KONCEPT ČINNOSTI. Výchozí stav. Potřebné změny. I. Vytvoření výstavního konceptu

Transkript

1 KONCEPT ČINNOSTI HLAVNÍHO KURÁTORA/KURÁTORKY SBÍRKY SOUČASNÉHO UMĚNÍ VE VELETRŽNÍM PALÁCI Výchozí stav 1) Dosavadní výstavní činnosti chybí koncept představující nejenom systematicky české a mezinárodní umělecké dění, ale i zajištující atraktivně rozložený a správně načasovaný výstavní program a s ním spojenou doprovodnou a vzdělávací činnost. 2) Dosavadní výstavní činnosti chybí náležité kurátorské provedení výstav orientovaných na širší publikum a především pak komunikace se širší veřejností. Proto je návštěvnost výstav ve Veletržním paláci ve srovnání s podobnými institucemi v Londýně, Paříži, Kolíně nad Rýnem nebo v Berlíně neuspokojivá. 3) Dosavadní výstavní činnosti chybí mezinárodní kontext. Proto se Veletržní palác dostal do izolace. Na mapě současného mezinárodního umění se Veletržní palác, jako instituce současné umění prezentující, nevyskytuje. 4) Dosavadní výstavní činnost, které chybí jak koncept, tak návštěvníci, tak i mezinárodní významnost, nemůže být atraktivní pro sponzory, kterým jde o širokou působnost na veřejnost a především o mezinárodní prestiž. Proto jsou sponzorské příspěvky na aktivity ve Veletržním paláci, jež v podobných institucích běžně dosahují poloviny ročního rozpočtu např. Kunsthalle v Hamburku dostává ročně pět milionů z veřejného rozpočtu a stejnou částku od sponzorů nedostačující. Potřebné změny I. Vytvoření výstavního konceptu Je třeba vytvořit výstavní koncept, jenž by současné umělecké dění vřadil do historických, společenských, politických a především nadkulturních a nadnárodních, dnes již vskutku globálních souvislostí. 1) Vyplnit mezery ve výstavách generace činné v 60. a 70. letech minulého století. To znamená například představit širší české veřejnosti dosud neznámé akustické kresby a instalace Milana Grygara, prezentované již např. v Pekingu (Today Art Museum) a zakoupené Centrem Pompidou v Paříži, dále představit filmy Jana Švankmajera, sklízející úspěchy v cizině, dosud však bez patřičné prezentace v českých institucích, a jako odpověď na výstavu Ostrovy odporu představit tuto generaci výstavou Ostrovy svobody, jež by se zabývala otázkou svobodné tvorby v nesvobodné společnosti. 2) Systematicky představovat střední generaci umělců a umělkyň. Začít například s Jiřím Kovandou, který vystavoval již v takových institucích, jako je Tate Modern v Londýně (jeho retrospektivou v příštím roce plánuje otevřít také nově postavené Muzeum současného 1

2 umění ve Wrocławi), dosud však neměl patřičnou výstavu v předních institucích českých. Dále představit Kateřinu Šedou a Markétu Othovou, obě mezinárodně úspěšné, ale českými institucemi opomíjené umělkyně, fotografy Lukáše Jasanského, Martina Poláka, umělkyně Anettu Monu Chisa a Lucii Tkáčovou aj. 3) Pravidelně představovat zástupce mladé generace českých i zahraničních umělců a umělkyň ve speciálním Project Roomu (Adam Vačkář, Alice Nikitinová, Robert Kunec, Adam Holý, Astrid Šourkova/Habima Fuchs, Andrew Gilbert, Marek Číhal, Agniezska Polská) a stejně tak představovat mladé zástupce designu ve speciálním Design Roomu. 4) Systematicky představovat stěžejní mezinárodní umělecké pozice, a to jak výstavami skupinovými např. polského umění, které dnes patří ke světové špičce a nebo české fotografie ze sbírky Schürmann, nacházející se dnes v Getty Museum, Los Angeles, tak výstavami jednotlivců například Romana Ondáka nebo Bruce Naumana, jednoho z nejdůležitějších umělců druhé poloviny minulého století (na přípravě těchto výstav jsem již jako šéfkurátorka GASKu v Kutné Hoře začala pracovat), a především pořádat tematické výstavy, na nichž budou zastoupeni čeští umělci a umělkyně společně s těmi zahraničními. 5) Rozšířit tradiční výstavní program o výstavy dokumentární, výstavy módní a reklamní fotografie vůbec se více věnovat české fotografii, dále o výstavy filmové tvorby, dokumentů a fotografií cestovatelských (Zikmund & Hanzelka), divadelní a loutkářské tvorby (Spejbl & Hurvínek) a výstavy karikatury či komiksu. II. Zvýšení návštěvnosti Ke zvýšení návštěvnosti nestačí pouze realizovat výstavy. Rozhodující je jejich patřičné kurátorské provedení a rozšíření o další oblasti, dále pak doprovodné a vzdělávací programy, komunikace s veřejností a zapojení neodborných pracovníků instituce a lokálního obyvatelstva do aktivit instituce. 1) Výstavy v českých institucích jako by byly pořádány pro malou skupinu odborníků. Laického návštěvníka často unavují nepřehledným množstvím exponátů, které navíc většinou nejsou vřazeny do jemu srozumitelných souvislostí. Kvantita a chybějící kontext tak rozmělňují celkovou kvalitu výstav. České umění posledních 30 let nemá, jak se nám snažila vsugerovat výstava Ostrovy odporu, přes 50 kvalitních umělců a umělkyň; takový počet jich nemá ani německé či americké umění. Proto je třeba se soustředit na přehledné, laickému publiku srozumitelné a pouze kvalitní umění prezentující výstavy. Jedna ze základních kurátorských pouček zní, že výstava je povedená tehdy, když návštěvník odchází s pocitem, že by rád viděl více. 2) Výstavy v českých institucích se omezují převážně na tradiční oblasti výtvarného umění. Tím, že se výstavní činnost rozšíří do oblastí, jako je fotografie, film, divadlo, pop-music, komiks či karikatura, lze oslovit mnohem širší okruh publika, jež výstavní instituce jinak nenavštěvuje. 3) Rozhodující pro zvýšení návštěvnosti jsou doprovodné a vzdělávací programy symposia, diskuse, rozhovory, přednášky a také publikační činnost s výstavami spojená. Výstavy v českých institucích jsou často doprovázeny katalogy, které jsou obsahem a množstvím informací pro laické publikum težko stravitelné a finančně nedostupné, a navíc pro publikum mezinárodní i zcela nepřístupné, protože bývají vypraveny většinou jen v české verzi. Proto je třeba každou výstavu a především výstavy mladého umění doprovázet přehlednou doprovodnou 2

3 publikací v českém a anglickém jazyce, jež ve srozumitelných textech přiblíží vystavované umění a vřadí ho do patřičných souvislostí, a to za dostupnou cenu. U vzdělávacích programů je důležité soustředit se na děti a mládež neboť oni jsou budoucí publikum. Lze například zavést speciální otevření výstav jenom pro mládež, dále pořádat pro toto publikum speciální semináře atd. Během posledních 20 let jsem sama byla svědkem toho, jakou úspěšnost může mít vytrvalý doprovodný a vzdělávací program: v Německu dnes ročně více lidí navštíví muzea než fotbalové stadiony. 4) Dále je pro zvýšení návštěvnosti podstatná především komunikace instituce s veřejností, a to s co nejširší veřejností, kterou je třeba pravidelně informovat o koncepčních plánech instituce, o přípravách výstav, jejich otevření a průběhu, o doprovodném programu a také o úspěchu či neúspěchu výstav a o jejich hodnocení. Na to je nutné zřídit celé zvláštní oddělení, jež se této aktivitě, tj. styku s novináři, sběrateli a potenciálními sponzory, se školami, se zástupci obchodu, hospodářství a politiky, profesionálně věnuje. V českých institucích je tato aktivita dosud podceňována, zatímco v obdobných institucích v Berlíně či v Londýně se jí věnuje celý tým pracovníků: např. Museum Ludwig v Kolíně nad Rýnem zaměstnává vedle 8 kurátorů i 4 pracovníky jen pro styk s tiskem a veřejností. 5) Tím, že se do aktivit instituce zapojí i neodborní zaměstnanci a lokální obyvatelstvo, je možné zvýšit celkový zájem o tuto instituci a přirozeně pak i samu návštěvnost. Jako šéfkurátorka GASKu jsem začala s realizací projektu Můj obraz, při němž byly neodborní zaměstnanci instituce (např. řidič, kustodka apod.) vyzváni, aby si z depozitáře vybrali jeden obraz. S tím je umělec Martin Polák vyfotografoval a fotografie spolu s daným obrazem byly posléze vystaveny. Plánovala jsem další takové výstavy se studenty gymnázia, zaměstnanci nemocnice atd., plánována byla také publikace doprovázená fotografiemi Martina Poláka. V různých institucích se rovněž osvedčuje zapojení lokálního obyvatelstva na dobrovolné bázi do nejrůznějších druhů aktivit, počínaje prodejem vstupenek a konče průvodcovskou službou na výstavách; např. poslední manifesta 9 v belgickém Genku takto zapojila 260 dobrovolníků. III. Překonání mezinárodní izolace Překonat mezinárodní izolaci je třeba nejenom tím, že se do výstavního programu zařadí mezinárodní umění, ale hlavně a především tím, že kurátor/kurátorka, který/á má důvěru a respekt na mezinárodním poli, rozvine dlouhodobou, konsekventní a spolehlivou spolupráci jak s mezinárodními institucemi uměleckými, tak s institucemi, jež takovou spolupráci finančně podporují. 1) Svým postavením a významem se Veletržní palác vyrovná takovým institucím, jako je Hamburger Bahnhof v Berlíně, Tate Modern v Londýně, Kunstmuseum v Basileji, Kunsthalle v Curychu, Kunsthalle v Hamburku, Museum d Art Contemporani v Barceloně, Stedelijk Museum v Amsterdamu, Kunsthaus v Mnichově či Museum Ludwig v Kolíně nad Rýnem. S těmito institucemi by proto měl navázat spolupráci nejenom při výměně exponátů, ale i při společné realizaci výstav. Takové výstavy by se měly vedle světově proslulého Františka Kupky týkat i díla Toyen, Jana Zrzavého, Milana Grygara, z mladší generace pak Jiřího Kovandy, Kateřiny Šedé nebo Evy Koťátkové, o jejichž tvorbu jak vím ze své vlastní zkušenosti mají tyto přední instituce zájem. Při výstavách mladých umělců a umělkyň se nabízí spolupráce s německými Kunstvereiny, které již více než sto let úspěšně a pro celou Evropu příkladně podporují mladé umění; toto léto hledal například Kunstverein v Bonnu bezúspěšně partnerskou instituci pro výstavu české umělkyně Markéty Othové. 2) Při této spolupráci lze efektivně využít nejenom zdrojů EU, ale i institucí jednotlivých zemí na 3

4 podporu kulturní výměny, jako je např. Pro Helvetia, British Councel, Norské fondy, Institut für Auslandbeziehungen (ifa), Česko-německý fond budoucnosti, Goethe Institut v Německu, Mickiewicz Institut v Polsku aj. IV. Zvýšení sponzorských příspěvků Dnes již nestačí pouhé zvýšení sponzorských příspěvků. Stále více se osvědčuje i přímá spolupráce se sběrateli. 1) Zavedením zajímavého koncepčního výstavního programu, zvýšením návštěvnosti, znásobením přítomnosti ve veřejném kulturním životě a hlavně pořádáním výstav mezinárodního významu se Veletržní palác a jeho aktivity mohou stát atraktivní nejen pro firmy jako Škoda, která je v Německu štědrým sponzorem různých výstav, nebo Vítkovické strojírny, ale i pro menší firmy, a to jak domácí, tak zahraniční. 2) V posledních letech se především v Německu osvědčuje dlouhodobá spolupráce institucí se sběrateli. Kunsthaus v Mnichově spolupracuje se Sbírkou Goetz, Deichtorhallen v Hamburku se Sbírkou Falckenberg a Hamburger Bahnhof v Berlíně se Sbírkou Flick. Tato spolupráce se nevyčerpává pouze tím, že sbírka zapůjčí do stálé prezentace díla, která vlastní, ale aktivně se i podílí na aktuálních výstavách. Například Sbírka Goetz má v budově Kunsthausu vlastní prostory, kde pořádá výstavy, na jejichž financování se podílí. Podobný projekt by bylo možné uskutečnit ve Veletržním paláci s nadací Tichý Oceán, jež vlastní díla více než sta předních mezinárodních umělců (Richard Prince, Rosemarie Trockel, Martin Kippenberger, Günther Förg, Thomas Ruff, Marc Quin, Katharina Grosse, Thomas Zipp, Andro Wekua aj.) a jejíž kurátorkou jsem od roku Mé další kontakty by pak umožnily dílčí spolupráci i s výše jmenovanými sbírkami Falckenberg, Flick a Goetz (roku 2001 jsem v Pražském Rudolfinu připravila výstavu American Art from the Goetz Collection ). V domácím prostředí by to potom mohly být také sbírky Karla Tutsche a Richarda Adama, s kterými by bylo možné navázat spolupráci dlouhodobou. Předpoklad Aby se toto všechno dalo uskutečnit, je třeba zajistit finance to znamená udělat přesný rozpočet a oslovit sponzory - dále prověřit personální strukturu instituce, její efektivnost a odbornou zdatnost, posoudit zbytnost či nezbytnost některých oddělení a případně zavést nová a efektivnější například oddělení pro styk s médii a veřejností. Dále vybudovat dynamický kuratorský tým obeznámený jak s českým uměním tak s mezinárodním. Bude také třeba dát podnět ke vzniku poradní rady a dozorčí rady, jež by měly být složeny nejen z odborníků, sponzorů a sběratelů, nýbrž i ze zástupců hospodářství, obchodu, politiky a veřejného života. Závěr Cílem mé kurátorské činnosti ve Veletržním paláci proto bude: 1) Zvýraznit a upřesnit úlohu současného umění v povědomí širší české veřejnosti; 2) stát se nejenom správcem a interpretem současného umění, ale i centrem pro nové impulsy, 4

5 a to nejenom v oblasti umění; 3) zařadit se do mezinárodního a globálního dění a vytvořit z Veletržního paláce centrum mezinárodního významu, kde by docházelo k dialogu především mezi uměleckým děním západní, střední a východní Evropy; 4) získat podporu mezinárodně a globálně činných sponzorů; 5) otevřít diskusi o výstavbě nové budovy určené pro současné umění. (Praha je jedním z mála hlavních evropských měst, ne-li dokonce jediným, jemuž se dosud nepodařilo postavit vlastní architektonicky adekvátní budovu muzea současného umění.) 5