24 Kč DĚTSKÉ VOJAČKY: V SEVŘENÍ STEREOTYPŮ TÉMA: SRDCE AFRIKY - KONGO A UGANDA MOHLI SE MNOU JEDNAT TROŠKU JINAK, SALIMA KADIROVA: JAKO S ČLOVĚKEM

Transkript

1 hranice předsudky lhostejn ost hranice předsudky lho stejnost hranice předsudky lhostejnost hranice předsu dky lhostejnost hranice př edsudky lhostejnost hrani ce předsudky lhostejnost h čtvrtletník o migraci a lidských právech vydává NESEHNUTÍ Ročník IX/č. 27, léto 2012 předplatné 16Kč 24 Kč TÉMA: SRDCE AFRIKY - KONGO A UGANDA SALIMA KADIROVA: MOHLI SE MNOU JEDNAT TROŠKU JINAK, JAKO S ČLOVĚKEM DĚTSKÉ VOJAČKY: V SEVŘENÍ STEREOTYPŮ KONY 2012

2 ÚVODNÍK 2 І Vážené čtenářky, vážení čtenáři, při distribuci a propagaci časopisu se s Vámi často dostáváme do kontaktu a nemohli jsme si nevšimnout, že jsou mezi Vámi vždy oblíbená témata, která se určitým způsobem vztahují k České republice a více či méně se tak i přímo týkají jejích občanů (příkladem může být číslo věnované Vietnamské menšině v ČR). Proto, ač se to na první pohled nemusí zdát patrné, i toto číslo jsme se snažili vztáhnout na problematiku, která se dotýká nás všech. Je tomu tak i přesto, že příspěvky v tomto čísle časopisu se vztahují především k situaci v Africe jednotlivá rozebíraná témata totiž mají mnohem větší přesah do Evropy, a tedy i do České republiky, než si většina z nás uvědomuje. Problém ilegálních dolů a těžby coltanu, při níž je zneužívána práce dětí a z jejíchž výtěžků je fi nancován konfl ikt v Demokratické republice Kongo, se pak jmenovitě dotýká i každého z nás, kdo vlastní mobilní telefon na výrobu jeho součástek je totiž tento vzácný kov, který se vyskytuje prakticky výhradně v oblasti subsaharské Afriky, nepostradatelnou součástí. V čísle, které právě držíte v rukou, se nejdříve máte možnost seznámit se situací v Demokratické Republice Kongo. Téma otevírá článek Martina Hyťhy, Kongo: Heart of Darkness, na který navazují rozhovory s novinářkou a humanitární pracovnicí Markétou Kutilovou a se spisovatelem a evangelickým kazatelem konžského původu Pierre Kembo Mayambou, který v současnosti žije v Německu a měli jste možnost se s ním setkat i v České republice na diskuzi v Moravské zemské knihovně v Brně na jaře loňského roku. Dalším tematický blok je geografi cky omezen na sousední zemi Konga, a to Ugandu. V něm se můžete dočíst bližší informace o u nás dosud málo známém a diskutovaném tématu dětských vojáků a vojaček a jejich postavení ve společnosti. Téma Vám přiblíží zdařilý úvodní článek z pera Kristýny Foukalové, který poté dokresluje příběh slavné uprchlice, bývalé dětské vojačky China Keitetsi, která o svém životním příběhu napsala bestseler Musela jsem zabíjet: Místo panenky mi dali pušku. Téma uzavírá glosa, která se zamýšlí nad jednou z nejúspěšnějších kampaní současnosti s názvem KONY 2012, která oslovila na 100 milionů lidí a jejím cílem je napomoci dopadení Josepha Konyho, vůdce povstalecké skupiny, která se stala nechvalně proslulou mj. právě pro masivní zneužívání dětských vojáků a vojaček. Novinkou tohoto čísla (a doufáme, že do budoucna již stálou součástí časopisu) je rubrika Kauzy, v níž se budeme snažit medializovat osudy uprchlíků a cizinců na území ČR, kteří se v naší zemi potýkali či stále potýkají s problémy způsobenými ať už problematickým postupem státních orgánů, či jednáním někoho z nás, obyvatel České republiky. První takový příběh, který Vám přinášíme, se týká paní Salimy Kadirovy, která jako právnička v Uzbekistánu hájila opozičního politika a byla proto nakonec režimem donucena ze své země odejít. Politický azyl získala v České republice, avšak ani zde nenalezla odpovídající vlídné zacházení. Vše nakonec vyústilo do soudního sporu se Správou uprchlických zařízení, který trvá do současnosti. Za redakční radu Vám příjemné počtení v letních dnech přejí Linda Janků a Tomáš Melichárek OBSAH Alternativní zpravodajství Kauza Salima Kadirova: mohli se mnou jednat trošku jinak, jako s člověkem Téma: Kongo Kongo: Heart of Darkness Markéta Kutilová: čím víc lidí se o Kongo bude zajímat, tím je větší šance (rozhovor) Obchod so zbraňami v subsaharské Africe. Pierre Kembo Mayamba: svou zemi jsem opustil, protože mi bylo znemožněno normálně žít (rozhovor) Uganda Dětské vojačky: v sevření stereotypů (analýza) Místo panenky mi dali pušku (slavný uprchlík/uprchlice) KONY 2012 (glosa) Multikulti Challenge: Accepted! Školící víkend pro mladé novináře a novinářky (refl exe)

3 VOLBY NA KONCI SVĚTA: JIŽNÍ OSETIE MÁ NOVÉHO PREZIDENTA V Jižní Osetii, separatistickém regionu, který se za podpory ruských vojsk v roce 2008 defi nitivně odtrhl od Gruzie, proběhlo v neděli 8. dubna druhé kolo opakovaných voleb. A nelze než konstatovat, že jejich okolnosti byly zvláštní, a rozhodně ne demokratické. Trénovanost jihoosetinského voličstva můžeme závidět, divit se jí, či jí nevěřit v každém případě dle ofi ciálních výsledků k urnám dorazilo přes 71% oprávněných voličů a voliček. A to i přes to, že už v listopadu porazila Alla Džioeva Ruskem protěžovaného prezidentského kandidáta a demonstrace na její podporu se tehdy účastnilo přes tisíc lidí, což při celkovém počtu 35 tisíc voličů není málo. Soud ovšem vzápětí volby zrušil. Džioeva pochopitelně odmítla zrušení voleb akceptovat a naplánovala na únor svou vlastní inauguraci. Ta pak ovšem neproběhla: zatímco některá ruská média psala o jejích problémech s vysokým krevním tlakem a Česká televize o zhroucení z psychického zatížení, dle všeho byla ve skutečnosti zmlácena policisty ve své kanceláři a pak násilím držena v nemocnici až do nových, opakovaných voleb. V nich ale opět nový kandidát Ruska Dmitrij Medoev neuspěl, překvapivě už v prvním kole. Ve druhém pak těsně prohrál bývalý lidskoprávní komisař David Sanakoev, aby se prezidentem stal někdejší šéf KGB Leonid Tibilov. Jeho první činy v úřadě? Nařídil důkladné vyšetřování rozsáhlé zpronevěry milionů rublů a propustil klíčové osoby loajální k jeho předchůdci Eduardu Kokoitymu. Jestli jde jen o líbivé kroky směrem k veřejnosti, nebo opravdu chce vyvést z naprosté mizérie podivuhodnou enklávu, kterou se světem spojuje jediný tunel do Ruska skrz kavkazské pohoří, ukáže teprve čas. Boje v tejto západoafrickej krajine vyhnali od konca januára 2012 z domova ľudí, uviedla organizácia Lekári bez hraníc. Z tohto množstva hľadá približne polovica ľudí útočište v okolitých krajinách, v Burkine Faso, Mauritánií a v Nigery. Len do jedného utečeneckého tábora Mbera v Mauretánií prúdi denne 1500 ľudí. Konfl ikt vypukol na severe Mali po tom, čo Tuaregovia založili koncom roku 2011 Národné hnutie za oslobodenie Azavadu a pokúsili sa od malíjskej vlády odtrhnúť. Mnoho Tuaregovov bolo v Líbyí Kaddáfi ho žoldniermi, ale po jeho páde utiekli naspäť do Mali. Tam sa im, dobre vycvičením a vyzbrojením zbraňami z opustených líbyíjských vojenských skladov, podarilo zaskočiť malíjsku vládu zmietanú vojenským pučom a začiatkom apríla prakticky získať moc nad celým Azavadom, regiónom na severe Mali, ktorý rozlohou tvorí až 60 % malíjskeho štátu. Situáciu v oblasti komplikuje navyše dlhotrvajúce suchá, ktoré spôsobujú neúrodu a úhyn dobytka. V najbližších mesiacich hrozí podľa OSN v západnej oblasti Sahelu (kam patrí Mali, Mauretánia a Niger) miliónu detí smrť spôsobená podvýživou. Připravili: Martin Hyťha, Anna Kvíčalová, Peter Tkáč ALTERNATIVNÍ ZPRAVODAJSTVÍ Po dubnových doplňkových volbách, ve kterých drtivě zvítězila strana Národní liga pro demokracii (NLD), vedená symbolem opozice, disidentkou Aun Schan Su Ťij, přikročily Spojené státy a EU k uvolňování sankcí, které byly v minulosti na zemi uvaleny kvůli porušování základních lidských práv. V Barmě, která byla od roku 1962 řízena armádou, je však 80 % parlamentních křesel stále v držení pro-vojenské USDP. Ve světle výsledků těchto voleb, kterých se poprvé od roku 1990 účastnila hlavní opoziční strana NLD, se Spojené státy a následně i EU rozhodly uvolnit některé z cestovních a finančních sankcí a ukončit tak mezinárodní izolaci Barmy. USA vysílají po téměř dvacetileté přestávce do země svého velvyslance, povolují zde činnost svých neziskových organizací a otevírají možnost realizace společných projektů v rámci zemědělství a turismu. Další kroky však podmiňují ukončením barmské vojenské spolupráce se Severní Koreou. EU se rozhodla uvolnit sankce na dobu jednoho roku (přičemž rozhodnutí má být přezkoumáno v říjnu), ponecháno bylo jen embargo na obchod se zbraněmi. Do země mají opětovně proudit zejména rozvojové finance a humanitární prostředky, stejně tak bylo rozhodnuto o investicích do klíčových oblastí ekonomiky, především do těžebního průmyslu, jehož suroviny budou teď mít na evropském trhu zelenou. Hovoří se také o preferenční dohodě o obchodu mezi EU a Barmou. Zahraniční pozorovatelé přítomní v Barmě však upozorňují na to, že pokračující ekonomický tlak zvenčí je nutný k vytvoření motivačních podmínek k dalším změnám v zemi, stejně tak jako k udržení stávajících reforem. Přestože za poslední rok bylo propuštěno množství prominentních politických vězňů, včetně veteránů ze studentských protestů v roce 1988, mnichů, kteří se účastnili demonstrací v roce 2007, a aktivistů z řad různých etnických skupin, celá řada politických vězňů stále zůstává za mřížemi. Podobně i přes drtivé vítězství Národní ligy pro demokracii v dubnových volbách, ve kterých strana získala 43 křesel ze 45 možných, zůstává většina (tj. přibližně 80 %) z celkového počtu 656 míst v držení pro-armádní USDP, která zvítězila ve volbách v roce 2010, jež NLD bojkotovala jako nedemokratické. V současnosti pak NLD vede (zatím neúspěšný) boj o změnu barmské ústavy, která rezervuje 25 % parlamentních křesel nevoleným vojenským důstojníkům; ústava byla navržena v době, kdy zemi formálně ovládala armáda. Většina pozorovatelů se shoduje na tom, že skutečným testem barmských reformních závazků bude následující působení strany NLD v parlamentu. Zdroj: BARMA NA CESTĚ K REFORMĚ II: PRO-DEMOKRATICKÉ VOLBY A UVOLŇOVÁNÍ SANKCÍ Zdroje: aljazeera.com, oxfamblogs.com, msf.org BOJE NA SEVERE MALI VYHNALI Z DOMOVA UŽ ĽUDÍ

4 KAUZA SALIMA KADIROVA: MOHLI SE MNOU JEDNAT TROŠKU JINAK, JAKO S ČLOVĚKEM 4 І Než se pronásledovaná osoba dostane do země, kde je jí udělena mezinárodní ochrana a kde může žít beze strachu z perzekuce pro své politické přesvědčení, náboženské vyznání či jiné azylově relevantní důvody, čelí zpravidla obrovskému psychickému vypětí. To je na jedné straně vyvoláno traumatem z událostí prožitých v zemi původu, na druhé straně stresem z odchodu z prostředí, kde žadatel prožil většinu života, a nutností adaptace na nový domov a kulturu. Na následujícím příběhu paní Salimy Kadirovy je však vidět, že ani po udělení mezinárodní ochrany nemusí mít člověk vyhráno a nepříznivé zkušenosti a události, kterým je vystaven následkem jednání, či naopak nedostatečné aktivity a těžkopádnosti státních orgánů, může zažít i v zemi, kde mu byl přiznán status uprchlíka. Paní Salima Kadirova (78) je uprchlice z Uzbekistánu žijící v České republice. V roce 2007 musela opustit svou zemi původu, ve které je moc pevně v rukou prezidenta Islama Karimova, jehož režim tvrdě potlačuje opozici a lidská práva. Paní Kadirova zde totiž coby právnička v rámci výkonu své advokátní praxe obhajovala také kauzy týkající se porušení lidských práv (mezi nimi i případ Muhammada Saliha, významného opozičního politika a spisovatele, bývalého Karimova protikandidáta). To samozřejmě nebylo taškentskému režimu po chuti. Jak sama říká: Pomáhala jsem všem, komu bylo možné pomoci. Ke mně se obraceli všichni, kteří potřebovali pomoct. Kvůli svým aktivitám byla paní Salima ze strany státu dlouhodobě pronásledována; došlo dokonce k uvěznění jejího syna na základě vykonstruovaného trestního procesu. Situace vyvrcholila fyzickým napadením, po kterém byla paní Salima v létě 2007 nucena uprchnout do sousedního Kyrgyzstánu. Zde jí byl úřadem Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR) přiznán status uprchlíka a bylo rozhodnuto o jejím přesunu do České republiky, kde jí byl listopadu 2007 Ministerstvem vnitra ČR udělen politický azyl. Ke své situaci sama dodává: Já sem nepřijela z vlastní vůle, přijela jsem z politických důvodů, protože jsem byla proti našemu prezidentovi. U nás prezidenti nemají rádi, když je někdo proti nim. Prezident mě mohl kdykoliv zničit, můj syn si kvůli mně odseděl víc než rok ve vězení. ší služby azylantům, žadatelům o azyl a zajištěným cizincům. Dle zákona o azylu slouží tato zařízení k hromadnému ubytování žadatelů o udělení mezinárodní ochrany a azylantů za podmínek zaručujících zachování lidské důstojnosti ( 79 odst. 1). Azylanti jsou zde umístěni na základě smlouvy o ubytování, prostřednictvím které je jim na vymezené období přiděleno bydlení v určitém pokoji (ubytovací jednotce) v rámci střediska. Takovou smlouvu dostala v listopadu 2007 také paní Salima. Svou situaci popisuje takto: Podepsala jsem tam nějaký dokument. O jaký dokument šlo, nevím, protože tam nebyli žádní překladatelé. Dali mi papír a já podepsala. Myslela jsem si, že to, co dělám, je správně. Uzavřeli se mnou smlouvu na jeden pokoj. Já nekouřím, nepiju, neberu drogy, nenavazuji kontakty s muži. Žiju normálně. Potom za mnou přišla sociální pracovnice a říká: Paní Salimo, musíte odejít Já sem nepřijela z vlastní vůle, přijela jsem z politických důvodů, protože jsem byla proti našemu prezidentovi. U nás prezidenti nemají rádi, když je někdo proti nim. Prezident mě mohl kdykoliv zničit, můj syn si kvůli mně odseděl víc než rok ve vězení Mohlo by se zdát, že od té chvíle již bylo ústrkům a komplikacím v životě paní Salimy učiněno zadost a v novém prostředí by se již s žádnými dalšími problémy a příkořími setkat nemusela. Jak se však ukázalo, realita je poněkud jiná. S CIZÍM MUŽEM V CIZÍM POKOJI Krátce po svém příjezdu do České republiky byla paní Salima ubytována v Pobytovém a integračním středisku Správy uprchlických zařízení Ministerstva vnitra ČR ve Stráži pod Rálskem. Správa uprchlických zařízení má za cíl poskytovat ubytování a dal- Já: Proč? Ona: Protože přijel další uprchlík, který tu bude žít se svým synem. Je ze Súdánu. A já se zeptala: A proč tady? Není možné ho ubytovat v jiném pokoji? Ona: Ne, to není možné. To byl začátek, to bylo 4. prosince Nechtěla jsem odtamtud, protože jsem nic špatného neudělala, ale oni pořád říkali, že musím odejít. Tak jsem se zeptala, kam mám odejít. A oni mi odpověděli: Do jednoho pokoje na jiném patře, kde žijí Arméni, manželé. Oni mluví rusky, tam vám bude moc dobře.

5 І 5 KAUZA Já jsem řekla: Tam já nepůjdu, já jsem muslimka. Já k muži nepůjdu. Oni: Ne, půjdeš. Já: Vy asi chcete, aby mě moji muslimové zabili, protože jestli půjdu bydlet k cizímu muži, to nejde ani po ruském, ani po arménském způsobu a už vůbec ne podle muslimů. My muslimové to máme tak, že se nemůžu jen tak ukazovat mužům. Já nejsem taková muslimka, že bych se musela zahalovat. Ale stejně, coby muslimka u cizího muže bydlet nemůžu. Já si nepřeju samostatný pokoj. Naproti přes chodbu bydlí moje známá, má malé dítě a jeden pokoj je tam volný. Já se tam přestěhuju, mám jen pár věcí. Potom jsem řekla té sociální pracovnici, ať mi dají možnost setkat se s ředitelkou [pobytového střediska pozn. red.]. A ona řekla: Tohle je všechno, já jednám jejím jménem. Já česky vůbec nerozumím, chodila se mnou jedna moje známá, Inguška, která má tři děti a umí česky, tak mi překládala. A říká mi: Ona s tebou nechce mluvit. Tak jsem napsala žádost. Odneste jí to, prosím je, já se o samostatný pokoj neprosím, ale nechci jít k cizímu muži, protože my muslimové to tak máme. Pak 11. prosince si mě zavolala moje sociální pracovnice a říká mi, že musím odejít. Dává mi dopis a tam je napsané: musíte tento pokoj opustit do 12. prosince. A já říkám té sociální pracovnici: A pokud jej neuvolním, co se stane? A ona: Vyvede vás policie. A já řekla: Nic špatného jsem neudělala. Proč policie? Víte, já jsem nemocná, jsem už dost nemocný člověk a když mi přečetli ten dopis musíte do 12. prosince opustit pokoj (povzdechne) A já řekla: Ne, to neudělám. Pojedu do Prahy, k právničce. Paní Salima se svou situaci rozhodla řešit s pomocí právníků z pražské Organizace pro pomoc uprchlíkům, kteří do pobytového střediska ve Stráži jezdili poskytovat právní poradenství tam ubytovaným žadatelům a azylantům. Ráno, dvanáctého prosince odjíždím. Nic jsem s sebou neměla, přijela jsem sem [do České republiky pozn. red.] v létě, neměla jsem ani peníze. Dostala jsem sto korun. Vydala jsem se do kanceláře té právničky, tam jsem jí všechno řekla. Že jsem politická uprchlice, že je to už 54 dní, co jsem přijela, a co všechno se mi přihodilo, že mě zastrašují policií. Hned na začátku jsem ji prosila, aby zavolali někoho z uzbecké redakce Rádia Svobodná Evropa; to ale neudělala. Kromě ní tam seděla ještě jedna slečna. Rozhovor se Salimou Kadirou v budově pražské Charity. Zdroj: archiv NESEHNUTÍ.

6 KAUZA Obě začínají někam volat. Kam, to nevím. Ale volají Telefon zvedá sociální pracovnice a ředitelka. Sociální pracovnice říká: Ne, my jsme jí řekli, že musí uvolnit pokoj a přestěhovat se do jiného. Právnička: Dejte jí jinou možnost, ona samostatný pokoj nevyžaduje. Ale půjde bydlet jedině k ženám. Sociální pracovnice: Ne, ona půjde tam, jak jsem jí řekla. Druhý telefon, ředitelka: Ne, v žádném případě, jak jsem řekla. Já říkám: Ne, já nepůjdu. Pak už je čas oběda, já přijela ráno. Vyšla jsem na ulici, trošku pršelo, trošku sněžilo, byl prosinec. Nevěděla jsem, co budu dělat. Po obědě opět začali volat do Stráže. Pak už byl konec pracovního dne, já stále nevěděla, co bude. Začalo se smrákat a pak mi právnička řekla, že mi povolili bydlet u Zaremy Kartojevy, jak jsem je prosila před tím. Řekli mi, že se můžu vrátit a můžu u ní bydlet. VŠEOBECNĚ DOSTUPNÁ ZDRAVOTNÍ PÉČE? Nakonec jsem tedy odjela zpět, dali mi pokoj, moje věci byly v pytlíku. A jakmile jsem lehla do postele, onemocněla jsem. Začala se mi točit hlava a udělalo se mi špatně. Zarema zavolala dozorkyni [vrátnou, správkyni pozn. red.]. Byla to Lena, Ukrajinka já jsem jí dobře rozuměla, mluvily jsme spolu rusky. Já ležela v posteli, bylo mi opravdu špatně. Já jí říkám: Je mi špatně, zavolejte mi sanitku. A ona říká: Vy víte, že to nemůžu udělat. Ptám se: Proč? Ona: Protože vy musíte zaplatit od tří do pěti tisíc za zavolání sanitky a sanitka se volá z Liberce. Já říkám: Ale já tolik peněz nemám. Ona: Jestli nemáte, tak nemáte. No, ale řeknu těm, co budou mít službu, aby za vámi zašli, pomohli vám. Ona toho dvanáctého prosince odešla a třináctého, čtrnáctého, patnáctého, šestnáctého nikdo ke mně nepřišel. Sedmnáctého jsem musela jít na polikliniku, prosila jsem Zaremu, aby šla se mnou. Nebylo to daleko, ale musela jsem tam jít. Přišla jsem na polikliniku, tam mi změřili tlak. Měla jsem 190 na 100. Nedali mi žádné léky, žádnou proceduru, neřekli mi, co potřebuju, co bych měla, nic. Dali mi takový papírek, kde bylo napsáno, že tlak jsem měla 190 na 100, a to bylo všechno, já odešla. UVIDÍME SE U SOUDU Paní Salima má z celé situace ohledně změny bydlení v pobytovém středisku dodnes živé velmi nepříjemné a traumatizující zážitky. To, co se mnou dělali. Jak mě odvrhli, že ničemu nerozumím, nic nevím. Oni se mnou mluvili jako s člověkem z východu, jako bych ničemu nerozuměla. A já to takhle nechci. Já neříkám, že všechno vím, nikdo nemůže znát všechno. Jestli člověk všechno ví, pak je nešťastný. Já chci jen 6 І říct, že se mnou nebylo možné tak jednat. Já prosila o setkání, promluvíme si, tady je moje žádost. A nic, nic, nic Oni se mnou mluvili jako s člověkem z východu, jako bych ničemu nerozuměla. A já to takhle nechci. Já neříkám, že všechno vím, nikdo nemůže znát všechno. Jestli člověk všechno ví, pak je nešťastný. Já chci jen říct, že se mnou nebylo možné tak jednat Co se týče zavolání sanitky a poskytnutí zdravotní péče, jednalo se především o nedostatek komunikace, empatie a ochoty pomoci osobě, která je coby uprchlík vystavena stresujícím okolnostem, je pouze krátce v nové zemi, kde nikoho nezná, nerozumí zdejšímu jazyku, neví, jak zde funguje systém a kam se obrátit. Jak sama paní Salima konstatuje, šlo o nedorozumění na sanitku i lékařské ošetření měla nárok bezplatně na základě veřejného zdravotního pojištění, jehož jsou azylanti v České republice automaticky součástí. Teď už to ví. Tehdy to ale nevěděla. Mám pojištění a když jsem onemocněla, tak už jsem to pojištění měla, takže jsem měla právo na lékařskou pomoc, ale já se jí nedočkala. Říkali mi, že je třeba tří, pěti tisíc. Já jsem tehdy neměla ani na chleba. Rozumíte, tohle všechno, pro někoho to nemusí nic znamenat, ale pro mě je to důležité. Proč musím trpět, když jsem si to nezasloužila? Mělo se se mnou trošku jinak mluvit. Mluvit se mnou jako s člověkem. Já prosila o lékařskou pomoc. Na základě prožitých událostí podala nakonec paní Salima v únoru 2008 žalobu proti Správě uprchlických zařízení a její zaměstnankyni, sociální pracovnici, která s ní jednala o vystěhování z přiděleného pokoje. Domáhala se v ní odškodnění za způsobenou morální újmu a za nezajištění lékařské pomoci. Okresní soud v České Lípě, a posléze ani odvolací krajský soud však žalobě nedaly za pravdu a zamítly ji. Důvodem je, že se paní Salimě dle soudů nepodařilo prokázat klíčová skutková tvrzení. V polovině roku 2008 si mě předvolali, a taky Lenu. Ptali se jí, jestli jsem prosila o sanitku, první pomoc. Lena odpovídala: Ne, neprosila. Ředitelka: Obracela se na vás nebo ne? Lena: Ne, ona se na mě neobracela. Ředitelka předvolala sekretářku a ptá se jí: Obracela se na vás, prosila vás o něco? Sekretářka: Ne. No, ve stručnosti, já zůstala jediná, sama, proti soudu, proti těmto svědkům, nikdo mě nepodpořil.

7 І 7 Říkám, že jsem prosila jen o jeden pokoj, naproti přes chodbu, kde žije moje známá. Ona je muslimka, já jsem muslimka. Mluvíme jedním jazykem. Ona má malou holčičku, já bych jí nepřekážela, mohla bych jí pomáhat. Ale nebylo to v plánech. A tak to začalo a do dneška se nacházím v takové situaci. Soud moji žalobu zamítl, protože jsem nijak nedokázala, že jsem prosila o tu sanitku první pomoci, že jsem nijak nedokázala, že jsem prosila o setkání s ředitelkou. To znamená, že jsem ve všem vinna já. Negativní zkušeností přitom byl rovněž poměrně zdlouhavý průběh soudních řízení. Od podání žaloby v únoru 2008 trvalo rok a půl rozhodnutí Okresního soudu, další rok a půl pak uběhl do rozhodnutí odvolacího Krajského soudu, které bylo vyneseno v únoru Případ však stále ještě není zcela uzavřen paní Salima podala proti rozsudku Krajského soudu dovolání k Nejvyššímu soudu, kde se na rozhodnutí ve věci prozatím čeká. Když jsem se svého advokáta zeptala, jak dlouho to musí soud projednávat, tak mi řekl, že možná rok, možná půl roku. V jakém stavu to teď je, jak to bude dál nevím, vůbec nevím. Trvá to skoro pět let a já už ani nevím, kam bych ještě měla napsat. CO Z TOHO VŠEHO VYPLÝVÁ? Příběh paní Salimy v mnoha ohledech jistě není ojedinělý. Problémy ohledně podmínek ubytování v pobytových azylových střediscích či komplikace a problematický přístup ke zdravotní péči a dalším službám zde kvůli jazykové a kulturní bariéře či neochotě a nezájmu pověřených osob a úředníků v minulosti zažívala a i nyní stále zažívá řada příchozích. Snahou společnosti, příslušných orgánů státní správy a jejich pracovníků, ale stejně tak i každého z nás by mělo být, aby se podobné případy nestávaly a uprchlíci zde po prožití své již tak dramatické a traumatizující životní cesty zažívali co nejméně dalších potíží a stresu. To nejmenší, co pro to můžeme udělat, je se o případy a situaci těchto lidí alespoň zajímat. Náš zájem totiž může nejen dlouhodobě přispět ke zlepšení celospolečenského klimatu a potažmo tedy i přístupu k uprchlíkům a dalším příchozím, ale může být zároveň velkým povzbuzením i pro ně samotné. Jak nám řekla paní Salima v závěru našeho rozhovoru: Pokud o mě napíšete článek, já budu moc ráda. A pro mé Uzbeky to bude znamenat hodně. Protože když mě doma pronásledovali, Uzbekové to sledovali jestli to zvládnu nebo nezvládnu, zlomí mě nebo nezlomí. Přijela jsem až sem. A pokud mě nezlomili tam Linda Janků, rozhovor přeložila Klára Trizuliaková Členky redakce časopisu PŘES KAUZA POLITICKÁ SVOBODA A LIDSKÁ PRÁVA V UZBEKISTÁNU Republika Uzbekistán se rozkládá uprostřed Střední Asie mezi řekami Amudarja a Syrdarja. Sousedí s Kazachstánem, Kyrgyzstánem, Tádžikistánem, Turkmenistánem a Afghánistánem. V Uzbekistánu žije téměř polovina obyvatel Střední Asie, přičemž země je domovem pro více než 100 národů a národností. Většinu obyvatel tvoří Uzbeci (84,0 %), následují Tádžici (4,7 %), Rusové (2,8 %), Kazaši (2,0 %) a další. V Uzbekistánu je ofi ciálně registrováno 16 náboženských vyznání. Většinu představuje sunnitský islám (kolem 88 %), pravoslaví (asi 9 %) a dále též katolíci, židé, buddhisté či šíité. Úředním jazykem je uzbečtina, druhým nejrozšířenějším jazykem je ruština. Po rozpadu SSSR se Uzbekistán ocitl v ekonomické a politické krizi. Zároveň byla ale uzbecká politika od samého počátku velmi závislá na Rusku; země spolu podepsaly smlouvy o ekonomické spolupráci, obchodní a vojenské smlouvy, ale také dohody týkající se vědy a výzkumu. Na začátku 90. let se musela země vedle ekonomických problémů potýkat i s klanovými rozpory. Sjednocující postavou se přitom stal Islam Karimov, který stál do roku 1996 v čele Lidové demokratické strany Uzbekistánu, což je přetransformovaná Komunistická strana Uzbekistánu. Podařilo se mu dohodnout se s většinou uzbeckých elit a zlikvidovat politické rivaly. Karimov zůstává hlavou státu dodneška. Uzbekistán je považován za stát, v němž chybí základní principy demokracie, jako svoboda slova, tisku, právo na rovné zacházení při volbách. Moc drží pevně ve svých rukou prezident Karimov, který řídí jak vnitřní, tak zahraniční politiku. Vláda a parlament jsou pouhými loutkami. Dne 13. května 2005 vypukly ve městě Andižan protesty proti Karimovově režimu. Lidé byli nespokojení s životní úrovní, velkou nezaměstnaností a beztrestným chováním vládních úředníků a policie. Zpočátku se povstání jevilo jako pokračování tzv. barevných revolucí, které zažila Gruzie, Ukrajina nebo Kyrgyzstán. Autoritářský režim však drží pod absolutní kontrolou veškeré prostředky komunikace televizní vysílání, rozhlas, telefonní operátory, noviny a časopisy. Za pomoci rychlého a velmi brutálního zásahu uzbecké policie bylo povstání potlačeno. Podle uzbeckých agentur přišlo během operace o život 176 lidí, zahraniční agentury ale uvádějí i dvojnásobně vyšší čísla. Vláda obvinila protestující z pokusu o ozbrojené převzetí moci a operaci prohlásila za součást tažení proti islámskému radikalismu a terorismu. Místní obyvatelstvo bylo poté izolováno od okolního světa a do této oblasti nebyl povolen vstup žádným zahraničním novinářům. Opakované nevyslyšené výzvy o prošetření celé záležitosti zapříčinily uvalení sankcí ze strany EU a USA. Jejich vliv se však postupně zeslabuje. Svoji činnost v zemi ukončila například redakce BBC nebo Svobodná Evropa.

8 І 27 Školící víkend pro mladé novinářky a novináře. Zdroj: archiv NESEHNUTÍ. Měli jsme radost, že si všichni vybrali zastupování menšin. Jaké bylo jejich rozčarování, když museli odpovídat na naše nekorektní dotazy! Jak jsme je zaskočili nepřipravené ve výtahu s žádostí o rozhovor, který jsme nakonec sestříhali tak, že v něm moc z jejich vlastních slov nezbylo. Cílem této aktivity bylo nejen studenty seznámit se základy vyjadřování se na kameru, ale především s prací médií v praxi. N o v i n k o u t o h o t o v í k e n d u b y l o g rafické š k o l e n í. Rozhodli jsme se jej zařadit na základě zpětné vazby od účastníků soutěže z loňska, kteří jej označili za věc, která jim na víkendu chyběla. Studenti a studentky se tak mohli seznámit se základy práce s grafickými programy. Celým víkendem nás provázelo výborné, většinou plně Návštěva Mloků na školícím víkendu pro mladé novináře a novinářky. Zdroj: archiv NESEHNUTÍ. veganské jídlo, které bylo občas doplněno i nějakým vegetariánským. O vzájemné poznání všech zúčastněných a také o to, aby víkend nebyl jen vzdělávací, ale také zážitkový, se postarali naši lektoři, kteří si pro účastníky připravili celo-víkendovou hru, která se odehrávala v mločím světě. Hana Skoumalová Členka realizačního týmu projektu Multikulti Challenge: Accepted TIRÁŽ Čtvrtletník PŘES vydává: NEzávislé Sociálně Ekologické HNUTÍ - NESEHNUTÍ, tř. Kpt. Jaroše 18, Brno, tel./fax: , pres@nesehnuti.cz, -pres/ Názory přispěvatelů/ek nemusí vyjadřovat stanovisko redakce ani vydavatele. Ve všech našich publikacích usilujeme o genderově korektní jazykové vyjadřování, jelikož jsme přesvědčeni, že touto cestou napomáháme ke snižování nerovnosti v postavení žen a mužů ve veřejné sféře. U textů, které nejsou upraveny tímto způsobem, respektujeme přání jejich autorů nebo autorek, aby text takto nebyl upraven. NESEHNUTÍ. Redakce: Pavla Hofmeisterová Linda Janků Anna Kvíčalová Tomáš Melichárek Lenka Šafránková Pavlíčková Boris Rafailov Peter Tkáč Klára Trizuliaková Radka Vejrychová Rediguje: Linda Janků Tomáš Melichárek Sazba a grafická úprava: Igor Látal Jazykové korektury: Zdeňka Kozáková Anna Kvíčalová Kateřina Špácová Grafické korektury: Linda Janků Tomáš Melichárek Foto na titulní straně: Foto Joseph Kony (uprostřed) a grafické znázornění množství zneužitých dětí z dokumentu ke kampani KONY Zdroj: Registrace: MK ČR E Tištěná verze: ISSN On-line verze: ISSN Elektronická verze: /casopis-pres/archiv-2/ Roční předplatné (čtyři čísla): 145 Kč (cena jednoho čísla 16 Kč + 20 Kč poštovné a balné). Informace o předplatném na -pres/ Kontakt: redakce.pres@nesehnuti.cz Vytištěno na recyklovaném papíře.

9