číslo 17 / podzim 2011 H _ALUZE KULTURNÍ ČASOPIS cena 40 kč

Transkript

1 H _ALUZE číslo 17 / podzim 2011 LI T E R Á R N Ě KULTURNÍ ČASOPIS cena 40 kč

2 šéfredaktor: tomáš čada / tomas.cada@h-aluze.cz redakční rada: lukáš brychta / lukas.brychta@h-aluze.cz ondřej kamenický / ondrej.kamenicky@h-aluze.cz miloš makovský / milos.makovsky@h-aluze.cz alice prajzentová / alice.prajzentova@h-aluze.cz josef straka / josef.straka@h-aluze.cz monika svobodová / monika.svobodova@h-aluze.cz nelly wernischová / nelly.wernischova@h-aluze.cz ediční práce a korektury: karolina baštářová, tomáš čada, zuzana děngeová, alice prajzentová a nelly wernischová Úvodník /Tomáš Čada/ 3 Rozhovor: O knihách ošklivých a pěkných /s Martinem Pecinou rozmlouval Miloš Makovský/ 4 Stalo se: Děčínský Zarafest: ženy a punk /Tomáš Čada/ 8 Recenze knihy: Markéta Pilátová: Pejsek a kočička poskládali dort /Tomáš Čada/ 11 Jitka N. Srbová: Portrét umělce jako dospělého štěněte /Miroslav Fišmeister/ 12 Jan Těsnohlídek: Strázně průkopníka s Rakovinou /Aleš Misař/ 13 Zamyšlení: Poezie jako metoda osvobození /Adam Borzič/ 15 (Rilkovou) poezií proti pustošení lidství /Petr Kříž/ 16 Zabij svého Robinsona! /Tomáš Tlapa/ 21 návrh loga a grafického konceptu zuzana hegedüšová a miloš makovský grafické zpracování a sazba: miloš makovský tisk: roman polák (PRINTIA, s. r. o.) redakční redakce@h-aluze.cz internetové stránky: vydává OS: h_aluze české mládeže 8 ústí nad labem pedagogická fakulta, katedra bohemistiky číslo 17/2011, ročník 5. vydáno dne v ústí nad labem náklad 200 kusů výtvarná příloha: aneta bendáková spolupracovali: romana bartůňková adam borzič igor cima jan civín sylva fischerová miroslav fišmeister radek fridrich robert gál jakub chavalka jiří imlauf jan ariel kocourek adam krupička petr kříž ondřej lipár aleš misař eva mráziková cyril nováček warana psavomorecká silvia ronisová petr semecký alexej sevruk magdaléna stárková tomáš tlapa barbara zeizinger e. č. MK ČR: E / ISSN vydáno s laskavým přispěním MK ČR a za podpory univerzity jana evangelisty purkyně a tamní katedry bohemistiky Poezie cizojazyčná: česká: Próza česká a slovenská: Barbara Zeizinger: básně /překlad Radek Fridrich/ 25 Jan Ariel Kocourek: Synbolismus 27 Ondřej Lipár: básně 28 Warana Psavomorecká: Seamus Heaney 30 Magdaléna Stárková: básně 32 Robert Gál: ukázka z románu 34 Alexej Sevruk: povídky 36 La Follia: Ze života barokního skladatele Podivíni a samotáři /Adam Krupička/ 39...doporučuje: Sylva Fischerová 41 obsah / 1

3 Už TO zase píšu! Film reportáž: studie: minirecenze: Hudba profil: recenze: Výtvarné umění recenze: Divadlo studie: recenze: Zajímavosti: Výtvarná příloha: Kdysi dávno v Hradišti /Nelly Wernischová/ Severní Čechy okem propagandy /Tomáš Čada/ Alois Nebel je nedivácký pionýr /Petr Semecký/ Drive má rozhodně drajv /Petr Semecký/ Nový Allen nikoho neurazí a snílky nadchne /Petr Semecký/ Budějce Je libo pikador? /Cyril Nováček/ Napjatá noc s Up-Tight /Igor Cima/ První myšlenka nejlepší myšlenka /Jiří Imlauf/ Interview s výtvarným umělcem Díl 2. /Romana Bartůňková/ Smrt v Benátkách /Eva Mráziková/ TRA: The Edge of Becoming /Ondřej Kamenický/ Nezávislý na závislém /Tereza Záchová/ Místo scénografie v celku divadelního díla /Lukáš Brychta/ Imaginárium doktora Nebeského /Silvia Ronisová/ Oceánem světelných roků /Jan Civín a Jakub Chavalka/ Aneta Bendáková: komiksy Člověk si ani pořádně nestihne vydechnout od kompletování jednoho čísla a má na krku další. Samozřejmě TO má být přinejmenším stejně zajímavé, stejně obsažné, stejně zábavné a pokud vše půjde, jak má, musí být ještě lepší. Ať žije nekonečná progrese! Je jasné, že stěžovat si je zbytečné. Řeholi vydavatelů jsme si vybrali sami, nikdo nám ji necpal. A my si vlastně nestěžujeme, jen na vás máme malou prosbu. Až z toho kalupu natáhnem bačkory, aspoň nás prosím upřímně politujte. Poslední dva úvodníky jsem se snažil napsat tak, aby se co nejméně dotýkaly obsahu H_aluze a naopak měly nějakou přídatnou společenskou hodnotu. I tento úvodník jsem plánoval v podobném duchu. Témat se nabízí nespočet. Čím víc se totiž zamýšlím nad aktuálním děním, tím více mi dochází, že vše je jaksi zadkem nahoru, a tak je v čem se rýpat. Jenže člověk míní a pánbů mění. A hlava je děravá. Došlo mi, že jsme se přehoupli do jubilea, kterého jsme na začátku rozhodně nehodlali ani dosíci H_aluze tímto číslem vychází již pátým rokem a navíc je třeba upozornit na dvě podstatné interní záležitosti, kterých si beztak bedlivý čtenář všimne. Berte tedy tento úvodník jako bilanční. Snad mi odpustíte i jistou dávku patosu, která se patrně přimísí. Předně je třeba zmínit, že H_aluzi potkaly dvě citelné ztráty. Tou první je odchod Tomáše Suka ze všech viditelných i neviditelných pozic a funkcí v časopise. Tomáš byl neodmyslitelnou součástí redakce, vznik časopisu byl především jeho iniciativou. Jeho odchod poznamená nejen fungování vydávané knižní edice, jejíž vedení měl na starosti, ale především praktický chod časopisu. Tomáš nás vždy přidržoval při zemi, za což mu patří velký dík, protože my bychom vzhůru k nebesům tak rychle, až bychom se v nich rozplynuli. Druhým odcházejícím je Lukáš Brychta, který ještě na tomto čísle spolupracoval, ale s ohledem na své vytížení nám v následujícím výšlapu po kulturní krajině nepomůže. Díky němu jsme rubriku divadla oživili a nabídli několik zajímavých článků, mě osobně zaujaly především studie, proto bude jeho vymizení ze stránek znát. Děkujeme za odvedenou práci a jak Tomášovi, tak Lukášovi přejeme vše dobré. Odchody jsou vždy smutné, navíc nám komplikují život. Na druhou stranu je třeba říci, že tyto změny mají i ozdravný efekt. Redakce si za a) vyzkouší, co snese, za b) se vždy alespoň na malou chvíli semkne a funguje lépe a za c) může odchod působit i jako impulz k oživení. Samozřejmě je tu riziko, že nenastane ani jedno ze zmíněného a hrad z karet, který jsme se během čtyř let snažili sisyfovsky budovat, se sesype. Jenže já rád maluji čerty všude možně Teď k tomu veselejšímu. Sedmnáctá H_aluze je nakročením do pátého jubilejního roku existence časopisu. Když si uvědomím, jak amatérsky vypadala první čísla a kam jsme se za tu dobu dostali, musím nás pochválit; nikdo jiný to neudělá. Ze studentského plátku se vyloupl poměrně příjemný a na všech lepších toaletách čtený kulturní magazín se snahou o serióznost v rámci možností. Naučili jsme se toho dost, například já se během těch čtyř let dozvěděl, že typografie není sprosté slovo. Koncept nekoncept H_aluze se vcelku osvědčil. Neexistence řádů, ale také neexistence limitů se ukázala jako produktivní. Mohli jsme si ozkoušet, co nás napadlo. Pravidla pro fungování časopisu se objevila vždy tak nějak přirozeně, a i když jsme většinou našli již dávno objevené, bylo naše hledání zábavné. Momentálně fungujeme dle mohu to říci, protože čtyři roky jsou léta léty osvědčených metod, na druhou stranu si můžeme stále dovolit tak podivné projekty, jako je třeba momentální Interview s výtvarným umělcem. Mám pocit, že H_aluze je stále živá. To je důležité. Snad jí to zůstane. S díky všem, kteří se kdy na časopisu podíleli /Tomáš Čada/ foto Nelly Wernischová 2 / obsah h_aluze číslo 17 / podzim 2011 úvodník / 3

4 O knihách ošklivých a pěkných Martin Pecina (* 1982) foto archiv autora pracuje jako knižní grafik. Upravil několik desítek knih od beletrie přes poezii až po odbornou literaturu, dva semestry vedl typografický seminář na vysoké škole. Od roku 2004 píše o typografii, od roku 2006 soustavně publikuje v tisku glosy, odborné texty a písmové recenze. V roce 2010 vydal knížku perverzních básniček, o rok později své texty o grafické úpravě knih. V minulém čísle časopisu H_aluze jsem se pokusil recenzovat titul Knihy a typografie brněnského autora Martina Peciny. Důvodů bylo několik, ať už obsahových (eseje otištěné v této knize se vyjadřují k minulosti, současnosti i budoucnosti knižní kultury), formálních (knížka je to vskutku sličná) nebo čistě subjektivních (o tom, jak se dělá kniha, si od českých grafiků příliš nepočteme). Kniha je pokusem o příspěvek k prakticky neexistujícímu žánru, zabývá se procesem tvorby knih z pohledu knižního úpravce, stojí v anotaci nakladatelství Host, které knihu vydalo a se kterým Martin Pecina spolupracuje. A pokus je to vskutku čtivý, byť někomu nemusí sedět autorův humor a jasný názor na věc. Čtivý jak pro grafika, tak pro čtenáře z jiné branže. Prvnímu dodá inspiraci a sebevědomí, druhému pak bystří oko a tříbí vkus. Taková mnohovrstevnatost se pokaždé nevidí, proto jsme se rozhodli oslovit Martina Pecinu přímo a zeptat se ho na to, co v jeho knize nenalezneme: Vydání titulu Knihy a typografie pro mě bylo velice příjemným překvapením a neméně příjemným počtením. O tom, co Vás k jeho sepsání přivedlo, se zmiňujete v samotné knize. Jak byla přijata odbornou a laickou veřejností? Máte na ni po půl roce od vydání nějakou výraznou zpětnou vazbu? Předně se zdá, že tu knihu čte dost lidí mimo obor, dost netypografů. Chodí mi mailem reakce a jsou milé, zatím nemám žádné negativní ohlasy. To určitě neznamená, že není co zlepšovat nebo že nemám dost nápadů co přidat, kdyby se někdy za rok nebo za čtyřicet pět let dělalo druhé vydání. Příjemné překvapení bylo, že Český rozhlas ze tří kapitol natočil seriál do svého pořadu Psáno kurzivou. Přišlo několik pozvánek na přednášky, ale většinu jsem odmítl, cítím se při tom nesvůj. Trochu mě mrzí, že oborová média knížku nerecenzovala a nepustila se do konfrontace nebo pěstního souboje. Ono se to přímo nabízí, protože většina mého textu je hodně subjektivní a napadnutelná, připouští jiný názor nebo zkušenost. Časopis Font otiskl anotaci, ale na víc si podle vlastních slov netroufl. V revue Typo nechtěli recenzi zveřejnit, aby nás čtenář neosočil z kamaráčoftu, protože s redakcí jsem v kontaktu. Je mi to líto. Příležitost recenzovat původní českou typografickou literaturu se u nás naskytne jenom málokdy. Jakými cestami jste se dostal k sazbě knih a jejich grafické úpravě? Typický knihomol, co u něj záliba v kreslení, Rychlých šípech a Setonovi postupně přešla v zájem o erotické magazíny a jiné tištěné umění. Při studiích designu ani na počátku profesní dráhy v grafickém studiu jsem se ke knihám nedostal: ve škole jsme vybarvovali studie přírodnin a brouků, pak se dělala spíš reklamní grafika pro různé krachující živnostníky z okolí. V roce 2004 jsem začal publikovat o písmu, díky tomu se vytvořily nesmírně důležité oborové vazby. Náhoda tomu chtěla, že mě oslovili v brněnském nakladatelství Host, to jsem zrovna odcházel na volnou nohu. Z nezkušenosti a z nedostatku obchodního talentu jsem pro Host začal navrhovat ošklivé knihy, postupem času i několik pěkných, teď to dělá dohromady asi sedmdesát titulů. Jak vypadá ošklivá a jak pěkná kniha? Pěkná kniha je ta, u které se snoubí dobře zvolený materiál s citlivou grafickou úpravou, kde existuje maximální soulad mezi obsahem a jeho vizuální prezentací. Ošklivá nebo spíš nevhodně upravená kniha má často krásnou grafiku, která je v rozporu s obsahem. Pak stojí za pendrek, bez ohledu na to, kolik lidí se nad ní rozplývá. Jaké jsou vaše motivace v oboru knižní sazby a typografie setrvávat? Co je podle Vás možné Ida Hattemer-Higginsová: Minulost minulosti; 2011 / foto archiv autora jeho prostřednictvím ve společnosti napravit či pokazit? O grafickém designu obecně nemám zvlášť vysoké mínění. Je a bude to marginální obor lidské činnosti, má jen omezené dopady na společnost, maximálně ovlivňuje její estetické vnímání. Můžu Vám vyjmenovat asi čtyřicet mnohem užitečnějších profesí. Ale přece jenom je to obor, který lze studovat šest let na vysoké škole, děláte pak knihy, pozvánky, cédéčka nebo plakáty, weby zkrátka fyzické objekty anebo aplikace, které mají určitou výtvarnou i užitnou hodnotu a mohou ve Vás vzbudit pocit uspokojení ze slušně odvedené práce. Typografie jako podmnožina grafického designu je nejsilnější, když není vidět. Nenápadná poctivá práce vycházející ze zkušenosti s písmem, navigací a vizuálním tokem. Knižní grafika jen usnadňuje čtení a orientaci v tištěných nebo digitálních publikacích. To je asi tak její největší plus a přínos. Ida Hattemer-Higginsová: Minulost minulosti; 2011 / foto archiv autora Teď mi připadá, že trochu bagatelizujete vlastní práci. Dobrá knižní grafika a typografie přeci dokáže zabarvit atmosféru (v krajních případech i smysl) samotného textu. Nebo už se na to dívám příliš oborovým prizmatem? Typografická úprava samozřejmě má částečný vliv na vnímání textu, ale platí to v prvé řadě pro velké výpravné publikace, odborné tisky a uměleckou produkci. Obyčejný brožovaný román je spotřební zboží, u kterého čtenář většinou úpravu vůbec neregistruje, a je to tak vlastně dobře. Čtenář si všímá grafické úpravy teprve v okamžiku, kdy ho ruší, kdy se mu text špatně čte. Blbý román sebelepší grafika nezachrání, ale špatná úprava může zdevastovat kvalitní text. Během své učitelské praxe i mimo ni se setkávám se žalostnou znalostí základních typografických zásad. Školním nástěnkách dominují sdělení vyvedená fontem Comic Sans, s mezerami před i za závorkami, doplněná deformovanými fotografiemi v nízkém rozlišení. Je třeba považovat to za problém? A pokud ano, tkví podle Vás spíše v počítačové negramotnosti, obecné vzdělanosti nebo špatném vkusu? Žijeme v době, kdy většina komunikace se odehrává elektronicky. Záliba v krasopisu už nikoho nespasí, děti dnes používají hlavně počítač nebo telefon. K tomu, aby se mohly efektivně dorozumívat, je nezbytná v prvé řadě dobrá znalost jazyka. Z jazyka totiž vycházejí všechna důležitá pravidla sazby textu, tedy většina zásad pro mezery, interpunkci, velká písmena, dělení slov a podobně. Na první pohled triviální záležitosti, na druhý pohled nezbytná výbava každého inteligentního člověka, který se chce v životě uplatnit. Všechno ostatní je nepodstatné. Jestli u nás někdy bude demokracie, architektura 4 / rozhovor h_aluze číslo 17 / podzim 2011 rozhovor / 5

5 a občanská společnost na úrovni Holandska, pak se pomalu zlepší i vkus českého občana. Bude vyžadovat kvalitu, protože ji bude umět rozeznat. Prozatím by stačilo naučit se česky. Myslíte, že u nás v tomto ohledu tají ledy, nebo naopak přituhuje? Jak se díváte na postoj školství k této problematice? Těžko může školství pozitivně ovlivňovat typografickou gramotnost svých svěřenců, když gramotnost většiny pedagogů je na podobné úrovni. Učitelé, hlavně ti starší, dostávají z počítače záchvaty padoucnice. Ti odolnější teď vyrábějí v PowerPointu ohyzdné animace a prezentace, kterými dále devastují vkus našeho studentstva. Chce to ještě čas, než pochopí, že úprava textu může být krásná i ve své jednoduchosti a čistotě. Že stačí ctít jazyk a osvojit si několik elementárních pravidel. Sledujete v současné typografické produkci nějaké výrazné trendy? Trendů je samozřejmě spousta, dokonce se na ně zaměřují celé inspirační blogy. Ale žádný aktuální trend už dávno nemá valný význam, nebo dokonce trvalou hodnotu; jsou to jen hry na modernost nebo styl. V minulosti dobové tendence určovaly směr designu pro celou generaci nebo aspoň národ, dnes štěpí design na nekonečné množství proudů a revivalů. Mnohem důležitější než efemérní trendy jsou konkrétní výrazné osobnosti s individuálním programem. Je naše produkce srovnatelná se zahraniční, pokulhává, nebo ji naopak převyšuje? Naše špička se zahraničím určitě srovnatelná je, český průměr zůstává slabý. Nejvíc nám chybí solidní výuka budoucích odborníků na mimopražských středních a vysokých školách. Česká špička, to jsou pořád stejná jména, stejných dvacet lidí, kteří stabilně navrhují skvělé vizuální styly nebo publikace, občas se objeví někdo nový. Většinu knih pořád dělají détépáci a sazeči, často různí nedouci nebo zběhové z technických škol, neúspěšní grafici. Jsou levní, ochotní a to se počítá. Využití počítače ve vašem oboru má nezastupitelnou roli. Je možné dnes knihu vůbec ještě vyprodukovat analogově? Sériovou knihu dnes ručně neuděláte, maximálně bibliofilii v pár kusech na knihtisku nebo sítotiskem. Nemám s tím problém, protože standardní produkce prostě nemá bibliofilské ambice. Jakou část práce děláte na počítači a jakou ručně? Většinu práce sice dělám na počítači, ale občas si připravím skicu, fotím nebo něco obkreslím. Nebo otevřu láhev vína, to Vás pak inspirují i skvrny na zdi nebo chlupy v polívce. Většinou usedám k počítači s konkrétní představou o výsledku, ale občas, z nedostatku času nebo nápadů, jen tak zoufale klikám v InDesignu a čekám, co vypadne. Už neplatí, že Petra Soukupová: Marta v roce vetřelce; 2011 / foto archiv autora napřed je tužka a pak počítač je to otázka přístupu, zkušenosti, rozpoložení a nátury. Navíc v sériové produkci i když třeba uděláte spoustu práce ručně své výtvory, litery, otisky nebo ilustrace musíte oskenovat, obarvit a vyexportovat v počítači, až je nakonec vytisknete metodou ofsetového tisku, který je plochý a fádní. Takže tu pracnou ruční práci stejně převálcujete technikou, vezmete jí duši. I z toho důvodu rád používám už existující typografická písma namísto rádoby autentického kaligrafování štětcem nebo zaječí tlapkou. Do písma ovšem jemně zasahuji. Kromě opravy akcentů a vyrovnání párů znaků jsou to drobné detaily, nezvyklá kombinace řezů, atypické rozdělení titulků, kompoziční vtípek nebo nenápadná schválnost, kterou zaregistruje promile zasvěcených. Tehdy mě práce nejvíce baví. Jan Balabán: Možná že odcházíme; 2011 / foto archiv autora hladiny; dělali jsme na ní skoro rok. Našel bych doma pět nebo deset knih, pro které jsem navrhl úpravu, materiály i záložkovou stužku. Jsou speciální, protože jsem je rád přečetl ještě čerstvé a voňavé. Těšilo mě vědomí, že jsem se na nich mohl podílet. Bezpochyby pak těší i čtenáře takovými knihami listovat, pročítat se jimi, zařazovat je do svých knihoven Děkujeme Vám za rozhovor a přejeme hodně sil a inspirace k další práci na poli pěkných knih! Čtenářům, kteří by se chtěli pokochat větším počtem (barevných) ukázek, vřele doporučujeme web Martina Peciny James Hawes: Proč byste měli číst Kafku, než promarníte svůj život; 2011 / foto archiv autora Rudolf Brázdil a kolektiv: Povodně v Brně; 2011 / foto archiv autora A který výsledek této práce byl pro Vás obzvláště významný? Třeba z pohledu vztahu klienta a zpracovatele. Nebo s ohledem na překonání nějakých vlastních hranic? Bude to asi znít banálně, ale pro mě byla zvlášť důležitá každá knížka, u které byly mantinely pro mou práci vymezeny jen obecně žánrem a obsahem. Většina české prózy a poezie, aktuálně třeba Petra Soukupová s hromadou ilustrací od Nikoly Hoření, deník Czesława Miłosze s jelenem a fórky s číslicemi, pak taky publikace o Kafkovi bez tradičních kafkovských klišé založená na čisté typografii. Z hlediska náročnosti to určitě byla kniha o brněnských povodních s tekoucím písmem a bez dojemného obrázku vodní /Miloš Makovský/ autor je doktorand na KVK PF UJEP a pracuje jako učitel výtvarné výchovy na ZUŠ kresba archiv autora 6 / rozhovor h_aluze číslo 17 / podzim 2011 rozhovor / 7

6 Děčínský Zarafest: ženy a punk Pátek 26. srpna. Léto se rozhodlo, že začne s příchodem podzimu. Po prázdninovém teplotním marasmu, náležitě podloženém meteorologickými statistikami, se slunce musí vyřádit. Pražské ulice se mění v pekárnu. Propocený se scházím s jabloneckým básníkem Josefem Strakou na hlavním nádraží. Josef je jako obvykle distingovaný. Černé džínové kalhoty doplnil polokošilí s koženou vestičkou. Vzhledem k tomu, že přicházím pozdě, nestíhám se pozastavit nad jeho letním modelem. Vyrážíme směr Děčín, šífácké město na Labi. Cíl? Již jedenáctý ročník literárního festivalu Zarafest. Tentokrát věnovaný ženám. Teploměr při odchodu z domu naměřil 32 C a má být ještě hůř. V předpovědi hlásili až 36, ujišťuje Josef. A otírá si čelo kapesníčkem. Usedáme společně do kupé. Vlak českých drah nabízí klasicky ušmudlaný komfort. I když vagon před chvílí hřadoval v stinném depu, v kupé je k nedýchání. Okno jde naštěstí otevřít. Nedrhne a po stažení se nezavírá. Cesta tedy trochu osvěží. Škoda, že je na trase Praha Ústí nad Labem tolik tunelů. S otevřeným oknem si tak příliš nepokecáte. Několik kilometrů před Lovosicemi to vzdávám. Selhaly mi hlasivky. Zavírám okno a sýpu do rytmu pražců. Závidím Josefovi jeho kapesníček. Ač je letos Zarafest věnovaný ženské tvorbě, čistě ženské čtení neproběhne. Jako jeden z mála to vím dopředu. Předevčírem vybouchla prozaička Tereza Boučková, a tak mne pořadatelka a kamarádka Alice Prajzentová oslovila s tradičně praštěným nápadem. Nechtěl bys vystupovat ty? píše mi na Facebooku. Zarafest 2011 / foto Jaroslav Tylman A vlastně proč ne? Po telefonu domlouváme podrobnosti. Přines prosím rtěnku, paruku a hlavně slabikář. Zbytek si seženu, diktuji si podmínky. Když chtějí čtení, začneme od píky: Máma mele maso. S přítelkyní večer vybíráme nějaký sexy model. Když si obleček večer před odjezdem zkouším, přijde mi příjemně vzdušný. Do Děčína dorážíme s tříhodinovým předstihem. Začíná se až od půl sedmé na zahrádce vegetariánské hospody Kašmír. První den Zarafestu působí trochu punkově. Místo, kde budou autoři vystupovat, zastrčené za roh jakéhosi přístěnku. Provizorně umístěná aparatura. A navrch zvukař připitý již při našem příchodu. Usedám do stínu plážového slunečníku a objednávám první svijanskou třináctku. Vedro by se dalo krájet. Upíjím orosené pivo s nadějí, že v brzké době doženu zvukaře. Střízlivý se za ženskou neobleču. Alice doráží s parukou, ale bez slabikáře. Našla jsem místo něj leporelo, usmívá se, nebyl čas to shánět. Prohlédnu leporelo a zjišťuju, že v něm je dohromady asi třicet slov. Holt budu improvizovat a objednávám si druhé svijany. Při čtení první autorky, Ireny Šťastné, mne překvapuje, že ji doprovází první muž. Manžel Milan. Irena s trochu pokřiveným úsměvem do mikrofonu vysvětluje: Nedávno jsem dostala nová rovnátka. Hrozně šišlám a mluvení mě bolí. Přesto na začátek přečte asi pět básní. Je však znát, že jí je pečlivá artikulace nepříjemná. Slova se ujímá Milan. Přednes má svižný, hlasitý. Je z něj cítit, že se čtením na veřejnosti má své zkušenosti. Což dokazuje ve chvíli, kdy po nedalekých kolejích projíždí vlak. Milan jej bez větších potíží přeřvává. Odměňuje ho potlesk celé zahrádky. Rukama plácají i ti, kteří si přišli jen tak popovídat a poezie jim je buřt. První vystupující se poklonkují a k mikrofonu přichází děčínská básnířka Anica Jenski. Hned po ní se mám exhibovat já. Rychle odbíhám k baru pro poslední na kuráž a odebírám se převléct na pány. Anicu si zkrátka na Zarafestu neposlechnu. V záchodové kabince se převlíká blbě. Prostor je stísněný a k pisoárům se pravidelně plouží prostatici. V sukni a síťovaných punčocháčích se v jejich přítomnosti necítím právě ve své kůži. Na druhou stranu to příjemně profukuje. Před zrcadlem si pečlivě rozmatlávám rtěnku do vousů a již dostávám pokyn k nástupu. Poslední pohled do zrcadla. S transvestitem si mne nikdo nesplete. Vypadám spíš jako šílený klaun Zarafest 2011 / foto Jaroslav Tylman z Kingovy knížky. Publikum se více baví outfitem než tvorbou, a tak skousnou i leporelo místo slabikáře. Než si všichni uvědomí, co to vlastně plácám, usedám zpátky k pivu. Bylo na čase, taškařice se má podávat v malých dávkách. Zábava se vrací do seriózních kolejí. Přerovská básnířka Janele z Liků si s sebou přivezla kytaristu. Její básně mám rád, jsou drsné i jemné, skřípavé i melodické. Často z nich mrazí. Škoda, že produkci kazí punkové zvučení. Recitaci není pořádně slyšet. Janele prokládá básně písněmi, při nichž mikrofon nepotřebuje. Vyniká její plný hlas. Posledních pár let, si chodím poležet do vany až nad ránem, zpívá a já si dojetím sundávám paruku. Zpěv se do posluchačů zasekl a ti sedí s otevřenýma pusama jak pěny. Horší je to s kytarovým doprovodem. Slyší jej jen bystroslušší. I tak nad Janeliným vystoupením souhlasně pokyvuje i držitel Ortenovy ceny. Večer se chýlí ke konci, nastupuje DJ Funkenstein. V hlavě si sumíruju výsledek zápasu. Na ženském Zarafestu vedou po pátečním večeru muži 4:3. První den Zarafestu je zároveň posledním dnem hospody Kašmír. Takže po konci literárního bloku a s nástupem DJ se odebírají zábrany stranou. Ti, jimž se nechce čekat na pivo, neboť obsluha viditelně nestíhá, se vydávají do nejbližší večerky a zásobují se vínem pofiderní chuti i ceny. Před DJským pultem se vytváří hlouček tančících básníků. Na noční klid se příliš nehledí. Po dvaadvacáté hodině je to znát. První výtka policejní hlídky je ještě podána s úsměvem. Následující dvě návštěvy se již nesou v ostřejším duchu. Diváci vítají policisty jako příjemné zpestření. Někteří skandují: Policajti! Ukážem jim občanky. Nabízí rozlícené hlídce své průkazy ke kontrole. Druhý den tak může Radek Fridrich, jeden ze zakladatelů Zarafestu, pronést: Ten večer byl vlastně návrat k prvním ročníkům. Takovej punkovej. Sobota 27. srpna přichází s diametrálně odlišným počasím. Včerejší třicítky se ztratily v zapomnění. Pořadatelé se v Růžové zahradě děčínského zámku modlí, aby nezačalo pršet. Modlí se málo. Počáteční přeháňku střídá regulérní průtrž. Začínají pořadatelská škatulata. Vše, co bylo venku, musí dovnitř. Vše, co bylo vevnitř, musí ven. Skupina turistů zaplativší si prohlídku zámku sleduje naše počínání se značnou nelibostí. Při přenášení laviček zaniká průvodcovský výklad. Jen tu a tam se ozve ryčné: Doprdele! To když si někdo postaví židli na nohu. Festival se přestěhoval z Růžové zahrady do přilehlé sala terreny. Na růže se tak díváme leda z okna. Zarafest 2011 / foto Jaroslav Tylman 8 / stalo se h_aluze číslo 17 / podzim 2011 stalo se / 9

7 První literární blok představuje Marii Šťastnou a Jitku N. Srbovou. I přes nepřízeň počasí přichází asi šedesát návštěvníků rozličného věku. V zahradním sálu se sice tísní, ale alespoň si mohou prohlédnout restaurované fresky z roku Ti nejmladší si hrají mezi jednotlivými židlemi na babu, což vytáčí pořadatele. Zejména když se hlasy dětí prolínají s hlasy čtoucích autorek. Je to trochu otravné. Marie Šťasná totiž nepatří k nejhlasitějším recitátorkám. Po krátké pauze následuje vystoupení Sylvy Fišerové, která se představuje nejprve v poloze prozaičky, a hned poté v roli básnířky. Vzhledem k rozdílnosti obou částí je posluchačsky poněkud problematické se přizpůsobit. Než jsem to stihl já, čtení skončilo. Diváků stále přibývá. Podle informací organizátorů se prodalo kolem sta vstupenek. Možná se po Děčíně rozneslo, že u občerstvení rozlévají vynikající domácí jeřabinku. Pálená je ze zaručeně místních jeřabin, předchází ji reklama. K vystoupení se chystá teplická Svatava Antošová a je to poněkud náročnější. Na rozdíl od předcházejících autorek potřebuje hudební kulisu a kostýmní přípravu. Úryvek z připravované prózy SKOBY/PUNKT MEMORY při nedávném čtení popudil několik poslouchajících hiphoperů. Svatava oblečená ve výstřední paruce sype do publika svý moudra jazykem ulice a ač je to obrovská sranda, mluví se tu o rasismu, nacionalismu a náckovatění současné společnosti. Vše vypráví jakýsi nazihopper. Klukům ze štrýtu se nedivím, pravděpodobně to byli antifašisti. Kvůli přednášce o pálence nestíhám vystoupení Katky Šarközy, ale vem nešť. Utekl by mi snad i koncert Moniky Načevy. Kdyby nepřišel kamarád a se slovy: Hele, to musíš slyšet! mě nevtáhl dovnitř. V potemnělém prostoru sala terreny se nedá pomalu posadit. Diváci zírají upřeně před sebe jako v transu. Načeviny písně podporuje krvavé nasvícení přetvářející renesanční fresky do fantastických výjevů. Dantovo peklo na děčínském zámku. Uhrančivý hlas střídá polohy, chvíli šeptá, chvíli řeže. A do toho neuvěřitelná kytara Justina Lavashe. Ten chlápek musí mít deset prstů. Na jedný ruce. Mé oči ztrácí jiskru a stávám se slepým následovníkem hudby. Škoda, že všechno jednou končí. Probírám se jak při kocovině a omámeně kráčím ven na déšť. Prší až do osmé večerní, kdy má začínat závěrečný koncert ústecké Nauzea Orchestry. Vystoupení pod širým nebem se zkrátka v sobotu nekoná. Pořadatelé vyklízejí židle a při prvních akordech se děsí akustiky. Původně se uvažovalo o tom, že se koncert zruší. Ještě že se tak nestalo. Pokud při čteních a předcházejících Zarafest 2011 / foto Jaroslav Tylman vystoupeních mohl malý prostor sala terreny působit snově či malebně, po první písni Nauzey se mění v punkové doupě berlínského Kreuzbergu. Diváci bez skrupulí odhazují svá trika a s urputností podpořenou jeřabinkou se věnují ryzímu pogu. Na to, že jsem ještě před chvílí některým tancujícím zdvořile vykal, kašlu. Teď jde o to ukázat, kdo má ostřejší lokty a tvrdší kolena. Nauzee z kytar srší jiskry. Vycházím vydýchat se na čerstvý vzduch. Justin Lavashe se má k odchodu. Lámanou angličtinou mu vysvětluju, že hrál perfektně. Něco mi říká. Moc mu nerozumím. Najednou zaloví v obalu na kytaru, vtiskne mi do ruky CD a je v trapu. Ani nestihnu slušně poděkovat, jak mě to maminka učila. Je po festivalu. Ti opilejší se povalují mezi rozmočenými záhony růží, ti střízlivější jdou dohnat ty opilé a děti šupajdí bez Večerníčku spát. Rychlý úklid a mizíme do nejbližší otevřené hospody. Pořadatelé si mohou oddechnout a pogratulovat k podařenému literárnímu skotačení. Ženský Zarafest nakonec vyhrály s převahou holky. Během festivalu nezahynul ani jeden básník. Pokud vím, tak ani básnířka. Příští rok se zase těším na drsný sever. Při nedělním návratu do Prahy postrádám Josefa Straku, prý se ztratil kamsi do Bad Schandau. Venku je vedro a já se slzou v oku vzpomenu na Josefův kapesníček. Je mi blbě. Už vidím, jak se budu křísit celý následující týden. Po dvou dnech v Děčíně se utvrzuju v tom, že básníci jsou vlastně v srdci punkeři. O básnířkách to platí dvojnásob. /Tomáš Čada/ autor je studentem bohemistiky na PF UJEP a Filmových studií na FF UK foto Nelly Wernischová Markéta Pilátová: Pejsek a kočička poskládali dort Zatýkání větru Markéta Pilátová Větrné mlýny 2011, 78 stran S poezií je kříž. Nejenže se nedá udělat jasná dělící čára mezi tím, co poezie je a co není. Nejenže čtenářů poezie nebude o moc více než jejích autorů a autorů poezie nebude o moc více než jejích hodnotitelů. Navíc jsou tu tací, kteří sice poezii píší, ale vlastně ji neznají, nečtou a nesnaží se ji porozumět. Při této konstelaci člověka zarazí, když poměrně renomovaná prozaička zabrousí právě do vod, které literární vavříny povětšinou nepřinášejí. Poslední kniha Markéty Pilátové totiž není ani román, ani kniha pro děti, ale podle doslovu se jedná o básnickou sbírku. Vydalo ji brněnské nakladatelství Větrné mlýny a nese název Zatýkání větru. První, čeho si na knize všimnete, je obálka. U knížek z Větrných mlýnů jsem zvyklý na graficky svéráznou úpravu, která knihám někdy prospívá a někdy jim tak trochu podráží kecku. Nejde o to, že by si nakladatelství nedalo na knihách záležet, ale jejich knížky poněkud balancují na hranicích vkusu a nevkusu. Na obálce Zatýkání větru nalezneme jakousi skládačku růžového orla, za jejíž odstín by se nemusel stydět leckterý katalog kosmetiky. Však důležitější než barva obálky je pro sbírku motiv skládačky, zdůrazněný navíc skládanou reprodukcí obrazu Veroniky Holcové uvnitř knihy, neboť přes tento se dá celé Zatýkání větru interpretovat. Prolistujeme-li knihu od začátku do konce či od konce do začátku, je to vesměs jedno, zjistíme, že nedržíme v ruce koherentní sbírku básní, ale jakousi poetickou stavebnici. Jako by se autorka nemohla rozhodnout, kterým směrem se vydat, a tak vzala po jednom dílku od všeho. Zatímco první dvě básně jednoduchým rýmováním (Babalu / postaru) a náznaky refrénů připomínají písně, poslední minimalistická Hudba je pláč navodí atmosféru japonských haiku. Nesourodý je rozsah básní, inspirační zdroje, témata, o nichž pojednávají. Ač by se mohlo zdát, že texty propojují vesměs ženské hrdinky, minimálně Jenůfa a Dolfina se ve sbírce objeví několikrát, jejich přítomnost nevytváří konzistentní svět. Přítomnost jednotlivých žen je zásadní vždy jen pro jednu danou báseň. Stejně tak konzistentní svět netvoří přítomnost mystična. O zaklínadlech a zaklínáních se hovoří, případně samotné básně se k zaklínáním podobají, jenže nádech tajemna rozbíjejí ostatní texty, které se odkazují k reflexi reality (Fakulta medicíny). Podobně nesourodě působí jazyk knihy. Zatímco v některých básních Pilátová užívá výhradně spisovné češtiny, je až pedantsky strohá a úsečná Fakulta medicíny / A na ní rudá hvězda / A vedle svatý / A černá žena v černém. Jinde se přiklání k nářečním výrazům Dolfině máslo nedávej, sněz si je v šopě sama, nespisovné češtině kérovala se mu / na levou stranu hrudníku či metaforickým přirovnáním ten kluk měl na nose smrt. V konfrontaci strohosti a obraznosti však není možné vysledovat umělecký záměr, strohost a obraznost vedle sebe jen existují. Galimatyáš slovní je podtržen galimatyášem tematickým. Láska, smrt, snění. Tematizována je tu i noc a svítání, ticho a mlčení a další emblematické poetické motivy. Zatýkání větru obsahuje zkrátka ve výsledku všechno. Měl jsem pocit, že na mě sbírka křičí: Uzmi. Hraj si. Udělej si sám. Jako malý jsem měl rád stavebnice, problém však je, když do sebe jednotlivé díly nezapadají. To toho příliš nepostavíte. A takový pocit mám ze sbírky Markéty Pilátové. Po složení se celek nějak rozpadá. Nechci paní Palátovou obviňovat z toho, že poezii nečte, že se o ni nezajímá, ono to po přečtení její sbírky ani nejde. Je jasné, že alespoň něco přečíst musela. Spíše mám pocit, že z jednotlivých poetik a básní byly vyďobány zajímavé prvky, výsledek však připomíná známý dort pejska a kočičky. Všehochuť vytváří na jazyku pachuť. /Tomáš Čada/ autor je studentem bohemistiky na PF UJEP a Filmových studií na FF UK foto Nelly Wernischová 10 / stalo se h_aluze číslo 17 / podzim 2011 knihy / recenze / 11

8 Jitka N. Srbová: Portrét umělce jako dospělého štěněte Jan Těsnohlídek: Strázně průkopníka s Rakovinou Někdo se loudá po psím Jitka N. Srbová Dauphin, 88 stran Natašina knížka Někdo se loudá po psím na mne dopadla jako kamenný novofundlanďan. Nikdo mi ji nehodil na hlavu přivázanou mašlí k paletě cihel, vzal jsem si ji z poštovní schránky; ale z knížek posledních roků mi málokterá tolik připomněla Buhla na Nangá Parbatu. Zhuštění světla, jeho nátlak; proměna. Řezání. Kataraktické řezání zacelujíc jeden otvor, přináší nový, ale právě proto je kataraktické. Řeknu to hned na začátku, abych se k tomu mohl pořád vracet: axis mundi básnířčina světa je pro mne na straně 71. Láska, úcta, pokora a trhlina: otvor v realitě // Tudy lze vystrčit palec / a ucítit // Jiný vítr. Od autorky debutující knížkou v pětatřiceti (nejen ve stínu, ale i ve slunci), dívky, která založila nadnárodní hnutí Toulky s kaktusem, protože ví, že kaktus na okně není jen rostlina, ale způsob života stejně jako poesie!! je možno očekávat, že bude mít svůj slovník. Že se nebude hledat nakolik je možné se nehledat, protože hledání ovšem neustává nikdy a že ví, kam sáhnout. Sahá bezpečně za toto není fotošop, který, jsa software, je z podstaty měkký; tady je to natvrdo, tady vás budou trhat. A zase vás ovšem slepí. Budete mít o dva zuby míň, ale budete ovládat novou kata! Pokud se výkřik v modrém horku mezi froté prádlem (str. 38) rovná Talovu legendárnímu trolejbusovému tahu (a o tom, potomečkové, těžko pochybovat!), pak se tady hraje partie o mistrovství. Řezavě vítězná partie. Stál jsem s tou básní na poli, v jetelovém hájku mezi výkřikem bažanta a jen tak přistavší helikoptérou a byla tam, však víte, trhlina. A tudy mne knížka v té dlani jinovětrné, vonící jako topinka potřená vrcholkem Kilimandžára, přenesla právě kamsi za. Richard Burton, přítel Dylana Thomase, vynikající recitátor a jako Kelt ovšem s poesií v krvi, mluvil o tom, jak se chtěl upít, protože svět je příliš krásný, příliš na to, aby to mohl vydržet. Znovu: poesie je způsob života. Proto Richard Burton trpěl jako básník, ačkoliv, pokud vím, básně nepsal. Svět dopředu posunul (aniž to tušil?). Natašina fialová knížka, ve spojování zdánlivě nesourodých skutečností obratnější než soudce Ti, do toho jde stejně jako horolezec, který ví, co riskuje, stejně jako baletní tanečník, který se musí tancem vyjádřit až na kost, přestože si tím zničí klouby, stejně jako každý skutečný básník a to, že v tomto povolání (a povolána autorka byla, a stejně tak je povolaná) člověk v podstatě nemá na vybranou, nehraje zde roli. V této knize se mnoho napíná a klove a tím bystří. V této knize je i čas předbudoucí například pro vnoučata doslova magicky zatím ukrytá (str. 48). V této knize je blízkost a něha ženy podaná způsobem, který se málokdy vidí: troufnu si tu něhu nazvat útlou. Málo se vidí, a i kdyby se vídala mnoho, stejně to nebude dost: něha, která je jen pro partnera, kdy se lidé jeden druhému vzájemně otevírají a nechají se přijímat i se všemi svými chybami, je tam odevzdání a současně touha o toho druhého pečovat; jako když se dvojice vodí za ruku: v těch spojených rukou je něco, co mají jen ti dva. Básníci i jejich partneři trpí. Mnoho se ptá: stojí poesie za to všechno? Tato vynikající, půvabná, pečlivě do světa vypravená knížka zde stojí jako jeden z nejlepších nových důkazů, že to za to vždy stálo, stojí, a vždy taky stát bude. /Miroslav Fišmeister/ autor je básník a amatérský přírodovědec. foto archiv autora Rakovina Jan Těsnohlídek ml. JT S 2011, 48 stran Psát recenzi na Těsnohlídkovu druhou sbírku básní znamená narazit na zásadní otázku: Kam se posunuly hranice pojmu poezie a jejího vnímání v očích čtenářů za posledních dvacet let? Jde o to, zda má smysl Těsnohlídkovo dílo hodnotit v kategorii básnické sbírky, neboť, jak ukázala kaskáda diskusí po zveřejnění básně Rasistická poezie ve Tvaru, není taková otázka marná a zasloužila by samostatnou úvahu. Ale ovládnu se, ten záměr na nějaký čas odložím a pokusím se diagnostikovat jen a pouze kvality Těsnohlídkovy Rakoviny. Co do formy je jeho poezie slovně úsporná, psaná veršem odsekávaným do jednotlivých sloganů, přerývaná elipsami. Obejde se téměř bez obrazných pojmenování. Připomíná blogerovy zápisky vysázené z rukávu během noční bilance u počítače. Často v ní najdeme jakoby jen lakonicky utroušené povzdechy s přemírou zájmen nic, něco nebo všechno. Ale Těsnohlídek dobře ví, proč se pustil touto cestou. Nechává plně vyznít hlavní téma, vymezené jasně v anotaci: Tři desítky textů znovu nechávají se vší naléhavostí vyvstávat aktuální společenské problémy A které má tedy na mysli? Najdeme tu kupříkladu problém přistěhovalectví (Cizinecká policie Praha), pokřivenost vkusu v architektuře i v životním stylu (Rakovina), poklidné skici o konzumním ráji šťastných spotřebitelů (Pohlednice z Prahy), vedle toho připomínky mediálně proslulé kauzy zmizelé Aničky (Porno), dojde i na bezdomovce (Jeho poselství). Některé básně vypadají jako podobenství vytažená z nejvšednějších jevů obvykle spatřitelných ve městě (Paneláky nebo úvodní Všechno mi přijde tak snadný). Nakonec tu máme fenomén pouličního násilí a bouřící se lůzy ve slumech chudinských čtvrtí, na první pohled inspirovaný událostmi v Anglii (závěrečná báseň Něco se děje, v níž poslední verš o tom, že hladový lidi maj vztek a / nejsou daleko nás nikoli beze strachu směruje do nejisté do budoucnosti. Těsnohlídek nahazuje ostrou, metaforami necloněnou sondu za šlojíř všednosti, bere nás za límec a důrazně nám ukazuje vředy nemocné doby. Vzdává se nároku na krasomluvu, důsledně užívá hovorového jazyka, spíše se stává glosátorem, který si úsměv nechává pro sebe, čekaje, co to se čtenářem udělá, až mu každý z těch třiceti chodů plácne do obličeje. Bude-li se mu svírat žaludek nebo bouřit žluč, jedině dobře. Tímto přístupem cynického pana vrchního bude mnohý čtenář uchvácen a bude si žádat vždy větší příděly. Na druhou stranu mám pochopení pro toho, kdo po nahlédnutí do knihy prchne kamsi pod šeříkový keř, aby se zabarikádoval sebranými spisy Jaroslava Seiferta. Snad právě proto za vrchol sbírky považuji ty básně, které se odpoutávají od stroze reportážní formy ostatních kousků a příjemně se nad ně vyvyšují prací s jazykem a nezvyklou mírou obraznosti: mám na mysli Rakovinu, která jako jedna z mála svou významovou páteří učinila metaforu (v jedné pasáži dokonce řetězec metafor!), kde verš o kancelářských budovách, které jsou jako odkrytý masový hroby, mě vyloženě potěšil. Zvýšený zřetel k estetice jazyka pak prostupuje i báseň existenciální úzkosti Vlci u dveří. Působí to jako vítané zjemnění uprostřed syrových záznamů, jen škoda, že jich autor nenabídne více. Subjektivněji laděnou tématickou odnož představují básně o vyrovnání se jednotlivce s charakterem doby, problémy osobního selhání, zklamání naivních nadějí, strach ze zabřednutí do stereotypu včetně toho manželského (překvapilo mě, jak důvěryhodně je autor podává, ačkoli z kalichu manželského sám ještě neokusil). U stolu v kuchyni / poslouchali ticho // to ticho něco znamenalo / bylo to / nepříjemný / závažný ticho / ticho který nešlo přehlížet // nevyšlo to // ani jedna věta nezbyla / ani slovo / nezbylo (báseň Nevyšlo to). Budu-li sbírku hodnotit podle intenzity dojmu, jakým se mi zaryla pod kůži, zaslouží pochvalu. Shrnuto: život je pes v džungli světa a lepší to už nebude. Mezi tím se vyjímá a emoční úlevu přináší nezvykle prosvětlená báseň Konec světa. Vadou v kompozici je 12 / knihy / recenze h_aluze číslo 17 / podzim 2011 knihy / recenze / 13

9 Poezie jako metoda osvobození několik básní, působících jako výplně s rozmazanou nebo zahozenou pointou (Svinary, Můžeš nesouhlasit). Leckde autor opakuje sám sebe, a třeba fráze ve smyslu, že se nic nezmění jsou ke konci už únavným refrénem. Jinak přiznávám, že ze světa, jak mi jej předkládá Těsnohlídek, se mi dělá mdlo, ale zároveň pokyvuji hlavou ano, takovou realitu žiji a mnohé z těch věcí asi ještě zažiji, i když si to nepřipouštím. Mnoho básní mi přijde na mysl, až vyjdu v pondělí ráno na ulici do nevlídného labyrintu světa. Některé si možná připomenu, až budu rok dva ženatý. Všechno se mění je / všechno se posírá // zestárnem / zošklivíme a umřem / jednoduchý / jasný pravidla / neni co řešit (V básni Napalm na tohle město) Nelze ale nezmínit jedno velké minus knihy, které může rázem sestřelit horkovzdušný balon všech kladných dojmů. Spočívá to v jejím zapojení do širších souvislostí diskuse o (ne)potřebě angažované poezie. Na tomto pozadí je Rakovina se samozřejmostí vnímána jako její vlajková loď, která se s lehkým pohrdáním staví zády k poezii vyprázdněného estetismu současného literárního provozu (opět slovy anotace). Není daleko od pravdy Jakub Vaníček tvrdí-li v doslovu, že Těsnohlídkova druhá kniha směřuje do prostoru, který není současné poezii důvěrně známý, a tím jí přisuzuje punc průkopníka a dobyvatele nových území. Nechme stranou otázku, zda je v poezii ještě možný nějaký pokrok. Nepochybuji o tom, že Těsnohlídek rád šokuje a přehazuje výhybky cest české poezie, z jeho básní to přímo čiší a celá sbírka se tváří velmi programově. On vskutku vytrhl i s kořeny rostlinu poezie z prapůvodní půdy, kde ji napájely tradiční zdroje metafora, spodní proudy tajemství, hudba slov apod. a přesadil ji na zrcadlovou plochu nejdrsnějšího realismu. Zde neskrývá ani zrnko tajemství, je průhledná a jasná jako pověstná facka, je to manifestační výkřik obřím amplionem, a teď půjde o to, kdo z něj neohluchne. Tímto se básník dostává do úzkých. Padá na něj role světlonoše, který, selže-li, nepřežije svůj hazardní odskok od tradičního pojetí poezie. Přesto je brzy na zodpovězení otázky nastolené v úvodu, zda se vůbec ještě jedná o poezii; nejlépe bude ponechat to na čtenářské reflexi. Je stále ve hře, zda se květinka Těsnohlídkovy poezie ujme; zda ji avizovaný pokrok nezavede do stropu, v němž zůstane trčet rozpačitě s hrstkou stejně bezradných příznivců, nebo zda naopak strhne následovníky, kteří ji rozkošatí vlastním viděním a potvrdí její vzmáhající se pozici na literární scéně. Jsem velmi zvědav na třetí sbírku Jana Těsnohlídka, přijde-li, teprve ona bude pro něj a vůbec pro další vývoj současné angažované poezie zlomovou. /Aleš Misař/ autor je básník, fejetonista a student FF UJEP v Ústí nad Labem. foto archiv autora Česká literární scéna občas připomíná v otázce angažované poezie šachovnici. Lhostejno, které barvě přičteme jaký postoj. Na jedné straně je angažovaná poezie vynášená do nebes jako ten pravý (či spíše levý) svěží vítr, jako autentická móda, která může konečně popularizovat celou poezii či bezmála jako morální povinnost básníků tváří v tvář realitě korodujícího kapitalismu (nejen) v naší zemičce; druhá strana pak angažovanou poezii chápe jako radikální nedorozumění, které poezii okrádá o její bytostný rozměr bezčasí, věčnosti a krajní subjektivity. Tento vyostřený dualismus naznačuje, že na tomto hracím poli se odehrává cosi podstatného. V následujících odstavcích se nechci věnovat konkrétním projevům současné angažované poezie, ani hodnotit čeho bylo skutečně dosaženo. To radši přenechám literárním kritikům a teoretikům; chci prozkoumat z perspektivy básníka a člena skupiny Fantasía, která s nárokem angažovanosti ve svém programu poprvé veřejně vystoupila, vnitřní zdroje angažovanosti v poezii, jak jí rozumím já a snad i autoři se mnou spříznění. Angažovanost v poezii to je ponejprv téma času. Kritici angažované poezie poukazují právem, že s časem je to v poezii ošemetné. Samotná báseň zhušťuje čas a ten se překlápí jaksi přirozeně do jiných sfér. Ovšem věčnost to jsou přece moře zašlá se sluncem. Věčnost lze těžko časnýma rukama uchopit A nakonec může zbýt jen jedno velmi oprýskané a rzivé slovo ještě oprýskanější metafyziky; za předpokladu, že věčnost a čas stavíme proti sobě na způsob hráčů šachu. Co s tím? Zachránit nás může už jen asi nějaký Bůh, Buddha nebo Ježíš. A skutečně ryzí manifestací probuzení je vědomí, že nirvána (stav vysvobození) a sansára (svět pomíjivosti) jsou jedno a že Bůh se stal člověkem a Slovo tělem Čas a věčnost v básni nesoupeří. Čas to jsou obratle věčného okamžiku, který připlouvá v básni, pokud toto plutí básník umožní. Proto dobrá (!) báseň snese všechno: konkrétní jména konkrétních lidí, politiků, světců, dravců, živočichů, jména ulic, rostlin, měst, řek, hvězd, čísla velká i malá, racionální a abstraktní, báseň snese kila sádla, vrstvy laku, nánosy líčidel, dobrá báseň unese slova tak rychlá, že už zítřek o nich neví, dobrá báseň unese i slova vetchá, stará, zapomenutá, dobrá báseň snese i vejce! Proč pak ale vůbec mluvit o angažovanosti? Neplatí nakonec axiom, že každá dobrá báseň je angažovaná, jak praví jeden ze zakladatelů protivládní iniciativy ProAlt lingvista a znalec poezie Tomáš Samek? Protože v každé dobré básni je přítomen svět, kterého se básník účastní, který do sebe vdechl, vsál, vpustil? Má pak smysl mluvit explicitně o angažovanosti? Má i nemá. Jistě, angažované básnění, to může být žánr, móda, literární styl zohledňující svět kolem nás, zvláště pak svět jakožto sociální a ekonomickou síť; a skutečně ani básník nežije ve vzduchoprázdnu a neživí se jen pralinkami vzduchu. Ovšem angažovanost je především vlastní esencí básnického aktu, jeho vnitřním žárem, niternou siločárou, expresí touhy protnout svět, extatickým osvobozením prostřednictvím vystoupení ze sebe. První modus je vnitřně navázán na modus druhý. Nelze se angažovat žánrově, necítí-li básník angažovanost v morku. Jaromír Typlt v jednom rozhovoru, který jsme na téma angažovanosti vedli, poznamenal, že ve virtuálním věku se jen těžko lze v básni angažovat na úrovni obecné. Jediná forma, dle něj přípustná, je angažovanost konkrétní. To, co básník sám viděl, zakusil, prožil A zase, je to pravda i není. Ano, angažovat se v obecninách v situaci, kdy svět kolem nás nejvíce připomíná mediální změť stále se prostupujících simulaker, může být pro básníka zatracenou pastí a ztracenou vartou plnou melodramatického smetí. Současně opustit prostor postmoderny a vstoupit do nechráněného a neznámého světa jakési nové naivity, nového tušení celku nás sice nemusí okamžitě a náhle zázračně zbavit mediálních mlhovin, může se ale stát abrahámovským krokem do neznáma, jakousi paradoxní nadějí, když už všechna naděje pohasla. V posledních letech jsme mohli zvlášť ostře vidět, jak se důrazy na subjektivitu, odlišnost, konkrétnost, kontext a místo staly zastíracím mechanismem neoliberální mašinérie, diktatury kapitálu. Oslabené vědomí celku zplodilo oslabené jedince neschopné čelit této nové hydře a neschopné hájit svá práva. Fašisoidní tendence posledních měsíců pak ukázaly, kam může rozklad společnosti směřovat. Už jen proto musíme rehabilitovat svět a to v jeho radikalitě. Kdo v to nevěří, ať si přečte Hausera nebo (mně poněkud protivného) Žižka nebo ať jede na Šluknovsko! Typlt ovšem poukazuje na jednu velmi podstatnou věc, která zní uším navyklým postmodernímu šumu jako opovážlivé rouhání: že z rozpravy o angažovanosti 14 / knihy / recenze h_aluze číslo 17 / podzim 2011 zamyšlení / 15

10 nelze vyloučit vnitřní pravdu. Myslím, že zobecňovat, tj. pokoušet se vyznat v nesnadném spletenci dnešního světa, byť by každá alternativa, řečeno s Bělohradským, byla jen součástí dané struktury, je nutné, ba sebezáchovné, tento pohyb ale nesmí být sebeobelháváním. Svět námi musí protékat. Procházet osou naší zkušenosti. Zjevovat se v našem příběhu. Protože je to náš svět. V tomto smyslu je třeba vzkřísit osobní angažovanost. Neoliberální horor nelze překonat pohádkou nového kolektivismu, ale naopak je třeba dialekticky zahrnout západní individualismus na cestě k novému celku coby předivu vztahů, souvislostí, tváří. Angažovaná poezie proto musí být poezií razantně osobní, musí být doslova jištěna vlastním příběhem, vědomím, svědomím. Básník, který se odváží svět kolem sebe soudit, musí tento svět vášnivě milovat. Ale svět není abstrakt svět je tušením celku složeného z myriád skutečností personální povahy. Každý kámen vypráví svůj příběh a lidé nejsou položky v adresáři, ani fotky na facebooku. Václav Cílek mi vytkl v rozhovoru pro Tvar, že říkám A a zapomínám na B; neboli že soucit vyžaduje čin. Nedovedu si ale představit soucit bez činu; soucit není lítost. Soucit je pro mě nejbytostnějším rozměrem básnění. Sou-cítit sou-být znamená básnit. Tj. nechat se vším kolem sebe vtáhnout do hry, Ztráta věci Aleš Novák Togga 2009, 220 stran Pojítkem nejen tohoto souboru esejí, nýbrž zřejmě velké části Novákovy tvorby, je téma zásadní proměny odehrávající se v základech samotné lidskosti člověka. Autorovým úmyslem je odkrývání a vyjasňování tohoto tématu, jak je patrné z motta celé sbírky jde o citaci Ludwiga Wittgensteina, podle níž výsledkem filosofie nejsou filosofické teze, nýbrž vyjasnění vět. V tomto duchu jsou jednotlivé eseje skutečně krůčky v rozkrývání a vyjasnění něčeho, co se ve vztahu světa a nás odehrává, co už bylo mnohými vysloveno, stát se sám hracím polem, stát se extází! Proto kladu já i ostatní členové slupiny Fantasía takový důraz na imaginaci. Protože soucítit znamená umět si představovat v radikálním smyslu slova. Imaginace je aktem identifikace. Německá mystička, básnířka a sociální aktivistka Dorothee Sölle ve své knize Fantazie a poslušnost ukázala, že teprve představivost pojatá jako základní ctnost nám umožňuje vykročit za humna strukturálního hříchu, zlomit okovy objektivované skutečnosti a vykročit vstříc novému světu. Poezie nemůže svůj vizionářský kořen vytrhnout. Činí-li tak, proviňuje se proti sobě. Poezie je vidění. Poezie je v krajním smyslu, jak věděl Mircea Eliade, politickou metodou osvobození. Námitku, že poezie je tak marginální, že nemá šanci na světě nic proměnit, je třeba setřást. Svět nemění skeptici a pochybovači, ale snílci s velkým srdcem. Jak napsal Thomas Borge: Revolucionář je snivec, člověk zamilovaný, je to básník, protože nelze být revolucionářem a nevidět podstatu stvoření a nevidět ty ponížené, vykořisťované a chudé. /Adam Borzič/ autor je básník, člen skupiny Fantasía (Rilkovou) poezií proti pustošení lidství ale ne příliš mnohými pochopeno a nazřeno. Sbírka volně navazuje především na titul Být napřed všemu odloučení. Fenomenologická interpretace Elegií z Duina R. M. Rilka (Praha: Togga, 2009). Taktéž v ní se Novák opírá o básnění a myšlení R. M. Rilka, kterého považuje za prvního skutečně moderního romanopisce i prvního moderního básníka, neboť právě on jako první postihl onen fenomén proměny povahy lidství, jehož vynesení je úkolem právě básnickým a filosofickým. Nelze však jednoduše říct, že Rilkovo básnění je pro Nováka východiskem. Místy se dokonce naopak zdá, že jsou verše interpretovány s evidentním záměrem potvrdit autorovu vlastní myšlenku. Ale jde skutečně foto archiv autora jen o zdání. Sdělení knihy je vyváženou kompozicí, jakýmsi průmětem tří pramenů fenomenologických náhledů: Rilkova básnění a korespondence, autorovy snahy o výstižné zachycení nazřených podobností ve smýšlení vlastním, Rilkově a Heideggerově, který je třetím pramenem a může se právem zvát kmotrem celé knihy. Sám Novák píše, že úvahy jsou Heideggerovým myšlením v mnohém inspirovány, ale ujišťuje, že jsou na něm nezávislé, spíš by se daly chápat jako samostatné promýšlení a především rozvíjení Heideggerem nevysloveného. Tím se potvrzuje již zmíněné motto autorovi nejde o vytvoření nějaké teze nebo teorie (tedy o uzavření a abstrahování), nýbrž o osvětlení, vyjasnění. Myslitelská práce má být cestou k lidskosti, cestou jednak osvobozující negativně od bůžků a idolů samolibé dogmatické humanity ústící v masovou fabrikaci mrtvol a genocidu jak národů, tak myšlenek; a jednak osvobozující pozitivně k autentické lidskosti, která není hlupáctvím z rozumu, která se nebere přehnaně vážně, nýbrž je uvolněnou radostí jak k tomu, kým ona sama je (tzv. já ), tak k tomu, kým ona sama není (tzv. svět ). Myšlení snad též spočívá právě v tomto dvojitém osvobozování a přivádění do volnosti pohledu. Takovéto myšlení snad může být nazváno transformativní fenomenologií, protože nás učí proměnit své vidění, a tak především proměnit sebe. To znamená: začít být vpravdě lidsky, ba snad být čím dál lidštější (s. 11). Tento malý manifest transformativní fenomenologie pak určuje vyznění celé knihy naznačuje nutnost maximální možné blízkosti myslitele a myšleného, jež je typická jak pro Rilka, tak pro Heideggera, a jíž naopak nenajdeme u autorů, vůči kterým se manifest vyhrazuje, tedy těm, kteří donekonečna vrší abstraktní koncepce a diskurzy tolik se vzdalující jak člověku, tak světu. Takto bezprostředním způsobem je nahlížena situace člověka ve světě a výsledkem tohoto nahlížení je souhlasně s Heideggerem a Rilkem odhalení probíhající změny lidství, nebo též ztráta autentické lidskosti na ontologické úrovni. Způsob autorova podání problému si vyžaduje metodickou poznámku sui generis, kterou začíná první esej. Je nám zde líčena tzv. vždy konkrétní existenciální souvislost lidství a světa : představa, že veškerou lidskou činností a trpností se vždy konkrétně odehrává explikace lidské existence a významové rozsvícení světa v takové vzájemné souvislosti, která nechává lidství a svět vystoupit v tom, co je pro ně vlastní, tím je zároveň identifikovat se sebou samými a zároveň vzájemně ontologicky diferencovat. Tato souvislost se pak našeho lidství ustavičně dotýká, načež člověk odpovídá naladěností a na jejím základě postojem k sobě a světu toto odpovídání je pak formou veškerého našeho jednání a strádání. Je však možné tuto souvislost nerespektovat, být vůči ní nedbalý, a tím pustošit svou lidskost i svět. Tato pozice je autorovi výchozí pro všechny obsažené eseje, je jeho úhlem pohledu, ohniskem transformativní fenomenologie. Druhá část první eseje nám pak skrze Rilkovu báseň, jež je konstitucí jeho mysli jako bytostného básníka, popisuje jeho transcendenci z rozptýlenosti v mnohosti obstarávání věcí ( běžný stav mysli) do prostoru noci, v níž nachází uschován samotný původ lidskosti člověka nezatížené náporem dotýkání věcí. Zároveň jde o transcendenci od výslovného (jsoucího) k nevýslovnému, k bytí, které zakládá bytostné významové určení všeho včetně výslovnosti stejně jako se význam věcí nevyčerpává pouze v jejich obstarávajícím spotřebovávání, požívání a prožívání, ani bytostným významem řeči není být účelovým nástrojem komunikace. Její primární význam, reprezentovaný řečí básníka zakoušejícího dotek noci/bytí, je být specificky lidským způsobem orientace mezi ukazujícími se, a tak na blízku prodlévajícími věcmi (s. 25). Věci se tak stávají abstrakcemi odloučenými od své pravdivosti, pouhými předměty/zdroji se stanoveným, a potud vždy vyčíslitelným účelem. Druhá esej tematicky těsně navazuje na první zabývá se prostorem a jeho pojetím. Spíš než v běžné tematizaci prostoru jako čehosi měřitelného, kvantitativního, nachází Novák povahu prostoru jako prostoru PRO bydlení člověka, tělesnění jeho těla prostor není lhostejným objektem, stře se fenomenálně: ukazuje se a nechává ukázat jiné za svého odepření. Subjekt se vždy vztahuje k jsoucímu v určitém významovém oddálení, které jsme uschopněni a musíme zmáhat (orientovat se), protože věci jsou primárně vzdáleny a odepřeny. Tento pohled na povahu prostoru je následně popsán v Rilkově básni z pozůstalosti. Podle Nováka nás Rilke v básni nechává zakusit vlastní konečnost, když konstituuje povahu prostoru tak, že prostor tím, že a jak nechává ukazovat, zároveň odpírá a skrývá, přičemž nechává zakusit tuto skrytost jako pozitivní fenomén, který bytostně náleží k celkové zkušenosti světa. Dotek takovéto povahy prostoru 16 / zamyšlení h_aluze číslo 17 / podzim 2011 zamyšlení / 17

11 s povahou lidství zmáhání významového oddálení jsoucího vede k transformaci a potvrzování lidství. Svět je pak jako svítící otevřenost pro orientaci a volnost pro ukazování se děním rozestírání prostoru: je to tonus jsoucen, jejich významové rozpětí. Třetí esej nese název shodný s názvem celé sbírky jejím obsahem je nosná myšlenka zbylých úvah. Podtitul eseje Tractatus Phaenomenologicus je záměrným odkazem na Spinozu a Wittgensteina a má naznačit, že třetí esej bude usilovat o sledování konkrétních fenoménů, žitých obsahů, jež se člověka v jeho lidskosti dotýkají (a tedy nikoliv umělých abstraktních témat nebo problémů ). Novák se snaží vyjasnit, co se s věcmi (a v souvislosti s nimi s lidstvím člověka) v současnosti odehrává, přičemž shledává povahu tohoto vyjasnění ontologickou tedy principielní, neodvratitelnou, mimo dobro a zlo. Nemá tedy jít o moralizování (autor zde správně cítí potřebu to zdůraznit, neboť jeho styl vyjadřování tak mnohdy vyznívá), nebude nám nabídnut prostředek k nápravě, půjde o ukázání a probuzení tázání, takže v závěru budeme mít více otázek než odpovědí, což Novák považuje za doklad dobrého filosofického řemesla. Právě neúčelnost (vymanění se z účelnosti) našeho zamýšlení ho činí bytostně svobodným pro zakoušení toho, co se člověka skutečně dotýká. Chceme se pokusit skutečně myslet, chceme se pokusit nechat věci být tím, čím mají být samy ze sebe. Chceme se pokusit nechat přijít ke slovu to, co všemu jsoucímu dává vzejít do patrnosti a do zjevnosti, kde jedině se nás jsoucí může (či naopak nemůže) (do)týkat (s. 44). Z tohoto citátu je cítit, jak pečlivě a opatrně klade Novák slova celé dílo je skutečně velice jemným vedením našeho myšlení do bodu, ve kterém TO necháváme přijít ke slovu. Nyní k hlavnímu obsahu eseje, postižení ztráty věci. Charakter jejich mizení je dán především tím, že pro nás věci náhle přestávají mít význam, přestávají být pro nás náhle závazné, ustupují do pozadí, nejsou nám již nablízku. Mizení a ztráta věci se odehrává celistvě jakožto lokačně-temporální jednota skrytosti a odepření, blízkosti a náhlosti (s. 45). Následuje několik libovolných příkladů mizících věcí: nebe, jež postihla mathématicko-exaktní kvantifikační redukce pro účel leteckého, zemědělského a turistického průmyslu; kavalírská cesta ( jít do světa ), která již není transformativní gradací lidství dnes se do ciziny jezdí jen pro získání dojmů, zážitků, prožitků, požitků, pro rozptýlení existenciální nudy a prázdnoty; domov, jenž býval místem nabitým bytostně existenciálním významem konstituujícím lidství člověka, zatímco dnes je redukován na pouhou noclehárnu, skladiště, šatnu, noru, spíž, rychlojídelnu; bolest, kterou se snažíme bláhově odstranit (což nelze, chceme-li zůstat lidmi), čímž ji akorát zmnožujeme a necháváme působit ve skrytějších a zrůdnějších formách (racionalita, efektivita, souměrnost, kontrola, masovost, uniformita) její všudypřítomnost pak způsobuje jakousi zvrácenou adaptaci, zapomínáme na ni a tím zároveň zapomínáme být lidsky; hodinky, kdysi prostředek názorné zkušenosti s časem i prostorem jako orientovaným, zabydleným, dnes redukované na pouhý symbol společenského postavení; korespondence, která byla způsobem života, co zná čekat a vynucuje si určitou oběť a styl (projevy lidskosti), zatímco dnes je redukována na zpustlou, vyprázdněnou uniformitu (což je zároveň obraz nitra pisatele) rychlé komunikace; design, jímž je spíše myšleno mizení ostatních uměleckých forem nástupem designu, který uměleckost pouze simuluje, aby tím stimuloval spotřebu. Novák se pozastavuje nad prostou (nezamýšlenou) krásou a kouzlem věcí z dávných dob. Nachází problém v tom, že současných věcí je příliš mnoho, že jsou nepostřehnutelně nahraditelné, masově fabrikované, čímž ztrácí svou osobitost (jedinečnost) a stávají se tak pouhými kusy, položkami, zbožím určeným ke spotřebě. Skutečných věcí totiž musí být poskrovnu, musí být nepatrné jak počtem, tak i nevtíravou prostotou a úslužností ve smyslu odpírání se ve prospěch něčeho jiného, než jsou samy své funkce, významu. Ve své funkčnosti, ve svém účelu, se však věc nevyčerpává věc totiž bytostně a prvotně zabydluje člověka v blízkosti, která jako taková rázem (ponejvíce netematicky a nepostřehnutelně) významově zasvítí jako konkrétně zakoušený a zmáhaný svět (s. 80). Zakusíme-li skutečnou věc mimo její úslužnou funkčnost (stane-li se takové zasvícení tematickým), pociťujeme úžas, údiv či naopak zděšení. Věci takto andělsky schraňují blízkost, jsou mezí pro existenciální dosah člověka, vymezují jeho schopnosti orientovat se a jednat. Tím, že se věci ztrácí, přestává být závazný typ či způsob významové odemčenosti světa (s. 82). Ontologicky se tak odehrává fakt, že člověk nerozumí sám sobě ani světu, ve kterém se vyskytuje, ( ) neumí být a není člověkem (s. 86). Mizí-li věc, svět se významově chaotizuje, vymyká, rozpadá se zevnitř a musí být zvenčí (tzn. neadekvátně) držen pohromadě. Věci strukturují svět jako mající význam a vynucují si proto respekt, určují způsob vztahu k nim samým. Dnešní atrapy věcí však respektovat nemusíme jsou nahraditelné, vyčíslitelné a tím ontologicky bezcenné. Skutečná, ontologická hodnota vyplývá právě z respektování, které si věc vynucuje svojí osobitou jedinečností, nenahraditelností. Respektování věci je svoboda pro věc a jelikož je to svoboda pro věc, jež člověku otevírá a podává dimenzi původu jeho lidství, je toto respektování věci její blízkosti vždy zároveň svobodou k lidskosti člověka (s. 95). V další eseji rozvíjí Novák novou myšlenku, úzce spjatou s fenoménem mizení věci, a to nástup nepodmíněné hegemonie stroje. Je zde zároveň vznesena teze, že možnou inspirací pro Rilkovo chápání role stroje byl Karel Marx. Dle Rilka stroj uchvátil vládu nad životem, je životem, určuje jako metafyzická veličina význam jsoucna, vše jsoucí s uniformní lhostejností uchvacuje, tvoří, ničí, pořádá. Geometricky a teleologicky redukuje význam skutečnosti na jasné a rozlišené poznatky, nutí nás vzdát se starých bohů a přijmout za svůj nový hermeneutický klíč pro významové odemčení světa, jímž je vůle uchvátit vše a učinit to exaktním, kvantifikovatelným a vždy libovolně k dispozici stojícím materiálem a zdrojem (včetně člověka, vědění, boha). Tím nivelizuje věc (do podoby zdroje), člověka (do podoby dělníka a konzumenta) a svět (do podoby zásobárny zdrojů), obrací se proti dvojí absenci člověka, nouzi a nudě, které neustále přehlušuje, ale neodstraňuje pouze zastírá jejich pozitivní existenciální hodnotu a udržuje nás v klamu neustálého dostatku všeho (zdrojů potravy, práce, zábavy). Zastřením privativního charakteru lidské existence dochází k existenciálnímu vyprázdnění člověka, pustošení lidství, proti kterému Rilke klade nepůsobnou, účelu prostou, svobodnou funkci umění, které ochraňuje věci ve významové blízkosti, respektuje a kultivuje svět v jeho posvátné celistvosti, osvobozuje člověka od ohlupujícího obstarávání, úzkosti a nudy, a osvobozuje ho pro autentickou uvolněnost setkávání se jak se sebou samým, tak s druhými a ostatními lidmi, s věcmi a se světem (s. 113). Marxovo pojetí mašinérie je pojednáno chronologicky na základě tří spisů: Ekonomicko-filosofických rukopisů (1844), Rukopisů Grundrisse (1957 9) a prvního svazku Kapitálu (1872 8). Novák shledává Marxovu ekonomickou teorii travestií sekularizované metafyziky a nachází za její terminologií krypto-ontologickou pozici, jíž považuje za závažnou transformaci klasické německé metafyziky idealismu. Už z Ekonomicko-filosofických rukopisů cituje, že člověk je duchovně i tělesně redukován na úroveň pouhého stroje stroj tedy stojí proti lidskosti, nahrazuje ji a determinuje. Marx tím podle Nováka, ačkoliv ne explicitně, přiřknul stroji ontologický status. Člověk se oproti tomu stává nahraditelnou součástkou, je na stroji závislý. Stroj aspiruje na funkci bytí, nahrazuje tak život, jak to Novák našel výše u Rilka. V Rukopisech Grundrisse je pojednáno především téma temporality pracovního procesu z pozice nástroje, jehož ovládání závisí na lidské virtuozitě, vůli, a následně stroje, jenž strhává pozitivní charakteristiky na sebe a stává se dle Marxe sám virtuosem, který má vlastní duši v podobě mechanických zákonů člověk/dělník je redukován na součást stroje, jeho činnost je strojem řízena. Novák zde nachází zřetelnou spojitost s myšlením Friedricha Nietzscheho srovnává Marxovo reprodukování produkce a tím umocňování moci stroje s Nietzscheho vůlí k moci a dále nekonečné prodlužování pracovní doby do podoby nepřetržitého výrobního provozu s věčným návratem téhož ( zrušení času ). V Kapitálu jsou dále dovedeny dříve zmíněné postoje, navíc jsou zdůrazněny aspekty masovosti (v níž se ztrácí výlučnost věci a bytosti), anonymity, abstraktnosti činnosti a absence zodpovědnosti. Mizení věci Novák nachází v Marxově vnitřní jednotě odcizení, zpustošení a vyprázdnění, které však není pouze výsledkem historického procesu, jak sugeruje Marx, nýbrž ryze ontologického dění (sebe)kladení bytí jakožto moci, která rušením (své) temporality tuto klade a naplňuje v transformovaném, totiž ryze silovém a působném významu (s. 135). Pozitivní alternativu nacházel Marx v revoluci, jež se v praxi ukázala v dost zrůdné podobě. Ani s Rilkovým útěkem k umění se autor neztotožňuje považuje to za zbabělý, slabošský a nedospělý eskapismus. Osvobození od stroje k sobě samému je dle Nováka možné pouze zácvikem do správného myšlení podle Pravidel pro vedení rozumu René Descarta. Předposlední esej je hlubším uchopením a osvětlením Rilkova teoretického postoje k umění, v němž vidí pozitivní alternativu k nadvládě stroje, který jako ontologický princip pustoší lidství. Tento postoj je v eseji 18 / zamyšlení h_aluze číslo 17 / podzim 2011 zamyšlení / 19

12 nejdříve konfrontován s bytostně opačným postojem Rilkova přítele, malíře Paula Kleea, a poté s tematickými úvahami Martina Heideggera, který byl Rilkem ve svém myšlení silně ovlivněn a Kleeova díla si cenil více než Picassova. Ve své korespondenci a kritických článcích Rilke odmítá vzdání se předmětu, čirou abstrakci, konstrukci v umění a staví proti tomu osvěžující zkušenost s prostotou předmětu, v níž nalézá radost a napětí nekonečného prvopočátku. Klee naopak vyzvedá konstrukci na prostředek výrazu, nenechává se omezit profánními zákony a vynáší proti nim typus autonomního obrazu (vedoucího naprosto abstraktní formovou existenci). Oba touží po prostotě, u obou je svoboda spjata s předmětností, avšak zatímco Rilke na věcech, předmětech lpí, Klee nachází ulehčení v jejich naprostém opuštění. Podle Nováka vede Kleeova verze (nevtíravě nenápadné proniknutí bezpředmětného umění do všech oblastí lidské činnosti) k proměně moderního umění ve služku technologie. Upozorňuje na podobnost Kleeových úvah s koncepcí Jüngerovou figurou dělníka, která je dozvukem Nietzscheho nihilistické koncepce nadčlověka. Rilke je tímto nihilismem zděšen a záchranu před ním nachází jedině v respektování prostoty věcí, v přitakání nevyčerpatelnému bohatství života tomu, co je nablízku. Druhá část eseje nastiňuje, jak se k tématu nihilismu a nedbalosti blízkosti staví Martin Heidegger. Tím dochází k propojení a ucelení myšlenek a terminologie trojice Rilke-Heidegger-Novák. Heidegger nahlíží stav věcí v rámci dějin postupně se završující metafyziky a shledává, že bytí je odpírán jeho smysl čas, což činí bezprostředně žitý obsah vždy konkrétní existenciální souvislosti lidství a světa nicotným. Absence významového odstupu a anulace temporálně-lokačního významu ve prospěch tzv. totální disponovatelnosti způsobuje vytrácení před-mětnosti na úkor určení být zdrojem, což je podstatou technické manipulace. Adekvátnější možnost rozkrývání ponechání jsoucna prodlévat, vzájemný významový odstup, vzájemné zadržení jsoucen nachází Heidegger v náhledu do vzájemného zadržení věci a světa a to nám dle něj může zprostředkovat umění. Jako Rilke i Heidegger shledává v totální disponovatelnosti umělecké dílo jen jako zdroj, avšak Kleea explicitně vyjímá: spatřuje v jeho obrazech stavy či naladěnosti nechávající vidět. Místo toho, aby obraz blízkost rozehrál, stává se ona sama obsahem obrazu, což Heidegger v době totální disponovatelnosti považuje za požadovaný protipohyb. Poslední, dovršující esej dokončuje téma nihilismu a více rozvíjí Rilkův vzdor vůči němu cestou poezie. Myšlenkovým podložím je Novákovi opět Martin Heidegger. Jak bylo již v některých předchozích esejích nastíněno, je to právě básník, který je vidoucí, který skutečně, adekvátně vidí, co se v pravdě odehrává faktem 20. století: to, že nedostatečně dbáme toho, co nám říkají nepatrná slůvka vždy konkrétní existenciální souvislost lidství a světa. Dle Martina Heideggera ještě nejsme připraveni na výklad Elegií z Duina a Sonetů Orfeovi, neboť oblast, ze které k nám hovoří, nebyla zatím dostatečně promyšlena ze samotné povahy metafyziky. Její povahu málo známe a zároveň jsme nezkušení v dbalosti bytí, což je dáno právě tím, že 20. století jako plod ve své povaze završené metafyziky klame tím, že zastírá absenci a neexistenci pravdy bytí, čímž se stává úkladem všemu, co dosud slulo bytí. Toto zastírání nazývá Heidegger nihilismem, ve kterém se nic ukazuje jakožto způsob a podoba, v jaké se vůči nám podává pravda/neskrytost bytí. Podle Nováka (a Heideggera) jí Rilke dbal a vkládal do své poezie, což dokládá XIX. sonetem Orfeovi, v němž nachází jako odpověď na současnou ontologickou situaci obrat k božsky poetickému. O jakou ontologickou situaci se jedná, bylo již detailně probráno ve čtvrté eseji sbírky: vládnoucím ontologickým principem je stroj, jehož povahu musíme pochopit, abychom uviděli, co se děje jeho zastírajícím předstíráním to že se vždy konkrétní existenciální souvislost lidství a světa (neboli vágně bytí ) redukuje na nic. Jako další možnou obhajobu tohoto smýšlení uvádí Novák dnešní pojetí smrti: stejně jako nudu a nouzi zastírá stroj smrt, aniž by jí však rušil 20. století je masovou fabrikací mrtvol, ale sama povaha smrti je právě touto strojovostí zastřena. Smyslem Rilkovy vize je pak naučit nás vidět, že jsme smrtelníky, bytostmi postrádajícími před smrtí ochranu v podobě stroje musíme se naučit přijmout smrt, přitakat jí. Soubor esejí Ztráta věci je ucelenou a přehlednou studií zásadních fenoménů moderní doby toho, co se z fenomenologického pohledu odehrává se samotnou lidskostí člověka: ztráty lidství, mizení věci za vzmachu stroje jako ontologického principu, příchodu nihilismu. Ukazuje, jak se tato témata promítla do díla R. M. Rilka a odhaluje tak jeho pozici, ze které je patrné i přesvědčení o možnosti zamezení ztráty lidství obratem k umění. Jedná se tedy o hlubinnou sebereflexi člověka, která sahá až ke kořenům toho, co v humanitních oborech nazýváme společenskými problémy. Věřím, že je toho rozhodně třeba. S tím souvisí i forma sbírky: ač se to možná z takto krátkého textu nezdá, Novákův styl je velice pečlivě strukturovaný a podává témata ve snad nejpřístupnější možné formě. Vážím si v tomto jeho neskutečného výkonu, neboť věřím, že po pozorném několikanásobném přečtení musí být text srozumitelný naprosto komukoliv. O jiné autory (včetně Heideggera) se opírá pouze takovým způsobem, aby to nenarušilo možnost pochopení základních myšlenkových postupů, jež jsou v cizelované formě předávány. Předmět zkoumání si nevyžaduje ani tak mechanické zpracování textu ve všedním významu slov jako spíš intuitivní názornost a schopnost asociace určitých pohledů na různé fenomény každodenního bytí ve světě. Proto je třeba zmínit i do jisté míry básnickou schopnost autora. Co je možné vyčíst, je bezpochyby občasné uklouznutí do manifestního, hodnotově zatíženého stylu, ačkoliv to autor popírá, respektive ujišťuje nás, že to takto vyznívat nemá. Určitě se lze tomuto způsobu Zabij svého Robinsona! Lékař a filosof George Canguilhem ( ) tvrdil, že filosofie je druhem reflexe, pro níž je vhodné každé cizí téma ; ba dokonce by se chtělo říci, pro níž každé vhodné téma musí být cizí. 1 Jak pak ukázali Canguilhemovi žáci, Michael Foucault ( ) a Gilles Deleuze ( ), vězeňství a geografie mohou být ideální cizí půdou pro vlastní filosofickou reflexi. A co teprve, když na tuto půdu vstoupí literatura! Onou půdou bude ostrov. Ostrov s trosečníkem. Román Daniela Defoea ( ) Robinson Crusoe (1719) je románem o vězení na ostrově, které je reprodukcí stavu uvěznění na kontinentu. Zuzanka a Tichý oceán (1921), román Jeana Giraudouxe ( ), je poezií v próze o oddělování se z pevniny. Je to kniha o útěku z vězení. Robinson i Zuzanka jsou trosečníci na tichomořském ostrově. Zdánlivě sdílejí stejný osud. Pouze Robinson však skutečně ztroskotal, neboť nepoznává místo, kde se zrodil. Eva je opět (jako vždy) o krok před Adamem. Literární fikce obou románů projevu vyhnout, popřípadě netvrdit, že pojednává tematiku mimo dobro a zlo. Poté by se daly jednotlivé části (např. část o ztrátě bolesti) brát za zdařilé texty kritické teorie. Nevnímám tedy tyto pasáže jako cosi negativního, jen mi připadá, že způsobují v textu určitou inkonzistenci sdělení, a to nikoli obsahovou, nýbrž formální. Na závěr ještě musím zmínit patronství Martina Heideggera, na němž, jak již bylo výše zmíněno, věřím, je sbírka nezávislá. Avšak jde o pouhou víru, neboť člověku, který nemá Heideggera tolik pod kůží jako Aleš Novák, nic jiného než autorovi věřit nezbývá. Budiž nám to všem podnětem (a zároveň nápomocí) k hlubšímu proniknutí do Heideggerova díla a stejně tak i do Rilkova už tím začneme návrat do ztraceného lidství. /Petr Kříž/ autor studuje magisterskou sociologii na FSV UK a fyzioterapii na 1. LF UK nám zde bude ve spojení s filosofií zvětšovacím sklem, které může nechat vyvstat skutečné realitě. Jsme ostrovy, které by se chtěly rozpustit tím, že se spojí, ale od jiných ostrovů nás odděluje moře. Tyto roztroušené kousky pevniny ale nemusí být pusté. Můžeme je zaplnit tím, co máme již při sobě, aniž bychom o tom věděli (nástroje, postupy, vzpomínky, výchova). To se pak staneme svým vlastním Robinsonem. Anebo můžeme zkusit znovu stvořit svět: odhodit vše, a tak vše najít. Stát se Zuzankou. To jsou dva způsoby, jak lze existovat: svět reprodukovat nebo svět tvořit. Reprodukce je ale činnost pustá, protože potřebuje, aby to, čemu má dát vzniknout, již existovalo. Tvorba naopak znamená uskutečňování zázraku, neboť tvořit a rýsovat obrysy existence je totéž. Vrženi do tvorby se ocitáme v závrati, kdy nás ovládá to, co vytváříme. Reprodukce i tvorba tak obsahuje moment nesvobody. Reprodukce ale neobsahuje nic jiného, protože jejím ideálním výsledkem je to, že foto archiv autora 20 / zamyšlení h_aluze číslo 17 / podzim 2011 zamyšlení / 21

13 budeme stát na místě (jako když Robinson vyrobil na ostrově stejný stůl, který tak dobře znal ze své domoviny). Tvořit znamená pádit: z části běžet a částečně být vláčen. To, co nás vláčí, to je zázračno (inspirace). A tak i v tvorbě platí, že absence svobody neznamená nemožnost dosáhnout ideálu (ten zase dokonalostí či krásou bývá zvykem zvát). Nesvoboda tvorby je zároveň její svobodou. Nebo řečeno parafrází slov Miroslava Holuba: musíme být poraženi, abychom dokázali zvítězit. Jak je tomu v případě, když to, co chceme stvořit, jsme my sami? A máme zde vůbec možnost chtít? Nebyli jsme snad již dávno vrozeni do sebe samých a není snad oblast naší svobody současně oblastí reprodukce, ke které bychom se měli přihlásit a vykonávat ji, jak ji známe z pevniny. Pevnina, to je vnější svět, který v míře, v jaké jsme s ním identičtí, zahrnuje i nás. Život na pevnině nás nabádá, abychom splynuli s vnějším světem, protože jej máme reprodukovat. Svobodou jsou zde Robinsonovy ruce, které za pomoci nástrojů, kterými nás obdařila civilizace, vyrábějí to, co bylo již dávno vyrobeno. Takto můžeme vyrobit i sami sebe. Učiníme ze sebe předměty, které chceme právě vlastnit. A tak orientováni k tomu, co reprodukujeme, tím, že si to přivlastňujeme, stáváme se sami sebou. Jsme to opravdu spíše MY, než JÁ, protože JÁ nelze reprodukovat, to je identické jedině samo se sebou. Robinson nám poskytuje návod a zároveň nás v jeho duchu vychovává. Vždyť se pro jistotu čte již ve škole. A učí se i nazpaměť, to v okamžiku, kdy ho začneme napodobovat. Gilles Deleuze má zajisté pravdu, když o Defoeově knize píše, že bychom si sotva dokázali představit nudnější román: je smutné, když jej čtou děti. 2 Pak už ale nehovoří jen o Robinsonovi, když konstatuje, že Robinsonova vize světa spočívá výlučně ve vlastnění a sotva bychom nalezli vlastníka, jenž by byl více zatížen moralizováním. 3 Vězení (nejen) na ostrově vzniká, když se spojí morálka (jaká? puritánská) a práce (jaká? zbytečná). Pro Deleuze je román alegorií o tom, jak se propojil kapitalismus (ten, o kterém pak bude psát jako o schizofrenním, tedy nemocném) s protestantismem, aby pro sebe uchvátil dějiny a vnutil jim svoji teleologii (nekonečný blahobyt v nekonečnu). Defoeův hrdina je sice sám na ostrově, ale nese v sobě celou civilizaci. Má ji při sobě v míře, v jaké je disciplinován a civilizován. A tak s ostrovem dělá to, co udělala civilizace s ním. Podrobuje si ho. Vepisuje do něj sám sebe, aby se setkal s celou svojí společností, od které se vzdálil pouze geograficky. Bůh, který je předmětem Robinsonových modliteb, je zde stejně jako u Descarta garantem jistoty, jistoty, že se setkání podaří, i kdyby byl okolnostmi nucen žít na ostrově až do smrti. Co znamená, že je Robinson disciplinován? Umí dohlížet a trestat. Namítnete, že je na ostrově sám. O to ale právě jde: stát se sám sobě dozorcem. Na Robinsona lze pohlížet jako na toho, kdo ztělesňuje nástup disciplinární společnosti během 17. a 18. století, jak ji známým způsobem popsal Michel Foucault v knize Dohlížet a trestat (1975). Co je to disciplinární společnost, v níž žijeme? Disciplinární společnost je založena na neomezeně zevšeobecnitelném mechanismu panoptismu. 4 Tento princip je momentem v dějinách lidského ducha, který konstituuje nový typ společnosti, společnost dohledu. Disciplinární společnost se ustavila tak, že metody kontroly a dohledu začaly prosakovat do okolí, do samé tkáně společenského organismu. Působivě vyobrazený Panoptikon je prototypem těchto metod kontroly. Ty jsou založeny na tom, že ti, na které je dohlíženo (např. vězni) nevidí své dohlížitele. V případě Panoptikonu, zvláštního typu vězení, kdy je strážní věž obklopena kruhovou zástavbou budov, v nichž jsou umístěny cely s okny, vězni nikdy neví, kdy jsou pozorováni, a tak jsou N. Harou-Romain, Projekt věznice, Vězněný se modlí ve své cele před centrální dohlížecí věží, in: Foucalt, Dohlížet a trestat, obrázek 21 / foto aballah.tumblr.com pozorováni neustále, protože hrozba pohledu strážce je permanentní. Jsou viděni, avšak nevidí toho, kdo je pozoruje. Viditelnost je léčka, která ničí každé místo, v němž by bylo možné se skrýt. Ruší temnotu žaláře, kterou nahrazuje dokonalým vězením. Jejím ideálem je prosklená budova, ať již je to kancelář, kam chodíme do práce, nebo dokonale průhledné město ze Zamjatinova románu My. Jde přitom o to, vyvolat u člověka, na kterého je dohlíženo, pocit, že je neustále pozorován, a tedy kontrolován v tom, co činí. To pak umožňuje, aby ten, kdo je podroben polem viditelnosti a je si toho vědom, na sebe přebral starost o mocenská donucování; vepsal do sebe mocenský vztah, v němž hraje simultánně obě role; stal se principem svého vlastního podřízení. 5 Panoptikální schéma nelze omezovat pouze na oblast vězeňství, ale je třeba je pochopit jako způsob definování vztahů moci a každodenního života lidí, 6 který vymezuje společnost dohledu a její instituce (např. škola, nemocnice, kasárna) na základě principu viditelnosti. Ve své ideální podobě se tedy společnost dohledu obejde bez dozorců, protože jsme to my, kdo na sebe dohlížíme. Přechod k moderní společnosti je podle Foucaulta totožný s procesem discipliance. Ten má tři aspekty. Funkcionální inverze disciplíny (a) znamená, že disciplína již primárně neslouží k tomu, aby pacifikovala hrozby, ale stává se samotným způsobem reprodukce disciplinární instituce (např. z armády N. Andry, Ortopedie aneb umění prevence a nápravy deformací těla u dětí, 1749, in: Foucault, Dohlížet a trestat, obrázek 30 / foto revues.mshparisnord.org jako shromážděného davu, které má pouze bránit drancování, se stává homogenní celek schopný efektivní expanze). Rozšíření disciplinárních mechanismů (b) vystihuje tu skutečnost, že místo, kde se vykonává disciplína, je příležitostí k tomu, aby se kontrola rozšířila dále (např. žák ve škole odkazuje svým chováním ke svým rodičům a není-li jeho chování adekvátní, může se oko viditelnosti obrátit na jeho rodiče, aby je disciplinovalo). Zestátnění mechanismů disciplíny (c) odkazuje k historické skutečnosti, že dohled a stát se staly synonymy (např. vznik policie). Jelikož panoptismus ustavil technickou, univerzálně rozšířenou proceduru donucování, 7 může se Foucault zeptat, zda je snad překvapující, že se vězení podobá továrnám, školám, kasárnám, nemocnicím, když se všechny podobají vězení? 8 Robinson, o kterém je zde řeč, v sobě nese celé toto schéma, které v podmínkách trosečníka na ostrově reprodukuje. Je svým vlastním policajtem, který pomocí nástrojů společnosti, z níž vzešel, pozvolna rozšiřuje svůj racionální svět. A když se objeví Pátek, postačí, aby Robinson začlenil do oblasti své péče lidskou bytost. Jako by bylo až na Robinsonovi, aby z Pátka učinil člověka; podobně jako záleží na zahradníkovi, aby vykvetla zahrada. Disciplinován tak vykonává to, co mu jako pánu a vlastníku ostrova velí jeho vlastní civilizovanost. Řídí se přitom krédem, že věcí si je třeba vážit jen potud, pokud jich lze upotřebit. 9 Když sledujeme Robinsona, díváme se, jak pracuje. Vidíme sami sebe. A ač Robinson stále pracuje a něco vyrábí, nic nevytvoří. U Giraudouxe si naopak ostrov přivlastňuje Zuzanku. Přivlastňovat zde znamená osvobozovat. Opakem ostrova jako civilizace je ostrov jako ráj. Jako by to Zuzanka tušila již na palubě lodi směřující za šťastným ztroskotáním. Z našeho místa se lidé, kteří zůstali na zemi, zdáli všichni blázny; všichni jako by chodili v bludu, kdežto my jsme se již kymáceli po jediné pravdě. 10 Na samotném ostrově pak Zuzanka našla i pomyslné místo, které ji oddělovalo od civilizace, od pevniny: Šla jsem, ani to netušíc, napříč ostrovem, směřujíc pudově k výběžku, který jej kdysi spojoval s pevninou, a náhle se zoufale ocitla nad přerušeným břehem, protože jsem se opozdila o několik tisíc let Ale s postupem dne ve mně narůstal život 11 Zuzanka se na svém ostrově také začetla do Robinsona. Svému souputníkovi ale vůbec nerozumí, jako by mu chybělo vše, co v něm hledala. 22 / zamyšlení h_aluze číslo 17 / podzim 2011 zamyšlení / 23

14 Nikdy nezapálil svou pevnůstku v jakési touze po Bohu, nikdy si nevzpomněl na žádnou ženu: byl bez inspirace i bez pudu. ( ) Neznal žádné z těch dvou nebezpečí samoty: ani sebevraždu, ani šílenství. ( ) A tak jsem se každé chvíle ujímala slova, abych mu udělila nějaké rady, abych mu řekla: Běž přece doleva, běž přece doprava, abych mu řekla: Tak posaď se, odlož pušku, slunečník, hůl. Sedíš na skalním výběžku, papoušci tě obletují, piš přece nějaké verše. ( ) Nedři se čtvrt roku s výrobou stolu: sedávej na zemi. Neztrácej půl roku hotovením klekátka: klekni si na zem. ( ) Mysli spíše na mne, která bych mohla, abych tě napálila, otisknout svou ruku, ne nohu, do písku na tvém ostrově a zmizet. Co bys tak, hrome, řekl, té ženské ruce! Ten strom, který chceš skácet, abys mohl nasít ječmen? Zatřes jím, je to palmovník a dá ti chléb již upečený. ( ) Mám tě přesto ráda, tebe, jenž mluvíš o chutích každého ptáka na ostrově a nikdy o jeho zpěvu. 12 Zuzanka nám veselou a poetickou formou předvádí mystické znovustvoření světa, jehož základním principem je láska; jako by láska byla minimálním prahem jejího vnímání. 13 Zuzanka tvoří svět tak, že se navrací k tomu, co bylo stvořeno. Stává se světem (ostrovem) tak, že s ním splývá. Ty hloupé vštípené předsudky, zdravý rozum a dobrý vkus spadly ze mne starobou, vysušeny tím tropickým sluncem. Takové světlo se rozlilo po světě, že všechno, čemu jsem do toho dne říkala zločin nebo poklesek nebo hanebnost, jím bylo smyto. 14 Jediným měřítkem tohoto světa se stal tento svět sám, který se prostřednictvím Zuzanky a zákonů imaginace sám spravuje (dává si kupříkladu vlastní jména zvířatům). Na druhé straně, na pevnině, stojí věda, která kdyby se rozprostřela na tu kulatou skvrnu uprostřed Tichomoří, vysála by ji jako pijavý papír. 15 Přece se ale Zuzanka na pevninu vrací. Je vysvobozena. Život v ráji je již od pradávna, jak víme od Evy, časově omezen. Zuzančin ráj ale, čteme-li Giraudouxův román, neznamená absenci bolesti a strachu. Je splynutím se světem, které by odpovídalo tomu, kdyby si svět stvořil člověka, aby byl vědomím světa. Takový člověk by musel být stvořen k LÁSCE. Poznámky 1 CANGUILHEM, Georges, On the normal and the pathological, Dordrecht: Reidel, s DELEUZE, Gilles. Pusté ostrovy a jiné texty, Praha: Herrmann & synové, Příčiny a důvody pustých ostrovů, s Tamtéž. 4 FOUCAULT, Michel, Dohlížet a trestat, Praha: Dauphin, s Tamtéž, s Tamtéž, s Tamtéž, s Tamtéž, s DEFOE, Daniel, Robinson Crusoe, Praha: Odeon, s GIRAUDOUX, Jean, Zuzanka a Tichý oceán, Praha: Odeon, s Tamtéž, s Tamtéž, s DELEUZE, Gilles. Pusté ostrovy a jiné texty, Praha: Herrmann & synové, Příčiny a důvody pustých ostrovů, s GIRAUDOUX, Jean, Zuzanka a Tichý oceán, Praha: Odeon, s Tamtéž, s Literatura CANGUILHEM, Georges, On the normal and the pathological, Dordrecht: Reidel, s. DEFOE, Daniel, Robinson Crusoe, Praha: Odeon, s. DELEUZE, Gilles. Pusté ostrovy a jiné texty, Praha: Herrmann & synové, Příčiny a důvody pustých ostrovů, s FOUCAULT, Michel, Dohlížet a trestat, Praha: Dauphin, s. GIRAUDOUX, Jean, Zuzanka a Tichý oceán, Praha: Odeon, s. foto deutschehaikugesellschaft.de Barbara Zeizinger: básně Barbara Zeizinger (ročník 1949) vystudovala germanistiku, historii a italštinu, pracuje jako učitelka a žije ve vesničce Alsbach-Hähnlein u Darmstadtu v Hesensku. Její tvorba vyšla v mnoha německých časopisech a antologiích. Je členkou řady německých literárních spolků, např. Hesenské literární společnosti. Vydala dvě básnické sbírky: Als ich im Meer spazieren ging (Když jsem se procházela v moři, 2004) a Zeichen in die Nacht (Znamení do noci, 2005). Zirkus In der Nacht springen Worte ins ungespannte Netz. Dort liegen sie betäubt bis zum Morgen. Cirkus Dann wird das Seil neu gespannt. V noci skákají slova do nenapjaté sítě. Tam leží až do rána. Dokud se lano znovu nenapne. Wort Wolken Bruch Wiesen sind aufgeweicht die Dämme unterspűlt Auf den Pfűtzen Fragezeichen Slovo průrva mračen Louky jsou zvlhlé hráze podemlety Ve vichrech otazník Grenzgang Ich mag die Schattenzeit wenn die Welt sich verdoppelt und ich auf ihren Rändern balancieren kann. Přechod /Tomáš Tlapa/ autor studuje na FHS UK v Praze obor Studium humanitní vzdělanosti foto archiv autora Mám ráda čas stínů když se svět zdvojí A já na jeho krajích mohu balancovat. 24 / zamyšlení h_aluze číslo 17 / podzim 2011 poezie / cizojazyčná / 25

15 Jan Ariel Kocourek: Synbolismus Schmierpapier Oase Auf dem Rűcken der Worte suche ich nach neuen Zeichen traue ihnen nicht gleichen halte sie klein. Meine Gedanken schreibe ich mit Zaubertinte und ritze mit der Feder die obere Schicht. Šmírák Na zádech slov hledám nová znamení Důvěřuji jim ne stejně Držím ta malá. Své myšlenky píši kouzelným inkoustem a ryji perem svrchní vrstvu. foto Karel Cudlín ( Auch die letzte Flasche vor dem Aufbruch wird sorgfältig gefűllt der Weg ist weit bis zum nächsten Wasserloch daher trinke ich auf der Reise vorsichtig um kein Wort im Sand zu verschűtten. Oáza Také poslední lahev před odchodem je starostlivě naplněna K dalšímu místu s vodou je daleko. Na cestě piji opatrně abych se žádné slovo nevysypalo do písku. Překlad Radek Fridrich Básník, publicista a překladatel Radek Fridrich se narodil 1. prosince 1968 v Děčíně. Vystudoval Pedagogickou fakultu Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem (obory český jazyk a literatura a německý jazyk). Dnes tamtéž působí jako středoškolský a vysokoškolský pedagog. Příležitostně se věnuje výtvarnému umění. Žije v Děčíně. foto archiv autora 2. básnický toť kus narozen v Brně Publikoval jsem málo, a to v Divokém víně 53/2011. Ryba a ryba aneb o latentním lelku Žila v jedné rybě latentní ryba takže ve výsledku šlo o dvojrybu zkoumejme opět co to tu máme za chybu chybami se počátek této sbírky jaksi hemží žijeme nad Vltavou nikoliv nad Temží jde o druhou sbírku synbolistní v ní bude ropzpitváno další téma tristní naprostá explorace živočišného toť celku pokud nepropadnem ovšem nějakému lelku který se za ocásek nejlépe chytá zvlášť když situace není hubená však sytá a část lelka není někde skrytá nepopíšem totiž podrobně nižádný toť celek pokud v něm chyběti bude latentní toť lelek. 8. kus Konfliktogenní bifórium Zdvojené okno na protějším domě konfliktogenně září nocí září i dnem a tím oknem jdem i jdeme báseň sebrala nám kousek sebe a signifikantní básník náhle postonává je z pravé strany celý šedý a trpí náhlou depresivní slastí chce se natřít celý antidepresivní mastí Ó ty sladká melancholie proč jsi tak průzračná? 17. kus H. Dobrá báseň o krásné tmavé hnědi o něžné hladké ambře na jejíž hladkost někdo přelíbezně zamře víc než za polovičkou dechu zamřít je slovo hlavně pro potěchu. 20. kus Synbolistní omnipotence V část zkazky o básníkovi synbolismu vloženo bylo utržené ucho ach pan režisér Lynch se tady trošku zachvěl ty memoáry neposkládám dobře je mi tak nesladko a nemastno za vodou teče zcela jiná voda posvěcená plivancem od kustóda od kustóda stádních smyslů obratů a rčení ó jazyku jak jsi mnohočetný mnohomístný a vybíravý když v tobě zcela jiná voda rozvolnila slova do slovnic mimo češtinu mi bývá úzko převozník tehdy spí synbolistním spánkem a mně v hrnku jednoduše prostě usnul čaj vím že zase vymezím se vůči poezii krutě. převzato z redakčně upraveno 26 / poezie / cizojazyčná h_aluze číslo 17 / podzim 2011 poezie / česká / 27

16 21. kus 26. kus * * * * * * Jak zbytečné mi přijdou všechny jungiánské teze děti co pláčí smazávají všechna kvazipotentně vyřčená slova zbytečnost ulpěla na únavě a je jí víc než široce sakrální prostory mi ulpívají ve snech a dětský pláč se škrábe po zdech kostela jako neodbytná smrtka jsem teď lepším básníkem než-li dříve ale tak zbytečným. Kognitivní disociace v synbolismu Jednou jako básník zmiznu i z toho svého synbolismu. Kokpity polohovatelných křesel bez překážek ke hvězdám "A kam? Kam, panenky, kam?" Ulovit svého lovce vyzrát & nepřezrát Ta stejná hra o území "Můžu reklamovat tenhle zákrok a nebýt reklamována za jiný?" Rozhodčího dávno poslali do kabin Stále pevněji sevřený břeh nejistá paže vztyčená nad potokem nehty strhané prvním mrazem Dědek v montérkách šusťákový vnuk boty obalené bahnem Odpoledne brní nízkým napětím Balicí papír je roztrhaný čeká se na další akt 23. kus 30. kus * * * * * * Nakonec lyrickou poezií jsem si postavila hráz a mráz je básník když zbytečnost zas usíná být básníkem je nadbytečnost některé verše jsou vykopané ze starých foliantů nuže nestydím se za to ale to moje tělo stále pláče chtělo by spát raději a místo toho pláče oplakává krásu něhu a půvab minulosti hlavně tu krásu tu oplakává nejvíce tu krásu z druhé strany měsíce tam kde byli jsme už mnohokrát. Počátek Kolonoskopiální intervence se intervenovala v synbolismus náhle jakoby volným pádem i Bůh se lekl takového vniknutí měl z toho chudák leknutí a synoptické panoptikum započalo. Na povrchu jsme kloni opsaní u stolu si vyměňujeme vzorce Svršky jsou trumfy o vnitřku se chvíli blafuje než se zcela vycpe Na povrchu jsme klauni v úborech a maskách si přehazujeme hořké věty se šlehačkou Otlačený z neprošlapaných bot Znovu ta hra potkávám svá budoucí alter ega vybírám si konejším se Jistota v náhodách a jejich shlucích Procházím nikdo si nevšiml že sám nevím jak Kontrolky dohlížejí Ani nedutám foto archiv autora Ondřej Lipár: básně Ondřej Lipár (* 1981) se narodil a žije v Praze. Jeho básně se objevily v časopisech i knižních antologiích. V roce 2004 vydal sbírku Skořápky, která vyšla v roce 2009 v elektronické reedici. Básně publikuje zejména na svém blogu lipar.blogspot.com. Pracuje jako časopisecký editor. * * * Cizí město vyplavuje šepot na každém rohu fontána pravoslavný a katolický kostel bok proti boku Ve vodě rozpuštěné vyčítání pocukrované drobky z oplatek stařeckou holí už se souboje nevedou Přes propady a vrcholy ložená šedivá deka se nechce dát prohlédnout jen letmo poodhalí bradavky prsy Milešovka Říp * * * Ve slabší chvilce nechala se našustit uvízla v závějích piškotových drobků Aspoň že účty platí ten muž Za celou hodinu mu jedinkrát neřekne jménem * * * Scény předcházejí samy sebe o pár týdnů Přes noc přepočte letokruhy pod očima promne tvrdnoucí chodidla Škraloup včerejšího večera lžičkou opatrně sbírá proudem vody do odpadu Projde útrobami města potají vyústěním v nedohlednu zmizí Knoflíčky až ke krku 28 / poezie / česká h_aluze číslo 17 / podzim 2011 poezie / česká / 29

17 Warana Psavomorecká: Seamus Heaney foto archiv autorky Neměnné Autorka studuje Literární akademii v Praze. Kromě literatury se soustavně zajímá o výtvarné umění a její noční můrou jsou pochodující mažoretky. ráno Jednou Něco Ryba přešla teď Rybáři zvedá zaslechneš něco, co už tě neprobudí co ti dodá punc věčnosti proplouvá kolem tebe a sbírá verše, aby je odevzdala moři několik oceánů je chudák trochu illness její výhru hltají pozemští dravci pláčí v koutě přístavu, truchlí proto, že nerozumí se síť. Tam ryby tlachají na prázdno Chladnokrevný hrot zaškobrtne zanechá na něm bublinky inkoustu jež vypustilo jeho Co ta kulka, jež střelila tě jen dýka a odrazila se zpět od plic. trefí tě, odletí a dál ani Jako by chtěla říct, že tě zrodily které se někdo pokusil zachytit na obraz. jen sorta cynických šmíráků, leptajících jak sůl. Očistec je papír a my na něm čpíme pouze Náplň co pro tebe znamená Od úst ti odtéká rozrušující pálí tě, vtíravě, jak opuštěný výtisk, který zůstal sám, a my ho u sebe v knihovničce. staře vonící a zkrabatělá. Příběhy posetá stránky odnáší vítr, šeptají: nebo ti myšlenky odplavou společně s vodou. Okno Dezertoval Vracím se Všech sbírali v palci močidlo jako Ona nehne se vlny Jsme mořská jako všechno pěna jeden nemáme Ústa! nábřeží, schovej se se otvírá, aby si zavdalo s novou inspirací jinak by přece nemělo cenu sápat se po kličkách od školních škamen, literatura byla pouze ta na tabuli k roztouženým polím a ptám se, jestli jsi po nich prahnul hlasů v tobě se asi zmocnilo posmrtné ticho odvahu, mohli se vzbouřit, ale ten s rákoskou byl silnější viď? Měla rozdrásané oči, když u tebe jen její zorničky těkaly nápovědou, že venku ještě Na posteli hrál sis s loďkou, snad abys něco naslouchal jsi jejich křiku pod předprsní, čekaje odejdou. ses o pár let zpět. Ke svému otci a taky k jídlu. voněl ti pecen chleba na rozžhaveném plechu. Chci pocítit pach koberce v obýváku už na něm a hladím bříšky prstů vlas toho ježatého krasavce. Všechno je jenom jako. Nevím, zda ho máš doma. tlak v chodidlech jako bychom na něm stály. Jsem živočich. Nikdo nebude mít s tebou poměr jako je Ploužíme se spolu na nádraží kdy jindy, když ne Z hlouby tvého mohutného hrudníku se ozvala to jak ses nadechnul, prasklo ti žebro. Žádal jsi o Překvapilo mě to. U pomerančovníků už jsme spolu tak jako v Kalifornii, v Glandomore a dál. Větřím Stejně ta dívka se zeleninou, chodí stále zpívat Drobný růžový knoflíčkový nos mírně mladík s velkou kulatou hlavou za ní roztodivně nesl se od něj samolibý jenže to nebyl on. Pouze na okraji cesty rostlý Až přijde čas, bude tu k tobě vzhlížet rozhráb jsi mu patřičně příděl hlíny v kořenáči Od vás dvou pouť je daleká ovšem cesta k vám vede skrze řádku v knize byla jsou dělal až Vrátil Snad ležím Jako! Cítím spřízněný tento devonské dnes střelba popis byli to vokály zvednutý kráčel pach jeřáb 30 / poezie / česká h_aluze číslo 17 / podzim 2011 poezie / česká / 31

18 Jenže, tenhle jazyk leží někde úplně mimo jako tvůj rodný ostrov, i mě už pokrývá mlha Slavík se nemůže vyzpívat. Častý jev. Nevím, jestli jsi to někdy předtím slyšel Slova se motají, mluvím-li s básníkem Když ono je toho tolik, na co bych se mohla zeptat. Třeba, co je to Inishbofin Milenčin cop, hlas kočky, zběhlý mnich? neznám to. V pravý čas prozradí!díkybohu! anály. 1990, šestý rok Oddělila jsem copy od blonďatých hlav ten křik se vsákl do břízek už napořád od toho léta chodím po špičkách babička v kuchyni šeptala že smrdím židovinou Katowice O šesté třicet jen bílé kafe k párku místní tu příliš neplýtvají slovy nesu si v ranci malé bezdomoví a Pánbů smílá první ranní várku foto archiv autorky Pětadvacetikilové A Počkejte A Čas Kde Vždyť skončila jsem někde závaží, co neuzvedne ani učený. já tě čtu ráda jen tak na lehko. s tím těsně před spaním nezabere na mě ani mléko s medem. DŮ! LE! ŽI! TÉ! není bičem ani pro tebe Magdaléna Stárková: básně Magdaléna Stárková se narodila roku 1984 v Ostravě, ale záhy přesídlila do Olomouce, kde má trvalé bydliště dodnes, tedy alespoň podle občanky. Ve skutečnosti je doma všude, kde najde dobré lidi. Zkusila život v USA, Izraeli i Německu a v současné době žije střídavě v Budapešti a v Curychu s občasným návratem na rodnou Moravu. V Olomouci se nepříliš úspěšně pokoušela o studium anglické a polské filologie, jen aby od něj zběhla k judaistice, u které již zůstala a snaží se jí i živit. Na literaturu a jazyk však v žádném případě nezanevřela a stále se k nim vrací, když potřebuje oddech od vědeckého snažení. Ráda se občas zúčastní literárních soutěží, někdy nějakou i vyhraje, ale nejčastěji se uchyluje k poezii jako k jisté formě cestovního deníku. Píše také texty pro pražskou skupinu Techtle-Mechtle a ve volném čase se sama věnuje hudbě. 1989, pátý rok pak mám hledat novou poezii? vzadu Sežrali jsme na smetaně králíčka Ferdu ani nezakvíknul prozaický konec neviňátek probleskl okenní tabulkou sežrali jsme na smetaně králíčka Ferdu už dvacet let mi leží v žaludku teď jsem na řadě já 2008, váhání Chci aby se naše váhání proměnilo na šafrán až se ti přiopilý večer sveze ke kotníkům obarví měsíc na žluto Chyba lávky Jaro se pne jak koňská těla k nebi jak vlhkem zohýbaný snář a neúprosný podkovář schovává v drsné dlani hřeby Má zima leží zabitá a z vlastní krve strouhu mám osekaná kopyta a podkovanou touhu Být ženou Vracím se zpět po křehkém mostě chřestu a ještě pořád neudržím v zubech houbu na nádobí a to tě, lásko, nejvíc zlobí oblékáš mlčení jak neprůstřelnou vestu ale co ty vlastně víš o tom, že žmoulám ženství jako kůrku zatímco uklízím tvou spíž, plují mi lodě do Hamburku 32 / poezie / česká h_aluze číslo 17 / podzim 2011 poezie / česká / 33

19 Róbert Gál: ukázka z románu foto Karel Cudlín Róbert Gál (* 1968) je slovenský spisovatel žijící v Praze. Je autorem několika knih filozofických aforismů a novel Krídlovanie a Agnómia (2006 a 2008, česky 2010). Jeho žánrově těžko zařaditelné texty jsou součástí mnoha zahraničních časopisů a antologií. Výběr z Gálových aforismů společně s dílem Znaky a príznaky (2003) vyšel knižně i v angličtině (Signs & Symptoms, Twisted Spoon Press 2003). Rozsáhlý úryvek z Agnómie byl vybrán do prestižní antologie Best European Fiction 2012 (Dalkey Archive Press). Kto to nezažije, ten to nepochopí. Kto to nepochopí, ten to nezažije. Tep na prstoch doby. Nejaký spôsob, akým sa moria vracajú do riek. Fazóna v pekle. Nezamieňať pokoru s poslušnosťou. Pohár preteká až do dna. Na vlastnú slabosť nájdeme príklad aj u silnejšieho. Nenastávanie Všetky nástrahy na ceste sleduje voajérskym pohľadom. Kurím okom. Folklór nie je o tom, čo komu ukážeme, ale kam koho nepustíme. Neprenosný ako hrb na chrbte. Definuj pravdu a sprav si z nej spoločníčku. Pozoruj sa v nej. Nech sa ti podobá. O citoch len dobre. V prípade, že sme k životu (ale kým?) odsúdení dobrovoľne, môžeme život dobrovoľne neprežiť? Neviditeľné pavúky neviditeľne pradú. Chválosprávy. Mozaika z prvých dojmov, ktoré sa nerozširujú ani neprehlbujú. Celulárna antropomorfóza. Spôsob, akým sa láme svetlo do scvrknutých substancií. Na zajtrajšky na dne dneškov. Zastaviť vývoj a stáť. Každý životný príbeh, ktorý je v podstate a právom zjednodušený, potrebuje jedno zjednodušenie neprávom, príbeh na pokračovanie. Malé boje o život. Trochu svetla a trochu tmy. A aplikovať určité prvky poznateľnosti na nepoznateľné. Udomácniť sa do samovraždy. Môže byť farba prvoplánový opak čiernobielosti? Váha morí a váha riek. A neredukujte ma na pravú ruku. Nevoľníci života. Mladosť je imaginárna nemoc, ktorá sa s rastúcimi rokmi stáva stále skutočnejšou. Kryptotéka. A proti predtaveným pravdám postaviť pravdu ako paroxysmus. Spôsob, akým sa každá tvár skrčí do masky. Vložiť vtip do humoru. Vyskakovať, ale vždy len zo svojej krabičky. Pokusné túžby. Ozvena je ako obraz v zrkadle. Bez tela a bez nositeľa. 34 / próza / česká a slovenská h_aluze číslo 17 / podzim 2011 próza / česká a slovenská / 35

20 Instantné právo na instantné povinnosti. Peklo na zemi vyvrátené nebom na zemi. A naopak. Každá pasca je na začiatku priepustná. Učarované kruhy. Prichádzať ku katastrofe s otvorenou náručou. Vieme, že príde, ale nevieme kedy, ani ako. Táto hádanka je aj skutočnosť, aj hypotéza. K životu stranou k smrti. Časovzdorne. Neuchopiteľné je neobhájiteľné. Jeden sen na obranu voči druhému. Úprimnosť v cudzích rukách. Príznaky stárnu. Osamotené myšlienky neexistujú. Superego je vedomie povinnosti zakorenené hlbšie ako jej vykonávanie. Spím v nejstarší chalupě ve vsi, jsem tu sám, kolem jenom tma, až z toho mám závratě. Klid, říkám si, tady se přeci narodil dědeček a všech jeho čtrnáct sourozenců, někde tady pod tím prahem jsou zakopány jejich pupeční šňůry. A kolik lidí tady zemřelo! Říkáš si, na to raději nemyslet. Jsou tady se mnou, všichni. Také přes den mám intenzivní pocit propadu o dvacet let zpět do minulosti. Je mi sedm, rodiče nás, sestru a mě, přivezli na prázdniny, je letní den, zalitý slunečním světlem. Na zahradě dozrávají brambory a tykve, jejich nať postupně ztrácí svou zelenou pružnost, tmavne, hnědne, dřevnatí a zároveň, jak se léto přelévá do druhé půle, stává se křehčí. Zvuky: kdákaní slepic, zpěv kohoutů, cvrlikaní ptáků. Barvy, převládá zelená a samozřejmě oslepující barva slunce. Vůně trav, kopru, pelyňku, žebříčku a lučních květin. Dědeček pokřikuje na slepice. Kocour se lísá, pod stolem se otírá o naše nohy, když obědváme brambory s vepřovým, připravené na ohni. Na mezi se pnou do výše porosty slézu a konopí. Černí mravenci si staví zastřešené chodbičky z hlíny v rozpraskané kůži ořešáku. Uklouzneš na přezrálých plodech pod morušovníkem, na zápěstí máš krvavou venózní šmouhu, která tmavne dofialova. Pach vychladlé pece, starých textilií, co se jich tu za poslední století nasbíralo, a které postupně tlí v zápecí. Je toho tady spousta, všude. předmětu dělaného ručně. Ale od podkovy to není, rozhodne dědeček, ty jsou mnohem menší. Pak ta slečna na skútru. Nejspíš je taky přes léto u příbuzných. Hned jsem k ní platonicky vzplanul, nechal bych se svézt. Ale už tudy nepojede. Asi odjela zpět do města. Co už, nikdy nepůjdeme spolu do polí, do višňové aleje za vsí, nebudeme spolu tančit na mezi ve světle měsíce. A pak sedět, její hlava na mém rameni, kouřit jednu cigaretu napůl a dívat se do noční oblohy. Na všechny ty známé neznámé hvězdy, které už třeba ani nejsou. Takové hvězdy jsou jenom tady, v lesostepním bezčasí. U oběda dědeček vypravuje: Otec a matka měli čtrnáct dětí. Dospělosti se dožilo šest. Žádný očkování, hlad, a pak ta, španělská chřipka. Takový osud. První hladomor si nepamatuju, to mi byly tři roky. Den druhý, poválečný, to už mi bylo šestnáct. Otec jezdil na Západní, pro chleba (říká chleba a myslí tím zrní), vždycky s metrákovým pytlem. Jednou vyprávěl, že zabil člověka. Asi. Prostě se ho chytil, tak ho jenom strčil zpátky, pod vlak. Na vlak se naskakovalo za jízdy, kousek za nádražím, v Lukách. Prostě se ho chytil, byli by tam spadli oba. Pak se vracel, a já jsem mu ty pytle pomáhal nosit na trh. Vždycky tam byli ti jezdci, namíří na tebe zbraň nebo práskne bičem a řve: davaj chlěb! Odmlčí se. Je dojatý a pláče. foto archiv autora Alexej Sevruk: povídky Alexej Sevruk. Narozen v roce 1983, v Kyjevě na Ukrajině, kde strávil menší, nikoliv však nepodstatnou, část svého života. Vystudoval ukrajinistiku a slavistiku všeobecnou a srovnávací na ÚSVS FF UK v Praze. Nyní je doktorandem oboru Slovanské literatury. Debutoval básní Večer v almanachu Jezero uprostřed času (KJD Příbram 2006). Je spoluautorem kolektivní monografie o ukrajinské postmoderní literatuře Putování současnou ukrajinskou literární krajinou (ed. T. Chlaňová, Pavel Mervart 2010). Překládá z ukrajinštiny a dalších slovanských jazyků. Spolu s Mioslavem Tomkem přeložil sbírku povídek Serhije Žadana Big Mac (Fra 2011). Věnuje se literární publicistice. Prózu publikuje poprvé. Bezčasí Za nocí sílí přesvědčení, že se tu opravdu nic nezměnilo. Můžou za to zvuky. Jsou pořád stejné jako kdysi. Vzdálený štěkot psů nesoucí se nad chalupami, cvrčci, tikot mechanického budíku, skřípění pružin postele, která nějakým zázrakem ušla příslovečnému zubu času. Někde v doslechu působí červotoč. Za nocí se zintenzivňují zápachy. Hutná vrstva naftalínu, za kterou prostupují pachy tlejících knih, oblečení, prastarých kosmetických přípravků z dálav uplynulého století. Zrakové vjemy jsou celkem skromné: dobře známé a ještě pořád rozpoznatelné obrysy některých domů, stromů a hvězd za oknem, což podněcuje k úvahám o věčném. A ke vzpomínkám. Román, jehož formální strukturu, jeho kostru, by tvořil popis domu. Pozvolna se stmívá, stíny se plíží od roklí, přichází z višňové aleje v polích. Od říčky vane chlad. Vlašťovky lítají nízko nad zemí, někde hřmí. Jenom dědeček s babičkou jsou o dvacet let starší (ale to ty jsi taky). Děda je pořád čilý. Babička má cizí oči. Studny její paměti jsou zkalené. Pamatujete, byl jsem tu před několika lety? Spolu s dvěma Češkami, učila jste je dělat varenyky Na tváři má řídké stařecké chmýří. A ty jsi čí, mužčino? povídá. Čas se zastavil. Ale jen do té doby, dokud tu budou. Neustále se mi vrací obraz Maconda, myslím na to v jednom kuse. Pak ten mikrosvět zanikne. Zaroste pralesem, příroda si vezme své. Pro příklady není třeba chodit daleko, stačí jít do nejbližší rokle, kdysi tam stály chalupy, žili tu lidé. Pěstovali rostliny, chovali zvířata, tahali vodu rumpálem ze studně. Stopy jejich činnosti jdou stále rozeznat v neprostupném porostu šeříků, mladých javorů, kopřiv a bolševníků. Do jednoho z opuštěných sklepů chodíme pro hlínu. Tou zahazujeme výmoly v rokli, kterou jsme sem přijeli. Jarní voda rok co rok ryje brázdy do rozježděné cesty. Našel jsem čtverhranný zrezlý kovaný hřeb. Vykazuje nepravidelnosti Případ s mobilním telefonem Najednou jsem se ocitl na nějakém špatně osvětleném místě, jakýsi městský park či co? Za večer jsem požil tolik různých dobrůtek, že jsem si je ani všechny nepamatoval. Jenom vím, že mezi nimi byl moldavský koňak, tuzemský rum a chorvatská slivovice. No a taky pivo. To, jak jsem doufal, bylo povětšinou české. Ale ani tím jsem si nemohl být jistý. I podivil jsem se, kde jsem se tu vzal? Na onom spoře osvětleném místě? Odkud že to jdu? A kam? Jak dlouho už takhle jdu? Proč jsem si dříve nepokládal všechny tyto otázky a co jest příčinou mého nenadálého zájmu o tyto, výše vyčtené věci? A tu jsem uslyšel zvuk vyzvánění, nějaký nepříliš náročný. Rozhlédl jsem se. V holém porostu okrasných keřů se bělaly zbytky sněhu. Hnědé, shnilé listí na jednom místě pokrýval koláč zvratků. Moje asi nebyly, ale ruku bych za to nedal. Podíval jsem se kousek vejš. Z nějakého důvodu ve větvích zářil mobilní telefon. Zachytil se poutkem za tenké větve, které se pod jeho tíhou znatelně prohýbaly, vibroval, zvonil a blikal, prostě 36 / próza / česká a slovenská h_aluze číslo 17 / podzim 2011 próza / česká a slovenská / 37

21 Ze života barokního skladatele Podivíni a samotáři byl k nepřehlednutí. Spíše než cokoliv jiného to bylo reflexivní, neuvědomělé jednání, že jsem ho zvedl, no a taky snaha nabýt zadostiučinění (když už jsem se nechal vyrušit ze svého nočního rozjímání). Ano?, zeptal jsem se do sluchátka. Ty hajzle, počkej, až tě dostanem, vyštěklo na mě z něj. Ale to musí být omyl!, snažil jsem se odporovat. Proč by ten člověk, který mě zřejmě vůbec nezná, chrlil na mě nadávky a chtěl mě dostat? Jeho agrese evidentně pramenila z naprostého nepochopení mé situace! Překřičel mě další příval vulgarizmů. Právě jsem našel mobil, zařval jsem a ten na druhé straně mi konečně začínal rozumět. Okamžitě ho polož, slyšíš? Ty syčáku, já ti ukážu! Tak jo, vo nic nejde, řekl jsem a zavěsil. Hm, to je divná situace, pomyslel jsem si, ale ještě, než jsem ji jaksepatří promyslel, telefon zazvonil znovu. Halo?, uslyšel jsem tentýž, tentokrát o trochu vlídnější hlas. Vy jste ten mobil opravdu našel? Nojo, visel tu v křoví. No a kde teď jste? Rozhlédl jsem se. Náměstí. Betonový kulturák, nebo možná že to byla samoobsluha, neorománská bazilika, či snad helénská tržnice, zavřený stánek, zřejmě s fastfoodem, popcornem, hotdogem, sexshopem nebo nějakým jiným knowhowem. Partička cikánů kousek opodál. Nebo koledníků převlečených za cikány. Nepoznával jsem to tu. Nevím, vůbec to tu nepoznávám, řekl jsem snad až poněkud hystericky. Já jsem asi zabloudil. No a jak se jmenujete? My si vás najdeme. Super! bylo první, co mě napadlo. Někdo se o mě stará, chce mě najít, možná mi chce pomoct z mé existenční situace. A už jsem se chystal neznámému na druhé stráně vyklopit své jméno, ale najednou mi proběhl zcela zřetelný mrazík podél páteře, bez ohledu na všecek toho večera požitý alkohol, a zvuky a slabiky mého pojmenování mi uvízly v krku. Počkat. Jakýpak my si vás najdeme? Kdo my? A co to vůbec má znamenat? Podle jména? Jak tak!? Radši jsem se ještě jednou přeptal. Jakže jste to říkal?, trochu to zaskřípalo, úplně nejvíc přirozeně to nejspíš nezaznělo. No svý méno mi řekni, vole!, evidentně opět ztrácel nervy. Když si ho neukrad, tak se nemáš čeho bát, né?, dodal poněkud vlídněji. Nestor Ivanovič, řekl jsem první, co mě napadlo. A bezelstně a zcela pokorně dodal: Příjmení chcete taky? Ne, to nebude třeba., řekl hlas ze sluchátka. Aha, řekl jsem ještě, a kdoví proč dodal Buterbrot. Za chvíli jsme u vás, vydržte na místě., řekl hlas na rozloučenou a zavěsil. To víš že jo, pomyslel jsem si. Aniž bych na chvíli zaváhal, okamžitě jsem vyndal z telefonu baterku a zahodil co nejdál do spoře osvětleného křoví. To jsem ho ale přelstil, pomyslel jsem si a okamžitě jsem se rozběhl v neurčitém směru. Po několika minutách úporného běhu jsem zabočil do nějakého průchodu, abych si oddechl. Až tu jsem si s hrůzou uvědomil, že i kdybych chtěl, tak bych mu své jméno stejně říct nemohl. Příklad Bachův nám dokazuje, že i génius plodící vrcholná díla smí vést život normálního smrtelníka: s rodinou, platem, nájmem a požitkem z dobré kávy nebo tabáku. Naproti tomu příklad Gluckův nebo de Sainte-Colombův nás upomíná na pravý opak: autor tvořící vyčerpává své nitro, pozvolna odumírá pro své okolí, vytrácí se z reálného světa do světa imaginace. Všichni barokní skladatelé jako by vyrůstali z onoho pomyslného rodokmenu Bernini Borromini. Zatímco frivolní a svéhlavý bouřlivák Gian Lorenzo Bernini tvořil své impozantní stavby v jakémsi rozmáchlém velikášském gestu; jeho tichý a distingovaný protivník Francesco Borromini rýsoval své věže a pitoreskní průčelí chrámů jakoby bez jediného slova, ve stínu svých úvah a meditací. Prvý patřil ještě michelangelovskému Římu renesance, zatímco druhý, který nakonec spáchá sebevraždu (probodl se a o této téměř dva dny trvající agónii dokonce zanechal podrobné deníkové záznamy), patří již cele jen šerosvitu, echu a naturalismu baroka. Ještě za života obou proběhl jakýsi spor o stavbu zvonice ve Vatikánu. Stavěl ji Bernini, použil však daleko těžší kámen než navrhovalo kolegium ostatních architektů, mezi nimi i Borromini. Berniniho pyšné zvonice musely být roku 1642 strženy, jinak by se zřítily. Plodný a smělý musel ustoupit, podivínský a vizionářský slavil svůj velký triumf. Doba dala přednost baroku, třebas si nejprve pohrávala s renesančními zkušenostmi. Otisk dobrodružné touhy i hlubokého rozjímání je pak přítomný v životě všech umělců 17. a 18. století. Mezi komediantem a poustevníkem. Představme si nejprve několik výstředních a hlučných podivínů. Asi nejkurióznějším zjevem hudební Francie byl Nicolas Chédeville ( ). Profiloval se jako komponista módního rustikálního stylu Ludvíka XV. Sám hrál dokonce na dudy. Šlechta tehdy obývala rokokové salaše, procházela se upravenými hnojišti a zpívala si původní lidové písně pro školený soprán a tenor. Chédeville do této neoriginální atmosféry báječně zapadl a když bylo třeba být tvůrčím, neváhal se uchýlit k podvodu. Spolu s vydavatelem uzavřeli tajnou dohodu, že jeho kompozici budou vydávat za práci Vivaldiho, peníze šly do jeho kapsy. Neuspěl však. O několik let později obracel svůj podvod naruby: upravil pro hoboj a dudy Vivaldiho Čtvero ročních dob a tím získal pověst dobrého skladatele, po které tak zoufale prahl. Postupně si začali lidé klepat na čelo. Co to ten starý Chédeville dělá? V šedesáti pěti letech si vzal za ženu služku vévody Orleanského. Otrokyni! Skladatel ode dvora! Konec jeho života poznamenal finanční propad deset jeho domů zabrali věřitelé, žena se s ním rozvedla a jeho proces právníci dořešili až osm let po jeho smrti. Naproti tomu byl Anton Filtz ( ) zcela přehlédnutelným mužem. Působil v Mannheimu, jeho nečekaná a brzká smrt dala sice podnět ke vzniku mnoha legend v 19. století, ale jinak byl v podstatě normální. Měl jen takovou jednu libůstku. Jeho současníci tvrdili, že si smrt vykoledoval sám Filtz totiž pojídat pavouky. Říkal pak, že si na nich pochutnává, že jsou lahodní jako třeba jahody. Život Johanna Josepha Fuxe ( ) je poznamenán naopak poustevnictvím. On nám bude dnes reprezentovat rod samotářských podivínů. Jako chudé zázračné dítě byl představen císaři Leopoldovi I. Dále ho již jen pronásledovala závratná kariéra (ano, pronásledovala svým založením i tvorbou Nicolas Chedeville / foto foto en.wikipedia.org 38 / próza / česká a slovenská h_aluze číslo 17 / podzim 2011 la follia / 39

22 Lákání ke čtení byl spíše uzavřený, později mu jsou dokonce projevy uznání a zájmu na obtíž): stipendium, svatba s dcerou tajného rady, skladatel tří císařů (Leopolda, Josefa a Karla). Měl značně nedůtklivou a puntičkářskou povahu a zpátečnické názory. Jeho opery hýřily leskem scény, ale hudebně neokouzlovaly. Fux nerad komponoval, raději trávil čas teoretickou prací. Při slavnostní korunovaci Karla VI. českým králem se nezúčastnil premiéry korunovační opery, kterou sám složil a která měla být jakýmsi triumfem jeho díla: kvůli bolesti kloubů způsobené dnou. Při jiné příležitosti odmítl opět, třebaže pro něho císař poslal vlastní nosítka. Po smrti své milované ženy, se kterou vychovával dvě děti zesnulého bratra, už vůbec nevycházel a přestal komponovat. Závěr nesmíme zakončit smutně, a proto jednu historku o nevrlém panu Fuxovi. Na jeho posudku v Rakousku záleželo, avšak Fux pro mladé umělce neměl pochopení. A byl to nejspíše Giuseppe Bonno ( ), kterého nesmlouvavý starý pedagog odmítl doporučit a poslal ho zpět do Itálie, aby si tam doplnil mezery v hudebním vzdělání. Když pak přišel Bonno za jedenáct let později znovu, tak se Fux vůbec nerozpakoval a opět jej odmítl. Bonno byl vytrvalý a po smrti starého pána se stal dvorním kapelníkem. A zůstal jím až do své smrti. A možná si ho pamatujete i z filmu Amadeus je to právě ten drobný mužík s nepříliš inteligentním výrazem ve tváři, který vždy souhlasí s panem hudebním ředitelem a signorem Salierim. Ale to už je zcela jiný příběh /Adam Krupička/ autor vystudoval historii a bohemistiku na PF UJEP v Ústí nad Labem, zajímá se o klasickou hudbu a poetiku literárních postav foto archiv autora foto Ondřej Lipár Sylva Fischerová Autorka je básnířka, prozaička, vysokoškolská pedagožka. Ráda bych doporučila ke čtení tři knihy, které se objevily na českém trhu relativně nedávno, minimálně dvě z nich však mají dlouhou prehistorii. První kniha mi byla sama ke čtení doporučena, a to s takovou naléhavostí, že jsem si ji okamžitě opatřila: jedná se o knihu Byly jsme tam taky, kterou napsala Dagmar Šimková, a to počátkem 70. let minulého století po svém odchodu do australské emigrace. Kniha vyšla poprvé r v 68 Publishers v Torontu kde jí Škvorecký taky vymyslel název a osobně nechápu jak to, že jsem na ni nenarazila ani po několika jejích dalších vydáních v popřevratových letech, ale jelikož se to stalo mně, mohlo se to stát i jiným, a proto píši toto doporučení. Dagmar Šimkovou, dceru píseckého bankéře, zatkla komunistická policie v r. 1952, když jí bylo 22 let, protože rozšiřovala podvratné letáky a poskytla úkryt pár přátelům, kteří zběhli z vojny a chtěli se dostat na Západ; v komunistických kriminálech potom pobyla celých 14 let až do r Skutečnost, že tak inteligentní a tak citlivá osoba to celé v relativním zdraví přežila, a že dokonce ještě byla schopná o tom vydat svědectví, a to literárně tak kvalitní, že s ním stěží snesou srovnání jiná podobná ztvárnění pobytů v komunistických žalářích nejen zdejších, ale i různých zemí východního bloku, lze po mém soudu považovat v podstatě za zázrak. Všední život za mřížemi spoluvězenkyně, od negramotných cigánek po Růženu Vackovou, děsivé detaily o způsobech fyzického i psychického mučení, uzavřený svět bachařů a bachařek i jejich obětí ale stejně tak snaha popsat sílu, která je všechny nesla dál; a pro mě snad nejpůsobivější vyprávění o dětech-panenkách, které vězenkyně chovaly v náručích a o které za mřížemi pečovaly, jako by byly živé, už narozené, jejich vlastní Knihu bych dala jako povinnou četbu pro všechny středoškoláky této země. Další kniha vyšla r a jedná se o výbor z poezie Ivana Diviše, který s rozvahou i citem sobě vlastním uspořádal Vladimír Justl byla to jedna z posledních publikací, jejichž editorem ještě byl. Titul nazvaný Gejzír vydalo nakladatelství Odeon a Justl v něm prokázal Ivanu Divišovi skutečnou službu: při četné nadprodukci, které jsme u Diviše svědky, a s vynecháním dlouhých litanických skladeb, jejichž úroveň alespoň podle mého názoru někdy kolísá, se mu podařilo vybrat básně, které jsou divišovsky přesné mrazivé i ohnivé obrazivé i reflexivní, ale i vulgárně útočné tam, kde je to na místě, a plné úžasných divišovských neologismů. Samozřejmě že některé sbírky, tvořící precizně zkomponované celky (např. Sursum nebo Obrať koně), by sem mohly vstoupit celé, což ovšem nebylo možné, přesto je útlá kniha dokladem toho, že Ivan Diviš byl jedním z největších básníků, jimiž byla tato země obdařena. A do třetice žánrově odjinud, i když pořád zůstaneme doma: profesor Miloslav Petrusek vydal v r knihu s poněkud matoucím názvem Společnosti pozdní doby; tím se snaží vyhnout onomu nevyhnutelnému postmodernismu alespoň v názvu, když už se mu nemůže a ani nechce vyhnout uvnitř knihy. Kniha obsahuje nejprve úvod k sociologii soudobých společností : půjde zde totiž o to, vymezit současnou společnost ano právě tu, ve které žijeme z hlediska jejích podstatných charakteristik, a to nejen v synchronní, ale i v diachronní dimenzi, jinak řečeno nejen jaká je a jak se jeví, ale jak k tomu přišla, jakými dějinně-společenskými pochody jsme došli nebo byli dotlačeni /kým?/ tam, kde dnes jsme. Poté kniha pokračuje formou hesel či nálepek, jakými tato společnost včetně jejích předchůdců bývá či bývala označována, případně jakými může být označena její hypotetická nástupnice. Najdeme zde představeny pojmy známé i méně známé: masová společnost společnost konzumu společnost metamýtů legrační společnost flagelantská společnost masturbační společnost atd. Není to úplně jednoduché čtení, ale knihu by měl alespoň vzít do ruky každý, koho neuspokojují rádoby analytické floskule, s nimiž se setkává v tiskovinách všeho druhu. 40 / la follia h_aluze číslo 17 / podzim 2011 doporučuje / 41

23 Kdysi dávno v Hradišti Původně jsem se v tomto textu chtěla zasvěceně věnovat japonskému žánru softerotických filmů pinku eiga. Při návštěvách těchto snímků na letošní Letní filmové škole v Uherském Hradišti mi však pomalu začalo docházet, že k zasvěcenosti mi zdaleka nestačí vidět pouze osm filmů, které byly promítány v půlnoční sekci. Své o tom jistě ví přední světový publicista a nadšenec Olaf Möller, který měl tuto sekci letos na starost. A jelikož festival nabízel opravdu mnoho zajímavého, nakonec jsem neviděla ani třetinu z toho, co jsem z japonské tvorby vidět chtěla. Tudíž o zasvěcenosti zde nemůže být ani řeč. Snad někdy příště. Uhrančivá atmosféra a krása města, spolu s velmi nabytým a zajímavým programem tohoto příjemného festivalu tomu chtěly. Následující řádky se tak budou odvíjet povětšinou od dojmu k dojmu, které, přiznám se bez mučení, jsou po dvou měsících už hodně zamlžené. Ve srovnání s jinými filmovými festivaly mne Uherské Hradiště příjemně překvapilo rodinnou atmosférou. Jinak malé město se na několik dní zalidnilo cinefily a jinými divnými patrony a přece nepůsobilo přeplněně ani nepříjemně. Ba naopak. Na každém kroku přímo pulzovalo nadšení návštěvníků pro film a odhodlání vidět, co se dá. Žádná zlatá mládež. Žádné rádoby celebritky promenádující se po náměstí ve svých nejnovějších super modelech. Prostě láska na první pohled. A co že jsme to v Uherském Hradišti vlastně všechno dělali? Většinu z toho jste si mohli přečíst na našem h_aluzáckém blogu v průběhu festivalu, a proto vás na tomto místě nebudu dále zatěžovat povídáním o tom, jaké bylo krásné počasí, jak luxusňácký stan jsme obývali, jaké mají v Hradišti dobré víno, škvarky a grilované oštěpky s brusinkami Ani tím, že jednoznačně nejlepší kávu letošního ročníku jste mohli dostat ve stanu A2 přímo ve Smetanových sadech za kinem Hvězda A komu by tento krátký výčet přece jenom nestačil, nechť nebojácně zabrousí na naše webovky, kde se všechno ostatní dozví a možná se u toho i pobaví, možná zapláče. Ale dost už blábolů a k věci Kromě sekce pinku eiga mne na LFŠ zaujala také sekce Inventura: Film a živá hudba, která návštěvníky seznamovala s tím, jak asi vypadala návštěva kina v éře němého filmu, kdy kromě pohyblivých obrázků na diváky útočily i všemožné zvuky nástrojů od klavíru po celý orchestr. Člověk si zde uvědomil, jak málo muselo při těchto projekcích jít o samotný film, o soustředěné pozorování děje na plátně a jak hodně šlo o korespondenci doprovodu s obrazy, o kulturní zážitek založený na přítomnosti diváka v kinosále, o společenskou událost umožňující setkání, o zábavu, o radost z improvizace ze strany hudebníků atd. K sekci Film a živá hudba se velmi těsně vázala jiná sekce letošního ročníku Visegrad legenda: Gustav Machatý, jež mimo jiné předváděla tři vybrané němé snímky tohoto slavného režiséra obohacené živým hudebním doprovodem. Škoda, že jsem stihla jen Švejka v civilu, o jehož doprovod se postarala Lesní zvěř a Horňácká muzika Petra Mičky. Originálního živého hudebního doprovodu se dočkaly i rané komedie Ernsta Lubitsche. Postaraly se o něj kapely Houpací koně (Horská kočka), Obří broskev (Nechci být mužem) a rakouský pianista Gerhard Gruber (Ústřicová princezna, Sumurum). Více o filmu a hudbě si můžete přečíst taktéž na našem blogu, kde této sekci věnovala naše externí dopisovatelka Zuzana Děngeová celý článek. Jestliže minulý rok měl na LFŠ v Uherském Hradišti svou retrospektivu maďarský mistr dlouhých záběrů Béla Tarr, letos tato pocta patřila mlčenlivému, zádumčivému Finovi Aki Kaurismäkimu. V sekci Spektrum měli návštěvníci festivalu možnost zhlédnout jak jeho filmy sociálně kritické (Děvče ze sirkárny, Le Havre atd.), tak ty čistě komické (Leningradští kovbojové dobývají Ameriku, Leningradští kovbojové potkávají Mojžíše atd.), ale například i adaptace slavných literárních předloh (Hamlet podniká atd.). Ani tuto sekci jsem bohužel nestihla celou. Člověk totiž v Hradišti jednoduše neví, kam dřív skočit, aby to všechno stihl. Naštěstí pro mě a doufám, že i pro několik dalších, se v říjnu, na popud náhlé Akiho popularity, konala retrospektiva jeho filmů v pražském kině Aero, a tak jsem aspoň něco mohla dohnat. Největším objevem se mi však na festivalu překvapivě staly žánrové filmy Billyho Wildera, jimž patřila retrospektiva tohoto tvůrce v sekci Inventura. Poskytly mi totiž kýžený odpočinek u zábavy, která nebyla náročná na přemýšlení a zároveň byla překvapivě chytrá. Ideální program po pár dnech strávených vysedáváním po kinosálech nad krásnými, avšak náročnými filmy typu Turínský kůň a Marketa Lazarová, které však ve svém výčtu největších zážitků letošní LFŠ rozhodně nemohou vynechat. Aki Kaurismäki / foto Jakub Hněvkovský Co dodat nakonec? Snad jen to, že příště se budu opravdu snažit, abych vám poskytla vydatnější reportáž z této úžasné, zážitky nabyté akce. Snad se tam příští rok opět podívám. Ale teď už hurá do Jihlavy na Mezinárodní festival dokumentárního filmu. Mou další velmi oblíbenou akci s atmosférou hodnou filmu. Ernst Lubitsch Horská kočka / foto lfs.cz Béla Tarr Turínský kůň / foto lfs.cz Billy Wilder Sunset Boulevard / foto lfs.cz /Nelly Wernischová/ autorka je studentkou KFS na FF UK v Praze foto archiv autorky 42 / film / reportáž h_aluze číslo 17 / podzim 2011 film / reportáž / 43

24 Severní Čechy okem propagandy Hlavním tématem práce je zobrazení regionu v Dietlově seriálu Okres na severu. Práce si rovněž dává za cíl hrubě nastínit fungování propagandy v televizním provozu. Okres na severu spadá do kategorie normalizačních 1 seriálů, měl sloužit jako tzv. seriál propagandistický 2. Autor, Jaroslav Dietl, zasadil děj do fiktivního města Brod v severních Čechách. Hlavním tématem seriálu není zachycení naturelu tohoto regionu, přesto se region do díla promítá. Jaroslav Dietl je známý i laické veřejnosti, neboť je spojován s řadou populárních produktů televizní zábavy 3. Zpracování Dietlova stručného životopisu je pro práci přínosné, přispívá totiž zamýšlené analýze. Nastínění základní příběhové linky seriálu je dle mého naprosto nezbytné, neboť Okres na severu nepatří ke známým produktům televizní zábavy, tudíž by bez bližší specifikace mohlo dojít k neporozumění. Jaroslav Dietl, zakladatel české seriálové tvorby 4 Jaroslav Dietl se narodil v Záhřebu Rodina se z Jugoslávie přestěhovala do Brna, kde Dietl navštěvoval reálné gymnázium, později textilní průmyslovou školu. Krátce studoval psychiatrii na brněnské filozofické fakultě a od roku 1950 do roku 1955 scénáristiku na pražské FAMU. S Československou televizí spolupracoval od roku 1953 jako dramaturg. Roku 1973 byl z televize vyloučen a již nikdy se nestal jejím stálým zaměstnancem. Jeho druhá žena, Magdalena Dietlová, k tomu říká: Perzekuován byl za své působení ve FITESU, za odmítnutí okupace, za nepodepsání ANTICHARTY, za poslední, okupační, díl Rudolfa (Píseň pro Rudolfa III pozn. autora), za okupační tajné vysílání se Škutinou To mu sečetli, když ho vyhazovali ze strany i z televize. [Szabó, 2007: 70] Ale Jaroslav Dietl v televizi neskončil definitivně, a krátce po této události s televizí opět úzce spolupracoval, působil na pozici externisty. Dietl je autorem řady televizních seriálů, číslo se blíží ke třiceti 5. Prvním seriálovým počinem byla práce na příběhu Babička tomu věří, který byl odvysílán jako čtvrtý díl Rodiny Bláhovy, tedy vůbec prvního československého seriálu [Smetana, 2000: 22]. Dietl si postupně vypracoval nejen osobitý autorský styl, který prokázal i na scénářích televizních inscenací, ale získal především značné tvůrčí renomé. Na druhou stranu Dietlův talent přesně odpovídal formátu televizního vysílání. Smetana v jedné ze svých recenzí na Deitlovu divadelní hru například píše: Jaroslav Dietl jako dramatik již ledasco umí. ( ) Ale při jeho druhé hře se také objevují značná úskalí jeho tragikomického talentu. Hlavní nebezpečí vidím v tom, že nedokáže svůj příběh ( ) dramaticky povznést do vyšší umělecké polohy a povážlivě zůstává u země, u doslovného opisu reality. Odtud ne zvlášť příjemný pocit žánrovosti, figurkaření, jakési nenáročné srozumitelnosti. [Smetana, 2000: 58] Pro divadlo se tyto vlastnosti příliš nehodily, televizní seriál je však přímo vyžadoval. Jak jednoduchost děje a postav, tak příklon k určitému žánru dělají seriál divácky srozumitelným. Nejproblematičtější na Dietlově tvorbě však není to, jak je vytvořena, ale kdy a kde vznikla. Československá televize plně podléhala komunistické straně a sloužila jako její ideologický hlas: Celá televizní produkce a v první řadě seriálová tvorba byla pečlivě plánována a kontrolována. Vedení Československé televize připravovalo každoroční ideově-tematický plán, který předkládalo ke schválení ideologické komisi ÚV KSČ. Pořady byly natáčeny jako příspěvky k různým výročím či probíhajícím vnitropolitickým událostem (sjezdy KSČ, volby atd.) [Machek, 2010: 11] Nebylo tedy možné nespolupracovat s ideologickými požadavky KSČ. Řada Dietlových seriálů vznikala na zakázku [Bednařík, 2008: 219], byli obsazováni herci tzv. prorežimní 6. To je případ i námi zkoumaného seriálu. Okres na severu, předvolební agitace Okres na severu vznikl v roce 1980 jako klasické televizní dílo na objednávku. Roku 1981 se konaly volby do Federálního shromáždění a zároveň se slavilo šedesát let od založení KSČ. Československá televize deklarovala Okres na severu jako příspěvek k oslavám tohoto výročí. Podobně jako předchozí Dietlův seriál Muž na radnici (1976) měl i tento upozornit na nadcházející volby a vylepšit obraz strany, sloužil tedy jako propaganda. [Bednařík, 2008: 223] Hlavním hrdinou seriálu je tajemník KSČ Josef Pláteník (Jaroslav Moučka) ve fiktivním městě Brod, který se po celou dobu snaží na místo ředitele chemičky opětovně dosadit v prvním díle odvolaného Hanycha (Petr Haničinec). Vzhledem k tomu, že by to bylo na naplnění obvyklého třináctidílného penza málo, do popředí se dostávají i jiné postavy a problémy: se seriál odehrává, spíše verbalizováno, než že by jej bylo možné skutečně spatřit. To, že se reálné prostředí v seriálu příliš nevyskytuje, je dáno tematickým zaměřením, které se soustřeďuje především na politickou aktivitu hlavních postav, případně na jejich vztahové problémy, tudíž většina scén se odehrává v kancelářích a bytech jiné prostory, případně exteriéry nejsou zapotřebí. Druhým důvodem, proč je volba kulis velmi repetativní a omezená, může být fakt, že seriál nedisponoval přílišným rozpočtem. K tomuto tvrzení sice nemám žádné pramenné podklady, ale důkazy pro ně je možné vysledovat v samotném seriálu. Například veškeré příjezdy tajemníka a jeho řidiče se odehrávají ve studiu, kdy je na pozadí promítána předtočená ubíhající krajina, jednotlivé interiéry se od sebe liší minimálně a jejich vybavení se často opakuje atd. Zasazení do severních Čech je asi nejpregnantněji vysloveno v samotném názvu. Jinak umístění do konkrétního místa nehraje v samotném ději přílišnou roli. Na druhou stranu je místo seriálu neustále přítomno, neboť hlavní témata děje se váží k regionálním charakteristikám (chemický průmysl, těžba uhlí, paneláková výstavba, ale třeba i hokej). Region je v seriálu zobrazen jako průmyslový a jednotlivé charaktery jsou na průmysl svého regionu pyšné. Dokonce když v posledním díle (12. Řeka) dochází ke stěhování Pláteníkovy dcery a jejího manžela pryč z Brodu, odcházejí do rovněž průmyslového Třince. Celé pojetí průmyslové výroby v seriálu nenese žádná negativa (jediným rizikem je západní konkurence) a to i přesto, že hlavním tématem celého díla je havárie s několika smrtelnými úrazy, na niž se navazuje propletenec událostí, které je nucen Pláteník řešit. Konkurence je v seriálu pojímána jako sportovní soutěž, kdy se hodnotí, kdo je lepší: kdo toho více vyrobí, kdo má výrobu lépe zorganizovánu. Chemická továrna hraje v celém seriálu zásadní roli. Přesto je zobrazena minimálně. V úvodním dílu (1. Důtka s výstrahou) je sice na začátku kvůli uvedení do děje zobrazena v panoramatickém záběru, ale po zbytek dílu se o ní jen mluví. Řeší se odstraňování škod a hledání viníka neštěstí, ovšem škody jsou opět popsány pouze slovně. Ve druhém dílu (2. Přelíčení) je nabídnuto několik záběrů chemických závodů. Pláteník se jede osobně přesvědčit na místo nehody, jak pokračují opravy. Naposledy je chemička zobrazena v pátém a šestém dílu (5. Náhoda, 6. Šachy). Tajempartnerské peripetie Pláteníkovy dcery (Jarmila Švehlová), skrytá snaha náměstka Vejříka (Petr Oliva) stát se ředitelem chemičky či partnerské problémy Pláteníkovy sekretářky (Renáta Doležalová). Je třeba zmínit, že Okres na severu nepatří k Dietlovým nejvydařenějším autorským počinům. Seriál nebyl přijat zcela pozitivně ani v soudobém tisku, který stejně jako ČST podléhal dozoru KSČ. Vytýkána mu je neuvěřitelnost hlavní postavy, Josefa Pláteníka, který je vykreslen jako nechybující a nepochybující straník, i stereotyp užitý ve vyprávění: Samozřejmě nemůžeme nepřipomenout ani Dietlovy notorické chyby nebo spíš ústupky, které mnohdy oslabují tento žánr přeceňování role jedince, někdy stereotypní schémata příběhu, i to, že se o většině dějů jenom mluví, místo aby se děly. [Holý, 1981: 5] K problematice stereotypu se hodí trefný popis, který jsem nalezl na blogu Jára M. píšící, bdící: ( ) cca polovinu seriálu tvoří několik málo scén, které se železně opakují: řidič (p. Bláha) hovoří s Pláteníkem ve služební Volze; Pláteník přichází do předsíně svého panelového bytu ( ) Když zaklepne, zprava (vždy) ( ) přibíhá jeho manželka (pí. Švorcová) v zástěře; dlouhý pohled na chodbu na výboru, za prosklenými dveřmi prochází hustý proud lidí; většina scén je uvozena pohledem na sekretariát. Sekretářka vyřizuje různé schůzky, Pláteník sahá po telefonu, dlouze vytáčí číslo, střih na jiný telefon, zvoní, někdo ho bere, můžeš přijít, kdy?, hned, otevírají se dveře, návštěva přichází k sekretářce, tajemník je tam?, čeká vás, co si dáš? kafe nebo čaj, sodovku, posaď se atd. atd. [M., 2009] Seriál se soustředí především na jednání, které probíhá formou zmiňovaných telefonátů, krátkých schůzek v kanceláři, případně v jiném prostředí. Dalo by se říci, že seriál je postaven na zařizování, jak něco zařídit. Aktivita není zobrazována přímo, ale skrz rozhovory, které ji popisují, a to i v milostných vztazích. Prostor zobrazovaný popisem Stejně jako činnost, která není v Okresu na severu vykonávána, ale popisována, je prostředí, ve kterém 44 / film / studie h_aluze číslo 17 / podzim 2011 film / studie / 45

25 ník se sice do chemičky ještě několikrát vrací, ale k nastínění jeho přítomnosti v závodě již stačí pouze budova ředitelství. Dalším důležitým znakem pro region severních Čech je přítomnost těžby hnědého uhlí. Těžba na rozdíl od chemické výroby nehraje v seriálu tak zásadní roli. Ve čtvrtém dílu (4. Případ) ředitel dolu Jan Soldán (Čestmír Řanda) zpronevěří značné peníze. Zločin je nekompromisně vyřešen Soldánovým odvoláním a následným odsouzením, pro samotný příběh nemá Soldánovo povolání ani prostředí dolů větší význam. Dokresluje pouze obraz okresních činitelů a ukazuje, že i vysoce postavený a prověřený komunista může pochybit. Dalšími místy, se kterými se v seriálu setkáme, jsou povětšinou velmi klasické prostory, jež bychom mohli zařadit do jakéhokoli kraje. Jedná se o školu, v níž pracuje Pláteníkova dcera, hudební klub SSM či hospodu. Dále se setkáváme s různými prostory, kde se odehrávají schůze, Pláteník za odpočinkem jezdí ke svému kamarádovi myslivci (Jiří Zahájský) na hájenku atd. Zajímavé je, že přestože se Pláteník nachází na hájence, příroda je zobrazována pouze schematicky. V žádném z dílů se nenaskytne pohled na nějaké přírodní panorama. Je faktem, že Sokolovského režie nabízí divákovi spíše divadelní pojetí s důrazem na polocelky a detaily, ale několika panoramatických záběrů se dočkáme, všechny však ilustrují situaci (příchod do školy, továrny, příjezd na sídliště ad.), nikdy neslouží k vykreslení atmosféry, tzn. veškeré exteriéry i interiéry slouží jako kulisy pro to podstatné, což jsou rozhovory. Nepřítomnost krajiny lze vysvětlit i tak, že na zdevastované severočeské krajině vlastně není co ukázat. Tím by totiž byla narušena iluze průmyslu jako pozitivního dárce blahobytu. Vzhledem k tomu, že seriál měl působit jako propagace okresního tajemníka, potažmo KSČ, byla vykreslena postava Josefa Pláteníka nanejvýš pozitivně. Je to muž, který má ve svých názorech jasno, nechybuje, a pokud chybuje, je ochoten chybu přiznat. Je čestný, řídí se tzv. zdravým selským rozumem, nad nikoho se nepovyšuje. K cestám do práce mu stačí stará služební Volha, na chalupu dojíždí v té době značně zastaralou Škodou 100. Stejně tak v bydlení není náročný. Společně s celou rodinou obývá panelákový sídlištní byt. Žije tedy jako každý průměrný občan. Oproti Muži na radnici, kde výstavba panelových domů byla stěžejním tématem, je v Okresu na severu panelové Josef Pláteník (Jaroslav Moučka) a jeho žena přicházející vždy zprava (Jiřina Švorcová) / foto tn.nova.cz sídliště běžnou součástí života. Panelová výstavba též značí modernost města. O tom, že Brod je městem moderním a na vzestupu, vypovídá své i plánovaná stavba divadla. Kromě častého zobrazování typických panelákových sídlišť se setkáváme s ještě jedním prostorem, který je pro naturel regionu příznačný. Jedná se o hokejový klub, který v seriálu hraje jen okrajovou roli, ale dokresluje atmosféru města. Například ve druhém dílu se Pláteník dostává do šatny hokejistů, aby je povzbudil k lepšímu výkonu proti týmu Sparty. To, že má okresní město Brod hokejový klub, nepřímo vypovídá o jeho důležitosti. Hokej je v seriálu vyobrazen jako způsob odreagování se od práce, zároveň je to místo, kde se může projevit občanský patriotismus. Přítomností hokejového klubu a plánovanou stavbou divadla je jasně naznačeno, že občané Brodu kulturně nestrádají. Důležité však je, že i zábava má být k užitku, a tak výstava (12. Řeka) není výstavou uměleckých děl, ale různých plánů a postupů, jak zvelebit město. Význam Brodu je asi nejlépe vystižen v úvodní scéně šestého dílu, kdy Pláteník vychází spolu s ministrem (Bedřich Prokoš) a generálním ředitelem (Josef Bek) z Pražského hradu. Ministr Pláteníkovi říká: Neměl jsi, soudruhu tajemníku, dojem, že váš Brod se stal hlavním městem republiky? Pláteník odpovídá: No, to snad ne. A ministr dodává: No, ale pozornost je na vás upřena značně. Dietlův Okres na severu vyobrazuje severočeské město s jeho typickými charakteristikami. Zasazení seriálu do tohoto prostředí mělo patrně za cíl vyzvednout důležitost průmyslové výroby a zároveň ukázat, že i v průmyslovém městě se může žít plnohodnotný a spokojený život. Vzhledem k zaměření díla je zobrazení naturelu kraje minimální, přesto je zde přítomen. Povětšinou jako kulisa, která dokresluje dění. Poznámky 1 Z hlediska datace má termín normalizace dva významy. Označuje období let , tedy proces postupného znovuobnovení vlády komunistické strany nad československou společností (pro tuto periodu se v dobovém tisku a projevech používal i výraz konsolidace ). V přeneseném významu se normalizace používá také pro druhou polovinu existence komunistického režimu, tedy léta , protože neexistuje jiný vhodný alternativní název [Doskočil, 2006: 27] 2 Propagandistický seriál v období normalizace si definujme jako uzavřený umělecký útvar o několika dílech (zpravidla 5 30), ve kterém je vyprávění podřízeno ideologickým normativům. [Szabó, 2007: 4] 3 Patrně nejznámější je Nemocnice na kraji města, 13 dílů/1978, 7 dílů/ Biografické informace volně citovány dle stránek Slovník české literatury po roce Seznam seriálů například zde: wiki/jaroslav_dietl či zde: nm / 6 Asi nejznámější je případ Ženy za pultem, kdy původně zamýšlenou Janu Hlaváčovou vystřídala v KSČ aktivně vystupující Jiřina Švorcová [Szabó, 2007: 68]. Literatura BEDNAŘÍK, Petr. Seriály Jaroslava Dietla Muž na radnici a Okres na severu : Jejich úloha v rámci vysílání Československé televize a dobové hodnocení v médiích. In ACTA UNIVERSITATIS PALACKIANAE OLOMUCENSIS. Olomouc : Facultas Philosofica, s DOSKOČIL, Zdeněk. Duben 1969 : Anatomie jednoho mocenského zvratu. Brno : Doplněk, s. HOLÝ, Josef. Co zůstává. Rudé právo , s. 5. M., Jára. Jára M. píšící, bdící [online]. 9. října 2009 [cit ]. Okres na severu. Dostupné z WWW: < MACHEK, Jakub Normalizace a populární kultura : Od domácího umění k Ženě za pultem. In Tesilová kavalerie : Popkulturní obrazy normalizace. Příbram : Pistorius & Olšanská, s PRIBÁŇ, Michal. Jaroslav Dietl. Slovník české literatury po roce 1945 [online]. 2006, [cit ]. Dostupný z WWW: < slovnikceskeliteratury.cz/showcontent.jsp?docid=36>. SMETANA, Miloš. Televizní seriál : a jeho paradoxy. Praha : ISV nakladatelství, s. SZABÓ, Daniel. Od Hamra až po Rodáky : České propagandistické seriály v televizní praxi [online]. [s.l.], s. Bakalářská práce. Masarykova univerzita, Filosofická fakulta, Ústav filmu a audiovizuální kultury. Dostupné z WWW: < a2/propaganda_serialy_final.doc?lang=en>. Filmy a seriály Muž na radnici (Evžen Sokolovský, 1976) Okres na severu (Evžen Sokolovský, 1981) Výstraha (Miroslav Cikán, 1953) /Tomáš Čada/ autor je studentem bohemistiky na PF UJEP a Filmových studií na FF UK foto Nelly Wernischová 46 / film / studie h_aluze číslo 17 / podzim 2011 film / studie / 47

26 Alois Nebel je nedivácký pionýr Animovaný / Drama ČR, Německo, 2011, 87 minut Režie: Tomáš Luňák Scénář: Jaromír Švejdík, Jaroslav Rudiš Hrají: Miroslav Krobot, Karel Roden, Tereza Voříšková, Alois Švehlík Je temná, sychravá noc. Vichr cloumá s korunami opadaných stromů, listí poeticky brázdí okolní vzduch, z dálky se pomalu blíží jedoucí vlak a skrze skřípot kolejí a brzd se ozývá předčítání jesenických jízdních řádů. Tak začíná ambiciózní adaptace komiksu Alois Nebel. Příběh o válkou traumatizovaném nádražákovi, jenž se na sklonku revoluce roku 1989 snaží vypořádat s vlastním životem, a pomstě, která i v tomto případě chutná nejlépe za studena. Nebelovi se v první řadě nedá upřít, že vládne pro tuzemský film nezvykle hutnou atmosférou. O tu se ostatně postarala už samotná předloha, již režisér Luňák otiskuje na stříbrné plátno pomocí rotoskopické techniky s vizuální precizností snímků Temný obraz nebo Sním či bdím? Richarda Linklatera, od nichž se výrazněji liší jen v oblasti stylu vyprávění. Luňák se na jednu stranu nebrání narativním klišé (postavu zaplavuje lavina světla tvořící přechod k flashbacku) a schématům (ztráta mateřské postavy je vyrovnána ziskem jiné). Na druhou stranu se však vzpírá klasickému vyprávění, když nelpí na doslovnosti motivací postav a místo nich vypráví skrze pouhé náznaky a nálady, čímž logicky klade výrazně větší nároky na divákovo vnímání detailů (Nebelova fotografie) a schopnost zařadit si určité výjevy do historického kontextu bez tvůrčího návodu (odsun Němců po válce). Vzniká tím poněkud paradoxní situace, kdy publikum sice tuší, že má režisér film pevně v rukou, a útržkovitost, rozplizlost a zamlženost děje je tvůrčím záměrem. Avšak ani přes toto vědomí se není schopné do filmu ponořit a často se v něm divák ztrácí, neboť zdánlivě nedostává informace, potřebné pro orientaci v příběhu a mezi postavami. Alois Nebel / foto aloisnebel.cz Snímek tak nechtěně budí dojem, jakoby vznikl pouze pro uspokojení filmových teoretiků a festivalových diváků, kteří oceňují Nebelovu jinakost, již jsou schopni dekódovat, a naopak se zdá, že ignoruje běžného diváka navyklého na tradiční narativ. Je přitom otázkou, nakolik je podobný přístup morální u filmu, jehož náklady se vyšplhaly k 80 milionům korun. Tedy částce, která odpovídá spíše mainstreamové komerci nežli umění pro minority. Že by nový způsob tunelářství? Nebo jen cena za tuzemské pionýrství? Alois Nebel / foto aloisnebel.cz 48 / film / minirecenze foto archiv autora /Petr Semecký/ autor je studentem SHV na FHS UK v Praze h_aluze číslo 17 / podzim 2011 Alois Nebel