Vyjádření stěžovatelů a vedlejšího účastníka ke stanovisku Vlády ČR ke stížnosti výše jmenovaných, ze dne

Transkript

1 European Court of Human Rights For attention of Ms. Claudia Westerdiek Section registrar Council of Europe F Strasbourg Cedex FRANCE V Praze, dne 30. dubna 2008 Ke stížnostem: 1) 38817/04 - Vomočil proti Česká republika 2) 1458/07 - Art 38 a.s. proti Česká republika 4) 11179/06 - Morawetz proti Česká republika Vyjádření stěžovatelů a vedlejšího účastníka ke stanovisku Vlády ČR ke stížnosti výše jmenovaných, ze dne ) Johny Vomočil, zastoupený advokátkou JUDr. Klárou Veselou Samkovou, Španělská 6, Praha 2 2) Art. 38 a.s. zastoupený advokátkou JUDr. Julií Šindelářovou, Mikulášská tř. 9, Plzeň 3) Vladislav Hlaváček, Václav Hlaváček a Oskar Morawetz Zastoupeni advokátem JUDr. Martinem Kölblem, Štěpánská 31, Praha 2 4) Občanské sdružení majitelů domů, bytů a dalších nemovitostí, vedlejší účastník řízení Zastoupený advokátkou JUDr. Klárou Veselou Samkovou, Španělská 6, Praha 2 Podávají ve smyslu žádosti soudu, vyslovené v dopisu ze dne 25. ledna 2008, stanovisko k vyjádření vlády České republiky ke stížnosti stěžovatelů. 1

2 MOTTO...4 I. PREAMBULE STANOVISKA...4 I I I II. STRUKTURA STANOVISKA ÚČASTNIKŮ ŘÍZENÍ...4 II II II III. K JEDNOTLIVÝM KAPITOLÁM...5 A. Vyjádření k přijatému způsobu řešení stížností Soudem výběr pilotních případů...5 III. A III. A Dodržení systému pilotních případů samotným Soudem...6 III. A Souhlas stěžovatelů k tomu, aby jejich případ byl projednáván jako pilotní6 III.A.1.3. Jasnost kritérií výběru pilotních případů...6 III.A III.A III.A B. Obecně ke stanovisku vlády: hodnocení způsobu odpovědi...9 a způsobu obecného právního hodnocení vládou, včetně politických aspektů vzniklého problému...9 III.B.1.1. Roztříštěnost stanoviska...9 III.B.1.2. Otázka legality získávání podkladů pro stanovisko vlády...9 III.B.1.4. Nerovný přístup k informacím...10 III.B.1.5. Difamující přístup vlády ke stěžovatelům a jejich právním zástupcům...12 III.B.1.6. Ohrožení stěžovatelů ve směru k jejich nelegálnímu sledování...13 III.B Účelovost obhajoby a tvrzení vlády...13 C. Obecně k úloze Ústavního soudu ČR k dané problematice...18 III.C III.C III.C III. C III.C III.C III.C.5. Vztah názoru Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva...23 D. Stanovisko stěžovatelů k problematice regulace nájmů...24 III.D.1. právní aspekty problematiky regulace nájmů...24 III.D III.D III.D Občanský zákoník...25 III.D Zákon č. 107/2006 Sb...26 III.D.2. Ekonomické aspekty problematiky regulace nájmů...27 III.D.2.1. Úloha zákona č. 107/2006 Sb. ve směru deregulace ceny nájmů...27 III.D.2.2. Obecně k ekonomickým aspektům regulace nájmů...28 III.D.2.3. Konkrétní příklady dopadu zákona č. 107/2006 Sb. na regulaci nájmů...29 III.D.3. Další aspekty regulace nájmů...30 E. Stanovisko k vyjádření vlády z hlediska jednotlivých problémů:...31 III.E.1. Stanovisko k otázce přijatelnosti stížnosti z hlediska ratione temporis...31 III.E.2. Stanovisko k otázce přijatelnosti stížnosti z hlediska dodržení šestiměsíční lhůty31 2

3 III.E.3. Stanovisko k otázce vyčerpání či nevyčerpání všech vnitrostátních prostředků nápravy, včetně příkladů vyvracejících tvrzení vlády...32 III.E III.E III.E.4. Stanovisko k otázce legitimity očekávání ukončení omezení vlastnického práva39 III.E III.E III.E III.E.5. Stanovisko k otázce přijatelnosti stížnosti z hlediska vyváženosti práv a povinností majitelů domů a nájemníků a legitimity omezení práva majitelů...47 III.E.5.1. Neexistence veřejného zájmu...48 III.E.5.2. Neexistence příčinné souvislosti mezi regulací nájmu a eliminací sociální nespravedlnosti...53 III.E.6. Stanovisko k otázce žaloby proti státu jako efektivního nástroje pro kompenzaci náhrady škody...54 III.E.6.1. Vymáhání náhrady škody soudní cestou...54 III.E.6.2. Vymáhání náhrady škody vznesením požadavku u Ministerstva financí..55 III.E F. Shrnutí - přímé odpovědi na dotazy Soudu. G.Závěrečné shrnující stanovisko stěžovatelů k projednávané problematice i stanovisku vlády...61 H. Návrhy na další způsob projednávání sporu

4 MOTTO: POKUD BY VLÁDA SOUČASNÁ I MINULÉ VYNALOŽILY NA NÁPRAVU NEÚSTAVNÍHO OMEZOVÁNÍ VLASTNICKÝCH PRÁV MAJITELŮ DOMŮ ALESPOŇ POLOVINU ÚSILÍ A FINANCÍ, KTERÉ NYNĚJSÍ VLÁDA VYNAKLÁDÁ NA OBHAJOBU PŘED EVROPSKÝM SOUDEM PRO LIDSKÁ PRÁVA, BYLA BY SITUACE V ČR JIŽ DÁVNO VYŘEŠENA! I. PREAMBULE STANOVISKA I.1. Stěžovatelé a vedlejší účastník prostřednictvím svých právních zástupců konstatují, že jim byla Soudem dána lhůta do 8. března 2008 k tomu, aby se vyjádřili ke stanovisku vlády ČR ohledně jejich stížností. Tuto lhůtu považovali s ohledem na obsáhlost materiálu vlády včetně příloh za nepřiměřeně krátkou, a proto požádali o prodloužení lhůty do konce dubna Této žádosti stěžovatelů bylo vyhověno. I.2. S ohledem na skutečnost, že k řadě argumentů se vláda vyjadřuje souhrnně, bez ohledu na jednotlivé konkrétní případy, rozhodli se stěžovatelé, že prostřednictvím svých právních zástupců zvolí stejný postup. Níže uvedený materiál nechť je považován za vyjádření všech čtyř stěžovatelů, vybraných Soudem jako pilotních, k obecné problematice protiprávní regulace nájemného v domech. Toto stanovisko stěžovatelů je též plně podporováno vedlejším účastníkem řízení. I.3. Kromě tohoto společného prohlášení a stanoviska se každý ze stěžovatelů vyjádří k jednotlivostem, které se týkají pouze jeho samotného a které mají specifický charakter, daný pouze pro jeho případ. II. STRUKTURA STANOVISKA ÚČASTNIKŮ ŘÍZENÍ II.1. Stěžovatelé se rozhodli, že pro přehlednost a lepší orientaci objasní strukturu své odpovědi ke stanovisku vlády. Stěžovatelé totiž nemohli přehlédnout, že stanovisko vlády je nedostatečně strukturované, k některým skutečnostem se Vláda vyjadřuje opakovaně, na některé otázky soudu neodpovídá dle názoru stěžovatelů dostatečně vyčerpávajícím způsobem, v některých případech uměle zkresluje skutečnou situaci tím, že předkládá Soudu pouze jednostranný pohled. II.2. Stěžovatelé nechtějí čelit těmto nedostatkům pouhými replikami, ale pokusí se o systémové uchopení problematiky. Text bude členěn tak, jak je uvedeno níže s tím, že tento text obsahuje pouze tvrzení. Text pod čarou bude odkazovat na důkazy materiály. Tyto materiály budou dle jednotlivých kapitol řazeny za samotný text stanoviska tak, aby bylo zřetelné, ke kterému odkazu se který materiál vztahuje. 4

5 II.3. Struktura stanoviska stěžovatelů bude tato: II.3.A Vyjádření k přijatému způsobu řešení stížností Soudem výběr pilotních případů. II.3.B Obecně ke stanovisku vlády: hodnocení způsobu odpovědi a způsobu obecného právního hodnocení vládou, včetně politických aspektů vzniklého problému, otázka kriminalizace vlastníků a bezpečností aspekty. II.3.C Obecně k úloze Ústavního soudu ČR k dané problematice. II.3.D Stanovisko stěžovatelů k problematice regulace nájmů z hlediska: a) právních aspektů b) ekonomických aspektů V obou bodech budou zapracovány odkazy ke stanovisku vlády na obecné úrovni. II.3.E Stanovisko k vyjádření vlády z hlediska jednotlivých problémů: a) k přijatelnosti stížnosti z hlediska ratione temporis b) k přijatelnosti stížnosti z z hlediska dodržení šestiměsíční lhůty c) k otázce vyčerpání či nevyčerpání všech vnitrostátních prostředků nápravy, včetně příkladů vyvracejících tvrzení vlády d) k otázce legitimity očekávání ukončení omezení vlastnického práva e) k otázce přijatelnosti stížnosti z hlediska vyváženosti práv a povinností majitelů domů a nájemníků a legitimity omezení práva majitelů f) k otázce žaloby proti státu jako efektivního nástroje pro kompenzaci náhrady škody. II.3.F Závěrečné shrnující stanovisko stěžovatelů k projednávané problematice i stanovisku vlády. II.3.G Návrhy na další způsob projednávání sporu. III. K JEDNOTLIVÝM KAPITOLÁM A VYJÁDŘENÍ K PŘIJATÉMU ZPŮSOBU ŘEŠENÍ STÍŽNOSTÍ SOUDEM VÝBĚR PILOTNÍCH PŘÍPADŮ III. A.1. V současné době si dle znalostí stěžovatelů u Evropského soudu pro lidská práva stěžuje zhruba stěžovatelů, kteří poukazují na protiprávnost tvrdé regulace nájmů v České republice. První stížnosti byly podávány jednotlivci od roku První hromadná stížnost byla podána členy Hnutí na obranu majitelů realit v březnu 2005, přičemž tato stížnost byla následována stížnostmi prakticky totožného znění z řad Občanského sdružení majitelů domů. Podle vědomostí stěžovatelů ani nyní není stav stěžovatelů konečný a k Soudu jsou zasílány další stížnosti na porušení čl. 1 dodatkového protokolu č. 1 ve věci regulace nájmů bytů. 5

6 Je nasnadě, že vzniklá situace je pro Soud značně komplikovaná, neboť čelit takovému množství stížností stejného druhu je velmi obtížné, ba z organizačně-technického hlediska téměř nemožné. Řešení situace formou pilotních případů se proto jeví být účelným způsobem, jak vzniklý problém vyřešit a v zásadě jej lze přivítat. Poněkud zdrženlivější stanovisko je nutno s ohledem na vyřizování stížností formou pilotních případů zaujmout z hlediska následujících aspektů: III. A Dodržení systému pilotních případů samotným Soudem Aby systém pilotních případů byl funkční, musí být praktickým návodem k řešení právního sporu, kterého se má držet provinivší se Vysoká smluvní strana a kterýkoliv občan, který prokáže, že se nachází ve stejném právním postavení jako pilotní stěžovatel. Z tohoto hlediska se zraky pilotních stěžovatelů obracejí k případu Hutten Czapská proti Polsku, kde Soud rozhodl o tom, že uvedený případ je případem pilotním a že Polská republika je povinna se vypořádat v obdobných situacích s potencionálními stěžovateli stejně, jako se vypořádá se stěžovatelkou Hutten Czapskou. Pokud je stěžovatelům známo, tak přes tento rozsudek Soudu nebyla Polská republika jako provinivší se smluvní strana ochotna stanovit ani v rámci mediace o náhradě škody algoritmus, jakým způsobem bude odškodňování prováděno, a přistoupila na vyjednávání o výši škody ad hoc. Tímto způsobem byl dle názoru pilotních stěžovatelů zmařen účel rozsudku Evropského soudu pro lidská práva jako rozsudku pilotního, neboť nyní se zřejmě bude muset každý jeden poškozený coby stěžovatel obracet na ESLP s žádostmi o stanovení výše náhrady škody stejně, jak tomu bylo v případě paní Hutten Czapské. III. A Souhlas stěžovatelů k tomu, aby jejich případ byl projednáván jako pilotní Stěžovatelé se domnívají, že k tomu, aby jejich případ byl projednáván jako pilotní, je zapotřebí jejich souhlasu. Jistěže v zásadě je řízení u Soudu veřejné a každý, kdo se s žádostí o ochranu svých práv na Soud obrátí, musí počítat s tím, že jeho případ bude zveřejněn. Zde však nelze přehlédnout fakt, že tři ze čtyř stěžovatelů svoji stížnost podávali spoléhajíce se po argumentační stránce z valné části na text stížnosti připravený vedlejším účastníkem řízení a u vědomí, že to bude vedlejší účastník, respektive jeho členové, kteří by mohli tíhu pilotního případu nést. Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že nikdo z nich nemůže být nucen k tomu, aby svojí obhajobou nesl faktickou zodpovědnost i za obhajobu práv jiných subjektů, zvláště v tomto případě, kdy dalších subjektů závislých na rozhodnutí ve věci samotné jsou tisíce a mohou jich být i desetitisíce. Tento nedostatek předchozí komunikace ohledně určení pilotních případů se již negativně projevil na kauze bratří Hlaváčkových, kteří pro svůj vysoký věk nebyli schopni snášet zejména mediální tlak, který byl na ně vyvinut, a od své stížnosti kvůli této extrémní psychické zátěži odstoupili. Tímto svým činem ovšem sice nikoliv úmyslně, ale přesto poškodili další stěžovatele, neboť pilotní případy byly pravděpodobně Soudem vybrány určitým způsobem, který nyní nemůže být naplněn. III.A.1.3. Jasnost kritérií výběru pilotních případů Stěžovatelé uvádějí, že dle jejich názoru není zřejmé, jakým způsobem byly pilotní kauzy vybrány, a tento fakt se může velmi negativně projevit v neprospěch nejen stěžovatelů samotných, ale především pro aplikaci posuzovaných případů na stížnosti dalších stěžovatelů. 6

7 V současné podobě se stěžovatelé a vedlejší účastník zcela shodují na tom, že vybrané případy naprosto nejsou vhodné pro jejich projednávání jako případy pilotní a tento svůj názor zdůvodňují následujícím způsobem: Je zřejmé, že ke kvalifikaci případu jako případu pilotního může dojít z několika hledisek: III.A Podle způsobu nabytí vlastnictví: Všeobecně stěžovatelé uvádějí, že dle jejich názoru je rozlišování případu dle způsobu nabytí vlastnictví nepřípustné, neboť by to znamenalo, že různému legálně nabytému majetku je přiznávána různá míra právní ochrany. Takovéto rozlišování považují stěžovatelé za neodůvodněné. Nelze však přehlédnout, že vláda ČR považuje právě rozlišování dle způsobu nabytí majetku za způsob, dle kterého byly vybírány jednotlivé kauzy. Pokud tomu tak skutečně bylo, pak i toto rozlišování bylo nepřesné a zcela nedostatečné, neboť nejsou mezi původními pilotními případy zahrnuty minimálně dva nejdůležitější a nejčastější způsoby nabytí vlastnictví. Všeobecně lze nabýt vlastnického práva k nemovitostem, ve kterých se nacházejí byty s privilegovanými regulovanými nájemníky, těmito způsoby: III.A Vlastnictví k nemovitosti trvalo po celou dobu komunistického režimu, dům nepřipadl nikdy státu. Řádově se jedná o několik tisíc domů, zejména rodinných vil s dvěma až čtyřmi byty. Žádný z těchto případů nebyl vybrán jako pilotní případ. III.A Vlastnictví bylo získáno na základě restitučních zákonů z roku 1990 a 1991, když restituenti s trvalým pobytem na území ČR (ČSFR) získali tyto nemovitosti zpět na základě uzavřené dohody o vydání nemovitosti. Tito vlastníci tvoří zhruba 85% stěžovatelů. III.A Vlastnictví bylo získáno na základě restitučních zákonů a nálezů Ústavního soudu vydaných v roce 1994, kdy byla zrušena podmínka trvalého pobytu. III.A Vlastnictví získané koupí od původního vlastníka. Zde je nutno rozlišovat ještě podskupinu osob, kdy šlo o scelování spoluvlastnických podílů a odkupování těchto spoluvlastnických podílů jednotlivými spoluvlastníky. Na scelování vlastnictví je nutno vždy pohlížet jako na krok správným směrem. III.A Vlastnictví, které bylo získáno z konkurzní podstaty. III.A Vlastnictví, které bylo získáno privatizací. Žádný z těchto případů nebyl vybrán jako pilotní případ. Jedná se přitom o místní hegemony, kdy do vlastnictví jednoho vlastníka přešly i řádově stovky bytů, které tak určují podmínky na místním trhu. III.A Podle druhu jednotek, které se v domě nacházejí: Podle názoru stěžovatelů a vedlejšího účastníka je v zásadě zcela lhostejné, jaké jednotky se v domě nacházejí, neboť stěžovatelé si stěžují pouze na újmu, způsobenou regulací nájmů v bytech privilegovaných nájemníků. V bytech, které mají svobodně uzavřenou smlouvu je nájemné v deregulované výši a nájem nebytových jednotek komerčních prostor není regulován vůbec. Kromě toho je dle stanoviska Ústavního soudu i Ministerstva financí nepřípustné vyžadovat zvané křížové subvencování, dle kterého by ztráty z jedné jednotky byly započítávány oproti ziskům dosahovaným z jiných jednotek s neregulovaným nájmem. Nicméně z hlediska regulace nájmů je možno rozdělit nemovitosti následovně: III.A Nemovitosti, které obsahují pouze byty s regulovaným nájemným. III.A Nemovitosti, které obsahují i jiné jednotky s neregulovaným nájmem, bytové i nebytové. 7

8 III.A Podle druhů právních aktivit, které majitel vyvíjel: Ačkoliv majitel začíná být zodpovědný za svůj majetek okamžikem jeho nabytí, jeho možnosti disponovat vlastním majetkem jsou dosud omezené. Majitelé na tuto situaci reagovali dvojím způsobem: III.A Majitelé podávali žaloby na určení výše nájmu, na vydání neoprávněného majetkového prospěchu od nájemníků, eventuelně žalobu na stát pro náhradu škody. To jsou v podstatě žaloby, kterými se vlastník domáhá možnosti užívat svůj majetek bez regulace nájmu. III.A Majitelé spolehli na pozitivní právní úpravu a zůstali právně pasivní. III.A.2. Z výše uvedeného výčtu je zřejmé, že způsob současného stanovení pilotních kauz není zřetelný. Stěžovatelé a vedlejší účastník zastávají názor, že v zásadě není možno stěžovatele posuzovat dle žádného z výše uvedených kriterií. Z uvedených pilotních případů je zřejmé, že VŠECHNY se po právní stránce opírají o stížnost, která byla připravena a vypracována vedlejším účastníkem řízení a podána jeho členy. Stěžovatelé se tak spolehli na právní argumentaci vedlejšího účastníka, se kterou ale neměli možnost se podrobně seznámit, neboť řada argumentů v ní obsažených není veřejně přístupná nebo je obtížně dosažitelná (na příklad stanoviska vlády, statistické údaje apod.). Z tohoto hlediska jsou vybrané stížnosti pilotních případů derivátem stížnosti původní, aniž tato původní stížnost má možnost předložit veškerá stanoviska a důkazy. Důkazy, na které se stěžovatelé odvolávají, jsou založeny v jiném spisu a nejsou součástí tohoto řízení. Daná situace je pro všechny stěžovatele naprosto nevýhodná a značně je poškozuje. Stěžovatelé také nemohou pominout časovou souslednost, když za pilotní případy byly vybrány případy jiné, než některé z těch, kterým bylo původně uděleno právo prioritního projednání, které bylo posléze zase zrušeno. Pilotní případ ART 38, a.s. pak byl vybrán přesto, že na soud napadl téměř dva roky poté, co byly podány první stížnosti z řad členů vedlejšího účastníka. III.A.3. Stěžovatelé a vedlejší účastník řízení se v zásadě shodují s názorem vyjádřeným ve stanovisku vlády, že řešení případů formou pilotních případů je velmi dobrou možností, jak se s problémem vypořádat. Jsou však toho názoru, že se tak nemůže dít způsobem, který byl nyní Soudem zvolen. Nedostatečná vhodnost zvoleného přístupu se ostatně projevila i v tom, že dva ze čtyř zvolených pilotních případů se ukázaly být nezpůsobilé k pilotnímu projednávání: stěžovatelé bratři Hlaváčkové od své stížnosti odstoupili pro mediální tlak, který začal být na ně kvůli jejich stížnosti vyvíjen a který vzhledem ke svému věku neunesli. Také stěžovatel Morawetz v mezidobí zemřel, a je nutno z procesního hlediska čekat na ukončení dědického řízení. III.A.4. Za této situace si stěžovatelé a vedlejší účastník řízení dovolují navrhnout další případy, které by pravděpodobně byly vhodné jako případy pilotní. Jedná se o tyto stěžovatele: 4.1. Paroulek Ivan v. Česká republika, č.j / Čapský Josef v. Česká republika, pod č / Jošt Jan v. Česká republika, pod č.j /05 Stěžovatelé nabyli svého vlastnictví různým způsobem a zejména všichni podnikli prakticky všechny vnitrostátní právní kroky, které doporučila vláda ve svém stanovisku jako adekvátní kroky právní ochrany pro jednotlivé stěžovatele s tím, že pokud by stěžovatelé takové právní kroky provedli, nebyl by žádný důvod pro to, aby se obraceli se svou stížností do Štrasburku. Na těchto případech je velmi dobře možné demonstrovat, jaká je pravdivost argumentace vlády a jaká je skutečná praxe české justice při dodržování ústavnosti. 8

9 B OBECNĚ KE STANOVISKU VLÁDY: HODNOCENÍ ZPŮSOBU ODPOVĚDI A ZPŮSOBU OBECNÉHO PRÁVNÍHO HODNOCENÍ VLÁDOU, VČETNĚ POLITICKÝCH ASPEKTŮ VZNIKLÉHO PROBLÉMU Při pohledu na odpověď Vlády ČR na otázky Soudu považují stěžovatelé a vedlejší účastník řízení za nutné vyjádřit se k obecné úrovni odpovědi Vlády. Nelze přehlédnout, že tato odpověď je velmi rozsáhlá, s řadou citací a odkazů, jdoucí do podrobností jednotlivých kauz. Přes tuto zřejmou obsáhlost jsou stěžovatelé a vedlejší účastník řízení přesvědčeni, že jí lze vyčíst řadu nedostatků, které účastníci specifikují níže takto: III.B.1.1. Roztříštěnost stanoviska Stanovisko vychází jednoznačně z toho, že zde existují čtyři pilotní případy, a těmi se zabývá tak zvaně podrobně. Těmito tak zvanými podrobnostmi však vláda zamlžuje skutečný stav. Účelově odvádí pozornost od skutečnosti, že se nejedná o jednotlivé podrobnosti jednotlivých případů a tak zvaných pochybení majitelů, na které vláda ve svém stanovisku poukazuje a na kterých demonstruje údajnou neoprávněnost postupu stěžovatelů, ale o systematické selhání celého jednoho odvětví regulace jistého druhu právních vztahů. Argumentace vlády tak velmi připomíná známou taktickou radu rozděl a panuj. Roztříštěnost odpovědi je zřetelná ještě více, když shlédneme celou strukturu odpovědi vlády. Ta totiž neodpovídá na otázky položené Soudem, ale v podstatě se vyjadřuje k jednotlivým případům. Místo přímého zodpovězení otázek Soudu obsahuje stanovisko vlády řadu tvrzení, na která se Soud vůbec neptal, která jsou však zavádějící a zejména odvádějí pozornost od hlavního tématu stížností. III.B.1.2. Otázka legality získávání podkladů pro stanovisko vlády Ve své odpovědi se vláda dovolává na řadu rozsudků, a to jak souvisejících s danou problematikou obecně, tak přímo s jednotlivými stěžovateli. Masivní exploatace soudních spisů je zřetelná zejména v kauze Vomočil. Stěžovatel i vedlejší účastník řízení má zásadní pochybnosti o tom, zda vláda jedná v intencích zákona č. 318/2001 Sb. ze dne , o poskytování informací a další součinnosti pro účely řízení před Evropským soudem pro lidská práva a před Výborem OSN pro lidská práva. 1 Z ustanovení 2 vyplývá, že vláda má právo žádat soudy o poskytnutí všech materiálů, které mají bezprostřední návaznost na stížnost. Podle názoru stěžovatele však z tohoto zákonného ustanovení nevyplývá, že by vláda měla právo nahlížet a mít volný přístup do veškerých materiálů a žalob, které vedl na příklad stěžovatel Johny Vomočil se svými nájemníky. V tomto směru dle názoru stěžovatelů Vláda překročila svoje zákonné pravomoci a získala důkazy pro svoji tak zvanou obhajobu nelegálním způsobem. III.B.1.3. Difamační kampaň s nelegálně získanými důkazními materiály: Tato situace je o to horší, že takto získané materiály byly nejen získány nelegálně, ale Vláda nezabránila dalšímu úniku informací a přispěla tak k difamaci stěžovatele. Dne uveřejnil předseda Sdružení na ochranu (regulovaných) nájemníků, sociálnědemokratický poslanec JUDr. Stanislav Křeček na svém blogu na internetovém portálu 1 Viz příloha č.1; Zák.č. 318/2001 Sb. 9

10 článek 2, ve kterém podrobně rozebírá jednotlivé okolnosti všech čtyř pilotních případů. Děje se tak včetně zveřejňování okolností, které Vláda získala způsobem uvedeným výše, včetně citlivých údajů o stěžovatelích, jejich rodinách, finančních okolnostech a situaci stěžovatelů. Z formulace z článku poslance a místopředsedy Ústavně právního výboru Poslanecké sněmovny ČR 3 je zřejmé, že uvedený vysoký ústavní činitel měl text stanoviska vlády k disposici, a to dříve, než Soud, pro který byla odpověď určena. S ohledem na skutečnost, že údaje a formulace v článku obsažené přesně odpovídají údajům a formulacím z vyjádření vlády, je zřejmé, že zde došlo k úniku informací a k jejich neoprávněnému zveřejnění. Je tedy zřejmé, že Vláda též není schopna zaručit dodržení procesního postupu v řízení před Evropským soudem pro lidská práva a není schopna zabezpečit ochranu stěžovatelů. Tento přístup Vlády, která toleruje vznik fenoménu honu na čarodějnice, již přinesl svoje negativní plody. Následkem tlaku médií a na základě neoprávněného úniku informací již ze své stížnosti odstoupili bratří Hlaváčkové, kteří byli v článku místopředsedy Ústavně právního výboru PSP rovněž difamováni. Je nutno říci, že tento shora uvedený článek poslance, který je zároveň místopředsedou Ústavně právního výboru Poslanecké sněmovny, nebyl zdaleka jediným, který se v daném případě objevil. Koncem listopadu a začátkem prosince 2007, kdy odpověď Vlády byla pravděpodobně již připravena v téměř hotové podobě, se objevila v médiích řada článků, z nichž je zřejmé, že pisatelé měli k textu stížnosti přístup. Jedná se zejména o články specifikované níže 4. Za této situace musí stěžovatelé konstatovat, že necítí důvěru k postoji Vlády a žádají Soud, aby Vládu poučil, že tento veřejný únik informací není možno tolerovat. Pouze na okraj stěžovatelé Za dané situace stěžovatelé zvažují podání žalob na ochranu osobnosti vůči Vládě, neboť se cítí být nedbalostí Vlády poškozeni. III.B.1.4. Nerovný přístup k informacím Vláda ve svém stanovisku odkazuje na řadu soudních rozsudků, kterými dokládá svá tvrzení jak o možnosti domoci se spravedlnosti před vnitrostátními soudy, tak o nevyčerpání vnitrostátních opravných prostředků. Stěžovatel a vedlejší účastník řízení namítají neregulérnost předkládání těchto rozsudků, a to ze dvou hledisek: Protože se jedná o rozsudky ve věcech, které se netýkají stěžovatelů, jsou stěžovatel a vedlejší účastník řízení přesvědčeni, že se na získání těchto rozsudků a soudních materiálů obecně nevztahuje zák. č. 318/2001 Sb. a uvedená rozhodnutí nelze vyžádat u obecných soudů. Vláda má k dispozici jmenný seznam všech probíhajících a proběhnuvších sporů s jmennými údaji a předmětem sporu. 5 Vláda proto získala od soudů úplnou databázi 2 Viz příloha č. 2; Křeček, S.: Podivní štrasburští žalobníci. Článek ze dne ; 3 Profil JUDr. Stanislava Křečka na 4 Viz příloha č. 3; Nic nového, stokrát omílané argumenty:rozhovor se Stanislavem Křečkem, předsedou Sdružení nájemníků (SON) ČR. Haló noviny ze dne Viz příloha č. 4; Majitelé domů v žalobách prý lžou. Denník Právo ze dne Viz příloha č. 5; Fránek, T.: Vláda píše Štrasburku: Majitelé domů v žalobě lžou ; VIZ PŘÍLOHA Č. 6; PAVLÍČEK, T.: VLÁDA PROTI ŽALOBNÍKŮM ; 5 Existence databáze všech sporů vyplývá na příklad z Kancelářského řádu Instrukce ministerstva spravedlnosti č. 505/2001 org.,kde je v 8, upravující působnost vedoucích soudních kanceláří uvedeno toto: Vedoucí soudní kanceláře vykonávají samostatně, pokud není stanoveno jinak, zejména tyto práce: 10

11 všech sporů mezi majiteli domů a nájemníky. O účelovém použití jednotlivých případů z této databáze bude pojednáno dále. Takovouto paušální žádost o postoupení všech sporů považuje stěžovatel za zcela nepřípustnou a v souvislosti s tvrzeními níže uvedenými za porušení zásady rovnosti zbraní Způsob a důvod, jak je možno nahlížet do soudního spisu osobám, které nejsou účastníky řízení, upravuje Občanský soudní řád, a to jmenovitě jeho ust. 44 6, a dále Kancelářský řád Instrukce Ministerstva spravedlnosti č. 505/2001 org., kde je způsob nahlížení do spisu upraven v ust. 188 o násl. 7 Na základě těchto ustanovení se zástupce vedlejšího účastníka řízení, výkonný místopředseda OSMD, ing. Milan Krček, obrátil s žádostí 8 na Okresní soud v Nymburce o poskytnutí rozsudku ve věci, na kterou odkazovala i vláda ve svém vyjádření. Právní zájem na nahlížení do spisu doložil tím, že OSMD je vedlejším účastníkem řízení u Evropského soudu. Tento soud jeho žádost zamítl 9 s tím, že nejsou dány zákonné předpoklady pro to, aby (h) Na pokyn předsedy senátu předkládá odbornému referentovi kanceláře evidenčního senátu rozhodnutí přijaté senátem soudu k zařazení do vnitřní evidence soudu v neveřejné databázi programu JUDIKATURA *), *) Instrukce Ministerstva spravedlnosti ze dne , č. j. 20/2002-SM, kterou se upravuje postup při evidenci a zařazování rozhodnutí okresních, krajských a vrchních soudů do systému elektronické evidence soudní judikatury. 6 Ust. 44 zák. č. 99/1963 Sb., Občanský soudní řád, který zní: (2) Každému, kdo na tom má právní zájem nebo kdo pro to má vážné důvody, předseda senátu na jeho žádost povolí, aby nahlédnul do spisu a aby si z něho učinil výpisy nebo opisy, ledaže jde o spis, o němž právní předpisy stanoví, že jeho obsah musí zůstat utajen. 7 Jednotlivá ustanovení Kancelářského řádu: 188 Nahlížení do spisů 1) Nahlížet do spisů je možno, není-li stanoveno něco jiného, v místnostech soudu pod dohledem vedoucího soudní kanceláře nebo jiného pověřeného zaměstnance soudu. Předseda senátu (samosoudce) však může na žádost oprávněné osoby výjimečně, v odůvodněných případech rozhodnout, že k nahlížení do spisu dojde i mimo místnosti soudu. V takovém případě sám pověří dohledem konkrétního zaměstnance soudu. Pokud nahlížení do spisu zajišťuje dožádaný soud ( 191), pověří dohledem předseda senátu (samosoudce) dožádaného soudu konkrétního zaměstnance tohoto soudu. Předseda senátu (samosoudce) učiní vhodná opatření, aby byla zachována ochrana utajovaných skutečností, upravená zvláštním zákonem.*) Učiní též opatření, aby byl utajen obsah spisů o osvojení a spisů týkajících se řízení o určení, zda je třeba souhlasu rodičů dítěte k jeho osvojení. O tom, že bylo do spisu nahlédnuto, pořídí vedoucí kanceláře záznam do spisu, v němž uvede označení účastníka nebo jeho zástupce, jakož i jiné osoby, má-li na tom právní zájem nebo jiné vážné důvody, a předseda senátu na žádost povolí, aby tato osoba nahlédla do spisu a aby si z něho učinila výpisy nebo opisy. Vedoucí kanceláře do záznamu uvede, kdo do spisu nahlédl, a zároveň i časový údaj o délce studia spisu; záznam opatří datem a svým podpisem. Záznam podepíše též žadatel. (2) Ustanovení odstavce 1 platí i pro znalce. Znalcům, kteří nemohou podat spolehlivý posudek bez prostudování spisu, může však předseda senátu (samosoudce) spisy půjčit mimo místnosti soudu. (3) Ustanovení odstavce 1 se užije obdobně i na spisy uložené ve spisovně. (4) Předseda senátu povolí studentu právnické fakulty vykonávajícímu praxi na soudu ( 6a), aby nahlédl do spisu a aby si z něho učinil výpisy nebo opisy, ledaže jde o spis, o němž právní předpisy stanoví, že jeho obsah musí zůstat utajen. *) Zákon č. 148/1998 Sb., o ochraně utajovaných skutečností Studium spisů z vědeckých (výzkumných) důvodů (1) Studium spisů ve věcech pravomocně rozhodnutých soudy povoluje předseda soudu, který spravuje spisovnu, kde je spis uložen, na základě písemné žádosti, která musí být potvrzena (doporučena) organizací, pro kterou nebo v jejímž zájmu je studium prováděno. (2) Studium spisů uvedených v odstavci 1 povoluje soukromým osobám předseda krajského (městského) soudu v mimořádných případech. V případě pochybnosti si vyžádá stanovisko Ministerstva spravedlnosti. 8 Viz příloha č. 7; Žádost ing. Milana Krčka Okresnímu soudu v Nymburce o poskytnutí informace ze dne Viz příloha č. 8; Rozhodnutí OS v Nymburce, zn.: Spr 2011/2007, ze dne

12 soud umožnil nahlédnout do spisu či aby poskytl byť anonymizovanou verzi rozsudku. Pozoruhodné je, že Ministerstvo spravedlnosti, na které se OSMD obrátilo s odvoláním o zamítnutí přístupu k informacím, původní rozhodnutí Okresního soudu v Nymburce zrušilo a rozhodlo, že se OS Nymburk musí žádostí OSMD znovu zabývat. 10 V každém případě je zřejmé, že získání jakéhokoliv rozsudku pro účely obhajoby vlastníků nemovitostí je velmi obtížné, zdlouhavé, náročné na čas žadatelů, tedy ve své podstatě neúčinné. Obdobné zkušenosti má řada advokátů, kteří se obraceli na jednotlivé soudy s obdobnými dotazy. Je tedy zřejmé, že možnost jednotlivých stěžovatelů obhajovat svá tvrzení jsou oproti Vysoké smluvní straně značně ztížena. Vedlejší účastník řízení se na příklad pokoušel pořídit z jednání na Obvodním soudu pro Prahu 1, kde jsou projednávány žaloby jednotlivých majitelů domů s byty s regulovaným nájmem, obrazový záznam, aby svoje tvrzení o diskriminaci žalujících mohl doložit. Při jednání dne však bylo žalujícímu i členům vedlejšího účastníka řízení pořízení obrazového záznamu soudem zakázáno. 11 III.B.1.5. Difamující přístup vlády ke stěžovatelům a jejich právním zástupcům ignorace účelu Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod Stěžovatelé, jejich právní zástupci a vedlejší účastník řízení poukazují na nedůstojný způsob, kterým vláda obhajuje svoje stanoviska. Používá k tomu kromě zastrašování v podobě pravděpodobně řízeného úniku informací též formulací v samotném textu stanoviska Vlády, které nejsou právním hodnocením případu, ale osobním útokem jak na stěžovatele, tak což z hlediska práva je obzvlášť absurdní i na jejich právní zástupce. Tento přístup vlády není uplatňován specificky v této stížnosti, právní zástupkyně stěžovatele Johnyho Vomočila a vedlejšího účastníka řízení již dříve poukazovala 12 na snižování lidské důstojnosti stěžovatelů a jejich právních zástupců ze strany vládního zmocněnce pro lidská práva, který text pro vládu připravuje. Boj až do posledního muže bez ohledu na skutečný stav věci je ostatně pro Vládu České republiky typický v tom, že Vláda popírá jakékoliv zavinění ze své strany a není ochotna zjednat nápravu ani v tom případě, kdy je zřejmé, že se jedná o dlouhodobé a systémové porušování lidských práv a Úmluvy právními poměry panujícími v České republice. Právní zástupkyně stěžovatele Johnyho Vomočila a vedlejšího účastníka řízení opírá toto svoje tvrzení o znalosti získané při obhajobě klientů otců domáhajících se styku se svými nezletilými dětmi. (Konkrétně právní zástupkyně Johnyho Vomočila zastupovala klienty v případech vedených pod spisovými značkami Voleský Evžen /02, Pedovič Nenad /03, Dostál Jaroslav /04, Maršálek Vladimír /04, Kříž Václav /03, Mézl Oldřich /03, Patera Luboš /03) Tímto způsobem Vláda nejenom lidsky snižuje důstojnost stěžovatelů, ale zejména bojkotuje hlavní účel, pro který byla evropskými státy Úmluva přijata. Po zkušenostech druhé světové války se totiž evropské státy pokusily najít platformu, která by stanovila a garantovala dodržení jistého standardu lidských práv. Dodržováním těchto práv se mělo především předejít možným následným válečným střetům. Tím, že jednotlivé státy garantovaly na svém území individuálním subjektům fyzickým a právnickým osobám jistou minimální míru lidských práv, mělo dojít k eliminaci eventuálních mezinárodních konfliktů. 13 Závazek státu dovnitř tedy má významný mezinárodně-právní prvek i ve vztahu ke všem ostatním státům 10 Viz příloha č. 9; Rozhodnutí Ministerstva spravedlnosti ČR ze dne Viz příloha č. 10; Jednání u OS Praha 1 ve věci náhrady škody proti Ministerstvu Financí. 12 Viz příloha č. 11; Dopis JUDr. Kláry Veselé Samkové adresovaný tehdejšímu premiérovi ing. Jiřímu Paroubkovi ze dne 3. srpna K úloze Úmluvy o základních právech a svobodách viz též Letsas, G., A Tudory of interpretation of the European Convention on Human Rights, Oxford university Press, New York,

13 Rady Evropy, které, pokud se chtěly členem Rady Evropy stát, musely přijmout Úmluvu o ochraně lidských práv a základních svobod. Mařením individuálních práv tedy porušuje Vláda České republiky i svoje mezinárodně-právní závazky ve směru k dalším státům členům Rady Evropy. V souvislosti se skutečností, že stížnost pojednává o porušení práva vlastnit majetek, lze považovat mezinárodně-právní aspekt namítaného porušování Úmluvy za obzvláště závažný. III.B.1.6. Ohrožení stěžovatelů ve směru k jejich nelegálnímu sledování, eventuálně odposlechům. Ačkoliv tento namítaný aspekt problematiky porušování lidských práv ve smyslu práva vlastnit majetek nelze vysledovat ze samotného stanoviska vlády, považují stěžovatelé za nutné upozornit Soud na skutečnost, že aniž by pochopitelně mohli uvedené tvrzení dokázat existuje vysoká míra pravděpodobnosti, že Vysoká smluvní strana, Česká republika, zneužívá na svoji obranu mocenského aparátu státu a monitoruje nelegálně osoby, které se aktivně podílí na obhajobě práv majitelů domů. K tomuto podezření vede stěžovatele tak zvaná kauza majetek, která byla odhalena náhodně. III.B Podle informací, které prošly médii 14, byl třicetičlenný utajený tým Majetek ustaven přímo na příkaz tehdejšího premiéra Stanislava Grosse. Policejní tým měl za úkol a to za použití zahraniční rozvědky, rozsáhlých odposlechů telefonů a pod. nejen získávat citlivé informace o majitelích soudících se se státem, ale dokonce kriminalizovat tyto majitele i jejich advokáty. Advokáti měli být stíháni za to, že u soudů podávali důkazy ve prospěch svých klientů, ačkoliv údajně měli vědět, že na vznesené majetky jejich klienti nemají právní nárok. Advokátovi knížete Františka Oldřicha Kinského, JUDr. Čapkovi, byly na příklad odposlouchávány telefonáty 15 a byl obviněn z trestného činu přípravy podvodu, protože zamlčoval důležité důkazy a používal jen ty, které se mu hodily při obhajobě práv jeho mandanta. Činnost tohoto týmu byla ukončena až poté, co se jí začal zabývat Ústavní soud ČR; kauza pokračuje žalobami poškozených na neoprávněné odposlechy a kriminalizaci. III.B Další mocenský nátlak postihl občanské sdružení HOMR (Hnutí na obranu majitelů realit), jehož členové rovněž podali stížnosti na regulaci nájmů k Evropskému soudu. V řadě evropských zemí naposledy ve Francii novináři odhalili dalšího politika, který bydlí v regulovaném či dotovaném obecním bytě. Takový politik většinou s ostudou končí nejen výhodný nájem, ale i politickou kariéru. Když však HOMR zveřejnil na svých webových stránkách reprezentativní vzorek českých politiků, ústavních činitelů, ministerských úředníků, soudců, vrcholových manažerů a kulturních prominentů bydlících v bytech s regulovaným nájemným (všechny údaje byly zveřejněny formou odkazů na veřejné informační zdroje a státem vedené a volně přístupné databáze), bylo ihned zahájeno proti HOMRu vyšetřování Úřadem na ochranu osobních údajů. I na základě tohoto údajného vyšetřování byla HOMRu udělena vůbec nejvyšší pokuta, kterou tento úřad za dobu své existence udělil ve výši Euro. V této věci doposud probíhá soudní řízení. III.B Účelovost obhajoby a tvrzení vlády Stěžovatelé a vedlejší účastník si jsou vědomi skutečnosti, že v klasickém sporu dvou stran, kdy se každá ze stran sporou snaží přesvědčit soud o své pravdě, je povoleno předkládání v podstatě jakýchkoliv důkazů a je možno vyslovovat jakákoliv tvrzení. 14 Viz příloha č. 12; Němeček, T.: Tenkrát za Grosse čili O policejním státu. Článek HN.IHNED.CZ ze dne ; též na 15 Viz příloha č. 13; Stanovisko ČAK k odposlechům advokátů ze dne

14 V kontinentálním právu se bohužel neujalo pravidlo, platné v jurisdikcích Velké Británie, kdy strana, která vědomě zalže soudu, automaticky celý spor prohrává. Přes nedostatek aplikace tohoto právního principu u Evropského soudu pro lidská práva však jsou stěžovatelé a vedlejší účastník řízení toho názoru, že jsou jisté hranice objektivity, které by neměly být překračovány, a to i v případě obhajoby vlastního zájmu. Stěžovatelé jsou toho názoru, že stížnost k Evropskému soudu pro lidská práva není jen běžným sporem, ve kterém má Vysoká smluvní strana obhájit za každou cenu svoji nevinnost. Stěžovatelé se domnívají, že podání stížnosti má především upozornit na určitý stav, který v zemi panuje a který některým svým aspektem na příklad systematičností a obecností svého problému ohrožuje vnitřní právní pořádek země i stabilitu mezinárodního společenství. Stěžovatelé a vedlejší účastník jsou nezvratně přesvědčeni o tom, že Vláda České republiky ví velmi dobře, jaký je skutečný stav věci, a její obhajoba vyjádřená ve stanovisku Vlády je ryze účelová, zavádějící, ba možno říci i lživá. Jako indicie k tomuto stavu uvádí stěžovatelé dvě skutečnosti: III.B Dne 26. července 2006 přijala Vláda České republiky usnesení č , ve kterém vzala na vědomí informaci o judikatuře Evropského soudu pro lidská práva ve věci regulace nájemného, obsažené v materiálu č.j. V217/2006. Jak následnými dotazy zjistil vedlejší účastník řízení i stěžovatelé 17, materiál V217/2006 není veřejně přístupný a nachází se v režimu utajovaných informací. Když se vedlejší účastník a stěžovatelé snažili zjistit, proč tomu tak je, bylo jim sděleno, že je to proto, aby se předešlo panice obyvatelstva. Z těchto vyjádření vládních úředníků je možno vydedukovat, že závěry plynoucí z materiálu V217/2006 nejsou pro vládu příznivé a že vláda si je těchto skutečností vědoma. O tom svědčí např. i vládní materiál: Analýza deformací v oblasti nájemního bydlení z , kde vláda přiznává, že v sektoru bydlení s regulovanými nájmy jsou náklady prosté reprodukce bytového fondu ročně o cca 640 milionů EURO, tedy více než dvojnásobně, vyšší, než nájemné, které je možné vybrat. Průměrný podíl nákladů na bydlení (bez služeb poskytovaných jinými subjekty) je jen 6% disponibilních příjmů rodin. Jako důvody blokování nájemního sektoru vláda ve svém materiálu uvádí: 1) regulaci nájemného, 2) nevyváženost práv a povinností nájemců a pronajímatelů ve prospěch nájemců, 3) nedostatečnou podporu ze strany státu ve srovnání s podporou vlastnického bydlení. 18 Stěžovatelé a vedlejší účastník řízení navrhují Soudu, aby vyzval Vládu, nechť tato předloží Soudu materiál V217/2006. Pro úplnost se stěžovatelé chtějí vyjádřit i k dalšímu bodu, který je obsažen ve výše citovaném usnesení vlády. Tímto usnesením byl zmocněn ministr pro místní rozvoj jednat s Občanským sdružením majitelů domů (vedlejším účastníkem) a do 30. září o výsledcích jednání vládu informovat. Jak do 30. září 2006 tak i v následujících týdnech došlo k pěti setkáním představitelů OSMD a ministra pro místní rozvoj, jeho náměstka či pověřených vysokých úředníků ministerstva za účelem nalezení podmínek smírného řešení. Vedlejší účastník řízení projevil ochotu ke smírnému narovnání, ovšem za předpokladu, že skončí stav, ve kterém přetrvává současně právní i ekonomická regulace nájemného. Za tímto 16 Viz příloha č. 14; Záznam z jednání schůze Vlády ČR č. 928/2006 ze dne Viz příloha č.15; Žádost AK K. Veselé-Samkové ze dne ; odpověď Úřadu vlády ze dne ; rozklad ze dne ; dopis Úřadu vlády ze dne Viz příloha č. 16; Informační materiál pro členy Vlády ČR závěr z jednání vlády ze dne : Analýza deformací v oblasti nájemného. 14

15 účelem vedlejší účastník vládě navrhnul, aby byla přijata novela zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, dle které by bylo možno ukončit nájem bytu na dobu neurčitou i výpovědí bez udání důvodu. Představitelé vedlejšího účastníka řízení navrhovali výpovědní lhůtu jeden rok, představitelé Vlády požadovali výpovědní dobu dva roky. Ta se sice zdála být představitelům vedlejšího účastníka řízení nedůvodně dlouhá, leč v zásadě se vyjádřili v tom smyslu, že jakékoliv řešení považují za lepší než přetrvávání současného stavu. Přes tento vstřícný postoj Vláda ČR nepřijala ve směru omezení právní regulace nájemného žádná opatření. Nájemní poměr, který vzniknul ještě přímusem nájmu osobám, které se staly nájemníky na základě administrativního rozhodnutí komunistického režimu, nebo na základě přechodu nájmu bytu z těchto osob, stále přetrvává. Stěžovatelům není známo, že by navrhovaná novela Občanského zákoníku byla v jakémkoliv stádiu rozpracovanosti, a to navzdory tvrzení Ministerstva pro místní rozvoj, obsažené v jeho stanovisku 19 k návrhu Krajského soudu v Hradci Králové pobočka Pardubice, na zrušení první části zákona č. 107/2006 Sb. Zde Ministerstvo pro místní rozvoj uvádí, že novela bude předložena vládě v průběhu roku Protože Vláda ČR uvažuje o úplné změně Občanského zákoníku, bylo možno očekávat, že se navrhovaná změna v novém Občanském zákoníku projeví. Skutečně se tomu tak stalo, kdy poslední text, který byl dán k připomínkovému řízení expertů v červenci 2007, upravuje otázky spojené s nájmem bytu odlišně, než tomu je v současném Občanském zákoníku 21. Děje se tak v ust , ukončení nájmu bytu bez udání důvodu upravují ustanovení 1971, 1975 a Podle nich by mělo být možno vypovědět, nájem z bytu bez udání důvodu s dvouletou výpovědní lhůtou. Na druhé straně podle nových prohlášení nového ministra pro místní rozvoj, Jiřího Čunka, který byl jmenován do této funkce 2. dubna 2008, jeho ministerstvo upouští od možnosti zákonné úpravy ve smyslu možnosti přivolení k výpovědi z nájmu z bytu bez udání důvodu. Je tedy zřejmé, že stanovisko vlády je v tomto směru eklektické a řídí se pravděpodobně nikoliv právem, leč ohledem na svoji popularitu mezi voliči. Návrh nového Občanského zákoníku sice počítá s možností dvouleté výpovědní lhůty z nájmu bytu, a to bez udání důvodu, ovšem nájemníkovi je zde dán prostor k další obraně formou soudní žaloby. To v praxi českých soudů znamená možnost prodloužení eventuálních sporů s nájemníkem o dalších i pět a více let. Navíc jak vyplývá z posledních prohlášení místopředsedy vlády J. Čunka, je velmi nepravděpodobné, že by nový Občanský zákoník byl v této formě přijat Parlamentem. Je tedy zřejmé, že ani nový Občanský zákoník nepočítá s možností uvolnění právní regulace nájemného. Navíc, dle v médiích prezentovaného prohlášení Ministerstva spravedlnosti 23, návrh Občanského zákoníku byl vrácen expertům k přepracování a Ministerstvo spravedlnosti předpokládá, že se k němu bude moci vrátit nejdříve na podzim roku Z tohoto vyplývá, že zavedení možnosti vypovědět nájem z bytu bez udání důvodu, na jakkoliv dlouhou dobu, není možno očekávat za dříve než tři až čtyři roky. Za předpokladu, že by byla zákonodárci akceptována dvouletá výpovědní lhůta, mohlo by dojít k uvolnění právní regulace nájmů až za pět až šest let. Takové oddalování uvolnění právní regulace považují stěžovatelé za zcela neakceptovatelné. 19 Viz příloha č. 17; Stanovisko Ministerstva pro místní rozvoj z prosince 2007 k návrhu Krajského soudu v Hradci Králové pobočka Pardubice na zrušení zák. č. 107/2006, který byl podán v rámci projednávání spisu čj. 23 Co 68/ Tamtéž; str Viz příloha č. 18; Text návrhu nového Občanského zákoníku ust Tamtéž str. 18,19; Navrhované znění uvedených paragrafů proponovaného Občanského zákoníku. 23 Viz příloha č. 19; Shrnutí stanoviska MSp k novému Občanskému zákoníku, též na 15

16 III.B Vláda se zabývala otázkou regulace nájemného a její eventuální protiústavnosti i v souvislosti se zákonem č. 107/2006 Sb., kterým byl stanoven postup, jak je možno jednostranně zvyšovat regulované nájemné. Tento zákon byl ovšem napaden řadou subjektů s tím, že sám o sobě je protiústavní, neboť i po tak zvaném skončení deregulace bude v řadě lokalit České republiky nejvyšší možné deregulované nájemné hluboko pod úrovní nákladů prosté reprodukce pronajatých bytů. Na tomto místě je třeba reagovat na četná prohlášení a stanoviska vlády, že není možno počítat do nutných nákladů i odpisy, které jsou součástí výpočtu prosté reprodukce. Kdyby tomu tak nebylo, docházelo by k postupnému vymydlování bytového fondu, takže po několika desítkách let by bytový fond, schopný uspokojování bytových potřeb nájemníků, by prostě neexistoval. Z důvodu nepřiměřené regulace nájmů se obrátil Krajský soud v Hradci Králové, který projednával relevantní spor o určení výše nájemného 24 na Ústavní soud s žádostí, aby ve smyslu ust. čl. 95 Ústavy 25 rozhodl, zda je první část zákona č. 107/2006 Sb. v části, která stanoví způsob regulace nájemného, konformní s Ústavou, a v případě, že tomu tak není, aby tuto část zákona zrušil. Ve věci doposud nebylo rozhodnuto, věc je projednávána u Ústavního soudu pod sp.zn. Pl ÚS 7/2007. Na základě výzvy Ústavního soudu zaslalo Ministerstvo pro místní rozvoj svoje stanovisko k dané věci. 26 Jelikož jedna ze stran sporu je členem vedlejšího účastníka řízení, podařilo se vedlejšímu účastníkovi řízení získat stanovisko Ministerstva pro místní rozvoj k dané problematice. Pro ověření autentičnosti daného originálu stěžovatelé a vedlejší účastník navrhují Soudu, aby si vyžádal od Ústavního soudu stanovisko Vlády ČR k návrhu Krajského soudu v Hradci Králové pobočka Pardubice, o zrušení zák.č. 107/2006 Sb., kterýžto spor je u daného soudu projednáván pod sp. zn. 23 Co 68/2006. Pakliže na jedné straně porovnáme stanovisko Ministerstva pro místní rozvoj a stanovisko Vlády pro ESLP, dojdeme k závěru, že tyto výroky jsou zcela kontradiktorní. I proto nelze hodnotit stanovisko Vlády jinak než jako účelové. Vláda ve svém stanovisku uvádí, že k regulaci, zejména protiprávní a neospravedlnitelné regulaci nájemného bytů nikdy nedošlo. Z tvrzení, uvedených zde Ministerstvem pro místní rozvoj, považují stěžovatelé a vedlejší účastník řízení za nutné poukázat na tato tvrzení: a) MMR přiznává, že po celou dobu platnosti vyhlášky Ministerstva financí č. 176/1993 Sb., tedy do konce roku 2001, zde existovala cenová regulace, o které explicitně uvádí: Tento způsob regulace ceny nájemného byl přímočarým a neskrývaným pokračováním státních zásahů do oblasti vztahů soukromého práva Viz příloha č. 20; Žaloba a rozsudek Jedná se o spis Krajského soudu v Hradci Královém pobočka Pardubice, který je zde veden pod spisovou značkou 23 Co 289/ Ustanovení čl. 95 Ústavy ČR zní: (1) Soudce je při rozhodování vázán zákonem a mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu; je oprávněn posoudit soulad jiného právního předpisu se zákonem nebo s takovou mezinárodní smlouvou. (2) Dojde-li soud k závěru, že zákon, jehož má být při řešení věci použito, je v rozporu s ústavním pořádkem, předloží věc Ústavnímu soudu. Dále též 64 odst. 3 zákona o Ústavním soudu 182/1993, který zní: (3) Návrh na zrušení zákona nebo jeho jednotlivých ustanovení je oprávněn podat též soud v souvislosti se svou rozhodovací činností podle čl. 95 odst. 2 Ústavy. 26 Viz příloha č. 17; Pracovní verze stanoviska MMR. 27 Tamtéž, str

17 Naproti tomu Vláda ve svém stanovisku pro ESLP tvrdí, že regulací nájemného nedocházelo k zásahům do soukromoprávních vztahů, respektive, že tyto zásahy byly zcela legitimní. b) MMR zdůraznilo, že tam, kde došlo k deregulaci nájemného, tedy byty z tržního sektoru, ( ) nejsou předmětem sporů (ani soudních) ani větších problémů vztahů obou stran nájemního vztahu. 28 Je tedy zřejmé v rozporu s tvrzeními o nutnosti regulace, které se táhnou jako červená nit celým stanoviskem vlády ČR že cenová regulace nájemného je významným zdrojem soudního nápadu, který významnou měrou přispívá k přetíženosti justice tak, jak na to bude poukázáno dále. c) Vláda ve svém stanovisku pro ESLP tvrdí, že existují legitimní vnitrostátní prostředky nápravy, totiž, že se mohou majitelé bytů s regulovaným nájemným obracet k soudu, a tak se mohou domoci stanovení místně obvyklého nájemného, takže není důvod se obracet se stížností k Evropskému soudu pro lidská práva. Naproti tomu Ministerstvo pro místní rozvoj ve svém stanovisku uvádí: Obecné soudy i Nejvyšší soud v případě sporu o výši nájemného zamítaly žádosti pronajímatelů na určení výše nájemného (které by odpovídalo místně obvyklému nájemnému) s tím, že neexistuje právní předpis určující způsob výpočtu nájemného a rozhodnutím soudu nelze nahradit vůli kterékoliv ze smluvních stran. 29 Je skutečně pozoruhodné, že na základě stejné databáze rozsudků, které má stát k disposici, mohou dvě jeho složky Ministerstvo pro místní rozvoj a Ministerstvo spravedlnosti, pod které spadá Úřad vládního zmocněnce pro zastupování věcí u ESLP, dojít k tak naprosto protichůdným tvrzením. III.B O tom, jaký je skutečný stav věci, svědčí i vystoupení Ministra spravedlnosti JUDr. Jiřího Pospíšila v hlavním večerním zpravodajství TV Nova dne Zde ministr o sporu majitelů domů s Českou republikou ve věci regulace nájemného prohlásil: Názor právních expertů je takový, že je zde výrazné riziko, že Česká republika může být neúspěšná. 30 Dále ministr potvrdil, že úkolem advokátní kanceláře, najaté Českou republikou za účelem ochrany zájmů ČR, je především minimalizovat škody tedy minimalizovat platby České republiky majitelům domů v rámci náhrady škody. V reportáži bylo rovněž uvedeno, že výběrového řízení na zastupování ČR před ESLP se přihlásily pouze dvě domácí advokátní kanceláře, a to přes to, že byla vypsána odměna až do výše 45 milionů korun (t.j Euro v přepočtu k ). Ministerstvo spravedlnosti uvedlo, že důvodem pro nízký zájem advokátů byla zřejmě nízká míra pravděpodobnosti úspěchu ve věci. V téže reportáži mluvčí Ministerstva pro místní rozvoj Radka Burgetová uvedla: zpráva 31 je v režimu utajená protože nechceme ohrozit výsledky soudního řízení a nechceme ani znepokojovat veřejnost. Na základě těchto několika z řady možných citací je zřejmé, že vláda je velmi dobře obeznámena se skutečným stavem věci a neudržitelností právního postavení regulovaných nájmů, avšak ve snaze přenést politickou zodpovědnost až na další volební období se snaží celou věc maximálně protahovat a bagatelizovat. 28 Tamtéž, str Tamtéž, str Viz příloha č.21; Přepis reportáže TV Nova hlavní večerní zprávy ze dne Je tím míněna zpráva pro Vládu ČR č. V 217/

18 C OBECNĚ K ÚLOZE ÚSTAVNÍHO SOUDU ČR K DANÉ PROBLEMATICE III.C.1. Úloha Ústavního soudu jako strážce ústavnosti České republiky hraje při posuzování stížnosti zcela zásadní roli. Tato role je v zásadě dvojího charakteru: III.C.1.1. Otázka závaznosti nálezů Ústavního soudu pro soustavu obecných soudů tedy soudů od okresních (obvodních) soudů po Nejvyšší soud ČR. V právní teorii je role Ústavního soudu pojímána dvojím způsobem. III.C Dle prvního výkladu jsou nálezy Ústavního soudu závazné pouze pro jeden konkrétní případ. V tomto jednom konkrétním případě, kdy Ústavní soud zrušil rozsudek či rozsudky nižších soudů pro jejich rozpor s Ústavou často pro rozpor s Listinou základních práv a svobod jsou obecné soudy vázány právním názorem Ústavního soudu. Tuto pravomoc Ústavního soudu nezpochybnili ani jeho největší teoreticko-právní odpůrci. Přesto, jak bude uvedeno níže na konkrétních příkladech, i zde odmítají obecné soudy nálezy Ústavního soudu respektovat. III.C Dle druhého výkladu jsou nálezy Ústavního soudu závazné pro všechny případy obdobného charakteru. To je stanovisko, které k dané problematice zaujímá i sám Ústavní soud. Toto stanovisko Ústavního soudu obecné soudy systematicky odmítají naplňovat, takže dochází k situaci, kdy v typově zcela shodných případech musí Ústavní soud zaujímat stále znovu a znovu stejné stanovisko, aby přiměl obecné soudy k respektování Ústavy. Je zřejmé, že samotnému Ústavnímu soudu již začíná s tímto stavem a postojem obecných soudů docházet trpělivost, což vyjádřil v odůvodnění svého nálezu nález III. ÚS 495/05 32, ve kterém mimo jiné uvedl: Takto jednoznačné a záměrné nedbání a nerespektování právních názorů Ústavního soudu (v daném případě obsažených v nálezu sp. zn. III. ÚS 495/02) vede při stejných skutečnostech jednak k vědomému porušování ústavnosti. Navíc nerespektování nosných důvodů publikovaného nálezu Ústavního soudu řešících obdobné věci má nepochybně deformující dopad na princip právní jistoty plynoucí z normativního principu právního státu tak, jak jej normuje čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR. Rovnost v právech ve vztahu k obecným soudům kromě jiného zakládá právo na stejné rozhodování ve stejných případech a zároveň vylučuje libovůli při aplikaci práva. Za porušení principu rovnosti v právech nutno zejména považovat ty případy, kdy obecný soud neposkytne účastníkům ochranu v jejich základních právech a svobodách, ačkoli již ve skutkově obdobných případech byla Ústavním soudem přiznána. Napadené rozsudky obecných soudů, pokud jde o jejich odmítnutí zabývat se oprávněným nárokem stěžovatele z hlediska dosavadní judikatury Ústavního soudu, tak svědčí především o zásadním selhání těchto soudů, resp. soudců o dané věci rozhodujících, založeném na neschopnosti vnímat úlohu, která náleží Ústavnímu soudu jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti. V důsledku pak svědčí postup těchto soudců o neznalosti Ústavy ČR (v lepším případě) nebo o jejím úmyslném ignorování. 32 Nález sp. zn. III. ÚS 495/05 ze dne 30. října

19 Citovaný nález Ústavního soudu se sice netýká regulace nájemného, o to lépe však dokresluje úroveň českého obecného soudnictví, a to i včetně Nejvyššího soudu ČR. Rozhodovací praxe celé soustavy obecných soudů dlouhodobě odporuje ústavnímu pořádku České republiky, dlouhodobě rozhoduje proti nálezům Ústavního soudu a proti smyslu zákonů. Za této situace vůbec nemůže být řeči o tom, že by bylo možno domoci se před českými soudy práva účinnými vnitrostátními prostředky, což bude dále zdokumentováno. III.C.1.2. Otázka dosavadní judikatury Ústavního soudu ve věci de/regulace nájemného. Na tomto místě je třeba říci, že judikatura Ústavního soudu k otázce de/regulace nájemného je rozsáhlá, neustále se rozšiřující a zcela konzistentní. III.C V době PŘED podáním stížnosti členů vedlejšího účastníka řízení k ESLP tedy k červnu 2005 bylo vydáno pouze několik zásadních nálezů Ústavního soudu, které se zabývaly zejména samotným zrušením vyhlášky Ministerstva financí č. 176/1993 Sb. a dalších předpisů, které se následovně pokusily regulovat výši nájmů bez ohledu na nálezy Ústavního soudu stejným způsobem. Jednalo se o tyto nálezy Ústavního soudu: a) Nález ÚS č. 231/2000 Sb. ze dne , kterým byla zrušena vyhláška o regulaci nájemného. b) Nález ÚS č. 528/2002 Sb. ze dne , kterým byl zrušen výměr Ministerstva financí č. 06/2002 Sb. jímž bylo stanoveno maximální nájemné z bytů. c) Nález ÚS č. 84/2003 Sb. ze dne , jímž bylo zrušeno nařízení vlády č. 567/2002 Sb., kterým se stanoví cenové moratorium na nájem bytů. Ad III.C a) V tomto nálezu se Ústavní soud velmi podrobně zabýval vyvážením jednotlivých vzájemně si odporujících práv a zásadou proporcionality. Dospěl přitom k závěru, že v České republice při současném způsobu regulace není princip proporcionality zachován. 33 Ad III.C b) V tomto nálezu se Ústavní soud velmi podrobně zabýval judikaturou Evropského soudu pro lidská práva ve směru k situaci, která ve věci regulace nájmů panuje v České republice. Dospěl k závěru, že je zcela v souladu s judikaturou ESLP, když je prohlášena 33 Z odůvodnění nálezu ÚS č. 231/2000 Sb: Podle názoru Ústavního soudu princip přiměřené (spravedlivé) rovnováhy vyžaduje, aby při respektování požadavků obsažených v čl. 11 Paktu byl vzat zřetel na proces destrukce vlastnického práva, zejména pokud se týče vlastníků nájemních domů, diskriminovaných v poměru k ostatním vlastníkům, kupř. tzv. rodinných domků tím, že je jim odepřeno požívat plody a užitky svého vlastnictví, neboť ve skutečnosti vzhledem k výši nájemného a výši nákladů nezbytných k provozu, často v katastrofickém stavu se nacházejících nemovitostí, jsou část nájemného, jaké by jinak s přihlédnutím ke všem okolnostem bylo možno považovat za přiměřené, nuceni hradit ze svého. Jinými slovy, v důsledku dosavadní právní úpravy existují dnes v naší společnosti sociální skupiny či subjekty, které hradí ze svého to, co v zájmu naplnění již konstatovaného čl. 11 Paktu má zajišťovat stát. Cenová regulace, nemá-li přesáhnout meze ústavnosti, nesmí evidentně snížit cenu tak, aby vzhledem ke všem prokázaným a nutně vynaloženým nákladům eliminovala možnost alespoň jejich návratnosti, neboť v takovém případě by vlastně implikovala popření účelu a všech funkcí vlastnictví. 19

20 taková forma regulace, která panuje v ČR za protiústavní a v rozporu s Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod. 34 Ad III.C c) V tomto nálezu je možno ve formě citace Ústavním soudem opět nalézt stanovisko, které je v přímém rozporu s nynějším stanoviskem vlády ohledně regulace nájmů. Ve svém stanovisku k Evropskému soudu pro lidská práva Vláda regulaci schvaluje a stížnost navrhuje odmítnout, neboť údajně nejsou splněny podmínky ani pro její přijetí, natož aby jí mohlo být vyhověno. K tomuto řízení před Ústavním soudem však vláda přiznala, že..akceptuje argumentaci navrhovatelů pouze v rozsahu a v kontextu, v jakém odpovídá předchozím dvěma nálezům Ústavního soudu ve věci regulace nájemného. Závěr: Ještě před tím, než se stěžovatelé obrátili s Evropskému soudu pro lidská práva se stížností na přetrvávající tvrdou regulaci nájemného, byly Ústavním soudem jasně vymezeny právní aspekty regulace nájmů takto: 1) Regulace samotná není v rozporu s Ústavou a Úmluvou, ale tato regulace nesmí regulovat nájem pod úroveň nákladů proste reprodukce a musí být proporcionální. V ČR není proporcionalita zachována. 34 Z odůvodnění Nálezu ústavního soudu ÚS č. 528/2002 Sb.: Evropský soud pro lidská práva v této souvislosti obvykle zdůrazňuje, že masové změny v této oblasti by přivodily značné sociální napětí a ohrozily veřejný pořádek, takže je použití ustanovení čl. 1 odst. 2 Dodatkového protokolu k Úmluvě zpravidla uznáno v rámci volné úvahy státu. Současně však musí opatření státu respektovat spravedlivou rovnováhu mezi imperativy obecného zájmu a ochrany základních práv jednotlivce. K nim náleží i ochrana před diskriminací, ke které dochází v případě odlišnosti v zacházení, jestliže postrádá objektivní a rozumné ospravedlnění, tj. jestliže nesleduje legitimní cíl nebo neexistuje rozumný poměr mezi použitými prostředky a sledovaným cílem. Smluvní státy mají určitý prostor k posouzení, zda a v jaké míře rozdíly mezi jinak analogickými situacemi ospravedlňují odlišnosti v zacházení (např. Larkos proti Kypru z 18. února Přehled rozsudků Evropského soudu pro lidská práva, roč. 1999, č. 6, s. 129). Samotná nerovnost tak ještě nemusí vždy znamenat neústavní stav, popř. může jít o zásah odůvodnitelný jiným významným zájmem na ochraně, např. jiných základních práv. Podle Ústavního soudu není z hlediska ústavnosti natrvalo udržitelná situace, která je důsledkem pokřivených poměrů v oblasti bytové politiky do r Ústavní soud vychází z toho, že nájemní vztahy, které jsou chráněny cenovou regulací, nevznikly v běžných podmínkách právního státu, nýbrž transformací uživatelských vztahů k bytům, které byly založeny administrativním aktem státu (i proti vůli vlastníka), nikoli svobodnou vůlí dvou smluvních stran. Těsně po roce 1989 bylo možno takovou situaci v nájemních (uživatelských) vztazích vniklých po roce 1948 vzít na zřetel (srov. v této souvislosti rozhodnutí německého Ústavního soudu BvR 3 51/91 z , kterým uznal dočasné převzetí cenových předpisů NDR v oblasti nájemného). Ústavní soud takovou transformaci uznal za ústavně konformní v nálezu Pl. ÚS 37/93 (č. 86/1994 Sb.) s ohledem na potřebu vytvořit pro dosavadní, byť deformované, užívací vztahy stav dostatečné právní jistoty. Konstatoval přitom, že i kdyby byli vlastníci soukromých domů oproti ostatním vlastníkům skutečně znevýhodněni, bylo by to vyváženo veřejným zájmem na transformaci někdejších uživatelských vztahů k bytům v instituci chráněných nájmů. Ústavní soud zastává stanovisko, že důvody pro právní řešení těsně po roce 1989, kdy nabyla účinnosti vyhláška č. 176/1993 Sb., již v současnosti ztrácejí na své síle. To zejména v případě, ve kterém se nejedná o samotnou existenci nájemního vztahu, nýbrž o regulaci nájemného způsobem, jakým to činí výměr č. 06/2002. Vlastnictví nájemních bytů je rovněž vlastnictvím, a proto nemůže být trvale vyňato z pravidelného právního režimu a podřízeno režimu zvláštnímu, pokud pro to nejsou závažné důvody. Uvedené okolnosti byly jistě zřetele hodné, trvale však takovou situaci v podobě omezení postavení pronajímatelů této kategorie nelze udržovat, a to ani kdyby pro to byla zvolena odpovídající forma regulace cestou zákona. Stát proto musí najít jiný způsob, jak situaci nájmů v těchto bytech řešit. Ústavní soud mu k tomu dal dostatečný čas až do konce roku 2001, kdy v souladu se zákonnou možností podle 70 odst. 1 zákona o Ústavním soudu sanoval dosavadní neústavní stav úpravy regulace nájemného pro určité kategorie bytů. Dalším během času a neřešením této úpravy stanoveným ústavním způsobem se tento stav diskriminačního působení dále prohlubuje a z postupu Ministerstva financí neplyne, že by zde byl záměr tento ústavně neuspokojivý stav změnit, jak to konečně dokládá vydání výměru č. 06/2002, kde se od 15. listopadu 2002 do 30. června 2003 zachovává dosavadní stav, který je zase v podstatě založen na vyhlášce č. 176/1993 Sb., která byla zrušena jako neústavní. 20