CARITAS Vyšší odborná škola sociální Olomouc. Nekonformní image sociálních pracovníků

Transkript

1 CARITAS Vyšší odborná škola sociální Olomouc Absolventská práce Nekonformní image sociálních pracovníků Kristina Wilamová Vedoucí práce: Mgr. Jana Paloušková Olomouc 2014

2 Prohlášení Prohlašuji, ţe jsem práci zpracovala samostatně na základě pouţitých pramenů a literatury uvedených v bibliografickém seznamu. V Olomouci dne Kristina Wilamová

3 Obsah Úvod Sociální sluţby Definice sociálních sluţeb Sociální práce a sociální pracovník Společnost, kultura a jedinec Kultura a subkultura Punk a hardcore subkultura Identita a ţivotní styl Body image Definice body image Význam zdobení těla Předsudky a stereotypy Výzkum Hlavní cíl a metoda výzkumu Popis výzkumného souboru Průběh výzkumu Realizace výzkumu Dílčí výzkumné otázky Odpověď na hlavní výzkumnou otázku Závěr Seznam literatury Anotace Annotation... 34

4 Úvod Je to pravda odvěká, šaty dělaj člověka zpívají v dnes jiţ zlidovělé písni Voskovec s Werichem. S určitostí ale můţeme dodat, ţe nejen šaty, ale také ostatní elementy utvářející vzhled člověka vytvářejí dojem, jímţ kaţdý jedinec působí na své okolí a na jehoţ základě je vnímán ostatními lidmi. Jedince nelze vytrhnout ze zbytku společnosti, jeho ţivot je společensky podmíněn. Společnost formuje jak chování, tak také vzhledovou stránku kaţdého člověka určitými poţadavky, stereotypy, normami a pravidly, přičemţ očekává, ţe se těmto normám jedinec přizpůsobí. Na druhé straně se dnešní společnost vyznačuje velkou heterogenitou, takţe existují jedinci, kteří se obecně akceptovaným normám a pravidlům nepodvolují a naopak zdůrazňují svou jedinečnost. Individuální vyjádření se a projev svobody pro některé lidi představuje moţnost trvale zvýraznit svůj vzhled nekonformní úpravou účesů, tetováním nebo piercingem. Tito lidé pak v kaţdodenním kontaktu se svým okolím nezbytně na otázku svého výrazného vzhledu naráţejí. Ve své absolventské práci se zabývám výrazným vzhledem u skupiny sociálních pracovníků a to zejména ve vztahu k jimi vykonávané profesi. Téma práce jsem si zvolila jednak proto, ţe se s takovýmito lidmi setkávám, ale také proto, ţe sama mám zvýrazněný vzhled a v budoucnu bych chtěla v sociální oblasti pracovat. Cílem práce je zjistit, jak člověk s výrazným vzhledem vnímá sám sebe v roli sociálního pracovníka, a zda jej při výkonu zaměstnání tento vzhled nějakým způsobem ovlivňuje. Z hlediska struktury člením práci na část teoretickou a výzkumnou. Teoretická část si dává za cíl seznámit čtenáře se základními pojmy, zabývá se charakteristikou sociálních sluţeb a sociální práce, a vysvětlením společenských fenoménů jako jsou kultura a subkultura, především s důrazem na subkulturu punkovou a hardcorovou. Teoretickou část dále doplňuje vysvětlení termínů body image, tetování, piercing a představení předsudků a stereotypů, se kterými se tento fenomén setkává. Empirická část práce vychází z dat získaných polostrukturovanými rozhovory se sociálními pracovníky s výrazným vzhledem, přičemţ cílem bylo odpovědět především na hlavní výzkumnou otázku: Je výrazný vzhled sociálních pracovníků jimi vnímán jako extrémní a považují pracovníci tento vzhled za překážku ve výkonu své profese? Pro analýzu těchto dat jsem si zvolila metodu vytváření trsů a její výsledky uvádím v závěrečné části práce. 4

5 1 Sociální služby 1.1 Definice sociálních sluţeb Průša (1998, podle Kozlová, 2005 s.17) definuje sociální sluţby jako mimořádně významnou část aktivit státu, samosprávy a nestátních subjektů, která řeší problémy jednotlivců, rodin a skupin občanů a tím pozitivně ovlivňuje klima celé společnosti. Jak uvádí Kozlová (2005, s.17, 18) sociální sluţby jsou významné také proto, ţe podporují občany tak aby bylo moţné uplatnění jejich lidských a občanských práv a aby se předešlo jejich sociálnímu vyloučení. Dle MPSV: Prostřednictvím sociálních sluţeb je zajišťována pomoc při péči o vlastní osobu, zajištění stravování, ubytování, pomoc při zajištění chodu domácnosti, ošetřování, pomoc s výchovou, poskytnutí informace, zprostředkování kontaktu se společenským prostředím, psycho- a socioterapie, pomoc při prosazování práv a zájmů. Cílem služeb dle MPSV bývá: podporovat rozvoj nebo alespoň zachování stávající soběstačnosti uţivatele, jeho návrat do vlastního domácího prostředí, obnovení nebo zachování původního ţivotního stylu rozvíjet schopnosti uţivatelů sluţeb a umoţnit jim, pokud toho mohou být schopni, vést samostatný ţivot sníţit sociální a zdravotní rizika související se způsobem ţivota uţivatelů Dle Matoušek (2007, s. 9) Sociální sluţby jsou poskytovány lidem společensky znevýhodněným,a to s cílem zlepšit kvalitu jejich ţivota, případně je v maximální moţné míře do společnosti začlenit, nebo společnost chránit před riziky, jejichţ jsou tito lidé nositeli. 5

6 1.2 Sociální práce a sociální pracovník (Matoušek, 2008, s. 25). Sociální práce je součástí státem organizovaného zabezpečovaného systému redistribuce zboţí a sluţeb. Jejím cílem je uspokojování sociálních potřeb klientů a zajištění kontroly, příp. změny chování, které je povaţováno za sociálně problematické nebo deviantní. Dle Hanvey a Phllpot (1996, podle Navrátil, 2001, s.10) sociální práce je prostě to, co dělají sociální pracovníci. Dle Matoušek a kol.(2013, s. 507) Sociální práce zaměřuje především na pomoc s problémy v interakcích lidí s jejich sociálním prostředím. Dle (Matoušek, 2007, s. 47) Sociální pracovník ve velké většině případů zprostředkovává sociální sluţby a pomáhá osobě, která je potřebuje, zvolit optimální škálu sluţeb, jeţ jí budou poskytovány. Dle Matoušek a kol. (2013, s. 506) vzdělání potřebné k vykonávání funkce sociálního pracovníka vyţaduje poměrně hluboké znalosti z celé řady společenskovědních disciplín. Dle zákona 108/2006 Sb. stanoví podle 1 odst. 2, 109 Sociální pracovník vykonává sociální šetření, zabezpečuje sociální agendy včetně řešení sociálně právních problémů v zařízeních poskytujících sluţby sociální péče, sociálně právní poradenství, analytickou, metodickou a koncepční činnost v sociální oblasti, odborné činnosti v zařízeních poskytujících sluţby sociální prevence, depistáţní činnost, poskytování krizové pomoci, sociální poradenství a sociální rehabilitace, zjišťuje potřeby obyvatel obce a kraje a koordinuje poskytování sociálních sluţeb. Dle zákona 108/2006 Sb. stanoví podle 1 odst musí mít sociální pracovník následující předpoklady pro výkon profese a to - plnou svéprávnost, bezúhonnost, zdravotní způsobilost a odborná způsobilost. Odbornou způsobilost k výkonu svého povolání pak sociální pracovník nabývá vyšším odborným vzděláním získaným absolvováním vzdělávacího programu akreditovaného podle zvláštního právního předpisu, v oborech vzdělání zaměřených na sociální práci a sociální pedagogiku, sociální pedagogiku, sociální a humanitární práci, sociální práci, sociálně právní činnost, charitní a sociální činnost, nebo vysokoškolským vzděláním získaným studiem v bakalářském, magisterském nebo doktorském studijním programu zaměřeném na sociální práci, sociální politiku, sociální pedagogiku, sociální péči, sociální patologii, právo nebo speciální pedagogiku. 6

7 Pakliţe sociální pracovník neabsolvuje ani vyšší odborné vzdělání, ani vysokoškolské vzdělání, je mu státem umoţněno absolvovat akreditovaný vzdělávací kurzy v oblastech uvedených výše v celkovém rozsahu nejméně 200 hodin a praxe při výkonu povolání sociálního pracovníka v trvání nejméně 5 let, za podmínky ukončeného vysokoškolského vzdělání v oblasti studia, které není uvedeno v zákoně č. 108/2006 Sb. o sociálních sluţbách. Pokud sociální pracovník nemá vysokoškolské vzdělání, je mu také umoţněno absolvovat akreditovaný vzdělávací kurz v oblastech uvedených výše v celkovém rozsahu nejméně 200 hodin a praxe při výkonu povolání sociálního pracovníka v trvání nejméně 10 let, za podmínky středního vzdělání s maturitní zkouškou v oboru sociálně právním, ukončeného nejpozději 31. prosince

8 2 Společnost, kultura a jedinec 2.1 Kultura a subkultura Definovat pojem kultura je velmi obtíţné, jelikoţ autoři, kteří o kultuře píší ji pojímají různě, někdy aţ protikladně. Dle Barkera (2006, podle Smolík, 2010 s.26) je kultura komplikovaný a kontroverzní výraz, protoţe tento pojem nezastupuje samostatnou jednotku nezávislého objektového světa. Koncept kultury je tedy nástroj, který je pro nás více či méně uţitečný jako ţivotní forma a jehoţ významy a forma se mění v závislosti na tom, co vše myslitelé hodlají s tímto nástrojem dělat. Sopóci a Búzik (2009, podle Smolík, 2010 s. 26,) termín kultura spojují se specifickým lidským způsobem organizace, uskutečňováním a rozvojem činnosti, který je zpředmětněný v materiálních i nemateriálních výsledcích lidské činnosti především práce. Příslušnost k dané kultuře dává jedinci také pocit zakořeněnosti, které mu pomáhají orientovat se ve světě. Podle Wiatr (1968, s. 27) Příslušnost k dané kultuře dává jedinci právo odvolávat se na některé společné symbolické statky a hodnoty, kromě toho mu ukládá ovšem také řadu závazků. Jak uvádí Barker (2006, podle Smolík, 2010, s. 27 ) Ţádná z definic přitom není chybná ve smyslu nesprávného popisu objektu a různost chápání nepředstavuje situaci, kdy proti sobě stojí správné a nesprávné. Obecně můţeme definovat kulturu jako znak, který je specifický pro velké skupiny ve společnosti, jenţ představuje sdílené normy té dané skupiny. Jak uvádí Nakonečný (1998, podle Smolík, 2010, s. 27) kultura je specifický lidský fenomén, který odlišuje lidskou společnost od zvířecích společenství. Kultura zastává několik funkcí. Velice významná funkce kultury je funkce socializační. Jak uvádí Duffková, Urban, Dubský, (2008 podle Smolík, 2010 s. 27) Kultura má tedy tu vlastnost, ţe lidem nabízí určitý referenční rámec, ţe je vybavuje určitým viděním světa, čímţ je formuje k obrazu svému. Kultura je tedy typickým způsobem ţivota pro určitou skupinu jedinců Způsob tohoto ţivota je utvářen vzorci chování členů společnosti. Tento způsob ţivota se převádí z generace na generaci. 8

9 V rámci sociologie se mimo pojem kultura vyskytuje také pojem subkultura, který označuje jedince a skupiny odlišující se od většinové společnosti preferovanými normami a hodnotami. Dle Barker ( 2006, podle Smolík, 2010, s. 31) Subkultury tedy tvoří skupiny lidí, kteří sdílejí zvláštní hodnoty a normy, v nichţ se rozcházejí s dominantní nebo mainstreamovou společností a které nabízejí mapy významů, díky nimţ je svět pro členy subkultury srozumitelný. Dle DeFleur, Ballová-Rokechalová (1996, s. 195,196) sdílejí odlišné postoje, hodnoty, přesvědčení a dovednosti usouvztaţené k jejich postavení a činnosti v sociální struktuře. Dle Duffková a kol.(2008, s. 54) se termín subkultura v sociologickém pojetí vztahuje na specifickou skupinu, která je tvůrkyní a nositelem zvláštních, odlišných norem, hodnot, vzorců chování a ţivotního stylu, i kdyţ se podílí na fungování širšího společenství. Subkultury tedy sdruţují jedince se stejným problémem a pohledem na svět. Dle Dyoniziak (1968, podle Smolík, 2010, s. 32) Jestliţe více jednotlivců má podobné problémy a jestliţe na základě společných zájmů a snah vzniknou dosti trvalé vazby mezi vrstevníky, kteří tvoří jen jim odpovídající a pouze je zavazující normy, hodnoty a vzory, pak jistý souhrn těchto norem, hodnot a vzorů tvoří subkulturu vymezeného souboru. Pro jedince hlásící se k nějakému typu subkultury je také důleţitá symbolika, kterou subkultura poskytuje. Členové subkultury často prezentují svou příslušnost k dané subkultuře navenek, viditelnými znaky. O těch nejviditelnějších z nich se zmiňuji v následující podkapitole. 2.2 Punk a hardcore subkultura Nejvýrazněji se po vzhledové stránce subkultur projevují subkultury punk a hardcore. Punkové hnutí vzniká na základě celospolečenských změn v Evropě spojených s nezaměstnaností a byrokracií. Počátek vzniku je datován v 70. letech 20 století. Dle Smolík(2010, s.170) Právě v letech 1976 a 1977 se objevuje punková subkultura. Termín punk znamená dle Smolík (2010, s. 170) slangový výraz označující nepotřebný materiál, veteš, krámy mladé surovce, darebáky, kriminálníky. Později se výraz punk definitivně spojil s punk rockem, aby byl označením pro fanouška této subkultury i hudebního stylu, který se snaţí šokovat a provokovat nejenom pomocí své specifické image. 9

10 Dle Kolářová(2011, s. 45) Punk se v době svých počátků na přelomu 70. a 80. let byl divokým hudebním ţánrem, ţivotním i módním stylem, provokací konvenční společnosti. Důleţité je zmínit, ţe punková subkultura byla dle Smolík (2010, s. 171) projevem snahy městské dělnické a studentské mládeţe o autenticitu a přirozenost ve svém prostředí a projevu. Tato snaha byla zjevná nejenom jako hudební vyjádření myšlenek, pocitů, problémů, ale i jako alternativa vůči mainstreamové kultuře. Punk je často vnímán jako širší společenský jev, který se projevoval a projevuje v kultuře ale i v sociální a ekonomické sféře. Punk v kulturní oblasti je ţivou tvorbou. Pro kaţdou ţivou, skutečnou tvorbu platí, ţe se kolem ní soustřeďuje víceméně konzistentní skupina lidí, mající odlišné názory, pohledy, hodnoty, orientace a přesvědčení od těch, které jsou v dané společnosti převládajícími. Punk se projevuje velice agresivně, co se týče oblečení a celkového image členů této subkultury. Jak píše Smolík (2010, s.177) výrazem toho všeho byl i scénický projev oblékání a ţivotní styl nové generace, která navazovala ať vědomě či nevědomě i na nové trendy v jiných uměleckých disciplínách ( jako např. body-art). Vizáţ prvních punkerů a příznivců nové vlny měla za úkol provokovat měšťáka i establishment a zároveň vyjádřit pocit odcizenosti ve stále sloţitějším a mnohdy nepřátelském světě, s nímţ mládeţ spojovalo především oboustranné a vzájemné nepochopení. Nezkrotnou image punkové subkultury popisuje také Kolářová (2011, s. 48) Punk chtěl dělat, co se mu zachce, a tomu přizpůsoboval i svůj vzhled. Do ulic se náhle dostala móda roztrhaného oblečení, nášivek, připínacích placek a spínacích špendlíků. Jako doplňky pak slouţily řetězy, těţké boty, křiváky, tj. pevné koţené bundy a divoké účesy na hlavách. Dívky chodily v roztrhaných síťovaných punčochách a se plným make-upem. Dle Smolík (2010, s. 182) Hardcore je moţno hodnotit jako proud subkultury mládeţe či svébytné hnutí, které se staví jako reální a stabilní alternativa vůči tomu, co zábavní průmysl předkládá mladým. V 80. letech se vedle punkové subkultury se začala rozvíjet také subkultura hardcorová, která je s punkovou subkulturou velmi sblíţena. Počátky hardcoru lze zařadit do USA, kde se hardcorová subkultura realizuje jako opozice ke komercionalizaci punku, který pouze spíše provokoval. Dle Smolík(2010, s.182) Hardcore se stal ţivotním stylem, jehoţ ústřední myšlenkou je dodnes aktivní odmítání konzumu ve smyslu angaţované politiky za nenásilí, dodrţování lidských práv, ochranu zvířat a přírody obecně. Image hardcorové 10

11 subkultury je sice umírněnější, neţ u subkultury punkové, ale vyznačuje se především oblečením, které nese politický výkřik. 2.3 Identita a ţivotní styl Akceptace vnějších vzhledových subkulturních znaků obvykle znamená přihlášení se jedince ke specifickému ţivotnímu stylu a ztotoţněním se s určitou identitou. Identitu můţeme definovat hned několika způsoby. Identita, jak píše Giddens (1997, s.550) znamená, typické rysy jedince nebo skupiny, obvykle podmíněné sociálními charakteristikami. Hartl, Hartlová (2000, s. 75) definuje identitu jako soubor rysů, podle nichţ je jedinec znám v určité specifické skupině. S identitou úzce souvisí ţivotní styl, který je daný hodnotami jedince i způsobem trávení jeho volného času. Ţivotní styl je moţno definovat následovně. Dle Duffková a kol.( 2008, str.51-52) ţivotní styl je způsob, jakým lidé ţijí tedy jak bydlí, stravují se, vzdělávají se, chovají se v různých situacích, baví se, pracují, spotřebovávají, vzájemně komunikují, jednají, rozhodují se dodrţují určité hodnoty Ţivotní styl je dle Smolík (2010, s.38) ţivotní způsob jednotlivce, jehoţ jednotlivé části si vzájemně odpovídají, jsou ve vzájemném souladu, vycházejí z jednotného základu, mají společné jádro respektive určitou linii Člověk, jakoţto bytost společenská, je utvářen v interakci s prostředí. Ţivotní styl je individuální, jelikoţ na kaţdého jedince působí vlivy prostředí rozdílně. Smolík (2010, str. 38) Ţivotní styl zahrnuje hodnotovou orientaci člověka, projevuje se v jeho chování i ve způsobu vyuţívání a ovlivňování materiálních i sociálních ţivotních podmínek. Jak tvrdí Pávková a kol.(1999, podle Smolík, 2010, s. 38) kaţdý člověk má svůj individuální systém hodnot, který se utváří vlivem ţivotních podmínek a aktivitou jedince. 11

12 3 Body image 3.1 Definice body image Mezi body image řadíme jak přirozený vzhled člověka, tak i nepřirozený, uměle vytvořený vzhled mnohdy braný jako zkrášlování těla. Dle Koudelka a kol. (2012, s.17) body image lze chápat jako součást hmotných i nehmotných prvků kultury, pro niţ jsou typické určité obecné rysy. Body image skýtá dle Koudelka a kol.( 2012, s. 17) i více sloţek, jako jsou zdobení a úpravy těla zcela běţné (náušnice, prstýnky barvení vlasů, líčení) i méně praktikované ( tetování, piercing apod.). Obsah se pak přirozeně a logicky rozšiřuje aţ na oděv. Dle Koudelka a kol. (2012, s.17) nepřímá citace: Mezi spotřebním chováním, vnímáním svého těla, stejně tak, jako pohledem na krásu existuje úzká souvislost, pramenící z kultury, popřípadě subkultury, které jsme součástí. 3.2 Význam zdobení těla Body image je odjakţiva spojována s různými formami zdobení těla. Toto zkrášlování a ozvláštňování těla má několik funkcí. Tyto funkce popisuje Rychlík (2005, s. 40) jako funkce rituální, esteticko - erotické, magicko náboţenské, léčebně preventivní, komunikační a identifikační, sociálně skupinové, statutárně hierarchické a v neposlední řadě individualizační Počáteční funkce zkrášlování těla byla kolektivní a především symbolická. V dnešní době se význam ozdoby na těle odvíjí od soukromého významu, který mu přisoudí jedinec sám. Jak píše Rychlík (2005, s. 13) jedince odlišuje, vyjadřuje odstup od ostatních a původně sloţitý funkční celek posunuje blíţe k primárně estetickému obsahu. David Le Breton (2002, podle Rychlík, 2005, s. 12) formuloval myšlenku, ţe dnes jde především o individuální vyjádření a projev svobody výběru. Dle Rychlík (2005, s. 18) Za zdobením svého těla však nestojí pouhá touha po líbivosti. Člověk se odedávna touţil vymanit ze své přirozenosti, překonat přírodu a její omezení. Zdobení mu tak dávalo pocit jinakosti, zvláštnosti a osvobození, pocit vítězství kultury nad přírodou a také změnu předem daného stavu. 12

13 Dnes mají lidé mnoho moţností jak ozdobit své tělo. Dle Koudelka a kol.(2012, s.104) Mezi nejznámější způsoby významnějších zásahů do fyzické podoby těla patří tetování, piercing a vyuţití sluţeb plastické chirurgie. Dle Rychlík (2005, s. 13) Člověk baţí po proţitcích, které jsou vzrušující, úchvatné aţ extatické. Není pochyb, ţe takovou fascinující zkušeností můţe být pro jedince i pořízení nového tetování nebo jiné formy extrémního ozdobení. Jedním z moţných způsobů zdobení těla je výše zmíněné tetování. V dnešní době se tetování rozšířilo na velkou část populace a je prostředkem komunikace jedince se společností. Dle Rychlík (2005, s. 13) Zdobený subjekt ostatně nabyl v dnešní době obrovské důleţitosti. Tělo je více odhalováno, tělem komunikujeme se světem. Dle Rychlík (2005, s. 36) Pravdou je, ţe tetování uspokojuje jisté sloţky osobnosti. Zdobením se jedinec přizpůsobuje a vypořádává se sebou samým i s okolím. Tetování mu dodává pocit jedinečnosti, výlučnosti a odlišnosti.a volba druhu tetováţe mu mnohdy dává smysl, podstatu, pocit atraktivity i sounáleţitosti a vyjádření stavu, v jakém se dotyčný cítí. Můţe mít také nezanedbatelnou kompenzační roli v tíţivých ţivotních situacích. Tělem tedy komunikujeme se světem. I tímto připisujeme významu tetování nový rozměr. Rychlík(2005, s. 60) tetování je sociální kaţdý jedinec vnímá jak jej posuzují ostatní. Jestliţe by tetování nemohlo být hodnoceno jinými lidmi, ztratilo by pro svého majitele význam, minimálně ten vnější estetický a dekorativní. Další moţnou alternativou zdobení těla je piercing. Ten byl kdysi vnímán jako znak zvrhlých jedinců na okraji společnosti. Dle Rychlík( 2005, s. 25) V devadesátých letech se body piercing vymanil z obskurních, částečně ilegálních undergroundových aktivit homosexuálních, fetišistických či trialistických subkultur a přerostl ve významný kulturní fenomén. Přesunul se z podzemí na hlavní třídy, ze S/M klubů k obětem módy teenagerů. V dnešní době patří k nejvíce populárním formám zdobení lidského těla. Rychlík (2005, s. 25) definuje piercing jako běţně vnímané propichování různých částí těla pomocí šperků, jeţ za mnohé vděčí punkovému hnutí 3.3 Předsudky a stereotypy S výrazným vzhledem jsou často spojovány předsudky a stereotypy. Lidé, kteří se vymykají standartu ve společnosti jsou často terčem negativních postojů. Příklad 13

14 takovéhoto postoje uvádí Fiksa (2011, s. 20) v souvislosti s tetováním Nejčastěji tetování zavrhují lidé staršího data, kteří si stále tetování spojují s kriminálními ţivly, nebo se záletnými námořníky, případně je pro ně tetování zkrátka výstřední a nedůstojné. Dle Fiksa (2011, s. 30) na rozdíl od obyvatel, kteří ţijí v kmenovém společenství a kteří povaţují tetování jako něco přirozeného něco, co měli otcové jejich otců - je chápání tetování v našem světě bráno od většiny lidí zcela jinak. Lidé v těchto kmenech nevykonávají nám všem známá zaměstnání a neznají předsudky. V jejich společenství nosí tetování všechny vrstvy od lovců ryb aţ po moudré starce. Toto však neplatí pro naše společenství. Tetování je stále bráno z mnohých stran za něco výstředního, provokujícího. Jak tvrdí Goffman, je v lidské přirozenosti, aby nám záleţelo na mínění ostatních. Goffman (nedatováno), podle Giddens, 1997, s. 98) Lidé jsou velmi citliví na to, jak je vnímají druzí, a pouţívají proto mnoha forem vytváření dojmů, aby si zajistili, ţe na ně budou ti druzí reagovat ţádoucím způsobem. Někdy jde sice o předem propočtený záměr, ale obvykle to patří k věcem, jimţ nemusíme věnovat vědomou pozornost. Předsudky, ať pozitivní či negativní nehledí na individualitu a opravdovost jedince. Dle Allport(1958, podle Novák, 2002 s. 9) Předsudek je averzní nebo hostilní postoj vůči osobě, která náleţí k určité skupině, prostě proto, ţe náleţí k této skupině, a je moţno předpokládat, ţe má závadné kvality připisované této skupině. Předsudky dle Giddens (1997, s.552) jsou apriorní představy o jedinci nebo skupině, které se nemění ani po získání nových informací. Bývají buď pozitivní nebo negativní. Předsudky se mohou vztahovat k čemukoliv. Dle Nakonečný (2001, podle Novák, 2002 s.9) Předsudky ignorují objektivní a relevantní kritéria usuzování předmětem předsudků můţe být cokoliv. Stereotyp úzce souvisí s generalizací. Z důvodu velkého mnoţství informací, které kaţdý den přijímáme, jsme nuceni vytvořit si určité kategorie a tím si ţivot zjednodušit. Dle Novák (2002, s. 11) V povaze stereotypu je generalizace člověk má tendenci připisovat určité, dle jeho mínění typické vlastnosti všem členům dané skupiny. Vznikají tak určitá klišé, která jsou pro stereotyp charakteristická. Jak píše Lippmann (1922, podle Novák, 2002, s.10), stereotypy vysvětluje jako zkratkovité představy o věcech, osobách, skupinách a institucích, přičemţ tyto 14

15 zkratkovité představy jsou připisovány všem jednotlivcům patřícím k dané skupině nebo třídě jevů. Stereotypy v uvaţování dle Giddens (1997 s. 563) jsou myšlenkové procesy a postoje vycházející z rigidních kategorií, neschopných změny. První dojem zanechává v ostatních byť mnohdy nepravdivý, ale podstatný základ pro hodnocení druhých. Je na něj proto kladen velký důraz. Tělesný vzhled hraje při prvním dojmu významnou roli. Je zdrojem informací o příslušnosti jedince k dané skupině. Dle Koudelka a kol. (2012, s.45) Naznačuje ji společný styl oblékání a ozdoby. Poskytuje informace o sociálním statutu členů dané skupiny, jejich společenském postavení, aktivitě a představách. Pokládám tedy za vhodné se zmínit o chybách v percepci, protoţe jedinci s výrazným vzhledem jsou apriori hodnoceni především podle své výrazné image. Chyby v percepci můţeme řadit do strategií zvládání, které nám pomáhají zvládat a utříbit si mnohost situací, se kterými člověk kaţdodenně přijde do styku. Novák ( 2002, s. 73) definuje několik percepčních chyb: Haló efekt značí tendenci hodnotit chování osobnosti pod vlivem nápadného či výrazného jevu určujícího z hlediska vnímání Tradici popisuje Novák jako další percepční chybu. Tradice je zaloţena na tom, ţe lépe hodnotíme toho, u kterého jsme běţně zvyklí na pozitivní jednání. Další chybou v percepci je nazývána figura a pozadí. kdo je dobře upraven, boduje, na rozdíl od toho, jehoţ pozadí, resp. Kontext nejsou vnímány jako kladné. Dalším typem percepční chyby je vliv osobního vzhledu k posuzovanému jde o nadhodnocování a idealizaci blízkých příbuzných či jiných známých. Posledním typem je soukromá teorie osobnosti tu popisuje jako oko do duše okno. Princip soukromé teorie osobnosti je zaloţen na vlastním pohledu na věc. Například tvrzení slušná ţena nemůţe být v noci venku, či blondýnky jsou hloupé. Z této kapitoly tedy vyplývá, ţe v interakci s ostatními lidmi soudíme druhé dle prvního dojmu, na základě kterého si utváříme předsudky a stereotypy. Přitom jsme sami druhými souzeni a zároveň podléháme touze být společností přijati a " oceněni. 15

16 4 Výzkum 4.1 Hlavní cíl a metoda výzkumu Cílem výzkumné části práce je zodpovězení hlavní výzkumné otázky, která zní Je výrazný vzhled sociálních pracovníků jimi vnímán jako extrémní a považují pracovníci tento vzhled za překážku ve výkonu své profese? Na základě informací z teoretické části práce byly vytvořeny dílčí otázky, které více specifikují danou situaci ze strany sociálních pracovníků. Jako svou metodu výzkumu jsem si zvolila kvalitativní paradigma. Dle Matoušek a kol. (2013, s. 528) Kvalitativní metody jsou v sociálních vědách široce vyuţívány, jelikoţ dokáţou vyprávět příběh. Kvalitativní přístupy nepřekládají převod zjištění do řeči čísel, ale zůstávají v rovině slovních vyjádření v kvalitativním zkoumání hraje klíčovou úlohu slovo interpretativistický. Jako výzkumnou metodu své práce jsem si zvolila metodu polostrukturovaného rozhovoru. Ten, dle Smith (2004, podle Řiháček, Čermák, Hytych a kol., 2013, s.15) představuje dostatečně flexibilní metodu, která dává respondentovi moţnost volně mluvit o tématu, reflektovat svůj postoj k němu a rozvíjet o něm své myšlenky. Současně výzkumník můţe v reálném čase sledovat, co se v rozhovoru vynořuje, co je významné pro respondenta a zároveň můţe rozhovor usměrňovat tak, aby se neodchýlil od tématu. Jako analýzu kvalitativních dat jsem si zvolila metodu vytváření trsů. Dle Miovský (2006, s. 221.) tyto skupiny trsy by měly vznikat na základě vzájemného překryvu (podobnosti) mezi identifikovanými jednotkami. Tímto procesem vznikají obecnější, induktivně zformované kategorie, jejichţ zařazením do dané skupiny (trsu) je asociováno s určitými opakujícími se znaky, určitým charakteristickým uspořádáním atd. Dle Miovský (2006, podle Čermák, Štěpaníková, 1998,s. 221.) základní princip metody vytváření trsů je postaven na srovnávání a agregaci dat a má dimenzi určité hierarchizace, neboť v ní prostřednictvím kategorizace zvolených základních jednotek vytváříme jednotky obecnější. 16

17 4.2 Popis výzkumného souboru Jednotkou zjišťování jsou v tomto případě sociální pracovníci, s výrazným vzhledem. Poměr pohlaví je zastoupen třemi muţi a třemi ţenami. Pro zachování anonymity respondentů neuvádím jejich jména. Namísto toho označuji respondenty čísly R1, R2 R Průběh výzkumu Rozhovory byly provedeny se šesti sociálními pracovníky, kteří mají výraznou image. Kvůli zachování anonymity neuvádím jména ani příjmení sociálních pracovníků. Rozhovory probíhaly v soukromí, dle předchozí domluvy například v kavárnách či restauracích. Rozhovor byl nahráván na diktafon s čímţ byl předem samozřejmě vysloven souhlas ze strany respondentů. Sociální pracovníci byli předem obeznámeni, proč je s nimi tento rozhovor veden, a k jakému účelu slouţí. Poté, co jsem získala všechna výzkumná data, uskutečnila jsem přepis rozhovorů. 17

18 5 Realizace výzkumu V poslední kapitole této práce se věnuji kvalitativnímu výzkumu, jenţ představuje podstatnou část mé práce. Cílem výzkumu je nalezení odpovědi na hlavní výzkumnou otázku prostřednictvím deseti dílčích výzkumných otázek, které vzešly z teoretické části. 5.1 Dílčí výzkumné otázky Otázky potřebné k výzkumu byly koncipovány na základě teoretické části práce. Podstatou výzkumu je hledání odpovědi na hlavní výzkumnou otázku, která zní: Je výrazný vzhled sociálních pracovníků jimi vnímán jako extrémní a považují pracovníci tento vzhled za překážku ve výkonu své profese? Pomocí dílčích otázek ( dále pouze DVO) jsem zjišťovala, jaká byla motivace respondentů pro volbu výrazné image, dále, jaké reakce okolí ohledně svého vzhledu respondenti vnímají, jaká byla motivace pro volbu jejich profese a také zda-li výrazný vzhled ovlivňuje výběr cílové skupiny klientů, se kterou pracují. Dílčí otázky můţeme rozdělit do třech kategorií. První z nich se týká konkrétní vizáţe respondentů Je to dílčí otázka číslo DVO 1 Vnímáte svůj vzhled jako extrémní? DVO 2 - Co konkrétně je na Vašem vzhledu výrazného? DVO 3 - Proč jste se rozhodl/a pro extrémní vzhled, kdy? A co Vás k tomu vedlo? A také DVO 4 a 5 - Zaznamenáváte nějaké reakce okolí ( pozitivní či negativní) na Váš vzhled? Považujete práci v sociální oblasti za oblast, ve které není extrémní imidž překážkou? Kategorie druhá se týká výběru pracovního místa a profese sociálního pracovníka. Těmto tématům se věnuje DVO 6 - Ovlivnil Váš vzhled výběr pracovního místa?( z Vaší strany), DVO číslo 7 - Proč jste se rozhodl/a pro práci v sociální oblasti a kdy?(vš, VOŠ, rekvalifikační kurz...)? a dále, DVO 8 - Preferujete s ohledem ke svému nestandardnímu vzhledu některý typ zařízení a cílovou skupinu uživatelů sociálních služeb? 18