Masarykova univerzita Filozofická fakulta. Ústav jazykovědy a baltistiky Baltistika

Transkript

1 Masarykova univerzita Filozofická fakulta Ústav jazykovědy a baltistiky Baltistika Lucie Matušková 2. infinitiv ve finštině a způsoby jeho překladu do češtiny ve ho novele Cizinec přichází Bakalářská diplomová práce Vedoucí práce: Mgr. Petra Hebedová 2014

2 Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracovala samostatně s využitím uvedených pramenů a literatury.... Podpis autora práce

3 Poděkování Na tomto místě bych chtěla poděkovat vedoucí práce Mgr. Petře Hebedové za cenné podněty a rady při tvorbě mé diplomové práce a také svým nejbližším, rodině a přátelům za jejich lásku, trpělivost a podporu.

4 OBSAH 1. ÚVOD INFINITIV OBECNĚ CO JE TO INFINITIV? INFINITIVY VE FINŠTINĚ Počet infinitivů První infinitiv Třetí infinitiv Čtvrtý infinitiv Tzv. pátý infinitiv KRITÉRIA INFINITIVU CO JE A NENÍ INFINITIV DRUHÝ INFINITIV TVOŘENÍ SLOVESNÉ TYPY TVARY 2. INFINITIVU V INESSIVU A INSTRUKTIVU Inessiv Instruktiv DRUHÝ INFINITIV V INESSIVU Temporální konstrukce Subjekt v temporální konstrukci Objekt v temporální konstrukci Zvláštní využití DRUHÝ INFINITIV V INSTRUKTIVU En-konstrukce Status-konstrukce Temporální a modální konstrukce LEXIKALIZOVANÉ TVARY Adpozice Přísloví a slovní spojení VÝSKYT PŘEKLAD DO ČEŠTINY PŘÍKLADY TVARŮ 2. INFINITIVU V INESSIVU Podřadné spojení vedlejší věty Souřadné spojení hlavní věty Předložkové vazby Adjektivum PŘÍKLADY TVARŮ 2. INFINITIVU V INSTRUKTIVU Souřadné spojení hlavní věty Podřadné spojení vedlejší věty Předložkové vazby Adjektivum Přechodník Příslovce Další způsoby překladu Shrnutí

5 5. ZÁVĚR SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY

6 1. ÚVOD Ve své bakalářské práci se budu věnovat 2. infinitivu ve finštině jeho tvoření, využití a způsobům překladu tohoto tvaru do češtiny. 2. infinitiv patří do kategorie jmenných tvarů sloves, kam se kromě infinitivů řadí také participia. Počet participií je ve finštině pevně daný existují dvě aktivní a dvě pasivní participia, záporné participium a tzv. agentní participium. S počtem infinitivů je to trochu složitější a názory se v tomto ohledu mohou značně rozcházet, proto se i této problematice budu v práci stručněji věnovat. Ve finštině se dá nezpochybnitelně hovořit o minimálně třech infinitivech a do tohoto výčtu spadá i 2. infinitiv. S ním se ve finštině můžeme setkat ve dvou základních podobách ve tvaru inessivu a instruktivu, přičemž inessivní tvar se může vyskytovat jak ve tvaru aktivním, tak pasivním. 2. infinitiv má v jazyce zejména v jeho psané podobě široké využití. Tím nejvýznamnějším je bezpochyby tzv. temporální konstrukce (temporaalirakenne), která slouží k nahrazování vedlejších vět časových. Další využití 2. infinitivu je vyjadřování způsobu nebo dvou souběžně probíhajících dějů. Tvar 2. infinitivu je patrný také v řadě finských adpozic, kde se jedná o tvary lexikalizované, a vyskytuje se také v některých ustálených spojeních nebo příslovích. První kapitolu své práce chci věnovat infinitivu obecně, ráda bych zde vysvětlila, co to infinitiv vlastně je a stručně rozebrala jednotlivé druhy finských infinitivů včetně jejich základního využití. Součástí bude také podkapitola věnující se již avizovanému počtu infinitivů. V dalších kapitolách se už budu věnovat výhradně 2. infinitivu nejprve se zaměřím na jeho tvoření a základní tvary (inessiv, instruktiv) včetně jejich využití, dále se chci věnovat zvláštnímu využití 2. infinitivu a v neposlední řadě také jeho výskytu. Poslední kapitola bude pro práci stěžejní. Budu v ní rozebírat překlad 2. infinitivu do češtiny k tomu bych ráda využila ho dílo Cizinec přichází (Vieras mies tuli taloon), které je na tvary 2. infinitivu velmi bohaté. Cílem mojí práce je co nejkomplexněji rozebrat 2. infinitiv a způsoby jeho využití ve finštině, včetně těch méně rozšířených a známých. Dále bych chtěla ukázat rozmanité možnosti překladu 2. infinitivu do češtiny a zjistit, zda některý ze způsobů při překladu převládá. Stěžejními zdroji pro mou bakalářskou práci budou zejména Velká finská gramatika (Iso suomen kielioppi 1 ) od Auli Hakulinen a kolektivu a Finská gramatika (Suomen kielioppi 2 ) od Aarniho Penttily, dále budu používat také dvě učebnice finštiny (Finština nejen pro samouky 3 od Hilkky Annikki Lindroos a Suomen kielen tikapuut 4 od Heikkiho Kangasniemiho). Pro rozbor překladu tvarů 2. infinitivu bude sloužit ho novela Cizinec přichází (Vieras mies tuli taloon 5 ) jak v původním znění, tak v českém překladu od Jana Petra Velkoborského 6. 1 HAKULINEN, Auli a kol. Iso suomen kielioppi (verkkoversio). Helsinki: SKS, Dostupné z: 2 PENTTILÄ, Aarni. Suomen kielioppi. Porvoo: WSOY, LINDROOS, Hilkka Annikki. Finština nejen pro samouky. Praha: LEDA, KANGASNIEMI, Heikki. Suomen kielen tikapuut. Tampere: Tampere University Press, WALTARI, Mika. Vieras mies tuli taloon. Juva: WSOY, WALTARI, Mika. Cizinec přichází. Praha: Knižní klub,

7 2. INFINITIV OBECNĚ 2.1 CO JE TO INFINITIV? Infinitiv se ve finské gramatice považuje za neurčitý slovesný tvar, který oproti tvaru určitému (finitnímu, časovanému tvaru slovesa) postrádá některé slovesné kategorie. Jsou to zejména kategorie času, způsobu a osoby. Poslední jmenovanou kategorii však u části infinitivních tvarů vyjádřit lze, nikoli však způsobem pro slovesa typickým, tj. osobní koncovkou. Osobu lze vyjádřit stejně jako u substantiv pomocí posesivního sufixu. 7 Infinitiv je nominální (jmenný) tvar slovesa, což znamená, že je to tvar ze slovesa odvozený a zachovávající si tudíž některé vlastnosti typické pro slovesa, ale kromě nich také částečně přebírá vlastnosti jmen. Je to zejména schopnost přibírat pádové koncovky a posesivní sufixy, dále potom fakt, že ve větách figurují ve stejných úlohách jako jména. Ze slovesných vlastností si infinitivní tvary ponechaly zejména schopnost vázat na sebe pro slovesa typická rozšíření, jako například objekt nebo příslovečná určení. 8 Důležitou vlastností společnou všem infinitivním tvarům je jejich znak (tunnus) 9. Každý infinitiv má svůj vlastní znak, který slouží jako základní rozlišovací prvek mezi jednotlivými infinitivy, ale mimo jiné také mezi infinitivem a určitým tvarem slovesa. 2.2 INFINITIVY VE FINŠTINĚ Počet infinitivů Určit počet infinitivů ve finštině může být poměrně problematické. Tradičně se počítalo s pěti infinitivy, od tohoto pojetí se ale postupně začalo ustupovat a v novějších gramatikách se už uvádějí infinitivy pouze tři. Posunu ve vnímání toho, co ještě infinitivem je a co už jím naopak není, nahrává zejména fakt, že používání tvarů 4. a 5. infinitivu je velmi specifické, tyto tvary se vyskytují řídce a jsou zastaralé. Suomen kielioppi äänne- ja sanaoppi 10 od Setäly a Sadeniemiho rozlišuje stejně jako dvě další gramatiky o něco mladšího vydání (Suomen kielioppi 11 od Penttily a Suomen kielen äänne- ja muoto-oppi 12 od Laaksonen a Lieko) pět infinitivů, přičemž tzv. 5. infinitiv není ani v jedné z nich stavěn na roveň čtyřem předchozím. Podle Laaksonen a Lieko je tento tvar 7 HAKULINEN, Auli a kol. Iso suomen kielioppi (verkkoversio). Helsinki: SKS, 2004, 490. Dostupné z: 8 LAAKSONEN, Kaino a LIEKO, Anneli. Suomen kielen äänne- ja muoto-oppi. Loimaa: Finn Lectura, 1988, str Finská terminologie rozlišuje mezi termíny tunnus a pääte, pro které v češtině existuje pouze termín koncovka. Tunnus (dalo by se přeložit jako znak ) je jazykový prostředek značící nějakou mluvnickou kategorii a nevyskytující se samostatně. Pääte (koncovka) je potom druh znaku, který se vyskytuje na konci slova (ve finštině se tedy jedná o osobní a pádové koncovky). V práci budu pracovat s termínem tunnus, který budu do češtiny překládat jako znak. (HAKULINEN, Auli a kol. Iso suomen kielioppi (verkkoversio). Helsinki: SKS, Dostupné z: 10 SETÄLÄ, E. N. a SADENIEMI, Matti. Suomen kielioppi äänne- ja sanaoppi. Helsinky: Otava, PENTTILÄ, Aarni. Suomen kielioppi. Porvoo: WSOY, LAAKSONEN, Kaino a LIEKO, Anneli. Suomen kielen äänne- ja muoto-oppi. Loimaa: Finn Lectura,

8 občas nazýván jako delší tvar 3. infinitivu 13 a jako určitý druh třetího infinitivu jej uvádí také Setälä a Sadeniemi. Ti o něm mluví jako o deminutivním tvaru 3. infinitivu v adessivu s posesivním sufixem. 14 Iso suomen kielioppi (2004) už naopak jednoznačně hovoří pouze o třech infinitivech, o kterých navíc nehovoří jako o prvním, druhém a třetím infinitivu, ale pojmenovává je na základě jejich znaků jako A-infinitiv, E-infinitiv a MA-infinitiv První infinitiv 1. infinitiv je nejrozšířenějším a nejužívanějším finským infinitivem. Jeho znakem je A 16, případně jeho další podoby da; ta, la, ra, na; a (t)a odvíjející se od různých slovesných tříd v závislosti na zakončení slovesného kmene, ke kterému se znak infinitivu připojuje infinitiv má dvě základní podoby základní a tzv. dlouhý tvar. Základní tvar bývá označován také jako obecný infinitiv, jedná se o slovníkový tvar. Tzv. dlouhý tvar potom za infinitivní znak navíc připojuje pádovou koncovku translativu (-kse-), ke které se následně pojí ještě posesivní sufix. Základní tvar 1. infinitivu je potom historický lativ, který ztratil svou koncovku -k, její historická přítomnost však i nadále ovlivňuje chování tohoto tvaru. Na místě ztracené koncovky zůstává ráz, který se realizuje při kontaktu infinitivního tvaru s následujícím slovem a to tzv. rajageminaatio (hraniční geminace). 18 Základní tvar (slovesný kmen + znak infinitivu) sano-a, etsi-ä; juo-da, syö-dä; nous-ta, opiskel-la, pur-ra, men-nä; halu=t=a 19 Dlouhý tvar (slovesný kmen + znak infinitivu + transitiv + posesivní sufix) sano-a-kse-ni, etsi-ä-kse-si; juo-da-kse-en, syö-dä-kse-mme; nous-ta-kse-nne, opiskel-la-kse-en, pur-ra-kse-ni, men-nä-kse-si; halu=t=a-kse-en 1. infinitiv má velmi širokou a rozmanitou škálu využití. Jak už bylo řečeno, jedná se zejména o slovníkový tvar, který je v učebnicích finštiny také výchozím tvarem pro tvoření dalších finských slovesných časů a způsobů. 20 Základní tvar 1. infinitivu vyžaduje také řada slovesných vazeb (např. sloveso alkaa začít, začínat se pojí s 1. infinitivem: Aurinko alkaa paistaa. Slunce začíná svítit.) 21. Kromě těchto funkcí potom existuje řada zvláštních a často ne příliš užívaných tvarů, například krátký tvar 1. infinitivu ve spojení s časovaným slovesem 13 LAAKSONEN, Kaino a LIEKO, Anneli. Suomen kielen äänne- ja muoto-oppi. Loimaa: Finn Lectura, 1988, str SETÄLÄ, E. N. a SADENIEMI, Matti. Suomen kielioppi äänne- ja sanaoppi. Helsinky: Otava, 1972, str HAKULINEN, Auli a kol. Iso suomen kielioppi (verkkoversio). Helsinki: SKS, 2004, 120. Dostupné z: 16 Označení A odpovídá variantám a/ä. 17 Problematice jednotlivých slovesných tříd ve finštině se budu věnovat v kapitole o 2. infinitivu. 18 HAKULINEN, Auli a kol. Iso suomen kielioppi (verkkoversio). Helsinki: SKS, 2004, 120. Dostupné z: 19 Překlady sloves: říct, hledat; pít, jíst; vstávat, studovat, kousat, jít; chtít 20 Například tvary přítomného času slovesa puhua (mluvit) získáme odtržením infinitivního znaku a a přidáním osobních koncovek k takto získanému slovesnému kmenu (minä puhu-n, sinä puhu-t, hän puhu-u, me puhu-mme, te puhu-tte, he puhu-vat). Slovesný kmen, se kterým se zde pracuje, se dá získat i z jiných infinitivních tvarů, v učebnicích se využívá 1. infinitiv proto, že je také slovníkovým tvarem. 21 JÖNSSON-KORHOLA, Hannele a WHITE, Leila. Tarkista tästä suomen sanojen rektioita suomea vieraana kielenä opiskeleville. Helsinki: Finn Lectura,

9 olla (být) vyjadřuje děj, který se téměř stal (Minä olin unohtaa koko jutun. Málem jsem na celou záležitost zapomněla.) 22 nebo krátký tvar 1. infinitivu předcházející časovanému slovesu, kdy časované sloveso blíže specifikuje činnost vyjádřenou infinitivem (Hän vain istua jökötti paikoillaan. Jen nehnutě seděl na svém místě.). 23 Dlouhý tvar 1. infinitivu se potom využívá zejména pro vyjádření účelu nebo záměru, se kterým je nějaká činnost vykonávána. Tuto vlastnost využívá také tzv. finální konstrukce (finaalirakenne), která slouží k nahrazování vedlejších vět účelových uvozovaných spojkou jotta (aby; př. 1). Některé tvary finální konstrukce se postupem času lexikalizovaly a objevují se ve větách ve funkci adverbiále, kdy vyjadřují vztah mluvčího k vyřčenému. Jedná se zejména o tvary muistaakseni pokud si pamatuji, tietääkseni pokud vím, luullakseni jak si myslím, ymmärtääkseni pokud rozumím nebo nähdäkseni jak vidím. 24 Nahrazují tedy větu vedlejší podmínkovou uvozovanou spojkami jos, nebo sikäli kuin (pokud; př. 2). Na rozdíl od finální konstrukce však není nutné, aby byl v hlavní větě stejný subjekt jako v nahrazované větě vedlejší. Stejně jako krátký tvar má i dlouhý tvar 1. infinitivu řadu dalších specifických a méně užívaných funkcí, jejichž výčet by však vydal na samostatnou práci. Finální konstrukce 1) Minä lähdin Suomeen, jotta opin suomea. Minä lähdin Suomeen oppiakseni suomea. (Odjela jsem do Finska, abych se naučila finsky.) Lexikalizované tvary 2) Jos muistan oikein, se tapahtui maanantaina. Muistaakseni se tapahtui maanantaina. 25 (Pokud si to pamatuji správně, stalo se to v pondělí.) Třetí infinitiv 3. infinitiv je dalším hojně využívaným finským infinitivem. Jeho znak ma se připojuje ke slovesnému kmenu, který je vždy v silném stupni. 26 Tvar 3. infinitivu se vyskytuje v mnoha různých podobách pojí se se šesti finskými pády (inessiv: -ssa, elativ: -sta, illativ: -An, adessiv: -lla, abessiv: -tta, instruktiv: -n) a stejně jako 2. infinitiv může tvořit také pasivum (pasivum se u 3. infinitivu vyskytuje ve tvaru instruktivu, tento tvar je však zastaralý a vyskytuje se jen vzácně). 27 Možné tvary 3. infinitivu (slovesný kmen + znak infinitivu + příslušná pádová koncovka) - luke-ma-ssa, luke-ma-sta, luke-ma-an, luke-ma-lla, luke-ma-tta, luke-ma-n, (lue-tta-ma-n) 28 - syö-mä-ssä, syö-mä-stä, syö-mä-än, syö-mä-llä, syö-mä-ttä, syö-mä-n, (syö-ttä-mä-n) - opiskele-ma-ssa, opiskele-ma-sta, opiskele-ma-an, opiskele-ma-lla, opiskele-ma-tta, opiskele-ma-n, (opiskel-ta-ma-n) 22 KANGASNIEMI, Heikki. Suomen kielen tikapuut jatkotaso 2. Tampere: Tampere University Press, 2010, str Tamtéž. 24 HAKULINEN, Auli a kol. Iso suomen kielioppi (verkkoversio). Helsinki: SKS, 2004, Dostupné z: 25 KANGASNIEMI, Heikki. Suomen kielen tikapuut jatkotaso 1. Tampere: Tampere University Press, 2007, str S výjimkou velmi zřídka se vyskytujícího pasivního tvaru, který se řídí pravidly pro tvoření pasiv. 27 LAAKSONEN, Kaino a LIEKO, Anneli. Suomen kielen äänne- ja muoto-oppi. Loimaa: Finn Lectura, 1988, str Překlad slovesa: číst - 9 -

10 - halua-ma-ssa, halua-ma-sta, halua-ma-an, halua-ma-lla, halua-ma-tta, halua-ma-n, (halut-ta-ma-n) 3. infinitiv nachází ve finštině hojné využití, což ostatně předurčuje už velké množství jeho podob. 3. infinitiv v inessivu (př. 3) nejčastěji vyjadřuje dva souběžné děje. Může však také poukazovat na činnost, která brzy začne nebo kterou hodláme začít dělat. 3. infinitiv v elativu (př. 4) se zase používá pro děj končící nebo pro děj, k jehož naplnění nedojde. Illativní podoba 3. infinitivu (př. 5) se nejčastěji pojí se slovesy vyjadřujícími pohyb pro vyjádření začátku děje, existuje ale také řada dalších sloves pojících se s tímto tvarem (např.: oppia učit se, opettaa učit, jäädä zůstat, jättää zanechat, pyytää prosit, käskeä přikázat ), následuje také za adjektivem, kterému předchází časované sloveso olla (být). 3. infinitiv ve tvaru adessivu (př. 6) nejčastěji vyjadřuje způsob nebo prostředek, jakým je nějaká činnost vykonávána, ve tvaru abessivu (př. 7) zase poukazuje na absenci nějakého děje. 3. infinitiv v abessivu se také často vyskytuje v různých ustálených spojeních. Tvar 3. infinitivu v instruktivu může být jako jediný také pasivní, tyto tvary jsou ale velmi vzácné a zastaralé 29, jazykové učebnice je například už vůbec neuvádějí. Příklady užití 3. infinitivu 3) Olin kirjastossa lukemassa. 30 Byla jsem v knihovně a studovala 4) Matti tulee pelaamasta jääkiekkoa. 31 Matti přišel z hokeje. 5) Tule meille illalla saunomaan! 32 Přijď se k nám večer saunovat! 6) Lapsi oppii leikkimällä. 33 Dítě se učí hraním si. (tím způsobem, že si hraje) 7) Yritä olla tekemättä virheitä! 34 Pokus se nedělat chyby! Čtvrtý infinitiv Za 4. infinitiv lze považovat tvar s koncovkou -minen, který se tvoří od slovesa připojením koncovky -minen ke slovesnému kmenu v silném stupni. Koncovka -minen se tedy dá považovat za znak 4. infinitivu. Tento tvar se dá vytvořit od každého finského slovesa, vytvořené tvary lze však považovat za infinitivy pouze v omezeném počtu případů. Jedná se zde o konkrétní konstrukce, které jsou navíc už zastaralé a místo nich se v dnešní finštině používají konstrukce jiné. Pouhým připojením znaku -minen vzniká obyčejné slovesné substantivum, které označuje činnost popisovanou slovesem, z něhož je odvozené (např. kirjoittaa psát kirjoittaminen psaní ). Toto vzniklé substantivum se chová jako všechna ostatní jména má plné jmenné skloňování a může na sebe vázat jakákoli rozšíření typická pro substantiva LAAKSONEN, Kaino a LIEKO, Anneli. Suomen kielen äänne- ja muoto-oppi. Loimaa: Finn Lectura, 1988, str LINDROOS, Hilkka Annikki. Finština nejen pro samouky. Praha: LEDA, 2002, str KANGASNIEMI, Heikki. Suomen kielen tikapuut jatkotaso 1. Tampere: Tampere University Press, 2007, str KANGASNIEMI, Heikki. Suomen kielen tikapuut jatkotaso 1. Tampere: Tampere University Press, 2007, str KANGASNIEMI, Heikki. Suomen kielen tikapuut jatkotaso 2. Tampere: Tampere University Press, 2010, str KANGASNIEMI, Heikki. Suomen kielen tikapuut jatkotaso 2. Tampere: Tampere University Press, 2010, str LAAKSONEN, Kaino a LIEKO, Anneli. Suomen kielen äänne- ja muoto-oppi. Loimaa: Finn Lectura, 1988, str

11 Základní tvar (slovesný kmen + -minen) puhu-minen 36, etsi-minen; syö-minen; nouse-minen, opiskele-minen, pure-minen, mene-minen; halua-minen Případy, kdy lze o tvaru na -minen hovořit jako o 4. infinitivu, jsou tři a souvisí s využitím tohoto tvaru. V prvním případě se jedná o spojení tvaru 4. infinitivu v nominativu s časovaným slovesem olla (být). Tímto způsobem může být ve finštině vyjádřena nutnost (Minun on myöntäminen, että minä olin väärässä. Musím přiznat, že jsem se mýlila.). 37 Druhý případ, kdy lze hovořit o 4. infinitivu, je spojení jeho tvaru v partitivu opět s časovaným slovesem olla (být). V tomto případě jde o vyjádření možnosti, nemožnosti nebo zákazu (Onko häneen luottamista? Dá se na něj spolehnout?). 38 Poslední případ využití je postavení tvaru 4. infinitivu v partitivu, ke kterému je navíc připojen posesivní sufix, za stejné časované sloveso. Tímto způsobem se vyjadřuje nepřetržitý děj (Me juoksimme juoksemistamme. Běželi jsme a běželi. / Běželi jsme bez ustání.). 39 Totéž lze v podstatě vyjádřit prostým zopakováním časovaného slovesa (Me juoksimme ja juoksimme.). Tvary 4. infinitivu mají velmi specifické využití, které je podmíněno konkrétními konstrukcemi. Ty jsou navíc podle novějších gramatik Iso suomen kielioppi (2004) 40 a Suomen kielen ääne- ja muoto-oppi (1988) 41 považovány za zastaralé. Kromě toho existuje ve finštině velmi produktivní tvar podobný 4. infinitivu. Jsou to slovesná substantiva odvozená od sloves pomocí sufixu -minen, který je stejný jako koncovka 4. infinitivu. Zde se už ale mluví o slovotvorbě, odvozováním totiž vznikají plnohodnotná substantiva. Na základě těchto důvodů je tedy přirozené, že se od označování tvarů na -minen za 4. infinitiv upouští Tzv. pátý infinitiv Existence 5. infinitivu je ve srovnání se čtvrtým ještě spornější. V novějších finských gramatikách už, stejně jako 4. infinitiv, ani tvar tzv. 5. infinitivu nebývá počítán mezi nominální slovesné tvary, ani ty starší jej však nestavěly na roveň zbývajícím infinitivům. Tvar 5. infinitivu lze získat připojením znaku -maisillaan ke slovesnému kmenu v silném stupni. Už označení celé připojované části jako znaku je však trochu problematické, jednotlivých znaků a koncovek se zde nachází totiž poněkud více a rozcházejí se i názory na to, co který ze znaků vlastně označuje. Za samotný znak tzv. 5. infinitivu by snad šla považovat část -maisi-, ke které je následně připojena ještě koncovka adesivu (-lla-) a posesivní sufix příslušné osoby. Pokud bychom rozebrali ještě samotný znak, jeho první část (-ma-) samozřejmě odpovídá znaku 3. infinitivu, liší se ale názory na to, co označuje tvar -isi-. Ten lze označit za znak kondicionálu, autorky Laaksonen a Lieko jej ale naopak rozebírají jako část odvozovacího sufixu -inen a znak plurálu -i Překlad slovesa: mluvit 37 KANGASNIEMI, Heikki. Suomen kielen tikapuut jatkotaso 2. Tampere: Tampere University Press, 2010, str Tamtéž. 39 KANGASNIEMI, Heikki. Suomen kielen tikapuut jatkotaso 2. Tampere: Tampere University Press, 2010, str HAKULINEN, Auli a kol. Iso suomen kielioppi (verkkoversio). Helsinki: SKS, Dostupné z: 41 LAAKSONEN, Kaino a LIEKO, Anneli. Suomen kielen äänne- ja muoto-oppi. Loimaa: Finn Lectura, LAAKSONEN, Kaino a LIEKO, Anneli. Suomen kielen äänne- ja muoto-oppi. Loimaa: Finn Lectura, 1988, str

12 Jednotliví autoři se liší také v obecném pohledu na tento tvar. Jak už bylo zmíněno, autorky Laaksonen a Lieko ve své knize uvádějí, že tento tvar může být někdy označován jako delší 3. infinitiv 43, Setälä a Sadeniemi potom označení 5. infinitivu nepoužívají vůbec a tento tvar uvádějí jako jakýsi deminutivní tvar 3. infinitivu. 44 Česká učebnice finštiny pak tento tvar uvádí jako konstrukci s -maisi (-maisi rakenne) 45, což se jeví jako vcelku logické označení. Většinou se však mluví o 5. infinitivu, jak je tento tvar označován třeba také v Kangasniemiho učebnici. 46 Tvar tzv. 5. infinitivu (slovesný kmen + -maisillaan) kerto-maisillani, löytä-mäisilläsi; syö-mäisillään; tule-maisillamme; punnitse-maisillanne 47 Tento tvar se ve finštině používá pouze v jedné konstrukci, kdy před tvarem 5. infinitivu stojí časované sloveso olla (být). Tato konstrukce označuje děj, který se právě děje, nebo který se téměř/málem stal (Lapsi oli putomaisillaan ikkunasta. Dítě málem vypadlo z okna. / Olin lähtemäisilläni, kun tulit. Zrovna jsem se chystal odejít, když jsi přišel.). 48 Jedná se tedy opravdu spíše o jakousi konstrukci, navíc poměrně vzácně se vyskytující, než o plnohodnotný nominální slovesný tvar. 2.3 KRITÉRIA INFINITIVU CO JE A NENÍ INFINITIV Definice infinitivu by se dala shrnout tak, že je to tvar ležící na pomezí mezi jménem a slovesem částečně se totiž chová jako sloveso, částečně ale jako jméno. Na rozdíl od sloves nevyjadřuje čas ani způsob a nemá osobní koncovku. Naopak stejně jako jména má alespoň částečné pádové a posesivní skloňování. Pro všechny infinitivy je potom společný také infinitivní znak, který vlastně ze slovesa infinitiv dělá. Je to jakýsi znak určující moment, od kterého se sloveso přestává chovat jako sloveso a přebírá částečné jmenné skloňování. Z toho vyplývá také to, že například znak pasíva (vyskytuje se u 2. infinitivu v inessivu a u 3. infinitivu v instruktivu), který je typickou slovesnou kategorií, se ke tvaru připojuje ještě před infinitivní koncovkou. 49 Z hlediska absence osobních koncovek, nemožnosti vyjádřit čas a způsob a naopak možnosti částečného pádového a posesivního skloňování by se mezi infinitivní tvary daly i nadále počítat také tvary 4. a 5. infinitivu. O existenci jejich infinitivního znaku už by se ale dalo diskutovat koncovka -minen sloužící k vytvoření 4. infinitivu je už dnes vnímána spíše jako slovotvorný sufix a u znaku pro tzv. 5. infinitiv -maisillaan se dá obecně hovořit o kombinaci více různých znaků. Hlavními kritérii, proč tyto tvary už nejsou řazeny mezi infinitivy, jsou však specifické konstrukce, ve kterých se využívají. Ty jsou navíc v dnešní finštině tak řídce se vyskytující a zastaralé (často bývají nahrazovány jinými konstrukcemi se stejným významem), že nemá cenu kvůli těmto výjimečným případům držet tyto dva tvary nadále mezi infinitivy. 43 Tamtéž. 44 SETÄLÄ, E. N. a SADENIEMI, Matti. Suomen kielioppi äänne- ja sanaoppi. Helsinky: Otava, 1972, str LINDROOS, Hilkka Annikki. Finština nejen pro samouky. Praha: LEDA, 2002, str KANGASNIEMI, Heikki. Suomen kielen tikapuut jatkotaso 2. Tampere: Tampere University Press, 2010, str Překlady sloves: vyprávět, najít, jíst, přijít, vážit 48 LINDROOS, Hilkka Annikki. Finština nejen pro samouky. Praha: LEDA, 2002, str KARLSSON, Fred. Finsk grammatik. Helsinky: SKS, 1991, str

13 3. DRUHÝ INFINITIV 3.1 TVOŘENÍ Tvoření 2. infinitivu ve finštině funguje na stejném principu, jako tvoření ostatních finských infinitivních tvarů. Potřebujeme tedy slovesný kmen, ke kterému přidáme znak 2. infinitivu e. Tento znak se přidává k silnému slovesnému kmenu, u sloves s konsonantním kmenem potom ke kmenu tomuto. Při tvorbě tvarů 2. infinitivu je důležité si uvědomit existenci několika slovesných typů. Na základě příslušnosti k těmto typům se finská slovesa chovají a i v případě tvoření tvarů 2. infinitivu má tato příslušnost vliv na konečnou podobu těchto tvarů. Čistě jako e funguje znak 2. infinitivu pouze v případě jednoho slovesného typu, další podoby infinitivního znaku jsou potom (paralelně s 1. infinitivem) de; te, le, re, ne; a (t)e. Zjednodušeně se dá říci, že k vytvoření tvaru 2. infinitivu stačí nahradit znak 1. infinitivu A znakem pro 2. infinitiv e. U sloves, jejichž vokalický kmen končí na e, dochází před připojením znaku 2. infinitivu ke změně tohoto e na i (např. lukea číst : luke- luki-e-). Zvláštností a výjimkou z pravidelného tvoření jsou potom tvary, které se užívají hlavně v poezii. Jedná se o stažené tvary s diftongy zejména od sloves sanoa říct, laulaa zpívat a itkeä plakat, které mají pro 2. infinitiv v inessivu zvláštní tvary sanoissa, laulaissa a itkeissä (oproti pravidelným tvarům: sanoessa, laulaessa a itkiessä). 50 Další zvláštností je potom používání konsonantních kmenů u sloves, která se běžně skloňují jako jednokmenová (s vokalickým kmenem). Jedná se zejména o slovesa joutaa mít čas, moci, tietää vědět a taitaa umět, dovést, která se mohou ve tvaru 2. infinitivu v instruktivu vyskytnout v podobě jouten, tieten a taiten (oproti pravidelným tvarům: joutaen, tietäen a taitaen). 51 Tato slovesa se v minulosti vyskytovala i s konsonantním kmenem, od jehož užívání se později ustoupilo. Některé jeho pozůstatky, jako například v těchto příkladech, jsou však patrné i v dnešním jazyce. 3.2 SLOVESNÉ TYPY Počet slovesných typů ve finštině se může dle různých autorů lišit. Iso suomen kielioppi (2004) 52 a také Kangasniemiho učebnice (2007) 53 rozlišují 4 slovesné typy 50 SETÄLÄ, E. N. a SADENIEMI, Matti. Suomen kielioppi äänne- ja sanaoppi. Helsinky: Otava, 1972, str LAAKSONEN, Kaino a LIEKO, Anneli. Suomen kielen äänne- ja muoto-oppi. Loimaa: Finn Lectura, 1988, str HAKULINEN, Auli a kol. Iso suomen kielioppi (verkkoversio). Helsinki: SKS, 2004, 120. Dostupné z: 53 KANGASNIEMI, Heikki. Suomen kielen tikapuut alkeistaso 1. Tampere: Tampere University Press, 2007, str

14 (verbityypit), některé z nich (typ 3 a 4) se dají rozdělit ještě na podtypy (alatyypit) a vznikne tak tedy celkem 7 různých skupin, které se od sebe vzájemně více či méně odlišují. 54 Za první slovesný typ se dají považovat slovesa, jejichž slovesný kmen končí na jeden vokál. K tomuto typu se řadí většina finských sloves. Znakem 1. infinitivu u těchto sloves je A a pro druhý infinitiv tedy paralelně pouze e. Právě u této skupiny dochází při tvoření tvarů 2. infinitivu od sloves, jejichž vokalický slovesný kmen je zakončený na e, ke změně tohoto e na i. 1. infinitiv 2. infinitiv puhu-a puhu-eetsi-ä etsi-eluke-a luki-e- Druhým slovesným typem jsou slovesa, jejichž kmen je zakončený na dva vokály. Znakem 1. infinitivu je zde -da, v případě 2. infinitivu -de. Do této skupiny patří také tři slovesa, která se při běžném časování chovají jako nepravidelná tehdä dělat, nähdä vidět a käydä navštěvovat, chodit. 55 Co se tvarů 2. infinitivu týče se však chovají stejně jako ostatní slovesa z této skupiny a v tomto případě se tedy dají považovat za pravidelná. 1. infinitiv 2. infinitiv juo-da juo-desyö-dä syö-denäh-dä näh-de- Třetí slovesný typ tvoří slovesa, která mají kromě vokalického kmene (vzniká přidáním e ke konsonantnímu kmenu, např. tul-la tule- přijít ) také kmen konsonantní. Ten může být u této skupiny sloves zakončený na s, l, n nebo r. Na základě tohoto zakončení se tento typ dá rozdělit ještě na dva podtypy. 56 Prvním podtypem jsou slovesa s konsonantním kmenem končícím na l, r nebo n, u kterých je potom znak infinitivu tvořený stejným konsonantem a příslušným vokálem, tj. -la, -ra nebo -na u 1. infinitivu a -le, -re nebo -ne u 2. infinitivu. Druhý podtyp potom tvoří slovesa s konsonantním kmenem končícím na s, u nichž je znakem 1. infinitivu -ta, respektive -te u infinitivu druhého. 1. infinitiv 2. infinitiv tul-la tul-lepur-ra pur-remen-nä men-nenous-ta nous-te- 54 KANGASNIEMI, Heikki. Suomen kielen tikapuut alkeistaso 1. Tampere: Tampere University Press, 2007, str Slovesa tehdä a nähdä mají navíc oproti pravidlu před koncovkou infinitivu konsonant. 56 KANGASNIEMI, Heikki. Suomen kielen tikapuut alkeistaso 1. Tampere: Tampere University Press, 2007, str

15 Nejproblematičtějším slovesným typem je čtvrtý. Patří do něj tzv. verba kontrakta (supistumaverbit). Jsou to slovesa se staženým kmenem a není u nich proto zřejmá morfematická hranice mezi slovesným kmenem a infinitivním znakem. Jejich tvary nelze vždy jednoznačně rozložit na kmen a koncovku. Tato slovesa mají jak vokalický, tak konsonantní kmen, který končí na t, totéž t se však vyskytuje i ve znaku infinitivu. Nelze se tedy jednoznačně přiklonit k žádné straně, aniž by to nezpůsobilo problémy v následném výkladu. Původně měla tato slovesa uprostřed koncového dlouhého vokálu konsonant δ, který později vypadl a došlo ke stažení kmene. Z vokálů se potom stal dlouhý vokál, nebo skupina vokálů. 57 Jako znak 1. infinitivu se u této skupiny tedy udává -(t)a, jako znak 2. infinitivu potom -(t)e. Kangasniemiho učebnice (2007) 58 a Iso suomen kielioppi (2004) 59 tento typ dále dělí na tři podtypy. Prvním z nich jsou slovesa, kde infinitivnímu znaku 60 předchází jakýkoli vokál kromě e nebo i. Vokalický kmen těchto sloves vzniká rozšířením o vokál A (např. halu-ta halua- chtít ). Druhý podtyp tvoří slovesa, u kterých je před znakem infinitivu i. Jejich vokalický kmen pak vzniká rozšířením o -tse- (např. tarvi-ta tarvitse- potřebovat ). Posledním podtypem je malá skupina sloves, u kterých infinitivnímu znaku předchází e. Jejich vokalický kmen získáme rozšířením o -ne- (např. vanhe-ta vanhene- stárnout ). Těchto sloves je ve finštině málo a většinou označují změnu stavu. Většina z nich se pojí s neživotným subjektem, a proto se vyskytuje pouze ve tvaru 3. osoby. 61 Slovesa všech tří podtypů však mají společný konsonantní kmen zakončený na t, který je právě tím stěžejním pro tvoření tvarů 2. infinitivu. 1. infinitiv 2. infinitiv halu-(t)-a halu-(t)-etarvi-(t)-a tarvi-(t)-evanhe-(t)-a vanhe-(t)-e- 3.3 TVARY 2. INFINITIVU V INESSIVU A INSTRUKTIVU Tvar 2. infinitivu v jeho základní podobě pouze s infinitivním znakem se ve finštině nevyskytuje. Za infinitivním znakem následuje vždy ještě pádová koncovka a to buď koncovka inessivu, nebo instruktivu Inessiv Inessiv je pádem s nímž se u 2. infinitivu setkáme nejčastěji. Jedná se o vnitřní lokální pád, který označuje, že něco někde je. Vytvoření tvaru 2. infinitivu v inessivu je velmi jednoduché k základu s infinitivním znakem e se jednoduše přidá koncovka inessivu -ssa. 57 HAKULINEN, Auli a kol. Iso suomen kielioppi (verkkoversio). Helsinki: SKS, 2004, 330. Dostupné z: 58 Tamtéž. 59 HAKULINEN, Auli a kol. Iso suomen kielioppi (verkkoversio). Helsinki: SKS, 2004, 120. Dostupné z: 60 Pro zjednodušení zde počítejme jako infinitivní znak -ta. 61 HAKULINEN, Auli a kol. Iso suomen kielioppi (verkkoversio). Helsinki: SKS, 2004, 75. Dostupné z:

16 1. infinitiv 2. infinitiv v inessivu puhu-a puhu-e-ssa luke-a luki-e-ssa syö-dä syö-de-ssä tul-la tul-le-ssa men-nä men-ne-ssä halu-(t)-a halu-(t)-e-ssa Při používání tvarů 2. infinitivu v inessivu v praxi se navíc často setkáme s připojením dalšího sufixu posesivního. Ten na slovesném tvaru označuje subjekt a jeho připojování se řídí danými pravidly, o nichž bude řeč v příslušné kapitole. Posesivní sufix konkrétní osoby se připojuje za inessivní koncovku. singulár plurál 1. os. sano-e-ssa-ni sano-e-ssa-mme 2. os. sano-e-ssa-si sano-e-ssa-nne 3. os. sano-e-ssa-an sano-e-ssa-an 2. infinitiv v inessivu se může vyskytovat také v pasivu. Spolu s tvarem 3. infinitivu v instruktivu je to tedy jediný infinitivní tvar, který tvoří pasivum, přičemž u 3. infinitivu se jedná o tvary zastaralé a vzácně se vyskytující. U 2. infinitivu v inessivu je pasivum daleko běžnější a s těmito tvary se lze stále poměrně často setkat. Tvoření pasivních tvarů 2. infinitivu v inessivu se řídí pravidly pro tvoření pasiva. Pasivní koncovka -(t)ta se připojuje ještě před samotný znak 2. infinitivu a využívá slabého vokalického kmene, u sloves s konsonantním kmenem potom kmen konsonantní. 2. INFINITIV V INESSIVU aktivní tvar pasivní tvar kerto-e-ssa kerro-tta-e-ssa syö-de-ssä syö-tä-e-ssä tul-le-ssa tul-ta-e-ssa men-ne-ssä men-tä-e-ssä halu-(t)-e-ssa halu-(t)-ta-e-ssa tarvi-(t)-e-ssa tarvi-(t)-ta-e-ssa Instruktiv Tvar 2. infinitivu v instruktivu je oproti tvaru v inessivu méně používaný. Tvoří se opět pouhým přidáním instruktivní koncovky -n ke slovesnému kmenu s infinitivním znakem e. Instruktiv je ve finštině pádem marginálním, vyjadřuje způsob nebo prostředek děje. Při skloňování jmen se vyskytuje téměř vždy v kombinaci se znakem plurálu i (tedy koncovka instruktivu má potom tvar -in), u tvarů 2. infinitivu se vyskytuje ve své původní podobě

17 1. infinitiv 2. infinitiv v inessivu puhu-a puhu-e-n luke-a luki-e-n syö-dä syö-de-n tul-la tul-le-n men-nä men-ne-n halu-(t)-a halu-(t)-e-n Pasivní tvar u 2. infinitivu v instruktivu neexistuje, v ojedinělých případech se může vyskytnout posesivní sufix. Ten se přidává za koncovku instruktivu, dochází tak ale k jejímu pohlcení posesivním sufixem (koncovku tedy u těchto tvarů není možné vidět) a posesivní sufix tak následně ovlivňuje také střídání stupňů u slovesných typů 2 a 3 (např. nähdä vidět : nähden nähteni; kuulla slyšet : kuullen kuulteni) DRUHÝ INFINITIV V INESSIVU Temporální konstrukce Hlavním a také nejrozšířenějším využitím tvarů 2. infinitivu v inessivu (jak aktivních, tak pasivních, s posesivními sufixy i bez nich) je tzv. temporální konstrukce (temporaalirakenne) 63. Tato konstrukce se používá k nahrazování kladných vedlejších vět časových uvozovaných spojkou kun když (kun-lauseet) pro vyjádření současnosti děje vedlejší a hlavní věty, případně k vyjádření následnosti děje vedlejší věty po ději věty hlavní. 64 Příklady: 65 8) Kun tulin kotiin, kello oli jo paljon. Tullessani kotiin kello oli jo paljon. (Když jsem přišel domů, bylo už moc hodin.) 9) Marja itkee usein, kun hän katselee surullista elokuvaa. Marja itkee usein katsellessaan surullista elokuvaa. (Marja často pláče, když se dívá na smutný film.) Vyjádření současnosti se potom dá rozdělit na tři typy. U prvního typu máme dva punktuální děje, které mohou více či méně vyjadřovat dějovou současnost (Mies loukkaantui törmätessään raitiovaunuun. Muž se zranil, když narazil do tramvaje. ). Ve druhém typu vyjádření je děj hlavní věty zahrnut i ve větě vedlejší, která zde potom větu hlavní časově ohraničuje (Mitä he ajattelivat syödessään? O čem přemýšleli, když jedli? ). U třetího typu vyjádření je naopak děj vedlejší věty zejména pokud je vyjádřen punktuálním slovesem zahrnut i ve větě hlavní (Jenny Paulaharju oli nelikymmenvuotias, tukeva naisihminen saadessaan mieheltään Samuli Paulaharjulta nimipäivälahjaksi toukokuussa PENTTILÄ, Aarni. Suomen kielioppi. Porvoo: WSOY, 1963, str Tato konstrukce bývá často označována jako 1. temporální konstrukce z důvodu odlišení od druhého typu této konstrukce (2. temporální konstrukce), která se používá pro vyjádření předčasnosti. 64 KANGASNIEMI, Heikki. Suomen kielen tikapuut jatkotaso 2. Tampere: Tampere University Press, 2010, str KANGASNIEMI, Heikki. Suomen kielen tikapuut jatkotaso 2. Tampere: Tampere University Press, 2010, str

18 polkupyörän. Jenny Paulaharju byla čtyřicetiletá silná žena, když v květnu 1920 dostala od svého muže Samuli Punaharjuly k svátku kolo. ). 66 Jak už bylo řečeno, temporální konstrukcí se dají nahrazovat pouze věty kladné. Záporné věty tedy není možné touto konstrukcí nahradit, stejně tak nelze temporální konstrukci použít pro nahrazení speciálních větných konstrukcí jako jsou posesivní (Minulla on aikaa. Já mám čas. ), výsledkové (Minusta tulee lääkäri. Stane se ze mě lékař. ) nebo nesesivní (Minun täytyy oppia. Musím se učit. ) větné konstrukce. 67 Ve finské terminologii se temporální konstrukce řadí k tzv. lauseenvastikkeet, což jsou konstrukce, kterými je možné nahradit větu se slovesem ve finitním tvaru. Z hlediska finské syntaxe funguje temporální konstrukce jako atribut (määrite) 68 hlavní věty a to ve funkci příslovečného určení, v tomto případě času. Vzhledem k tomu, že vytvořením temporální konstrukce dochází ke změně z věty na infinitivní konstrukci a také ke změně syntaktických vztahů uvnitř nově vzniklého větného celku, má to dopad také na interpunkci temporální konstrukce se od zbytku věty neodděluje čárkami. Netvoří samostatnou jednotku, ale je součástí atributem věty hlavní. Z hlediska syntaxe je také důležité postavení temporální konstrukce vzhledem k případným příslovečným určením, které ji dále rozvíjejí. Pokud se ve větě vyskytuje pouze krátké příslovečné určení, může stát jak před, tak za tvarem 2. infinitivu v inessivu (např.: Tullessani kotiin / Kotiin tullessani olin todella väsynyt. Když jsem přišel domů, byl jsem opravdu unavený. ). Pokud je však příslovečné určení delší, je přípustné jen postavení za infinitivním tvarem (např.: Tullessani kotiin raskaan työpäivän jälkeen olin todella väsynyt. Když jsem přišel po náročném pracovním dni domů, byl jsem opravdu unavený. ) Subjekt v temporální konstrukci Temporální konstrukce má ve většině případů také subjekt, který se rovná subjektu věty vedlejší, kterou tato konstrukce nahrazuje. Jelikož se jedná o infinitivní konstrukci, nemůže být subjekt vyjádřen na slovesném tvaru pomocí slovesných osobních koncovek. V případě infinitivů se dá mluvit o nominálních slovesných tvarech a s tím částečně koresponduje vyjadřování subjektu v temporální konstrukci. Subjekt temporální konstrukce se vyjadřuje pomocí genitivu a/nebo posesivního sufixu 70, který je typický právě pro jména. Na základě vyjádření subjektu rozlišujeme několik skupin. Pokud je v hlavní i v nahrazované vedlejší větě stejný subjekt, pro vyjádření subjektu temporální konstrukce se používá pouze posesivní sufix příslušné osoby (-ni, -si, -mme, -nne, -an). Subjekt hlavní věty může být vyjádřen osobním zájmenem (př. 10) nebo vlastním 66 HAKULINEN, Auli a kol. Iso suomen kielioppi (verkkoversio). Helsinki: SKS, 2004, 544. Dostupné z: 67 HAKULINEN, Auli a kol. Iso suomen kielioppi (verkkoversio). Helsinki: SKS, 2004, 543. Dostupné z: 68 Määrite je větný člen nebo jeho část blíže určující buď popisem nebo doplňující informací slovo nebo slovní spojení, ke kterému se váže. (HAKULINEN, Auli a kol. Iso suomen kielioppi (verkkoversio). Helsinki: SKS, Dostupné z: 69 KANGASNIEMI, Heikki. Suomen kielen tikapuut jatkotaso 2. Tampere: Tampere University Press, 2010, str HAKULINEN, Auli a kol. Iso suomen kielioppi (verkkoversio). Helsinki: SKS, 2004, 543. Dostupné z:

19 jménem (př. 11) v nominativu, může mít ale také jiný než nominativní tvar v případě, že je hlavní věta tvořena nesesivní (subjekt ve tvaru genitivu; př. 12) nebo posesivní (subjekt ve tvaru adessivu) konstrukcí. Pokud je vlastní jméno subjektem věty vedlejší a tento stejný subjekt je ve větě hlavní vyjádřen zájmenem, je nutné při tvoření temporální konstrukce vlastní jméno převést na místo subjektu hlavní věty, aby zůstal význam věty zachován (př. 13). 71 Příklady: 72 10) Minä laulan usein, kun minä olen suihkussa. Minä laulan usein ollessani suihkussa. (Když se sprchuji, často si zpívám.) 11) Ville soittaa aina minulle, kun hän tarvitsee apua. Ville soittaa aina minulle tarvitessaan appua. (Ville mi volá vždycky, když potřebuje pomoc.) 12) Sinun pitää olla varovainen, kun (sinä) ajat. Sinun pitäa olla varovainen ajaessasi. (Když řídíš, musíš být opatrný.) 13) Kun Kalle heräsi, hän tunsi itsensä sairaaksi. Herätessään Kalle tunsi itsensä sairaaksi. (Když se Kalle vzbudil, cítil se nemocný.) Pokud je subjekt hlavní a nahrazované vedlejší věty rozdílný, přičemž subjekt ve vedlejší větě je vyjádřen osobním zájmenem, je subjekt temporální konstrukce vyjádřen pomocí osobního zájmena v genitivu a posesivního sufixu příslušné osoby na infinitivním tvaru. U 1. a 2. osoby singuláru i plurálu lze tvar osobního zájmena v genitivu vynechat, protože z hlediska významu věty nehraje roli (př. 14). U 3. osoby singuláru i plurálu však tyto tvary kvůli rozlišení čísla vynechat nelze (př. 15). Příklady: 73 14) Pekka vain hymyili, kun (minä) kerroin hänelle tästä. Pekka vain hymyili (minun) kertoessani hänelle tästä. (Pekka se jen usmíval, když jsem mu o tom říkal.) 15) Muut pitivät hauskaa, kun hän nukkui. Muut pitivät hauskaa hänen nukkuessaan. (Když spal, ostatní se bavili.) Pokud je subjekt hlavní a nahrazované vedlejší věty rozdílný, přičemž subjekt ve vedlejší větě je vyjádřen jinak než osobním zájmenem, je subjekt temporální konstrukce vyjádřen pouze pomocí genitivu (subjekt vedlejší věty v genitivu), posesivní sufixy se nepoužívají. Příklady: 74 16) Kun Maija laittoi ruokaa, minä kävin suihkussa. Maijan laittaessa ruokaa minä kävin suihkussa. (Sprchoval jsem se, když Maija vařila.) 17) Kesä on ohi, kun muuttolinnut lähtevät. Kesä on ohi muuttolintujen lähtiessä. (Léto je pryč, když stěhovaví ptáci odletí.) Kromě výše zmíněných případů, kdy vedlejší věta a tedy i temporální konstrukce mají subjekt, existují také takové případy, kdy vedlejší věta a tedy ani temporální konstrukce, která 71 KANGASNIEMI, Heikki. Suomen kielen tikapuut jatkotaso 2. Tampere: Tampere University Press, 2010, str Tamtéž. 73 KANGASNIEMI, Heikki. Suomen kielen tikapuut jatkotaso 2. Tampere: Tampere University Press, 2010, str KANGASNIEMI, Heikki. Suomen kielen tikapuut jatkotaso 2. Tampere: Tampere University Press, 2010, str

20 ji nahrazuje, subjekt nemají, případně je nevyjádřený. Sem spadají tzv. neosobní (impersonaalinen) věty. Takové věty vyjadřují nějakou obecnou platnost (podle toho někdy také tzv. obecné (geneerinen) věty), jejich subjekt je nevyjádřený (nollasubjekti) a nevztahují se ke konkrétní osobě (tzv. nollapersoona), finitní sloveso je ve tvaru 3. osoby singuláru. Subjekt hlavní věty (pokud je) se nedá vždy považovat za původce děje vyjádřeného vedlejší větou, resp. temporální konstrukcí. Jelikož zde subjekt není (není vyjádřen), nevyskytuje se zde žádný genitivní subjekt ani se nepřipojuje ke tvaru 2. infinitivu v inessivu žádný posesivní sufix. 75 Příklady: 18) Kun vanhenee, niin viisastuu. Vanhetessa viisastuu. 76 (Když (člověk) stárne, stává se moudřejším.) 19) Kun syö, ei saa puhua. Syödessä ei saa puhua. 77 (Když se jí, nesmí se mluvit. / Při jídle se nemluví.) 20) Kun tanssii, kroppa rentoutuu. Tanssiessa kroppa rentoutuu. 78 (Když se tančí / Při tanci tělo odpočívá.) Dalším případem, kdy se ve větě nevyskytuje subjekt, je vedlejší věta vyjádřená pasívem. Při tvoření temporální konstrukce se pak použije pasivní tvar 2. infinitivu v inessivu. Ani zde nemůže být řeč o genitivním subjektu nebo posesivních sufixech. Významově se potom tato věta často blíží obecným větám, ne však nutně vždy. Pasivní tvar zde poukazuje na nějakého blíže nespecifikovaného živého původce děje (na nějakou blíže nespecifikovanou osobu). Příklady: 79 21) Kun esittäydytään, sanotaan nimi selvästi ja kuuluvasti. Esittäydyttäessä sanotaan nimi selvästi ja kuuluvasti. (Při představování se jméno říká jasně a slyšitelně.) 22) Kalle ei ole koskaan paikalla, kun häntä tarvitaan. Kalle ei ole koskaan paikalla häntä tarvittaessa. (Kalle není nikdy k zastižení, když ho (někdo) potřebuje / je potřeba.) Objekt v temporální konstrukci Temporální konstrukce patří mezi infinitivní konstrukce, které mohou mít nezávisle na stavbě celé věty genitivní objekt. Těmto konstrukcím (kromě temporální sem patří ještě referativní a finální konstrukce) je společné to, že mají genitivní subjekt a/nebo u nich může osobu subjektu vyjadřovat posesivní sufix HAKULINEN, Auli a kol. Iso suomen kielioppi (verkkoversio). Helsinki: SKS, 2004, Dostupné z: 76 KANGASNIEMI, Heikki. Suomen kielen tikapuut jatkotaso 2. Tampere: Tampere University Press, 2010, str Tamtéž. 78 HAKULINEN, Auli a kol. Iso suomen kielioppi (verkkoversio). Helsinki: SKS, 2004, Dostupné z: 79 KANGASNIEMI, Heikki. Suomen kielen tikapuut jatkotaso 2. Tampere: Tampere University Press, 2010, str HAKULINEN, Auli a kol. Iso suomen kielioppi (verkkoversio). Helsinki: SKS, 2004, 938. Dostupné z:

21 Může zde tedy dojít k tomu, že ve výsledné větě máme dva členy subjekt a objekt ve stejném pádu (genitivu), což se ve finštině běžně nestává. Například nesesivní konstrukce, která má stejně jako konstrukce temporální subjekt v genitivu, objekt v genitivu nemívá. U temporální konstrukce to však možné je (např.: Minun avatessani oven huoneessa ei ollut ketään. 81 Když jsem otevřela dveře, v místnosti nikdo nebyl. ). 82 Na pád objektu v temporální konstrukci nemá vliv dokonce ani zápor v hlavní větě (vedlejší věta musí být při převádění na temporální konstrukci vždy kladná). Je to způsobeno tím, že temporální konstrukce funguje ve větě jako atribut (määrite), a v takovýchto infinitivních konstrukcích většinou nedochází ke změně pádu objektu v závislosti na záporné hlavní větě, tj. i přes zápor v hlavní větě zůstává objekt konstrukce totální (např.: Hän ei ole pelikelpoinen vielä tänään Namikan kohdatessa Korihait. Není schopný hrát ještě ani dnes, kdy se utkají týmy Namikka a Korihait. ). 83 U pasivních tvarů, kde se obecně ve finštině totální objekt s výjimkou určitých případů spíše nevyskytuje, platí pro temporální konstrukce podobná pravidla. Ani zde není totální objekt běžný, vyloučený však není (např.: Avun vastaanottaja on keskeissä asemassa määriteltäessä toiminnan tavoitteet ja valittaessa keinot, Iloniemi vaatii. Příjemce pomoci je ve stěžejním postavení, když se určují cíle činnosti a vybírají způsoby, žádá Iloniemi. ). 84 Pasivní tvar vytvořený z transitivních sloves (mohou mít objekt) se potom vyskytuje bez objektu za předpokladu, že se objektem rozumí některý z členů hlavní věty (např.: Mitä kypsempi ja pehmeämpi camembert ostettaessa on, sitä helpommin se muuttuu valuvaksi kuumennettaessa. Čím zralejší a měkčí při nákupu (když se kupuje) camembert je, tím jednodušeji se při ohřívání (když se ohřívá) rozteče. ). Na podobném principu fungují i tvary pyydettäessä když se o to požádá / na požádání a kysyttäessä když se na to zeptá (někdo) Zvláštní využití Specifické využití nachází tvary 2. infinitivu v inessivu v řečnických otázkách a zvoláních. 86 Těmito tvary mluvčí většinou vyjadřuje nějaký svůj postoj k vyřčenému, dodává projevu na důrazu, snaží se zaujmout nebo vyvolat nějakou reakci u posluchače. Toto vyjádření není ve finštině příliš používané. Příklady: 87 23) Mikä on voidessani! Co můžu dělat! / Co nadělám! 24) Mikä sitä on ottaessa rahallista miestä! Co je na tom vzít si bohatého muže! 25) Mikäs olisi semmoista taloa pitäessä! Co by z takového domu bylo! 81 KANGASNIEMI, Heikki. Suomen kielen tikapuut jatkotaso 2. Tampere: Tampere University Press, 2010, str HAKULINEN, Auli a kol. Iso suomen kielioppi (verkkoversio). Helsinki: SKS, 2004, 938. Dostupné z: 83 HAKULINEN, Auli a kol. Iso suomen kielioppi (verkkoversio). Helsinki: SKS, 2004, 933. Dostupné z: 84 HAKULINEN, Auli a kol. Iso suomen kielioppi (verkkoversio). Helsinki: SKS, 2004, 548. Dostupné z: 85 Tamtéž. 86 PENTTILÄ, Aarni. Suomen kielioppi. Porvoo: WSOY, 1963, str Tamtéž

22 Ještě vzácnější je použití tvarů 2. infinitivu v inessivu ve významu vyjadřujícím způsob, i tyto případy se však mohou vyskytnout (např.: En tiedä, miten kuvaisin sen paremmin kuin sanoessani, että olemme tulleet tänne valon juhlaa viettämään. Nevím, jak bych to popsal lépe, než že/když řeknu, že jsme sem přišli strávit svátek světla. ) DRUHÝ INFINITIV V INSTRUKTIVU Využití 2. infinitivu v instruktivu se dá jednoduše shrnout tak, že vyjadřuje způsob. Toto zjednodušené vysvětlení má určité opodstatnění, protože ve většině případů by se dalo hovořit o tom, že tvary 2. infinitivu v instruktivu alespoň v nějaké míře způsob vyjadřují. Existují ovšem případy, kde je tvrzení o tom, že by tyto tvary vyjadřovaly právě způsob, přinejmenším diskutabilní. Jednotlivé gramatiky potom na základě určitých kritérií využití instruktivu 2. infinitivu přesněji rozdělují. Já se přikloním k dělení podle Iso suomen kielioppi (2004) 89, která rozlišuje dva hlavní druhy využití tzv. status-konstrukci (statusrakenne) a en-konstrukci (en-rakenne), s přihlédnutím k dalším zdrojům En-konstrukce Tzv. en-konstrukce vyjadřuje způsob, jakým je děj vyjádřený hlavní větou vykonáván, nebo také dějovou souběžnost, kdy se děj věty hlavní děje ve stejnou dobu jako děj vyjádřený pomocí 2. infinitivu v instruktivu. 90 O případech, kdy tvar 2. infinitivu v instruktivu vyjadřuje způsob, se dá mluvit zejména pokud má sloveso v tomto tvaru nějaký konkrétní význam, kterým zpřesňuje děj hlavní věty. 91 V tomto případě také nelze slovesa libovolně prohodit, aniž by došlo ke změně významu věty. Je zde však možné dosadit na místo tvaru 2. infinitivu v instruktivu tvar 3. infinitivu v adessivu, kterým se také vyjadřuje způsob. Příklady: 26) Hän nousi autosta jalkojaan oikoen ja seisahtui tarkkailemaan ympäristöään. 92 (Natahuje nohy vystoupil z auta a zastavil se, aby si prohlédl své okolí.) 27) Minä vietin viikonlopun hiihtäen, saunoen ja leväten. 93 (Strávil jsem víkend lyžováním, saunováním a odpočíváním.) V případě, kdy sloveso vyjádřené 2. infinitivem v instruktivu vyjadřuje souběžnost s dějem hlavní věty, se dají slovesa prohodit, aniž by došlo ke změně významu. 94 Jedná se zde vlastně o spojení dvou vět hlavních, které jsou ve vzájemném souřadném vztahu žádná 88 PENTTILÄ, Aarni. Suomen kielioppi. Porvoo: WSOY, 1963, str HAKULINEN, Auli a kol. Iso suomen kielioppi (verkkoversio). Helsinki: SKS, Dostupné z: 90 HAKULINEN, Auli a kol. Iso suomen kielioppi (verkkoversio). Helsinki: SKS, 2004, 516. Dostupné z: 91 Tamtéž. 92 Tamtéž. 93 KANGASNIEMI, Heikki. Suomen kielen tikapuut jatkotaso 2. Tampere: Tampere University Press, 2010, str HAKULINEN, Auli a kol. Iso suomen kielioppi (verkkoversio). Helsinki: SKS, 2004, 516. Dostupné z: