VYSOKÁ ŠKOLA EKONOMICKÁ V PRAZE FAKULTA MEZINÁRODNÍCH VZTAHŮ. Regulace dodavatelsko-odběratelských vztahů v potravinářském řetězci

Transkript

1 VYSOKÁ ŠKOLA EKONOMICKÁ V PRAZE FAKULTA MEZINÁRODNÍCH VZTAHŮ Obor: Mezinárodní obchod Doktorská disertační práce: Regulace dodavatelsko-odběratelských vztahů v potravinářském řetězci Autor: Ing. Veronika Mokrejšová Vedoucí práce: prof. Ing. Dana Zadražilová, CSc.

2 Prohlašuji, že svou disertační práci na téma: Regulace dodavatelsko-odběratelských vztahů v potravinářském řetězci jsem vypracovala samostatně a vyznačila všechny citace z pramenů. Použitou literaturu a podkladové materiály uvádím v přiloženém seznamu literatury. V Praze dne.. Podpis:

3 Poděkování: Děkuji prof. Ing. Daně Zadražilové, CSc. za odborné vedení, cenné připomínky a rady a také za vstřícnost a trpělivost. Děkuji svým kolegům z výzkumného týmu za inspirativní a příjemnou spolupráci. Děkuji celé rodině za pomoc a velké pochopení pro mé studijní úsilí, obzvláště pak svému manželovi za bezmeznou podporu a synovi Damiánovi, že to všechno zvládl.

4 Abstrakt Tato práce se zabývá dodavatelsko-odběratelskými vztahy v potravinářském řetězci a možnostmi jejich regulace. Cílem je zhodnotit dopady regulace dodavatelsko-odběratelských vztahů prostřednictvím Zákona o významné tržní síle a jejím zneužití na subjekty v potravinářském řetězci a případně navrhnout alternativní řešení regulace těchto vztahů. V práci je stanovena následující hypotéza: Zákon o významné tržní síle nevede ke změně poměru sil mezi dodavateli a odběrateli. Práce je rozdělena do pěti logických celků. První z nich vymezuje problematiku dodavatelsko- -odběratelských vztahů, zejména tzv. nekalých praktik. Důraz je kladen na přístup Evropské komise a posuzování nekalosti dle dopadu na spotřebitele, investice a hospodářskou soutěž. Ze srovnání podílů na trhu a rentabilit vyplývá, že dodavatelský sektor jako celek není proti maloobchodu znevýhodněn, vyjednávací převahu mohou mít obchodníci spíše vůči vybraným dodavatelům z řad malých a středních podniků. Za nekalé jsou pak, i na základě mikroekonomické analýzy, považovány retroaktivní změny a nadměrné přenášení rizik na obchodního partnera. Druhá část mapuje způsoby regulace pomocí tvrdých a měkkých prvků práva na úrovni EU, jejích jednotlivých členských států se zvláštním důrazem na Českou republiku a Zákon č. 395/2009 Sb. o významné tržní síle při prodeji zemědělských a potravinářských produktů a jejím zneužití. Výsledkem je konstatování, že regulace je v EU nestejnorodá a v různých zemích přináší různé výsledky. Třetí celek nastoluje možnosti samoregulace prostřednictvím společenské odpovědnosti firem, přičemž hlavní potenciál řešení dodavatelsko-odběratelských vztahů vidí v aplikaci stakeholder dialogu, ve kterém smluvní strany společně hledají příčiny protichůdných pozic, které se skrývají v jejich potřebách a zájmech, a snaží se identifikovat společné potřeby a vytvořit sdílenou hodnotu, která ve prospěch obou vytvořenou hodnotu zvyšuje, místo aby ji přerozdělovala ve prospěch jednoho z nich. Čtvrtá část přináší výsledky výzkumu mezi maloobchodníky, dodavateli obchodních řetězců a zemědělci, jejich názory na zákon o významné tržní síle, na změny, které přinesl, a také na jednotlivé nekalé praktiky. Bylo zjištěno, že dodavatelům zákon příliš nepomohl, postavení při vyjednávání zlepšil pouze u nepatrné části respondentů a nesplnil ani úlohu ochrany malých a středních podniků. Praxe dodavatelsko-odběratelských vztahů zůstává po úpravě právních formulací ve smlouvách téměř stejná jako před účinností zákona, jedinou významnou změnou je zkrácení lhůty splatnosti na 30 dní, které ovšem mnohým dodavatelům nevyhovuje. Zemědělců se zákon nedotkl, maloobchodníci jej chápou jako překážku v podnikání a nadbytečnou regulaci. Tato část tedy potvrzuje hypotézu této práce. Poslední část práce navrhuje řešení problematiky prostřednictvím zapojení mnoha zainteresovaných stran od samotných obchodních partnerů (samoregulace), přes stát (regulace univerzálním zákonem), až po zákazníky, nevládní neziskové organizace a média (vytvoření poptávky po zodpovědném chování podniků).

5 Abstract This thesis deals with retailer-supplier relationships within the food chain, and with possibilities of their regulation. The aim is to assess the effect of regulation of retailer-supplier relationship, through Act on Significant Market Power and Abuse thereof on particular food chain members, and eventually to propose an alternative solution of their regulation. The thesis states the following hypothesis: The Act on Significant Market Power does not change bargaining power between suppliers and retailers. The thesis is divided into five parts. The first of those defines the issue of retailer-supplier relationship, especially the so called unfair practices. The mind-set of the European Commission which judges the unfairness of a practice, according to its impact on consumer, investment and competition is stressed. When comparing market shares and profit abilities, it is obvious that supplier sector is not disadvantaged in relation to retailing, however, there are cases of small and medium enterprises over which retailers can impose their bargaining power. Retroactive changes and excessive risk transfer on a business partner are then indicated as unfair, which is confirmed by microeconomic analysis. The second part maps means of regulation, through hard and soft law in the EU and its member states with focus on the Czech Republic, where the Act No. 395/2009 Coll., on Significant Market Power in the Sale of Agricultural and Food Products and Abuse thereof is applied. It is found that regulation within the EU is heterogeneous and the results of different regulatory mechanism in different countries differ. The third part talks about self-regulatory possibilities constituted by corporate social responsibility. The main solution of retailer-supplier relationships is represented by stakeholder dialogue, in which contractual parties look for the basis of their antagonistic positions (which are hidden in their interests and needs), and try to identify mutual needs and to create shared value. This approach increases the created value, which is advantageous for both partners, instead of redistributing the value to the benefit of the stronger partner. The fourth part presents the results of a survey conducted among retailers, retailer suppliers and farmers, their opinions about the Act on Significant Market Power, about changes caused by this Act and about particular unfair practices. It was realised that the Act does not help the suppliers very much, in that the bargaining position was improved only with a tiny part of the respondents, and the Act even did not fulfil the role of small and medium sized enterprises protection. The everyday practice of retailer-supplier relationships remains (after changing few legal formulations in the contracts) almost the same as it was before the Act came into force. The only considerable change is shortening the payment period to 30 days; however, there are suppliers that are not content about this provision. The farmers do not feel any consequences of the Act; retailers regard it as business barrier and excessive regulation. Thus, this part confirms the hypothesis. The final part of the thesis proposes a solution to this issue by engaging many stakeholders: the business partners (self-regulation), the State (regulation through general universal act), consumers, non-governmental organisations and media (generating demand for responsible behaviour of firms).

6 Obsah Úvod Vymezení problematiky dodavatelsko-odběratelských vztahů Legislativní rámec dodavatelsko-odběratelských vztahů v ČR Problémy dodavatelsko-odběratelských vztahů Ekonomická závislost Ekonomická závislost v ekonomické teorii Ekonomická závislost v praxi Postavení subjektů na trhu tržní podíly Principy smluvního vztahu dodavatel-odběratel Shrnutí Vybrané nekalé praktiky v dodavatelsko-odběratelských vztazích Praktiky odběratelů Poplatky za služby poskytované dodavatelům Retroaktivní změny Podnákupní ceny Platební podmínky Privátní značky Praktiky dodavatelů Shrnutí Mikroekonomický model a jeho aplikace na dodavatelsko-odběratelské vztahy Prostor pro vyjednávání dodavatele a odběratele a ekonomická síla Dokonalá konkurence na straně výrobce Vybrané praktiky maloobchodníků Retrospektivní změny Obratový bonus Vratky Poplatky Zboží privátních značek Doba splatnosti faktur Další praktiky maloobchodu Shrnutí Rozdělení cen v dodavatelsko-odběratelském řetězci Definice pojmů... 48

7 4.2 Vztah marže a zisku Ceny a marže z pohledu Evropské komise Vývoj agregátních cen Tři stupně cen u jednotlivých produktů Přidaná hodnota u jednotlivých produktů Podíly článků řetězce na konečné ceně jednotlivých produktů Obchodní marže obchodníků Zisk a rentabilita Rentabilita zemědělců Rentabilita potravinářského průmyslu Rentabilita obchodních řetězců Ziskovost jednotlivých komodit Shrnutí Regulace a samoregulace dodavatelsko-odběratelských vztahů ve vybraných státech Regulace a samoregulace na úrovni EU Zprávy a pracovní dokumenty EK Fórum na vysoké úrovni pro lepší fungování potravinového řetězce Zpráva Výboru pro vnitřní trh a ochranu spotřebitelů Evropský akční plán pro maloobchod Regulace a samoregulace na úrovni vybraných států EU Belgie Bulharsko Francie Irsko Itálie Litva Maďarsko Německo Nizozemí Polsko Portugalsko Rumunsko Slovensko Slovinsko... 92

8 Španělsko Velká Británie Regulace v ČR zákon o významné tržní síle Zákonná ustanovení Některé právní souvislosti zákona o VTS Další vývoj regulace dodavatelsko-odběratelských vztahů v ČR Samoregulace v ČR Etický kodex SOCR Etické kodexy řetězců v ČR Shrnutí Vymezení CSR a souvisejících pojmů Stakeholder Skupiny stakeholderů Stakeholder Relationship Management Participace stakeholderů Pravidla uspokojení stakeholderů Pravidla chování managementu Stakeholder dialog Nové koncepty CSR CSR Creating Shared Value Shrnutí Vztah CSR a finančního výkonu firmy Klasifikace literatury Negativní vztah CSR a finančního výkonu firmy CSR jako neefektivní socialismus a politizace CSR a corporate governance Neutrální vztah CSR a finančního výkonu firmy CSR jako podnikatelská příležitost Model poptávky a nabídky CSR Pozitivní vztah CSR a finančního výkonu firmy Etické chování jako konkurenční výhoda Pozitivní spirála CSR finanční výkon Podmíněně pozitivní vztah CSR a finančního výkonu firmy

9 7.5.1 CSR v jádru firemní strategie Shrnutí Dopad zákona o významné tržní síle Průběh výzkumu Zákon z pohledu dodavatelů do maloobchodních řetězců Rozložení respondentů průzkumu Dopad zákona na vztah dodavatelů s odběrateli Dopad zákona na postavení dodavatelů při vyjednávání Nekalost praktik a její odůvodnění Výskyt nekalých praktik Poplatky Další poznatky vyplývající z výzkumu Zákon z pohledu odběratelů Obtíže, které zákon obchodníkům přinesl Postoj obchodníků k zákonu a k regulaci obchodních vztahů Nekalost jednotlivých praktik Nekalé praktiky přehledné srovnání pohledu dodavatelů a odběratelů Prodej zboží pod nákupní cenou Přenesení sankcí bez prokázaného zavinění Náhlé přerušení obchodního vztahu Retroaktivní slevy Automatický odečet ztrát Audit na náklady výrobce Započtení pohledávky Vratky Dlouhé lhůty splatnosti Odmítnutí uvést výrobce na produkt privátní značky Dobrovolnost uzavírání smluv Efekt zákona na změnu v nekalých praktikách Zákon z pohledu prvovýrobců a jejich postavení v potravinářském řetězci Rozložení respondentů průzkumu Postoj zemědělců k zákonu o VTS Vztah zemědělců a jejich odběratelů Shrnutí

10 9 Návrh řešení problematiky Schéma možného řešení dodavatelsko-odběratelských vztahů Obchodní partneři Manažeři a vyjednavači Sdružení dodavatelů Orgán alternativního řešení sporů Stát Zákazníci Nevládní neziskové organizace Média Shrnutí Závěr Literatura Monografie Legislativní a příbuzné dokumenty Na úrovni EU V České republice Regulace v ostatních zemích EU Ostatní Články v odborných periodikách a sbornících Internetové zdroje Příspěvky z konferencí Konzultace Ostatní zdroje Použité zkratky Seznam tabulek Seznam obrázků Seznam grafů Příloha 1 Obchodní marže řetězců s VTS v letech Příloha 2 Vybrané ukazatele ziskovosti v zemědělství Příloha 3 Ziskovost obchodních řetězců s VTS Příloha 4 Příklady dobré a špatné praxe dle B2B platformy Příloha 5 Etické kodexy českých řetězců s VTS Lidl

11 Penny Market Kaufland Ahold Globus Makro Billa Tesco Spar Coop Hruška Příloha 6 Dotazník pro dodavatele Příloha 7 Dotazník pro zemědělce Příloha 8 Častost výskytu nekalých praktik před zavedením zákona

12 Úvod Dodavatelsko-odběratelské vztahy v potravinářském řetězci jsou v poslední době otázkou velice diskutovanou. Dodavatelé do velkých obchodních řetězců často poukazují na zneužívání ekonomické převahy odběratelů, kteří při uzavírání smluvního vztahu i v průběhu jeho realizace podle dodavatelů používají tzv. nekalé obchodní praktiky. Tato problematika se proto stala silným politickým i mediálním tématem. Stále více států v Evropské unii se tedy zabývá otázkou regulace smluvních vztahů mezi maloobchodníky a jejich dodavateli. O tom, že toto téma je velice aktuální i na úrovni Evropské unie jako celku, svědčí rovněž v lednu roku 2013 vydaná Zelená kniha o nekalých obchodních praktikách (Evropská komise 2013b). Vztahy mezi obchodními partnery jsou regulovány mnoha různými zákony, v České republice jsou to v prvé řadě obchodní a občanský zákoník. Zneužití dominantního postavení je pak (společně s dalšími druhy protisoutěžního jednání) zakázáno v Zákoně o ochraně hospodářské soutěže. Nicméně tato ustanovení se na zmírnění vyjednávací síly maloobchodníka ve vztahu k jeho dodavatelům nepoužívají, protože nadnárodní maloobchodní řetězce nedosahují čtyřicetiprocentního podílu na trhu, a nejsou tudíž v dominantním postavení. V České republice proto vznikl zvláštní zákon, který tuto problematiku upravuje, a to Zákon č. 395/2009 Sb. o významné tržní síle při prodeji zemědělských a potravinářských produktů a jejím zneužití (dále jen zákon o VTS ). Potřebnost tohoto zákona je již od počátku zpochybňována, stejně tak jsou diskutovány jeho dopady. Toto bylo i jedním z důvodů, proč jsem se rozhodla ve své disertační práci toto téma hlouběji prozkoumat. Vzhledem k tomu, že v ČR se specifická regulace zákonem o VTS zaměřuje na oblast zemědělských a potravinářských výrobků, soustředím se právě na vztahy v potravinářském řetězci a do své práce jsem zařadila i primární článek potravinářského řetězce, tedy zemědělce. Je však nutno dodat, že v některých jiných státech se regulace těchto vztahů neomezuje pouze na potraviny, a rovněž Evropská unie vztahy dodavatelů a obchodních řetězců pojímá šířeji (byť akcent na potravinářský řetězec je zde zřetelný). Hlavní důraz této práce však bude vzhledem k situaci v České republice kladen právě na dodavatelsko-odběratelské vztahy v potravinářském řetězci a jejich regulaci. Co se týče pojetí pojmu regulace, pak tento nebude chápán pouze ve smyslu legislativních pravidel, ale bude uvažována rovněž samoregulace. Hlavní otázkou, kterou jsem si kladla při zpracování této práce, totiž je, jakým způsobem lze ovlivňovat vztahy mezi dodavateli a odběrateli tak, aby došlo k uspokojivému řešení problémů, které mezi těmito stranami vyvstávají. A řešením nemusí být pouze úprava vztahů zákony. Samoregulační mechanismy budou v práci pojímány prostřednictvím společenské odpovědnosti firem (corporate social responsibility, dále jen CSR ), přestože jsem si vědoma toho, že CSR je pouze jedním ze způsobů samoregulace. Společenskou odpovědnost firem jsem však vybrala z toho důvodu, že klade velký důraz na vztah firmy ke svým stakeholderům. 1 Obchodní partner (ať už dodavatel, či odběratel), je významným stakeholderem každé firmy, který je jí nejen ovlivňován, ale může ji zároveň sám významně ovlivnit. I proto by každá firma měla odpovědné chování vůči svým obchodním partnerům brát v úvahu. Je pak otázkou, zda tato odpovědnost vůči stakeholderům dodavatelům či odběratelům může (alespoň částečně) nahradit zákonnou regulaci dané 1 Zájmovým skupinám. Stakeholder je skupina či jednotlivec, který může společnost ovlivnit, nebo je jí ovlivňován (Freeman 2005: 115, definice viz také kapitola 6.1). 1

13 problematiky, či nikoliv. Určitou výhodou CSR je také značné množství propracovaných přístupů, které lze na dodavatelsko-odběratelské vztahy vhodně aplikovat (zejména se jedná o stakeholder dialog a vytváření sdílené hodnoty ). V této práci se tedy budu zabývat tím, jakým způsobem jsou dodavatelsko-odběratelské vztahy regulovány (na úrovni Evropské unie a České republiky), zda současná regulace v ČR přináší zamýšlený efekt zrovnoprávnění pozice dodavatelů vůči potravinářským řetězcům a zda existují alternativní možnosti regulace, které by vedly ke vzájemně výhodné dohodě mezi dodavateli a odběrateli v zájmu spotřebitele. Cílem disertační práce je: Zhodnotit dopady regulace dodavatelsko-odběratelských vztahů prostřednictvím Zákona o významné tržní síle a jejím zneužití na subjekty v potravinářském řetězci a případně navrhnout alternativní řešení regulace těchto vztahů. Jsem si vědoma toho, že celkový dopad zákona je velice komplexní a zahrnuje také jeho vliv na spotřebitelské ceny, dovozy potravin, malé a střední podniky, investice, hospodářskou soutěž a mnohé další. V této práci však zužuji efekt zákona na dopad na články potravinářského řetězce, a to z toho důvodu, že zákon o VTS vznikl z iniciativy Potravinářské komory, tedy zástupců dodavatelů, a má za cíl je ochránit proti zneužití silnější vyjednávací pozice maloobchodníky. Otázka, zda zákon o VTS tento efekt přinesl, a zda tedy má smysl, se proto jeví jako velice opodstatněná. Kromě odběratelů (maloobchodních řetězců) a dodavatelů potravinářských produktů (potravinářských výrobců a velkoobchodníků) mezi články potravinářského řetězce řadíme rovněž zemědělce (prvovýrobce). Tito jsou subdodavateli dodavatelů, případně dodávají rovnou do maloobchodu. I změna jejich situace v souvislosti se zákonem o VTS bude tedy diskutována. Pro zhodnocení dopadu regulace dodavatelsko-odběratelských vztahů na smluvní strany jsem formulovala následující hypotézu: Zákon o významné tržní síle nevede ke změně poměru sil mezi dodavateli a odběrateli. Pro další řešení jsem pak formulovala následující dílčí výzkumné otázky: 1. Jaké je postavení článků potravinářského řetězce na trhu, a to především z hlediska podílu na trhu, modelu tržní struktury, podílu na konečné ceně produktu a rentability? 2. Které praktiky jsou nekalé a které nikoliv? 3. Jak je problematika dodavatelsko-odběratelských vztahů regulována na úrovni EU a jejích členských zemí? 4. Může samoregulace prostřednictvím strategie společenské odpovědnosti nahradit zákonnou regulaci? 5. Existuje finanční motivace k naplňování konceptu CSR? 6. Jak vnímají dodavatelé, odběratelé a zemědělci zákon o VTS? Které praktiky považují za nekalé a proč? 7. Co se změnilo v používání jednotlivých nekalých praktik zavedením zákona o VTS? První výzkumná otázka směřuje k definování a zhodnocení základních souvislostí v dodavatelsko- -odběratelských vztazích. Druhá otázka má za cíl pokud možno nezaujatým způsobem rozlišit míru nekalosti nejvíce diskutovaných zakázaných praktik. Odpověď na třetí výzkumnou otázku má pak ukázat škálu možností řešení problematiky dodavatelsko-odběratelských vztahů. Následující 2

14 výzkumná otázka hledá odpověď, zda je možno problematiku řešit i jiným způsobem, a to samoregulací, která je pro účely této práce zastoupena CSR. Na ni navazuje otázka pátá, která zkoumá, zda jsou firmy k uskutečňování tohoto konceptu motivovány, a zda tedy má CSR reálný potenciál přispět k řešení dané problematiky. Odpovědi na poslední dvě výzkumné otázky byly získány prostřednictvím primárního výzkumu a jsou klíčové pro zhodnocení dopadů zákona o VTS, tedy současného legislativního řešení problematiky v ČR. Disertační práce je pak strukturována následovně: V první kapitole vymezím problematiku dodavatelsko-odběratelských vztahů, zejména se dotknu podílů na trhu dodavatelů a odběratelů, vytváření smluvního vztahu mezi těmito dvěma stranami a také otázky ekonomické závislosti z pohledu ekonomické teorie a praxe. Následující kapitola zhodnotí vybrané nekalé praktiky, a to nejen takové, které uplatňují maloobchodníci vůči svým dodavatelům, ale také takové, na které si obchodníci stěžují ve vztahu k výrobcům potravinářských produktů. Vybrány byly takové praktiky, kterými se zabývají stěžejní dokumenty Evropské komise a zároveň mají (v případě odběratelských praktik) souvislost s jednáním regulovaným českým zákonem o VTS. Třetí kapitola pak použije některé nástroje mikroekonomické teorie k tomu, aby zkoumala vybrané nekalé praktiky a ekonomicky zhodnotila jejich nekalost. Na jednoduchém modelu nedokonalé konkurence bude prezentován prostor obchodních partnerů při vyjednávání (tedy jejich možnost ovlivnit cenu zboží) a tento model pak bude aplikován na několik vybraných praktik. Vzhledem k tomu, že v souvislosti s dodavatelsko-odběratelskými vztahy je velice často skloňován pojem rozdělení cen v dodavatelském řetězci, věnuji tomuto tématu další kapitolu. Veškeré nekalé praktiky mají totiž vést k přerozdělení výsledné spotřebitelské ceny mezi články dodavatelského řetězce ve prospěch jednoho z aktérů. V této kapitole se tedy budu věnovat tomuto dělení spotřebitelské ceny, a zejména pak zisku a rentabilitě zemědělců, potravinářů a maloobchodníků. Po tomto teoretickém vymezení dodavatelsko-odběratelských vztahů již bude v páté kapitole následovat přehled regulace této problematiky na úrovni Evropské unie i České republiky, a to jak ve smyslu legislativní regulace, tak ve smyslu samoregulace. Následující kapitola pak podrobněji vymezí pojem společenské odpovědnosti firem aplikovaný na dodavatelsko-odběratelské vztahy, zabývá se tedy regulací prostřednictvím CSR. V této části již budou na základě teoretických studií představena některá částečná řešení, která by pro danou problematiku bylo možno použít. Dále se budu v kapitole sedmé zabývat vztahem finančního výkonu firmy a CSR. Vycházím totiž z předpokladu, že pokud má být CSR řešením dodavatelsko-odběratelských vztahů, musejí k němu mít firmy motivaci, a tou může být ze společensky odpovědného chování vyplývající pozitivní ovlivnění finanční výkonnosti. Představím tedy některá teoretická díla, která se vztahem ziskovosti a odpovědnosti zabývají, a aplikuji je na dodavatelsko-odběratelské vztahy. I v této kapitole již budou částečně nastíněna možná řešení zkoumané problematiky. Jádrem celé práce je pak kapitola osmá, která přináší výsledky primárního výzkumu mezi odběrateli, dodavateli a zemědělci. Uvádím zde výsledky téměř dvouletého výzkumu, ve kterém jsem pomocí workshopů, dotazníkového šetření a hloubkových rozhovorů zjišťovala, co zákon o VTS změnil u 3

15 jednotlivých článků dodavatelsko-odběratelského řetězce. U dodavatelů byl zjišťován dopad zákona na vztah s odběrateli a pozici dodavatelů při vyjednávání, výskyt jednotlivých nekalých praktik a úroveň jejich nekalosti. U odběratelů pak obtíže, které jim zákon přinesl, jejich názor na zákon jako takový a jejich vnímání nekalosti jednotlivých praktik. Významnou součástí kapitoly je také srovnání pohledu dodavatelů a odběratelů na jednotlivé nekalé praktiky, který poukazuje na situace, ve kterých mezi obchodními partnery v potravinářském řetězci vzniká napětí. V této kapitole se rovněž zabývám reálnými změnami v jednotlivých nekalých praktikách po vstoupení zákona o VTS v účinnost. Informace, které zde prezentuji, vyplynuly z šetření mezi dodavateli a odběrateli a poukazují na to, co zákon v praxi skutečně změnil. Tato část je (společně s odpovědí na otázku na změnu pozice dodavatelů při vyjednávání) klíčová pro zodpovězení hypotézy této práce, byť k jejímu vyvrácení či potvrzení slouží i ostatní informace získané výzkumem. Osmá kapitola dále představuje postavení primárních výrobců v potravinářském řetězci, jejich názor na zákon o VTS a upozorňuje také na skutečnost, že i na úrovni zemědělec zpracovatel potravin dochází k určitým problémům, byť tyto nejsou tak časté. Poslední kapitola pak již rekapituluje návrhy řešení dodavatelsko-odběratelských vztahů, které byly postupně zmiňovány v průběhu celé práce a přináší přehledný model navrhovaného řešení, čímž naplňuje druhou část cíle této práce. 4

16 Pro lepší orientaci v textu ještě uvádím následující schéma, které představuje logiku řazení kapitol: Obrázek 1 Schéma řazení kapitol disertační práce Kapitola 1 Vymezení problematiky dodavatelsko-odběratelských vztahů Kapitola 2 Vybrané nekalé praktiky v dodavatelsko-odběratelských vztazích Dodavatelsko-odběratelské vztahy - teoretický vymezení problému úvod Kapitola 3 Mikroekonomický model a jeho aplikace na dodavatelsko-odběratelské vztahy Kapitola 4 Rozdělení cen v dodavatelsko- -odběratelském řetězci Kapitola 5 Regulace a samoregulace dodavatelsko- -odběratelských vztahů ve vybraných státech Dodavatelsko-odběratelské vztahy současné řešení problematiky Kapitola 6 Vymezení CSR a souvisejících pojmů Kapitola 7 Vztah CSR a finančního výkonu firmy CSR jako možné řešení dodavatelsko- -odběratelských vztahů Kapitola 8 Dopad zákona o významné tržní síle Současný stav problematiky a dopad zákonné úpravy (výzkum) Kapitola 9 Návrh řešení problematiky Vlastní model řešení problematiky Zdroj: autorka Práce je tedy rozdělena celkem do pěti logických celků. První z nich definuje zkoumanou problematiku dodavatelsko-odběratelských vztahů. Druhá pak ukazuje, kam dospělo v současnosti řešení tohoto problému. Třetí část nastiňuje možnosti společenské odpovědnosti firem využitelné pro řešení vztahů mezi dodavateli a odběrateli v potravinářském řetězci. Čtvrtá část pak prezentuje výsledky výzkumu, které ukazují stav dodavatelsko-odběratelských vztahů, a přináší potvrzení/vyvrácení hypotézy práce, tedy posuzuje dopad současné zákonné úpravy této problematiky v ČR na poměr sil mezi smluvními stranami. Poslední část pak navrhuje model řešení dodavatelsko-odběratelských vztahů. 5

17 V práci byly použity pouze obecné vědecké metody, využití specifických vědeckých metod nebylo pro dosažení stanoveného cíle potřebné. Jedná se jednak o vědecký popis (naraci), a to hlavně při popisu jednotlivých nekalých praktik a chování jednotlivých článků dodavatelsko-odběratelského řetězce. Metoda komparace byla použita při porovnávání regulace dodavatelsko-odběratelských vztahů v EU a jejích jednotlivých státech (s důrazem na ČR). Tato metoda však byla použita i na mnohých jiných místech této práce, například při srovnávání názorů různých autorů (například smysl ustanovení o ochraně hospodářské soutěže v zákoně o VTS, vztah mezi společenskou odpovědností firem a jejich finančním výkonem) a také při srovnávání situace jednotlivých článků dodavatelsko-odběratelského řetězce (komparace podílů na trhu, rentabilit, podílů na konečných cenách zboží atd.). Metodu komparace jsem rovněž využila při hodnocení vhodnosti použití obratového kritéria pro rozhodování o existenci významné tržní síly, a to na základě analogie s rozhodováním o dominanci subjektu na daném trhu. Jako velice důležité se jeví použití metody komparace v případě porovnání stavu nekalých praktik v době před účinností zákona o VTS a po nabytí účinnosti tohoto zákona a také porovnání postoje dodavatelů a odběratelů k jednotlivým nekalým praktikám. U zkoumání vztahu mezi CSR a finančním výkonem firmy byla rovněž použita metoda klasifikační analýzy. Metodu vztahové analýzy jsem použila při aplikaci některých obecných výpovědí různých autorů na konkrétní případ dodavatelsko-odběratelských vztahů. Metoda dedukce pak byla použita při usuzování z obecného mikroekonomického modelu na jednotlivé případy nekalých praktik. Metodu neúplné indukce jsem použila při obecné formulaci smluvního vztahu mezi dodavateli a odběrateli a také při stanovení závěrů z výsledků výzkumu, kde jsem zevšeobecnila poznatky získané z jednotlivých výpovědí respondentů. Pro tvorbu závěrů a návrhu řešení jsem využila jak metodu indukce, kdy z jednotlivých případů zjištěných výzkumem jsem sestavila všeobecná doporučení pro regulaci dodavatelsko-odběratelských vztahů, tak metodu vztahové analýzy, kdy jsem aplikovala některé obecné poznatky různých autorů na konkrétní případ dodavatelsko-odběratelských vztahů. V práci jsem použila primární i sekundární zdroje informací. Co se týče teoretické části, tato byla zpracována za pomoci důvěryhodných zdrojů Evropské komise (a dalších dokumentů EU), Českého statistického úřadu a Eurostatu, legislativních dokumentů a odborných článků. Využity byly rovněž monografie pojednávající o maloobchodu a mikroekonomii. Primárním zdrojem dat je pak vlastní výzkum provedený mezi odběrateli, dodavateli a zemědělci od dubna 2011 do ledna Metodou výzkumu byly zvoleny hloubkové rozhovory, workshopy a dotazníkové šetření (v papírové i elektronické podobě). Získány byly odpovědi od většiny odběratelů s významnou tržní silou, 101 dodavatelů do maloobchodu a 207 zemědělců. Výsledky kvantitativní části šetření byly zpracovány pomocí standardních matematicko-statistických metod, otevřené otázky pak byly zpracovány kvalitativně. 6

18 Věřím, že moje práce může být přínosná jak pro jednotlivé účastníky potravinářského řetězce a jejich zástupce (Svaz obchodu a cestovního ruchu, Potravinářská komora ČR, Agrární komora), tak pro příslušná ministerstva (především Ministerstvo průmyslu a obchodu a Ministerstvo zemědělství), tak také pro zákonodárce a všechny, kteří se regulací maloobchodního trhu a potravinářského řetězce zabývají. S pomocí výsledků výzkumu a využití dalších poznatků vyplývajících z této práce je rovněž možno zapojit se do veřejné konzultace k Zelené knize o nekalých obchodních praktikách, která probíhá do konce dubna tohoto roku, případně přispět k jednání vlády o změně zákona o VTS, které je naplánováno na říjen roku

19 1 Vymezení problematiky dodavatelsko-odběratelských vztahů Dodavatelsko-odběratelský 2 B2B 3 vztah lze charakterizovat jako vztah mezi dvěma podnikateli, kdy jeden z nich poskytuje určitou službu či prodává určité zboží a druhý tuto službu či zboží nakupuje. V případě potravinářského řetězce se jedná o vztah mezi dodavatelem potraviny či zemědělské komodity a jejím odběratelem. Za základní články potravinářského řetězce lze chápat primární producenty (zemědělce; CZ-NACE 4 01, 023 a 03), zpracovatele potravinářských produktů (výrobce potravin; CZ-NACE 10 a 11), velkoobchodníky (CZ-NACE 46) a maloobchod (CZ-NACE 47). 1.1 Legislativní rámec dodavatelsko-odběratelských vztahů v ČR Vztahy mezi dodavateli a odběrateli jsou vztahy soukromoprávními. V české právní úpravě jsou zakotveny v mnoha zákonech, základním z nich je obchodní zákoník 5, a to obzvláště jeho třetí část Obchodní závazkové vztahy, kde za nejdůležitější vzhledem k tématu této práce lze považovat obecná ustanovení (hlava 1 6 ) a ustanovení týkající se kupní smlouvy ( ). Na vztahy mezi podnikateli lze ovšem použít i některá ustanovení z občanského zákoníku 7, který se aplikuje, pokud v obchodním zákoníku neexistuje specifická úprava (v našem případě jsou to například obecná ustanovení o smluvní pokutě). Na dodavatelsko-odběratelské vztahy se ovšem aplikují i mnohé další zákony, jako například zákon o cenách 8 (upravuje například sjednávání ceny), zákon o ochraně hospodářské soutěže 9, v případě obchodního sporu pak občanský soudní řád 10 či zákon o rozhodčím řízení 11 a další. Co se týče dodavatelsko-odběratelských vztahů v potravinářském řetězci, pak jsou tyto (v případě, že odběratel disponuje tzv. významnou tržní silou ) regulovány s účinností od 1. února 2010 rovněž zákonem č. 395/2009 Sb. o významné tržní síle při prodeji zemědělských a potravinářských produktů a jejím zneužití. Vyhodnocení dopadů tohoto zákona na jednotlivé články dodavatelsko- -odběratelského řetězce je pak podstatnou součástí této disertační práce. 1.2 Problémy dodavatelsko-odběratelských vztahů Vztahy mezi dvěma podnikateli jsou všeobecně považovány za rovnocenné a v rámci právní úpravy bývá ponechána poměrně velká smluvní volnost. Nevyskytuje se zde tedy institut ochrany slabší smluvní strany 12, který by chránil jednoho podnikatele vůči jinému, protože se předpokládá, že podnikatelé budou rovnými partnery. Tato rovnost ovšem nemusí být vždy naplněna. Při jednání obchodních partnerů může dojít k tomu, že jeden z nich má větší vyjednávací sílu, která je způsobena například podílem na trhu, závislostí 2 Volně dle Mokrejšová (2011a). 3 Business to business. 4 Klasifikace ekonomických činností. 5 Zákon č. 513/1991 Sb. 6 Upravuje například jednání o uzavření smlouvy, smluvní pokutu, odstoupení od smlouvy, započtení pohledávek, prodlení dlužníka a věřitele, náhradu škody a další. 7 Zákon č. 40/1964 Sb. 8 Zákon č. 526/1990 Sb. 9 Zákon č. 143/2001 Sb. 10 Zákon č. 99/1963 Sb. 11 Zákon č.216/1994 Sb. 12 Ochrana slabší smluvní strany se používá v případě spotřebitelských a zaměstnaneckých smluv. 8

20 druhého z partnerů na daném smluvním vztahu, jedinečností výrobku, který daný subjekt prodává, a tak dále. V tržním hospodářství se do této nerovnosti příliš nezasahuje, kromě určitých případů, jako je například regulace monopolu či firem v dominantním postavení. Předpokládá se totiž, že trh sám o sobě je dostatečným regulačním mechanismem, kdy v dlouhém období mají všechny firmy tendenci k tzv. nulovému ekonomickému zisku 13 (kromě případů selhání trhu) a neefektivní firmy zanikají, aby daly prostor firmám efektivním. Nerovnost ve vztazích mezi podnikateli je v poslední době akcentována v případě maloobchodníků a jejich dodavatelů, a to zvláště pokud se jedná o dodavatele potravinářských produktů. Velké nadnárodní řetězce totiž disponují poměrně velkou silou, kterou mohou použít obzvláště při vyjednávání s dodavateli z řad malých a středních podniků (dále jen MSP ) nebo s dodavateli neznačkových produktů. Tito, pokud chtějí své zboží do řetězců dodávat, musejí mnohdy podmínky svých odběratelů akceptovat bez výhrad. V této souvislosti se rovněž často hovoří o tzv. nekalých praktikách 14. Jsou to takové praktiky a podmínky, jež se hrubě odchylují od řádného obchodního jednání a jež jsou v rozporu se zásadou dobré víry a poctivého obchodního styku v rámci vztahů mezi podniky. (Evropská komise 2013a: 11). Jedná se o případy, kdy jedna smluvní strana je schopna druhou donutit například k platbě poplatků za neposkytnuté služby nebo jednostranně změní dříve smluvené podmínky. Nekalé praktiky jsou tématem natolik důležitým, že jim bude věnována samostatná druhá kapitola. 1.3 Ekonomická závislost Pokud chceme zjistit, zda mezi dodavatelem a odběratelem existuje ve smluvním vztahu nerovnost, je vhodné ptát se, zda je jeden na druhém závislý. I český zákon o VTS, který se snaží nerovnost v dodavatelsko-odběratelských vztazích vyrovnat, pracuje s pojmem závislosti dodavatele na odběrateli ve vztahu k možnosti dodávat své zboží spotřebitelům (zákon o VTS 3 odst. 1). Proto se v této subkapitole zaměřím na ekonomickou závislost, a to jednak z pohledu ekonomické teorie a jednak z pohledu praxe, tedy jak ji posuzují kompetentní orgány ve skutečnosti Ekonomická závislost v ekonomické teorii Ekonomická teorie rozeznává kromě dokonalé konkurence tři základní modely tržní struktury monopol, oligopol a monopolistickou konkurenci. Ekonomická závislost obchodních partnerů pak roste s tím, čím více se firma na pomyslné stupnici dokonalá konkurence monopol pohybuje směrem k monopolnímu postavení 15. S monopolem se můžeme setkat v několika případech: přirozený monopol (úspory z rozsahu je možno realizovat, pouze pokud na trhu operuje jediná firma), kontrola zdrojů, státní monopol a jedinečnost produktu (patenty, ochranná práva atd.). Monopol vede k alokační neefektivnosti, kdy v porovnání s dokonalou konkurencí prodává méně zboží za vyšší cenu, připravuje spotřebitele o část 13 Nulový ekonomický zisk je obvyklý zisk v odvětví, zahrnuje v sobě fixní náklady, včetně nákladů na investice a i náklady obětované příležitostem, účetně tedy není roven nule. (Hořejší a kol. 2006: 247) 14 V této práci budu pojednávat o tzv. nekalých praktikách, které jsou zakázány zákonem o VTS. Nejedná se zde o nekalé praktiky vůči spotřebitelům, ani o nekalou soutěž dle obchodního zákoníku, ani o porušení zákona o ochraně hospodářské soutěže protisoutěžním jednáním. 15 Výrobce tak může být závislý na svém odběrateli v případě, že tento zajišťuje takový odbyt, že si dodavatel již nemůže dovolit mu zboží nedodávat. Situace může být ale i opačná, kdy maloobchodník je například závislý na dodavateli s monopolním postavením na trhu. 9

21 přebytku a vede k nákladům mrtvé váhy. Proto bývá často regulován (Hořejší a kol. 2006: ). Výjimkou je monopol z titulu právní ochrany, zde totiž firma monopolní zisk realizuje na základě práv k duševnímu vlastnictví a je spravedlivé toto její postavení po určitou dobu 16 chránit patentovou ochranou. Jen tak totiž firmám zůstane dostatečná motivace k dalším inovacím, které ve svém konečném důsledku představují prospěch pro spotřebitele. V oligopolní tržní struktuře existuje na trhu pouze několik málo firem, z nichž každá má značný tržní podíl a jejich rozhodování je vzájemně závislé, a to jak co se týče ceny, tak úrovně výstupu, kvality produktu či reklamy. Pokud se soutěžitelé vzájemně dohodnou a vytvoří kartel, mohou se chovat jako monopol s několika závody a profitovat z tohoto postavení. (Hořejší a kol. 2006: ). Co se týče maloobchodního trhu, dalo by se říci, že vykazuje některé prvky oligopolního modelu, a to hlavně tím, že rozhodování firem je vzájemně závislé. Firmy samy deklarují, že sledují ceny konkurence a upravují je podle ní, často nejnižší cenu svým zákazníkům garantují. Na druhé straně kromě několika velkých soutěžitelů na trhu existuje i mnoho malých hráčů a maloobchod bývá řazen typicky do struktury následující (Hořejší a kol. 2006: 314). Charakteristickým znakem monopolistické konkurence je velký počet firem s diferencovanými produkty 17 a malými bariérami vstupu do odvětví 18. V krátkém období proto firmy mohou realizovat ekonomický zisk spojený s neefektivností stejně jako v případě monopolu. V dlouhém období se však díky nízkým bariérám vstupu do odvětví projevuje tendence k nulovému ekonomickému zisku tak, jako tomu je v podmínkách dokonalé konkurence (Hořejší a kol. 2006: ). Regulace výše uvedených tržních struktur má význam hlavně v případě monopolního postavení firem (s výjimkou monopolu z titulu jedinečnosti produktu). U oligopolního trhu je důležité hlídat, aby nedošlo k vytvoření kartelu (zakázán článkem 101 smlouvy o fungování Evropské unie) či ke zneužití dominantního postavení (článek 102 tamtéž). Monopolistická konkurence je pak v dlouhém období regulována trhem Ekonomická závislost v praxi V praxi můžeme posuzování ekonomické závislosti pozorovat na případech ochrany hospodářské soutěže v EU a v ČR, tedy na konkrétních rozhodnutích, kdy bylo shledáno, že se jedná či nejedná o dominantní postavení, které podnik zneužil, a tím poškodil spotřebitele či obchodní partery, kteří na něm jsou závislí. Co se týče praxe v EU, tedy konkrétních rozhodnutí Evropské komise a Evropského soudního dvora (resp. Soudu první instance), pak dominantní postavení na trhu (které samo o sobě ještě není protiprávní) je schopností podniku chovat se nezávisle. V jednom z nejznámějších případů 27/76 United Brands je dominantní postavení definováno ekonomickou silou podniku, díky které může zamezit efektivní konkurenci na relevantním trhu a chovat se nezávisle na ostatních soutěžitelích, zákaznících a dodavatelích. O dominantním postavení se může hovořit pouze v případě, že produkt získal velký podíl na relevantním trhu. Na výši zisku je dominance nezávislá. (Evropský soudní dvůr 1978). Mezi kritéria, která se k posouzení dominantního postavení na trhu používají v EU, patří: podíl na trhu; hospodářská a finanční síla; překážky vstupu na trh; přirozený monopol, státní regulace, 16 Dle dohody TRIPS minimálně 20 let od přihlášení vynálezu (Hořejší a kol. 2006: 285n). 17 Diferenciace produktů, a tím i cenové rozdíly, jsou však velmi malé. 18 Zejména náklady na reklamu, a tím na diferenciaci produktu. 10

22 práva duševního vlastnictví; vertikální integrace; přístup k finančním zdrojům a klíčovým zdrojům; celková velikost a síla (v poměru k ostatním soutěžitelům; Kosíková 2008: 14 18). Za povšimnutí stojí, že v těchto kritériích nenalezneme absolutní výši obratu, který je naopak v českém zákoně o VTS klíčový (viz dále). Co se týče podílu na trhu, lze z rozhodovací praxe usoudit, že podíly nad 75 % jsou již považovány bez dalšího dokazování za dominantní postavení, u podílu pod 50 % se přihlíží k velikosti druhého největšího podniku, podíl okolo 40 % je pak již nutno posuzovat v kombinaci s dalšími faktory, u desetiprocentního podílu se již o dominantní postavení nejedná (Kosíková 2008: 15). Pro účely rozhodování o zneužití dominantního postavení je vždy nutné definovat relevantní trh. Ten je dán jednak výrobky a jednak geografickým vymezením. Cílem definice trhu, jak pokud jde o výrobkový trh, tak o zeměpisný trh, je zjistit skutečné soutěžitele dotyčných podniků, kteří mohou omezovat chování uvedených podniků a bránit jim, aby se chovaly svobodně, aniž by byly podrobeny účinnému konkurenčnímu tlaku. Z tohoto hlediska definice trhu umožňuje mimo jiné vypočítávat podíly na trhu, které poskytují významné informace o tržní síle pro účely posouzení dominantního postavení. (Evropská komise 1997). Z tohoto tvrzení lze mimo jiné znovu odvodit důležitost podílu na trhu (a nikoliv obratu) pro zjištění tržní síly podniku. Co se týče rozhodnutí českého Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže (dále jen ÚOHS ), pak například v případě převzetí řetězců Žabka a Koruna řetězcem Tesco se ÚOHS zaměřil na lokality, kde společný tržní podíl přesahuje 25 %, protože však spojením k výraznému posílení postavení skupiny Tesco nedojde a v místech je silná konkurence dalších řetězců, ÚOHS fúzi povolil. Zkoumány byly i nákupní trhy, tedy vztahy k dodavatelům, kde ÚOHS konstatoval nepatrný nárůst tržního podílu a značnou konkurenci a znovu dospěl k tomu, že k podstatnému narušení hospodářské soutěže nedojde (ÚOHS 2011a). Jak vidíme, ani zde se nejedná o absolutní výši obratu, ale o podíl na trhu a přítomnost další silné konkurence Postavení subjektů na trhu tržní podíly Jak vidíme z rozhodovací praxe orgánů na ochranu hospodářské soutěže, tržní podíl je klíčový k určení dominance daného subjektu. Analogicky by tedy měl být rovněž zásadní pro určení vzájemného vyjednávacího postavení dvou partnerů, z nichž ani jeden není dominantní, nicméně lze uvažovat o tom, že jeden z nich bude mít ve smluvním vztahu výrazně silnější pozici. Proto nyní podíly maloobchodníků a dodavatelů na trhu porovnám. Charakteristickým rysem maloobchodu současnosti je horizontální koncentrace. Podíl pěti největších potravinářských maloobchodníků v Evropě v mnoha případech převyšuje padesátiprocentní hranici, v Norsku dosahuje až 77,5 % tak, jak to ukazuje následující graf: 19 Výše obratu je dle zákona č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže určující pro to, zda fúze podléhá povolení ÚOHS. Dříve byla tato hranice stanovena jako 30% podíl na relevantním trhu, což způsobovalo problémy, protože relevantní trh je vymezován až v průběhu správního řízení, kdežto obrat je lehce určitelný z účetnictví (ÚOHS 2008: 2). Nicméně ve správním řízení samotném se rozhodnutí opírají již o podíl na trhu, úroveň konkurence a bariéry vstupu na trh. 11

23 Graf 1 Podíl TOP 5 potravinářského maloobchodu v roce 2011 Norsko Dánsko Švédsko Belgie Švýcarsko Lucembursko Finsko Rakousko Německo Francie Portugalsko Slovensko Španělsko Nizozemí Maďarsko Velká Británie Irsko 77,50% 77,10% 73,10% 69,60% 63,50% 62,70% 62,50% 61,60% 59,70% 59,60% 58,80% 57,80% 56,30% 55,50% 55,00% 54,20% 52,40% Česká republika Řecko Itálie Rusko Ukrajina Polsko Rumunsko 42,70% 36,30% 30,70% 29,80% 28,10% 23,30% 22,10% 0% 20% 40% 60% 80% 100% Zdroj: PlanetRetail 2011: 67 Díky růstu koncentrace trhu naopak klesá podíl malých nezávislých retailerů, kteří nedosahují takových úspor z rozsahu a jsou z trhu vytlačováni (Evropská komise 2010b: 11). Obzvláště v sektoru specializovaných potravin je možno v mezidobí let sledovat pokles počtu prodejen s jediným zaměstnancem (Eurostat 2007: 11). Snižování počtu prodejen zaměstnávajících do 19 osob bylo v tomto období patrné i na trhu potravin všeobecně, zatímco počet prodejen s větším počtem zaměstnanců rostl (Eurostat 2007: 16). 12

24 Účinnou obranu nalezly malé a střední maloobchodní podniky ve sdružování do nákupních aliancí, kde díky centralizovaným nákupům a větší vyjednávací síle vůči dodavatelům mohou získat nakupované výrobky za výrazně nižší ceny. Na druhé straně tuto taktiku začali sledovat i velcí maloobchodníci, kteří tak přispívají k další koncentraci odvětví. Zatímco sítě malých retailerů jsou v EU spíše podporovány (účast ve sdružení pro ně může být otázkou přežití a pro spotřebitele v konečném důsledku znamená lepší fyzickou i cenovou dostupnost obchodu), vertikální a horizontální dohody velkých maloobchodníků jsou často omezovány pravidly pro hospodářskou soutěž (Evropská komise 2010b: 29 30). Na druhé straně nemůžeme říci, že by dodavatelé, co se týče koncentrace, zůstávali pozadu. Naopak. V odvětví zpracovaných potravin se velká koncentrace výrobců objevila daleko dříve (Evropská komise 2009a: 7). Například na francouzském trhu cereálií představovali v roce 2007 tři největší výrobci 75,7 % na trhu (AC Nielsen 2007: 7). Ve Španělsku pak v roce 2005 tento podíl činil 87 % na trhu nealkoholických nápojů a 75 % na trhu piva a pizzy. Tři největší maloobchodníci zde pak ovládali pouze 56 % trhu. (Eurocommerce 2005: 7). Zvlášť v případech, kdy jde o výrobce značkových produktů, které nemohou v regálech maloobchodníků chybět, mohou mít dodavatelé při obchodních jednáních s maloobchodníky značnou převahu 20. Celkově je pak konkurence na maloobchodním trhu dle Evropské komise i přes vysokou úroveň koncentrace dostatečná a zdá se, že z ní spotřebitelé spíše profitují (Evropská komise 2009a: 9). Velká cenová konkurence na maloobchodním trhu mohla dle vyjádření Evropské komise dokonce pozitivně ovlivnit vývoj cen na trhu potravin, jejichž růst byl dlouhodobě pod úrovní celkové inflace (Evropská komise 2009a: 8). Také Komise pro ochranu hospodářské soutěže ve Spojeném království (dále jen Komise Spojeného království ) došla ve svém šetření k závěru, že sice každý z velkých potravinářských maloobchodníků či velkoobchodníků má alespoň vůči některému ze svých dodavatelů pozici tržní síly, ale tato pozice může být i u největších potravinářských retailerů vyrovnána tržní silou na straně dodavatelů nejlepších značkových výrobků (Competition Commission 2008: 11). Tržní síla potravinářských maloobchodníků je pak ve prospěch spotřebitele, pokud část vyjednaných slev je na něj přenášena formou nižších cen. Komise Spojeného království nezjistila, že by tato síla ohrožovala finanční životaschopnost producentů potravin a nápojů. Jediný problém spatřuje v teoretické možnosti ohrožení inovací na straně výrobců z důvodu nižších finančních zdrojů (tamtéž, str. 12). V České republice po přechodu na tržní hospodářství došlo nejprve k atomizaci maloobchodu v důsledku malé a velké privatizace. Posléze se nicméně do popředí postupně dostávaly nadnárodní korporace a trh se začal vyznačovat vysokou organizační koncentrací, kdy stále menší počet subjektů obsluhuje stále větší část trhu (Cimler, Zadražilová a kol. 2007: 22). Tuto skutečnost ještě posílil vstup ČR do Evropské unie v roce Na druhé straně je u nás potravinářský obchod z hlediska koncentrace pod západoevropským průměrem (INCOMA Research a Moderní obchod 2009: 36), jak lze výše pozorovat na grafu 1. V roce 2011 představoval podíl pěti největších potravinářských maloobchodníků 42,7 %, z 24 zkoumaných 20 Výjimku zde představují trhy nezpracovaných potravin, například ovoce a zeleniny, kde jsou dodavatelé velice roztříštěni a odběratelé mají velkou vyjednávací pozici. Může tak docházet až k situacím, kdy drobný zemědělec z ceny utržené za zemědělskou produkci ani nepokryje své náklady (Evropská komise 2009a: 12). 13

25 evropských zemí se český maloobchod umístil jako 7. nejméně koncentrovaný (PlanetRetail 2011: 67). Podle údajů Incoma GfK uveřejněných na konci roku 2012 pak v České republice panuje unikátní situace, kdy ani jeden z maloobchodních řetězců nemá podíl na trhu převyšující deset procent (E ). Podíl TOP 10 maloobchodníků s rychloobrátkovým zbožím se v ČR v roce 2006 vyšplhal na 59 % a do roku 2009 vzrostl o 7 procentních bodů na 66 % (INCOMA Research a Moderní obchod 2009: 36 a INCOMA GfK 2011). Na této úrovni se pak držel i v následujících dvou letech. Postupný růst koncentrace tohoto trhu od roku 1993 je možno pozorovat na grafu č. 2. Graf 2 Tržní podíl TOP 10 v rychloobrátkovém zboží v ČR % 60% 59% 62% 64% 66% 66,24% 65,63% 50% 40% 34% 41% 44% 47% 50% 51% 53% 30% 24% 20% 10% 7% 8% 12% 15% 18% 0% Zdroj: INCOMA GfK

26 Přehled desíti největších obchodníků v ČR pak včetně výše jejich tržeb za rok 2011 ukazuje následující graf. Z něj je jednoznačně patrné, že v devíti případech jde o dceřiné společnosti nadnárodních koncernů, které, ač širokosortimentní, působí i na poli potravinářských výrobků. Graf 3 Tržby desíti největších obchodníků v ČR v roce 2011 (mld. Kč) ,77 39,1 38, ,3 28,3 27, , ,7 11,7 0 Tesco Stores ČR Ahold Czech Republic Kaufland Lidl ČR Makro C&C ČR Penny Market Globus ČR Billa Geco Spar ČR Zdroj: Účetní závěrky sledovaných společností z Oficiálního serveru českého soudnictví (2013) Poznámka: U společností Lidl ČR, Kaufland a Tesco Stores byla data vzata ze závěrky k , u společnosti Globus ČR k Závěrka společnosti Billa je nečitelná, proto byl použit odhad Incoma Gfk (2012) Mám-li uvést příklady koncentrace na trhu dodavatelů v ČR, pak například v roce 2008 obsadilo 5 největších pivovarských skupin 85,5 % trhu, z toho největší z nich, Plzeňský Prazdroj, dosáhl na 44,3 % (Český svaz pivovarů a sladoven 2010). 80 % trhu minerálních vod v ČR pak ovládá firma KMV. (Novinky 2009). Z výše uvedených údajů vyplývá, že ačkoliv je (český) maloobchod poměrně koncentrovaný, nemusí z toho automaticky vyplývat, že při jednání s největšími hráči na trhu je každý dodavatel automaticky v nevýhodném postavení. Zatímco u MSP vyrábějících neznačkový produkt lze slabší vyjednávací pozici očekávat, v případech mnoha jiných dodavatelů tomu tak není. Proto je nutné posuzovat každý případ zvlášť. 1.5 Principy smluvního vztahu dodavatel-odběratel Relativní síla dodavatele a odběratele se pak projeví v konkrétním smluvním vztahu uzavřeném mezi výrobcem a maloobchodníkem. V té se odráží společné i protichůdné zájmy těchto partnerů, které je vhodné pro hlubší pochopení problematiky přiblížit. Výrobce na straně jedné chce získat co největší podíl na trhu. Čím větší podíl, tím větší jsou nejen tržby, ale také jeho vyjednávací síla vůči maloobchodníkovi. V krajním případě, je-li na trhu jediný výrobce značkového zboží, které si maloobchodník nemůže dovolit nenabízet, může si výrobce z velké části diktovat podmínky a odpadají také některé poplatky, které maloobchodníci jinak požadují za poskytované služby (například za preferenční umístění na regále). Maloobchodník má na druhé straně zájem na tom, aby výrobců, kteří mu dodávají určité zboží, bylo více. Má k tomu dva důvody: jednak zachová pestrost nabídky spotřebitelům a jednak není závislý pouze na jediném dodavateli, což pro něj představuje lepší vyjednávací podmínky a také nižší riziko. 15

27 Příliš mnoho uzavřených smluv je však na druhé straně pro retailera náročné z hlediska nákladů, a proto hledá ideální situaci, která je nejméně nákladná a zároveň ještě výhodná (Evropská komise 2010b: 46). Obecně by se tento vztah dal vyjádřit následovně: Náklady retailera na vyjednávání rostou s počtem dodavatelů 21 : kde NV náklady na vyjednávání PD počet dodavatelů Index + značí pozitivní závislost (s růstem PD roste i N) V nejjednodušším případě by se mohlo jednat o přímou úměru, kdy v případě shodných nákladů na vyjednávání s každým dodavatelem by vzorec vypadal následovně: kde NV D náklady na vyjednávání na jednoho dodavatele Tento vztah však nemusí být obecně platný, neboť každý z dodavatelů může být jinak náročným partnerem při vyjednávání, má jiné požadavky, navíc při větším množství dodavatelů již mohou s každým dalším náklady klesat díky zkušenosti vyjednavače na straně retailera, s určitým počtem dodavatelů pak může dojít ke skoku nákladů nutností zaměstnání dalšího vyjednavače atd. Nákladem pro retailera 22 se však při nízkém počtu dodavatelů stává jeho závislost, která je spojena s rizikem ztráty obchodního partnera, možností výrobce diktovat ceny atd. Obecně bychom ji mohli vyjádřit takto: kde Z náklady spojené se závislostí na dodavateli Index značí negativní závislost (s růstem PD klesá Z) S větším počtem dodavatelů však roste spokojenost zákazníků 23, kterou můžeme vyjádřit jako: Kde S benefit (snížení nákladů) spojený s vyšší spokojeností zákazníků 21 Ještě přesněji rostou náklady také s počtem komerčních druhů v případě, že o jednotlivých výrobcích jednoho dodavatele se vyjednává zvlášť. 22 Ne však účetním, nýbrž ve smyslu negativa, zatížení. 23 V ní jsou obsaženy benefity z pestrosti nabídky, nutnost prodávat zboží určité značky, které nesmí v nabídce maloobchodníka chybět, atd. 16

28 Celkové náklady retailera na zajištění sortimentu určitého zboží v závislosti na počtu dodavatelů tedy můžeme určit následovně: Pokud bychom chtěli pokračovat v teoretické konstrukci, pak ideální počet dodavatelů bychom získali určením minima této funkce první derivací dle PD. V praxi jsou však veličiny Z a S obtížně matematicky vyjádřitelné a maloobchodník k ideálnímu počtu dodavatelů dojde spíše na základě úvahy a zkušeností. Celkově lze ale říci, že společným zájmem dodavatele i odběratele je dosažení úspor z rozsahu a také společný růst (Evropská komise 2010b: 47 48). V mnoha situacích tak dochází k win-win strategii 24, kdy ze smluvního vztahu profitují oba partneři. 1.6 Shrnutí Dodavatelsko-odběratelské vztahy jsou soukromoprávní smluvní vztahy mezi prodávajícím a kupujícím podnikatelem. Jsou upravovány celou řadou zákonů, v České republice je to na prvním místě obchodní zákoník. Vzhledem k tomu, že ve vztazích mezi dodavateli a odběrateli může existovat určitá tenze vyplývající z jejich nerovného postavení při vyjednávání, vzniká v některých státech rovněž specifická právní úprava, která má za cíl vyjednávací sílu partnerů alespoň částečně vyrovnat. V případě ČR se jedná o zákon o významné tržní síle, který reguluje konkrétně vztahy velkých maloobchodníků vůči jejich dodavatelům potravinářských produktů. Při posuzování, zda k nerovnosti sil ve smluvním vztahu dochází, je vhodné uvažovat o existenci či neexistenci ekonomické závislosti v daném vztahu. Z hlediska ekonomické teorie závislost obchodního partnera roste tím více, čím více se tento pohybuje na pomyslné škále dokonalá konkurence monopol směrem k monopolnímu postavení. Regulovat je pak třeba hlavně monopol a důležité je rovněž zajistit, aby oligopolní struktura nebyla zneužita ke kartelovým dohodám. Monopolistická konkurence, kam bývá typicky zařazován obchod, se pak v dlouhém období reguluje sama. Pokud tyto vztahy nějakou regulaci potřebují, pak spíše ve vztahu k ochraně investic a MSP, než kvůli ochraně hospodářské soutěže, jak bude ještě vícekrát zmíněno dále. Ekonomická závislost při posuzování dominantního postavení se pak doposud v praxi posuzuje podle podílu na trhu, analogicky by tedy i při porovnávání vyjednávacího postavení smluvních stran měly být podíly na trhu zásadním vodítkem. Přestože jsou největší maloobchodníci gigantickými nadnárodními koncerny, podíly na trhu těch největších z nich v mnoha případech nedosahují koncentrace největších výrobců potravin. Na druhé straně však stojí potravinářští producenti z řad malých a středních podniků, kteří vyrábějí řadové produkty a jejichž podíl na trhu je minimální. Tito pak vůči obchodu v nerovném postavení často stojí. Pozice obou vyjednávacích partnerů výrazně určuje podobu jejich smluvního vztahu, ve kterém se odráží protichůdné záměry partnerů dodavatel se snaží o získání maximálního tržního podílu a odběratel se snaží o optimalizaci počtu dodavatelů tak, aby náklady s nimi spojené byly co nejnižší a 24 Strategie, kdy obě strany vítězí, ze vzájemného vztahu tedy obě smluvní strany získávají výhodu. 17

29 zároveň nebyl na svých obchodních partnerech závislý. V ideálním případě však smluvní vztah odráží také společné zájmy partnerů, které vyústí ve společnou win-win strategii. Tato kapitola tedy odpověděla na část první výzkumné otázky, která řeší postavení článků potravinářského řetězce na trhu. Co se týče podílu na trhu, maloobchodní trh je poměrně koncentrovaný, nicméně ani jeden z řetězců nedosahuje ani desetiprocentního podílu. Vzájemné postavení obchodních partnerů tedy silně závisí na tržním podílu dodavatele, který se může pohybovat od stoprocentního, až po velmi malý podíl. Co se týče modelu tržní struktury, řadíme maloobchod mezi monopolistickou konkurenci. Dodavatelé pak mohou vyrábět v rámci situace blížící se dokonalé konkurenci, ale mohou být také monopolisty, nebo může mít trh strukturu oligopolu či monopolistické konkurence. Na úrovni konkurence na dodavatelském trhu pak závisí to, jaké bude vzájemné postavení obou partnerů. 18

30 2 Vybrané nekalé praktiky v dodavatelsko-odběratelských vztazích Jak bylo řečeno v předchozí kapitole, nerovnost ve smluvním vztahu se projevuje rovněž existencí tzv. nekalých praktik. Tato kapitola 25 má za úkol představit některé z nich. Vybrány byly takové, které se objevují v dokumentech Evropské komise Na cestě k efektivnějším a spravedlivějším maloobchodním službám na vnitřním trhu do roku 2020 (Evropská komise 2010a) a v doprovodném pracovním dokumentu O maloobchodních službách na vnitřním trhu (Evropská komise 2010b); lze je tedy považovat za významné na evropské úrovni, a zároveň je reguluje český zákon o VTS. Definici nekalých praktik uvádí Evropská komise v Evropském akčním plánu pro obchod: Za nekalé obchodní praktiky se považují takové praktiky a podmínky, jež se hrubě odchylují od řádného obchodního jednání a jež jsou v rozporu se zásadou dobré víry a poctivého obchodního styku v rámci vztahů mezi podniky. (Evropská komise 2013a: 11). V Zelené knize o nekalých obchodních praktikách se pak upřesňuje: Nekalé obchodní praktiky obvykle v situaci nerovnováhy vnutí silnější strana straně slabší a mohou existovat na jakékoli straně vztahu mezi podniky a v každé fázi v dodavatelském řetězci. (Evropská komise 2013b: 3). Společným znakem nekalých obchodních praktik je pak převod vzniklých nákladů a přesun podnikatelského rizika na slabší stranu (tamtéž, str. 22). Pokud bychom je chtěli definovat deklaratorním výčtem, jsou to například retroaktivní změny dříve smluvených podmínek (zpětné vyžadování obratových bonusů, slev atd.), vyžadování nejrůznějších poplatků (regálné, zalistovací poplatek za zařazení do evidence odběratele, poplatek za logistické služby, in-store promotion, poplatek na investiční náklady obchodníka a další), obratové bonusy, vratky, náhlé ukončení obchodního vztahu, přenesení sankcí z odběratele na dodavatele, prodávání zboží pod nákupní cenou, dlouhé doby splatnosti faktur u rychloobrátkového zboží a mnohé další. Zde je ale nutné si uvědomit, že tento výčet zahrnuje všechny domnělé nekalé praktiky ze subjektivního pohledu nabídkové strany. Ne všechno toto jednání musí objektivně nekalou praktikou být. Pracovní dokument EK proto pracuje s pojmem údajné nekalé praktiky, a tyto rozhodně nejsou automaticky nekalými (Evropská komise 2010b: 45). Může se totiž stát, že některé z níže uvedených praktik naopak vedou k benefitům pro spotřebitele (Evropská komise 2009a: 17), například ve formě nižší ceny, kterou maloobchodník díky své ekonomické síle vyjedná, a dále tuto výhodu přesune na spotřebitele. Dopad na spotřebitele je tedy v posuzování nekalosti praktik klíčovým. Dále je rovněž nutno posuzovat vliv těchto praktik na hospodářskou soutěž, úroveň inovací, rozvoj MSP 26 a další veřejné cíle (Evropská komise 2010b: 45). Navíc tzv. významnou tržní sílu (nebo obecněji výhodnější vyjednávací pozici) nemusí mít obchodníci vůči všem svým dodavatelům (některý z nich může být i monopolistou, v takovém vztahu pak lze těžko uvažovat o nekalých praktikách vůči dodavateli; mnoho smluv je navíc vyjednáváno na nadnárodní úrovni mateřskými společnostmi, kde nerovnost sil rozhodně není srovnatelná například s nerovností drobného zemědělce vůči maloobchodníkovi). Celá problematika nekalých praktik je tedy diskutabilní. Navíc se lze setkat také s nekalými praktikami ze strany dodavatelů (Evropská komise, 2010b). Souhrnně řečeno, nekalé praktiky existují, ale ne všechny praktiky, na které dodavatelé upozorňují, musejí skutečně být nekalé nebo nekalé vůči všem dodavatelům. 25 Tato kapitola je součástí článku Mokrejšová (2011b). 26 Těmto často chybí odborné znalosti týkající se složitých smluv a mají vyšší náklady na změnu obchodního partnera a méně obchodních vztahů, jsou méně ochotné využívat formální systémy prosazování a mají menší schopnost prosadit se vůči mocným obchodním partnerům (Evropská komise 2013b: 9n). 19

31 2.1 Praktiky odběratelů Nejprve se zaměřím na nekalé praktiky maloobchodníků. Bude zde představeno pět vybraných nekalých praktik (poplatky za služby poskytované dodavatelům, retroaktivní změny, podnákupní ceny, platební podmínky a privátní značky) tak, jak jsou popsány v dokumentech Evropské komise a českém zákoně o VTS. Zároveň budu diskutovat, za jakých podmínek tyto praktiky skutečně nekalými jsou Poplatky za služby poskytované dodavatelům Maloobchodníci poskytují své služby nejen svým zákazníkům na trhu navazujícím (spotřebitelském), ale také svým dodavatelům. Těm umožňují realizovat jejich zboží, zároveň jim ale mohou poskytovat i další služby. Jsou to například: logistika, marketingová komunikace, vystavení výrobků, zákaznické testy výrobků přímo na prodejní ploše za účelem rozšíření prodeje, průzkum trhu (např. díky věrnostním kartám lze získat profily zákazníků kupujících dodavatelův výrobek) a další (Evropská komise 2010b: 38; 6). Hranice mezi tím, co je normální odměna za poskytnutou službu, a tím, co lze považovat za nekalou praktiku, je velice nejasná (Evropská komise 2010b: 45). Dle pracovního dokumentu Evropské komise si dodavatelé stěžují na následující poplatky: poplatek za uvedení nového výrobku, poplatek za zařazení na seznam schválených dodavatelů, poplatek za výhodné vystavení výrobků na polici, poplatek za logistické služby, poplatek za optimalizaci maloobchodní objednávky a dodací systém, poplatek za příspěvek na náklady na věrnostní karty a další slevy, poplatek za propagační akce v prodejně, poplatek za rekonstrukci prodejny nebo otevření nových prodejen (Evropská komise 2010b: 41). K těmto poplatkům se však ve většině případů váží reálné náklady maloobchodníka (při prodeji nového výrobku je nutno tento zavést do evidence, vymezit mu místo v regále atd., náklady na vybudování a provoz systému věrnostních karet, náklady na vybudování nové prodejny, ověření spolehlivosti nového dodavatele atd.), které tento musí pokrýt z rozdílů mezi výnosy a náklady. Může tedy buď zvyšovat cenu zboží pro zákazníka, nebo snižovat cenu nakupovaného zboží (respektive zvyšovat výnosy díky poplatkům za poskytnuté služby). Pokud existuje reálný prostor pro snížení nákladů, neexistuje pak důvod přenášet vyšší cenu na zákazníka a ponechávat tak výrobcům vyšší cenu právě na úkor spotřebitelů. Dodavatel pak od maloobchodníka získává ve většině případů reálnou službu. Výzkum trhu by si jinak musel zakoupit od firmy poskytující tyto služby (a pravděpodobně navíc dráž, protože data u maloobchodníka jsou více méně vedlejším produktem automatizované obsluhy zákazníků). Stejně tak za zákaznické testy a promo akce mimo maloobchodní prodejnu musí dodavatel zaplatit, buď vlastními personálními náklady, nebo v případě outsourcingu firmě, která akci provádí. I místo na regále je omezené a lépe položené výrobky se lépe prodávají. Mezi možnými umístěními tak vzniká konkurence a na základě poplatků se pak tato místa mohou rozdělit mezi jednotlivé výrobce. Ti, kteří si lepší místo zaplatí, zároveň získávají možnost vyšších tržeb, což by jim mělo náklady na poplatek vrátit. Poplatky za logistické služby snad není nutné zdůvodňovat. Problém poplatků spočívá v tom, že někteří dodavatelé si stěžují, že tyto poplatky jsou nuceni platit, aniž by o danou službu stáli, případně aniž by ji reálně obdrželi. Je jasné, že pokud dodavatelé musejí prodávat pod své efektivně vynaložené náklady, či pokud jim (ve veřejném zájmu) nezůstávají žádné prostředky na investice do výrobních technologií, pak se z takových poplatků může nekalá praktika 20

32 stát. Dle mého názoru ale není důležité, zda se cena upravuje poplatky, či zda je smluvena rovnou na nižší úroveň za kus, klíčovější je rozložení konečné ceny mezi jednotlivé části dodavatelsko- -odběratelského řetězce. Protože toto téma je velice podstatné, věnuji mu samostatnou třetí kapitolu. Problematickými se pak mohou stát ty poplatky, které nelze jednoznačně přiřadit k určitému zboží (např. za otevření nové prodejny), protože je pak obtížné určovat, zda se u konkrétních artiklů již dodavatel nedostal pod vlastní náklady a jak je spotřebitelská cena mezi články řetězce rozdělena. Neoprávněnými se pak poplatky stávají v případě jejich retroaktivního vyžadování (viz níže). Zákon o VTS upravuje poplatky za služby poskytované dodavatelům poměrně podrobně. Požaduje, aby jakékoliv poskytnutí služeb, které jsou přímo spojeny s prodejem, bylo uvedeno na faktuře (Příloha 1, článek 3 zákona o VTS). Ve smlouvě se pak musí uvést všechny povinnosti smluvních stran, které mohou mít vliv na stanovení konečné ceny (Příloha 3, článek 1 zákona o VTS). Smlouva musí také obsahovat všechny podmínky, které se odběratel zaváže poskytnout dodavateli při prodeji jeho výrobků, a také všechny služby podporující prodej. Smlouva pak stanoví předmět, předpokládané datum plnění, způsob realizace, odměnu a výrobky, ke kterým se vztahují (Příloha 3, článek 3 zákona o VTS). Ve smlouvě musí být zakotveny i všechny ostatní povinnosti včetně data plnění a způsobů jejich realizace (Příloha 3, článek 3 zákona o VTS). Všechny tyto výše uvedené povinnosti pak vstupují do určení ceny (Příloha 3, článek 4 zákona o VTS). Zakázanou praktikou je pak dle zákona o VTS přijetí prospěchu nebo platby nepřiměřené hodnotě služby, či takových, proti nimž nestojí žádná skutečně poskytnutá služba. Pod tento zákaz spadá zejména podílení se na financování bez společného zájmu a přiměřené protihodnoty, finanční plnění za realizaci obchodní propagace, nákupu a investic (např. při obnově či rozšiřování obchodní sítě). Zákon také zakazuje vyžadovat plnění jako podmínku objednávky. Výjimkou je případ písemného závazku k přiměřenému nákupnímu objemu či případ služby, kterou dodavatel požaduje a je písemně stvrzena (Příloha 5, článek 1 zákona o VTS). Zakázáno je také inkasovat zalistovací poplatek před vystavením objednávky (Příloha 5, článek 2 zákona o VTS). Jak již bylo řečeno výše, nevidím problém v poplatcích jako takových. Problematické mohou být ve dvou případech: pokud jsou vyžadovány retroaktivně (což řeší zákon o VTS v příloze 1 a 3 nutností uvést vše předem ve smlouvě) a pokud stlačí cenu dodavatele až pod jeho náklady (s čímž souvisí diskutabilnost poplatků, které lze jen velmi špatně přiřazovat jednotlivým druhům zboží, jmenujme především náklady na investice). Ani zde se však nemusí jednat rovnou o nekalou praktiku, a to v případě, že dodavatel nevyrábí efektivním způsobem a existuje reálná možnost snížení výrobních nákladů (za předpokladu zachování kvality výrobku a dodržování zákoníku práce). Zákaz přijetí prospěchu či platby nepřiměřené hodnotě služby je dle mého názoru ne zcela ideálně formulovaný, protože a) u každého poplatku je možno určitou službu najít a obchodníci jsou tak drženi v nejistotě, které poplatky bude Úřad pro ochranu hospodářské soutěže považovat za nekalé praktiky a které ne a b) tyto poplatky reálně souvisí s náklady obchodníků, které musí být pokryty buď snížením nákupní ceny kusu zboží, nebo právě danými poplatky, nebo zvýšením ceny pro spotřebitele. Klíčové je pak v této otázce spíše rozdělení spotřebitelské ceny mezi aktéry potravinářského řetězce a zákaz retroaktivních změn. Obě tyto záležitosti jsou diskutovány níže. 21

33 2.1.2 Retroaktivní změny Retroaktivní změny jsou Evropskou komisí označeny za hlavní kategorii údajných nekalých praktik nahlášených dodavateli. Jedná se hlavně o žádosti o slevy zpětně za zboží, které již bylo odebráno, ale nebylo prodáno (nebo žádosti o jeho odkoupení či jeho nezaplacení), popřípadě o slevy na zboží, na němž maloobchodník realizoval nižší zisk, než jaký plánoval. Do této skupiny můžeme zařadit také žádosti maloobchodníků o snížení ceny těsně před či po dodání výrobků nebo snížení objednávky bezprostředně před dodáním, aniž by maloobchodník dodavateli kompenzoval případnou ztrátu. Retroaktivita se může objevit také v požadavcích na platby za propagační akce, které nebyly mezi obchodními partnery dohodnuty. V neposlední řadě sem patří také požadavky krytí ztráty či krádeže výrobků a nadměrné platby za reklamace zákazníků. (Evropská komise 2010b: 41). 27 Retroaktivními změnami se podrobně zabývá také Komise Spojeného království. Z 380 podnětů dodavatelů se jich totiž téměř polovina týká přesunu nadměrného množství rizika či nepředpokládaných nákladů od maloobchodníka na dodavatele a třetina se týká požadavků na retroaktivní platby či jiné změny dříve dohodnutých dodacích podmínek (Competition Commission 2008: 168). Pouze 50 procent dodavatelů si bylo v momentě dodávky jistých, že se již prodejní cena zpětně nezmění (tamtéž, str. 169). Komise Spojeného království upozornila na tyto základní problémy: Zaprvé, požadavek na změnu dříve dohodnutých podmínek, kdy maloobchodník žádá například změnu ceny po objednávce nebo po dodávce. Dle názoru Komise Spojeného království se pak na dodavatele přesouvá nadměrné riziko a nepředpokládané náklady, což může mít za následek nižší připravenost výrobce k inovacím, protože zdroje, které by jinak mohl použít na vývoj nových výrobků a zlepšování těch stávajících, si výrobce může raději šetřit na tyto neočekávané platby. Nízká úroveň inovací má pak negativní dopad na spotřebitele (tamtéž, str. 165). S tímto stanoviskem nelze jinak než souhlasit: retroaktivní požadavky představují pro výrobce zátěž, která se v konečném důsledku může přenést i na spotřebitele. Na druhou stranu Komise Spojeného království nekritizuje (přiměřené) přesunutí rizika či nákladů na dodavatele, které mají za následek výhody pro spotřebitele. Je proto možné, aby se obě strany předem dohodly, že se podmínky kontraktu mohou změnit na základě objektivních faktorů. Pokud si strany například ve smlouvě dohodnou, že v případě špatného odhadu poptávky ponese předem specifikovanou část ztráty také dodavatel, pak došlo pouze k rozložení rizika mezi partnery, se kterým oba mohou předem počítat, a proto se nejedná o nekalou praktiku. Podmínky změn však musí být jednoznačně a dostatečně specificky předem dány (tamtéž, str ). Druhým problémem je případ, kdy byly změny sice odsouhlaseny předem, ale na dodavatele je přesunuto nadměrné riziko, které není schopen nijak ovlivnit. Dojde k tomu například, když je dodavatel vystaven zpětnému snížení ceny svého zboží na základě krádeží či účetních chyb vzniklých v maloobchodě. Dodavatel tak nese riziko, které není sám schopen snížit a u maloobchodníka navíc vede tato situace k morálnímu hazardu, kdy nemá motivaci krádežím zamezovat. Celkové riziko se tak zvyšuje, a s ním zbytečně i dodavatelovy náklady. V některých případech ale výrobce naopak 27 Definice retroaktivních změn nicméně může být velice problematická. Dodavatelé za retroaktivní změny označují i situaci, kdy smlouva na daný kalendářní rok je podepsána až v dubnu či květnu se zpětnou platností pro období od ledna daného roku, včetně předepsání bonusů za toto období. Maloobchodníci však tento postup za retroaktivní praktiku nepovažují. Více viz kapitola

34 míru rizika ovlivnit může (např. u malých produktů vysoké hodnoty, kdy stačí produkt vybavit bezpečnostním prvkem), pak má maloobchodník právo po výrobci takováto opatření vyžadovat, aniž by se jednalo o nadměrné přesouvání rizika (tamtéž, str. 166). Poslední případ se týká reklamací, kdy náklady na reklamace jsou přesouvány na dodavatele bez možnosti zkontrolovat, zda k poškození výrobku nedošlo např. špatnou manipulací či skladováním na straně maloobchodníka (tamtéž, str. 166). Na tento problém poukazuje také Evropská komise (2010b: 55). Jak již bylo řečeno, za nekalou praktiku se nepovažuje přesunutí rozumné míry rizika 28 na obchodního partnera, ale přesunutí nadměrné či nepředvídatelné nebo takové, které vede k morálnímu hazardu. Hlavním problémem pak je snížení investic do inovací na straně výrobců, které následně poškozuje spotřebitele nižší kvalitou výrobků a menším počtem nových výrobků. Komise Spojeného království proto ve zpřísněném etickém kodexu tyto retrospektivní praktiky (s výjimkami) zakázala (Competition Commission 2008: 236) a aby nemohlo dojít k pochybení při posuzování, stanovila nutnost písemného zakotvení dodacích podmínek (tamtéž, str. 240). Na námitku, že tento postup může v konečném důsledku zvýšit cenu pro spotřebitele, Komise Spojeného království uvádí, že maloobchodníci stále mají možnost riziko spravedlivě a efektivně předem rozdělit při jednáních se svými dodavateli (tamtéž, str. 260). Český zákon o VTS danou problematiku upravuje v příloze 5, kde stanoví, že odběratel nesmí mít retroaktivní prospěch ve formě slev, provizí anebo dohod o obchodní spolupráci mít možnost vrátit zboží před uplynutím lhůty spotřeby nebo po lhůtě (vratky), a to zejména formou zpětného prodeje [a] mít možnost výměny zboží s výjimkou prokázaných vad a reklamací (Příloha 5, článek 2, písm. a, c, d zákona o VTS). Tato příloha se reklamacím věnuje ještě podrobněji, když stanoví, že odběratel nese odpovědnost a musí nahradit škodu v případech, kdy zboží odmítne či vrátí či automaticky odpočte pokutu za nedodržení termínu dodávky či nevyhovující stav zboží, aniž by tento dluh byl nepopiratelný, vymahatelný a vyčíslitelný a aniž by dodavateli dal možnost zkontrolovat oprávněnost takovéto stížnosti. Příloha 5 také zakazuje přenášení sankcí uložených maloobchodníkovi na dodavatele, aniž by bylo prokázáno jeho zavinění, a to zvlášť v případech, kdy výrobky nejsou prodávány v původních obalech či jsou prodávány po uplynutí lhůty spotřeby či jsou znehodnoceny nesprávnou manipulací na straně odběratele (Příloha 5, článek 1 zákona o VTS). Na základě přílohy 3 zákona o VTS pak musí být lhůta pro předkládání návrhů na cenové změny stanovena smluvně (písemně), stejně jako podmínky a lhůty pro změnu dohodnutého množství, jakosti a provedení dodávaných výrobků (Příloha 3, článek 3 zákona o VTS). Dle výzkumu mezi dodavateli představují retroaktivní změny jeden z největších problémů vztahů dodavatelů a odběratelů. Je vhodné, aby si strany předem stanovily, jakým podílem ponesou rizika nižší prodejnosti, reklamací atd. Poté mohou obě strany počítat s určitou mírou rizika a vhodným způsobem se proti němu zajistit. Toto rozložení rizika se samozřejmě promítne také do výše nákupní ceny. V žádném případě by to ale nemělo znamenat, že veškeré riziko obchodu ponese pouze 28 Je otázkou, kdo určí, co je to rozumná míra rizika a zda jsou obchodní partneři schopni se na ní shodnout. Základním klíčem by mohl být fakt, která strana je schopna dané riziko zmírnit. U rizik, která nelze ovlivnit, by pak mělo dojít k poměrnému rozdělení mezi partnery. Teoreticky by poměr rizika měl odpovídat poměru zisku z daného artiklu, prakticky je ale situace složitější, protože ani jeden z partnerů není schopen přesně určit zisk toho druhého u konkrétního výrobku. 23

35 maloobchodník. Proti některým rizikům totiž může lépe bojovat výrobce (výše byl uveden příklad ochranných prvků v malém drahém zboží; dále se to týká odpovědnosti za oprávněné reklamace) a mohlo by dojít k nebezpečí morálního hazardu na jeho straně. Čím lépe si smluvní strany rozložení rizika definují, tím lépe s ním budou moci zacházet a projeví se to také na jejich obchodních vztazích. Zákon o VTS je však nadměrně striktní, když například vratky zcela zakazuje. Některým dodavatelům totiž systém vratek vyhovuje. Maloobchodník se pak nesnaží snížit riziko neprodejnosti výrobků objednáním menšího množství výrobků a regály jsou ke spokojenosti dodavatele, maloobchodníka i zákazníka plné zboží. Podrobněji o tomto pojednává kapitola Podnákupní ceny Co se týče podnákupních cen 29, mnohé členské státy prodej pod náklady zakazují (regulaci nalezneme ve Francii, Belgii, Německu, Řecku, Itálii, Španělsku, ČR atd., Competition Commission 2008: 24). Tento zákaz se může týkat buď celého maloobchodního sektoru, nebo jen vybraných případů a některé státy z něj povolují výjimky. Dle vyjádření Evropské komise však takováto ustanovení nemusí vždy plnit vytyčené cíle 30 a navíc mohou být i v rozporu s pravidly vnitřního trhu (Evropská komise 2010b: 33 34). Pokud se však jedná o predátorské ceny, které mají za úkol vytlačit konkurenci z trhu a představují zneužití dominantního postavení, pak jsou omezeny předpisy na ochranu hospodářské soutěže (tamtéž, str. 33). Komise Spojeného království však celkově v prodeji za podnákladové ceny predátorské chování neshledala a nepovažuje za pravděpodobné, že by měl mít negativní dopad na konkurenci. Také nepovažuje za relevantní, že by podnákladové ceny mohly zákazníky mylně informovat o celkové úrovni nákladů na nakupování v dané obchodní jednotce. Naopak, dočasné promoční ceny, které lákají zákazníky a zvyšují celkové tržby, mohou dle Komise Spojeného království reprezentovat efektivní konkurenci mezi maloobchodníky a přinášet výhody zákazníkům, kteří za spotřební koš zaplatí nižší průměrnou cenu (Competition Commission 2008: 9). Pokud totiž maloobchodník určí zboží, na které jsou zákazníci cenově citliví, nižší marži 31, a naopak, dojde k efektivnějšímu rozložení fixních nákladů, které vede k celkově vyšším tržbám, a tím i nižším průměrným fixním nákladům, čímž se celkově průměrná cena spotřebního koše pro zákazníka snižuje (tamtéž, str. 98). V Irsku byl tento trend prokázán zrušením nařízení z roku 1987, které zakazovalo prodávat potravinářské zboží pod náklady (a také výběr zalistovacích poplatků). V době regulace tak rostla cena výrobků spadajících pod zákaz podnákupních cen rychleji než u výrobků ostatních. Více viz kapitola Ve Francii naopak zákaz podnákladových cen trvá a dodavatelé navíc musí všem odběratelům poskytovat stejnou cenu, pokud diskriminaci nezdůvodní (např. objemem prodeje). Attaliho komise vyjádřila obavu, že tento zákon vede k vyšším cenám potravin. Maloobchodníci totiž jednak nemohou některé slevy promítnout do konečné ceny pro spotřebitele a jednak zákaz snížil 29 V českém prostředí se na základě formulace v Zákoně používá pojem podnákupní ceny. Zahraniční zdroje však operují s termínem podnákladové ceny (below-cost). Princip problému však zůstává stejný. Při citaci zahraničních zdrojů bude užíván termín podnákladové ceny a problematika bude aplikována na české podnákupní ceny. 30 Regulace podnákladových cen omezuje cenovou konkurenci a zvyšuje náklady na řízení zásob, což může vést k vyššímu růstu spotřebitelských cen oproti cenám výrobním (Evropská komise 2008: 7). 31 V případě podnákladových cen se jedná o zápornou marži. 24

36 konkurenci mezi retailery a dodavateli. Ceny potravin tak ve Francii rostou rychleji než všeobecný cenový index a také rychleji než ve zbytku Eurozóny. V lednu 2008 bylo sice maloobchodníkům umožněno snížit cenu na faktuře o všechny slevy a služby, což snížilo minimální cenu, pod kterou nesmějí prodávat, přesto však Attaliho komise doporučila zrušení tohoto zákona (Attali 2008: 24 25). V České republice je prodej pod nákupní cenou zakázán zákonem o VTS, konkrétně přílohou 4. Skutečnou nákupní cenou se přitom rozumí netto jednotková cena na faktuře, od které smí maloobchodník odečíst finanční příjmy, které dodavatel odsouhlasil, a naopak ji musí navýšit o daně a cenu dopravy (Příloha 4, článek 2 zákona o VTS). Výjimkou je situace, kdy obchodník ukončuje či mění obchodní činnost, výrobkům končí uvedená doba spotřeby (tento fakt však nesmí být mimo místo prodeje nijak inzerován), nebo je potřeba je vyprodat na konci sezóny prodeje, protože mají výrazný sezónní charakter. Nižší cena je akceptovatelná také v případě, že obchodník mezitím získal stejné zboží za nižší cenu, která se pak stává nákupní cenou i pro dříve nakoupené výrobky (Příloha 4, článek 3 zákona o VTS). Zdeněk Juračka, prezident Svazu obchodu a cestovního ruchu (dále SOCR), pak na konferenci Retail Summit 2010 potvrdil, že prodej pod nákupní cenou za nekalou obchodní praktiku považuje (Deník 2010), a to přesto, že SOCR vystupuje proti zákonu o VTS jako celku. Celkově lze říci, že podnákupní ceny by měly být zakázány v případě, že jsou cenami predátorskými, určenými ke zničení konkurence a následnému profitování z dominantnějšího postavení na trhu. Toto je však již ošetřeno článkem 82 Smlouvy o ES 32 (Competition Commission 2008: 95). Evropský soudní dvůr jej v roce 1986 vyložil tak, že stanovení ceny pod průměrnými variabilními náklady u dominantní firmy je automaticky porušením tohoto článku. Stanovení ceny v rozmezí mezi průměrnými variabilními náklady a průměrnými celkovými náklady je pak u dominantní firmy porušením tohoto článku v případě, pokud je to součástí strategie eliminace konkurence. Na rozdíl od USA tak Evropský soudní dvůr nepožaduje důkaz, že firma je schopna po odchodu konkurence původní ztráty pokrýt zvýšenými zisky (tamtéž). Je však důležité si uvědomit, že u maloobchodníků je situace poněkud jiná, protože z hlediska případné likvidace konkurence je důležitá cena nákupního koše, nikoliv cena několika málo vybraných komodit. Komise Spojeného království tedy stanovila tři podmínky, za kterých by k situaci predátorských cen mohlo dojít konkrétně v maloobchodě: zaprvé, obchodní formáty typu convenience stores a specializované potravinářské prodejny jsou nuceny udržovat ceny na úrovni podnákladových cen velkých maloobchodníků; zadruhé, maloobchodníci mají dostatečnou sílu, aby po ukončení predátorských cen získali zpět ztráty, které utrpěli v průběhu jejich uplatňování, a zatřetí, existují velké bariéry vstupu a opětovného vstupu na trh convenience stores a specializovaných potravinářských prodejen (Competition Commission 2008: 95). Tyto podmínky však byly ve Velké Británii splněny pouze ve výjimečných případech a celkově pak Komise Spojeného království považuje podnákladové ceny spíše za prospěšné pro spotřebitele (tamtéž, str. 98). Je však možné, že na území České republiky tyto podmínky splněny jsou a malé a střední podniky v oblasti potravinářského maloobchodu se právem cítí ohroženy predátorskými podnákupními cenami velkých retailerů. Pozice pana Juračky jako předsedy Svazu českých a moravských spotřebních družstev COOP by tak mohla vysvětlovat jeho kladný postoj k příloze 4 zákona o VTS. Proti podnákladovým cenám jako predátorskému nástroji vystupuje také UGAL (2010: 7 8), jako 32 Respektive článkem 102 Smlouvy o EU. 25

37 sdružení nezávislých maloobchodníků, takže se lze domnívat, že poškozeny by mohly být spíše malé a střední podniky v maloobchodu, které jsou takto vytlačovány z trhu. Opět se zde ale musí jednat o situaci držení celého spotřebního koše pod nákupní cenou a nikoliv několika konkrétních artiklů akčního zboží po omezenou dobu. Z pohledu dodavatelů představují podnákupní ceny zcela jiný problém, než ohrožení cenami predátorskými. Stěžují si na snižování image svých výrobků a hlavně na následný nátlak ze strany ostatních odběratelů na snížení ceny na podnákladovou úroveň. Více k tomuto tématu viz výsledky vlastního výzkumu. Mařík (2010) uchopil problematiku podnákupních cen ještě z jiného úhlu pohledu: tyto jsou dle jeho názoru legitimním marketingovým nástrojem. Jde totiž vlastně o formu výdaje na reklamu, která je funkčně rovnocenná případu, kdy obchodník použije část z tržby za výrobek prodaný dráž na reklamu, aby přilákal zákazníky. Nižší cena zboží přímo na regále splní tento účel podobným způsobem. Na závěr tématu podnákupních cen uvedu ještě jeden komentář, který tuto problematiku propojuje s výše diskutovanými retroaktivními změnami. V případě jejich uplatňování může být totiž často cena výrobku držena na vyšší úrovni (skutečná nákupní cena jako minimální hranice totiž není očištěna od těchto retroaktivních slev, které nejsou dopředu jasné), a tak se tyto slevy mohou stát výhradně příjmem odběratele a nepřenesou se dále na spotřebitele. Tento problém by se však měl řešit spíše na úrovni retroaktivních změn než úpravou problematiky podnákupních cen Platební podmínky Co se týče platebních podmínek, stojí obchodník a dodavatel, co se týče jejich zájmů, v principu proti sobě. Dodavatel potřebuje, aby zboží dostal zaplaceno co nejdříve v době dodávky, nebo ještě lépe předem, aby měl z čeho financovat produkci. V zájmu maloobchodníka je naopak, aby zboží platil pokud možno až v době, kdy za něj sám dostane zaplaceno, tedy v době prodeje zboží konečným zákazníkům. Doba mezi výrobou zboží a jeho realizací je tedy dobou, po kterou musí zboží financovat buďto výrobce nebo odběratel (nebo si mezi sebe náklady rozdělí dle vyjednávací síly, obchodních zvyklostí atd.), a to buď z vlastních zdrojů, nebo na základě půjček. 26

38 Průměrnou dobu splatnosti mezi podniky a její (ne)dodržování ukazuje následující graf: Graf 4 Sjednaná a skutečná platební lhůta v B2B vztazích ve vybraných státech EU v roce 2010 ve dnech Řecko Španělsko Itálie Kypr Portugalsko Irsko Francie Litva Belgie Velká Británie ČR Slovensko Nizozemí Lotyšsko Maďarsko Rakousko Dánsko Estonsko Švédsko Německo Polsko Finsko platební lhůta zpoždění Zdroj: Intrum Justitia (2010) Příliš dlouhými dobami splatnosti, respektive nedodržováním data splatnosti uvedeného na faktuře, trpí hlavně malé a střední podniky, které nejsou schopny získat tak výhodné úvěry u bank jako jejich větší konkurenti. V červnu 2000 proto Evropský parlament a Rada Evropské unie vydaly směrnici o postupu proti opožděným platbám v obchodních transakcích. Tato směrnice zavádí společnou výši úroku z prodlení a v případě, že není stanovena platební lhůta, ani den splatnosti, také třicetidenní splatnost faktur ve vztazích mezi podnikateli. Realita však často vypadá jinak a věřitelé velmi často úroky z prodlení na svých dlužnících nevyžadují z obavy z přerušení smluvního vztahu. Pro dlužníky se pak tato situace stává velice levnou možností financování. Podle průzkumu Eurofactoru není procento malých a středních podniků, které úrok z prodlení skutečně vyžadují, příliš vysoké. Pokud již ovšem jeho zaplacení vyžadují, pohybuje se jejich úspěšnost ve vymáhání od 79 % ve Francii po 96 % v Portugalsku (Eurofactor 2009). Více ukazuje následující graf: 27

39 Graf 5 Procento malých a středních podniků požadujících úrok za pozdní platbu v letech % 54% 50% 40% 30% 20% 10% 33% 22% 14% 21% 29% 14% % Zdroj: Eurofactor (2009) Navíc je vhodné si uvědomit, že země zahrnuté v tomto grafu z průzkumu European Barometer jsou zeměmi s mnohem delší tradicí volného trhu, než je Česká republika, kde malí a střední podnikatelé stále ještě nemají srovnatelné zkušenosti. Dle průzkumu Asociace malých a středních podniků České republiky řeší MSP své nesplacené pohledávky většinou domluvou s dlužníkem, upomínkami, nebo platbou předem či v hotovosti. Pouze 5 % z nich na otevřenou otázku uvedlo jako způsob obrany proti nesplacení pohledávek penalizaci (AMSP ČR 2011: 3). Evropské právo se snaží situaci věřitelů usnadnit, a proto byla přijata mnohá nařízení (upravující uznávání a výkon soudních rozhodnutí, evropský exekuční titul, evropský platební rozkaz, evropské řízení o drobných nárocích; viz odst. 4 Směrnice o postupu proti opožděným platbám v obchodních transakcích z roku 2011). V březnu 2011 pak vstoupila v platnost přepracovaná směrnice o postupu proti opožděným platbám v obchodních transakcích, která umožňuje automatický nárok na úrok z prodlení bez nutnosti upomínky ve všech případech, kdy věřitel své povinnosti splnil a dlužník nikoliv, a zavádí také pevnou minimální náhradu nákladů spojených s vymáháním. Zatímco evropská směrnice umožňuje, aby se podnikatelé mezi sebou na odlišné době splatnosti dohodli 33, zákon o VTS je v případě dodavatelsko-odběratelských vztahů striktní a zavádí 30 dní jako maximální dobu splatnosti (Příloha 2, článek 6 zákona o VTS). Návrh na změny zákona č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže 34 pak tuto dobu splatnosti rozšiřuje pro všechny soutěžitele ve významném ekonomickém postavení i mimo odvětví potravinářských a zemědělských výrobků (ÚOHS 2011c: 2). Zákon o VTS tedy na jedné straně chrání malé a střední podniky před situací, kdy by si dobrovolně (avšak na základě nátlaku silnějšího subjektu) se svými odběrateli smluvily delší dobu splatnosti, jak umožňuje evropská směrnice, na druhou stranu tím silně zasahuje do volnosti smluvních vztahů a 33 Povinnou třicetidenní (resp. ve výjimečných případech šedesátidenní) lhůtu splatnosti mají dle směrnice pouze orgány veřejné moci (Směrnice o postupu proti opožděným platbám v obchodních transakcích 2011: čl. 4, odst. 3a), podniky si mohou den či lhůtu splatnosti dohodnout ve smlouvě (tamtéž, čl. 3, odst. 3a) a až v případě, že toto není ve smlouvě stanoveno, uplatňuje se třicetidenní lhůta (tamtéž, čl. 3, odst. 3b). 34 O tomto návrhu viz kapitola

40 neumožňuje například velkým výrobcům poskytování delšího obchodního úvěru svým obchodním partnerům s významnou tržní silou. Přestože je jistě nutné malé a střední podniky podporovat 35 a přestože je nutné umožnit efektivně potírat zpoždění plateb, představuje kogentní ustanovení lhůty splatnosti již příliš velký zásah do smluvní volnosti 36. Možnost efektivního a rychlého vymáhání ustanovení evropské směrnice o postupu proti opožděným platbám by malým a středním podnikům mohla pomoci více, než vynucená třicetidenní lhůta splatnosti pro všechny dodavatele Privátní značky Na rozdíl od zákona o VTS, který problematiku vlastních značek 38 řeší spíše okrajově, věnuje se pracovní dokument Evropské komise distribučním značkám poměrně podrobně. Soukromé značky, které se rozšířily od sedmdesátých let minulého století, označuje za jeden z hlavní trendů na současném maloobchodním trhu (Evropská komise 2010b: 12). Ve většině případů představují distribuční značky nižší cenovou alternativu ke značkovým výrobkům v roce 2005 byla jejich cena v průměru o 31 % nižší (AC Nielsen 2005a: 12). Existují ale i prémiové značky, které konkurují kvalitou či oslovením úzkého segmentu na trhu tím, že se zaměřují na zdraví, bio kvalitu, sociální hodnoty či životní prostředí, a stávají se tak nástrojem inovací. Vlastní značky dnes již nemusí být řízeny pouze na úrovni řetězce, ale jejich vývoj a dodávky mohou být řešeny na úrovni nákupních sdružení (Evropská komise 2010b: 48). U distribučních značek spatřuje Evropská komise mnohá pozitiva i pro jejich dodavatele. Mnozí z nich díky výrobě privátní značky zvýší svou výrobu, čímž mohou plněji využít svou kapacitu a dosáhnout úspor z rozsahu. Navíc někteří menší neznačkoví výrobci mohou díky výrobě pod značkou obchodníka obstát v konkurenci se značkovými výrobci, což podporuje malé a střední podniky, a může jim to dokonce umožnit i další expanzi do ostatních členských států. Maloobchodníci pak také mohou částečně zbavit své dodavatele privátních značek zodpovědnosti, kterou by jinak nesli vůči zákazníkům (Evropská komise 2009a: 21). Distribuční značky tak mohou představovat oboustranně výhodné partnerství obchodníka a výrobce (často MSP), kdy výrobce vytváří zároveň pracovní místa, a tím i kupní sílu, v regionu, ve kterém posléze obchodník prodává jeho výrobky (UGAL 2010: 4). Díky vzájemné spolupráci dochází také k maximalizaci využití informací o trendech na trhu, které má maloobchodník k dispozici, což podporuje inovace (Evropská komise 2010b: 39). Co se týče přínosů pro zákazníky, v sortimentu nezpracovaných potravin je pro ně vlastní značka retailera dobrým vodítkem, protože jim zaručuje určitou úroveň kvality čerstvých výrobků, které maloobchodník certifikuje svým jménem, zároveň však zboží získají za nižší cenu. Distribuční 35 Prioritou Evropské Unie je MPS podporovat, nikoliv chránit před silnějšími. Což znovu hovoří proti tomuto opatření. 36 Největší problém s dlouhými dobami splatnosti mají primární producenti drobní farmáři, kteří produkují rychloobrátkové zboží. I pokud bychom přijali myšlenku, že alespoň tyto podnikatele je vhodné chránit, současný stav zákona o VTS jejich problém řeší pouze v případě, že dodávají obchodním řetězcům s významnou tržní silou. V případě, že dodávají své produkty zpracovateli či mezičlánku obchodního řetězce, zákon o VTS je nijak nechrání. V tomto by pro ně návrh na změnu (ÚOHS 2011a: 2, viz kapitola 5.3.3) mohl představovat výraznější zlepšení postavení, ale za cenu vysokého nárůstu regulace pro ostatní subjekty. 37 Pokud však projde návrh novely obchodního zákoníku schválený v březnu 2013 ve třetím čtení v Poslanecké sněmovně ČR, pak lhůta splatnosti faktur všeobecně bude stanovena na 30 (výjimečně 60) dní pro všechny subjekty (Ministerstvo spravedlnosti 2013). 38 Zboží vlastní (nebo také privátní, soukromé či distribuční) značky je představováno produkty, které velké obchodní firmy prodávají pod svojí vlastní značkou (Pražská, Jindra 2002: 79). Nenese tedy značku výrobce, ale maloobchodníka, který se zároveň zaručuje svým zákazníkům za kvalitu zboží. 29

41 značky také často zkracují dodavatelský řetězec 39 a účastní se agregování nabídky pro spotřebitele, čímž racionalizují a zefektivňují cestu zboží od výrobce k zákazníkovi a pozitivně ovlivňují cenu zboží (tamtéž). Celkově pak z mezinárodního šetření AC Nielsen vyplývá, že více než 80 % zákazníků si myslí, že distribuční značky nabízí svým zákazníkům za vynaložené peníze extrémně dobrou hodnotu (AC Nielsen 2005b: 3). Na druhou stranu i zde se objevují jisté problémy. Hlavním předmětem stížností dodavatelů je situace, kdy soukromé značky uvádějí inovace na trh téměř současně s inovacemi svých konkurentů. Tito pak podezírají tyto výrobce soukromých značek, že od nich inovace okopírovali na základě toho, že jejich podstatu musel inovující výrobce prozradit retailerovi v rámci jejich smluvního vztahu, aby se maloobchodník na inovovaný výrobek mohl včas připravit. Dlouhodobě by takovéto jednání mohlo vést ke snížení investic, protože inovované výrobky si na sebe nestihnou vydělat, jelikož se neúměrně zkracuje doba, kdy profitují z jedinečného postavení na trhu. Navíc je obtížné zajištění patentů na národní úrovni. Tato zjištění však zůstávají na úrovni potenciálních rizik a žádné protikonkurenční efekty doposud nebyly zjištěny (Evropská komise 2010b: 47 48). Obavu z možného snížení investic výrobců na základě ovlivnění praktikami odběratelů vyjádřila i Komise Spojeného království (Competition Commission 2008: 173). Tuto situaci zdůvodňuje dvěma základními problémy: První z nich spočívá v tom, že maloobchodník je svému dodavateli často zároveň zákazníkem i konkurentem. To má za následek nejen výše uvedenou možnost napodobování inovací, ale také konkurenční výhodu v tom, že maloobchodníci mohou kontrolovat přístup značkového zboží na trh, jeho ceny, umístění a velikost prostoru na regále, příležitosti pro propagaci na místě prodeje atd. Na druhé straně se neočekává, že by prodej distribučních značek měl vzrůst natolik, že by to bylo na úkor značkového zboží (Mintel 2006: 171). A navíc dle provedených šetření prodej vlastních značek zatím žádný negativní vliv na inovace značkových produktů nemá. K tomu není ani jisté, že inovace jsou doménou pouze značkových výrobců (Competition Commission 2008: 172). Druhým problémem, na který Komise Spojeného království upozorňuje, je možnost vytváření výrobků distribučních značek s obaly velmi podobnými těm značkovým, což by mohlo způsobit parazitování na značkových výrobcích. V případě opakovaných nákupů je ale dlouhodobá záměna za značkový výrobek pouze na základě podobného obalu spíše nepravděpodobná (Burt&Davis 1999: 172). Další obavou je snížení konkurence mezi retailery způsobené nemožností zákazníků porovnávat stejné distribuční značky zakoupené v různých řetězcích. Tato obava se však také nepotvrdila, protože zákazníci jsou schopni porovnávat různé druhy zboží na základě kvality a ceny. Celkově tedy dle Komise Spojeného království distribuční značky k negativnímu efektu na konkurenci nevedou (Competition Commission 2008: 172). Evropská komise ještě upozorňuje na další možné protikonkurenční efekty: Výrobky vyráběné pod značkou maloobchodníka zabírají v maloobchodní jednotce místo ostatním výrobkům. Může se tak stát, že retailer pak kromě své značky (která může být i diferencovaná) již prodává pouze jeden či dva značkové výrobky a na další již na regálech nezbývá prostor. To může vést k vytlačování např. regionálních výrobků z trhu a snižování výrobkové diverzity na úkor spotřebitele a také k vytlačení některých malých retailerů, kteří si nejsou schopni kvůli nízkému odběru zajistit dostatečně výhodnou cenu značkových výrobků, které na regálech nesmí chybět (Evropská komise 39 Zapojení velkoobchodu zde není obvyklé. 30

42 2009a: 22 23). Proti možnosti snížení výrobkové diverzity se ve svém stanovisku postavilo sdružení UGAL, které uvádí, že distribuční značky nenahrazují jednostranně výrobní značky, ale nabízí dobrou hodnotu, kvalitní doplněk do dosud nabízeného sortimentu v maloobchodu, ve prospěch spotřebitele. (UGAL 2010: 5). Evropská komise také uvádí diskutabilní případ možnosti negativního vlivu zavedení vlastních značek na ceny v daném segmentu. Tento by měl být hnán jednak snahou maloobchodníků o dostatečnou marži i na výrobky svých distribučních značek. Maloobchodníci by pak tlačili ceny značkových výrobků nahoru, aby zachovali svým značkám o % nižší cenu a zároveň dostatečnou marži. Diskutabilní je dle mého názoru druhá hnací síla tohoto procesu zvyšování cen, která má spočívat ve snaze dodavatelů zaměřit se pouze na nejloajálnější zákazníky (a přenechat tak ty méně věrné maloobchodníkovi), jejichž věrnosti ale výrobce zneužije ke zvyšování cen (Evropská komise 2009a: 22). Je nepravděpodobné, že by výrobce na zavedení relativně kvalitního konkurenčního výrazně levnějšího zboží reagoval zvýšením ceny svého zboží a bez boje se vzdal velké části svých současných zákazníků. Může tomu tak snad být v případech, kdy výrobce provede repositioning svého zboží do nejluxusnější kategorie výrobků, u většiny potravinářských produktů bych ale tento vývoj neočekávala. Tento proces zvyšování cen by snad mohl nastat při koordinaci cenové a sortimentní strategie výrobce a maloobchodníka (Evropská komise 2010b: 48). Musel by však být umožněn nízkou konkurencí ze strany ostatních retailerů (nebo dohodami s více retailery, kteří celkově prodávají velký podíl značky daného výrobce). Toto jednání by již spadalo do kategorie nedovolených dohod o cenách mezi konkurenty dle zákona o ochraně hospodářské soutěže ( 3 odst. 2) a mohlo by vést k poškození spotřebitele. Přestože je dle Evropské komise nutné brát výše uvedená rizika na vědomí a počítat s jejich možným výskytem, jsou distribuční značky na prvním místě ztělesněním dynamiky konkurence na trhu, racionalizace potravinářského dodavatelského řetězce a celkových pozitivních efektů na konkurenci na trhu (Evropská komise 2009a: 22 23). Jak již bylo řečeno, je český zákon o VTS v otázce privátních značek spíše stručný. Obsahuje speciální úpravu přerušení stabilizovaného obchodního vztahu s výrobcem, kdy v případě výrobků prodávaných pod značkou obchodníka stanovuje dvojnásobně dlouhou výpovědní lhůtu (Příloha 5, článek 1). Zákon o VTS dále zakazuje distributorovi odmítnout uvedení jména výrobce na výrobku vlastní značky, pokud o to výrobce požádá (tamtéž). UGAL k tomuto tématu poznamenává, že uvedení jména skutečného výrobce na výrobek distribuční značky jej pak již nezbavuje odpovědnosti za výrobek, a mnozí výrobci si je proto ani nepřejí. Navíc by mohlo dojít k poškození ceny či kvality vlastních značkových výrobků výrobce (UGAL 2010: 4). Potenciální riziko snadnějšího nahrazení výrobce jiným v případě, že výrobek nenese jeho jméno, se zdá být spíše teoretickým konstruktem. Většinový zákazník dle mého názoru na výrobcích privátních značek jméno výrobce nehledá a není pro něj ani tak důležité, kdo je ve skutečnosti vyrábí, jako spíše dobrý poměr kvalita-cena zaručený jménem obchodníka. Přesto však mnozí dodavatelé toto riziko pociťují (více viz výsledky výzkumu níže). 31

43 Třetí zmínka v zákoně se týká zákazu podmínění prodeje výrobků dodavatele výrobou výrobků pod značkou obchodníka (Příloha 5, článek 1). Toto ustanovení je však dle mého názoru již upraveno v zákazu vázaných prodejů v zákoně o ochraně hospodářské soutěže ( 3 odst. 2d), který vychází ze Smlouvy o fungování EU. Celkově lze shrnout, že privátní značky představují přínosy jak pro výrobce, tak pro maloobchodníka, tak pro spotřebitele. Potenciální problémy lze dostatečně řešit na úrovni současné regulace ochrany hospodářské soutěže (zákaz dohod soutěžitelů narušujících soutěž, zákaz vázaných prodejů ). 2.2 Praktiky dodavatelů Dokumenty Evropské unie však jednoznačně hovoří také o praktikách dodavatelů, které souvisejí s jejich významnou tržní silou. V první řadě se jedná o kartely a stanovení cen pro další prodej. Materiál Evropské komise (2009a: 25n) uvádí, že dodavatelský sektor v potravinách byl v poslední době náchylný k uzavírání tajných dohod a uvádí i český případ kartelu v oblasti drůbeže. Příklad z České republiky udává Evropská komise i v případě stanovení cen pro další prodej, konkrétně se jedná o nealkoholické nápoje. Dokument dále konstatuje, že tento fenomén kartelizace mohl do určité míry přispět k umělému udržování vysokých cen potravin. Další praktikou je povinnost odebírat pouze zboží jedné značky, která však dle Evropské komise není na potravinářském trhu příliš rozšířená. Za závažnější je považován vázaný prodej, který na jedné straně může zvýšit efektivitu díky sdružení produkce a distribuce, ale na druhé straně redukuje konkurenci mezi značkami uvnitř jednotlivých prodejen, což způsobuje menší možnost volby pro zákazníka a také vyšší ceny. U zboží známých značek či u zboží, které na regálech obchodníků nesmí chybět, je poměrně vysoké riziko, že dodavatel podmíní odebrání značkového produktu nákupem také jiných méně oblíbených produktů, nebo celého balíku výrobků daného dodavatele (Evropská komise 2009a: 26). Další praktikou je společný prodej, který na jedné straně může přinést podstatné zvýšení efektivity, zvláště pokud se jedná o sdružování malých farmářů, a je podporován společnou zemědělskou politikou, na straně druhé však s sebou nese nebezpečí dohod o cenách mezi konkurenčními produkty, což omezuje nejen cenovou soutěž, ale také objem dodávaného zboží (Evropská komise 2009a: 27). Poslední praktikou, kterou dokument Evropské komise (2009a: 27) zmiňuje, jsou překážky paralelního obchodu. Obzvláště v případech výrobců značkového zboží se stává, že dodavatel vytvoří exkluzivní distribuční síť, která znemožní paralelní import. Není tedy možné, aby si klient vybral distributora z jiného teritoria, než do kterého náleží. O rok později upozornila Evropská komise znovu na tuto praktiku (Evropská komise 2010b: 50). Udává, že pokud maloobchodníci z menších členských států chtějí hledat zdroje dodávek od velkoobchodníků nebo i přímo dodavatelů ze sousedního státu, ve kterém je vyšší úroveň konkurence, a tudíž lepší ceny, jsou odkázáni zpět na pobočku odpovědnou za danou geografickou oblast nebo na své národní velkoobchodníky, kteří s těmito dodavateli mají smluvně rozdělená teritoria. Toto chování sice může být částečně zdůvodněno objektivními 32

44 příčinami, jako například odlišná pravidla označení zboží 40 nebo logistickými důvody, nicméně takovéto jednání bylo zaznamenáno i v případech, kdy tyto překážky neexistovaly. Další praktikou je také neochota některých dodavatelů dodávat zboží přímo z továrny v jiném členském státě. Místo toho výrobce požaduje, aby si maloobchodník zboží objednal z jeho národní pobočky. Pokud by však maloobchodník využil svůj vlastní logistický systém, byla by pro něj doprava výrazně levnější. Navíc by se často mohla zkrátit vzdálenost přepravy daného zboží (Evropská komise 2010b: 50n). 2.3 Shrnutí Tato kapitola přináší odpověď na druhou výzkumnou otázku, které praktiky jsou nekalé a které nikoliv. Nekalé praktiky představují situaci, kdy jedna strana zneužije svého vyjednávacího postavení k tomu, aby prosadila proti vůli svého obchodního partnera takové smluvní podmínky, které v konečném důsledku přinášejí negativní dopad pro spotřebitele, hospodářskou soutěž, investice do inovací či existenci malých a středních podniků. Nekalých praktik se mohou dopouštět jak odběratelé, tak i dodavatelé. Z výše analyzovaných domnělých nekalých praktik lze za skutečně nekalé považovat především retroaktivní změny předem daných smluv, se kterými druhý partner nesouhlasí, a nemůže se jim nijak bránit a ani mu nebyly odpovídajícím způsobem kompenzovány. Podnákupní ceny jsou problematické v případě, že se stanou cenami predátorskými, což však v případě maloobchodu znamená snížení cen zboží všech výrobků, nikoliv pouze vybraných akčních položek. Takovéto chování navíc ohrožuje spíše konkurenční obchodníky, než dodavatele, a je již postiženo soutěžním právem. Co se týče zboží privátních značek, pak by za nekalé mělo být považováno kopírování inovací, které je však právně postižitelné mimo zákon o VTS. Dodavatelé ještě jako palčivou pociťují svou snadnou nahraditelnost, která je však podrobněji diskutována níže v kapitole osmé. Co se týče platebních podmínek, pak jednou věcí je neospravedlnitelná platba po splatnosti a druhou je příliš dlouhá doba splatnosti. Zatímco ta první samozřejmě patří mezi nepoctivé obchodní jednání a je právně postižitelná mimo zákon o VTS, ta druhá svým způsobem pouze mění výslednou cenu výrobku, jak ještě bude analyzováno mikroekonomickým aparátem v kapitole Stejný dopad, tedy změnu konečné ceny výrobku, mají také nejrůznější poplatky. Tyto, pokud jsou předem řádně smluveny, by samy o sobě neměly být považovány za nekalé. Mnohem podstatnější je totiž právě konečná netto cena, kterou odběratel dodavateli za jeho výrobek zaplatí. Následující kapitola tedy na mikroekonomickém modelu demonstruje, jaký prostor pro vyjednání této konečné ceny obchodní partneři mají. 40 Tato však budou od roku 2014 jednotná, viz Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1169/2011 ze dne 25. října 2011 o poskytování informací o potravinách spotřebitelům. 33

45 3 Mikroekonomický model a jeho aplikace na dodavatelsko-odběratelské vztahy Vyjednávání maloobchodníků a jejich dodavatelů, obzvláště v rámci jejich ročních rozhovorů při uzavírání rámcové smlouvy, bývá často popisováno a diskutováno i silně emocionálně zabarveně. Velice důležité je vyjednávání o ceně, a také o ostatních podmínkách, které ji v konečném důsledku ovlivňují. Cílem této kapitoly je nyní toto téma uchopit z nezávislého pohledu mikroekonomické teorie a ukázat, jaký mají oba partneři prostor pro vyjednávání a čím je ovlivněn. Stejně jako předchozí kapitola má i tato přinést odpověď na druhou výzkumnou otázku ohledně nekalosti jednotlivých praktik. Nyní však použiji jinou metodu, a to aplikaci mikroekonomického modelu na jednotlivé nekalé praktiky. 3.1 Prostor pro vyjednávání dodavatele a odběratele a ekonomická síla Abychom mohli identifikovat základní mikroekonomický model, který lze na dodavatelsko- -odběratelské vztahy použít, je nutno rozhodnout o úrovni konkurence jak na dodavatelském, tak na odběratelském trhu. Co se týče maloobchodu, ten je typickým představitelem podniku působícího v monopolistické konkurenci (Hořejší 2006: 314), a to díky tomu, že na tomto trhu existuje velký počet firem, které však nabízejí diferencovaný produkt. Tímto produktem jsou míněny provozní jednotky, které se liší dle šířky a hloubky sortimentu, velikosti prodejny, cenové úrovně, poskytovaných služeb, polohy prodejny atd., dle těchto hledisek lze prodejny rozdělit na hypermarkety, supermarkety, diskontní jednotky, potravinářské samoobsluhy, smíšené prodejny, obchodní domy, úzce specializované prodejny (Pražská, Jindra 2002: 750). Několik největších firem je sice dosti koncentrováno, nicméně koncentrace není tak velká, abychom mohli mluvit o oligopolní struktuře. Co se týče dodavatelů, zde může být situace různá a postupovat od monopolu, přes oligopol a monopolistickou konkurenci, až po situaci, která se blíží konkurenci dokonalé, a to v závislosti na zboží, které daný dodavatel vyrábí či dodává. V tomto textu jsem přijala předpoklad monopolistické konkurence i na straně dodavatele. Vycházím z toho, že pokud je dodavatel monopolem či oligopolem, může spíše sám uplatňovat při vyjednávání s maloobchodem svou sílu, a tudíž není nutné jeho situaci z pohledu protekce výrobců řešit. Otázku dokonalé konkurence na straně výrobce pro úplnost krátce zmíním. Vzhledem k tomu, že základní situace monopolistické firmy lze v krátkém období graficky znázornit stejně jako situaci monopolu, použiji v této práci model bilaterálního monopolu a monopsonu, respektive bilaterální monopolistické a monopsonistické konkurence. Toto grafické vyjádření by mělo postihnout základní situaci v dodavatelsko-odběratelských vztazích, tu znázorňuje následující graf: 34

46 Graf 6 Výchozí situace bilaterální monopolistická a monopsonistická konkurence Kč/q ME MC P V d = AR P R Q R Q V Zdroj: vlastní zpracování dle Hořejší: 309 Prodávající, tedy dodavatel (výrobce, velkoobchodník) se snaží uplatnit zlaté pravidlo maximalizace zisku, kdy MC = MR a vyrábět tak množství Q V. Vzhledem k tomu, že má na trhu vyjednávací sílu, chce ji využít k tomu, aby cenu stanovil dle poptávkové křivky ve velikosti P V. Vyjednávací sílu má však i kupující, tedy odběratel (obchodní řetězec). I ten se snaží realizovat pravidlo maximalizace zisku a poptává tak množství Q R, kde se křivka jeho mezních výdajů ME protíná s jeho poptávkovou křivkou d. Svou monopsonistickou silou se však snaží dosáhnout ceny P R, kterou odečítá na křivce mezních nákladů prodávajícího, která z jeho pohledu představuje křivku nabídky. Výsledná cena a výsledné množství prodaného (nakoupeného) výrobku se tak bude pohybovat v rozmezí P V a P R, respektive Q V a Q R a jejich skutečná výše bude záviset na vyjednávací síle těchto dvou obchodních partnerů. Dodavatelé pak velice často poukazují na to, že odběratelé mají větší ekonomickou sílu a že se v důsledku toho dostávají do ztráty. To však vůbec nemusí být pravdou. Zda je dodavatel ve ztrátě, či nikoliv, totiž závisí na průběhu křivky jeho průměrných nákladů tak, jak ukazuje následující graf: MR q 35

47 Graf 7 Zisk dodavatele po dojednání konečné ceny P* a množství Q* Kč/q ME MC P V AC P* AC* AC V π* π V d = AR P R Zdroj: vlastní zpracování Q R Q* Q V Pokud by odběratel neměl vůbec žádnou sílu, dosáhl by dodavatel zisku na jednotku ve výši π V = P V AC V, jeho celkový zisk by činil Q V π V. Pokud však odběratel při vyjednáváních uplatní svou ekonomickou sílu, zisk odběratele na jednotku se zmenší na π* = P* AC*, celkový zisk tedy bude činit π* Q*. Dodavatel se teoreticky nemusí dostat do ztráty ani v případě, že odběratel zcela prosadí svou sílu (graf 8) a naopak může být ve ztrátě i v případě, že zcela prosadí sám svou vlastní ekonomickou sílu (graf 9), závisí to na poloze křivky průměrných nákladů AC. MR q 36

48 Graf 8 Odběratel při vyjednávání zcela prosadil svou sílu a dodavatel je přesto v zisku Kč/q ME MC P V AC d = AR P R = P* AC* π* MR Zdroj: vlastní zpracování Q R = Q* Q V q 37

49 Graf 9 Dodavatel při vyjednávání zcela prosadil svou sílu a přesto je ve ztrátě Kč/q ME MC AC* P V = P* -π* AC d = AR P R MR Zdroj: vlastní zpracování Q R Q V = Q* Z výše uvedených grafů lze vyvodit, že nezávisí pouze na tom, jak se mezi subjekty rozloží jejich síly při vyjednávání, ale také na poloze křivky AC, zda dodavatel bude či nebude realizovat zisk. Jednoznačné je, že dodavatel hospodaří se ztrátou v případě, kdy se cena dostane pod úroveň jeho průměrných nákladů, ale celkově větší vyjednávací síla odběratele sama o sobě ke ztrátám dodavatele nevede. (Zde je také možno položit si otázku, zda fakt, že dodavatel je ve ztrátě, znamená, že odběratel používá nekalé praktiky. Ztráta dodavatele totiž může být způsobena nejen větší vyjednávací silou odběratele, ale také neschopností dodavatele vyrábět efektivně a snižovat své průměrné náklady. Ztráta dodavatele, která vede k jeho zániku, tak může být přirozeným ekonomickým procesem, který preferuje ty, kteří jsou schopni vyrábět efektivně. Na druhou stranu nesmí tento proces vést ke snižování kvality zboží nebo k nezákonnému zacházení se zaměstnanci. Zde by právě byl použit princip ochrany slabší strany Evropské unie, kdy negativní dopady na spotřebitele či zaměstnance nejsou společensky žádoucí. Také přílišný úbytek malých a středních podniků může být v rozporu s veřejnými cíli, zánik několika konkrétních MSP vyrovnaný vznikem jiných efektivnějších podniků je však přirozený a lze říci, že i vhodný.) Vyjednávací síla obou partnerů pak závisí na schopnostech jednotlivých vyjednávačů, kteří se mohou pohybovat v prostoru mezi P V a P R, ale samozřejmě také na velikosti tohoto prostoru. Čím plošší bude křivka individuální poptávky odběratele d, tedy čím větší úroveň konkurence bude na straně maloobchodních řetězců, tím vyšší cenu bude dodavatel schopen stanovit. Z grafu 10 vidíme, že při 38 q

50 větší úrovni konkurence na straně odběratele se poptávková křivka pootočí do polohy d 1, čímž dojde k pootočení křivky mezních příjmů do MR 1 a dodavatel tak má šanci získat až cenu P V1. Pokud tedy bude mít v tomto případě stejné vyjednávací schopnosti, lze očekávat, že dosáhne (díky většímu rozmezí) také vyšší ceny. Naopak menší konkurence na straně odběratelů snižuje cenu P V, a tím i vyjednávací prostor, a lze očekávat, že se dodavateli podaří dojednat cenu P* nižší, než jakou by získal v případě ostřejší konkurence mezi odběrateli. Graf 10 Větší konkurence mezi odběrateli (plošší křivka d1) dává dodavateli šanci na vyšší cenu Kč/q ME MC P V1 P V AC d 1 = AR 1 P* π v π v1 AC* AC V π* d = AR P R MR MR 1 Zdroj: vlastní zpracování Q R Q* Q V Q V1 q Dokonalá konkurence na straně výrobce Nyní jen krátce popíšu, jak je to v případě, že mezi výrobci panuje dokonalá konkurence, a tudíž nemohou ovlivnit cenu na trhu. Dokonalou konkurenci na diferencovaném trhu potravinářských produktů najdeme snad pouze v případě zemědělských surovin, ty jsou ale přímo od zemědělce do maloobchodu dodávány ojediněle a zákon o VTS se jich tedy týká často pouze okrajově. Dalším případem, který bychom mohli označit za blížící se dokonalé konkurenci, je zboží privátních značek za předpokladu, že na výrobku není uvedeno jméno výrobce. Situace dokonalé konkurence mezi výrobky je obdobná jako na grafu 8. Díky monopsonistické konkurenci na straně odběratelů totiž v případě dokonalé konkurence dodavatelů maloobchodník zcela prosadí svou sílu a odebírané množství stanoví pomocí rovnosti mezních výdajů se svou poptávkovou křivkou. Cenu však odečítá z tržní nabídkové křivky výrobců. 39

51 Stejně jako na grafu 8, i zde může dojít k tomu, že dodavatel zůstává v zisku. Nicméně prostor pro zisk je zde nesporně menší než v případě, kdy dodavatel vyrábí diferencovaný produkt. 3.2 Vybrané praktiky maloobchodníků V následujícím textu popíšu některé praktiky maloobchodníků, které jsou často označovány za nekalé, konkrétně ty z nich, které lze postihnout výše uvedeným mikroekonomickým aparátem Retrospektivní změny Nejčastěji kritizovanou praktikou jsou retrospektivní změny. Odběratel tak například na konci roku nutí svého dodavatele, aby mu zpětně poskytl nějakou slevu z ceny či jinou platbu, na které původně nebyli dohodnuti. Tuto situaci zachycuje graf 11. Z původní ceny P* se cena snížila na úroveň P1, respektive P2, a dodavateli klesl zisk na π 1, respektive se dostal do ztráty π 2. Retrospektivní změny jsou jednoznačně nekalou praktikou (a to přesto, že i v případě retrospektivních změn může dodavatel zůstat v zisku), protože mění předem dohodnuté smluvní podmínky a nechávají dodavatele v nejistotě ohledně výše svého zisku. Navíc lze předpokládat, že při vyjednáváních, při kterých má odběratel velkou sílu, bude cena za Q* stanovena na úrovni AC*, tedy na nulovém ekonomickém zisku pro dodavatele (nulový ekonomický zisk však v sobě stále ještě zahrnuje fixní náklady, včetně nákladů na investice a i náklady obětované příležitostem, účetně tedy není roven nule, ale po odečtení všech nákladů obvyklému zisku v odvětví, Hořejší a kol. 2006: 247). Pokud při vyjednáváních stlačí odběratel cenu na tuto úroveň a zpětně ji ještě sníží, dostává se dodavatel automaticky do ztráty. V tomto případě jsou veřejné cíle kvality zboží a investic ohroženy již předem. Pokud totiž výrobce není schopen předem kalkulovat, kdy a jakou retrospektivní změnu si maloobchod vynutí, vytváří si předem vyšší rezervy, než je ve skutečnosti nutné. Tyto rezervy jsou tvořeny především na úkor investic a kvality zboží, což v konečném důsledku poškozuje spotřebitele (Competition Commission 2008: 165). 40

52 Graf 11 Retrospektivní změny Kč/q ME MC P V AC P* P 1 π* AC* P 2 π 2 π 1 d = AR P R MR Zdroj: vlastní zpracování Q R Q* Q V q Obratový bonus Obratový bonus představuje odměnu dodavatele odběrateli za to, že prodá určité množství daného zboží. Pokud není vymáhán až zpětně, ale obě strany se na něm předem dohodnou, může představovat win-win strategii pro oba partnery. Obratový bonus znázorňuje graf 12. Odběratel s dodavatelem se dohodli na základní ceně P* za prodané množství Q*. Dodavatel však má zájem na tom, aby prodal množství Q V a je ochoten v případě, že toto množství prodá, snížit prodejní cenu zboží. S odběratelem se dohodnou na výši bonusu P* P OB. V původní situaci by dodavatel inkasoval zisk π* Q*, má však šanci po domluvení obratového bonusu na větší zisk π OB Q V. Zde je nutno podotknout, že závisí samozřejmě na průběhu křivky AC a velikosti obratového bonusu, zda je zisk po obratovém bonusu větší než zisk v případě množství Q*. Dodavatel má však v případě předem sjednaného obratového bonusu možnost tyto dvě situace porovnat, a pokud by mělo dojít k poklesu zisku, nemusí na obratový bonus přistoupit. 41

53 Graf 12 Obratový bonus Kč/q ME MC P V AC P* P OB AC* AC OB π* π OB d = AR P R Zdroj: vlastní zpracování Q R Q* Q V Je samozřejmě také zapotřebí si uvědomit, co se stane v případě, že odběratel množství Q V neprodá a obratový bonus nevyužije. Předpokládejme, že prodá pouze množství Q* a rozdíl Q V Q* již neodebere. V tomto případě dodavatel musí nést náklady na vyrobení Q V Q* sám a snižuje se o ně zisk z prodeje Q*, popřípadě musí nést dodatečné náklady na prodání zbylých výrobků jinou cestou. Tyto náklady však částečně pokrývá vyšší zisk z prodeje výrobků Q*, protože dodavatel toto množství vyrobil na průměrné náklady AC OB a nikoliv AC* 41. Dodavatel tedy při sjednání obratového bonusu na sebe bere riziko neprodejnosti části svých výrobků, ale toto riziko je předem specifikované a vyčíslitelné a částečně jej pokrývají úspory z rozsahu. Pokud je obratový bonus sjednáván předem, nemusí na něj dodavatel přistoupit a může se spokojit s prodejem Q* bez rizika. Na problematiku retroaktivního bonusu 42 lze aplikovat stejnou úvahu jako v kapitole Retrospektivní změny, považujeme jej tedy za nekalou praktiku. MR q 41 Toto tvrzení vychází z předpokladu, že dodavatel vyrobil všechno zboží Q V najednou, a tím dosáhl úspor z rozsahu o velikosti AC OB -AC* na jednotku vyrobeného produktu. Pokud je zboží vyráběno postupně, pak ke ztrátě ve výši nákladů na výrobu neprodaného zboží nedochází. 42 Jedná se o bonus, který nebyl nijak předem smluvně sjednán. Nejde tedy o případ, kdy je pouze zpětně placen na základě určité výše prodeje. 42

54 3.2.3 Vratky Vratky předem nesmluvené Zpětné navrácení zboží, aniž by možnost tohoto vrácení byla předem sjednána, představuje další nekalou praktiku a je vlastně speciálním případem retrospektivních změn, tentokrát nikoliv v ceně, ale v množství. Situaci zachycuje následující graf: Graf 13 Nesmluvené vratky Kč/q ME MC P V AC AC* P* π* d = AR P R MR Zdroj: vlastní zpracování Q R Q Q* Q V q Pokud se dodavatel s odběratelem domluví na prodeji množství Q* za cenu P* a odběratel posléze využije své síly k tomu, aby odběrateli vrátil neprodané zboží Q* Q, dodavateli se nejen sníží zisk z π* Q* na π* Q, ale rovněž musí nést náklady ve výši (Q* Q ) AC*, popřípadě náklady na uplatnění tohoto zboží jiným způsobem. Na první pohled je tato situace velice podobná obratovému bonusu (i zde část ztráty na vyrobené neprodané zboží pokrývají úspory z rozsahu), rozdíl je ovšem v tom, že dodavatel se nemohl předem rozhodnout, zda toto riziko na sebe přijme, a nemohl se proti němu adekvátně zajistit. Tento stav má znovu negativní vliv na výši investic, kvalitu zboží, a tím na spotřebitele. Předem smluvené vratky Vratky je nicméně možné předem smluvit. Smluvní strany se dohodnou, že pokud odběratel určité množství zboží neprodá, má právo je vrátit. Vzhledem k tomu, že odběratel počítá s možností vratek, 43

55 lze předpokládat, že bude v pozici vyjednat i vyšší cenu, protože odběratel má jistotu, že pokud část zboží neprodá, může jej vrátit. Situaci znázorňuje graf 14. Bez možnosti vratek by se obchodní partneři dohodli na ceně P* za množství Q*. Pokud se však domluví na možnosti vrátit část neprodaného zboží, přistoupí odběratel na cenu P** (zároveň je ochoten odebrat více zboží Q**). Dodavateli však zároveň stoupnou náklady na kus prodaného zboží (křivka AC se posune nahoru do AC 1 ). Tyto náklady navíc si můžeme představit jako náklady na zajištění pro případ, že k vratce dojde. Mohou to být náklady na zajištění alternativního distribučního kanálu pro případ vratky. Pro jednoduchost si můžeme představit, že na trhu existuje pojištění, které dodavateli v případě vratky zaplatí náklady ve výši AC** (Q** Q*), za toto pojištění však musí zaplatit cenu ve výši AC 1 AC. Pokud k vratce nedojde, dodavatel je v zisku π** Q**, pokud k vratce dojde, zisk dodavatele je pouze ve výši π** Q*, protože ztrátu z neprodaného zboží kryje pojistka (respektive dodavatel využil alternativní distribuční kanál, kvůli jehož zajištění se křivka AC posunula nahoru). Vzhledem k tomu, že vratka byla předem smluvena, může si dodavatel spočítat, jaká je výše zisku v případě, kdy vratky zavedeny nejsou, a jaká je výše zisku v případě možnosti vratek při jejich uskutečnění a neuskutečnění. Porovnáním těchto situací se může předem rozhodnout, zda pro něj má smysl přistoupit na systém vratek, či zda zůstane u původní situace P* a Q*. K této situaci je však nutné přidat ještě jeden komentář: je nutné dobrovolně smluvit omezené únosné množství vráceného zboží. Pokud si maloobchodník vynutí vratku až do výše 100 % zboží a nutí například pekaře, aby ještě ve večerních hodinách zavážel čerstvé pečivo, které druhý den všechno vrací zpět, pak dodavatel utrpí pouze ztrátu v hodnotě vyrobeného zboží. 44

56 Graf 14 Předem smluvené vratky Kč/q ME MC AC 1 P V AC P** P* π** AC** π* AC* d P R MR Q R Q* Q** Q V q Zdroj: vlastní zpracování Poplatky Velice často skloňovaným tématem jsou také nejrůznější poplatky (regálné, zalistovací poplatky, poplatky za in-store promotion, příspěvky na investice obchodníků atd.). Dle zákona o VTS se nesmějí vybírat, pokud proti nim nestojí odpovídající služba (Příloha 5, odst. 1). Poplatky můžeme rozdělit do dvou skupin: poplatky předem sjednané a poplatky předem nesjednané. U poplatků předem nesjednaných je situace jednoduchá: tyto jsou nekalými praktikami a graficky byly znázorněny již v části retrospektivní změny. U poplatků předem sjednaných je potřeba si uvědomit, že poplatky jsou vlastně pouze snížením kupní ceny daného zboží v rozmezí prostoru P V a P R tak, jak bylo diskutováno na začátku v kapitole 3.1. U nich tedy jde o to, aby konečná výsledná cena za výrobek nebyla nižší než dodavatelovy průměrné náklady na tento výrobek. Tento problém byl rovněž již graficky znázorněn a diskutován výše. K tomuto tématu je však vhodné ještě uvést, že některé z vybíraných poplatků (jako například poplatek na investiční náklady) nelze v případě dodavatele, který odběrateli dodává více druhů výrobků, jednoznačně přiřadit jednotlivým druhům výrobků. Je pak velice těžké určit přesnou polohu křivky AC, a tím zjistit, zda se u daného výrobku již dodavatel nedostal do ztráty. Proto je vhodné vybírat poplatky pouze za takové služby, které jsou jednoznačně přiřaditelné k výrobku (regálné, in-store promotion atd.) a poplatkům všeobecným (příspěvky na investice) se spíše vyhýbat. 45

57 3.2.5 Zboží privátních značek Krátce se zmíním rovněž o praktice odmítnutí uvést jméno výrobce na zboží privátní značky. Odběratel totiž tímto vytlačuje dodavatele do pozice dokonale konkurenčního trhu, a tudíž zužuje jeho možnost ovlivňovat cenu a odebrané množství tak, jak to bylo popsáno v kapitole Proto se tomuto postupu dodavatelé brání a byl zakázán zákonem o VTS. Nutno ovšem uvést i nebezpečí, že spotřebitelé v případě, že jsou schopni identifikovat výrobce zboží privátní značky, mohou potom upřednostňovat toto levnější zboží před značkovým. Pokud totiž vedle sebe na regále leží dva identické výrobky od stejného výrobce, pouze jinak zabalené, bude informovaný spotřebitel, kterému nejde o prestiž značky, ale o kvalitu zaručenou výrobcem, preferovat levnější zboží privátní značky Doba splatnosti faktur Zákon o VTS zavádí pro odběratele s významnou tržní silou maximální dobu splatnosti faktur ve výši 30 dní. Na době delší není možno se smluvit (Příloha 2, odst. 6). Vyjdeme-li však z teorie časové hodnoty peněz, není dlouhá doba splatnosti faktur nekalou praktikou 43. Základní poučkou časové hodnoty peněz je, že koruna obdržená dnes má větší hodnotu, než koruna obdržená zítra. Současnou hodnotu částky obdržené v budoucnosti získáme jejím diskontováním kde SH je současná hodnota, J je jistina obdržená v budoucnosti, i představuje úrokovou sazbu příslušnou danému období. Budoucí hodnotu BH současné jistiny naopak získáme tak, že současnou jistinu zvýšíme o úrok, který je možné v daném období získat, tedy Pokud tedy odběratel má zaplatit později, měl by také zaplatit vyšší částku. Změna doby splatnosti tedy nepředstavuje nic jiného než změnu současné hodnoty ceny výrobku, která je pro dodavatele klíčová při rozhodování. Tuto současnou hodnotu bychom měli porovnávat s průměrnými náklady na výrobek, abychom zjistili, zda je dodavatel v zisku či ve ztrátě. Problém je samozřejmě v tom, jak určit danou úrokovou míru. Měla by se odvíjet od toho, za jaký úrok je dodavatel skutečně schopen si danou částku vypůjčit. Problém, proč si (zejména malí a střední 44 ) dodavatelé na příliš dlouhé doby splatnosti stěžují, je právě v tom, že po diskontování budoucí jistiny touto úrokovou mírou se mohou dostat pod průměrné náklady na výrobek. Zde se znovu dostáváme do oblasti ohrožení veřejných cílů rozvoje sítě malých a středních podniků. Nekalost tedy ale znovu nespočívá v délce splatnosti. 43 Nedodržení doby splatnosti samozřejmě nekalou praktikou je. Pokud je s obchodním partnerem domluvena doba splatnosti 14 dní a dlužník bezdůvodně zaplatí až za 25 dní, je to nekalá praktika. Pokud si však partneři domluví dobu splatnosti 60 dní, a tato doba je dodržena, není důvod se domnívat, že v jednání jedné ze stran je něco nekalého. 44 Tito totiž často nejsou schopní získat tak výhodný úrok jako velké firmy. 46

58 faktury, ale spíše v konečné výši ceny, kterou dodavatel reálně za své zboží získá. Tento problém znovu již byl řešen graficky výše Další praktiky maloobchodu Výše uvedený mikroekonomický aparát lze přiměřeně aplikovat také na některé jiné praktiky (přenesení sankcí bez odůvodnění vadností výrobku je retroaktivní změnou), jiné by měly být analyzovány spíše v rámci jiných disciplín (prodej za podnákupní ceny je například spíše otázkou marketingu). Tato kapitola měla postihnout základní praktiky, na které lze mikroekonomický aparát aplikovat, ovšem bez nároku na jejich vyčerpávající přehled. 3.3 Shrnutí Cílem této kapitoly bylo ukázat, jaký vyjednávací prostor mají partneři při určování ceny výrobku, za kterou dodavatel zboží prodá odběrateli, a odpovědět na druhou výzkumnou otázku týkající se nekalosti jednotlivých praktik. Celkově lze říci, že skutečnost, že odběratelé jsou schopni při vyjednáváních vyvinout na dodavatele určitý nátlak, vychází z existence nedokonalé konkurence na trhu. Také dodavatelé však mají ve většině případů při vyjednáváních určitý prostor, způsobený jedinečností jejich produktu, a tedy rovněž nedokonalou konkurencí na jejich straně. Čím je výrobek od ostatních méně odlišitelný, tím menší vyjednávací prostor dodavateli zbývá. Na druhou stranu skutečnost, zda je dodavatel v zisku či ztrátě, nezávisí pouze na úrovni konkurence a konečné dojednané ceně, ale také na průběhu křivky průměrných nákladů. Může nastat situace, kdy odběratel aplikuje velkou vyjednávací sílu, a dodavatel přesto zůstává v zisku. Při posuzování, zda je praktika nekalá, či nikoliv, je nejdříve potřeba zvážit právě to, zda je její důsledek pro dodavatele likvidační (konečná cena leží pod průměrnými náklady), či zda dodavatel zůstává v zisku. Není příliš důležité, zda je stanovena přímo nízká cena, nebo zda nadsazená cena je dále upravena různými poplatky či dobou splatnosti, zásadní je, aby konečná dojednaná cena ležela nad průměrnými náklady pro dané množství zboží. Pokud odběratel tlačí cenu pod průměrné náklady, nemusí se však stále ještě jednat o nekalou praktiku v případě, že na trhu je možno stejně kvalitní zboží vyrobit s náklady nižšími. Zde je problém v neefektivnosti dodavatele a je v pořádku, pokud takovéto podniky zaniknou či jsou donuceny ke snížení nákladů na efektivní 45 úroveň. Zánik jednoho dodavatele tedy pro ekonomiku jako takovou není problematický, nekalými se praktiky stávají až v případě, že toto tlačení ceny pod úroveň průměrných nákladů je provozováno plošně takovým způsobem, že klesá kvalita zboží pro spotřebitele, dodavatelé nedodržují zákoník práce a dochází k velkému úbytku malých a středních podniků. Dalším důležitým závěrem této kapitoly je, že jakákoliv retrospektivní změna, která nebyla předem smluvena, je nekalou praktikou proto, že neumožňuje dodavateli objektivní plánování a popřípadě zajištění proti nežádoucímu stavu, což vede k rozporu s veřejným cílem podpory investic, které mají velký vliv na kvalitu zboží, a tím prospívají spotřebiteli. 45 Zároveň však důstojnou, tedy ne na úkor kvality, zaměstnanců atd. 47

59 4 Rozdělení cen v dodavatelsko-odběratelském řetězci Vzhledem k tomu, že výše bylo několikrát uvedeno, že problematiku dodavatelsko-odběratelských vztahů je zjednodušeně možno zúžit na problematiku rozdělení cen v dodavatelsko-odběratelském řetězci, budu se nyní této problematice věnovat podrobněji. Ve společnosti se často objevuje požadavek spravedlivého rozdělení cen mezi jednotlivé články dodavatelského řetězce. Dodavatelé si často stěžují, že jejich cena a cena odběratele (nebo častěji jeho marže) nejsou spravedlivé, že jsou maloobchodníky vykořisťováni. Spravedlivost ceny, kterou při prodeji svého zboží získají, tak stojí na konci většiny stížností na nekalé praktiky. Je nutné si uvědomit, že tržní ekonomika směřuje k efektivnosti, nikoliv ke spravedlivosti. Maximální efektivnost tak nemusí zároveň znamenat spravedlivost. V této kapitole účelově přijmu předpoklad potřeby korekce trhu z efektivního na spravedlivý, abych ukázala, jakými kritérii tuto spravedlivost lze či nelze měřit a nakolik je běžně užívané zdůvodňování nespravedlivosti rozdělení cen mezi jednotlivé články dodavatelsko-odběratelského řetězce objektivní. 4.1 Definice pojmů Dříve než přistoupíme k porovnávání dat, která nám rozdělení cen budou demonstrovat, je nutno osvětlit některé pojmy, které se v této souvislosti používají, a vztahy mezi nimi. V prvé řadě je třeba upozornit, že pojem spravedlivé rozdělení cen bývá často ztotožňován s pojmem spravedlivé rozdělení marží. S tímto pojmem pracuje také Evropská komise ve svých dokumentech (2009a, 2009b, 2010a, 2010b), které hovoří také o marži dodavatelů. V českém názvosloví je stěžejním pojmem obchodní marže, která je definována v 20 prováděcí vyhlášky k zákonu o účetnictví, dle kterého obsahuje rozdíl z vyúčtovaných tržeb za prodej zboží a nákladů vynaložených na prodané zboží ( 20, odst. 1 vyhlášky 500/2002 Sb.), přičemž položka náklady vynaložené na prodané zboží obsahuje pořizovací cenu, popřípadě reprodukční pořizovací cenu prodaného zboží 46 (tamtéž, odst. 2). O obchodní marži má tedy smysl mluvit hlavně u obchodníků, kde ve výsledovce položky tržby za prodej zboží a náklady vynaložené na prodané zboží, které společně tvoří obchodní marži, představují podstatnou část nákladů a výnosů obchodu. Na rozdíl od maloobchodu jsou pak u výrobců potravin nejdůležitější částí výsledovky, které se váží k přepracování vstupů na finální produkty, výkony a výkonová spotřeba, které bývají u obchodníků zanedbatelné. Tento rozdíl samozřejmě plyne z různé náplně činnosti těchto článků řetězce. Dodejme ještě, že pokud k obchodní marži přičteme výkony a odečteme výkonovou spotřebu, získáme účetní přidanou hodnotu. Co se týče zemědělců, agregované statistické údaje, které jsou dostupné, pak pracují se zcela odlišnými pojmy, jako jsou produkce zemědělského odvětví, mezispotřeba, hrubá a čistá přidaná hodnota a další. Z toho důvodu, aby bylo dosaženo srovnatelnosti údajů, které jsou pro jednotlivá odvětví dostupné, budu srovnávat jednak vývoj cen (jak agregovaných, tak pro jednotlivé výrobky) na třech úrovních: 1. prodejní cena zemědělce producentovi potravin, 2. prodejní cena producenta maloobchodníkovi a 46 Reprodukční pořizovací cena prodaného zboží je cena, za kterou by byl majetek pořízen v době, kdy se o něm účtuje ( 25, odst. 5b zákona č. 563/1991). 48

60 3. cena při prodeji spotřebiteli. Dále budu sledovat přidanou hodnotu, kterou zde budu rozumět navýšení ceny mezi jednotlivými články řetězce (nebude se tedy jednat o účetní přidanou hodnotu). Půjde zde o to ukázat, kolik z konečné spotřebitelské ceny obdrží zemědělec, dodavatel a maloobchodník. Toto porovnání má smysl u agregovaných dat (všeobecná hladina cen potravin na těchto třech úrovních) a dále u jednotlivých komodit, které se do maloobchodu dostanou více méně v nezměněném stavu (např. mléko, ovoce a zelenina, vejce, nezpracované maso atd.). Protože však tato přidaná hodnota musí pokrýt náklady každého z článků řetězce, její absolutní ani procentuální výše ještě nic nevypovídá o tom, zda je spravedlivá. Proto se v závěru této kapitoly zaměřím na rentabilitu jednotlivých článků potravinářského řetězce, které jsou z hlediska srovnávání spravedlivosti rozdělení cen lepšími vodítky, byť i zde, jak bude uvedeno níže, není možné pouze na základě porovnání číselných procentuálních hodnot dělat jednoznačné závěry. 4.2 Vztah marže a zisku Ke vztahu zisku a marže uvedu ještě jednu poznámku. V minulosti se používaly pojmy hrubá marže (dnešní marže) a čistá marže (dnešní zisk). Rozdíl mezi nimi často není veřejnosti znám, a proto dochází k nepochopení statistických dat a k jejich špatné interpretaci, kdy pojem marže bývá zaměňován s pojmem zisk, takže údaj o 30% marži obchodníků v mnoha lidech evokuje představu třicetiprocentní ziskovosti, kterou považují za nemorální (ať již na úkor spotřebitele, nebo předchozích článků řetězce). Takovéto mylné úvahy však bohužel mohou mít velice praktické důsledky v podobě zavádějících novinových článků, ovlivněného veřejného mínění a v konečném důsledku také v podobě zákonné regulace. Pro větší přehlednost ještě obchodní marži schematicky znázorním. V praxi tedy obchodní marži (dříve takzvanou hrubou marži) získáme tak, že od prodejní ceny maloobchodníka odečteme nákupní cenu daného zboží (počítá se s cenami bez DPH). Zisk maloobchodníka (dříve takzvanou čistou marži) pak získáme tak, že od celkové marže za všechny položky odečteme veškeré variabilní a fixní náklady maloobchodu. Pokud bychom chtěli vypočítat zisk na jednotku konkrétního druhu zboží, pak bychom od marže příslušné danému zboží odečetli variabilní náklady s tímto zbožím související (doprava, skladování, chlazení, mražení ) a vhodným způsobem rozpočítané fixní náklady příslušné jednotce daného druhu zboží 47. Viz také následující obrázek: Obrázek 2 Konstrukce marže Prodejní cena Nákupní cena Obchodní marže Nákupní cena Variabilní náklady Fixní náklady Zisk Zdroj: vlastní zpracování 4.3 Ceny a marže z pohledu Evropské komise Ještě předtím, než uvedu statistické údaje, zastavím se krátce u toho, jakým způsobem pojednávají o cenách a maržích dokumenty Evropské komise a související. Jak bylo uvedeno výše, musí marže pokrýt náklady. V realitě však marže nezávisí pouze na nich. Evropská komise vyjmenovává i další faktory, které ovlivňují velikost marže maloobchodu. Je to například přítomnost konkurence v dané lokalitě (tedy prostorová koncentrace). Dle Komise Spojeného království vstup konkurenční maloobchodní jednotky na doposud monopolní lokální trh 47 Například rozpočítáme fixní náklady na 1 Kč tržeb a přiřadíme je danému druhu zboží dle jeho ceny. 49

61 (do deseti minut jízdy) sníží marži původního lokálního monopolu o 3,8 % (Competition Commission 2008: 116). Úroveň prostorové koncentrace pak ovlivňuje výši marží i v případě, že ceny jsou stanovovány pro celý řetězec na národní úrovni. Nízká lokální konkurence pak znamená celkově vyšší marži na národní úrovni 48 (tamtéž, str. 119). Nicméně stačí i omezený počet konkurenčních prodejen v lokalitě, aby se pozitivní vliv na cenu pro spotřebitele projevil (Evropská komise 2010b: 32), takže vysoká koncentrace v maloobchodě by všeobecně vzato neměla být důvodem pro příliš vysoké marže v odvětví, mnohem důležitější je prostorová koncentrace. Důležitá je také možnost spotřebitele porovnat ceny s ostatními konkurenčními prodejnami, pokud toto srovnání chybí, je možno realizovat marže vyšší. Rozvoj on-line nakupování a srovnávacích portálů má proto vliv na stlačování marží. V zisku na jednotku (na rozdíl od variabilních a fixních nákladů) se pak promítnou také vyjednávací síla obchodních partnerů a jejich vzájemná závislost. Celkově však Evropská komise dospěla k názoru, že průměrné čisté marže obchodníků (v současné české terminologii se tedy jedná o zisk) se v zemích EU pohybují mezi 2 až 6 % z obratu (Evropská komise 2010b: 44), což je číslo relativně nízké 49. Zároveň však dodává, že u některých konkrétních výrobků může dojít k nekalé praktice příliš vysoké marže na úkor spotřebitele či dodavatele. Dle výzkumu GfK provedeného mezi dodavateli ve Velké Británii uvedlo 53 % z nich, že nejnižší ceny získávají při prodeji jednomu ze čtyř největších hráčů na trhu 50 (GfK 2007: 59). Tento fakt však zdůvodňují nejen silným postavením těchto největších hráčů na trhu, ale také vyššími objemy odběru či vyššími náklady s nimi spojenými (na marketing, balení distribuci atd., tamtéž, str. 60). Tito odběratelé jim však zároveň pomáhají získat úspory z rozsahu a mohou jim také zaručovat poměrně velkou část zisku v absolutním vyjádření, takže nižší cena může být ospravedlnitelná. Do problémů se však mohou dostat hlavně drobní primární producenti, pokud nevyužili možnosti vertikální integrace do maloobchodního řetězce, horizontální kooperace či diverzifikace (Evropská komise 2010b: 45) a jejichž ceny rychle klesají. Na druhou stranu na vině nemusí být maloobchodník, ale může to být kterýkoliv jiný článek řetězce. V tomto případě navíc velice závisí na délce dodavatelsko-odběratelského řetězce, kdy cena získaná primárním producentem je nepřímo úměrná délce řetězce. Úřad pro hospodářskou soutěž v Itálii například zjistil, že primární producent získá zhruba 60 % z konečné maloobchodní ceny svého výrobku, pokud prodává přímo maloobchodu, ale pouze 30 %, pokud mezi tím samým výrobcem a maloobchodníkem operují ještě tři zprostředkovatelé (Evropská komise 2009: 12). Je-li tedy schopen výrobku sám dodat tu část přidané hodnoty, kterou jinak zajišťují zprostředkovatelé, získává za něj vyšší podíl z tržní ceny (ale pravděpodobně za vyšší náklady s tím spojené). V této otázce by velice pomohlo vědět u jednotlivých druhů zboží, jakým způsobem se jejich cena v průběhu toku od výrobce ke konečnému odběrateli zvyšuje. Pak by se dalo o něco lépe posoudit, zda jsou ceny rozděleny spravedlivě či nikoliv. Jsou v podstatě dva způsoby, jakými tyto informace 48 Lze si představit situaci pouze 2 konkurentů na národním trhu s 50% podílem na trhu, kdy a) na každém lokálním trhu je rozdělení podílu na trhu 50:50 nebo b) na polovině trhů má lokální monopol jeden a na druhé polovině druhý z konkurentů. Ve druhém případě lze očekávat vyšší marže na národní úrovni. 49 Komise Spojeného království došla k podobným číslům mezi lety 2001 až 2007 se průměrná provozní marže (zde se jedná o marži, od níž jsou odečteny variabilní náklady, tedy o součet zisku a fixních nákladů) pohybovala mezi 3,6 a 4,5 % (Competition Commission 2008: 34). Celkově charakterizuje Komise Spojeného království retailing jako odvětví s vysokými objemy prodeje a nízkými maržemi (tamtéž, str. 49). 50 Na druhé straně 22 % z nich od jednoho z nich získává cenu nejvyšší (tamtéž). 50

62 lze získat: Evropská komise upozorňuje na to, že jednotlivé případy se dají zjišťovat z konkrétních soudních rozhodnutí (Evropská komise 2010b: 45), což však může být dost pracné a navíc zdaleka nepokrývá celé spektrum výrobků. Druhou možností je, aby jednotlivé články řetězce dobrovolně zveřejnily svou průměrnou nákupní a prodejní cenu u vybraných kategorií výrobků. To je však prakticky nemožné z důvodu ochrany obchodního tajemství a bylo by uskutečnitelné pouze za předpokladu, že by se na tom smluvní strany dohodly. Lze předpokládat, že problém data zveřejnit mohou mít právě ti, kteří za osočování maloobchodu z vysokých marží 51 schovávají své vlastní vysoké ceny, a zveřejnění pravdy by jim mohlo uškodit. Níže v textu každopádně představím alespoň taková data, která jsou veřejně dostupná, aby bylo možno utvořit si základní představu o cenách v potravinářském řetězci. Celá problematika cen se komplikuje ještě i faktem, že tyto nejsou stabilními veličinami, ale v čase se mění tak, jak jednotlivé články dodavatelsko-odběratelského řetězce reagují na změny na trhu. Závisí na úrovni konkurence a vyspělosti daného trhu, jak a jak rychle se cenové změny (objektivně dané například neúrodou atd.) promítnou mezi farmáře, zpracovatele a maloobchodníky (Evropská komise 2010b: 44 45). Co se týče regulace této oblasti v rámci EU, všeobecně je samozřejmě uznávána svobodná tvorba cen, přičemž v některých případech mohou být tyto regulovány. Někteří členové EU dle údajů Evropské komise uvažují o zavedení regulace marží (například u potravin), což by ale mohlo potenciálně vést k rozporu s pravidly vnitřního trhu a ochrany hospodářské soutěže (Evropská komise 2010b: 33) 52. Navíc by takováto regulace byla v rozporu s tržním hospodářstvím, ve kterém má smysl regulovat tržní selhání (v našem případě regulovat ceny u monopolu či předcházet vzniku dominantního postavení fúzemi a akvizicemi), nikoliv konkurenční trhy 53. Evropská unie se rovněž snaží o vnesení transparentnosti do cenové struktury potravin v jednotlivých zemích, a proto zavádí nástroj pro sledování cen potravin (Eurostat 2011). Zde sleduje vývoj cen potravin v rozdělení na ceny zemědělských komodit (2 úrovně), ceny producentů (rovněž 2 úrovně) a ceny pro konečné spotřebitele v jednotlivých zemích EU. Nástroj umožňuje porovnávat vývoj nejen u potravin jako celku, ale i u některých konkrétních komodit (chléb a obiloviny, maso, hovězí, vepřové, drůbež, ryby a mořské produkty, mléko, sýr, vejce, tuky a oleje, ovoce, zelenina, jablka, brambory, cukrovinky). Bohužel je z tabulek patrný pouze vývoj (vůči základnímu roku 2005) a nikoliv poměry cen zemědělských komodit versus cen producentů versus spotřebitelských cen. Grafy z tohoto nástroje jsou uvedeny v následující subkapitole. 4.4 Vývoj agregátních cen Nejprve si ukážeme vývoj cen na jednotlivých úrovních dodavatelsko-odběratelského řetězce v čase. Použijeme k tomu nástroj Evropské unie pro sledování cen potravin. Níže jsou uvedeny dva grafy, které jak pro Českou republiku, tak pro všech 27 zemí Evropské unie zobrazují vývoj cen potravin na 51 Jde o stížnosti na nevyvážené rozdělení nákladů nebo nedostatečnou cenu placenou dodavatelům v porovnání se spotřebitelskými cenami (Evropská komise 2010b: 44). 52 Existují náznaky, že některé členské státy zvažují zavedení maximálních marží pro celou řadu výrobků, jako jsou např. potraviny. Je třeba poznamenat, že za určitých okolností by takováto úprava mohla vyvolat problémy se slučitelností s unijními zákony, zejména s předpisy o vnitřním trhu anebo předpisy na ochranu hospodářské soutěže. (Evropská komise 2010b: 33). 53 Úroveň konkurence je i přes vysokou koncentraci v maloobchodě dostatečná a spotřebitelé z ní profitují (Evropská komise 2009: 9). 51

63 následujících stupních: 1. ceny zemědělských vstupů, 2. ceny producentů, 3. spotřebitelské ceny (které tedy inkasuje maloobchodník). Je nutné si uvědomit, že se nejedná o absolutní výši cen a že nelze na základě tohoto nástroje srovnávat, co se týče absolutních hodnot. Budeme se tedy soustřeďovat pouze na vývoj cen v čase. Jak vidíme, na obou grafech zaznamenávají ceny zemědělských produktů přibližně stejný trend vývoje, určený světovými komoditními trhy. Prodejní ceny zemědělců tedy v období od konce roku 2006 do září roku 2008 zaznamenávají vyšší cenové indexy než ceny výrobců a maloobchodníků, následně pak až do konce roku 2010 jsou cenové indexy výrazně nižší a ceny v tomto období klesají i oproti bazickému roku Pokud porovnáme vývoj cen zemědělců, potravinářů a obchodníků, pak vidíme, že zatímco prodejní ceny zemědělců v čase značně kolísají, jsou výrobci potravin a maloobchodníci schopni tyto výkyvy částečně kompenzovat. Z obou grafů je patrné, že při prudkém stoupání cen zemědělských nerostou ceny potravinářů a obchodníků tak rychlým tempem, naopak při poklesu zemědělských cen jsou další dva články řetězce schopny si ceny více méně udržet na stejné úrovni. Velice zajímavý je ovšem pohled na vývoj cen výrobců potravin a cen spotřebitelských v porovnání případu České republiky a Evropské unie. Zatímco v EU 27 vývoj cen výrobců potravinářů přibližně kopíruje (až na drobné odchylky) vývoj cen spotřebitelských, v České republice je tomu tak pouze do konce roku Od té doby jsou cenové indexy spotřebitelských cen vyšší než indexy cen producentů potravin. Spotřebitelské ceny tedy rostly rychleji, než ceny producentů. V každém případě můžeme konstatovat, že z grafu pro ČR není viditelný efekt zákona o VTS ve smyslu ochrany producentů. Pokud by tento byl patrný, pak bychom očekávali vyšší růst cen výrobců potravin než spotřebitelských (nebo alespoň srovnatelný). Na první pohled tedy lze říci, že zákon měl spíše ten efekt, před kterým bylo varováno: došlo k vyššímu růstu cen spotřebitelských. V praxi však došlo také k mnoha jiným vlivům, které je velice obtížné rozklíčovat, a proto není možno dělat takovéto jednoduché závěry. 52

64 2005M M M M M M M M M M M M M M M M M M M M M M M M M M M M M M M M M M M M M M M M M M M M M M M M09 Graf 15 Vývoj cen potravin v ČR (2005 = 100 %) na jednotlivých úrovních dodavatelského řetězce zemědělec producent spotřebitel Zdroj: Eurostat (2011) Graf 16 Vývoj cen potravin v EU27 (2005 = 100 %) na jednotlivých úrovních dodavatelského řetězce 140,0 130,0 120,0 110,0 100,0 zemědělec producent spotřebitel 90,0 80,0 Zdroj: Eurostat (2011) 4.5 Tři stupně cen u jednotlivých produktů Zjišťování výše cen u jednotlivých produktů je velice složitá záležitost, protože ceny mezi jednotlivými články dodavatelského řetězce jsou součástí obchodního tajemství, takže subjekty je dobrovolně neposkytují. Nicméně alespoň v případech některých produktů je v rámci vyhlášky Českého statistického úřadu o Programu statistických zjišťování stanovena tzv. zpravodajská povinnost, takže vybraní reprezentanti z oblasti zemědělství a (potravinářského) průmyslu jsou povinni v měsíčních 53

65 intervalech statistickému úřadu informace o cenách poskytovat v tzv. cenařských výkazech. Spotřebitelské ceny (tedy ceny obchodníků) se pak zjišťují formou přímých zjišťování (ČSÚ 2012a). Ceny vybraných výrobků za rok 2012 na úrovni cen výrobců zemědělských výrobků (Z), cen potravinářských výrobců (P) a spotřebitelských cen, které inkasují obchodníci (O) je možno porovnat v následující tabulce. Vzhledem k tomu, že ceny zemědělců a potravinářů jsou dle metodiky ČSÚ uváděny bez DPH a ceny spotřebitelské včetně DPH, byly spotřebitelské ceny o DPH očištěny (5 % v roce 2007, 9 % v roce , 10 % v roce , 14 % v roce 2012). Tabulka 1 Porovnání průměrných spotřebitelských cen, cen zemědělských výrobců a průmyslových výrobců u vybraných druhů v Kč za rok 2012 Název úroveň ceny měrná jednotka průměrná cena Býci jateční tř.j. EU v JUT Z kg 84,22 Hovězí maso zadní bez kosti P kg 149,16 Hovězí maso zadní bez kosti O kg 175,37 Prasata jatečná tř.j. EU v JUT Z kg 42,78 Vepřová pečeně s kostí P kg 79,48 Vepřová pečeně s kostí O kg 95,87 Vepřová kýta bez kosti P kg 77,93 Vepřová kýta bez kosti O kg 99,02 Kuřata jatečná I.tř.j. Z kg 23,08 Kuře kuchané i.tř. P kg 41,35 Kuřata kuchaná celá O kg 54,89 Mléko kravské Q.tř.j. Z l 7,79 Mléko polotučné P l 12,94 Mléko polotučné pasterované O l 16,43 Máslo čerstvé P kg 90,49 Máslo čerstvé O kg 119,34 Eidamská cihla P kg 93,02 Eidamská cihla O kg 111,95 Vejce slepičí konzumní tříděná Z ks 2,23 Vejce slepičí čerstvá O ks 3,14 Pšenice potravinářská Z kg 5,05 Pšeničná mouka hladká 00 extra P kg 8,34 Pšeničná mouka hladká O kg 10,07 Brambory pozdní konzumní (bez sadby) Z kg 2,36 Konzumní brambory O kg 9,34 Jablka konzumní Z kg 9,95 Jablka konzumní O kg 27,25 Zdroj: ČSÚ (2012b) Tato tabulka ukazuje základní situaci na trhu a výši cen na jednotlivých úrovních dodavatelsko- -odběratelského řetězce. Aby bylo možno z těchto čísel usuzovat, je vhodné porovnat přidanou hodnotu jednotlivých článků řetězce a také podíl zemědělců, potravinářů a maloobchodníků na konečné ceně. K tomu slouží dvě následující subkapitoly Přidaná hodnota u jednotlivých produktů Na základě údajů z tabulky 1 je tedy možno sestavit tabulku jednotlivých procentuálních výší přidané hodnoty pro producenty potravin a obchodníky na základě zjednodušujícího předpokladu, že v dodavatelsko-odběratelském řetězci figurují pouze tři články zemědělec, výrobce potravin a 54

66 obchodník. Tento předpoklad samozřejmě nemusí být splněn, protože mezičlánků může být více (např. další zpracovatel, velkoobchodník atd.). S ohledem na to, že tato zjednodušující podmínka nemusí být vždy splněna, je také nutno posuzovat níže uvedenou tabulku. Při výpočtu výše přidané hodnoty jsem vycházela z průměrných cen za rok U zemědělců nemá smysl procentuální výši přidané hodnoty počítat, protože nejsou známy vstupní náklady. Přidaná hodnota obchodníků je pro přehlednost vyznačena tučně, ostatní čísla se týkají producentů potravin. Tabulka 2 Výše přidané hodnoty producentů potravin a obchodníků u vybraných produktů v roce 2012 Název úroveň ceny přidaná hodnota Býci jateční tř.j. EU v JUT Z Hovězí maso zadní bez kosti P 77,09 % Hovězí maso zadní bez kosti O 17,58 % Prasata jatečná tř.j. EU v JUT Z Vepřová pečeně s kostí P 85,79 % Vepřová pečeně s kostí O 20,62 % Vepřová kýta bez kosti P 82,17 % Vepřová kýta bez kosti O 27,06 % Kuřata jatečná I.tř.j. Z Kuře kuchané i.tř. P 79,14 % Kuřata kuchaná celá O 32,73 % Mléko kravské Q.tř.j. Z Mléko polotučné P 66,14 % Mléko polotučné pasterované O 26,96 % Máslo čerstvé P - Máslo čerstvé O 31,88 % Eidamská cihla P - Eidamská cihla O 20,35 % Vejce slepičí konzumní tříděná Z Vejce slepičí čerstvá O 41,13 % Pšenice potravinářská Z Pšeničná mouka hladká 00 extra P 65,12 % Pšeničná mouka hladká O 20,76 % Brambory pozdní konzumní (bez sadby) Z Konzumní brambory O 296,6 % Jablka konzumní Z Jablka konzumní O 173,95 % Zdroj: ČSÚ (2012b) a vlastní výpočty Před vyhodnocováním tabulky je vhodné si uvědomit, že takto vypočtená procentuální přidaná hodnota se v případě obchodníků rovná jejich marži, kterou z daného produktu získají. Jak vidíme, u produktů, které prošly mezičlánkem zpracování producenty potravinářských výrobků, se pohybují marže obchodníků od 17,58 % u hovězího masa zadního bez kosti po 32,73 % u kuřat. U vajec, ale hlavně konzumních brambor a jablek jsou marže výrazně vyšší, což však může být způsobeno tím, že v řetězci se mezi obchodníkem a zemědělcem nachází ještě jiné zprostředkující subjekty (které např. brambory či jablka zabalí atd.) a které nejsou v datech od statistického úřadu uvedeny. Může to ale také ukazovat na vyjednávací sílu řetězců vůči drobným zemědělcům, přestože i tito mají možnost seskupit se v silnější odbytové družstvo. 55

67 U producentů potravinářských výrobků je procento přidané hodnoty výrazně vyšší, což je zčásti způsobeno náklady, které souvisí se zpracováním produktu, a také tím, že při výrobě mohou vznikat odpadní produkty. Přidaná hodnota se tak pohybuje od 65,12 % u pšeničné mouky po 85,79 % u vepřové pečeně s kostí. U másla a sýra je kalkulace velice nepřesná, protože na výrobu jednoho kg másla je třeba mnohem více než jeden litr mléka, což platí také pro sýr. V tabulce proto nejsou tyto hodnoty, které by dosáhly přes tisíc procent, uvedeny. Výše uvedený příklad může demonstrovat, že posuzovat, zda jsou či nejsou ceny spravedlivé a zda byla použita nátlaková taktika při vyjednávání, nelze jednoduše jen podle výše marží (tak jak bývají všeobecně chápány, v našem případě je to u producentů tedy přidaná hodnota). U výrobců bývá tato hodnota vyšší, protože náklady na zpracování výrobku jsou rovněž často vyšší. Na druhou stranu ani obchodníci s průměrnou marží kolem 20 % 54 by neměli být odsuzováni, neboť i tito musejí vynaložit značné náklady na prodej daných produktů a výše marže nic nevypovídá o výši zisků, o kterých bude ještě pojednáno níže Podíly článků řetězce na konečné ceně jednotlivých produktů Pro větší přehlednost a možnost posoudit také podíl zemědělců na spotřebitelské ceně ještě můžeme na následujícím grafu demonstrovat podíly jednotlivých článků řetězce na konečné ceně, spotřebitelská cena každého z vybraných produktů tedy představuje 100 %. Máslo a eidam z důvodů uvedených výše vynechávám. Graf 17 Podíl jednotlivých mezičlánků dodavatelského řetězce u vybraných potravinářských produktů na konečné ceně v procentech 100,00% 80,00% 60,00% 40,00% 20,00% 0,00% obchodník výrobce zemědělec Zdroj: ČSÚ (2012b) a vlastní zpracování Z grafu vidíme, že podíl zemědělců na ceně u masa a mléka se pohybuje lehce nad 40 %. Poměrně nízký je poměr u jablek a brambor, kde navíc nefiguruje mezičlánek. Mohlo by to naznačovat větší vyjednávací sílu řetězce (nebo také absenci mezičlánku ve statistice). 54 Tento údaj vychází z tabulky relativní obchodní marže obchodníků uvedené níže. V médiích a mezi veřejností se často mluví až o 30 %. 56

68 Tento graf číselně zachycuje také následující tabulka: Tabulka 3 Rozdělení podílu jednotlivých mezičlánků dodavatelského řetězce na ceně u vybraných potravinářských produktů v procentech zemědělec výrobce obchodník Hovězí maso zadní bez kosti 48,03 37,02 14,95 Vepřová pečeně s kostí 44,62 38,28 17,10 Vepřová kýta bez kosti 43,20 35,50 21,30 Kuřata kuchaná celá 42,06 33,28 24,66 Mléko polotučné pasterované 47,41 31,35 21,24 Vejce slepičí čerstvá 70,86 29,14 Pšeničná mouka hladká 50,15 32,66 17,19 Konzumní brambory 25,21 74,79 Jablka konzumní 36,50 63,50 Zdroj: ČSÚ (2012b) a vlastní zpracování Jak vidíme, podíl obchodníka na spotřebitelské ceně se u výrobků, u kterých figuruje mezičlánek v podobě výrobce, pohybuje od 14,95 % u hovězího masa zadního bez kosti po 24,66 % u kuřat. U výrobků bez mezičlánků je tento podíl výrazně vyšší z důvodů, které již byly uvedeny výše. Podíl výrobců se pohybuje od 31,35 % u mléka po 38,28 % u vepřové pečeně s kostí. Podíl zemědělců pak od 25,21 % u brambor až po 70,86 % u slepičích čerstvých vajec. Závěr vyplývající z rozdělení podílu na ceně je obdobný jako komentář u přidané hodnoty jednotlivých komodit: závisí i na ostatních nákladech a náročnosti zpracování, jaký podíl z konečné spotřebitelské ceny získají jednotlivé články dodavatelsko-odběratelského řetězce. Usuzovat na spravedlivost ceny pouze z rozložení přidané hodnoty či procentuálního podílu na konečné ceně není možné. Vývoj podílů v čase Zajímavé ještě je prozkoumat vývoj tohoto podílu na ceně v čase. Níže uvádím grafy, které znázorňují vývoj podílů jednotlivých článků potravinářského řetězce na ceně výše uvedených výrobků v letech 2007 až

69 Graf 18 Vývoj podílu zemědělců na cenách u vybraných výrobků za léta ,00% 70,00% 60,00% 50,00% 40,00% 30,00% Hovězí maso zadní bez kosti Vepřová pečeně s kostí Vepřová kýta bez kosti Kuřata kuchaná celá Mléko polotučné pasterované Vejce slepičí čerstvá Pšeničná mouka hladká Konzumní brambory Jablka konzumní 20,00% Zdroj: ČSÚ (2012b) a vlastní zpracování Jak vidíme, u hovězího masa, vajec a jablek je poměr zemědělců na konečné spotřebitelské ceně poměrně stabilní. Mírný nárůst podílu na ceně zaznamenali zemědělci u masa vepřového. Kolísání lze pozorovat u mléka a pšeničné mouky s výrazným propadem v roce 2009, poměrně velký sestup pak u konzumních brambor. U mléka a pšeničné mouky (tedy potravin se silně kolísavým podílem) a jablek a brambor (potraviny bez zpracovatelského mezičlánku) došlo k celkovému snížení podílu zemědělců na ceně. U ostatních potravin pak k jeho zvýšení. Graf 19 Vývoj podílu producentů potravin na cenách u vybraných výrobků za léta ,00% 45,00% 40,00% 35,00% 30,00% 25,00% Hovězí maso zadní bez kosti Vepřová pečeně s kostí Vepřová kýta bez kosti Kuřata kuchaná celá Mléko polotučné pasterované Pšeničná mouka hladká 20,00% Zdroj: ČSÚ (2012b) a vlastní zpracování U producentů potravin skončily v roce 2012 všechny podíly na cenách (kromě případů mléka a pšeničné mouky, které v průběhu období zaznamenaly poměrně bouřlivý vývoj) na nižší úrovni, než v roce Maximální pokles 10,7 procentních bodů zaznamenala vepřová kýta bez kosti. Podíl na 58

70 ceně vepřového masa vykázal sestupnou tendenci s výjimkou roku 2011, kdy naopak podíl prudce vzrostl. Podíl na ceně hovězího masa naopak v průběhu celého období rostl a prudký pokles zaznamenal až poslední rok sledovaného období. Od roku 2009 klesal po celé období také podíl na ceně kuřat. Graf 20 Vývoj podílu obchodníků na cenách u vybraných výrobků za léta ,00% 70,00% 60,00% 50,00% 40,00% 30,00% 20,00% 10,00% Hovězí maso zadní bez kosti Vepřová pečeně s kostí Vepřová kýta bez kosti Kuřata kuchaná celá Mléko polotučné pasterované Vejce slepičí čerstvá Pšeničná mouka hladká Konzumní brambory Jablka konzumní 0,00% Zdroj: ČSÚ (2012b) a vlastní zpracování Podíl obchodníků naopak za sledované období kromě případu vajec a pšeničné mouky rostl. Největší nárůst (o 21,6 procentního bodu) zaznamenaly konzumní brambory. U ostatních výrobků se však nárůst mezi léty 2007 a 2012 pohybuje do 4,2 procentních bodů. Celkově lze říci, že poměry jednotlivých článků řetězce na ceně značně kolísají. V mezidobí 2007 a 2012 došlo u zemědělců i producentů potravin ke snížení podílu na cenách u čtyř z vybraných potravin, kdežto u obchodníků pouze u dvou. Největší změnu na podílu na ceně zaznamenaly konzumní brambory, a to ve prospěch obchodníků. U ostatních potravin se však podíl obchodníků nezvýšil více než o 4,2 procentních bodů. Maximální pokles za dané období pak zaznamenali výrobci potravin o 10,7 procentních bodů u vepřové kýty bez kosti a zemědělci s poklesem podílu o 21,65 procentních bodů u konzumních brambor. Mezi léty 2009 a 2010 nedošlo k prudkému snížení podílu obchodníků na cenách ve prospěch potravinářů tak, jak by se dle zákona o VTS dalo očekávat v důsledku změny smluvních podmínek ve prospěch zpracovatelů potravin. 4.6 Obchodní marže obchodníků Jak již bylo řečeno výše, u zemědělců ani producentů potravin nemá smysl sledovat položku obchodní marže z výkazu zisku a ztráty. Proto ji budeme analyzovat pouze u obchodníků, a to pouze u obchodníků s významnou tržní silou, tedy dle 3 odst. 3 zákona o významné tržní síle a dosavadní výkladové praxe u takových obchodních řetězců, jejichž čistý obrat přesahuje 5 mld. Kč. 59

71 Jedná se tedy o následujících 11 subjektů: AHOLD Czech Republic, a.s. (dále Ahold), Lidl Česká republika v.o.s. (dále Lidl), MAKRO Cash & Carry ČR s.r.o. (dále Makro), Kaufland Česká republika v.o.s. (dále Kaufland), Penny Market s.r.o. (dále Penny Market), BILLA, spol. s r. o. (dále Billa), Tesco Stores ČR a.s. (dále Tesco), Globus ČR, k. s. (dále Globus), SPAR Česká obchodní společnost s.r.o. (dále Spar), COOP Centrum družstvo (dále Coop) 55 a Hruška, spol. s r.o. (dále Hruška). Obchodní marže těchto řetězců celkem a jejich relativní podíl na tržbách, respektive na celkových výnosech, ukazuje následující tabulka. Podrobněji je možno problematiku prostudovat v příloze, kde se nacházejí údaje i za jednotlivé řetězce. Tabulka 4 Obchodní marže řetězců s VTS v letech tržby (tis. Kč) obch. marže (tis. Kč) výnosy (tis. Kč) obch. marže / tržby (%) obch. marže / výnosy (%) celkem ,59 19,24 celkem ,82 17,56 celkem ,80 17,42 celkem ,13 16,86 celkem ,49 16,32 celkem ,46 15,47 Zdroj: Účetní závěrky sledovaných společností z Oficiálního serveru českého soudnictví (2013) a vlastní zpracování Jak vidíme, procentuální zastoupení marže na tržbách se mezi lety 2005 až 2010 pohybuje u všech řetězců celkem v rozmezí 16,46 % v roce 2005 po 20,59 % v roce Z přílohy 1 této práce je zřejmé, že maximální hodnoty 25,82 % dosáhla společnost Ahold v roce 2006 a minimální hodnoty 0,01 % Coop v letech Procentuální zastoupení marže na výnosech se pak pohybuje od 15,47 % v roce 2005 po 19,24 % v roce 2010 s maximální hodnotou 24,93 % (Ahold 2006) a minimální hodnotou 0,01 % (Coop ). Vzhledem k tomu, že minimální výše marže u Coop je způsobena tím, že se jedná o nákupní centrálu, uvádím rovněž tabulku celkových hodnot mimo Coop. Minimální hodnotu procentuálního zastoupení marže na tržbách (9,32 %), respektive výnosech (8,85 %), by pak dosáhlo Makro v roce Významnou tržní sílu by pravděpodobně dle výkladu ÚOHS v případě správního řízení měla také celá skupina Coop, do které patří 54 spotřebních družstev, 2 nákupní aliance (Coop Centrum a Coop Morava) a další právnické osoby (COOP 2013). Získat informace o výnosech, zisku a dalších ukazatelích, které jsou u všech subjektů s významnou tržní silou uvedeny v tabulce v příloze, pro všech 54 spotřebních družstev by však bylo časově náročné a pravděpodobně i zavádějící, protože jednotlivá spotřební družstva mohou mnoho výrobků nakupovat i sama, bez použití významné tržní síly celé skupiny. Z tohoto důvodu bylo do subjektů s VTS zařazeno pouze Coop Centrum, které samo splňuje podmínku čistého obratu nad 5 mld. Kč. 60

72 Tabulka 5 Obchodní marže řetězců s VTS mimo Coop v letech tržby (tis. Kč) obch. marže (tis. Kč) výnosy (tis. Kč) obch. marže / tržby (%) obch. marže / výnosy (%) celkem ,27 19,85 celkem ,47 18,15 celkem ,51 18,04 celkem ,87 17,52 celkem ,25 17,00 celkem ,32 16,24 Zdroj: Účetní závěrky sledovaných společností z Oficiálního serveru českého soudnictví (2013) a vlastní zpracování Podíl marží obchodních společností s VTS na tržbách se v tomto případě pohybuje od 17,32 % v roce 2005 po 21,27 % v roce Podíl marží na výnosech pak dosahuje minima (16,24 %) v roce 2005 a maxima (19,85 %) v roce Celkově tedy lze říci, že relativní marže řetězců se pohybují v posledních letech kolem 20 % a nejvyšší z nich nedosahují 30 %. Zda jsou či nejsou tyto marže spravedlivé je obtížné porovnat. Tyto marže musejí krýt náklady související s prodejem zboží (hlavně osobní a fixní náklady), proto je mnohem lépe vypovídající kategorií pro porovnání zisk, který bude zmíněn nyní. V každém případě však lze konstatovat, že obchodní marže v celém sledovaném období procentuálně rostla. Částečně to koresponduje také s růstem podílu na cenách potravin z předchozí kapitoly. Růst marže pak mezi lety 2009 a 2010 nezastavil ani zákon o VTS. 4.7 Zisk a rentabilita Jak již bylo řečeno výše, podle výše cen či rozdělení přidané hodnoty v řetězci nelze určovat, zda se v dodavatelsko-odběratelském vztahu jedná či nejedná o cenu spravedlivou. Mnohem více ukazuje míra zisku, ani tuto však není možno brát absolutně. Dle mikroekonomické teorie je ekonomický zisk v dlouhém období roven nule, což zjednodušeně řečeno znamená, že zisky ekonomických subjektů (i po odečtu nákladů na investice) se v podobných odvětvích vyrovnávají na stejnou úroveň (Hořejší a kol. 2006: 247). Ta je pak závislá na rizikovosti daného odvětví. Není tedy možno říci, že každý článek řetězce by měl inkasovat stejné procento zisku, protože činnosti v průběhu řetězce jsou odlišně rizikové. Nicméně porovnání ziskovosti je mnohem smysluplnější než porovnání procentních hodnot podílu na cenách, které jsou závislé na velice rozdílné přidané hodnotě, na rozdíl od rizikovosti, která je alespoň částečně v průběhu dodavatelsko-odběratelského řetězce srovnatelná. Nyní se tedy můžeme podívat na rentabilitu jednotlivých článků dodavatelského řetězce. Aby byly údaje srovnatelné, budu porovnávat rentabilitu výnosů, tedy procentuální část, kterou zisk zaujímá na celkových výnosech, případně veličiny, které se tomuto blíží Rentabilita zemědělců Pro zjištění rentability zemědělců budu vycházet ze Souhrnného zemědělského účtu sestavovaného Českým statistickým úřadem, a to ze semidefinitivních výsledků účtu výroby za rok 2011 v běžných cenách a z časové řady za léta (ČSÚ 2012c). Podle něj činil za rok 2011 tzv. podnikatelský důchod, což je veličina, která se blíží koncepci běžného zisku před rozdělením a zdaněním (ČSÚ 61

73 2012c) přibližně 17,1 mld. Kč. Produkce zemědělského odvětví navýšená o dotace na výrobu a výnosové úroky, což je možno uvažovat jako obdobu výnosů, pak činila 147 mld. Kč (ČSÚ 2012c). Rentabilita výnosů, kterou z těchto dvou údajů můžeme vypočítat, tedy činí 11,66 %. Toto procento je (hlavně v porovnání s níže uvedenými dodavateli a obchodem) poměrně dost vysoké. Je však nutné si uvědomit dvě záležitosti: Zaprvé, podnikatelský důchod se uvádí včetně příjmů z dotací. Bez dotací ve výši 27,6 mld. Kč by tato částka činila 10,4 mld. Kč a relativní zisk by se změnil na relativní ztrátu 7,1 %. Tento fakt nicméně není zásadní, protože dotace představují reálný příjem zemědělských podniků a do určité míry při vyhodnocování vstupu do odvětví a jeho případné ziskovosti je s nimi možno počítat. Důležitější ovšem je, že podnikatelský důchod v sobě zahrnuje odměnu za neplacenou práci, jejíž podíl je mnohem vyšší než v odvětví zpracovatelského průmyslu a obchodu. Zatímco management a jednotliví zaměstnanci výrobců potravin a maloobchodu jsou (kromě případů velmi malých podniků) placení a jejich platy jsou ze zisku odečteny, v zemědělství je mnohonásobně více samostatně hospodařících vlastníků či spoluvlastníků samostatných hospodářství, kteří jsou za svou práci odměňování až podílem z výše uvedeného podnikatelského důchodu. Pokud bychom podnikatelský důchod rozdělili mezi tyto osoby (s odhlédnutím od toho, že do podnikatelského důchodu patří také výnos z půdy patřící jednotkám a výnos z užití kapitálu (ČSÚ 2012c), který jistě není zanedbatelný), pak na jednu osobu připadá podnikatelský důchod ve výši 659 tis. Kč ročně, tedy přibližně 55 tis. Kč měsíčně. Skutečnost neplacené pracovní síly v zemědělství je tedy nutné brát v úvahu níže při porovnávání rentabilit. 56 Dále je nutno uvést, že takovýchto výsledků dosahuje odvětví zemědělství až v posledních letech, kdy klíčovým byl vstup do EU v květnu roku 2004, a tím možnost získání dotací. Vývoj v čase nám zachycují následující grafy, číselné hodnoty je možno porovnat v příloze 2 této práce. Graf výnosů ukazuje jejich nárůst po roce 2004: Graf 21 Výnosy v zemědělství v mil. Kč , , , , , , , , ,0 Zdroj: ČSÚ (2012c) a vlastní zpracování Poznámka: údaj za rok 2011 je semidefinitivní 56 Tato interpretace dat byla konzultována na ČSÚ (2012g). 62

74 Lépe je tato situace vidět na grafu 22, ze kterého je patrné, že zemědělství se trvale do zisku dostává po roce 2004, což názorně zachycuje rovněž graf 23: Graf 22 Zisk v zemědělství v mil. Kč , , , ,0 0, , ,0 Zdroj: ČSÚ (2012c) a vlastní zpracování Poznámka: 1) údaj za rok 2011 je semidefinitivní Graf 23 Rentabilita výnosů v zemědělství ,00% 10,00% 5,00% 0,00% -5,00% -10,00% Zdroj: ČSÚ (2012c) a vlastní zpracování Poznámka: údaj za rok 2011 je semidefinitivní Tímto se otevírá problematika dotací do zemědělství. Jak již bylo řečeno výše, tyto představují reálný příjem zemědělců, se kterým se kalkuluje v úvahách o vstupu či vystoupení z odvětví, takže při porovnávání spravedlivosti rozložení zisku mezi jednotlivými články řetězce je nutné je uvažovat. Na druhé straně je otázkou, zda je správné, aby zemědělské dotace byly (a v takovéto míře) poskytovány, a kalkulovány tak do ceny. A zda je to dlouhodobě udržitelné. Pro ilustraci uvádím graf případné výše zisku (lépe řečeno ztráty) v případě, že by dotace na výrobu nebyly poskytovány. Graf 24 Zisk bez dotací , , , , , , ,0 Zdroj: ČSÚ (2012c) a vlastní zpracování Poznámka: údaj za rok 2011 je semidefinitivní 63

75 Prudký nárůst dotací po roce 2004 pak ilustruje následující graf: Graf 25 Dotace na výrobu v zemědělství , , , , , , ,0 0,0 Zdroj: ČSÚ (2012c) a vlastní zpracování Poznámka: 1) údaj za rok 2011 je semidefinitivní, z důvodu srovnatelnosti jsou uvedeny pouze ty dotace, které lze vyčíst přímo ze Souhrnného zemědělského účtu, jsou tedy vynechány dotace na výrobky (kromě tzv. ostatních dotací na výrobky, které jsou uvedeny v účtu tvorby důchodů a které zaujímají podstatnou část dotací); opomenuté dotace však tvoří z celkového objemu dotací pouze několik málo procent a na níže uvedenou interpretaci dat nemají podstatný vliv. Dotace sice mají zajistit potravinovou bezpečnost EU, na druhé straně je otázka, zda by skutečně při jejich plošném zrušení pro celou Evropskou unii všichni producenti potravin mohli nakupovat veškeré své vstupy mimo EU v zemích, kde jsou schopni je vyrobit za nižší ceny srovnatelné s dotovanými cenami ze zemí EU. Značná část by se pravděpodobně nakupovala v rámci EU za vyšší (bezdotační) ceny. Takovýto postup by pravděpodobně vedl k jednorázovému zvýšení cen potravin na evropském trhu, na druhé straně pokud by peníze z rozpočtových položek, které jsou v současnosti věnovány na podporu zemědělství, zůstaly v peněženkách spotřebitelů, byli by tito schopni si zakoupení dražších potravin dovolit 57. Co se týče souvislosti dodavatelsko-odběratelských vztahů a dotací, pak je nutno konstatovat, že odběratelé zemědělců dotace do své ceny kalkulují, protože vědí, že si díky nim mohou dovolit žádat mnohem nižší kupní cenu, než by tomu bylo v případě neposkytování dotací. Je pak otázkou, nakolik tyto dotace zůstávají v podobě vyšších zisků jednotlivým článkům dodavatelského řetězce (a jak se mezi ně tato výhoda na základě využití vyjednávací síly rozdělí) a nakolik snižují spotřebitelskou cenu. V případě odstranění zemědělských dotací by odběratelé zemědělských surovin vyšší cenu zkrátka museli akceptovat (nebo nakupovat v zahraničí), protože v opačném případě by způsobili zánik všech svých dodavatelů, což si nemohou dovolit. Tyto úvahy však samozřejmě neplatí pro zemědělské komodity obchodované na burzách, kde cenu mnohem více určuje světový trh, než například u kravského mléka, které je nutno zpracovat velmi brzy, a tedy také v blízkosti jeho primární produkce. Poslední graf týkající se výsledků Souhrnného zemědělského účtu a ziskovosti v zemědělství ještě uvádí na pravou míru informaci o podnikatelském důchodu rozpočteném na jednu osobu a měsíc. Jak vidíme, údaj za rok 2011 je extrémní a doposud spíše výjimečný. Jaký bude trend dalších let, není zřejmé. 57 Pravděpodobně by takovéto opatření však více postihlo nízkopříjmové složky obyvatelstva, které do rozpočtů přispívají nejméně, a tedy zvýšení jejich disponibilních příjmů snížením odvodů státu by bylo nižší než zvýšení cen potravin. Problém je také v tom, že politici by raději než snížení odvodů do rozpočtu prostředky použili jinak. 64

76 Graf 26 Měsíční podnikatelský důchod rozpočtený na jednu neplacenou osobu (ALI) Zdroj: ČSÚ (2012c) a vlastní zpracování Poznámka: údaj za rok 2011 je semidefinitivní Rentabilita potravinářského průmyslu Nyní již můžeme přistoupit k ziskovosti potravinářského průmyslu. Dle výsledků Českého statistického úřadu (ČSÚ 2012d) je zisk v oblasti výroby potravinářských výrobků (NACE 10) a výroby nápojů (NACE 11) následující: Tabulka 6 Výnosy, zisk po zdanění a rentabilita ve výrobě potravinářských výrobků a nápojů Zisk po zdanění NACE 10 (v mil. Kč) Zisk po zdanění NACE 11 (v mil. Kč) Výnosy NACE 10 (v mil. Kč) Výnosy NACE 11 (v mil. Kč) Zisk celkem (v mil. Kč) Výnosy celkem (v mil. Kč) Rentabilita výnosů NACE 10 2,00% 1,74% 2,11% 1,85% 2,76% 3,10% Rentabilita výnosů NACE 11 10,00% 9,59% 10,32% 7,39% 8,25% 6,29% Rentabilita výnosů celkem 3,39% 3,12% 3,66% 2,91% 3,81% 3,70% Zdroj: ČSÚ 2012d a vlastní zpracování Jak vidíme, dosáhl celkový zisk potravinářského průmyslu v roce 2010 částky 13,6 mld. Kč. Výnosy za sledované období byly 366,7 mld. Kč, rentabilita výnosů za rok 2010 tedy dosáhla 3,7 %. V rozmezí let 2005 až 2010 se rentabilita výnosů pohybovala od 2,91 % v roce 2008 až po 3,81 % dosažené v roce Dlouhodobě vyšší rentability dosahuje výroba nápojů (maximum za sledované období dosaženo v roce 2007 ve výši 10,32 %), zatímco rentabilita ve výrobě potravinářských výrobků se pohybuje v rozmezí 1,74 % v roce 2006 po maximální hodnotu 3,1 % v roce Rentabilita obchodních řetězců Co se týče zisku obchodníků, budeme stejně jako výše u obchodní marže sledovat především ty obchodní řetězce, které mají významnou tržní sílu. Následující tabulka ukazuje jejich celkový hospodářský výsledek před i po zdanění a dále rentabilitu výnosů, kde při výpočtu budeme sledovat zisk před a po zdanění. Podrobnější údaje je znovu možno prohlédnout v příloze 3 této práce. 65

77 Tabulka 7 Vybrané ukazatele ziskovosti obchodních řetězců s VTS výnosy (tis. Kč) HV před zdaněním (tis. Kč) HV po zdanění (tis. Kč) rentabilita výnosů (zisk po zdanění) (%) rentabilita výnosů (zisk před zdaněním) (%) celkem ,66 1,92 celkem ,75 0,91 celkem ,97 2,25 celkem ,56 2,08 celkem ,72 1,07 celkem ,78 1,25 Zdroj: Účetní závěrky sledovaných společností z Oficiálního serveru českého soudnictví (2013) a vlastní zpracování Jak vidíme, rentabilita výnosů (po zdanění zisku) se u obchodních řetězců s významnou tržní silou pohybuje v rozmezí 0,72 % v roce 2006 až po maximální rentabilitu 1,97 % v roce Z přílohy 3 je pak patrné, že co se týče jednotlivých řetězců, nejvyšší rentabilitu za sledované období zaznamenal Kaufland v roce 2008 (5,47 %), nejvyšší ztrátu pak Lidl v roce 2005 ( 6,37 %). Pokud pro úplnost (stejně jako u obchodních marží) vynecháme obchodní centrálu Coop, získáme o něco vyšší hodnoty. K zásadní změně však nedojde. Tabulka 8 Vybrané ukazatele ziskovosti obchodních řetězců s VTS mimo Coop výnosy (tis. Kč) HV před zdaněním (tis. Kč) HV po zdanění (tis. Kč) 66 rentabilita výnosů (zisk po zdanění) (%) rentabilita výnosů (zisk před zdaněním) (%) celkem ,71 1,98 celkem ,78 0,93 celkem ,04 2,33 celkem ,62 2,16 celkem ,74 1,11 celkem ,82 1,31 Zdroj: Účetní závěrky sledovaných společností z Oficiálního serveru českého soudnictví (2013) a vlastní zpracování Pro přehledné srovnání s výrobci potravinářských výrobků byla vytvořena ještě následující tabulka: Tabulka 9 Porovnání rentability výnosů (po zdanění zisku) u obchodních řetězců a výrobců potravin v procentech obchodní řetězce s VTS 0,78 0,72 1,56 1,97 0,75 1,66 výrobci potravinářských výrobků a nápojů 3,39 3,12 3,66 2,91 3,81 3,7 Zdroj: Oficiální server českého soudnictví (2013), ČSÚ 2012d a vlastní zpracování Jak vidíme, rentabilita je dlouhodobě nepatrně vyšší u výrobců potravinářských výrobků a nápojů (a bylo by tomu tak i v případě, že bychom uvažovali pouze potravinářské výrobky bez nápojů a řetězce s VTS bez Coop). Obchodní řetězce mohou tuto nižší ziskovost kompenzovat větším objemem tržeb a dojít tak k poměrně vysokým ziskům v absolutním vyjádření. Jak ale vidíme výše, mohou utrpět i ztrátu. Stejně tak mezi výrobci potravin a nápojů jistě nalezneme mnohé s daleko vyšší ziskovostí a

78 naopak ty, jejichž ziskovost se pohybuje kolem nuly, případně jsou ve ztrátě. (Se ziskovostí zemědělců, která je v posledních letech mnohonásobně vyšší, nemá příliš smysl tyto údaje porovnávat z důvodu existence neplacené pracovní síly v zemědělství, jak již bylo uvedeno níže.) Ani zde ovšem není možno říci, že ty subjekty, které jsou dlouhodobě ziskovější, nasazují nespravedlivé ceny. Míra zisku může samozřejmě souviset s nekalými praktikami v kterékoliv části řetězce a nejen vůči obchodním partnerům, ale i vůči spotřebitelům, zaměstnancům atd., ale může také znamenat pouze lepší využití podnikatelské příležitosti, vyšší efektivitu práce či vhodnější reakci na změny v ekonomice 58. Pro úplnost a možnost srovnání ještě dodejme 2 tabulky, které ukáží rentabilitu výnosů za celé odvětví maloobchodu. První ukazuje rentabilitu výnosů za období , kdy se sledovala ještě za OKEČ 52, tedy za Maloobchod kromě motorových vozidel včetně oprav výrobků pro osobní potřebu a převážně pro domácnost. Druhá tabulka znázorňuje rentabilitu výnosů za období za NACE 47, tedy za maloobchod kromě motorových vozidel. 59 Tabulka 10 Rentabilita výnosů a tržeb OKEČ Výnosy v mil. Kč Tržby v mil. Kč HV po zdanění v mil. Kč Rentabilita výnosů 1,44% 1,77% 2,09% 2,20% 2,18% 1,98% Rentabilita tržeb 1,50% 1,85% 2,18% 2,26% 2,25% 2,05% Zdroj: ČSÚ (2012e) Tabulka 11 Rentabilita výnosů a tržeb NACE Výnosy v mil. Kč Tržby v mil. Kč HV po zdanění v mil. Kč Rentabilita výnosů 1,83% 2,21% 2,74% 2,34% 1,97% 2,88% Rentabilita tržeb 1,90% 2,29% 2,82% 2,42% 2,02% 2,94% Zdroj: ČSÚ 2013a V tomto případě je rentabilita výnosů o něco vyšší než pouze u subjektů s významnou tržní silou. Lze to zdůvodnit jednak zahrnutím prodeje pohonných hmot, resp. oprav spotřebního zboží, v NACE 47, resp. OKEČ 52, ale také tím, že celé maloobchodní odvětví zahrnuje také mnoho menších subjektů, které potřebují vyšší rentabilitu výnosů než velkoformátoví maloobchodníci k tomu, aby dosáhli uspokojivé absolutní výše zisku. Stále je však rentabilita výnosů nižší, než u odvětví výroby potravinářských výrobků a nápojů. 4.8 Ziskovost jednotlivých komodit Na závěr bych ještě měla dodat, že nejlepší by byla možnost sledovat ziskovost jednotlivých produktů pro každý článek dodavatelského řetězce. Tak bychom mohli zjistit, zda je zemědělec či producent 58 Jsou samozřejmě i další faktory, které ovlivňují ziskovost, například optimalizace daňové zátěže u nadnárodních podniků a mnohé další. 59 V roce 2008 se přešlo na novou klasifikaci NACE a data z tabulky 13 byla zpětně přepočtena, proto se údaje za rok 2005 v první a druhé tabulce liší. OKEČ 52 totiž mimo jiné zahrnoval i opravy spotřebního zboží, avšak nezahrnoval prodej pohonných hmot, které jsou v NACE 47 obsaženy. 67

79 potravin skutečně znevýhodněn oproti následujícímu článku řetězce, který jej nutí prodávat mu zboží za cenu nižší, než jsou skutečné náklady na jeho výrobu 60 a také jak se zisk dělí mezi tyto články řetězce. Problém je však v rozpočtení fixních nákladů jednotlivým produktům, a to na všech třech úrovních dodavatelského řetězce. Zjišťovat takováto data je prakticky nemožné, protože mnoho dodavatelů (z řad zemědělců i producentů potravin, zejména to platí pro menší subjekty) ani takovéto výpočty ke zjištění skutečných nákladů na jednotlivé produkty neprovádí a neumí provádět. Zavedení jednotné metodiky přepočtu prakticky není možné, protože procesy probíhající na jednotlivých úrovních dodavatelského řetězce jsou výrazně odlišné a rozpočítávání fixních nákladů by do porovnání vneslo podstatné nepřesnosti. Navíc je otázkou, zda lze zvlášť posuzovat například ziskovost mléka a masa z dojných krav. Oba tyto produkty jsou odkupovány jiným odběratelem mlékárnou či jatkami takže by měly být posuzovány každý zvlášť, na druhé straně spolu neoddělitelně souvisí a úroveň jejich ziskovosti se může vzájemně kompenzovat. Proto ani v případě získání takovýchto dat by porovnání rentability jednotlivých produktů nemuselo být zcela vypovídající. Dalším problémem, který již byl zmíněn výše, je obchodní tajemství a s ním související neposkytování dat. O morálnosti jednotlivých cen pak již je možno rozhodovat pouze v jednotlivých správních či soudních řízeních, kde je nutno tyto informace poskytnout, výsledky z nich však nebývají zveřejňovány. 4.9 Shrnutí Celkově lze říci, že posoudit spravedlivost rozdělení cen v dodavatelsko-odběratelském řetězci je velice obtížné. Spravedlivost je pojem velice subjektivní a spravedlivá cena může pro každého účastníka znamenat něco jiného. I pokud přijmeme předpoklad potřeby spravedlivosti v rozdělení cen mezi dodavatele a odběratele, je nutné pečlivě zvažovat, jaké ukazatele pro porovnávání použít. Srovnávání absolutní výše cen, marží, podílů na cenách či přidaných hodnot se jeví jako problematické, protože v nárůstu ceny mezi jednotlivými články řetězce by se měly poměrně zrcadlit náklady, které s daným artiklem daný článek řetězce musí vynaložit. Posoudit, které náklady ještě jsou efektivní a které nikoliv, je rovněž velice složité, a proto je vhodnější porovnávat ziskovost jednotlivých subjektů či odvětví. Ani tato však nepřináší pouze informaci o spravedlivosti nasazovaných cen, ale také o podnikatelských schopnostech, využití příležitostí atd. Celkově lze říci, že maloobchod, který bývá často osočován z vysokých marží, má rentabilitu celkově nižší než producenti potravin, což může vyplývat ale i z rozdílných objemů tržeb, kdy obchodníkům k dosažení uspokojivé míry zisku postačuje o něco nižší procento rentability. Co se týče dodavatelů a zemědělců, o příliš nízkých dosahovaných cenách způsobených malou vyjednávací silou můžeme hovořit v případech nesdružených drobných zemědělských producentů, kteří však často nejednají přímo s maloobchodníky, ale spíše s předešlými články řetězce. Otázkou tedy zůstává, zda problematika nespravedlivého rozdělení cen by měla být diskutována jako 60 Zde je znovu nutno předpokládat, že výroba probíhá efektivně. Jinak by tlak odběratele na dodavatele mohl být také tržním mechanismem, který výrobce či zemědělce přinutí k vyšší efektivitě práce. 68

80 nekalá praktika maloobchodu, nebo spíše odběratelů obecně, mezi které můžeme řadit i ty zpracovatele potravin, kteří marže nejvíce kritizují 61. Jak již bylo řečeno výše, odpověď by poskytlo rozklíčování cen v průběhu potravinářského řetězce, což je však velice složitý úkol, ke kterému pravděpodobně nebude nalezena vůle na všech stupních řetězce. Navíc, i pokud by se podařilo výši cen identifikovat, je otázka, jak vysoká cena je pro který článek a danou komoditu či odvětví spravedlivá, protože spravedlivé rozdělení rozhodně neznamená rovné rozdělení, ale musí zrcadlit specifika daného článku, aby pokryla výše zmíněné variabilní a fixní náklady a umožnila dosáhnout zisk. Tato kapitola rovněž přinesla druhou část odpovědi na první výzkumnou otázku. Co se týče podílu jednotlivých subjektů potravinářského řetězce na konečné ceně produktu, tento značně kolísá a podíly se u jednotlivých komodit výrazně liší. Proto nelze udělat všeobecný závěr ve smyslu postavení článků dodavatelsko-odběratelského řetězce, je nutno posuzovat každý případ zvlášť s přihlédnutím k nákladům jednotlivých subjektů a jejich efektivitě. Co se týče rentability, ta je v poslední době nejvyšší u primárních producentů (od vstupu do EU překračuje s výjimkou roku 2009 pětiprocentní hranici), je to však způsobeno velkým podílem neplacené síly v odvětví, 62 a proto není vhodné ji srovnávat s rentabilitou dalších článků. Zpracovatelé potravin dosahovali v posledních letech rentabilitu v rozmezí zhruba od tří do čtyř procent, zatímco maloobchodníci s významnou tržní silou od tří čtvrtin od dvou procent. Z těchto údajů tedy nelze vyvodit, že by postavení dodavatelů maloobchodu jako celku bylo znevýhodněno, bezesporu však existují jednotlivé podniky z odvětví zemědělství či zpracování potravin, které operují na hranici rentability. 61 Dle stanoviska UGAL vydělá dodavatel z 1 EUR 2 3x více než maloobchodník (UGAL 2010:2). 62 A také evropskými dotacemi. 69

81 5 Regulace a samoregulace dodavatelsko-odběratelských vztahů ve vybraných státech Snaha o nastolení větší spravedlivosti v rámci dodavatelsko-odběratelského řetězce vede v poslední době v celé řadě států Evropy (ale i jinde) k zavádění určitých regulačních mechanismů, které mají nerovnost sil v těchto smluvních vztazích alespoň částečně vyrovnat. V této kapitole se tedy různým formám regulace této problematiky budu věnovat. Představena zde bude jak tvrdá regulace zákonnými normami, tak různé druhy měkké regulace či samoregulace. Budu tedy hledat odpověď na třetí výzkumnou otázku Jak je problematika dodavatelsko-odběratelských vztahů regulována na úrovni EU a jejích členských zemí?. Tato kapitola má za cíl představit škálu možností řešení dodavatelsko-odběratelských vztahů, proto se omezuje na vybrané státy Evropské unie a nejedná se o vyčerpávající výklad všech opatření ve všech státech. Je tomu tak také proto, že stav legislativní úpravy se obzvláště v poslední době dynamicky mění (proto byl u některých zemí, u kterých byla dostupná data, zvolen také historický pohled) a také proto, že je velice obtížné získávat informace o úpravě dané problematiky, především kvůli jazykové bariéře. Proto byla zvolena metoda rešerše sekundárních dat. Níže uvedené informace v kapitole 5.2 vycházejí převážně z článků A European Action Plan for Retail. Submission to the European Commission (Eurocommerce 2012) a Models of Enforcement in Europe for Relations in the Food Supply Chain (Stefanelli, Marsden 2012), a odráží tedy situaci zhruba na přelomu roku 2011 a Tam, kde to bylo hlavně z hlediska použitého jazyka možné, byla snaha informace ověřit a zjistit případný další vývoj. 5.1 Regulace a samoregulace na úrovni EU Opatření obsahující specifickou legislativní regulaci dodavatelsko-odběratelských vztahů pro případ nerovnosti sil smluvních partnerů sice doposud na úrovni EU neexistují (případná legislativní úprava je doposud ponechána v kompetenci jednotlivých členských států), přesto se Evropská komise daným tématem zabývá. V dokumentu Hospodářská soutěž v potravinovém řetězci (Evropská komise 2009a), který doprovází sdělení Lepší fungování potravinového řetězce v Evropě (Evropská komise 2009b), zdůrazňuje, že středem pozornosti soutěžního práva je spotřebitel. Dle tohoto dokumentu úřady pro ochranu hospodářské soutěže řeší problém převahy odběratelů do té míry, do které poškozuje, nebo potenciálně může poškodit, hospodářskou soutěž, a tím blahobyt spotřebitele (Evropská komise 2009a: 17). Antimonopolní zákony se pak nezabývají jednotlivými výsledky smluvních ujednání mezi stranami, pokud tato ujednání nemají negativní vliv na soutěžní proces, čímž by snižovaly blahobyt spotřebitele (Evropská komise 2009a: 18). Sleduje se tak dlouhodobě prosazovaný princip ochrany slabší smluvní strany zakotvený v mnoha ustanoveních (úprava spotřebitelských 63 a zaměstnaneckých 64 smluv, kolizní norma Řím I a další) Například Směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. 64 Například Nařízení Rady (EHS) č. 1612/68 o volném pohybu pracovníků uvnitř Společenství. 65 Spotřebitelem se pak dle judikatury Evropského soudního dvora myslí pouze fyzické osoby. Viz například rozsudek C 541 a 542/99 Cape Snc. v. Idealservice Srl a Idealservice MN RE Sas v. OMAI Srl ze dne (Evropský soudní dvůr 2001). K problematice viz také Palla (2010). Vyloučení podnikatele z ochrany slabší strany viz například rozsudek C-347/08 Vorarlberger Gebietskrankenkasse v. WGV-Schwäbische Allgemeine 70

82 Tento přístup potvrdila Evropská komise ve svých dokumentech i o rok později (Evropská komise 2010a, Evropská komise 2010b). Zde je jednoznačně řečeno: Na úrovni Evropské unie neexistují žádné zvláštní předpisy, které by upravovaly vztahy mezi maloobchodníky a jejich dodavateli nebo jejichž cílem by bylo omezovat vyjednávací pozici silnější strany ve smluvních vztazích. (Evropská komise 2010b: 48), v hospodářské soutěži jde totiž o zájmy spotřebitelů (tamtéž, str. 49). Evropská úprava tedy nemá ve vztahu dodavatel-odběratel za cíl řešit takzvané nekalé obchodní praktiky 66, které nepůsobí na první pohled přímou škodu spotřebitelům, ale odhalují komerční tenze vyplývající z různého vyjednávacího postavení. (Evropská komise 2010b: 49) 67. Zabývá se spíše pravidly na ochranu hospodářské soutěže, která ale nemají sloužit k ochraně jednotlivých konkurentů, spíše mají zajistit konkurenční proces jako takový a hájit zájmy spotřebitelů, jež chrání před jednáním některých podniků, jehož cílem či účinkem by bylo omezení volné konkurence na trhu (např. kartely, určování cen pro další prodej, zneužívání dominantního postavení apod.) (tamtéž). 68 Tato pravidla na ochranu hospodářské soutěže jsou zakotvena především v hlavě VII kapitole 1 Smlouvy o fungování EU, především pak v článcích 101 a 102. Dle článku 101 jsou zakázány dohody mezi podniky, rozhodnutí sdružení podniků a jednání ve vzájemné shodě, které by mohly ovlivnit obchod mezi členskými státy a jejichž účelem nebo důsledkem je vyloučení, omezení nebo narušení hospodářské soutěže na vnitřním trhu. Jedná se zejména o určení cen a obchodních podmínek; omezení výroby, odbytu, technického rozvoje či investic; rozdělení trhů a zdrojů zásobování, znevýhodňování některých obchodních partnerů, podmínění uzavření smluv přijetím nesouvisejícího plnění. Článek 102 pak zakazuje zneužití dominantního postavení tím, že podnik vynucuje nepřiměřené ceny či jiné obchodní podmínky, omezuje výrobu, odbyt či technický vývoj, znevýhodňuje některé obchodní partnery a podmiňuje uzavření smluv přijetím nesouvisejícího plnění. Primárním cílem těchto ustanovení je zajištění konkurence na trhu, a tím ochrana spotřebitele, a také dosažení integrace vnitřního trhu. Na druhou stranu Evropská komise připouští zásah do těchto vztahů mezi dodavateli a odběrateli v případě, kdy by byly negativně ovlivněny veřejné cíle, mezi něž patří úroveň inovací, rozvoj výrobní sítě, a to obzvlášť výrobců malých a středních podniků (Evropská komise 2010b: 45), navíc mohou mít dopady nekalých praktik na podniky následně nepříznivý vliv na celé hospodářství (Evropská komise 2013b: 8). Stejný názor zastává i Komise pro ochranu hospodářské soutěže ve Spojeném Versicherungs AG ze dne Obecně Soudní dvůr upřesnil, že není odůvodněna žádná zvláštní ochrana, pokud jde o vztahy mezi podnikateli v odvětví pojišťovnictví, z nichž ani o jednom nelze mít za to, že je vzhledem k jinému ve slabším postavení (Evropský soudní dvůr 2009, bod 47). 66 Směrnice o nekalých obchodních praktikách sice v EU existuje, ale její přesný název Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2005/29/ES ze dne 11. května 2005 o nekalých obchodních praktikách vůči spotřebitelům na vnitřním trhu napovídá, že nekalé praktiky jsou zde vymezeny vůči spotřebitelům, nikoliv vůči obchodním partnerům. 67 Existují však již určitá regulační opatření, která, znovu se zřetelem na spotřebitele, slabší podnikatele chrání. Například Nařízení (EU) č. 261/2012, pokud jde o smluvní vztahy v odvětví mléka a mléčných výrobků. 68 A Evropská komise dokonce varuje své členské státy před tím, že úprava dodavatelsko-odběratelských vztahů (například taková ustanovení, která by za následek měla preferenci domácího zboží před zbožím z ostatních unijních států) by mohla být v rozporu s právem Evropské unie, a to především s garantovanými svobodami (Evropská komise 2010b: 50). 71

83 království, když upozorňuje, že negativní vliv nevyrovnaného vztahu na investice se přenáší na spotřebitele (Competition Commission 2008: 165). Právě kvůli ochraně spotřebitele, hospodářské soutěže, investic a podpoře MSP je potřeba rovnováhu mezi jednotlivými konkurenty zkoumat. Proto byla otázka rovnováhy vztahů v rámci dodavatelského řetězce označena za jeden z hlavních problémů, který si zaslouží pozornost a který je třeba projednat na evropské úrovni (Evropská komise 2010b: 41). Dle nově vydané Zelené knihy o nekalých obchodních praktikách pak je třeba zvážit všechna možná řešení od samoregulace až po právní předpis (Evropská komise 2013b: 4) a posoudit dopady možností řešení této otázky na místní či evropské úrovni (tamtéž). Níže tedy uvádím některé z posledních hlavních dokumentů, které se tématu dodavatelsko- -odběratelských vztahů věnují, a jejich stručný popis. Podrobnosti z těchto dokumentů jsou pak použity dle jednotlivých témat v různých kapitolách této práce Zprávy a pracovní dokumenty EK Evropská komise vydala v posledních letech dva podstatné dokumenty, které se dodavatelsko- -odběratelskými vztahy zabývají, jsou to Lepší fungování potravinového řetězce v Evropě (Evropská komise 2009b) a Dohled nad obchodním a distribučním trhem. Na cestě k efektivnějšímu a spravedlivějšímu vnitřnímu obchodnímu a distribučnímu trhu do roku 2020 (Evropská komise 2010a). K oběma zprávám byly také vydány velice podrobné pracovní dokumenty, které jsou spolu se zprávami popsány níže. Lepší fungování potravinového řetězce v Evropě Zpráva Evropské komise Lepší fungování potravinového řetězce v Evropě (Evropská komise 2009b) uvádí, že z různých pohledů funguje řetězec dobře: evropským spotřebitelům dodává vysoce kvalitní potraviny za dostupné ceny, zajišťuje bezpečnost a sledovatelnost potravin a může být hrdý na širokou nabídku vysoce konkurenceschopných, inovativních a tradičních produktů jak v rámci EU, tak mimo ni. (Evropská komise 2009b: 4) Přesto však identifikuje několik problémů, v rámci kterých zaznívají i potenciálně nekalé obchodní praktiky. Významná nerovnováha ve vyjednávací síle je dle tohoto dokumentu v potravinovém řetězci běžným jevem, ale zároveň byl tento jev zúčastněnými stranami označen jako vážný (Evropská komise 2009b: 5). Tato smluvní nerovnováha může mít totiž negativní dopad na konkurenceschopnost, protože efektivní malé a střední podniky jsou často nuceny dodávat s velice nízkým ziskem, což ohrožuje investice do inovací. Komise uvádí, že k prevenci by mohly přispět lepší znalost práv a silnější opatření proti praktikám, které jsou shledány nekalými. Tyto praktiky je však dle názoru Komise nejprve nutné hlouběji prozkoumat. Opatření, která Komise v dokumentu navrhuje, jsou následující: 1. Odstranění nekalých praktik v potravinovém řetězci smluvní vztahy mají mít jistější základ při zachování smluvní volnosti. K dosažení tohoto opatření je zapotřebí výměna informací o nekalých praktikách a také osvědčených postupů jejich oznamování. Dále také pořádání informačních kampaní, které by jednotlivé strany informovaly o jejich právech. 2. Příprava souboru standardních smluv, které by však byly používány dobrovolně. 3. Posouzení nekalých smluvních praktik a navržení opatření. 72

84 Doprovodný dokument Hospodářská soutěž v potravinovém řetězci (Evropská komise 2009a) pak podrobněji popisuje údajné nekalé praktiky jak na straně odběratelů, tak na straně dodavatelů, opakuje však sdělení z výše uvedené zprávy (Evropská komise 2009b), že jmenované praktiky nejsou samy od sebe protisoutěžní a mohou přinášet efektivnost, pro kterou jsou ospravedlnitelné. Nekalými mají být shledávány pouze za určitých okolností (Evropská komise 2009a: 17). První praktikou ze strany maloobchodu jsou nákupní aliance. Tyto mohou být potenciálně nebezpečné, pokud narušují hospodářskou soutěž a zároveň nepřenášejí snížení cen vyjednané díky větší síle na zákazníky. Dle Komise však doposud spíše představují sílu k vyjednávání s velkými mezinárodními dodavateli a dle dostupných dat nejsou příčinou rigidně vysokých cen potravin. V souvislosti s touto problematikou jsou také uváděny platby, které musí dodavatelé poskytovat maloobchodníkům za mezinárodní marketingové služby. Vzhledem k tomu, že se platí často zpětně, pravděpodobně nebudou maloobchodníky zahrnuty do spotřebitelských cen, což by mohlo narušit soutěž. Druhou praktikou je zvýšené užívání produktů privátních značek. Toto téma bylo diskutováno v kapitole Mezi další praktiky zmiňované tímto dokumentem patří výhradní prodej jedinému řetězci, který však dle výzkumů nebyl v konečném důsledku shledán jako ohrožující hospodářskou soutěž. Dále sem patří certifikace, tedy vyžadování různých kontrol kvality, bezpečnosti a původu zboží supermarkety, což často pro dodavatele představuje významnou finanční a administrativní zátěž. Obava z omezení konkurence tím, že kvůli vysokým nákladům na certifikaci budou dodavatelé donuceni dodávat pouze jedinému řetězci, čímž by mohlo dojít k narušení soutěže, se však dle Komise v praxi nepotvrdila. Komise se dále věnuje problematice regálného, kdy uvádí, že místo na regále je nejdůležitějším aktivem, které může maloobchodník dodavateli nabídnout. Z hlediska hospodářské soutěže vyjádřila Komise obavy, že by mohlo dojít k navýšení spotřebitelských cen v případě, že dodavatel je promítne do ceny a maloobchodník nikoliv a také k omezení přístupu těch dodavatelů do maloobchodního řetězce, kteří nemají prostředky na zaplacení regálného. Dle Komise je zde ale nutné posuzovat případ od případu. Poslední praktikou ze strany maloobchodníků, kterou tento dokument jmenuje, je category management, a to takový případ, kdy obchodník pověří jednoho z dodavatelů, aby se staral o marketing celé kategorie produktů, ne pouze jeho značky. V tomto případě může dojít k vytěsnění konkurenčních produktů. Takovýchto případů bylo ale zaznamenáno velmi málo. Další část dokumentu se zabývá praktikami dodavatelů, které byly popsány v kapitole 2.2. V závěru upozorňuje Komise, že dodavatelé si stěžují i na jiné praktiky (pozdní platby, jednostranné změny smluv, platby za služby, které nebyly poskytnuty, zalistovací poplatky a jiné), které ale nelze postihnout právem na ochranu hospodářské soutěže, protože patří spíše do oblasti práva smluvního či obchodního. Tyto praktiky samy o sobě automaticky spotřebitele nepoškozují a jsou spíše výsledkem obchodního napětí způsobeného rozdílnými vyjednávacími pozicemi. To otevírá také otázku spravedlivé ceny za produkty na všech úrovních řetězce. Tato by dle Komise měla být zkoumána národními a snad i evropskými regulátory ve světle sociálních zájmů, inovací a konkurenceschopnosti evropského potravinového řetězce. (Problematice spravedlivých cen, respektive marží, se v této práci věnuje také kapitola 4). 73

85 Dohled nad obchodním a distribučním trhem Dodavatelsko-odběratelskými vztahy se mimo jiné zabývají také zpráva Evropské komise Dohled nad obchodním a distribučním trhem. Na cestě k efektivnějšímu a spravedlivějšímu vnitřnímu obchodnímu a distribučnímu trhu do roku 2020 (Evropská komise 2010a) a její doprovodný dokument O maloobchodních službách na vnitřním trhu (Evropská komise 2010b). Zpráva se věnuje tomu, jakým způsobem nastavit efektivnější a spravedlivější vnitřní obchodní a distribuční trh pro spotřebitele, obchodníky, dodavatele, zaměstnance a budoucí generace. Co se týče dodavatelsko-odběratelských vztahů, pak zpráva uvádí, že některé smluvní požadavky uplatňované přímo obchodníky nebo nákupními středisky obchodníků vůči jejich dodavatelům nebo dodavateli vůči primárním výrobcům by mohly být za určitých podmínek považovány za nespravedlivé a potenciálně omezující pro růst či dokonce životaschopnost některých konkurenceschopných podniků (Evropská komise 2010a: 16). Dále také zpráva zmiňuje, že v některých státech existuje legislativa, která upravuje smluvní praktiky, ale její velká odlišnost může způsobit překážky na vnitřním trhu, porušování či obcházení pravidel hospodářské soutěže. Navíc efektivitu předpisů dle Komise často omezuje obava dodavatelů z odvetných opatření. Doprovodný dokument pak v kapitole 2.1 Vztahy mezi maloobchodníky a jejich dodavateli podává podrobný popis jednotlivých praktik, a to jak ze strany odběratelů, tak ze strany dodavatelů. V dokumentu se (stejně jako o rok dříve) vychází z příspěvků účastníků Skupiny na vysoké úrovni pro konkurenceschopnost zemědělsko-potravinářského průmyslu. Hlavní kategorie údajných praktik, které dodavatelé hlásili, se týká toho, že maloobchodníci se na ně snaží přesunout nepředvídané náklady a požadují retroaktivní změny sjednaných podmínek. Příkladem takových praktik jsou žádosti o retroaktivní slevy od dodavatelů v případě nižšího prodeje nebo nižšího zisku, než maloobchodník předpokládal, žádosti o snížení cen výrobků krátce před nebo po dodání, snižování objednaného množství těsně před dodáním bez finanční kompenzace, nadměrné platby požadované za reklamace zákazníků, žádosti o retroaktivní platby za propagační akce, které nebyly sjednány, žádosti o retroaktivní platby na krytí ztrát nebo krádeže výrobků, žádosti, aby si dodavatelé odkoupili zpět neprodané zboží, nebo nezaplacení za neprodané zboží, absence písemné smlouvy nebo předchozí dohody o prodejní ceně. Vyskytují se také stížnosti na poplatky, které maloobchodníci účtují dodavatelům Řada stížností se týká nepřiměřených platebních podmínek nebo pozdních plateb a také rostoucího užívání soukromých značek. Vyskytují se také stížnosti na nevyvážené rozdělení nákladů souvisejících s požadavky na možnost zjistit původ výrobku a s tím spojené certifikační procesy. (Evropská komise 2010b: 41n). Na druhé straně je třeba uvést, že Komise obdržela takové informace od dodavatelů, včetně malých a středních podniků, které dodávají výrobky velkým vertikálně integrovaným maloobchodníkům nebo které pro ně vyrábějí výrobky pod soukromou značkou, jež uvádějí existenci vzájemně výhodných a dlouhodobých obchodních vztahů s maloobchodníky. (Evropská komise 2010b: 42). Dokument dále podrobně rozebírá problematiku platebních podmínek (v této práci viz kapitola 2.1.4), privátních značek (viz 2.1.5), regulaci v EU a evropských státech (viz níže), praktiky dodavatelů (viz 2.2), problematiku certifikace a další. 74

86 5.1.2 Fórum na vysoké úrovni pro lepší fungování potravinového řetězce Výše uvedené dokumenty daly vzniknout fóru pro diskuze o potravinovém dodavatelském řetězci, které dostalo za úkol implementovat iniciativy navržené Komisí v dokumentu Lepší fungování potravinového řetězce v Evropě. Zpráva Komise z roku 2010 pak význam tohoto fóra potvrdila (Evropská komise 2010a:8). Oficiálně bylo fórum zřízeno dokumentem Rozhodnutí Komise z 30. července 2010, kterým se zřizuje fórum na vysoké úrovni pro lepší fungování potravinového řetězce (2010/C 210/03). Fórum musí být složeno z osobností na vysoké úrovni zastupujících členské státy a odvětví zemědělství, zpracování a distribuce potravin, jakož i nevládních organizací s odbornými znalostmi v oblasti potravinového řetězce. (odst. 5). Použitelnost tohoto rozhodnutí skončila dne Rozhodnutím (2012/C 396/06) pak byl mandát fóra prodloužen do konce roku Fórum má trojvrstvou strukturu. Nejvýše stojí Fórum na vysoké úrovni. Přípravou diskuzí, materiálů a doporučením jednání či opatření pro něj je pověřena skupina Sherpa a dále jsou ve fóru činné pracovní skupiny expertní platformy (Evropská komise 2013c). Jednou z nich je i platforma zabývající se B2B smluvními vztahy. Tato byla mimo jiné pověřena vytvořením principů dobré praxe v podnikatelských vztazích v dodavatelském řetězci. Principy dobré praxe platformy B2B Jedenáct členů B2B platformy Fóra na vysoké úrovni vypracovalo k září 2011 dokument, který se zabývá Principy dobré praxe ve vertikálních vztazích v potravinářském dodavatelském řetězci (B2B 2011). Jádrem diskuze by mělo být najít řešení asymetrie a možného zneužití vyjednávací síly jednotlivými aktéry potravinářského řetězce. Dokument prezentuje výsledky dialogu mezi jednotlivými stakeholdery v rámci platformy B2B a jmenuje jednak principy dobré praxe a jednak seznam příkladů nekalých praktik v dodavatelsko- -odběratelských vztazích. Toto má demonstrovat jednak uznání existence tohoto problému, ale také ochotu stakeholderů tuto otázku efektivně řešit, a to prostřednictvím konsenzu. Dokument zároveň bere v úvahu důležitou roli MSP v potravinářském řetězci. Mezi principy dobré praxe pak patří: dodržování veškerých právních předpisů, včetně soutěžního práva; všeobecné principy: o zohledňování zájmu zákazníků a udržitelnosti ve všech B2B vztazích, snaha o maximální efektivitu a optimalizaci zdrojů; o zachování smluvní svobody; o poctivé jednání, zodpovědné vzájemné zacházení v dobré víře a s profesionální péčí; specifické principy: o preference písemné podoby smluv mimo případů, kdy je to neproveditelné, nebo kdy jsou ústní dohody oboustranně akceptovatelné; smlouva má být jasná a transparentní a pokrývat co nejvíce relevantních a předvídatelných prvků, včetně práv a postupů při ukončení smlouvy; o předvídatelnost; jednostranné změny smluvních podmínek mohou proběhnout pouze v případě, že jejich okolnosti a podmínky byly dopředu dohodnuty; ve 75

87 o o o o o smlouvách by rovněž měl být zakotven proces postupu při diskuzi o změnách v případě nepředvídatelných okolností; dodržování smluv; poskytování správných a nezavádějících informací, přísně v souladu s předpisy soutěžního práva; respektování důvěrnosti informací a nezneužívání poskytnutých informací pro jiné účely, než pro jaké byly určeny; nesení příslušné odpovědnosti za podnikatelská rizika; nevyužívání výhružek pro zajištění výhod či pro přenesení neoprávněných nákladů na druhou smluvní stranu (B2B 2011: 3). Dále je v dokumentu uvedena také tabulka obsahující příklady správného a špatného jednání pro jednotlivé příklady situací v dodavatelsko-odběratelských vztazích. Tato je uvedena příloze 4 této práce. Problém zůstává v tom, že členové platformy se doposud nebyli schopni shodnout na nástrojích implementace a vynucování tohoto kodexu. Prozatím se členové nemohou shodnout na dvou hlavních otázkách: anonymitě stížností a sankcích (High Level Forum 2013: 2). Problém je také ve způsobu dohlížení na dodržování a stanovení indikátorů, kterými by bylo možno dodržování měřit. Pokud budou tyto procedurální otázky vyřešeny, vzniklo by tak na úrovni EU tzv. měkké právo 69 upravující dodavatelsko-odběratelské vztahy v potravinářském řetězci. Určitým krokem k tomu může být, že osm organizací oznámilo, že od počátku roku 2013 budu tyto poctivé praktiky dodržovat dobrovolně. Mezi nimi nalezneme rovněž EuroCommerce, jehož členem je i Svaz obchodu a cestovního ruchu Zpráva Výboru pro vnitřní trh a ochranu spotřebitelů V červnu 2011 byla pod vedením zpravodajky Anny Marie Corazzy Bildtové Výborem pro vnitřní trh a ochranu spotřebitelů vypracována Zpráva o účinnějším a spravedlivějším maloobchodním trhu (Evropský parlament 2010). Tato zpráva doporučuje vzhledem k tomu, že Evropou se šíří znepokojivá vlna protekcionismu (písm. A.), aby se Evropská unie ještě před případnou regulací zaměřila na účinné prosazování zásad Smlouvy a již platných předpisů a nástrojů vnitřního trhu a na samoregulaci (čl. 7). Parlament se rovněž domnívá, že restriktivní vnitrostátní předpisy, odlišné výklady a nedostatečné vymáhání brání volnému pohybu zboží a služeb v EU (čl. 8). Navíc klíčový význam pro správné fungování maloobchodního trhu má svobodná a spravedlivá hospodářská soutěž, smluvní svoboda a řádné vymáhání příslušných právních předpisů (čl. 26). Zároveň však odsuzuje postupy, které zneužívají nerovnováhy sil hospodářských subjektů a ovlivňují opravdovou smluvní svobodu; zdůrazňuje, že k zabránění těmto praktikám by přispělo zvýšení povědomí všech aktérů zvláště malých a středních podniků o jejich smluvních právech (čl. 28). Zpráva rovněž oceňuje snahy o samoregulaci či vytvoření měkkých prvků práva, ať už ze strany výše zmíněného fóra, nebo ze strany svazů maloobchodníků a dodavatelů (čl. 35 a 37) a podporuje 69 Dalším prvkem je Návrh nařízení o společné evropské právní úpravě prodeje, KOM(2011) 635. Jedná se o dobrovolnou úpravu ve vztazích mezi podniky, z nichž alespoň jeden je MSP. Určuje například použití běžně účtované ceny pro případ, že jedna strana může cenu určit jednostranně, a tato je hrubě nepřiměřená. (Evropská komise 2013b: 15). 76

88 mechanismy alternativního a neformálního řešení sporů a mechanismů odškodnění (čl. 41). Článek 50 pak žádá Komisi o přípravu komplexního evropského akčního plánu pro maloobchod, který by řešil přetrvávající otázky a zahrnoval doporučení pro konkrétní odvětví. Zajímavé informace rovněž obsahuje vysvětlující prohlášení, kde k tématu dodavatelsko- -odběratelských vztahů zpravodajka uvádí: Velcí maloobchodníci mají často pocit, že diskuse o nekalých praktikách jsou vyvolány nesprávným pochopením a pomluvami, ostatní naopak mají pocit, že pouze popírají pravdu a jsou v defenzívě. (Evropský parlament 2010: 16). Pozornost stejně jako Evropská komise ve zprávách výše směřuje na volnou soutěž, přístup MSP na trh, kvalitu výrobků, a tím i na spotřebitele (tamtéž). Zpravodajka rovněž místo tvrdého řešení navrhla tři možné cesty: 1. Zintenzivnění diskusí odborné platformy pro B2B smluvní vztahy. 2. Zřízení nového fóra, toto by bylo zaměřeno na maloobchod, ale šlo by za hranice zemědělské a potravinářské politiky. 3. Dobrovolné iniciativy podnikatelů, samoregulace, dodržování etických zásad. (tamtéž, str. 17) Evropský akční plán pro maloobchod Na výše uvedenou zprávu Evropského parlamentu, a také na zprávu Evropského parlamentu z března 2011 A Single Market for Enterprises and Growth, zareagovaly v říjnu 2011 asociace ERRT, EuroCommerce, EuroCoop a UGAL a vyzvaly Evropskou komisi k vytvoření Evropského akčního plánu pro maloobchod (Eurocommerce 2011). V návrhu témat, kterým by se měl akční plán věnovat, nicméně uvádějí, že vertikální vztahy v potravinářském řetězci jsou dostatečně pokryty diskuzemi ve Fóru na vysoké úrovni a v dialogu mezi mnoha zúčastněnými aktéry, a proto jsou záměrně z návrhu vynechány. Workshopy, které proběhly od února do května 2012, tedy tato témata v programu nezahrnují, nicméně není možné nedotknout se jich vůbec. Například v návrhu Evropského akčního plánu pro maloobchod, vypracovaném v dubnu 2012 organizací Eurocommerce (Eurocommerce 2012), jsou regulační opatření jednotlivých států, která upravují dodavatelsko-odběratelské vztahy, jmenována mezi předpisy, které tvoří bariéry naplňování jednotného trhu a překážky růstu. Příloha tohoto dokumentu obsahuje výčet těchto překážek jednotného trhu, včetně mnohých zákonů upravujících právě tuto oblast. Tato legislativní úprava je podrobněji rozebrána v kapitole 5.2. Evropský akční plán (Evropská komise 2013a) pak byl přijat dne 31. ledna 2013 a zabývá se pěti klíčovými faktory pro zvýšení konkurenceschopnosti a zlepšení udržitelnosti obchodních služeb. Jsou to: posílení postavení spotřebitele, přístup ke konkurenceschopnějším obchodním službám, rozvoj vyváženějšího dodavatelského řetězce mezi podniky v oblasti obchodu s potravinovým a nepotravinovým zbožím, rozvoj udržitelnějšího obchodního dodavatelského řetězce, rozvoj inovativnějších řešení, vytváření lepšího pracovního prostředí. Třetí z výše jmenovaných bodů pak zakotvil přijetí Zelené knihy o nekalých obchodních praktikách. 77

89 Zelená kniha o nekalých obchodních praktikách Nejvýznamnějším opatřením, co se týče dodavatelsko-odběratelských vztahů, které bylo přijato v souvislosti s Evropským akčním plánem, je Zelená kniha o nekalých obchodních praktikách mezi podniky v Evropě v dodavatelském řetězci v oblasti potravinového a nepotravinového zboží (Evropská komise 2013b). Kniha definuje nekalé praktiky, uvádí jejich příklady a možné dopady. Upozorňuje rovněž na roztříštěné právní rámce na vnitrostátní úrovni a popisuje ochranu proti nekalým obchodním praktikám na úrovni EU. Poté se podrobněji věnuje následujícím sedmi nekalým praktikám: nejednoznačné smluvní podmínky, neexistence písemných smluv, změny smlouvy se zpětnou účinností, nepoctivé přenesení obchodního rizika 70, nepoctivé používání informací, nepoctivé ukončení obchodního vztahu, teritoriální omezení nabídky (Evropská komise 2013b). V dokumentu uvádí Evropská komise 25 otázek, které je možno v tříměsíční lhůtě (tedy do 30. dubna 2013) zodpovědět. Komise přislíbila do poloviny roku 2013 oznámit na základě této veřejné konzultace další postup. 5.2 Regulace a samoregulace na úrovni vybraných států EU Vzhledem k tomu, že EU nestanovuje žádný společný rámec pro úpravu dodavatelsko-odběratelských vztahů, mají jednotlivé státy možnost v rámci respektování práva EU tyto vztahy regulovat samy, a také se tak děje. Může tomu tak být buďto v rámci již existujících zákonů (např. zákony o obchodních deliktech, zákony o smluvních vztazích, obchodní zákoníky atd.), nebo v rámci specifického zákona či etického kodexu přijatého konkrétně za účelem regulace vztahů mezi dodavateli a odběrateli (Evropská komise 2010b: 49). Tato úprava není v rámci EU systematická, takže mezi jednotlivými státy existují značné rozdíly: v některých státech se zakazují určité praktiky pouze v případě ekonomické závislosti (např. ČR), jinde jsou zakázány všeobecně; některé země omezují platnost zákona pouze na určité odvětví (např. ČR a Rumunsko potraviny) či konkrétní výrobky (splatnost u ovoce a zeleniny ve Francii), jinde platí všeobecně; zákony se také liší druhy nekalých praktik na seznamu a tím, zda je tento seznam vyčerpávající; odlišné mohou být také úřady zajišťující vymáhání (úřady pro ochranu hospodářské soutěže, správní úřady, občanské nebo obchodní soudy) a sankce (pokuty, nařízení zdržet se určitého konání, prohlášení nezákonných ustanovení smluv za neplatná, pokuty formou vrácení bezdůvodného obohacení) (Evropská komise 2010b: 49 50). 70 Myslí se tím především odpovědnost dodavatele za krádeže zboží na prodejně, platby za otevření nové prodejny, povinnost vyrovnat ztráty obchodního partnera, významné opoždění plateb a vázání nákupu zboží na odběr služeb (např. poplatky za propagaci). 78

90 Prospěšnost úpravy těchto vztahů není jednoznačná. V některých zemích se tyto předpisy osvědčily, příkladem je Velká Británie (viz kapitola ), jinde byly tyto po poměrně krátké době zcela zrušeny či nahrazeny jinými, ať už pro jejich negativní dopad na spotřebitele či pro rozpor s unijním právem. Jako příklad zrušení některých ustanovení zákona z důvodu jejich škodlivosti pro spotřebitele uvádí Evropská komise Francii, kde zákaz podnákladových cen vedl k růstu cen pro spotřebitele (Evropská komise 2010b: 50). Podobná situace nastala také v Irsku a je podrobněji popsána níže v kapitole Důležitým příkladem je zrušení zákona č. 358/2003 o obchodních řetězcích na Slovensku, u kterého byl shledán rozpor s unijním právem a který je diskutován níže v kapitole Na možnost rozporu národní úpravy s unijním právem upozorňuje také výše několikrát jmenovaný pracovní dokument Evropské komise (Evropská komise 2010b: 50), který považuje za reálnou možnost, že se některý z předpisů dostane do rozporu se základními svobodami garantovanými Smlouvou o fungování EU (na mysli má hlavně volný pohyb služeb a svobodu usazování), protože naruší smluvní svobodu jedné strany. Jmenuje také článek 34 této smlouvy. Pokud by totiž některé zákony členského státu nařizovaly maloobchodníkům zajišťovat část dodávek pouze vnitrostátně, porušily by ustanovení, že množstevní omezení dovozu, jakož i veškerá opatření s rovnocenným účinkem, jsou mezi členskými státy zakázána (čl. 34 Smlouvy o fungování EU). Za porušení tohoto ustanovení (v roce 1982 to byl ještě článek 28 Smlouvy o ES) byla dokonce považována i kampaň Kupuj irské zboží, která propagovala prodej a nákup tuzemských výrobků (Evropská komise 2010b: 50). (Český zákon o VTS v této oblasti spíše problémy mít nebude, protože na základě něj je spíše možný nárůst prodeje zahraničního zboží díky nejasnému územnímu vymezení (na zahraniční dodavatele se pravděpodobně nevztahuje 71 ), proto je výhodnější zboží odebírat od nich). Výše uvedené rozčlenění legislativy jednotlivých zemí dle přístupu Evropské komise se týká prvků tzv. tvrdého práva. Jak upozorňují Stefanelli a Marsden (2012), v mnohých zemích existují rovněž měkké prvky regulace. I tyto budou zmíněny. Vybrané státy jsou pak níže řazeny abecedně, Česká republika je zařazena zvlášť na konci této kapitoly. Tento (nikoliv vyčerpávající) výčet má sloužit spíše jako ilustrace možných řešení této problematiky a diskuze jejich přenositelnosti či univerzální použitelnosti v EU Belgie Belgie jde prozatím cestou samoregulace, což lze vysvětlit tím, že zde vztahy mezi dodavateli a odběrateli nejsou tak napjaté (Stefanelli, Marsden 2012: 13). V květnu 2010 podepsali zástupci jednotlivých článků dodavatelsko-odběratelského řetězce v potravinách etický kodex (Code of Conduct for Fair Relationships between Suppliers and Purchasers in the Agro-Food Chain, 2010), který má vést k poctivým vztahům mezi dodavateli a odběrateli. Tento kodex se vztahuje na chování obou stran a vztahuje se i na farmáře a jejich odběratele s tím, že má sloužit jako vodítko k nastavení dalších dohod v různých sektorech zemědělství. Přistoupení 71 V jiných zemích se na ně nicméně vztahovat může, jako například zákon o supermarketech, který se ve Spojeném království aplikuje i na vztah se zahraničním dodavatelem či francouzský zákaz náhlého přerušení dlouhodobých obchodních vztahů (Evropská komise 2010b: 50). 79

91 k etickému kodexu je dobrovolné a probíhá tak, že daný subjekt se veřejně přihlásí ke snaze udržovat poctivé vztahy mezi dodavateli a odběrateli. Pokud subjekt svůj postoj zdůvodní, může ke kodexu přistoupit s výhradou nedodržování určitých doporučení. Kodex obsahuje následující doporučení: 1. vzájemná výměna informací o trzích a trendech pro lepší předpověď poptávky, 2. partnerství ve všech třech pilířích udržitelného rozvoje, 3. opatrné nakládání s potravinami ze strany kupujících, 4. odebírání místních produktů za předpokladu jejich cenové a kvalitativní konkurenceschopnosti a souladu s komerční strategií obchodníka, 5. kupující dodržují smluvně či zákonem stanovené lhůty splatnosti rovněž s ohledem na okamžik přechodu vlastnictví, 6. kupující sepíší s dodavateli písemnou smlouvu s jasnými podmínkami, se kterou jsou obě strany předem seznámeny, 7. ani jedna strana neužívá jednostranných změn smluvních podmínek, 8. dodavatelé i odběratelé uznávají možnost užití mediace, 9. dodavatelé i odběratelé upřednostňují k řešení sporů v jejich vzájemných vztazích model konzultací. Správou etického kodexu byla pověřena rada sestávající ze zástupců jednotlivých sektorových organizací patřících do potravinářského dodavatelsko-odběratelského řetězce. Předsednictví této rady se každoročně obměňuje. Tato rada má za úkol jedenkrát za rok vyhotovit zprávu o dodržování kodexu, aniž by však jmenovala případy konkrétních firem, které kodex nedodržely. Rada je také zodpovědná za aktualizaci kodexu a informování ministra a státní správy o svých aktivitách. Neřeší však jednotlivé stížnosti na nedodržování kodexu (Code of Conduct for Fair Relationships between Suppliers and Purchasers in the Agro-Food Chain, 2010). Do roku 2012 se ke kodexu přihlásilo přes 220 organizací, což reprezentuje více než tři čtvrtiny relevantního trhu. Během let byly v souladu s kodexem vyřešeny celkem 4 incidenty, ve dvou z těchto případů došlo ke změně chování maloobchodníka. Přestože nedodržení kodexu nemůže být doposud pokutováno, dodavatelé mohou poměrně účinně využít hrozbu zveřejnění špatného chování (Stefanelli, Marsden 2012: 13). Kromě tohoto kodexu stojí za zmínku také procedura řešení sporu dohodnutá v cukrovarnickém průmyslu. Tento mechanismus kontroluje rada složená ze dvou zástupců cukrovarů a dvou zástupců farmářů pěstujících řepu. Mechanismus sporu má čtyři stádia: 1. vyjednávání mezi zemědělcem a cukrovarem; 2. jmenování neutrální třetí strany, která slouží jako mediátor; 3. externí arbitráž; 4. soudní řízení. Dle Stefanelliho a Marsdena (2012: 13) je tento mechanismus poměrně úspěšný Bulharsko Dle zprávy Eurocommerce (2012, příloha 1, str. 5) z dubna roku 2012 má být v Bulharsku vytvořena legislativní regulace dodavatelsko-odběratelských vztahů. Tato by mimo jiné zavazovala 80

92 maloobchodníky odebírat 70 % zboží od bulharských producentů (což by bylo v rozporu s legislativou EU). Dále by zakotvovala povinnost maloobchodníků zveřejňovat své smluvní podmínky na internetu, zákaz požadovat jakékoliv poplatky či výhody mimo dohodnutých slev, povinnost zalistovat jakéhokoliv dodavatele (!), principy stanovování cen (což by vedlo k omezení svobody cenotvorby), zákaz přenášet pokuty na třetí strany a další. Definice tržní síly by byla stanovena pouze obratovým hlediskem (nad 2 mil. EUR). Bulharská komise na ochranu hospodářské soutěže (2010) vydala k této problematice následující stanovisko: koncept významné tržní síly uplatňovaný ve více zemích Evropské unie se v praxi ukazuje být neefektivním. Orgány na ochranu hospodářské soutěže nejsou kompetentní k tomu, aby řešily obchodní spory. Samostatné zákony regulující nekalé praktiky jsou rizikové v tom, že maloobchodníci v reakci na ně začnou vyhledávat zdroje v zahraničí, kde nejsou pravidla tak přísná, a upřednostňovat větší dodavatele. Takovýto zákon pak může mít na malé dodavatele zcela opačný vliv, než jaký byl původně zamýšlen. Komise doporučuje jít spíše cestou speciálního obchodního zákona o poctivé soutěži, který by byl vynucován nezávislým rozhodčím, soudem nebo ombudsmanem. Jako důležité označuje ale také informační kampaně, etické kodexy, vytváření kolektivních organizací dodavatelů, čímž by se posílila jejich vyjednávací pozice, a zachovávání pravidel na ochranu hospodářské soutěže Francie Ve Francii (Stefanelli, Marsden 2012) lze k ovlivňování dodavatelsko-odběratelských vztahů použít jak měkkých, tak tvrdých prvků práva. V rámci tvrdých prvků v prvé řadě jmenujme možnost požádat ministra ekonomie o podání žaloby k soudu jeho jménem. Dle francouzského obchodního zákoníku má totiž tento ministr právo vynucovat dodržování určitých ustanovení zákoníku, a to včetně situace, kdy dojde k závažné nerovnosti mezi právy a povinnostmi obchodních partnerů způsobených vynucením ze strany silnějšího z nich. Patří sem také snaha o nepoctivé získání výhodnějších podmínek hrozbou přerušení obchodního vztahu či jeho skutečné přerušení bez písemné výpovědi. Tento ministr má právo takovouto žalobu podat i bez návrhu poškozené strany, pouze na základě vlastního průzkumu situace, a to včetně případů, kdy poškozená strana nepochází z Francie. Odsouzená strana pak může kromě zákazu pokračování v dané činnosti zaplatit nejen pokutu, ale také náhradu škody. Dalším prvkem tvrdého práva je orgán na ochranu hospodářské soutěže, který je oprávněn centrálně zakázat určité druhy jednání v případech zneužití dominance či ekonomické závislosti, pokud pokuty, soudní zákazy jednání a ani jeho předešlé varování nevedou ke zlepšení situace. Speciálně pro oblast dodavatelsko-odběratelských vztahů pak byla zřízena také Komise pro vyšetřování obchodních praktik (Commission d'examen des Pratiques Commerciales) působící pod vedením ministerstva financí. Jejími členy jsou zástupci vlády, parlamentu, soudnictví, akademiků, maloobchodu a dodavatelů. Rozhodnutí a názory této komise nejsou právně závazné, funguje spíše jako fórum, kde mají maloobchodníci a dodavatelé možnost spolu hovořit o problémech, bez obav z následné odvety či formálních důsledků. Hlavní náplní je nezávazný výklad práva, a to jak v individuálních případech, tak všeobecně. Tento výklad práva pak může být použit jako důkaz u soudu, ale také pro výklad právních norem v každodenní praxi firem. Komise není uzpůsobena k tomu, aby vyřešila zásadní otázky dodavatelsko-odběratelských vztahů, přesto přispívá k vylepšení dodavatelsko-odběratelského ovzduší řešením alespoň minoritních záležitostí. 81

93 5.2.4 Irsko V Irsku existovala regulace potravinářského sektoru již od roku 1987, kdy byl zakázán prodej za podnákladové ceny a výběr zalistovacích poplatků. V roce 2005 proběhla revize tohoto nařízení, ve které bylo zjištěno, že cena výrobků tímto nařízením regulovaných rostla rychleji (nebo klesala pomaleji) než cena výrobků neregulovaných. Nařízení bylo proto v roce 2006 zrušeno a po přechodnou dobu dokonce cena dříve regulovaných výrobků klesala i přes vzrůst cen ostatních potravin, po devíti měsících se pak již ceny potravinářských komodit pohybovaly stejným trendem bez ohledu na to, zda dříve byly regulovány nebo ne (The Competition Authority 2008:13 20). V současné době zde existují snahy o zavedení kodexu, který až na výjimky kopíruje dříve zavedený kodex uplatňovaný ve Velké Británii (viz níže). Jedná se o návrh The Draft Code of Practice for Designated Grocery Goods Undertakings z května 2011, ke kterému proběhla veřejná konzultace. Irský kodex vychází ze základních principů, kterými jsou zákaznický zájem, čestné jednání, silná dodavatelská základna a konkurenceschopný maloobchodní sektor (část 2, odst 3). Kodex by reguloval maloobchodníky s ročním obratem nad 50 mil. EUR (část 3, odst. 4). Zásady, které jsou tímto kodexem upraveny, jsou v podstatě stejné, jako ve Velké Británii (viz níže). Kodex počítá se zřízením orgánu, který by jej vynucoval a aktivně vyšetřoval stížnosti, které mohou být důvěrné, dále by poskytoval vedení a poradenství tak, aby podniky byly schopny kodex dodržovat a podával zprávy příslušnému ministerstvu. Návrh nepočítá s vybíráním pokut. Zajímavé je, že orgán na ochranu hospodářské soutěže ve veřejné konzultaci tento kodex nepodpořil. Argumentuje tím, že situace v maloobchodním sektoru v Irsku a Velké Británii je odlišná (The Competition Authority 2009: 2). Ostrý boj mezi maloobchodníky a jejich dodavateli shledává spíše pozitivním pro zákazníka a obává se, že by kodex mohl negativně ovlivnit flexibilitu cen. Uvádí, že zatímco v Irsku je cenotvorba taková, že ceny jsou všeobecně nastaveny vysoko a pravidelně jsou po kratší dobu snižovány akcemi (slevy 33 % a další), ve Velké Británii jsou ceny stabilně nižší a akce nejsou tak časté. Proto je pro Irsko cenová flexibilita podstatná a není vhodné ji ohrožovat 72. Orgán poukazuje na fakt, že zákon o hospodářské soutěži z roku 2002 byl v roce 2006 novelizován o část 2A 73, která obsahuje mnohá ustanovení týkající se potravinářského sektoru (zákaz diskriminace poskytováním nerovných podmínek pro ekvivalentní transakce, zákaz poplatků za reklamu a výstavu zboží, příspěvků na náklady na otevření nových prodejen apod.). Navrhuje, že daná problematika by byla mnohem lépe regulována novelizací tohoto zákona, kde by se část 2A rozšířila například o zákaz vylistování dodavatelů na základě odmítnutí platby zalistovacích poplatků u nového zboží či nově otevřených prodejen. Orgán na ochranu hospodářské soutěže tedy navrhuje výhradní řešení na úrovni soutěžního práva, které je však dle Stefanelliho a Marsdena (2012: 1) s výjimkou Německa v evropských státech nefunkční. Klíčové ovšem je, že dle tohoto orgánu by měl být kladen důraz na soukromoprávní vymáhání práv dodavatele, proto by měla být touto novelou podpořena práva žalobce, zejména by měla být ustanovena možnost získat odškodnění vyšší, než je kvantifikovatelná škoda. To by potenciální 72 Pokud tento předpoklad platí, pak je pravděpodobně aplikovatelný i na ČR, kde jsou rovněž ceny a priori nastavovány výše a snižovány jsou prostřednictvím akcí ( Nejčastěji skloňovaným slovem se tak v loňském roce na českém maloobchodním trhu stalo podle Tomáše Drtiny slovo SLEVA., Retailinfo 2010). Zásah do cenové regulace (např. v podobě zákazu podnákupních cen) by pak českému zákazníkovi (alespoň v krátkém období) měl spíše škodit zvýšením cen. 73 Tato novela zároveň zrušila výše zmíněnou regulaci z roku

94 žalobce podpořilo při rozhodování o podání žaloby a zároveň by mohlo působit jako prevence pro potenciální porušovatele zákona (The Competition Authority 2009: 3 6) Itálie V průběhu roku 2012 vstoupil v platnost zákon 27/2012 o liberalizaci, který obsahuje článek 62 o obchodních vztazích při prodeji zemědělských a potravinářských výrobků. Tento článek zavádí povinně písemnou smluvní formu, ve které musí být stanoveno její trvání, množství a charakteristika prodávaných produktů, cena, podmínky dodávky a platby. Maximální doba splatnosti je stanovena na 30 dní od dodávky pro rychle se kazící zboží. Jsou zakázány nekalé praktiky jako přenášení neospravedlnitelných nákladů, získání jednostranných neospravedlnitelných výhod, podmiňování pokračování obchodního vztahu povinnostmi, které nemají nic společného s obsahem smlouvy nebo smluvního vztahu. Za porušení může být udělena pokuta až 500 tis. EUR (Stefanelli a Marsden 2012: 18). Článek 62 je velice kontroverzní. Dle Stefanelliho a Marsdena (2012:18) není možné naplnit všechna jeho ustanovení kvůli vysoké frekvenci uzavírání smluv mezi dodavateli a odběrateli. Protimonopolní úřad, který je pověřen naplňováním zákona, se navíc obává, že na to nemá dostatečné prostředky Litva V Litvě je na dodavatelsko-odběratelské vztahy v maloobchodě aplikováno soutěžní právo, které bylo upraveno speciálně za tímto účelem. Soutěžní zákon 151 (2538) vešel v platnost a k 1. září 2009 byl právě upraven o 13 odst. 2, který řeší tzv. dominantní postavení maloobchodu. Toto vzniká, pokud maloobchodník, při uvážení jeho dlouhodobé kupní síly a závislosti dodavatelů, má schopnost přímo nebo nepřímo uplatňovat nekalé a neospravedlnitelné podmínky na dodavatele a může poškodit soutěž na jakémkoliv relevantním trhu v Litvě. Toto dominantní postavení je zakázáno zneužívat, což dle 13 odst. 2 znamená například následující: 1. Požadování vratek mimo případ špatné kvality nebo případ zboží neznámého zákazníkům, které bylo dodáno z iniciativy dodavatele. 2. Požadování nespravedlivých plateb a slev, včetně poplatků za umístění na regále či za marketingové akce s výjimkou akcí v případě uvádění nového produktu na trh. 3. Zalistovací poplatek s výjimkou poplatku za posouzení zcela nového dodavatele. 4. Poplatky za otevření nové prodejny. 5. Příliš dlouhé lhůty splatnosti (pokud zboží nemá trvanlivost delší než 20 dní, nesmí doba splatnosti od dodávky přesáhnout 30 dní). 6. Nespravedlivé pokuty za nedodržení podmínek obchodu. O vynucování tohoto ustanovení se stará orgán na ochranu hospodářské soutěže, soukromý spor není možný. Je však možno podávat (i anonymně) stížnosti tomuto orgánu, který na jejich základě může zahájit šetření. Poté je oprávněn uložit právní závazky či pokutu (0,05 % z čistého obratu minulého finančního roku pro první porušení, 0,2 % pro další porušení) subjektu, který své dominantní postavení zneužil ( 14). Co se týče efektu tohoto zákonného ustanovení, větší dodavatelé jej využívají, na straně menších dodavatelů stále přetrvává strach z možného ukončení smluvního vztahu (Stefanelli a Marsden 2012: 10). Dle výzkumu Stefanelliho a Marsdena (2012: 10) je problematická hlavně velice široká 83

95 definice dominance v maloobchodě, protože je obtížné prokázat, že maloobchodník je v dominantním postavení. European Competition Network (2011: 58) uvádí podobný nedostatek: vzhledem k tomu, že nejsou stanoveny jasné hranice dominance v maloobchodě, je nutno specificky zkoumat každý jednotlivý případ, což je časově náročné a neumožňuje okamžité řešení. Doposud bylo toto ustanovení zákona použito proti zahraničním maloobchodníkům, národní menší subjekty v dominantním postavení zatím nejsou orgánem na ochranu soutěže v této oblasti šetřeny (Stefanelli a Marsden 2012:10). Dle výzkumu Stefanelliho a Marsdena (2012:10) však řešení prostřednictvím soutěžního práva dle výsledků výzkumu není optimální, protože soutěžní právo by mělo ochraňovat především zájmy zákazníků. Použití speciálního zákona s možností řešit spory před soudem by bylo vhodnějším řešením Maďarsko V Maďarsku existují dva základní zákony, které jsou si velice podobné a které velice podrobně regulují dodavatelsko-odběratelské vztahy. Prvním z nich je obchodní zákon z roku 2005, který reguluje zneužívání významné tržní síly maloobchodníky. Zahrnuje ochranu svobodného obchodování, malých a středních podniků a má podporovat samoregulaci. Může být aplikován i na dodavatele ze zahraničí. Významná tržní síla je podle 2 odst. e) tohoto zákona taková situace na trhu, kdy distributor je v takové situaci vůči svému dodavateli, že tento se mu nemůže vyhnout, pokud chce prodávat své zboží či služby zákazníkům. Zároveň je tento distributor díky své velikosti nebo podílu na obratu schopen ovlivnit, ať už regionálně či celostátně, přístup produktu nebo skupiny produktů na trh. Významnou kupní sílu má pak takový odběratel, který dosáhl obratu přes 100 mld. HUF (cca 8,7 mld. CZK, 7 odst. 3). Významnou tržní sílu může mít kromě toho také takový subjekt či skupina subjektů, která je v jednostranně zvýhodněné vyjednávací pozici vůči svým dodavatelům (nebo se snaží ji získat), a to v závislosti na struktuře trhu, existenci bariér vstupu, podílu na trhu, finanční síle, velikosti obchodní sítě, velikosti a umístění prodejen a dalších aktivitách ( 7 odst. 4). Za zakázané zneužití významné tržní síly je pak považováno: 1. neospravedlnitelná diskriminace dodavatelů; 2. omezování přístupu dodavatelů k příležitostem prodeje; 3. uvalení nespravedlivých podmínek na dodavatele, které přerozdělují riziko mezi partnery ve prospěch distributora, zejména pak přesouvání nákladů (skladovacích, propagačních, marketingových atd.) na dodavatele; 4. změna smluvních podmínek k tíži dodavatele po uzavření smlouvy, nebo i pouhá výhrada možnosti změnit podmínky zakotvená ve smlouvě; 5. podmiňování pokračování smluvních vztahů speciálními podmínkami, zejména pak retrospektivním vymáháním slev a lepších podmínek či podmínkou vyrábět zboží privátní značky; 6. platba poplatků, zejména pak zalistovacího poplatku a poplatků za služby, které si dodavatel neobjednal; 7. hrozba ukončení smluvního vztahu jako prostředek k vynucení jednostranně výhodnějších podmínek; 84

96 8. vynucování uzavírání smluvních vztahů mezi dodavateli distributora a třetími osobami, jako například výběr dodavatelů dodavatele či uzavření smluvního vztahu s dodavatelem služeb distributora; 9. uplatňování spotřebitelských cen nižších než jsou smluvně dohodnuté ceny na faktuře dodavatele, kromě případů, kdy distributor je vlastníkem zboží nebo kdy se jedná se o prodej zboží nižší kvality, výprodej během sedmi dnů před uplynutím lhůty spotřeby, zaváděcí ceny po dobu maximálně 15 dní, ceny na konci sezóny k vyprázdnění skladů či při ukončení prodeje určitého výrobku či při ukončení prodeje v dané obchodní jednotce ( 7 odst. 4). Subjekty, jejichž významná tržní síla vyplývá z výše obratu, jsou povinny ve vztazích s dodavateli užívat férových obchodních podmínek a dále také připravit samoregulační etický kodex, který tyto praktiky obsahuje a také postupy pro případ, že tento kodex nebude dodržen. Tento kodex musely dotčené subjekty připravit do 6 měsíců od vejití zákona v účinnost a nechat jej schválit maďarským orgánem na ochranu hospodářské soutěže ( 7 odst. 5). Zákon je vynucován několika úřady včetně orgánu na ochranu hospodářské soutěže, který nejen prozkoumává stížnosti, ale může zahájit řízení také ex officio. V případě porušení zákona je možno uložit pokutu, případně se maloobchodník může zavázat za určitých podmínek zdržet se tohoto jednání. Tyto procedurální záležitosti vyplývají ze zákona LVII o zákazu nekalých a omezujících tržních praktik z roku 1996, na které se výše zmíněný zákon odkazuje. Co se týče efektu tohoto zákona, uvádějí Stefanelli a Marsden (2012) následující: za poslední dva roky lze zaznamenat viditelný nárůst případů, které byly projednávány na základě tohoto zákona, převážně na základě stížnosti. Na druhou stranu strach dodavatelů ze ztráty obchodních příležitostí přetrvává, a proto je toto číslo stále ještě poměrně nízké. Problém je hlavně se zajištěním anonymity dodavatele. Maďarský trh je totiž tak malý, že i v případě dodržení anonymity dodavatele ze strany vyšetřujících orgánů lze podle charakteru stížnosti poznat, který dodavatel stížnost vznesl. Proto by bylo vhodnější používat více případy ex officio. Význam etického kodexu vynuceného odstavcem 5 paragrafu 7 je navíc mizivý, protože v případě jeho nedodržení maloobchodníkům žádné sankce nehrozí. Velice podobný zákon pak byl přijat v Maďarsku ještě v roce 2009, tentokrát platí pouze pro obor zemědělských a potravinářských produktů (Zákon XCV. o zákazu nekalých obchodních praktik distributory vůči dodavatelům zemědělských a potravinářských výrobků z roku 2009). Tento zákon mimo jiné obsahuje zákaz přesouvat náklady sloužící zájmům maloobchodníka na jeho dodavatele; vybírat zalistovací poplatky; vybírat poplatky za služby, které nebyly dodavateli poskytnuty či dodavatelem požadovány; požadovat příspěvek od dodavatele vyšší, než je sleva poskytnutá zákazníkovi, vybírat poplatky za logistické služby poskytnuté při přesunu zboží mezi jednotlivými budovami maloobchodníka, přesouvat pokuty na dodavatele, dobu splatnosti delší než 30 dní, jednostrannou změnu smlouvy, prodej pod nákupní cenou (nebo pod výrobními náklady v případě vlastní produkce) (Szilágyi 2012). Je zakázáno také vybírat poplatky za preferenční umístění výrobku na regále (Eurocommerce 2011:10). Dle vyjádření pracovníka ministerstva pro místní rozvoj Pétera Szilágyiho (Szilágyi 2012) přinesl tento zákon některé pozitivní změny v praktikách obchodních řetězců, což dle jeho názoru indikuje, že ustanovení zákona jsou efektivní a mohou být dodržována. Ministerstvo zároveň dle jeho slov tyto 85

97 výsledky pravidelně sleduje a přijímá potřebná opatření, takže například definice distributora zemědělského a potravinářského zboží byla na základě praxe upravena. V Maďarsku tak vznikl dvojí štít (European Competition Network 2013) pro dodavatele potravinářských produktů. Druhý z nich je ve výčtu zakázaných praktik ještě daleko podrobnější a za jeho vynucování je zodpovědný Hlavní zemědělský úřad, tedy ne orgán na ochranu hospodářské soutěže. Neobsahuje také konkrétní definici významné tržní síly. Jinak jsou si zákony velice podobné. Dle zprávy Eurocommerce (2012) je od února 2011 v platnosti ještě zákon z 20. prosince 2010 o změně určitých zákonů týkajících se potravinářského maloobchodu. Dle tohoto zákona musí maloobchodníci publikovat všeobecné smluvní podmínky na internetu a posílat je ministerstvu zemědělství. Maloobchodníci s obratem přes 20 mil. HUF (1,7 mil. CZK) musí publikovat zprávu o službách maloobchodníků poskytovaných dodavatelům včetně podmínek těchto služeb a maximálních cen. Pokuta za nedodržení může dosáhnout až 500 mil. HUF (43 mil. CZK). Za dodržování tohoto zákona je přitom odpovědné ministerstvo zemědělství, které dle názoru maloobchodníků není nestranné, protože dodavatelé potravin jsou částí jeho klientely. Navíc mnoho pojmů není v zákoně jasně definováno, takže ministerstvu zůstává velký prostor pro jeho vlastní výklad Německo V Německu v současné době žádný speciální zákon upravující dodavatelsko-odběratelské vztahy v potravinách neexistuje (Stefanelli, Marsden 2012). Řešení této problematiky v této zemi je více autory (Stefanelli, Marsden 2012, Bejček 2012) v porovnání s ostatními státy Evropy označováno za jedno z nejpřijatelnějších. Orgán na ochranu hospodářské soutěže zde používá soutěžního práva i k tomu, aby reguloval B2B vztahy, ve kterých vyjednávací pozice nejsou vyrovnané, bez ohledu na to, zda poškozovanou stranou je dodavatel či odběratel. Jedná se zejména o 20 zákona proti omezování hospodářské soutěže, který zakazuje mimo jiné zneužití větší tržní síly k poškozování malých a středních podniků ( 20, odst. 4). Důkazní břemeno pak leží na subjektu s větší tržní silou, který musí své jednání ospravedlnit ( 20, odst. 5), v opačném případě mu hrozí pokuta. Orgán na ochranu hospodářské soutěže může jednat na základě vlastního šetření, či na základě podnětu. Co se týče konkrétnějších ustanovení o dodavatelsko-odběratelských vztazích, obsahuje 20, odst. 2 definici závislého dodavatele z řad MSP. Podle německé právní úpravy je to takový dodavatel, který pravidelně musí svému odběrateli kromě slev či odměn obvyklých v daném odvětví poskytovat také speciální výhody, které nejsou ostatním odběratelům poskytovány. Odstavec 3 tohoto paragrafu pak zakazuje tyto výhody požadovat či přijímat bez objektivního ospravedlnění. Co se týče zákazu konkrétních praktik, zákon proti omezování hospodářské soutěže (s výjimkami) výslovně zakazuje bez objektivního ospravedlnění nabízet potraviny nebo v případě dlouhodobého nabízení také ostatní zboží a služby pod nákladovou cenou ( 20, odst. 4). Výše zmíněný zákon komentuje Bejček (2012) následovně: Obecnost úpravy a rozšíření její působnosti z dominantních soutěžitelů na všechny (tedy bez ohledu na jejich velikost) by měla vést podle vůle zákonodárce k ochraně před zvýhodňujícími obchodními podmínkami pro všechny, kteří jsou na soutěžiteli požadujícím takové podmínky závislí Kromě obecnosti dosahu ani obecnost formulace přitom nevyvolává v Německu obavy, že by se nespravedlivé smlouvy nedaly ze strany 86

98 malých a středních podniků napadnout. Tento obecný přístup v podobě generální klauzule naplňované zejména judikaturou je vhodnější, než těžkopádná pojmoslovná akrobacie nebo nesmyslná kasuistika. Má v sobě prvky toho, čemu se v širším kontextu říká effet utile, a co směřuje k rozumné a co nejefektivnější legální realizaci práva. Dalším důležitým zákonem je zde zákon proti nekalé soutěži. Tento zakazuje nekalé praktiky, které mohou podstatně narušit soutěž a poškodit konkurenci. Zákon zahrnuje například zákaz omezování svobody rozhodnutí pomocí nátlaku na obchodního partnera. Tento zákon ale není vynucován orgánem na ochranu hospodářské soutěže, slouží pouze jako právní základ k podání soukromé žaloby. Dle Stefanelliho a Marsdena (2012) se zástupce orgánu na ochranu hospodářské soutěže vyjádřil tak, že tyto dva zákony jsou pro ochranu slabší smluvní strany v B2B vztazích zcela postačující. Kvůli neustále se vyvíjející obchodní praxi není totiž možné legislativně ošetřit úplně všechno, proto je právo na ochranu hospodářské soutěže považováno za nejlepší metodu regulace této problematiky. Důležitým poznatkem, který ze studie Stefanelliho a Marsdena (2012) vyplývá, je, že volba Německa implementovat evropskou směrnici o nekalých obchodních praktikách i na B2B vztahy se zdá být velice vhodnou a je otázkou, zda by podobným způsobem neměla postupovat Evropská unie jako celek Nizozemí V Nizozemí (Stefanelli, Marsden 2012: 19) je snaha řešit dodavatelsko-odběratelské vztahy ještě v počátcích. Ministerstvo ekonomie identifikovalo existenci problémů v potravinářském sektoru ve své zprávě z roku 2009 a stanovilo, že upřednostňuje, aby si dodavatelé a odběratelé vytvořili vlastní kodex. Dodavatelé ovšem zřetelně dali najevo, že nemají velký zájem na tom, aby jednání o kodexu iniciovali. Ministerstvo proto pověřilo univerzitu v Tilburgu, aby zjistila, zda existuje možnost takovýto kodex vytvořit. Výsledkem je zpráva z roku 2012, která mimo jiné obsahuje zjištění, že zatímco maloobchodníci jsou přesvědčeni, že dodavatelé v případě problémů mohou řešit spor soudní cestou, dodavatelé to neučiní ze strachu před ukončením smluvního vztahu. Byl také navržen mechanismus řešení sporů pro případ, že kodex chování by nebylo možno uvést v život. Zpráva se zabývá třemi hlavními překážkami, které při řešení sporů vyvstávají: 1. Náklady zpráva doporučuje vytvoření jednoduchého postupu řešení sporů zaměřeného na hledání řešení konkrétního problému; tento postup by byl účinnější než hledání řešení všeobecných právních otázek; zpráva navrhuje zajištění dostatku expertů na řešení sporů, které by bylo možno v případě potřeby vyhledat. 2. Obava z ukončení smluvního vztahu zpráva se soustředí na způsob, jakým by se mělo vyjednávat, aniž by se vyhrotil konflikt, navrhuje, že prvním krokem by mělo být jednání s nákupčím, následně s jeho nadřízeným, a tak dále, až dojde na experta jmenovaného v bodě Kolektivní odškodnění zpráva poukazuje na nemožnost získat kolektivní odškodnění a navrhuje, aby se tato problematika prozkoumala podrobněji. 87

99 Stefanelli a Marsden (2012) uvádějí, že vzhledem k tomu, že se maloobchodníci a dodavatelé ani nemohou shodnout na tom, že by vůbec nějaký problém existoval, bude bez vnějšího donucení prakticky nemožné nějaký kodex sestavit Polsko V Polsku stojí dle Eurocommerce (2012) úprava dodavatelsko-odběratelských vztahů na soudní interpretaci zákona o nekalé soutěži. Soudy totiž neuznávají jakékoliv jiné podmínky smlouvy než o maloobchodních maržích, což de facto znamená, že partneři mohou jednat pouze o netto cenách a nejsou možné jakékoliv platby za služby, slevy atd. Soudy svá rozhodnutí zdůvodňují snahou odstranit bariéry na vstupu na dodavatelský trh. V praxi jsou přijímána tato opatření: pokud si dodavatel soudně stěžuje na jakýkoliv poplatek zaplacený maloobchodníkovi, soud nařídí jeho vrácení. Dle názoru polských maloobchodníků toto znemožňuje nadále provozovat moderní a konkurenceschopný maloobchod, protože každý z nich poskytuje jiné služby a má jiné silné stránky, které nyní nemohou být zohledňovány. Ceny za jednotlivé výrobky (které platí maloobchodník svým dodavatelům) jsou tímto zcela transparentní, což podle nich narušuje hospodářskou soutěž. Zákon proti nekalé soutěži také obsahuje pravidlo, že poměr vlastních značek v diskontních supermarketech nesmí být vyšší než 20 % z celkové produktové řady. Toto pravidlo ale příliš nelze aplikovat v praxi, protože k němu chybí podrobnosti a definice jednotlivých pojmů Portugalsko V Portugalsku (Stefanelli a Marsden 2012:19) byl v roce 1997 konfederací portugalského průmyslu a asociací velkých portugalských maloobchodníků vytvořen kodex chování Código de Boas Práticas Comercias. Na základě zprávy portugalského orgánu na ochranu soutěže z října 2010 (Commercial Relations Between the Large Retail Groups and their Suppliers, 2010) však tento kodex nebyl příliš úspěšný a bylo navrženo vypracování nového kodexu ( 2.1). Tento by neměl být závazný, proto bylo zároveň navrženo vytvoření mechanismu řešení sporů, v rámci kterého by byla vydávána závazná rozhodnutí ( 2.1.1), a také postu ombudsmana, který by na dodržování kodexu dohlížel ( 2.1.2). Zpráva rovněž doporučuje sepsání pravidel pro standardní smlouvy ( 2.1.3), zakázání retroaktivních plateb ( 2.1.4), stanovení povinnosti maloobchodníka informovat s dostatečným předstihem dodavatele a ombudsmana o podstatných změnách v umístění jeho výrobků na regálech ( 2.1.5), stanovení pravidel pro platby ( 2.1.6) atd. Zpráva rovněž navrhuje vytvoření komise, která by hlouběji zkoumala obchodní praktiky a navrhovala jejich řešení. Za čtyři nejdůležitější označuje zpráva jednostranné vynucování podmínek smlouvy, slevy, pokuty a platební podmínky ( 2.2). Zpráva také doporučuje zintenzivnění sběru statistických dat, co se týče cen v dodavatelsko-odběratelském řetězci v potravinách ( 2.3). Zpráva také upozorňuje na potřebu lepší aplikace stávající regulace, zejména úpravy podnákladových cen, nekalých vyjednávacích praktik a platebních lhůt ( 2.4). V Portugalsku totiž již existoval zákon 370/93 z 29. října 1993, který (ve znění 140/1998) reguluje diskriminační ceny či podmínky prodeje (čl. 1), ceníky a podmínky prodeje (čl. 2), prodej pod náklady (čl. 3), odmítnutí prodávat zboží či poskytovat služby (čl. 4) a nekalé obchodní praktiky (čl. 5). Nutno ještě dodat, že už dříve byly podmínky regulovány nevyhovujícím zákonem 422/1983 a podnákladové ceny byly upraveny v zákoně 253/

100 Na základě této zprávy vešel v lednu 2011 v platnost zákon 118/2010, stanovující limity pro platební lhůty u potravin dodávaných malými a středními podniky (Stefanelli a Marsden 2012:20) rozlišené dle kazivosti zboží. Pokud není toto ustanovení dodrženo, hrozí maloobchodníkovi pokuta a musí dodavateli uhradit úroky. Byla také vytvořena speciální platforma, která má vytvořit nový kodex a podporovat dialog v rámci dodavatelského řetězce a také vytvářet nástroje pro sběr a analýzu relevantních informací. Dle Stefanelliho a Marsdena (2012:20) v Portugalsku existuje vůle pro samoregulaci, ale zároveň je zde potřeba určité oficiální regulační struktury, aby se vyřešily větší nerovnosti mezi stranami Rumunsko V Rumunsku existuje speciální zákon 321/2009 o marketingu potravin, který byl přijat převážně kvůli přetrvávajícím problémům výrobců mléka, se kterými maloobchodníci odmítali vůbec uzavírat smlouvy, takže tito neměli možnost jakkoliv ovlivnit podmínky smlouvy, hlavně dobu splatnosti. Původní pokus o vytvoření etického kodexu byl neúspěšný, protože jej podepsalo pouze několik maloobchodníků a dodavatelů a navíc nebyl právně závazný. Tento kodex byl proto v roce 2009 transformován do nového zákona (Stefanelli, Marsden 2012: 11). Zákon stanovuje povinnost uzavřít mezi maloobchodníkem a dodavatelem v souladu se zákony smlouvu předem. Je zakázáno vázat druhou smluvní stranu prodeji zboží či služeb třetí straně (čl. 3), vybírat poplatky za služby, které se přímo neváží k prodeji či za rozšiřování prodejní sítě (čl. 4), s výjimkami je zakázáno maloobchodníkům prodávat zboží se ztrátou (čl. 5). Dále není možné zakazovat dodavateli, aby prodával stejné zboží třetí osobě za stejnou či nižší cenu (čl. 6). Přísně je rovněž upraven delisting (čl. 7), kdy není možné kromě chyby na straně dodavatele ukončit kontrakt bez dvouměsíční výpovědi (čl. 7 odst. 1). Je povinností maloobchodníka vrátit v tomto případě dodavateli zalistovací poplatek (čl. 7 odst. 1). Zboží se považuje za doručené, pokud do 24 hodin od doručení není doručeno písemné zdůvodnění odmítnutí zboží z důvodu zpoždění nebo nesplnění smluvních podmínek (čl. 7 odst. 3). Před novelou zákona byla článkem 8 přesně stanovena lhůta splatnosti zboží (čerstvé 12 dní, mražené 20, ostatní 35 dní), která byla nicméně v roce 2010 zrušena a bylo ustanoveno pouze, že lhůta splatnosti musí být zakotvena ve smlouvě, s výjimkou mléka, masa, vajec, ovoce, zeleniny a hub, kde nesmí být delší než 30 dní. Pokuty za nedodržení zákona uvaluje dle druhu jednání ministerstvo financí nebo Národní úřad pro ochranu spotřebitele (čl. 11). Dle výzkumu Stefanelliho a Marsdena (2012: 11) je tento zákon ve své podstatě neefektivní, zvláště poté, co novela zrušila lhůty splatnosti, ale také proto, že zákon samotný nestanovuje politické cíle, které má sledovat. Praktická aplikace zákona proto není příliš úspěšná. Dle jiného zdroje (Eurocommerce 2011) je problém zákona také v tom, že za vymáhání zákona jsou zodpovědné čtyři různé instituce (kromě výše uvedených ještě obce a policejní autority), což celý systém činí nepřehledným Slovensko Na Slovensku je právní úprava dodavatelsko-odběratelských vztahů velice proměnlivá a sahá od přísné regulace specifickým zákonem až po jeho úplné zrušení a liberalizaci vztahů. Tato úprava v podstatě kopíruje politickou situaci na Slovensku. Nejprve byl přijat zákon č. 358/2003 o obchodních řetězcích s účinností od Tento pracoval s pojmem ekonomická síla, kterou definoval jako celkový podíl na relevantním trhu zboží na 89

101 Slovensku za minulý kalendářní rok přesahující 5 % a nebo jako celkový roční obrat vyšší než 1,5 mld. SK (cca 1,25 mld. CZK). Zákon se v některých ustanoveních (např. lhůta splatnosti) zaměřoval na potraviny a kosmetické prostředky. Zákon zakazoval zneužívání ekonomické síly, do kterého mimo jiné spadá: 1. zalistovací poplatek za zařazení do evidence dodavatelů; 2. zalistovací poplatek za nový výrobek (kromě výrobku, který se v SR neprodával déle než 3 měsíce); 3. poplatek za umístění produktu na určitém místě v provozovně; 4. poplatek na náklady na propagaci, pokud nesouvisí přímo výlučně s propagací zboží dodavatele; 5. poskytnutí záloh, záruk či obdobného plnění, které jsou v průběhu obchodního vztahu nevratné nebo jsou po jeho skončení vratné pouze z části; 6. prodej pod nákladovou cenou (s výjimkami); 7. přenesení sankcí na dodavatele s výjimkou vady zboží na straně dodavatele; 8. kontrola kvality u dodavatele nebo hrazení nákladů na kontrolu dodavatelem; 9. bezdůvodná výměna dodaného zboží; 10. doba splatnosti přesahující 45 dní; 11. požadování dodatečných bezplatných služeb; 12. poskytování slev zdůvodněných například otevřením nové provozovny, výročím maloobchodu, soutěžemi atd., pokud není minimálně 90 % slevy promítnuto do ceny zboží. Kromě toho zákon obsahoval také pravidla pro označování zboží. Dozorem nad dodržováním zákona bylo pověřeno ministerstvo hospodářství SR, pokuta za nedodržení mohla dosáhnout maximální výše 10 mil. SK, při opakovaném porušení až dvojnásobku. Lhůta k přepracování smluv činila 3 měsíce od nabytí účinnosti zákona. Evropská komise (Generální ředitelství pro rozšíření) však ještě v roce 2003 poukázala na to, že zákon je v rozporu se Smlouvou o EU, je diskriminační a že uplatňování restrikcí proti obchodním řetězcům bude muset být odůvodněno všeobecným zájmem, případně [bude nutné] dokázat, že opatření jsou nediskriminační, proporční a nemohla být dosáhnuta jinak. Navíc Evropská komise poukázala i na skutečnost, že mnohými ustanoveními zákona je snaha řešit problematiku, která je řešena legislativou Společenství v oblasti hospodářské soutěže. (Vláda Slovenskej republiky 2008: 1). Proto byl zákon hned v roce 2004 novelizován zákonem č. 543/2004 o obchodních řetězcích. Tento zákon nově definuje ekonomickou sílu jako pozici provozovatele obchodního řetězce ve vztahu k dodavateli, na základě které je dodavatel na provozovateli závislý, neboť nemá na relevantním trhu možnost nabídnout zboží jinému podnikateli, a proto je provozovateli obchodního řetězce nucený poskytnout výhodnější smluvní podmínky, než jaké by poskytl jinému podnikateli ( 2h). Bylo tedy vypuštěno ustanovení o obratu či podílu na trhu. Zneužití ekonomické síly pak je definováno obecněji jako chování, kterým zneužívá provozovatel obchodního řetězce svoji vyjednávací výhodu a vynucuje si výhodnější podmínky, zejména vynucování závazků, které nesouvisí s předmětem smlouvy, vynucování prodeje dodavatelem za cenu nižší, než je výrobní nebo nákupní cena a přenesení sankcí na dodavatele ( 3). Ani tato novela však nebyla dostatečná a zákon zůstal nevyhovující, nesystémový a diskriminační 90

102 (Vláda Slovenskej republiky 2008: 1) a navíc neúčinný a v zásadě nevykonatelný (tamtéž, str. 3). Proto byl zrušen a nahrazen zákonem č. 172/2008 o nepřiměřených podmínkách v obchodních vztazích. Tento zákon již nebyl jednostranný zakázaného dohodnutí nepřiměřené podmínky v obchodních vztazích se mohl dopustit jak dodavatel, tak odběratel. Zákon již pracoval s pojmem ekonomická závislost (stav, kdy jeden z účastníků uzavře smlouvu za pro něj nepřiměřených podmínek, protože jeho možnosti uzavření smlouvy s jinými podnikateli jsou omezené ( 2)). Zákon znovu zakazuje (s různými výjimkami) obdobné jednání jako v zákoně 358/2003, tedy zalistování dodavatele či výrobku, poplatek za využití distribuční sítě, za obchodní aktivity odběratele, poplatek za umístění výrobku. Výše uvedené poplatky jsou povoleny, pouze pokud nepřesahují 3 % z ročních tržeb dodavatele za daný výrobek. Zákon zakázal rovněž provádění kontrol u výrobce v době platnosti dokladu o úřední kontrole (mimo zboží privátní značky), vratky, neodůvodněné výměny zboží, lhůtu splatnosti delší než 30 dní od vystavení faktury (u zboží s vyznačeným datem minimální trvanlivosti či spotřeby), skonto, dodatečné nepeněžní plnění po odevzdání výrobku, přenesení sankcí bez právního důvodu, okamžitou výpověď smlouvy bez výpovědní lhůty, podmiňování možnosti postoupení pohledávky bez písemného zdůvodnění dlužníka, vyloučení nároku na úroky při pozdní platbě, retrospektivní změny ceny bez písemné dohody ( 3). Zákon také ustanovil, že strany se mohou dohodnout na etickém kodexu, který se ode dne přistoupení účastníka pro něj stává závazným ( 4). Zákon byl v únoru 2009 novelizován zákonem 55/2009. Novela obsahovala jen drobné změny, nově byl zakázán poplatek za otevření nové provozovny a plnění za neposkytnuté služby. I takto byl však v roce 2010 znovu zcela zrušen a nahrazen zákonem 140/2010 o nepřiměřených podmínkách v obchodních vztazích mezi odběratelem a dodavatelem zboží, kterým jsou potraviny (s účinností od ), takže se ustanovení zcela přestala týkat prodejců nepotravinářských výrobků (Ministerstvo hospodárstva Slovenskej republiky 2010). Tento zákon stanovil povinnost odběratele poskytnout dodavateli všeobecné obchodní podmínky, stanovil jejich obsah a nutnost fakturovat každý nákup či prodej zboží či služby ( 3). Zakázal dohodnutí nepřiměřených podmínek, kde kromě dosud uvedených poplatků zakazuje poplatek za dodatečné kompenzace sníženého zisku, za zvýšený prodej zboží, za návštěvu nákupčích u nových dodavatelů, za design související s vnější prezentací a zabalením, za spotřebitelský průzkum vykonaný odběratelem. Tyto platby jsou nepřiměřené, pokud přesahují 3 % z ročních tržeb dodavatele. Nové jsou v tomto zákoně také zákazy prodeje zboží za vyšší cenu, než byla dohodnutá na konkrétní časově omezenou propagační akci, nepřevzetí předem dohodnutého objemu zboží privátní značky, prodej za podnákladovou cenu, požadování kratší doby čerpání trvanlivosti zboží dodavatelem, než umožňuje zákon, vzájemný zápočet pohledávek bez písemného souhlasu dodavatele, podmiňování prodeje zboží dodavatele výrobou výrobků privátní značky, odmítnutí uvést na obalu zboží privátní značky jméno a adresu dodavatele, pokud tento o to požádá, retroaktivní peněžní plnění za propagační akce, dohodnutí jiné doby přechodu vlastnictví zboží, než datum převzetí zboží. Kromě těchto nových ustanovení zákon více méně kopíruje zákon 172/2008 včetně možnosti přistoupit k etickému kodexu. I u tohoto zákona nicméně dne vláda (v čele s pravicovou Ivetou Radičovou, zákon byl schválen za vlády Roberta Fica) schválila návrh na jeho zrušení (Noviny 2011). Důvodem je dle ministerstva neefektivnost zákona, snaha o snížení regulační zátěže a zachování svobody smluvních 91

103 vztahů mezi podnikateli (Webnoviny 2011). Představitelé slovenského Zväzu obchodu a cestovného ruchu v reakci na tento návrh přislíbili, že chtějí ve spolupráci se Slovenskou poľnohospodárskou a potravinárskou komorou vypracovat Etický kodex, který by vztahy mezi dodavateli a odběrateli upravoval, a také podporovat prodej domácích výrobků (tamtéž). Dne byl pak zákon Národní radou Slovenské republiky zrušen s účinností od Po změně politických poměrů (k vládě se znovu dostal Robert Fico) došlo v říjnu 2012 ke schválení nového zákona č. 362/2012 o nepřiměřených podmínkách v obchodních vztazích, jejichž předmětem jsou potraviny, který je účinný od 1. ledna Zákon je znovu více méně podobný předchozím dvěma zákonům. V 3 stanovuje základní náležitosti smlouvy a explicitně zde stanovuje, že lhůta splatnosti musí být kratší než 30 dní od doby doručení, pokud by byl problém s fakturou, pak nejdéle 45 dní. Nicméně chyby a nesprávnosti (jiné než dle předpisu 222/2004 o dani z přidané hodnoty) neznamenají, že faktura není řádně vystavená. Paragraf 4 obsahuje velice podrobný výčet zakázaných nepřiměřených podmínek, kromě již dříve uvedených zákazů přidává například zákaz platby za vyšší než plánovaný prodej potraviny dodavatele, upřednostňování výsledků kontrol vykonaných na náklady odběratele před výsledky úředními, okamžité vypovězení smlouvy opakujícího se plnění, ukládání vícenásobné smluvní pokuty za porušení stejné povinnosti, dojednání nepřiměřené smluvní pokuty, závazek ve smlouvě s dodavatelem, který s předmětem smlouvy nesouvisí, uplatňování diskriminačních nebo nepřiměřeně výhodných podmínek ve vztahu k jednotlivým dodavatelům při stejném plnění, požadování garantované ceny na dobu delší než 3 měsíce, vyžadování zpětného odběru obalu a odpadu, který nepochází z dodávky dodavatele, požadování zálohy na budoucí smluvní pokuty. Některé poplatky, které v dřívějších zákonech byly omezeny 3% hranicí obratu, jsou zcela zakázány (např. zalistovací, náhrada marže atd.) Slovensko je jednoznačným příkladem toho, že existence legislativní úpravy zkoumané problematiky podstatně závisí na politické situaci v zemi. Je otázkou, zda řešení zákonem s velmi podrobným výčtem praktik, který se vždy nově doplňuje poté, co regulovaná strana nalezne jiné právní řešení 74, je dlouhodobě udržitelné Slovinsko V srpnu 2011 byl ve Slovinsku podepsán etický kodex (Code of Good Business Practices of the Stakeholders in the Agri-food Chain, 2011), čímž se tato země zařadila k těm, které dodavatelsko- -odběratelské vztahy v potravinách regulují prostřednictvím měkkých prvků práva. Signatáři jsou zástupci několika asociací z obchodu, potravinářství a zemědělství. Kodex obsahuje doporučení pro všechny články řetězce (čl. 1) a je dobrovolným závazkem, který má zlepšit obchodní vztahy v daném odvětví. Kodex nevylučuje přistoupení zahraničních osob. Podle článku 4 zdůrazňuje kodex partnerství založené na třech pilířích udržitelného rozvoje a partneři mají dodržovat následující principy: 1. rovnost smluvních partnerů, 2. právo zákazníka na informace, 3. svobodná vůle a důvěra, 74 Což lze v některých případech označit i jako obcházení zákona. 92

104 4. svoboda určování cen a prodejní politiky, 5. dobrovolná podstata prodejních aktivit, 6. svobodné užívání značek, 7. stanovení rozumných termínů dodávek. Článek 6 pak vyjadřuje snahu signatářů nakládat s potravinami opatrně, aby se zamezilo ztrátám, zlepšovat logistické procesy, kvalitu a dbát na životní prostředí. Dále také respektovat dohodnuté podmínky a lhůty splatnosti, které mají mít písemnou podobu, neprovádět jednostranné změny smluvních podmínek, dodržovat legislativu ohledně kvality, označování a reklamy, neomezovat možnost partnera spolupracovat také s třetími stranami a zachovat obchodní tajemství. Dle článku 7 pak bylo dohodnuto zavedení netto cen od 1. ledna 2013, kdy cena na faktuře má být konečná, nemají se používat různé slevy, kromě poplatků za předem dohodnuté poskytnuté služby dle ceníku. Článek 8 pak ustanovuje radu, která dohlíží na implementaci kodexu a aktualizuje jej. Dle článku 9 pak signatáři mají své spory řešit smírně, v případě přetrvávajícího problému pak prostřednictvím mediace. Pokuty za nedodržování kodexu se neudělují. Vzhledem k tomu, že ve Slovinsku je obvyklé řešit podobné situace profesními kodexy, které jsou všeobecně přijímané a respektované, lze předpokládat, že kodex bude mít alespoň na národní úrovni určité výsledky. Tento druh kodexu je totiž ve Slovinsku vnímán jako něco mezi samoregulací a legislativní regulací, a to v závislosti na tom, kdo jej přijal. Přestože tento kodex žádné sankce ve smyslu pokut nestanovuje, je možné udílet disciplinární sankce, jako například omezení členských práv v asociaci. Pokud o kodexu ví i širší veřejnost, má tento šanci mít poměrně značný vliv, což by měl být případ i tohoto kodexu. Problém však může nastat v jeho nedodržování ze strany zahraničních subjektů. Z tohoto důvodu je pravděpodobně tento systém také nepřenositelný na jiné státy (Stefanelli, Marsden 2012: 16) Španělsko Ve Španělsku byla v říjnu 2011 publikována zpráva o dodavatelsko-odběratelských vztazích v potravinářském sektoru, která se zabývá problémem vyjednávací síly maloobchodu a nekalých praktik proti dodavatelům. Zde byla vydána mnohá doporučení, mimo jiné k odstranění některé stávající regulace, obzvláště místních regulací, které nejsou v souladu s evropskou směrnicí o službách. Druhým doporučením je sběr dat o problematice, především nastavení mechanismu hlášení těchto praktik úřadům bez obavy ze ztráty kontraktu s maloobchodníkem ze strany dodavatele. Třetím doporučením je ustanovit povinnost písemné podoby smlouvy mezi dodavateli a odběrateli. Začtvrté mají být zřízeny mechanismy minimalizující negativní vliv nekalých praktik na efektivnost a blaho zákazníka. Zejména se jedná o platby dodavatelů maloobchodníkům, retroaktivní změny, požadování zneužitelných informací o produktu od dodavatele, zneužití předávání citlivých obchodních informací mezi partnery a požadování podmínek udílených nejvíce zvýhodněnému maloobchodníkovi. Za největší problém však zpráva spatřuje různorodost regulace mezi jednotlivými regiony Španělska (citovaná zpráva, str ) Podobný problém vlastně existuje i na území celé EU. 93

105 Zároveň se objevují snahy ze strany ministerstva zemědělství napsat zcela nový zákon oddělený od ochrany hospodářské soutěže, který by reguloval vertikální vztahy v dodavatelsko-odběratelském řetězci v potravinách. Spolu s ním by měl vzniknout i regulativní orgán na způsob rozhodčího nebo ombudsmana, který by umožňoval anonymní stížnosti a ex officio šetření (Stefanelli, Marsden 2012: 21). Dle Stefanelliho a Marsdena (2012: 21) existuje mezi maloobchodníky ve Španělsku také snaha o samoregulaci neformální systém řešení sporů s dodavateli. Informace o něm však jsou přísně interní, proto se nepodařilo zjistit více Velká Británie Na území Spojeného království byly dodavatelsko-odběratelské vztahy v maloobchodě nejprve regulovány etickým kodexem (Supply Chain Code of Practitce) z roku Tento však byl shledán neúčinným z důvodu obtížné interpretace a chybějícího závazného mechanismu řešení sporů. Navíc dodavatelé nemohli iniciovat šetření anonymně (Stefanelli, Marsden 2012:12). Problém byl také v úzkém okruhu regulovaných maloobchodníků. Na základě Zprávy o šetření provedeném v oblasti dodávek potravin Komise Spojeného království (Competition Commission 2008) z 30. dubna 2008 bylo mimo jiné zjištěno, že ti retaileři, kterých se původní etický kodex netýkal, uplatňovali vůči svým dodavatelům horší praktiky než čtyři největší maloobchodníci, na které se etický kodex vztahoval, a proto bylo rozhodnuto o jeho rozšíření na více subjektů (tamtéž, str. 232). Zároveň byla zpřísněna některá nařízení, která díky vágnosti původní formulace ( přiměřenost ) nebyla schopna zabránit nadměrnému přenosu rizik a neočekávaných nákladů na dodavatele (tamtéž, str. 235). V roce 2009 (účinnost 2010) pak vzniklo nové nařízení Komise Spojeného království s názvem The Groceries (Supply Chain Practices) Market Investigation Order Toto nařízení reguluje chování maloobchodníků s obratem vyšším než 1 mld. GBP (cca 30 mld. CZK, čl. 4, odst. 1, písm. b) a týká se dodavatelů z celého světa (čl. 2, odst. 1, písm. c). Nařízení obsahuje mnoho povinností maloobchodníků, jako například poskytování informací dodavatelům a uzavírání všech podmínek dodávky písemně (čl. 6), poskytování informací dozorujícímu orgánu (Office for Fair Trading, dále jen OFT, čl. 7), vzdělávání zaměstnanců v oblasti nového kodexu (čl. 8, viz dále), jmenování osoby zodpovědné za dodržování nařízení (čl. 9), povinnost každoročně uveřejnit zprávu o dodržování nařízení (čl. 10) a další. Jednou z povinností je rovněž dodržovat kodex chování Groceries Supply Code of Practice (GSCOP), který je tímto ustanovením zaveden. Tento stanovuje základní principy chování maloobchodníků. Tito musejí se svými dodavateli jednat spravedlivě, zákonně a v dobré víře s ohledem na jejich potřebu jistoty (čl. 2). Zakazují se rovněž retrospektivní změny (čl. 3), podstatné změny v postupech v dodavatelském řetězci během trvání smlouvy bez předešlého písemného upozornění nebo plné kompenzace dodavateli (čl. 4), zpožděné platby (čl. 5), příspěvky na marketingové náklady, pokud nebyly dohodnuty ve smlouvě (čl. 6), vázání odběru zboží na uzavření smluv s třetími stranami (čl. 11) a další. Maloobchodník dokonce musí dodavateli za určitých podmínek kompenzovat náklady, které utrpěl na základě špatné předpovědi obchodníka, pokud tato nebyla připravena v dobré víře a s dostatečným úsilím (čl. 10). Velice přísná pravidla rovněž platí pro promoční akce a platby za ně (čl ) a také pro vylistování dodavatele (čl. 16). 94

106 Dodržování nařízení kontroluje OFT, nicméně dodržování samotného kodexu má mít na starosti samostatný orgán, který doposud nebyl zřízen. Prozatím bylo navrhnuto zřídit post rozhodčího. Aby tento mohl za nedodržování kodexu udělovat pokuty, bude ještě nutné přijmout i další legislativu. Post rozhodčího by byl placen z povinných příspěvků maloobchodníků. 5.3 Regulace v ČR zákon o významné tržní síle V České republice v současné době reguluje dodavatelsko-odběratelské vztahy Zákon o významné tržní síle při prodeji zemědělských a potravinářských produktů a jejím zneužití ze dne 9. září 2009, s účinností od 1. února Vzhledem k tomu, že tento zákon je pro tuto práci stěžejní, představím ho nyní podrobněji Zákonná ustanovení Nejprve bych však ráda upozornila, že při popisu zákonných ustanovení může dojít k určitým zjednodušením. Představení zákona v této subkapitole má sloužit pouze k seznámení se zákonem pro účely pochopení dalšího textu této práce. Celý zákon je možno prostudovat ve Sbírce zákonů ČR. Dále bych ráda zdůraznila, že tato subkapitola nemá představovat právní výklad zákona. Pokud u některých ustanovení popisuji, jakým způsobem bývají pojímána v praxi nebo je provazuji s nekalými praktikami analyzovanými v této práci, pak to neznamená, že takovýto je jejich oficiální výklad. Spíše bývají tato ustanovení tímto způsobem chápána mezi odběrateli a dodavateli, a proto to považuji za nutné zmínit z důvodu pochopení ostatního textu této práce. Hlava I Úvodní ustanovení představuje obsah úpravy a definuje dodavatele a odběratele. Druhá hlava s názvem Zneužití významné tržní síly pak definuje VTS a zakazuje její zneužití, které spočívá zejména v soustavném porušování pravidel stanovených v přílohách zákona, které budou představeny níže. Významná tržní síla je dle 3 odst. 1 takové postavení odběratele vůči dodavateli, kdy se v důsledku situace na trhu stává dodavatel závislým na odběrateli ve vztahu k možnosti dodávat své zboží spotřebitelům a kdy si odběratel vůči dodavateli může vynutit jednostranně výhodné obchodní podmínky. Posuzovat se však má zejména s ohledem na strukturu trhu, překážky vstupu na trh, tržní podíl dodavatele a odběratele, jejich finanční sílu, velikost obchodní sítě odběratele, velikost a umístění jeho jednotlivých prodejen ( 3 odst. 2). Velice důležitý je pak odstavec třetí tohoto paragrafu, který stanoví, že není-li prokázán opak, má se za to, že významnou tržní sílu má odběratel, jehož čistý obrat přesáhne 5 mld. Kč. Třetí hlava pak dozorem nad dodržováním zákona pověřila Úřad pro ochranu hospodářské soutěže, který při zjištění zneužití významné tržní síly takové jednání do budoucna zakáže rozhodnutím. Řízení může být ovšem i zastaveno, pokud do 15 dnů ode dne doručení písemného vyrozumění základních skutkových okolností případu doručí účastníci řízení písemný návrh závazků ve prospěch obnovení hospodářské soutěže, které odstraní závadný stav, pouze však za podmínky, že nedošlo k podstatnému narušení hospodářské soutěže. Pokud dojde ke zneužití VTS, nesplnění výše uvedených závazků nebo opatření k nápravě uloženého ÚOHS, jedná se o správní delikt, který lze pokutovat až 10 mil. Kč nebo 10 % z čistého obratu soutěžitele. Za správní delikt porušení pečetě umístěné v průběhu šetření hrozí pokuta do 300 tis. Kč nebo 1 % z čistého obratu. Paragraf 9 pak obsahuje společná ustanovení k správním deliktům, jako například vymezení, kdy právnická osoba za správní delikt neodpovídá, objektivní lhůtu zániku odpovědnosti 10 let a subjektivní lhůtu 5 let a podmínky přejití odpovědnosti za správní delikt na 95

107 právního nástupce. Desátý paragraf pak umožňuje uložení pořádkové pokuty při nesplnění určitých povinností. Pátá hlava pak stanovuje účinnost prvním dnem třetího kalendářního měsíce následujícího po dni jeho vyhlášení ( 11). Jak již bylo řečeno, podstatnou součástí zákona je jeho šest příloh, které konkretizují druhy jednání, která znamenají zneužití VTS. První příloha se jmenuje Pravidla uplatňovaná při fakturaci a stanovuje, že každý nákup výrobků musí být fakturován, a to včetně jakéhokoliv snížení ceny či poskytnutí služeb souvisejících s prodejem. Faktura rovněž musí obsahovat datum splatnosti včetně srážek a pokut za pozdní platbu. Tato příloha je více méně podpůrná pro následující přílohu a stanovení lhůty splatnosti a také pro některá ustanovení z přílohy pět, která mají zamezit neodůvodněným sankcím dodavatelů. Druhá příloha se zabývá všeobecnými obchodními podmínkami a stanovuje, že odběratel je musí poskytnout dodavateli, který o ně požádá. Tyto musejí obsahovat podmínky nákupu, cenové podmínky, snížení cen [a] podmínky úhrady. (Příl. 2, odst. 2). Všeobecné obchodní podmínky však mohou být rozdílné pro různé kategorie dodavatelů a lze si s odběratelem dohodnout také zvláštní obchodní podmínky. Tato příloha rovněž stanovuje, že platební lhůta nesmí být delší než třicet dnů od data dodání [a] platební podmínky musí obsahovat podmínky pro fakturaci a úroky z prodlení splatné následující den po datu úhrady Sankce z prodlení jsou splatné bez toho, aby bylo třeba je připomínat. (Příl. 2, odst. 6 a 7). Devátý odstavec druhé přílohy pak stanoví povinnost zveřejnit informace o lhůtách splatnosti svých dodavatelů těm společnostem, jejichž účetnictví podléhá auditu. Dle níže uvedených výsledků výzkumu je tato příloha v podstatě nejdůležitější z celého zákona, protože zkrátila dobu splatnosti na třicet dní. Vzhledem k tomu, že od všeobecných obchodních podmínek se lze odchýlit a nemusejí být stejné pro všechny, ostatní ustanovení dle mých informací přílišný vliv neměla. Podmínky uváděné ve smlouvách mezi dodavatelem a odběratelem jsou pak stanoveny ve třetí příloze zákona o VTS. Mimo jiné stanoví povinně písemnou formu smlouvy mezi dodavatelem a odběratelem, kterou lze měnit pouze písemně. Mají v ní být uvedeny povinnosti, ke kterým se strany zavázaly s cílem stanovit cenu po ukončení obchodních jednání (Příl. 3, odst. 1). Smlouva smí být rozdělena na roční rámcovou smlouvu a přílohy a musí stanovovat podmínky prodeje výrobků, podmínky a služby, které se odběratel zavazuje poskytnout dodavateli specifikované předmětem, předpokládaným datem plnění, způsobem realizace, odměnou a výrobky, ke kterým se vztahují. Dále ve smlouvě musí být zakotveny ostatní povinnosti včetně data plnění a způsobu realizace, lhůta pro předkládání návrhů na cenové změny [a] podmínky a lhůty pro změnu dohodnutého množství, jakosti a provedení dodávaných výrobků (Příl. 3, odst. 3). Zákon tak posílil roli ročních rozhovorů, na základě kterých se tato smlouva uzavírá, a snížil možnost flexibilní reakce na aktuální situaci v průběhu roku. Nutnost písemné formy smlouvy není převratná, nicméně v ojedinělých případech by mohla být podstatná. Zakotvení různých služeb, za které dodavatel řetězci platí a lhůt k návrhům změn cen, množství, atd. písemně ve smlouvě může znamenat větší jistotu, nicméně v konečném důsledku dle výzkumu velkou změnu nepřinesla. Příloha 4 nese název Podmínky prodeje a zakazuje prodej za podnákupní ceny mimo případů ukončení či změny obchodní činnosti, dalších dodávek stejného zboží za nižší cenu, výrobků těsně před skončením doby spotřeby (což však nesmí být inzerováno mimo místo prodeje) a výrobků sezónního charakteru na konci sezony prodeje. Jak bude uvedeno níže, praktika podnákupních cen je 96

108 dodavateli považována za nejvíce nekalou a odběratelů se ve většině případů toto ustanovení dotklo nejvíce. Nejdelší přílohou obsahující podrobný výčet praktik zakázaných v dodavatelsko-odběratelských vztazích je příloha pátá. Ta zakotvuje, že odběratelé nesou odpovědnost a musejí nahradit škodu, pokud praktikují následující druhy jednání: (pokus o) získání prospěchu či platby neodpovídající skutečně poskytnuté službě či této službě nepřiměřené (podílení se na financování, realizace obchodní propagace, investic zejména při obnově či rozšíření obchodní sítě, umělé kumulování obratů, přizpůsobení se obchodním podmínkám obdržených ostatními zákazníky); (pokus o) podřízení dodavatele nerovnovážným povinnostem, zejména v oblasti pokut a sankcí; (pokus o) získání jakéhokoliv plnění jako podmínku předložení objednávky bez písemného závazku k přiměřenému nákupnímu objemu; snaha o získání prospěchu hrozbou přerušení obchodních vztahů; přerušení (i částečné) obchodního vztahu bez písemné výpovědi zohledňující délku trvání vztahu (u privátních značek musí být výpovědní lhůta dvojnásobná); žádost o změnu data vydání faktury či o vydání faktury nové s odlišnou lhůtou splatnosti či o jiné zneužívající podmínky úhrady; odmítnutí zboží či automatický odpočet pokut či srážek za nedodržení termínu dodávky či nevyhovující stav zboží pokud dluh není nepopiratelný, vyčíslitelný a vymahatelný aniž by dodavatel mohl zkontrolovat, že je stížnost oprávněná; přenesení sankcí uložených kontrolním orgánem na dodavatele bez prokázaného zavinění (za obzvlášť závažné jsou pokládány sankce uložené za jednání, kdy pochybení bylo jednoznačně na straně odběratele, např. na základě špatného skladování odběratele); žádost o kratší dobu čerpání trvanlivosti výrobku dodavatelem než jakou umožňuje zákon; započtení pohledávky bez písemného souhlasu dodavatele; neposkytnutí všeobecných prodejních podmínek; odmítnutí uvést jméno a adresu výrobce na etiketě výrobku privátní značky; podmínění prodeje výrobků dodavatele výrobou zboží privátní značky; vyžadování kontroly výrobních prostorů dodavatele v době, kdy platí oprávnění vydané státní autoritou či akreditovanou osobou (mimo zboží privátních značek v případě převzetí odpovědnosti za výrobky odběratelem). Dle této přílohy odběratel dále nesmí získávat retroaktivně slevy, provize, inkasovat zalistovací poplatky před vystavením objednávky, mít možnost vratek či výměny zboží (mimo prokázaných vad a reklamací), zakázat dodavateli postoupení pohledávek vůči odběrateli třetím osobám, mít automatický prospěch z příznivějších podmínek, které dodavatel schválil konkurenčním odběratelům. Mnohé z výše uvedených praktik byly zahrnuty do výzkumu, jehož výsledky, včetně popisu, co se u jednotlivých praktik změnilo, jsou uvedeny v kapitole osmé. Poslední příloha nese název Jiné zvyklosti v dodavatelsko-odběratelských vztazích a zabývá se obrácenými dražbami na dálku (myšleno elektronickými aukcemi na dodávky zboží, viz Zadražilová 2011: 109). Jsou zde stanoveny podmínky, které musí odběratel splnit, jinak je smlouva s dodavatelem neplatná. Nákupčí tak musí transparentně a nediskriminačně informovat všechny 97

109 potenciální účastníky o nákupních podmínkách, výběrových kritériích, pravidlech dražby a určujících prvcích výrobků. Kterýkoliv z účastníků dražby má právo na informaci o tom, kdo byl jako dodavatel vybrán. Zároveň pokud vybraný dodavatel na dodávky zboží nepřistoupí, nemá žádný jiný z účastníků povinnost dodávky uskutečňovat za poslední cenu ani poslední podání. Záznamy o dražbě je nutno pro případ kontroly uchovat jeden rok. Tyto dražby jsou zakázány pro určité druhy zboží Některé právní souvislosti zákona o VTS Po popisu jednotlivých ustanovení zákona bych ráda představila některé jeho právní rozbory. Mnohé právní souvislosti, které zde uvedu, jsou totiž důležité pro pochopení výsledků výzkumu uvedených v kapitole osmé. Právních rozborů zákona o VTS bylo již provedeno mnoho. Každý z odběratelů, na kterého se tento zákon vztahuje, byl nucen na základě interně či externě provedeného rozboru změnit smlouvy se svými dodavateli. Výsledky těchto rozborů se výrazně liší (například některé řetězce své dodavatele rozdělují na závislé a nezávislé, kritériem je většinou dodávání 30 % produkce daného dodavatele danému maloobchodníku; jiní odběratelé své chování zákonu přizpůsobili vůči všem dodavatelům atd.). Výklad ÚOHS Rozhodující je ovšem výklad Úřadu na ochranu hospodářské soutěže. Tento zahájil 18. února 2010 sektorové šetření s cílem zjistit, jaká je situace na trhu prodeje zemědělských a potravinářských produktů konečným spotřebitelům, jaké obchodní praktiky soutěžitelé uplatňují v rámci jejich obchodních vztahů a zda nedochází k porušování zákona o významné tržní síle, které může vést k narušování struktury trhu, a tím hospodářské soutěže jako takové (ÚOHS 2010). Výsledky tohoto šetření jsou uveřejňovány postupně a ve velmi obecné podobě. Doposud (únor 2013) se tak stalo pouze jednou na základě rozhodnutí ve dvou správních řízeních, a to se společnostmi Kaufland a Ahold. Jak zároveň ÚOHS v dokumentu Výsledky šetření odboru kontroly tržní síly upozorňuje, jedná se o názory Úřadu vyslovené v řízeních vedených v prvním stupni a nejsou tedy potvrzeny ani odvolacím orgánem, ani nebyly doposud podrobeny soudnímu přezkumu 76 (ÚOHS 2011b). Nejprve bylo rozhodnuto ve věci společnosti Kaufland (informace uveřejněna ), které byla udělena pokuta ve výši 13,6 mil. Kč. Pokuta byla udělena za uplatňování lhůt splatnosti vyšších než 30 dní a vyžadování poplatku při postoupení pohledávky ve výši 4 % z hodnoty pohledávky plus administrativní náklady postoupení. Zároveň bylo ve smlouvách ujednáno dodatečné skonto, takže pokud chtěl dodavatel peníze získat před dobou splatnosti, musel buď poskytnout skonto 0,5 % za každý započatý týden, nebo zaplatit poplatek za postoupení pohledávky vůči řetězci Kaufland třetí osobě. Úřad také uložil nápravná opatření, tedy povinnost odstranit ustanovení o poplatku za postoupení pohledávky a ustanovení o lhůtách splatnosti uvést do souladu se zákonem. Lhůta k provedení nápravných opatření byla stanovena na 90 dní od nabytí právní moci rozhodnutí (ÚOHS 2011d). Společnost Kaufland podala proti rozhodnutí rozklad, takže toto doposud nenabylo právní moci. 76 Rozklad proti rozhodnutí však podala pouze společnost Kaufland. Vzhledem k přijetí závazků je rozhodnutí v případě společnosti Ahold pravomocné. 98

110 Druhé správní řízení bylo vedeno se společností Ahold. Toto bylo zastaveno (informace uveřejněna ) bez uložení sankce na základě toho, že se firma zavázala dodržovat výše uvedená pravidla vyžadování skonta (ÚOHS 2011e). Doposud (únor 2013) probíhají další čtyři správní řízení. Na základě výsledků těchto dvou správních řízení byly tedy zveřejněny první závěry sektorového šetření, které lze považovat za výklad zákona. Úřad (ÚOHS 2011b) upozornil na nutnost dodržování třicetidenní lhůty splatnosti pro všechny obchodníky, kteří mají obrat nad hranicí 5 mld. Kč. A dále omezil možnost vyžadování skonta při dřívějším zaplacení faktury je to přípustné pouze tehdy, pokud odběratel vyhotoví ceník za dřívější úhrady faktur, který bude uplatňovat vůči všem dodavatelům stejně, a to na jejich písemnou žádost o dřívější zaplacení nebo na základě smlouvy, obsahující přesný počet dnů, o které má být částka uhrazena dříve, a specifikující výši skonta. Úřad také popsal způsob výpočtu roční efektivní sazby skonta, která má při jednoduchém úročení být srovnatelná s faktoringovými ročními úrokovými sazbami, případně, pokud tyto nejsou známé, má odpovídat váženému průměru nákladů kapitálu odběratele před zdaněním a jeho souvisejícím administrativním nákladům. Kromě těchto konkrétních případů se Úřad rovněž vyjádřil ke sporné problematice definice významné tržní síly. Zákon ji definuje jako postavení odběratele vůči dodavateli, kdy se v důsledku situace na trhu stává dodavatel závislým na odběrateli ve vztahu k možnosti dodávat své zboží spotřebitelům, a kdy si odběratel vůči dodavateli může vynutit jednostranně výhodné obchodní podmínky ( 3 odst. 1). Nicméně při posuzování se bere ohled na strukturu trhu, překážky vstupu na trh, tržní podíl dodavatele a odběratele, jejich finanční sílu, velikost obchodní sítě odběratele, velikost a umístění jeho jednotlivých prodejen ( 3 odst. 2). Podle třetího odstavce 3 však Není-li prokázán opak významnou tržní sílu má odběratel, jehož čistý obrat přesáhne 5 mld. Kč. Od počátku byli totiž obchodníci drženi v nejistotě, jakým způsobem a kdo opak prokazuje, a tedy kdo významnou tržní sílu skutečně má. Nebylo také jisté, vůči kterým dodavatelům obchodník VTS zaujímá (zda vůči všem, či vůči vybraným). Úřad tedy upozornil na to, že při posuzování VTS bere v úvahu pouze hranici čistého obratu 5 mld. Kč. ( koncepce tržní síly není založena na zkoumání každého jednotlivého smluvního vztahu, k nimž mezi dodavateli a odběrateli dochází, ale na objektivní skutečnosti vyjádřené v zákoně obratem ve výši pěti miliard korun ÚOHS 2011b: 2). Dělení dodavatelů na závislé a nezávislé, které někteří maloobchodníci uplatňovali, je tedy dle Úřadu irelevantní. Jak však již bylo řečeno výše, tyto názory Úřadu nejsou potvrzeny ani odvolacím orgánem, ani nebyly doposud podrobeny soudnímu přezkumu (ÚOHS 2011b). Problémy se zákonem o VTS spojené Kromě pojmů s nejasným výkladem zákon o VTS obsahuje také zjevné chyby, jako použití neexistujících pojmů (daň z obratu, v ČR zrušená zákonem 588/1992 o dani z přidané hodnoty s účinností k ) a nedefinovaných pojmů (čistý obrat; tento je sice definován v 20 zákona 563/1991 o účetnictví a na tuto definici se odkazuje i zákon 143/2001 o ochraně hospodářské soutěže, nicméně čistý obrat také (a jinak) definuje zákon 47/2002 Sb., o podpoře malého a středního podnikání; zákon o významné tržní síle a jejím zneužití však čistý obrat nedefinuje, ani na definici v jiném zákoně neodkazuje; zákon navíc není územně vymezen, takže není jasné, jestli se počítá pouze obrat za ČR). Na další problémy související se zákonem o VTS poukazují i Pelikán (2009) a Bejček (2012). Robert Pelikán (2009) upozorňuje, že zákon je neaplikovatelný, a to z následujících důvodů: Zakázané či 99

111 přikázané jednání je uvedeno v přílohách zákona. Vzhledem k tomu, že povinnosti mohou být stanoveny jen zákonem, nikoliv jeho přílohou (Pelikán, 2009), nejsou odběratelé dle Pelikána povinni se podle ustanovení v přílohách chovat. Na druhé straně ale zneužitím významné tržní síly je zejména soustavné porušování pravidel uvedených v [přílohách] tohoto zákona, jehož cílem nebo výsledkem je podstatné narušení hospodářské soutěže na relevantním trhu. ( 4 zákona o VTS). Vzniká tak podivná situace, kdy odběratelé požívající významné tržní síly k určitému chování sice nebudou povinováni, pokud se tak ale budou chovat soustavně a pokud zároveň cílem nebo výsledkem takového chování bude podstatné narušení hospodářské soutěže, dopustí se správního deliktu. (Pelikán 2009). Tento problém má však spíše demonstrovat poněkud zvláštní koncepci zákona a pravděpodobně nebude mít v praxi velký význam. Pelikán (2009) rovněž upozorňuje na nesmyslnost ustanovení, že cílem či výsledkem chování má být podstatné narušení hospodářské soutěže na relevantním trhu. Upozorňuje, že zákon o VTS má korigovat vertikální, nikoliv horizontální, vztahy mezi podnikateli, a že v tomto případě je narušení soutěže nemožné, protože odběratel bude stejným způsobem přistupovat ke všem dodavatelům, aniž by některé upřednostňoval. Neexistuje ostatně žádný důvod, proč by odběratel chtěl soutěž na dodávkovém trhu narušovat: tato soutěž mu prospívá a odběratelé ji naopak maximálně podporují, až do forem pro dodavatele zničujících. (Pelikán 2009). Zdá se mi tedy, že do zákona se tu (omylem či úmyslně) dostala nenápadná doplňující podmínka, jež zákon zbavuje jakéhokoliv smyslu: i v případě, kdy bude odběrateli prokázána existence významné tržní síly a opakované jednání v rozporu s některou z příloh, nebude se jednat o zneužití významné tržní síly, neboť jednání v příloze popsaná k narušení hospodářské soutěže nevedou. Lze si samozřejmě představit, že by moudrý dozorový orgán, jakým Úřad pro ochranu hospodářské soutěže bezesporu je, uplatnil presumpci (či spíše fikci) rozumného zákonodárce, jenž přece nemohl mít v úmyslu zavést správní delikt, kterého se nikdo nemůže dopustit, a pokusil se tedy nějakým kreativním výkladem tuto omezující podmínku odstranit či pokroutit tak, aby mohla být naplněna. Je ovšem otázkou, zda by něco takového mohlo být akceptováno správními soudy a zda si vůbec něco takového přát: kam až sahají meze výkladu zákona? Může vykládající ve své snaze nedojít k absurdnímu výsledku rekonstruovat (či spíše konstruovat) vůli zákonodárce v příkrém a mnohačetném rozporu se zákonným textem? A může tak učinit v ústavně natolik citlivé oblasti, jakou je bezesporu správní trestání právnických osob? Domnívám se, že nikoliv: absurdní tu není výklad zákona, ale zákon sám. V takové situaci je snad nejlepší přejít jej mlčením a nepokoušet se jej výkladem vyspravit. (Pelikán 2009). Stejného názoru jsou někteří odběratelé, kteří upozorňují, že například delší než 30-ti denní lhůta splatnosti nemůže narušit hospodářskou soutěž, a proto není zákonem zakázána. ÚOHS však v již proběhlých správních řízeních zjevně jisté porušení hospodářské soutěže nalezl, jaké, to není z veřejně přístupných dokumentů zřejmé. Bejček (2012) pak komentuje zákon takto: Náš virtuální zákonodárce nemá koncepci a evidentně jen reaguje na špatně strukturované a voluntaristické lobbistické tlaky zemědělských prvovýrobců a zpracovatelů zemědělských produktů. (Bejček 2012: 37). Uvádí také některé kasuisticky uvedené zakázané praktiky a přikázaná chování, z nichž některé jsou přímo absurdní Tak např. platební lhůta pro žádného dodavatele nesmí být delší než třicet dnů od data dodání (byť je třeba dodavatel dominantem a jde o zboží nízkoobrátkové). Sankce z prodlení jsou splatné bez toho, aby bylo třeba je 100

112 připomínat (tedy účtovat?). Odběratel nesmí náhle přerušit stabilizovaný obchodní vztah bez splnění stanovených podmínek (ale podle 4 to nesmí učinit jen soustavně, a contrario tedy v jednotlivém případě ano?)... Odběratel nesmí automaticky (?) profitovat z příznivějších podmínek, které obchodní partner schválil konkurenčním podnikům (takový automatismus může být přece jen výsledkem dohody takže dohoda o nediskriminaci, která prospívá soutěži na straně poptávky, se zakazuje?) (Bejček 2012: 37). Bejček kritizuje také právní formulaci úpravy podnákupních cen, kde se výrobek nesmí prodávat za cenu nižší, než byla jeho skutečná nákupní cena, pokud toto zboží prodává tak, jak jej získal od prodávajícího a ptá se, zda stačí zboží přelepit jinou značkou či jinak zabalit, aby bylo možno toto ustanovení obejít. Bejček, stejně jako Pelikán, kritizuje ustanovení o nutnosti narušení soutěže: ochrana slabší smluvní strany nemá co do činění s ochranou soutěže svou podstatou jde vlastně o ochranu proti nekalé soutěži a nepoctivým obchodním praktikám (Bejček 2012:38). Bejček není proti regulaci nekalé soutěže, ale odmítá její spojování s ochranou soutěže, které je nesmyslné. Pokud ony nepřijatelné nátlakové praktiky uplatňují všechny řetězce ostrá soutěž mezi dodavateli o odběratele tím narušena ani ohrožena není. Na straně poptávky mezi řetězci se též o narušení soutěže nejedná a též mezi řetězci a jejich dodavateli panuje ostrá soutěž, z níž může těžit i konečný spotřebitel. (Bejček 2012: 39 40). Velice důležitou součástí Bejčkova rozboru je návrh, jakým způsobem problematiku upravit. Důležitá je podle něj ekonomická závislost, nikoliv tržní síla. Je totiž možné, aby byl subjekt závislý na subdominantovi a naopak na dominantním partnerovi byl nezávislý. Definici ekonomické závislosti by Bejček raději ponechal doktríně, judikatuře a principu legitimního očekávání (podobně jako pojmy dobrých mravů nebo dobrých mravů soutěže. (Bejček 2012:40)). Ekonomická závislost by měla být konkrétním relativním vztahem, který by však nebyl definován sektorově (omezení na potraviny) ani strukturálně (pouze dodavatelská strana), ani absolutním obratem či tržním podílem, protože ekonomickou závislost pouze těmito absolutními čísly vyjádřit nelze. Bejček udává příklad německé úpravy, kde je vůči MSP zakázáno využívat svou větší tržní moc k nespravedlivému omezování takovýchto soutěžitelů. Tento obecný přístup v podobě generální klauzule naplňované zejména judikaturou je vhodnější než těžkopádná pojmoslovná akrobacie nebo nesmyslná kasuistika. Má v sobě prvky toho, čemu se v širším kontextu říká effet utile, a co směřuje k rozumné a co nejefektivnější legální realizaci práva (Bejček 2012: 42). Bejček svou stať uzavírá následovně: zásadní je zjištění, zda mezi konkrétními stranami existuje ekonomická závislost, která silnější straně umožňuje uplatňovat a vynucovat neférové obchodní podmínky. To nemůže stanovit zákon, ale lze to zjistit jen v konkrétním případě. Pokud by se nakonec pod tlakem přece jen prosadilo legislativní řešení, doporučuje se co nejobecnější úprava formou generální klauzule s minimem pojmenovaných skutkových podstat. (Bejček 2012:43). Zůstává otázkou, zda by takovýto způsob regulace nebyl stejně problematický jako současný zákon v tom ohledu, že odběratelům by nebylo zřejmé, jak se vlastně mají chovat, aby zákon neporušili. To je totiž vlastnost současného zákona, na kterou si maloobchodníci nejvíce stěžují. Jak vidíme, oba tyto právní rozbory nekritizují úpravu vztahů jako takovou, ale spíše špatnou koncepci zákona, v níž nejhrubší chybou (která je ale při výkladu ÚOHS více méně ignorována či 101

113 vykládána jiným způsobem) je požadavek narušit hospodářskou soutěž 77. U významné tržní síly se totiž nejedná o zneužití dominantního postavení soutěžitelů (to je ostatně již ošetřeno zákonem na ochranu hospodářské soutěže), ani o dohody soutěžitelů (a to ani na vertikální úrovni), ani o spojování soutěžitelů, což jsou možnosti, které zákon 143/2001 Sb. vyjmenovává jako možné způsoby vyloučení, omezení či jiného narušení či ohrožení hospodářské soutěže ( 1) Další vývoj regulace dodavatelsko-odběratelských vztahů v ČR Dopady zákona vyhodnocovala mezirezortní skupina odborníků (zastoupeno bylo MZ ČR, MF ČR, MPO ČR a ÚOHS). Na základě ekonomické analýzy 78 a závěru NERVu bylo navrhnuto zákon o VTS zrušit a rozpustit jej do zákona o ochraně hospodářské soutěže a o cenách. Navrhovaná změna zákona o ochraně hospodářské soutěže by přidala do tohoto zákona nový paragraf s názvem Významné ekonomické postavení soutěžitele a jeho zneužívání. Zcela by byl tedy opuštěn koncept významné tržní síly a místo něj by bylo zavedeno významné ekonomické postavení. Toto by bylo definováno následovně: Ve významném ekonomickém postavení je soutěžitel, který nezaujímá dominantní postavení 79, avšak jako nabízející či poptávající určitého druhu zboží má v obchodních vztazích s jinými soutěžiteli působícími na území České republiky na straně poptávky nebo nabídky možnost využít své významné ekonomické postavení v obchodních vztazích k získání vlastního prospěchu a může tím způsobit újmu těmto soutěžitelům nebo spotřebitelům. (ÚOHS 2011c). Významné ekonomické postavení pak zaujímá soutěžitel s čistým obratem nad 5 mld. Kč s výrazně vyšším tržním podílem než většina soutěžitelů na daném relevantním trhu či soutěžitel, který působí na daném relevantním trhu na straně nabídky nebo poptávky, a jež má možnost přímo nebo nepřímo vynutit si na jiných soutěžitelích bez věcně ospravedlnitelných důvodů nepřiměřené výhody nebo bránit ostatním soutěžitelům v účinné hospodářské soutěži. (ÚOHS 2011c). Novela již tedy nepočítá s nekalými praktikami pouze na straně odběratelů, ale připouští je i na dodavatelské straně. Další z paragrafů návrhu pak obsahuje deklaratorní výčet nekalých praktik, což jsou sjednávání obchodních podmínek zjevně nepřiměřených, sjednávání povinností vytvářejících výraznou nerovnováhu v právech a povinnostech, zejména pak přenášení nepřiměřených rizik, získání prospěchu či platby, která neodpovídá skutečně poskytnuté službě nebo je nepřiměřená nebo nesouvisí s dodávkou zboží, retroaktivní získání slev, bonusů, provizí atd., vratky, diskriminace sjednáváním rozdílných podmínek bez objektivního ospravedlnění, přenesení sankcí bez prokázaného zavinění, odmítnutí dodávat/odebírat zboží nebo podstatné snížení množství dodávaného/odebíraného zboží, lhůta splatnosti delší než 30 dnů od doručení faktury. Další ustanovení návrhu pak již obsahují procedurální náležitosti řízení před ÚOHS podobné těm, které jsou v zákoně o VTS (ÚOHS 2011c). 77 Také dle Evropské komise je nutné rozlišovat právo hospodářské soutěže a právní předpisy zaměřené na prevenci nekalých praktik. Předpisy pro potírání nekalých obchodních praktik sledují převážně odlišný cíl než právo hospodářské soutěže, neboť upravují smluvní vztahy mezi společnostmi tak, že stanoví například podmínky, které musí dodavatelé poskytnout distributorům, a to bez ohledu na skutečné nebo předpokládané dopady na hospodářskou soutěž na trhu. (Evropská komise 2013b: 11). 78 Ex-post RIA analýza poukazuje na jeho nevhodnost pro spotřebitele, úřady a obchodníky a navrhuje právě rozpuštění některých ustanovení Zákona do stávající legislativy. Tato RIA analýza byla poskytnuta z interních zdrojů MPO. 79 Dle definice v 10 zákona o ochraně hospodářské soutěže. 102

114 Novela zákona o cenách navrhuje zákaz podnákupních cen soutěžícímu ve významném ekonomickém postavení za obdobných podmínek, jaké jsou v současnosti v zákoně o VTS (ÚOHS 2011c). K těmto návrhům proběhla jednoměsíční veřejná diskuze (ÚOHS 2011f) ukončená 7. května Brzy poté se měl materiál projednávat ve vládě. Až do současné doby (únor 2013) však v této věci v rámci legislativního procesu nebyly žádné kroky podniknuty. V plánu legislativních prací vlády pak je tato problematika přesunuta na říjen 2013 (Vláda ČR 2013). Dne 20. června 2012 však zcela mimo tuto iniciativu vystoupil při druhém čtení novely zákona o ochraně hospodářské soutěže poslanec Ladislav Skopal (Poslanecká sněmovna 2012a), který navrhl rozšířit tento zákon o část třetí, která by měnila zákon o VTS. Nová definice VTS by zněla následovně: Významnou tržní sílu má ten dodavatel nebo odběratel, který může v souvislosti s nabídkou nebo poptávkou potravinářských nebo zemědělských výrobků získat nebo si vynucovat v obchodním styku nepřiměřené smluvní výhody. (Tisk 621/2, Poslanecká sněmovna 2012c: 3). Podstatnou změnou by tedy bylo, že VTS již mohou mít také dodavatelé. Ze zákona o VTS by rovněž byla vypuštěna nutnost soustavnosti jednání k tomu, aby o něm bylo možno uvažovat jako o zneužití tržní síly. Také by již nebylo nutné posuzovat vliv na hospodářskou soutěž, podstatné narušení hospodářské soutěže na relevantním trhu jako podmínka k nekalosti jednání by bylo zrušeno (tamtéž). Dne 11. července 2012 však ve třetím čtení novely zákona o ochraně hospodářské soutěže tento návrh neprošel. (Poslanecká sněmovna 2012b). Zvláštností výše zmíněného postupu, kdy se jeden zákon mění přílepkem k jinému zákonu, byl překvapen Svaz obchodu a cestovního ruchu, který mimo jiné také poukázal na to, že poslanec Ladislav Skopal v rozpravě v Poslanecké sněmovně řekl, že o přečtení těchto pozměňovacích návrhů byl požádán předsedou ÚOHS Petrem Rafajem. Dle SOCR takovýto legislativní postup hraničí s ústavností, protože předseda žádného kontrolního úřadu nemá pravomoc předkládat pozměňovací návrhy. (SOCR 2012) Ve svém prohlášení dále SOCR uvádí: V souvislosti s dalšími okolnostmi je nutno tento postup považovat i za zcela účelový, vedený výhradně snahou vyhnout se jednak řádnému legislativnímu procesu a zároveň nutnosti dokazovat ekonomickou a hospodářskou potřebu regulace včetně dopadů na maloobchodní trh a jeho účastníky (spotřebitelé). V současnosti tedy platí zákon v takovém znění, jak byl na počátku přijat. Jaký bude jeho další vývoj je i vzhledem k výše uvedeným zvratům obtížné předpokládat. 5.4 Samoregulace v ČR Kromě legislativní regulace lze v České republice pozorovat také snahy o samoregulaci prostřednictvím etických kodexů. Jedná se jednak o kodex Svazu obchodu a cestovního ruchu a jednak o kodexy jednotlivých odběratelů. Zároveň také členové SOCR participují skrze EuroCommerce na kodexu vznikajícím na platformě B2B na úrovni EU, který byl popsán výše Etický kodex SOCR Valná hromada SOCR přijala dne 20. dubna 2011 nový etický kodex (původní je z roku 2003 a novelizován byl již jednou, a to v roce 2005), který je pro všechny členy SOCR závazný. Kodex je postaven na cíli SOCRu aby veškerá jeho činnost byla v souladu s obecně uznávanými etickými zásadami podnikatelské činnosti, zásadami společenské odpovědnosti organizací a firem a mezilidskými vztahy v demokratické společnosti (SOCR 2011: 1). 103

115 Ve vztahu k dodavatelům obsahuje tento kodex následující ustanovení: za prioritní znaky svého etického jednání vůči svým dodavatelům, považují odpovědnost, důvěryhodnost, spolehlivost a zákonné jednání; na těchto znacích a vlastní prosperitě vytvářejí image svých organizací a firem; za zcela neopomenutelnou součást dodržování komerčních pravidel v členské základně SOCR ČR považují platební disciplínu, regulérnost původu zboží a služeb, rovné podmínky podnikání v komerčních vztazích navzájem a s dodavateli; (tamtéž). V kodexu je zároveň stanoveno, že členové odmítají nadbytečnou legislativu, ale mají zájem na bezpečnosti spotřebitele a ochraně hospodářské soutěže. Dodejme, že členy Svazu obchodu a cestovního ruchu je devět maloobchodníků z jedenácti, kteří mají dle současné legislativy významnou tržní sílu (mimo firem Kaufland a Lidl, první jmenovaná však již určitý zájem o spolupráci projevila). Jak vidíme, etický kodex je v otázce vztahů s dodavateli dost obecný, na druhou stranu výše uvedené klauzule jsou schopny pokrýt veškeré jednání, které je v této práci diskutováno Etické kodexy řetězců v ČR Také jednotlivé řetězce mohou mít své vlastní etické kodexy, které prostřednictvím samoregulace usměrňují vztahy daného maloobchodníka k jeho dodavatelům. V páté příloze této práce jsou tyto kodexy podrobněji zmapovány, tato kapitola má o existenci etických kodexů řetězců s významnou tržní silou poskytnout pouze základní přehled. Pouze jediný z řetězců, a to Lidl, má na svých stránkách uveřejněn etický kodex pro jednání s dodavateli. Etický kodex jako takový lze najít ještě u společnosti Ahold, tento kodex také několik zmínek o vztazích s dodavateli obsahuje. Společnosti Lidl, Tesco a Globus mají dále interní etické kodexy (Lidl znovu i specificky zaměřený na dodavatele), které není možné zveřejnit, nicméně regulují i vztahy s dodavateli. Zástupce společnosti Kaufland uvedl, že etický kodex jako takový nemají, ale jednání s dodavateli je upraveno interními předpisy a zaměstnanci jsou pravidelně v této problematice proškolováni. Zástupce společnosti Makro pak odkázal na etický kodex Svazu obchodu a cestovního ruchu. Firmy Billa a Tesco sice na svých stránkách etický kodex uvedený nemají, nicméně k etičnosti dodavatelsko-odběratelských vztahů se zde vyjadřují. Tesco má navíc již výše zmíněný interní kodex. Společnost Penny Market se k dané otázce s ohledem na interní předpisy mateřské společnosti odmítla vyjádřit, společnosti Spar a Hruška pak sdělily, že etický kodex nemají. Co se týče obsahu těchto etických kodexů a prohlášení o korektnosti dodavatelsko-odběratelských vztahů, je podrobněji popsán v příloze. Společnost Lidl v něm například uvádí, že se snaží o jasnou definici rozsahu výkonů, dodržování slibů, čestné a partnerské jednání a konstruktivní komunikaci. Etický kodex zakazuje přijímání dárků a pozorností od obchodních partnerů. Společnost Ahold pak definuje ve svém kodexu čestné, otevřené, upřímné a poctivé jednání, dodržování závazků, poctivé podnikatelské chování a ochranu hospodářské soutěže. Zavazuje se také k ochraně obchodních tajemství konkurence (což by se tedy mělo týkat i dodavatelů privátních 104

116 značek). V rámci vyloučení nečestných prostředků k vytlačení konkurence je také v etickém kodexu zakázán nátlak na zákazníky k porušování smluv s konkurenty či podmínění nákupu řetězcem nákupem zboží od řetězce. Společnost deklaruje upřednostnění dodavatelů bezpečných potravin a také těch, kteří vyznávají hodnoty udržitelnosti a dokonalosti. Společnost se v kodexu zavazuje k ochraně informací o dodavatelích. Společnost Billa pak na svých webových stránkách deklaruje plnění závazků a také podporu místních regionálních výrobců. Tato je potvrzena spoluprací s Agrární komorou, v rámci které je snaha o zvýšení podílu českých výrobků v prodejně Billa a podpoře lokálních českých zemědělců. Společnost Tesco pak definuje transparentní a korektní spolupráci s obchodními partnery a podporu domácích dodavatelů. Budování férových a spravedlivých vztahů s dodavateli [a] spolupráci s místními dodavateli (Tesco 2013d) také Tesco zahrnuje do programu Zodpovědný soused v rámci strategie CSR. Výše uvedený text má za cíl podat dostupné informace o existenci etických kodexů jednotlivých řetězců. Tyto samozřejmě vypovídají více o tom, zda má společnost vztah k dodavatelům nějak formálně upraven, než o tom, zda se svými dodavateli poctivě jedná. Jak bude popsáno níže (v kapitole 6.2.3), v případě existence kodexu se může jednat o aranžérskou etiku (deklaraci etického chování, které v realitě neprobíhá), v případě jeho neexistence zase o případ kolektivního morálního svědomí, kdy firma eticky jedná, aniž by považovala za nutné toto na veřejnost prezentovat. Každopádně může definice etického kodexu ve vztahu k dodavatelům a jeho existence alespoň částečně pomoci zaměstnancům uvědomit si základní pravidla společenské odpovědnosti vůči těmto stakeholderům. To, že většina řetězců etické chování vůči svým dodavatelům na svých webových stránkách nedeklaruje, vypovídá o tom, že maloobchodníci toto sdělení nepovažují ve vztahu ke svým zákazníkům za podstatné. Čeští zákazníci se totiž doposud o vztah obchodu a jeho dodavatelů příliš nezajímají, a proto jej ani řetězce nemusí při zohledňování přání zákazníků brát v úvahu. Pokud by se však toto změnilo, je určitá šance také na zlepšení v oblasti dodavatelsko-odběratelských vztahů. K této myšlence se v této práci ještě několikrát vrátím níže, kde ji také podrobněji vysvětlím. 5.5 Shrnutí Tato kapitola odpovídá na třetí výzkumnou otázku, která se táže na způsoby regulace dodavatelsko- -odběratelských vztahů v Evropské unii a jejích členských zemích. Evropská komise uznává důležitost problematiky dodavatelsko-odběratelských vztahů, její úpravu však doposud ponechává v rukách jednotlivých členských států. V Evropě proto existují velice rozmanité alternativy řešení dodavatelsko-odběratelských vztahů. Od zcela liberálního přístupu (Nizozemí), přes měkké prvky práva (Belgie), uplatnění soutěžního práva (Německo), použití zákona o dodavatelsko-odběratelských vztazích s několika ilustrativními praktikami (Česká republika) až po velice přísnou úpravu s podrobným výčtem nekalých praktik (Slovensko). Dané přístupy lze rovněž kombinovat a v čase se mění (často v závislosti na momentálním složení vlády, jako je tomu ve slovenském případě). Toto je na jednu stranu překážkou vnitřního trhu a efektivity na úrovni Evropské unie, na druhou stranu stojí za zvážení, zda jsou velice různorodé státy schopné se na společném řešení shodnout. Jak bylo uvedeno výše, například ve slovinském případě etický kodex není zpochybňován a je 105

117 dostatečným řešením, protože tímto způsobem se přistupuje i k mnoha jiným problémům a společnost je zvyklá etické kodexy dodržovat. V jiných zemích by ovšem etický kodex mohl být pouhým kusem papíru, či seznamem zásad, jejichž dodržování si každý vykládá po svém a ve svůj prospěch. Také centrální přísná regulace není pravděpodobně zcela vhodná, protože by mohla narušit rovnováhu smluvních vztahů v zemích, kde dodavatelsko-odběratelské vztahy fungují bez větších problémů či jsou řešeny samoregulací. V zemích, kde velice podrobná regulace existuje a příliš se neosvědčila, by další přísný předpis pravděpodobně také neměl valný efekt. Před zavedením jakékoliv regulace je proto vhodné jednotlivé systémy regulace podrobněji analyzovat, a to hlavně ve vztahu ke kulturním a historickým souvislostem na straně jedné, a také k ekonomickému rozvoji země, dopadům na spotřebitele, investice atd. na straně druhé. Tato podrobná vztahová analýza by mohla být součástí dalších vědeckých prací. Postupem času pravděpodobně vzhledem ke stále většímu tlaku na legislativní regulaci dojde také k úpravě na úrovni EU, ovšem lépe by pravděpodobně bylo řešit tento problém na obecnější úrovni (viz německý příklad, je ovšem otázkou, zda bude úprava zahrnuta do soutěžního práva vzhledem k tomu, že v ostatních zemích tento model dle Stefanelliho a Marsdena (2012: 1) spíše nefunguje či nikoliv 80 ) a podpořit jej judikaturou a případným etickým kodexem. Zvážit by se měl i německý přístup k evropské směrnici o nekalých obchodních praktikách, který ji aplikuje i na B2B vztahy. Ruku v ruce s těmito opatřeními však musí jít podpora vymahatelnosti současného i případně přijatého práva a informační kampaně, které se zaměří jednak na malé a střední podniky ze slabší smluvní strany, jednak na stakeholdery, kteří mohou ovlivnit chování silnější smluvní strany (jako jsou například zákazníci). Na závěr ještě cituji Stefanelliho a Marsdena (2012: 22n), kteří z analýzy úprav v jednotlivých státech vyvodili následující charakteristiky upřednostňovaného modulu úpravy dodavatelsko-odběratelských vztahů: Existence jednoúčelové autority, která může poctivé dodavatelsko-odběratelské vztahy vymáhat a iniciovat vlastní zkoumání, získávat anonymní podněty, ukládat finanční sankce a vytvářet expertízu specifickou pro tento sektor. Uplatňování práva, které nezávisí na tom, zda maloobchodník má či nemá významnou tržní sílu. Umožnění, aby se strany mohly vzájemně dohodnout na závazcích, při jejichž plnění by se vyhnuly oficiálním rozsudkům. Vytvoření fóra, kde dodavatelé a odběratelé mohou řešit své problémy, aby se vyhnuli budoucím krizím. Vytvoření mechanismu řešení sporů, který jasně ukazuje, jakým způsobem se mají problémy řešit. Možnost, aby stakeholdeři byli reprezentováni zastřešujícími organizacemi, které by zajistily anonymitu. Stanovení povinností maloobchodníků, aby dodržovali kodex dobré praxe, například tím, že bude vyžadováno periodické informování o jeho dodržování. 80 O vztahu úpravy dodavatelsko-odběratelských vztahů a hospodářské soutěže viz také kapitola

118 Autoři sami ovšem upozorňují, že i tyto postupy mají své nedostatky a vyzdvihují měkké prvky práva. Co se týče České republiky, zákon o VTS patří mezi tvrdou regulaci. Přestože se tvrdým prvkům regulace nebráním, jak bude ještě podrobněji popsáno v deváté kapitole, nepovažuji současnou podobu zákona o VTS za dobrou. Dopad zákona na jednotlivé články řetězce bude ještě popsán níže u výsledků výzkumu, nejprve však ještě představím koncept CSR, který v této práci reprezentuje samoregulační mechanismy. 107

119 6 Vymezení CSR a souvisejících pojmů V předchozích kapitolách jsem nastolila problematiku dodavatelsko-odběratelských vztahů a ukázala nejrůznější formy její regulace na příkladech mnoha států Evropské unie. Bylo také řečeno, že EU ponechává právní úpravu těchto vztahů doposud na svých členských zemích, přestože uznává důležitost problémů, které vztahy mezi dodavateli a odběrateli přinášejí. Regulace členů EU je však velice různorodá, což se potenciálně může stát překážkou efektivity vnitřního trhu 81. Na straně druhé však odlišnost řešení respektuje kulturní a historické odlišnosti jednotlivých zemí a jednotná úprava by mohla přinést problémy v zemích, kde jsou dodavatelsko- -odběratelské vztahy řešeny uspokojivě, aniž by vyřešila situaci ve státech, kde ani velmi tvrdá zákonná řešení nemají velký efekt. Je zřejmé, že pouhá existence norem (jako tvrdých prvků práva), ani etických kodexů (jako měkkých prvků práva) problém nemohou zcela vyřešit. Je potřeba změnit samotné chování zúčastněných firem. Vyvstává tedy otázka (která je zároveň čtvrtou výzkumnou otázkou této práce), zda může být zákonná regulace nahrazena samoregulací prostřednictvím strategie společenské odpovědnosti firem. V této a následující kapitole tedy koncept CSR představím, a to se zřetelem na jeho praktickou aplikaci na dodavatelsko-odběratelské vztahy tak, abych sledovala cíl této práce, kterým je navržení alternativního řešení dané problematiky. Evropská komise definovala CSR 82 jako koncept, pomocí něhož firmy dobrovolně včleňují zájmy společnosti a životního prostředí do svých podnikatelských činností a do vzájemného vztahu se svými stakeholdery (Evropská komise 2001: 8). Vidíme tedy, že podstatou CSR je jeho dobrovolnost. Není tedy možné firmy k společenské odpovědnosti přinutit, na druhé straně, pokud se k němu samy rozhodnou, pak zde existuje velký potenciál ke skutečné změně chování. Pro účely této práce je z výše uvedené definice podstatné rovněž včlenění zájmů společnosti do vztahu se stakeholdery. Wheeler, Fabig a Boele (2002: 298) to vyjádřili následovně: CSR zahrnuje mnohé z těch etických otázek, které spočívají ve vztahu mezi firmou a jejími stakeholdery. Toto téma je natolik podstatné, že mu věnuji následující subkapitolu. 6.1 Stakeholder Nejznámější definicí pojmu stakeholder je ta vytvořená R. E. Freemanem, který v roce 1984 ve svém díle A stakeholder theory of the modern corporation zpochybňuje manažerský kapitalismus vedoucí pouze k uspokojování potřeb vlastníků a dodržování jejich práv, tedy zaměření firem na 81 Roztříštěné vnitrostátní předpisy mohou představovat další překážku v přeshraničních nákupech a distribuci na jednotném trhu. (Evropská komise 2013b: 5). To má významný dopad na malé a střední podniky, u nichž je nejméně pravděpodobné, že budou mít k dispozici nezbytné prostředky pro úhradu potenciálně vysokých nákladů právního zastoupení vzhledem ke složitosti těchto řízení a nedostatku znalostí, pokud jde o prosazování svých práv dostupnými prostředky nápravy. (tamtéž, str. 17). 82 Společenská odpovědnost podniků bude v této práci chápána jako pojem velice široký zahrnující také další pojmy jako corporate responsibility (zodpovědnost firmy), corporate citizenship (firemní občanství), corporate integrity (firemní integrita), organizational responsibility (zodpovědnost organizace). Jde zde o dobrovolné odpovědné chování firmy vůči všem svým stakeholderům, ať už je jeho název či definice jakákoliv. 108

120 maximalizaci zisku. Freeman upozorňuje, že jsou tu i další zájmové skupiny každé firmy, které by při řízení měly být zohledňovány. Do zájmových skupin firmy Freeman řadí vlastníky, zaměstnance, dodavatele, zákazníky, místní komunitu a management a pojem stakeholder pak definuje následně: Úzká definice zahrnuje ty skupiny, které jsou životně důležité pro přežití a úspěch společnosti. Široká definice zahrnuje jakoukoliv skupinu nebo jednotlivce, který může společnost ovlivnit, nebo je jí ovlivňován. (Freeman 2005: 115). Jak vidíme, dodavatelé (nebo lépe řečeno obchodní partneři) jsou důležitými stakeholdery firmy. Pokud tedy jakákoliv firma chce koncept CSR naplňovat, musí nutně zohledňovat zájmy všech svých stakeholderů, tedy i dodavatelů či odběratelů. A v tom právě vidím určitý potenciál společenské odpovědnosti firem přispět k řešení dodavatelsko-odběratelských vztahů. Goodpastor (1999: 192) pak ještě rozlišuje stakeholdery podle toho, zda firma jejich zájmy respektuje z důvodů strategických, nebo morálních. Strategičtí stakeholdeři jsou schopni firmu svým jednáním ovlivnit, a proto je respektování jejích zájmů nutné. Druhá skupina stakeholderů je však pouze firmou ovlivňována. Pokud jsou pak její potřeby zohledňovány při řízení společnosti, je to spíše z důvodu etického. Obchodní partneři jsou ve většině případů strategickými stakeholdery, byť drobný dodavatel, který je snadno nahraditelný, by v určitých případech mohl být považován i za příslušníka zájmové skupiny, jejíž potřeby jsou respektovány pouze z etických důvodů. Vztahy podniku a jeho zájmových skupin Freeman přibližuje na příkladu výpletu kola, kdy firma je zobrazena uprostřed a paprsky pak vedou k jednotlivým skupinám stakeholderů. Dle některých kritiků je však takovéto schéma příliš zjednodušující, protože nezobrazuje vztahy mezi zájmovými skupinami navzájem (Frooman 1999: 191). Potřebu řízení firmy ve prospěch všech zájmových skupin podpořil Freeman dvěma základními argumenty: Zaprvé, i legislativa dnes kromě práv akcionářů zohledňuje práva zaměstnanců, ochranu životního prostředí a další. Zadruhé, kvůli tržním selháním mechanismus neviditelné ruky trhu nefunguje dokonale, a proto je nutné jej korigovat (Freeman 2005: 113n). Daleko přesvědčivější je však dle mého názoru výrok amerických soudů pocházející ze sedmdesátých let minulého století: zohledňování potřeb a zájmů ostatních stakeholderů může v krátkém období bohatství držitelů akcií rozptylovat, v dlouhém období je však pro akcionáře dobré, protože pevné zdraví a blahobyt společenství, ve kterém společnost působí, jsou pro podnik důležité. Stejně tak je pro maloobchod podstatná existence stabilních a spolehlivých dodavatelů vyrábějících kvalitní zboží za přijatelné ceny. Obchodník může svým jednáním k této stabilitě velice přispět 83. Freemanova teorie má sice mnoho kritiků (nejznámějším je Milton Friedman), nicméně jeho široká definice stakeholderů je všeobecně přijímána. Je vhodné dodat, že v češtině se tento pojem užívá často nepřeložen, nebo se nahrazuje slovním spojením zájmová skupina nebo také zainteresovaní aktéři (Zadražilová a kol. 2010) Skupiny stakeholderů Podstatná pro tuto práci je pak klasifikace stakeholderů, kterou vyvinuli Mitchell a kolektiv (1997: ). Tito dělí stakeholdery do několika skupin podle toho, zda mají moc (tedy skutečnou 83 Viz také kapitola této práce a citace Jones, 1995:

121 schopnost firmu ovlivnit), zákonnost (tedy požadavek, který mohou vymáhat na základě zákona, který jim jej zaručuje) a naléhavost (tedy zda jejich požadavek je aktuální či lépe řečeno akutní ). Autoři vytvořili tři skupiny stakeholderů podle toho, kolik z výše uvedených vlastností daná zájmová skupina má, a tyto ještě dále dělí podle toho, o které konkrétní vlastnosti se jedná. Do skupiny latentních stakeholderů s jedinou vlastností pak patří dřímající, kteří mají moc, uvážliví se zákonným požadavkem a nárokující s požadavkem naléhavým. Těmto není nutné věnovat příliš mnoho pozornosti, protože například urgentní požadavek, který je nezákonný, a navíc nevlastní stakeholder ani moc k tomu, aby jej prosadil, firmu nemůže příliš ovlivnit. Důležitější jsou očekávající stakeholdeři, kteří již mají kombinaci dvou z výše uvedených vlastností. Dominantní disponují mocí a také legálními požadavky, které ovšem nevnímají jako urgentní. Závislí naopak mají naléhavé požadavky v rámci zákona, ale chybí jim moc je prosadit. Nebezpeční stakeholdeři pak mají sice nelegální požadavky, ale zároveň je pociťují jako velice akutní a mají sílu si je prosadit. Poslední skupinou stakeholderů jsou definitivní stakeholdeři, kteří disponují všemi třemi vlastnostmi, a proto je nutné jim věnovat nejvíce pozornosti. Podstatné je, že tento model je dynamický. Stakeholdeři mohou vlastnosti nabývat i pozbývat, a to i ve velice krátkých časových intervalech, takže například z dřímajícího stakeholdera se velice snadno může stát stakeholder nebezpečný atd. Pokud mám danou dynamičnost ilustrovat na modelu dodavatelsko-odběratelských vztahů, pak to uvedu na příkladu třicetidenní lhůty splatnosti. Dodavatelé měli nejprve naléhavý požadavek (nárokující stakeholdeři), aby se lhůta splatnosti zkrátila. Tento požadavek však původně nebyl zákonný a dodavatelé neměli moc jej prosadit. Moc získala tato zájmová skupina jednak změnou politické situace a jednak tím, že svůj požadavek začala prosazovat společně prostřednictvím Potravinářské komory. Pak už byl jen krůček k tomu, aby se z požadavku stalo ustanovení zákona, kterým se legalizoval, z dodavatelů se stala skupina definitivních stakeholderů a maloobchodníci museli jejich požadavek na zkrácení lhůty splatnosti akceptovat. Důležité také je, že skupiny stakeholderů si své vlastnosti také mohou vzájemně vypůjčovat. Nezisková organizace se tak například může postavit za práva spotřebitelů, nebo spotřebitelé za práva dětí, které v rozvojových zemích tvrdě pracují ve prospěch značkových západních firem. Dle názoru autorky by součástí řešení dodavatelsko-odběratelských vztahů mohlo být právě toto vypůjčení moci, kterou spotřebitelé mají, a kterou malí obchodní partneři nemusejí vždy disponovat. Pokud se spotřebitelé začnou zajímat o své (například regionální, české, malé a střední atd.) dodavatele (ale také například o nekalé praktiky některých velkých dodavatelů, které mohou mít další vliv na životní prostředí, jako například nutnost odebírání z domácí centrály atd., viz kapitola 2.2) a začnou upřednostňovat ty firmy, které vůči svým obchodním partnerům uplatňují poctivé vztahy, pak propůjčí svou moc slabším článkům ve vyjednávání. Aby však k tomuto mohlo dojít, musí být chování spotřebitelů podpořeno či lépe řečeno nastartováno kultivovanou a pravdivou (!) informační kampaní (ať už ze strany státu, či ze strany neziskových organizací). Zároveň je však nutno upozornit, že i takovýto způsob řešení se může vymknout kontrole (mohla by se vytratit zákonnost požadavku a stakeholdeři by se pak zařadili do skupiny nebezpečných) a k takovémuto řešení autorka této práce rozhodně nenabádá. 110

122 Je také nutno poznamenat, že i nejlepší úmysly často mohou skončit kontraproduktivně. Dnes se již na naprostý zákaz dětské práce v rozvojových zemích také díváme i z jiného úhlu pohledu a spíše nastavujeme pravidla, za kterých děti mohou pracovat tak, aby nebyly vykořisťovány, ale zároveň mohly získat finanční prostředky pro své rodiny i jinak než prostitucí či dalšími činnostmi, které jsou pro ně mnohem nebezpečnější. Zároveň je také nutno poznamenat, že takovéto řešení samozřejmě nemůže stát samo o sobě, ale je jedním z mozaiky několika kroků, které je možné pro zlepšení situace udělat. Další možné součásti tohoto řešení představím na jiných místech této práce. 6.2 Stakeholder Relationship Management Mezi nástroje CSR řadíme tzv. specifické manažerské systémy, které mají sloužit k naplnění konceptu CSR. Jedním z nich je stakeholder relationship management (SRM), který se zabývá řízením vztahů se zájmovými skupinami firmy (Steurer a kol. 2005: 275). Níže vybírám některé přístupy, které pod SRM spadají, a které jsou podstatné pro téma této práce Participace stakeholderů Velice významnou součástí SRM je participace stakeholderů, protože Zapojení stakeholderů a jejich zájmů do firemních procesů je nyní kritickou součástí úspěchu v dlouhém období (Green, Hunton- -Clarke 2003: 292). Právě Green a Honton-Clarke definují tři různé stupně participace stakeholderů: informativní, konzultativní a rozhodovací. U informativní participace jde pouze o seznámení stakeholderů s děním ve firmě. Vyšším stupněm je participace konzultativní, kdy zájmová skupina může vyjádřit svůj názor, který pak firma zahrnuje do svých úvah při rozhodování. Nejvyšším stupněm je pak participace rozhodovací, kdy stakeholdeři jsou již zapojeni do firemního rozhodování, což zároveň znamená, že rozhodnutí mnohem lépe přijmou. Myslím si, že pouhá informativní participace obchodních partnerů nestačí. Je potřeba je minimálně konzultovat (například při vytváření portfolia prodávaných výrobků v maloobchodě). V mnohých případech je ale nejvhodnější rozhodovací participace, kdy i obchodní partner může například ovlivnit uspořádání logistických procesů tak, aby bylo nejefektivnější, či nastavení systému vzájemného předávání informací atd. Společné vytváření etických kodexů obchodními partnery, které může být pro zajištění oboustranně prospěšných obchodních vztahů velmi vhodným nástrojem, je pak také součástí rozhodovací participace Pravidla uspokojení stakeholderů Strong, Ringer a Taylor (2001) sestavili pravidla uspokojení stakeholderů, která jsou rovněž pro téma této práce přínosná. Ve své studii THE Rules of Stakeholder Satisfaction uvádějí, že nespokojenost stakeholderů ve většině případů plyne ne ze špatného výkonu firmy, ale ze špatné komunikace. Stanovili tedy tři základní rysy chování manažerů, které vedou ke spokojenosti zájmových skupin (tedy i obchodních partnerů): Timeliness (včasnost); Honesty (čestnost a integrita informací); Empathy (empatie). 111

123 Strong, Ringer a Taylor (2001: 228) pak zdůrazňují: Mnoho respondentů ze všech tří skupin bylo nespokojeno, že nebyli běžně informováni včas o nastávajících změnách Pokud bychom měli na základě naší studie dát manažerům jednu radu, bylo by to: vždy mluvte pravdu, sdělte ji včas říkejte všem skupinám stakeholderů stejné příběhy a empaticky hodnoťte alternativy a akce z pohledu skupiny stakeholderů. Je zřejmé, že pozdní informace (náhlá objednávka na neočekávaně velké množství kusů, započtení pohledávky, o které dojde informace s měsíčním zpožděním, pozdní informace o pokutě ze strany kontrolního úřadu atd.), jsou jedny z velkých problémů, které se dodavatelů týkají. Čestnost může znamenat uznání vlastního podílu viny při udělení sankce. Empatie pak nemá být sentimentálním uvažováním, abychom náhodou našemu obchodnímu partnerovi neublížili. Každý B2B vztah je založen na sledování vlastní ziskovosti. Pokud je ale obchodní partner schopen domyslet dlouhodobé důsledky, které jeho jednání bude mít na partnera, bude rovněž schopen si představit, co tyto důsledky mohou znamenat pro jeho vlastní podnikání Pravidla chování managementu Tato podkapitola má poukázat na jeden z nedostatků spolehnutí se na samoregulaci. To, že firma deklaruje, že určitým způsobem jedná (a třeba i ke spokojenosti spotřebitelů, kteří jí pak na základě tohoto poctivého jednání projevují svou věrnost), ještě nemusí znamenat, že se firma skutečně společensky odpovědně chová. Sims a Brinkmann (2003) toto uvádějí na příkladu firmy Enron, která je koneckonců známá jako podvodník, který hlásá společenskou odpovědnost, aniž by se takto chovala (v literatuře se dokonce vžil pojem Enron Ethics ). Upozorňují, že etika podniku je více otázkou hluboké kultury organizace, než kulturních artefaktů, jako písemných etických zásad, úředníků pro etiku a podobně (Sims, Brinkmann (2003: 243). Samotný etický kodex tedy nestačí, jde o to, že mnohem více než sebepropracovanější etické zásady může situaci změnit chování vrcholových manažerů. Sims a Brinkmann identifikovali pět mechanismů, kterými manažeři podnikovou kulturu, a tím i dodržování společenské odpovědnosti, ovlivňují. Jedná se o to, co vedoucí pracovník chválí a co kritizuje (čemu věnuje pozornost), jak se chová v krizové situaci (zda problém popírá, nebo jej řeší atd.), zda existuje soulad mezi jeho slovy a skutky (zda tedy káže vodu a pije víno, či nikoliv), na základě čeho zaměstnance odměňuje (zda se jedná jen o výkon, i za cenu nepoctivého obchodu) a také jak najímá a propouští (pravděpodobně si vybere sobě podobné zaměstnance, také co se týče otázky čestnosti). Zde se potvrzuje to, co níže zazní u výpovědí dodavatelů, že totiž u vztahu s konkrétním řetězcem závisí velice na osobě vyjednavače. Nepřímo dodavatelé také uvedli, že charakteristika vztahu s maloobchodníkem záleží na jeho firemní kultuře (řetězce všeobecně známé svými ostrými lokty byly jmenovány častěji jako problematické). Ve shodě s výše uvedenou teorií však nikdo z dodavatelů nezmínil důležitost etického kodexu, díky kterému by se jim s maloobchodníky jednalo lépe. Samotný etický kodex tedy nestačí. Sims a Brinkman dále rozdělili firmy do čtyř skupin, podle toho, zda společenskou odpovědnost deklarují a zda ji také ve skutečnosti praktikují. Jedná se o tyto skupiny: 112

124 1. Morální prekonvencionalismus společensky odpovědné chování chybí, ale firma ho ani nedeklaruje; 2. Aranžérská etika firma se prezentuje jako společensky odpovědná, což však ve skutečnosti není pravda; 3. Kolektivní morální svědomí skromná firma, která o svém etickém chování příliš nehovoří; 4. Morální idol firma dává svým stakeholderům jasně najevo, že se chová eticky, což zároveň souhlasí se skutečností. Morální idol je samozřejmě ideálním stavem, kdy firma své skutečně společensky odpovědné chování je schopna využít jako svou komparativní výhodu vůči ostatním. Je však třeba upozornit na riziko aranžérské etiky a znovu zopakovat, že samotné vytvoření etického kodexu, zavázání se k samoregulaci, vytvoření postu firemního zaměstnance, který na dodržování etických pravidel dohlíží, ani deklarace poctivých obchodních vztahů na veřejnosti nestačí. V případě dodavatelsko- -odběratelských vztahů však zde existuje kontrolní mechanismus v podobě obchodních partnerů, kteří situaci znají a mohou informace uvést na pravou míru, takže riziko aranžérské etiky zde nemusí být tak velké, jako u některých jiných oblastí CSR. Nicméně i zde je nutné upozornit, že tento kontrolní mechanismus může efektivně fungovat za dvou předpokladů: jednak slabší obchodní partner má možnost na neetické jednání upozornit tak, aniž by sám ohrozil vlastní existenci (nejlépe prostřednictvím neziskové organizace atd., anonymní výkřiky nespokojených dodavatelů nejsou příliš věrohodné a situaci neprospívají) a jednak i tento slabší obchodní partner se chová sám eticky a nezneužívá svého postavení k šíření nepravdy a poškození silnějšího obchodního partnera Stakeholder dialog Posledním, a pravděpodobně nejdůležitějším konceptem SRM, který v této práci představím, je stakeholder dialog. Anthony Perret (2003) ve svém článku BNFL National Stakeholder Dialogue: A case study in public affairs 84 popisuje dialog se stakeholdery firmy, která má mezi mnoha svými zájmovými skupinami (hlavně mezi neziskovými organizacemi zaměřenými na ochranu životního prostředí) velice obtížné postavení, a to z toho důvodu, že předmětem jejího podnikání je sporná atomová energie. Autor článku je koordinátorem týmu Rady pro životní prostředí (The Environment Council), která se zabývá mediací sporů v otázkách životního prostředí. Právě tato organizace zprostředkovává firmě BNFL dialog se zájmovými skupinami a článek Anthonyho Perreta popisuje počátky tohoto dialogu. Je ještě nutno dodat, že stakeholder dialog je ochrannou známkou této organizace a označuje konkrétní způsob vyjednávací techniky, která má směřovat ke konsenzu. Stakeholder dialog je proces, ve kterém strany s různými zájmy a hodnotami v určité věci společně pracují směrem k oboustranně akceptovatelnému řešení. (Perret 2003: 385). Stakeholder dialog probíhá formou řady navazujících setkání a workshopů, ve kterých je dialog veden takovým způsobem, aby byla zachována rovnováha mezi potřebami a očekáváními různých zájmových skupin. Na rozdíl od panelů a výzkumů mínění však stakeholder dialog nezjišťuje aktuální názor skupiny, ale spíše představuje dlouhodobou interaktivní komunikaci. Nejde zde také o to získat reprezentativní vzorek respondentů, ale spíše začlenit do dialogu každého, kdo projeví zájem. 84 Národní stakeholder dialog firmy BNFL British Nuclear Fules Ltd. Případová studie veřejných záležitostí. 113

125 Mnohé organizace se dialogu bojí, protože mají pocit, že by ztratily možnost samostatného rozhodování; stakeholder dialog ale nemá primárně vést k zapojení stakeholderů do rozhodování, spíše k informování o rozhodnutích firmy takovým způsobem, aby bylo možno danou problematiku pochopit a dosáhnout porozumění. Podstatu stakeholder dialogu vyjadřuje také následující obrázek. Anthony Perret ho komentuje následovně: jakákoliv debata se většinou točí okolo rozdílných názorů (pozic). Strany však neznají vzájemné motivace, které k těmto pozicím vedou. Mnohé z nich však zůstávají skryté a nemohou být ani nijak vypozorovány. Tyto pozice jsou na obrázku znázorněné jako špičky ledovce, které ovšem spočívají na zájmech a potřebách jednotlivých stran. Čím níže se ponoříme pod hladinu, tím více se tyto zájmy a potřeby překrývají. Stakeholder dialog se snaží nalézt právě toto společné jádro ledovce pod hladinou, čímž se vytvoří vzájemné porozumění, které může být základem pro další dialog. Klíčovou pro úspěch stakeholder dialogu je také přítomnost třetí osoby, která působí jako mediátor, což zvyšuje důvěru v nezávislost procesu nutnou pro objevení těchto potřeb a zájmů. Obrázek 3 Diagram ledovce Pozice neflexibilní, dogmatické požadavky a stanoviska Zájmy důvody pozic Potřeby Zdroj: Dle The Environment Council (1998) Co se týče dodavatelsko-odběratelských vztahů, pak stakeholder dialog by bylo možno využít i v této oblasti. Samozřejmě, že dialog probíhá, a to i na evropské úrovni a také z iniciativy maloobchodníků a dodavatelů tak, jak bylo již popsáno výše v kapitole Ovšem dialog, který autorka pozoruje například v České republice, je spíše záležitostí pozičního vyjednávání než nalézání společných potřeb (možná proto skončila jednání Svazu obchodu a cestovního ruchu s Potravinářskou komorou o případném společném etickém kodexu neúspěchem). Chybí také důvěryhodný a zkušený mediátor, který by oběma stranám mohl pomoci nalézt společné řešení. Přestože rozkrývání jednotlivých vrstev ledovce by mělo být právě obsahem takovéhoto dialogu, nabízím alespoň ve velice zjednodušené podobě tento diagram ledovce aplikovaný na dodavatelsko- -odběratelské vztahy. 114

126 Obrázek 4 Diagram ledovce aplikovaný na dodavatelsko-odběratelské vztahy Maximální cena získaná od odběratele Minimální cena placená dodavateli Vysoké výnosy Nízké náklady Zisk Dlouhodobá udržitelnost Zdroj: vlastní zpracování na základě modelu Diagram ledovce (The Environment Council 1998) Jak vidíme, pozice obou stran jsou naprosto protikladné. Zatímco dodavatelé si přejí, aby od odběratelů získali maximální možnou cenu, odběratelé chtějí pravý opak: zaplatit dodavateli cenu minimální. ( Cenou zde rozumíme číselné vyjádření všech podmínek smlouvy, tedy netto cenu, která je ale ošetřena nejen o případné poplatky, obratové bonusy, atd., ale zahrnuje také například náklady na logistiku toho partnera, který ji skutečně provádí personální náklady, pohonné hmoty atd., náklady spojené se zpracováním vratek, náklady na audity atd.). Zájmem obou partnerů je samozřejmě mít nízké náklady a vysoké výnosy, na tomto diagramu však znázorňuji pouze ty zájmy, které primárně vedou k výše uvedeným pozicím. Jak vidíme, již tato dvě pole se částečně překrývají. I obchodník má totiž zájem na tom, aby dodavatel měl vysoké výnosy (myšleno, aby jeho zboží prodal) a dodavatel zase může mít zájem na nízkých nákladech odběratele (například pokud maloobchodník realizuje logistiku zboží a následně ji má dodavatel platit v logistickém poplatku). Mnohé zájmy jsou však samozřejmě stále opačné: maloobchodníkovi totiž nejde o to prodat maximum zboží konkrétního dodavatele, ale realizovat takové portfolio zboží, které mu přinese maximální výnosy s minimálními náklady. Dodavatel zase nechce, aby se prodávaly konkurenční výrobky, které maloobchodníkovi rovněž přinášejí zisk. Dodavatel také nemá zájem na obchodníkových nízkých nákladech způsobených tlakem obchodníka na jeho cenu. Potřebou obou partnerů, která se značně překrývá, je dlouhodobá udržitelnost a zisk. I zde samozřejmě najdeme rozdílnosti, způsobené rozdílnými pozicemi a zájmy, ale dlouhodobé přežití je potřebou každé firmy. Cílem stakeholder dialogu by mělo být společné potřeby a zájmy objevit, konkretizovat a pracovat na nich. Výše uvedené schéma je velice hrubé a pouze naznačuje, jaké pozice, zájmy a potřeby dodavatelé a odběratelé mají. Přesunutí co nejvíce potřeb a zájmů do prostoru, který se překrývá, pak může způsobit, že partneři naleznou také společné pozice (tak, jak to ukazuje následující obrázek), a hlavně alespoň částečné porozumění, které jim pomůže v dalším dialogu. Příkladem dalších společných zájmů a potřeb, které mají obě strany, může být kvalita zboží, správný poměr kvality a ceny pro spotřebitele, minimalizace nákladů na komunikaci, minimalizace podílu neprodejného zboží, zákaznická loajalita atd. 115