Bezpečnost v době neklidu

Transkript

1 Sborník příspěvků ze studentské konference doc. Mgr. Oldřich Bureš, M.A., Ph.D. (ed.) MUP, 2013 ISBN

2 doc. Mgr. Oldřich Bureš, M.A., Ph.D. (ed.) Sborník vybraných přípěvků ze studentské konference pořádané v Brně 19. dubna 2013 Centrem bezpečnostních studií Metropolitní univerzity Praha, Centrem pro bezpečnostní a strategická studia a Oddělením pro Bezpečnostní a strategická studia Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně Recenzovali: Mgr. Petr Kupka, doc. PhDr. JUDr. Miroslav Mareš, Ph.D., Mgr. et Mgr. Kateřina Tvrdá

3 Obsah Předmluva... 3 Rober Fischer Problematické oblasti a nové postupy evropské spolupráce v boji s terorismem, organizovaným zločinem a migrací... 4 Richard Grünwald Kyperská otázka v době neklidu aneb opomíjená bezpečnostní otázka v mezinárodních vztazích Alena Hrušková Padlý stát jako bezpečnostní hrozba a zdroj nestability. Následky selhání Somálska na Keňu Ján Kapusňak Delegitimizácia Štátu Izrael: Prípad palestínskej NGO al-haq Petr Krčál Motivace státních institucí k jednání proti narušitelům nomického řádu Jiří Mertl Analýza metafor jako potenciálně zajímavý nástroj pro analýzu bezpečnosti Michael Murad Syrská opozice saláfisté, teroristé, prodemokratičtí revolucionáři? Martin Patúš Riziká a hrozby islamizmu a islamského terorizmu vo vybraných štátoch Európskej únie Nikola Schmidt Dilemata mezinárodního práva v kyberprostoru por. Bc. Jan Smetana Bezpečnostní vztahy mezi pobaltskými státy a Ruskou Federací od konce bipolarity Karel Stejskal Role Ruska v boji proti islámskému terorismu Michaela Strapáčová Náhled konceptu Human Security na humanitární intervenci Filip Tuček Dopady nálezů plynu ve východním Středomoří na bezpečnostní situaci regionu Andrej Vaščík a Peter Lizák Problematika určenia štatútu iránskej organizácie MKO a jej členov v kontexte medzinárodného práva Václav Walach Co znamená zkoumat bezpečnost kriticky? Utopický realista v sociálně vyloučené lokalitě O autorech

4 Předmluva Tento sborník obsahuje písemnou podobu čtrnácti vybraných příspěvků, které byly ústně předneseny na páté výroční studentské konferenci s názvem Bezpečnost v době neklidu, kterou v Brně 19. dubna 2013 společně uspořádalo Centrum bezpečnostních studií Metropolitní univerzity Praha, Centrum pro bezpečnostní a strategická studia a Oddělení pro Bezpečnostní a strategická studia Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně. Jako v předchozích letech bylo hlavním cílem konference dát studentům českých vysokých škol příležitost pro prezentaci svého výzkumu na aktuální bezpečnostní témata. Velmi nás proto coby organizátory potěšilo, že o konferenci projevil zájem opět vysoký počet studentů z celé České republiky celkem bylo ústně předneseno 23 příspěvků v pěti panelech. Kompletní program celé konference je archivován na stránkách obou organizátorů konference a Pracovní či studijní povinnosti nedovolily všem prezentujícím převést jejich ústní příspěvek do písemné formy. Přesto však příspěvky v této knize obsažené představují reprezentativní vzorek různých studentských pohledů a názorů na aktuální bezpečnostní témata. První příspěvek Roberta Fischera se zabývá problematikou evropské policejní spolupráce v boji proti terorismu a organizovanému zločinu. Druhý příspěvek od Richarda Grünwalda nabízí zhodnocení vývoje kyperského konfliktu od vzniku Kyperské republiky v roce 1960 až po současnost. Alena Hrušková se ve třetím příspěvku zabývá problematikou nefunkčních států s využitím případové studie Somálska. Ve čtvrtém příspěvku se Ján Kapusňak zamýšlí nad delegitimizačními snahami palestinských NGO vůči státu Izrael. Motivací státních institucí a způsoby jejich reakce na takové formy jednání, které stojí v opozici vůči nomickému řádu, se zabývá pátý příspěvek Petra Krčála. Jiří Mertl v šestém příspěvku nabízí analýzu metafor coby alternativního nástroje pro analýzu bezpečnosti. Sedmý příspěvek Michaela Murada se zabývá aktuálním konfliktem v Sýrii. Hrozbu islamistického terorismu ve vybraných státech EU analyzuje osmý příspěvek Martin Patúše. Několik klíčových dilemat mezinárodního práva v kyberprostoru rozebírá v devátém příspěvku Nikola Schmidt. Jan Smetana v desátém příspěvku analyzuje soudobé bezpečnostní vztahy mezi pobaltskými státy a Ruskou Federací od konce bipolarity. Roli Ruské Federace v boji proti islámistickému terorismu zkoumá Karel Stejskal v jedenáctém příspěvku. V dvanáctém příspěvku Michaela Strapáčová představuje pohled lidské bezpečnosti na problematiku humanitárních intervencí. Filip Tuček analyzuje dopady nálezů plynu ve východním Středomoří na bezpečnostní situaci regionu ve třináctém příspěvku. Andrej Vaščík a Peter Lizák se ve svém příspěvku věnují otázce statusu íránské organizace MKO a jejích členů v kontextu mezinárodního práva. V posledním příspěvku se Václav Walach zaměřuje na bezpečnostní teorii a praxi v souvislosti se sociálním vyloučením. Vzhledem k tomu, že v České republice doposud studenti neměli, a bohužel i nadále nemají, mnoho příležitosti pro prezentaci výsledků svého výzkumu v bezpečnostní problematice, představuje tato publikace ojedinělý vhled do myšlenek, názorů a formujících se postojů nastupující generace české bezpečnostní komunity. Některé příspěvky sice zatím nedosahují kvalit vědeckých statí publikovaných v odborných časopisech, nicméně každý vědec někde začínal a začátky jsou vždy nelehké. S mnohými z názorů prezentovaných ve výše uvedených příspěvcích lze proto polemizovat, což je však opět důležitým cílem našich výročních studentských konferencí. Doufám proto, že si sborník z letošní konference nejen získá čtenáře z řad odborné a širší veřejnosti, ale že opět bude i inspirací pro další mladé badatele bezpečnostní problematiky. Oldřich Bureš Praze, 31. května

5 Problematické oblasti a nové postupy evropské spolupráce v boji s terorismem, organizovaným zločinem a migrací Robert Fischer Abstrakt: Trvalé změny všech deliktních oblastí organizovaného zločinu a terorismu jsou výzvou pro evropské bezpečnostní autority. První část práce se zabývá problematickými záležitostmi a změnou kriminálněgeografických fenoménů. Ve středu pozornosti stojí změny charakteru terorismu po 9/11 a stoupající propojení terorismu s organizovnaným zločinem, dále pak také deliktní pole migrace. Práce se zaobírá následky legislativní dynamiky evropských bezpečnostních zákonů, především Schengen Acquis v postamsterdamské éře, a klade důraz na různé implementace v členských státech. V neposlední řadě se v práci pojednává o Prümském procesu, který v Evropě vedl k zavedení dvou bezpečnostních režimů Prümského a Schengenského. V druhé části chci objasnit aktuální přístup evropské a roli neformální spolupráce, přičemž v popředí stojí především Forward-Displacment-Strategy a další formy operativní policejní kooperace. Abstract: The permanent change of all types of organized crime and terrorism is a challenge for Europe`s security agencies. The first part attends to the problematic issues and change of current criminalgeografic phenomenes. In particular are elucidated the changing character of terrorism after 9/11 and the increasing interconection between terorism with organized crime and the delict fields of migration. Furthermore the work consider the effects of the legislative dynamic of the European security law, especially the Schengen Acquis, in the post-amsterdam era and emphasises the differing impementation in the Member States. Morover the work deals with the Prüm process, which led to the problematic, that there are currently two security regimes in Europe, the Schengen Regime and the Prüm Regime. The second part of the work exposes current approaches of European police cooperation as the Forwar-Displacment-strategy and forms of operational cooperation, as well as the significance of informational cooperation. Úvod První část práce se zabývá problematickými záležitostmi a změnou kriminálně-geografických fenoménů, především transformací teroristického ohrožení a propojením deliktních oblastí terorismu, organizovaného zločinu a migrace. Dalším aspektem je europeizace bezpečnostního práva, obzvláště Schengenského práva a jeho implementace na národní úroveň států EU. Díky nabývání platnosti cyklů přizpůsobení práva po Amsterdamské smlouvě stoupl od roku 1990, kdy začla platit prováděcí úmluva k S. dohodě, počet právních norem S.d. z cca 200 na více než 600 k dnešnímu dni. K tomu ještě uživatelé práva a vědci stojí před značným množstvím příloh, kterých je více než osmdesát. (Fischer 2012a: 439) S převedením mezivládních Schengenských práv na nadnárodní právo EU došlo k legislativnímu urychlení, jehož prostřednictvím se zákonodárci pokusili vytvořit jednotné a závazné normativní rámce. Druhá část pojednává o aktuálních přístupech evropské spolupráce a o roli neformální spolupráce. Dalším cílem byla otázka, zda původně plánovaná vyrovnávací opatření dokáží kompenzovat deficit bezpečnosti vzniklý po zrušení vnitřních evropských hraničních kontrol a zda zmíněná vyrovnávací opatření ještě dokáží vyhovět změně trestně geografického vývoje v Schengenském prostoru po roce

6 1. Problematické záležitosti a změna kriminálně-geografických fenoménů 1.1 Změna charakteru terorismu a organizovaného zločinu Jedním z hlavních problémů je trvalá změna u téměř všech druhů deliktů organizovaného zločinu a terorismu. Působivý příklad takové změny je rozvoj teroristické skupiny Al-Kaida. Al-Kaida vznikla z různých skupin Muhadschedinů v sovětsko-afghánské válce a byla na začátku vzniku vojenskou organizací. Po 9/11 se Al-Kaida čím dál tím více přeměňovala v ideologické hnutí. Hlavním aspektem těchto změn je šikovné používání nových médií. Struktura teroristických skupin se vyvinula tak, že dnes k ní má každý možnost připojit se online. Tato změna struktury zapříčinila schopnost organizace regenerovat se sama. Al-Kaida je v dnešní době spíše omniprezentní koncept s rozsáhlou šedou zónou svých sympatizantů a podporovatelů. (Musharbash 2006: 14, 15) Pro bezpečnostní agentury jsou tyto změny velmi problematické, protože teroristé 3. generace jsou především konvertité nebo potomci imigrantů, kteří přišli ze Západu. Rozdíl mezi 2. a 3. generací je především v rychlejší radikalizaci jedince. Přes e-learning a internet jsou teroristé schopni dosáhnout rychlé pohotovosti. Největším problémem je však fakt, že v tomto kruhu osob neexistuje klasický profiling. Hlavní charakteristikou je profesionalizace v analýze a odhalení cílů, regionalizace, decentralizace a otevření se sympatizantům. Jako příhodný příklad profesionalizace v analýze je možné uvést dokument o 42 stranách publikovaný na internetu v roce 2003 Dshihad v Íráku Hope and risks. Jmenovaný dokument detailně popisuje vnitropolitickou a rozpočtovou situaci a předpovídá pravděpodobnou reakci západních mocností na plánované útoky. Útok v roce 2004 v Madridu byl proveden 3 dny před parlamentními volbami. Útočníci počítali s tím, že z důsledku výměny vlády budou staženy španělské oddíly. Tento útok byl jedním z nejefektivnějších. Bombové atentáty, které byly provedeny 11. března 2004, měly na svědomí 191 obětí. Volby vyhrála socialistická strana, která okamžitě nařídila stažení španělských oddílů z Íráku. (Musharbash 2006: 53, 54, 70) Můžeme počítat s faktem, že tato profesionalizace v analýze za posledních deset let dále vzrostla. Útoky ve Španělsku jsou mimo jiné také příkladem decentralizace a regionalizace. Španělská teroristická buňka byla založena ve Španělsku žijícími Maročany, jedním Tunisanem a jedním Alžířanem. Tato skupina nedostala přímý rozkaz nebo cíl, akce byla plánována a provedena spíše nezávisle. Hlavní příznak decentralizace a regionalizace je koncept Leaderless resistance. Znamená to, že jsou všechny informace k dispozici na internetu, ale útoky provádějí nezávislé osoby bez rozkazu nějakého vůdce. Cíle a způsoby útoků si určují zmíněné osoby na základě analýzy e-learning systému. (Musharbash 2006: 53, 54, 70) Publikovaný dokument Iraq Paper poukazuje na profesionalizaci a schopnost určení sítě, což prokazují obsáhlé analýzy situací a důsledků možných útoků. Dále detailně předepisuje pracovní kroky. Vedle Španělska byly analyzovány vnitropolitické situace partnerských států Velké Británie, Polska, Spojených států a Itálie. Dokument uvádí, že je efektivnější zahájit domino efekt se Španělskem a Itálií, zatímco stažení britských oddílů by bylo pravděpodobné jenom v případě, pokud by britská armáda zaznamenala velký počet obětí. Vzhledem k útokům na Spojené státy byly v dokumentu analyzovány debaty o domácím rozpočtu, přitom bylo usneseno, že horní hranice nákladů války leží u 500 milionů amerických dolarů. Z tohoto důvodu byla doporučena taktika, která měla způsobit co největší finanční škody, příkladem mohou být útoky na ropná potrubí. (Musharbash 2006: 14, 15) V organizovaném zločinu byly zjištěny podobné tendence, zejména v oblastích profesionalizace v analýze a decentralicaci. To lze znázornit na příkladu falšování dokumentů v kriminální oblasti, což je kvůli deliktní struktuře základ pro všechny oblasti organizovaného zločinu a terorismu. Pachatelé provádějí neustálé analýzy nových bezpečnostních znaků a odčerpávají informace, částečně také legální cestou díky možnosti nahlédnutí do trestních oznámení prostřednictvím právních zástupců. Komunikace probíhá více za pomoci internetu, což komplikuje dohled. Kvůli decentralizaci struktury může organizace přetrvat i v případě, že jedna část vypadne. 1.2 Propojení mezi terorismem, organizovaným zločinem a deliktní oblastí migrace Další zajímavá otázka je propojení mezi terorismem, organizovaným zločinem a deliktní oblastí migrace. Tato propojení bych rozdělil na strukturální, funkcionální a systematická. Funkcionální - 5 -

7 propojení se zaměřuje především na poptávku teroristických skupin. Toto propojení je spíše bodová a klasická forma kooperace. Příkladem je tzv. praní špinavých peněz, proliferace, migrační deliktní oblasti a falešné dokumenty. (Ratzel 2006: 54) V Německu byly založeny různé dobročinné spolky, které finančně podporují Hamas nebo teroristické skupiny v Jemenu, Pákistánu a Súdánu. Tyto spolky měly nevinná jména jako Muslimové pomáhají nebo Yatim dětská pomoc a byly registrovány v mezinárodní síti NGO nebo orgány OSN. Podle bývalého prezidenta německého spolkového kriminálního úřadu Jörga Zierckeho jsou příkladem strukturálního nebo symbiotického propojení, tzv. Narcoterorismu, FARC v Kolumbii a Taliban v Afghánistánu, které jsou financovány obchodem s drogami. (Ziercke 2006: 35) V roce 2006 vzrostlo množství pěstování opia v Afghánistánu na 6100 tun, což znamená 90% podíl na světovém trhu. Odhady vycházejí z toho, že Al-Kaida ročně dosahuje zisku milionů amerických dolarů, z toho % pochází z obchodu s drogami a 20 % z dalších deliktů. (Dienstbühl 2007: 5) V Jižní Americe obdrží hlavní komando organizace FARC odhadem 36 milionů dolarů ročně za hlídání a zajištění produkce a transportu kokainu z Kolumbie. K tomu je FARC podle údajů kolumbijské tajné služby v rámci výměny zkušeností a výcviku propojena s islamistickými teroristy. V roce 2003 byl v Kolumbii zatčen hodnostně vyšší komandant FARC Luis Hipolito Ospina, který konvertoval k islámu a rekrutoval mládež pro sebevražedné atentáty. (Thamm 2007: 97) Systematické propojení je nejnovější fenomén. Oddělil bych to od funkcionálního přístupu, protože aktéři jsou zde původními články zločineckých skupin a boj proti státu používají jako záminku, aby se mohli odtrhnout od státní kontroly. Aktuálním příkladem pro takovou formu kooperace je Mali. Země v sahelské zóně v Africe leží na jedné z nejdůležitějších tranzitních tras přes Saharu. Tyto trasy jsou už po staletí cestami karavan. UNODC tam v posledních letech registroval nárůst pašeráctví drog. (UNODC 2011a) Například v roce 2009 vyhořel Airbus 727, který musel přistát na improvizované dráze v poušti. V letadle bylo transportováno 10 tun kokainu z Jižní Ameriky. Spojené státy Homland Security registrovaly jenom za rok 2008 deset takových letů. Cesta mezi centrálním překladištěm v Timbuktu, Gao a přístavy Středozemních moří se tak stala trasou ilegální migrace. Hlavními aktéry jsou teroristické skupiny ansar Dine, Mujao, MNLA a AQUIM, které jsou v Mali spíše prodlouženou rukou kartelů, nežli obhájci politického poselství. (UNODC 2011a) Přibývající prorůstání různých deliktů mezinárodně organizovaných pachatelů především v oblastech nedovolené migrace, obchodu s lidmi, obchodu se zbraněmi a drogami, falšování dokumentů, počítačové kriminalitě a terorismu představuje neustále se měnící úkoly pro evropské bezpečnostní orgány. Vysoké počty obětí na jižních hranicích Evropské unie jsou projevem nekompromisní kriminality skupin pachatelů orientovaných na zisk, kteří jako nadnárodní aktéři dokáží využívat nedostatečné policejní spolupráce, mezer v zákonech a omezení právní ochrany dat mezi členskými státy. Narůstající počet obětí na jižních hranicích Evropské unie souvisí s propojováním migrace a typických oblastí organizovaného zločinu. Společně s omezenými možnostmi jednání evropských bezpečnostních orgánů jsou to pro Kancelář Spojených národů pro boj s drogami a zločinností velké výzvy, které je třeba v následujících letech přinejmenším omezit. (UNODC 2011b) 1.3 Rozmanitost a propojení supranationálních, intergovernmentálních, bilaterálních a multilaterálních právních úkonů Prostřednictvím Amsterodamské smlouvy byl Schengen Acquis převeden do právního rámce EU a sloučen s oblastmi tehdejšího třetího pilíře Smlouvy o Evropské unii do takzvaného Prostoru svobody, bezpečnosti a práva 1. Zatímco policejní a justiční spolupráce v trestních případech si podržela svůj mezivládní charakter, transformace azylové, přistěhovalecké a vízové politiky v nadnárodní právo vyvolala progresivní legislativní dynamiku, která trvá dodnes. V takzvaných řádných zákonodárných procesech EU byly vytvořeny normativní rámce pro dílčí oblasti prováděcí úmluvy k Schengenské dohodě ve formě přímo aplikovatelných nařízení rady EU. (Fischer 2012b: 36 ff) Z tohoto dynamického procesu na supranationální úrovni politického pole vznikly Schengenský hraniční kód se SISnařízeními, EU vízový kodex s vízovým informačním systémem a Dublin II nařízení s EURODAC nažízením. 1 SEU čl. 3 odst. 2, OJ C326, 26. října

8 Společná pohraniční politika tradičně představuje klíčovou oblast Schengenského práva a zároveň největší množství průsečíků mezi tematickými oblastmi migrace a bezpečnosti. V prováděcí úmluvě k Schengenské dohodě byla kromě odstranění hraničních kontrol za tímto účelem také plánována vyrovnávací opatření. Vedle posílení ochrany hranic došlo k zintenzívnění monitorovacích a kontrolních opatření na vnějších hranicích EU, k posílení policejní spolupráce, byla usnadněna právní pomoc mezi členskými státy a byl zaveden Schengenský informační systém (SIS). (Schmucker 2010: 28) Nedostatky v rámci prováděcí úmluvy k Schengenské dohodě ukázala již v devadesátých letech minulého století narůstající internacionalizace organizovaného zločinu vyvolaná globalizací a narůstající migrace v rámci Schengenského prostoru, což vedlo k masivnímu zneužívání udílení azylu. V článcích 2 8 prováděcí úmluvy k Schengenské dohodě byly stanoveny podmínky pro kontroly na vnitřních a vnějších hranicích. Tyto se až do nabytí platnosti Schengenského hraničního kodexu 2 překrývaly se společnou Schengenskou příručkou 3 a nařízením Komise EU (Stempelverordnung) 4. Po převedení na nadnárodní právo se evropské zákonodárství v oblasti pohraniční politiky utvářelo dynamičtěji. Počínaje Evropskou agenturou pro ochranu vnějších hranic Frontex v roce 2004 byla následně vydána četná nařízení pro Schengenský informační systém 5, pro styčné osoby 6, týmy okamžitého nasazení za účelem ochrany hranic 7 a byly provedeny další právní úkony pro Evropský systém kontroly hranic Eurosur, pro fond vnějších hranic a pro jednotný standard biometrických cestovních dokladů. Další problémovou oblast představuje evropské azylové zákonodárství. Prostřednictvím takzvaného druhého dublinského nařízení a nařízení o systému Eurodac 8 mělo dojít k odstranění redundance a na nadnárodní úrovni k vytvoření nástrojů proti zneužívání udělení azylu a jasných normativů pro příslušnost provádění procesu udělování azylu. Praxe brzy ukázala potřebu reformy systému: kvůli opoždění nebo dokonce nevložení otisků prstů do databáze Eurodac dochází neustále k takzvaným nesprávným nebo promeškaným shodám, čímž zůstávají ostatní členské státy stále k dispozici. Kromě podstatných zpoždění při předávání dat z prostoru Středomoří, které je nedovolenou migrací postiženo nejvíce, představuje problém kvalita dat a narůstající počet neregistrovaných uprchlíků v Schengenském prostoru. Kromě druhého dublinského nařízení tvoří formální právní rámec Společného evropského azylového systému odsouhlaseného v rámci haagského programu směrnice o dočasné ochraně, směrnice o podmínkách přijetí, kvalifikační směrnice a směrnice pro postup při udělování azylu 9. Za účelem jeho vykonávání byl zřízen Evropský podpůrný úřad pro otázky azylu a byla podporována legislativa regionálních bezpečnostních programů, program nového osídlení, vyrovnání nákladů mezi členskými státy a začlenění třetích zemí. 10 Kvůli rozdílným názorům jednotlivých členských zemí se v oblasti azylové legislativy stala významným aktérem Evropská komise. Tato věc je problematická, protože kvůli přinejmenším podstatnému omezení diverzity právních úkonů, která je podle principů jasnosti práva a právní jistoty zakotvená v ústavách členských států jako ústřední prvek principu právního státu, není z důvodu nedostatečné proveditelnosti na dohled hmotněprávní kompromis potřebný pro fungování společného azylového systému. Evropský parlament a Evropská Rada v roce 2011 opět odmítly pozměňovací návrhy komise pro kvalifikační směrnici, směrnici pro postup při udělování azylu a směrnici pro podmínky přijetí 11 kvůli chybějícím sankcím v případě zneužití azylu a podstatným finančním vícenákladům kvůli povinnosti poskytovat žadatelům o azyl sociální dávky. (Fischer 2012b: 75 ff) Příkladem nedostatečné proveditelnosti je rozporný obsah normativu kvalifikační směrnice a druhého dublinského nařízení. Dublinské nařízení nelze aplikovat v mnoha případech zamýšleného zbytkového 2 Nařízení (ES) č. 562/2006 z 15. března Usnesení rady č. 435/1999, odd. EU L 176 z 10. července Nařízení (ES) 2133/2004 z 13. prosince 2004, odd. EU L 369 z 16. prosince 2004, str Nařízení (ES) 871/2004, Nařízení (ES) 1987(2006, Nařízení (ES) 1104/2008, Nařízení (ES) 541/2010, Nařízení (ES) 542/ Nařízení (ES) 377/ RABIT (rapid border invention teams) Nařízení (ES) 863/ Druhé dublinské nařízení (ES) 343/2003, Nařízení Eurodac (ES) 2725/2000, Prováděcí ustanovení pro druhé dublinské nařízení (ES) 1560/ Nařízení (ES) 55/2001, Nařízení (ES) 9/2003, Nařízení (ES) 83/2004, Nařízení (ES) 85/ COM (2005) 388, COM (2003) 315, COM (2009) COM (2009) 551, COM (2011) 219, COM (2011)

9 vymezení v článku 15 kvalifikační směrnice, v případě takzvané subsidiární ochrany, která brání odsunu osob, kterým nelze udělit azyl ve smyslu Ženevské konvence o právním postavení uprchlíků. V praxi se subsidiární ochrana nezřídka vyskytuje kvůli obejití smluvního mechanismu rozdělování. Od nové úpravy druhého dublinského nařízení nelze podle stávajícího stavu očekávat odstranění systémových problémů a nelze tedy ani očekávat vrácení osob, které nedovoleně přicestovaly do Evropy a nebyly evidovány v dublinské databázi. Stejně tak se v návrhu nenachází žádný pevný mechanismus pro rozdělování uprchlíků. (Fischer 2012a: 443) Hlavním cílem evropské Post-Amsterdam legalizace byla právní harmonizace, tento cíl je doposud dosažen jenom částečně. Temnou stránkou této právní inflace byla fragmentace mezi supranacionálními, národními a intergovermentálními právy. Jenom v oblasti azylové politiky stojí právní uživatel proti čtyřem nařízením, čtyřem směrnicím, pěti rozhodnutím a devíti dalším právním aktům. Toto je jen na supranacionální úrovni. K tomu musíme přičíst národní zákony a mezinárodní právo, jako je například Ženevská konvence. V jiných právních oblastech to bohužel nevypadá jinak. V praxi je tak těžké docílit ústavního principu právní jasnosti. Taková inflace v zákonech je velice zavádějící. Problematické je také, že četné články zůstaly v Úmluvě k provedení Schengenské dohody. To se týká především policejní spolupráce. V této oblasti také neexistuje značný právní redundanz, to znamená, že existuje mnoho právních základů pro jednu věc. Například nizozemsko-německá policejní spolupráce se řídí na intragovernmentální úrovni podle Schengenské dohody, na bilaterální úrovni podle nizozemsko-německé dohody a podle Prümské dohody. 1.4 Různé implementace evropských právních aktů Na příkladu porovnání policejní spolupráce v Ryn-Meuse-Regionu a regionu Elbe-Labe můžeme objasnit signifikantní rozdíl v právních implementacích. V německo-české hraniční oblasti vedla neflexibilní a jenom částečná kooperace k růstu kriminality. Například za poslední rok byl na německé straně registrován nárůst pašování drogy krystal o 20 %. V posledních pěti letech se případy drogové kriminality zdvojnásobily. Oproti tomu vedla kooperační forma v nizozemsko-německé hraniční oblasti ke snížení kriminality. V protikladu k vertikálnímu procesu evropské integrace institucionální spolupráce se operativní policejní spolupráce v jednotlivých regionech podstatně liší. Za prvé může za rozdíly velké množství bilaterálních policejních smluv a smluv o právní pomoci (Fischer 2012b: 98), za druhé se velmi liší aktivita a jednání regionálních nižších a středních úřadů, které coby důležití aktéři přeshraniční spolupráce podstatně přispívají k úspěšné realizaci zamýšlených vyrovnávacích opatření. V euroregionu Rhine/Meuse byly od roku 2002 zřízeny bilaterální a multilaterální pátrací skupiny, takzvané Joint Hit Teams (JHT), které efektivně přispívají k omezení ilegálního obchodu s drogami. V protikladu k tomu zůstává policejní spolupráce v regionu Elbe/Labe omezená na několik málo komplikovaně plánovatelných společných hlídek a společná opatření pro další vzdělávání, což vedlo k tomu, že od zrušení hraničních kontrol značně narostl počet majetkových deliktů, především krádeže vozidel, a po liberalizaci zákona o omamných látkách v České republice mnohonásobně narostla drogová kriminalita, především obchod se silně návykovou módní drogou krystal. (Fischer 2012b: 104, 105) Na to, jestli společná pátrací skupina, takzvaný Joint Investigation Team (JIT), zřízená v euroregionu Elbe/Labe v roce 2012, která je koordinována Europolem a Eurojustem a na které se podílí spolkové a zemské úřady, bude znamenat kompenzaci nedostatečné operativní spolupráce a bude tak možné dosáhnout úrovně ve srovnatelném euroregionu Rhine/Meuse, si musíme ještě počkat. Hlavní problém různých implementací vyrovnávacích opatření je, že pachatelé mají hodně vnitroevropských ústupních prostor. Podle Bureše, který detailně popsal potíže implementace na příkladu evropského zatykače, je pro implementaci evropských zákonů zapotřebí vzájemná důvěra, kompatibilita národních kriminálních práv a procedur a fungující institucionální struktury. (Bureš, 2011: 149 ff) V praxi některé tyto apekty bohužel často selhávájí. Různá uskutečnění Evropského azylového systému, EURODAC nebo Schengenského hraničního kódu ale dokazují, že máme před sebou ještě komplikovanou cestu

10 1.5 Schengen a Prüm: dopad dvou bezpečnostních režimů na trestní stíhání Právní rámec pro rozšiřování policejní a justiční spolupráce dává Prümská smlouva. V Prümské smlouvě je doposud ratifikováno 14 členských zemí. Za cíl má efektivnější boj proti přeshraniční kriminalitě, ilegální migraci a terorismu. Na novou úroveň přivádí díky automatizované výměně genetických a daktyloskopických dat a údajů z registru vozidel zúčastněných států spolupráci bezpečnostních orgánů v procesu evropské integrace smlouva z Prümu. Zatímco evropský systém informací o vozidlech a majitelích EUCARIS podstatně omezuje, respektive umožňuje omezení administrativních a časových nákladů při podávání písemných požadavků prostřednictvím styčných úřadů především na operativní úrovni, výměna DNA a daktyloskopických stop se osvědčila jako účinný nástroj boje proti zločinnosti s ústupovými prostorami v rámci EU. Během prvních tří měsíců po synchronizaci databází bylo dosaženo shod v Rakousku a ve Spolkové republice Německo. Tím se orgánům činným v trestním řízení podařilo objasnit 37 deliktů zabití, 49 sexuálních trestných činů a případů krádeže nebo loupežného vydírání. (Spolkové ministerstvo vnitra 2007) Propojení databází DNA ve Spolkové republice Německo a Nizozemsku vedlo k podobnému výsledku, orgány činné v trestním řízení tak mohly mimo jiné usvědčit pachatele 90 deliktů zabití, 95 sexuálních trestných činů, 19 trestných činů proti osobní svobodě a 43 dalších deliktů. (Prainsack 2010: 1120) Navzdory této efektivitě se podobně jako v případě Schengenské dohody objevila prudká kritika, že byla smlouva uzavřena vně právního rámce EU a nebyly využity legislativní možnosti posílení spolupráce podle článku 43 a dále Smlouvy o Evropské unii. (Würtenbeger a Mutschler 2010: 138) Uzavření smlouvy má původ v iniciativě německého ministra vnitra Otty Schillyho, který inicioval intenzivnější spolupráci vyšetřovacích a operativních úřadů kvůli doposud nedostatečným vyrovnávacím opatřením po zrušení hraničních kontrol vzhledem k narůstající přeshraniční kriminalitě a který se zároveň chtěl vyhnout vleklému technokratickému procesu Evropské komise. (Prainsack a Toom 2010: 1120) Na praktické úrovni se osvědčila vozidla databáze EURCARIS odpadly zdlouhavé dotazy položené skrze spojené úřady. Hlavním problémem zůstává, že v Evropě vznikly dva bezpečnostní režimy (Schengenský a Prümský), to vede k tomu, že vnitroevropské ústupní prostory jsou vytlačeny do jiné oblasti. 2. Nové přístupy evropské policejní spolupráce a role neformálního propojení V protikladu k již zmíněným oblastem Schengenské dohody, jež se staly součástí společnosti, ve kterých se proces evropské integrace vyznačuje postupnou právní harmonizací rozsáhlé jednotné implementace, je operativní policejní spolupráce prosazována národní legislativou členských států. Nehledě na právo Komise EU na iniciativu rozšířené Amsterodamskou smlouvou na všechny oblasti bezpečnostní a imigrační politiky bývalého třetího pilíře EU se proces evropského zákonodárství vytváří komplikovaně. Na základě právních prostředků nezávazných Společných postojů a právně závazných Závěrů a Rámcových rozhodnutí, které sice definují stanovené cíle, ale nevedou k rozvoji jejich přímé transformační působnosti, zůstává suverenita z velké části u členských zemí a k přenosu svrchovaných úkolů z národní na evropskou úroveň dochází jen, když je to bezpodmínečně nutné (čl. 87 odst. 3 SFEU). Tomu odporuje trestně geografický vývoj po zrušení hraničních kontrol, který se sice region od regionu podstatně liší v četnosti a druhu deliktů, avšak vykazuje signifikantní tendenci k organizovanému nadnárodnímu sdružování pachatelů, jež vede k prorůstání různých deliktů. Vzájemná závislost mezi různými oblastmi deliktů organizovaného zločinu s narůstající nedovolenou migrací uvnitř Schengenského prostoru vedla na straně skupin pachatelů k takové míře evropské integrace, které státní aktéři ještě zdaleka nedosáhli. (Fischer 2012b: 95 ff) Nesynchronizované databáze, rozvláčná řízení o právní pomoci a nejednotné standardy trestního řízení nabízejí mezinárodně činným pachatelům únikové cesty a prostory a ztěžují pružné reagování na neustále se měnící chování pachatelů. (Milke 2003: 17) Kvůli skutečným překážkám v evropské policejní spolupráci se doposud nedaří efektivně kompenzovat bezpečnostní deficit vzniklý po zrušení hraničních kontrol. V protikladu k pevným hraničním kontrolám se ukázaly být značně efektivnější metodou boje proti zločinnosti pátrací kontroly orientované na hlavní trestně geografická témata podle čl. 21 SGK, urychlení výměny dat a bilaterální a multilaterální operativní spolupráce. (Niechziol/ Schmucker 2008: 109) Diverzita nařízení na mezinárodněprávní úrovni a jejich realizace ze strany jednajících úřadů však vede k podstatným regionálně kvalitativním rozdílům v boji proti organizovanému zločinu a kontrole - 9 -

11 migrace. Policejní smlouvy a smlouvy o právní pomoci, které Spolková republika uzavřela se všemi svými sousedy, částečně překrývají ustanovení prováděcí úmluvy k Schengenské dohodě nebo Smlouva z Prümu 12. Současný nejefektivnější přístup je Strategie přenesení vpřed. Většina evropských států odesílá spojovací důstojníky do strategicky důležitých zemí původu a také do tranzitních zemí. Strategie se týká všech oblastí organizovaného zločinu a za hlavní cíl má boj proti zločinu a terorismu ještě před hranicemi státu. Dalšími body strategie jsou výcvik,výměna informací a společná analýza. Německým bezpečnostním orgánům se daří prostřednictvím takzvané forward-displacement-strategy díky aktivnímu jednání ve spolupráci se styčnými důstojníky ostatních zemí EU na jedné straně fungovat preventivně a bránit trestným činům před vstupem na území Spolkové republiky Německo a na druhé straně efektivně postupovat proti mezinárodním skupinám pachatelů a získávat poznatky pro postup proti organizovanému zločinu. Spolkový kriminální úřad měl již v roce 1983 k dispozici síť 53 styčných úředníků v 51 zemích. V roce 2009 vyslaly země EU 100 styčných úředníků do EU a 250 mimo EU (Fischer 2012a: 446), přičemž úzká operativní spolupráce přispívá k zajímavým tendencím v rámci procesu evropské integrace vně státního území EU. V této souvislosti by měl být určen dokladový poradce. Tím jsou speciálně vyškolení spojovací důstojníci, kteří podporují velvyslanectví a letecké společnosti pro přezkoušení dokumentů a výcviku. V současnosti je ve světě nasazeno 33 německých poradců ve 25 různých místech. Padělání dokladů se podle zkušenosti využívá jak pro zamaskování nepovolené migrace a organizovaného zločinu, jako jsou obchod s lidmi, počítačové podvody a podvody s kreditními kartami, obchod s drogami, zbraněmi a terorismus, tak pro obcházení vyhlášeného pátrání. Neustále narůstající počet zjištěných deliktů padělání úředních listin a překažených nepovolených vstupů do Spolkové republiky dosažený v rámci poradenské činnosti, který již překročil počet zjištění na německých letištích a vnitřních hranicích, svědčí o efektivitě nasazování německých poradců pro doklady v zahraničí. Na místě tvoří evropští a američtí poradci informační týmy. Práce je ze 40 % vykonána pro jiné státy EU. Další efektivní nástroj v boji s organizovaným zločinem jsou společné pátrací, vyšetřovací týmy, Joint Operations a tzv. FRONTEX RABIT. (Möllers 2012: 103) S vyšetřovacími týmy jsou prozatím jen částečné zkušenosti. V zásadě jsou ale tyto zkušenosti slibné a společné pátrací týmy se už osvědčily. Aktuální příklad je sestavení německo-polského týmu, česko-německý tým je v součastné době v jednání. První a doposud poslední RABIT zásah byl proveden od listopadu 2010 do března 2011 na řecko-turecké hranici v oblasti řeky Evros u Orestie, kde bylo denně zajištěno ilegálních imigrantů. Tento zásah vedl k signifikantnímu snížení ilegálních přistěhovalců a je dodnes dále veden jako operace FRONTEX v rámci Joint Operation. Jako účinná metoda spolupráce se ukázala policejní kontaktní centra a styční úředníci. Styčné úřady právně zakotvené již v článku 39 prováděcí úmluvy k Schengenské dohodě slouží vedle výměny informací také k plánování společných zásahů a hlídek, zpracovávání žádostí o právní pomoc a žádostí o zpětné převzetí nepovoleně zaregistrovaných cizinců, vypracovávání společných situačních hlášení a koordinování zásahů ad-hoc, například v případech stíhání přes hranici. Díky svým Gemeinsamen Zentren (Společná centra) a takzvaným Polizeikooperationszentren (Policejní kooperační centra) převzaly Spolková republika Německo a Rakousko vůdčí roli v přeshraniční výměně informací, ke které dochází stále více i celoevropsky. Příkladem decentralizované multilaterální cenově příznivé spolupráce osvědčené v praxi je Baltic See Region Border Control Cooperation (BSRBCC), spojení států sousedících s Baltským mořem, které prostřednictvím národních kontaktních míst umožňuje vzájemný nebyrokratický proces komunikace v otázkách ochrany životního prostředí a boje proti přeshraniční kriminalitě. V posledních letech vznikla v Evropě síť bilaterálních a multilaterálních kontaktních úřadů, přičemž se kvalita a dostupnost ještě hodně odlišují. Například česko-německá výměna dat funguje 24 hodin denně, v několika státech pak jenom přes den. Třeba ve Finsku je v noci vzbuzen úředník, který pak musí jet do úřadu. V některých státech nejsou okamžité dotazy možné vůbec. Rozdíly v dostupnosti vedly k vytvoření informační sítě s výměnou dat, která vznikla skrze evropskou splupráci na oficiální úrovni. Tyto praktiky splnily dvojitou roli, v neformální spolupráci a také na oficiální úrovni EU. (Bureš 2012: 513) Kvůli výhodám rychlejšího a přesnějšího předávání údajů je 12 Dokument rady č /05 ze

12 možné předpokládat, že role neformální spolupráce zůstane signifikantní součástí evropské policejní kooperace. Závěr Ve výsledku lze tvrdit, že vytvoření závazných normativních rámců pro právní harmonizaci přispělo k procesu evropské integrace a značně jej urychlilo. Z toho vyplývající zmnožení právních norem a stávající spleť předpisů evropského práva, mezinárodního práva a národních předpisů staví zákonodárce před výzvu, jak dále utvářet evropskou integraci ve světle právní jasnosti. Rozdíly mezi členskými státy se ukazují především při vyvíjení evropské azylového systému, respektive materiálního azylového práva a při policejní spolupráci. Evropská komise se na základě své konstituce coby legislativy a exekutivy v situaci po Amsterodamské smlouvě povýšila na jednoho z hlavních aktérů evropské integrace Schengenského práva. Komise coby byrokratický a pouze nepřímo legitimovaný řídící orgán, který vykazuje typické administrativní tendence s vlastní dynamikou, stojí před těžkým úkolem předkládat kompromisní a pragmatické návrhy řešení orientované na praktické problémy, které budou vyhovovat potřebám právní jistoty a právní jasnosti. Mezery v zákonech, jako například v případě přestěhování rodiny za pracovníkem nebo subsidiární ochrany, umožňují právo na azyl v požadovaném členském státu a jeho zisk i pachatelům těžších trestných činů. To ztěžuje rozbití nadnárodních skupin organizovaného zločinu. Vhodné legislativní řešení není v dohledu. V oblasti nadále mezivládně prosazované policejní spolupráce rozštěpil prümský proces Evropu na dva bezpečnostní režimy Prümský režim a Schengenský režim. I když závislosti organizovaného zločinu a ilegální migrace od počátku utvářely základní strukturu schengenského regulátoru, nelze ji při pohledu na nekonvenční a neustále se měnící způsob fungování považovat za aktuální. Organizované skupiny pachatelů se jako nadnárodně činní aktéři domáhají svobody pohybu v rámci evropského vnitřního trhu stejným způsobem jako jejich legální pendanté. Vysoké počty obětí na jižních hranicích Evropské unie ukazují, že člověk jako zboží stejně jako jiné objekty deliktů, podléhají bezskrupulózní maximalizaci zisku. Institucionalizace evropských bezpečnostních orgánů a právní zjednodušení jako ve Smlouvě z Prümu poskytují orgánům činným v trestním řízení a úřadům pohraniční ostrahy potřebné prostředky, jak již zcela evropsky integrovanou kriminalitu a ilegální migraci v schengenském prostoru narůstající do znepokojivé míry přinejmenším omezit. Pro posílení váhavě spuštěného procesu evropské integrace policejní spolupráce se vyplatí převést Prümský režim do nadnárodního práva a dále posilovat právní harmonizaci trestního, procesního a policejního práva. Výše jmenované problémy potřebují vytrvalost. Pro zločince a teroristy už dlouho neexistují žádné hranice, zatímco bezpečnostní agentury vytvářejí integrační proces jen obtížně a krok za krokem. Evropské právní mezery a různé standarty, které vznikly v důsledku existence dvou bezpečnostních režimů a různých implementací právních aktů, nabízejí pachatelům a teroristům dostatečné množství vnitroevropských výstupních prostorů, které umožňují vyhnout se trestnímu řízení. Nové přístupy dávají naději na pozitivnější rozvoj, ale různé podmínky pro impelementaci ve členských státech EU naznačují dlouhou cestu, která je před námi

13 Bibliografie BMI (Německé ministerstvo vnitra) Auswertung DNA Datenabgleich zwischen Deutschland und Österreich Stand , Berlin: BMI ( _DNA_Echtabgleich_de.pdf) Bureš, Oldřich EU Counterterrorism Policy. A Paper Tiger? Farnham: Ashgate. Bureš, Oldřich Informal Counterterrorism Arrangements in Europe: Beauty by Variety of Duplicity by Abundance? In: Cooperation and Conflict 47. č 4, Dienstbühl, Dorothee Islamischer Terrorismus und Organisierte Kriminalität eine neue Variante des symbiotischen Terrorismus? Bonn: Bundesverband Sicherheitspolitik an Hochschulen ( pdf) Fischer, Robert. 2012a. Europäisierung von Migration und Sicherheit. Die Schengen Acquis im Spannungsfeld von Rechtsangleichung und Fragmentierung. In: Jahrbuch Öffentliche Sicherheit 2012/ Ed. Martin Möllers, Robert van Ooyen. Frankfurt a.m.: Verlag für Polizeiwissenschaften, Fischer, Robert. 2012b. The Europeanization of Migration Policy. The Schengen Acquis between the Prioritites of Legal Harmonization and Fragmentation. Frankfurt a.m.: Peter Lang. Milke, Tile Europol und Eurojust. Zwei Institutionen zur internationalen Verbrechensbekämpfung und ihre justitielle Kontrolle. Göttingen: V & R Unipress. Möllers, Rosalie Polizei in Europa. EUROPOL und FRONTEX im Raum der Freiheit, der Sicherheit und des Rechts. Frankfurt a.m.: Verlag für Polizeiwissenschaft. Musharbash, Yassin Die Neue Al-Qaida Innenansichten eines lernenden Terrornetzwerkes. Köln: Kippenheuer & Wietsch. Niechziol, Frank; Schmucker, Mirko Polizeiliche Bekämpfung der grenzüberschreitenden Kriminalität nach Wegfall der Grenzübertrittskontrollen In: Kriminalistik 2/2008, Prainsack, Barbara, Toom, Victor The Prüm Regime. Situated Dis/Empowerment in Transnational DNA Profile Exchange In: The British Journal of Criminology 50, č 6, Ratzel, Max Peter Allianzen aus Sicht der Sicherheitsbehörden: Statement zum gegenwärtigen Stand und zu den künftigen Entwicklungen von Sicherheitskooperationen international In: Vorträge anlässlich der Herbsttagung des Bundeskriminalamte vom November Neue Allianzen gegen Kriminalität und Gewalt. Wiesbaden: BKA. Schmucker, Mirko; Gawron, Sylvester Zulässigkeit von Kontrollen an den Schengen Binnengrenzen In: DPolBl 2010, č. 4, Thamm, Bernd Georg Symbiose mit Terrorismus und anderen Formen der Organisierten Kriminalität Ed: Volker Foertsch, Klaus Lange. Argumente und Materialien zum Zeitgeschehen 56. Rauschgift Organisierte Kriminalität und Terrorismus. München: Hans Seidel Stiftung e.v., UNODC. 2011a. The role of organized crime in the smuggling of migrants from West Africa to the European Union, New York: UNODC Publishing ( humantrafficking/migrant/smuggling/report_som_ West_ Africa_EU.pdf). UNODC. 2011b. Issue paper Smuggling of migrants by sea, New York: UNODC Publishing ( Papers/Issue_Paper_-_Smuggling_of_Migrants_by_Sea.pdf) Würtenbeger, Thomas, Mutschler, Stefanie Der Vertrag von Prüm Ed: Stephan Breitenmooser, Sabine Gless, Otto Lagodny. Schengen und Dublin in der Praxis Weiterentwicklung der Rechtsgrundlagen. Zürich: Dike Verlag, Ziercke, Jörg Phänomenologische und künftige Entwicklungen: Internationale Erscheinungsformen von Kriminalität und Gewalt internationale Kooperationsformen und die

14 Rolle des BKA In: Vorträge anlässlich der Herbsttagung des Bundeskriminalamte vom November Neue Allianzen gegen Kriminalität und Gewalt. Wiesbaden: BKA

15 Kyperská otázka v době neklidu aneb opomíjená bezpečnostní otázka v mezinárodních vztazích Richard Grünwald Abstrakt: Příspěvek se zabývá hodnocením kyperské otázky od vzniku Kyperské republiky v roce 1960 až po současný stav a analýzou kyperské otázky z pohledu mezinárodní bezpečnosti v kontextu mezinárodních vztahů. Sledování bylo zaměřeno na objasnění vztahů mezi Kyperskou republikou a dalšími státními aktéry ovlivňujícími vývoj kyperské otázky, a to i s ohledem na některé socioekonomické a politicko-bezpečnostní oblasti Kyperské republiky. Pozornost byla dále věnována i analýze potenciálních rizik plynoucích z odkládání řešení kyperské otázky po roce 2004 s přihlédnutím na postoj evropské zahraniční politiky mezi léty Nedílnou součástí příspěvku je i odhadovaná prespektiva Kyperské republiky v návaznosti na otázku sjednocení ostrova, otázku upřednostnění řecké či turecké politiky, otázku získávání občanství EU, otázku militaritzace ostrova a kyperskou otázku z pohledu ochoty o její vyřešení. Abstract: This article focuses on the evaluation of the Cyprus issue from the broad scale of challenges since the establishment of Cyprus republic in 1960 until the contemporary state and analysis of Cyprus issue from a security point of view in context of international relations studies. The research was based on clarifying linkage between Cyprus republic and other state actors who have significant impact on solution of Cyprus issue in context of socio-economicla and political-security areas of Cyprus republic. Additionally this article analyzes a potentially scale of risks of lagging solving process in the Cyprus issue after 2004 according to the EU foreign policy Finally, the autthor will try to find oud the perspective of Cyprus republic consisting topics like: Cyprus unification issue, issue of deviated perception between Greeks and Turkish politics, issue of acessing EU citizenship, issue of militarization and the issue of solving the Cyprus stalemate. Úvod Země mnoha podob a tváří, jež, navzdory své malé velikosti, vyvolává již po celá staletí celou řadu emocí nejen u svých bezprostředních rivalů, ale také i dalších světových hráčů na mezinárodní scéně. V souvislosti s tímto příspěvkem vyvstává několik klíčových otázek: Kdo všechno ještě usiluje o vyřešení kyperské otázky? Do jaké míry kyperská otázka ovlivňuje prostředí mezinárodních vztahů? Jaké jsou vztahy Kypru a EU? V první kapitole se pokusím v krátkosti shrnout historické okolnosti a události, které utvářely Kypr až do podoby, jakou známe dnes. Zaměřím se zejména na události po roce 1960, kdy Kyperská republika získala svoji nezávislost, a na více či méně závažné krize po roce 1989 v souvislosti s pádem Sovětského svazu. Za nejdůležitější historické předěly pokládám změnu ústavy po roce 1963 a taktéž i invazi Turecka na Kypr v roce V druhé kapitole pak pohovořím o krizích provázející Kyperskou republiku od 90. let. Mezi tyto krize jsem zařadil závažné krize, které měly výrazný vliv na mezinárodní vztahy. Patří k nim krize např. Imia/Kardak krize z roku 1996, raketová krize z přelomu roku 1997/1998, neúspěšnost referenda o sjednocení Kypru a následný vstup Kypru do EU v roce 2004, či spor Turecka a Kypru o ložiska ropy na jihu Středozemního moře od roku V poslední třetí kapitole se zaměřuji na dosavadní snahy EU z pohledu její zahraniční politiky. Shrnuji v ní základní poznatky týkající se Kypru z pohledu zahraniční politiky EU za poslední tři roky, vycházející z fundované studie European Foreign Policy Scoreboard pod hlavičkou think-tanku European Council of Foreign Relations (ECFR). Tuto studii jsem zvolil zejména kvůli její bezprostřední kritičnosti, každoroční aktualizaci a celkové evaluaci, jak z hlediska EU jako celku, tak postoje jednotlivých členských států EU.

16 Základní terminologie Tento příspěvek vymezuje širší socio-ekonomickou a politicko-bezpečnostní oblast zkoumání kyperské otázky. Článek se zabývá problematikou vzniku kyperské tenze a jejími následnými projevy s dopadem na mezinárodní bezpečnost, proto se valná většina pojmů týká vojenských termínů. V zásadě je třeba si ujasnit několik zásadních termínů kyperská otázka, garanční mocnosti, taksim a enosis. Termín kyperská otázka je sám o sobě velmi problematicky definovatelný, ale pro potřeby tohoto příspěvku je nutné si ho objasnit. Klíčové termíny z hlediska způsobu řešení kyperské otázky se věnují zbylé jmenované pojmy, které jsou zkreslovány či dokonce zaměňovány. Kyperská otázka Kyperská problematika je velmi obsáhlá. Zpravidla se o kyperské otázce 1 hovoří v souvislosti s ilegální invazí a okupací v letech 1960 až 1974, kde etnické většině nebylo umožněno demokraticky vládnout nad etnickou menšinou tak, jak je tomu v ostatních národních státech". (Fouskas 2001: 125) Z pohledu garanční smlouvy i mezinárodního práva je možné označit druhou tureckou invazi na ostrov za ilegální okupaci suverénního státu 2. Problematika definice pak eskaluje až v roce 1983, kdy Turecká republika unilaterálně vyhlásila nezávislost Severoturecké republiky (TRNC 3 ). Nový stát byl ihned uznán Tureckem (Ker-Lindsay 2005: 17), nikoliv však mezinárodním společenstvím. Mezinárodně uznaná zůstala pouze Kyperská republika. 4 Situace kyperské otázky je tak ve skutečnosti mnohem komplikovanější vzhledem k tureckému postoji, který oficiálně uznává dva nezávislé státy - řecko-kyperský stát na jihu a TRNC na severu. Naopak mezinárodní pozice členů OSN a EU považují řecko-kyperskou vládu za jedinou legitimní a reprezentativní formaci zastupující Kyperskou republiku. (Talmon 2006: ) Garanční mocnosti Výchozím dokumentem, který zakotvuje garanční mocnosti je Garanční smlouva 5 z roku 1960, která je zároveň včleněna jako dodatek v kyperské ústavě. Článek 2 dodatku stanovil, že Řecko, Turecko a Velká Británie garantují nezávislost, teritoriální integritu a bezpečnost Kyperské republiky a poměry nastolené [...] ústavou. Článek 4 dodatku předpokládá, že pokud by došlo k porušení ustanovení dané smlouvy, Řecko, Turecko a Velká Británie budou navzájem konzultovat kroky, jež povedou k opětovnému respektování ustanovení. V případě, že společná akce nebude možná, každá z výše uvedených garančních sil má právo podniknout unilaterální kroky vedoucí k opětovnému nastolení poměrů daných Smlouvou. (The Constitution Appendix B: Treaty of Guarantee) Smlouva o zárukách byla důležitá nejméně ještě v jednom směru. Explicitně zakazovala enosis i taksim. (Lindley 2007: 230) Taksim Záměrné úsilí o rozdělení ostrova na řeckou a tureckou část. (Ker-Lindsay 2005: 9) Tato koncepce se objevila v období před vznikem samostatné Kyperské republiky a byla předmětem mnoha diskuzí, jež z kyperské otázky vytvářely zcela neřešitelný problém. Tento způsob řešení kyperské otázky prosazují zejména turečtí Kypřané a Turci. 1 V anglickém znění: Cyprus issue (problem, dispute). 2 Podrobně k ilegálnosti turecké okupace severní části Kypru viz Melakopides (2006: 75 80). 3 Zkratka z anglického názvu Turkish Republic of Northern Cyprus. 4 Kyperská republika je členem OSN jiţ od 20. září (Member States of the United Nations). 5 V anglickém znění: Treaty of Guarantee

17 Enosis Záměrné institucionalizované úsilí o vytvoření unie mezi Řeckem a Kyperskou republikou. Tato koncepce se objevila na přelomu 40. a 50. let 20. století a postupně eskalovala v letech a Stejně jako v případě taksim byla i enosis jedním z faktorů neřešitelnosti kyperského problému. Tento způsob řešení kyperské otázky prosazovali zejména řečtí Kypřané a Řekové. Historie kyperské tenze Rivalita o dědictví Kypru se v průběhu historie mnohokrát měnila v závislosti na jednotlivých říších působících na pomezí Evropy, Subsaharské Afriky a Blízkého Východu, z nichž jsou nejzajímavější poslední dvě velmoci Osmanská říše a Britské impérium. Historie střetů Osmanů a Řeků sahají až do 11. století, ale teprve až od 15. století se Řecký stát stává součástí Osmanské říše. Vlna příkoří, vzájemné nevraživosti a napjatého soužití vyvrcholí až s kulturním rozmachem Řeků na přelomu století, kde Osmanská říše výrazně oslabuje, a to nejen díky vnitřním rozporům, ale i tlakem tehdejších světových velmocí (Francie, Velká Británie, Rusko), které se postavily na stranu Řeků, což nakonec v roce 1830 vyústilo v osamostatnění Řeckého státu. Osmanská říše od té doby nadále stagnuje. Z původně vnitřního konfliktu se tak postupně stává konflikt mezinárodní. Hlavním předělem v pojetí řecko-tureckých vztahů je až začátek první světové války, kdy se naplno projeví řecká msta v podobě osvobození utlačovaného řeckého obyvatelstva a rozšíření hranic Řeckého státu mezi lety Projev tzv. megali idea s cílem vytvořit Velkolepé Řecko s hlavním městem Konstantinopolí pak až v roce 1921 naráží na ostrý odpor Turků, kteří, frustrovaní výsledky první světové války, etnických čistek uvnitř tehdejší skomírající Osmanské říše a řeckou expanzí, nehledě na možné důsledky, vyhání všechny Řeky, včetně těch, kteří byli v Osmanské říši etablovaní po mnoho staletí, pryč z Turecka. Teprve až s vlivem druhé světové války se vztahy mezi Tureckem a Řeckem, byť čistě účelově a pragmaticky, pozitivně projevily na možnosti spolupráce. Tato situace však netrvala dlouho silné vlny vášně se znovu rozhořely v souvislosti s řešením Kyperské otázky v padesátých letech dvacátého století, kdy Řekové žádali Britskou koloniální samosprávu o přidružení Kypru k Řeckému státu. K takovému kroku se však odmítavě ohradilo Společenství národů, které otázku případného přidružení doporučilo odročit až do chvíle, než by se Britové vzdali nároku na Kypr. Toto stanovisko pak zapříčinilo radikalizaci obou znepřátelených táborů na jedné straně řeckých Kypřanů a jejich pojetím enosis, a na druhé straně tureckých Kypřanů a jejich pojetí taksim. Přes všechna úskalí pak v roce 1960 Kyperská republika získává oficiální status nezávislosti. Navzdory tehdejší velké disproporci obou etnik 8 se v Kyperské republice ustanovil federální systém, ve kterém měli jak řečtí, tak turečtí Kypřané společně vládnout. Vklíněná idea Společenství národů v součinnosti s Velkou Británií založená na vzájemné důvěře, je pak ještě před rokem 1963 důrazně pošlapána tehdejším prvním zvoleným prezidentem Kypru Makariosem III. Prezident pak v roce 1963 vystoupil v parlamentu s návrhem radikální změny ústavy v rámci tzv. 13 dodatků, která například požadovala snížení zastoupení tureckých Kypřanů ve státní samosprávě či jim znemožňovala právo veta v parlamentu. Následná eskalace protitureckého sentimentu podnítila masivní demografickou změnu v podobě odsunu tureckých Kypřanů do vzdálených nehostinných enkláv v severní části Kypru. Navzdory přítomnosti britských vojsk a vleklému rozhodování OSN, se tak snahy o trvalé mírové soužití Kypřanů zcela minuly účinkem. Vzhledem ke zhoršující situaci na Kypru byla OSN v březnu 1964 nucena vyslat mírový sbor pod názvem UNFICYP, který by operativně nastolil příměří a pořádek. Původně jednotky UNFICYP čítající přibližně 6000 pracovníků měly na Kypru setrvat několik měsíců, ale nakonec jsou tam přítomny až dodnes. Mezi lety docházelo k několika ozbrojeným šarvátkám mezi řeckými a tureckými Kypřany. Kyperská armáda byla oficiálně rozpuštěna v roce Její funkci pak nahradily národní milice a nájemné ozbrojené oddíly, které nabývaly na počtu a to nejen díky dobrému platu. Ani mírové rozhovory ve stejném roce ohledně vyřešení Kyperské otázky nepřinesly kloudných výsledků vzájemná nedůvěra byla už příliš velká (Cyprus 2015 initiative ). Vlivem nekompromisního vyjednávání prezidenta 6 V nepravomocném referendu v roce 1950, kdy byl Kypr pod správou Velké Británie, se 96 % kyperských Řeků vyslovilo pro enosis. 7 Řecký pokus o převrat na Kypru s cílem prosadit enosis. 8 Tureckých Kypřanů bylo na ostrově přibližně kolem 20 %

18 Makariose III., který se netajil svou averzí vůči Turkům, roztříštěností a radikalizací obou ultranacionalistických křídel na Kypru a odklon od zajištění míru po volbách v Řecku a Turecku došlo 15. července roku 1974 k odstartování snah řeckých jednotek o svržení prezidenta Makariose III. a zároveň se tak pokusit o pomyslnou enosis. 9 Kalkulace Řeků nebyly vůbec liché Turci tuto situaci oficiálně vyhodnotili jako řeckou invazi a hrubé porušení mocenské rovnováhy, navzdory varování z řad mezinárodního společenství a zejména Spojených států Amerických, kde se americký ministr zahraničních věcí jasně vyjádřil, že v případě tureckého protiútoku na Kypru z toho Spojené státy Americké vyvodí dalekosáhlé důsledky (Warner 2009: 137). Vylodění turecké armády na Kypru v roce 1974 pod krycím názvem Attila. Vzhledem k patovým a neefektivním rozhovorům mezi oběma stranami v Ženevě, se proto Turci rozhodli přistoupit k masivní ofenzívě s cílem obnovit ústavní pořádek, jak se v některé literatuře uvádí (Košťál 2004: 18). Hradečný (2000, 115) dodává, že druhý turecký zásah představoval přímou invazi a neměl již nic společného s dřívějšími deklaracemi Ankary o ochraně kyperských Turků. Celkově tak turecká armáda ve velmi krátkém období obsadila necelých 36 % kyperského území (3 355 km 2 ) a vytyčila nové hranice mezi oběma kyperskými etniky tzv. Attilovou demarkační linií. Toto nově získané území představovalo přibližně 70 % hospodářského potenciálu Kypru a necelou třetinu řeckých Kypřanů, kteří byli neprodleně odsunuti směrem na jih, což si vyžádalo tisíce životů. Po invazi tak navíc došlo k masivnímu přílivu ilegálních osadníků z Turecka, kteří počtem více než dvojnásobně převyšovali počet tureckých Kypřanů, což až do současnosti způsobilo vážné sociální a politické důsledky. Na okupované půdě bylo rozmístěno přes vojáků, a to z daného území učinilo jednu z nejmilitarizovanějších oblastí světa (Košťál 2004: 18). Turecká invaze vyvolala vlnu pobouření a to zejména v Řecku, kde se tato událost velmi negativně promítla do budoucích řecko-tureckých vztahů (Hradečný 2000: 115). Řecko ještě téhož roku opustilo struktury NATO, načež si západní mocnosti, v čele s USA, vysloužily kritiku pro jejich naprosté selhání. Od té chvíle potom můžeme zaznamenat odklon řecké vlády od myšlenky enosis směrem k internacionalizaci kyperské otázky na poli OSN. Jedním z možných řešení pak byla otázka přistoupení Kypru do struktur tehdejšího Evropského společenství 10, kterého Kypr o pár let později také prozíravě využil. Vzájemná konfrontace a soupeření, zejména v souvislosti s přijetím Řecka do Evropského společenství v roce 1981 a jednostranným vyhlášením nezávislosti TRNC v roce 1983, působila nemalé potíže ve sbližovacích rozhovorech mezi Tureckem a Řeckem. Kyperské krize v 90. letech Bezesporu jednou ze závažnějších krizí byla Imia/Kardak krize z roku Jednalo se o spor dvou neobydlených ostrůvků ležící nedaleko řecko-tureckých hranic. Tyto ostrovy Řekové souhrnně označují jako Imia, zatímco Turci jako Kardak. Až do roku 1996 tyto ostrovy nehrály žádnou významnější roli. Kapitán turecké lodi Figen Akat havaroval poblíž útesů jednoho z ostrůvků, načež začal volat o pomoc prostřednictvím radiového spojení. Jako první přijelo řecké námořní plavidlo, které turecké lodi nabídlo odvoz do nedalekého řeckého přístavu. Tuto nabídku pak turecký kapitán odmítl s tím, že nevidí důvod, proč by měla být jeho loď odvlečena jinam než mimo výsostné vody Turecka (Arapoglou 2002: 22 29). Tato roztržka začala být medializovaná poté, co Řekové, jako svůj legitimní nárok odvozující od demarkační linie v souvislosti se smlouvou z Lausanne 11 z roku 1932, nechali vyvěsit řeckou vlajku. Nedlouho poté pak zase Turci, za velké přítomnosti novinářů, svěsili řeckou vlajku a namísto ní vyvěsili vlajku tureckou. Tato ze začátku nevinná třenice se rozrostla do velkých rozměrů a vyvolala obnovení řady dalších egejských sporů a málem dorostla do válečného střetu (Hradečný 2000: ). Nakonec se však oba premiéři znesvářených zemí dohodli na podepsání tzv. Madridského dokumentu, ve kterém se zavázali vzájemně respektovat a jakékoliv další spory řešit výhradně mírovými prostředky, nikoliv těmi vojenskými (Bureš 2000: 16). Zahájení přístupových rozhovorů mezi Kyperskou republikou a EU v roce 1997 taktéž nijak výrazněji nepřispělo k politice usmiřování, ba právě naopak. Turecko a TRNC pak opakovaně kritizovaly postup 9 Tuto událost řecká vláda později interpretovala jako vnitropolitický boj, který nemá nic společného s enosis pro případ, kdyby Turecko chtělo podniknout případnou protiakci. 10 Od roku 1993 se tehdejší Evropské společenství přejmenovalo na Evropskou Unii. 11 Smlouva z Lausanne (1923) řešila otázku územního uspořádání Turecka po první světové válce

19 řecké části Kypru, kterou považovaly za vědomé porušování závazků plynoucí z mezinárodního práva. Při vzniku tehdejší Kyperské republiky před rokem v období panovalo tiché ujednání o tom, že Kypr nesmí vstoupit do žádné z organizací, jejímiž členy by nebylo Turecko a Řecko, coby obě garanční mocnosti. Přes všechny tyto výhružky a kritiky Kyperská republika a EU pokračovaly dál v přístupových rozhovorech. Nedlouho na to, ještě mezi lety , se stala předmětem diskuze tzv. raketová krize. Tato událost, byť málo zmiňovaná, představovala ve své době jednu z vážných hrozeb pro zachování míru. Vláda Kyperské republiky totiž chtěla zakoupit několik raketových systémů, jimiž by zajistila dostatečnou obranu svého vzdušného prostoru. Kromě již zmiňovaného pokračování přístupových rozhovorů byl tlak na vybudování vlastního obranného raketového systému umocněn ještě sdělením americké vlády z 19. prosince 1995, která se týkala prodeje 120 taktických balistických střel MGM-140 ATACMS s doletem 160 km, které by spolehlivě mohly zasáhnout některé strategické cíle na Kypru. Kypr a stejně tak i Řecko, pak otevřeně protestovaly proti tomuto kontraktu a na druhé straně požadovaly záruky od USA, že tyto rakety nebudou nijak použity proti Kyperské republice. Od roku 1996 pak probíhaly tajné rozhovory mezi Ruskou Federací a Kyperskou republikou vyvrcholené v roce 1997 s oficiálním prohlášením o dodávce systému protivzdušné obrany S-300PMU-1. Tento krok pak následně kyperský ministr obrany odůvodnil tím, že se jedná o krok, který si vynutilo turecké odmítnutí demilitarizace ostrova, takže kyperská vláda musela přijmout opatření proti vzrůstající vojenské převaze Turecka. Turecká vláda pak na oplátku zcela jasně Kyperskou vládu upozornila, že nedovolí rozmístění těchto zbraní na Kypru, a to i za cenu nasazení vojenské síly na Kypr (Barletta et. al 1999). Navzdory tomu, že se tento konflikt nestal konfliktem válečným, byla situace vážná. Nutno dodat, že Ruská Federace chtěla za každou cenu zajistit dodávku raket na Kypr bez ohledu na případný odpor Turecka. Turecko se naopak angažovalo v Izraeli, kde byly cvičeny a vyzbrojovány turecké vojenské jednotky pro případ, že by se konflikt rozhořel do ozbrojeného konfliktu. USA, coby terciární aktér tohoto konfliktu, pak nechtěl žádný vyhrocený konflikt mezi členy NATO, byť jasně stáli na straně Turecka. Podle Mollerovy typologie (Møller 2003), pak USA fungovaly spíše jako balancer než jako mediátor. Tento spor o moc a v jisté míře i boj o prestiž skončil kompromisním řešením, a to přesunem ruských obranných raketových systémů S-300PMU-1 na řecký ostrov Kréta (Jorgensen 1999). Poslední vážnější krizí byla potom neúspěšnost referenda o sjednocení Kypru a následný vstup Kypru do EU v roce Této krizi předcházela oboustranná jednání z roku 2001, jež se pod záštitou Kofiho Annana, tehdejšího generálního tajemníka OSN, snažila vyřešit kyperskou otázku jednou pro vždy. Tehdejší prezident TRNC Rauf Denktaş, který zastával svůj úřad od vzniku TRNC až po rok 2005, se však k otázce vyjednávání stavěl zcela odmítavě. Tento systematický a politicky odmítavý bojkot tak trval až do roku 2002, kdy byl Kypr na Kodaňském summitu schválen jako jeden z nových členů EU, který po boku dalších nově přistoupivších zemí přistoupí k 1. květnu Od té chvíli v TRNC propukají mohutné nepokoje čítající několik desítek tisíc protestujících, kteří požadovali odvolání prezidenta Rauf Denktaşe z úřadu a přistoupení TRNC k Annanovu plánu. Jako odpověď na tyto nepokoje, nátlak mezinárodního společenství a některých zainteresovaných zemí, se prezident Rauf Denktaş ostře vyslovil proti přijetí Annanova plánu, což ještě potvrdil stále se oddalujícím vyhlášením referenda o přijetí Annanova plánu v TRNC. 24. dubna 2004 se pak na Kypru konalo referendum o přijetí Annanova plánu, který zahrnoval témata jako sjednocení ostrova, znovu nastolení bývalého konfederativního uspořádání před rokem 1963 a společný vstup do EU, který by umožnil oběma komunitám Kypru využívat výhody plynoucí z členství EU. Účast v referendu byla nebývale vysoká v řecko-kyperské části 88 % a v turecko-kyperské části 87 %. Annanův plán však skončil velkým fiaskem. Výsledky referenda byly zdrcující 75,8 % řeckých Kypřanů hlasovalo proti přijetí Annanova plánu, byť se turečtí Kypřané 64,9 % vyslovili pro jeho přijetí (Euroskop: 2004). Jak se později ukázalo, na vině nepřijetí Annanova plánu stálo hned několik záležitostí. Neshody mezi kyperskými Řeky a Turky panovaly zejména z formy a případné podoby společného státu, fungování garančních sil, majetkového vypořádání přesídleným osobám, vojenské přítomnosti Turecké armády na Kypru, usazování se a nabývání majetku, územní úpravy a řešení otázky tureckých osadníků/imigrantů (Sözen, Özersay 2007: ). Při bližším pohledu na Annanův plán (Annan plan 2003) je patrné, že tento návrh pozbýval deklarovaný kompromisní charakter, jenž mnohem více zohledňoval pozici kyperských Turků nad kyperskými Řeky (Sözen, Özersay 2007: 130). V tomto ohledu zde panují i kritické názory, že Turecko tento plán podporovalo jen kvůli získání výhodnější pozice vůči kyperským Řekům, což dokládají závěry turecké vlády, která se ihned po tomto neúspěchu vrátila ke své standardní politice vůči Kypru (Koudar, 2010, 55)

20 S odstupem času si lze povšimnout několika trendů, kvůli kterým řečtí Kypřané odmítli Annanův plán. Prvním z nich byla bezpochyby víra v členství v EU, která by řeckým Kypřanům propůjčila silnější a výhodnější pozici při vyjednávání. Dalším z fenoménů je i percepce vlastní identity na Kypru a to zejména z pohledu tureckých Kypřanů. Kvůli Turecku se tak turečtí Kypřané cítí více jako Kypřané, ale nyní kvůli řeckým Kypřanům, se turečtí Kypřané znovu cítí jako Turci (Bryant 2005: 32). Annanův plán taktéž selhal kvůli své nedostatečné přípravě lidí na toto sblížení a nevytyčenou strategií při řešení majetkových sporů. Bývalý prezident Glafcos Clerides jednou dokonce poznamenal, že vlajka Kyperské republiky je nejlepší na světě, protože je jediná, za kterou nikdo nepoloží život. (Bryant 2005: 37) Ostatní více či méně závažné krize jako ropná krize od roku 2009 nebo současnou bankovní krize z roku 2013, v tomto článku záměrně neuvádím vzhledem k nedostatku literatury, nedostatečnému časovému odstupu a výrazným přesáhnutím rámce tohoto příspěvku. Kyperská otázka a současnost Podle studie ECFR pod hlavičkou think-tanku European Council of Foreign Relations v období je kyperská otázka jedna z nejpalčivějších témat EU. Hodnotící studie ECFR scoreboard zkoumají jednotlivé výzvy EU, které každoročně porovnávají na základě 3 kritérií podle jednotného postoje (tzn. do jaké míry se jednotliví členové EU dokázali shodnout na společném postupu při řešení dané výzvy), podle použitých zdrojů (tzn. souhrnu vynaloženého přímého či nepřímého úsilí k řešení dané výzvy) a konečných výsledků (tzn. do jaké míry byla EU úspěšná při řešení těchto výzev). V těchto studiích se zároveň sleduje iniciativa jednotlivých členských zemí EU a jejich stanovisko při řešení dané výzvy. Tyto výzvy jsou dále rozděleny do několika geografických kategorií, z nichž mnohé z nich spolu velmi úzce souvisejí. Vývoj Kypru za období 2010 podle studie ECFR potvrzuje stále se prohlubující a v nedohlednu se nabízející řešení. EU, pak podle této studie, nezastává žádné výrazné stanovisko vůči řešení kyperské otázky. EU tak souvztažně nemá žádnou výraznější páku, kterou by Turecko přimělo k určitému kompromisu výměnou za ústupky týkající se přístupového jednání do EU (ECFR 2010). Řešení Kyperské otázky tak zároveň úzce souvisí s řešením otázky Turecka a jejího vstupu do EU. Jedním z hlavních bodů kritického postoje Evropské komise k Turecku je pak právě vyřešení otázky Kypru v tomto případě stažení vojenských jednotek a přistoupení k dalším jednáním směřující až k re-unifikaci ostrova. Nikde však není zcela jasně napsáno, že i při řešení Kyperské otázky by EU byla ochotna přijmout Turecko jako dalšího právoplatného člena EU. V souvislosti s přijetím Turecké republiky do Kypru se mnohdy hovoří o tzv. privilegovaném partnerství, které však ve své podstatě je zcela nepřijatelné pro tureckou vládu. Kyperská otázka se tak podle mnohých kritiků jeví jako určitý druh vydírání, kterým si Kypr skrze své členství v EU, snaží vynutit lepší podmínky pro Kypr. Taktéž způsob vedení války se změnil. Od otevření hranic oddělující řeckou a tureckou část Kypru z listopadu 2004 nebyl evidován žádný závažný násilný incident. Z původní války vedené vojenskými prostředky (welfare), tak po roce 2004 můžeme hovořit o pokračování konfliktu skrze legální prostředky (lawfare) (Bryant 2009: 4). Naopak podle některých kritiků je řešení kyperské otázky možné, pakliže by se vyřešily otázky týkající se majetkového vypořádání. Nejde tak prý o to, která ze dvou kyperských komunit vyhraje či zdali by byl ostrov sjednocen, ale minimálně by to znamenalo konec nekončícím dohadům a částečným vyřešením křivd z minulosti (Bryant 2009: 5). Podle studie ECFR za období 2011 byla jednou z hlavních obav otázka nalezišť zemního plynu na východě Středozemního moře (ECFR 2012). Turecko se tak od roku 2011 začíná od EU ubírat zcela jiným směrem jednak v souvislosti s bohatými ložisky zemního plynu, tak i vzhledem k neochotě EU k dalšímu postupu přístupových rozhovorů umožňujících vstup do EU. Turecko tak oponuje názorem, že naleziště zemního plynu patří celému ostrovu Kypru a nad jeho správou by se měly podílet obě dvě komunity Kypr a nikoliv jako doposavad, jen řecká část. Turecký ministr pro evropské záležitosti Egemen Bağış prohlásil, že pokud kyperská otázka nepředstavovala překážku pro vstup samotného Kypru do EU, neměla by to být překážka ani v případě Turecka (Euractiv 2010). Kypr pak podle této studie představuje novou oblast, o kterou soupeří různé ropné transnacionální společnosti k získání práv na těžbu a transport fosilních paliv. Následný monitoring ukázal, že v oblasti Středozemního moře bude pravděpodobně mnohem více ložisek, než se vědci doposud domnívali. Blíže k monitoringům pojednává Harris A. Samaras (Samaras 2012: 10 27). Navzdory všem varovným předpovědím nastíněným v předchozích studiích se podle studie ECFR za období 2012 situace na Kypru vůči EU mírně zlepšila (ECFR 2013). Zásluhou na tomto skoku byla pak zejména