Transformace v ČR v komparaci s dalšími zeměmi

Transkript

1 Vysoká škola ekonomická v Praze Fakulta podnikohospodářská Studijní obor: Podniková ekonomika a management Transformace v ČR v komparaci s dalšími zeměmi (bakalářská práce) Autor: Vojtěch Šulc Vedoucí práce: Ing. Marta Nečadová, Ph.D. Rok: 2009

2 Prohlašuji, že bakalářskou práci na téma "Transformace v ČR v komparaci s dalšími zeměmi" jsem vypracoval samostatně. Použitou literaturu a podkladové materiály uvádím v přiloženém seznamu literatury. V Praze dne Podpis

3 Poděkování Děkuji vedoucí bakalářské práce paní Ing. Martě Nečadové, Ph.D. za její odborné vedení, pomoc a věcné připomínky.

4 Obsah 1 Úvod Základní rysy centrálně plánovaných ekonomik Výchozí ekonomická situace srovnávaných zemí na začátku transformace Polsko Maďarsko Československo Transformace ekonomiky Teoretické přístupy Liberální a institucionální přístup Šoková terapie a gradualismus První fáze liberalizace a stabilizace Druhá fáze privatizace a restrukturalizace Argumenty pro rychlou privatizaci Argumenty pro pomalou privatizaci Centralizovaná a decentralizovaná privatizace Jak probíhala transformace ve srovnávaných zemích První fáze transformace liberalizace a stabilizace Polsko Polská šoková terapie Československo Spory o rychlost transformace Československá šoková terapie Maďarsko Maďarský gradualismus Bokrosův balík Zhodnocení první etapy transformace Transformační pokles Druhá fáze transformace privatizace a restrukturalizace Polsko Privatizace podniků Privatizace polských bank Rychlost polské privatizace

5 4.2.2 Československo Malá privatizace Velká privatizace Kupónová privatizace Průběh velké privatizace Pozitiva kupónové privatizace Negativa kupónové privatizace Privatizace českých bank Maďarsko Privatizace podniků Privatizace maďarských bank Zhodnocení druhé etapy transformace Hospodářský vývoj srovnávaných zemí Vývoj nezaměstnanosti Vývoj inflace Vývoj HDP a hospodářský cyklus Česká hospodářská recese Závěr...38 Literatura

6 1 Úvod Listopad 1989 s sebou přinesl řadu radikálních změn společenských i ekonomických. Proces transformace ekonomiky byl pozoruhodným jevem nejen v Československu (a později České republice), ale i v dalších zemích Evropy. Žádná evropská země neměla v tehdejší době s tímto fenoménem zkušenosti, a proto různé státy volily různé strategie přechodu z centrálně plánované ekonomiky na ekonomiku tržní. Cílem této práce je porovnat různé transformační strategie zemí střední Evropy a pokusit se o objektivní hodnocení silných a slabých stránek jednotlivých postupů. Ze srovnávaných zemí se zaměřím na Československo (později Českou a Slovenskou republiku), Polsko a Maďarsko. Jako období pro komparaci průběhu transformace v těchto zemích zvolím dobu od roku 1989 po rok 2000, kdy byla většina nejdůležitějších kroků již provedena. První část práce je zaměřena na vysvětlení principů centrálně plánované ekonomiky včetně výchozí pozice srovnávaných zemí na začátku transformace. Každá ze zemí měla svoje specifické makro i mikroekonomické podmínky. Velké rozdíly existovaly také na úrovni společenské, každá ze srovnávaných zemí měla svůj specifický komunistický režim. V neposlední řadě je potřeba také zmínit, že rozdílnost existovala i v oblasti reforem centrálního plánování již před rokem Z těchto faktorů přímo vyplývá názorová diferenciace ve strategiích transformace jednotlivých ekonomik. V další části se zaměřím na různé přístupy k transformační strategii a z toho vyplývající hospodářskou politiku. Předmětem srovnání bude prvotní, liberalizační a stabilizační fáze, a fáze druhá, privatizace a restrukturalizace státních podniků. V poslední části bude provedeno srovnání makroekonomického vývoje vybraných zemí a vysvětlení povahy makroekonomických nerovnováh v tranzitivních ekonomikách

7 2 Základní rysy centrálně plánovaných ekonomik Ekonomika sovětského bloku před rokem 1989 měla několik specifických rysů. Mohli bychom ji označit jako centrálně plánovanou, Holman mluví i o tzv. ekonomice socialistické (Holman, 2000), centrální plánování totiž není jediným důležitým prvkem. Socialistická ekonomika se dále vyznačuje především neexistencí trhů, z čehož vyplývá faktická neexistence cen. Dalším důležitým znakem je neexistence soukromého podnikání. Centralizace ekonomického rozhodování neumožňovala podnikům svobodně rozhodovat o množství produkce a odbytu, tím pádem nemohla nabídka pružně reagovat na poptávku. Ceny, mzdy i úrokové míry byly tvořeny centrem, tudíž neodrážely vzácnost ekonomických zdrojů ani spotřebitelské preference. Cena tak ztrácela svou alokační funkci, v důsledku toho docházelo k neefektivní alokaci ekonomických zdrojů. Cena dále nesplňovala ani svou motivační funkci. Centrální plán se soustředil na plánování hmotných zdrojů, finanční ukazatele (příjmy, zisk, náklady) neměly při neexistenci reálných cen ani opodstatnění. Tím pádem se však vytrácela ekonomická motivace manažerů, Šulc mluví o tzv. převráceném mini-maxu (Šulc, 1998). Kapitalistický podnik se v tržním prostředí chová tak, že se snaží minimalizovat vstupy a maximalizovat výstupy, kdežto socialistický podnik se chová přesně opačně. Tím, že podniky dostávaly automatické dotace ze státního rozpočtu, se v logice ekonomicky racionálního rozhodování jeho manažeři snažili vyjednat tzv. měkké plány. Podnik záměrně podceňoval své produkční možnosti a přeceňoval náročnost své produkce na hmotné a lidské vstupy ve snaze získat co nejvyšší dotaci od státu. Pokud se mu to povedlo, nebyl moc velký problém splnit tento měkký plán a podniku byl zajištěn relativně pohodlný život. Toto chování však vedlo k nadměrnému využívání zdrojů, a to nejen hmotných, ale i lidských. Za dob socialismu v podstatě neexistovala nezaměstnanost. Dalším neduhem, kterým trpěly všechny socialistické ekonomiky, byly strukturální deformace. Ve snaze dohánět západní země se centrální plánování soustředilo na vybudování těžkého průmyslu. To však s sebou neslo potřebu velkých kapitálových investic a zároveň intenzivního využívání přírodních zdrojů, v mnohých případech vedoucí až k jejich exploataci. Nadměrná preference průmyslu spojená s požadavkem hospodářské nezávislosti na kapitalistickém světě vedla k rozsáhlým strukturálním deformacím socialistických ekonomik. Podíl průmyslu a zemědělství na HDP byl obrovský, zatímco sektor služeb byl nedostatečně rozvinutý

8 Dalším specifikem sovětského bloku byla Rada vzájemné hospodářské pomoci (RVHP). Jednalo se o instituci, která v podstatě řídila vzájemný obchod socialistických zemí. Většina nekvalitního zboží, které nebylo konkurenceschopné na západních trzích, končila právě na tomto společném trhu. Podniky tak měly zaručený odbyt pro své výrobky. Co se týče hospodářského růstu, vykazovaly všechny země centrálně plánované ekonomiky relativně vysoká čísla růstu HDP. To však ve skutečnosti neznamenalo reálný ekonomický růst. Tento růst byl z velké části růstem extenzivním, zvyšování produkce bylo dosahováno na základě zvyšování objemu výrobních vstupů. Extenzivní růst měl logicky svoje meze, a tak můžeme u všech centrálně plánovaných ekonomik pozorovat v 70. a hlavně v 80. letech tendence ke ztrátě dynamiky hospodářského růstu. Růst HDP v socialistických zemích navíc neměl velkou vypovídací schopnost z důvodu centrálně stanovených cen (Jonáš, 1997). Dalším významným fenoménem typickým pro socialistické ekonomiky byla tzv. potlačená inflace. Měkké plány vedly mnoho podniků k tomu, že vydávaly na svou produkci více peněz, než byly schopny vydělat. Stát musel těmto podnikům poskytnout dodatečné úvěry a dotace, což v podstatě znamenalo vhánění dalších peněz do ekonomiky. V mnoha socialistických zemích existoval obrovský měnový převis. 1 Agregátní poptávka převyšovala agregátní nabídku, což by v kapitalistické ekonomice vedlo nutně k inflaci, jelikož ale ceny určoval stát, inflace byla potlačena a projevila se nedostatkem, zvlášť ve sféře spotřebního zboží. Kdyby stát uvolnil ceny, přelila by se potlačená inflace do inflace otevřené (Holman, 2000). Zcela samotnou kapitolou byly devizové kurzy. Ty byly stanovovány uměle na nereálné úrovni, navíc vznikaly řady různých kurzů, a to například pro turistiku, transakce nerezidentů a rezidentů nebo pro různé obchodní komodity. Vedle sebe existovalo mnoho různých kurzů, které navíc ani neměly reálnou vypovídací hodnotu (Tomšík, 1998). Další specifické problémy musely řešit socialistické země, ve kterých proběhly menší či větší tržní reformy. Ony reformy totiž vyvolávaly velké makroekonomické nerovnováhy v jinak relativně rovnovážném prostředí. Tyto nerovnováhy se projevovaly především v Maďarsku a Polsku. V Československu na rozdíl od těchto zemí žádné tržní reformy neproběhly (Holman, 2000). 1 Měnový převis se měří jako poměr měnového agregátu M2 ku HDP. V Maďarsku byl měnový převis relativně nízký (v roce 1990 dosahoval hodnot 0,4), v Československu byla jeho hodnota 0,7, v Polsku však až 0,9. Značný převis byl jedním z důvodů vysoké inflace v Polsku v devadesátých letech (Jonáš, 1997)

9 2.1 Výchozí ekonomická situace srovnávaných zemí na začátku transformace Každá ze tří srovnávaných zemí měla svoje specifické makro i mikroekonomické problémy. Rozdíly bychom našli také ve způsobu výměny politické elity. Tento faktor velmi silně působil na zvolenou strategii transformace ekonomiky Polsko V Polsku probíhaly pokusy o určité tržní reformy centrálně plánované ekonomiky v období socialismu již od padesátých let. V sedmdesátých letech se komunistické vedení rozhodlo modernizovat polský průmysl na základě masivního importu strojů a technologií ze západu. Vláda počítala s tím, že rostoucí zahraniční dluh bude splácen z výnosů nových investic. Realita však byla jiná, Polsko nebylo schopno splácet svůj dluh a v roce 1982 bylo první socialistickou zemí, která oznámila neschopnost splácení zahraničního dluhu. Mezi roky zasáhla Polsko hospodářská deprese, která měla za následek nedostatek základního spotřebního zboží. Z následných sociálních nepokojů se zrodilo odborové hnutí Solidarita, které se postupně stávalo politickou opozicí vůči komunistické vládě. V roce 1987 postihla Polsko další hospodářská krize. Vláda se pokusila situaci nedostatku základního spotřebního zboží řešit částečnou liberalizací cen, ale výsledkem byla pouze rychlá inflace. Na prudký růst cen měl vliv ještě jeden specifický faktor. V 80. letech začaly po vzoru tehdejší Jugoslávie vznikat v Polsku tzv. dělnické samosprávy. Tyto samosprávy, tvořené zaměstnanci podniků, získaly určité rozhodovací pravomoce ve svém podniku. Cílem měla být větší zainteresovanost zaměstnanců na hospodářských výsledcích podniku, pozitivní vliv na pracovní morálku však samosprávy neměly. Jelikož samosprávy měly v rukou reálnou moc v podniku, snadno dosahovaly požadavků zvyšování mezd, které však nebylo kryto zvyšováním produktivity práce. Výsledkem tohoto procesu bylo jen další urychlování inflace. Polsko vstupovalo do transformačního procesu se značně destabilizovanou ekonomikou trpící především obrovskou inflací a zahraničním dluhem (Holman, 2000) Maďarsko Maďarsko postoupilo s reformami centrálně plánované ekonomiky nejdále ze všech socialistických zemí. Reálné reformní kroky zde v různém tempu probíhaly již od šedesátých let, ne nadarmo se o maďarském režimu mluvilo jako o gulášovém socialismu

10 S liberalizací cen v Maďarsku bylo započato již v 70. letech, v roce 1989 bylo dokonce 63% všech cen již volně tvořeno na trhu (Tomšík, 1998). Ekonomické rozhodování bylo do značné míry decentralizováno, manažeři podniků se navíc soustředili na dosahování peněžních ukazatelů a do značné míry si tak osvojili tržní chování narozdíl od manažerů z ostatních socialistických zemí. V 80. letech bylo v omezené míře povoleno soukromé podnikání, zvláště v oblasti zemědělství. Maďarsko se dostalo do pozice čistého vývozce potravin, tím pádem mu nehrozil jejich nedostatek, jako tomu bylo v Polsku (Bokros, 2001). Náskok před ostatními zeměmi mělo Maďarsko i v kurzové politice. Již v roce 1982 zrušilo systém několika rozdílných kurzů a zavedlo jednotný kurz forintu pro všechny platby. Pro podporu exportu byl navíc v 80. letech forint devalvován (Tomšík, 1998). Tato země netrpěla tak velkou strukturální deformací jako ostatní socialistické státy, jejím hlavním problémem však byla značná makroekonomická nerovnováha. Maďarsko sužoval dvojí deficit státního rozpočtu i obchodní bilance, zahraniční dluh byl vysoký, problémem byla také inflace. Celkově však země měla stabilnější ekonomiku než Polsko Československo Situace v Československu byla velice rozdílná od ostatních socialistických zemí. Ačkoliv i zde probíhaly pokusy o reformy centrálně plánované ekonomiky, vždy byly tyto snahy potlačeny. Pro Československo z toho vyplývalo několik výhod i nevýhod. Makroekonomické podmínky pro transformaci byly příznivější oproti ostatním středoevropským zemím. Státní rozpočet byl vyrovnaný, zahraniční dluh byl nízký, inflace v podstatě neexistovala, jelikož všechny ceny byly stále v rukou centra. Neuskutečnění tržních reforem za socialismu trochu paradoxně poskytovalo Československu výhodu oproti Polsku a Maďarsku ve smyslu stabilnější ekonomiky jako celku. V mikroekonomických podmínkách však Československo výrazně zaostávalo. Ekonomické rozhodování včetně stanovování cen bylo stále centralizováno, produkce byla plánována v naturálních jednotkách, podniky si tudíž neosvojily tržní chování a ziskovou orientaci. Z tohoto důvodu existovala silná obava, že rozsáhlá liberalizace ekonomiky ve spojení se stabilizačními opatřeními vystaví podniky obrovskému šoku, který bude mít za následek vysoké transformační náklady v podobě silného hospodářského poklesu

11 3 Transformace ekonomiky 3.1 Teoretické přístupy Ihned po událostech roku 1989 stály vlády všech zemí před složitým úkolem transformovat skomírající socialistickou ekonomiku v ekonomiku tržní. O nutnosti transformace nebyly mezi veřejností velké pochyby. Názorová diferenciace však existovala ve velké míře v otázce způsobu transformace. Diskuze se vedly na poli ekonomické teorie a v oblasti hospodářské politiky. Na poli ekonomické teorie proti sobě stály dva zcela odlišné pohledy, a to pohled liberální a pohled institucionální (Mlčoch, 1997) Liberální a institucionální přístup Liberální přístup považoval za východisko transformace vytvoření tržních podnětů. Podle této teorie je nutno provést několik základních systémových změn, které posléze vytvoří dostatečné podněty k žádoucímu chování. Vznik tržních podnětů (především liberalizace trhů a privatizace) je předpokladem pro následný rozvoj tržních institucí. Naproti tomu institucionální přístup považoval za východisko transformace vznik tržních institucí, tedy formálních i neformálních pravidel chování včetně sankcí za jejich nedodržování. Podle této teorie potřebují lidé určitý čas na to, aby si osvojili odlišné vzorce chování, a rychlé systémové změny jsou tedy nežádoucí. Oba ze zmíněných přístupů mají svá pozitiva i negativa. Vytvoření tržních podnětů v systému nezralých tržních institucí může mít (a v realitě opravdu mělo) za následek nežádoucí chování jednotlivců s nepředvídatelnými důsledky. Pokud by však byly nutné systémové změny příliš oddalovány, mohlo by dojít ke ztrátě dynamiky transformace s následkem hospodářské stagnace (Holman, 2000) Šoková terapie a gradualismus Na poli hospodářské politiky se vedly spory o rychlost transformace. I zde se vytvořily dva základní názorové proudy, a to tzv. šoková terapie a gradualismus. Šoková terapie předpokládala co nejrychlejší přechod k tržní ekonomice, především díky rozsáhlé liberalizaci trhů formou deregulace cen a mezd a otevření domácích trhů zahraniční konkurenci. Liberalizace by si tím pádem vyžádala také tvrdá stabilizační opatření, o kterých bude řeč

12 později. Tato opatření by způsobila značný šok pro domácí podniky, jehož následkem by byl přechodný hospodářský pokles. Podle zastánců šokové terapie je tento pokles nevyhnutelnou součástí transformace. Naopak gradualismus prosazoval pomalejší otevírání domácích trhů, tím pádem by nebylo nutno přistupovat k tak drastickým stabilizačním opatřením, což by znamenalo menší šok pro domácí podniky. Díky tomu by pak hospodářský pokles nebyl tak výrazný, v ideálním případě by nebyl žádný. Odpůrci gradualismu viděli však velké nebezpečí, podobně jako ve sporu liberální versus institucionální přístup, ve ztrátě dynamiky. Ideální dobou pro spuštění reforem je doba těsně po revoluci, kdy mají politici širokou podporu veřejnosti. Po nějakém čase již politický kapitál vyprchá a s ním i odhodlanost politiků pro dalekosáhlé změny. Pokud by byly nutné změny neustále oddalovány, mohlo by dojít k tomu, že země začne ekonomicky stagnovat (Holman, 2000). 3.2 První fáze liberalizace a stabilizace Transformace centrálně plánované ekonomiky v ekonomiku tržní by se dala rozdělit na dvě základní fáze. První fázi tvoří liberalizace trhů a stabilizace ekonomiky. Druhou fázi tvoří privatizace a restrukturalizace státních podniků. Spory se vedly především o rychlost těchto dvou fází. Nyní bude řeč o fázi první, téma privatizace bude zmíněno níže. V rámci liberalizace bylo v první řadě zcela nutné provést rozsáhlou deregulaci cen. Cena v socialistické ekonomice totiž neodrážela strukturu poptávky ani nákladů. Bez tržních cen by nemohl žádný ekonomický subjekt efektivně alokovat svoje zdroje, což by ve svém důsledku bránilo rozvoji soukromého podnikání. Potenciální podnikatele by brzdila obava ze vstupu na trh, kde není jistota, jak se ceny po liberalizaci budou vyvíjet. Proto byla liberalizace cen tak důležitým krokem celé transformace. Dále se jednalo o deregulaci mezd, povolení soukromého podnikání a o vnitřní konvertibilitu měny, která de facto otevřela domácí trhy konkurenci ze zahraničí. Zahraniční konkurence vytvářela pro domácí podniky silné podněty k restrukturalizaci a zvyšování kvality produkce. Spolu s rozsáhlou liberalizací však musela nutně přijít i tvrdá stabilizační opatření. Největším nebezpečím pro transformující se ekonomiky byla bezesporu inflace. Rozsáhlá liberalizace cen musela nutně způsobit velký cenový skok, a to především díky již zmíněné potlačené inflaci, ale také kvůli nedostatku zkušeností socialistických podniků s tvorbou cen. Zcela logicky muselo dojít k přestřelení ceny směrem nahoru. Se zvyšováním cenové

13 hladiny zároveň hrozilo rychlé zvyšování mezd, což mohlo mít za následek roztočení spirály růstu cen a mezd. Problémem otevření domácích trhů byla možnost rozvrácení platební bilance. Jelikož domácí zboží nebylo schopno konkurovat zahraničnímu, bylo možné očekávat, že domácnosti i firmy dají přednost levnějšímu a kvalitnějšímu zboží z dovozu, což by mělo za následek velký schodek obchodní bilance. Tento schodek by si vyžádal devalvaci domácí měny, která by se časem však přelila do inflace, a byla by roztočena další, inflačně-devalvační spirála. Stabilizace ekonomiky by se tedy dala shrnout do následujících kroků: rozpočtová restrikce, měnová restrikce, mzdová regulace a ukotvení měnového kurzu (Holman, 2000). Rozpočtová restrikce spočívá v omezení automatického financování ztrátových podniků ze státního rozpočtu. To vytvoří tlak na rušení ztrátové a nadbytečné produkce. Měnová restrikce spočívá ve stanovení úvěrových limitů. Tyto limity stanovuje centrální banka pro banky komerční. Jelikož však bankovní systém byl v socialistických ekonomikách ještě v plenkách, nebylo snadné stanovit výši úvěrových limitů. V podstatě však platilo pravidlo, že čím budou přísnější podmínky pro úvěrování podniků, tím nižší bude inflace, ale zároveň hlubší hospodářský pokles a naopak (Holman, 2000). S rozpočtovou restrikcí souvisí i požadavek udržení veřejných rozpočtů v rovnováze. Vysoké schodky veřejných rozpočtů mají za následek vytěsňování soukromých investic, tím pádem i negativní efekt na budoucí hospodářský růst. Navíc míra přerozdělování byla v socialistických zemích neúnosně vysoká, a tak bylo potřeba snížit výši veřejných rozpočtů (Jonáš, 1997). Mzdová regulace spočívala v udržení určitého nominálního růstu mezd, který měl zabránit vysoké inflaci. Regulace mezd mohla být prováděna v zásadě dvěma postupy, které se daly kombinovat. Prvním způsobem byla tripartitní jednání vlády, odborů a zaměstnavatelů. Druhým způsobem byla daňová regulace. Pokud podnik překročil stanovené tempo růstu nominálních mezd, musel odvést státu mimořádnou daň. Devalvace a následné ukotvení kurzu domácí měny tvořilo poslední krok ke stabilizaci ekonomiky. Devalvace měny měla zabránit rozvrácení platební bilance. Podhodnocená domácí měna (ve smyslu parity kupní síly) totiž podpořila vývozce, kterým byla na zahraničních trzích značně usnadněna pozice. Podhodnocený kurz domácím výrobcům snižoval mzdové náklady, tím pádem se mohla snížit i cena zboží, které se pak stávalo konkurenceschopnějším. Kvůli devalvaci sice došlo k určitému zvýšení cenové hladiny, ale pokud byla devalvace dostatečná, nehrozilo další roztočení inflačně-devalvační spirály

14 3.3 Druhá fáze privatizace a restrukturalizace Privatizace, tedy změna vlastnictví z vlastnictví státního (veřejného, společenského) na vlastnictví soukromé, byla pro většinu ekonomů ta nejdůležitější část celé transformace. Privatizace byla oním hlavním rozdílem, který odlišoval transformaci od reforem socialismu. Navíc soukromé vlastnictví je ve většině případů ekonomicky efektivnější než vlastnictví státní. Dalším silným argumentem pro privatizaci bylo to, že díky ní bude možno podniky odříznout od automatického financování ze státního rozpočtu, což bude podniky tlačit k restrukturalizaci. O nutnosti privatizace tedy nebylo pochyb, spory se však vedly o její rychlost. V zásadě se opět vytvořily dva protichůdné názorové tábory. Na jedné straně stáli stoupenci rychlé privatizace, na straně druhé stoupenci privatizace pomalé. S tím souvisel problém, na kterém se mnoho ekonomů nemůže dodnes shodnout. Měly být státní podniky nejdříve restrukturalizovány a poté privatizovány nebo tomu mělo být naopak? V logice centrálního plánování byla existence mála velkých podniků. Tyto podniky však svou strukturou naprosto neodpovídaly tržnímu prostředí, byly často přebujelé a tím pádem i málo pružné. Zcela nepochybně musely socialistické podniky projít zeštíhlovací kúrou, otázkou však zůstávalo, kdo by restrukturalizaci měl provádět. Rychlá privatizace by znamenala, že restrukturalizaci musí provést až soukromý vlastník, zatímco při pomalé privatizaci by mohl alespoň částečně podniky restrukturalizovat stát (Holman, 2000) Argumenty pro rychlou privatizaci Pro rychlý průběh privatizace hovořil především argument tzv. předprivatizační agónie. Pokud by totiž zůstal podnik po delší dobu v rukou státu a pouze čekal na privatizaci, mohlo by se stát, že vedení podniku ztratí zájem o strategické řízení. Tato nejistota by mohla způsobit otálení s restrukturalizací a tím pádem i zaostávání podniků za konkurencí. Předprivatizační agónie by se však mohla projevit i horším způsobem. Manažeři státních podniků by totiž mohli začít rozprodávat levně aktiva podniku svým firmám nebo firmám svých známých či příbuzných. Pro tuto aktivitu se v devadesátých letech vžil pojem tunelování a nutno podotknout, že se s ním setkaly všechny postkomunistické země. Stát totiž v žádné zemi nebyl schopen manažery dostatečně kontrolovat a jako vlastník tak selhával. Neprivatizovat by znamenalo jen pozorovat jak se to dělo u některých našich východních sousedů jak státní majetek postupně mizí do nových

15 soukromých společností bývalých komunistických manažérů státních podniků. (Klaus, 2006) Další argument ve prospěch rychlé privatizace je spíše argumentem morálním než ekonomickým. Vedení státních podniků totiž bylo do své funkce většinou dosazeno již předchozím režimem, nezřídka na základě osobních známostí spíše než na základě svých schopností. Dlouhé setrvávání těchto manažerů ve své funkci vyvolávalo velký odpor v řadách veřejnosti. Rychlou privatizací mohlo být alespoň částečně dosaženo vystřídání vedení mnoha podniků. Posledním argumentem ve prospěch rychlé privatizace byla restrukturalizace podniků. Stoupenci rychlé privatizace tvrdili, že stát není schopen podniky dostatečně efektivně řídit a restrukturalizovat, tedy rozdělovat podniky na menší celky, rušit neefektivní výrobu, inovovat výrobní sortiment či hledat nové trhy. Dle této představy je schopen efektivní kontrolu vlastníka nad podnikovým vedením provádět pouze vlastník soukromý, a tak úlohou státu je pouze podnik privatizovat Argumenty pro pomalou privatizaci Ve prospěch pomalé privatizace hovořil především argument vhodného vlastníka. Výběr vhodného vlastníka je totiž velice složitý a časově náročný proces. Při rychlé privatizaci by totiž mohlo dojít k tomu, že podniky padnou do rukou spekulantů, kteří nemají zájem podnik restrukturalizovat, ale pouze spekulovat s jeho akciemi. Nakonec by mohlo dojít k situaci, kdy se v podniku vystřídá mnoho vlastníků, ale nebude zahájena nutná restrukturalizace. Takový podnik pak bude zaostávat za konkurencí a ve výsledku by mu mohla rychlá privatizace dokonce uškodit. Dalším problémem rychlé privatizace je velikost výnosů do státního rozpočtu. Pokud chce stát docílit maximálních výnosů z privatizace, musí jít cestou pomalé privatizace zaměřené především na zahraniční investory. Jelikož těsně po revoluci neexistovala ještě vhodná základna pro ohodnocení státních podniků, bylo by efektivní počkat, dokud tržní síly neurčí ceny vstupů a výstupů, a teprve potom podnik zprivatizovat. Zahraniční investoři by navíc byli schopni zaplatit za privatizované podniky vyšší částky a zároveň by nevznikl privatizační dluh, který by podnikům bránil v kapitálových investicích. Tímto směrem se ubírala privatizace v Maďarsku

16 3.3.3 Centralizovaná a decentralizovaná privatizace Jiným důležitým faktorem v diskuzích o privatizaci byla její podoba centralizovaná či decentralizovaná. Zatímco v Československu (a později v jeho nástupnických státech) byla zvolena strategie centralizované privatizace, Polsko a Maďarsko se zpočátku vydalo cestou decentralizované privatizace (spontánní, divoká privatizace). Státní podniky zde byly přeměňovány na akciové společnosti, ve kterých postupně docházelo ke ztrátě kontroly nad prodejem akcií, které se dostávaly do rukou podnikových manažerů. To vyvolalo velký odpor veřejnosti a po určitém čase dostal stát privatizaci pod kontrolu

17 4 Jak probíhala transformace ve srovnávaných zemích V této kapitole se postupně zaměřím na strategii transformace ekonomik Polska, Maďarska a Československa. Nejdříve bude řeč o první fázi transformace, tedy o liberalizaci a stabilizaci ekonomik. Dále se budu věnovat privatizaci a restrukturalizaci státních podniků, nebude chybět ani srovnání úspěchů i neúspěchů zvolených strategií. 4.1 První fáze transformace liberalizace a stabilizace Polsko Polsko bylo ze všech postkomunistických zemí tou první, která započala rozsáhlé ekonomické reformy. Ostatní země předběhla o rok i více. Byla zároveň také první zemí, která uskutečnila transformaci formou šokové terapie. Na začátek by bylo vhodné připomenout, že polská ekonomika vstupovala do období transformace značně destabilizovaná. Jak již bylo řečeno výše, Polsko trpělo (nehledě na další problémy typické pro socialistické ekonomiky) zrychlující se inflací a obrovským zahraničním dluhem. Hlavním úkolem první fáze transformace byla tedy stabilizace ekonomiky. Jak Holman (Holman, 2000), tak Belka (Belka, 2001) se shodují v tom, že důvodem pro zvolení šokové terapie byla nejen neuspokojivá ekonomická situace, ale i všeobecně sdílené nadšení z pádu komunismu. Solidarita jakožto vedoucí strana měla dostatečný politický kapitál k uskutečnění dalekosáhlých změn, Belka celou situaci popisuje takto: Lidé byli připraveni podstoupit oběti a přijmout vše, co jim Solidaritou sestavená vláda navrhne. Neexistovala téměř žádná politická opozice, odvětvové lobbistické skupiny se na čas odmlčely, odbory ztratily svou dřívější společenskou roli a vnější prostředí bylo jednoznačně příznivé. Přínosem skupiny reformistů vedené poslancem Leszkem Balcerowiczem byla odvaha, rozhodnost a vize, ač doprovázená pouze minimálními znalostmi něčeho, co vlastně nikdy nikdo ještě nezkusil. (Belka, 2001, s. 218)

18 Polská šoková terapie V lednu roku 1990 byl spuštěn plán již zmíněného ministra financí Leszka Balzerowitze, který byl později označen jako šoková terapie. Balíček obsahoval rozsáhlá liberalizační opatření a zároveň i nutná opatření stabilizační a jeho hlavními cíli byla makroekonomická stabilizace a zahájení tvorby tržních institucí v polské ekonomice. Privatizace a restrukturalizace podniků měla přijít na program až později. Začala rozsáhlá liberalizace většiny cen a mezd, byl zrušen přídělový systém zboží a zahraničních měn a zároveň byla zavedena vnitřní směnitelnost zlotého. Současně byly zrušeny individuální daňové úlevy podnikům, tyto úlevy sloužily jako mohutné subvence. V rámci stabilizačních opatření byly silně omezeny dotace státním podnikům, a to jak ze státního rozpočtu, tak od centrální banky. Mzdová regulace byla vyřešena mimořádnou daní, kterou podnik musel zaplatit při nadstandardním nominálním růstu mezd. To mělo posílit fiskální disciplínu. Posledním opatřením byla devalvace zlotého a jeho následné ukotvení ke kurzu dolaru. Vláda se zaručila za jeho pevné udržování po dobu půl roku (Belka, 2001). Devalvace smazala téměř 85 % hodnoty zlotého, nový kurz však vydržel až do dubna roku V listopadu 1991 byl zaveden režim plovoucího ukotvení (crawling peg) s postupným devalvováním o 1,8 % měsíčně (Tomšík, 1998). Hlavním cílem těchto opatření byla makroekonomická stabilizace silně rozkolísané polské ekonomiky. Po cenové liberalizaci a zčásti také díky devalvaci a měnovému převisu vylétla v roce 1990 nahoru inflace, která však Polsko sužovala ještě mnoho let, protiinflační opatření tak nebyla zcela úspěšná. Stabilizační balíček byl přesto relativním úspěchem. Objevila se samozřejmě i nezaměstnanost, která brzy překročila 10 % a až do roku 1993 stále rostla. Zároveň klesly reálné mzdy o více než 20 % (Belka, 2001). V prvních letech transformace také výrazně klesl reálný HDP, roku 1992 se však polský HDP dostal jako první z transformujících se zemí do kladných čísel. Zřejmě hlavním důvodem byl zhruba roční náskok v oblasti ekonomických reforem. Celý tento proces bývá nazýván transformační recesí a dotkl se všech postkomunistických států. tabulka 1 - Vývoj makroekonomických ukazatelů v Polsku (v %) Reálný HDP Inflace (CPI) Nezaměstnanost Saldo veř.rozpočtů k HDP Zdroj: Economic Survey of Europe,

19 4.1.2 Československo V porovnání s Polskem mělo Československo mnohem výhodnější výchozí makroekonomickou pozici. Jeho ekonomika byla díky v podstatě nulovým reformním opatřením během komunistické éry relativně stabilní. Na druhou stranu mikroekonomické podmínky již tak příznivé nebyly. Podniky si ani částečně neosvojily tržní chování a existovaly obavy, že rychlé změny československé podniky zaskočí mnohem více než podniky polské či maďarské. Následkem by pak mohly být velké transformační náklady v podobě silného hospodářského poklesu. Politická situace však byla velice podobná Polsku, odpor k centrálně plánované ekonomice a především ke komunistické straně zvedl po listopadu 1989 vlnu nadšení, která dávala politikům prostor pro radikální reformní kroky. Pravděpodobně díky tomu byla v Československu prosazena transformační strategie formou šokové terapie. První transformační opatření proběhla již v roce Vláda národního porozumění, která vznikla po rozpadu vlády KSČ, začala provádět dílčí kroky k transformaci ekonomiky. V lednu byl zaveden jednosložkový kurz koruny, dále následovala první devalvace koruny, a to následujícím způsobem: Československá národní banka ji provedla ve třech krocích, v lednu o 18,6 %, v říjnu o 54,5 % a v prosinci o 16 %. Celková počáteční devalvace dosáhla 113 %, což bylo vůbec nejvíce ze všech transformujících se ekonomik. Pevný kurz, který byl udržován až do roku 1997, byl stanoven na úrovni 28 Kčs/USD (Tomšík, 1998). Dále se jednalo například o přípravu zákona o drobném podnikání, novelizace zákona o státním podniku nebo o dílčí narovnání cen (Šulc, 1998). Důležitým krokem bylo zrušení subvencování cen potravin, což mělo za následek pokles zemědělské produkce a zvýšení cen potravin o 24 % (Holman, 2000). Další velký balíček přišel až v lednu roku Do té doby se vedly diskuze o transformační strategii. Jednalo se především o spor mezi gradualistickou strategií a šokovou terapií Spory o rychlost transformace První scénář transformace vznikal na úrovni české vlády. Tento scénář se nesl v gradualistickém pojetí, požadoval sice okamžitou cenovou liberalizaci, avšak liberalizace zahraničního obchodu podle něj měla být rozložena do delšího časového období. Existovaly totiž obavy o příliš velké šoky, kterým by byla vystavena podniková sféra. Gradualistický scénář byl reprezentován především místopředsedou federální vlády Valtrem Komárkem, dále pak ekonomy Karlem Koubou nebo Zdislavem Šulcem. Druhý scénář vznikal na úrovni federálního ministerstva financí pod vedením ministra Václava Klause a ministra průmyslu o

20 obchodu Vladimíra Dlouhého (Tomšík, 1998). Tento scénář bychom mohli označit pojmem šoková terapie. Počítal také s okamžitou liberalizací cen, ale i s okamžitou liberalizací zahraničního obchodu, zavedením vnitřní konvertibility měny, která by byla podpořena již dřívější devalvací koruny. Další rozdíly mezi scénáři byly patrné především v otázce privatizace. Federální scénář počítal s rychlou masovou privatizací, český scénář chtěl naopak privatizaci rozložit do delšího období Československá šoková terapie Nakonec zvítězil federální scénář a od probíhala dalekosáhlá liberalizace cen a byla zavedena vnitřní konvertibilita měny. Součástí balíčku byly i stabilizační opatření, zahrnující rozpočtovou a měnovou restrikci, mzdovou regulaci a již dříve uskutečněnou devalvaci koruny. Rozpočtová restrikce spočívala v omezení dotací podnikům ze státního rozpočtu, měnová restrikce spočívala v omezení financování podniků bankami. Centrální banka stanovila úvěrové limity pro komerční banky, získání úvěru bylo tedy pro podniky obtížné. Československá strategie se zcela jistě inspirovala u té polské, oproti Polsku však proběhla první část transformace, především stabilizační opatření, pozoruhodně klidným způsobem. Důvodem byla již dříve zmíněná makroekonomická rovnováha, ze které vyplývalo několik skutečností. Cenová liberalizace vyvolala sice velký počáteční cenový skok, ale růst cen byl menší než v Polsku, kde byla inflace nastartována již v 80. letech. Dále se v Československu podařilo lépe řídit mzdovou regulaci. Ve srovnání s Polskem byly u nás odbory ještě slabší, což vytvořilo podmínky pro úspěšná tripartitní mzdová vyjednávání mezi nimi, vládou a zaměstnavateli. Daňová regulace mzdového růstu byla u nás zavedena až v roce Fixní kurz koruny, který byl v České republice udržován až do roku 1997, měl také značný vliv na inflaci. Československo nemuselo přistupovat k opakovaným devalvacím a na rozdíl od Maďarska a Polska neroztočilo devalvačně-inflační spirálu. Stinným faktorem transformace byl samozřejmě přechodný hospodářský pokles, který byl překonán v roce 1993 v České a v roce 1994 i ve Slovenské republice. V České republice se pak také podařilo udržet pozoruhodně nízkou míru nezaměstnanosti. Někteří ekonomové

21 tento jev vysvětlovali nedostatečnou restrukturalizací podnikové sféry. 2 Srovnání s ostatními středoevropskými zeměmi však ničemu podobnému nenasvědčovalo. 3 tabulka 2 - Vývoj makroekonomických ukazatelů v ČR (v %) Reálný HDP Inflace (CPI) Nezaměstnanost Saldo veř.rozpočtů k HDP Zdroj: Economic Survey of Europe, 2005 tabulka 3 - Vývoj makroekonomických ukazatelů na Slovensku (v %) Reálný HDP Inflace (CPI) Nezaměstnanost Saldo veř.rozpočtů k HDP Maďarsko Zdroj: Economic Survey of Europe, 2005 Jak již bylo řečeno, Maďarsko postoupilo během socialismu nejdále s tržními reformami. Trpělo však kromě typických nedostatků centrálně plánované ekonomiky také značnou makroekonomickou nerovnováhou, a to především vysokou zahraniční zadlužeností a narůstající inflací. Přestože nebyla ekonomická situace tak děsivá jako v Polsku, potřebovala maďarská ekonomika stabilizovat. Maďarská transformační strategie šla cestou gradualismu. Díky částečně liberalizované ekonomice by pro politiky bylo obtížné odůvodnit šokovou terapii, k pochopení maďarské strategie je třeba se podívat na tamější politickou situaci. Politická změna na konci osmdesátých let zde probíhala způsobem naprosto odlišným od Polska a Československa. Narozdíl od těchto zemí nebyla v Maďarsku revoluce vedena proti komunistům, ale v zásadě komunisty samotnými. Zdejší vládnoucí komunistická strana si 2 Viz např. Šulc, Loužek srovnává mikroekonomickou restrukturalizaci tranzitivních ekonomik na základě indexu produktivity práce v průmyslu a v zemědělství a dále na základě relativních úbytků zaměstnanců. Index produktivity práce v průmyslu činil v letech v Maďarsku 168 %, v Polsku 147 %, v ČR 132 % a na Slovensku 89 %.(...) Index produktivity práce v zemědělství činil v letech v Maďarsku 210 %, v ČR 175 %, na Slovensku 132 %, v Polsku 92 %. (...) Relativní úbytek zaměstnanců v průmyslových podnicích činil v období v Maďarsku 46 %, v ČR 39 %, v Polsku 23 %, na Slovensku 16 %. (...) Relativní úbytky zaměstnanců v zemědělských podnicích činily ve stejném období v Maďarsku 66 %, v ČR 51 %, na Slovensku 40 %, v Polsku 10 %. (Loužek, 1999, s. 40) Z těchto čísel je patrné, že nejrychlejším tempem postupovala restrukturalizace v Maďarsku. Není však prokazatelné, že by v tomto procesu česká ekonomika výrazně zaostávala

22 rychle uvědomila, že se musí sama podílet na procesu demokratizace. Bývalý maďarský ministr financí Lajos Bokros hovoří dokonce o přátelském střídání stráží mezi vládnoucími elitami (Bokros, 2001). Již v červnu 1989 si maďarská komunistická vláda vytyčila za cíl vytváření podmínek pro zavedení tržního hospodářství. První svobodné volby se konaly až o rok později, v roce Z těchto voleb vzešla vítězně nová vláda Józsefa Antalla, dřívější komunisté dostali 8,5 % hlasů (Tomšík, 1998) Maďarský gradualismus Antallova vláda předložila svůj reformní plán, tzv. Kupa program, podle jeho autora Kupy Mihályho, v roce 1991, tedy o rok později než vláda československá a dokonce o dva roky později než polská. Vláda si byla vědoma vysokých schodků státního rozpočtu, které se přelévaly do inflace, a tak omezila financování schodků půjčkami od centrální banky a začala si více půjčovat od bank komerčních. Vládní balíček však kupodivu neobsahoval žádná stabilizační opatření. Nedošlo k výrazné devalvaci forintu, do roku 1993 byl průběžně devalvován zhruba o 50 % oproti roku Forint byl devalvován v odezvě na probíhající inflaci, což roztáčelo devalvačně-inflační spirálu. Tato hospodářská politika zároveň vyvolávala vysoká inflační očekávání a tlak na vysoký nominální růst mezd. Jelikož vláda nebyla moc úspěšná ani ve mzdové regulaci, roztáčela se tím pádem i druhá spirála, a to spirála růstu mezd a inflace. Kvůli vysokým mzdovým nákladům také ztrácelo na konkurenceschopnosti maďarské zboží oproti českému a polskému. Zajímavostí jistě je, že ačkoliv se Maďarsko vydalo cestou gradualismu, přesto ho postihl hluboký hospodářský pokles, stejně jako Československo a Polsko. Hospodářský růst započal až v roce 1994, maďarská ekonomika však stále zoufale potřebovala makroekonomickou stabilizaci. Vedle relativně vysoké inflace (přestože byla nižší než v Polsku) byla totiž ekonomika zatížena dvojím deficitem. Jednalo se o schodky státního rozpočtu (v roce ,3 % HDP) a o deficit běžného účtu platební bilance (v roce 1994 kolem -9,4 % HDP), import převyšoval export až o % (Tomšík, 1998) Bokrosův balík Nová maďarská vláda, zvolená v roce 1994, začala pracovat na stabilizačním balíku, který přijala v roce Tzv. Bokrosův balík (dle již zmiňovaného ministra financí) obsahoval řadu opatření. V první řadě to byla změna kurzového režimu na systém crawling peg s měsíčními devalvacemi o 1,9 %, později pak o 1,2 %. Za druhé se jednalo o zavedení dočasné dovozní přirážky 8 % na veškeré dovozy s výjimkou několika energetických a surovinových položek. Tato přirážka měla zamezit možnému rozvratu platební bilance a byla

23 zrušena v roce Dále se snížily počty zaměstnanců ve vládních institucích o 15 %, na vysokých školách až o 50 %, navíc bylo zavedeno školné. Současně s přísnou regulací mezd byla tato opatření cílena na snížení reálných příjmů (o 12 % v roce 1995 a o 4 % v roce 1996) a tím i snížení agregátní poptávky, což ve svém důsledku snížilo dovozy. Negativním důsledkem opatření bylo snížení růstu HDP a zvýšení inflace, což však dopomáhalo ke snížení reálných mezd. Bokrosův balík tedy splnil svůj cíl a trochu opožděně stabilizoval maďarskou ekonomiku (Tomšík, 1998). tabulka 4 - Vývoj makroekonomických ukazatelů v Maďarsku (v %) Reálný HDP Inflace (CPI) Nezaměstnanost Saldo veř.rozpočtů k HDP Zhodnocení první etapy transformace Zdroj: Economic Survey of Europe, 2005 Každá ze srovnávaných zemí měla jinou výchozí pozici, což se značně projevilo na úspěšnosti transformačních opatření. Polsko se svou šokovou terapií slavilo relativní úspěch, přesto nedokázalo plně stabilizovat svou ekonomiku, Maďarsko zase makroekonomickou stabilizaci opomíjelo až do roku Z tohoto pohledu by se dalo říci, že největší úspěchy slavilo v první fázi transformace Československo. Otázkou však zůstává, na kolik mělo na tato fakta vliv relativně stabilní makroekonomické prostředí a hospodářská vyspělost Československa. Neoddiskutovatelným faktem ale je, že všechny postkomunistické státy, bez ohledu na to, zda volily šokovou terapii či gradualismus, zažily přechodný hospodářský pokles. Pokles nastal dokonce i v těch státech, které s reformami ještě ani nezapočaly Transformační pokles Co bylo tedy příčinou hospodářského poklesu srovnávaných zemí? Autoři se shodují na několika faktorech, především poptávkových. V první řadě to byl rozpad Rady vzájemné hospodářské pomoci (RVHP). Tento trh socialistických zemí byl založen na dlouhodobých obchodních vztazích a představoval tak relativně spolehlivé odbytiště surovin i hotových výrobků. Socialistický trh navíc zdaleka nebyl tak náročný na kvalitu produkce jako trhy západní. S pokračujícím rozpadem sovětského bloku se i tento trh začal rozpadat a s ním i RVHP. Postkomunistické země tedy ztratily velkou část trhů, na kterých měly zajištěný odbyt. Tato skutečnost znamenala pro většinu podniků značný šok, který nebyly schopné

24 krátkodobě přestát. Výsledkem bylo značné snížení produkce minimálně do doby, než se podniky stačily přizpůsobit novým podmínkám a započaly s restrukturalizací. Pokles exportu vedl k poklesu investic, což mělo nakonec dopad i do soukromé spotřeby. Restriktivní měnová politika pak vedla ke zhoršení dostupnosti úvěrů, což opět vedlo ke snížení investiční poptávky. Další příčinou hospodářského poklesu byla šoková terapie, která nastartovala pokles spotřebitelské poptávky. Ten byl způsoben především snížením reálných mezd v zemích, kde proběhl cenový skok na počátku transformace. Pokud však srovnáme hloubku poklesu HDP u nás, v Polsku a v Maďarsku, zjistíme, že ve všech zemích pokles nastal v podobné míře, z čehož se dá usuzovat, že šoková terapie měla na hospodářský pokles jen minimální vliv. tabulka 5 - Srovnání vývoje reálného HDP (v %) ČR Maďarsko Polsko Slovensko Zdroj: Economic Survey of Europe, 2005 Z těchto dat jasně vyplývá závěr, že šoková terapie se na transformačním poklesu podílela minimální měrou, a tudíž byla její hlavní kritika neopodstatněná. V první etapě transformace se osvědčilo, že šoková terapie je mnohem účinnějším nástrojem než gradualismus. Transformace centrálně plánované ekonomiky v ekonomiku tržní s sebou nese náklady, kterým se pravděpodobně nelze vyhnout. Zarážející skutečností je hloubka onoho poklesu. Dokonce ani Mezinárodní měnový fond nepředpokládal tak hluboký hospodářský pokles v postkomunistických zemích. Do značné míry by se hloubka poklesu dala vysvětlit návratem ekonomik k potenciálnímu produktu. Byly rušeny neefektivní provozy, zároveň vznikla nezaměstnanost, která za socialismu vůbec neexistovala, tím pádem musel následovat dočasný pokles hospodářské činnosti (Holman, 2000). Z velké části je propad i statistickou iluzí, nezachycuje totiž změnu kvality produktu, stejně tak jako změnu struktury tvorby HDP, tedy zvětšující se podíl terciálního sektoru na úkor primárního a sekundárního. Podrobnější analýza makroekonomických ukazatelů bude provedena v kapitole o hospodářském vývoji srovnávaných zemí

25 4.2 Druhá fáze transformace privatizace a restrukturalizace Jak již bylo řečeno, privatizace byla mnoha ekonomy považována za vůbec nejdůležitější část celé transformace. Privatizovány měly být především velké státní podniky, ale i menší provozovny a v neposlední řadě také banky. V postkomunistických zemích probíhala privatizace jak standardními, tak nestandardními metodami. Každá ze tří sledovaných zemí měla svá specifika privatizace, o kterých bych se rád v této kapitole zmínil Polsko Privatizace podniků Polsko mělo v přípravách privatizace, stejně jako v první fázi transformace, nepatrný časový náskok před Maďarskem a Československem. Privatizace zde, podobně jako u nás, v podstatě započala již povolením soukromého podnikání ihned po liberalizaci hospodářské činnosti, však již v polovině roku 1990 byl přijat zákon o privatizaci státních podniků. Možností, jak privatizovat, bylo hned několik. Státní podniky se staly součástí holdingů řízených státními privatizačními fondy. Tyto fondy měly podniky spravovat, restrukturalizovat a připravovat na privatizaci. 10 %, později až 15 % akcií mělo být privatizováno bezúplatným převodem zaměstnancům jednotlivých podniků. 4 Tato strategie byla z velké části politickým krokem, měla totiž zajistit podporu odborů, které měly v Polsku relativně silné postavení v porovnání s ostatními transformujícími se zeměmi. Dále mohly být státní podniky prodány domácím i zahraničním investorům, zaměstnancům i managementu podniků, popřípadě mohly být jejich akcie nabídnuty k upsání na Varšavské burze cenných papírů. V roce 1994 byl v omezené míře spuštěn program kupónové privatizace 5 (Belka, 2001). Vláda vložila vybrané podniky do konkrétních investičních fondů řízených profesionálními manažery, většinou zahraničními experty. Občané pak výměnou za kupóny dostávali akcie těchto fondů, jednalo se v podstatě o podíly na diversifikovaném portfoliu podniků. Silné odbory se však z existenčních důvodů často stavěly proti vlastnickým změnám v podnicích, což celý proces privatizace značně zpomalovalo. Překvapivě malý zájem zahraničních investorů v první části privatizace společně s relativně volnými pravidly zacházení s majetkem podniků (privatizační fondy nebyly pod přímou kontrolou vlády) 4 Tato metoda se nazývá ESOP Employee stock ownership plan. U nás byl velkým zastáncem metody ESOP Miloš Zeman. 5 Blíže k problematice kupónové privatizace v kapitole o československé privatizaci

26 vytvářely z polské privatizace značně neprůhledný a těžkopádný proces. Ani po deseti letech nebyla velká část podniků ještě privatizována. Tzv. předprivatizační agónie či tunelování byly realitou polské privatizace. Navíc politická vůle tvrdě zakročit proti divoké privatizaci, jak byl tento jev často nazýván, byla v tomto období dosti malá. Belka vyvozuje z polské privatizace několik základních poznatků. Za prvé, převážná část podniků byla privatizována insiderům (tedy osobám osobně spjatým s podnikem), ať už v podobě zaměstnaneckých akcií nebo v podobě odkupu akcií managementem podniku. Za druhé, jen velmi malá část majetku byla privatizována do rukou zahraničních investorů. Za třetí, ani deset let po revoluci v podstatě neproběhla privatizace ve strategických odvětvích, nutno však podotknout, že tento bod byl (a v určitých odvětvích stále je) problémem všech postkomunistických zemí. Na rozdíl od České republiky nedošlo však k drastickým změnám ve vlastnických strukturách podniků, což dopomohlo k jejich větší transparentnosti (Belka, 2001). Holman dále dodává, že pozitivní etapou polské privatizace byla privatizace likvidací. Podnik, který měl být privatizován, byl likvidován tím způsobem, že byl nejdříve rozdělen na menší části, které byly dále prodávány případným zájemcům (Holman, 2000) Privatizace polských bank Privatizace polských bank probíhala v podstatě současně s privatizací státních podniků a začala v roce Existovala totiž reálná obava, že státní banky budou neefektivně půjčovat skomírajícím podnikům, a to buď kvůli nedostatečným odborným znalostem, nebo na základě jevu v literatuře popsaného jako tzv. morální hazard. 6 Pokud by totiž státním bankám vzrostl podíl nedobytných pohledávek, věděly by, že stát je od nich nakonec odkoupí, což by management bank nemotivovalo k řízení rizika. Proto byly nejdříve zavedeny úvěrové stropy, ani to však výrazně bankovnímu sektoru nepomohlo. V letech se situace velmi zhoršila, některé banky měly podíl ztracených nebo pochybných úvěrů kolem %. Na konci roku byl tedy přijat program privatizace státních bank společně s programem na jejich restrukturalizaci. Vláda poskytla bankám dodatečný kapitál ve formě zvláštních akcií, podmínkou však bylo pročištění portfolia aktiv. Poté mohla začít jejich privatizace. Ta opravdu začala v roce Díky restrukturalizaci a relativně rychlé privatizaci získaly polské banky na mezinárodním poli slušnou reputaci (Belka, 2001). 6 Morální hazard je forma oportunismu po uzavření smlouvy. Dochází k němu proto, že činnosti, které mají vliv na účinnost, nejsou volně pozorovatelné, a proto osoba, která je provádí, si může vybrat prosazování vlastního zájmu na účet jiných. (Hučka, Malý, Okruhlica, 2007, s. 48)