HUDEBNÍ ROZHLEDY ročník 60 cena 40 Kč. Smetanovo trio Saská státní opera v Drážďanech Libuše Márová Liturgická hudba středověku

Transkript

1 HUDEBNÍ ROZHLEDY ročník 60 cena 40 Kč Smetanovo trio Saská státní opera v Drážďanech Libuše Márová Liturgická hudba středověku

2 vybrané koncerty a představení v období únor červen Koncert studentů žesťového oddělení PK ÚNOR Sukova síň Rudolfina, 18: Koncert studentů varhanního oddělení PK Koncert ke 100. výročí narození Václava Trojana. Sál Martinů HAMU, 19:30 Účinkují Petr Paulů (kytara), Ladislav Horák (akordeon) a Pavel Hůla j. h. (housle) v rámci cyklu Profesoři Pražské konzervatoře Koncert smyčcového orchestru PK, řídí prof. F. Pospíšil v rámci cyklu Profesoři Pražské konzervatoře Sukova síň Rudolfina, 18:00 Sukova síň Rudolfina, 18: J. Suchý / J. Šlitr Z kytice KVĚTEN premiéra Divadla konzervatoře (DIK) Žižkovské divadlo, 19: Koncert studentů akordeonového oddělení a oddělení bicích nástrojů PK Sukova síň Rudolfina, 18:30 Dvořákova síň Rudolfina, 20:00 Sukova síň Rudolfina, 18: Koncert ke 20. výročí založení oddělení populární hudby PK Reprezentační ples PK Národní dům Na Smíchově, 19: Divadlo U Hasičů, 19:30 Koncert studentů smyčcového oddělení PK Koncert pěveckého sboru PK, sbormistr prof. M.Valášek Sukova síň Rudolfina, 18:30 Kostel U Salvátora, 19: Absolventský koncert s doprovodem symfonického orchestru PK, řídí prof. M. Němcová W. Shakespeare Jak se vám líbí premiéra Divadla konzervatoře (DIK) Žižkovské divadlo, 19:00 Sál Martinů, HAMU 19: Koncert Martina Rady (klavír) a Tomáše Trapla (zpěv) v rámci cyklu Profesoři Pražské konzervatoře Koncert komorních souborů PK Sukova síň Rudolfina, 18:30 ČERVEN Sukova síň Rudolfina, 18: Koncert studentů varhanního oddělení PK Sál Martinů HAMU 19: Divadlo U Hasičů, 19:30 Koncert studentů kytarového oddělení PK Sukova síň Rudolfina, 18:30 Podrobný přehled koncertů a představení Pražské konzervatoře naleznete na Koncert ze skladeb studentů skladatelského oddělení PK Sukova síň Rudolfina, 18: Koncert komorního orchestru dřevěných dechových nástrojů PK, řídí prof. J. Kučera Sál Martinů, HAMU v 19:30 M. Camoletti Na správné adrese Muzikálové představení studentů oddělení populární hudby PK DUBEN Koncert Symfonického orchestru PK, řídí Serge Baudo Koncert studentů smyčcového oddělení PK BŘEZEN Absolventský koncert s doprovodem Filharmonie Hradec Králové, řídí prof. M. Němcová Sál Martinů, HAMU, 19:30 Pražská konzervatoř Na Rejdišti 1, Praha 1 Telefon: , Fax: conserv@prgcons.cz Hlavní město Praha, zřizovatel Pražské konzervatoře

3 obsah 1 Pod pojmem Smetanovo trio si dnes již automaticky představíme komorní partnerství klavíristky Jitky Čechové, houslistky Jany Vonáškové-Novákové a violoncellisty Jana Páleníčka. Jeho prvopočátky však sahají až do 30. let 20. století, kdy bylo založeno klavíristou Josefem Páleníčkem. I dnes patří k našim nejprestižnějším souborům, jehož nejnovějším úspěchem je nahrávka Dvořákova Tria č. 3 f moll, op. 65 a Tria č. 4, op. 90 Dumky, realizovaná pro firmu Supraphon. Během jednoho roku za ni soubor získal hned několik prestižních ocenění: cenu BBC Music Magazine Choice of the months a cenu francouzského časopisu Diapason d Or. Nejnověji pak přibyla nominace na třetí ocenění a sice na BBC Music Magazine Awards 2007 strana 3 Libuše Márová se narodila na Štědrý den roku Do Národního divadla vstoupila po půlročním angažmá v Plzni ve svých dvaadvaceti letech a zpívala v něm plných čtyřicet let. Kromě toho se pravidelně představovala i na scénách v zahraničí: v Berlíně, kde ji hostování v Komické opeře přineslo celou řadu nenahraditelných zkušeností, v Oslo, v Amsterodamu či v Maďarsku. Je stále plná energie, a tak se v menších rolích stále ještě vrací na plzeňské jeviště, pozorně sleduje současné operní divadlo a učí zpěv na pražské HAMU, kam v době svých studií docházela do třídy Přemysla Kočího. Dodnes však vzpomíná především na dirigenty, Jaroslava Krombholce, Josefa Kuchinku či Zdeňka Košlera strana 40 Bohatá tradice církevního zpěvu, předávaná zprvu výhradně ústním podáním, by byla nenávratně ztracena, kdyby nebylo pověstných pilných mnichů, kteří melodie zaznamenali na listy pergamenu. Ještě Isidor ze Sevilly píše začátkem 7. století, že hudba, když dozní, umírá, protože není způsobu, jak ji zachytit. Tento handicap byl naštěstí úspěšně překonán a my se tudíž můžeme pustit do studia pramenů, abychom si skrze ně proklestili cestu do světa staré, leč stále živé hudby. Práce s rukopisy má svůj specifický půvab. Člověka se snadno zmocní jistý druh posvátné bázně, když otevírá antifonář, z něhož zpívali lidé před šesti, osmi, deseti staletími. Snad je to tím, že středověká liturgická kniha je dílem živé ruky člověka, který na pergamen promítl i kus své vlastní osobnosti strana 44 Není snad na světě jediné knihovny, jež by v sobě nezahrnovala, kromě jiných klenotů ducha, také hudební rukopisy či tisky, partitury hudebních děl nebo jejich libreta, v neposlední řadě však také záznamy hudby lidové i hudební tvořivosti národů přírodních.výjimkou není ani jedna z nejvýznačnějších evropských historických knihoven Rakouská národní knihovna (Österreichische Nationalbibliothek) ve Vídni. Její kořeny sahají hluboko do minulých staletí (nejstarší dílo v knihovně doložené se vztahuje k roku 1368) a jsou úzce spjaty se samotnou existencí Svaté říše římské národa německého, později rakouské a rakouskouherské monarchie strana 50 ROZHOVORY 3 Smetanovo trio 7 S Markem Kopelentem nejen o přehlídce Třídení UDÁLOSTI 8 Novoroční koncert věnovali filharmonici opět Akademii věd ČR festivaly, koncerty 9 Hudební současnost Praha přivítala Ruxandru Donose 13 Matiné tria ArteMiss se Šostakovičem a Dvořákem 16 Trojnásobně rodinný Mozart HORIZONT 19 Mezinárodní festival dechových hudeb DIVADLO OPERA BALET MUZIKÁL 24 Samson a Dalila bez energie 26 Vášnivý Holanďan 26 Jakobín v Ostravě 27 Temperamentní Attila v Olomouci ZAHRANIČÍ 32 Světová operní divadla II. II. Saská státní opera v Drážďanech 35 Tannhäuser a zápas pěvců v Magdeburgu 35 Nevzrušivý Massenetův Werther STUDIE, KOMENTÁŘE 40 Zlatá éra české opery II. II. Aby se nezapomnělo Libuše Márová 32 Prameny živé hudby II. Liturgická hudba středověku 48 České muzeum hudby II. Nové sídlo a nové úkoly 50 Z rakouských hudebních knihoven KNIHY 53 Pavel Smetáček: Jsem asi umí (r) něným tradicionalistou SVĚT HUDEBNÍCH NÁSTROJŮ 56 Klastr hudební výroby Music Czech Made na křižovatce rozhodnutí 58 Pohled do světa houslařského řemesla v Čechách II. II. Tomáš Skála REVUE HUDEBNÍCH NOSIČŮ 60 Od firmy k firmě 62 Recenze CD

4 2 editorial hudba je sladká líbezná mluva, každému srdci srozumitelná... Tato poetická slova o jednom z nejkrásnějších umění, jež slov nepotřebuje, napsala kdysi Božena Němcová, od jejíhož narození uplynulo 4. února 187 let a jejíž svým způsobem až symbolicky tragický životní osud se uzavřel v listopadu o dvaačtyřicet roků později. Neměla jsem původně v úmyslu začínat tento úvodník v poněkud chmurně laděných barvách, ovšem v době, kdy globální oteplování nám staví počasí doslova a do písmene na hlavu a neméně zajímavé veletoče a kotrmelce předvádějí aktéři naší domácí politické scény, člověka občas napadají i ony méně optimistické myšlenky. Ale obraťme list! Hudbu se jako svéráznou promluvu k okoralým srdcím svých poddaných pokusil kdysi využít i český a uherský král polského původu Vladislav Jagellonský. Ten totiž dne 18. února 1477 uspořádal masopustní veselici se zpěvem a tancem, na kterou sezval všechny Pražany. Úmysl zajisté chvályhodný jej měl sblížit s neurozenými obyvateli sídelního města a sám král si dokonce údajně zatančil s jistou měšťankou Chlupatou. Šlechta a církev se ovšem cítila nelibě dotčena a panovníkovi se i za cenu na tehdejšího mocipána opravdu neobvyklou bohužel, ani takto cestu k zatvrzelým českým poddaným najít nepodařilo. To císařpán Josef II., opěvovaný jako panovník veskrze dobrotivý, se zapsal do povědomí lidu českého jinak a vzhledem k tomu, že rovněž v únoru, tentokráte dne dvanáctého tohoto měsíce roku 1784, přímo zasáhl do osudů našeho dnešního města i daleko hmatatelněji. Spojil totiž dvorským dekretem čtyři doposud autonomní města pražská (Staré Město, Nové Město, Malou Stranu a Hradčany) v jeden celek řízený magistrátem, jenž se usídlil na staroměstské radnici. Téhož dne, ovšem o čtyřiadvacet let dříve, se narodil význačný český hudební skladatel a klavírista Jan Ladislav Dusík, potomek rozvětveného muzikantského rodu, který plody svého génia i talentu zděděného po předcích štědře rozdával prakticky po celé Evropě. Rovněž Jan Páleníček, zakladatel dnešního Smetanova tria, jemuž věnujeme v tomto čísle první stránky, pokračuje v tradici, které vdechl život jeho otec, vynikající klavírista Josef Páleníček. Nakonec rozvíjení jakékoliv činnosti, ať již umělecké, vědecké či například řemeslné a to nejen v rámci rodiny, sebou vždy neslo celou řadu výhod. Jednou z těch nejvýznamnějších byl nesporně již vybudovaný základ, o který se mohl dotyčný pokračovatel opřít a dále jej vylepšovat, zkrášlovat a modernizovat zkrátka svým vlastním způsobem se starat o to, aby květ předky zasetý a ošetřovaný nezašel na úbytě. Projdeme-li jen toto číslo Hudebních rozhledů, najdeme hned několik článků, v nichž se setkáme s aktivitami, které mají za sebou buď kratší nebo delší historii. Za všechny stačí zmínit například obnovenou a již v minulosti velmi plodnou spolupráci České filharmonie s akademií věd, 4. ledna promítnutou do dalšího společně pořádaného koncertu ve Dvořákově síni (což není ovšem nic nového pod sluncem, jak vyplývá z článku o hudebním oddělení Rakouské národní knihovny, již v 16. století pečlivě opečovávaného knihovními prefekty, pocházejícími tehdy většinou z řad lékařů a historiků). V historii je prostě zakotveno veškeré lidské snažení. Nic nelze vymyslet bez návaznosti takzvaně na zelené louce, a tudíž se vždy byť leckdy je složitě zašifrovaný nějaký ten ukrytý pramen najde. Nakonec kolik zajímavého se například jenom dočteme v cyklu článků o houslařském řemesle v Čechách, které ještě po více než třech stoletích vychází z modelů předložených světu slavnými italskými Mistry v čele s Antoniem Stradivarim, nemluvě o sérii článků věnovaných problematice hudebních pramenů, vyvěrajících z ještě větších hlubin minulosti, kterými se zabývá seriál Prameny živé hudby! Nakonec i Hudební rozhledy se mohou pochlubit jak jsme upozornili již minule na časopis tohoto typu úctyhodnou tradicí. Pravda, neuvěřitelných 173 let trvání časopisu, který byl Hudebním rozhledům od počátku svým obsahem nejbližší a k jehož zakladatelům patřil Robert Schumann slavného Neue Zeitschrift für Musik (jenž však prošel nejen několikerými změnami názvů, ale v letech 1953 a 1955 byl dokonce spojen s několika dalšími časopisy) sice nedosahují, nicméně kontinuální vydání šedesáti ročníků si již také určitě zasluhuje uznání. Lze jen doufat, že tento názor nesdílejí výhradně ti, kteří se o pokračování jeho historie mohou zasloužit pouze obsahovou náplní jeho stran, což dnes, jak všichni dobře víme, bohužel, už dávno nestačí. Na samý závěr mého úvodního slova alespoň telegraficky k několika dalším článkům, které bychom vám chtěli doporučit: a to jsou recenze operních premiér, uvedených v Národním divadle v Praze a divadlech v Ústí nad Labem, Ostravě a Olomouci, či v rubrice věnované událostem v zahraničí pokračování seriálu o světových operních scénách pojednávající tentokrát o slavné Semperově opeře v Drážďanech. Určitě si však neopomeňte přečíst ani studii Josefa Hermana o Koncertu pro klavír a orchestr Sylvie Bodorové či živé vyprávění o zpěvu a opeře z úst Libuše Márové Ani v příštím čísle nebude o čtivé materiály nouze, zachovejte nám tedy, milí čtenáři, přízeň a prožijte únor nejen v klidu, ale i ve znamení krásných hudebních zážitků. Hana Jarolímková, šéfredaktorka HUDEBNÍ ROZHLEDY číslo ročník 60 Měsíčník pro hudební kulturu Vydává: Společnost Hudební rozhledy, člen AHUV, za finanční podpory MK ČR, Nadace ČHF, Nadace B. Martinů, Nadace Leoše Janáčka, Nadace OSA Šéfredaktorka: Hana Jarolímková Tajemnice redakce: Marcela Šlechtová Redakční rada: Jan Baťa, Lucie Dercsényiová, Roman Dykast, Ivan Poledňák, Jiří Štilec, Ivan Štraus, Jan Vičar Externí spolupráce: Jitka Slavíková Výtvarné řešení: František Štorm Adresa redakce: Radlická 99, Praha 5 tel. šéfredaktor: (+420) tel. redakce: (+420) (+420) tel. sekretariát: (+420) fax: (+420) rozhledy@volny.cz Nevyžádané rukopisy se nevracejí. Distribuci a předplatné v České republice provádí v zastoupení vydavatele firma SEND Předplatné, P. O. Box Praha 4 tel.: (+420) fax: (+420) SMS: (+420) send@send.cz, Cena jednoho výtisku: 40 Kč Cena výtisku pro předplatitele: 30 Kč Distribuce a předplatné ve Slovenské republice: Magnet-Press Slovakia, s. r. o. Šustekova 8, P. O. Box Bratislava tel.: (+421) ,-2 časopisy (+421) ,-3 předplatné fax: (+421) predplatne@press.sk casopisy@press.sk, Cena jednoho výtisku: 60 SK Cena výtisku pro předplatitele: 50 SK Objednávky do zahraničí vyřizuje redakce a MEDIASERVIS, s. r. o. administrace vývozu tisku Sazečská 12, Praha 10 tel.: (+420) fax: (+420) Časopis Hudební rozhledy pro potřeby zrakově postižených zajišťuje prostřednictvím internetového serveru Sjednocená organizace nevidomých a slabozrakých ČR tel.: (+420) Sazba: studio Togga, Praha Tisk: Dvořák & syn, Dobříš Odevzdáno do sazby: Evidenční číslo MK ČR E1244 ISSN Na titulní straně Smetanovo trio Foto David Port

5 smetanovo trio Petr Veber Komorní partnerství tří vynikajících uměleckých individualit, klavíristky Jitky Čechové, houslistky Jany Vonáškové-Novákové a violoncellisty Jana Páleníčka, nabízí publiku jak celovečerní triové programy, tak i kombinace, při nichž zazní trio, duo i sólo. Smetanovo trio, založené ve 30. letech 20. století klavíristou Josefem Páleníčkem a po roce 1945 působící pod jménem České trio, patřilo k nejprestižnějším českým souborům. Na tuto interpretační školu navazuje i dnešní trojice. Natočila díla B. Smetany, J. Suka a V. Nováka (2005), deska získala prestižní ocenění časopisů Diapason a Le Monde de la musique a britského BBC Music Magazine. Nejnovějším úspěchem je pak druhé CD, nahrávka Dvořákova Tria č. 3 f moll, op. 65 a Tria č. 4, op. 90 Dumky. Soubor v průběhu jednoho roku loni získal za toto CD pro Supraphon dvě prestižní ocenění cenu BBC Music Magazine Choice of the months a cenu Diapason d'or francouzského časopisu. Nejnověji přibyla nominace na třetí ocenění na BBC Music Magazine Awards Cítíte uspokojení? Čekali jste to? Měli jste pocit, že se vám povedly mimořádně výjimečné nahrávky? JP: Myslím, že každý člověk, jehož snažení je oceněno, cítí přirozené uspokojení. Ale v tomto případě jde o víc. Vnímám toto ocenění především jako hold české interpretační škole, respektive komorní tradici, ze které Smetanovo trio vzešlo. Zprostředkovaně vše vnímám jako poctu osobnostem, jakými byly Josef Vlach, můj otec Josef Páleníček, či Saša Večtomov a Miloš Sádlo. Ti všichni stáli při mých začátcích a jsou dodnes pro nás všechny velkou inspirací. Jak sami sebe vidíte? JP: Naturelem jsme všichni romantici. Tím je dán i repertoár, který je nám nejbližší. Avšak pravidelné návraty k dílům klasicismu vnímáme jako nezbytnou součást našeho hudebního bytí. Jaká má klavírní trio jako soubor specifika? JČ: Seskupení tří různých nástrojů nabízí nepřebernou paletu výrazových a zvukových možností. Na druhou stranu tato nástrojová kombinace skrývá nemalá úskalí, a to jak pro autory, tak pro interprety. Nerovnováha akustických dispozic jednotlivých nástrojů je však pro nás výzvou, se kterou se rádi v našem triu vyrovnáváme. Osobně se nechám s oblibou inspirovat smyčcovými nástroji při obohacování zvukového rejstříku klavíru. Jak se s triem vztahujete ke Smetanovu jménu? JP: S hrdostí na tohoto českého mistra jsme přijali jeho jméno do názvu našeho tria. Jeho Trio g moll je považováno za jeden z největších skvostů komorní literatury vůbec a každý náš návrat k tomuto dílu je pro nás hlubokým zážitkem. K názvu Smetanovo trio jsme se však vrátili i z nostalgického důvodu. První trio tohoto názvu bylo založeno ve třicátých letech dvacátého století z iniciativy mého otce. Navazuje podle vás, Jano, Smetanovo trio na tyto tradice? JVN: Smetanovo trio samozřejmě navazuje na bohatou tradici svých předchůdců, nejsme nově vzniklé trio. V našem dnešním složení má z nás všech největší a nejdelší komorní zkušenost Jan Páleníček, který studoval komorní hru u profesora Josefa Vlacha. Rád se s námi o své zkušenosti dělí, ale zároveň je otevřený i dalším nápadům a řešením. Smetanovo trio rozhovory 3 Zabýváte se konkurencí? JP: Přiznám se, že příliš kolem sebe nehledím a snažím se jít po vlastní cestě, která mi byla částečně předurčena těmi, o kterých jsem se již zmínil. Neznamená to však, že bych si rád neposlechl hudební názor těch, kteří mají co říct. Například Dvořákova tria, za která jsme dostali ony ceny a jsme nominováni na BBC Music Magazine Awards 2007, jsem slyšel v pozoruhodném provedení anglického tria Florestan. Nemám však rád v hudbě a v umění vůbec, soutěžení. Myslím si, že pro dobré umění, mající i mnohdy odlišnou tvář, je mezi posluchači či diváky prostoru dostatek. Letos se, Jitko, opět objevíte sólově na Pražském jaru. Co chystáte? JČ: V současné době se zabývám mimořádným projektem kompletní nahrávky Smetanova klavírního díla na CD. V této souvislosti mě oslovila dramaturgie Pražského jara s nabídkou vystoupení s programem, který bude obsahovat méně známá díla tohoto českého mistra. Na koncertě tedy zazní mimo jiné Bagatelly a Impromptus, výběr z Lístků do památníku, koncertní etudy a Fantazie na české písně. Je už Smetana ve světě prosazen? JČ: Je jisté, že Smetanovo jméno je ve světě známo spíše v oblasti operní a symfonické. I většina klavírních trií a smyčcových kvartet má jeho dílo na repertoáru. Paradoxně však tento autor, který byl s klavírem tak niterně propojen, zůstává na okraji zájmu klavíristů, a to jak, bohužel, u nás, tak i v zahraničí. Proto doufám, že i moje nahrávka přispěje k popularizaci tohoto velikána české hudby. Jak se vztahujete ke Smetanovu jménu vy, Jano? JVN: Já mám Smetanu úplně stejně ráda jako Dvořáka, na oba naše hudební velikány jsem moc hrdá a ráda je představuji i zahraničnímu publiku. Jako houslistka si však musím trochu postěžovat, že nám ten Smetana mohl napsat ještě něco více, než jen duo Z domoviny a byť přenádherné jediné klavírní trio Přibližte prosím studium, prozraďte něco ze své kuchyně JP: Neměl bych to asi říkat. Ale hudební symbióza našeho tria nám umožňuje relativně nepravidelnou práci. V případě již nastudovaného repertoáru se setkáváme vždy před konkrétním úkolem, abychom se spíše hudbou potěšili, než se ji znovu učili. Při studiu nových skladeb to často vypadá, jako bychom je společně hráli již řadu let. Snad občas nějaký detail, kterým připomenu onu slavnou epochu těch, u kterých jsem se učil. Každý z nás však zastává v triu zcela svébytnou roli, jež zcela koresponduje s ostatními. Foto archiv

6 4 rozhovory Nemusí se housle proti violoncellu a klavíru cítit slabší? JVN: Nemyslím si, že by housle byly obecně slabým nástrojem a že bych tudíž měla mít nějakou potřebu či nutnost se zvukově prosazovat. Vnímám klavírní trio jako trio tří naprosto rovnocenných nástrojů, přičemž housle s violoncellem se vzájemně melodicky doplňují a klavír nám zase vytváří nezbytný harmonický základ. Které trio z běžného repertoáru je výrazově nejtěžší? JČ: Je to hodně individuální. Hledání správného výrazu je alfou a omegou v každé hudbě bez ohledu na stylová období. Pravděpodobně však hudba romantická dává větší prostor k různým výkladům oproti hudbě klasické. Ze které položky v repertoáru z poslední doby máte největší radost? JP: To je těžko říci. Ať je to Brahms, Dvořák či v těchto dnech Schubert, vždy je to setkání s něčím výjimečným. Z méně známého repertoáru bych ale přeci jen jmenoval krásné Trio f moll Zdeňka Fibicha, které budeme v dubnu točit pro Supraphon, a Klavírní trio Iši Krejčího se zpěvem na slova žalmu pro ženský hlas, které jsme v nedávné době provedli spolu s Olgou Černou ve Dvořákově síni. Jak často přidáváte do repertoáru novou věc? JP: Jak nám to čas dovolí. Jsme všichni poměrně vytíženi sólovými povinnostmi. Pravidelné rozšiřování triového repertoáru je však pro nás radostí. Vždy je na co se těšit. Jaký je v současné době poměr vašich sólových a komorních úkolů, Jitko? JČ: To nezáleží vždy na mě, je to často věcí poptávky. K mé velké radosti je tento poměr vzácně vyrovnaný. Zkušenosti z obou disciplín se báječně doplňují a navzájem se zúročují. Uspokojuje vás komorní hra? Čím? Harmonickým souzvukem, lidskou spoluprací? JČ: Jde-li o spolupráci na úrovni našeho tria, a to po všech stránkách, pak s chutí ráda vystřídám osamocenost sólisty s možností komunikovat na pódiu se svými hudebními partnery. A čím uspokojuje komorní hra vás, Jano? JVN: Komorní hudba mě uspokojuje po mnoha stránkách, ale především pro mě znamená většinovou náplň mého koncertního vyžití. Můj diář není tolik naplněn sólovými koncerty a naše triové koncerty moji touhu a potřebu veřejného vystupování doplňují k mé spokojenosti. Triové koncerty jsou pro mě samozřejmě úplně jiným zážitkem než koncerty sólové, nejsem na to jenom sama, tvoříme hudbu spolu s Jitkou i Honzou, a tudíž můžeme spolu navzájem komunikovat a reagovat na podněty toho druhého a to nás na tom nejvíc těší. Jak je to s vaší sólovou činností, Jane? Je to vždy s Jitkou Čechovou? JP: Paradoxně se mi "na stará kolena", v době všestranné maximální vytíženosti, dostává nebývalých možností, a to jak v oblasti recitálové, tak s orchestry. Recitály hraji bez výjimky se svojí ženou Jitkou Čechovou. Co jste společně vy dva loni podnikli a dokázali? JP: Především jsme zplodili druhý opus, syna Oskara. To považuji za největší úspěch. Z hudební oblasti to pak byla, vedle řady recitálů, nahrávka Brahmsových sonát na CD pro vydavatelství Cube Bohemia. Přeskupila jste, Jitko, kvůli dětem priority? JČ: V oblasti filozofické jistě. V praxi však, jak víte, není jednoduché vystoupit v naší branži z rozjetého vlaku. Snažím se ale obě role matky a klavíristky skloubit, jak to jde nejlépe. Dokdy plánujete smetanovský komplet? JČ: Vyjde na sedmi CD v produkci Supraphonu v téměř chronologickém pořadí, jak skladby vznikaly. Právě jsem dokončila České tance spolu s posledními klavírními kompozicemi Smetany z osmdesátých let devatenáctého století. Předpokládané dokončení celého projektu je naplánované na rok Pouštíte se mimochodem také do soudobých kompozic? Existují dobré? JČ: Interpretuji s radostí každou kvalitní hudbu, a to bez ohledu na dobu jejího vzniku. Upřednostňuji však skladby se srozumitelnou hudební strukturou oproti různým vyumělkovaným konstrukcím. Řada děl mně i triu byla věnována. Mezi jinými bych jmenovala několik klavírních skladeb Zdeňka Lukáše. A nyní chystáme premiéru tria Karla Janovického. Vy jste, Jano, v triu nejmladší. Jak to při práci řešíte? JVN: Sice jsem v triu nejmladší, ale to v žádném případě neznamená, že bych musela poslouchat Nápady jsme při práci naplněni všichni a navzájem své názory konfrontujeme, zkoušíme různá řešení a vždy se společně rozhodneme pro to nejlepší. Jakých vystoupení či úspěchů si za poslední roky nejvíce ceníte? JP: Řekl bych, že k vrcholným oceněním za dobu naší ne příliš dlouhé existence trio započalo svoji koncertní činnost v roce 1999 patří nepochybně ceny, o kterých byla už řeč. Velice si však vážíme i možnosti pravidelně vystupovat na prestižních tuzemských pódiích, Pražském jaru, Janáčkově máji, Moravském podzimu, v Českém spolku pro komorní hudbu při České filharmonii a dalších. Velkou radostí je pro nás i muzicírování pro řadu kvalitních kruhů přátel hudby na území celé republiky. Z řady zahraničních vystoupení bych jmenoval vedle spolupráce s významnými orchestry, jakými jsou Bamberští symfonikové nebo Orchestra della Svizzera Italiana, například vystoupení Smetanova tria na Expu 2005 v rámci japonského turné. Vy se ovšem také významně věnujete hudebně organizační práci. Založil jste hudební agenturu Triart Management JP: Ano. Nerad sedím v hospodě u piva a fňukám. Koncertní situace u nás není v pořádku, mnohdy hrají ti, co na to nemají a naopak. Jakoby už u nás nebyl nikdo určující hierarchii interpretačních hodnot Nezbylo tedy, než vzít osud do vlastních rukou. Jak v tomto oboru paradoxní, že? Založil jsem Triart Management, jehož smyslem neměl být zdaleka pouze prospěch vlastní. Zastupuje řadu vynikajících sólistů, komorních souborů až po symfonický orchestr. Dále spoluorganizuje přes osmdesát koncertů v rámci Českých kulturních slavností a pomáhá též řadě kruhů přátel hudby v oblasti dramaturgické i organizační. Na těchto koncertech pak hrají všichni ti, kterých si skutečně vážíme. Dá se to všechno skloubit s interpretačními závazky, aniž by se musely snížit? JP: Musí. Jinak bych nedělal to, nebo ono. Nešlo by to však bez dokonale sehrané týmové spolupráce všech, kteří se mnou v Triart Managementu spolupracují. O rodinném zázemí ani nemluvě.

7 rozhovory 5 Smetanovo trio Foto David Port

8 6 rozhovory Foto archiv Smetanovo trio Vyučujete ještě? JP: Ne. S radostí jsem předával přes dvacet let na Pražské konzervatoři a později na AMU vše, co o hudbě a violoncellu vím. Vše ale má, jak se zdá, svůj začátek a také svůj konec Diapason a BBC Music Magazine k oceněné nahrávce Dvořákova Tria č. 3 f moll, op. 65 a Tria č. 4, op. 90 Dumky: Diapason hovoří o nejfyzičtější a nejvroucnější interpretaci, naplněné vzácným nábojem a autenticitou, vyzdvihuje precizní Páleníčkovo violoncello, široký a nosný klavír Čechové a živé a řízné housle Vonáškové-Novákové, stejně jako jejich společné vibrující provedení vynikající rytmickým a přirozeně pulsujícím nábojem, pružné uchopení hudebního času a využití výrazových nuancí až do poslední mikrosekvence. Nahrávku přirovnává k provedení Oistracha, Knusevitského a Oborina. BBC Music Magazine mluví o nové definici Dvořáka a hodnotí provedení Tria f moll jako přelomovou interpretaci, která přivádí k životu všechnu emoční sílu, jíž toto dílo oplývá. Zvláště poukazuje na brilantní a živoucí provedení první věty, podmanivou lyriku druhé a naprosto triumfální finále. V Dumkách si Smaczny nejvíce cení směsi oduševnělé působivosti a kde je to nutné i divoké nakažlivosti a podstatnou složkou úspěchu Smetanova tria spatřuje v kvalitě zvuku smyčců, rozmanitosti tónů a způsobů zacházení s vibratem. Celé nahrávce přiznává nedostižnou atmosféru interpretace Smetanova tria vytvářející výsledek, který nemá sobě rovného. Bedřich Smetana ( ) TAJEMSTVÍ Dirigent: Zbyněk Müller, režie: Jiří Nekvasil, scéna: Daniel Dvořák kostýmy: Zuzana Krejzková, sbormistr: Pavel Vaněk Uvádíme 6. a 24. února 2007 v Národním divadle PRODEJ PŘEDPLATNÉHO NA SEZONU 2007 / 08 BUDE ZAHÁJEN 1. BŘEZNA Foto: F. Ortmann

9 s markem kopelentem nejen o přehlídce třídení Miloš Pokora To, že jedinečnost tvůrčích přehlídek iniciovaných skladatelským sdružením Ateliér 90 a označovaných jako Třídení (zprvu Dvoudení) je dána zásadní orientací na progresivní směry české soudobé hudby a její konfrontaci v mezinárodním měřítku, už bylo na stránkách tohoto časopisu konstatováno. Přesto se vnucuje otázka, kam tyto aktivity v současné době směřují a jaký osud je v sousedství nově vzniklých tvůrčích spolků podobného zaměření čeká. Na loňském Třídení ( ), v pořadí už (počítáme-li v to zmíněná Dvoudení) čtrnáctém, bylo prezentováno dvacet skladatelských novinek. Kvantitativní ukazatel tohoto salónu tedy zůstal (odmyslíme-li si výhradně komorní charakter předváděné hudby) ve srovnání s prvními ročníky přibližně stejný, nápadně sestupnou tendenci však má reflexe této události, ať už ve vědomí posluchačů, u odborné kritiky nebo ve sdělovacích prostředcích. Zajímalo mě, jak tyto jevy vnímá sám hlavní iniciátor zmíněných aktivit a předseda Ateliéru 90, skladatel Marek Kopelent, a proto jsem mu položil pár otázek. Jaký je vůbec smysl Třídení a dalších aktivit, které Ateliér 90 pořádá, ať už jde o večery zahraniční tvorby nebo večery s oněmi typicky hledačskými názvy Setkání múz, Hledání souvislostí, Spřízněni v inspiraci ad.? Za prvé bych chtěl zdůraznit, že umění má společnosti, v případě, že nejde o společnost barbarskou, skládat nějaké účty, a že pokud společnost do kultury něco investuje (i když si všichni uvědomujeme, jaký je rozdíl mezi odváděným 0,47 % HDP a požadovaným 1% HDP), mělo by do této společnosti skutečně něco odvést. Za druhé tu existuje obrovský přetlak. Žádný autor nemůže donekonečna komponovat pro svůj archiv, od toho jsou tvůrčí spolky a sdružení, aby mu jeho díla pomohly prosadit veřejně. My jsme si v Ateliéru 90 hned při svém založení předsevzali, že se budeme chtít prezentovat hudbou v ryze kompozičním smyslu progresivní. Přinášet svědectví o tom, že taková tvorba vůbec existuje, ale zároveň počítat s tím, že si posluchači budou muset z předkládaných novinek sami vybírat, co je v rámci entity skladatelského sdružení nebo entity třeba jediného skladatele obohacuje. rozhovory 7 se takové téma do profilu jejich mateřského deníku nehodí, nebo si na to prostě netroufají. V tom případě ovšem nechápu, proč na tuto práci solidní deník nenajme erudovaného externistu. Je pravda, že aktivity Ateliéru 90, o nichž podal souhrnný přehled už prof. Smolka, prošly v první fázi prudkým crescendem, pak ale přišlo nemalou měrou v důsledku narůstajících komplikací jak s dotacemi, tak s byrokracií decrescendo. Co se úbytku zájmu týče, ten mohl být způsoben také vznikem dalších, s naší tvůrčí estetikou spřízněných a z části i z našich bývalých členů sestavených spolků, například Konvergence nebo Arbosu (sdružujícího soubor MoEns). To ovšem neznamená, že další nezanedbatelnou příčinu zmenšujícího se zájmu nevidím teď pociťuji povinnost promluvit do vlastních řad i ve vlastní dramaturgii Ateliéru, která jako by ztrácela na své progresivitě a byla někdy shovívavá až ke konvenci. To odrazuje i kritiku. Neopakují se v programech Třídení až příliš často stejná jména a skladby pro co možná nejmenší počet hráčů? Každý člen má možnost představit svou tvorbu. Každý nese odpovědnost sám za sebe, proto bych také nehodnotil Třídení jako celek. To by muselo mít nějaký řídící orgán, který by nabízené skladby posuzoval a redukoval třeba tři koncerty na jeden. Ovšem absence kompozičních novinek pro větší soubory, orchestry nebo sbory, a to se týká všech tvůrčích spolků, mě děsivě tíží. Když se podíváme na počáteční ročníky, tak uvidíme přesně tu hranici, kdy začaly sdružením ubývat peníze. Pravda, pro orchestrální novinky tu jsou Pražské premiéry, i když se vydaly trochu jiným směrem, ale kam se poděly například soudobé sbory? Takový stav trvá už 15 let. Jak podivný pohled na současnou hudbu se naskytne těm, kteří ji budou chtít hodnotit za dvacet, třicet let! Marek Kopelent Je známo, že své akce organizujete za přeskromných podmínek, přesto snažíte se také podepřít, aby předvedené skladby nějak žily? Usilujeme o to, aby rozhlas z koncertů pořídil nahrávky (i když letos to poprvé odpadlo). V tomto směru si však neodpustím poznámku, že instituce jako je rozhlas či nakladatelství by se o to měly zajímat samy. Vždyť by mělo jít o přirozený cyklus: u premiéry by byla odborná kritika, ta by věc zhodnotila, a pokud by se ukázalo, že ji skladba zaujala, pak by mohl nějaký rozhlasový redaktor, který si o tom v tisku přečetl, zavolat: Půjčte nám partituru, my se na to podíváme a třeba to nahrajeme. Ovšem něco takového absolutně nefunguje. Dobře si pamatuji na dobu, kdy váš kompoziční salón, tehdy ještě pod názvem Dvoudení, začínal, jak se v Martinů sále scházelo dost zvídavých zájemců. Dnes se přehlídky konají v malé kapličce nebo Galerii Lichtenštejnského paláce a zájem o ně opadl. V čem vidíte hlavní příčiny tohoto jevu? Ono nejde jenom o běžné posluchače, ale i o ty, kteří by měli o přehlídkách veřejnost informovat, ale obávají se, že Foto archiv

10 8 události novoroční koncert věnovali filharmonici opět akademii věd Čr Praha, Rudolfinum Miloš Pokora Na slavnostním koncertě věnovaném Akademii věd ČR se vedle České filharmonie představili Eva Urbanová, Jana Sýkorová, Stephan Rügamer a Peter Mikuláš. Foto Zdeněk Chrapek Zleva Peter Mikuláš, Jana Sýkorová, Eva Urbanová a Stephan Rügamer Nápad, aby Česká filharmonie otevírala nový rok koncertem věnovaným Akademii věd ČR, se zrodil už loni. Jde o šťastný počin, jednak podtrhuje vážnost filharmonické dramaturgie a jednak ctí logiku takového spojení. Vzpomeňme na českou vědeckou instituci v její původní podobě, kdy jako Česká akademie věd a umění, zavázaná prohlubovat poznání a současně rozšiřovat duchovní obzor lidí, udělila pět cen Antonínu Dvořákovi a v příštích letech pak poctila dalšími oceněními Fibicha, Bendla, Foerstera, Suka, Nováka a další autory, přičemž samotné České filharmonii pomáhala opakovaně finanční podporou. Bylo by možno snést desítky dalších příkladů, které by blízký vztah obou institucí, jakožto projevu trvale existující symbiózy mezi vědou a uměním vůbec, dokreslily, navíc onen letošní novoroční koncert přišel právě v době, kdy Česká filharmonie dostala od Akademie krásný dárek v podobě pomoci při vydání jubilejní publikace Česká filharmonie 100 plus10. Také zařazení dvou Beethovenových děl se zvlášť silným humanistickým nábojem do programu tohoto koncertu (Leonora III jakožto volná součást humanistické opery oper Fidelio, Devátá symfonie) mělo symbolický podtext jako by chtělo co nejsugestivněji upozornit na humanistické poslání vědy. Předesílám rovnou, že atmosféra tohoto večera, uvedeného krátkými proslovy předsedy Vědecké rady Akademie věd ČR Františka Šmahela i generálního ředitele České filharmonie Václava Riedlbaucha a sledovaného v přeplněné Dvořákově síni (4. 1.) vzácně soustředěnými a vděčnými posluchači, splnila očekávání přijetí Beethovenovy Deváté bylo doslova manifestační. I filharmonici, řízení Zdeňkem Mácalem, jako by si uvědomovali výjimečnost okamžiku, i když to si je dlužno přiznat nebylo ve všech bodech jejich vystoupení zrovna nejpřesvědčivější. Sugestivně, jímavě zpěvně a ve zvuku vzácně vyrovnaně zněly Mácalovi homofonní smyčcové plástve vstupního Adagia, zážitkem bylo poslouchat dřeva i znamenité horny a také allegrový díl se zvlášť lehounce znějícími sóly před reprízou (flétna, fagot) přinesl mistrovské okamžiky. Některé detaily, například subito dynamické zvraty a pak hlavně samotný vrchol prováděcího dílu s vyústěním do prodlevy (před trubkovým signálem) ale trochu zanikaly, postrádajíce o poznání nervnější přístup. Pro první větu Deváté volil Mácal o poznání méně spontánní, ale přesvědčující tempový plán, na strmé crescendové zdvihy reagoval orchestr přesně a zvlášť kouzlený okamžik přišel hned v druhém díle expozice v podobě nádherně legatově znělých odpovědí dřev. Po zvukové stránce zněla vůbec celá tato věta příkladně vyrovnaně, ale zase byla tu i místa, například v rozkrytí onoho geniálně rozkročeného fugata, začínajícího basovou linku s akcentovanými protihlasy ve svrchních linkách, nebo v přechodu k nástupu valivě plynoucí gradační kódy jako by zůstalo něco mechanického. Molto vivace druhé věty elektrizovalo spíš v tutti partiích než v místech, kde jde o hru jednotlivých sól nebo skupin (viz výrazové nedotažení oněch posedle opakovaných a posléze prudce crescendovaných figur horen nad pianissimovou prodlevou dominantního septakordu smyčců), za zvláštní zmínku však v každém případě stojí nádherně prokrvené hobojové sólo (Jana Brožková) ve středním díle. Silně emotivně přistoupil Mácal k počátečním fázím 3. věty, kde v expozici prvního a druhého tématu, stejně jako v počátečních variacích předváděli filharmonici tak nádherné cantabile, až se tajil dech. S nástupem rychlejších variací se však projev zploštil, jako by dvaatřicetiny a triolové dvaatřicetiny tak docela nechápaly to, k čemu jsou zde rytmická pizzicata kontrabasu (vzpomeňme na výraz až jakési blažené tanečnosti, jaký uměl těmto partiím vtisknout Bernstein). Co se finále týče, to bylo z celkového pohledu v podání Mácalem řízených filharmoniků, Jiřím Kratochvílem po výrazové stránce přesvědčivě připraveného Pražského filharmonického sboru, a nadstandardně sestaveného sólistického čtyřlístku (Eva Urbanová, Jana Sýkorová, Stephan Rügamer, Peter Mikuláš) nesporně hodno závěrečné gradace díla. V detailním pohledu sice opět něco rušilo, například až příliš úsečná deklamace vstupního sborového čísla (zvuk PFS oproti Veselkovu ideálu skutečně o poznání zvěcněl). Jak vzrušeně frázované recitativo vstupu, tak přesně vystižený proces pozvolného narůstání tématu a další momenty, například tempově proměnlivý sólistický kvartet před předposledním dílem věty (dominující soprán mně zde připadal přirozený), nebo orchestrem i sborem mistrovsky zvládnuté Prestissimo, ale prozrazovaly nadhled i pečlivou přípravnou fázi. Shrnuto výjimečný večer, jeho symbolika hřála, odezva byla zcela skvělá a slabší okamžiky zanikaly ve světle těch silných. Foto Zdeněk Chrapek

11 hudební současnost 2006 Ostrava, Janáčkova konzervatoř, Hudební studio Ostravského rozhlasu Jan Mazurek, Anna Neuwirthová, Markéta Koptová, Jiří Kusák Už po dvaatřicáté se v říjnu, listopadu a prosinci 2006 uskutečnila ostravská Hudební současnost cyklus koncertů soudobé hudby. Deset večerů trváním tradičního, ale každoročním bohatstvím kompozičních podnětů a jejich interpretačních uchopení výjimečného festivalu poskytlo i letos nadprůměrně kvalitní posluchačské zážitky. Pořadatel festivalu Tvůrčí centrum Ostrava při Asociaci hudebních umělců a vědců opět umožnil prezentaci skladeb mladých autorek i autorů (mj. ostravských skladatelek, studentů skladby z ostravské Janáčkovy konzervatoře a tradičně i vítězů Celostátní skladatelské soutěže Generace 2005). Připravil koncerty z nových skladeb autorů ostravského Tvůrčího centra a dalších hudebních společenství (Přítomnosti Praha, Cameraty Brno, Multi Artu) v konfrontaci se skladbami Zbyňka Přecechtěla, Miroslava Klegy, Čestmíra Gregora, Dobroslava Lidmily a Milana Slavického osobností, které svým kompozičním uměním obohatily ostravské hudební dění nedávné minulosti. V programech koncertů vystoupili zpěváci, instrumentalisté, komorní soubory, pěvecké sbory a orchestry z Prahy, Brna, Olomouce, Opavy, slovenské Žiliny, Ostravy a dalších měst. Úvodní koncert festivalu ( ) vystoupení varhanice Kateřiny Chrobokové a bicisty Tomáše Ondrůška se stal excelentním dokladem svrchovaného umění obou interpretů. V náročných skladbách Martina Smolky, Petera festivaly, koncerty 9 Grahama, Iannise Xenakise, Markéty Dvořákové, Iva Medka, Edvarda Schiffauera a Sofie Gubajduliny prokázali oba umělci technickou suverenitu a schopnost tvořivě prezentovat jedinečnost a neopakovatelnost kompozičních kvalit jednotlivých skladeb. V tomto smyslu mne zaujala především Sonáta pro varhany a bicí nástroje Detto I S. Gubajduliny, jejíž rytmické bohatství a barevná krása byly oběma umělci adekvátně postiženy. Hned druhý koncert ( ) byl ohlédnutím za úspěšnými ženami skladatelkami, oceněnými účastnicemi skladatelské soutěže Generace a působícími v rámci ostravského Tvůrčího centra. Své kompozice představily publiku již známé Markéta Dvořáková, Sylva Smejkalová, Michaela Plachká a Petra Gavlasová. Večer byl prodchnut rodinnou atmosférou symbolického návratu, neboť všechny tři umělkyně jsou bývalými absolventkami oboru skladba na ostravské konzervatoři. Bylo tak příjemné a snad i na místě, že se role konferenciérky ujala M. Dvořáková. Její hudba citlivě doplňující křehkou poezii Jana Skácela otevírala celý večer skladbou Chvíle. Kromě další její kompozice Něco tiše cinká inspirované poezií téhož autora musím vyzvednout také To wait P. Gavlasové, která svou hudbou připravila nezaměnitelnou atmosféru niterné básni Emily Dickinson. K nezapomenutelnému zážitku zvláště přispěla Hana Fialková (zpěv). Ostravské struny, třetí z koncertů ( ), mě zaujal svou rozmanitostí nástrojovou i obsahovou. Vedle Concertina pro smyčce Miroslava Klegy bylo možno vychutnat si skladby Vladimíra Svatoše, Jana Meisla, Daniela Skály, Milana Báchorka, Jana Grossmanna a Michala Jánošíka. Zde mě pro své nepřehlédnutelné kvality zaujala kompozice Temné kroky J. Meisla pro housle, kytaru a bajan (v autorském podání). Netypické nástrojové trio přinášelo charakteristický zvuk a příjemné napětí. Dvě skladby programu pat- Karel Bria diriguje Dechovou harmonii Janáčkovy konzervatoře Foto archiv

12 10 festivaly, koncerty řily cimbálu. D. Skála virtuózní hráč na cimbál, student skladby a vášnivý propagátor svého nástroje se představil svým Koncertem pro cimbál a smyčcové kvarteto. Sólový part cimbálu upřednostňoval bohaté zvukové možnosti nástroje podobně jako v další skladbě Concerto fantasia pro cimbál a smyčcové kvarteto M. Báchorka. Závěrečný Koncert pro klavír a komorní orchestr M. Jánošíka odkazující na minimalistickou hudbu blízkou kompozicím P. Glasse či S. Reicha se vymykal dosavadnímu rázu celého večera. 7. listopadu byla ostravská současnost koncipována jako přehled oceněných prací Celostátní skladatelské soutěže Generace za rok Večer nabídl pestrý program skladeb mladých tvůrců, jejichž díla byla provedena profesionálními hudebníky. Zároveň byla pořízena zvuková nahrávka večera, neboť místem konání bylo studio Českého rozhlasu Ostrava. Zvuková archivace vítězných prací soutěže je ostatně dobrým zvykem několika posledních ročníků ostravské hudební přehlídky současné tvorby. Z předvedených kompozic mě nejvíce zaujala vítězná práce nejmladší kategorie do 20 let Les Anny Mikolajkové, cyklus čtyř skladeb pro flétnu. Mladá skladatelka a zároveň interpretka dokonale ovládala altový nástroj a představila obecenstvu jeho překvapivé výrazové možnosti a uplatnění v soudobé hudbě. Působivá byla také skladba Michaely Plachké Talking wind pro sólovou kytaru, z níž vyzařovala důvěrnost a vnitřní pohoda. Vyvrcholením večera bylo provedení smyčcového kvartetu čestného hosta Milana Slavického Dialogy s tichem z roku Bylo zajímavé porovnat kompoziční postupy doby dřívější (M. Slavický je čtyřnásobným vítězem soutěže Generace z let ) a současnosti. Pátý koncert ( ) byl poctou lyrickému zvuku harfy, i když oproti všemu očekávání se tento nástroj představil v nezvyklém hudebním spojení a přesvědčil tak o svých širokých možnostech využití v soudobé artificiální i nonartificiální hudbě. Programovou náplň první části večera tvořily skladby ostravských skladatelů Vladimíra Svatoše Bagately pro harfu, Edvarda Schiffauera Obrázky k vernisáži II a Milana Báchorka Imprese pro harfu a marimbu, ve kterých oslnila bývalá absolventka JKO Ivana Dohnalová. Zvláště zvukově lahodné bylo spojení harfy s marimbou (Lenka Korousová) v invencí nabité skladbě M. Báchorka. Druhou část koncertu otevírala kompozice Židovské úsměvy další ostravské osobnosti Leona Juřici. Ten ke svému dílu přistoupil s humorem sobě vlastním; vybral sedm židovských anekdot a doprovodil je harfou (Denisa Chromá) na způsob melodramu. Studentské seskupení Harp Jazz Quartet zase překvapilo nejen svým nástrojovým složením (harfa, klavír, baskytara, bicí), ale také autorskými jazzovými skladbami D. Chromé a Tomáše Kača. Sedmý koncert Hudební současnosti byl ve znamení dechových nástrojů. Večer byl totiž věnován novinkám z tvorby pro velké dechové orchestry. První půli koncertu ovládla Dechová harmonie Janáčkovy konzervatoře Ostrava, druhou pak Posádková hudba Olomouc. Dechová harmonie Janáčkovy konzervatoře střídavě pod vedením Karla Brii a Lucie Možné provedla celkem pět skladeb. Souvenir Zbyňka Přecechtěla otevřel celý večer a uvedl nás do nálady a zvukové barevnosti dechového orchestru. Z dalších skladeb zaujala Dramatická předehra pro velký orchestr Milana Báchorka charakteristická svým moderním zvukem a uplatněním celého orchestrálního spektra. Stejně i Variace na melancholické téma pro velký dechový orchestr Aleše Pavlorka zkomponované pro tuto příležitost. Závěrečnou kompozicí první poloviny koncertu Galop Dmitrije Šostakoviče konzervatorní Dechová harmonie pro veliký úspěch dokonce zopakovala. Ve druhé polovině koncertu Posádková hudba Olomouc (pod taktovkou mjr. Gustava Foreta a kpt. Radomila Cílečka) provedla celkem devět skladeb, výborně dramaturgicky sestavených a samozřejmě také interpretovaných. Vyzvednout je však třeba především Ivančenu Evžena Zámečníka připomínající tragickou dobu druhé světové války a skladbu Jiřího Volfa Rebel, svěží, přednosti klarinetu uplatňující dílo. 21. listopadu se uskutečnil koncert s podtitulem Ze studentských prací připravený mladými adepty skladby z Janáčkovy konzervatoře Ostrava. Od takto strukturovaného koncertu asi nelze očekávat programovou vyrovnanost a homogennost večerů ze skladeb zavedených autorů. Jeho předností však přesto byly prezentace skladeb Jona Swinghammara (Indické trio pro housle, bajan a klavír), Michala Šupáka (na akustickém konzervatorním schodišti nádherně provedené Kyrie a Gloria ze Mše pro smíšený sbor a hoboj) a Pavla Andogy (Concertino pro klavír a smyčcový orchestr). Především tyto skladby nás utvrdily v přesvědčení, že na ostravské konzervatoři vyrůstá kvalitní skladatelská generace proběhl komorní koncert tematicky zaměřený na prezentaci tvorby současných skladatelských osobností, kdy se zřetelným programovým pojítkem stala jejich významná jubilea: Čestmír Gregor (80 let), Arnošt Parsch (70 let) a Ivo Medek (50 let). Večer zahájila skladba Čestmíra Gregora Sonata in quattro tempi (klavír Jan Marcol), po nerozměrné kompozici Šťastná voda (Arnošt Parsch) následovala Tichá krajina (kompozice pro flétnu, klarinet, klavír, bicí nástroje, violu a violoncello, dir. Pavel Šnajdr) téhož autora. Originální kompozici plnou zvukovosti, imaginativní deskripce lesa provedlo na profesionální úrovni těleso Ars Inkognita. Po přestávce zazněla skladba Ivo Medka 11 Gestalten des Mondscheins (v provedení Ars Incognita, dir. Pavel Šnajdr), skládající se z jedenácti kontrastních vět s bohatou kinetikou příznačnou pro Medkovy skladby. Za velmi zajímavou považuji Prší (zpěv, kvinton) autorského týmu Medek Dvořáková na verše Jana Skácela. Jejím citlivým, muzikálním a vyspělým vokálním provedením zcela oslnila Gabriela Vermelho. Předposlední z koncertů ( ) patřil Tvůrčímu centru Ostrava a jeho hostům, přičemž si na své přišli zvláště milovníci vokální hudby. Jeho první polovinou zněla tvorba Zdeňka Lukáše, Dobroslava Lidmily a Vladimíra Studničky. Své kvality představil opavský středoškolský sbor LUSCINIA sbormistra Jiřího Slovíka a Dívčí komorní sbor DAJŠ Svinov mladého, avšak již úspěšného, Jiřího Šimáčka. Program obou pěveckých těles byl koncipován jako přehlídka námětově různých kompozic od duchovně zaměřených skladeb přes úpravy lidových písní až ke zhudebněným vyprávěním o lidových zvycích. O zkušenostech obou sbormistrů skvěle vypovídala kvalita provedených děl a vyváženost sborového zvuku. Hned po přestávce patřila pozornost Leonu Juřicovi a jeho Písním rozvodovým. Charakter názvu dokládá autorův humor k písním svatebním či smutečním, jak sám dodal, dosadil chybějící písně rozvodové. Umělecké obsazení bylo odpovídající: soprán (skvělá Alexandra Polarczyk) a baryton (Jiří Černý). Večer pokračoval zvuky flétny a klavíru; skladby Eduarda Douši, Jiřího Temla a Evy Kalavské Faltusové uvedlo duo BeNe (Jana Neubauerová, Eva Benešová) na vysoké úrovni hráčské i odborně erudované. Letošní ostravská přehlídka současné skladatelské tvorby opět potvrdila své postavení a důležitost na hudebním festivalovém poli. Nabídla kvalitu v profesionálním podání, k níž výraznou měrou přispěl dramaturgicky skvěle zpracovaný, do tematických bloků orientovaný sled koncertních večerů.

13 festivaly, koncerty 11 Marcus Printup trubka hodin Španělský sál Emil Viklický Trio Emil Viklický klavír František Uhlíř kontrabas Laco Tropp bicí Prodej vstupenek: Pokladna Kaple sv. Kříže, II. nádvoří Pražského hradu, tel.: , P&J Music, prodejna JMW-Dittrichova 9, Praha 2, tel.: , Vstupenky v síti Ticketstream včetně všech hypermarketů Globus a cestovních kanceláří Čedok a Firo Tour, tel , ticket@ticketstream.cz. Bohemia Ticket, Malé náměstí 13, Praha 1, tel , Na Příkopě 16, Praha 1, tel , order@bohemiaticket.cz. Partneři:

14 12 festivaly, koncerty Foto Zdeněk Chrapek Jeffrey Swann Českoamerický mácalův silvestr s gershwinem Praha, Rudolfinum Vladimír Říha Silvestrovské a novoroční koncerty na přelomu roku jsou publikem vždy hojně vyhledávány. Mají specifickou atmosféru, lidé včetně účinkujících jsou uvolněni, a tak dochází k jakési i mimohudební auře způsobující dobrou náladu všech a rozesmáté tváře při odchodu. V Praze jsou nejznámější tradiční silvestrovské koncerty České filharmonie v Rudolfinu, stejně lákají i novoroční koncerty Pražských symfoniků FOK ve Smetanově síni a v posledních čtyřech letech i nové hradní koncerty na Nový rok Talichova komorního orchestru ve Španělském sále. Letos jsem mohl absolvovat jen silvestrovský koncert Českých filharmoniků, ale ani já, ani nikdo z vyprodaného publika určitě nelitoval, protože program připravený šéfdirigentem Zdeňkem Mácalem byl tentokrát dost odlišný od většiny těch předchozích. Mácal ho věnoval celý skladbám amerického skladatele George Gershwina, což je v USA, kde působil a žil, věc velice častá. U nás ale od tohoto autora vyslechneme z jeho tvorby něco jen občas: většinou na Silvestra a většinou nejslavnější Rapsodii v modrém či Američana v Paříži. Zařadit obě a ještě přidat Klavírní koncert F dur a Kubánskou předehru, tedy nejznámější čtyři symfonická díla tohoto génia amerického jazzu a hudebních revue, skvělého melodika, jenž se stal prvním v řadě skladatelů spojujících jazz a symfonickou hudbu, bylo odvážné, ale neminulo se účinkem. Mácal si navíc přivezl z USA svého častého spoluhráče, klavíristu polského původu Jeffreyho Swanna, jehož virtuozita v obou klavírních sólech (Koncert a Rapsodie) nezklamala a dala vyznít především melodické kráse skladeb. Díky vhodným, tempově dynamickým prvkům zapůsobil více Klavírní koncert, při Rapsodii bychom možná uvítali více jazzovějšího drivu (viz nedávný Košárek s Melody Makers či proslulá nahrávka Bernsteina). Ale Swann je rovněž vynikající interpret Chopina, což dokázal i přídavkem. Orchestr a jeho sólisté vesměs bez fraků a v tmavých smokinzích nejvíce nadchli v závěrečném Američanovi v Paříži, sice bez pařížských klaksonů, ale s výbornou trubkou Jaroslava Halíře. Mácalovi se povedl i výborný nápad s opakováním bluesového tématu se slovním přáním publiku a v převleku (on i Halíř v bílém smokingu!). Dirigentovo označení skladby jako Američana v Praze bylo i vtipnou aktualizací. Koncert v podvečerním Silvestru byl určitě (společně s loňským Orffem) nejlepším v posledních letech. Jen příště by stálo za úvahu místo příliš chladně zahrané Kubánské předehry zařadit buď jinou skladbu autora či alespoň jednu skladbu Jaroslava Ježka, jenž byl u nás určitě Gerswhinovou obdobou. O novoročních koncertech jen telegraficky FOK řídil Alexandar Markovič a hrály se obě řady Dvořákových Slovanských tanců, na novoročním koncertě Talichovců zněla díla Rossiniho, Mendelssohna a Dvořáka, orchestr dirigoval Jan Talich, sólisty byli houslistka Elina Vähälä a klavírista Ralf Gothoni.

15 praha přivítala ruxandru donose Praha, Obecní dům Jaroslav Someš Na pražských koncertních pódiích se stále častěji objevují hvězdy mezinárodního pěveckého nebe. Je potěšující, že se tak děje v období, kdy jsou opravdu v plné síle, a nikoli už za zenitem. Mezi takto příjemné události patřilo 2. prosince 2006 i setkání s mezzosopranistkou Ruxandrou Donose. Významná pěvkyně rumunského původu zahájila svoji zahraniční kariéru počátkem devadesátých let ve Vídni; dnes působí na předních operních jevištích v Evropě i v zámoří, v Londýně stejně jako v New Yorku, v Paříži stejně jako v Tokiu. V pražské Smetanově síni vystoupila při příležitosti vstupu Rumunska do EU a Rumunského státního svátku a její recitál se stal opravdovým svátkem pěveckého umění. (Dodejme ovšem hned, že Český symfonický orchestr, který paní Donose doprovázel, se zejména v samostatných číslech, v operních předehrách a mezihrách tentokrát pod taktovkou dirigenta Leoše Svárovského ve sváteční formě nepředstavil.) Ruxandra Donose předvedla pražskému publiku širokou škálu svého repertoáru, od Glucka a Mozarta přes Rossiniho až po Bizeta a Saint-Säense. Pro půvabný přídavek na závěr sáhla dokonce až do oblasti klasické operety a rozloučila se Lehárovou Giudittou (Meine Lippen sie küssen so heiss). Na úvod zvolila Gluckova Orfea (Che faro senza Euridice), teprve v následujícím čísle, v árii Dorabelly z 1. jednání Mozartovy opery Così fan tutte (Smanie implacabili) však rozzářila Smetanovu síň leskem svého hlasu naplno. Její mezzosoprán vyniká lehkostí, ohebností a vyrovnaností ve všech polohách. Proto s takovou brilancí zvládla koloraturní obor, jak ukázala už v árii Sexta z Mozartova Tita (Parte, parte), ale především v obou scénách z Rossiniho, v Rosině Una voce poco fa z Lazebníka sevillského a ve zvlášť náročném závěru z Popelky Nacqui all affanno. Přidáme-li k tomu i fyzickou přitažlivost a ženský šarm paní Donose, nedivím se, že je v současnosti téměř ideální představitelkou právě takových rolí. Jako protiklad k nim zařadila v Praze do programu také Saint-Saënsovu Dalilu (Mon coeur s ouvre a ta voix) a Habaneru z Bizetovy Carmen. Zejména tou plně přesvědčila, že je v dramatickém oboru pěvecky (ale i herecky) stejně doma jako třeba v Dorabelle, Rosině či Popelce Angelině. ateliér 90 plný vtipu Praha, Lichtenštejnský palác Michal Matzner festivaly, koncerty 13 Závěrečný koncert festivalu Třídení, pořádaný skladatelským sdružením Ateliér 90, proběhl v sobotu 9. prosince v Galerii HAMU. Milan Slavický ve skladbě Sblížení III zvolil netypickou, ale překvapivě velice nosnou nástrojovou kombinaci flétny, violy a kytary. Co se týká kytary, je pozoruhodné, že v inovativní tvorbě 20. století nemá až na nečetné výjimky příliš silné postavení. Slavický pro tento nástroj napsal hratelný part, ovšem nevycházející jen z ustálených postupů. Sblížení III vyznělo jako příjemná komorní kompozice, postavená na rytmu, expresivní barvě, diferencované až punktualistické technice a řadě kontrastů. Podle mého názoru byla hudebně nejzdařilejší kompozicí večera skladba Samek Jod pro violoncello sólo a smyčcové kvarteto Martina Marka. Charakterizovala ji zvukově hustá faktura (četné užívání flažoletů), která však byla ve výsledku velice svěží. Příjemné byly i časté tonální průniky do místy takřka pärtovské stylizace. Za zmínku stojí i několikrát použitý autocitát z Markova Prvního smyčcového kvartetu Dromos, který je v repertoáru slavného souboru Arditi kvartet. Ivana Loudová svou skladbičkou Zbloudilý tambor a šílená flétna aneb Mozart stále ještě s námi složila humornou narozeninovou poklonu loňskému nejvýznamnějšímu jubilantovi. Bubeník Ivo Heřmanovský i flétnistka Helena Mochanová se v rámci skladatelčiny intence oblékli do kostýmů a vedle znamenité interpretace předvedli také slušný divadelní výkon. V Loudové poctě nechyběla řada citátů z Mozartova díla od symfonické tvorby až po Kouzelnou flétnu či Dona Giovanniho. Mírné rozpaky vzbudila Kniha kovů, dřev a kůží pro bicí nástroje Jaroslava Smolky s doslova obrovským instrumentářem bicích nástrojů, který mistrně ovládla Markéta Mazourová. Smolkova v podstatě z romantických hledisek vycházející tematická práce příliš nekorespondovala s postupy, které ve svých skladbách volili ostatní členové sdružení. Daleko lépe se významnému hudebnímu vědci Smolkovi, který ve stejných dnech obohatil naši muzikologickou literaturu o cenný a závažný příspěvek v podobě první zelenkovské monografie, vedlo v herecké úloze v následující skladbě Marka Kopelenta. Kopelent v malém hudebním skeči Ovčák a člověk z EU zhudebnil starší, ale přitom nepříliš známý vtip, který byl v této podobě vhodně aktualizován narážkou na komické chování bruselských byrokratů. Po vzoru stínohry Pierrota lunairea seděli dva protagonisté Jaroslav Smolka a Jiří Konopásek za plátnem. Hobojista Vilém Veverka se se svým nástrojem promenoval bosý v pastevecké kazajce po pódiu, naopak Ivo Kopecký hrál na trombon v obvyklém koncertním oblečení ve fraku. Marek Kopelent touto vtipnou postmoderní performancí potvrdil svůj důraz na divadelní prvky přenesené do koncertního prostředí a dokázal pobavit všechny návštěvníky závěrečného koncertu Třídení. matiné tria artemiss se šostakovičem a dvořákem Praha, Lichtenštejnský palác Julius Hůlek Prosincové matiné jako třetí část Dopoledních koncertů Českého spolku pro komorní hudbu v Lichtenštejnském paláci ( ) patřilo komornímu souboru nesoucímu poněkud zvláštní název Trio ArteMiss. Spoluúčinkovala sopranistka Alžběta Poláčková. Trio jako celek i jeho jednotlivé členky (houslistku Adélu Štajnochrovou, violoncellistku Alžbětu Vlčkovou, klavíristku Janu Holmanovou, zastoupenou tentokrát z důvodu onemocnění Jaroslavou Pěchočovou), spolu se zmíněnou pěvkyní, charakterizuje bohatá a mnohostranná aktivita doma a zejména v zahraničí, a to především samotná koncertní činnost, dále účast a úspěchy v interpretačních soutěžích a specializovaných interpretačních kurzech. Vyloženě dámských komorních uskupení obecně mnoho nebývá, nicméně obvykle disponují zvláštními výrazovými hodnotami. To je zrovna případ Tria Arte- Miss, založeného 1995, a jeho vystoupení na pojednávaném matiné to jen potvrdilo. Klavírní trio jako žánr kompoziční a také po interpretační stránce je nelehkým problémem. Dmitrij Šostakovič v rámci své jinak poměrně početné komorní tvorby napsal sice pouhá dvě klavírní tria, ale obě jsou útvary žánrově zdařilými a přesvědčivými. Ujistit jsme se o tom mohli hned úvodním Klavírním triem č. 1, op. 8, které představuje čtyřvětý, vnitřně vyvážený celek Skladba vznikla ještě v době Šostakovičova studia na konzervatoři, je to jedno z jeho prvních opuso-

16 14 festivaly, koncerty Foto archiv Trio ArteMiss (Adéla Štajnochrová, Jana Holmanová a Alžběta Vlčková) na snímku zachycené při nahrávání svého nejnovějšího CD, však na koncertě vystoupilo s klavíristkou Jaroslavou Pěchočovou a v Sedmi romancích podle A. Bloka Dmitrije Šostakoviče ještě navíc se sopranistkou Alžbětou Poláčkovou. vaných děl, trvá necelou čtvrthodinu a spočívá na kombinaci diatoniky s chromatikou. Právě v tomto případě je třeba zdůraznit, jak promyšlená, technicky kvalitní a hlavně zainteresovaná interpretace dokáže třeba ze školní úlohy učinit skutečnou záležitost. Vůbec je patrné, že právě Šostakovič je jedním z těch, jimž se Trio ArteMiss hluboce věnuje. (Na koncertě byla k dispozici CD nahrávka, obsahující vlastně všechny uvedené skladby a navíc ještě Šostakovičovo druhé klavírní trio.) Další provedenou Šostakovičovou skladbou bylo Sedm romancí na texty Alexandra Bloka, op Ty jsou naopak dílem pozdním a vyzrálým. Cyklus je určen sopránu a klavírnímu triu, ale platí to jen zčásti, protože v jednotlivých oddílech soprán doplňuje vždy jen jeden ze zúčastněných nástrojů a všichni interpreti se sejdou teprve ve finále. Nicméně interpretky pokaždé dokázaly vytvořit krásný dialog se sopránem, který zněl intonačně čistě, s velkou komorní kulturou, procítěně a s plným prožitkem svědčícím o porozumění sdělovaného. Těžko říci, co považovat za vrchol celého matiné jestli Šostakovičových Sedm romancí, nebo po přestávce Klavírní trio č. 4 e moll Dumky, op. 90 Antonína Dvořáka. Osobně bych se klonil spíše ke druhé variantě. Toto navýsost efektní dílo patří do kmenového repertoáru žánru klavírního tria. Party všech tří nástrojů jsou velmi exponovány. V duchu optimálního splnění těchto dispozic dopadlo podání tohoto Dvořákova díla Triem ArteMiss. Strhující výrazová spádnost pečlivě odvažovala gradaci šestivětého celku. Rytmická souhra i intonace byly výborné. Nejen vizuálně, ale i sluchově byl znát permanentní a citlivý kontakt všech tří interpretek. Bylo jasné, že soubor má dílo skutečně zažité března 2007 Hudební klub Fléda (Štefánikova 24, Brno) neděle 11. března 2007, VLADIMIR TARASOV LUC HOUTCAMP & POW ENSEMBLE pondělí 12. března 2007, DAAN VANDEWALLE DAAN VANDEWALLE & CHRIS CUTLER úterý 13. března 2007, BIRDS BUILD NESTS ORCHESTRA MARCELO AGUIRRE & ULRICH KRIEGER středa 14. března 2007, PETR CÍGLER, ULRICH KRIEGER čtvrtek 15. března 2007, HANDA GOTE, GARETH DAVIS TRIO Pořádá statutární město Brno INFORMACE: ARS/KONCERT, spol. s r. o., Úvoz 39, Brno tel.: , fax: , ars@arskoncert.cz I I

17 festivaly, koncerty 15 Foto Jason Bell fenomenální tenorista rolando villazón se vrací do prahy Schönste Tenorstimme unserer Zeit Frankfurter Allgemeine Zeitung Nejkrásnější tenorový hlas současnosti Frankfurter Allgemeine Zeitung Rolando Villazón v Praze Datum: v 19:30 hodin Místo: Obecní dům, Smetanova síň, Náměstí Republiky 5, Praha 1 Prodej vstupenek: Obecní dům, Ticketpro Po obrovském úspěchu svého prvního koncertu v ČR se v současné době nejžádanější světový tenorista Rolando Villazón vrací do Prahy, aby se tak odvděčil zdejšímu publiku, které mu při jeho prvním vystoupení připravilo ve Smetanově síni dosud nevídané ovace. Ve svých teprve čtyřiatřiceti letech má Rolando Villazón, který je mezinárodním tiskem označován za největší hvězdu současné operní scény, za sebou velmi strmou kariéru. V krátkém čase si podmanil publikum všech prestižních operních scén od londýnské Covent Garden, přes vídeňskou Staatsoper až po Metropolitní operu v New Yorku. V letošním roce slavil triumfy na koncertech v New Yorku, Paříži, Mnichově, Monte Carlu, Berlíně, Los Angeles, Vídni a Londýně. Nyní sklízí ovace publika i nadšené kritiky v Metropolitní opeře v New Yorku jako Rodolfo v Pucciniho Bohémě. Po únorovém vystoupení v Praze ho v této sezoně čeká ještě mj. koncertní turné v Německu, titulní role v Hoffmannových povídkách v Paříži, Galakoncert v Metropolitní opeře v New Yorku a koncerty v Římě a na Salcburském festivalu. Díky mimořádným pěveckým schopnostem, výraznému hereckému talentu a obrovskému charisma se Rolando Villazón stal miláčkem publika. Jeho pódiový projev je strhující, dokáže se mistrovsky dát svým posluchačům a publikum to cítí a nemůže z něj spustit oči. Rolando Villazón získal řadu prestižních ocenění například za své debutové album obdržel cenu ECHO Klassik V roce 2005 byl poctěn touto cenou opět, tentokrát v kategorii Pěvec roku. Zároveň zvítězil v prestižní cenách Gramophone v kategorii Nejlepší zpěv a dále byl nominován v kategoriích Umělec roku 2005 a Nejlepší album roku Zpěvákem roku 2005 byl vyhlášen také ve výroční anketě časopisu Opernwelt. Jeho sólové album francouzských árií bylo nominováno na cenu Grammy a v New Yorku byl vyhlášen Zpěvákem roku 2005 při slavnostním udělování prestižních cen Musical America. Temperamentní Mexičan přednese ve Smetanově síni zcela nový koncertní program. Ve světové premiéře se Rolando Villazón v Praze představí tím nejlepším ze svého širokého a výrazově bohatého repertoáru, zazpívá zde árie z oper Verdiho, Pucciniho, Donizettiho, Čajkovského, Masseneta a Gounoda. Svůj mnohostranný talent předvede publiku i ve španělských a latinskoamerických písních. Rolanda Villazóna doprovodí Pražská komorní filharmonie, kterou bude řídit italský dirigent Daniele Callegari. Zadáno pro: Panart

18 16 festivaly, koncerty trojnásobně rodinný mozart Pardubice, Dům hudby Vladimír Kulík V úterý 19. prosince byla Sukova síň Domu hudby v Pardubicích svědkem originálního dramaturgického počinu. V novodobé premiéře zde zazněl v první části vánočního večera Koncert pro tři klavíry a orchestr F dur, KV 242 loňského světového jubilanta Wolfganga Amadea Mozarta, který autor věnoval kdysi v Salcburku rodině svých blízkých přátel hraběnce Lodronové a jejím dvěma dcerám. V úterý zazněl Trojkoncert rovněž v rodinném podání Zdeňky Kolářové, Martina Hršela (Pražské klavírní duo) a jejich syna Jana. A do třetice sólisté umocnili svého Mozarta opět za pomoci rodinného balení tří skvělých nástrojů od Petrofa koncertního křídla ze 70. let pokřtěného Mondial, zvukově skvělého piana Mistral a zbrusu nového modelového mladšího bratříčka (i co do velikosti) Passat 210, zapůjčeného firmou Petrof speciálně pro tento účel zcela zdarma! Vůbec první uvedení Mozartova Trojkoncertu v Pardubicích se setkalo se zcela výjimečným ohlasem publika, které spontánně vzdalo hold jak geniálnímu rakouskému tvůrci, tak i perfektní stylové interpretaci všech tří sólistů, jejichž pianistický vklad posvěcený hlubokým vnitřním prožitkem zanechal ve všech zcela nesmazatelný umělecký dojem. Ve druhé části večera Česká mše vánoční proslulého Jakuba Jana Ryby opět potvrdila svou nadčasovost. Je pořád nejznámějším, nejoblíbenějším a nejčastěji provozovaným dílem svého žánru. Stala se bezpochyby jedním z nejvýraznějších hudebních symbolů českých vánoc, protože se v ní odrazila téměř v krystalickém tvaru síla a působivost po staletí soustřeďované lidové tradice. Pěvečtí sólisté Petra Jírovská, Zdeňka Erlebachová, Marek Hergovits a Milan Stříteský, varhaník Václav Uhlíř a Pardubický dětský sbor Iuventus Cantans a Komorní smíšený sbor Continuo (sbormistři Vlastislav Novák a Zdeněk Kudrnka) spolu s Komorní filharmonií Pardubice za řízení Ondřeje Vrabce skvělým způsobem připomněli osobnost legendárního českého kantora a jeho nehynoucí zásluhy o rozvoj hudebnosti své země. Hršelův klavírní klan: zleva Martin Hršel, Zdeňka Kolářová a Jan Hršel, kteří Mozartův Trojkoncert představili i v pražském Rudolfinu. Foto Jiří Skupien

19 sny Pavel Blatný Karel Čapek to vystihl přesně: sny jsou hloupé, nelogické, trapné a hambaté, což dokázal vyjádřit pouze jedním souvětím, končícím slovy nebo milujete ve snu nějakou bábu, o které říkáte, že byste ji ani ve snu nemohli milovat. Tak tak Já mám rovněž sny řekněme trapné, ponižující často navíc dosti rozsáhlé. Především jsou ovšem hudební a vycházejí z reality mého života. Nejstrašnější je ten, jak se účastním provedení své erbenovské kantáty Vrba. Musím předeslat, že toto dílo se před 25 lety setkalo s vřelým přijetím díky vstřícnému hudebnímu jazyku, kterým jsem se odpoutal od svého Třetího proudu avantgardní řeči mých 60. a 70. let. Leč ve snu je všechno jinak. Dílo zde naráží na nepochopení ba i odpor jak obecenstva, tak i interpretů. Kdyby se skladba nelíbila interpretům ve skutečnosti, tak by ji prostě nehráli, pokud by to byl příkaz shora, tak by to jako praví profíci provedli a ani okem nemrkli. Obecenstvo by stejně zatleskalo, možná tzv. vlažně (aby nikoho neurazilo) a to by bylo vše. Ne tak v mém snu. Nespokojení posluchači mi vstávají a nejen odcházejí, dokonce se i procházejí (!) ve skupinkách v sále a vesele se navzájem baví. To ovšem není vše stejně odcházejí členové smíšeného sboru (a přidávají se ke skupinkám posluchačů) a už na to navazují i hráči rozsáhlého symfonického orchestru. Nejhorší na všem je ale fakt, že já zcela realisticky a v rámci snu zcela neuvěřitelně slyším přesně ochabování a ztenčování intensity sboru, stejně tak odpadávání jednotlivých nástrojů. Partitura řídne a řídne a nakonec slyším jen pikolu a kontrabasy. Ale to už zasahuji. Vbíhám do sálu s žalostným vytím sednout, to není konec, přijde ještě coda! Reakci na svůj vpád už nezaregistruji probouzím se zcela zničen Jindy se chystám vystoupit na koncertě jako dirigent ovšem ne své skladby (což jsem dělal po celý život), ale rovnou Mahlerovy Symfonie tisíců, od které marně hledám partituru skladbu tedy budu muset dirigovat zpaměti. Rozlévá se po mně děs vím, že nevím ani, jak skladba začíná Leč co dirigování, to jsem ještě v životě dělal. Často se mi ale zdá, že mám vystoupit s orchestrem jako sólista houslista! To je ovšem doslova strašlivé. Na housle hrát neumím. A tady se probudím nejen s obvyklým jektáním zubů ale i s otázkou k sobě samému: Proč já trouba si alespoň v tom snu jednou nezahraji pořádně na housle a nestřihnu si třeba Prokofjevův II. koncert? Kresba Jan Blažíček doporučujeme BRNO Filharmonie Brno Besední dům 8. a B. Bartók: Divertimento pro smyčcový orchestr W. A. Mozart: Koncerty pro lesní roh a orchestr č. 4, KV 495 a č. 3, KV 447 M. Ravel: Má matka husa, suita Sólista: Ab Koster lesní roh Dirigent: T. Netopil Janáčkovo divadlo 22. a G. Mahler: Symfonie č. 3 d moll Sólistka: G. Hübnerová alt Kantiléna Ženský sbor Českého filharmonického sboru Brno Dirigent: C. Richter HRADEC KRÁLOVÉ Filharmonie Hradec Králové Sál FHK A. Dvořák: Zlatý kolovrat, op. 109 O. Kukal: Píseň vojína šílence pro baryton a komorní orchestr na text Jakuba Demla P. I. Čajkovskij: Symfonie č. 5 e moll, op. 64 Sólista: R. Janál baryton Dirigent: O. Kukal KARLOVY VARY Karlovarský symfonický orchestr Lázně III F. Chopin: Variace La ci darem la mano, op. 2 S. Bodorová: Klavírní koncert č. 1 Come d accordo L. van Beethoven: Symfonie č. 7 A dur, op. 90 A. Vivaldi: Čtvero ročních dob, op. 8 Koncert pro fagot F. Mendelssohn-Bartholdy: Symfonie č. 4 A dur, op. 90 Italská Sólisté: Vl. Liněckij housle, M. Rothbauer fagot Dirigent: J. Stárek LIBEREC Divadlo F. X. Šaldy G. Puccini: Manon Lescaut premiéra Režie: M. Tarant Dirigent: Fr. Babický OLOMOUC Moravská filharmonie Olomouc Reduta J. Sibelius: Finlandia symfonická báseň J. Pauer: Koncert pro marimbu a orchestr S. Prokofjev: Symfonie č. 7 cis moll Sólista: L. Bilan marimba Dirigent: M. Košik (Slovensko) OSTRAVA Janáčkova filharmonie Ostrava Společenský sál DKMO 8. a F. Mendelssohn-Bartholdy: Koncert pro klavír a orchestr č. 1 g moll, op. 25 G. Mahler: Symfonie č. 7 e moll Sólista: D. Han (USA) klavír Dirigent: F. M. Colombo (Itálie) PARDUBICE Komorní filharmonie Pardubice Sukova síň Domu hudby 19,. 20., W. A. Mozart: Symfonie č. 34 C dur, KV 338 I. Stravinskij: Pulcinella, baletní suita J. Haydn: Symfonie č. 102 B dur Dirigent: D. Bostock (VB) festivaly, koncerty 17 PLZEŇ Plzeňská filharmonie Měšťanská beseda E. Edgar: Froissart, předehra, op. 68 J. Pauer: Labutí píseň, monodrama pro nižší mužský hlas a orchestr podle A. P. Čechova C. Franck: Symfonie d moll Sólista: I. Kusnjer baryton Dirigent J. Malát F. Mendelssohn-Bartholdy: Hebridy, předehra C. Saint-Saëns: Koncert pro klavír a orchestr č. 5 F dur, Egyptský L. van Beethoven: Symfonie č. 5 c moll Osudová Sólista: Š. Kos klavír Dirigent: J. Malát PRAHA Česká filharmonie Dvořákova síň W. A. Mozart: Klavírní kvartet Es dur, KV 493 R. Clarke: Sonáta pro violu a klavír J. Gemrot: Klavírní trio č. 2 J. Brahms: Klavírní kvintet č. 2 A dur, op. 26 A. Unger housle A. Farulli viola M. Klepáčová violoncello J. Klepáč klavír F. Mendelssohn-Bartholdy: Symfonie č. 4 A dur, op. 90 Italská G. Verdi: Quattro pezzi sacri Pražský filharmonický sbor Dirigent: J. Nelson Pražská komorní filharmonie Rudolfinum F. Martin: Předehra Pocta Mozartovi L. Simon: Koncertní suita pro 2 fagoty a orchestr (světová premiéra) F. Martin: Malá koncertantní symfonie ( ) J. Haydn: Symfonie č. 98 B dur, Hob. 1 Sólisté: V. Fürbach, V. Vonášek fagot, J. Boušková harfa, K. Košárek klavír, B. M. Willi cembalo Dirigent: K. Zehnder Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK Obecní dům 6. a I. Stravinskij: Agon, hudba k baletu (1957) L. Berio: Chemins I pro harfu a orchestr, op. 18 B. Bartók: Dřevěný princ, suita z baletu, op. 13 Sólistka: G. Reitano harfa Dirigent: A. Tamayo Symfonický orchestr Českého rozhlasu Rudolfinum M. Ravel: Bolero J. Ibert: Koncert pro flétnu a orchestr J. Brahms: Symfonie č. 2 D dur, op. 73 Sólista: C. Jans flétna Dirigent Vl. Válek Státní opera Praha F. Poulenc: Prsy Tirésiovy a Lidský hlas premiéra Režie, scéna a kostými: P. L. Pizzi Dirigent: G. Tourniare V koprodukci s Operním festivalem v Maceratě, Itálie

20 18 festivaly, koncerty pražské premiéry 2007 Václav Riedlbauch Václav Riedlbauch, generální ředitel České filharmonie Přes otevřenost našeho nynějšího života a dostupnost snad veškerých informací se ukazuje, jak málo skutečně víme o tom, co nového se v různých oborech děje. Platí to i o nově vznikající hudbě. Jen malá skupinka zasvěcenců zná pár jmen nebo viděla či slyšela jejich tvorbu, obecně se o ní u nás mnoho neví. Je v tom samozřejmě i kus evidentní nechuti poznávat aktuální skladatelské počiny, možná i obava z neznámého a přesvědčení o tom, že nová hudba musí být zákonitě nehezká, nepříjemná, prostě ošklivá. Jsou to hrůzostrašná klišé, jinde nevídaná. Přitom titíž lidé by se možná urazili, kdybyste je označili za ignoranty, vždyť většina z nich sleduje nové filmy, čte nové knihy, chodí na výstavy nového výtvarného umění. Jen v percepci hudby potkáte neuvěřitelnou zarputilost a konzervativnost. A to ještě daleko více než u běžného návštěvníka koncertů přímo u těch, jimž by radost z odkrývání nového měla být samozřejmostí, u hudebníků. Nelze ovšem generalizovat. Je i publikum specializované, vázané třeba jen na určitou výseč poslechu a přijímání současné hudby, vázané i na jeden zvláštní prostor, kde je představována. Úvahy, jež předcházely někdejšímu rozhodnutí oživit v Praze na vrcholu sezony koncentrované provozování soudobé hudby, braly v potaz výše zmíněný stav u nás. Po dvou letech ukázek aktuální tvorby českých skladatelů byl připraven tříletý koncept mezinárodního srovnání. Na Pražských premiérách 2006 zazněla díla Němců, Rakušanů, Holanďanů, vlámských Belgičanů a Lucemburčanů, v letošním roce to budou skladatelé severní Evropy a v příštím roce skladatelé románští, vždy v kombinaci s díly autorů českých. Z výčtu samého je patrné, že jsou Pražské premiéry zatím jednoznačně orientovány na Evropu, k tomu ještě jen na několik zemí. Pro sebe jsem si stanovil toto omezení, tyto tři sondy, protože zajímavého můžete v každé zemi najít mnoho a jen nějaká rozumná míra soustředění přinese větší vhled do toho, čím tamní skladatelé žijí. Další vytýčená pravidla pomohla omezit prostor pro výběr konkrétních děl ještě více: zvolené dílo nesmí zaznít v Praze a nesmí být starší pěti let před svým koncertním uvedením na Pražských premiérách. Tím se samozřejmě nedostane na mnohá osvědčená a vpravdě zásadní díla, jež vzbudila ohlas, výhodou je ovšem naproti tomu čerstvost předváděných kusů. Jejich výběr si nestanovuje předem žádné limity stylové, estetické, žánrové. Proto také pořád mluvím o přehlídce a ne o festivalu. Přehlídka by měla klást vedle sebe různorodé počiny, možná i s trošku provokujícími srovnáváními, návštěvníkovi koncertu je dána volba vlastních soudů o slyšeném. Záměrnost dramaturgie je též mírně potlačována praktickými zřeteli provedení, jakými jsou například možná obsazení konkrétních pozvaných orchestrů a souborů, skutečné časové dispozice pro zkoušky, snaha vyhovět i přání interpretů předvést něco, co je samé zajímá a tak dále. Oč ale doopravdy usiluji, to je snaha ukázat vedle klíčových postav vybraných zemí také jiné trendy a názory, to vše napříč generacemi, od žijících klasiků po nedávné studenty. Vylíčená omezení se ukázala při přípravě Pražských premiér 2007 jako velice přísná. To zejména proto, že jsem s těžkým srdcem odkládal řadu krásných partitur, jež bych v Praze rád ukázal. S nadějí, že snad brzy dojde k jejich provedení při jiných příležitostech, třeba v normální sezoně některého z orchestrů nebo na jednom z festivalů. Určitě by si to zasloužila dlouhá řada z nich. Tak se například neobjeví nic z finského znamenitého skladatele Rautavaary, protože Česká filharmonie bude hrát jeho Cantus arcticus jen několik týdnů před přehlídkou, nebo žádná skladba jiného Fina, známého dirigenta Salonena, jenž se v našem programu objeví v sezoně příští. Nebo se někteří vynikající tvůrci představí jen skladbou komorní, ačkoliv mají nádherné symfonické či vokálně symfonické skladby. Mluvím například o Norovi Lasse Thoresenovi, o Finovi Magnusu Lindbergovi, o Dánech Bentu Soerensenovi a Peru Nörgaardovi, o Švédovi Andersi Eliassonovi. Vůbec je zapotřebí zdůraznit, že kvalita na Severu je vynikající. Též díky tomu, že je nová tvorba důmyslně podporována a následně adekvátně prováděna, s plným společenským uznáním autorovi. To se netýká jenom zasloužilých matadorů kultury, zmíněné podpory se dostává i těm nejmladším tvůrcům. Řadě z nich, třicátníků, je v letošní přehlídce věnováno značně času a prostoru (Švédové J. Nordin, M. Pelo a B. Byström, Finové S. Fagerlund a J. Tallgren, Norové Ö. Matre, E. Buene a M. S. Ratkje). Vedle nich dostávají prostor se závažnými orchestrálními skladbami skutečné hvězdy dnešní severské scény, jakými jsou Finové K. Saariaho, J. Tiensuu a K. Hakola, Švédové R. Martinsson, K. Rehnqvist, S.-D. Sandström a A. Hillborg, Norové R. Wallin a A. Nordheim, Dánové P. Ruders a H. Abrahamsen. Islanďan A. H. Sveinsson patří mezi ně, jeho 4. symfonie bude mít v Praze světovou premiéru. Z našich autorů připomínám alespoň Z. Lukáše, J. Felda, J. Krčka, J. Málka, I. Kurze, J. Filase, M. Košuta, z mladší generace O. Adámka, J. Vöröšovou a K. Mařatku (rozsáhlý melodram podle D. Charmse) a vedle nich pětici studentů HAMU, jimž je věnován jeden orchestrální koncert, M. Hyblera, R. Bednaříka, L. Sommera, L. Mrkvičku a M. Štědroně mladšího. K provedení jmenovaných děl a všech dalších nezmiňovaných byli opět přizváni naši přední interpreti, dirigenti, sólisté, komorní soubory, pěvecké sbory, orchestry, účast potvrdilo i několik hostů ze zahraničí. Pražské Rudolfinum bude plné zajímavé a kvalitní hudby po celý týden od soboty 24. března do neděle 1. dubna, koncerty ve Dvořákově síni provázejí podvečery v jiných částech budovy. Foto archiv Zadáno pro: Česká filharmonie