DĚDICKÉ PRÁVO HMOTNĚPRÁVNÍ ASPEKTY

Transkript

1 Univerzita Karlova v Praze Právnická fakulta Martin Matuševský DĚDICKÉ PRÁVO HMOTNĚPRÁVNÍ ASPEKTY Diplomová práce Vedoucí diplomové práce: Doc. JUDr. Jiří Mikeš Katedra: Katedra občanského práva Datum vypracování práce:

2 Prohlašuji, že jsem předkládanou diplomovou práci vypracoval samostatně za použití zdrojů a literatury v ní uvedených. V Berouně dne 4. září

3 Obsah 1. Úvod do dědického práva pojem, hlavní zásady Hmotněprávní úprava Právní prameny Předpoklady dědění Smrt zůstavitele Existence dědictví Právní důvod dědění Způsobilost dědice Odmítnutí dědictví Přechod dluhů Dědické tituly Dědění ze zákona První dědická skupina Druhá dědická skupina Třetí dědická skupina Čtvrtá dědická skupina Dědění ze závěti Náležitosti osoby pořizovatele a projevu jeho vůle Formy závěti Holografní závěť Allografní závěť Závěť se třemi svědky úkonu Závěť ve formě notářského zápisu Obsahové náležitosti závěti Vydědění Úschova a zrušení závěti Potvrzení a vypořádání dědictví Závěr Summary Seznam pramenů, literatury a klíčová slova. 59 3

4 1. Úvod do dědického práva pojem, hlavní zásady S jistou nadsázkou můžeme říci, že z právního hlediska je lidský život neodmyslitelně spjat se způsobilostí k právům a povinnostem, tj. právní subjektivitou. Právní subjektivita je v zásadě ohraničena dvěma významnými mezníky v životě lidském s narozením a se smrtí. Vždyť právě narozením člověk tuto svou právní subjektivitu získává a je to právě okamžik smrti, kdy tato subjektivita zaniká. Tyto dva mezníky však nelze, jak už tomu v právu bývá, brát absolutně. Právní subjektivita totiž částečně působí jak nazpět, tedy před okamžik narození, v podobě tzv. nascitura, tedy dítěte již počatého, pokud se narodí živé, kterému je právní subjektivita též přiznána, ale v určitém smyslu působí i po okamžiku úmrtí. Je bez pochyb, že určitá práva a povinnosti jsou svoji povahou natolik spjata s osobou nositele, že jeho smrtí zanikají. Existují i však taková práva a povinnosti, která povahou svého předmětu nejsou svázána s jedním subjektem a tedy přetrvávají i po smrti jedince. Těmito právy a povinnostmi jsou zejména práva a povinnosti majetkové povahy. Není totiž možné připustit, aby smrtí člověka bylo ohroženo trvání jeho majetku. A je to právě soubor norem dědického práva (v objektivním smyslu), který určí právního nástupce zesnulé osoby, na něhož přejde majetek zemřelé osoby, označovaný, nikoliv však v pozitivním právu, ale spíše doktrinálně, jako pozůstalost. Tato pozůstalost je pak tvořena zanechaným majetkem s výjimkou těch částí, které přechází podle zvláštních právních předpisů, tedy jinak než děděním. Na rozdíl od dědění, kdy dochází k tzv. universální sukcesi, v těchto zvláštních případech přechodu částí zůstavitelova majetku na jiné osoby jinak než nápadem dědění dochází k tzv. singulární sukcesi. Mezi tyto zvláštní případy singulární sukcese patří např. peněžité nároky z nemocenského pojištění a ze sociálního zabezpečení, peněžité nároky z pracovního poměru, nároky na pojistné plnění z pojištění osob, kde pojistnou událostí je smrt pojištěného, nároky z penzijního připojištění a práva a povinnosti ze stavebního spoření a další. Na dědické právo můžeme pohlížet ze dvou různých úhlů pohledu. Jednak ho můžeme chápat ve smyslu objektivním a jednak ve smyslu subjektivním. Dědickým právem v objektivním smyslu rozumíme soubor všech právním norem, které upravují přechod práv a povinností zemřelého na jeho právní nástupce děděním. Dědickým právem v subjektivním smyslu se pak rozumí soubor práv a případně i povinností, které již svědčí určité osobě, jíž tato práva a povinnosti připadnou na základě nápadu dědictví (smrti jejího právního předchůdce) podle dědického práva v objektivním smyslu. Historicky se vyvíjela dvě základní pojetí dědického práva pojetí kolektivistické a pojetí individualistické. Kolektivistické pojetí dědického práva je historicky starší a spočívá 4

5 v myšlence, že majetek, který zemřelá osoba po své smrti zanechala, má připadnout zejména nějakému celku, ke kterému byl zůstavitel vázán za svého života členstvím. Typicky takovým celkem mohl být např. kmen, obec nebo stát. Toto pojetí bylo svými příznivci obhajováno zejména tím, že směřovalo proti sociální nerovnosti mezi členy daného celku, protože, jak tvrdili, se tak žádnému členu nedostávalo žádného zvýhodnění bez práce a osobních zásluh. Oproti tomu, individualistické pojetí, které je protipólem kolektivistického pojetí, vychází z myšlenky, že právním nástupcem zemřelého se má stát jedinec, kterému svědčí některý důvod dědění (dědický titul). Obhajoba tohoto pojetí je postavena zejména na tom argumentu, že přejde-li po smrti jedince jeho majetek na osobu jemu blízkou, povede to ke spořádanému životu tohoto jedince, neboť vědomí toho, že jím shromážděné nebo vytvořené hodnoty přejdou na osobu jemu blízkou a nikoliv na neosobní celek typu obce nebo státu, budou jedince motivovat k odmítání nerozumné míry spotřeby a k omezení lehkovážného způsobu života. 1 V současné české platné právní úpravě je zastáváno pojetí individualistické. Aspekty kolektivistického pojetí jsou obsaženy v institutu označovaném jako odúmrť, který spočívá v tom, že dědictví, které nenabude žádný dědic, připadne státu. 2 Jedná se tedy v podstatě o jakousi zbytkovou úpravu uspořádání majetkových poměrů po smrti jednotlivce. Dědické právo v objektivním smyslu je protknuto dvěma hlavními zásadami, které určují charakteristické rysy dědického práva jako celku. Jsou jimi jednak zásada universální sukcese a dále pak zásada přechodu zůstavitelova zachovaného majetku na dědice smrtí zůstavitele. Zásada univerzální sukcese znamená přechod zůstavitelových aktiv i pasiv jako celku na dědice. Dědicové se potom stávají univerzálními právními nástupci zůstavitele. Opakem zásady univerzální sukcese je zásada singulární sukcese, která naopak spočívá ve střídání oprávněného subjektu, ovšem pouze ve vztahu ke konkrétní věci nebo právu. Tento druh sukcese se však používá zejména při jednání inter vivos. Zásada přechodu zůstavitelova zachovaného majetku na dědice smrtí zůstavitele znamená, že dědictví se nabývá ipso iure již okamžikem smrti zůstavitele (neexistují-li překážky v nabytí dědictví). Naše právní úprava de lege lata tedy nezná institut tzv. ležící pozůstalosti tak, jak ji znal např. Obecný zákoník občanský z roku Ležící pozůstalost měla právní subjektivitu od okamžiku smrti zůstavitele do doby, než se jej ujali dědici. Se smrtí zůstavitele se spojoval jen vznik práva na dědictví, nikoliv tedy bezprostřední přechod zanechaného majetku na dědice. K samotnému nabytí dědictví dědicem došlo až na základě odevzdací listiny vydané soudem. S ohledem na tuto skutečnost vyvstává otázka potřebnosti úřední ingerence při nabývání dědictví. Smyslem 1 viz. Mikeš, J. Dědické právo In. Občanské právo hmotné, svazek III, 3. vyd. Praha: ASPI Publishing, 2002, s zák. 40/1964 Sb., Občanský zákoník, v platném znění 5

6 povahu. 3 Shora uvedené zásady a pojetí dědického práva nám dávají odpovědi na otázky, co této úřední ingerence je deklarace právního nástupnictví po zůstaviteli, ovšem pouze tehdy, nedojde-li k dědické dohodě, která je ovšem preferována, lze ji tedy přiznat i určitou arbitrární dědické právo je, kdy se dědictví nabývá, jaký rozsah práv a povinností děděním přechází a na jaký okruh subjektů dědictví po smrti fyzické osoby přechází (zdali na nějaké společenství, jehož byl zůstavitel členem, nebo na jedince, který byl zůstaviteli blízký). Zbývá však ještě stanovit způsob, jakým má být přesně určen ten, na nějž přejdou zůstavitelova práva a povinnosti. Na tuto otázku nám dává odpověď dvojice zásad zásada familiarizace a zásada individualizace (osobní autonomie). Vývojově starší zásada familiarizace za dědice povolává zůstavitelovi pokrevně příbuzné a manžela s tím odůvodněním, že na shromáždění, popř. vytvoření, majetkových hodnot, jež se stanou předmětem (objektem) dědění, se zpravidla podílí i zůstavitelovi pokrevní příbuzní, popř. jiné osoby, které jsou s jeho životem úzce spjaty (např. manžel nebo zůstavitelovi právní předchůdci). Výlučné uplatnění této zásady by vedlo k tomu, že by jedinec vůbec neměl testovací volnost a za dědice by tedy byly povolány pouze ty osoby, kterým by svědčil zákon. V takovém případě by bylo možné očekávat, že takový stav by vedl ke snaze naložit se svým majetkem ještě za života. Vývojově mladší zásada osobní autonomie je založena na myšlence naprosté testovací volnosti pro zůstavitele. Zákonná dědická posloupnost by pak přišla na řadu pouze tehdy, nepořídil-li zůstavitel pro případ smrti o svém majetku, a z toho lze dovodit, že by zákonná dědická posloupnost v takovém případě plnila pouze subsidiární úlohu. Výlučné použití zásady osobní autonomie též ovšem není zcela vhodné zejména z toho důvodu, že jejím výlučným použitím hrozí riziko absolutního vyloučení nejbližších pokrevních příbuzných z dědění, což se jeví nespravedlivé. Česká právní úprava de lege lata je postavena na určitém konsensu spočívajícím ve vhodné kombinaci obou těchto zásad. Zásada testovací volnosti má podle pozitivního práva přednost před zákonnou dědickou posloupností, zůstavitel je však ve své svobodné dispozici omezen institutem tzv. neopominutelných dědiců, jimiž se rozumí takové osoby, které bez ohledu na existenci závěti a její obsah musí dostat celý zákonný podíl na dědictví, který by jim připadl, nebylo-li by závěti, nebo alespoň určitou část tohoto podílu. Vyloučení těchto osob z dědění je možné jen za výjimečných, zákonem přesně stanových okolností (vyděděním). 3 viz. Mikeš, J., Muzikář L. Dědické právo. 3. vyd. Praha: Linde, 2007, s

7 2. Hmotněprávní úprava Objektivní právo se tradičně člení na právo hmotné a procesní. Toto členění sleduje vztah účelu a prostředku. Hmotné právo vyjadřuje obecně právní vztahy (subjektivní práva a povinnosti), jejichž individuální utváření v procesu realizace práva mezi právními subjekty je vlastním, meritorním účelem veškeré právní regulace. Procesní právo formuluje obecně právní vztahy (subjektivní práva a povinnosti), jejichž individuální utváření v praxi mezi právními subjekty je potřebné v případech, kdy k dosahování účelu sledovaného hmotněprávní úpravou je zapotřebí ingerence orgánu veřejné moci. 4 V případě práva dědického tedy hmotněprávní úprava tvoří ty právní normy, které např. určují zákonné dědice a řadí je do jednotlivých dědických tříd, obsahové a formální náležitosti jednotlivých druhů závětí, podmínky pro vydědění, odúmrť a započtení darů a další. Normy dědického práva procesního potom upravují ty otázky, které se týkají pravomoci a příslušnosti orgánu veřejné moci v rámci řízení o dědictví, které určují účastníky dědického řízení, jednotlivé fáze dědického řízení, řádné a mimořádné opravné prostředky a další. 2.1 Právní prameny Pojem pramen práva, jakožto jeden ze základních právních pojmů, můžeme chápat v trojím významu. Nejméně frekventovaným je pojem pramen práva chápán ve smyslu gnoseologickém. V tomto smyslu je za pramen práva považováno vše, co nám přináší poznání o právu, tedy např. nejen právní předpisy, ale též i právní literatura, smlouvy, precedenty, důvodové zprávy, apod. Častěji je užívaný pojem pramen práva ve smyslu materiálním. V podstatě se materiálními prameny práva rozumí společenskohistorický kontext, ve kterém právo vzniklo. Tímto kontextem se rozumí zejména stav dané společnosti, její tradice, zvyklosti a ekonomická a kulturní úroveň. V právní vědě, ale i mezi laiky, se však nejčastěji pojem pramene práva používá ve smyslu formálním. Pramenem práva ve formálním smyslu jsou pak ty státem uznané formy, v nichž je právo obsaženo a státem vymáháno. Mezi prameny práva ve formálním smyslu patří zejména normativní právní akty (zákon, podzákonné právní předpisy), soudní precedenty a normativní smlouvy. V českém právním řádu jsou ústavní základy dědického práva položeny v Listině základních práv a svobod, která stanovuje, že Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické 4 Boguszak, J., Čapek, J., Gerloch, A. Teorie práva. 1. vyd. Praha: Eurolex Bohemia, 2001, s

8 právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje. 5 Takto ústavně stanovená garance nepřipouští, aby dědění bylo, byť i zákonem, vyloučeno, ale na druhou stranu ponechává zákonu dostatečný prostor na to, aby vymezil způsoby dědění, okruh oprávněných dědiců, předmět dědění apod., ovšem pokud tím nevykročí z mezí stanovených zejm. čl. 1, čl. 3 odst. 1 a čl. 4 odst. 1 a 4 věty prvé Listiny. 6 Závěr čl. 11. odst. 1 je tedy ve své podstatě politickoprávní ochranou proti takovému politickému režimu, který by neuznával dědické právo jako způsob bezpracného nabytí majetku. 7 Úprava v Listině základních práv a svobod je však pouhým, i když velice významným, základem, od kterého se konkrétní úprava dědického práva dále odvíjí. Stěžejní část této úpravy tvoří normy obsažené v Občanském zákoníku, přesněji tedy v jeho části sedmé v paragrafech Tato ustanovení postupně upravují nabytí dědictví, dědickou způsobilost i nezpůsobilost, možnosti odmítnutí dědictví, vydědění, přechod dluhů, postupy při předluženém dědictví, dále pak podrobnou úpravu dědění ze zákona i ze závěti a konečně i ochranu oprávněného dědice. Z hlediska dědického práva je též významný 873 Občanského zákoníku, podle kterého se při dědění použije právo platné v den smrti zůstavitele. Pokud ovšem byla závěť pořízena před účinností Občanského zákoníku, posuzuje se její platnost podle předpisů, podle nichž byla sepsána (vztahuje se i na vydědění). V tomto ustanovení je tedy možno spatřovat tzv. nepravou retroaktivitu, jelikož vznik a platnost právního úkonu (závěti, listiny o vydědění) se posuzuje podle dřívější právní úpravy, ale obsah těchto právních úkonů se posuzuje podle současné právní úpravy. Nepravá retroaktivita, na rozdíl od retroaktivity pravé, je přípustná. Dalším zákonem, který významně ovlivňuje dědické právo, je zák. č. 97/1963 Sb., zákon o mezinárodním právu soukromém a procesním, pokud jde o dědické právo s mezinárodním prvkem. Tento zákon totiž určuje tzv. hraniční ukazatele, kterými se rozumí určitá kritéria upravená kolizní normou, na jejichž základě se určí právo rozhodné pro daný právní úkon nebo skutečnost. Podle tohoto zákona se právní poměry dědické řídí právním řádem státu, jehož byl zůstavitel příslušníkem v době smrti. 8 Obdobně se řídí i způsobilost zřídit nebo zrušit závěť, účinky vad vůle a jejího projevu a další možné formy pořízení pro případ smrti. 9 Velmi významnou úlohu v systému dědického práva hmotného hraje též judikatura soudu Nejvyššího, ale samozřejmě i soudu Ústavního. Judikatura se ovšem podle české právní 5 čl. 11 odst. 1 zák. 2/1993 Sb., Listiny základních práv a svobod, v platném znění 6 Pavlíček, V., aj. Ústava a ústavní řád České Republiky Komentář, 2. díl, 2. vyd. Praha: Linde, 2002, s tamtéž 8 17 zák. 97/1963 Sb., O mezinárodním právu soukromém a procesním, v platném znění 9 18 odst. 1, odst. 2 zák. 97/1963 Sb., O mezinárodním právu soukromém a procesním, v platném znění 8

9 doktríny nepovažuje za pramen práva (ve formálním smyslu). Není ovšem pochyb o tom, že dědické právo hmotné velice silně ovlivňuje vahou své přesvědčivosti Předpoklady dědění Pod pojmem předpoklady dědění je třeba rozumět podmínky stanovené zákonem, při jejichž naplnění se realizuje dědické právo oprávněného. Občanský zákoník stanovuje čtyři podmínky dědění smrt zůstavitele, existenci dědictví, právní důvod dědění a existence způsobilého dědice Smrt zůstavitele Smrt zůstavitele je nejzákladnějším předpokladem realizace dědického práva. Právě okamžikem smrti dochází k zániku právní subjektivity jedince a k univerzální sukcesi jeho práv a povinností na dědice. Smrt člověka, jež je hlediska právní teorie považována za právní událost, musí být stanoveným způsobem zjištěna. Každý, kdo nalezne mrtvé tělo mimo zdravotnické zařízení, je povinen toto nahlásit územnímu nebo obvodnímu lékaři, popř. lékaři, který je pověřen vykonávat tuto činnost a v jehož obvodu bylo tělo nalezeno nebo k úmrtí došlo. Lékařské službě první pomoci se úmrtí nebo nález těla oznamuje v těch případech, kdy k úmrtí došlo nebo tělo bylo nalezeno mimo pravidelný provoz shora uvedených lékařských zařízení. Zvláštní režim se uplatňuje tehdy, kdy existuje vzhledem k okolnostem úmrtí nebo nálezu těla podezření, že k úmrtí došlo sebevraždou nebo trestným činem. V takovém případě osoba, která mrtvé tělo nalezla, musí toto bezodkladně nahlásit též orgánu Policie ČR. Tuto povinnost má každý, kdo se o úmrtí dozvěděl nebo tělo mrtvého nalezl a neví, zda bylo úmrtí již nahlášeno. V případě, že k úmrtí dojde v ústavu sociální péče, jiném obdobném zařízení nebo na pracovišti, úmrtí je povinen oznámit vedoucí takového zařízení nebo pracoviště, popř. jím pověřený pracovník. 11 Samotné úmrtí osoby se pak zjišťuje a stanovuje odborným posudkem lékaře po prohlídce mrtvého (list o prohlídce mrtvého). V tomto odborném posudku lékař, který tělo ohledal, též uvede pravděpodobnou příčinu smrti a okamžik, ve kterém k úmrtí došlo. Úmrtí fyzické osoby se dále zapíše do 10 Např. ÚS 134/99 týkající se neplatnosti allografní závěti nebo ÚS 109/94 upravující postavení dědice v restitučním řízení, a další 11 1 vyhlášky Ministerstva zdravotnictví ČSSR 19/1998 Sb., O postupu při úmrtí a pohřebnictví, v platném znění 9

10 knihy úmrtí, kterou vede příslušný matriční úřad. 12 Příslušný k těmto zápisům je ten matriční úřad, v jehož obvodu k úmrtí došlo nebo v němž bylo mrtvé tělo nalezeno. Pokud k úmrtí nebo k nalezení mrtvého těla došlo v dopravním prostředku, příslušný je ten matriční úřad, v jehož obvodu bylo tělo vyloženo. V případě, že byla osoba prohlášena za mrtvou rozhodnutím soudu, je příslušný Úřad městské části Praha Dojde-li k úmrtí občana ČR v cizině je příslušný Úřad městské části Brno-střed. 14 V některých mimořádných případech nemusí být možné smrt zjistit běžnými prostředky. Nejčastěji se jedná o ty případy, kdy není možné prohlédnout tělo. V těchto výjimečných případech lze smrt fyzické osoby založit na vyvratitelné právní domněnce v soudním řízení o prohlášení za mrtvého. 15 Ve věci prohlášení za mrtvého je místně příslušný ten soud, který byl naposledy v České republice obecným soudem toho, kdo má být za mrtvého prohlášen. Řízení může být zahájeno buď na návrh toho, kdo na tom má právní zájem, nebo i bez návrhu. Občanský soudní řád za účastníky řízení povolává manžela osoby, která má být za mrtvého prohlášena, její děti a dále pak ty, jímž svědčí dědické právo. Řízení o prohlášení za mrtvého patří mezi ta řízení, do kterých může vstoupit i státní zástupce. 16 Občanský soudní řád umožňuje prohlásit osobu za mrtvou ve dvou případech. O první případ se jedná tehdy, kdy je osoba, která má být za mrtvou prohlášena, dlouhodobě nezvěstná, pokud lze se zřetelem ke všem okolnostem usuzovat, že již nežije. V případě, že soud dojde k závěru, že jsou splněny podmínky pro prohlášení za mrtvého, ustanoví nezvěstnému opatrovníka. Další postup soudu pak spočívá v tom, že vyhláškou nebo jiným vhodným způsobem (tiskem, rozhlasem, televizí) vyzve nezvěstného, aby se do jednoho roku od uveřejnění výzvy přihlásil soudu, opatrovníkovi nezvěstného nebo zástupci nezvěstného uvedeného ve vyhlášce. Touto vyhláškou soud dále vyzývá i všechny ostatní subjekty, které by o nezvěstném něco věděly, aby se přihlásily soudu, opatrovníkovi nezvěstného nebo zástupci nezvěstného. V této vyhlášce musí být uvedeno, kdy lhůta uplyne a skutečnost, že v případě jejího marného uplynutí bude nezvěstný prohlášen za mrtvého. Zároveň s tím soud provádí všechna potřebná šetření o nezvěstném. Po marném uplynutí takto stanovené lhůty soud rozhodne rozsudkem o prohlášení osoby za mrtvou a zároveň v tomto rozsudku uvede den, který platí za den smrti nezvěstného, popř. který tento nepřežil. Pro zák. 301/2000 Sb., O matrikách, jménu a příjmení a o změně některých souvisejících zákonů, v platném znění zák. 301/2000 Sb., O matrikách, jménu a příjmení a o změně některých souvisejících zákonů, v platném znění 14 3 odst. 4 zák. 301/2000 Sb., O matrikách, jménu a příjmení a o změně některých souvisejících zákonů, v platném znění zák. 99/1963 Sb., Občanský soudní řád, v platném znění odst. 1 písm. f) zák. 99/1963 Sb., Občanský soudní řád, v platném znění 10

11 dědické právo je takto stanovený den významný z toho důvodu, že tímto dnem dochází k nápadu dědictví. Druhým případem je ta situace, kdy se smrt fyzické osoby dá zjistit prostřednictvím jiných důkazních prostředků (důkaz smrti). Jedná se zejména o ty situace, kdy osoba, jež má být za mrtvou prohlášena, byla účastna nehodě, kterou nikdo nepřežil a jejíž následky neumožňují řádné prohlédnutí těla (výbuch továrny, zasypání dolu, potopení lodi na otevřeném moři). S ohledem na tuto skutečnost je tento případ řízení kratší a snazší. V tomto druhu řízení soud totiž nevydává vyhlášku s výzvou nezvěstnému, aby se přihlásil a tím dokázal, že žije. V případě, že soud dodatečně zjistí nesprávné vyznačení dne smrti, vydá na základě návrhu nebo i bez návrhu usnesení s účinky ex tunc, kterým tyto údaje opraví. V případě, že se dodatečně zjistí, že ten, kdo byl pro hlášen za mrtvého, žije nebo žil v den, od něhož doposud neuplynula doba přiměřená k tomu, aby nezvěstný mohl být prohlášen za mrtvého, zruší rozsudkem své předchozí rozhodnutí s účinky ex tunc. Zjistí-li soud v průběhu řízení, že nejsou splněny podmínky pro prohlášení za mrtvého, řízení usnesením zastaví Existence dědictví Pouhá smrt zůstavitele neznamená sama o sobě ještě univerzální sukcesi. Existence dědictví je tedy další podmínkou, která ke smrti zůstavitele musí přistoupit. Jak již bylo uvedeno, dědění je vlastně univerzálním právním nástupnictvím, tedy nástupnictvím do všech práv a povinností po zůstaviteli, a bez existence majetkových práv, která by smrtí zůstavitele nezanikala, o univerzálním nástupnictví nelze hovořit. Toto je patrné i na právní větě judikátu Krajského soudu v Hradci Králové, která praví: Právními nástupci zůstavitele se mohou stát pouze osoby, které po něm dědily. Jestliže zůstavitel nezanechal majetek nebo zanechal-li majetek jen nepatrné hodnoty, nemá právního nástupce, který by vstupoval do jeho práv a povinností. 17 Dědictví je ovšem tvořeno nejen právy (aktivy), ale též i závazky (pasivy), s výjimkou těch závazků, které jsou svou povahou vázány výlučně na osobu zůstavitele, popř. věřitele (např. zůstavitel byl uznávaný malíř, který uzavřel smlouvu o dílo spočívající v namalování obrazu). 18 Majetek tvořící předmět dědictví má povahu věci hromadné, podobně, jak je tomu, pokud jde o podnik podle 5 odst. 2 Obchodního zákoníku. Patrné to je i ze skutečnosti, že je 17 Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové z , sp. zn. 26 Co 131/2001, uveřejněný v AN č. 6/2002 str. 142 an. 18 viz. 579 zák. 40/1964 Sb., Občanský zákoník, v platném znění 11

12 možné přijmout nebo odmítnout dědictví jen jako celek. Na rozdíl od dřívější úpravy podle Obecného zákoníku občanského z roku 1811 nebyl recipován dřívější institut ležící pozůstalosti (hereditas iacens), a proto ani dědictví jako celek nemá právní subjektivitu. Závazky, které dědictví tvoří, svým osudem tedy sledují osud aktiv tvořících dědictví. Byl to právě tento majetek, který věřitelům zůstavitele za jeho života poskytoval určitou jistotu uspokojit jejich pohledávky za zůstavitelem. Znamená-li dědění právní nástupnictví po zůstaviteli, znamená to vlastně, co do důsledku, změnu v osobě dlužníka daného závazkového vztahu. Takováto změna v osobě dlužníka na základě právní události by měla ohrozit pohledávky věřitelů za zůstavitelem jen minimálně (s výjimkou shora uvedených práv, která zanikají smrtí dlužníka). Za určitých okolností toto může pozici věřitelů ale naopak dokonce i posílit a to tím, že nápadem dědictví dochází ke splynutí majetku, který tvoří dědictví, s majetkem, který náleží dědici. Pro věřitele je to výhodné v těch případech, kdy majetek, který tvoří podstatu dědictví, by sám o sobě nestačil na pokrytí závazků, které jsou s dědictvím spojeny, ale ve spojení s majetkem dědice již dostačujícím je. Dědictví, jakožto věc hromadná sui generis, je tvořeno nejčastěji věcmi jakožto předměty vlastnického práva. Tyto věci tvoří předmět dědění bez výhrad a omezení. Není ani rozhodné, zdali se jedná o vlastnické právo k věci individuální, kolektivní nebo ve formě společného jmění manželů. Situace, jak již bylo naznačeno shora, není tak komplikovaná ve věcech jakožto předmětu vlastnického práva. Zatímco vlastnické právo je netečné ke změnám v osobě vlastníka díky skutečnosti, že se váže toliko k věcem a nikoliv k osobám, práva a povinnosti ze závazkových vztahů jsou na změny subjektů citlivější, jelikož některá práva nebo povinnosti mohou být natolik spjata s osobami tvořícími strany konkrétního závazku, že změna v osobě nemůže přicházet do úvahy. V této věci platí zásada, že smrtí věřitele právo zanikne, bylo-li omezeno jen na jeho osobu. 19 Smrtí oprávněného např. zaniká právo na výživné, nikoliv však nedoplatků na výživném splatných do dne smrti oprávněného. Stejně tak zaniká smrtí oprávněného i právo na bolestné a ztížení společenského uplatnění. V případě, že by tyto nároky byly předmětem probíhajícího soudního řízení v okamžiku smrti žalobce, muselo by toto řízení být zastaveno. 20 Smrtí fyzické osoby zaniká i věcné břemeno, jestliže právo, které tomuto věcnému břemenu odpovídá, je spjato s určitou osobou. 21 Smrtí oprávněného zaniká předkupní právo. 22 V případě, že dárce neuplatní nárok na vrácení daru z důvodů uvedených v 630 Občanského zákoníku již za svého života, zaniká smrtí dárce i 19 viz. 579 zák. 40/1964 Sb., Občanský zákoník, v platném znění 20 viz. 107 odst. 5 zák. 99/1963 Sb., Občanského soudního řádu, v platném znění 21 viz. 151p odst. 4 zák. 40/1964, Občanský zákoník, v platném znění 22 viz. 604 zák. 40/1964, Občanský zákoník, v platném znění 12

13 toto právo, jelikož je vázáno jen na jeho osobu. Ručitelský závazek zaniká smrtí ručitele tehdy, pokud mu do okamžiku jeho smrti nevznikla povinnost splnit dluh za dlužníka, protože ten neplnil, ačkoliv k tomu byl věřitelem písemně vyzván. Smrtí jednou ze smluvních stran je ovlivněn též právní vztah založený na smlouvě příkazní. Pro zánik smlouvy příkazní platí přiměřeně to, co platí pro zánik plné moci. Tato smlouva tedy zaniká bez dalšího smrtí příkazníka. Smrtí příkazce zaniká tehdy, nevyplývá-li z jejího obsahu něco jiného, nebo pokud zvláštní zákon nestanoví jinak. 23 Smrtí jednoho z manželů též ze zákona zaniká společné jmění manželů, pokud toto již nebylo zrušeno dříve. 24 V následném řízení o dědictví je z úřední povinnosti vypořádáno společné jmění manželů, kdy soud určí, která část majetku patří do dědictví a která pozůstalému manželovi. V případě, že společné jmění manželů zanikne rozvodem ještě před úmrtím jednoho z nich, mají dědicové zemřelého manžela oprávnění uzavřít dohodu o vypořádání společného jmění manželů s rozvedeným manželem před projednáním dědictví po zemřelém manželovi. Tento postup je ovšem možné uplatnit pouze tehdy, jestliže nenastaly hmotněprávní účinky nevyvratitelné právní domněnky podle 150 odst. 4 Občanského zákoníku uplynutím tří let. 25 Vedle Občanského zákoníku speciální ustanovení týkající se dědění obsahuje též Obchodní zákoník zejména v podobě následků smrti fyzické osoby jakožto společníka obchodních společností. U veřejné obchodní společnosti platí, že se tato společnost zrušuje smrtí společníka, ledaže společenská smlouva připouští dědění obchodního podílu, podíl zůstavitele zdědí jeho dědic, pokud nedojde k odmítnutí dědictví, a ve společnosti zůstávají alespoň dva společníci. Dědic obchodního podílu veřejné obchodní společnosti má právo do tří měsíců od právní moci rozhodnutí soudu o dědictví vypovědět účast ve společnosti, i když je společnost založena na dobu určitou. V případě, že tak učiní, není povinen se osobně podílet na činnosti společnosti, i když je tak stanoveno společenskou smlouvou. 26 V případě komanditních společností smrtí komanditisty nedochází ke zrušení společnosti a jeho podíl na společnosti je předmětem dědění. Ve společenské smlouvě může být dědění podílu vyloučeno a v takovém případě se předmětem dědění stává vypořádací podíl. 27 Smrtí společníka společnosti s ručením omezeným dochází k dědění jeho podílu. V případě, že se nejedná o společnost o jediném společníkovi, může být dědění podílu vyloučeno společenskou smlouvou. Nelze-li to po něm spravedlivě požadovat, může se dědic u soudu domáhat zrušení 23 srov. 731, 33b odst. 1 písm. d), odst. 2 zák. 40/1964, Občanský zákoník, v platném znění 24 srov. 22 odst. 1 zák. 94/1993 Sb., Zákon o rodině, v platném znění ve spojení s 149 odst. 1 zák. 40/1964, Občanský zákoník, v platném znění 25 viz. Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích z č. 590/2000 Spr. P. 26 srov. 91 zák. 513/1991 Sb., Obchodní zákoník, v platném znění 27 srov. 102 odst. 4 zák. 513/1991 Sb., Obchodní zákoník, v platném znění 13

14 své účasti ve společnosti a to do tří měsíců od právní moci rozhodnutí soudu o dědictví, jinak toto právo prekluduje. V případě, že se dědic domáhá zrušení své účasti na společnosti podle předchozí věty, není povinen se osobně podílet na činnosti společnosti, i když by společenská smlouva takovou povinnost stanovovala. Účast dědice ve společnosti ovšem není možné zrušit v případě, že je jediným společníkem. 28 Zemře-li akcionář akciové společnosti, je dědic oprávněn vykonávat práva s akcií spojená, pokud není zákonem stanoveno jinak. V případě, že je dědiců více, platí, že akcie může být předmětem spoluvlastnického práva. Spolumajitelé ovšem musí dohodou určit, který z nich bude vykonávat práva s akcií spojená, popř. určit společného zmocněnce. Pokud dědicové v této věci dohodu neuzavřou, určí tuto osobu, která bude vykonávat práva s akcií spojená do doby skončení řízení o dědictví, na návrh společnosti soud. 29 Smrtí člena družstva zaniká jeho členství ve družstvu. Dědic členských práv a povinností po zůstaviteli může družstvo o členství požádat. Zákon nebo stanovy družstva mohou určit, v jakých případech představenstvo družstva nesmí dědicovo členství odmítnout nebo kdy se souhlas představenstva s nabytím členských práv a povinností dědicem nevyžaduje. Přímo na základě Obchodního zákoníku se souhlas představenstva nevyžaduje, pokud jde o nabývání práv a povinností spojených se členstvím v bytových družstvech dědicem. Pokud by se dědic nestal členem družstva, má nárok na vypořádací podíl člena. 30 Vedle těchto práv, která zanikají smrtí oprávněného, předmět dědictví dále netvoří i ta práva, která sice smrtí oprávněného nezanikají, ale přecházejí na jiné osoby zákonem zvláštním způsobem upraveným postupem, odlišným od dědění. Smrtí zaměstnance, kromě práva na bolestné a na náhradu za ztížení společenského uplatnění, nezanikají případné ostatní peněžité náhrady vůči zaměstnavateli. Mzdové a platové nároky zaměstnance vůči zaměstnavateli do výše trojnásobku průměrného měsíčního výdělku postupně přecházejí na manžela, děti a rodiče za podmínky, že dotyčná osoba žila se zůstavitelem ve společné domácnosti v okamžiku jeho smrti. Ovšem i tyto nároky zemřelého zaměstnance za zaměstnavatelem se mohou stát předmětem dědictví, pokud shora uvedené osoby (manžel, děti, rodiče) neexistují nebo pokud nesplňují podmínku existence společné domácnosti se zůstavitelem. 31 Závazky zaměstnance vůči zaměstnavateli smrtí zaměstnance zanikají s výjimkou těch, které byly zaměstnancem před jeho smrtí písemně uznány co do důvodů i výše, dále pak ty závazky, o kterých bylo pravomocně rozhodnuto, a konečně takové závazky, 28 viz. 116 odst. 2 zák. 513/1991 Sb., Obchodní zákoník, v platném znění 29 viz. 156 odst. 10 zák. 513/1991 Sb., Obchodní zákoník, v platném znění 30 srov. 232 zák. 513/1991 Sb., Obchodní zákoník, v platném znění 31 viz. 328 odst. 1 zák. 262/2002 Sb., Zákoník práce, v platném znění 14

15 které vyplývají z práv na náhradu škody způsobené úmyslně. 32 Velice podobná úprava platí i pro dávky nemocenského pojištění. V případě, že pojištěnec, který splňoval podmínky nároku na výplatu dávek nemocenského pojištění, zemře, nárok na výplatu takových ještě nevyplacených dávek přechází postupně na manžela, děti nebo rodiče zemřelého pojištěnce, pokud dotyčná osoba s pojištěncem žila v době jeho smrti ve společné domácnosti. V případě, že pojištěnec před svou smrtí neuplatnil nárok na výplatu dávek, vstupují shora uvedené osoby (manžel, děti, rodiče) do řízení o dávce a mohou nárok na ni uplatnit ony. Tyto nároky se předmětem dědictví stávají pouze tehdy, není-li shora uvedených osob, na které tyto nároky přecházejí jinak než děděním, nebo pokud tyto osoby nesplňovaly v okamžiku smrti pojištěnce podmínku žití ve společné domácnosti. 33 Dalším příkladem práv, které smrtí oprávněného nezanikají, ale přecházejí na zákonem stanovené osoby jinak než děděním, jsou nároky na nevyplacené dávky důchodového pojištění. Tyto dávky, vznikly-li ještě za života oprávněného, postupně přecházejí na jeho manžela, děti a rodiče, pokud s ním dotyčná osoba v okamžiku jeho smrti žila ve společné domácnosti. Tato podmínka soužití ve společné domácnosti se nevztahuje na děti, které mají nárok na sirotčí důchod po zemřelém. Uvedené osoby též vstupují do řízení o uplatnění nároku zahájeného za života oprávněného a nabývají nároku na částky splatné do smrti oprávněného. Zmiňované nedoplatky se stávají předmětem dědictví opět v tom případě, když není shora uvedených osob (manžela, dětí, rodičů) nebo když tyto osoby nesplňují podmínku společného soužití ve společné domácnosti s oprávněným v okamžiku jeho smrti. 34 V podstatě stejná úprava, která platí pro přechod nároků z důchodového pojištění jinak než děděním, platí i pro přechod nevyplacených nároků z dávek sociálního zabezpečení splatných do okamžiku smrti oprávněného. I v tomto případě nároky na výplatu těchto dávek přechází postupně na manžela, děti a rodiče oprávněného, pokud v okamžiku jeho smrti žila ta která konkrétní osoba s oprávněným ve společné domácnosti, a tyto osoby dále vstupují do dalšího řízení o nároku na dávku, byl-li nárok na dávku uplatněn před smrtí oprávněného. 35 U nároků ze systému státní sociální podpory do probíhajícího řízení vstupují a nárok na vyplacení dávek splatných do dne smrti oprávněného rovným dílem mají ty osoby, k nimž by bylo přihlíženo při stanovení rozhodného příjmu. Jedná se o nezaopatřené děti, rodiče nezaopatřených dětí, manžele, partnery ve smyslu zák. 115/2006 Sb., o registrovaném partnerství, druha a družku a nezaopatřené děti nezaopatřených dětí, pokud tyto osoby 32 srov. 328 odst. 2 zák. 262/2002 Sb., Zákoník práce, v platném znění 33 viz. 51 zák. 187/2006 Sb., O nemocenském pojištění, v platném znění 34 viz. 63 zák. 155/1998 Sb., O důchodovém pojištění, v platném znění 35 viz. 104 zák. 100/1988 Sb., O sociálním zabezpečení, v platném znění 15

16 s oprávněnou osobou trvale žijí a společně uhrazují náklady na své potřeby. Nároky na dávky ze systému státní sociální podpory nejsou předmětem dědictví. 36 Relativně komplexní speciální úpravu přechodu práv jinak než děděním obsahuje též úprava pojistné smlouvy z pojištění osob. V případě, že je pojistnou událostí smrt pojištěného, právo na pojistné plnění přechází primárně na obmyšlenou osobu, kterou se rozumí osoba, kterou pojištěný určil jako osobu oprávněnou z daného pojištění. Osoba obmyšlená může být určena jednak jménem nebo vztahem k pojištěnému. Pokud nebyla osoba obmyšlená do okamžiku pojistné události určena nebo pokud nenabude práva na pojistné plnění, např. proto, že se změnil její vztah k pojištěnému (manželství bylo rozvedeno), nebo proto, že osoba obmyšlená zemřela před pojistnou událostí, toto právo přechází na manžela pojištěného, popř. jeho děti, není-li manžela. Není-li těchto shora uvedených osob (osoby obmyšlené, manžela, popř. dětí), právo na pojistné plnění přechází na rodiče pojištěného, a pokud není ani těch, tak přechází na osoby, které s pojištěným po dobu nejméně jednoho roku před pojistnou událostí žily ve společné domácnosti a které z tohoto důvodu pečovaly o společnou domácnost nebo byly na pojištěného odkázány výživou. A konečně neexistuje-li ani jedna ze shora zmiňovaných osob, právo na pojistné plnění přechází na dědice pojištěného. 37 Ani v tomto posledním zmiňovaném případě se však nejedná o dědění. Obratem dědici pojištěného se totiž rozumí pouze osoby spadající do množiny dědiců ze závěti nebo ze zákona (tzv. putativní dědici). K tomu, zda tyto osoby splňují i další podmínky pro dědění stanovené předpisy dědického práva, se nepřihlíží. Ani v tomto případě plnění pojišťovny se nestává předmětem dědictví. Pokud vznikne právo na pojistné plnění několika osobám a pokud nejsou jejich podíly určeny, má každá z nich právo na stejný díl. 38 Povinnost pojišťovny k pojistnému plnění by zcela zanikla tehdy, kdyby neexistovala ani jedna ze shora zmiňovaných osob. Pojistné plnění netvoří ani předmět odúmrti, takže nepřipadne státu tehdy, není-li žádných dědiců. Jinak než děděním přecházejí v případě smrti nájemce i práva z nájemního vztahu k nedružstevnímu bytu. Nejde-li o byt, který je ve společném nájmu manželů, novými nájemci se stávají děti, partner, rodiče, sourozenci, zeť a snacha, jestliže s nájemcem žili v den jeho smrti ve společné domácnosti a nemají vlastní byt. Novými nájemci se stávají též vnuci nájemce, ti, kteří pečovali o společnou domácnost zemřelého nájemce, a dále ti, kteří na něho byli odkázáni výživou. Musí ovšem prokázat, že se zemřelým nájemcem žili ve společné domácnosti nepřetržitě alespoň po dobu tří let před jeho smrtí a nemají vlastní byt. Soud může 36 srov. 56 ve spojení s 7 odst. 1, odst. 2 zák. 117/1995 Sb., O státní sociální podpoře, v platném znění 37 viz. 51 odst. 1 3 zák. 37/2004 Sb., O pojistné smlouvě, v platném znění 38 viz. 51 odst. 4 zák. 37/2004 Sb., O pojistné smlouvě, v platném znění 16

17 v případě vnuků zemřelého nájemce z důvodů zvláštního zřetele hodných rozhodnout, že se stávají nájemci, i když soužití ve společné domácnosti se zesnulým nájemcem trvalo méně než tři léta. 39 S výjimkou v podobě vnuků zemřelého nájemce se shora uvedená úprava vztahuje pouze na osoby, které byly nájemcem do bytu přijaty po uzavření nájemní smlouvy, pouze tehdy, pokud se na tom nájemce a pronajímatel písemně dohodli. V případě, že se jedná o nedružstevní byt, který je ve společném nájmu manželů, a zemře-li jeden z manželů, stane se druhý manžel jediným nájemcem. 40 Jiná situace panuje v případě družstevních bytů. U těchto je přechod nájmu vázán na členství v bytovém družstvu. Pokud se jedná o družstevní byt ve společném nájmu manželů, je rozhodující, zdali bylo právo na družstevní byt nabyto manželi za trvání manželství, nebo pouze jedním z manželů před uzavřením manželství. V prvním případě členem družstva, a tím pádem i nájemcem, zůstává pozůstalý manžel a soud k tomu přihlédne v řízení o dědictví. Ve druhém případě, pokud zemřel manžel, jemuž svědčilo právo k družstevnímu bytu, nájem bytu a členství v bytovém družstvu přechází na toho z dědiců, na kterého přejde členský podíl v tomto družstvu podle obecných předpisů dědického práva. 41 Tento posledně zmiňovaný postup se uplatní i pro přechod nájmu družstevního bytu, který nebyl ve společném nájmu manželů Právní důvod dědění Právní důvod dědění se označuje též jako dědický titul. De lege lata se v českém právu uplatňují dva dědické tituly, kterými jsou buď zákon, nebo závěť anebo oba tyto tituly současně. V posledně jmenovaném případě se jedná o tzv. kumulaci titulů. Platné právo žádný jiný dědický titul nezná, i když de lege ferenda (podle nové kodifikace občanského zákoníku) se uvažuje např. o znovuzavedení dědické smlouvy jako nejsilnějšího právního titulu nebo i institutu odkazu, který ovšem nelze považovat za dědický titul, jelikož se v případě odkazu jedná o singulární sukcesi, tedy nabytí jednotlivého práva, zatímco u dědění se jedná o univerzální sukcesi, tedy přechod všech práv. Dědickou smlouvou se rozumí dohoda dvou stran, kterou zůstavitel povolává k pozůstalosti nebo její části druhou osobu. Tato smlouva může být konstruována buď jako smlouva bezplatná nebo úplatná. Dědickou smlouvu nebude možno jednostranně zrušit, což poskytne smlouvou povolaným dědicům vyšší jistotu, že se skutečně stanou vlastníky, nicméně tato smlouva nijak nebude omezovat zůstavitele 39 srov. 706 odst. 1, odst. 2 zák. 40/1964 Sb., Občanský zákoník, v platném znění 40 viz. 707 odst. 1 zák. 40/1964 Sb., Občanský zákoník, v platném znění 41 srov. 707 odst. 2 zák. 40/1964 Sb., Občanský zákoník, v platném znění 42 viz. 706 odst. 3 zák. 40/1964 Sb., Občanský zákoník, v platném znění 17

18 v dispozici s majetkem za jeho života. Pokud by se dědickou smlouvou povolávali manželé, nemá podle obecné úpravy rozvod manželství vliv na její platnost, ačkoliv na návrh rozvedeného manžela může soud rozhodnout o jejím zrušení. Nutno podotknout, že navrhovaná úprava dědické smlouvy je ve většině dispozitivní povahy, takže se manželé budou moci dohodnout i jinak Způsobilý dědic Dědická způsobilost je poslední podmínkou, která musí být splněna, abychom mohli mluvit o dědění. Lze rozeznávat objektivní a subjektivní stránku dědické způsobilosti. Z hlediska stránky objektivní se dědická způsobilost kryje s právní subjektivitou, tedy způsobilostí fyzických a právnických osob mít práva a povinnosti. V tomto ohledu má tedy dědickou způsobilost každá fyzická a právnická osoba a je dokonce přiznaná i tzv. nascituru, tj. počatému dítěti, narodí-li se živé. 44 Obdobná fikce se uplatňuje i u nadací, které mají vzniknout na základě závěti. Rozhodující ovšem je samotná existence takové osoby v okamžiku úmrtí zůstavitele. Dědic tedy logicky musí zůstavitele přežít, byť i o malý okamžik. V případě již zmiňovaného nascitura se tedy dítě musí narodit živé. Narozením živého dítěte se rozumí jeho úplné vypuzení nebo vynětí z těla matčina, jestliže dítě projevuje alespoň jednu ze známek života a má porodní hmotnost 500 g a vyšší nebo nižší než 500 g, přežije-li 24 hodin po porodu. Za známky života se pak považují dech nebo akce srdeční nebo pulsace pupečníku nebo aktivní pohyb svalstva, i když pupečník nebyl přerušen nebo placenta nebyla porozena. 45 V případě, že nelze určit, která ze dvou nebo více osob zemřela dříve a která později, má se za to, že zemřely současně. To má ten důsledek, že ani jedna z těchto osob po druhé nedědí. Pokud by byla za dědice určena právnická osoba, její způsobilost být dědicem je spjata se vznikem její právní subjektivity, jež nejčastěji vzniká jejím zápisem do příslušného zákonem stanoveného registru, ještě před nápadem dědictví, tzn. smrtí zůstavitele. Tímto registrem může být např. obchodní rejstřík u obchodních společností, družstev a jiných právnických osob, které se zapisují do obchodního rejstříku 46, registr sdružení u právnických osob, na které se vztahuje zákon o sdružování občanů (s výjimkou odborových organizací a 43 viz. Ministerstvo spravedlnosti ČR, Dědická smlouva Občanský zákoník [online], [cit ]. < 44 viz. 7 odst. 1 druhá věta zák. 40/1964 Sb., Občanský zákoník, v platném znění 45 viz. 2 odst. 1, odst. 2 vyhlášky Ministerstva zdravotnictví ČSFR č. 11/1988 Sb., O povinném hlášení ukončení těhotenství, úmrtí dítěte a úmrtí matky, v platném znění 46 viz. 62 odst. 1, zák. 513/1991 Sb., Obchodní zákoník, v platném znění 18

19 organizací zaměstnavatelů, které nepodléhají systému registrace) 47, nebo rejstřík registrovaných církví a náboženských společností u církví nebo registrovaných náboženských společností. 48 Vedle této objektivní stránky dědické způsobilosti se, jak již bylo uvedeno, rozlišuje i stránka subjektivní, jež představuje určité zákonem stanovené relevantní jednání osoby, jíž svědčí dědický titul, které dědickou způsobilost vylučuje. Podstatou subjektivní stránky dědické způsobilosti je vlastně nahrazení vůle zůstavitele ex lege vyloučit osoby jinak povolané k dědění za závažné poklesky vůči zůstaviteli nebo jeho rodině z okruhu dědiců. Smysl dědické nezpůsobilosti 49 vychází z představy, že ten, kdo se dopustil jednání, které závažným způsobem porušuje obecně uznávané zásady morálky, si nezaslouží dědit, resp. není spravedlivé, aby dědil. Zákon za nezpůsobilého dědice považuje jednak toho, kdo se dopustil úmyslného trestného činu proti zůstaviteli, jeho manželu, dětem nebo rodičům, a dále toho, kdo se dopustil zavrženíhodného jednání proti projevu zůstavitelovy poslední vůle. Výčet chráněných subjektů je dán taxativně a není možné jej rozšiřovat. Co se týče subjektivní stránky trestného činu, který směřuje vůči shora uvedeným chráněným subjektům, vyžaduje se zavinění ve formě úmyslu. Zavinění ve formě nedbalosti tedy nedostačuje. Takový trestný čin musí být spáchán ještě před smrtí zůstavitele bez ohledu na časový odstup, který předcházel úmrtí zůstavitele. Není rozhodné, zdali byl pachatel za takový trestný čin trestně stíhán nebo odsouzen, ani zdali možnost trestního postihu zanikla (např. z důvodu prezidentské milosti, promlčení nebo amnestie). V případě, že existuje pravomocný rozsudek, je soud při dědickém řízení tímto rozsudkem vázán. 50 Pokud nastane situace, že je trestný čin odhalen v průběhu řízení o dědictví, soud může přerušit řízení a dát podnět k trestnímu stíhání 51, nebo by tuto otázku musel posoudit sám jako otázku předběžnou. 52 Za zavrženíhodné jednání proti zůstavitelově poslední vůli se rozumí takové jednání toho, kdo by byl po zůstavitelovi povolán za dědice, kterým by bylo zůstaviteli bráněno svobodně pořídit závětí pro případ smrti, svobodně určit její obsah, změny nebo zrušení. Pojem poslední vůle je zmiňován pouze v tomto konkrétním institutu dědického práva a je třeba pod ním rozumět kromě závěti i listinu o vydědění a samozřejmě i listiny, jejichž obsahem se závěť nebo listina o vydědění mění nebo ruší. Stejně je posuzováno i zatajení zřízení závěti, její zničení nebo její zfalšování. 47 viz. 6 odst. 1, zák. 83/1990 Sb., O sdružování občanů, v platném znění 48 viz. 6 odst. 1, zák. 3/2002 Sb., Zákon o církvích a náboženských společnostech, v platném znění 49 srov. 469 zák. 40/1964 Sb., Občanský zákoník, v platném znění 50 srov. Usnesení Městského soudu v Praze č.j. 14 Co 35/ z viz. 109 odst. 2 písm. c) zák. 99/1963 Sb., Občanský soudní řád, v platném znění 52 viz. 135 odst. 2 zák. 99/1963 Sb., Občanský soudní řád, v platném znění 19

20 Rozdíl mezi institutem vydědění a institutem nezpůsobilého dědice je i přes značnou podobnost obou institutů zásadní. U institutu nezpůsobilého dědice je dědic vyloučen přímo ze zákona, k vydědění je zapotřebí platný projev vůle ze strany zůstavitele vůči neopomenutelným dědicům. V případě, že je dědic z dědění vyřazen kvůli dědické nezpůsobilosti, jeho místo je obsazeno náhradním dědicem, pokud takový existuje. V případě, že náhradního dědice není, na místo nezpůsobilého dědice nastupují potomci jeho potomků, pokud se dědí v 1. dědické skupině, nebo potomci jeho sourozenců, pokud se dědí ve 3. dědické skupině. Tito potomci se v takovém případě dělí rovným dílem. Není-li takových potomků, zvětší se podíly ostatních dědiců dané skupiny, ve které by dědil i nezpůsobilý dědic. Dědická nezpůsobilost však není překážkou, která by byla nepřekonatelná. Tato překážka odpadá a dříve nezpůsobilý dědic může opět dědit, pokud mu zůstavitel čin, kvůli kterému dědická nezpůsobilost nastala, odpustí. 53 Toto odpuštění může nabýt mnohé formy. Za nejprůkaznější lze považovat odpuštění tím způsobem, že zůstavitel uvede nezpůsobilého dědice do závěti a tím ho mezi dědice opět povolá. K tomuto úkonu samozřejmě musí dojít až po té, co se zůstavitel o důvodech vylučující dědickou způsobilost dozvěděl. Zůstavitelova znalost o tom, že u některého z potencionálních dědiců nastala dědická nezpůsobilost, je stěžejní. Bez této znalosti je odpuštění nemožné. Jako další možná forma odpuštění by dále přicházel i výslovný projev zůstavitelovi vůle, z něhož by vyplývalo, že nezpůsobilému dědici odpustil. 2.3 Odmítnutí dědictví Jak již bylo uvedeno, dědictví se nabývá smrtí zůstavitele. 54 Nicméně je třeba mít na paměti, že být dědicem je právo a nikoliv povinnost. Nikdo nemůže být nucen stát se dědicem proti své vůli. V případě, že ten, komu dědické právo svědčí, nemá v úmyslu nastoupit do právního postavení zůstavitele, může dědictví odmítnout. Odmítnutí dědictví je jednostranným, výslovným a adresným projevem vůle spojeným s nezvratnými hmotněprávními účinky 55. Tento právní úkon je možné adresovat pouze soudu, popř. notáři, u kterého je vedeno dědické řízení po zůstaviteli. Co se formy takového projevu vůle týče, je možné ho učinit ústně do protokolu u daného orgánu nebo může být tomuto zasláno písemně. 53 viz. 469 zák. 40/1964 Sb., Občanský zákoník, v platném znění 54 viz. 460 zák. 40/1964 Sb., Občanský zákoník, v platném znění 55 viz. Mikeš, J., Muzikář L. Dědické právo. 3. vyd. Praha: Linde, 2007, s

21 Odmítnutí dědictví jako právní úkon musí splňovat určité náležitosti, bez kterých by nepřinášelo zamýšlené důsledky. Jednu skupinu takových náležitostí tvoří řada informačních povinností ve vztahu k povolanému dědici. Tento musí být jednak informován o nápadu dědictví, dále musí být poučen o tom, že dědictví může do jednoho měsíce od vyrozumění odmítnout a samozřejmě i o právních následcích takového jednání. Tyto povinnosti informovat a poučit povolaného dědice váznou na soudu (notáři), který dané dědické řízení projednává, a z povahy věci vyplývá, že tyto povinnosti lze splnit až po začátku dědického řízení. Právní účinky však má i odmítnutí dědictví povolaným dědicem učiněné ještě před zahájením dědického řízení a tedy i bez splnění informačních povinností ze strany soudu (notáře). Další omezení povolaného dědice v odmítnutí dědictví spočívá v tom, že povolaný dědic tento právní úkon může učinit pouze bez výhrad a jako celek. Různé dodatečné podmínky nebo výhrady připojené k odmítnutí dědictví nebo odmítnutí pouze části dědictví mají za následek bezúčinnost tohoto právního úkonu. Platí to jak v případě, kdy je dědic povolán ze zákona, tak i v případě, kdy je povolán ze závěti. V obou těchto případech dědic musí dědictví odmítnout jako celek. Není možné, aby povolaný dědic dědictví z jednoho titulu odmítnul a z druhého neodmítnul. Odmítnutí dědictví jako projev vůle zůstavitele je vázáno na zákonnou hmotněprávní lhůtu v délce jednoho měsíce, která počíná svůj běh dnem následujícím po dni, ve kterém došlo k vyrozumění povolaného dědice o nápadu dědictví a jeho poučení o možnosti dědictví odmítnout. Tato lhůta může být ze závažných důvodů prodloužena, pokud o to povolaný dědic nebo jeho zástupce požádá ještě před jejím uplynutím. V případě marného uplynutí lhůty se na povolaného dědice hledí, jako kdyby dědictví neodmítl. 56 Právo odmítnout dědictví, jakožto ryze osobnostní právo, nelze převést na jiného, ale může přejít na dědice povolaného dědice, pokud tento zemře ještě před uplynutím jednoměsíční lhůty. Tomuto novému dědici běží jeho vlastní jednoměsíční lhůta pro odmítnutí dědictví. Pokud prohlášení o odmítnutí dědictví nechce nebo nemůže učinit sám, může si zvolit svého zástupce na základě plné moci. Musí se však jednat o zvláštní plnou moc, která zmocněnce k odmítnutí dědictví výslovně zmocňuje. V případě, že je povolaný dědic zastoupen svým zákonným zástupcem, zákonný zástupce potřebuje k odmítnutí dědictví jménem zastoupeného schválení soudu. Toto schválení se nevyžaduje, pokud zákonný zástupce jménem zastoupeného (povolaného dědice) činí prohlášení o neodmítnutí dědictví. Speciální úprava se použije v případě, že na povolaného dědice byl prohlášen konkurz. 56 srov. Rozhodnutí Městského soudu v Praze sp. zn. 24 Co 214/96 ze dne