Vliv pohybu na tělesný vývoj dětí mladšího školního věku. Bakalářská práce

Transkript

1 MASARYKOVA UNIVERZITA Fakulta sportovních studií Katedra podpory zdraví Vliv pohybu na tělesný vývoj dětí mladšího školního věku Bakalářská práce Vedoucí bakalářské práce: Mgr. Roman Grmela, Ph.D. Vypracovala: Michala Válová Regenerace a výživa ve sportu Brno, 2012

2 Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci vypracovala samostatně, na základě literatury a pramenů uvedených v Seznamu použité literatury. V Brně dne

3 Děkuji vedoucímu bakalářské práce Mgr. Romanu Grmelovi, Ph.D., za odborné konzultace, podnětné rady a připomínky při psaní této bakalářské práce.

4 ÚVOD ONTOGENETICKÝ VÝVOJ DĚTÍ MLADŠÍHO ŠKOLNÍHO VĚKU Charakteristika mladšího školního věku Charakteristika tělesného rozvoje Morfofunkční charakteristika Vývoj kosti, svalu a kloubu Motorický vývoj Psychický vývoj Vývoj poznávacích procesů Emocionální vývoj Vztahy s rodiči POHYBOVÁ AKTIVITA Vliv pohybové aktivity Pohyb a tělesná výchova ve škole Výběr pohybové aktivity Senzitivní období Objem pohybu Druh pohybu Pohybové schopnosti Obratnostní schopnosti Rychlostní schopnosti Vytrvalostní schopnosti Silové schopnosti NÁVRH POHYBOVÉHO PROGRAMU ZÁVĚR LITERATURA RESUMÉ... 48

5 ÚVOD Pohyb je základním znakem života. Můžeme rozlišit dva druhy pohybu. Spontánní pohyblivost jedince, která se objevuje především v raných fázích lidského vývoje a řízenou pohybovou aktivitu, v podobě různých cvičení, kterou provádíme po celý lidský život. V poslední době se velmi často mluví, jak důležitý je pohyb pro člověka. Nejenže pohyb je prevencí proti civilizačním chorobám, jako je obezita, kardiovaskulární problémy, hypertenze, osteoporóza, ale také již u dětí vznikající svalové dysbalance. Pohyb však také může ovlivnit subjektivní pocity. Umožňuje nám odreagovat se od našich problémů a zapomenout na nepříjemné události. Můžeme se cítit lépe nejen po fyzické, ale i po psychické stránce. U dětí může mít pohybová aktivita vliv mimo jiné i na rozvoj komunikačních schopností, rychlejší začlenění do kolektivu a lepší zvládání školních povinností. Každý sportovní úspěch dítěti přinese radost, pocit uspokojení, zviditelnění mezi spolužáky, ale i v rodině. Pohybová aktivita může působit preventivně proti negativním vlivům (kouření, drogy, záškoláctví ), kterými se dítě může nechat ovlivnit. Přibližně tři roky jsem se pravidelně setkávala s dětmi ve věku od 7 let. Byla jsem trenérkou různých stylů tance jako je hip-hop a break dance. Proto jsem si vybrala právě toto téma bakalářské práce. Překvapilo mne totiž, že děti, které jsme trénovali, zpočátku nezvládaly základní pohybové dovednosti. Právě tato zkušenost s trénováním, mi dala možnost udělat si vlastní názor na vztah dětí k pohybu. Obsahem bakalářské práce je, seznámit se s vlivem pohybu na tělesný vývoj dětí mladšího školního věku. V první kapitole se seznámíme s tělesným rozvojem, morfo-funkční, psychickou a tělesnou charakteristikou dětí mladšího školního věku. Druhá kapitola popisuje pohybovou aktivitu ve škole, doporučený objem pohybu, druh pohybu a pohybové schopnosti. Cílem práce je vytvořit zajímavý, pestrý návrh týdenního pohybového programu, který uvádím ve třetí kapitole. 5

6 1 ONTOGENETICKÝ VÝVOJ DĚTÍ MLADŠÍHO ŠKOLNÍHO VĚKU 1.1 Charakteristika mladšího školního věku Jako mladší školní období označují Langmeier a Krejčířová (1998) zpravidla dobu od 6 7 let, kdy dítě vstupuje do školy až do let, kdy se začínají projevovat první známky pohlavního dospívání i s průvodními psychickými projevy. Vzhledem k značným rozdílům mezi dětmi na začátku školní docházky a vyspělejšími dětmi dávají ale často přednost samostatnému rozlišení mladšího školního věku (6 8 let), středního školního věku (9-12 let) a staršímu školnímu věku (který se již kryje s pubescencí) a označuje mladší školní věk za přechodné období mezi hravým předškolním věkem a vyspělejším chováním školáka. Říčan (2004) uvádí, že změny v tomto období nejsou ve srovnání s obdobími předcházejícími a následujícími tak výrazné. Období provází klid a osobnost dítěte se příliš nevyvíjí. 1.2 Charakteristika tělesného rozvoje V průběhu mladšího školního období dochází ke změnám tělesného růstu. Během tohoto období je tělesný růst poměrně rovnoměrný a plynulý, kdežto na začátku a konci období můžeme pozorovat výraznější změny. (Langmeier a Krejčířová, 1998) V celém období dochází k plynulému růstu vnitřních orgánů. Dochází ke změnám tvaru těla. Kloubní spojení jsou velmi pružná a měkká i přes to, že osifikace pokračuje rychlým tempem. Postupně se zvětšují plíce, vitální kapacita a krevní oběh. (Perič, 2004) Jak uvádí Langmeier a Krejčířová (1998) i Říčan (2004) dnešní dívky i chlapci jsou v průměru větší a silnější než před třiceti lety. Dle Říčana (2004) vyrostou chlapci v tomto období ze 117 na 145 cm, dívky jsou v průměru asi o centimetr vyšší než chlapci. Tělesná váha se zvýší cca o 15kg, chlapci se dostanou z 22 na 37 kg a dívky i přes to, že mají širší pánev a více podkožního tuku než chlapci jsou přibližně těžší pouze o půl kilogramu. Taktéž se mění tvar obličeje, postavení čelistí, roste druhý chrup. 6

7 Dítě vyroste asi o 4-6 cm a přibere 1,5-2 kg za rok. Hlava tvoří asi jednu šestinu délky celého těla a prodlužují se především končetiny. V 8 letech tvoří asi 27 % celkové hmotnosti těla svalstvo. Na rozdíl od dospělého člověka má hrudní koš dítěte tvar okrouhlý. Dívky v tomto období dokážou mnohem lépe a ekonomičtěji využívat svou sílu, chlapci prokazují lepší výsledky ve vytrvalosti, avšak nejde jim příliš motorické učení a napodobování předvedených pohybů. ( Říčan (2004) dále poukazuje na to, že kolem desíti let se výrazně zpomalí růst mozku. Je sice plně vyvinut, ale jeho vlákna se rozvětvují a dokonaleji opouzdřují až do jednadvaceti let. Dle Periče (2004) v průběhu tohoto období nervové struktury v mozkové kůře dozrávají, ale i přes to je toto období vhodné pro vznik nových podmíněných reflexů. Již po šestém roce je nervový systém dítěte natolik zralý, aby mohlo zvládnout i složitější a koordinačně náročné pohyby. 1.3 Morfofunkční charakteristika Vývoj kosti, svalu a kloubu Sedmý až dvanáctý rok je obdobím vytváření definitivní architektury kompakty. Celý proces má následující průběh: mezi sedmým až osmým rokem se poněkud zmenšují dřeňové dutiny dlouhých kostí a kompletizuje se endostální vrstva sekundárních osteonů. Na konci desátého roku převládají v endostální a střední vrstvě kompakty sekundární ostrohy a trvale roste jejich velikost (počet lamel) i délka (Kučera et.al., 2011) Vývoj kloubu dle Kučery et al. (2011) i dle Havlíčkové (1998) můžeme rozdělit do dvou hlavních stupňů. V prvním stupni se mezi kostními konci vytvoří soustava štěrbin a dutin a tyto prostory jsou vyplněné tkáňovou tekutinou. Druhý stupeň je charakteristický diferenciací kloubních pouzder a redukcí tekutiny v kloubních štěrbinách. Kučera et al. (2011) uvádí, že základní části kloubu jsou morfologicky dobře diferenciovány už u novorozenců, i když kloubní konce mají svůj specifický tvar v určitém věku a pohlaví dítěte. Kloubní pouzdra mohou být v dětském věku 7

8 tenčí, spojitost kostěných částí je ale při fyziologickém stavu svalového aparátu dítěte velmi dobře zajištěna. Vazy jsou do šesti až sedmi let také velmi buněčné. Svalová tkáň je vysoce specializovaným typem tkáně, která svým zkrácením (smrštěním) vyvolává pohyb nebo pohyb stabilizuje. Svalstvo je hlavním generátorem pohybu na orgánové úrovni výstavby organismu. (Dylevský, 2007) Jak uvádí Kučera et al. (2011) rozdíl v organismu dětí a dospělých mimo hmotnost a velikost svalů spočívá v následujících znacích: - Proporce sval šlacha - Uspořádání a zpeření vláken - Prostorová diferenciace rostoucího a diferencujícího se svalu Vzhledem k objemu vláken, vlákna v dětském svalu jsou tenčí. V dětském svalu se také vyskytují vlákna různého průměru, ale určitá vlákna vždy převažují. Největší je rozdíl mezi svalovou a šlašitou částí svalu, především nepoměr mezi mohutným svalovým bříškem a poměrně krátkou úponovou šlachou. Tento vývoj probíhá v dlouhém intervalu mezi osmnácti měsíci a sedmi roky věku dítěte. Zároveň probíhá také přetváření vnitřní struktury svalů mění se úhel, který svírá svalová vlákna a vlákna šlachy. U novorozence je tento úhel do 20º a u sedmiletého dítěte přibližně stejný jako v dospělosti, asi 30º. (Kučera et al., 2011) 1.4 Motorický vývoj Během období mladšího školního věku se výrazně zlepšuje jemná i hrubá motorika. Zlepšuje se koordinace celého těla, zvyšuje se svalová síla i rychlost pohybů. Na motorickém vývoji závisí ale i výkon například při psaní a kreslení. Nejprve pohyby vychází z ramenního a loketního kloubu, při delších cvičeních dochází ke zlepšení jemnější koordinace pohybů zápěstí a ruky. Motorický výkon nezávisí jen na věku, ale může být také ovlivněn tím, jak rodiče v tomto směru vychovávají, povzbuzují nebo naopak odrazují děti od určité aktivity. (Langmeier a Krejčířová, 1998) Dle Periče (2004) můžeme dětskou motoriku také charakterizovat neúsporností pohybu. Dynamika nervových procesů se rozvíjí, avšak převažují 8

9 ještě procesy podráždění nad procesy útlumu. Tak lze chápat neposednost a živost hlavně na počátku tohoto období. Jak uvádí Perič (2004) i Vrbas (2010) období mladšího školního věku lze považovat jako nejpříznivější pro motorický vývoj, někdy také nazývaný zlatým věkem motoriky. To je charakteristické rychlým učením nových pohybů. Stačí, abychom pohyb ukázali, a děti jsou schopné nový pohyb udělat hned napoprvé nebo po několika dalších pokusech. Postupně se zvyšuje jistota prováděných pohybů. Mezi hrubou motoriku zahrnujeme lokomoční a manipulační dovednosti. Tyto dovednosti hrají základní roli v sociální interakci dětí při hrách, tvoří nedílnou součást tělesné výchovy a jsou nepostradatelné pro plnohodnotnou aktivitu dětí. (Čepička, 2008) Nadále se vyvíjí i jemná motorika. Řadíme sem úchopovou motoriku. Rychlost a přesnost dosahování, uchopení a uvolnění se rozvíjí zároveň se zralostí zrakového systému. Sedmileté děti spoléhají na zrakovou odezvu mnohem více, než děti kolem pátého roku, které jsou schopni provádět pohyb bez zrakové kontroly. Dovednosti jemné motoriky jsou rychlejší, plynulejší, snadnější. (Kučera et al., 2011) Dle Suchomela (2004) je prokázáno, že lidská motorika závisí na tělesném typu člověka, tzn., že somatické znaky se řadí mezi základní předpoklady motorické výkonnosti. U dětí školního věku jsou to především rychlostně silové činnosti, které spolurozhodují o motorické úrovni. Pohybové činnosti nerozvíjí pouze fyzickou stránku člověka, ale rozvíjí také vnímání, sebepojetí i poznávání. Při pohybu totiž člověk poznává nové věci, prožívá emoce, řeší různé problémy, navazuje nové kontakty a spolupracuje s lidmi. Tímto vztahem mezi psychikou (duševními procesy) a motorikou (tělesnou stránkou člověka) se zabývá psychomotorika. Můžeme toho využít při snaze ovlivnit osobnost člověka prostřednictvím pohybu. ( 9

10 1.5 Psychický vývoj Mladší školní věk vnáší do života dítěte velkou změnu. Dítě je začleněno do nového procesu, stává se školákem. Musí přivyknout školnímu prostředí. Zvyknout si na školu, nové spolužáky, učitele a prostředí. Začíná pilně pracovat, plnit své povinnosti a příkazy učitele. Zvládnutí tohoto procesu je náročné, protože dítě, které nastupuje do první třídy je často velmi hravé, neschopné sedět klidně v lavici a dávat pozor. (Čačka, 2000) Jak uvádí Vágnerová (2005) nástup do školy je důležitým sociálním mezníkem a čas nástupu nebyl stanoven náhodně. Na začátku mladšího školního věku, tedy i začátku školní docházky (6-7 let) dochází k vývojovým změnám, které jsou důležité pro zvládání všech školních požadavků. Škola ovlivní způsob prožití celého zbývajícího dětství, rozvoj dětské osobnosti, ale projeví se také v oblasti sebehodnocení. Rozvoj dětské osobnosti úzce souvisí i se sportem. Sport není pouze o pohybu těla, ale jde i o psychický a sociální vývoj dítěte. Sportem se naučí dosahovat stanovených cílů, změní se úroveň sebehodnocení i sebevědomí. ( S přibývající látkou se začínají projevovat známky logického myšlení. Dítě si více všímá detailů. Rozvíjí se poznávací procesy (vývoj myšlení, paměti, sebepojetí, představivosti), jazykové předpoklady, emocionální složka dítěte a vztahy s rodiči a sourozenci. (Vágnerová, 2005) Vývoj poznávacích procesů Na začátku mladšího školního věku dochází k určitým změnám v poznávání dítěte. Předškolní dítě ve svém jednání a myšlení preferuje především vlastní fantazie, přání a okamžité potřeby. (Langmeier a Krejčířová, 1998) Mladší školák nejraději vychází ze svých vlastních zkušeností. Pokud možno, nejraději se sám přesvědčuje o pravdivosti různých tvrzení nebo věcí. Můžeme pozorovat stále rostoucí zájem o četbu. Umožňuje mu to tak vlastní poznání zkušenostmi uložených v knihách. Zpočátku je reálné myšlení školáka ovlivněno tím, co se dozví od rodičů, učitelů, nebo co si sám přečte. Po celé dětství se dítě velmi podrobuje a je ústupné vůči požadavkům autorit. Jedná se o tzv. naivní 10

11 realismus. Postupně s blížícím se dospíváním však začíná být přístup ke světu kritičtější. Dítě požaduje větší svobodu, chce zvládat všechny své povinnosti bez cizí pomoci. Začínají různé stížnosti na nespravedlnost, dítě se chce samo rozhodovat. Toto období označujeme jako období kritického realismu. (Langmeier a Krejčířová, 1998) Mezi rokem se značně rozvíjí paměťové funkce. Vývoj paměti je podmíněný zralostí centrální nervové soustavy. Projevuje se zvýšením kapacity paměti a rychlostí zpracování informací, osvojováním paměťových strategií (jako je opakování, uspořádání informací a vybavování) a rozvojem metapaměti, což znamená mít představu o tom, jak funguje naše vlastní paměť a znalost například paměťových strategií. (Vágnerová, 2005) Vzhledem k menší slovní zásobě a představivosti na počátku tohoto období převažuje stále ještě mechanická paměť. Postupně s přibývajícím množstvím učení se mechanická paměť bez uvažování v souvislostech ukazuje jako neefektivní a velmi namáhavá a pro potřeby školáka nedostatečná. V tomto období klesne čas, který dítě potřebuje pro zapamatování, až o polovinu. (Čačka, 2000) V průběhu dětství prochází vývojem i citová a emoční složka a právě tyto dva faktory jsou považovány za jeden z nejdůležitějších faktů pro zvládnutí školního režimu. (Čačka, 2000) Emocionální vývoj Na počátku je dítě těžko ovládané a velmi labilní. Podle Čačky (2000) pozorujeme počátkem dětství ještě expresivní soulad prožívání a chování. Dítě se projevuje spontánně, nesnaží se nic předstírat, je optimistické, vyrovnané, snaží se na všechny působit pozitivně. Veškeré výkyvy a změny nálad mívají jasnou příčinu. Postupem dospívání však děti tuto svou spontánnost značně omezují, protože mají obavy ze zesměšnění. S přibývajícím věkem začíná dítě lépe rozumět svým pocitům. Začíná se rozvíjet tzv. emoční inteligence. Dítě je schopno zvládat své emoce a vcítit se do emocí ostatních lidí. Dokáže rozpoznat své vlastní pocity, lépe je ovládat a 11

12 odhadnut pocity druhých. Na základě toho umí své pocity regulovat a kontrolovat, jak si vyžaduje konkrétní situace. (Langmeier a Krejčířová, 1998) Langmeier, Křejčířová (1998) i Vágnerová (2005) se shodují, že přibližně kolem 10 let, dítě začne chápat pojem emoční ambivalence. V předškolním věku bylo dítě schopné pociťovat dvě různé emoce, nikoli však současně ale těsně za sebou. Nyní si však uvědomuje, že může pociťovat rozporuplné, smíšené či protichůdné pocity vůči věcem a lidem. Začíná chápat, že pozitivní či negativní emoce se můžou navzájem ovlivňovat. Dle Vágnerové (2005) působí v tomto období jako emoční zázemí a opora především rodina. Vztahy dítěte v mladším školním věku k rodině jsou stále silné a postupně se dále rozvíjejí. Rodina zahrnuje rodiče, dítě, popřípadě i další členy (prarodiče, sourozence). Ti jsou samozřejmou součástí rodiny, která tvoří významnou část dětského světa. Jako jedna z nejdůležitějších podmínek fungujícího vztahu mezi rodiči a dítětem je trvalá přítomnost rodičů, kteří mají o dítě zájem a jsou mu k dispozici vždy, když to potřebuje. Dítě v mladším školním věku si představuje, že rodiče mu budou zdrojem emoční opory navždycky Vztahy s rodiči Rodina svým ustáleným životním stylem zpravidla uspokojuje většinu biologických a psychických potřeb dítěte, působí na rozvoj jeho výkonových schopností i povahových vlastností a předává mu bezděčně také vlastní kulturní úroveň. (Čačka, 2000) V rodině se může formovat i vztah k pohybové aktivitě. Dítě může rádo sportovat, ovšem rodiče mohou být přehnaně ctižádostivé, mít neadekvátní požadavky na úroveň jeho sportovního výkonu. Dítě neuspokojí nároky rodičů. Může se tak dosáhnout opačného efektu, kdy dítě začne mít odmítavý postoj k pohybové aktivitě, který se může postupně prohlubovat až k naprosté averzi proti sportu. (Suchomel a Kupr, 2008) Jak uvádí Stackeová (2009), velmi důležitý je vztah mezi hodnocením vlastního výkonu dětí a rodičovským hodnocením sportovních aktivit. Právě rodiče svým hodnocením mohou vyvolávat v dítěti sebedůvěru. Děti kolem osmého a devátého roku začínají vnímat rodičovské zpětné informace, srovnávají je se skutečným výkonem. 12

13 Dle našeho názoru mohou rodiče dítě pozitivně i negativně velmi ovlivnit a motivovat v přístupu k pohybové aktivitě. Pokud má dítě pohybově aktivní rodiče, kteří rádi sportují, vymýšlí různé sportovní výlety a hry, bude mít dítě s největší pravděpodobností kladný vztah k pohybové aktivitě a všeobecně blíže k zdravému životnímu stylu. Bohužel jsou i tací rodiče, kteří své děti k pohybové aktivitě nevedou. V tom nás utvrzují Suchomel a Kupr (2008), kteří uvádí, že děti s oběma pohybově aktivními rodiči mají až 6 krát větší pravděpodobnost, že budou mít pozitivní přístup k pohybové aktivitě než děti, které mají oba rodiče pohybově neaktivní. Stejně tak Helešic (2011) uvádí, že v případě, kdy jsou oba rodiče aktivní, budou v 75 % případů aktivní i jejich děti a pokud je pohybově aktivní pouze jeden rodič, budou děti pohybově aktivní v 50 % případů. Stackeová (2009) také uvádí, že celoživotně pohybově aktivní rodiče vedou dítě především ke všestrannosti a nevyvíjejí tlak na maximální výkon dítěte. Naopak rodiče s problematickým vztahem k pohybové aktivitě, kteří za sebou mohou mít neúspěšnou nebo velmi úspěšnou sportovní kariéru se často snaží své ambice dostatečně naplnit nebo přenést na úspěchy svých dětí. 13

14 2 POHYBOVÁ AKTIVITA Pohybová aktivita dětí může být spontánní i řízená. Především v tomto období dochází k velkým změnám. Děti nastupují do školy a spontánní téměř neomezená pohybová aktivita je nahrazena sezením ve škole a psaním úkolů. Tento nedostatek by se měl kompenzovat volnočasovými pohybovými aktivitami, neboť pohyb je v životě velmi důležitý. Může dítě ovlivňovat po mnoha stránkách. Cílem je samozřejmě pozitivní ovlivnění čehož můžeme dosáhnout vhodným výběrem a dávkováním pohybové aktivity. Bohužel se však můžeme setkat i s negativními vlivy pohybové aktivity a to v případech jednostranné pohybové aktivity nebo příliš rané sportovní specializace. 2.1 Vliv pohybové aktivity Pohybová aktivita a rozvoj všech pohybových schopností (viz níže) má významný vliv na dětský organismus. Ovšem určit dlouhodobé fyziologické změny u dětí je mnohem složitější. Často může být problém oddělit vliv pohybové aktivity od přirozených změn, které nastávají z hlediska vývoje dítěte. Děti se neustále vyvíjejí a na jejich stavu se podílí nejen pohybová aktivita, ale právě tento vývoj a lze jen těžko rozlišit, který z uvedených faktorů převažuje. Čím více má člověk pohybové aktivity, tím lepší je jeho tělesná zdatnost. U dětí však tento fakt nebyl zcela prokázán. Srdce pohybově aktivního dítěte má sice větší funkční rezervu, než pohybově neaktivního ale tento rozdíl je v mladším školním věku velmi malý. Doposud nebyla nalezena souvislost mezi množstvím pohybové aktivity a úrovní maximální spotřeby kyslíku organismu při svalové práci (VO 2 max). Předpokládá se tedy, že většina zdravých dětí má takovou pohybovou aktivitu, která je dostatečná pro získání optimálního stupně VO 2 max. Vývoj aerobní zdatnosti tedy u dětí nezávisí příliš na množství pohybové aktivity a rozdíl mezi těmi, kteří se více věnují pohybovým aktivitám a těmi, kteří se jim naopak příliš nevěnují je velmi malý nebo žádný. U dětí také není možný výskyt tzv. sportovního srdce (hypertrofie srdce). Důvodem může být kratší doba pohybové aktivity, protože tento výskyt sportovního srdce se shledává u vytrvalců po několika letech sportovní aktivity. Na rozdíl od dospělých se u pohybově 14

15 aktivních dětí vyskytuje v omezené míře i klidová bradykardie(zpomalená srdeční frekvence v klidu). (Kučera et al., 2011) Dle Gallowaye (2007) ovlivňuje pohybová aktivita pozitivně imunitní systém dítěte, je důležitá pro stavbu zdravých kostí - zvyšuje nárůst množství kostních minerálů a tím i pevnost kostí. Vliv na pohybový aparát však není jediný. Pohybová aktivita má také vliv na psychický vývoj. Zvyšuje sebevědomí, odolnost, zlepšuje se myšlení, navazují se kamarádské vztahy, děti se lépe se vyrovnávají s neúspěchem. V poslední době se odborná veřejnost zabývá poklesem pohybové aktivity dětí a mládeže a jejím nedostatečným objemem. Nedílnou součástí poklesu fyzické aktivity od dětství až do dospělosti je sedavý způsob života. Ten se v raném dětství vyskytuje jen minimálně, ovšem začátek výraznějšího poklesu pohybové aktivity můžeme sledovat již v období kolem deseti let. Přiměřenou pohybovou aktivitu není možno ničím nahradit. Vedle vlivů životního prostředí, výživy a celého způsobu života patří k základním činitelům zdraví a délky života. Korvas (2008) uvádí, že pozitivní postoje k pohybové aktivitě a jejich celoživotnímu uplatňování se utváří již v mládí a dětském věku. To znamená, že ten, kdo se pohybové aktivitě nevěnuje již v dětství, nebude se jí největší pravděpodobností věnovat ani v dospělosti. Tento pokles pohybové aktivity může mít vliv nejen na výskyt dětské obezity, o které se v poslední době velmi často diskutuje, ale také na potíže s pohybovou soustavou. Nedostatek pohybu může vést např. ke svalovým dysbalancím, vadnému držení těla, přetěžování určitých partií i chybným pohybovým stereotypům. (Havlíčková, 1998) Dle Halešice (2011) počet dětí s obezitou v posledních letech pořád stoupá. Ve věku do dvanácti let je % chlapců i dívek obézních. O tom nás přesvědčuje i skutečnost, že pouze 21 % dětské populace se věnuje alespoň jednu hodinu denně pohybovým aktivitám, což je velmi malé množství. Zastáváme názor, že pohybová aktivita, která je prováděna v dětství může mít pozitivní vliv na člověka v dospělosti, jenom je bohužel skoro nemožné, vštípit toto do paměti dětem ve školním věku. Nelze jim vysvětlit, že pokud se teď budou věnovat alespoň trochu pohybu, můžou se v dospělosti vyvarovat problémům se 15

16 srdcem, klouby, cukrovce, vysokému tlaku apod. Děti v mladším školním věku si pod těmito problémy nejsou schopni téměř nic vybavit. Vzhledem k tomu, že v tomto období je hlavním předmětem zájmu dětí škola, měla by právě ona, samozřejmě ve spolupráci s rodiči vést děti správnou cestou a věnovat dostatek času a prostoru pro sportovní vyžití. 2.2 Pohyb a tělesná výchova ve škole Jak jsme již zmínili dříve, se vstupem dítěte do školy přichází mnoho změn v jeho dosavadním životě. Dítě bylo zvyklé si neustále hrát a pohybovat se neomezeně celý den. Nyní si musí zvykat na nový režim. Pohybová aktivita je omezena úkoly, které na dítě škola klade. V roce 2005 bylo v České Republice provedeno měření, týkající se změn pohybové aktivity dětí po zahájení povinné školní docházky. Bylo sledováno 104 dětí předškolního věku. O rok později v roce 2006 bylo měření opakováno a bylo sledováno 54 dětí již v první třídě základní školy. Z výsledků měření bylo patrné, že již na začátku školní docházky se výrazně snížil počet kroků za den (týden). Počet kroků za týden klesl u chlapců z na a u dívek z na Taktéž byl zjištěn pokles doby chůze a běhu i pokles aktivního energetického výdeje. V mateřské škole byli aktivnější chlapci než dívky, kdežto po nástupu do školy mezi nimi již nebyl zjištěn žádný rozdíl v energetickém výdeji. (Miklánková et al., 2007) Několikahodinovou spontánní aktivitu v předškolním věku by tedy měla nahradit školní tělesná výchova, nepovinné zájmové kroužky a aktivita ve volném čase. (Havlíčková, 1998) Škola zajišťuje dětem v dnešní době poměrně stabilní počet hodin tělesné výchovy a to dvěma nebo třemi hodinami týdně. Z toho si můžeme vyvodit, že dítě se ve škole věnuje pohybové aktivitě zhruba každý třetí nebo čtvrtý den vždy jednu vyučovací hodinu. Dle našeho názoru tedy škola nemá (ve srovnání s doporučeným množstvím pohybové aktivity, které je uvedeno níže) možnost povinnou tělesnou výchovou poskytnout dítěti dostatek pohybové aktivity. Proto si myslíme, že povinná tělesná výchova by měla zahrnout průřez různými 16

17 pohybovými hrami, sporty, které si děti můžou oblíbit a věnovat se jim i ve svém volném čase. Mužík a Dobrý (2008) charakterizují kvalitní školní výchovu několika body, které uvádí, jak by měly hodiny tělesné výchovy vypadat. - klást důraz na znalosti a dovednosti vztahující se k celoživotní pohybové aktivnosti - udržovat žáky v aktivnosti po celou dobu vyučovací jednotky - nabízet výběr z mnoha různých pohybových aktivit - rozvíjet žákovu sebedůvěru - hodnotit žáky podle toho, jak se přibližují ke svým cílům - podporovat pohybovou aktivitu mimo školu - poskytovat žákům radostnou zkušenost Ztotožňuji se také s názorem Korvase (2008), že školní tělesná výchova by měla být podnětem k motivaci, výchově a vzdělání dětí v oblasti sportu. Měla by hledat možnosti i dalších pohybových příležitostí pro rozvoj pohybových aktivit dětí a nastínit jim i možnosti volnočasových aktivit. Škola by měla být také schopna zajistit účast na různých sportovních závodech. Součástí výuky by měli být i různé letní a zimní kurzy, školy v přírodě nebo i jednodenní výlety. Děti tak mají větší možnost seznámení se s pohybovými aktivitami různého druhu, výkony jejich spolužáků a kamarádů je mohou motivovat ke snaze dosahovat lepších osobních výsledků ve sportovních soutěžích. Nesmíme opominout ani fakt, že při takovýchto akcích se děti učí komunikovat se svými vrstevníky i učiteli, lépe se seznámí a zapadnou do kolektivu. 2.3 Výběr pohybové aktivity Senzitivní období Dle Periče (2004) i Kučery et al. (2011) je to období, které je velmi vhodné pro trénink a rozvíjení pohybových schopností a dovedností. Je zde velké množství předpokladů pro rozvoj určitých činností a proto bychom se měli zaměřit na trénink těchto činností právě v tomto období. Spolu s vhodným dávkováním a druhem pohybu můžeme dosáhnout zdraví přínosné pohybové aktivity. Pokud tak neučiníme, bude efekt rozvoje nízký a nekvalitní. 17

18 Perič (2004) ještě zdůrazňuje, že není dobré srovnávat senzitivní období s kalendářním věkem, který je dán datem narození, ale spíše s věkem biologickým. Ten je určen stupněm vývoje organismu. Najdeme však i rozdíl mezi chlapci a děvčaty. Děvčata dozrávají dříve než chlapci a senzitivní období tedy zpravidla začíná i končí u děvčat dříve než u chlapců Objem pohybu Čechovská a Dobrý (2008) uvádí, že s přibývajícím věkem se snižuje pohybová aktivnost. Uvádí se tedy, že čím vyšší je kalorický výdej v dětství, tím vyšší je záruka pohybové aktivnosti v dalších letech. Pohybová aktivita dětí, která dává větší záruku zdraví v pozdějších letech, je při energetickém výdeji 3-4kcal/kg/den. Další výhody je možné získat při energetickém výdeji 6-8kcal/kg/den. Z hlediska času se za minimum považuje 60 minut pohybových aktivit mírné intenzity denně. Obecně můžeme říci, že pohybová aktivita dětí má být zaměřena na mírnou intenzitu a vyšší objem pohybových aktivit. Můžeme se také setkat s požadavky na minimální počet kroků za den. Obecně se doporučuje od chlapců od 6 do 17 let kroků denně, od dívek kroků Druh pohybu Vhodně vybraný pohyb má zaručit zdravotní přínosy. Důležité je nabídnout dětem vhodnou pohybovou aktivitu, která je bude bavit a odpovídat jejich věku. Pohybová aktivita dětí by měla být převážně aerobní. Doporučuje se střední až vysoká intenzita a alespoň třikrát týdně intenzita vysoká. Aktivity střední intenzity jsou pro děti např. turistika, cyklistika, jízda na kolečkových bruslích. Mezi vysokou intenzitu řadíme sportovní hry, jako jsou například tenis, fotbal, běh na lyžích nebo plavání. Dále by se mělo minimálně třikrát týdně zařazovat cvičení na podporu kvality kostní tkáně, což jsou aktivity, při kterých dochází ke kontaktu s podložkou (např. běh, tenis, volejbal, basket) a stejně tak posilovací cvičení. Posilování nemusí být vždy oblíbená činnost. Můžeme však děti naučit posilovat zábavnou formou. Mohou se přetahovat lanem, lézt na stromy. U dětí není vhodné posilovat s vysokou zátěží. Využívají se cviky, při kterých se užívá váha vlastního těla. (Stackeová, 2009) 18

19 Kučera et al. (2011) doporučují jako vhodnou pohybovou aktivitu hru s míčem (košíková, házená, fotbal, vybíjená) ale nikoli soustavný trénink. Při spontánní hře bez dozoru rodičů nebo učitelů se děti sami korigují. Když běhají za míčem, rozvíjí rychlost a vytrvalost, při kopu do míče rozvíjí obratnost, pokud se hádají, tak zároveň odpočívají a v případě že se i perou, provozují silovou činnost. Myslím si, že je velmi důležité zdůraznit rozdíl mezi pohybem dětí a pohybem dospělých. Děti se od dospělých liší po fyzické i psychické stránce. Mají odlišnou stavbu těla, přemýšlí a chápou věci naprosto jinak než dospělí. Hlavním cílem přípravy v mladším školním věku je vytvořit předpoklady pro pozdější specializovaný trénink. (Kučera et al., 2011) V mladším školním věku většinou není třeba děti do pohybu nutit, pokud k němu však mají dostatek příležitostí. Pohyb jim působí radost a velmi rádi soutěží, proto bychom měli zařazovat především hry. Dokážou se lehce nadchnout pro jakoukoli zábavnou hru, při které se zároveň dají dobře rozvíjet obratnostní, vytrvalostní, silové i rychlostní schopnosti. (Perič, 2004) 2.4 Pohybové schopnosti Obratnostní schopnosti Rozvoj obratnostních schopností by měl v tréninku dětí převažovat, protože je to dle Kučery et al. (2011) nejdůležitější pohybová schopnost spolu s rychlostí, protože sami o sobě zvyšují i nárůst síly. Mělo by jít především o všestrannou přípravu a vytvoření co největšího pohybového fondu, který bude sloužit jako zdroj pro další možnosti pohybu. Novým pohybům se učí nejrychleji děti v období 7 až 10 let. Nebojí se provádět nové pohyby, jako jsou např. přemety, přeskoky, salta. Jako vhodnou formu můžeme zařadit obratnostní dráhy, akrobatická cvičení, cvičení na orientaci v prostoru (vhodné jsou trampolíny), cvičení s gymnastickým nářadím apod. Pro rozvoj obratnosti jsou také vhodné sportovní hry (fotbal, házená), cvičení rovnováhy (chůze, běhy se změnami směru, obratnost ve vodě), překonávání překážek. (Kučera et al., 2011) 19

20 2.4.2 Rychlostní schopnosti Perič (2004) doporučuje, rozvíjet rychlostní schopnosti co nejdříve. Jako senzitivní období označuje celé období mladšího školního věku spolu se začátkem pubescence a to od 7 do 14 let. Rychlostní schopnosti závisí na rozdíl od silových schopností spíše na věku, než na pohlaví a jsou také nejvíce geneticky podmíněny. (Měkota a Novosad, 2007) Kučera et al. (2011) považují rychlostní schopnosti u dětí jako základ a staví je spolu s obratností nad všechny ostatní schopnosti. V žádném případě nesmíme u dětí klást důraz na speciální rozvoj rychlosti pomocí speciálních cvičení, ale všeobecnou přípravu rozvíjení rychlosti v terénu a v tělocvičně. Nejvhodnější formou pro rozvoj stejně jako u předchozích schopností jsou různé hry a závody, např. štafety proložené obratnostními prvky a různými úkoly, sportovní hry, honičky, slalomový běh, běh pozadu, po čtyřech, skoky na jedné noze, starty z různých pozic. (Kučera et al., 2011) Vytrvalostní schopnosti Perič (2004) uvádí, že vytrvalostní schopnosti se dají rozvíjet v podstatě v jakémkoliv věku. Novosad a Měkota (2007) ovšem dodávají, že k největšímu rozvoji ve vytrvalosti dochází v mladším školním věku a také v tomto období nejsou mezi chlapci a dívkami ve vytrvalosti podstatné rozdíly. Kučera et al. (2011) uvádí, že v dětském věku jsou vytrvalostní schopnosti téměř na hranici maximálního vývoje. To znamená, že i v případě, kdy se budeme snažit rozvíjet tuto schopnost, nedojde k výraznému nárůstu VO 2 max., což je základní ukazatel vytrvalosti. Jako vhodnou vytrvalostní činnost doporučují souvislé déletrvající aktivity se střídavou intenzitou střídání úseku s vyšším a nižším tempem, kdy se děti mezi sebou jsou a nejsou schopné bavit. Jako základ rozvoje vytrvalostních schopností je běh, který však není u dětí příliš oblíbený pro jeho monotónnost. Proto je vhodné dětem běh různě obohacovat. Děti můžou běžet a mezi to jim zařadíme hry, šplh, překonávání překážek apod. střídá se zde nižší a vyšší intenzita. Můžeme zařadit také sportovní hry, jako je fotbal a házená a říci dětem, že se při nich nesmí zastavit. Pokud se dítě zastaví, udělíme mu 20