život v spolecnosti konfrontace a výzvy Brožura vzniklá na základě cyklu stejnojmenných seminářů NESEHNUTÍ

Transkript

1 život v spolecnosti konfrontace a výzvy Brožura vzniklá na základě cyklu stejnojmenných seminářů NESEHNUTÍ ženy v pohybu mobilita mýty o mezinárodní migraci cizinci a cizinky v jazyce uprchlictví a gender náboženství postavení barmských žen organizování pracujících migrantů a migrantek

2 Obsah Obsah Úvod Proč ženy v pohybu? Lenka Šafránková Pavlíčková Různé podoby současné mobility Radka Klvaňová Mýty o mezinárodní migraci Tereza Kušniráková Změna jazyka, změna myšlení, změna našeho vztahu k cizincům a cizinkám...16 Tereza Kynčlová Integrace imigrantů a imigrantek do vzdělávacího systému Martina Vodičková Migrace, uprchlictví a gender Alice Szczepaniková Gender a abrahámovská náboženství Radka Svačinková Obrazy ženství v hinduistické kultuře. Stručný úvod do tématu Blanka Knotková-Čapková Proměny postavení barmských žen Sabe Amthor Soe Stop domácímu násilí u osob jiných etnik zavedení nových metod a postupů v rámci spolupráce se zeměmi EU Jana Brzkovská Organizování pracujících migrantů a migrantek Marek Čaněk Slovníček některých pojmů použitých v brožuře

3 Milá čtenářko, milý čtenáři, Multikulturní společnost: konfrontace a výzvy Milá čtenářko, milý čtenáři, do rukou se vám dostává brožura, která vznikla na základě cyklu multikulturních genderových seminářů Život v multikulturní společnosti: konfrontace a výzvy, které realizovalo NESEHNUTÍ v roce Semináře, stejně jako tato brožura, vznikly se záměrem předložit soubor identifikovaných problematických oblastí vyplývajících z života v multikulturní společnosti a navrhnout možné cesty a řešení. Přednášejícími, stejně jako autorkami a autorem článků, jsou odbornice a odborník z řady oborů, od sociální práce, přes sociologii až například k religionistice. Chceme vám tak přiblížit problematiku migrace a života cizinců a cizinek z co nejvíce úhlů. Lenka Šafránková Pavlíčková vysvětlí, proč je důležité v souvislosti s migrací mluvit nejen o cizincích, ale také o cizinkách, Tereza Kynčlová upozorní, jak se náš vztah k příchozím odráží v jazyce, který používáme, Blanka Knotková-Čapková s Radkou Svačinkovou zase poodhalí, jaký je vztah náboženství k ženám. Neboť také náboženství ovlivňuje život lidí, kteří k nám přicházejí. Článek o. s. Spondea je zase ukázkou začínajícího projektu, který je zaměřen na pomoc obětem domácího násilí u skupiny se specifickými potřebami cizinců a cizinek žijících v České republice. V brožuře ovšem naleznete také řadu dalších poutavých článků, které si rozhodně nenechejte ujít. Brožuru ilustrují práce Češek a cizinek vzniklé v rámci soutěže Multikulti subjektivem: My a ony. Jsou výpovědí žen o jejich životech i o tom, v čem se liší a co mají společné ženy s různým národnostním a kulturním původem. Brožura je určena neziskovým organizacím a organizacím poskytujícím sociální služby, úřadům státní správy i samosprávy, knihovnám, zařízením pro cizince a cizinky (uprchlickým a azylovým zařízením, multikulturním centrům), zkrátka všem cizincům/kám a Čechům/ Češkám, kteří se vzájemně potkávají, poznávají a ovlivňují tím své životy. V brožuře najdete také rámečky s kontakty na organizace, ve kterých působí lidé, kteří články psali nebo jejichž činnost s tématem článků souvisí. Vaše autorky brožury Multikulturní společnost: konfrontace a výzvy Putovní výstava NESEHNUTÍ. Přehledně představuje témata, která se dotýkají multikulturní společnosti, soužití s cizinci a cizinkami, migrace a integrace cizinců a cizinek a Čechů a Češek. Na celkem osmi panelech seznamuje se základními údaji, pohledy na danou problematiku, pomocí textů a fotografií seznamuje s mnoha aspekty multikulturního soužití a s tématem lidských práv. Každý panel se zaměřuje na jinou oblast: 1. Multikulturní společnost 2. Nucená migrace (uprchlictví) 3. Dobrovolná migrace 4. Integrace Technické informace: osm panelů formátu cm na výšku panely jsou opatřeny horní lištou umožňující jednoduché zavěšení vyrobeno z plastu, panely jsou lehce srolovatelné a nenáročné na místo jednoduchá přeprava, doprava po republice prostřednictvím balíkové služby České pošty či jiných poskytovatelů výstava je vhodná k umístění např. do škol, knihoven, klubů, ekologických center, center volného času, čajoven, kin apod. 5. Náboženství 6. Mýty a realita, média 7. A co dál? 8. Informace o NESEHNUTÍ Výstavu vám zašleme poštou (poštovné hradí příjemce) či si ji můžete vyzvednout osobně v naší brněnské kanceláři. Zároveň s výstavou vám na požádání poskytneme související informační materiály. Nabízíme také workshopy na témata uprchlictví, migrace, rasismus a xenofobie. Výstavu si můžete objednat na stránkách prostřednictvím formuláře. 4 5

4 Proč ženy v pohybu? Lenka Šafránková Pavlíčková 6 Proč ženy v pohybu? Lenka Šafránková Pavlíčková, koordinátorka programu Bezpečí pro uprchlíky, NESEHNUTÍ To jsou na mě docela sprostá slova, kterým nerozumím, odpověděl Tomáš Haišman, ředitel Odboru azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra, na otázku, jak se staví k tématu gender mainstreamingu v migrační politice. Tato otázka v rozhovoru, který jsme připravili pro časopis PŘES (hranice, předsudky, lhostejnost), nepadla náhodou. NESEHNUTÍ se totiž tomuto tématu snaží věnovat programově, a to v rámci kampaně Ženy v pohybu. Cílem této kampaně je kladení důrazu na prosazování tzv. gender mainstreamingu 1 právě v migrační politice. Mezi lidmi, kteří se přestěhují do ČR, stále přibývá žen. Ženy tvoří zhruba polovinu všech legálně žijících příchozích v ČR, z počtu 260 tisíc cizinců z třetích zemí je 108 tisíc žen 2, nejvíce jich pak pochází z Ukrajiny, Slovenska, Vietnamu a Ruska. Z počtu zhruba azylantů na našem území pak ženy tvoří více než jednu třetinu. Stejně jako české ženy, mají i přicházející ženy své specifické potřeby a zájmy, které je třeba v procesu řízení migrace a integrace zohledňovat. Jsou ohroženy genderově specifickými riziky a mohou se potýkat s odlišnými překážkami a nebezpečími. Právě tyto ženy je však často jen těžko slyšet přes dvojitou hráz diskriminace, které často musejí čelit jsou totiž diskriminovány nejen jako cizinky, ale také jako ženy. České cizinky: v čem jsou jiné Stěhují se často z jiných důvodů, než muži. Některé se například snaží vymanit z prostředí, kde je tolerováno násilné zacházení s ženami, je jim upíráno vzdělání či profesní uplatnění apod. Jiné utíkají z válečných konfliktů za situace, kdy je jejich muž činný v odboji, případně mrtvý a ony jsou nuceny se postarat o celou rodinu samy. V Česku pak trpí nezaměstnaností, sociálním vyloučením, pastí chudoby, závislostí na státních dávkách. Často ženy-samoživitelky prostě jen odcházejí pracovat do ČR, aby byly schopny uživit své děti, které nechávají v péči svých příbuzných ve své zemi původu. Ženy také mohou migraci prožívat jinak než muži. Například pro mnohé migrantky znamená odchod z domova nutnost poprvé v životě pracovat ve veřejné sféře, jsou nejisté 1 Gender mainstreaming je politický koncept mimo jiné zakotvený i v české vládní integrační koncepci, který zdůrazňuje, že při prosazování jakékoliv veřejné politiky, včetně legislativy a politických programů, je třeba zohledňovat rozdílné důsledky, které tato opatření mohou mít na muže a na ženy. Důvodem je rozdílné postavení mužů a žen ve společnosti, rozdílné role, které muži a ženy zastávají, stejně jako rozdílné překážky a rizika, kterým jsou nuceni/y díky tomu čelit. ČR je kritizována světovými organizacemi včetně Spojených národů za nedostatečné uplatňování tohoto principu v politické praxi, včetně migrační politiky. Nezohledňování tohoto principu přitom může přinášet nečekané důsledky politických opatření, jako sociální problémy apod. 2 a často lehce zneužitelné. Zkušenost migrace také ovlivňuje a přetváří vztahy v rodinách a komunitách migrantů. V případech, kdy si muži nedokáží najít práci nebo ji ztrácejí, propadají depresi a pasivitě, jsou to často ženy, které přijímají roli živitelek rodiny. Odchod ze země původu také vyvazuje ženu z širokých příbuzenských sítí, které často představují klíčovou podporu ve vedení domácnosti a výchově dětí. Zákony a integrace: pro politiky ženy neexistují? Pokud jsou genderová specifika zákonem v ČR alespoň částečně reflektována (jako je to v případě azylového zákona), jedná se o vágní a nezávazné definice a aplikace opatření v praxi nebývá dodržována. Přes mnohá doporučení ze strany českých i mezinárodních nevládních organizací včetně Spojených národů nejsou např. v praxi azylového řízení specifické potřeby žen reflektovány. 3 To, že chybí celková genderově mainstreamingová koncepce, je přitom nejen problémem azylové teorie a praxe, ale celé migrační a integrační politiky českého státu. Mnoho úředníků/ ic, politiků/ček, ale i zaměstnanců/kyň státních služeb si stále neuvědomuje, že migranti nejsou homogenní skupina (liší se samozřejmě nejen na základě sociokulturních charakteristik, ale také na základě pohlaví!). Přestože klíčový dokument Koncepce integrace cizinců z roku 2006 zmiňuje potřebu tzv. gender mainstreamingu jen obecně, neřeší problematiku genderu v konkrétních oblastech, ani nenavrhuje, jak tuto situaci řešit. V praxi tak musejí cizinky čelit dvojité diskriminaci, a to zejména v těchto oblastech: zdravotní péče a sociální služby, školství a vzdělávání, otevřený rasismus a diskriminace na veřejnosti i v zaměstnání, nedostatek informací, související s neochotou úředníků/ ic i s jazykovou bariérou, závislost a zachování důstojnosti (pocit závislosti na mocných, bez přístupu k informacím o vlastních právech, vede k depresím, apatii, ztrátě pracovních návyků 4 ). 3 Ženy např. sice mohou požádat o tlumočnici a vedoucí azylového pohovoru stejného pohlaví, v praxi však o svém právu nevědí a úřady nejsou povinny tuto žádost splnit. Např. pro ženy-muslimky se přitom může jednat o zásadní faktor, který pro ně může výrazně ovlivnit průběh celého pohovoru, na základě kterého se rozhoduje o udělení azylu. Na druhou stranu lze však najít v českém přístupu k azylantkám i pozitiva, i když se jedná pouze o částečné snahy. Ženám s dětmi je např. zajištěna oddělená a hlídaná část v pobytových střediscích pro žadatele o azyl, česká právní definice obsahuje na rozdíl od Ženevské konvence možnost definovat uprchlíka/ici i na základě pronásledování kvůli pohlaví. 4 To vše společně se ztrátou sebeúcty a frustrací mužů, jejichž základním úkolem je v mnoha tradičních rodinách živit rodinu, vede často ve stresujících podmínkách uprchlických táborů (i mimo ně) k domácímu násilí. 7

5 Různé podoby současné mobility Radka Klvaňová v multikulturní spolecnosti: konfrontace a výzvy RŽivot Různé podoby současné mobility Radka Klvaňová, socioložka, Institut pro výzkum reprodukce a integrace společnosti Svět v pohybu? Někteří nazývají současnost věkem migrací (Castles, Miller, 1998). Ze statistických údajů Mezinárodní organizace pro migraci vyplývá, že zhruba 192 milionů lidí, čili tři procenta světové populace, aktuálně žijí mimo zemi, ve které se narodili (IOM, 2010). Další miliony lidí se stěhují v rámci vlastních států. Nárůst celosvětové mobility souvisí s několika významnými globálními trendy. Pod vlivem reorganizace světové ekonomiky se rychle mění pracovní trhy, které vytváří dočasné lokální pracovní příležitosti a vyžadují flexibilní a též značně mobilní pracovní sílu. Neustále se přemísťující kapitál zanechává tisíce nezaměstnaných v místech, kde ještě před pár lety přilákal obrovské množství lidí za prací. V důsledku neoliberálních reforem v chudých zemích dochází ke snižování výdajů na sociální zabezpečení a k růstu nezaměstnanosti a chudoby, jež nutí obyvatele/ky hledat pracovní příležitosti v jiném místě. Také politické změny ve střední a východní Evropě po ukončení studené války, proměna režimů prostupnosti hranic a eskalace konfliktů v některých zemích bývalého socialistického bloku, stejně jako nestabilní politická situace v dalších zemích třetího světa přispěly k nárůstu mobility. Navíc technologické proměny v organizaci dopravy a globalizace médií rozšířily dosažitelnost modelu migrace jako běžné součásti životní strategie ačkoli je zároveň migrace pro mnoho obyvatel/ek planety stále velmi nákladnou záležitostí, kterou si nemohou dovolit. I přesto, že většina obyvatel/ek planety prožije svůj život na jednom místě, je mobilita jedním z hlavních aspektů globalizace současného světa a součástí každodenní reality ať již migruje člověk sám, či někdo z jeho blízkých, či se s lidmi přicházejícími z cizích krajů setkává na ulici nebo v televizi. Hovoří-li se v dnešní době o migraci, je tím míněna především migrace mezistátní či mezinárodní. I přesto, že životní změna, kterou přináší stěhování z východního konce Ukrajiny na ten západní, může být pro stěhující se v mnohém stejně významná ne-li významnější než přestěhování se ze západní Ukrajiny na Slovensko či z Kyjeva do Prahy, kvůli rozdělení moderního světa na národní státy je migrace definována především překročením státních hranic (viz též Janků, 2006). Migrace je dnes předmětem značné regulace ze strany státu. Cestovní pasy, víza a hraniční kontroly jsou historickým fenoménem, který se ustavil v průběhu 19. století a od té doby se neustále proměňuje, jak můžeme v dnešní době sledovat například v Evropě v případě Schengenského prostoru. Regulována je především imigrace čili přistěhování se na teritorium určité země. Právo na emigraci neboli přestěhování se ze země jinam je považováno demokratickými státy za jednu ze základních občanských svobod, neexistuje však k němu žádné komplementární právo na imigraci. Státy si tak prostřednictvím svých migračních politik vybírají, komu umožní vstoupit a žít na svém území, což též přispívá k posilování existujících globálních nerovností. Různorodost migrací a migrujících Pro současnou mobilitu je charakteristická narůstající různorodost typů migrací, migračních vzorců a migrujících osob. Migrace bývá mimo jiné definována podle délky pobytu v cizí zemi. Toto kritérium je dokonce jedním z definičních znaků pro OSN, která definuje jako migranty/ky osoby, které pobývají mimo zemi, ve které se narodili déle než jeden rok, ať již dočasně či natrvalo. S rozvojem rychlé a dostupné dopravy však narůstá též krátkodobá cirkulární migrace jedná se především o migrující pracovníky a pracovnice, kteří žijí současně na několika místech a pendlují mezi jedním či více pracovišti a domovy. Migrace propojuje čím dál více zemí a regionů, ať již jsou to místa původu migrantů a migrantek či místa cílová, popřípadě obojí, jako například v případě střední Evropy, která je jak přijímajícím, tak vysílajícím regionem. Země původu je důležitou kategorií, která ovlivňuje možnosti migrace a následné postavení migrantů a migrantek v přijímající společnosti. Například v rámci EU dochází k rozlišování mezi státy EU a tzv. třetími zeměmi (tj. země mimo EU), jejichž obyvatelé mají značně odlišné možnosti mobility a rozsah práv. S různými zeměmi jsou též spojeny různé stereotypní představy o charakteristikách jejich občanů a občanek, které ovlivňují například jejich šance na získání povolení vstupu do země či určité pozice na trhu práce. V cílových zemích dochází ke značné diferenciaci legálních statusů (rezident EU, žadatelé/ ky o azyl, azylanti/ky, cizinci s dočasným/trvalým pobytem atd.), které migrantům a migrantkám přidělují oprávnění k pobytu a další ekonomická, sociální, politická a občanská práva. Ty jsou též zdrojem rostoucí občanské stratifikace (Morris, 2002) mezi obyvateli států s cizinci a cizinkami v nelegálním postavení na spodu pomyslného občanského žebříčku. Tyto formální hierarchie se prolínají s neformálními hierarchiemi etnickými, rasovými, genderovými a třídními, jež také formují možnosti integrace přistěhovalců/kyň. Integrace přistěhovalců/kyň Integrace neboli začleňování přistěhovalců do společnosti je velmi komplexní proces a též značně nejednoznačný pojem. Na integraci lze totiž pohlížet z perspektivy různých společenských aktérů a jejich očekávání, která se velmi různí. Kam a jak se chtějí nově příchozí migranti a migrantky začlenit? Jaké mají představy o svém životě v dané společnosti, jak dlouho zde chtějí žít a čeho by chtěli dosáhnout? Jaká očekávání od nich mají různé instituce a jedinci v přijímací společnosti? Do jaké míry je tato společnost a různí sociální aktéři ochotna je přijmout jako plnoprávné členy dané společnosti, tedy jaká práva je jim ochotna přiznat? To jsou jen některé otázky, které souvisí s procesem integrace přistěhovalců/kyň. Význam integrace je historicky specifický vzhledem k tomu, že v různých společnostech převládají různé představy o tom, co znamená být integrován a tyto společnosti též vytvářejí různé strukturální podmínky, které umožňují migrantům a migrantkám různé typy začlenění. Klíčovou dimenzí integrace ze strany státu je přiznání práv práva na pobyt v daném státě, participaci na trhu práce, sociální zabezpečení, participaci na veřejném a politickém životě, 8 9

6 Různé podoby současné mobility Radka Klvaňová nediskriminační zacházení atd. Z hlediska občanského začlenění se obvykle v souvislosti se západní Evropou mluví o třech modelech integrace přistěhovalců: 1. diferencované začlenění, kde jsou přistěhovalci chápáni především jako pracovní síla a jejich pobytu v zemi je považován za dočasný. Není od nich vyžadováno přizpůsobení se kulturním vzorcům v dané společnosti, ani jim není umožněno stát se plnoprávnými členy/kami společnosti. 2. asimilační začlenění, kde jsou přistěhovalcům oficiálně přiznána všechna práva jako občanům/kám, ale je od nich vyžadováno, aby se plně přizpůsobili kulturním vzorcům majoritní společnosti a nezdůrazňovali veřejně svoji případnou odlišnost, 3. multikulturní začlenění, kde jsou přistěhovalcům přiznána stejná práva jako občanům a jsou vnímáni jako součást kulturně odlišných komunit (více viz Baršová, Barša, 2005). O integraci migrantů a migrantek do společnosti se obvykle uvažuje s představou společnosti jako národního státu. V každodennosti však proces jejich začlenění probíhá též na různých lokálních úrovních jako je ulice, městská část, vesnice či město a v různých společenských sférách ať již se jedná o trh práce, skupinu přátel, náboženskou komunitu, školu či různé typy úřadů. Integraci je pak z hlediska migrantů a migrantek možné vnímat jako proces učení se vyhovět požadavkům těchto společenským systémů, zatímco z perspektivy těchto systémů se jedná o proces přizpůsobování se jejich specifickým potřebám souvisejících s příchodem do neznámého prostředí. Stěhování lidí přes hranice států a jejich integraci provází v současnosti bouřlivé společenské diskuze plné kontroverzí. V této oblasti se střetávají zájmy mnoha různých společenských aktérů: přijímacích a vysílajících států, zaměstnavatelů/ek a pracovních agentur, převaděčů, politických skupin prosazujících různé společenské vize, a v neposlední řadě též migrantů a migrantek z různých sociálních, etnických, náboženských a jiných skupin a jejich rodin, jejichž život se stěhováním za hranice často zásadně mění. Všichni tito aktéři (a mnoho dalších) různou měrou ovlivňují rozličné podoby současné mobility. Citovaná literatura» Baršová, A., Barša, P Přistěhovalectví a liberální stát. Imigrační a integrační politiky v USA, západní Evropě a Česku. Brno: Mezinárodní politologický ústav.» Castles, S., Miller, M. J The Age of Migration: International Population Movements in the Modern World 2 ed. Basingstoke: Macmillan Press.» IOM About migration. Janků, K Moderní migrace. Stěhování se zvláštním významem. Sociální studia 1/2006.» Morris, L Managing Migration: Civic Stratification and Migrants Rights. Routledge. Giang Linh Nguy 10 11

7 Mýty o mezinárodní migraci Tereza Kušniráková Mýty o mezinárodní migraci Tereza Kušniráková, sociální geografka, Přírodovědecká fakulta UK Praha V současnosti žije podle odhadů na celém světě mimo zemi svého obvyklého pobytu více než 190 miliónů lidí. Zhruba 430 tis. z nich žije na území Česka. To si svou novou roli imigrační země pomalu začíná připouštět a nutně si tedy do budoucna musí svůj postoj k imigraci a imigrantům a imigrantkám samotným definovat. Vzájemný vztah majoritní společnosti a příchozích imigrantů a imigrantek je v Česku ovlivňován stereotypními představami, které často přechází v předsudky a mýty. Ty bývají, jak dokládají následující řádky, většinou zcela iracionální, nepodložené fakty a mezi majoritou a imigranty/kami mohou vytvářet nepřekonatelné bariéry. Takové mýty, které jsou hluboce zakořeněné v uvažování přijímající společnosti, mohou být příčinou maladaptace všech aktérů a aktérek migrace a rovněž příčinou potenciálních konfliktů, případně až segregace a radikalizace minoritních skupin. 1) Oni rostou, my vymíráme Jednou z nejčastějších obav, které Češi a Češky spojují s imigrací, je strach ze ztráty dominantního postavení, které jim zaručuje početní převaha. Úhrnná plodnost 1 v České republice se od roku 1980 drží pod hranicí náhrady, v roce 2009 dosahovala hodnoty 1,24 dítěte na jednu ženu v produktivním věku. Panuje obecné přesvědčení, že imigranti vykazují v tomto směru mnohem vyšší hodnoty než česká populace, ve skutečnosti je však jejich reprodukční strategie velice podobná té české (Ukrajinci 1,26; Slováci 1,35; Vietnamci 1,83). 2 2) Česko Čechům Druhým poměrně významně rozšířeným mýtem je vnímání Česka jako země, která byla vždy etnicky čistá. Ve skutečnosti se však jedná o velmi čerstvou zkušenost, až do konce 2. světové války měla totiž česká společnost multikulturní charakter. Vedle Čechů a Češek a Slováků a Slovenek zde žila mimo jiné početně významná skupina lidí židovského původu (120 tisíc) a Němců a Němek (tři miliony), kteří však byli v přímé souvislosti s válkou odsunuti, zabiti nebo donuceni emigrovat. 3) Berou nám práci Zejména v období hospodářské recese je posilováno stereotypní přesvědčení o tom, že cizinci a cizinky berou lidem z České republiky práci a zneužívají národní sociální systém. Ve skutečnosti je ale pro cizince a cizinky, kteří nemají povolení k trvalém pobytu, zisk legálního 1 Počet živě narozených dětí na jednu ženu ve věku let. Minimální hodnota pro zachování populace je 2,1 dítěte. 2 Zdroj dat: ČSÚ. Nejpočetnější skupinou příchozích byli ke konci roku 2009 občané a občanky Ukrajiny ( osob, 30 % všech imigrantů/ek), Slovenska (75 915, 17 %) a Vietnamu (60 996, 14 %). Anna Lysenko zaměstnání velmi obtížný. Povolení vydává příslušný úřad práce na konkrétní pracovní místo a pouze za podmínky, že jej nelze s ohledem na požadovanou kvalifikaci či nedostatek pracovních sil obsadit jinak. Většina cizinců/ek navíc zastává ty pozice, které čeští občané a občanky odmítají. Zaměstnanec-cizinec je povinen odvádět na daních a zdravotním i sociálním pojištění stejné částky jako občan/ka ČR, ale má omezené nebo vůbec žádné možnosti ze systému sociálního zabezpečení čerpat. Např. na podporu v nezaměstnanosti má právní nárok až po získání trvalého pobytu. 3 4) Přichází ti nejchudší Se zneužíváním sociálního systému úzce souvisí obecně přijímaná představa tzv. ekonomických migrantů a migrantek, tedy osob, které jsou v zemi původu zařazeny do nejchudších skupin obyvatelstva. Migrace je velmi nákladná záležitost a lidé z nejnižších vrstev si ji proto nemohou dovolit. Jsou-li občané cizích států nuceni odejít, ti nejméně majetní zpravidla přicházejí do nejbližší bezpečné oblasti a dále cestují už pouze ti, kteří na to mají prostředky. Za nejchudší migranty/ky jsou obecně považováni uprchlíci. Podle odhadů OSN se celosvětově počet lidí, kteří mají status uprchlíka, případně vyžadují jiný druh mezinárodní ochrany, 3 Týká se většiny občanů tzv. třetích zemí, tzn. států, které nejsou členy EU. Občané EU mají obdobná práva jako občané ČR, ale i zde existují určité výjimky. Více podrobností na stránkách České správy sociálního zabezpečení (

8 Mýty o mezinárodní migraci Tereza Kušniráková pohybuje kolem 30 milionů. Pouze necelé tři miliony z nich se nachází v rozvinutých zemích světa (UNHCR, 2007). Samotná Česká republika od svého vzniku do konce roku 2008 poskytla mezinárodní ochranu pouze osobám (Český statistický úřad ČSÚ). 5) Cizinci jsou bacilonosiči Obraz nejchudšího je podporován přesvědčením, že všichni imigranti a imigrantky jsou nemocní, zpravidla HIV či TBC pozitivní, zatěžují české zdravotnictví a ohrožují zdraví celé naší populace. Zde je nutné podotknout, že nejčastější příčinou hospitalizace cizinců a cizinek v roce 2009 bylo těhotenství a porod, nemoci oběhové a trávicí soustavy, poranění a otravy. Ve stejném roce činil podíl cizinců/ek mezi nakaženými TBC pouze 13,4 %. Z dlouhodobého monitoringu vyplývá, že se vzrůstajícím počtem příchozích cizinců/ek riziko infekce TBC v Česku neroste 4. Mimoto, hlavním důvodem imigrace bývá ekonomická aktivita, většina cizinců/ek proto přichází v produktivním věku a bez zdravotních komplikací, tedy ve stavu, kdy jsou schopni pracovat. Všichni cizinci/ky mají navíc zákonnou povinnost být pojištěni. 6) Cizinci jsou kriminálníci Média často poukazují na cizince jako na pachatele trestných činů. Někteří z nich se trestných činů opravdu dopouští, zdaleka však ne všichni. V roce 2007 bylo u nás odsouzeno celkem osob, z toho 93,8 % tvořili občané a občanky České republiky, 2,5 % občané a občanky členských zemí EU a 2,1 % občané a občanky třetích zemí. Z celkového počtu cizinců/ek žijících na území ČR se v roce 2007 trestného činu dopustilo pouze 1,1 %. Pro srovnání podíl trestaných Čechů a Češek v celkové populaci byl 0,7 % (ČSÚ). 7) Cizinci tvoří homogenní skupiny Platí obecné přesvědčení, že migranti a migrantky pocházející ze stejné etnické skupiny spolu sympatizují, mají podobné názory a tvoří pospolitou komunitu. Nejčastěji se v této souvislosti hovoří o komunitě vietnamské, jejíž existence je však značně neprůkazná. Zpravidla bývá sdružování s lidmi stejného jazyka, kultury a etnicity realizováno kvůli poskytování pocitu bezpečí a ochrany před neznámým prostředím, diskriminací či rasismem, nikoli primárně za účelem prosazování a obhajování svých práv a požadavků ve veřejné debatě. Často míra restriktivity imigrační politiky přímo ovlivňuje míru sdružování zástupců a zástupkyň stejného etnika a může vést až k prostorové a sociální segregaci. Na státní nebo krajské úrovni prozatím neexistuje mezi jednotlivými příchozími žádná užší organizovaná vazba v podobě krajanských spolků apod. 8) Cizinci a cizinky jsou tu jenom dočasně Skutečnost, že je přítomnost cizinců a cizinek na území Česka vnímána jako cosi dočasného, je veskrze prací národní politiky. Zákony, které ovlivňují život a společenské či ekonomické aktivity přistěhovalce, nevytvářejí podmínky pro stabilitu, ale naopak nutí cizince a cizinky žít řadu let ve značném provizoriu a nejistotě. Adaptace cizinců/ek proto není ideální a imigranti/ky proto nezřídka bývají zranitelnější a náchylnější k rizikovému chování. Předpoklad dočasnosti nenutí ani politiky, ani veřejnost napomáhat integraci cizinců a vytvářet pro ni vhodné podmínky. Tento přístup negativně působí na celou společnost, která je tak postupně striktně rozdělována na majoritní část na jedné straně a přistěhovalce, kteří nemají přístup k občanským právům, na straně druhé. 9) Restriktivní politika lepší kontrola Česká imigrační politika je velmi restriktivní a podporuje tak další mýtus, který lze popsat slovy čím restriktivnější přístup, tím lépe se nám bude imigrace kontrolovat. Opak je pravdou. Čím přísnější požadavky jsou na imigranty kladeny, tím větší vzniká prostor pro nekalé praktiky jako korupce, ilegální zaměstnávání, neoprávněný pobyt, převaděčství, obchod s lidmi či jiná trestná činnost. Pro mnohé imigranty a imigrantky je nemožné restriktivně nastavená pravidla splnit, proto volí jinou, často nelegální formu, čímž se dostávají mimo zorné pole kompetentních orgánů. Vedlejším nežádoucím efektem může potom být také degradace celospolečenské morálky. 10) Ilegální migranti a migrantky přicházejí přes zelenou hranici Mezi českou veřejností panuje často představa ilegálního imigranta jako člověka, který na naše území vstupuje neoprávněně, zpravidla přímo přes hranici někudy lesem. Převážná část nelegálních imigrantů a imigrantek však přichází legálně např. na turistické nebo jiné vízum, jehož platnost končí až tehdy, pomine-li účel jeho vydání (např. ztráta zaměstnání). Velká část zadržených nelegálních cizinců a cizinek se na území ČR nachází delší dobu a má práci, ze které těží převážně česká majorita. Je důležité vědět, že v České republice žádný zákon neukládá nikomu povinnost nelegálního migranta/ku hlásit. Citovaná literatura» UNHCR: Statistical Year Book Trend in Displacement. Protection and Solutions. December Dostupné na Multikulturní centrum Praha Vzdělávací, kulturní a informační aktivity. Dílny, kurzy, mezinárodní semináře, diskuse, filmové a literární večery, internetové stránky o migraci či multikulturním knihovnictví pro děti, studenty/ky, učitele/ky, knihovníky/ice, ale i širokou veřejnost. Pro zájemce/ kyně o multikulturní témata veřejná knihovna. Kontakt: Vodičkova 36 (Palác Lucerna), Praha 1 tel./fax: (+420) , infocentrum@mkc.cz, 4 Zdroj dat: článek Zdravotní stav podle oficiálních statistik

9 Změna jazyka, změna myšlení, změna našeho vztahu k cizincům a cizinkám Tereza Kynčlová Změna jazyka, změna myšlení, změna našeho vztahu k cizincům a cizinkám Tereza Kynčlová, Filozofická fakulta Univerzity Karlovy v Praze Tematika postavení příslušníků a příslušnic jiných národů a etnik v České republice se na rozdíl od západních evropských společností v Česku dostává do popředí až po pádu komunistického režimu, ještě více pak v souvislosti se vstupem ČR do Evropské unie. V posledních měsících se o přítomnosti cizinců a cizinek diskutuje ve spojitosti s ekonomickou krizí. V mnoha ohledech nebývá často obraz lidí s jinou než českou národní identitou prezentován pozitivně, a to jak v médiích, tak v jazyce. Český jazyk, stejně jako mnohé další, pracuje ve vztahu k jiným národnostem s různými pojmenováními a některé rozlišující charakteristiky determinující tzv. cizost bere v potaz. Za cizince/cizinku tak můžeme považovat osobu s cizím pasem, cizím státním občanstvím, ale i příslušníka/příslušnici jiné národnosti či etnika. Čeština operuje se širokou škálou označení, od právnického pojmu cizí státní příslušník, přes jen zdánlivě neutrální vyjádření přistěhovalec až po hanlivý výraz naplavenina. Jelikož západní modus uchopování skutečnosti jazykem typizuje organizování pojmů prostřednictvím binárních opozic, v nichž první z páru představuje kladnou hodnotu vymezující svou identitu v kontrastu ke druhé/mu z dvojice, stává se vše spjaté s cizím negativní a hodnotově méně oceňovanou entitou. My, domácí nejsme Oni, cizí. Různou míru hodnotového zatížení ve vztahu k cizím národnostem odráží volba slovní zásoby při popisu více nebo méně žádoucích jevů. Vítáme-li například přínos, který pro domácí ekonomiku znamenají cizinci utrácející v českých obchodech během svých dovolených, spíše než za platící cizince a cizinky je označíme za platící zahraniční turisty a turistky nebo zahraniční návštěvníky a návštěvnice. Během hospodářského boomu média občas hovořila o pracovnících ze zahraničí či cizích pracujících, kteří přispívají k růstu české ekonomiky. Tito pracující však byli vlivem současné ekonomické krize dehumanizováni a překřtěni na cizí pracovní síly a přistěhovalce/přistěhovalkyně, jež ohrožují pracovní příležitosti českého obyvatelstva. Vedle odlidštěného, utilitarizujícího a objektifikujícího slovníku stojí za povšimnutí skutečnost, že jako potencionální hrozba pro domácí zaměstnance a zaměstnankyně jsou označováni méně kvalifikovaní či nekvalifikovaní pracující, a to nejčastěji ze zemí ležících na východ od České republiky. K západním manažerům naopak bývají zmíněné jazykové obraty takřka slepé. Jinými slovy, cizost osob, které přišly do České republiky hledat zaměstnání nedeterminuje pouze jejich státní příslušnost, nýbrž i práce, kterou vykonávají, a pozice, na kterou jsou zařazeny. Tím, že někoho označíme za cizince nebo cizinku vytyčujeme nejen prostor, který označujeme za náš, ale zároveň vymezujeme množinu osob, které se zdají být stejné. Být však cizincem/cizinkou je navýše mnohovrstevnatá, komplexní a různorodá záležitost, stejně jako být námi samými. Cizinci/cizinky, migranti/migrantky atd. tvoří vysoce heterogenní skupinu, jejíž charakteristiky není možné shrnout pod jediný termín. Jsme-li my sami v zahraničí označeni za cizince/cizinky, můžeme to vnímat jako omezující zařazení, které dostatečně nereflektuje naši komplexní životní zkušenost, historickou tradici, kulturní specifičnost a osobní identitu. Existují vůbec odpovědi na následující otázky? Je žena, která se narodila v Rusku českým rodičům, cizinka či nikoliv? A je cizinkou dřívější azylantka z Afghánistánu, která má dnes české občanství? Rozlišujeme míru, podle které je pro nás cizincem Američan, Němec, Polák, Slovák, Vietnamec, Ekvádorec či Ital, ba dokonce Moravan nebo Slezan? Na základě jakých kritérií se rozhodujeme? Disponujeme různými hraničními vymezeními, které stanovují, že některé osoby jsou pro nás cizí více a další méně? Ve kterých zemích je cizincem muž, jehož matka je narozená v Pákistánu a otec je křesťan narozený ve Spojených arabských emirátech žijící v Bengálsku, který uzavřel sňatek s Češkou, se kterou momentálně bydlí v Londýně, kde se jim v nejbližší době narodí druhý potomek? Jak vnímají cizince a cizinky lidé s takovou diverzitou kulturního odkazu? Nedisponujeme jazykem, který by nám pomohl popsat celou tuto komplexitu. Chcemeli však férově hovořit o cizincích a cizinkách (a taktéž o sobě samých, neboť při častých cestách po dnešním globalizovaném světě se sami dočasně stáváme cizinci), je vhodné vědomě se vyhýbat zjednodušením a generalizacím založeným na tradičních stereotypech, které odkazují na kulturní nadřazenost západní a/nebo domácí kultury. Snažme se hledat slova, která nejsou diskriminační, dehonestující či rasistická: Vietnamci nejsou rákosníci. Pokusme se neexotizovat jinakost, nýbrž ji přijímat s otevřeností a snahou pochopit kontext a porozumět. Dočteme-li se, že policie zadržela ruskou skupinu obchodující s bílým masem či tureckého pašeráka drog, pamatujme, že i čeští občané a občanky pašují drogy a napomáhají obchodu se ženami. V českém kontextu budou totiž čeští pachatelé/pachatelky těchto zločinů uváděni bez podobných přívlastků. Navíc, ne vždy je cizí státní příslušnost hlavním meritem spáchání zločinu. Dojde-li ke zločinu, nebývá nutně signifikantní národnost pachatele/pachatelky, nýbrž zločin jako takový a následné potrestání konkrétní osoby, která má konkrétní jméno. Jazyk má moc utvářet realitu a svět kolem nás. Slova, jež volíme vypovídají o nás samých více než o předmětu naší výpovědi. Naše identita je konstruována mimo jiné slovy, která užíváme. Pokusme se proto slovní zásobu volit s rozvahou a kriticky se zamýšlet nad tím, jaké důsledky s sebou mohou naše slova nést nejen ve vztahu k cizincům a cizinkám, ale i mnoha dalším společenským menšinám, a jak můžeme o takových vztazích nově přemýšlet

10 Integrace imigrantů a imigrantek do vzdělávacího systému Martina Vodičková v multikulturní spolecnosti: konfrontace a výzvy IŽivot Integrace imigrantů a imigrantek do vzdělávacího systému Martina Vodičková, Sdružení občanů zabývajících se emigranty V poslední dekádě dvacátého století se Česká republika setkala s do té doby neznámým fenoménem s přílivem uprchlíků a velmi rychle se tak ze země původu stala zemí tranzitní a následně i cílovou. Stát byl nucen adekvátním způsobem reagovat na příliv přistěhovalců a přistěhovalkyň, přijmout mezinárodní úmluvy upravující status a ochranu uprchlíků. S narůstající migrací jsou státy nuceny reagovat na změny etnického složení obyvatelstva odpovídajícími vládními programy. Modely imigrační a národnostně menšinové politiky cílových zemí sdílí shodný cíl zabránění etnickým konfliktům a destabilizaci země. Liší se svými přístupy k etnickým menšinám a jejich vztahu s majoritní společností či integračními postupy. Rozmanitost programů je dána odlišnou historickou zkušeností s imigrací (cílové státy USA, Kanada, Austrálie vs. zdrojové země na evropském kontinentu), rozdílným přístupem k původním domorodým obyvatelům a obyvatelkám (USA, Austrálie, Kanada). Přístup k národnostním menšinám a přistěhovalcům/kyním nejlépe vykresluje praktický přístup státu k výuce jazyků etnických minorit potažmo možnost vzdělání v rodném jazyce či používání jazyka v úředním styku. Stejně tak je znalost majoritního jazyka jedním z hlavních pilířů úspěšné integrace imigrantů/ek do většinové společnosti. Výuka jazyků 1. Monolingvní vzdělávání čistě národní státy 2. Celostní vzdělávací přístup s omezeným uznáním jazyků národnostních menšin (Francie) 3. Přechodné bilingvní vzdělávání, prioritou je pozdější výuka v dominantním jazyce (USA) 4. Země s multilingvním charakterem. Daný jazyk je vymezen teritoriálními hranicemi etnik (Belgie, Švýcarsko) 5. Dva ústavně zakotvené jazyky a výuka jazyků národnostních menšin (Kanada) 6. Jazyková rozmanitost prosazována paralelně s povýšením jednoho jazyka pro širší vzájemnou komunikaci (SSSR) Opatření ve prospěch integrace žáků-cizinců/cizinek do škol v EU Podpůrná opatření pro žáky a žačky z řad imigrantů a jejich rodiče před nástupem do školy v jednotlivých státech EU nabývají různé podoby. Dětem-imigrantům je nabízena psychosociální podpora při vstupu do školy nebo jen sociální asistence při vyřizování formalit. Výběr určitého typu opatření zásadním způsobem ovlivňuje míra decentralizace školského systému v daném státě. V Evropské unii jsou poskytována tato základní opatření: a) písemné informace o vzdělávacím systému b) zajištění tlumočníka/ice c) odborní poradci/kyně, poradní orgány d) mimořádné schůzky pořádané pro rodiny přistěhovalců e) informace o preprimárním vzdělávání Podle údajů Eurydice jsou v České republice poskytována podpůrná opatření přistěhovalcům formou odborných poradců/kyň (jedná se především o podporu žadatelů a žadatelek o azyl ze strany sociálních pracovníků/ic v pobytových střediscích, ti mají primární úkol seznámit imigranty/ky se systémem školství v ČR). Zajímavé je, že země, které poskytují písemné informace o školském systému v několika jazykových mutacích, jsou právě ty, ve kterých se nachází největší podíl nezletilých přistěhovalců bez doprovodu zákonného zástupce (jedná se o tyto státy: Belgie, Německo, Lucembursko, Rakousko, Anglie a v menší míře i Nizozemsko a Francie). Povinnost poskytnout rodičům-přistěhovalcům tlumočníka je pouze ve Švédsku a Finsku. Lucemburské ministerstvo školství pořádá pro rodiče dětí imigrantů každoročně schůzky, na kterých je ve francouzském jazyce těmto rodičům vysvětlen postup z primárního stupně vzdělávání do sekundárního. Ve Španělsku, Finsku a Švédsku jsou pro rodiče organizovány úvodní informační schůzky, na kterých jim je objasněna struktura vzdělávacího systému dané země. V některých zemích (Holandsko, Finsko, Švédsko) je vynakládána snaha o zařazení dětí imigrantů do systému preprimárního vzdělávání, neboť odborníci a odbornice jsou přesvědčeni o snadnější integraci dítěte v tomto prostředí než později ve škole. Mechanismy pomoci dětem přistěhovalců ve školách EU Ve snaze dosáhnout rychlé integrace cizinců a cizinek do společnosti, nalezly evropské země několik způsobů možností organizace školní docházky žáků-přistěhovalců. Základním kritériem pro zařazení do běžného vzdělávacího proudu je znalost vyučovacího jazyka. Pokud nejsou děti schopny sledovat výuku kvůli jazykové bariéře, je jim nabídnuta ve všech zemích Evropské unie možnost, jak tento handicap odstranit. V Evropě jsou běžné dva modely výuky žáků-imigrantů: Model integrované výuky (uplatňován výhradně v Irsku, Itálii, Skotsku): žáci a žákyně jsou zařazeni do vzdělávacího proudu podle předem určené vhodné úrovně školního vzdělávání. Nejčastěji jsou děti imigrantů zařazeny do běžných tříd se zhruba stejně starými dětmi (záleží na jejich jazykové vybavenosti). Pomoc (zejména jazyková příprava) je těmto žákům nabízena individuálně v průběhu normální výuky. Škola může zajišťovat i doučování nad rámec běžného učebního plánu výuky. Model oddělené výuky (výhradně uplatňován v Německu, Rumunsku): žáci-cizinci jsou vzděláváni ve skupině oddělené od ostatních žáků a žaček a je jim věnována zvláštní péče přizpůsobená jejich potřebám (tato opatření mohou být přechodná nebo dlouhodobá). Žáci-cizinci zpravidla nezůstávají v oddělených třídách déle než jeden rok. Smyslem zakládání těchto tříd je pomoc zaměřená přímo na speciální vzdělávací potřeby těchto žáků 18 19

11 Integrace imigrantů a imigrantek do vzdělávacího systému Martina Vodičková 20 (a to především v jazykové oblasti). Pokud v Německu přesáhne počet přistěhovalců ve třídě 20 %, tak je pro ně zřízena takováto speciální třída. Tyto modely nejsou striktně odděleny, v mnoha zemích jsou žákům-imigrantům nabízeny oba modely integrace do vzdělávacího systému. Je tomu tak i v případě České republiky. Je zde poskytována speciální jazyková příprava žákům, kteří jsou občany Evropské unie a žákům-žadatelům o mezinárodní ochranu, na druhou stranu učitelé poskytují pomoc i jiným skupinám žáků-cizinců, i když to není jejich zákonná povinnost. Zvláštní případ je postup uplatňovaný v Rakousku. Děti cizinců, které nedostatečně ovládají němčinu, jsou až na dva roky omluveny z klasifikace předmětů, a přesto mohou postupovat do vyšších ročníků se svými spolužáky a spolužačkami, aniž by byly hodnoceny. Příklad dobré praxe Švédsko Švédsko bylo ve své historii zemí s poměrně homogenním etnickým složením. Je zde známá národnostní menšina Laponců a historické souvislosti má i osídlení části území Němci a Finy. V 60. letech 20. století se však situace dramaticky změnila. Švédsko se stalo cílovou zemí pro mnoho cizinců a uprchlíků ze všech koutů světa. Podle nejnovějších statistických údajů žije ve Švédsku obyvatel, z toho cizinců a cizinek. Ovšem podíl osob s imigrantským původem (osoby narozené v zahraničí a osoby narozené ve Švédsku s oběma rodiči narozenými v zahraničí) činí 17,9 % (k 31. prosinci 2008) 1. Tyto přistěhovalce do země přivedl štědrý švédský sociální systém a vcelku benevolentní přistěhovalecký režim socialistických vlád. Tato situace se samozřejmě promítá i do systému školství a švédská vláda i vzdělávací instituce na ni musejí flexibilně reagovat. Celkem je ve švédských školách reprezentováno 120 jazyků. Nejpočetnější skupinou jsou žáci, jejichž mateřština je finština, potom následuje španělština, arabština, perština, polština, srbochorvatština, angličtina, turečtina atd. Již v roce 1975 schválil švédský parlament Zákon o imigrantech a menšinách, který na základě výzkumných zjištění 2 požaduje prostor pro výuku všech žáků v jejich mateřském jazyce. Na základě tohoto zákona se začali žáci z řad etnických menšin (tudíž i imigranti) učit látku ve svém mateřském jazyce a švédštinu měli jako cizí jazyk. Švédský model je dobrým příkladem i pro Českou republiku, i když je Švédsko národnostně homogenním státem, jsou zde ve všech stránkách integrace zdůrazňovány hodnoty rovnosti a rovných příležitostí ve vzdělávání. Účelem švédského modelu je to, aby se žáci-cizinci stávali bilingvními. Takto vybavení mladí lidé získávají více pracovních příležitostí a jsou lépe uplatnitelní ve společnosti, do níž se snadněji integrují. Jazyková vybavenost obyvatel Švédska představuje významné zdroje s ohledem na mezinárodní kontakty a kulturní výměnu aspx 2 Děti, které nemají možnost se vzdělávat ve svém mateřském jazyce a procházejí výukou jen v cizím jazyce, jsou v nevýhodě po stránce intelektového a emocionálního vývoje. Závěr Problematické okolnosti soužití národů, rasových skupin a rozmanitých etnik motivují k získávání dat, která jsou specifikována proměnnými jako národ, rasa, etnikum a rozdíly mezi nimi. Vědci/kyně jsou schopni k této problematice podávat hodnověrnější výsledky, kterými se mohou ostatní odborníci řídit. Jako bazální výzkum interkulturní problematiky by se daly označit studie, které se týkají vzdělávání. Vždyť škola je jedním z důležitých prvotních činitelů, kteří ovlivňují osobnost člověka. Tyto skutečnosti dokládají výzkumy např. z multietnického Holandska (Kalmijn, Kraaykamp, 2003). Šetření, kterého se zúčastnilo více jak středoškoláků/ček z rodin imigrantů, ověřuje skutečnost, že tito studenti mají trojnásobně vyšší podíl na nedokončeném studiu a tudíž zůstávají bez jakékoli kvalifikace ve srovnání s majoritou. Výsledky tohoto a jiných podobných výzkumů jsou vysvětlovány především rozdíly, které vznikají už v rodinné výchově (odlišné hodnoty) a také odlišnými postoji ke školnímu vzdělávání. Ve většině zemí bývají děti imigrantů pozadu za dětmi z majority. Toto dokládají četné výzkumy. Např. v Německu je početná skupina Turků, jejichž náboženství ovlivňuje i celý hodnotový systém a životní styl. V rodinné výchově je prosazována autorita, respekt ke starším, výchova podle genderových rolí. Školní vzdělávání: v letech vzdělání především dívek nemělo pro Turky velký význam. Pod vlivem majority se postoj v posledních desetiletích změnil, ale škola je stále institucí, která má vychovávat člověka k respektování autorit a poslušnosti. Výzkumy v USA naopak deklarují, že asijské děti dosahují ve srovnání s jinými mnohem lepších výsledků. Jejich sebehodnocení je ale nízké (na rozdíl od Afroameričanů). Vysvětlení: adolescenti z rodin imigrantů Asiatů se snaží být ve vzdělávání výkonostnější, neboť pociťují větší psychologickou nejistotu než jiné etnické skupiny. Citovaná literatura» Kalmijn, M., Kraaykamp, G Educational Research and evaluation, 9. Celé znění příspěvku naleznete na: Tento příspěvek vznikl za podpory Evropského integračního fondu EIF Sdružení občanů zabývajících se emigranty bezplatné právní, sociální a psychologické poradenství uprchlíkům/icím a dalším kategoriím cizinců a cizinek přicházejících do České republiky, realizace volnočasových a vzdělávacích programů, komplexní sociálně-právní asistence dlouhodobě usazeným cizincům/kám a uznaným azylantům/kám v namáhavém procesu integrace do majoritní společnosti Kontakt: Mostecká 5, Brno tel.: (+420) , fax: (+420) , soze@soze.cz, 21

12 Migrace, uprchlictví a gender Alice Szczepaniková Migrace, uprchlictví a gender Alice Szczepaniková, socioložka, J. W. Goethe Universität, Frankfurt am Main Gender ve smyslu sociální konstrukce ženství a mužství a nerovností z této konstrukce vyplývajících zásadně ovlivňuje migraci a její dopady na společnost a jednotlivce na mnoha různých úrovních: kdo migruje, proč, kam, na jak dlouho a s jakými dopady? Genderové ideologie také (často implicitně) formují migrační politiky a fungování institucí, které se pokoušejí migraci kontrolovat. V následujícím textu stručně shrnuji některé poznatky z výzkumů o genderu a (převážně) pracovní migraci a o genderu a uprchlictví. Ženy, muži a migrace V sedmdesátých letech dvacátého století (zejména díky vlivu feministického hnutí šedesátých let) začali být mnozí výzkumníci upozorňováni na fakt, že výsledky jejich studií mají jen omezenou platnost a prezentují zkreslený obraz života migrantů a migrantek. Ve většině případů totiž popisovali migrující muže a svá zjištění pak zobecňovali na celé populace bez zohlednění genderových rozdílů. Mnohé bylo také napsáno o migraci rodin, kde rodina byla chápána jako homogenní a racionálně se rozhodující jednotka. Migrační studie inspirované feministickou teorií naopak jasně ukázaly, že vliv rodinných vazeb na migraci nelze pochopit bez zohlednění genderových a generačních nerovností, které charakterizují rodinné vztahy a ovlivňují vyjednávání o migračních strategiích jednotlivých členů (Hondagneu-Sotelo, 1994). Muži a ženy migrují z různých důvodů. Například ženy opouštějí svou zemi původu ve snaze vymanit se z prostředí, kde jsou tolerovány různé formy násilí na ženách nebo kde ženy mají obtížný přístup ke vzdělání či profesionální kvalifikaci. Genderové ideologie a z nich plynoucí odlišné postavení žen a mužů ve společnosti proto výrazně ovlivňují migrační procesy. Gender ovlivňuje také zkušenost migrace. Pro mnohé migrantky znamená odchod z domova příležitost a také nutnost pracovat ve veřejné sféře, či se dokonce stát hlavní živitelkou rodiny. Pro muže naopak může migrace a s ní spojené změny sociálního postavení představovat radikální narušení mocenské pozice v rodině a ve společnosti. Není divu, že mnohé studie migrantů dlouhodobě žijících v cílových zemích ukazují, že ženy jsou mnohem náchylnější k tomu začít si budovat nový život mimo zemi původu, zatímco muži se častěji upínají k možnosti návratu (Hondagneu-Sotelo, 2005). Genderové nerovnosti v cílových zemích přispívají k tomu, že se nejistá společenská pozice migrantů snoubí s genderovou diskriminací. Typickým příkladem je skutečnost, že v mnohých zemích jako je například Itálie, Německo nebo Spojené státy převládají již mnoho let mezi placenými pracovnicemi a pečovatelkami v domácnosti imigrantky. Ačkoli tato pracovní pozice je pro mnohé migrující z různých důvodů výhodná, není pochyb o tom, že jde o náročnou a finančně špatně ohodnocenou práci s nízkou úrovní ochrany pracovních podmínek, organizace pracujících a tedy i vysokou pravděpodobností vykořisťování. Vysoká poptávka po pracovnicích v domácnosti a pečovatelkách je mimo jiné způsobena také přetrvávajícím Giang Linh Nguy genderovým modelem dělby práce a zodpovědnosti v domácnostech v ekonomicky vyspělých zemích. Jednoduše řečeno, je pro mnohé domácnosti snadnější zaplatit si migrantku na úklid či péči o rodinného příslušníka než vyjednat tyto povinnosti tak, aby se na nich podíleli všichni členové rodiny a učinit tak zaměstnání ve veřejné sféře snadněji slučitelným s péčí o domácnost. S tímto také souvisí transformace sociálního státu v ekonomicky vyspělých zemích směrem k privatizaci péče (Kofman, Phizacklea, Raghuram, & Sales, 2000). Gender analýza migrace tedy může například vysvětlit rostoucí feminizaci migrace jakožto výsledek reprodukce genderových nerovností v kontextu globálního kapitalismu. Nabízí tak odpověď na otázku: Proč většina migrujících žen vykonává tzv. ženskou práci uklízeček a prostitutek zaměstnání s nejhoršími pracovními podmínkami a nízkým společenským uznáním zatímco mezi vysoce kvalifikovanými mobilními pracovníky výrazně převládají muži? Gender a uprchlictví V kontextu uprchlictví se často setkáváme s výroky o uprchlících pouze v mužském rodě, jako by byli muži jakousi univerzální skupinou lidí na útěku. Děje se tak i v čase, kdy statistiky Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky ukazují, že ženy představují až 48 % všech uprchlíků ve světě. Od počátku devadesátých let dvacátého století se objevují i pozitivnější signály. Mnozí si uvědomují, že Ženevská konvence platná od roku 1951 byla psána s představou uprchlíka = muže v pozadí, a proto není schopná reflektovat určité typy pronásledování, před kterými dnes utíkají ženy i muži. V Kanadě, Austrálii, Spojených státech, ve Velké Británii a několika 22 23

13 Migrace, uprchlictví a gender Alice Szczepaniková dalších zemích byla přijata doporučení k genderově uvědomělému vedení azylové procedury a posuzování žádostí o azyl. Roste počet žen, kterým byl na základě těchto doporučení udělen azyl například proto, že utíkaly před domácím násilím, před kterým je legislativa a instituce jejich země původu nemohly efektivně ochránit. Také někteří muži mají při zavedení tohoto přístupu větší šanci získat azyl, zejména z důvodu pronásledování na základě sexuální orientace. Počet azylů udělených na základě genderově specifického pronásledování však zůstává velmi nízký. Protože jsou ženy primárně asociovány s neveřejnou sférou rodiny, mají také menší šanci, aby jejich politické aktivity byly při posuzování žádosti o azyl uznány jako důvod pro pronásledování. Mnozí autoři a autorky varují před zjednodušující aplikací genderově specifického pronásledování (Razack, 1995; Spijkerboer, 2000). Za tímto jinak progresivním konceptem se totiž skrývá nebezpečí vysvětlování pronásledování skrze ahistoricky a apoliticky interpretované kulturní rozdíly mezi třetím světem a vyspělým a civilizovaným Západem. V tomto kontextu pak jsou uprchlické ženy chápány výhradně coby oběti patriarchálních systémů ve svých zemích původu, což posiluje jejich vnímání jakožto kulturně méněcenných jiných a staví je do nerovné pozice v cílových zemích. Spijkerboer (2000) v tomto kontextu vznáší důležitou otázku, zda jsou identity, které jsou pro uprchlíky v průběhu azylové procedury vytvářeny, pro jejich nositele a nositelky vůbec snesitelné a obyvatelné. Této zkreslené konstrukci uprchlických žen jakožto bezmocných obětí paradoxně napomáhají i mnohé kampaně Vysokého komisaře pro uprchlíky a nevládních organizací, které se snaží u veřejnosti navodit pocit sympatie a soucitu s uprchlíky. Ženy a děti se na nás úpěnlivě dívají z vizuálních materiálů propagujících pomoc uprchlíkům. Jejich převaha sice může být motivována snahou vybalancovat dominantní negativní reprezentaci uprchlíků coby nelegálních migrantů, zneuživatelů evropských azylových systému a potenciálních kriminálníků, přispívá však k vytvoření jiného stereotypu. Asociuje uprchlictví s jakousi univerzální bezmocností a potřebností a zatlačuje politické příčiny existence uprchlíků do pozadí. Tyto osoby jsou pak vnímány jakožto objekty lítosti a soucitu (emoce, které navozují vztah nerovnosti) než coby aktérky a aktéři, kteří si zasluhují naší solidaritu a podporu. Citovaná literatura» Hondagneu-Sotelo, P Gendered transitions. Berkeley: University of California Press.» Hondagneu-Sotelo, P Gendering migration: Not for feminists only and not only in the household. Paper presented at the Mexico-U.S. Conference on Immigration, Princeton-IISUNAMM.» Kofman, E., Phizacklea, A., Raghuram, P., & Sales, R Gender and international migration in Europe: Employment, welfare, and politics. New York: Routledge.» Razack, S Domestic violence as gender persecution: Policing the borders of nation, race, and gender Canadian Journal of Women and the Law, 8, » Spijkerboer, T Gender and refugee status. Aldershot, Burlingtoh USA, Singapore, and Sydney: Ashgate. Ludmila Pešková: Černý nebo bílý, pečeme chutné věci 24 25

14 Gender a abrahámovská náboženství Radka Svačinková Gender a abrahámovská náboženství Radka Svačinková, Ústav religionstiky, Filosofická fakulta Masarykovy univerzity, Brno Judaismus, křesťanství a islám jsou tradičně označována jako náboženství monoteistická, tedy taková, která odkazují na jedinost boha. Bývají však někdy označována také jako náboženství abrahámovská, protože sdílejí obdobnou představu o výjimečných činech proroka Abrahama. 1 Kromě této základní teologické podobnosti mají tato tři náboženství dále společné některé rituální závazky (především čistoty např. v judaismu a islámu), které poukazují na výjimečnost obdobných postav polomytického charakteru (především např. Adam a Eva, Noe, Abrahám a Sára, 2 proroci Eliáš, Elíša, Ježíš Nazaretský a jeho matka Marie poslední dvě zmiňovaná jména hrají významnou roli především v křesťanství a posléze i v islámu). Nutné je též upozornit, že abrahámovská náboženství se vyvíjela v interakci s okolím. To znamená, že zvyklosti, svátky či společenské vzorce chování byly ovlivněny okolním náboženským a kulturním prostředím (např. kalendář, mužská obřízka, svátky a slavnosti, rituální závazky čistoty, pojetí sexuality a společenského postavení, též rituální role žen a mužů, pravidla odívání, dokonce charakteristické rysy boha apod.). V tomto kapacitně omezeném prostoru se pokusím uchopit tato náboženství s ohledem na genderovou tematiku a okrajově nastínit hlavní témata. Postavení žen a mužů V biblickém pojetí stvoření člověka je první stvořen Adam, kterému bůh z žebra vytvoří Evu pomoc jemu rovnou, 3 aby nebyl sám. Ke kritickému momentu dochází, když Eva podlehne ďáblovu svodu a přiměje Adama, aby ochutnali plod poznání, za což jsou bohem následně potrestáni a vyhnáni z ráje. Tento kosmologický mýtus se stává klíčovým z hlediska utváření společenské hierarchie (v tradičním pojetí bůh vládne lidem, muž vládne ženě, žena vládne dítěti) a promítá se také do teologie (křesťanské pojetí dědičného hříchu, který ku příkladu islámská tradice odmítá). V textech některých rabínských (zejm. Filón Alexandrijský, Ben Síra) a raně křesťanských autorů (Tertullián, sv. Augustin) je potom tato ženská náchylnost ke hříchu spojována nejčastěji se sexualitou, ačkoli v judaismu není sexualita chápána apriori negativně. Je to konec konců jeden z božích příkazů hlásající ploďte a množte se 1 Podle starozákonní tradice prorok Abraham s Hospodinem uzavřel smlouvu o ochraně a vyvolenosti izraelského lidu, kterou zpečetil povinností obřízky (též příkaz boží hebr. micwa), podle Koránu je považován za prvního monoteistu (tzv. haníf), tedy člověka, který mezi prvními uvěřil v jedinost boží. 2 Podle starozákonní tradice měli syna Izáka, na němž měl Abraham demonstrovat svou víru v jediného boha. V kontextu koránských veršů hraje důležitou roli Sářina otrokyně Hagar, se kterou Abraham počal Izmaela, který je považován za předka arabských kmenů. Jsou též důležité postavy při velké pouti do Mekky (hadždž). 3 Viz 1. Kniha Mojžíšova 2, Hana Němečková: Sběr oliv a naplňte zemi. 4 Sexualita je ve starozákonním podání ošetřena mnoha pravidly, zejména přípustného a nepřípustného sexuálního chování, která si později osvojila islámská tradice. 5 Podle islámské tradice je dokonce manželský sex bohulibá činnost a od 10. století vznikala nejrůznější díla věnující se erotice a sexualitě (např. Katalog od Ibn an-nadíma či Zahrada vůni šejcha Nefzáwího). Naproti tomu křesťanství rozvinulo koncept cudnosti a sexuálního odříkání a tělo je vnímáno jako náchylné ke konání hříchu, který se projevuje skrze sexualitu (Římanům 6, 12 13). Zde je již přímé napojení na prvotní hřích Evin a její podlehnutí svodům ďábla. Její vina se přenáší i do oblasti sexuality a přenáší se tak i na všechny ostatní ženy. Od 4. století se stává ideálem života křesťanky cudný zbožný život, který odkazuje na ideál neposkvrněnosti Ježíšovy matky Marie. Klášterní život je pak toho vyústěním. Koránské verše ustanovují společenskou hierarchii přímo, neboť stanovují, že muž je o stupeň výše než žena (Korán, 2:228). Je tedy jeho povinností zajistit, aby se ženě vedlo dobře. Stejně tak v tradičním judaismu a křesťanství platí, že žena zodpovídá za mužovu čest svou cudností. Ačkoli pravidla cudného oblékání jsou aplikovaná tradičně ve všech zmiňovaných náboženstvích a některé proudy v rámci křesťanství a judaismu je striktně dodržují, v případě islámu je zahalování žen nejevidentnější. Přesto v rámci islámu existuje rovněž proud zastávající názor, že ženy šátek nosit nemusejí (např. Nawal as-sadáwí, Fatima Mernissi, Lajla Ahmad) Kniha Mojžíšova 1, Zejm. 3. Kniha Mojžíšova. Kromě zákazu homosexuálního styku, cizoložství (v tomto případě se uplatňují pro ženy striktnější tresty než pro muže) a zoofilie se zde hovoří také o nutnosti dodržovat sexuální půst v době manželčina menstruačního cyklu a následná povinnost rituálního očistění (tzv. mikwe). Korán tato pravidla doplňuje o detailní popis osob, se kterými je zakázáno mít sexuální styk (Korán, 4:23 25)

15 Gender a abrahámovská náboženství Radka Svačinková Rituální role žen a mužů O výraznějším (aktivním) zapojení žen do rituálního života v rámci komunity lze hovořit především v souvislosti s formováním raných křesťanských obcí, kde ženy zastávaly stejné rituální úřady jako muži, podílely se na šíření a předávání učení křesťanské víry a vykonávaly žehnání nad chlebem a vínem. Tyto role však byly postupně nahrazovány pasivnějšími rolemi žen a do úřadů biskupů, kněží či papežů byli ordinováni pouze muži. Situace se začala měnit v období protestantismu, kde ženy vystupovaly za aktivnější roli v rituálním životě komunity. Ve starověkém a středověkém judaismu se žena na náboženském životě účastnila v pasivní roli (vyjma šábesové modlitby, kterou vykonává v domácím prostředí žena), neboť musela dodržovat boží příkazy (např. očista v lázni mikwe, pravidla košér vaření a stravování, modlení), avšak na veřejnosti aktivně nevystupovala. Ženy tradičně nesmějí studovat Tóru, ani číst Tóru v synagoze, nesmějí zastávat role soudkyň ani rabínek. To se však od 20. století změnilo a dnes již v reformovaném proudu judaismu existují rabínky, které čtou z Tóry při synagogální modlitbě. 6 V islámu ženy dodržují stejné rituální závazky jako muži (tzv. Pět pilířů víry, mezi které patří: vyznání víry, modlitba, půst, almužna, pouť do Mekky). Při modlení v mešitě je však tradičně dodrženo oddělení žen a mužů (ženy jsou nejčastější na galerii či v zadním části mešity) a modlitbu vede tradičně muž v roli imáma. Islám však také představuje různorodé proudy a praxe, čili i v rámci islámu se již rozvinuly debaty o ženách v roli imámky. 7 Současná kritika V souvislosti s uvolněním společenských vztahů a důrazu na vzdělávání žen, se proti tradičním proudům uvnitř abrahámovských náboženství začala v 19. století (judaismus, křesťanství) a 20. století (islám) vytvářet kritika vůči praxi daných náboženských úkonů. Především ženy se staly kritickými hlasy a vytvořily hnutí (někdy označované jako židovský, křesťanský či islámský feminismus), které požadovalo větší a aktivnější účast na rituálním i společenském životě své komunity. Své argumenty podkládají nejčastěji nábožensky, neboť zdůrazňují ženský prvek v Bibli (judaismus, křesťanství) a Koránu (islám). Hledaly ženské biblické či koránské vzory, které by sloužily jako precedens pro větší ženské zapojení se do dění komunity, a požadovaly revizi náboženských textů a kritický přístup. 8 Takto například katoličky prosazovaly ordinaci žen na katolické kněžky, neboť se odvolávaly jednak na to, že ženy jako kněžky v prvních stoletích křesťanství působily, jednak argumentovaly, že jejich požadavek 6 V roce 1934 byla jako první ordinována na rabínku Regina Jonášová v Německu. Od roku 1972 se ordinování žen na rabínky provádí v reformním/liberálním judaismu v USA a Velké Británii. 7 Jednou z hlavních představitelek takového proudu je Amina Wadud, která jako první žena vedla smíšenou modlitbu v roli imámky. 8 Vytvářejí nové interpretace Bible i Koránu, kde upozorňují na to, že ženský prvek se z těchto textů vytratil a že je nutné jej zase obnovit. V rámci judaismu je to např. Paula Hyman, Rachel Adler, Rebecca Alpert. V islámu např. Amina Wadud, Asra Q. Nomani, Riffat Hassan. V rámci křesťanství se rovněž objevují podobné tendence. Např. Anne Hutchinson, Katharine Bushnell, Elizabeth C. Stanton, Jana Opočenská atd. Renata Pospíchalová: cyklus Starway to heaven není v rozporu s Biblí. Ačkoli v některých případech ordinace žen na kněžky proběhly (např. Ludmila Javorová) a probíhají (např. původně římskokatolický arcibiskup Romulo Braschi ordinoval na kněžky ženy), vydal v roce 2001 Vatikán oznámení, že ženu nelze vysvětit. Závěrem V tomto příspěvku jsem se pokusila okrajově nastínit různá témata a poukázat na rozličnou praxi uvnitř všech třech zmiňovaných náboženství. Generalizace je při studiu náboženství problematická, protože vede ke stereotypním závěrům. Zmíněná náboženství procházejí neustálými posuny v myšlení a praxi. V závislosti na míře institucionalizace a hierarchizace společenství je proto možno spatřovat různorodé skupiny s odlišnými zájmy, které se jim daří s menšími i většími úspěchy prosazovat

16 Obrazy ženství v hinduistické kultuře. Stručný úvod do tématu. Blanka Knotková-Čapková Obrazy ženství v hinduistické kultuře. Stručný úvod do tématu. Blanka Knotková-Čapková, badatelka a překladatelka Hinduismus je většinovým náboženstvím v Indické republice. 1 Na rozdíl od křesťanství či islámu není založen na zjevení, nemá zakladatele v osobě jednoho proroka a nemá ani jednotně kodifikovanou věrouku či věroučná dogmata. Je to soubor náboženských představ, společenských tradic a zvyků, jak se vyvíjely na Indickém subkontinentu v průběhu více než let. Také hinduistická filosofie obsahuje více myšlenkových škol; ortodoxních je šest, z nichž jsou mimo hranice Indie nejznámější jóga a védanta. Je pro ně charakteristická především víra v koloběh životů a světů (samsára) a v koloběh tzv. karmanového zákona tj. skutků, které, zjednodušeně řečeno, člověk vykoná v jednom zrození a jejichž následky přetrvávají do zrození dalších. Smyslem lidského snažení je vysvobození z tohoto koloběhu (mókša), což znamená přechod do čistě duchovního bytí. Toto bytí je, na rozdíl od pozemského, zcela harmonické, bez protikladů a bolestí. Hinduistická myšlenková tradice, která se dochovala a která převládla, předpokládá jeden zdroj bytí, prazáklad, jediný univerzální duchovní princip; je tedy monistická. V nejstarších filosofických textech, upanišadách, je tento princip nazýván brahma. Z genderového hlediska je tento princip bezrodý, tj. ani mužský, ani ženský. Toto brahma představuje nejvyšší rovinu absolutní harmonie. Jak už ale bylo řečeno výše, hinduismus je souborem více různých myšlenkových směrů a tradic, které vznikaly v různé době a jejichž nositeli byla různá etnická a kulturní společenství. K tradici původních obyvatel Indického subkontinentu před příchodem indoevropských etnik (kolem poloviny 2. tisíciletí př. n. l.) zřejmě patřila představa ženské tvořivé, kosmické síly či energie, šakti (znamená doslova síla ). V mytologické rovině, tedy v obrazech uctívaných bohů a bohyň, zosobňovala tuto sílu ženská božstva. Předindoevropské bohyně byly samostatné a mocné a tvořily střed náboženského panteonu. Jejich kult vyzdvihoval ženskou plodivou sílu a mateřství; tyto bohyně byly také často spojovány se Zemí jako matkou všeho živého. Panteon Indoevropanů byl naopak patriarchální, byl soustředěn kolem hlavního mužského božstva (Indra), který byl bohem válečnickým; v některých charakteristikách připomíná řeckého Dia (např. třímá hromoklín, nebo je velmi záletnický). Prolínáním a sléváním panteonu indoevropského s panteonem původních obyvatel se postupně vytvářela hinduistická mytologie, která je velmi pestrá a obsahuje nesčetně příběhů a legend. Ve vývoji společenském i ve vývoji myšlenkovém a náboženském se však příznačně uplatnil aspekt moci. Mnohá společenství původních obyvatel byla matriarchální. Toto se s příchodem Indoevropanů/ek změnilo. Patriarchalizace společnosti se odrazila i v mytologii; 1 Dalšími náboženskými skupinami jsou zde muslimové, buddhisté, džinisté, sikhové, pársové, křesťané a příslušníci/e různých kmenových kultů. Hripsime Zohrabyan 30 31

17 Obrazy ženství v hinduistické kultuře. Stručný úvod do tématu. Blanka Knotková-Čapková původně nezávislé bohyně byly provdávány za bohy a byla jim připsána role božských manželek jako pravzoru pro hinduistické ženy. V čele klasického hinduistického panteonu už stojí tři mužská božstva Brahma (stvořitel), Višnu (udržitel) a Šiva (ničitel a stvořitel zároveň). Mužský bůh Brahma je dá se říci zosobněním onoho výše zmíněného bezrodého duchovního principu, brahma; snad proto působil jako příliš abstraktní, a přestože je hlavou panteonu, je mu v celé Indii zasvěceno jen několik chrámů. Višnu je božstvo lidem přátelsky nakloněné, podle legend se zrodil na zem dosud devětkrát, ve zvířecích, lidských i pololidských podobách, a to vždy proto, aby lidstvo či Zemi zachránil. Nejznámější z jeho zrození jsou Kršna (známý z legend milostných, dětských i hrdinských) a Ráma (hrdina eposu Rámájana). Desáté zrození (Kalkí) má teprve přijít na konci tohoto světového cyklu a vyvést věrné do cyklu nového světa. Šiva je božstvem, které spojuje mnohé protiklady, jako živočišnost a asketičnost, hrozivost a milostivost, tvořivost a ničivost, mužskost a ženskost. Právě jemu byla přisouzena jako polovina bytosti síla šakti, kterou v podobě Šivových manželek zosobňují bohyně různých jmen především Párvatí, Kálí a Durga. Je to ovšem šakti v Šivovi, nikoli naopak. V okrajových oblastech Indie, zejména na jihozápadě a na východě, se však výrazný kult bohyň udržel dodnes. V Bengálsku jsou např. nejvýznamnějšími svátky hinduistického roku právě svátky ženských božstev. Nejuctívanější je zde bohyně Durga, která ztělesňuje jednak mateřství, jednak ochranitelství a vítězství nad zlem; bývá zobrazována, jak zabíjí zlého démona Mahišu. Svátek Durgapúdža (púdža znamená slavnost) je nejvýznamnějším bengálským svátkem roku, kdy se rodiny scházejí a dávají si dárky, podobně jako u nás o Vánocích. Velmi uctívaná je zde také Kálí, která představuje jednak ničivou sílu (bývá zobrazována s věncem lebek kolem krku a v jejím nejslavnějším chrámu v bengálské Kolkatě se jí dodnes denně přinášejí krvavé oběti kůzlat), jednak i nové zrození, cyklus života a smrti, a bývá proto též nazývána Matkou Kálí. Dalšími v Bengálsku uctívanými bohyněmi jsou Sarasvatí, bohyně moudrosti a učenosti (byla jako manželka přisouzena Brahmovi) a Lakšmí, bohyně lásky a štěstí (provdána za Višnua). Patří k nim i bohyně hadů Manasa, která je zřetelně předindoevropského původu. Během svých pobytů v Indii jsem mnohokrát diskutovala s indickými ženami o tom, zda považují představu bohyň (která byla zcela vyloučena z monotheistických náboženství) za nápomocnou pro emancipaci žen. Závěry většiny těchto debat vyzněly v tom smyslu, že jako předobraz ženské tvůrčí síly, jako pravzor, s nímž se věřící hinduistka může identifikovat, bezpochyby ano. Zároveň je ale třeba poukázat i na to, že převládající obrazy bohyň a legendárních hrdinek jsou spojovány především s plodností a mateřstvím, což do značné míry posiluje genderový stereotyp role ženy jako ploditelky a matky. Vzhledem k bohatosti hinduistické mytologie sice lze najít i příběhy jiného typu, přesto ale zobrazování v rolích oddaných manželek či obětavých matek zřetelně převládá. Příkladem mohou být zejména dva klasické eposy, Mahábhárata a Rámájana (vznikly během několika staletí kolem přelomu letopočtu). Jejich význam je nejen literární, v hinduistické tradici hrají roli i náboženských posvátných spisů. Hlavní hrdinky, především Síta z Rámájany (vtělení bohyně Lakšmí), jsou přímo zosobněním manželské oddanosti; v nábožensky orientovaných rodinách je Síta dodnes dávána holčičkám za vzor. Pro pozemské ženy tedy byla představa bohyň výhodou jen částečnou. Pro ně totiž platily zcela jiné zákony než pro božské matky. Pravidla a normy správného chování a jednání, práva a povinnosti (tzv. dharma) hinduistů a hinduistek byla kodifikována v dharmašástrách, spisech, které můžeme zjednodušeně nazvat etickými kodexy. Nejznámější z nich je dodnes tzv. Manuův zákoník, který vznikal ve stoletích kolem přelomu letopočtu. Ukotvuje hierarchii hinduistické společnosti, kterou rozděluje z hlediska sociálního do čtyř skupin, tzv. varn. 2 Tento systém zřejmě splynul se systémem kastovní hierarchie 3, jejíž původ není přesně známý. Mimo varny a kasty se vytvořila skupina zcela bezprávných obyvatel, tzv. nedotýkatelných. Dnes se pro ně užívá (a oni sami o sobě užívají) pojmenování dalit, podrobený. Dále přikazuje hierarchii věkovou (mladší jsou podřízeni starším) a genderovou (ženy jsou podřízeny mužům). Genderové stereotypy podle Manuova zákoníku přikazují heterosexualitu, homosexualita je zapovězena u mužů i u žen a je přísně trestána. Muž je v produktivním období života hlavou rodiny, živitelem a ochráncem; muži z vyšších varn se mohli kromě toho v předmanželském věku věnovat studiu, ve stáří tj. ve chvíli, kdy úlohu hlavy rodiny převzal nejstarší syn, se opět mohli obrátit k životu v meditaci. Úkolem žen bylo vdát se (samozřejmě jako panna) a porodit co nejvíce dětí, resp. synů. Žena jako matka synů pak byla společností velmi respektována. Tradiční hinduistická velkorodina byla patriarchální a patrilineární, žena po svatbě odcházela do rodiny manžela. Starším ženám zde byly podřízeny mladší, tj. dcery, mladší manželky (polygamie byla přípustná), mladší švagrové a snachy. V období před naším letopočtem bylo postavení indických žen daleko nezávislejší, než jak se vyvinulo v klasickém hinduismu. V době vzniku Manuova zákoníku ještě ženy vlastnily majetek, který se později omezil pouze na šperky. Také tehdy ještě docházelo k sňatkům vdov, i když spis před nimi varuje. Tvrdá diskriminace vdov postupně nastala až v průběhu 1. tisíciletí n. l. Vdova nejen že se už nesměla znovu provdat, nesměla ani nosit šperky, směla oblékat pouze bílé sárí a musela si ostříhat vlasy, stala se bytostí trpěnou a nečistou. 4 V ortodoxních oblastech (např. oblast dnešního svazového státu Rádžasthán v západní Indii) a v panovnických rodech se začal pěstovat krutý obyčej satí, upalování vdov na pohřební hranici s tělem zesnulého manžela; nešlo ovšem o obyčej masový. Rozvod podle hinduismu nebyl pro ženu možný. Muž naopak mohl ženu zapudit, což se ovšem rovnalo její společenské i existenční likvidaci, nebo si přibrat další manželku. 2 Nejvyšší a nejprivilegovanější byla varna bráhmanů (kněží). Druhou varnou byli kšatrijové šlechta, válečníci, sem patřil i panovník. Třetí byli vaišjové, dělný lid (řemeslníci, zemědělci, obchodníci). Čtvrtá varna, šúdrové, se vytvořila z části porobených původních obyvatel subkontinentu, jejich úkolem byla služba. 3 Kasta byla společenstvím příbuzných, kteří se zabývali stejnou činností např. řemeslem. 4 Vdovství bylo vykládáno jako trest za hříchy v minulých zrozeních

18 Obrazy ženství v hinduistické kultuře. Stručný úvod do tématu. Blanka Knotková-Čapková Proti sociální a genderové diskriminaci ostře vystoupili reformátoři hinduismu v 19. století. Bengálský myslitel Rámmohan Ráj prosadil v britském parlamentu (Indie se v té době stávala britskou kolonií), aby byl obyčej satí zakázán zákonem, což se stalo r V r byl pak vydán zákon povolující znovuprovdávání vdov. Kastovní i genderovou diskriminaci také velmi kritizovali básník Rabíndranáth Thákur, nositel Nobelovy ceny za literaturu, či Móhandás Karamčand Gándhí, zvaný Mahátmá (velký duch). Velkým úspěchem a završením novověkého reformního úsilí byla po získání nezávislosti první ústava Indické republiky z r. 1950, která s četnými dodatky platí dodnes. Zakazuje jakoukoli formu diskriminace, ať kastovní, genderovou, věkovou, etnickou, rasovou, náboženskou či jinou. Je to ústava sekulární, i když v občanském, zejména rodinném právu, obsahuje některé výjimky. 5 Volební právo podle ní je všeobecné a rovné, stejně tak právo na vzdělání. Už v době svého vzniku obsahovala ústava pozitivní vyrovnávací opatření v podobě kvót na zastoupení nejvíce diskriminovaných skupin, konkrétně kast (zejména dalitů) a některých kmenových etnik. Na nižších úrovních se postupně zavádějí i vyrovnávací opatření ve prospěch žen, ve vysoké politice jsou již déle předmětem diskusí. Pokud bychom se měli co nejstručněji pokusit charakterizovat postavení žen v současné Indii, je především třeba říci, že zde nelze hovořit všeobecně. Jsou velké rozdíly mezi oblastmi např. mezi ortodoxní tradicí ve zmíněném Rádžasthánu a dosti liberální tradicí v rebelantském Bengálsku. Jsou velké rozdíly v sociálním prostředí; vedle silně tradičních rodin roste počet rodin liberálních, kde se náboženství vnímá spíše jako věc osobní víry a kulturního dědictví. Velkorodiny se postupně rozpadají a forma tzv. nukleární rodiny (rodiče a děti) je zejména ve středních vrstvách stále častější. 6 Rozvody jsou podle zákona možné a dochází k nim, i když pro ženy jsou stále obtížnější než pro muže, především z důvodů společenských a ekonomických. Zákon umožňuje i ukončení těhotenství, i když náboženská tradice (hinduistická i muslimská) je jednoznačně odmítá, stejně jako kontrolu porodnosti. Stále také převažuje preferování mužského potomka; Indie (podobně jako např. Čína) patří mezi země, kde mužská populace převažuje nad ženskou, v některých oblastech dokonce velmi výrazně. V r indický parlament přijal zákon, který zakazuje ultrazvukové vyšetření plodu kvůli určení pohlaví. Důvodem bylo, že se těhotenství, z nichž se měla narodit holčička, stávala nesrovnatelně častěji předmětem interrupcí. Zajímavé je, že z tradičních sociálních zvyklostí se snad nejvíce drží instituce sňatků dohodnutých rodiči. Opět záleží na rodinném prostředí. Je pravda, že někde dodnes rodiče děti ke sňatku nutí; v liberálnějších městských středních vrstvách ale zpravidla přijmou vlastní 5 Indická muslimská menšina si např. vybojovala výjimku v rodinném právu ohledně sňatků, kdy je formálně povoleno mnohoženství (čtyři manželky), jak uvádí Korán. V praxi má však více než jednu manželku ne více než 1 % indických muslimů. 6 Rozpad velkorodiny ovšem nelze představovat jako jednoznačně kladný jev nese s sebou např. rostoucí problém nedostatečné péče o staré lidi, což stát není schopen obstarat; to by ale bylo na samostatné pojednání. volbu svých dětí a dohodnutý sňatek zde slouží spíše jako pojistka, pokud si dcera či syn nenajdou partnera/ku sami. Manželství je stále dosti široce vnímáno jako instituce sociálního bezpečí a instituce na výchovu dětí. Instituce singles je zde stále nezvyklá a výjimečná. Zejména pro ženu je neprovdanost společensky v mnohých ohledech nelehká. K nejdiskutovanějším formám diskriminace žen patří genderové násilí. Znásilnění v manželství zákon neuznává, mimo manželství sice ano, ale praxe policie i soudů často oběti spíše šikanuje než jim pomáhá. Také bití žen není, zejména v tradičních prostředích, výjimečné, jak mi např. vyprávěly venkovské dívky v jednom azylovém domě v Kolkatě. Humanitární organizace (vládní, nevládní i mezinárodní) se snaží postihovat obchod s lidmi; Indie funguje i jako tranzitní země pro obchod se ženami a dětmi z Bangladéše či Nepálu do evropských a bohatých arabských zemí. Bohužel se občas vyskytne i praxe satí, přestože je protizákonná a zákon ji trestá jako vraždu. Na druhé straně zaujme na první pohled počet žen ve vrcholné indické politice, který bezkonkurenčně předčí politiku českou. V úřadu indické/ho premiérky/a nejdéle působila Indira Gándhí (celkem 16 let), předsedkyní nejsilnější politické strany, Indického národního kongresu, je Sonia Gándhí, prezidentkou je od r Pratibha Pátil. Ačkoli v případě obou žen z rodiny Gándhí šlo o dceru či vdovu bývalého premiéra-muže, u současné prezidentky už tomu tak není. Roste i počet žen ve vrcholné politice svazových států federace (např. Mamata Bannerdží v Západním Bengálsku). Indická republika je demokratickou zemí, alespoň pokud jde o formální struktury politického systému, a to umožňuje jak stále rostoucí občanské antidiskriminační aktivity různých neziskových organizací na posilování práv žen, tak rozvíjení oboru genderových studií na akademické úrovni. Hlavním tématem těchto aktivit zatím zůstává především zrovnoprávnění žen a mužů; diskriminace gayů a leseb či problematika queer identit je stále dosti tabu. Od 90. let 20. století výrazně vzrostla literární produkce spisovatelek, které nejenže píší o ženách a kritizují genderovou diskriminaci, ale otevřeně se hlásí k feminismu (např. Mallika Sengupta, která se v květnu 2009 účastnila mezinárodního semináře na Katedře genderových studií FHS UK v Praze). K nejvýznamnějším centrům indického feminismu patří velká města Mumbaí (Bombay), Dillí (hlavní město) a Kolkata (Západní Bengálsko). O snahách prosazujících rovná práva a příležitosti v Indii mohu z vlastní zkušenosti dodat, že mají oproti těm v Česku jednu velkou výhodu: Indie neprožila období politické totality a s ním související ztráty víry ve smysluplnost občanské aktivity a v osobní angažovanost pro věci veřejné. Výrazy jako právě angažovanost, nebo solidarita, zde nebyly zprofanovány politickou rétorikou a stále nesou svůj původní význam, tj. aktivní zájem o věci okolo nás a sounáležitost s druhými. A toto je myslím jedna z věcí, v nichž může Indie inspirovat nás

19 Proměny postavení barmských žen Sabe Amthor Soe Proměny postavení barmských žen Sabe Amthor Soe, barmská aktivistka dlouhodobě žijící v ČR, spoluzakladatelka a současná ředitelka obecně prospěšné společnosti Burma Center Prague Před britskou kolonizací ženy v Barmě požívaly celou řádu práv a privilegií a jejich postavení bylo vyšší než u ostatních žen v dalších státech jihovýchodní Asie. V mnoha ohledech jak v minulosti, tak dnes mají barmské ženy ve společnosti stále unikátní postavení. Ženy zpravidla spravují rodinný rozpočet a chod domácnosti a vynikají v drobném podnikání. Ačkoliv v tomto ohledu požívají vysokou míru svobody a tolerance, stále ve společnosti existují genderově specifické praktiky a diskriminace, které jim brání dosáhnout rovnoprávnosti. Ve státě, kde je většinovým náboženstvím buddhismus, mají výsadní postavení muži pouze oni se mohou stát syny Buddhy (mnichy) a ženy by je proto měly uctívat. Role žen je limitována především na matky, hospodyně a pečovatelky. V moderní společnosti mohou ženy studovat stejně jako muži, avšak rodiče obvykle považují za důležité, aby to byli hlavně synové, kteří budou studovat a budovat kariéru. Na některých vysokých školách technického typu existují kvóty na ženy. Mnoho žen studuje jen pro získání akademického titulu a po studiu nevyhledává práci, po sňatku většina z nich raději zůstává v domácnosti. Pracující ženy v Barmě obvykle vykonávají práce sociálního charakteru (s výrazně menšími příjmy než muži) jako učitelky, zdravotní sestry, prodavačky, úřednice atp. Naopak počet žen pracujících ve státní správě je nejvýše 10 %. Většina žen pracuje v drobném podnikání a maloobchodu bez určité kvalifikace. Pro zlepšení vzdělanosti a uplatnění žen na trhu práce však barmská vojenská vláda nic nedělá, naopak ženám v mnoha ohledech práva odpírá. Např. nová barmská ústava, kterou neregulérním způsobem sepsala vojenská junta, obsahuje článek, který ženy omezuje v zastávání vysokých politických funkcí. Kromě laureátky Nobelovy ceny míru paní Aun Schan Su Ťji, která již více než 14 let tráví v domácím vězení, patří dalších 177 žen mezi barmských politických vězňů, kteří jsou neprávem zadržováni za své demokratické aktivity. Vzhledem k vysokým a exemplárním trestům za projevy svobodného názoru je zájem o aktivní účast žen v politice minimální s výjimkou žen aktivistek, které většinou působí mimo Barmu. Ačkoliv bývají ženy v Barmě velmi aktivní ve společenských a náboženských aktivitách, politickým otázkám se mnohdy vyhýbají právě proto, aby se nedostaly do potíží s režimem. Postavení žen příslušnic etnických skupin se během vládnutí vojenského režimu výrazně zhoršilo. Porušování lidských práv barmskou armádou je v zemi na denním pořádku. Mnoho lidí, včetně těhotných žen, je nuceno otrocky pracovat na výstavbě infrastruktury, např. mostů, silnic či hotelů. Ženy stejně jako muži musí sloužit jako nosiči/ky zbraní a munice pro barmskou armádu, která vede otevřené ozbrojené konflikty s etnickými menšinami. Ženy jsou živými štíty, které musejí procházet minovými poli, jejich znásilňování je používáno jako zbraň a mnoho z nich se stává také obětí obchodu s lidmi. Giang Linh Nguy Barmu opouští každým dnem několik desítek až stovek lidí, především kvůli politickému pronásledování a zhoršující se ekonomické situaci. Barmánci/ky utíkají nejdříve do sousedních států, jako je Thajsko, Indie nebo Malajsie. Tyto země však na svém území neudělují azyl, proto musí utečenci vyčkat na přesídlování do třetích zemí, probíhající v rámci programu UNHCR (Úřad Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky). To však někdy může trvat zhruba let. Česká republika se v roce 2008 připojila do programu přesídlování uprchlíků a v průběhu roku přijala devět rodin (43 osob) barmských uprchlíků. Ani v demokratických zemích, kam jsou někteří barmští uprchlíci přesídlováni, obvykle nenachází kvalitní uplatnění. Většině z nich chybí vzdělání a kvalifikované pracovní zkušenosti, často také pracovní návyky a informovanost o fungování státních systémů. Pro ženy uprchlice bývá uplatnění na trhu práce ještě mnohem horší. Jejich společenské postavení matek a hospodyň jim obvykle klade překážky, které jim brání studovat či vyučit se a najít ve svém novém domově kvalifikovanou práci. Nedostatek motivace a obecného přehledu je vede k izolaci a psychické zátěži. Výchova dětí v prostředí, které je pro ně nové a neznámé, doprovází mnoho komplikací, např. barmské matky uprchlice v České republice neuměly připravit svačinu pro děti do školy, jelikož samy nikdy neochutnaly nic z české kuchyně, nebo nevědí, jak teple mají obléct děti v zimě. Pomoc se školním učením bývá nad rámec jejich schopností

20 Proměny postavení barmských žen Sabe Amthor Soe Společenská, ekonomická, politická a vzdělanostní zaostalost zatěžuje Barmánce skoro půl století, barmské ženy navzdory tomu hrdinně odolávají každodenním problémům. Ženy byly, jsou a stále budou důležitou součástí barmské společnosti. Nejen ženy v demokratickém hnutí, ale i všechny ostatní barmské ženy budou figurovat v obnově státu. Budoucnost barmských žen by však bez možnosti získávání vzdělání a posilování schopností a dovedností byla velmi nejistá. Pouze aktivní zapojování žen do všech oblastí života by mohla v Barmě zaručit fungující demokracii. Ačkoliv v demokratických zemích jako ČR mají barmské ženy a muži možnost zažívat svobodu a demokracii na vlastní kůži, musí vždy začít tzv. od nuly, doposud totiž nemají tuto zkušenost z vlastní země. Je proto velmi důležité těmto lidem pomoci nejen s poskytováním základních potřeb k adaptaci v nové zemi, ale také systematicky informovat o životě v demokracii a posilovat jejich schopnosti praktikovat nově získanou svobodu ve prospěch nové Barmy. Burma Center Prague, o.p.s. Barmské centrum Praha informace o aktuálním dění v Barmě, organizace kulturních akcí a kampaní, zajištění pomoci barmským uprchlíkům v České republice, realizace rozvojových projektů určených lidem v Barmě Kontakt: Dělnická 54, Praha 7 Holešovice tel.: (+420) (10 12 hod.), Renata Pospíchalová: cyklus Starway to heaven 38 39