Hans Küng Věčný život?

Transkript

1 Hans Küng Věčný život?

2 HANS KÜNG Věčný život? Vyšehrad

3 I. UMÍRÁNÍ JAKO BRÁNA KE SVĚTLU? 1. Mrtví se již nic dalšího nedozví Široké jeviště je prázdné a bílé Bílé světlo se nemění. To je režijní poznámka k třem scénickým výjevům v Triptychu, pozdní hře o smrti a věčnosti, kterou napsal Max Frisch, jenž oslavil v květnu 1981 sedmdesáté narozeniny. 1 Široké jeviště je prázdné a bílé, bílé světlo se nemění: jak si Max Frisch představuje umírání? Jako bránu ke světlu? Zřejmě ano, avšak k nemilosrdnému světlu, které se nemění, uspává, a které ochromuje již od Sartrovy hry o zásvětí Huis clos (S vyloučením veřejnosti) z roku Ironický skeptik Frisch ukazuje na jevišti zcela bezútěšnou smrt na pozadí pusté krajiny smrti, jejíž mrtví působí až nudně, nebo jejich umírání není než stagnací, opakováním bez jakékoli milosti: Neděje se nic, co by se už jednou neodehrálo, a mně je sotva třicet. Nic dalšího. Pohupovala jsem se v tomto křesle. Nestane se nic, o čem bych dopředu nevěděla. A mně bude pořád třicet. Všechno, na co myslím, jsem si už jednou myslela. Cokoli slyším, jsem už jednou slyšela. Tolik hlavní postava této dialogické meditace, zemřelá manekýnka Katrin. 2 Později ještě dodá: To je hrozné, mrtví se již nic dalšího nedozví Slyšela jsem, co chceš říct. Můžeme to říct ještě jednou a stejně se nic nezmění Pohybujeme se v kruhu Chce se mi spát, kéž bych nikdy nežila a o ničem nevěděla chci už jen spát. 3 Zemřít! Zemřít! Spát snad i snít, cituje bezdomovec, někdejší herec, Hamleta, 4 aby poté prohlásil se Strindbergem (u Frische psáno velkými písmeny): LIDÍ JE ŠKODA, Strindbergu, LIDÍ JE ŠKODA. 5 Podobně se vyjadřuje i starý Proll, Katrinin milenec, který dříve bojoval ve Španělsku a poté prodával knihy v antikvariátu: Tady už nelze nic očekávat. V tom je ten rozdíl Dokud je člověk naživu, pořád něco očekává, hodinu od hodiny očekává Tady už neočekává nic, 17

4 tady se ničeho neobává, tady nemá budoucnost, a právě proto je všechno tak bezcenné, jakmile je jednou provždy po všem. 6 Sama Katrin to na konci této tristní podsvětní scény vyjádří téměř tezovitě: Věčnost je banální. Frischova režijní poznámka: Vtom se rozezpívají ptáci. Nato Katrin: A zase tu máme duben. 7 Život po smrti? Zřejmě to nebude přechod do nicoty, ale do něčeho ještě horšího, do velké nudy stále stejného. Takové je každopádně Frischovo poučení o smrti a věčném životě: spíše kal než jas, konečně i řeka v tomto hádu, v níž starý Proll bez úspěchu rybaří, je kalnou stokou protékající továrnou na karoserie. Je toto snad všechno, co je osvícený člověk na konci 20. století po tisíci letech náboženství a křes anství schopen říct o smrti a věčném životě? Navíc je to zjevně poučení, které nenabádá k fatalismu, k rezignaci, ale naopak se nás osvíceně snaží přimět ke změně postoje, k revizi, ba k revoltě! Poněvadž je bez debat, že Frische zajímají společenské změny pouze na tomto světě. Tady a te se musíme osvědčit, tady můžeme vyhrát nebo prohrát. Věčná nuda v říši mrtvých je v této hře metaforou, která varuje před smrtí za života, k níž dochází tehdy, když nejsme schopni změnit svůj postoj Hra nabádá k angažovanému postoji, stejně jako sama ztělesňuje angažovaný postoj k jedné z nejzásadnějších lidských otázek. A není možné, že poukaz na vezdejší čas příliš snadno vytěsňuje věčnost jako otázku a jako naději? Jaký smysl ještě může mít tento veskrze pomíjivý čas vzhledem k tak banální a bezvýchodné věčnosti? Vzhledem k času, v němž nejen jistý pravověrný pastor bez ustání zvěstuje svoje dávné iluze o jiném světle, o novém zrození mimo tělo, ale v němž i onen revolucionář hlásá svou utopii o revoluci, díky níž se staneme nesmrtelnými, přestože se jí nedožijeme. Tedy ona věčnost byvšího, 8 jak o ní mluví jistý mladík již v první scéně Triptycha? Nic naplat. Ani napravo, ani nalevo zřejmě nebude ochota chápat tuto Frischovu melancholicko-skeptickou hru jako výraz neochvějné vyrovnanosti člověka, smířeného se vším, tím méně jako důkaz toho, že si od tohoto života ještě mnohé slibuje. Spíše ji budeme číst jako projev zahořklosti, neutěšené beznaděje, možná i dosud zamlčovaných obav, smutku, ba i zoufalství: Ernst Bloch také zemřel. Budoucnost patří strachu, praví se na jednom místě. 9 Koneckonců na závěr hry si 18

5 tentýž mladík, mezitím pětapadesátiletý, musí od své milenky, která se k němu po smrti vrátila, vyslechnout ještě jeden ortel: Nikdy jsi nikoho nemiloval, protože toho nejsi schopen a na tom se nic nezmění. Pauza. On: Tak to taky zůstane. 10 A přiloží si ke spánku revolver. Tma. Konec. Opona. Básník ve slepé uličce, šeptali si diváci po vídeňské premiéře. Pouze básník? Cožpak tato hra chce být jen básnickou zpovědí, nechce být spíš parabolickým vyjádřením naší doby? Měli bychom se tedy ptát jinak: člověk, ano člověk 20. století ve slepé uličce!? A je zde ještě nějaké východisko, nabízí se nějaká alternativa? Nemám v úmyslu citovat z bible jako pastor v první části Triptycha, nehodlám předčítat z Janova evangelia scény o Lazarově vzkříšení, ani o nevěřícím Tomášovi. I mně by se zřejmě dostalo stejně moderní odpovědi jako pastorovi: Vím jen to, že vědomí neexistuje bez biologického základu. K tomu, abych je ztratil, stačí malý otřes mozku. Je vyloučené, aby mé vědomí i nadále existovalo poté, co se mi rozpadne mozek třeba když si do něj vpálím kulku Mám totiž dojem, že smrt je jako biologický fakt něco zcela triviálního, smrt pouze stvrzuje zákony, jimiž se řídí příroda. Ovšem smrt jako mystifikace, to je něco jiného. Netvrdím, že je to nesmysl. Říkám pouze mystifikace. Přestože je možné věřit ve věčný život člověka, mystifikace spočívá v tom, že poslední pravdou našeho života je smrt: naše životy jsou definitivní. 11 Dlužno uznat, že po těchto vskutku rozumných myšlenkách následuje u Frische kontrapunktická odpově mladé dívky: Ale ne, já nemyslím Swedenborga a jemu podobné, kteří se odvolávají na své halucinace. Jen mi připadá, že to není tak jednoduché. Že vědomí neexistuje bez biologického základu. Odkud to víte? Duše bez těla, no dobře!, to se nepodařilo dokázat ani Platonovi, a přesto považoval takovou existenci za pravděpodobnou. Koneckonců stejně jako Bloch. Ona není jenom malá logika, je taky velká logika. 12 Malá logika, velká logika bu jak bu. Moje přednášky o věčném životě se každopádně nebudou zabývat mystifikacemi, ani slepými emocemi. Naopak. Ani neslýchané změny ve všech oblastech života a z toho vyplývající touha po míru, jistotě a stabilitě, ani tento technokraticky racionalizovaný svět plný duchovně zpustlých homo faberů 19

6 pro mě není dostatečným důvodem pro to, abych se připojil k novým věrozvěstům iracionálně nadracionálních trendů. Rozhodně nevidím východisko v tom, když budeme hlásat duchovně a politicky neokonzervativní (náboženskou nebo kvazináboženskou) víru, a to i navzdory saturovaným, přejemnělým, skepticky dekadentním náladám dalšího Fin de siècle, či Fin de vie ( život je nuda ), jak je o tom řeč ve Frischově díle Montauk. Teologický zájem o toto delikátní téma, jakým věčný život bezesporu je, se zaměřuje právě na skutečnost (anebo neskutečnost) tohoto života, nikoli na jeho funkci v lidském životě, tedy na to, jak se jej využívá či zneužívá. Teologie se musí vyhýbat všemu, co zavání jakýmkoli vykořis ováním lidského přání žít věčně. Prvotní je otázka, zda věčný život existuje. 2. Odstranění smrti? Abych předešel všem teologickým nedorozuměním, chci hned úvodem konstatovat to, co se plně ozřejmí teprve v následujících přednáškách: Ačkoli beru pochopitelně v úvahu náboženské tradice lidstva, nemířím svou otázkou věčného života zpět, tedy regresivně, z touhy vrátit se do spokojeného dětství lidstva nebo alespoň křes anství, ale míním ji prospektivně, s pohledem upřeným vpřed: co mě eminentně zajímá, je obrat k moderně, zřejmě nejzávažnější dějinný přelom po narození Krista, onen dvojitý koperníkánský obrat od Země ke Slunci a současně od Boha k člověku. To znamená: otázku věčného života kladu v době, kdy se prosadil zcela nový vědecký obraz světa: modrá stěna nebeského sálu jako místo věčného života se doslova rozplynula ve vzduchu; kdy do obecného povědomí pronikly zásady osvícenství: napříště se všechny věčné pravdy budou muset podrobit kritickému rozumovému úsudku, aniž by si vystačily s autoritou bible, tradice nebo církve: víra ve věčnost přestává být autoritativním rozhodnutím či světonázorovou samozřejmostí; kdy kritika ideologií odhalila, že víru ve věčnost lze společensky zneužít: a už za účelem ukonejšit lidstvo poukazem na zásvětí, nebo se záměrem stabilizovat nespravedlivé, nelidské poměry; 20

7 kdy skončila politicko-kulturní nadvláda křes anství: ti, kteří nevěří ve věčný život, se již nemusejí obávat, že za své přesvědčení zaplatí životem. V důsledku rozsáhlého procesu sekularizace se přesouvá důraz z onoho světa na tento svět, z života po smrti na život před smrtí, z touhy po nebi k věrnosti zemi Přesto se na pozadí tohoto rámcově načrtnutého duchovnědějinného horizontu rýsují nové tendence, díky nimž získává otázka věčného života pro mnohé opět na přitažlivosti. Je s podivem, že se ve Frischově Triptychu nevyskytuje jediný lékař. Spodivem o to víc, protože to bylo právě lékařství, na přelomu století zaměřené ještě převážně fyziologicko-materialisticky, které v tomto ohledu zčeřilo stojaté vody. Možná ani studenti lékařství dnes již nevědí, jak pevné byly kdysi ideologické hranice v jejich oboru, když šlo o otázku smrtelnosti a nesmrtelnosti. Dovolte mi jednu krátkou historickou reminiscenci. Před zhruba 130 lety, přesněji řečeno na 31. shromáždění německých přírodovědců a lékařů v Göttingen v roce 1854, se mezi německými lékaři rozpoutal otevřený konflikt, který vešel do dějin jako spor o materialismus. Tomuto sporu předcházely události z revoluční Francie, kde se rozvinulo nové pojetí lékařství, přísně orientované na empirickou přírodovědu, které zaznamenalo až do poloviny 19. století četné úspěchy. V důsledku toho se mohutně otřásla stará dogmata a věroučná přesvědčení, jež byla tenkrát společná jak teologii, tak přírodovědě. Tomu se vzepřeli němečtí romantikové. Např. lékař Rudolf Wagner se snažil obhájit pomocí filosoficko-teologických argumentů nejen to, že lidstvo vzniklo z jednoho jediného lidského páru, ale dokonce trval na existenci zvláštní neviditelné a neodhadnutelné duševní substance, a to navzdory novým fyziologickým a materialistickým teoriím. 13 Wagnerovy teze byly tehdy namířeny proti fyziologovi Carlu Vogtovi, který svého času ostře zúčtoval svým spisem Slepá víra a věda s tradičními koncepcemi. 14 Na rozdíl od Wagnera Vogt vycházel z většího počtu původních párů, načež srovnával poměr mezi mozkem a myšlenkami dokonce s poměrem mezi játry a žlučí nebo ledvinami a močí. Veřejnost se tenkrát přiklonila k názoru, že pravdu mají materialisté. Po tomto sporu bylo i v Německu jasno: věroučná přesvědčení nemají v přírodovědných a lékařských diskusích co pohledávat; 21

8 detailní zkoumání souvislosti mezi mechanikou a přírodními zákony se musí odehrávat bez jakýchkoli zásahů filosofie a teologie; činnost vědomí není možná bez mozkové aktivity, je naprosto vyloučena existence duše, která by byla samostatným protipólem těla; i lékařství musí vycházet ze zkoumání a experimentů, které lze kvantitativně změřit; náboženství nemá s vědou nic společného, náboženství je výhradně osobní záležitostí; celek světa lze postihnout tak, že jej pochopíme jako důsledek vzájemného působení fyzikálních a chemických sil, s lidským duchem je to obdobné! Deset let po sporu o materialismus chválí bývalý teolog a pozdější filosof a ateista Ludwig Feuerbach v jednom ze svých posledních pojednání, ve spise O spiritualismu a materialismu, reformátora Martina Luthera. 15 Proč zrovna Luthera? Protože Luther umožnil svému synu Paulovi studovat medicínu, a tím mu dal šanci utvořit si vlastní názor na to, jak se to má s nesmrtelnou lidskou duší! Feuerbach, otec marxistické kritiky náboženství, má v tomto ohledu jasno: lékař by měl být materialistou a ateistou. Není náhodou, že během Francouzské revoluce, rok poté, co byl v pařížské katedrále Notre Dame (1793) veřejně sesazen Bůh, prohlašoval revolucionář Antoine de Condorcet, že příštím úkolem lékařství je zrušit nebo alespoň podstatně posunout smrt: učinil tak ve svém Nárysu historického znázornění pokroku lidského ducha (1794). 16 Condorcet ještě v témže roce zemřel, shodou okolností ve věznici téže revoluce; ateismus a utopie pozemské nesmrtelnosti se však od té doby staly nerozlučnými spojenci. Bůh ztratil svou funkci: lidé se bez něho obešli při výkladu světa i při péči o nemocné. Do přírodních věd a do lékařství nesměl dokonce zasahovat vůbec, pokud tyto vědy chtěly zůstat čisté a exaktní. A mnozí lékaři si z vědy udělali náhražku náboženství i v osobním životě. Víra v léčbu vytěsnila víru ve spásu. Víru v Boha nahradila víra v člověka, ve vědu, což mělo zásadní důsledky i pro naše téma, otázku umírání a smrti: tito lékaři totiž získali dojem, že otázka posmrtného života zavání nevědeckým a metafyzickým pomatením. Nicméně již delší dobu je patrné, a není to dáno jen naší zkušeností s lékařskými selháními za éry národního socialismu, ale i ztrátou dů- 22

9 věry ve vědu, k níž dochází v lékařství, že lékaři se opět začínají zajímat o pacienta jako celého člověka, a tím i o étos a nepřímo i o náboženské otázky. Právě problému smrti, jenž v lékařství dlouho podléhal tabu, lékaři dnes věnují zvýšenou vědeckou pozornost. V posledních letech vyšla řada lékařských publikací, které se zabývají vnitřními i vnějšími aspekty lidského umírání, aniž si všímají pouze lékařsko-fyziologických problémů. Přední psychiatrické periodikum Journal of Nervous and Mental Deseases dokonce uveřejnilo celé literární pojednání o zkoumání života po smrti, což by bylo ještě před pár lety naprosto vyloučené. 3. Zkušenosti s umírajícími lidmi Cituji ze zprávy člověka, který přežil vlastní smrt: Tento muž řekl: Poté co jej opustila duše, potuloval se s několika dalšími, dokud se nedostali na překrásné místo, kde byly v zemi blízko sebe dva zející jícny a proti nim na druhé straně zely také nahoře jiné dva v nebi. Mezi těmito jícny seděli soudcové, kteří, když dosoudili, přikázali spravedlivým jít na pravou stranu a vzhůru nebem a upevnili jim vpředu rozsudek, kdežto nespravedlivým přikázali jít na levici a dolů a ti měli záznam rozsudku o všech svých činech vzadu. Když pak předstoupil on sám, řekli mu, že má lidem přinést poselství o tom, co je v záhrobí, a vybízeli ho, aby naslouchal a díval se na všechno, co se v tom místě nachází. Viděl tam potom, jak se jedním otvorem nebe a jedním otvorem země vzdalují duše poté, když jim byl vynesen rozsudek, a jak na obou stranách z jednoho otvoru vystupují vyschlé a plné prachu, a zase ze druhého se snášejí z nebe čisté duše. A že ty neustále přicházející vypadají, jako by přicházely z dlouhé pouti, že radostně odcházejí na známý luh a že zde jako o velké slavnosti táboří; a že se ty, které se znají, navzájem objímají a že se přicházející ze země vyptávají těch druhých na to, co bylo tam, a ty z nebe na to, co je u nich, a že si vyprávějí, jedny se ve smutku a slzách rozpomínají, kolik a čeho musely spatřit na své pouti pod zemí (a ta pou trvá tisíc let), kdežto ty druhé, z nebe, vypravují zase o svých pěkných prožitcích a o podívaných nesmírné krásy. 23

10 Toto není zpráva z kliniky pro umírající 80. let 20. století, nýbrž příběh jistého muže, Éra z Pamfýlie, který před téměř 2500 lety zaznamenal Platon v desáté knize Ústavy. 17 Naše civilizace se tedy nezdá být o moc starší než lidská touha zjistit, co nás čeká na druhé straně, tedy za předpokladu, že to, co se nám jeví z našeho pohledu jako druhá strana, skutečně existuje. To, co Platon popisuje jako překrásné místo, jako setkání se soudci a dušemi druhých lidí (zde by bylo možné citovat mnoho dávných příběhů z Egypta nebo z Indie), dnes potvrzují zprávy pacientů a lékařů. a) Velký rozruch způsobily Rozhovory s umírajícími, které vydala profesorka psychiatrie Elizabeth Kübler-Ross pod názvem O smrti a umírání. 18 Z příběhů více než 2000 smrtelně nemocných pacientů, kteří jí vyprávěli o svých zápasech, očekáváních a zklamáních, tato autorka vypozorovala, že na cestě ke smrti lze rozlišit několik stadií, která se pochopitelně místy překrývají. Jakmile se pacienti dozví a už jim to sdělí lékař, nebo si to uvědomí sami že jejich stav je kritický, zažívají šok a již ničemu nevěří. To je 1. fáze, která může trvat vteřiny, ale také několik měsíců: neochota cokoli si přiznat a izolace. Poté nastává 2. fáze, během níž postižení propadají vzteku, zuřivosti a závisti, často namířeným proti personálu nebo blízkým. Pokud se s tím okolí vyrovná, podstatně ulehčí smrtelně nemocným přechod do třetí fáze. Během ní se nemocní snaží jakoby smlouvat. Po ní často velice rychle následuje 4. fáze: deprese. Teprve pak nastává, a už s cizí pomocí anebo bez ní, poslední 5. fáze; tehdy se pacienti definitivně smiřují s daným stavem, poddávají se mu a zproš ují se všech vazeb. Tato fáze, píše paní Kübler-Ross, jasně ukazuje, že pacient brzy zemře, by tomu symptomy nemusí odpovídat. Pacient v tento okamžik reaguje na vnitřní signální systém, který mu prozrazuje, že se blíží okamžik smrti. Jako lékaři jsme schopni tyto poukazy zaregistrovat, aniž víme, jaké psychicky fyziologické signály přitom pacient vnímá. 19 b) Právě na tuto poslední otázku narazil spíše shodou náhod další americký psychiatr, Raymond A. Moody. Ve své knize Život po životě, 20 bestselleru, který jen v Německu dosáhl čtvrtmilionového ná- 24

11 kladu, píše Moody (poutavěji něž jeho předchůdci) o lidech, kteří přežili vlastní klinickou smrt ( medically dead ), takže mohli o svých zážitcích vyprávět. Jejich vyprávění se přes individuální odlišnosti v mnoha důležitých bodech shodují. Jak tedy vypadají zkušenosti lidí, kteří přežili vlastní smrt? Ve všech zhruba 150 popisovaných případech se objevuje obdobná struktura, jež vypadá následovně: Jakmile umírající člověk dosáhne bodu, v němž cítí, že je konec, slyší, že jej lékař prohlašuje za mrtvého. Poté vnímá nepříjemný zvuk, jakési pronikavé zvonění, temné bzučení. Současně má dojem, že se pohybuje dlouhým a tmavým tunelem. Poté se náhle ocitá mimo vlastní tělo, které nyní pozoruje jakoby z výšky. Pomalu si na tento zvláštní stav zvyká a přitom si uvědomuje, že má najednou tělo, jehož vlastnosti a schopnosti se radikálně odlišují od jeho dřívějšího fyzického těla. Následují další události: K mrtvému člověku přistupují bytosti, aby jej pozdravily a nabídly mu svou pomoc. V některých z nich poznává duchy svých příbuzných a známých, kteří již také zemřeli. Poté se před ním objeví dosud neznámá bytost, jakési světlo, vyzařující vřelou lásku. Tato bytost položí zemřelému otázku, aniž přitom cokoli řekne, jež jej přiměje ohlédnout se za celým jeho životem. Současně spustí film, v němž se v rychlém sledu střídají okamžiky, které byly pro život umírajícího člověka určující. V jedné chvíli má umírající dojem, že se blíží závoře či hranici, za níž končí pozemský život. Přesto je mu jasné, že se musí vrátit na zem, poněvadž okamžik smrti dosud nenastal. Tomuto návratu se vzpírá, nebo zážitky na onom světě jej natolik uhranuly, že se již nechce vrátit. Cítí nepopsatelné štěstí, radost, lásku a mír. Přes vnitřní odpor se jakoby nevědomky opět vrací ke svému fyzickému tělu, aby pokračoval v životě. 21 Takový je typický popis průběhu umírání, jak jej zachytil Moody. Možná nebude od věci, když budu chvíli citovat: Věděl jsem, že umírám a že proti tomu nemůžu nic dělat, protože mě už nikdo neslyší Nebylo pochyb o tom, že jsem opustil vlastní tělo. Viděl jsem je, jak leží na operačním stole. Duše z něho vystoupila! Nejprve mě to strašlivě zarmoutilo, ale pak se objevilo to zářivé světlo. Zprvu se zdálo být poněkud matné, ale záhy z něho vyrostla ohromná záře; mnohem větší než světlo z obřího reflektoru, bylo tam neskutečné množství světla. A to světlo navíc vyzařovalo teplo, které jsem zřetelně cítil. 25

12 Světlo mělo nažloutle bílou barvu, tedy spíše bílou než žlutou. Bylo neobyčejně jasné, stěží to lze popsat. A ačkoli se zdálo, že světlo zalilo celou místnost, přesto jsem viděl naprosto zřetelně všechno, co bylo okolo mě: operační sál, lékaře i sestry. Viděl jsem jasně. Světlo vůbec neoslepovalo. Když se světlo objevilo, nevěděl jsem, co se děje. Ale poté poté se mě zeptalo, nějakým způsobem se prostě zeptalo, zda jsem připraven zemřít. Bylo to, jako bych mluvil s člověkem, i když tam žádný člověk nebyl. Ve skutečnosti se mnou mluvilo světlo, světlo, které mělo hlas. Dnes se mi to jeví tak, že si ten hlas všiml, že ještě nechci zemřít. Víte, asi mu šlo o to, aby si mě vyzkoušel. Přesto jsem se od té doby cítil nekonečně blaze, cítil jsem lásku a bezpečí. Lásku, která z toho hlasu vyzařovala, si lze jen stěží představit. Byl jsem š astný, že mohu být v jeho blízkosti, ano, jistým způsobem jsem se i bavil! 22 c) Již rok před Moodyho knihou se v Německu horlivě diskutovalo o knize Pohled za oponu s podtitulem Zkušenosti s umíráním, 23 kterou vydal někdejší tübingenský profesor psychiatrie a primář Bodelschwingova ústavu v Bethelu (Bielefeld) Eckart Wiesenhütter. Poté co jej ve vojenské nemocnici zaujal problém smrti, začal Wiesenhütter sbírat zprávy o lidech, kteří se utopili, zmrzli, nebo se zřítili z výšky, ale nakonec přežili. Přitom si povšiml, že všechny tyto případy se nápadně podobají tomu, co sám zažil během vlastních infarktů a co také popsal: Nesnesitelné bolesti a narůstající strach ze smrti vystřídal zvláštní pocit (který je analogický uvedeným příkladům), kdy obojí ustalo a kdy jsem ztratil pojem o čase i o předmětném světě. Proto také nedokážu říci, jak dlouho tento stav trval. Když se ohlédnu, jeví se mi to spíše jako proces, který měl co do činění s prostorem. Po oné proměně jsem měl totiž dojem, jako bych se scvrknul do malé kuličky a zároveň se mi zdálo, že narůstám až do nekonečna. Když řeknu, že jsem se během té doby cítil š astný a svobodný, bude to jen slabý odvar toho, co jsem skutečně prožíval. Slova pouze symbolicky ukazují daným směrem; nejsou však schopna se tím směrem vydat. 24 Průběh diskusí, které se rozpoutaly po vydání Wiesenhütterovy knihy, shrnul evangelický teolog Johann Christoph Hampe. Sám tyto diskuse obohatil o další zkušenosti, které nenačerpal ze setkání s umí- 26

13 rajícími lidmi, ale z literatury: svou knihu nazval Na umíraní je přece jen něco zvláštního. Zkušenosti s vlastní smrtí. 25 Hampe ukázal na řadě příkladů, jaké vnitřní prožitky provázejí umírání. I on došel k závěru, že prožitek smrti se vesměs skládá ze tří procesů (k nimž samozřejmě nedochází vždy): já nejprve opouští tělo, poté se znovu utkává s významnými životními mezníky a nakonec se rozpíná do nekonečna. K poslednímu bodu Hampe poznamenává: Utrpení je cestou ke spáse. Pokud se já na počátku vzdaluje od svého těla jen nepatrně a je-li smyslem filmu života vyrovnat se s vlastní minulostí, dochází během posledního stadia, které se často popisuje jako poslední a největší štěstí, k rozšíření horizontu; umírající já se ukládá k beztížnému letu. Nejen svět se změnil, změnil se i umírající člověk, který se blíží k něčemu novému. 26 Tolik potvrzené zprávy, které se v současné době dále doplňují. 27 Nyní je na řadě kritický rozbor: Jaké stanovisko k těmto zprávám zaujme teologie? 4. Pohled za oponu? Nemá smysl nyní rozebírat jeden případ za druhým a zvažovat, které jevy ještě mají něco do sebe a které už ne: např. opuštění vlastního těla, oddělení vědomí, plachtění ve stavu beztíže s výhledem na to, co se děje s umírajícím, opakování života spojené s pocitem viny, ohromující zážitky světla a barev, jež se odehrávají v nehmotném stavu, setkávání s mrtvými, světelné bytosti vyvolávající asociace andělů či Krista, ne tudy cesta nevede. Nás by měla zajímat pouze a především tato otázka: Spatřili tito umírající skutečně to, co se děje za oponou, jak se domnívá E. Wiesenhütter? Zahlédli alespoň čelní stranu onoho světa, do něhož pro tentokrát ještě nemohli vstoupit (J. C. Hampe)? 28 Anebo ještě precizněji: Jsou jejich zážitky důkazem, že existuje posmrtný, tedy věčný život? Co je tímto důkazem? E. Kübler-Ross píše v předmluvě k Moodyho knize, s jejímiž závěry se jak vidno zcela ztotožňuje: Vědecké práce jako tato jsou přínosné tím, že přinášejí mnohým lidem světlo poznání a potvrzují, 27

14 o čem se mluví již zhruba dva tisíce let život po smrti opravdu existuje. 29 Sám Moody je opatrnější, nebo v úvodu své práce konstatuje: Hned na úvod bych chtěl zdůraznit, že není mým záměrem dokázat existenci posmrtného života. 30 Přesto se celá kniha odehrává v duchu, který je předznamenán již samotným titulem Život po životě. Otázkou však zůstává, zda uvedené zážitky, které samozřejmě nelze zpochybňovat, skutečně zdůvodňují toto přesvědčení? Právě teolog se musí vystříhat toho, aby se ve svých úvahách nechal vést vlastními přáními a aby využíval lékařských výsledků pro teologické účely. Pokud nám jde o skutečně věcnou analýzu, musíme posuzovat tyto jevy se vší obezřetností. 31 Stranou můžeme nechat všechny zprávy parapsychologického a spiritistického charakteru, o něž se převážně opírá Hampe. Také známý anglický filosof a teolog John Hick píše ve své významné knize o smrti a věčném životě ( Death and Eternal Life ), 32 která obsahuje mimo jiné dvě podnětné kapitoly o parapsychologii a spiritismu: Dnes se již nenajde moc lidí, kteří by byli ochotni prohlásit, že mimosmyslové vnímání je tajuplným a především neprokázaným jevem. 33 Domnívám se, že vzhledem k těmto jevům je na místě větší obezřetnost. K tomuto přesvědčení mě přivedl i rozruch, který tyto jevy v poslední době opět vyvolaly. a) Samozřejmě by bylo nepatřičné, kdybych prohlásil, že telepatie a jasnovidectví, tedy jevy, jimiž se odpradávna zabývá parapsychologie, jsou za všech okolností nesmyslné. To, co se týká ESP (extra sensory perception), nadsmyslového vnímání či tajuplného faktoru Y (psí), je dosud příliš málo prozkoumáno, než abych mohl vynášet definitivní soudy. Výzkum běží na plné obrátky, a co je zajímavé, významně se na něm podílí i materialisticky orientovaná ruská věda (například dřívější Leningradský institut pro zkoumání mozku zkoumal sugesci na dálku a podobné jevy). V tomto ohledu je zřejmě nutné dát za pravdu Shakespearovi: Jsou věci mezi nebesy a zemí, o nichž se filosofům ani nesní. 34 Přesto: právě na poli parapsychologie jsou hranice mezi seriózní vědou a šarlatánstvím poměrně prostupné. Problémem není pouze existence určitých jevů, jako je např. léčba pomocí psychických sil, ale ze- 28

15 jména vysvětlení těchto jevů: vznikají fyzickou nebo psychickou cestou, působením tajemných vln dejme tomu elementárních částic, anebo jsou důsledkem psychických sil (jakési psychokineze )? Pro nás je důležité, že všechny parapsychologické jevy lze v nouzi vysvětlit materialisticky: v Rusku se termín psychická energie nahrazuje výrazem bioenergie, v důsledku toho se mluví o bioinformaci a biokomunikaci. Bez ohledu na to, že vědecky dosud nebyla jednoznačně prokázána existence ani jednoho tohoto jevu, je jisté, že s jejich pomocí nezdůvodníme život po smrti ani v nejmenším! b) Ještě spornější je komunikace se zemřelými, jak o ni usiluje s pomocí vhodných medií ve stavu tranzu spiritismus (pro to, co se v Rusku občas označuje jako bioplazma, se ve spiritistických kroužcích vžil už na konci 19. století termín astrální tělo. Toto tělo se v tranzu nebo v komatu údajně odděluje od fyzického těla, aby žilo po smrti v éterické podobě). Spiritistické experimenty jsou možná ještě víc než parapsychologie náchylné k tomu, aby se jejich účastníci vědomě klamali, ba i nevědomky podváděli. 35 I tehdy, když budeme ochotni uvěřit všem spiritistickým zprávám, si musíme položit otázku, proč se při těchto seancích zjevují osoby, které jsou na duši media zcela nezávislé a nijak nesouvisí s psychickými faktory: jedná se v nejlepším případě o jisté druhy, tedy o osoby, které se odštěpily od vlastní duše, jak je známe ze snů. Shrnuji: přání psychologicky nebo alespoň parapsychologicky podpořit domněnku posmrtného života lze pochopit. Pokud však postavíme tuto víru na tak nejistý, neverifikovaný a pravděpodobně empiricky neverifikovatelný základ, získáme maximálně pseudojistotu. Věří-li někdo v posmrtný život, jistě jej na tuto myšlenku nepřivedla skutečnost, že kromě snu a sugesce existuje i telepatie a jasnovidectví. Ještě naivnější by bylo se domnívat, že za svou víru vděčí domnělé schopnosti některých lidí navazovat pomocí medií kontakt se zemřelými. 29

16 5. Mnohoznačnost zážitků smrti Základem naší diskuse mohou být jen smrtelně vážné zprávy o lidech, kteří přežili vlastní smrt, o nichž se píše v seriózní lékařské literatuře. O tom, že tyto jevy existují, nemůže být vzhledem k četným zprávám pochyb; Moodymu a dalším vděčíme za to, že se tohoto důležitého úkolu ujali, a tak skoncovali s dalším tabu. Pro nás to znamená následující: seriózně doložené jevy bychom neměli popírat, ale interpretovat. Tato výzva platí i po druhé Moodyho knize ( Úvahy o životě po smrti 36 ), která je v tomto ohledu ještě průkaznější: o čem vypovídají tyto jevy, o čem nevypovídají? Cesta k odpovědi na tyto otázky spočívá podle mého názoru v obezřetných myšlenkových krocích. a) Popisované jevy se nevyskytují pouze v zážitcích umírajících lidí, nýbrž i v dalších neobvyklých duševních stavech. To znamená, že se nemusí automaticky pojit s oním světem, ba dokonce ani s věčným životem. Lékař a psychoterapeut Klaus Thomas, praktikující evangelický křes an, předložil ve své knize Nač mít strach z umírání? Zkušenosti a odpovědi lékaře a duchovního 37 ohromující tabulku, v níž srovnal zážitky lidí, kteří přežili vlastní smrt, s následujícími duševními stavy: se snem, se schizofrenií, s halucinogenním opojením (LSD, Meskalin), s neurotickou pseudohalucinací (hysterií), dále pak se sugescí, s nejvyšším stadiem autogenního tréninku, s koncentrací, meditací a náboženským viděním. Přes mnohé rozdíly jsou patrné četné paralely: tyto paralely se týkají zaměření vědomí a jeho stavu, optického, akustického, taktilního i jiného smyslového vnímání, orientace v čase i prostoru, myšlení, vůle a nálady, touhy i schopnosti sdělovat Zákonitě se nabízí otázka: jestliže nám nepřijde na mysl, spojovat jevy spojené s drogami, narkózou, sugescí, operacemi mozku apod. s oním světem, proč tak činíme tehdy, když se jedná o zážitky lidí, kteří přežili vlastní smrt? b) Uvedené pozitivní zážitky s umíráním nevylučují, že i během nich docházelo spíše k bolestivým než k radostným prožitkům: existuje řada lékařských zpráv, z nichž vyplývá, v jakých tělesných i duchovních bolestech mnozí lidé končí svůj život. Z případů dosud zmíně- 30

17 ných se to týká zejména pacientů, kteří zvolna umírali na rakovinu. Je možné, že otravu provázejí jiné zážitky. Alfred Salomon líčí případ, kdy se jeho krev otrávila močovinou. Zdálo se mu, že je sám v širé stepi a z dálky se k němu blíží smečky jedovatě žlutých vlků; v okamžiku, kdy na něho vlci zaútočí, se však ukáže, že jsou pouhými přeludy. I zde možná není od věci citovat doslova: Došlo k tomu před mnoha lety. Musel jsem na operaci. Nefróza: vyjmuli mi pravou ledvinu. Tři dny po operaci nastala krizová situace. Ukázalo se, že levá ledvina nestačí. V krvi se hromadily jedy. Diagnóza zněla: uremie. O tom jsem se však dozvěděl mnohem později. Tehdy jsem prostě vypnul. Při smyslech jsem byl pouze tehdy, když mě na okamžik probudila ostrá bolest injekční stříkačky. Jinak jsem byl sám. Sám v nekonečně širé stepi. Kam oko dohlédlo, jen tráva sežehlá na troud. Nad tím sivá obloha, po níž se proháněla mračna. A pak se na horizontu objevily sevřené šiky žlutých vlků! Vlci postupovali stále blíž a blíž, již jsem rozeznával jejich hřbety a slyšel, jak tlapami vydupávají bojové rytmy. Roztřásla se mi brada. Viděl jsem, jak si klekám, abych se mohl pořádně vzepřít. Hlavně se nenechat povalit! Bestie v mžiku byly na dosah ruky! Vyceněné tesáky, z tlam jim kapaly sliny. Stály přímo přede mnou. Zoufale jsem zašermoval rukama. A nic. Bylo jich čím dál víc. Viděl jsem jejich jedovatě žluté oči. Slyšel jsem, jak vyjí. Rozpřáhl jsem se a udeřil do prázdna. A znovu. A ještě jednou. Viděl jsem, jak se žlutá vlna přede mnou rozdělila; cítil jsem, jak kolem létají chomáče srsti, po těle mi stékaly sliny z jejich tlam. Nebralo to konce. Vtom se přivalila další vlna sil ubývalo. Je s podivem, že uprostřed tohoto běsnění se přihlásil rozum, aby chladně vyhodnotil, co se děje: Ale prosím tě, vždy to jsou jen halucinace! To všechno ti nakukává pouze horečnatě pracující mozek. Jen do nich pořádně uho! A hned ti to bude jasné. Náhle jsem se zklidnil. Pochopil jsem. Jakmile se do toho pořádně opřeš, vlci se rozplynou. Několik dní poté mi lékař sdělil: Celé hodiny jste mával rukama. Už se na to nedalo dívat. Když jsem mu řekl, proč jsem to dělal, 31

18 zachmuřil se a pravil: Byl jste na hraně. Takže jsem byl na hraně. Nevím, zda všichni, kteří se octnou na hraně, vidí žluté vlky. Nevím, zda se i oni pustí do souboje, zda pochopí, že je to přelud. Je možné, že se některý z nich dá na útěk. A vlci jej dostihnou. Znamená to, že v tom případě zemře? Měl jsem tenkrát již sepsanou závě : vyzpovídal jsem se, dostal přijímání. Byl jsem smířen s tím, že překročím hranici. Smrt pro mě byla na druhém břehu. Jen doufám, že až se ti žlutí vlci objeví znovu, budu opět připraven. A že přijdou, je jisté. 38 Wiesenhütter, z něhož zde cituji, z toho vyvozuje: Jiní lidé, které postihne otrava jater nebo ledvin, zažívají před smrtí snové stavy způsobené nezpracovanými zážitky. Před jejich zraky defilují obří černí ptáci, krysy nebo podzemní havě jakožto předzvěst smrti, obdobně, jako je tomu na některých obrazech Vincenta van Gogha. Pokud se tito lidé vrátí mezi živé, zpravidla se při vzpomínce na tyto zážitky otřásají hnusem. Nebylo by v zájmu pacientů, kdybychom si těchto poslů smrti nevšímali, by je u každého pacienta třeba přihlížet k jeho celkovému stavu i k jeho schopnostem vstřebávat a zpracovávat zážitkovou látku. 39 c) Je možné, že veškeré jevy spojené s umíráním lze přírodovědně-lékařsky vysvětlit: i Moody přiznává, že na popsané jevy můžeme narazit, aniž bychom museli umírat. Přesto trvá na tom, že tyto jevy se od jevů spojených s umíráním přece jen podstatně liší. Současně si uvědomuje, že během celého procesu se ani na okamžik neporušují přírodní zákony: Žádný z těchto případů nevzbuzuje dojem, že by při něm byl porušen biologický nebo fyziologický přírodní zákon. 40 Ve skutečnosti Moody ve svých knihách rezolutně odmítá vysvětlovat svá pozorování pomocí přírodních věd. Tento postoj má však jistá úskalí. Je třeba si uvědomit, že stále roste počet odborníků, kteří jsou názoru, že tyto jevy vědecky vysvětlit lze. Přitom je nutné brát v potaz následující skutečnosti. Především: není pochyb o tom, že významnou roli hrají projekce a kombinace, jinak důvěrně známé ze snů, toho, co se stalo předtím, než dotyčný ztratil vědomí. Jestliže se nám v dané situaci zjevují naši příbuzní nebo postavy, které mají náboženský charakter, pak je nasnadě, že tyto jevy jsou ve značné míře ovlivněny naší individuální 32

19 představivostí. To samé platí i o problematickém dualismu mezi tělem a duší, který tělo a duši nechápe jako jednotu obsahující dvojí dimenzi, ale jako dvě sloučené jednotky, které se od sebe mohou oddělit. Dále: nejnovější zkoumání nevylučují, že euforické pocity, k nimž dochází během umírání, by mohly být obrannou reakcí duše a těla. Psycholog Ronald K. Siegel z University of California, specialista na psychofarmaka a halucinace, kupříkladu tvrdí, že všechny jevy popisované umírajícími lidmi se nápadně podobají zážitkům, vyvolaným drogovými nebo i jinak zapříčiněnými halucinacemi. Podobnost se týká nesdělitelnosti těchto zážitků, určitých tónů, jasného světla, zážitku s tunelem, vystoupení z vlastního těla, setkání se známými lidmi i panoramatické filmové smyčky. Sodvoláním na práce dalších vědců Siegel prohlašuje, že halucinacím a smrtelným vizím jsou společné následující mechanismy: 41 V extrémní situaci blízkosti smrti dokáží obranné mechanismy mozku zabránit tomu, aby si umírající člověk uvědomil, že jeho situace je vážná; vědomí se uteče do světa snů. Vzruchy centrálního nervového systému vyvolají pocity euforie, neobvyklá světelná podráždění, jednoduché či složitější vize, to vše v téměř horečnaté intenzitě. Je to způsobeno tím, že pokud je centrální nervový systém nadměrně zatížen, pak prostě vyřadí části mozku z provozu. Mezi vnitřním a vnějším světem se vytvoří jakási clona a umírající člověk se dostane do stavu, v němž nevnímá čas ani prostor, budoucnost ani minulost. Jeho mozek začne produkovat a řadit do smysluplných souvislostí množství obrazů z minulosti i budoucnosti, přitom se řídí informacemi o smrti, které si během svého života uložil do paměti, nebo je považoval za důležité. Z toho všeho plyne, že tyto zážitky jsou jakýmsi posledním nadechnutím umírajícího mozku oním posledním vzplanutím, po němž oheň navždy uhasne Ani s tímto vysvětlením se samozřejmě nemusíme zcela ztotožnit; je přece mnoho jiných vysvětlení. Bude však těžké předem odsoudit přírodovědecko-lékařské (a možná i psychologické) vysvětlení těchto jevů. A to i přesto, že by se ukázalo, že dané jevy nemají zhola nic společného s oním světem, s posmrtným životem. So to větším zápalem nyní musíme hledat odpově na otázku, co je to smrt. 33

20 6. Co je to smrt? Termín klinická smrt ( medical death ), jejž Moody spolu s dalšími vědci užívá, působí poněkud zavádějícím dojmem, by zní vědecky. Problém, který zde řešíme, není pouze sémantické povahy: Jak definujeme smrt? Smrt prostě nastává v okamžiku, kdy se navždy zastaví veškeré životní funkce. Jak to ale poznáme? Kdy vlastně nastává onen okamžik? Dlouho panovalo přesvědčení, že okamžik smrti určit lze: Jakmile člověk nejevil známky života, tj. když nedýchal a netlouklo mu srdce, byl považován za mrtvého. O tom, že na takovýto výklad smrti nebylo vždy spolehnutí, svědčí četné případy, kdy byli lidé pohřbeni zaživa. Proto lékaři vyvinuli spolehlivější metody, například elektroencefalogram, který signalizuje (jakmile se zarovnají EEG křivky), že mozek přestal fungovat, a tudíž nastala smrt. Přesto došlo k případům, kdy obživli lidé, kteří měli být podle encefalogramu jednou provždy mrtví: týkalo se to případů pasivního podchlazení (hypothermie) nebo předávkování sedativy. K reanimaci, znovuoživení dnes dochází skutečně mnohem častěji než dříve; svým způsobem to souvisí s intenzivním rozvojem thanatologie. Ke zjemnění oživovacích metod přispělo zejména podrobné zkoumání srdce. 42 Přitom vyšlo najevo, že smrt nemusí nastat okamžitě, ale spíše postupuje sukcesivně. Životní funkce nevyhasínají v jednotlivých orgánech a tkáních současně, z čehož vyplývají pro celý organismus dalekosáhlé závěry. V lékařství se odumírání jednotlivých životně důležitých orgánů označuje jako orgánová nebo parciální smrt, po ní pochopitelně mohou odumřít ostatní orgány, především mozek ( centrální smrt ), a poté celý organismus ( totální smrt ). Nyní tedy není pochyb o tom, co je to klinická smrt (jakkoli může být složité, ji v dané situaci spolehlivě určit). Klinická smrt přesněji řečeno jen klinická smrt je stav, v němž dochází k zástavě dechu, k zástavě srdeční a mozkové činnosti. Současně ovšem nelze vyloučit, že se klinicky mrtvý člověk ještě vrátí mezi živé, například masáží srdce nebo umělým dýcháním. Zpravidla na to má pět minut, ve výjimečných případech, jako je třeba podchlazení, maximálně třicet minut. 34