ÚVOD DO PRÁVA. Studijní texty pro distanční studium. Petr Dostalík, Petra Jakešová

Transkript

1 ÚVOD DO PRÁVA Studijní texty pro distanční studium Petr Dostalík, Petra Jakešová

2 Oponenti: Mgr. Bohdana Slezáková Mgr. Markéta Šupplerová 1. vydání Petr Dostalík, Petra Jakešová, 2005 ISBN

3 OBSAH Úvod...5 Pojem a systém práva...7 Definice práva...7 Znaky práva...7 Normativní systémy...8 Objektivní a subjektivní právo Právo veřejné a soukromé...12 Právo vnitrostátní a právo mezinárodní...13 Právo hmotné a právo procesní...13 Právní norma...13 Právní vztahy...19 Pojem právního vztahu...19 Právní skutečnost...19 Právní úkony...21 Protiprávní úkony...25 Prameny práva...31 Pojem pramene práva a jeho druhy...31 Právní odpovědnost...35 Pojem právní odpovědnosti...35 Předpoklady vzniku právní odpovědnosti...36 Občanské právo exkurz...43 Pojem a systematika občanského práva...43 Základní zásady občanského práva...44 Občanskoprávní vztah...45 Věcná práva...46 Dědické právo...47 Trestní právo exkurz Pojem a systematika trestního práva Základní zásady trestního práva...53 Rodinné právo exkurz...55 Pojem a systematika rodinného práva...55 Seznam použité literatury

4 Ikony použité v textu Studijní cíle Rozšiřující text Shrnutí Otázky k zamyšlení Otázky, které vyžadují písemnou odpověď Příklad Literatura Slovníček pojmů, klíčová slova 4

5 ÚVOD Studijní text Úvod do práva je určen posluchačům distančního bakalářského studia na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci. Hlavním cílem tohoto studijního materiálu je poskytnout základní informace o teorii práva a dále základní poznatky z vybraných právních odvětví. Velký důraz je kladen na procvičení získaných poznatků a jejich následnou aplikaci na konkrétní případy. Obsahem této publikace je pojem a systém práva, pojetí právních vztahů a pramenů práva, problematika právní odpovědnosti a v neposlední řadě vybrané instituty práva občanského, trestního a rodinného. 5

6

7 POJEM A SYSTÉM PRÁVA Cíle kapitoly V této kapitole se seznámíme s tím, co je to právo, jaké jsou teorie původu práva a jeho základní znaky, jakým způsobem a podle jakých kritérií můžeme právo rozdělovat a seznámíme se také s tzv. velkými právními systémy, právem kontinentálním, anglo-saským a islámským. Závěrečná část této kapitoly se zabývá právní normou, její definicí, strukturou a základními vlastnostmi. Definice práva Již od nejstarších dob se lidé snažili vymezit pojem práva a z tohoto důvodu existuje velké množství různých definic. Jednou z těchto definic je například: Právo je normativní formou regulace společenských vztahů zajištěnou státní mocí. Právo můžeme rovněž popsat jako systém společenských příkazů, zákazů a dovolení stanovících co má být. Znaky práva Základními znaky práva dle výše uvedených definic jsou tedy: normativnost (jedná se o systém příkazů) a regulativnost (snaha o uspořádání vztahů ve společnosti). Dalším aspektem práva je pak jeho mocenskost (možnost příkazy dávat a zároveň vynucovat jejich splnění) za tuto moc se pak považuje moc státní, kdy stát je subjektem nadaným právotvornou a donucovací mocí. Sociologické teorie práva pak jako další definiční prvek práva stanoví jeho účel a cíl, tedy k ochraně koho, či čeho tato právní regulace slouží. Právo je vytvářeno samotnou společností, účelem práva je stanovení práv a povinností pro společnost samu. Právo je živý a dynamický systém, vytvářený v obecném zájmu, vycházející z každodenních potřeb společnosti. znaky práva Znaky práva a) mocenskost b) normativnost c) regulativnost d) účel 7

8 Normativní systémy islámský právní systém sunna kiás idžmá Islámské právo Islámské právo patří mezi tzv. posvátná práva spolu s právem židovským a kanonickým. Všechna tato tři práva mají společné to, že základ, prvotní pramen práva není v zákonodárci, ale v boží vůli a všechna tato náboženství zdůrazňují svůj nada předstátní charakter. Zatímco vliv kanonického práva v katolické Evropě zeslábl současně s posílením pozice národního státu a představy panovníka jako nejvyššího zákonodárce, v islámské právu se neustále udržuje představa práva jako vůle Alláhovy, založeného na spravedlnosti. Základním pramenem práva je Korán, který, podobně jako Starý zákon u Židů obsahuje všechny základní předpisy a povinnosti v životě každého muslima. Není možné dělit normy na právní a mimoprávní, není možné dělit právo na jednotlivá právní odvětví, protože každá právní norma je příkazem Alláhovým, obecně závazným a o stejné právní síle, ať už se jedná o plnění ze smluv, rituální předpisy či pravidla pro dědické řízení. I každý konkrétní případ je tedy třeba vykládat s ohledem na Alláhovu vůli a příkazy Koránu. Nepřekvapí tedy, že vykladači práva a znalci islámské právní vědy jsou totožní se znalci a vykladači Koránu. Základním pramenem islámského práva zůstává 114 súr Koránu. Islámské právo je naukou o povinnosti. Dává již od dob patera familias přednost silné individualizaci subjektu právních vztahů, jímž není jednotlivec, ale společenství věřících. Korán je soubor různých doporučení a vzorů chování, které má muslim jako boží příkaz a součást víry napodobovat a jiných chování, kterých se má pokud možno vystříhat nebo která jsou zcela zakázaná (podobně jako v křesťanství je i v islámském právním systému zakázáno půjčování peněz na úrok). Právní normy obsažené v Koránu, ovšem nemohou zcela vyčerpat všechny situace, které se v běžném životě mohou vyskytnout. Proto je dalším pramenem práva sunna, tj. sbírka prorokových výroků, jeho rozhodnutí o právních otázkách. Také platnost právního obyčeje se posuzuje podle toho, zda jej prorok výslovně či mlčky uznal. Pokud není v rozporu s příkazem Koránu, může být do sunny zahrnuto i mimoislámské právo. Tam, kde nedostačuje Korán a sunna, může být pro tvorbu nového právního pravidla použito analogie. Analogie ovšem nemá nic společného s analogií v kontinentálním právním pojetí. Analogie, arabsky kiás, znamená rozumné uvažování. Tímto uvažováním se vyjadřuje myšlenkový postup, kde se z jednoho členu A na základně podobnosti či nepodobnosti vyvodí člen B. To zda je člen A podoben či nepodoben, se nevyvozuje z ducha či smyslu právní normy, ani z politických okolností jejího vzniku, ale pouze na základě doslovného znění, gramatického výkladu právní normy. Posledním pramenem práva je idžmá neboli konsensus všech věřících. Tedy to, na čem se shodnou všichni věřící, stane se novým právním pravidlem. Problematickým však zůstává, zda společenstvím věřících se má na mysli pouze společenství učenců, zda se shodou míní i pouze výslovné přijetí nebo zda postačí i neexistence rozporu, a konečně jakým způsobem se takový konsensus zjišťuje. Na základě práce s jednotlivými prameny se postupně konstituovaly čtyři hlavní školy islámského práva s rozdílnými názory na závažnost jednotlivých pramenů. Škola hanafitů dává přednost analogii, základem učení školy malikitů se stal konsensus 8

9 a myšlenka obecného blaha, škola Šaftího se zaměřuje na studium sunny a kazuistický způsob řešení právních otázek. Hanabalova škola se zaměřuje na tradici. V jednotlivých zemích se pak uplatňuje právní učení jednotlivých škol. Zákonem a obecně závaznou právní normou jsou pak právní pravidla pocházející z učení jednotlivých škol. V islámském právu obecně pak platí zásada taklíd, tj. zásada neměnnosti práva. Jako boží zákon je právo věčné a nemůže být vykládáno, tím méně měněno světskou mocí. Řešení nových právních situací je tedy možné pouze přejímáním pravidel jiné islámské právní školy, která např. neplatí na území daného islámského státu, nebo pomocí disimulace právního jednání (islámské právo zakazuje půjčku na úrok, disimuluje se tedy kupní smlouva, kdy prodejce (tedy vlastně dlužník) prodá předmět půjčky kupujícímu (tedy věřiteli) a vymíní si, že jej po čase odkoupí zpět za sníženou cenu. Rozdíl mezi cenou koupě a cenou prodeje je vlastně oním zakázaným úrokem. Snižování významu zákazu legislativy napomáhá i skutečnost, že smí být měněno pouze hmotné právo, nikoli procesní předpisy. Nic tedy nebrání státu, aby například požadavkem důkazu určité skutečnosti v průběhu soudního řízení zavedl povinnost písemné formy právního úkonu. taklíd Kontinentální právní systém Kontinentální právní systém je založen na recepci římského práva ve středověku. Na rozdíl od práva islámského a ostatních tzv. svatých práv ponechala církev úpravu světských poměrů výlučně ve sféře panovníka. Středověký panovník je na základě římskoprávní tradice svrchovaně oprávněn vydávat nová, obecně závazná právní pravidla, a ostatní, kteří podléhají jeho moci jsou povinni se těmito pravidly řídit. Tato zákonodárná moc pak z krále přešla na zákonodárný orgán, který je v rámci dělby moci jediný oprávněn vytvářet nová, obecně závazná právní pravidla. Pravidla vydaná panovníkem byla nazývána konstituce nebo leges, byla vydávána v psané podobě a soudce byl povinen jimi řídit a aplikovat je na skutkovou podstatu sporného případu. Soudce, na rozdíl od angloamerického práva nevytváří nová pravidla chování, rozhoduje pouze mezi stranami a jeho rozhodnutí také zavazuje pouze sporné strany. Kontinentální právní systém je tedy založen na psaném právu, o kterém se předpokládá, že zahrnuje všechny oblasti společenského života i života jednotlivce, a že se jedná o ucelený a bezrozporný systém. V kontinentálním právním systému soudce v žádném případě právo netvoří, ale pouze nalézá, která strana jednala v souladu s psaným právem a která proti němu. V 19. století pak proběhla v Evropě vlna tzv. velkých kodifikací, kdy bylo psané právo nově shrnuto na základě principů přirozeného práva, a zapsáno do tzv. zákoníků, tedy souborů norem, které uceleně upravují jedno právní odvětví. Nejdůležitější zákoníky, které vznikly na počátku 19. století a které potom sloužily jako vzor pro kodifikace práva v ostatních zemích, byl francouzský občanský zákoník Code civil a rakouský Všeobecný občanský zákoník (ABGB) z roku historie psané právo kodifikace 9

10 common law writ equity obyčej Angloamerický právní systém Angloamerický právní systém, který bývá někdy také nepřesně označován jako common-law, je založen na starém anglickém právu commun ley, které vznikalo v době po normanské invazi (1066 n. l.). Díky pozdějšímu mocenskému rozmachu britského impéria se toto právo šířilo do mnoha zemí světa a dnes zahrnuje právo kanadské, australské, novozélandské, stejně jako právo dalších územních celků, které vznikly na území bývalých britských kolonií, protektorátů apod. Mezi právní systémy spadající do okruhu angloamerického lze s jistými výhradami počítat i právo irské a právo indické. Angloamerický právní systém není založen na římském právu. Základním pramenem práva angloamerického právního systému je soudcovské právo. Na rozdíl od kontinentálního právního systému má soudce odlišné postavení, protože právo nenalézá, tedy neaplikuje právní normu na danou skutkovou podstatu, ale právo tvoří, v průběhu rozhodovacího procesu vytváří nové pravidlo chování, novou právní normu. Právo soudcovské se uplatňuje v oblasti common-law, která dala název celému systému a v oblasti tzv. equity. Počátky common-law jako práva platícího pro celou Anglii nacházíme za vlády Jindřicha Plantageneta. Ten ve snaze zlomit moc místních baronů oslaboval výlučnou soudní pravomoc na baronských panstvích tím, že poskytoval možnost obrátit se v případě právního sporu na královský soud, který by celou věc závazně rozhodl. Tato možnost, oprávnění, poskytované pouze jako privilegium bývá označováno jako writ. Postupně se však konstituovaly určité kauzy, ve kterých bylo možné takovýto writ poskytnout obecně. Tímto způsobem byl v Anglii překonán právní partikularismus a rozhodovací praxí byl vytvořen nový systém práva obecného pro celou Anglii. V důsledku politických událostí bylo na základě dohody se šlechtou (tzv. Westminsterská Statuta) omezeno vydávání nových writů, tzn. rozšiřování aplikace obecného práva na nové kauzy, nové skutkové podstaty. Tento systém práva, tvořeného královskými soudy, na základě podání pomocí writů, byl doplněn systémem tzv. equity. Pokud se objevil nový spor, pro který nemohl být vydán writ (neboť vydávání nových writů bylo pozastaveno), obracela se sporná strana přímo na krále. Král svěřil rozhodování takových případů, které nemohly být řešeny pomocí common-law, významnému církevnímu hodnostáři, lordu kancléři (lord chancellor). Lord kancléř pak tyto spory rozhodoval podle spravedlnosti, tedy podle toho, co se jemu zdá spravedlivé a správné. Equity tedy vytvořila druhý systém pramenů angloamerického práva, který existuje nezávisle na systému common-law, avšak má vůči němu doplňující, sekundární postavení. Je nutné znovu zdůraznit, že jak systém common-law, tak systém equity je právem soudcovským, že pramenem práva je zde soudní rozhodnutí, nazývané jako precedens. Rozsudek soudu, který je oprávněn vydávat precedenty, je závazným pro řešení obdobných sporů i pro budoucnost, a tak se stává pramenem práva. Soudy nižšího stupně jsou totiž povinny se v podobných případech řídit právním názorem vyjádřeným v precedentním rozhodnutí. Dalším pramenem práva je v angloamerickém právním systému obyčej. Rozlišujeme dva druhy obyčejů general customs of the Realm a místní obyčeje neboli local customs. Místní obyčeje jsou právní pravidla, která platí na určitém území, jsou odlišná od pravidel common-law, ale neodporují jeho duchu a jsou zachovávána již od roku 10

11 1189. V praxi se však předpokládá, že takový obyčej je užíván již od roku 1189, pokud není dokázán opak, nebo pokud to není vyloučeno již samou povahou tohoto obyčeje. Z výše uvedeného ovšem vyplývá, že význam local customs není možné přeceňovat. Angloamerický právní systém navíc uznává jako pramen práva některé sbírky klasických anglických právníků jako např. Commentaries od Johna Blackstonea (1765), The Institutes od sira Edwarda Cokea ( ), stejně jako některé práce starší, např. De legibus Ranulfa de Glanville (13.stol.). Právo však není jediným normativním systémem, který se ve společnosti vytváří a ovlivňuje tak samotné vztahy ve společnosti. Dalšími normativními systémy jsou například náboženství či morálka. Tyto systémy se pak od práva liší obecnou závazností, dále tím, že nejsou vynutitelné státním donucením a sankce z nich vycházející se uplatňují pouze uvnitř těchto systémů. normativní systémy Obecně uznávaným pravidlem morálky je povinnost mladších cestujících uvolnit místo k sezení v dopravních prostředcích starším cestujícím. Třebaže mnozí mladší cestující toto pravidlo dodržují, nejedná se o pravidlo normativní a jeho dodržování není vynutitelné státní mocí. Odlišným případem je pak povinnost označit si v dopravním prostředku zakoupenou jízdenku. Přepravní smlouva, ve které je tato povinnost stanovena, vychází z občanského zákoníku, je tedy pro přepravce i cestujícího závazná a její plnění může být vynucováno soudní cestou. Objektivní a subjektivní právo Právo můžeme chápat ve dvou kategoriích, a to jako právo objektivní a dále pak jako právo subjektivní. Objektivním právem rozumíme soubor právních norem, tedy právní řád určitého státu v konkrétní době. Objektivní právo je tedy systémově uspořádaný právní řád. V tomto smyslu tedy právo určuje, která specifická právní norma bude použita pro daný specifický případ. Právem subjektivním se rozumí oprávnění subjektu chovat se určitým způsobem, jedná se tedy již o konkrétní podobu objektivního práva. K tomu, aby byl subjekt oprávněn chovat se určitým způsobem, musí nastat určitá situace nebo skutečnost předvídaná objektivním právem. právo objektivní právo subjektivní Objektivní právo stanoví, že alkoholické nápoje může požívat pouze osoba zletilá, tedy starší 18 let. Subjektivní právo chovat se určitým způsobem, tedy alkoholický nápoj požít, získává osoba dnem následujícím po dni, kdy dovršila věk osmnácti let. 11

12 Právo veřejné a soukromé právo soukromé právo veřejné Objektivní i subjektivní právo můžeme dělit na právo veřejné a právo soukromé. Toto dělení pochází již z období antického Říma, jedná se o tzv. právní dualismus. Existuje několik teorií určujících kriteria, na základě kterých se právo veřejné a soukromé rozlišuje. Obecně můžeme shrnout, že v soukromém právu mají právní subjekty navzájem rovné postavení a stát zasahuje do jejich vzájemných vztahů v menší míře, a to na základě samotné iniciativy subjektů (zásada dispoziční). V právu veřejném vystupuje jeden ze subjektů v nadřazeném postavení a převažuje zde množství tzv. kogentních právních norem, tedy norem, od nichž se subjekty právních vztahů nemohou smluvně odchýlit. Právo veřejné je tvořeno právem ústavním, správním, finančním, trestním, atd. Ústavní právo se zabývá základním zákonem státu Ústavou, normami o uspořádání státu, státní mocí a základními lidskými právy a svobodami. Správní právo reguluje otázky veřejné správy, její organizaci a činnost a vztahy mezi správními orgány na straně jedné a fyzickými a právnickými osobami na straně druhé. Finanční právo vymezuje oblast finančních prostředků státu, zejména státní rozpočet, daně, poplatky a cla. Trestní právo stanovuje, která ze společensky negativních jednání jsou trestná a stanoví sankce za jejich spáchání, a to ve formě trestů a ochranných opatření, stejně jako postup příslušných státních orgánů při odhalovaní a prokazování trestných činů a potrestání jejich pachatelů. Základem práva soukromého je právo občanské, obchodní a rodinné. Stát má stejné postavení jako ostatní účastníci. Občanské právo upravuje majetkové vztahy fyzických a právnických osob, majetkové vztahy mezi těmito osobami a státem, jakož i vztahy vyplývající z práva na ochranu osob, a dále stanoví postup soudu při projednávání věcí v občanském soudním řízení. Obchodní právo upravuje postavení podnikatelů, obchodní závazkové vztahy, jakož i některé jiné vztahy s podnikáním související. Rodinné právo upravuje vztahy mezi manžely, vztahy mezi rodiči a dětmi a další vztahy mezi jednotlivými rodinnými příslušníky. U určitých právních odvětví však nepřevažují pouze prvky veřejné, či soukromé, naopak jsou tyto prvky kombinovány. Jedná se o právní odvětví smíšená. Jako příklad můžeme uvést právo pracovní, živnostenské a právo životního prostředí. 12

13 Právo vnitrostátní a právo mezinárodní Shora uvedené rozdělení právních odvětví našeho právního řádu se týkalo třídění práva vnitrostátního. Toto právo je tedy vytvářeno konkrétním státem Českou republikou, je platné na území České republiky a závazné pro obyvatele České republiky (Existují však výjimky ze shora uvedeného, stanovené tzv.výhradou veřejného pořádku.) Právo mezinárodní pak upravuje vztahy mezi konkrétními státy, popřípadě vztahy mezi státy a jinými subjekty mezinárodních vztahů a realizuje se prostřednictvím mezinárodních bilaterálních nebo multilaterálních dohod, přičemž práva a povinnosti z těchto dohod vyplývají pouze státům jako celkům, ne jejich občanům. právo vnitrostátní právo mezinárodní Právo hmotné a právo procesní Abychom mohli definovat hmotné a procesní právo, je nezbytné se nejdřív seznámit s pojmem právní normy. Právní norma Za právní normu považujeme obecně závazné pravidlo chování, stanovené, vynutitelné a sankcionované státní mocí. Laicky řečeno tedy právní norma říká, co člověk může nebo nemůže a čemu se raději vyhnout. právní norma Na rozdíl od přírodních zákonů právní norma nepopisuje skutečnost, tedy neříká, že něco je, ale stanovuje, že za určitých podmínek něco býti má (musí být) nebo býti nemá (nesmí být). Právní norma spočívá v příkazu, zákazu nebo dovolení a tvoří základní prvek právního řádu. Právní norma je sama částí většího celku právního řádu, sama však má rovněž svou vnitřní strukturu, která se člení na hypotézu, dispozici a sankci. Hypotéza je ta část právní normy, jež stanoví předpoklady podmínky, za nichž se má realizovat pravidlo chování stanovené v dispozici. Těmito předpoklady jsou obvykle právní skutečnosti, jež mají za následek vznik, změnu, nebo zánik právního vztahu. Dispozicí pak rozumíme pravidlo chování, které stanoví komu a jaká oprávnění a povinnosti vznikají, jsou-li splněny předpoklady v hypotéze stanovené. Sankce obsahuje právní následky, které nastanou, není-li dodrženo pravidlo chování stanovené dispozicí. hypotéza dispozice sankce Za sankci nepovažujeme pouze potrestání v obecném slova smyslu, ale i taková opatření, která zajistí dodržení dispozic právních norem. 13

14 Ustanovení 221 trestního zákona upravuje jeden z trestných činů proti životu a zdraví ublížení na zdraví: Kdo jinému úmyslně ublíží na zdraví, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta. První část věty před čárkou tedy náleží dispozici normy, druhá část pak sankci, hypotéza tedy předpoklady, za nichž se toto pravidlo uplatní, není pro tuto skutkovou podstatu trestného činu důležitá, a tak ji tato právní norma neobsahuje. Příkladem hypotézy v občanském právu, konkrétně v subodvětví práva dědického, je pak ustanovení 470 stanovící, že dědic odpovídá do výše ceny nabytého dědictví za přiměřené náklady spojené s pohřbem zůstavitele a za zůstavitelovy dluhy, které na něj přešly smrtí zůstavitele. znaky právní normy Kromě prvků právní normy rozlišujeme také její základní znaky, kterými jsou: regulativnost právní norma slouží k tomu, aby ve společnosti upravovala-regulovala určitá jednání. obecnost neboli obecná závaznost, a to jak ve smyslu obecnosti subjektu právní normy, tak i obecnosti předmětu právní normy. Norma tak nikdy neřeší konkrétní případ konkrétní osoby, např. vydání rozhodnutí, naopak stanoví práva a povinnosti neurčitému nebo jen částečně vymezenému okruhu subjektů. Ustanovení 135 občanského zákoníku stanoví: Kdo najde ztracenou věc, je povinen ji vydat vlastníkovi. Není-li vlastník znám, je nálezce povinen věc odevzdat příslušnému státnímu orgánu. Slovo kdo, tedy znamená každého, kdo takto učiní tedy subjekt obecně definovaný, stejně tak i předmět je definován obecně. právní závaznost je povinnost adresáta normy chovat se tak, jak norma stanoví. Pokud by došlo k jednání v rozporu s tím, co stanoví právní norma, jednalo by se o jednání protiprávní. vynutitelnost státní mocí zákonem upravená možnost státu vymáhat na adresátu normy její splnění. působnost právní normy Závěrem tohoto výkladu o právní normě se ještě zmiňme o působnosti normy, která znamená předpoklady, aby se norma vztahovala v daném místě a čase na stanovený okruh právních vztahů. Rozlišujeme tak působnost časovou, osobní, věcnou. Osobní působnost norma se může vztahovat na všechny osoby, které se nacházejí na území daného státu, nebo jen na občany státu, nebo jen na některé konkrétní skupiny obyvatel (studenti, advokáti, vojáci). Věcná působnost je pak určena druhem společenského vztahu, na něž se vztahuje příslušná norma. Může se tak jednat o rozličné oblasti (oblast obchodního práva). Místní působnost vymezuje územní platnost normy, přičemž norma může působit na celém území státu, nebo pouze v jeho části. Časová působnost vymezuje počátek a konec platnosti či účinnosti normy. 14

15 Právní norma musí pocházet od subjektu k tomu oprávněnému Ústavou a musí být publikována v zákonem předepsané formě. Konkrétní formou právní normy jsou tedy ústavní zákony, zákony, nařízení vlády a vyhlášky. Platnost a účinnost právních norem Platností právní normy se rozumí skutečnost, že se stala součástí českého právního řádu. Samotným nabytím platnosti ještě nezakládá vznik práv a povinností z ní vyplývající. Jejich vznik začne působit od okamžiku účinnosti. Účinnost právní normy tedy znamená, že z ní jejím adresátům vznikají práva a povinnosti. platnost účinnost Poté, co jsme si blíže osvětlili pojem právní normy, můžeme tyto normy rozdělit do dvou skupin, a to na normy hmotněprávní a na normy procesněprávní. Hmotněprávní normy stanoví, jaká práva a povinnosti mají jejich adresáti. Hmotné právo tedy určuje právní vztahy obecně. Příkladem hmotněprávní normy je občanský či trestní zákoník. Procesněprávní normy regulují postup státních orgánů při ochraně zájmů a stanovení povinností subjektů právního vztahu. Procesní normy obsahují tzv. řády např. občanský soudní řád, trestní řád a správní řád. Klíčové pojmy ke studiu Korán, kodifikace práva, Code civile, writ, equity, zásada taklíd, pojem normativního systému, právo objektivní a subjektivní, právo veřejné a soukromé, právo hmotné a procesní, právo objektivní a subjektivní, právní norma, hypotéza, dispozice, sankce, základní znaky právní normy, působnost právní normy, platnost a účinnost právní normy. Otázky k procvičení 1. Definujte pojem práva a vyjmenujte jeho základní prvky. 2. Vymezte pojem práva jako normativního systému a srovnejte s morálkou či náboženstvím. 3. Objasněte tři základní systémy práva a jejich znaky. 4. Vysvětlete problematiku právního dualismu. 5. Vymezte pojem práva objektivního a subjektivního. 15

16 6. Vyjádřete rozdíly mezi právem hmotným a procesním. 7. Definujte pojem právní normy a vymezte její strukturu. 8. Vyjmenujte znaky právní normy. 9. Systematizace práva vysvětlete. 10. Působnost právní normy definujte. Vysvětlete na příkladech a) Ustanovení 132 Občanského zákoníku stanoví, že vlastnictví věci lze nabýt kupní, darovací nebo jinou smlouvou, děděním, rozhodnutím státního orgánu nebo na základě jiných skutečností stanovených zákonem. Určete, zda se v tomto případě jedná o hypotézu, dispozici, nebo sankci právní normy. b) Ustanovení 134 Občanského zákoníku popisuje tzv. vydržení: Oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost. Určete, zda se v tomto případě jedná o hypotézu, dispozici, nebo sankci právní normy. c) Dle ustanovení 544 odst. 1 Občanského zákoníku sjednají-li strany pro případ porušení smluvní povinnosti smluvní pokutu, je účastník, který tuto povinnost poruší, zavázán pokutu zaplatit, i když oprávněnému účastníku porušením povinnosti nevznikne škoda. Určete, zda se v tomto případě jedná o hypotézu, dispozici, nebo sankci právní normy. d) Dle ustanovení 544 odst. 2 Občanského zákoníku lze smluvní pokutu sjednat jen písemně a v ujednání musí být určena výše pokuty nebo být stanoven způsob jejího určení. Určete, zda se v tomto případě jedná o hypotézu, dispozici, nebo sankci právní normy. e) Pokuste se na základě nastudovaných informací vymezit funkce právní normy. f) Určete, zda se jedná o normu hmotněprávní nebo procesněprávní: I. Za právnickou osobu jedná její statutární orgán. II. Nestanoví-li zákon lhůtu k provedení úkonu, určí ji, jestliže je to třeba, předseda senátu. III. Soud rozhoduje usnesením. IV. Zletilost se nabývá dovršením osmnáctého roku. V. Uznání dluhu dlužníkem je účinné vůči ručiteli, jen když s ním vysloví souhlas. VI. Dluh musí být splněn řádně a včas. 16

17 g) Určete, o jaký typ působnosti právní normy se jedná: I. Tento zákon nabývá účinnosti dne II. Mezi zaměstnanci a zaměstnavateli vznikají pracovně- právní vztahy. III. Trestnost činu se posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán. IV. Trestný čin se považuje za spáchaný na území republiky, dopustil-li se tu pachatel jednání, i když porušení nebo ohrožení zájmu chráněného tímto zákonem nastalo nebo mělo nastat zcela nebo z části v cizině. h) Určete, kterým okamžikem nabývá právní norma platnosti a účinnosti. 17

18

19 PRÁVNÍ VZTAHY Cíle kapitoly Cílem této kapitoly je seznámit se s pojmem právního vztahu, naučit se definovat pojem právní skutečnosti a umět roztřídit jednotlivé druhy právních skutečností. Dále pak poznáme, jaké právní následky se spojují s jednotlivými právními skutečnostmi, rozebereme podrobněji právní úkon, jaké jsou jeho druhy a jaké jsou základní náležitosti právního úkonu. Pojem právního vztahu Právním vztahem rozumíme společenský vztah subjektů, které mají stanovená subjektivní práva a povinnosti. Je výsledkem regulativního působení normy na konkrétní společenský vztah, tedy určitým způsobem ukládá subjektům jak jednat, nastanou-li skutečnosti předvídané právní normou. Společenský vztah mezi subjekty se tedy okamžikem úpravy právní normou stává vztahem právním. Na základě právní skutečnosti, která zakládá právní vztah, vznikají subjektům tohoto právního vztahu konkrétní (subjektivní) práva a povinnosti, a to v souladu s právní normou, která vznik takového vztahu předpokládá a reguluje jej. Subjektivním právem oprávněním se rozumí míra možnosti subjektu práva, oprávnění subjektu chovat se určitým způsobem. Subjektivní povinnost je míra určitého chování, jehož uskutečnění, pokud nebylo uskutečněno dobrovolně, může být vymáháno státní mocí. právní vztah Na základě právní skutečnosti, podpisu pracovní smlouvy, vzniká mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem právní vztah pracovní poměr. Tento vztah je upraven zákoníkem práce a oběma smluvním stranám vznikají vzájemná práva a povinnosti. Např. zaměstnanci právo požadovat mzdu a zaměstnavateli povinnost přidělovat zaměstnanci práci podle podmínek sjednaných ve smlouvě. Právní skutečnost Právní skutečnost lze definovat jako skutečnost, která musí nastat, aby se osoba stala subjektem oprávnění a povinností, které jsou upraveny v zákoně. Jinak řečeno, je právní skutečnost takovým společenským či přírodním jevem, s nímž právní norma spojuje vznik, změnu nebo zánik právního vztahu (práv a povinností). právní skutečnost 19

20 subjektivní a objektivní právní skutečnosti Rozdělení právních skutečností Právní skutečnosti je možné třídit podle toho, zda závisí nebo nezávisí na vůli subjektu. Tak se právní skutečnosti dělí na subjektivní, jejichž podstatu tvoří lidské chování a objektivní, které jsou nezávislé na lidské vůli. Tyto objektivní právní skutečnosti se pak dělí na právní události a protiprávní stavy. Subjektivní právní skutečnosti, založené na vůli subjektů, se pak dělí na jednání právní a jednání protiprávní. Dále také na jednání s úmyslem způsobit právní účinky, zde se jedná o právní úkony a chování bez úmyslu způsobit právní účinky, kterým může být např. vytvoření autorského díla. Právní skutečnosti subjektivní jednání právní (činnostní a nečinnostní) rozhodnutí státních orgánů rozsudek stavební povolení (rozhodnutí správního orgánu) rozhodnutí o přijetí na vysokou školu deklaratorní nevyvolává hmotněprávní následky, pouze konstatuje, zda tu právo (povinnost) je, či není konstitutivní vyvolává hmotněprávní následky, zakládá, mění nebo ruší právní vztahy právní úkony adresované, neadresované inter vivos, mortis causa úplatné, bezúplatné volní, reálné jednostranné, vícestranné typizované a atypické jednání protiprávní ohrožovací porušovací zaviněné nezaviněné 20

21 trestný čin přestupek správní delikt ostatní delikty jednání s úmyslem způsobit právní účinky právní úkon (kupní smlouva) jednání bez úmyslu způsobit právní účinky vytvoření věci (autorské dílo) objektivní právní události plynutí času živelná pohroma biologické procesy právní stavy právní (manželství) protiprávní (omezování osobní svobody) Právní úkony Pojem právního úkonu Nejvýznamnějšími právními skutečnostmi, které působí vznik, změnu nebo zánik právních vztahů jsou právní úkony. Právní úkony jsou lidským chováním, kterému právní norma přiznává právní účinky a toto jednání směřuje k vyvolání určitých následků. Právní úkon je tedy projevem vůle, směřujícím ke vzniku, změně nebo zániku těch práv nebo povinnosti, které právní předpisy s takovým projevem spojují. K platnosti právních úkonů je podstatné, aby byly splněny jejich náležitosti: právní úkon 1. náležitosti subjektu = právní subjektivita a způsobilost k právním úkonům. Právní subjektivitou rozumíme způsobilost osoby mít práva a povinnosti, tedy schopnost být subjektem právních vztahů. Způsobilost fyzické osoby mít práva a povinnosti vzniká narozením. Tuto způsobilost má i počaté dítě, narodí-li se živé. Smrtí nebo prohlášením osoby za mrtvou tato způsobilost fyzické osoby zaniká. subjektivita 21

22 způsobilost k pr. úkonům Způsobilost mít práva a povinnosti u právnické osoby vzniká dnem zápisu osoby do zákonem určeného rejstříku. Tato způsobilost zanikne dnem výmazu z tohoto rejstříku. Způsobilost právnické osoby nabývat práva a povinnosti vzniká a zaniká shodně s právní subjektivitou. Pojem právní subjektivity bývá v různých právních řádech definován různě. Například římské právo přiznávalo právní subjektivitu osobám svobodným, a to od narození a dítěti v lůně matky, pokud se toto narodí živé. Kromě smrti osoby, vedlo ke ztrátě subjektivity i upadnutí do válečného zajetí. Právní subjektivita nebyla zásadně přiznávána otrokům člověk od okamžiku upadnutí do otroctví až do okamžiku propuštění na svobodu nebyl považován za subjekt práv, ale pouze za jeho objekt. Způsobilost fyzické osoby vlastními právními úkony nabývat práva a brát na sebe povinnosti způsobilost k právním úkonům vzniká v plném rozsahu zletilostí. Zletilosti se nabývá dovršením osmnáctého roku. Před dosažením tohoto věku se zletilosti nabývá jen uzavřením manželství. Jestliže fyzická osoba pro duševní poruchu, která není jen přechodná, není vůbec schopna činit právní úkony, soud ji způsobilosti k právním úkonům zbaví. Jestliže fyzická osoba pro duševní poruchu, která není jen přechodná, anebo pro nadměrné požívání alkoholických nápojů nebo omamných prostředků či jedů je schopna činit jen některé právní úkony, soud její způsobilost k právním úkonům omezí a rozsah omezení v rozhodnutí určí. Nedostatek způsobilosti k právním úkonům má za následek neplatnost právního úkonu. Právní úkon bude z hlediska náležitosti subjektu neplatný v případě, pokud bude učiněn např. osobou duševně chorou, zbavenou způsobilosti k právním úkonům, která bude sama nabývat nemovitost. Stejně tak bude neplatný právní úkon osmiletého dítěte, které bude prostřednictvím zásilkového prodeje objednávat zboží pro svou osobu, a to z důvodu, že tento právní úkon není přiměřený rozumové a volní vyspělosti odpovídající věku dítěte. Neplatný bude i právní úkon, který bude učiněn osobou v opilosti. náležitost vůle 2. Náležitosti vůle skutečnost, svoboda, vážnost, bezomylnost Skutečnost neboli danost vůle znamená, že vůle v daném okamžiku uzavření právního úkonu je přítomna, čili existuje. Svoboda vůle touto je myšlena svoboda subjektu rozhodovat o právních vztazích, do nichž vstupuje. Tato svoboda je vyloučena v případě působení fyzického násilí, bezprávné výhrůžky na subjekt, nebo pokud se subjekt nachází v tísni. 22

23 Vážnost vůle vážná je vůle tehdy, pokud subjekt zamýšlí vyvolat právní následky spojené s projevem této vůle. Vůle subjektu tedy není vážná, pokud tento jedná bez záměru vyvolat právní následky, a to například v žertu, při hře, nebo z důvodu výuky. Pokud v rámci výuky práva vyučující sepíše závět, která splňuje všechny formální náležitosti, a jedinou dědičkou v této závěti učiní svou oblíbenou studentku, tato závěť nebude platná z důvodu nedostatku vážnosti vůle. Jedná se o tzv. úkon demonstrandi causa. Bezomylnost jedná-li subjekt v omylu, o němž neví, nemůže se jednat o platný právní úkon, a to zejména tehdy, spočívá-li omyl v nesprávné nebo nedostatečné představě o právních následcích úkonu. Tento omyl tedy může nastat tehdy, pokud se subjekt mylně domnívá, že činí určitý úkon, ve skutečnosti však činí úkon jiný. Podobně pokud je subjekt v omylu ohledně určité osoby, kterou zaměnil. Omyl může být učiněn i ohledně předmětu právního úkonu a to buď ohledně jeho totožnosti, nebo ohledně jeho vlastností. Příkladem omylu v povaze právního úkonu může být situace, kdy se jedna strana při předání peněz domnívá, že se jedná o půjčku, druhá strana však přijímá poskytované plnění jako dar. Omylem v předmětu právního úkonu pak může být situace, kdy se subjekt domnívá, že kupuje fenku exotického plemene, ve skutečnosti se však jedná o tzv. voříška. Stejně tak se bude jednat o omyl, pokud se účastník domnívá, že kupuje hříbě koně dostihového, jedná se však o koně parkurového. Omyl v subjektu pak nastane tehdy, pokud ženich na radnici uzavírá sňatek se sestrou své snoubenky, která je jejím jednovaječným dvojčetem. V právní sbírce císaře Justiniána z šestého století našeho letopočtu máme dochovaný případ, kdy kupec na tržišti s otroky koupil otrokyni, o které se mylně domníval, že je pannou. Římští právníci, kterým byl tento případ předložen, zkoumali otázku platnosti právního úkonu, koupě. Dospěli k názoru, že omyl v předmětu není v této věci tak markantní, aby zakládal neplatnost právního úkonu, kupec však může požadovat slevu z kupní ceny, neboť předmět koupě nemá ty vlastnosti, které si kupec předem vymínil. Kdyby se však jednalo o záměnu pohlaví (tedy místo otroka chlapce by byl koupeno děvče), jednalo by se o omyl podstatný a koupě by byla neplatná. 3. Náležitosti projevu vůle srozumitelnost, určitost, formálnost. Srozumitelnost srozumitelný je projev, pokud je jasně vyjádřen jeho obsah a lze zjistit, co jím má být vyjádřeno. Určitost se týká obsahové stránky projevu. Neurčitý projev se vyznačuje neurčitým obsahem. Bude se jednat například o vzkaz, že subjekt motorové vozidlo přenechává své ženě. Takto nelze určit, zda se jedná o prodej, darování, nájem nebo závěť. Formálnost v určitých případech právní norma stanoví, že právní úkon musí být učiněn v předepsané formě. Pak se jedná o formu zákonnou. Pokud si však subjekty právního vztahu dohodnou vlastní formu právního úkonu a právní normě takové ujednání neodporuje, hovoříme o formě smluvní. Zřejmě nejznámější podobou formy právního úkonu je forma písemná, ústní či ve formě úředního zápisu. 23

24 4. Náležitosti souladu vůle a projevu shoda vůle a projevu 5. Náležitosti předmětu možnost a dovolenost Možnost předmětu právního úkonu znamená, že vzájemná práva a povinnosti stran jsou objektivně uskutečnitelná, zejména že neodporují přírodním zákonům a jsou v silách a možnostech jednajících subjektů. Dovolenost právního úkonu se posuzuje dle jeho souladu s právní normou. Nedovolený je pak takový právní úkon, který je v rozporu se zákonem, zákon obchází nebo se příčí dobrým mravům. Typy a druhy právních úkonů pojmy 1. typické a atypické Typický právní úkon je ten, který je upraven právní normou v určité, ustálené formě a je označován specifickým názvem. V praxi se vyskytuje nejčastěji. Příkladem můžeme uvést darovací smlouvu dle občanského zákoníku nebo veřejnoprávní smlouvu definovanou správním řádem. Atypickým právním úkonem je ten, který není pojmenován právní normou, není jí tedy upraven. Náležitosti, obsah a forma atypického právního úkonu záleží na dohodě subjektů, právní norma však musí tento innominát připouštět a dohoda subjektů nesmí odporovat právní normě. Innomináty se vyskytují zejména v právu občanském a obchodním, výjimkou však není ani použití v právu pracovním, např. leasingová smlouva. 2. jednostranné, dvoustranné a vícestranné Jednostranný právní úkon je založen na projevu vůle pouze jediné strany. Typickým příkladem je závěť, výpověď z pracovního poměru, či odstoupení od smlouvy. Dvoustranný právní úkon je složen ze dvou vzájemných obsahově shodných projevů vůlí (konsensu) dvou subjektů. Typickým příkladem jsou smlouvy, jako základní právní skutečnosti v soukromém právu, i když se mohou ve formě veřejnoprávních dohod vyskytovat i v právu veřejném. Vícestranný právní úkon je založen na projevech vůle více než dvou smluvních stran. Může se jednat např. o smlouvu o sdružení, nebo o založení akciové společnosti. 3. adresované, neadresované Adresovaný právní úkon je určen vždy určitému, konkrétnímu subjektu, popřípadě skupině subjektů. Neadresovaný právní úkon pak nemá blíže určené adresáty subjekty. Typickým adresovaným právním úkonem je darovací smlouva, neadresovaným pak vyhlášení veřejné soutěže. 24

25 4. inter vivos, mortis causa Dle okamžiku nastoupení následků ve vztahu k subjektu rozdělujeme úkony mezi živými (inter vivos), jímž je například smlouva o dílo, a úkony pro případ smrti (mortis causa), jejímž typickým příkladem je závěť. 5. úplatné, bezplatné Úplatné právní úkony jsou uzavírány mezi subjekty a vedou k určitému majetkovému plnění. Tak u kupní smlouvy jeden ze subjektů předává předmět koupě a druhý platí za tento předmět koupě dohodnutou kupní cenu. Bezúplatný právní úkon je pak takový, při němž se majetkové plnění nepožaduje např. darovací smlouva. 6. volní, reálné U volních úkonů postačí k vzniku práv a povinností pouze projev vůle. Zatímco u smlouvy reálné musí k projevu vůle přistoupit i určité reálné chování. Tak k uzavření kupní smlouvy postačuje, když se prodávající a kupující shodnou na předmětu prodeje a na kupní ceně, samotné předání věci se bere jako plnění z kupní smlouvy, nemá za následek vznik závazku, ale právním následkem předání věci je u věcí movitých nabytí vlastnického práva kupujícím. Jako příklad reálného právního úkonu můžeme uvést smlouvu o úschově, kdy práva a povinnosti vznikají až předáním věci, která je předmětem smlouvy do úschovy schovateli. Protiprávní úkony Protiprávní úkony náleží do skupiny subjektivních právních skutečností. Chování subjektu způsobuje vznik, změnu nebo zánik právního vztahu, a to společensky nežádoucího. Toto protiprávní jednání tak není v souladu s právní normou, čímž porušuje nebo ohrožuje právní normou chráněné hodnoty a vztahy. protiprávní úkon Příkladem jednání porušujícího právní normu je například trestný čin zanedbání povinné výživy, kterého se dopustí ten, kdo neplní, byť i z nedbalosti, svou zákonnou vyživovací povinnost. Chráněnou hodnotou je pak v tomto případě zabezpečení výživy nezletilých dětí. Příkladem jednání ohrožujícího je pak trestný čin obecného ohrožení, kterého se dopustí ten, kdo úmyslně vydá lidi v nebezpečí smrti nebo těžké újmy na zdraví nebo cizí majetek v nebezpečí škody velkého rozsahu tím, že způsobí požár nebo povodeň nebo škodlivý účinek výbušnin, plynu, elektřiny nebo jiných podobně nebezpečných látek nebo sil nebo se dopustí jiného podobného nebezpečného jednání. V tomto případě tedy postačí pouhé ohrožení zákonem chráněných hodnot, nemusí dojít k jejich porušení. 25

26 zavinění Protiprávní úkony můžeme dle vztahu k zavinění rozlišovat na zaviněné a nezaviněné. Zaviněné protiprávní úkony jsou taková protiprávní chování subjektů, u nichž se vyskytuje intelektuální a volní složka jednajícího subjektu. Na rozdíl od tohoto u nezaviněného protiprávního úkonu chybí soulad intelektuální a volní složky s protiprávním chováním. Zaviněním rozumíme vnitřní psychický vztah člověka k určitým skutečnostem, jež zakládají protiprávní jednání. Rozlišujeme dva typy zavinění, a to úmysl a nedbalost. Samotný úmysl rozlišuje na úmysl přímý a úmysl nepřímý. Úmysl přímý je charakterizován tak, že subjekt ví, že svým jednáním poruší nebo ohrozí nebo může porušit nebo ohrozit zákonem chráněný zájem a takové porušení nebo ohrožení chce způsobit. Příkladem přímého úmyslu je např. trestný čin vraždy, kdy pachatel ví, že opakovanou bodnou ranou do oblasti hrudního koše může způsobit usmrcení napadnutého, a tento následek způsobit chce. Úmysl nepřímý je definován tak, že subjekt ví, že svým jednáním může způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, a pro případ, že jej způsobí, je s tím srozuměn. Tak elektrikář odcházející od rozdělané práce spočívající v zanechání kabelu s probíjející elektřinou na povrchu cesty a srozuměn s tím, že výboj může jiné osobě ublížit, jedná v nepřímém úmyslu. Podobně pak jedná lékař, který odchází předčasně domů z práce, i když je srozuměn s tím, že některý z jeho pacientů potřebuje jeho pomoc. Rovněž u nedbalosti rozlišujeme dva typy, a to nedbalost vědomou a nedbalost nevědomou. Vědomá nedbalost spočívá v tom, že subjekt ví, že může svým jednáním porušit nebo ohrozit zákonem chráněný zájem, ale bez přiměřených důvodů spoléhá, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí. Ve vědomé nedbalosti tedy jedná lékárnice, která pro uložení mastičky zvolí nádobu, ve které původně bylo chemické rozpouštědlo, a spoléhá, že vymytí této nádoby pod tekoucí vodou dostatečně zajistí, že v předmětné nádobě již nezůstane žádná škodlivá chemická látka, která by negativně ovlivnila mastičku. V případě, že pacient, který mast použil na svou bolavou nohu utrpí celkovou sepsi organizmu způsobenou otravou jedovatou chemikálií, bude lékárnice odpovědna za vědomě nedbalostní ublížení na zdraví. Nevědomá nedbalost té se dopustí ten, kdo nevěděl, že svým jednáním může způsobit porušení nebo ohrožení zákonem chráněného zájmu, ač o tom vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl. V nevědomé nedbalosti tak bude jednat lékař, který léčí vysoký krevní tlak u pacienta přiložením pijavic, neboť tento postup není v souladu s lege artis nejnovějšími poznatky lékařské vědy a lékař tak v důsledku svých nedostatečných znalostí lékařské vědy zvolil nesprávný postup léčby k újmě zdraví pacienta. 26

27 Jednotlivé typy protiprávních jednání Trestný čin je společensky nebezpečný čin, jehož znaky jsou uvedeny v trestním zákoně. Aby se jednalo o trestný čin, musí toto jednání mimo znaky uvedené v trestním zákoně být pro společnost společensky nebezpečné. Tak u trestného činu nedovoleného přerušení těhotenství dle ustanovení 227 trestního zákona není pro tento trestný čin trestná těhotná žena, která své těhotenství sama uměle přeruší nebo jiného o to požádá nebo mu to dovolí. Podobně u trestného činu účast na sebevraždě dle 230 nebude trestně odpovědný ten, kdo sebe sama usmrtí, odpovědný však bude ten, kdo jiného pohne k sebevraždě nebo jinému k sebevraždě pomůže, dojde-li alespoň k pokusu sebevraždy. trestný čin Přestupek je zaviněné jednání, které porušuje nebo ohrožuje zájem společnosti a je za přestupek výslovně označeno v zákoně o přestupcích nebo v jiném zákoně, nejde-li o správní delikt postižitelný podle zvláštních předpisů nebo o trestný čin. Od trestného činu se přestupek liší tím, že každý z těchto deliktů je upraven jinou právní normou, dále spatřujeme rozdíl v právních následcích spojených se spácháním toho kterého deliktu, neboť za spáchání trestného činu se uděluje trest nebo ochranné opatření, zatímco za přestupek se udělují sankce mírnější, a to napomenutí, pokuta, zákaz činnosti a propadnutí věci. Rovněž orgány příslušné k projednávání těchto deliktů jsou rozličné o trestných činech rozhodují soudy, o přestupcích pak primárně správní orgány, sekundárně však mohou být i přezkoumány soudem. Pravomocná odsouzení za trestné činy se zapisují do Rejstříku trestů, sankce za přestupek se však do tohoto rejstříku nezapisují. Nejdůležitějším rozdílem mezi trestným činem a přestupkem je však stupeň společenské nebezpečnosti. Tato společenská nebezpečnost může například u majetkových deliktů spočívat ve výši škody. Tak u krádeže elektroniky v ceně 4999 Kč bude pachatel uznán vinným přestupkem dle ustanovení 50/1a zákona o přestupcích. Odcizí-li pachatel elektroniku v ceně 5001 Kč, bude uznán vinným nikoliv přestupkem, ale trestným činem krádeže dle ustanovení 247/1 trestního zákona. Podobně dojde-li k osobní inzultaci kolegy na pracovišti, konkrétně pohlavkem, bude pachatel uznán vinným přestupkem proti občanskému soužití dle ustanovení 49/1c zákona o přestupcích, dojde-li však při tomto incidentu k otřesu mozku napadeného, bude pachatel uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví dle ustanovení 221/1c trestního zákona, popřípadě i dle ustanovení 222/1 trestního zákona, popisujícího těžkou újmu na zdraví. Společným znakem trestného činu a přestupku je, že oba tyto delikty jsou protispolečenskými činy, pro jejich odpovědnost se vyžaduje zavinění subjektu, dále pak jeho příčetnost a dosažení věku 15 let. přestupek Správní delikt Správní delikt je jedním z druhů protiprávního jednání, při čemž jeho pojem není zákonem definován. Přesto se můžeme pokusit o jeho definici správním deliktem je protiprávní jednání, jehož znaky jsou stanoveny zákonem, a za nějž ukládá státní orgán sankci stanovenou právní normou správního práva. Mezi správní delikty patří například disciplinární delikty nebo pořádkové delikty. správní delikt 27

28 Disciplinární delikt je delikt fyzické osoby, která je v určitém právním vztahu ke konkrétní instituci, např. ve vztahu služebním, zaměstnaneckém či členském a tato osoba se dopouští protiprávního jednání, které odporuje určitému řádu, pořádku a kázni uvnitř předmětné instituce. Může se tak jednat o správní delikt úředníka, policisty, advokáta, notáře, vězně, chovance ústavu či studenta vysoké školy. Pořádkový delikt je jednáním subjektu, který nesplní určitou povinnost v řízení, stanovenou právním předpisem. Příkladem může být např. nevybíravý projev během soudního řízení, či maření a ztěžování postupu v řízení správním. Klíčové pojmy ke studiu Subjektivní právo, právní skutečnost, právní úkon, právní událost, právní stav, subjektivita, způsobilost k právním úkonům, vůle, projev vůle a jeho náležitosti, shoda vůle a projevu, předmět právního úkonu, protiprávní úkon, zavinění, trestný čin, přestupek, správní delikt. Otázky k procvičení 1. Definujte pojem právního vztahu a právní skutečnosti. 2. Vyjmenujte jednotlivé právní skutečnosti a) objektivní b) subjektivní. 3. Vysvětlete pojem deklaratorního a konstitutivního rozhodnutí. 4. Vymezte pojem právního úkonu. 5. Uveďte typy a druhy právního úkonu. 6. Vyjmenujte jednotlivá protiprávní jednání. 7. Jaké náležitosti subjektu musí být splněny pro platnost právního úkonu? 8. Jaké náležitosti vůle a projevu vůle jsou podstatné pro platnost právního úkonu? 9. Vymezte náležitosti souladu vůle a projevu a náležitosti předmětu, podstatné pro platnost právního úkonu. 10. Definujte protiprávní úkon. 11. Uveďte typy zavinění, které znáte. 12. Srovnejte shody a vymezte rozdíly trestného činu a přestupku. 13. Vymezte pojem správního deliktu. 28

29 Vysvětlete na příkladech 1. Uveďte o jaký druh a typ právního úkonu se jedná: a) závěť b) kupní smlouva c) darovací smlouva d) vyhlášení veřejné soutěže e) smlouva o nájmu nebytových prostor 2. Uveďte o jakou právní skutečnost se jedná: a) lhůta b) stárnutí c) hurikán Katrina d) manželství e) omezování osobní svobody f) zásnuby g) krádež zboží v hodnotě 1000 Kč h) znásilnění i) neuposlechnutí rozkazu vojákem j) opisování u zkoušky studenta VŠ k) rozsudek l) stavební povolení. 3. Na základě samostudia trestního zákona a přestupkového zákona uveďte pět příkladů trestných činů z různých hlav zákona a pět příkladů přestupků. 4. Vznikne platný právní úkon, pokud učitel v rámci výuky uzavře kupní smlouvu se studentem? 5. Vznikne platný právní úkon, pokud osoba koupí hřebce místo klisny? 6. Může osoba v opilosti uzavřít kupní smlouvu? 7. Pokud zůstavitel označí v závěti za dědice Jana Myšáka a neuvede, zda se jedná o Jana Myšáka otce či syna. Určete, kdo se stane dědicem. 8. Může být subjektem právního vztahu dítě dosud nenarozené? 9. Když obdaruji svého přítele Josefa pod podmínkou, že se mnou vykoná cestu kolem světa, posuďte kdy tento právní úkon nabude platnosti a účinnosti. 10. Stanoví-li zákon, že smlouva musí mít písemnou formu, bude právní úkon platný, pokud bude smlouva uzavřena ústně? 29