ONTOGENEZE DĚTSKÉ ŘEČI A PSYCHOMOTORICKÝ VÝVOJ DÍTĚTE V PRVNÍM ROCE ŽIVOTA

Transkript

1 Masarykova univerzita Pedagogická fakulta Katedra speciální pedagogiky ONTOGENEZE DĚTSKÉ ŘEČI A PSYCHOMOTORICKÝ VÝVOJ DÍTĚTE V PRVNÍM ROCE ŽIVOTA BAKALÁŘSKÁ PRÁCE Brno 2006 Vedoucí bakalářské práce : Vypracovala : PhDr. Ilona Bytešníková Hana Holanová

2 Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci vypracovala samostatně a použila literaturu uvedenou v seznamu. Souhlasím, aby práce byla zveřejněna v informačním systému Masarykovy univerzity a využita ke studijním účelům.. 2

3 Děkuji PhDr. Iloně Bytešníkové za připomínky, které mi poskytla v průběhu zpracování bakalářské práce. 3

4 OBSAH ÚVOD ONTOGENEZE DĚTSKÉ ŘEČI Obecná východiska a etapy ontogeneze dětské řeči dle různých autorů Preverbální fáze ontogeneze řeči Verbální fáze ontogeneze řeči Jazykové roviny v ontogenezi řeči Vliv sociálního prostředí a interakce mezi matkou a dítětem na ontogenezi dětské řeči 15 2 PSYCHMOTORICKÝ VÝVOJ DÍTĚTE Obecná východiska psychomotorického vývoje dítěte Vývoj v prenatálním a novorozeneckém období Vývoj v kojeneckém období Vývoj v batolecím období Vývoj v předškolním věku ONTOGENEZE DĚTSKÉ ŘEČI A PSYCHOMOTORICKÝ VÝVOJ DÍTĚTE V PRVNÍM ROCE ŽIVOTA Seznámení s výzkumným projektem, stanovené cíle Metodologie výzkumu, časový harmonogram Kasuistická studie Závěry šetření, diskuse ZÁVĚR.30 SEZNAM LITERATURY...31 SEZNAM TABULEK, OBRÁZKŮ A PŘÍLOH..33 4

5 ÚVOD Pro svou bakalářskou práci jsem si vybrala téma z logopedie, na kterou jsem se i zaměřila při svém studiu speciální pedagogiky. Logopedie jako multidisciplinární vědní speciálně pedagogický obor se zabývá mimo vad a poruch řeči také komunikací, komunikačními schopnostmi, vývojem těchto schopností, patologickými jevy, ale i možnostmi jejich reedukace a edukací osob s narušenou komunikační schopností. Už dávno je tedy překonán názor, že logopedie je vědní disciplína pouze o vadách a poruchách řeči. Raný věk dítěte patří k nejdůležitějším obdobím pro rozvoj osobnosti člověka. Vývoj řeči u dítěte neprobíhá jako samostatný proces, ale je ovlivňován vývojem senzorického vnímání, motoriky, myšlení a také jeho socializací. Proto je důležité v tomto období věnovat zvýšenou pozornost jak samotnému vývoji řeči dítěte, tak i jeho psychomotorickému vývoji a sledovat, zda je vše v normě. Pokud tomu tak není, je nutné kontaktovat odborníka, a to co nejdříve. Již je překonán názor, že s řečovou terapií se má začínat až kolem čtvrtého roku dítěte, dnes již víme, že čím dříve se začne, tím lépe. Teoretická část bakalářské práce si klade za cíl podat přehled etap ontogeneze dětské řeči z pohledů více autorů, podat přehled psychomotorického vývoje dítěte dle jednotlivých období a zdůraznit potřebu včasné podpory preverbálních i verbálních schopností každého dítěte, poukázat na důležitost vhodného vedení rodiči a na důležitost vhodného řečového vzoru v rodině. Cílem výzkumné části práce bylo provést přímé pozorování ontogeneze dětské řeči a psychomotorického vývoje u vybraného jedince, uvést kasuistickou studii, natočit videozáznam a vytvořit DVD záznam ontogeneze dětské řeči a psychomotorického vývoje u vybraného jedince a srovnat teoretická východiska s výsledky z praktického pozorování. Teoretická část práce je tvořena dvěma kapitolami, kdy první je věnována samotné ontogenezi dětské řeči se zaměřením na vývojová stádia a řečové roviny, pozornost je také věnována důležitosti rozvoje komunikační interakce mezi matkou a dítětem od nejranějších vývojových stadií. Druhá kapitola je zaměřena na psychomotorický vývoj dítěte do jednoho roku věku z pohledu logopeda. Teoretická část je doplněna o část výzkumnou, která tvoří třetí kapitolu, kde uvádím kasuistickou studii svého dítěte, které se narodilo právě na začátku tvorby této práce, a já tak měla možnost přímého pozorování ontogeneze dětské řeči, stejně jako psychomotorického vývoje. Kasuistická studie je zaměřena na období do jednoho roku věku dítěte. Práce je doplněna videozáznamem a DVD záznamem zachycujícím ontogenezi řeči a psychomotorický vývoj. Při zpracování práce byla využita metoda kvalitativního výzkumu, jako techniky byly zvoleny analýza studované literatury, dlouhodobé nestrukturované pozorování vývoje komunikačních schopností daného dítěte v raném věku, vše bylo shrnuto do již zmíněné kasuistické studie. 5

6 1 ONTOGENEZE DĚTSKÉ ŘEČI 1.1 Obecná východiska a etapy ontogeneze dětské řeči dle různých autorů Než začnu psát o samotné ontogenezi dětské řeči, považuji za nutné definovat jazyk jako takový. Jak uvádí Allen a Marotz (2005, s. 33) jazyk se často definuje jako systém symbolů, ať už mluvených, psaných, posunkových nebo gestikulačních (mávání, mračení se, přikrčení se). Je to systém, který umožňuje lidem mezi sebou komunikovat. Normální jazykový vývoj je pravidelný a postupný. Závisí jak na vyzrálosti jedince, tak na příležitostech, jaké má k učení. Lechta (2002, s. 13) uvádí, že schopnost řečové komunikace je jednou z fascinujících lidských schopností. Definuje ji jako schopnost vědomě používat jazyk jako složitý komunikační systém znaků a symbolů ve všech jeho formách. Komunikace, převážně tedy verbální komunikace, nás dle mého názoru staví nad ostatní žijící tvory. Ontogenezí řeči se zabývalo a v současné době se zabývá mnoho autorů, a to jak zahraničních, tak i našich. Za mnohé bych uvedla Lechtu, Sováka, ze zahraničních autory jako Allen, Marotz, Lunch, Kidd. Zajímavé také je, že v ontogenezi člověka patří vývoj řeči k těm s nejprudším průběhem, jak uvádí Lechta (2002, s. 13). Vývoj řeči je čistě individuální záležitostí. V jeho průběhu může dojít k období akcelerace nebo retardace. Žádné stádium však nemůže být vynecháno. V ontogenezi řeči mluvíme o určitých etapách, hranice mezi nimi nejsou výrazné, vzájemně se překrývají. V jednotlivých publikacích se však setkáme se značnou nejednotností v dělení jednotlivých stádií. Tak například Lechta (1991 in Lechta 2003, s. 32) rozdělil vývoj řeči na vývojové fáze, které je vhodné použít při orientačním posouzení úrovně řeči. Názvy jednotlivých fází vystihují nejtypičtější procesy, které v tom kterém období probíhají. To však neznamená, že jednotlivé aktivity si člověk předtím nebo potom neosvojuje, ale znamená to, že v tom období proces osvojení vrcholí. Tyto vývojové fáze jsou: 1. období pragmatizace - přibližně do konce prvního roku života; 2. období sémantizace - první až druhý rok života; 3. období lexémizace - druhý až třetí rok života; 4. období gramatizace - třetí až čtvrtý rok života 5. období intelektualizace - po čtvrtém roce života. 6

7 Sovák (1972, s. 43) před období, než dítě začne mluvit, řadí celou řadu přípravných období, předstupňů řeči, která začínají hned po narození dítěte a nejsou časově přesně oddělena, prostupují se navzájem a probíhají i současně vedle sebe. V ontogenezi dětské řeči vyděluje předběžná stadia ontogeneze řeči, a to jsou: 1. období křiku; 2. období žvatlání; Následuje období rozumění řeči a vývoj vlastní řeči, kam řadí tato postupná, na sebe navazující stadia: 1. stadium emocionálně volní; 2. stadium asociačně reprodukční; 3. stadium logických pojmů; 4. intelektualizace řeči. U všech autorů se setkáváme s názory, že je nutné vždy přistupovat k hodnocení vývoje řeči u každého dítěte individuálně, u každého období vývoje řeči musíme připustit určitou časovou variabilitu. Neznamená to ale, že by některá stadia mohla být vynechána, individuální může být délka jejich trvání. Lze tedy konstatovat, že stádia vývoje řeči se obecně dají rozdělit na dvě hlavní fáze, a to preverbální fázi a verbální fázi (Allen; Marotz 2005, s. 33). 1.2 Preverbální fáze ontogeneze řeči Preverbální fáze ontogeneze řeči trvá zpravidla jeden rok. V tomto období je dítě zcela závislé při vyjadřování svých potřeb a pocitů na tělesných pohybech a neřečových zvucích (pláč, smích), na jejichž základě vzniká později skutečná řeč. Tyto činnosti můžeme charakterizovat jako preverbální a neverbální aktivity. Mezi preverbální aktivity patří například křik a broukání, tyto projevy mají užší vazbu na budoucí zvukovou, slovní, mluvenou řeč dítěte. Preverbální aktivity postupně zanikají, ve vývoji budou později nahrazeny verbálními projevy, ale neverbální komunikace přetrvává v různých formách po celý život. U dítěte tedy pozorujeme neverbálně - preverbální projevy, u dospělých však neverbálně - verbální projevy (Lechta 2002, s ). Neverbální aktivity obsahující nezvukové i zvukové prvky, nemusí být však vždy vázány na budoucí mluvenou řeč (např. zrakový kontakt, komunikace na základě tělesného kontaktu při kojení atd.) (Klenková 2000, s. 38). Nejrůznější preverbální projevy začínají ještě před narozením dítěte. Již v prenatálním období se objevuje tzv. nitroděložní kvílení (vagitus uterinus). Všechny tyto 7

8 zjištěné činnosti pokračují i po narození. Činnosti jako sání, žvýkání, polykání jen zdánlivě nesouvisejí s vlastní řečí, ale teprve ovládnutí těchto činností umožní vývoj řečových činností. K prvním projevům novorozence patří pláč, pomocí něhož dává najevo své potřeby a emoce. Novorozenec dokáže plakat bez slz. Křik je považován za reflex vyvolaný podrážděním dýchacího centra přechodem z placentárního zásobování kyslíkem na plicní dýchání. Reflexní křik nemá ze strany dítěte ještě signální význam, přesto lze z křiku usuzovat na mnohé faktory. Asi od šestého týdne života se začíná charakter křiku měnit, křik dostává citové zabarvení. Zpočátku vyjadřuje nespokojenost, nelibé pocity tvrdým hlasovým začátkem, v dalším vývoji (mezi druhým a třetím měsícem) dítě křikem vyjadřuje i pocity libé, objevuje se již měkký hlasový začátek (Klenková 2000, s. 38). U novorozence se objevují specifické reakce na zvuk obrací hlavu tím směrem, odkud slyší lidský hlas, dává přednost určitým zvukům jako je lidský hlas nebo hudba, reakcí často bývá zklidnění nebo ztišení. Novorozenec vstupuje se svou matkou do specifické preverbální komunikace. Patří sem senzomotorická stimulace - bohatá škála doteků a občasná něžná změna jeho polohy, dále novorozenec může navazovat zrakový kontakt, sledovat obličej matky, po několik minut je schopen otáčet hlavu za libými zvuky a vnímat něco z osobnosti matky, zřejmě multisenzoricky. Může už také střádat dojmy. Jak píše Allen a Marotz (2005, s. 51), v několika reflexech novorozence lze rozpoznat počátky vývoje řeči a jazyka. Jedná se podle nich o uvolnění skousnutí, když třeme dítěti dáseň, o hledací reflex a sací reflex. Komunikace je odkázána na neverbální způsoby. Od třetího týdne můžeme pozorovat vrozený výrazový (mimický) pohyb - úsměv. Mezi druhým a třetím měsícem života dítěte se již objevuje reakce úsměvem na úsměv. Dítě se následně hlasitě směje. V období 1-4 měsíců dítě zpočátku reaguje na zvuky tak, že přestane kňourat, zarazí se. Reaguje takto buď na lidský hlas nebo na zvuky chrastítka. Později hledá zdroj zvuku a otáčí hlavu jeho směrem, dívá se tam. O hlasových projevech v tomto období hovoříme jako o houkání nebo broukání. Když na něj někdo promlouvá nebo se usmívá, dítě brouká a vrní. Také dokáže vyluzovat jednotlivé samohlásky (a, e, u) a napodobuje zvuky, které dělají ostatní, jak píše Allen a Marotz (2005, s. 58). S tímto obdobím se prolínají začátky žvatlání. Hovoříme o pudovém žvatlání, vznikají tzv. prahlásky, prefonémy. Mezi měsícem dítě již reaguje správně na vlastní jméno a jednoduché pokyny, jako je papej nebo udělej pá-pá, reaguje různě na různé zvuky, jako je hukot vysavače, zvonění telefonu, štěkot psa. Také reaguje na tón hlasu druhých lidí, ze kterého poznává hněv, hravost nebo smutek. V druhé polovině prvního roku života (přibližně v šestém až osmém 8

9 měsíci) začíná období napodobujícího žvatlání. Dítě napodobuje některé neřečové zvuky (kýchání, mlaskání jazykem, pleskání rtů). Dítě začíná připodobňovat své vlastní zvuky, které při žvatlání produkuje, hláskám svého mateřského jazyka. Různými zvuky vyjadřuje emoce, jako je radost, spokojenost, hněv. Zapojuje se vědomá sluchová i zraková kontrola, všímá si i pohybů mluvidel nejbližších osob, matky. Dítě začíná napodobovat hlásky svého rodného jazyka. K napodobení hlásek je třeba mnoho pokusů, které nazýváme fyziologickou echolálií. Dítě zpravidla pak již umí vyslovit všechny samohlásky a některé souhlásky (b, p, t). Povídá si s hračkami. Opakuje za sebou stejné slabiky (ba, ba, ba).v tomto období dítě využívá modulačních faktorů řeči, své pocity a přání vyjadřuje napodobením melodie, výšky, síly, rytmu řeči (Klenková 2000, s. 39, Allen; Marotz 2005, s. 66). Mezi měsícem dítě vrtí hlavou na znamení ne. Některé děti dokáží přikývnout na znamení souhlasu. Dítě pokračuje v broukání a žvatlání. Někdy dítě křičí, aby upoutalo pozornost, pak poslouchá a nakonec se dá znovu do křiku. Brebentí jakoby ve větách a vydává zvuky a slabiky, které dohromady připomínají modulaci skutečné řeči. Dítě mává na rozloučenou a tleská. Říká již ma-ma a ta-ta. Napodobuje auto nebo například kašlání. Má rádo jednoduché písničky, na hudbu tancuje a zpívá. Na požádání provázené srozumitelným gestem dokáže podat dospělému hračku nebo jiný předmět (Allen; Marotz 2005, s. 75). Klenková (2000, s. 39) uvádí, že okolo desátého měsíce nastupuje stadium rozumění, porozumění řeči. Dítě ještě nechápe obsah slov, která slyší, ale slyšené zvuky asociuje s vjemem či představou konkrétní situace, která se často opakuje. Reakci dítěte vyvolává melodie řeči, velký význam má mimika a gestikulace mluvící osoby, vzájemné citové vztahy dítěte a jeho okolí. V tomto období je důležité dítěti poskytnout dostatek styku s ostatními lidmi a taktéž dodržování zásady názornosti - mluvit s dítětem jen o tom, co právě vidí. Dítě v tomto období vstoupilo na úroveň první signální soustavy - dosáhlo stadia rozumění řeči. Lechta (2003, s. 32) nazývá období do 1 roku obdobím pragmatizace. 1.3 Verbální fáze ontogeneze řeči Začátek vlastní řeči nastává kolem 1 roku věku dítěte. Objevuje se jednoslovná věta. Toto období se často nazývá vlastním vývojem řeči. Někdy též označováno jako stádium jednoslovných vět nebo stádium slovověty. Zapojují se prozodické faktory a nonverbální formy dorozumívání. Pasivní slovník bývá větší než aktivní. Lechta (1985 in 2002, s. 45) uvádí, že v tomto období jde převážně o osvojení si rozličných rovin mateřského jazyka: foneticko-fonologické, lexikální, gramatické, sémantické, pragmatické. 9

10 V období kolem 1 1,5 roku se objevují první slova, jednoslovné věty, nejčastěji to jsou podstatná jména nebo citoslovce vyjadřující pocity (brr) nebo imitující zvuky (bum). Totéž slovo má v závislosti na konkrétní situaci rozličný význam (přání, emoce, konstatování). Neverbální či preverbální komunikace ztrácí na významu. S rozvíjejícím se pohybem roste slovní zásoba. Na konci tohoto období zná dítě zpravidla již slov, jak uvádí Lechta (2002, s. 45). Dítě na požádání dá hračku do krabice a vyndá ji. Klenková (2000, s. 12) ve své knize použila dělení Příhody (1963), kdy toto období nazývá emocionálně volní, kdy dítě vyjadřuje svoje přání, city, prosby. Dále uvádí, že užívání prvních slov však neznamená zánik žvatlání, to ještě nějakou dobu přetrvává, hlavně před usínáním (Seeman 1955 in Klenková 2000, s. 40). I nadále ještě poměrně dlouho dítě využívá dorozumívání na předverbálně-neverbální úrovni (gesta, mimika, pláč apod.) (Klenková 2000, s. 40). Allen a Marotz (2005, s. 84) uvádějí, že řeč by měla být v tomto období (12 24 měsíců) srozumitelná ostatním z 25 až 50 %. V období kolem 1,5 2 let dítě pomocí řeči stále více poznává své okolí. Děti napodobují dospělé, i samy od sebe opakují slova, jakoby si s nimi hrály. Sumací dvou jednoslovných vět tvoří věty dvojslovné. Začíná tzv. první věk otázek (otázky typu Kdo je to? Co je to?), dítě dokáže reprodukovat dvojici nebo trojici čísel, umí ukázat na panence části těla, při artikulaci slov často vynechává poslední slabiky (Lechta 2002, s. 46). Děti označují různými výrazy nejprve konkrétní osoby a jevy svého okolí, následně přenášejí tato označení na jevy podobné, čímž dochází k jednoduchým asociacím. Proto psychologové nazvali toto období obdobím asociačně reprodukčním (Sovák 1972, s. 46). Asociace probíhá na úrovni první signální soustavy (např. dětské označení pi-pi, které se nejdříve vztahovalo pouze k určitému předmětu či zvířeti se postupně přeneslo i na jiné věci nebo zvířata). Kondáš (1983 in Klenková 2000, s. 12) toto období nazývá egocentrické období vývoje řeči. Lechta (2003, s. 32) nazývá dobu mezi rokem obdobím sémantizace. V období kolem 2 2,5 let dítě ovládá slov. Allen; Marotz (2005, s. 91) udávají počet slov ve dvou letech věku dítěte. Dítě rádo komunikuje a pomocí řeči se snaží dosáhnout určitých cílů. Začíná tvořit víceslovné věty. Začíná pozvolna časovat a skloňovat. Vrcholí účinek tzv. genotypického faktoru pro osvojování řeči a začíná tzv. gramatizace řeči (Lechta 2002, s. 46), i když období gramatizace řeči nastává dle Lechty (2003, s. 32) až mezi 3. a 4. rokem věku dítěte. Dítě si začíná mimo podstatná jména a slovesa osvojovat další slovní druhy, věty pozvolna přestávají být dysgramatické, koncem tohoto období dítě tvoří i víceslovné věty. Jak dále uvádí Lechta (2002, s. 47), dítě již vnímá 10

11 distinktivní znaky některých fonémů z hlediska znělosti (B P), způsobu artikulace (K O) a místa artikulace (F G). Myšlení začíná být verbální a řeč intelektuální. V období kolem 2,5 3 let o sobě dítě často hovoří ve třetí osobě, i když už zná své jméno. Objevuje se frustrace z nepovedené řeči. Dítě je schopné pojmenovat předměty denní potřeby. Objevuje se zde přesný transfer gramatických jevů (Lechta 2002, s. 47). Dítě umí pojmenovat časové výrazy den noc. Jak píše Klenková (2000, s. 40), mezi druhým a třetím rokem dochází k prudkému rozvoji komunikační řeči. Pomocí řeči se dítě učí dosahovat drobné cíle, vidí, že pomocí řeči může usměrňovat dospělé, což se dítěti líbí a snaží se s dospělými komunikovat stále častěji. Kondáš (in Klenková 2000, s. 13) období mezi rokem nazývá stádium rozvoje komunikační řeči. Lechta (2003, s. 32) označuje etapu vývoje řeči mezi 2. a 3. rokem jako období lexémizace. Období kolem 3 3,5 let je charakteristické schopností pojmenovat sebe, sourozence, kamaráda. Dítě ovládá přibližně slov. Vyskytuje se tzv. druhý věk otázek. Po 3. roce dochází k přechodu z prvosignální na druhosignální úroveň. Slova, která byla spojena s konkrétními jevy, se pomocí abstrakce stávají obecnými pojmy. Dítě dokáže pochopit svoji roli komunikačního partnera a reagovat v ní specificky podle konkrétní situace. Toto období bývá rizikové pro vznik koktavosti. Dle Sováka (1972) se nazývá stádiem logických pojmů. Období kolem 3,5 4 let již dítě krátké básničky říká zpaměti, roste jeho slovní zásoba. Na přelomu 3. a 4. roku vyjadřuje dítě myšlenky většinou s dostatečnou obsahovou i formální přesností. Kolem 4. roku by se v řeči neměly vyskytovat markantnější dysgramatismy. Toto období se dle Lechty (2003, s. 32) nazývá obdobím gramatizace (srov. výše). Následuje období, které se týká kvantitativní stránky osvojování nových slov, prohlubování a zpřesňování obsahu slov a gramatických forem, rozšiřování slovní zásoby. Tato etapa pokračuje až do dospělosti člověka. Dle Sováka (1978 in Klenková 2000, s. 13) a Lechty (2003, s. 32) je toto období nazýváno jako intelektualizace řeči. 11

12 1.4 Jazykové roviny v ontogenezi řeči Při charakteristice ontogeneze dětské řeči můžeme vycházet také z vývoje jazykových rovin. Rozeznáváme čtyři jazykové roviny. V ontogenezi řeči se jednotlivé roviny vzájemně prolínají. Jsou to: morfologicko-syntaktická, lexikálně-sémantická, foneticko-fonologická; pragmatická. Rovina morfologicko-syntaktická gramatická rovina Jak uvádí Klenková (2000, s. 13), Lechta považuje tuto rovinu řeči za velice důležitou, protože odráží celkovou úroveň duševního vývoje dítěte. Zkoumáme ji až v době, kdy začíná vlastní vývoj řeči dítěte, to znamená okolo 1. roku věku dítěte. Odráží celkovou úroveň psychického vývoje dítěte. První slova plní funkci vět a jsou neohebná. Často vznikají opakováním slabik. Podstatná jména jsou většinou v 1. pádě, slovesa v infinitivu nebo ve 3. osobě, případně v rozkazovacím způsobu. Projevy složené z izolovaných slov trvají asi do 1,5 2 let věku dítěte. Potom sumací dvou jednoslovných vět vznikají věty dvojslovné. Mezi 2. a 3. rokem začíná dítě skloňovat a časovat a po třetím roce užívá jednotné a množné číslo. U sloves si dítě nejdříve osvojuje přítomný čas a potom čas minulý. Po 3. roce si osvojuje i podmiňovací a budoucí čas. Děti začínají používat první osobu. Ze slovních druhů začínají děti nejdříve používat podstatná jména, následují tzv. onomatopoická citoslovce, tj. zvukomalebná citoslovce pi-pi, bú, mé, bác, jak uvádí Klenková (2000, s. 13). Gramatický systém v tomto období Lechta (1995, s. 92) nazývá pivotová gramatika, v rámci níž jsou slovní druhy v pevné vazbě, např. mama pá-pá, tata pá-pá, bába pá-pá (slovo pá-pá je slovo - pivot). Následují slovesa. Mezi 2. a 3. rokem užívá stále více přídavná jména a postupně i osobní zájmena. Nejpozději se objevují číslovky, předložky a spojky. Kolem 4. roku dítě většinou používá všechny slovní druhy. Pro slovosled je dlouho typické, že informace, která má pro dítě největší význam, stojí ve větě na prvním místě. Mezi rokem se objevuje tvorba souvětí, nejdříve slučovacích, později dalších druhů. Dítě se učí správné tvary analogicky, nebere v úvahu výjimky - transfer. Do 4 let mluvíme o 12

13 fyziologickém dysgramatismu. Pokud výrazné nedostatky přetrvávají, jedná se o poruchu vývoje řeči. Rovina lexikálně-sémantická lexikální rovina Jak uvádí Klenková (2000, s. 14), asi kolem měsíce se objevuje rozvoj pasivní slovní zásoby. Kolem 12. měsíce se objevují první slova. Řeč stále silně spojena s pohledy, gesty, mimikou i pohyby celého těla. Postupným rozšiřováním slovní zásoby získává verbální komunikace převahu. Dítě chápe první slova všeobecně, jedná se o tzv. hypergeneralizace (např. pi-pi je všechno co má peří a křídla). Jakmile dítě ovládá více slov, pozorujeme opačnou tendenci hyperdiferenciaci - pokládá slova za názvy jen jedné jediné věci (např. maminka je jen označení pro jeho maminku). Vyskytují se dětské neologismy. Vznikají analogicky nebo spojením slovních kombinací. V ontogenezi dětské řeči se rozlišují dvě období otázek: první období otázek kolem 1,5 roku, jde o otázky typu Co je to? případně Kdo je to? ; druhé období otázek kolem 3,5 roku, typickými otázkami jsou Proč? případně Kdy?. (srov. výše). Průměrný počet slov ovládaných v určitém věku je uveden v tabulce (údaje se u různých autorů částečně liší). Tab. 1 Průměrný počet slov v určitém věku (Klenková 2000, s. 15) Věk Průměrný počet slov 1 rok 5 7 1,5 70 2, , , , , , ,

14 Rovina foneticko-fonologická zvuková rovina Rozvoji této jazykové roviny věnovali mnozí odborníci ve svých pracích největší pozornost. Důležitým momentem pro fonetickou oblast je přechod od pudového žvatlání k žvatlání napodobivému. To nastává kolem 8. měsíce. Toto období je spojováno se začátkem výslovnosti mateřského jazyka, neboť do té doby produkované zvuky nelze považovat za hlásky mateřského jazyka, jak uvádí Lechta ve svých četných publikacích. Výzkumy se rozchází v názorech, jaké je pořadí vyslovovaných hlásek dítětem. Mnoho autorů se přiklání k názoru, že vývoj výslovnosti se řídí pravidlem tzv. nejmenší fyziologické námahy. Znamená to, že dítě napřed vytváří méně náročné hlásky, potom až ty náročnější. Pro logopeda je důležité znát pořadí fixace jednotlivých hlásek, neboť podle tohoto pořadí postupuje při reedukaci výslovnosti. Nejdříve se fixují (srov. Klenková 2000, s. 15): samohlásky; hlásky závěrové p, b, m, tdn, ť, ď, ň, k, g; úžinové jednoduché f, v, s, z, š, ž, j, ch; polozávěrové c,č; úžinové se zvláštním způsobem tvoření l, r, ř. Vývoj výslovnosti začíná relativně brzy po narození, ukončen může být asi v pěti letech dítěte, ale může trvat také do pátého až sedmého roku života dítěte. Vývoj výslovnosti ovlivňuje více příčin, je to jednak obratnost mluvních orgánů, jednak vyzrálost fonematického sluchu, taktéž zde hrají roli společenské faktory, jako je společenské prostředí dítěte, mluvní vzor a množství stimulů řečových i psychických, které mu prostředí poskytuje. Úroveň intelektu je také jedním z činitelů, který může mít vliv na úroveň výslovnosti. Moderní logopedie doporučuje v případě obtíží terapeutický zásah mezi rokem, aby byla výslovnost dítěte při nástupu do školy již v pořádku. Rovina pragmatická Termín se objevuje od 90. let. Zavedl ho Lechta, který uvádí, že jde o rovinu sociální aplikace, sociálního uplatnění komunikačních schopností, do popředí vstupují sociální a psychologické aspekty komunikace (1990, s. 19 in Klenková 2000, s. 15). Jde vlastně o praktické užívání řečových dovedností. Jak uvádí Klenková (2000, s. 15), dvou až tříleté dítě dokáže pochopit svoji roli komunikačního partnera, reagovat v ní dle dané situace. Po 3. roce je u něj patrná snaha komunikovat a navazovat rozhovor s dospělými ze svého okolí. Postupem času je komunikace stále přiměřenější dané situaci - souvisí s intelektualizací řeči. 14

15 1.5 Vliv sociálního prostředí a interakce mezi matkou a dítětem na ontogenezi dětské řeči Interakce mezi matkou a dítětem hraje v rozvoji komunikačních schopností dítěte důležitou roli, jak již bylo zmíněno výše. Jak uvádí Antušeková (1995 in Klenková 2000, s. 16) nebo Lechta 2002, s. 27), prostředí, ve kterém dítě žije, na něj působí vnějšími faktory. Vždy je nutný správný řečový vzor. Existují i faktory vnitřní, jimiž je zdravý vývoj analyzátorů, vrozené předpoklady, vývoj intelektu a celkový fyzický a duševní vývoj. Prostředkem socializace je sociální učení, tj. učení, k němuž dochází v rámci mezilidské interakce, jak uvádí Vágnerová (2000, s. 56). Jak uvádějí Langmaier a Krejčířová (1998, s. 42), byla provedena celá řada longitudinálních studií, které se snažily zachytit vztahy různých charakteristik časné dyadické interakce matky s dítětem k budoucímu vývoji s dítětem. Z těchto studií bylo možno vyslovit některé závěry: Pro další vývoj dítěte není až tak důležitá intenzita vzájemné interakce, ale jejich kvalita. Známkou této kvalitní interakce je vyladěnost v čase, tj. kontingentní reaktivita matky okamžitá reakce matky na projevy dítěte. Autoři toto tvrzení podpořili dalšími výzkumy (Ainsworthová, Grossmann). Péče dále musí být konzistentní veškeré interakce si zachovávají svůj stabilní styl. Dále je důležitá synchronizace celých interakčních řetězců a emoční vyladění. V prvním roce života dítěte nejde z jeho strany o komunikaci verbální. Novorozenec reaguje především na somatosenzorickou stimulaci, má potřebu taktilních a vestibulárních stimulací, potřebu pohybu, potřebu zrakové a sluchové stimulace lidskou tváří a hlasem. Ve dvou týdnech se zdá, že dítě je schopné napodobovat dospělého, který otevírá ústa a vyplazuje jazyk. Ve věku tří týdnů se novorozenec rozdílně chová za přítomnosti nějakého předmětu nebo matky - mnohem častěji se směje tvarům podobným obličeji než tvarům geometrickým, je schopen odlišit obličej a hlas matky od jiných a pohybovat se v rytmu matčina hlasu. Na začátku novorozenec samozřejmě ještě není schopen udržet delší oční kontakt, ale pohybuje-li se matka v prvních dvou týdnech co nejčastěji v zorném poli dítěte a udržuje-li Obr. 1: Interakce mezi matkou a dítětem 15

16 optimální vzdálenost cm, po dosažení očního kontaktu s dítětem ukazuje jakýsi způsob chování při pozdravu, tzn. pohybuje hlavou, zvedá obočí a volá na dítě jménem, dítě se poté většinou usměje. Za důležité je také považováno kojení a stimulační aktivity při něm. K takovým stimulačním aktivitám patří hlazení, šimrání, pohoupání na rukou, líbání, dotýkání úst, napodobování zvuku sání. Již toto se dá považovat za komunikaci (Klenková 2000, s. 20). Jak píše Vágnerová (2000, s. 42), učení novorozence je aktivizováno především v rámci sociální interakce. Matka představuje pro novorozence významný objekt. Potom nastupuje další, velmi důležité období pro matku i dítě. Důležité jsou první tři měsíce. Probíhají různé interakční hry mezi matkou a dítětem (někteří autoři hovoří o fázích příklonu a odklonu). Pokud dítě v tomto období nenachází adekvátní odezvu, můžeme hovořit o první frustraci dítěte (Klenková 2000, s. 21). V této rané vývojové fázi je kojenec aktivním účastníkem interakce s matkou, ale nesmí na ně působit žádné rušivé zásahy zvenčí. V málo podnětném prostředí (např. kojenecký ústav, dlouhodobá hospitalizace atd.) musí dítě nevyhnutelně zažívat opakované frustrace ve svém úsilí o komunikaci. Protože návyky v útlém věku vznikají velice snadno, dítě se velice rychle naučí neučit se, neusilovat o kontakt s dospělými, nevyhledávat oční kontakt, nevydávat zvuky, dítě se vzdává komunikace, která není opětována. Rozvoj řeči v tomto období je závislý na stimulaci. Objevuje se zde mechanismus matka zrcadlo, kdy matka napodobuje projev dítěte, a zprostředkuje mu tak velmi specifickou zpětnou vazbu. Dítě se za těchto okolností učí snáze, jak uvádí Vágnerová (2000, s. 55). Řeč dospělého k malému dítěti má své specifické znaky. Vágnerová tvrdí (2000, s. 56), že jde o vrozený mechanismus. Tímto tématem se zabýval například i Matějček (1994 in Vágnerová 2000, s. 56). Spokojené, vhodně stimulované dítě dokáže procvičovat svoji zásobu zvuků v dlouhých monolozích, při nichž nejrůzněji pohybuje ústy, špulí ústa, vydává zvuky patrové, hrdelní, kloktavé, zpěvavé s bohatou modulací, s častým prskáním. U dětí nedostatečně stimulovaných jsou tyto monology krátkodobé, monotónní. Vývoj řečových projevů dítěte také úzce souvisí s emocemi. Jsou individuální rozdíly v emocionálních projevech jednotlivých dětí. Nespokojené, ve svých vitálních potřebách nenasycené dítě není motivováno k aktivitě, tedy ani k zvukovým projevům, k broukání, žvatlání atd., pozorujeme u něj negativní emoce, křik, pláč, nebo monotónní kývavé pohyby a monotónní houkavé zvuky (Klenková 2000, s. 22). Okolí dítěte nesmí opomenout na vysílané signály reagovat. Neposkytne-li matka nebo nejbližší okolí dítěti na jeho chování odpověď, přestane se o tuto aktivitu postupně zajímat, neprožije a nepocítí, že může svým jednáním a později řečí něčeho dosáhnout, nezíská pro něho učení se těmto projevům význam (Klenková 2000, s. 22). 16

17 Langmaier a Krejčířová (1998, s. 60) uvádějí dle výzkumů Reného Spitze, že dítě v prvém roce života projde třemi kvalitativně odlišnými stádii: Preobjektální stádium 0 3 měsíce nevyskytují se žádné trvalejší vztahy. Stádium předběžného objektu 3 6 (8) měsíců objevuje se úsměv dítěte, a to na jakýkoliv obličej. Je to důkazem vztahu k lidské tváři, otvírá se tak cesta smysluplné komunikace. Stádium objektu 6 8 měsíců dítě rozlišuje známou a cizí tvář, objevuje se úzkost v odloučení od známé osoby ( úzkost osmého měsíce ). Od této doby zaujímá matka (nebo pečující osoba) v citovém životě dítěte jedinečné místo. Pokud dojde k přerušení tohoto vztahu, dochází dle Spitze k tzv. anaklitické depresi (deprese na základě ztráty pouta k osobě, která doposud uspokojovala potřeby dítěte (anaklíno je z řeckého nakláním se, opírám se o někoho). Mezi další osoby zabývající se studiem utváření specifického vztahu dítěte k matce studovala Margareta Mahlerová (1975 in Langmaier a Krejčířová 1998, s. 63, in Vágnerová 2000, s. 58). Dítě dle ní prochází řadou stádií: Období normálního autismu 0-1 měsíc dítě hlavně spí a uspokojuje své potřeby. Normální symbióza 2 4 měsíce dítě s matkou tvoří jeden omnipotentní systém, ohraničený od okolního světa. Dítě neodlišuje sebe od matky, začíná ale odlišovat okolí. Fáze separace individualizace 4 měsíce 3 roky dělí se na další subfáze, které zde již nebudu uvádět (více viz Langmaier; Krejčířová 1998, s. 64). Emoční vývoj a socializaci v batolecím období zkoumali například Robertson a Bowly (1952, 1957 in Langmaier; Krejčířová 1998, s. 78). Popsali separační reakce dětí starých měsíců, které byly poprvé ve svém životě odloučeny od svých matek a umístěny v nemocnici. Zjistili tři fáze: Fáze protestu dítě doufá, že křikem matku přivolá, protože takto to zatím fungovalo. Fáze zoufalství dítě ztrácí naději, křičí méně, odmítá kontakt i hračky. Fáze odpoutání od matky dítě potlačí své city k matce a je schopno se připoutat k jinému dospělému. Jinak ztrácí svůj vztah k lidem a připoutá se k věcem. 17

18 Obr. 2: Interakce mezi sourozenci Považuji ještě za nutné zmínit roli otců a sourozenců, protože i ti patří do sociálního prostředí dítěte a mají vliv na jeho rozvoj. Otci není dána ve vztahu k malému dítěti žádná specifická role ani biologicky, ani sociálně, jak uvádí Vágnerová (2000, s. 98). Pokud se ale otec zapojuje a dítěti se věnuje, vytváří se zde podobná vazba jako v případě matky. Tento vztah může být zdrojem stimulace, která je v tomto období tak důležitá, ale i zdrojem jistoty a bezpečí. Co se týče vztahu se sourozenci, nejde pouze o frekvenci kontaktu, ale i kvalitu. Jak uvádí Vágnerová (2000, s. 99), sourozenci mohou být alternativním zdrojem sociální stimulace (viz obr. 2). Tato kapitola je věnována ontogenezi dětské řeči se zaměřením na jednotlivé vývojové fáze, tedy jak na fázi preverbální, tak i verbální. Mnoho autorů dělí jednotlivá stádia ontogeneze řeči různě, proto tato kapitola přináší pohled více autorů. Dále jsou zde uvedeny jednotlivé řečové roviny a nakonec je pozornost věnována důležitosti rozvoje komunikační interakce mezi matkou a dítětem od nejranějších vývojových stadií. 18

19 2 PSYCHMOTORICKÝ VÝVOJ DÍTĚTE 2.1 Obecná východiska psychomotorického vývoje dítěte Psychomotorický vývoj dítěte má svoje vývojové etapy, které následují za sebou v určité posloupnosti. Jak se shodují mnozí autoři, přechody mezi jednotlivými etapami nelze přesně ohraničit, neboť jednotlivé vlastnosti se nevyvíjejí stejným tempem. Každá následující etapa se připravuje v předchozím období vlivem životních podmínek, vlastní aktivity dítěte a výchovného působení na ně. Musíme také zvážit existující individuální předpoklady dítěte a možnosti jeho dalšího vývoje. Dochází k situacím, kdy se střídají kratší časové úseky, charakteristické větším množstvím vývojových změn, s úseky delšími, kde jsou vývojové změny méně patrny. To mohu potvrdit i z vlastní zkušenosti (více viz kapitola 3). Považuji za důležité definovat, co je to vlastně růst a vývoj dítěte. Růst je kvantitativní přibývání tělesné hmotnosti organismu jako celku nebo jeho jednotlivých částí. Vývoj znamená kvalitativní změny spojené s dozráváním a diferenciací tkání jednotlivých systémů s následným rozvojem jejich činnosti. Oba tyto procesy jsou navzájem úzce spojeny, prolínají se a vzájemně se podmiňují. Růst ani vývoj nejsou v průběhu dětství rovnoměrné ani co se týče celého organismu, ani jednotlivých orgánů. Dítě není "zmenšeninou" dospělého, přičemž rozdíly jsou největší u novorozence: např. relativně velká hlavička (u novorozence je poměr hlavy k tělu 1:4, u dospělého 1:8), kratší končetiny s méně vyvinutým svalstvem, nezralost řady orgánů a tím i jejich funkcí. Rozdíly se postupně vyrovnávají až do puberty. Ale ani vývoj jednotlivých orgánů neprobíhá souběžně. Relativně nejrychleji se vyvíjí mozek, nejpomaleji pohlavní orgány. Nejintenzivnější růst a vývoj jedince probíhá v nitroděložním období a v prvních měsících života. Pro hodnocení růstu a vývoje jednotlivých dětí se používá srovnání s normou podle věku a pohlaví dítěte. Vzhledem k tomu, že dochází k tzv. sekulární akceleraci (tj. že se v posledních letech v průmyslově vyspělých zemích pozoruje zvýšení průměrné výšky i hmotnosti dětí a dřívější nástup puberty), je třeba tyto normy pravidelně obnovovat (poznámky z přednášek ze studia). V práci předkládám stručný přehled psychomotorického vývoje dítěte od období prenatálního až po období předškolního věku. 19

20 2.2 Vývoj v prenatálním a novorozeneckém období Základy psychického vývoje člověka musíme hledat jistě už v období intrauterinního života plodu, jak uvádějí Langmaier a Krejčířová (1998, s. 21). Prenatální vývoj trvá 9 měsíců kalendářních, tj. 266 dní. Jde především o biologický vývoj, ale objevují se již i jednoduché psychické reakce, plod s matkou komunikuje a dovede se chovat různě při různém působení. Pro rozvoj plodu je velice důležité spojení s mateřským organismem. V tomto období jsou již pozorovatelné základy motoriky mluvních orgánů. Plod již v 5. měsíci vyšpuluje rty a začíná provádět exspirační pohyby, objevují se i polykací pohyby (Příhoda 1963 in Lechta 2002, s. 19). Novorozenecké období začíná porodem, lidský plod se rodí v týdnu těhotenství. Má průměrnou porodní hmotnost g a měří v průměru 50 cm (Vágnerová 2000, s. 39). Novorozenecké období trvá od narození do 28. dne, užší novorozenecké období do konce 7. dne života. Právě v novorozeneckém období se rozhoduje o adaptaci na život: začíná dýchání, přestavba krevního oběhu, vzniká potřeba udržet si tělesnou teplotu, objevují se funkce trávicí a exkreční. Vývoj CNS není ještě dokončen, nervové dráhy se postupně myelinizují. Je to tedy nejrizikovější období lidského života, s největší úmrtností. Důležitými parametry pro hodnocení zralosti novorozence jsou jeho hmotnost a délka. Novorozenci s nízkou porodní hmotností váží méně než 2 500g a měří cm. Pro výživu zdravého novorozence je optimální kojení podle chuti dítěte. Nemůže-li matka kojit, nebo má-li mléka opravdu málo, je nutné přikrmování nebo umělá výživa (poznámky z přednášek ze studia). Motorika v tomto období je reflexní a obranná. V tomto období se objevuje celá řada reflexů a vrozených způsobů chování a schopností učení (Vágnerová 2000, s. 42). Prvním takovým reflexem je křik - jako reakce organismu na změnu prostředí. Dalšími vrozenými reflexy jsou sací, polykací, vyměšovací, úchopový, polohový, hledací, obranný, orientační (viz obr. 3). Jak uvádí Klenková (2000, s. 32), novorozenec odvrací hlavu od silného podnětu asi po prvním týdnu života, po třech týdnech může sledovat světelný zdroj očima, ke konci čtvrtého týdne již dítě reaguje na příjemný zvuk uklidněním. Kolem druhého až třetího týdne se objevuje úsměv jako vrozený výrazový pohyb, který je později vystřídán úsměvem na podnět. Novorozenec se snaží zasunout palec do úst - pokus o cílený pohyb. 20