PUBLIKOVÁNÍ A PRESENTACE VÝSLEDKŮ VĚDY A VÝZKUMU

Transkript

1 PUBLIKOVÁNÍ A PRESENTACE VÝSLEDKŮ VĚDY A VÝZKUMU Jan Široký Moravská vysoká škola Olomouc, o. p. s. Olomouc 2010

2 Projekt Aplikovatelný systém dalšího vzdělávání ve VaV (dále jen APSYS) OP VK č. CZ.1.07/2.3.00/ je spolufinancován Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem České republiky. Text neprošel jazykovou úpravou. Moravská vysoká škola Olomouc, o. p. s. Autor: Recenzovali: prof. Ing. Jan ŠIROKÝ, CSc. prof. Dr. Zdeněk SOUČEK, DrSc. Bc. Josef TESAŘÍK, MBA Olomouc 2010 ISBN

3 Obsah Úvod Volba tématu práce, osnova, koncept a hypotéza... 6 Cíl Volba tématu vědecko-výzkumné práce Projekt a tvorba vědecko-výzkumného výstupu Hypotéza Shrnutí kapitoly Literatura ke kapitole Metodologie vědy, vědecké metody a metodologie vědecké práce Cíl Vymezení pojmů metodologie, metoda a metodika Metodologie vědy Vědecké metody Shrnutí kapitoly Literatura ke kapitole Formální a obsahová stránka vědeckého textu Cíl Formální úprava písemného výstupu vědecko-výzkumné činnosti Výňatek z českého pravopisu k psaní vědeckých textů Jak připravit vědecký text Doporučená struktura vědeckého článku Shrnutí kapitoly Literatura ke kapitole Zdroje informací, citace a strukturování bibliografických záznamů Cíl Informační zdroje Citační etika Bibliografické záznamy Shrnutí kapitoly Literatura ke kapitole Možnosti publikování, klasifikace časopisů a hodnocení publikační činnosti Cíl Druhy publikací Metodika hodnocení výsledků výzkumu a vývoje Hodnocení publikační činnosti Shrnutí kapitoly... 41

4 Literatura ke kapitole Základy rétoriky a presentace Cíl Presentace výsledků vědecko-výzkumné činnosti Příprava na vystoupení a zásady vystupování Vizualizace a technická podpora presentace Shrnutí kapitoly Literatura ke kapitole Literatura Seznam obrázků Seznam tabulek Přílohy... 52

5 Úvod Teprve publikováním a presentací dosaţených výsledků vědy je moţné tyto podrobit diskuzi odborné veřejnosti a jejich validitě. Cílem tohoto textu je, aby si čtenář (či spíše uţivatel) uvědomil základní pravidla pro psaní odborného textu, dlouhou cestu od myšlenky k realizaci vědeckého výstupu. Text je určen všem, kteří nějakou formou chtějí zviditelnit výsledky své práce, je však samozřejmé, ţe pro rozsah textu má slouţit zejména jako metodická příručka; k zevrubnějšímu studiu je určena uváděná literatura. Kaţdá epocha vědy je příznačná určitou racionalitou, sociálními determinanty jejího rozvoje a sociální rolí vědy ve společnosti. O současnosti se mnohdy hovoří jako o znalostní ekonomice. Vymezením pojmů vědy, ale také volbě tématu vědecko-výzkumné práce a jejím pravidlům se věnuje první kapitola tohoto textu. Zvláštní pozornost je věnována problematice stanovení hypotézy, především s ohledem na probíhající diskuzi o nutnosti či dobrovolnosti její formulace ve vědeckém textu a kvalifikačních pracích. Vědecké poznání je výlučně lidskou činností, která je zaloţena na zjišťování faktů, jejich utříďování, ověřování a interpretaci. Postupem vývoje lidské společnosti se vytvořila filosofie vědy, která vymezuje metodologií vědy, do které patří vědecké metody a konkrétní metodika vědecké práce. Těmito pojmy a vazby mezi nimi se zabývá druhá kapitola publikace. Formální a obsahové stránce vědeckého textu se věnuje třetí kapitola textu. Kromě formální úpravy písemného výstupu vědecko-výzkumné činnosti obsahuje i minimum pravidel z českého pravopisu a stručný návod, jak připravovat vědecké články, a co by měly tyto články obsahovat. Důleţitost písemného materiálu je dána i tím, ţe tento je brán stále jako silnější kritérium při posuzování výsledků institucí typu vysokých škol. Čtvrtá kapitola publikace přibliţuje čtenáři moţné zdroje informací pro psaní vědeckovýzkumných textů, ale především uvádí základní pravidla citační etiky a uvádění bibliografických záznamů. Provádění výzkumu, tvorba vědeckých sdělení a odborných textů neslouţí jen k presentaci autorů, ale mnohdy i k jejich hodnocení (a k evaluaci institucí, ve kterých pracují). Stěţejním obsahem páté kapitoly je proto i metodika hodnocení výsledků výzkumu a vývoje v České republice platná od roku Presentace výsledků vědy ať uţ ve formě obhajoby před oponenty a komisí či vystoupení na konferencích a seminářích před odborníky je mnohdy završením určité výzkumné aktivity. Závěrečná šestá kapitola této publikace se proto věnuje i základům rétoriky a presentace. Předloţený text by měl být prvotním průvodcem při přípravě a realizaci článku pro vědecký časopis, příspěvku na odbornou konferenci a presentaci výsledků řešení vědecko-výzkumného projektu. Jan Široký, březen

6 1 Volba tématu práce, osnova, koncept a hypotéza CÍL Po prostudování kapitoly budete umět: zvolit aktuální téma vědecko-výzkumné práce, identifikovat vědecký charakter výzkumu, vyjmenovat etapy tvorby vědecko-výzkumných výstupů a popsat je, charakterizovat hypotézu a problém její správné formulace. KLÍČOVÁ SLOVA Věda, výzkum, téma práce, vědecký charakter výzkumu, pojmy, přípravná etapa výzkumu, realizační etap, závěrečná etap, čtení, osnova, koncept, hypotéza. 1.1 Volba tématu vědecko-výzkumné práce Věda a s ní spjatý výzkum je sociálním jevem. Věda vzniká ve společnosti, je jí ovlivňována a její výsledky zpětně působí na chod společnosti. Je zřejmé, ţe v současném období je věda zejména ve středních a malých ekonomikách (mezi něţ spadá Česká republika) směřována především na potřeby praxe. Praktická část vědy je orientována na průzkum a výzkum. Průzkum je orientační zkoumání jevů, procesů a souvislostí (mnohdy nesystematické), výzkum je definován jako aktivní, trvalý a systematický proces bádání s cílem objevit nová fakta či nově interpretovat stávající jevy či objekty zkoumání. Věda a výzkum, znalostní ekonomika Věda se obecně klasifikuje na základní vědu (základní teoretický výzkum) a vědu aplikační (praktický výzkum) 1. Určující funkcí vědy je funkce poznávací. Vedle této funkce plní věda i funkci praktickou, kdy vědecké poznání nachází ve společnosti svoji praktickou aplikaci tím, ţe vědecké poznatky jsou materializovány v nové technice a nových technologiích. Věda se tak stává významným intenzifikačním faktorem ekonomiky, stává se nástrojem zvyšujícím produktivitu práce. Vědecké poznání vstupuje i do struktury kvalifikace, současný stav společnosti se také nazývá společností vědění, znalostní ekonomikou. 1 Od roku 2010 v České republice vyhlašuje granty pro zejména základní výzkum Grantová agentura České republiky (GAČR), granty pro zejména aplikační výzkum Technologická agentura České republiky (TAČR)

7 Téma vědecko-výzkumné práce můţe být buď dané potřebou vyřešení výzkumného zadání, nebo můţe být vlastní autorovo. Zadání tématu většinou vyplývá z úspěšného výběrového řízení na vypsané výzkumné úkoly různých institucí počínaje Evropskou unii (operační programy) 2 přes ústřední orgány České republiky (např. ministerstvo školství, mládeţe a tělovýchovy, ministerstvo vnitra) a instituce (akademie věd) 3 aţ po interní granty organizací. Výběr tématu v oblasti VaV Vědecká a odborná práce spočívá ve schopnosti autora samostatně myslet, aplikovat své výsledky a umět je interpretovat a předloţit k posouzení, coţ je všeobecný předpoklad kaţdého výzkumu. Tato podmínka ještě více vystoupí do popředí v případě vlastního výzkumu. Prvotním úkonem je potřeba vymezit základní otázky, které se budou v konkrétním výzkumu řešit, a cíl vědecko-výzkumné práce. Výzkum má vědecký charakter, pokud splňuje čtyři vlastnosti 4 : předmětem výzkumu je poznatelný či identifikovaný jev nebo objekt, který je označený tak, aby byl identifikovatelný i pro ostatní, má vlastnosti, které je činí identifikovatelným a jsou určeny pravidla a nástroje, které ho učiní poznatelným; výsledkem výzkumu musí být to, ţe o zkoumaném jevu či objekt bude řečeno to, co se doposud neznalo či bude řečeno to, co jiţ známo je, ale jiným způsobem; výzkum musí být uţitečný a prospěšný pro ostatní; výzkum musí poskytovat moţnosti pro potvrzení či vyvrácení předpokladů, z nich vycházel a tak musí umoţnit komukoliv v daném bádání pokračovat. Při hledání tématu práce je také potřeba mít na mysli význam zvoleného tématu pro teorii i praxi, jeho zařazení do širších celospolečenských souvislostí, současný stav problematiky včetně přehledu existujících problémů v daném tématu, cíl práce a metodu zpracování. Důleţitým kritériem je také moţnost zuţitkování jiţ nabytých znalostí a vědomostí a také to, zda badatel je zvyklý drţet se tradičních a prověřených postupů či chce široký prostor pro své originální přístupy. Věda existuje jako logicky spojený systém poznatků, jehoţ odrazem je teorie vědy. Z hlediska teorie vědy lze metodologicky přistoupit k jakémukoliv výzkumu ze dvou pohledů: deduktivně-axiomatický přístup k výstavbě teorie je zaloţen na konstrukci výchozí teze ve formě axiomu (tvrzení, které se nedokazuje) a pravdivost výsledků bádání závisí na pravdivosti výchozích tvrzení; induktivní přístup začíná pozorováním fakt, z nichţ jsou vyvozovány závěry a následně teorie. 2 Zevrubněji v textu VALENTOVÁ, I. Specifikace financování VaV z prostředků Evropské unie. 3 Zevrubněji v textu HERZÁNOVÁ, R.; KOVÁŘOVÁ, A. Financování vědy. 4 Volně podle ECO (1997), s

8 Důleţité pro vymezení tématu je rovněţ založení badatele, zda preferuje spíše monotematickou práci či práci polytematickou 5. Monotematikové pracují pečlivě za podmínky, začnou-li jedinou aktivitu, tu provedou a dokončí. Nemohou být rušeni jinou aktivitou, neboť by ztratili souvislosti. Ve výzkumu jsou většinou přesní a striktně se drţí metodiky, mají menší fantazii. Polytematicky zaměření jedinci naopak vyhledávají současně více aktivit, jsou schopni se zabývat několika jevy či objekty současně. Mají však někdy tendenci vybočovat z prověřené metodiky, mají mnohdy větší fantazii. Ať uţ je vědecko-výzkumné téma zvoleno podle uvedených doporučení jakkoli, musí být cíl výzkumu přesně formulován, coţ se týká i pracovních postupů a definování problémů. Vymezení pojmů Pojmy jsou základními nástroji vědecké komunikace a proto je potřebné je pouţívat v jejich přesně definované funkční úloze. Můţe se totiţ stát, ţe určité tvrzení je platné jen za těchto a právě těchto podmínek. Pouţívané pojmy charakterizují kaţdou vědní disciplínu. Volba termínu, jímţ se označuje zkoumaný jev či objekt, je věcí konvence, obsah pojmu však jiţ věcí dohody není a je striktně dán objektivní povahou jevu či objektu a logikou vědeckého zkoumání. Při definování pojmů je moţné jejich vymezení formou vztahu rovnomocnosti (dané pojmy ALFA a BETA mají stejný obsah), vztahu nadřazenosti (pojem GAMA je součástí pojmu DELTA), vztahu protikladnosti (existuje pojem EPSILON a jiné pojmy, které nejsou EPSILON) a vztahu protivnosti (pojem SIGMA není pojmem OMEGA). 1.2 Projekt a tvorba vědecko-výzkumného výstupu Po vymezení tématu vědecko-výzkumné práce je potřeba připravit projekt práce. Doporučovaný obsah projektu zahrnuje předběţný název práce, stanovení cíle práce a jeho zdůvodnění, definování pracovních hypotéz, vypracování osnovy práce, stanovení pouţitých metod práce, sumarizaci dostupné literatury a dalších zdrojů a v neposlední řadě naplánování časového harmonogramu prací. Projekt práce by měl být završením přípravné etapy tvorby vědeckovýzkumného výstupu. Realizační etapa tvorby vědecko-výzkumného výstupu začíná čtením. Čtení je základní fází realizační etapy. Základem kaţdé vědecké činnosti je studium odborné literatury včetně zahraniční a dalších informačních zdrojů 6. Cílem je shromáţdit optimální mnoţství dostupných informací o zkoumaném jevu či objektu. Projekt práce Etapy tvorby výstupů projektů VaV S literaturou je moţné pracovat různými způsoby a existují i různé doporučené 5 Volně podle ECO (1997), s O zdrojích informací detailněji ve čtvrté kapitole této publikace

9 způsoby čtení: informativní čtení, kdy se jedná o rychlé přečtení textu s cílem získat prvotní informaci o textu, pozornost se věnuje názvům kapitol, struktuře publikace, anotaci, pouţitým zdrojům; běţné (selektivní) čtení, které se zabývá podrobněji vybranými pasáţemi textu, zvláštní pozornost se věnuje prezentovaným průzkumům a statistickým údajům; důkladné (podrobné) čtení, které se uplatňuje v případě, kdy je potřebné si text zapamatovat a osvojit, při tomto druhu čtení se text musí promyslet a posoudit. Při studiu literatury je uţitečné si dělat poznámky či výpisky buď formou anotačního záznamu (obsahuje autora, název publikace, další bibliografické údaje a stručný obsah publikace), citace (doslovná formulace převzatého textu) nebo parafráze (volný výtah převzatého textu vlastními slovy). V kaţdém případě je nutné vţdy dodrţovat citační etiku 7 a neporušovat autorský zákon. Pokud se pouţije převzatá myšlenka ve vlastní práci, je nutné uvést zdroj 8. Po čtení následuje fáze přemýšlení, konzultací a diskuzí. Je také třeba práci strukturovat, většinou do (1) utřídění informací, které byly načteny, (2) popisu příčin a důsledků zkoumaného jevu či objektu a jeho vlastností, někdy se téţ (3) formuluje hypotéza. Osnova práce ulehčí zachovat původně nataţenou červenou niť a předpokládaný (někdy poţadovaný) rozsah práce a vyváţenost délky jednotlivých částí práce. Neţ se přistoupí k závěrečné etapě vědecko-výzkumného výstupu, je dobré vytvořit si koncept práce, většinou formou blokového schématu. Koncept se liší od osnovy tím, ţe pod navrţené jednotlivé kapitoly práce se přiřadí vše, co pisatele napadne v souvislosti s názvem kapitoly: klíčová slova, obrázky, náčrty, tabulky a co lze později vyuţít. 7 O zdrojích informací detailněji ve čtvrté kapitole publikace ECO (1997). 8 Buď tzv. vancouverským způsobem, coţ je formou poznámky pod čarou nebo tzv. harvardským způsobem, kdy je jednoduchý odkaz na zdroj přímo v textu (např. Novák, 2001) a na konci kapitoly (či publikace) je potom uveden úplný bibliografický záznam

10 Metodické doporučení k jednotlivým etapám tvorby vědeckého sdělení lze schematicky znázornit 9 : zjednodušeným modelem výzkumu (bez hypotéz): Oblast výzkumu (literatura, kontext) Téma Výzkumné otázky (jaká data jsou potřeba k jejich zodpovězení) Forma (Design) Sběr dat Analýza dat Odpověď na otázky. zjednodušeným modelem výzkumu (s hypotézami): Oblast výzkumu (literatura, kontext) Téma Výzkumné otázky Hypotéza (teorie, jaká data jsou potřeba k testování hypotéz) Forma (Design) Sběr dat Analýza dat Test hypotéz. Závěrečná etapa je završena předloţením výsledků a jejich presentací. Pro definitivní verzi vědecko-výzkumného výstupu se vyplatí nechat si dostatek časového prostoru jednak na opravu formálních chyb a překlepů v písemném výstupu, jednak na vnější stránku celé práce (vzhled, titulní strana, přehlednost tabulek a grafů apod.). Úspěch potom dovršuje pečlivě připravená presentace či obhajoba práce. 1.3 Hypotéza Cesta k vysvětlení určitých jevů a objektů je cestou vědeckých metod, při nichţ se pouţívají určité nástroje, mezi které patří hypotéza. Hlavní funkcí hypotézy je vysvětlit určitý jev jakoby na zkoušku a v případě, ţe se vysvětlení potvrdí, hypotézu povaţovat za platný poznatek. Hypotéza však musí být falsifikovatelná, tj. musí existovat moţnost, ţe se vyvrátí či ţe bude překonána lepším poznatkem. Hypotéza I kdyţ hypotéza není vţdy vyţadována, její stanovení a verifikace (příp. falsifikace) můţe výraznou měrou napomoci ke zjednodušení vypracování vědeckovýzkumného výstupu. Pokud bude hypotéza součástí vědecko-výzkumného výstupu, potom je třeba ji formulovat nejlépe v přípravné etapě. První krok od teorie k výzkumu je obvykle formulace základních, ještě dost obecných hypotéz. Hypotézy jsou důleţité prostředky vědeckého výzkumu a jejich definicí můţe být charakteristika, ţe se jedná o: domněnku, která slouţí za pomocný důkazní prostředek zatím nedokázaného vědeckého poznatku; pravděpodobný výklad jevů, o jejichţ správnosti se zatím nelze vědeckými prostředky přesvědčit; podmíněný výrok o vztahu mezi dvěma nebo více proměnnými. Definice hypotézy Hypotézy nikdy nemohou být pouhou improvizací, ale měly by být vţdy 9 Schéma volně podle PUNCH (2008), s. 31 a s

11 důsledkem předchozího systematického poznávání jiţ existujících informací, tj. dostatečné studijní přípravy a počáteční znalosti zkoumané problematiky. Dostatečná výchozí znalost zkoumané problematiky je nezbytným předpokladem k pokud moţno co nejefektivnější eliminaci různých druhů zkreslení, která by mohla vyplývat z nevhodně formulovaných předpokladů a neúplně popsaného systému. V běţném vyuţití je dnes hypotéza neprokázané tvrzení, jehož význam by měl být ověřen. Odborná hypotéza je však vědecky přijatelný předpoklad umoţňující vědecké vysvětlení jevů. Hypotéza je tvrzení o podstatě určité situace ve světě, je to vědecky zdůvodněný předpoklad moţného stavu skutečnosti. Na počátku vědeckého poznání stojí domněnka, kterou hypotéza rozpracovává. Hypotéza jiţ musí být podloţena celou řadou faktů, které vytyčují další směr výzkumu. Hypotéza vzniká, kdyţ se pátrá po nutné souvislosti mezi fakty, vyţaduje práci badatele, aby mohla být potvrzena či vyvrácena. V tomto procesu je často moţné fakta vyloţit několika různými hypotézami, které se pak v dalším bádání ověřují. Hypotéza musí být slučitelná s co největším počtem faktů, jichţ se týká. Pokud je moţné na základě faktů vytyčit více hypotéz, upřednostňuje se ta hypotéza, která vysvětluje větší počet faktů. Zároveň platí pravidlo, ţe jednodušší vysvětlení je pravděpodobnější. Jestliţe se zjistí v průběhu ověřování hypotézy další fakta, musí se tyto do vysvětlení zahrnout, nebo hypotézu vyvrátit. Hypotéza orientuje další výzkumné činnosti. Formulované hypotézy odkazují na okruh pojmů, jejichţ obsah bude muset být ve výzkumu empiricky zvládnut. Na počátku úmyslu analyzovat (řešit) určitou problematiku ve vědeckovýzkumném záměru stojí představa (domněnka) o určitém problému. Hypotéza by měla tuto domněnku rozpracovat. Hypotéza, která na začátku tvorby práce představuje neprokázané tvrzení, musí dávat významnou a logickou moţnost toto tvrzení dokázat či vyvrátit. Proto je důleţité hypotézy správně formulovat, uspořádat a podloţit celou řadou faktů vytyčujících další směr výzkumu. V případě stanovení dvou a více hypotéz je samozřejmostí, ţe dvě navzájem odporující si hypotézy nemohou být obě pravdivé. Hypotéza je jedním z řešení, jak překlenout problém mezi teorií a empirií a je nástrojem pro tvoření lepších výkladů. Hypotéza usměrňuje myšlení k hlubší analýze, vyjadřuje základní úkoly, základní orientaci ve výzkumu a je vyjádřením úsudku, který má autor před samotným psaním textu práce. Za hypotézu tedy nelze vydávat kniţní definice nebo určitá jednoznačná tvrzení. Formulace hypotézy Při formulaci hypotézy je potřeba zachovávat následující podmínky: hypotéza musí být stručná, jasná, logická a jednoduchá (musí mít přesně vymezené pojmy, musí být terminologicky jednoznačná a nekomplikovaná); hypotéza musí mít formu oznamovací věty (jistého tvrzení); hypotéza musí být testovatelná, tj. musí existovat způsob, jak hypotézu vyvrátit či potvrdit; hypotéza, kterou není moţno testovat (přímo ověřovat), nemá pro vědu ţádný bezprostřední význam; hypotéza musí být kompatibilní s dřívějšími hypotézami (kontinuita bádání);

12 hypotéza nevysvětluje co to je, ale jak to poznat. Při formulaci hypotézy je potřeba mít na paměti, ţe hypotéza je pouze pravděpodobná a vyţaduje další zkoumání a dokazování. Podle teorie vědecké práce hypotézu nelze nikdy plně dokázat, jen potvrdit nebo falsifikovat. Verifikace hypotézy je vţdy dočasná za striktního stanovení ceteris paribus 10. Hypotéza je netestovatelná tehdy, kdyţ (1) obsahuje pojmy, které jsou vágní, nejasné, příliš všeobecné nebo mnohovýznamové, tedy pokud jsou základní pojmy definované neadekvátně, pokud je (2) tautologická, tedy pokud nějaký jev nebo skutečnost se vysvětluje tímtéţ jevem nebo skutečností, (3) kdyţ se odvolává na síly nebo ideje, které doposud věda nezná. Protoţe je věda zaloţena především na pozorovatelných jevech na empirii, nemůţe testovat vysvětlení nebo předpoklady odvolávající se na skutečnosti, které nejsou pozorovatelné. Dobré je pouţívat matematických metod. Hypotézou nelze ověřovat hodnotové výroky, proto při jejich formulacích je potřeba se vyvarovat slov mělo by se, bylo by, lepší neţ a podobný slov, která vyjadřují osobní a kulturní soudy a preference. Pokud má hypotéza napomoci k vyřešení vědecko-výzkumného úkolu, nesmí obsahovat logický spor a nesmí odporovat faktům, jeţ má vysvětlovat. SHRNUTÍ KAPITOLY Věda má poznávací funkci, která se můţe realizovat průzkumem a výzkumem. Aby měl výzkum vědecký charakter, musí splňovat zkoumaný jev či objekt výzkumu určitá kritéria. Tvorba vědecko-výzkumného výstupu má přípravnou, realizační a závěrečnou etapou. Zvolení tématu je hlavní fází přípravné etapy, čtení a studium literatury je nejdůleţitější fází realizační etapy, závěrečná etapa je završena presentací, resp. obhájením práce. Hypotéza a její verifikace či falsifikace můţe slouţit jako nástroj, který usnadní tvorbu vědecko-výzkumného textu. ÚKOLY 1. Popište vlastními slovy podmínky, při jejichţ splnění bude mít výzkum vědecký charakter. 2. Charakterizujte jednotlivé etapy tvorby vědecko-výzkumného výstupu. 3. Určete, které z následujících tvrzení můţe být vhodně formulovanou hypotézou: 10 Za jinak nezměněných podmínek, tj. pokud se bude zkoumat vliv jednoho faktoru (např. inflace na hrubý domácí produkt), musí se eliminovat vliv jiných faktorů, které by mohly měření zkreslovat

13 a. Zavedení rovné sazby daně v České republice ovlivní daňovou progresivitu osobní důchodové daně. b. Zavedení rovné sazby daně v České republice podnítí v následujících pěti letech ekonomický růst. c. Zavedení rovné sazby daně v České republice zvýší daňovou progresivitu osobní důchodové daně. LITERATURA KE KAPITOLE Základní literatura: [1] ECO, U. Jak napsat diplomovou práci. Praha: Votobia, s. ISBN [2] HUBÍK, S. Hypotéza. Metodologický nástroj výzkumu ve společenských vědách. České Budějovice: Jihočeská univerzita, s. ISBN [3] OCHRANA, F. Metodologie vědy. Úvod do problému. Praha: Karolinum, s. ISBN Doporučená literatura: [4] GERŠLOVÁ, J. Vádemékum vědecké a odborné práce. Praha: Professional Publishing, s. ISBN [5] PUNCH, K. Úspěšný návrh výzkumu. Praha: Portál, s. ISBN

14 2 Metodologie vědy, vědecké metody a metodologie vědecké práce CÍL Po prostudování kapitoly budete umět: definovat metodologii vědy, vědecké metody a metodiku vědecké práce, znát teoretické základy výzkumného procesu a jeho fází, vyjmenovat jednotlivé metody vědecké práce, rozlišit jednotlivé metody vědecké práce a vědět, k čemu se nejlépe hodí, určit, která metoda bude pouţitelná pro vaši vědeckou činnost. KLÍČOVÁ SLOVA Metodologie vědy, metoda vědy, metodika vědecké práce, empirické metody, obecně teoretické metody, pozorování, měření, experiment, analýza, syntéza, indukce, dedukce, generalizace, abstrakce, komparace, analogie. 2.1 Vymezení pojmů metodologie, metoda a metodika 11 Při uvaţováním nad presentací výsledků výzkumu či psaní vědeckého článku si mnohdy ani pisatel neuvědomí, ţe vědecké metody, které pouţívá, vycházejí z určité metodologie vědy a ţe na jejich základě pouţívá určitou metodiku. Vztah mezi metodologií, metodou a metodikou Obrázek 2.1 Metodologie vědy Metoda vědy Metodika vědecké práce 11 Zdroj obr. 2.1: OCHRANA (2002), s vlastní úpravy autor

15 V širším pojetí je metodologie vědy naukou o metodách. Předmětem jejího zkoumání je filosofie vědy, tj. studium metod a vědeckých postupů. Představuje teorii k selekci výzkumných metod a návod, jak tyto metody pouţívat ve vědeckém bádání. Vědecká metoda je systematickým postupem k získání poznatků a dosaţení cíle. Metoda představuje způsob, jak se od určitého východiskového stavu dospěje určitou uspořádanou (cílevědomou) činností k nalezení či objasnění vědeckých poznatků a zákonitostí zkoumaného objektu. Metodologie vědy Metoda Základní typy vědeckých metod jsou explanační a interpretační. Explanační metody pohlíţejí na společenské vědy podobně jako na vědy přírodní (a budou popsány v kapitole 2.2); mezi metody interpretační patří narativní a hermeneutické 12. Metodika definuje konkrétní postup řešení určitého problému (jiţ opakovaně řešeného), vymezuje přesně jednotlivé kroky postupu nebo konkrétní metody. Metodika je určitý návod, jak dosáhnout výzkumného cíle, můţe být schematicky znázorněna vývojovým diagramem či podobným formalizovaným zápisem. Metodika 2.2 Metodologie vědy Metodologii vědy lze klasifikovat na obecnou (zabývá se všeobecnou filosofií vědy, obecnými východisky vědy, obecně přijatými postupy a argumenty) a konkrétní metodologií vztahující se k danému druhu vědy (např. metodologie přírodních věd, metodologie společenských věd). Výzkumné cíle a výstupy Znalost metodologie patří k základní vybavenosti vědeckého pracovníka, která mu umoţňuje orientovat se ve výzkumné práci a interpretovat jeho dosaţené výzkumné výsledky. Metodologie determinuje výběr výzkumných vědeckých metod. Prvním krokem při volbě metod je stanovení předmětu zkoumání a výzkumného cíle, krokem následujícím je vymezení vědeckého postupu. Výzkumné cíle jsou konečné stavy, které mají být bádáním dosaţeny, a třídí se na dvě základní skupiny a jejich kombinaci: funkční; objektový; kombinovaný (funkčně-objektový). Funkční cíle strategicky zaměřují výzkumnou činnost určitým směrem, jsou pro badatele ukazatelem, co má provádět. Funkční cíle vypovídají o druhu výzkumné činnosti. Objektové cíle definují výstup vědecké aktivity ve formě měřitelného kvantifikovatelného výstupu. Jsou tedy snadno vyhodnotitelné. Pouţívají se většinou 12 Text se z hlediska účelu, ke kterému je určen - dále o interpretačních metodách nezmiňuje. Zájemci se mohou detailněji s těmito metodami seznámit např. v OCHRANA (2009) nebo DEMJANČUK (2002)

16 při zadávání výzkumné úlohy, kdy zadavatel projektu či zakázky stanovuje poţadovanou úroveň vytvořeného výstupu. Kombinované cíle mají charakteristiky obou předchozích vymezených cílů. Obsah vědeckého výstupu můţe mít v zásadě pozitivistickou podobu (zkoumání toho, co je např. v ekonomice skutečné, reálné) nebo podobu normativní (zkoumání toho, co by mělo být např. v ekonomice dosaţeno). Pouţití pozitivistického či normativního přístupu se odvíjí jak od stanoveného cíle, tak mnohdy závisí na samotném rozhodnutí badatele. Od stanovení cíle, obsahu vědeckého výstupu (metodologie práce) se odvíjí další vědecká procedura, tj. volba výzkumných vědeckých metod. 2.3 Vědecké metody Klasifikace explanačních vědeckých metod a jejich seznam je u různých autorů odlišný 13, rovněţ kritérium pro jejich třídění se různí. Následující přehled proto nebude vyčerpávající, ale zahrne metody nejvíce uváděné. Jejich členění je dáno rozdílným typem vědeckého postupu, který můţe být v zásadě empirický (k tomu budou slouţit metody typu pozorování, měření) nebo teoretický (v němţ budou dominovat metody indukce, dedukce apod.). Klasifikace vědeckých metod Při dodrţení tohoto kritéria jsou mezi všeobecné vědní metody řazeny: empirické metody: o pozorování; o měření; o experiment; obecně teoretické metody: o analýza; o syntéza; o indukce; o dedukce; o generalizace; o abstrakce; o komparace; o analogie. Empirické metody jsou zaloţené na zkušenostních principech, které jsou výsledkem jiţ pouţívaných a vyzkoušených postupů bádání buď prostřednictvím samotného badatele (či badatelů v minulosti) nebo na základě vyuţití přístrojů. Při jejich pouţití je třeba mít na paměti okolnosti a podmínky, za kterých byly výsledky pomocí přístrojů získány (včetně zvyšujících se kvalitativních parametrů přístrojů). Obecně teoretické vědní metody nevycházejí primárně z empirických zkušeností či měření, ale jsou všeobecně přijímány jako universální teoretické 13 Viz literatura k této kapitole

17 postupy vědecké práce. Pozorování je cílevědomé, plánovité a systematické sledování určitých skutečností. Je to metoda, kdy jsou informace získávány bezprostředním smyslovým vnímáním. Je to nejuniverzálnější metoda, která poskytuje prvotní informace o sledovaném jevu či objektu a je většinou základem kaţdé výzkumné metody. Empirické metody Pozorování je výběrovým vnímáním, kdy se vymezuje předmět pozorování s ohledem na výzkumné cíle. Opakováním pozorování lze dosáhnout větší korektnosti metody a minimalizace náhodné sloţky ve formalizovaném vztahu. Další empirickou metodou je měření, kdy se provádí kvantitativní srovnávání určitých vlastností srovnávaných jevů či objektů. Pro tyto vlastnosti musí platit, ţe patří do téţe třídy vlastností. O předmětech dané třídy se předpokládá, ţe jsou na základě dané třídy srovnatelné a ţe daná vlastnost zůstává za jinak nezměněných podmínek ( ceteris paribus ) konstantní. Měření vyuţívá buď stejných intenzivních vlastností zkoumaných jevů či objektů či jejich stejných aditivních vlastností. Pro intenzivní stejné vlastnosti platí, ţe jejich číselné hodnoty lze porovnávat na základě jejich vztahů, např. pokud veličina A je větší neţ veličina B a veličina B je větší neţ veličina C, lze vyvodit, ţe veličina A je větší veličiny C (obecně vztah rovností a nerovností). S číselnými hodnotami aditivních vlastností lze provádět početní operace, např. pokud je známá veličina A a veličina B, lze změřit součet těchto veličin. Experiment je pokus, kdy je realizován takový postup a způsob, který je záměrně navozen. Experiment je pozorováním za kontrolovaných či řízených podmínek. Vzhledem k parametrům má experiment vyuţití zejména v přírodních vědách. Obecnou definicí analýzy (rozkladu) je myšlenkové rozloţení zkoumaného jevu na dílčí sloţky, které se stávají předmětem dalšího bádání. Cílem analýzy jako rozkladové metody je vysvětlit daný problém zevrubným prozkoumáním jeho sloţek. Analýza rozlišuje na objektu zkoumání jednotlivé části nebo prvky, vyděluje podmínky vzniku, etapy vývoje jevu či objektu, odděluje podstatné od nepodstatného, směřuje od sloţitého k jednotlivému a od mnohosti k jednotě. Obecně teoretické metody Při zpracování poznatků a faktů získaných výzkumem je moţné pouţít různých variant analýzy: klasifikační analýzu (rozklad zkoumaného jevu či objektu do jednotlivých tříd, prvků s případným znovuseskupováním do jiných tříd a mnoţin); vztahovou analýzu, která zjišťuje, zda vztahy mezi jevy či objekty jsou závislé (statisticky, funkčně či korelačně) či nezávislé; kauzální analýzu, která vyhledává příčiny jevů; systémovou analýzu, která zkoumá jevy či objekt s cílem ho pochopit a vysvětlit. Syntéza (skládání) je myšlenkové spojení jednotlivých částí v celek. Při syntéze se sledují vzájemné podstatné souvislosti mezi jednotlivými sloţkami jevu nebo objektu, coţ napomáhá k odhalení vnitřních zákonitostí fungování a vývoje jevu

18 či objektu bádání. Syntéza je postup, kdy na základě výchozích zjištění se formulují závěry. Syntéza a analýza jsou sice protikladné způsoby zkoumání, ve skutečnosti se však vzájemné doplňují a tak se také někdy souhrnně nazývají analytickousyntetickými poznávacími postupy. Syntéza totiţ mnohdy není moţná bez analýzy a naopak. Další známou dvojicí obecně teoretických metod vědecké práce jsou indukce a dedukce. Indukce (postup od zvláštního k obecnému) je zkoumání jednotlivé události (jevu, faktu), na základě níţ je potom vyvozován obecný závěr. Indukce znamená odvozování všeobecných tvrzení z empirického materiálu na základě mnoha poznatků o jednotlivostech. Indukce umoţňuje formulaci obecnějších závěrů platných pro zkoumaný jev či objekt. Indukce poskytuje tím kvalitnější závěry, čím je úplnější. Úplná indukce znamená, ţe při odvozování obecného poznatku bylo pouţito zkoumání všech prvků (skupin, tříd) zkoumaného jevu či souboru. Úplná indukce je však moţná pouze v případě, kdy vyvozovaný celek má konečný počet prvků, a proto se většinou pouţívá neúplná indukce, jejichţ závěry nejsou jednoznačné, ale i tak vysoce pravděpodobné. Dedukce (postup od obecného ke zvláštnímu) je metoda, kdy je vyvozováno z obecného jednotlivé. Jedná se o myšlenkový proces, kdy se z premis pouţitím určitých pravidel a postupů dospěje k novému tvrzení. Dedukce je takový způsob myšlení, při němţ se z obecných závěrů a tvrzení vyvodí nový méně obecný závěr. Závěr dedukce je na základě logiky nepochybný, neboť vychází z obecně poznaného nezpochybnitelného 14. Tak jako analýza úzce souvisí se syntézou, tak i indukce je těsně spojena s dedukcí. Indukcí lze dospět na základě zkoumání jednotlivých (zejména empirických) jevů k teoretickým zobecněním, teoretické závěry lze naopak dedukcí v praxi ověřovat. Generalizace (metoda zobecnění) je vědeckou metodou, kdy je informaci o jednotlivém jevu či objektu vztaţena na celou třídu (skupinu) jevů či objektů. Podstatou je přisouzení zjištěné vlastnosti u uţší skupiny skupině širší. Z poznání daného jednotlivého jevu či objektu, který je znám, je vyvozováno chování více jevů či objektů. Abstrakce (odhlíţení) je vědecká metoda, při níţ se oddělují nepodstatné, nahodilé vlastnosti zkoumaného jevu či objektu od vlastností obecných a podstatných. Myšlenkové odhlíţení umoţňuje zjistit obecné vlastnosti a vztahy, coţ vede k objasnění podstaty jevu. Abstrakce vytváří vědecké pojmy, kategorie, přírodní a společenské zákony, převádí reálné hodnoty do soustavy všeobecně uţívaných symbolů. 14 Na rozdíl od indukce (s výjimkou úplné indukce), kde závěr je pouze pravděpodobný a můţe být dalšími výzkumy zpochybnitelný a napadnutelný

19 Abstrakce také můţe být východiskem pro zobecnění či srovnání, od abstrakce je moţné se znovu vrátit ke konkrétnímu, k empirii, k pokusu. Komparace (srovnání) je jednou z nejpouţívanějších vědeckých metod práce. Umoţňuje stanovit shody a rozdíly jevů či objektů. Při srovnávání se zjišťují shodné či rozdílné stránky různých předmětů, jevů, úkazů či ukazatelů. Srovnávací kritérium můţe být vymezeno věcně, prostorově nebo časově. V podstatě existuje dvojí způsob srovnávání: srovnávání pojetí problémů, názorů, premis jako vytváření, ověřování či zdůvodňování vlastního stanoviska (postupu, úvah); srovnávání jako nástroj měření, zjišťování, objektivizace a hodnocení dosaţených výsledků (např. ukazatelů). Na základě komparace lze vyslovovat vědecké závěry, nicméně není to vědecká metoda nevyvratitelná a samotnou komparaci nelze pouţít jako přímý vědecký důkaz. Podstata metody analogie (obdoba) spočívá v hledání či nalezení totoţného vztahu mezi zkoumanými jevy či objekty. Jedná se o myšlenkový proces, při kterém na základě znalostí vztahů či procesů jevu lze usuzovat o vlastnostech podobného jevu, který je zkoumán. Na základě znalosti jednoho prvku a vztahy mezi jinými dvěma prvky se posuzuje prvek čtvrtý (zkoumaný). Tím se také analogie liší od jednoduché podobnosti 15. Analogie umoţňuje pochopit to, co není známo, pomocí známého. Závěry analogie však jsou pouze pravděpodobné, nemají charakter kategorických nevyvratitelných tvrzení. Metoda analogie se vyuţívá zejména v modelech. Každé fázi vědecké práce či výzkumu zpravidla odpovídají určité metody, které v konkrétní fázi práce převaţují. Je však zřejmé, ţe realizovaný výstup vědy bude vždy dosažen za použití kombinace několik metod. Kromě uvedených empirických a obecně teoretických vědeckých metod existují další metody, které se pouţívají v rámci specifické dané skupiny vědních disciplín. Jednotlivá vědní disciplína (či několik vědních disciplín) můţe pouţívat svoji vlastní metodu zkoumání. Specifické vědecké metody Mezi těmito specifickými vědeckými metodami mají zvláštní postavení matematické a statistické metody, které umoţňují přesné exaktní vyjádření jevů a vztahů mezi nimi. Matematika napomáhá k řešení problémů tvorbou matematických formulací a matematických operací, statistika shromaţďuje a utřiďuje data, kvantifikuje jevy a pracuje s teorií pravděpodobností. Specifickou vědeckou metodou je i modelování, které prostřednictvím 15 Opakem podobnosti či shodnosti je protiklad, coţ je vztah mezi dvěma jevy nebo objekty, které se navzájem vylučují. Můţe být definován buď kontradiktoricky (černá versus nečerná) nebo kontrárně (černá versus bílá)

20 formulace problému, vytváření modelu modelu přenáší znalost o modelu (jakoţto zjednodušeného obrazu skutečnosti) zpět na realitu. Mnoho specifických metod také vyuţívají ekonomické vědy (nákladově výstupové metody, např. cost-benefit analýza). SHRNUTÍ KAPITOLY Metodologie je věda o metodách, které lze při vědecké práci pouţívat. Tyto metody se člení na empirické a obecně teoretické. Metoda je promyšlený, objektivně správný postup nebo systém postupů, který umoţňuje nalézt či objasnit vědecký poznatek či zákonitost. Kromě všeobecně pouţívaných metod existují i specifické metody, které vyuţívají jen některé (popř. jen jedna) vědecká disciplína. Metodika je konkrétně stanovený a ověřený způsob řešení určitého opakujícího se problému. Jedná se o technickou stránku řešení, mnohdy ve formě známého algoritmu. ÚKOLY 1. Jaký je rozdíl v pojmech metodologie vědy, vědecké metody a metodika vědecké práce? Který pojem je nadřazený kterému? 2. Jaké znáte metody vědecké práce? Jak se liší analogie, syntéza a dedukce? 3. Můţete uvést i další - jinde uváděné - vědecké metody? Jak byste je charakterizovali? Kam byste je zařadili (mezi empirické či obecně teoretické)? LITERATURA KE KAPITOLE Základní literatura: [1] DEMJANČUK, N. Filosofie a vědecké myšlení. Proměna obrazu vědy v analytické tradici. Brno: Aleš Čeněk, s. ISBN [2] OCHRANA, F. Metodologie vědy. Úvod do problému. Praha: Karolinum, s. ISBN Doporučená literatura: [3] LIŠKA, V. Diplomová práce. Zpracování a obhajoba. Praha: Ivo Ulrich, s. ISBN [4] PHILLIPS, M.; PUGH, D. How to Get a PhD. Cambridge: Open University Press. 251 s. ISBN [5] SYNEK, M.; SEDLÁČKOVÁ, H.; VÁVROVÁ, H. Jak psát diplomové a jiné písemné práce. Praha: VŠE, s. ISBN