Mužský a ženský princip v člověku a ve společnosti

Transkript

1 AIP Scholaris 1(1), 2012, 22 29, ISSN X Online: scholaris.vse.cz Mužský a ženský princip v člověku a ve společnosti Alice Peková 1 1 Fakulta informatiky a statistiky, Vysoká škola ekonomická v Praze nám. W. Churchilla 4, Praha 3 xpeka00@vse.cz Abstrakt: Práce se zabývá projevy chování člověka, které se mohou odvodit od mužského nebo ženského principu pozorovatelných v individuálním jednání i v postojích společnosti jako celku. Popisuje vývoj fungování rodiny v dějinách, postavení jejích jednotlivých členů a vliv tohoto uspořádání na vývoj osobnosti člověka, vrstvy osobnosti podle Jungovy teorie, které ovlivňují očekávání člověka na muže a ženy. V závěru nabízí sadu otázek určených k individuální sebereflexi mužské a ženské stránky v člověku. Klíčová slova: mužství, ženství, gender, hlubinná psychologie Title: The Impact of Male and Female Principle in Human Personality and in Society Abstract: The paper deals with human behavior in context of male and female principle both observable through individual acts and society generally. It describes the evolution of family as a social institution, the role of family members throughout history and the consequences of a family establishment on human personality, also the impact of personality according to Jung on person s expectations on men a nd women. It also suggests a basic set of questions for reader s individual self-reflection of his manhood and womanhood. Keywords: Manhood, Womanhood, Gender, Depth psychology Vypracováno v rámci bakalářského semináře: Informace a fenomén myšlení (Předmět se zaměřuje na vztah informace a myšlení. Student se seznamuje se základními typy myšlení, s potřebou přizpůsobení myšlení odlišným předmětům a cílům. Poznává různé způsoby myšlení a interpretování skutečnosti a jejich omezení. Dále pracuje s různými metodami tréninku myšlení, paměti, vnímání a superlearninku.) Vyučující semináře: Mgr. Ing. Tomáš Sigmund, Ph.D.

2 AIP Scholaris 23 1 ÚVOD Muži jsou z Marsu a ženy z Venuše. Kolikrát toto tvrzení každý z nás během svého života už slyšel? A jaké stopy to v nás asi zanechalo? Každý z nás je už od dětství nějakým způsobem definitivně označený. Ty jsi holčička a ty jsi zase chlapeček. A tak vyrůstáme ve společnosti, která se pyšní rovnoprávnosti pohlaví, ale zároveň každého z nás už od malička diskriminuje a odpírá nám poznat v sobě i opačnou stránku naší osobnosti ženu v muži nebo muže v ženě. Přesto se však těmito nálepkami nemusíme nechat svazovat. Každý z nás je přece jedinečným individuem s téměř nevyčerpatelným potenciálem, každý z nás se může naučit žít v souladu se svou mužskou i ženskou stránkou. A nebo ne? Na tuto otázku se pokusím nalézt odpověď v následujícím textu. Abychom se mohli přiblížit odpovědi, budeme se muset na chvíli zastavit v historii a podívat se, jak vedle sebe muži a ženy žili a jak vychovávali své potomky. Nemůžeme samozřejmě opomenout ani současnou společenskou situaci. Opravdu důležité věci ale můžeme najít vždycky jedině v nás samých, proto se budeme delší dobu věnovat lidské osobnosti jako takové, a to hlavně podle teorie Gustava Junga. Na závěr se nám snad podaří odhalit to nejpodstatnější harmonii vzájemně se doplňujících protikladných sil, jakési jin a jang v každém z nás. Někdy je důležitější znát ty správné otázky, než správné odpovědi. Snad se mi tedy podaří najít několik otázek, které by se třeba mohly stát výzvou čtenáři, aby se vydal o krok dále po fascinující cestě sebepoznání, cestě naznačené duhou, na jejímž konci možná čeká onen legendární hrnec zlata. 2 BYLO NEBYLO ANEB CO NÁM NAPOVÍ DĚJINY Pokud se chceme věnovat tomu, jak se utváří v průběhu života osobnost člověka, měli bychom nejprve alespoň částečně chápat, jak k tomuto procesu přistupovali naši prapředkové. Měli bychom si totiž uvědomit, že naše kultura je velice mladá, totiž mnohem mladší než nevědomá část naší osobnosti. Proto potřebujeme porozumět věcem, které jsou zakódované v našem nevědomí mnohem delší dobu, než jakou trvá naše kultura. K tomu nám dopomůže několik skutečností, a právě porozumění dějinám je jednou z nich. 2.1 V TEMNOTĚ NEJSTARŠÍ HISTORIE Zcela první rodinné uskupení, které známe, je paleolitický rod. V dnešním smyslu ho ale za rodinu moc považovat nemůžeme. Jednalo se o komunitu založenou na příbuzenských vztazích a s velmi volnými svazky, která si společně zajišťovala obživu. Otec dítěte prakticky nikdy nebyl znám, a tak se původ odvozoval v ženské linii. V rodu většinou převažovalo matriarchální pojetí úzce související s kultem plodnosti a matky Přírody. [4, str. 9] Pro nás je ale důležité, že na výchově dětí se vlastně podílel celý rod, ať už přímo, když se dětem někdo věnoval, nebo nepřímo, když děti poslouchaly mýty a příběhy vyprávěné o slavnostech. V průběhu zemědělské revoluce se poprvé objevuje patriarchální uspořádání společnosti a poměrně rychle začíná převažovat. Důvodem by měla být nevyvážená role muže a ženy v přinášení ekonomického prospěchu rodině [4, str. 9]. Zároveň ale nadále převažovalo rodové zřízení se skupinovým manželstvím. Tento zvyk se změnil až s nástupem náboženských systémů, které nařizovaly monogamii, a ani tehdy nebyly zcela důsledné.

3 24 Peková Protože tato etapa, kdy byly děti vychovávány (oproti dnešku) poměrně velkou komunitou lidí, trvala v historii lidstva velice dlouhou dobu, zanechala také hlubokou stopu v tom, co děti ke zdravému vývoji v dospělé potřebují. Ve středověku se postupně rodina zmenšovala k dnešní podobě. Důvodem byl již výše požadavek na monogamii, ale především ve městech také ekonomické důvody [4, str. 11]. Velký zásah do rodinného uspořádání však přinesla až průmyslová revoluce. 2.2 OD PRŮMYSLOVÉ REVOLUCE PO 21. STOLETÍ Proč je pro vývoj rodiny tak klíčovým mezníkem právě průmyslová revoluce? Během níž totiž dochází poprvé k situaci, kdy otec v rodině není příliš přítomen. Aby dokázal materiálně zajistit svou rodinu, často muž odchází pracovat do dolů nebo do továrny ve městě. Jeho rodina ho zároveň do města může nebo nemusí následovat. Odhlédneme-li od situace, kdy musí pracovat i žena (a někdy dokonce i děti), leží na jejích bedrech mnohem větší díl odpovědnosti za výchovu potomků. Zároveň se ale z výchovy vytrácí velice důležitý mužský prvek. Rozdíl se ještě prohlubuje v průběhu posledních sedmdesáti let. Podle modelu rodiny padesátých let je matka zodpovědná za výchovu dětí, zatímco otec má rodině poskytnout dostatečně pevné materiální zázemí. Jeho role ve výchově dítěte se posouvá do polohy toho, kdo trestá nebo urovnává neshody [1]. S postupujícím časem a zvyšující se rozvodovostí je role otce dále potlačovaná, naprostá většina dětí z rozváděných rodin je umisťována do péče matce. Za necelé dva tisíce let se tak rodina mění z poměrně rozsáhlé komunity, kde se všichni společně podílejí na výchově svých potomků, až na fragment matka-dítě. Jaké to ale na nás nechává stopy? Může jeden člověk zvládnout vychovat člověka tak, aby byl zralý a uvědomělý ke světu okolo sebe? Abychom tuto otázku mohli zodpovědět, musíme se ze společenské roviny přesunout do hlubiny osobnosti lidského individua. 3 JSOU VE MNĚ ZÁSTUPY Každý z nás si dokáže představit několik rolí, které v životě hraje. Kamarád, dcera, sourozenec, student, kolegyně Toto všechno jsou některé role, které můžeme nosit. Málokdy si ale uvědomujeme, jak těžké je z těchto rolí vystoupit a být sám sebou. A víme vůbec, kdo vlastně jsme? Nejspíše dobře známe naši vědomou složku, tu rozumnou část. Často se snažíme dokonce tvářit, že jsme to celí my, čistý rozum. Ale dávno o sobě přece víme, že se ne vždy chováme racionálně. Mnoho koučů a úspěšných podnikatelů je dokonce přesvědčených, že ty nejdůležitější věci nemůžeme rozhodnout racionálně, ale máme se spolehnout na své emoce a intuici. Jak to tedy s lidskou osobností je? 3.1 ČLOVĚK JE JAKO CIBULE MÁ VRSTVY Podle Carla Gustava Junga můžeme v zásadě v člověku najít čtyři odlišné roviny vědomí. Ego, čili vědomé já Osobní nevědomí Kolektivní nevědomí

4 AIP Scholaris 25 Bytostné já Vědomé já snad každý z nás dobře zná. V této vrstvě se nachází naše racionální já, z něj vycházejí naše vědomé akce. Některé části osobního nevědomí můžeme částečně odkrýt v různých situacích. Když jsme například nuceni jednat pod velkým tlakem, v ten moment můžeme pochopit svoje vnitřní pohnutky, klíčové hodnoty našeho života, které určují podstatu našeho bytí. Naše bytostné já je ta složka, která propojuje vědomí s nevědomím. Poněkud těžko představitelná je ale vrstva kolektivního nevědomí, těch věcí, které se nacházejí nad a za naší identitou. V něm se ukrývají archetypy - vzorce a obrazy, které jsou společné všemu lidství. Proč je třeba ho zdůraznit? Protože právě archetypy jsou mimo jiné představami o mužích a ženách, a to hned v několika podobách (jako příklad můžeme uvést zlou macechu, ale i moudrého rybáře). Podle těchto prakticky nevědomých archetypů máme tendence nejen hodnotit svoje jednání, ale i vytvářet si představy o lidech okolo nás. Marion Woodmanová v knize Král panna [3] popisuje situaci, kdy si uvědomila, že do svého manžela projektuje nějakou podobu archetypu, že je tedy vlastně jiný, než za koho ho ona považovala. Taková chvíle, kdy si člověk uvědomí své projekce archetypů na druhé lidi, může člověku změnit život; Woodmanové umožnila odpustit svému manželovi jeho nedokonalost a přistoupit k němu s mnohem větším respektem. Od malička do nás někdo vkládá různá očekávání a my to samozřejmě pociťujeme. Je ale těžké si přes tyto svazující projekce najít cestu k sobě samému (zvláště ve světě materialismu, jehož se dnes pomalu stáváme obětí). Často to dokážeme až po dlouhé cestě životem, naplněné nepochopením a utrpením. Kdybychom tak uměli poznat ty pravé hodnoty života včas. Ale kdo nám s tím pomůže? 3.2 POHÁDKOVÝ ČLOVĚK Jung ve své teorii vyslovil, že mýty a pohádky lze vnímat také jako metaforická zobrazení lidské životní poutě. Takové archetypální příběhy působí na naše nevědomí a umožňují nám nalézt snáze naši cestu životem, vlastně nám pomáhají dospět. Z takových příběhů můžeme čerpat i vědomě odpovědi na otázky, které nás v životě trápí. Obvykle si například nechceme připustit naši odvrácenou stránku osobnosti, tu, na kterou nejsme úplně pyšní. Je zvláštní, jak často se jedná o tu naši část, která reprezentuje obraz pohlaví opačného, než je to naše fyzické. Protože jsme svázáni očekáváními (nebo projekcemi) z našeho okolí, snažíme se tuto stránku potlačit. Paradoxně se tím ale v nás stává stále silnější, dokonce na nás může začít působit destruktivně. V pohádkách a mytických příbězích ale můžeme najít způsob, jak se s naší nepohodlnou stránkou vyrovnat (nejčastěji se jedná o přetvoření destruktivní síly v sílu tvořivou). Interpretací pohádek se zabývalo již mnoho autorů, například Marie-Louise von Franz, Alexander Mitscherlich, ale právě i Marion Woodmanová a Robert Bly. Díla těchto autorů jsou bezpochyby velmi podnětná a mohou nám pomoci najít některé odpovědi. Ráda bych ale zmínila, že pohádky nemusí být jediným zdrojem této staré nevědomé moudrosti. Odvážila bych se tvrdit, že každý silný příběh, který působí na naši psychiku a který si dobře pamatujeme, se nám může stát metaforou o sebepoznání. Pro mnoho lidí se takovým příběhem stal třeba Pán prstenů, ale i Matrix. Na druhou stranu pokud nebudeme hledat další nevědomé kousky svého osobního i kolektivního nevědomí (k čemuž nám dopomohou například právě příběhy), můžou se naše stránky dostávat do stále ostřejšího protikladu, až do konfliktu. Snadno tak ztratíme duševní rovnováhu, rozhodnost a svoji stabilitu vůči okolnímu světu. Navenek se tu může projevit mimo jiné agresivitou (zjevnou i skrývanou) vůči našim nejbližším, bezohledností vůči okolí,

5 26 Peková ale i upadáním do pasivity i do deprese. Samozřejmě nechci tvrdit, že kdo nebude číst pohádky, spáchá sebevraždu. Nicméně chci upozornit na to, že bychom roli příběhů neměli podceňovat. Jak se tedy současná společnost staví ke člověku? Podporuje naše vnitřní sebepoznávání? 4 JÁ, JÁ A JÁ Přišel čas si propojit dvě předchozí kapitoly. To, jak se naše osobnost bude vyvíjet, jak budeme schopni poznat svoje klíčové hodnoty a jak se budeme stavit k nám samým, je totiž z valné části určeno naší výchovou. Jak vypadá dnešní společnost? Pro každého z nás nejspíš jinak. Z mého subjektivního pohledu ji můžu charakterizovat ve třech slovech: materialismus, slepota, kořistnictví. Takové prostředí těžko bude pomáhat tomu, aby člověk hledal archetypální závany absolutna kdesi v hlubinách zcela nehmotné duše (která vlastně ani nemusí existovat). Ten opravdový problém je ale to, že společnost ani zdaleka není něco venku za dveřmi, jak ji dost často vnímáme. Je to také naše rodina, naši nejbližší, kteří mají kardinální vliv na to, kým jsme. Jejich požadavky na nás mohou být zcela odlišné od našich přirozených vloh a sklonů. Tyto požadavky mohou být také vzájemně rozporné, a tak můžeme mít oprávněně pocit, že nikdy světu nemůžeme vyhovět, nikdy nemůžeme být dost dobří. Níže jsem se pokusila v bodech shrnout očekávání, kterým jsme vystaveni jako muži a ženy. Protože tato očekávání poznáváme mnohem více pocitově než rozumem, pokusila jsem se této skutečnosti přizpůsobit jejich vyjádření. Do závorek jsem se také pokusila vymezit kontext, ve kterém se očekávání dané role nejčastěji projevuje. Muž má být: Vůdce a král, pán tvorstva (mezi přáteli) Vítěz, hráč, sportovec (mezi přáteli, v zaměstnání) Posluchač, něžný a citlivý, láskyplný (v partnerském vztahu) Submisivní, milující, oddaný (vůči svým rodičům) Moudrý, hravý, řemeslník (vůči svým dětem) Kreativní, hravý, jedinečný (vždycky) Tvrdý, stabilní, kamenný (vždycky) Žena má být: Ambiciózní, kariéristka, soustředěná na úspěch (v zaměstnání) Pečlivá, pečující, upravená, odpouštějící, šetrná (v domácnosti) Smyslná, hravá, bohyně (v partnerském vztahu) Obětavá, ohleduplná, pokorná, trpělivá, svatá (vůči celé své rodině) Inteligentní, břitká, upřímná, zainteresovaná (mezi přáteli) Kreativní, hravá, jedinečná (vždycky) Samostatná, nezávislá, rozhodná, energická (vždycky)

6 AIP Scholaris 27 Je jasné, že tato očekávání každý vnímá odlišně podle toho, v jakém prostředí se pohybuje. Ale je vidět i to, že objektivně není možné všechny tyto představy naplnit. Často se přistihnu, jak se pokouším téměř doslova tančit mezi kapkami deště tak, abych se vyhnula obvinění z toho, že se nechovám přiměřeně, že mám vyšinutý hodnotový systém. Jak si ale zachovat vnitřní konzistenci, když jsem někdy nucena ke lži? Vraťme se k první kapitole v ní jsem zmínila, že k výchově dítěte je z hlediska historické podstaty zapotřebí mnohem větší počet lidí než jedna (matka). Větší počet lidí zaručí pestrost přístupů, dostatek vzorů, které dítě může přijmout. Je mu věnován dostatek energie a nabídnut dostatečný počet variant chování. Za tím vším se ale zároveň nachází jednota v úplných prazákladech jednání, v oněch klíčových hodnotách. Naproti tomu v dnešní podobě výchovy je dítě nuceno přejmout celý systém svých rodičů (nebo jen matky, pokud je otec nepřítomen), nemá na výběr z jiného přístupu. Nedokáže odlišit, které hodnoty jsou hluboké a základní, a které jsou dány čistě individualitou rodičů. Přes takovou výchovu pak získá neúplný náhled na svět, zatížený mnohem větším počtem stereotypů a pokřivených projekcí. K odpovídající výchově jakéhokoliv dítěte tedy potřebujeme více než jednu ženu a také více než jednoho muže, a zároveň ještě dostatek času, který dítěti můžeme věnovat. Neznamená to ale, že dítě potřebuje alespoň čtyři rodiče, ale že kousek té role mohou převzít rodiče a prarodiče, strýčky a tetičky, ale i učitelé ve škole nebo třeba sousedé. Pokud se však rodina uzavře ve svém mikrosvětě, těžko dítěti poskytne vše, co potřebuje k tomu, aby vyrostlo v dospělou ženu nebo v dospělého muže s vědomím toho, co je v životě důležité. Robert Bly ve své knize Železný Jan [2] popisuje, jak dnešní svět ovládla nedospělá destruktivní síla mužského principu. Projevuje se to především v drancování přírodního bohatství, zneužívání a ponižování žen a zaujetí pro kmenovou válku [2, str. 9]. Z velké části má podle něj převahu tohoto principu na svědomí neúplná výchova mužů a žen. Pod tlakem společnosti (která opět nečíhá jen ve světě venku) máme tendence nedůvěřovat lidem, ale i světu jako celku. Musíme se tedy jasně vymezit: kdo jsem já a kdo jsou oni. Tak upadáme do postavení, kdy stavíme neustále věci do vzájemných protikladů: buď dobro nebo zlo, buď žena nebo muž. Na stejné věci ale můžeme (což dobře vědí východní náboženství) pohlížet i z perspektivy vzájemnosti a doplňování se: jak dobro tak zlo, jak muž tak žena. Tato vzájemnost vytváří harmonii a tady se k dostáváme k jin a jang zmíněnému v úvodu. Každý z nás jako osobnost je totiž také takové jin a jang, snoubení mužského a ženského principu. Ale protože naprostá většina z nás má svou stránku muže v ženě nebo ženy v muži vlivem společnosti zasunutou v hlubokém nevědomí, nedokážeme využít její potenciál. Naopak na nás tato stránka může působit destruktivně a způsobit nám tak hodně bolesti a nepochopení. Nic ale není ztraceno. Ať už s pomocí příběhů, psychoanalýzy nebo jiných postupů a nástrojů, vždy se můžeme vydat za našimi skrytými já, vydat se hledat harmonii sil v nás. Jediné, co nás limituje je délka lidského života. A pokud svůj vnitřní soulad najdeme, možná objevíme i způsob, jak jej přenést ven, do našeho okolí. 5 A PŘÍBĚHU JE KONEC Jsem žena, a jako taková mám mnohem silnější tendence hledat ve světě harmonii a lásku, koexistenci bez vzájemného přetvořování, než jakou mívají muži. Zároveň ale existuje kousek mého mužského já, který říká, že jsou věci, které musím světu vysvětlit, aby se změnil (samozřejmě jedině k lepšímu). Můžete se tedy na tuto práci podívat třeba jako na výkřik do tmy idealistické, nedospělé ženy. Ale i jako na výkřik do tmy naivního, nedospělého muže.

7 28 Peková Anebo jako výkřik člověka takového, jaký je, se všemi nedokonalostmi a chybami, k jakým jen může mít sklony, ale i člověka jedinečného, jednoho z mnoha a zároveň nekonečně odlišného od ostatních. Často hodnotíme společnost (já jsem se toho dopustila v této práci hned několikrát) jako něco externího, co se nás netýká. Vzpomínám si na jednu situaci, kdy jsme v kolektivu dvacítky lidí z více než deseti zemí všichni jako jeden muž (a žena a člověk) prohlásili, že společnost v naší zemi neuznává opravdové životní hodnoty. Jedním dechem jsme ale okamžitě dodali, že my takoví nejsme, že my víme, co je opravdu důležité. Je dost možné, že kdyby nás tam bylo sedm miliard, odpovědi od všech by zněly úplně stejně. Společnost jsme totiž my, každý jeden z nás. Ale z nějakého důvodu si do světa mimo naše já promítáme projekce, které ani zdaleka nemusí odpovídat skutečnému stavu. Musí to tak ale zůstat? Pokusme si na to každý sám odpovědět. Na úplný závěr nabízím několik otázek, které nám mohou pomoci trošku poodhalit, jak jsme vnitřně srovnaní se svou mnohoznačností. Pokud tedy budeme chtít, samozřejmě. Je docela zajímavé si se sebou takto jednou za čas udělat interview, a třeba i sledovat naše posuny odpovědí v čase. Nyní tedy ty otázky: Mám se rád/a? Jaké jsou tři moje nejlepší vlastnosti? Kdy jsem na sebe pyšný/á? Jaké jsou moje mé tři ne až tak pozitivní vlastnosti? Kdy se před sebou stydím? Kdybych na sobě mohl/a jedním rázem změnit jednu věc, co by to bylo? Pomohlo by mi to být šťastnější? Proč? Pokud ano, co je první krok, který mohu v nejbližší době udělat tak, abych tu věc změnil/a? Může být se mnou moje okolí spokojeno? Proč? Co jedinečného do svého okolí vnáším? Která moje vlastnost mě činí nenahraditelným/ou? Co jsou tři klíčové hodnoty v mém životě? Která slova jsou pro mě tak silná, že mám při jejich vyslovení svíravý pocit v břiše a husí kůži? Jaký je nejkrásnější příběh, který znám? Co ho tolik odlišuje od ostatních? V čem spočívá jeho jedinečnost? Co je mojí prazákladní pohnutkou, která mě v životě žene kupředu? Odpověděl/a jsem upřímně na všechny tyto otázky?

8 AIP Scholaris 29 6 SEZNAM POUŽITÝCH ZDROJŮ [1] BIDDULPH, S. Mužství. 1. vyd. Praha: Portál, 2007, 224 s. ISBN: [2] BLY, R. Železný Jan: kniha o mužích. Vyd. 2. Praha: Argo, 2005, 278 s. ISBN [3] BLY, R., WOODMAN M. Král panna: o smíření mužského a ženského pohlaví. Vyd. 1. Praha: Argo, 2002, 189 s. ISBN [4] KŘENKOVÁ, J. Rozdělení rolí muže a ženy v současné rodině. Brno, Diplomová práce. Masarykova univerzita v Brně. Vedoucí práce Mgr. Tomáš Dvořáček, DiS.