jedno jméno, co v jejím životě tolik znamená, si nemůže zapamatovat. Aha, tak se hned nečerti a řekni, v čem je problém, snaží se oddálit její podrážděnost svou připraveností poslouchat. Vždycky to byla silná, nezávislá ženská, kterou jsem obdivovala. Držela naši partu pohromadě, byla jejím takříkajíc dobrým duchem. S nikým jiným jsem se tak nenasmála a nepobavila jako s ní. A teď Co myslíš tím teď? zeptá se s důrazem na poslední slovo. Změnila se! I když ona sama to nikdy nepřizná. Nevnímá to, co všichni kolem ní ano. Uzavřela se do vlastního rámu, kde žije jen s tím svým a pro toho svýho a zapomíná na nás. Furt nemá čas, ale má výmluvy, to se jí musí nechat, rozčíleně vylévá své pocity na ex. Jako by to ani nebyla ona Já bych to tak nedramatizoval, zchladí její vášně. Prostě se změnily okolnosti. Když jste studovaly, byl to život v horizontální poloze. Teď už každá máte jiný žebříček hodnot. To je celý, udělá věcnou tečku za problémem. A která hodnota je nejdůležitější pro tebe? Pro mě? Ticho. Právě teď asi práce. Nemůžu si dovolit ji ztratit, jsem na ní existenčně závislý, dovoluje mi žít život přesně takový, jaký chci. A ztratit mě si dovolit můžeš? Ale prosím tě, nedělej překvapenou, odfrkne hlasem pro otrlé a nakloní se k ní blíž. Tak schválně Kdyby ses měla rozhodnout mezi ateliérem a mnou, čeho nebo koho by ses vzdala? Oba mlčí. Zato jejich zpytující oči vedou dlouhý dialog. Dialog nesmlouvavých partnerů, v němž ani jeden neuhne. Již ví, že věčnost se počítá na vteřiny. Snad na pět, na šest Zkrátka do chvíle, než ji ona bolestně utne jednoznačnou odpovědí. Tebe! A to je důvod, proč nemůžeš pochopit Janu. Julie pokyne procházejícímu číšníkovi a objedná si další sklenici vína. Ano, zůstane u stejný značky. Zapálí si. Ale jen proto, aby se v její přítomnosti vůbec něco dělo. A s pocitem úlevy a slasti vydechne proužek táhlého kouře. Najednou u protějšího stolu zaregistruje pohled muže, jenž ji prve oslovil. Asi čtyřicátník s prořídlými vlasy, kdysi mohly být černé, s neoholenou, ale usměvavou tváří. A s očima, které jako by se i na dálku omlouvaly za nedávný omyl. Nebo spíše za nějakou nesmytou vinu, co si každý z nás nese v sobě. Když se zadíváte na člověka, jehož neznáte nebo o němž si tuto skutečnost alespoň myslíte, a neznámý váš zájem postřehne, sklouznete z něj zrakem. To však není případ onoho muže. Ten nerušeně civí na ženu dál a už se neomlouvá. Jeho tvář mezitím nabyla nového výrazu a snad i naděje, že žena naproti němu je přece jen Julie. Ne, to není možný, ale ta podoba, kdepak, to je vyloučený, i když Je to už nějaká doba, netuší jak dlouhá, kdy jel posledním nočním metrem z práce domů a na prázdné místo vedle něj přisedla žena. Žena nápadně podobná a přece tolik vzdálená té, jež si nyní nad sklenkou vína a s cigaretou v ruce krátí chvíle čekání. Žena, kterou si zakázal zapomenout. Nikdy si nepřestal pohrávat s představami, co by bylo, kdyby se tenkrát zachoval jinak, donekonečna splétal příběhy, jež nikdy neodžil Znovu se dlouze zahledí na cizinku, která již opět s někým telefonuje, a její vzhled v něm vyvolá vzpomínku na osudové letní setkání i lítost nad jeho brzkým koncem. V ten moment mu obě ženy splynou v jednu. Již nerozhoduje, která stojí před zrcadlem a která v něm, která sedí v metru a která tady. Tu nynější prostě musí oslovit, aby si dnešní večer později nevyčítal. Zvedne se a nejistým krokem zamíří k ní. Mám ještě čekat, slyší dotyčnou, jak se kohosi ptá v angličtině. Ticho. Odpověď. Cvak. Mobil mizí v kabelce. Promiňte, že vás znovu obtěžuju. Ano? Ale neviděli jsme se už? Nevzpomínám si. Snad kdyby byla v lepší náladě a alespoň na chvíli zapomněla na součet svých pročekaných let, rozverně by dodala, to byste mi musel připomenout, a pak by zašilhala po muži stejným pohledem, jaký měla žena z metra nebo jaký svede ta druhá za zrcadlem Ale neudělala ani jedno, ani druhé. Vím, že je to hloupý a dost možná dětinský, ale mohla byste mi prozradit svý jméno Jen křestní. Prosím Vás! Julie. Téměř s posvátnou úctou muž šeptá tři zaklínací slabiky, ju-li-e, které jej vrací v čase a dělí od přítomného dění. Již nevnímá, jak se o podlahu tříští sklo a porcelán a jak podnapilý host vrávoravě poklonkuje před číšníkem Dobrý večer, nečekaně osloví svou novou přísedící. Dobrý, oplatí mu žena jeho pozdrav a laškovně se zeptá: My se známe? Zatím ne, ale mohli bysme tu chybu napravit. Co vy na to? 10 11

9 To už asi nestihnem, za chvíli vystupuju. Ukončete nástup a výstup, dveře se zavírají, ozve se jim nad hlavou. Někteří odcházejí, jiní zůstávají a noví zaplňují uvolněná místa. A já se tolik těšil, že mi dáte šanci, abych vám změnil život, čtverácky pokračuje v započaté hře. Jak se vlastně jmenujete? Julie. Tomu říkám osud. A vy? Důvěrně se k ní nakloní a s komickou teatrálností se chopí své role: Jménem ti říci nedokáži, kdože jsem. Mé jméno se mi protiví, že tobě, nejdražší světice, je proti mysli. Mít je tu napsané, já bych je roztrh! Hm, pán je milovník Shakespeara, zpola uznale a zpola žertovně prohodí ke svému společníkovi. A nejen jeho! chvástá se Romeo a věru ne o vášni čtenářské. A koho dalšího? Přece vína, žen a zpěvu. Co jinýho jste měla na mysli? Vtom se vůz zastaví a Julie uslyší název své zastávky. Kvapně vstane, zautomatizovaným pohybem si stáhne sukni a šibalsky zamrká na muže. Škoda, že se o tak zajímavých zálibách nedozvím víc, zařehní se. Ale mohla byste, spěšně za ni volá muž, kdybyste, náhle se však zarazí, spolkne slova, co svrbí na jazyku, a namísto nich se jen usměje. Vtom se metro rozjede a navždy se ztratí ve tmě tunelu. Milan Čechura (1949, Ústí nad Labem) žije od malička v Plzni, zpočátku psal písňové texty pro plzeňské hudební skupiny a poté přesedlal na povídky, novely i pohádky; umí humoristické příběhy stejně jako horory nebo rodinné a dědečkovské příběhy (Rodinčení, 2007, Dědečkárna 2010) - ale i pohádky naruby: Karkulka žije s vlkem/ Už jí to leze krkem. Absurdní podobenství, není-liž pravda? Proč píšu To je oblíbená otázka, kterou dostávám na besedách, jichž se zúčastňuji. Aby to nevypadalo, že na ni odpovídám každý týden a ještě musím listovat v kalendáři, abych se podíval, zda mám volno. Tak tomu není. Jsem poměrně neznámý autor regionálního významu. Odpovídám pokaždé stejně. Protože jsem se to naučil. Mohl bych v této úvaze, fejetonu, nebo co z toho vyleze, odpovědět také tak. Mám hejblata to udělat. Ale to bych to mohl rovnou zabalit a už nenapsat nic jiného. A to by se vám nejspíš moc nezamlouvalo, i když člověk nikdy neví. Pokusím se nastínit určité situace, které by mohly korespondovat s nastolenou otázkou. A také se hned podívám na to, zda kopírují skutečnost. Sám jsem zvědav, jak to dopadne. Tak za prvé. Píšu proto, abych byl slavný. Kdo by nechtěl? Rozhovory v nejčtenějších denících, autogramiády v prestižních knihkupectvích, rauty na křtech mých knih, budoucích bestsellerů. Podívejme se, jak to vypadá v této oblasti. Jednou se mnou dělali rozhovor v novinách, ptali se mě, jestli se dobře pamatuji, zda jsem pro to, aby byla zrušena autobusová linka číslo 29. Jestli to přispělo k mé slávě, nevím. Dost pochybuji. Autogramiád jsem absolvoval poměrně hodně, všechny však už před mnoha lety, kdy jsem se podepisoval pod poznámky do žákovských knížek mých nezvedených ratolestí. Rautů jsem několik zažil, to se musím přiznat, ale bylo to při příležitosti křtu knížek někoho úplně jiného. A stejně z toho žádné bestsellery nebyly. To jen abyste věděli. Za druhé. Píšu proto, abych byl bohatý. Po obdržení honoráře bych se zamknul v pokoji, otevřel skříně, v kterých by byly narvány pětitisícovky, nechal je vyklouznout na zem a přehazoval bych je vidlema. Já vím, že se říká vidlemi, ale takhle je to hezčí. Zemitější. A taky bych si s nima zapaloval doutníky. Tuhle jsem otevřel v pokoji skříň, aniž bych se zamknul, a to byla chyba, neboť se na mě vyvalilo, ani vám nebudu říkat co, protože jsem hroznej bordelář a zrovna v té chvíli vešla manželka. A doutník jsem si zapálil jen jednou a neptejte se, kde jsem skončil. Možná zapálit si jej opravdu tou pětitisícovkou, dopadlo by to lépe. Ale kdoví jestli. Tudy cesta také nejspíš nevede. A za třetí. Píšu proto, aby o mě měly zájem ženský. Samozřejmě, že ne žádný chudinky, ale modelky, zpěvačky a vůbec celebrity. Taky milionářky by nebyly k zahození. Už to vidím, jak mě lepá milionářka víská ve vlasech a říká, tedy divochu, ty o tom sexu nejenom dobře píšeš. To je, co? Budu si muset dát panáka. Kdysi dávno o mě projevila zájem jedna ženská. Tak jsme se vzali a už jsme spolu třicet let. Ale v té době jsem ještě nepsal, nebo ne tak intenzivně, tak to asi nebylo kvůli tomu. Budu se jí muset zeptat. To bude facek. Tak nevím. Jak vyplývá z řádek nahoře nad těmito, ani jedna z těchto kategorií není zřejmě ta pravá ořechová. Proč tedy vlastně píšu? Toť otázka. Možná aby na tom světě po mně cosi zůstalo. Něco na tom bude. A taky si představuji, že čtenář, který si mou knihu v nějaké slabé chvíli koupil a v ještě slabší přečetl, ji poté zařadí do své knihovny, kde již čekají jiní. Slavnější. Představte si to. Hemingway, Remarque, Čapek a Čechura. Dobrý, ne? Tak to vidíte. Takové možnosti se otevíraly a nakonec tohle. Prachobyčejná ješitnost. Ale ono to bez ní nejde. Spisovatel musí být ješitný a tak trochu pako, protože kdyby nebyl, tak by nikdy nic kloudného nenapsal. A jsme u konce. Tak abych to nějak smysluplně uzavřel. Kdyby vám ani teď nebylo ještě jasné, proč píšu, tak je to proto, že do mě v první třídě mlátila paní učitelka tak dlouho pravítkem, až jsem se to naučil

10 Markéta Čekanová (1969, Plzeň) je literárně nadanou novinářkou a takových bývá pomálu! Nespokojuje se publicistikou, umí napsat vážnou i humoristickou povídku, dokumentární knihu a dokonce i roztomilé pohádky. Už také získala Cenu Plže! Bolestné zklamání 17. června Slavili jsme moje sedmdesátiny. Požehnaný věk. Jak odporný výraz! Děti mi koupily počítač, celé odpoledne nedělala rodina nic jiného, než přihlížela, jak syn a zeť instalují. Instalatéři! Ode dneška mám tedy počítač. Budu se na něm učit pracovat, budu s dětmi a vnoučaty komunikovat tím em. 20. června Ten zatracený počítač má tolik zbytečných funkcí! Zmáčknu knoflík a všechno mi někam odjede nebo zmizí úplně. Desetiletá vnučka Barborka mi ale klade na srdce, abych se s ním naučil pracovat, abych byl in. 3. července Už ovládám ! Celé odpoledne jsem si psal s Barborkou! Radila mi jak surfovat na internetu. Našel jsem velice zajímavé stránky!!! 9. července Toto je můj poslední zápis do papírového deníku. Loučím se s tebou, notýsku. Do tebe a tvých předchůdců jsem zaznamenával své zážitky, radosti i bolesti 62 let! Další již svěřím počítači. Je to tak praktické! A úhledně napsané! A mohu to kdykoli poslat vnoučatům nebo lidem na druhé straně Země! SBOHEM. 17. září Žádné SBOHEM. Vracím se k tobě, papírový příteli nejvěrnější! Počítač mě hrubě zklamal. Ráno jsem ho zapnul a na obrazovce se začaly objevovat podivné výstrahy a výzvy. Nic nefungovalo. Syn tvrdí, že za to může internet, bůhví co prý jsem stahoval. Ta elektrická škatule je ZAVIROVANÁ! Vypnul jsem ho a nechci s ním nic mít. 20. září V novinách dnes psali, že ty viry napadají nejen počítače, ale třeba i mobilní telefony. Vytáhl jsem počítač ze zásuvky, aby náhodou nenakazil další domácí spotřebiče. 25. září Dnes v noci jsem měl hrůzostrašný sen. Viry začaly z počítače vylézat ven, plížily se pracovnou a v podobě červotočů a dřevomorky napadaly nábytek. Odstěhoval jsem počítač do prázdného pokoje v podkroví. Zamkl jsem ho tam. 7. října Hrozivé noční můry o počítačových virech neustávají. Syn, zeť i vnuk se sice stále nabízejí, že počítač vyléčí, ale já tomu nevěřím. Je to jako rakovina. Jakýmkoli zákrokem dojde jen k intenzivnějšímu bujení. Nechodím do podkroví. 20. října Manželce přestal minulý týden fungovat mixér, mně se včera rozbil holicí strojek a dnes začala zlobit televize. Už je to tady! Viry z počítače napadly celý dům. Je pozdě. 22. října Rozhodli jsme se: prodáme náš dům včetně zařízení. Nebudeme nic riskovat. Vše je zde zamořeno. Vůbec nejlepší by bylo založit tu požár. Ale na to nemáme to srdce. 15. listopadu Stěhujeme se do domova důchodců. Děti nám ho vyřídily ochotně a neuvěřitelně rychle. Kromě oblečení, které jsme si stejně raději nakoupili nové, nepotřebujeme s sebou vůbec nic. Pár kousků nábytku nám také dají děti ze svého; vezmou si ten náš. Mladí se virů nebojí. Dokonce tvrdí, že počítač se dá vyléčit a s domem prý nic není. Nevěřím jim. Přemluvili nás, abychom dům neprodávali. Postarají se o něj. 27. února Byt v domově důchodců je pro nás dva tak akorát, skoro spíš malý. S naším rozlehlým domem se to nedá srovnat. Ale zase tu nejsou ty viry 5. března Vysvitlo sluníčko, šli jsme se projít. Došli jsme až k našemu domu. Jsou v něm cizí lidé. Asi Američané. Soused říkal, že jim to naše děti pronajímají za nekřesťanské peníze. Budu se na to muset dětí zeptat. Patnáctého bereme důchod, to přijdou Karla Erbová (1933, Plzeň) je spolu s Josefem Hrubým erbovním pojmem plzeňské a západočeské poezie, i když od roku 1984 žije v Praze: byla členkou skupiny Červen 63, debutovala v roce 1966, ale po roce 1969 nesměla publikovat. Z její obsáhlé básnické žně si zvláště sbírky Liánový most (2002) a Vasquezův jestřáb (2005) získaly velké uznání. Erbová píše i prózu, i publicistiku, je nositelkou čestné Ceny Plže a dvojnásobnou laureátkou Ceny Bohumila Polana. Její životní krédo by mohlo znít: Neopouštěj mě, básni. V některých slovech slyšíš trávu růst a v jiných ticho málem podebrané A v dalším povzdechne si verš když brzy ráno rozespalý vstane: Zdalipak najdu svého básníka? Já držím tužku a nic víc Jsem pouze ten co stále drží půst a přece se tím plně zalyká když kámen na kameni z té básně ve mně nezůstane 14 15

11 Jednou si plaše zopakujem Za koho dneska vítr slouží mši Je prudké jaro Od rána zlatě ocejchován psy že jsme tu kdysi šli spíš po jehlách než po jehličí Skřípaly v nás až rezatě pod jezy potopené šífy v kterých se řeka s ulehčením zouvá Dá si břeh pod hlavu a spí Chvilku se přidržíme ticha alespoň za cípek Docela nepatrnou nit Strom nakloní svou žízeň k jihu a voda v kořenech mu bude znít jako když anděl do dlaně si dýchá Ono to z hrdla špatně leze přiznat že už to nebolí Snad A ano-li tak málo Že je to jenom hloupé cokoli co pod nehtem se podebralo Či jazyk v mrazu na železe tak teskně zajíkavou až se nám vlasy ježí Za kým a proč Zapřahá do čtyřspřeží a letí zablácenou vsí V rákosí při břehu už zlaté vlasy planou Skáceli strom Ten co jsem měla ráda Byl už tak starý sotva stál v ratejně vichřic noc co noc Ani o pomoc nevolal Křehký jak úmluvy mezi lidmi Někdy zněl z jeho větví smích tak trochu uštěpačný Bude z něj kolébka Stůl A kus hodíme do ohně aby hřál když v zemi mrazy bydlí Skáceli strom Proč člověk nedokáže mlčet? Alespoň mlčet! Jaro jedna drzost houpe se ve větvích Vidělas? Vidělas? A voda v povříslech svázaná jarní touhou zbavuje klamu všechen čas který si s námi hraje Odstraní barvy Staré rzi Naděje růžové ty padělané pravdy a když se ohlédnem chcem zvednout ruce k větru v mžiku k zdem přiková je Uprostřed změti zimních trav ta černá s černou bílá v bílé krajina s křížem Vladařská gesta hor Kam zmizel ranní nach? Poněkud potměšile pak něco prostého: Zamrzlý rybník v lukách Tři muži v oranžových halenách přes pole nesou k hospodě svou žízeň sníh stržen k lačným gestům Je utrum Vráteň Je ažaž Uzly a Kotrčí Jenom tak zlehka Přes rameno hodí ti bílý vlas Z přízemí pískot Z galerií potlesk Jen příběh tušíš: Vyschlé staré cesty lidskýma nohama opuštěné My ale stále sem a tam jen probůh vědět kudy! A naše ratio vždy lehce nakřápnuté opět si neví rady A křehké úmluvy tak snadno k porušení Z toho se nedá zrovna žít Na jejich konci stojí smrt opřená nonšalantně o rýč Ve všech jazycích 16 17

12 Ivo Fencl (1964, Plzeň) vyrostl v Blovicích, nyní žije ve Starém Plzenci a patří k nejpilnějším a nejplodnějším plzeňským autorům přinejmenším ve třetím tisíciletí: píše i básně, zvláště však dobrodružné příběhy (debutoval knížkou Smí zůstat, Kynžvart, 2001) a pojednání o všech odrůdách paraliteratury. Když vydal povídkovou knihu Zabiji Putina v Karlových Varech, prý se do západních Čech vypravily stovky ruských agentů. Laureát Ceny Plže. Chandu a Lermin, zlí kouzelníci Kde je Ivana? Kde? Manžel dotyčné Ivany zdvihl pěst a... Nos u té pěsti mi náležel a Ivan byl Saša Makedonský a já kuchyňský robot, snad. A oba jsme trpěli bludištěm Eryxu i jako Cyrano a d Artagnan, jenže... Jenže čas románů minul. Čas románků zato trval. A vládly i hry. Počítačové. A narkotizovaly. Ani už jste netušili, po čem si šlapete, paní kartářko, a bude-li uprostřed Minotaurus. Ivan a já jsme pátrali po Ivaně jako po ikoně. Zavrtávali se hloub. Usrknout z placatky, podal si ji... A chodba za chodbou, past za pastí a my, vězňové mraveniště, ale stále věřící, že o směru pátrání rozhodujeme. Jako o příštím kroku. Svobodně. Jaký omyl. Stěny byly z dveří. Vždycky jsou. Brali jsme systematicky za kliky a nakukovali tam či onam a chodby se nesčetněkrát větvily. Zlověstný sen? Nebo jen dvě tápající mouchy bez křídel? V komnatách ležely prachem zanesené koberce a stály tu oltáře. Jediná šlépěj se odsud nevynořila a my, dva policajti na lovu ikony jsme otevírali truhlice. Dál. Z některých žhnulo peklo, jinde - a za oltáři - pokračovala chodba. Vcelku však pátrání v kupce sena a... SPÍTE NEBO HRAJETE? CHANDU A LERMIN SE PTAJÍ! CHANDU A LERMIN I RÁDI POMOHOU NA ONEN SVĚT. Tak. A nikde žádná Ivana. I tak však postupujem, ne? I tak, i když jako zajatci. A bát se o někoho víc než o sebe a Ivan prý: Máš ji rád? Co s tím vylézá, bastard? Nejspíš. Dost ji ale neznám... A kdo koho zná? Popravdě, lezl jsem za sličnou roky jako ten Spiderman anebo prostě pavouk, ale nechce tě, registroval jsem a dnes... Procházeli jsme sály Eryxu a nemohli uvěřit, že jde o útroby počítače a že se to děje. A že to došlo tak daleko a jsme součástkami dětské hry. A přece právě děti tak často ovládají dospělé a určí směr našlápnutí i šlépějí a moc mají větší než banky. Jsme otroky. Vždycky to tak bylo. A Ivan a Ivana měli dva syny, tak začíná pohádka, a synové si přidělili přezdívky jako na příkaz počítače. Chandu a Lermin, tak to chtěla budoucnost, a ti nás drtili v pěstičkách. Jako klasy. Každý pohyb kuchyňského robota i muže z ložnice řídili, jako byste stáli nad loutkovým divadlem, a my dál hledali jejich mámu. Vše na drátkách. Pozřel Ivanu Eryx? A baví pátrání i malé vrahy? Jsou ledově soustředěni? Jako anakondy před monitory a pod rukou myši? I my jsme však myšáky. Sisyfy. Monitorováni. A žádné soukromní. Svět labyrintu nás objímá - a jinak než Ivana. Sty propadlišť. Kdo je tam? Ivan odklopil víko. Konečně? Uvnitř čekala. Jak útlá kočka, stočena v klubku. Spí? Vzal ji do náruče, vytáhl, rozbalil, protáhla se (což básně nedělávají). Tak procitá novorozeně, pravda, ale šlo o zralou ženu a zdála se dotčena. Konejšil ji a... Našli, rádcové, našli. Ale časy pohádek? Kde zůstaly! Trochu jsem poodstoupil. Jako vždy potlačoval city, když 18 19

13 se mu vymanila. Chytil ji za rameno. Ona jeho. Ona mocněji. Vtahovala Ivana zpátky do bludiště a rychlá jako vír. Osaměl jsem. Mám se vrátit? Anebo ty dva nemravně sledovat? Bývám zvědavý. Bývám, ale obrátil jsem se a skončil v Ivanině truhle. Zaklapl nad sebe. Ivaninou zadýchané víko zapadlo. Jsem masochista? Nejen! A čekám smrt? A v Ivanině srdci? Obalovala mě jen úplně živoucí tma a stát se zámotkem taky šlo a stejné tmy se dotýkala a před chvílí. Víko zase nahoru. To já? Spíš další pokyn těch dětí a zase jsem už uháněl a toužil ovládnout Chandua a Lermina, ale jak? V dáli jsem zbystřil bílý cíp. Ivanin přiléhavý šat. Doběhnu? Nebo doběhnou mě? A co? V truhle to stejně bylo na nic a je třeba žít. Tu jsem Ivanovi a Ivaně skoro vletěl do náruče. O čemsi rokovali na křižovatce chodeb. Otočil se ke mně vstřícně a kudy prý ven? Ivana to neví? Ani se na mne nepodívala. Poradil jsem! Automaticky poslechli! Tak. I já radil automaticky a vždycky jim chtěl pomáhat a stačila věta a já ožil. Vždycky. Šli jsme. Chodby se větvily. Tohle místo poznávám, i když jsou křižovatky kříže, a plný energie jásám a ženu se a vedu, tak proč jsi, Ivano, uondaná a ty zplihlý? Že jsme jen kapky? Kapky už tisíckrát prošlé koloběhem Eryxu? Světlo! Stáli jsme na městském chodníku. Nad kanálem. To nás vyblil? otočil se ke mně. A dáš Ivaně pokoj? Odcházeli. Jen do dalšího labyrintu ulic - v soumraku. Přece se nevzdám! Buď zbaběle odumřít nebo dokázat, že nejsem tak špatný. Jim. Ale být tvůrcem her, dělal bych to jinak. Soustředěně bych zdokonaloval vztah páru. Pracoval na něm. Ano, ty dva si idealizuji a asi nemístně, ale hráli by pod mým vlivem, jenže Chandu a Lermin dál velí. Už jim nestačí trhací hračky a... Ivano, podívej se na mě aspoň! I kdyby se podívala, co z toho? Stejně bych nejspíš uslyšel už kamarády máme, jako vždy, a rysy by jí ztuhly. Ztvrdly. Z cesty! řekla by Ivana a bolest neroste přímočaře, a to ani uvnitř počítačové hry. Násobí se po chvílích. A mezi chvílemi pučí naděje. Zbytečně. Chcete ho na hraní? zeptala se konečně synů. Jo? Tak od počítače! Bylo toho dost Poslechli a ODPOJENO. DATABÁZE NEBUDE DOPLŇOVÁNA. PONECHAT V KATEGORII DĚTSKÁ HRA. Mami! Ano? Už ho nesložíme, škoda! Jakápak škoda, je to mrtvé! Jo, ale jen uvnitř! lamentovali oba kouzelníci a strkali mě bez jakéhokoli vyrušení do popelnice. Václav Gruber (1953, Plzeň) je tím, komu se říká spisovatel-lékař. Píše prózy převážně z nemocničního a pacientského prostředí (nyní působí jako rehabilitační lékař v Holýšově, kde žije), inklinuje však stále víc k závažné společenské tématice, jak to potvrzuje jeho nejvýznamnější knížka Počkám do tmy (2002). Nevyhýbá se však ani humoristické a satirické tvorbě - kupříkladu v cyklu plžích pohádek. Laerdal 2 (Plíhovy plží pohádky II) Dokončili další kus, všiml jsi si? Všiml, odpověděl Ondřej lhostejným hlasem. Naštěstí jim to jde dost pomalu, ale jednou to možná dokončí. Nedokončí. A kdyby... Bude to trvat tolik let, že my dva si s tím určitě nemusíme dělat starosti. Ondro, takhle nemluv, nejde přece jen o nás. Já vím, pro dobro příštích generací, záleží na našich potomcích, v budoucnosti je perspektiva... a neříkej mi Ondro. Kolikrát už jsem ti to říkal. Je to nepříjemné. Ondro... tak blbě to drhne už jenom, když se to řekne nahlas. Promiň. Vždycky zapomenu. Ten dálniční okruh mi ale fakt dělá starosti. Jaký okruh, prosím tě. Blbej oblouk kolem města a trvalo jim to třicet let. A na severu jim to půjde ještě pomaleji. Na severu je zima. Když je jim zima, zalezou. To je fakt, alespoň v něčem se dovedou chovat rozumě. Proto taky začali na jihu... Jenže to je ten malér. Na jih už se nedostaneme. Kruci, když si vzpomenu na ty pampelišky v Lužanech... hlemýžď Alois se požitkářsky protáhl. Nevykládej, že jsi se někdy doplazil až do Lužan. Já ne, ale děda mi o tom povídal. Teď už se tam nedoplazím. Přes dálnici nepřelezeš. Můžeme jinam, pokrčil rameny Ondřej. Jo? Jinam? No, na Rokycany a dál tímhle směrem mě to tedy neláká. Na západ už to v podstatě taky nejde. A na sever? Do zimy? Třeba to tam není tak hrozný. A kdyby, můžeš se zavíčkovat. Zavíčkovat se můžeme. Jenže to nejde na moc dlouho. A taky tě můžou zavíčkovaného sebrat a vyexpedovat do Francie. Počkej, Lojzo, nech mě chvíli myslet. Když to jde do Francie... Šnekovi Ondřejovi se rozkmitala tykadla a z ulity začalo mírně sálat teplo. Nespoléhal bych se na to, že jim pak ve Francii nějak zdrhnem. Fuj, Lojzo. Zdrhnem... Neslyšíš, jak to dře? Možná bychom jim tam pak nějak vyklouzli, ale na to bych se nespoléhal. Počkej ještě chvilku. Alois se pohodlně natáhl a čekal. V duchu si představoval, jak se pomalu plazí po louce plné pampelišek. Mám to, vykřikl Ondřej, letecky. Normálně se přes tu blbou dálnici dostaneme vzduchem. Chceš unést letadlo? Ještě nevím. Unést, ukrást, vyrobit. V každém případě k tomu musíme mít další informace. Dnes to nevyřešíme. Alois s Ondřejem se rozhodli, že polezou shánět informace. Dokud je čas. Další porada bude zase doma u Aloise. Je starší a línější. Mrskni sebou, Ondřeji. Ti lumpové nás tu chtějí opravdu obklíčit

14 Uřícený hlemýžď Ondřej vpadl do otlučené drenážní roury, kde bydlel jeho kamarád. Zastavil trochu smykem doprava a oddechl si. Co blázníš? naklonil Alois k Ondřejovi tykadla i oči. Mám to. Letadlo? To bych měl taky, ale existuje bezpečnější cesta. Povídej, Ondro. Zase... Promiň, Ondřeji. Leteckou dopravu zajišťuje čáp. Je to ale příšerně riskantní. Zalezeš do ulity, čáp tě vezme do zobáku a letíš. Za pár minut v Nepomuku. Jenže jak zahlédne žábu, otevře zobák. Vím to od party kluků z Černic. Mají tu dálnici za barákem, takže ještě navíc příšerný kravál. Domluvili se s čápem. Zmerčil žábu hned po startu. Blbeček. Povídali, že to bylo strašné. Zasvištělo to a prásk. Rovnou na tu dálnici, což už bylo samozřejmě jedno. Vrátili letenky všichni. No, dost drsná historka. Jo, přikývl Ondřej, strašně drsná. Když jsi přiběhl, vypadal jsi ale dost optimisticky. Povídal jsem ti, že existuje bezpečnější cesta. Ti potrhlí dvojnožci tam udělali tunel. No a co? pokrčil Alois tykadly. Opravdický tunel. Díru do země. Rozumíš tomu, dálnice je chvilku pod zemí, normálně se nad ní přeplazíme. Fofrem si zabal, vyrážíme. K úpatí vrchu zvaného Valík dorazili Alois s Ondřejem v únoru Na místě rychle zjistili, že s přeplazením dálnice to bude složitější. Tunel nespočíval v zanoření dálnice pod normální povrch. Dálnice vedla skrz kopec. V základním táboře na jih od Radobyčic bylo živo. Na výstup se tu připravovalo několik výprav z jižního okraje a dokonce i jedna expedice ze zoologické zahrady. Její náčelník po setmění vyprávěl Aloisovi příšerné historky o tom, jak se šimpanzi naučili vařit hlemýždí polévku. Alois s Ondřejem se zapojili do příprav. Vzhledem k tomu, že zdolání kopce je možné jen v krátkém období, kdy není náledí ani sníh, a to je většinou jen od března do listopadu, bylo nutné co nejrychleji připravit alespoň výškové tábory 1 a 2 před hranicí ledu. Oba museli také absolvovat alespoň základní výcvik v používání vlečného lana a protiskluzových řetězů, ve vzájemném jištění při lezení ve skupině, v bivakování ve stěně. Druhého března vyrazili dva netrpěliví mladí šneci sami. Nikomu v táboře nic neřekli a vydali se k vrcholu. Skutáleli se už třetího a zastavili se o cihlu, která vyčnívala ze závěje ve východní části základního tábora. Dvě suchá křupnutí a bylo to. První organizovaný pokus o výstup byl zahájen osmého března. Vrcholovou skupinu vedl náčelník ze zoologické zahrady a Alois s Ondřejem byli v zajišťovacím družstvu v druhém postupovém táboře. Otrlí seveřani se vrátili v polovině dubna. Ti blázniví lidi tam snad ještě naváželi materiál, aby to bylo vyšší. Vidíš, naklonil se Alois k Ondřejovi. Povídal jsem ti to, obklíčí nás tu. Hm, pokýval Ondřej očima. Hele, když jsem jednal s těmi ptáky, byla tam taky jedna labuť. Taky zajišťují leteckou přepravu? Ne, zavrtěl Ondřej tykadly, mají moc malé zobáky. Ale lítají daleko na sever. A co z toho? odsekl Alois. Prý tam lidi stavějí opravdické tunely. Ne jako tohle. mrskl pohrdlivě směrem k Valíku, kopec jako hrom a tunel pár stovek metrů. Nejspíš to udělali, jenom aby nás sem nalákali a až budeme zavíčkovaní odpočívat, posbírají nás. Mimochodem, měli bychom asi stavět hlídky. Hele, co vykládala ta labuť o tunelech. Jo, vidíš. Tak tam na severu, co lítají na zimu, tak tam dělají lidi tunely, co jsou dlouhý i kilometry. Rozumíš, kilometry. Kecáš, ušklíbl se Alois. Největší tunely dělají lidi u nás. Tak ta labuť vykládala, že dokonce proletěla tunel, co byl dlouhý jako odsud do Švihova. Skoro pětadvacet kilometrů. Naštěstí jsou prý tam tři odpočívadla, kde se dá přistát a odfrknout. No dobře, dejme tomu, že tě ta labuť nebalamutila, co z toho vyplývá pro nás? Mysli, ne? Když dokážou udělat takovouhle díru v zemi lidi... Kopat začali v květnu. Nejdřív sami. Pak si ale ten hlemýžď ze zoologické zahrady vzpomněl, že existují specialisti. První krtek se do prací zapojil, když měli vyhrabáno asi půl metru. Přišel, koukl na dosavadní dílo, trochu si přitáhl kšandy na modrých montérkách, plivl do dlaní a začal se ohánět rýčem. Brzy přivedl kamarády a příbuzné. Hlemýždi teď měli na starosti lovení hmyzu a krtci pracovali. Velkoryse. Dva oddělené tubusy, mezi nimi servisní koridor. Ondřej se proslavil objevem několika balíků barevné lepicí pásky na skládce nedaleko od původního základního tábora. Krtci ji použili jako povrchovou úpravu provozních tubusů. Samozřejmě lepidlem dolů na podklad. Na zbytky a odstřižky Ondřej chytal mouchy a komáry. Blížila se zima. Tak zítra vyrážíme, povzdechl si Alois. Na jih, na pampelišky... Nefňukej, vždyť se můžeme kdykoliv vrátit. Tahle stavba vydrží, kývl tykadlem k severnímu portálu dvojitého tunelu. Krtci jsou fakt machři. Jo, přikývl Alois. Teď ať si Plzeňáci klidně ten dálniční okruh dokončí. Stejně bych ale nikdy neřekl, že největší tunel v Čechách udělají hlemýždi s krtky

15 Josef Hrubý (1932, Černětice u Volyně) je živoucím klasikem plzeňské literární tvorby, svým významem však přesahujícím regionální limity. Byl vůdčí osobností skupiny Červen 63, která tehdy signalizovala obrodu a obnovu místního literárního dění. Vedl Knihovnu města Plzně, po roce 1969 nesměl publikovat a vydával jen bibliofilie. Debutoval v roce 1960, z jeho rozsáhlé básnické tvorby připomeňme alespoň novější sbírky Yorick (1965) či Osoby (2004). Dvojnásobný laureát Ceny Bohumila Polana, nositel čestné Ceny Plže. A ta jeho úžasná sbírka autogramů! Na břehu šumění přechvění pláskání Útes tě očichává Negramotné vlny olizují sráz Slunce stříká med až k obzoru Zelené linie Absint Červ historie Úhoř historie Pavouk historie Býk historie Rypák historie Harpuna historie Vši historie Potkani historie V očích sochy led Čteš knihu je nachová a pak čteš šedou Salonní břečku Mráz velehor Zrzavý kýč v červeném Biografii zlosti Ocelová fakta Noční duši nepocházející z rozumu A na druhé straně: kdyby nebyl tak beznadějně plný znání pravděpodobně by nemaloval tak zázračně vidoucí obrazy Knihy na polici které se stydí Polní cesta do Trpělivosti Jak se milují zlaté rybičky Gottfried Benn si zavazuje boty Střely jsou štíhlé On viděl jak si kresby ukusovaly z jeho osudu Jednou mu do rána zbělely vlasy Nikdo s ním nechtěl posedět jako by byl prašivý Každý obraz který odnes do rámárny byl sychravý Kdesi též slza z Carnaku Zde přenocuje pod menhiry To je k nedospání už zase mozek trne a podzim nepřestává sténat v plotu ve vratech za oltářem v tobě přes slzy které držíš za očima To je tvá tekutá abeceda Dvě kostky ledu Arktida Viděti Všechno se v něm zhroutilo neb lyrika není kořenářský krám Už se zase běží mýlit Bludným kamenem vzpomínky spěchá přikrýt prapředka do nekonečně vzdálené blízkosti tam kde obraz je byl a bude pootevřen Loket slov ohýbal se a měřil zrcadlovou síň kde si vyprávěly stíny a bylo vidět viděti Dvěma prsty obracíš stránku z prostoru umírání rovnou do rozmarných vět Němostí přejedená písmenka řádky odsypávají a přebírají hrášek v meziprostoru dvou rafijí až do zemí které nejsou Naděje se houfují ale drncá to Jdi potichu vyplašíš na louce rosu jetel a kravince Šípkový keř Jako psa ho pohlaď 24 25

16 Vstupuješ do vlastní tmy s dávnými gesty prapředků Ani jedno gesto nepřidáš Tolik si tě dědkové a báby opakují Žasneš Stesk prší obráceně Ivo Hucl (1961, Plzeň) se po roce 1989 stáhl z tehdejší alternativní kultury do ústraní, studuje dálněvýchodní filosofii, vyznává čajovou kulturu, je kurátorem výstav a autorem rozhlasových pořadů a doby, kdy pořádal literárně-výtvarné performance a spolupracoval s Oldřichem Janotou, už dávno minuly. Publikoval snad pouze v samizdatovém Voknu a poté v Pěší zóně. Podle svých vlastních slov literární život v Čechách nesleduje a nevyhledává, týž život by však měl sledovat a vyhledávat jeho kosmogonicky pozemské básnické texty či spíše meditace. Ostrovní básně I ten Homér si zaslouží být ze závodů vyhozen a ztlučen holí.. Herakleitos z Efesu Puerto Sagunto Odraz letního nebe v zrcadle moře až k pochopení Tolik světla v záplavách písku odlesk vln, bělost kostí Sníh, sníh stále padající sníh Dnes v noci se mi zdálo o chladných fosforeskujících rybách Třpyt jejich očí se řinul jako příboj A zrcadla zrcadlila labyrinty dalších zrcadel Až k horizontu až k totožnosti slov a věcí Kamenů, rozmarýnu, kolonií bodláků Mrkve i divokého česneku A tvá láska se opět dotkla mé skryté hrůzy Ztracen navždy ztracen v zářící kleci Gilet Z břicha mi vyrostla vysoká palma V koruně hnízdo krys v kořenech temné mumlání vášně A kolem tebe nebe a moře kvetoucí řepky a uvadající květy kaštanů Písek mého těla vál napospas tvému větru Duna za dunou Plíživě beze stop jako beduínská karavana Vše najednou mluví Vše najednou naslouchá Vše najednou rozumí a mlčí Kamenné molo líbá bílé mraky a tančí v tvém slunečním svitu opuštěnou pláží Po horizontu plují rybářské lodě s nákladem vlhkých krevet Chvěji se chladem když z útesů vzlíná zlověstná pěna a z rozšlapaných mušlí šlehají plameny zapomnění Vše najednou mluví Vše najednou rozumí a mlčí Kámen v kameni Vlna ve vlně Květ v květu Zavírám oči před dráždivou levandulovou modří Má i tvá ruka se stává rackem a proniká do hlubin tohoto oceánu Na rozpáleném těle mi vítr zanechal pouze stopy tvé soli Bruggy /Miep/ Odkud povstávají všechny věci a jména? Fazole pnoucí se po dřevěném rámu Beránek Van Eycka Zlatá kukuřice Plyšový medvídek který pláče? Byl by to dlouhý příběh O korybantech O době snů O nepřetržité dráze nebes Ze zahrady odchází světlo Stíny se ztrácí Všude voní přezrálé plody josty Na střechu domu usedl jespák v zobáku stříbrnou rybu 26 27

17 Miep stojí v kuchyni připravuje kávu a mandlový dort Tichá píseň jakoby padala zpět do jejího hrdla Ostrov Vis /Julii/ Ó kopce porostlé piniemi a klečí o čem s vámi rozmlouvá vítr za bezvětří? Co si přeje písek když vlna za vlnou smívá naše stopy z pláže? Co vědí o utrpení ostny mořského ježka hluboko v tvé noze? Je osamělý zpěv kosa v časném jitru i tvojí písní? A vlnící se větve vrby pod Libeňským mostem tvými vlasy? V okapové rouře dnes celou noc zvonil tenký pramínek smutku Klášter Vilémov Pamatuješ? Záblesk vlčího máku v obilném poli Hřmělo Divoká růže nás na chvíli zdržela mezi vrátky /Vladimíru Václavkovi/ I. Zapomněl jsem na zemi Kdo umře letos má vystaráno na příští rok Zapomněl jsem na nebe Něk odpadně čo je kolísavé Aleluja Zapomněl jsem na tebe Jsem mrakem svého nebe Zapomněl jsem na sebe Klec, klec, bez konce

18 Tomáš Hudec (1954, Praha) vystudoval v Praze knihovnictví, poté spolupracoval v Plzni s rozhlasovou literární redakcí a několik let byl šéfredaktorem plzeňské kulturní revue Pěší zóna. V roce 1999 vydal básnickou prvotinu Texty, vystavuje též své tisky a grafiky a připravuje literární večery. V poezii se mj. táže: A co je uvnitř ohně? Která ústa ho vydechují? únor zblázněný v předsmrtném křiku zimničně roztřesený průrvy: v třesku šedi Variace na tmu I. Po lokty ve tmě. Bude ti scházet dech. II. Skonči to. V loketních variacích, propadlý do mlhy. Hortensie Hustolesová (1961, Aš) vydala vlastním nákladem nebo v malých nakladatelstvích celou řadu básnických tisků, které posléze seskupila do filigránního básnického souboru Bílá růže na střence noci (2004), po níž následovala sbírka mortuální poezie Ochočené smrti (2005) to vše pod občanským jménem Viktorie Rybáková, která si zvolila nové literární jméno. Žije v Chebu a má renomé vynikající umělecké fotografky. A pohrává si za lesních toulek s fixní ideou, že básníkem/řkou být nechce. Ale je, jím i jí. I. neklidné oko, předpověď zatemnění II. písečné lamento pod dvojitým světlem, Klíč od předpeklí v kukuřičném poli; bláto, trčící stvoly déšť a křečovité stahy země....zpovídání se mrazu nesmířeně obrněným kostem, odvrácené tváři, podmostnímu křiku. bez-jazyčná vyznání hluchoprázdnu, třaskavému času v kostřičkovém uhranutí, vytrácení se: slepě bez uzardění a na-půl křikem tmy předurčené šepoty nad mrakem, vklíněným do drti hvězd, smuteční slunce terč teď rozeseté je to, ohvězděné a černostěnné, a v krystalu se přezíravost zmatňuje a ohýnkem se dotýká. vytratilo se nebešťanství, bez-zázračno koná se / A básníkem být nechci / Chci spát Pod kryptou vědomí odehraje se život Pak hlas mi daruje Báseň sarkofág * Dovezli uhlí Poštou přišel popel matky na dobírku Venku parafínová tma Kdyby je trest Nevíš jak jej nést 30 31

19 Jaká je samota hýčkaná před světem? Nevím Znám jen tu střeženou zvířetem Úzkosti prostupují zdmi tak jako fialky zvýrazňují vůni tlení Stvořila jsem bezrukého démona a objímám ho kdy se mně zachce On nemá čím uchopit mé srdce a já zase nemám nic proti tanci Polehává světlo ve zraněném lese Buky se dívají věčně jak sloni Už je zas loni Všechny od prahu odehnat Jen tak si s nimi můžeš psát Těsnopisem ostrovana Vykvetla Rosa definitiva Ve skleníku bolesti Umře-li přítel uvlastníš stesk Vzpomínku citadelu Zemře-li nepřítel zbroj vroste do těla Vždy jsem psala cizí tváři Bohu se jen kořím To on staví i když boří Prudce zaklapnu víčka jako bych chtěla obraz pohřbít A přesto vidím světlo tančit A vlčí máky Rdousit tmu Stvoly květů noci kosím Nic nemusím / a zbav mě od zlého prosím / Nevzdaluji se z domu aniž bych narazila na les Cesta souvislé výtluky Ukazatel rovnoběžně s kmenem smrku S každou svící Upaluješ hmouřenína Jak bezrukému hlava plane! Poplač s ním Neplatní andělé ze špinavého sněhu Ale ještě Oslňují Teprv osamíš 32 33

20 Zbavíš se jména Nevoláš Ale z lesů ozývá se: cizí! cizí! cizí! Odpovíš tím že zmizíš Irena Natálie Chaloupková (1976, Plzeň) prozatím publikovala jen časopisecky, ale v jejím šuplíku bychom našli pestrou směsici žánrových přístupů: píše jazykové skeče, civilistické básně a dokonce i povídkové romance, pravděpodobně jako jedna z posledních nebo jako jediná v Plzni. A jistě překvapí ještě něčím jiným. V chapadlech smrti Stál v ordinaci doktora Marchanda. Byla zalitá nepatřičně optimistickým sluncem. Nenápadně přešlapoval z jedné nohy na druhou a čekal na lékaře, který odešel pro jeho výsledky. Hned jak se mu v kanceláři rozezvučel telefon a on ve sluchátku slyšel známý hlas, zamrazilo ho. Zjevně nebylo něco v pořádku. Klapnutí dveří a přicházející kroky ho rázem vrátily do reality. Snad to nebude zase až tak strašné, napadlo ho na moment. Lékařův výraz ho však vyvedl z omylu. Tak, tady to mám, promluvil a mávl důležitými materiály. Omlouvám se, že jsem vás nechal tak dlouho čekat. Marc jen mlčky pokrčil rameny. Vyčkával. Podívejte se, váhal lékař, nebudu před vámi nic zastírat. Tady je to všechno. To jsou výsledky těch vyšetření, co jste nechal ještě dodatečně dělat? Lékař pokýval hlavou. Měl jste podezření? Z vašich bolestí a z toho, co jste mi říkal? Ano, měl. Lékařka, která vám dělala vyšetření posledně, když jsem tady bohužel nebyl, jakýmsi neomluvitelným nedopatřením přehlédla Přehlédla rostoucí nádor. V tu chvíli se s tím dalo ještě něco dělat. Operace, chemoterapie, naděje na vyléčení. Marc jen mlčky naslouchal. Pomalu mu to začalo docházet. To snad není pravda. To nemůže být pravda. Teď ne! Ne! Zrovna teď, když se mu po tak dlouhé době bolesti, ztrát, slz a utrpení začalo dařit. Teď ne! Zvuky slyšel velice zdálky. Hlas doktora Marchanda se mu rozplýval někde v nekonečnu žití. Tak tohle je v háji. Tohle je už opravdu v háji. Pocítil prudkou bolest hlavy. Konečně tedy ví, z čeho to pramení. Konečně zná původce svých nečekaných stavů, které ho už téměř dva roky znepokojují. Musel se zachytit za hranu stolu, u kterého stál. Jste v pořádku? slyšel lékaře už zcela jasně. Několikrát prudce zamrkal. Ano, ano, jsem. Pochopil jsem to dobře, že teď už žádná šance není? Už je pryč? Skutečně? Hlas se mu nepatrně zachvěl jakýmsi zoufalým smíchem. Doktor Marchand ho upřeně pozoroval. Cítil s ním. Bylo mu to velice líto. Tak dlouho s ním bojoval o život, až Marc nakonec zvítězil. Ale za jakou cenu? Na jak dlouho? Navíc, za měsíc mu bude teprve třiatřicet. Tady byla všechna slova útěchy zbytečná. Skutečně. Troufám si říci, že byste to na sto procent prohrál. Tady už žádný zásah nepomůže. Budeme se ale snažit vám to co nejvíce ulehčit. Děkuji, ušklíbl se Marc. Ne vážně, zarazil se. Děkuji. Za všechno. Měl jste se mnou jen samá trápení a vidíte, nikam to nevedlo. To neříkejte. Jak dlouho? odbočil Marc otázkou, která ho už dlouho pálila na jazyku. Dva, tři měsíce, odpověděl stručně lékař. Marc přikývl. O.K. Můžu jít? Doktor Marchand vzal ze stolu předem vypsaný recept. Marc se pousmál. Cestou si to někde vyzvedněte. Budete je potřebovat. Už se těším. Díky. A zastavte se. Určitě. Marc opět jen přikývl. Vyšli ze dveří. Z druhé strany chodby právě mířila směrem k nim mladá lékařka. Poznal ji okamžitě. Ona jeho také. Zarazila se, než váhavě došla až k nim. Nebylo vyhnutí. Sledovala toho mladého, velice přitažlivého muže, kterého vlastně zabila, jak tam stojí zády opřen o stěnu a široce otevřenýma očima se doslova vpíjí do jejích. Pocítila nevolnost. Bon jour, snažila se ji překonat, ale nedokázala to. Odvrátila pohled. Já, zkusila to znovu nervózně. Je to neomluvitelné. V nemocnici končím. Můžete mě žalovat. Můžete si se mnou dělat, co chcete. Ne, zastavil proud jejích nešťastných slov překvapivě rázně. To ne. Už jste dostatečně potrestaná svým svědomím, které vám nedá spát. Vzhlédla k němu. Opět se střetli pohledem. Už ho snesla. Chtěla vědět, kdo je tenhle Marc Maréchal. Čekala všechno, jen ne pohled do jeho neuvěřitelně vyrovnané tváře. Mrazilo jí z toho v zádech. Jen mi řekněte, promluvil tichým hlasem, proč jsem to všechno předtím musel přežít? Proč jsem všechno tak těžko překonal, aby to pak stejně muselo skončit? Kde je nějaký Bůh? Já jsem mu věřil. Dlouho jsem mu věřil, i když jsem nikdy nepochopil, jak může dopustit tolik utrpení na světě. Asi jsem ho přecenil Ne, přecenil jsem sebe a lidi kolem. Jen lidé, odmlčel se. Jen lidé jsou vinni. Odlepil se od zdi a bez rozloučení odcházel dlouhou chodbou. Oba lékaři za ním jen mlčky hleděli