obsah studie rozhovor události recenze R. Pečman kreslí nagajku, nástroj, kterým M. I. Glinka trestal své mužiky, foto Iveta Ptáková

Transkript

1 obsah studie 4 Časopis Opus musicum očima vzpomínek Rudolf Pečman 8 Tři vzpomínky na Rudolfa Pečmana Andreas Hoffmann-Kröper, Jana Perutková, Pavel Sýkora 13 Zůstávám se srdečným pozdravem Váš... Martin Flašar 15 Jsem z oněch vzácně se vyskytujících typů mužů, kteří raději slouží, chrání... Vlasta Reittererová 30 Tvůrčí období a životní osudy skladatele Miloslava Ištvana II. díl Radomír Ištvan rozhovor 39 V jednom kusu do Opusu (Eva Drlíková) Kateřina Hnátová události R. Pečman kreslí nagajku, nástroj, kterým M. I. Glinka trestal své mužiky, foto Iveta Ptáková 41 Eugen Oněgin lyrický a rozpačitý Boris Klepal 42 Proměněné partitury Květoslava Horáčková 44 XI. Festival swingové hudby ve znamení Take 6 Jan Karafiát 47 Koncert pěti sborů ve Křtinách Lucie Pelíšková recenze 50 Vojtěch Kyas: Průvodce po archivních fondech II Rudolf Pečman 52 Jernej Weiss: Emerik Beran ( ) Blanka Šaffková 54 Veronika Ševčíková: Slyšet, cítit a dotýkat se... Miloš Schnierer 55 CD Ivo Kahánek (Janáček, Martinů, Kabeláč) Kateřina Hnátová

2 Časopis Opus musicum očima vzpomínek Rudolf Pečman Kolega Martin Flašar mě vyzval, abych se zamyslel nad časopisem Opus musicum. Uvědomil jsem si, že jsem se stal pamětníkem. Jako film z dávných dob se odvíjí v mé mysli mnohé, co bylo spojeno s prehistorií a ranou historií našeho časopisu. Nedávno jsem dopsal knihu Jan Racek. Vědec a člověk ke 30. výročí úmrtí tohoto význačného Helfertova žáka a mého vzácného univerzitního učitele. Jan Racek odsuzoval činnost redakce časopisu Opus musicum. Vytýkal mu, že příliš sloužil totalitnímu režimu a že tudíž jde o časopis konformní. Ve své nové knize rozptyluji takové mínění. Opus musicum vycházel v přetěžké době. Až po roce 1989 změnil formát a stal se pravou exkluzivní hudební revuí, která může být srovnávána s nejprestižnějšími domácími i zahraničními časopisy. Je nyní tištěn na překrásném papíru. Je to vůbec pravda, že vydržel nápor času a že v Brně vychází nepřetržitě od roku 1969? Šedesátá léta byla dobou vznětů, očekávání, ale také klání. Vzniká mezinárodní hudební festival s taktéž internacionálním muzikologickým kolokviem (nyní se festival jmenuje Moravský podzim). Jeho zrod v roce 1966 jsme programově spojovali se jménem Bohuslava Martinů. Prorazili jsme, ač například tehdy za mnou mladým muzikologem a hudebním kritikem přišli dva politicky exponovaní soudruzi (vedoucí tajemník Krajského výboru KSČ spolu s vedoucím Odboru kultury Jihomoravského krajského národního výboru), aby mi nepřímo nařídili, že se musím negativně postavit k Řeckým pašijím ideově podezřelého Bohuslava Martinů. Neuposlechl jsem. Do Hosta do domu jsem napsal studii o této opeře, která pak byla zařazena spolu s Juliettou na pořad martinůovského festivalu, který navštívila mj. i paní Charlotte Martinů. Zjistil jsem později, když jsem byl vyslýchán (pokolikáté již?) na Státní bezpečnosti sídlící v budově na smutně proslulé Leninově třídě, že Státní bezpečnost zaměřila svou pozornost k festivalu již od roku 1967, tedy od dob dubčekovských, kdy nám ještě nepřišlo na mysl, že budeme okupováni vojsky spřátelených armád Varšavské smlouvy. Srpen 1968 zasáhl tvrdou pěstí. Následovala tzv. normalizace. A v této drsné době vypučel v Brně nový časopis Opus musicum. Jan Racek se mýlí, že byl časopisem kolaborujícím s normalizační husákovskou mocí. Nelze však časopis vyjmout z doby, kdy vznikl. Listuji biblí. Palestinu okupovala římská moc. Rozšířila se v Orientu i na Židy. V roce 64 př. Kr. dobývá Pompeius Sýrii, Palestinu a posléze také Jeruzalém v roce 63. Vybírá od Židů dvoudrachmovou daň. Po letech nastražili farizejové Ježíši léčku zeptavše se ho, je-li dovoleno platit (římskému) císaři daň. Ježíš si prohlédl vyobrazení na denáru i nápis na minci. Řekl: Odevzdejte, co je císařovo, císaři, a co je Boží, Bohu. (srv. Mt 22, 17-21). Tak tedy Ježíš odmítá, aby byla dávána do přímého protikladu moc světská a moc Boží. Tento výjev mi napadl, když jsem četl antiopusovský záznam v deníku pana profesora Racka. I Opus musicum musel dát císaři to, co je císařovo. Ale po přehnání vichřice hněvu se ukázalo, že si vlastně povždy zachoval čestnou tvář a postupoval s otevřeným hledím. Na Moravě, v Brně nesčetněkrát pokořovaném rozpínavostí centralistické Prahy, již čtyřicet let blahodárně působí časopis, který má výjimečné parametry. Snese kritický šleh. Ostatně víme, že v přírodě například blesk zasahuje hlavně stromy, které nadprůměrně ční k nebesům. Předchůdci Profesor Vladimír Helfert, zakladatel brněnské hudební vědy, byl vláčen nacistickými vězeními. Ve Wohlau, kde v tamním koncentračním táboře onemocněl, ho přeřadili do vojenské nemocnice. V ní napsal 11. ledna 1942 svou obšírnou stať Moje literární plány (naposledy je otiskuji ve své knize Vladimír Helfert, Nadace Universitas Masarykiana v nakladatelstvích CERM a NAUMA, Brno 2003, s ). Profesor Helfert píše: Byla vždy moje touha mít tribunu, v níž bych mohl rozvinout své kritické názory na celou oblast hudební a duchovní kultury české od minulosti až po přítomnost. Bohužel se mi to nepodařilo. V té věci mě Brno trpce zklamalo. Helfert tu naráží na skutečnost, že Brno jeho doby neuneslo speciální hudební časopis. Založil sice své Hudební rozhledy (1924), ale po čtyřech letech jakkoli podporovány hudebním knihkupcem a nakladatelem Oldřichem Pazdírkem zeštíhlují rozsah, stávají se pouhým letákem a opus musicum 1/2009

3 studie zanikají zcela. Již roku 1940 uveřejňuje Jiří Dostál stať České hudební časopisectví (ve sborníku Hudba a národ, jejž redigoval Václav Mikota, Praha, nákladem Svazu českých knihkupců a nakladatelů, 1940, s ), odvážně tu vysoce hodnotí Hudební rozhledy, ač Vladimír Helfert již trpí v nacistických vězeních. Klade Helferta za vzor a připomíná, že své postoje a myšlenky později, po Rozhledech, uplatňuje v ročence Musikologie (1938). Gracian Černušák pak ve svém hesle o Helfertových Hudebních rozhledech (ČSHS I, Praha: SHV 1963, s. 5l3) akcentuje, že časopis sledoval hudební život v jeho složce tvůrčí i reprodukční, přičemž zdůrazňoval moravskou jeho složku [Janáček!] a snažil se kriticky vyrovnat s problematikou doby [hudba čtvrttónová], přičemž věnoval značnou pozornost otázkám vědeckým i výchovným. Helfertův časopis navázal na brněnské Janáčkovy Hudební listy, které obsáhly rovněž pouze čtyři ročníky ( ). List vycházel péčí Besedy brněnské nejprve jednou za týden, pak čtrnáctidenně a posléze měsíčně. Hlavní obsah časopisu vyplňoval Janáček, který se snažil vytvořit odbornou a nezávislou hudební tribunu. Píše obdivně o Dvořákovi, má výhrady ke Smetanovi a ze zahraničních mistrů k Wagnerovi, o němž napíše odmítavou stať věnovanou Tristanu a Isoldě, ale neopomene v závěru připomenout, že každý český hudebník má znáti díla Wagnerova. Jak Hudební listy, tak Hudební rozhledy měly příliš krátký život, a přesto jsou často citovány, protože přinášejí základní stati k hudebnímu dění u nás a zejména na Moravě. Po druhé světové válce ovládly pole opět Hudební rozhledy, ale nebyl to časopis Helfertův nebo list pokračující v jeho tradici, nýbrž orgán Syndikátu československých skladatelů a od 8. čísla prvního ročníku pak Svazu československých skladatelů. To už se pohybujeme v době po tzv. únorovém vítězství pracujícího lidu (1948). Nové Hudební rozhledy se tehdy věnují především kulturněpolitické problematice hudebního života a zdůrazňují hudební kritiku a hudební referentství před statěmi širšího odborného a muzikologického dosahu. I po letech jsou dnes Hudební rozhledy časopisem převážně hudebněkritickým. Během doby začaly vycházet i jiné hudební časopisy v naší republice, například Hudební nástroje (v Hradci Králové) nebo Melodie, zaměřující se na malé hudební formy, na hudbu jazzovou, taneční apod. Bylo patrné, že našemu hudebnímu životu chybí časopis, který by spojoval odborná a hudebněvědná hlediska s hudebněkritickými postoji, s tendencí k recenzování gramofonových desek a knih o hudbě. Tento časopis by měl mít vyhraněnou linii, měl by obsáhnout značný okruh zájemců, jsa zacílen proti centralistickým postojům. Nemělo by být dominujícím hlediskem autochtonní zření, nýbrž bychom měli účinně otvírat i okno v Evropu, jak se už před mnoha lety vyjádřil Petr I. o kultuře staré Rusi. Proto by nemělo být od věci publikovat i stati a úvahy, kritické postřehy a glosy i zahraničních spolupracovníků z řad muzikologů, kritiků, skladatelů, interpretů apod. Záhy se mezi nimi objevil například Roman Jakobson (Hudební věda a lingvistika, OM II, 1970, č. 1, s. 3-5), ale i řada dalších. O všech těchto a jiných otázkách jsme diskutovali na půdě Svazu skladatelů. Jeho krajská pobočka měla kanceláře ve 2. poschodí brněnského Besedního domu, v jehož přízemí sídlila redakce proslulého Hosta do domu. Vůbec možno říci, že vzor Hosta měl vliv na naše úvahy o proponovaném novém časopise. Ještě jiný kulturní časopis (založený v Brně) nám mohl být vzorem: Věda a život. Redakce byla v Brně na Dominikánském náměstí. Byl to časopis, který přitahoval svou populárně-vědeckou orientací ve všech oborech vědy, ale například i rubrikou Obzor zahraničních časopisů, která opět otevírala okno do světa. Pravda: Host do domu byl zrušen, stejně jako byla zrušena Věda a život, čehož dodnes litujeme. Vznik nového časopisu Hudební kritikové a muzikologové psávali do tzv. celostátních časopisů, nemohli však plně uplatňovat moravskou optiku. Hudební rozhledy měly sice tzv. redaktora pro Moravu (byl jím např. Antonín Balatka a po něm Jiří Vysloužil), ale přesto v časopise podstatně převažovala tzv. pražská orientace. Moravané a Slezané mohli psát například o opeře nebo o baletu do vynikajícího teatrologického časopisu Program, který vydávalo tehdejší Státní divadlo Brno (dlouhá léta byla šéfredaktorkou Eugenie Dufková); ale i tento časopis, jenž svými kořeny sahá mnoho desítek let dozadu, byl posléze zrušen a takzvaně nahrazen časopisem povahy spíše propagační než odborné. Nekonečné byly diskuse o kýženém novém časopise, které probíhaly ve druhém poschodí Besedního domu, ale dostávaly se i do rozprav mimosvazových a soukromých. Dominující platformou těchto rozprav byla krajská Sekce hudební vědy a kritiky, jež v Brně pracovala podobně jako v Praze při Svazu skladatelů, nejprve československém, pak českém a posléze modifikovaném ve Svaz českých skladatelů a koncertních umělců (ale to už hodně předbíháme dobu). Pokud si vzpomínám, kotvily první diskuse o novém časopise v roce Tehdy byla jednou z tajemnic Svazu Jindřiška Bártová. Již jako posluchačka hudební vědy měla živelný zájem o organizaci hudebního 5

4 Titulní strana prvního čísla 1. ročníku Opus musicum, foto archiv redakce dění a inklinovala hlavně k soudobé hudbě. Profilovala se jako oddaná bojovnice za vše nové. Kdykoliv se před lety psávalo o časopisu Opus musicum, byl spojován skoro výhradně s Jiřím Fukačem. Jeho zásluhy o něj jsou jistě značné, zapomínalo se však, že idea časopisu vznikala na svazové půdě. Jindřiška a já jsme začali jezdit do Prahy, abychom tam na ústředí Svazu skladatelů začali diskutovat s odpovědnými svazovými činiteli o možnosti nového časopisu. Setkávali jsme se nejprve s úsměšky a s nepochopením. Pavel Eckstein, jenž měl, tuším, na starosti také hospodářství Svazu, se jen ušklíbal a oponoval, že Brno je maloměsto, ba vesnice. Neunese prý nový časopis a nemůže prý zajistit jeho vysokou odbornou úroveň. Vilém Pospíšil, který jako vedoucí činitel festivalu Pražské jaro nerad viděl, že v Brně se rozvíjí Mezinárodní hudební festival (a který dokonce zabránil, aby byl brněnský festival přijat do Asociace evropských hudebních festivalů) se plně přidal k silně pochybujícímu Pavlu Ecksteinovi. Z pražských činitelů posléze postavil se k myšlence nového časopisu v Brně poměrně dosti kladně Václav Dobiáš, jenž kupodivu Brnu jaksi věřil. Ale největšího odpůrce myšlenky brněnského časopisu jsme měli v P. Ecksteinovi, který neustále oponoval. Na jedné ze schůzek Brna a Prahy došlo konečně k průlomu. I Eckstein si dal konečně říci a šklebivě, jaksi na půl úst, prohodil: No tak dobře, dejme těm Brňákům možnost, aby dokázali, co dovedou! Tedy jako bychom boj o časopis vlastně již vyhráli. Ale nebylo tomu tak. Začala se řešit otázka financování časopisu. Svaz skladatelů, který plnými hrstmi podporoval Hudební rozhledy, nechtěl přijmout závazek finančního krytí nového časopisu. Bylo třeba hledat nové spoje a možnosti. Nakonec se podařilo zainteresovat Moravské muzeum a od 7. čísla ročníku 1970 Státní filharmonii Brno. Postupně se obě instituce zavázaly ke spoluvydavatelství časopisu. Z finančního rohu hojnosti přispěl Český hudební fond v Praze. Nový časopis se zrodil. Jaksi programově jsme mu dali (na můj návrh) název Opus musicum, čímž jsme chtěli potají naznačit, že nám nepůjde o časopis s kulturněkritickou hudební náplní, nýbrž o orgán, který bude vycházet především z hudebního díla (latinské slovo opus znamená dílo ). Tím jsme maně navázali na ztajovaný kontext s orientací vlastně strukturalistickou, ač právě proti Mukařovského strukturalismu se u nás vehementně bojovalo jakožto proti směru formalistickému. Pod názvem Opus skrývala se také tendence, že i výkonné hudební umění, které bylo stále považováno jen za umění reprodukční, a nikoli tvůrčí, považujeme za organickou složku hudby, onu složku, která se nutně musí projevovat neopakovatelnými demiurgickými postoji. Chtěli jsme hudbu pojmout v plné šíři. Otevřeny měly být dveře i hudbě církevní a kostelní, ale stejně tak i hudbě malých žánrů. Vycházeli jsme z postojů hudebněhistorických, ale neuzavírali jsme se orientaci sociologické, objevovali jsme přínos hudebních center pro vývoj hudby, zejména regionální, objasnili jsme význam hudební topografie. Měnili jsme formy. Nic není nebezpečnějšího než uniformita, a proto na stránky časopisu Opus musicum pronikala i forma rozhovoru o hudbě, její interpretaci nebo kompozici. Dospěli jsme i k modelu speciálních čísel. Vzpomínám, že jedním z nejčilejších počinů bylo speciální číslo věnované Břetislavu Bakalovi (1977), jindy zase jsme se věnovali třebas mezioborovým sondám nebo aspektům jednotlivých měst při utváření našeho hudebního života. Vyvstala ovšem zásadní otázka: Kdo bude šéfredaktorem časopisu? Jindřiška Bártová na jedné schůzi Krajské sekce hudební vědy a kritiky navrhla: Ať je šéfredaktorem Rudi Pečman! Já jsem sice byl vděčen za tento projev důvěry, ale uvažte: Na Filozofické fakultě tehdy již Univerzity Jana Evangelisty Purkyně jsem měl pevné zaměstnání jako odborný asistent. Hojně jsem se zapojoval do činnosti Kruhu přátel hudby, který byl v Brně založen roku 1958 (konal jsem pro něj přednášky a byl jsem již redaktorem 6 opus musicum 1/2009

5 studie jeho časopisu Zpravodaj KPH). Na fakultě jsem mj. zastával funkci výkonného redaktora řady F a později řady H Sborníku prací Filozofické fakulty brněnské univerzity. Na půl úvazku jsem externě byl zaměstnán v Parku kultury a oddechu, kam jsem patřil jako tzv. generální tajemník Mezinárodního hudebního festivalu v Brně. Bylo nad lidské síly, abych na sebe vzal i šéfredaktorství nového časopisu Opus musicum, ač například k publicistice a hudební kritice jsem měl blízko a poměrně dobře jsem rozuměl i černému tiskařskému řemeslu. A tak jsem bez dlouhého rozmýšlení navrhl, aby se stal budoucím šéfredaktorem kolega Jiří Fukač, nabitý energií a slynoucí nevšedním kulturním rozhledem. Můj návrh byl krajskou sekcí přijat, a tak se stal přenadaný Jiří Fukač prvním šéfredaktorem časopisu Opus musicum. Když pak byl v době tzv. normalizace vyloučen z KSČ, nastoupil na jeho místo Jiří Majer, po něm pak na dlouhá léta Eva Drlíková. Opus musicum se záhy stal pravou revuí, ne pouze hudebněkritickým časopisem. Jistě bylo třeba zápasit o čtenáře, nastávaly jistě i potíže finanční a organizační (ale kde nenastávají?), avšak Opus musicum zdárně překonával nástrahy času. Proplouval mezi Scyllou a Charybdou dobových politických postojů. Ale vždy šlo jeho autorům, domácím i cizím, o hudbu a o její blaho. Titulní strana první publikace nakladatelství Opus musicum, foto archiv redakce Nakladatelství Což rozšířit činnost také o nakladatelskou práci? Tato myšlenka byla lákavá. Osobně sám považuji za velký čin, že redakci se podařilo obléci také nakladatelský plášť a vydat například roku 1969 péčí Jiřího Vysloužila francouzské a české znění vlastního životopisu Antonína Rejchy, který tehdy vyšel zrcadlově jak francouzsky, tak česky. Tento rejchovský počin (v překladu Jaroslava Fryčera) je doposud nedoceněn, tak jako nedoceněny jsou další nakladatelské počiny Nakladatelství Opus musicum (nezaměňovat prosím s tehdejším bratislavským vydavatelským podnikem stejného názvu!), týkající se kupříkladu některých pramenných sond janáčkovských, českého překladu knihy o české opeře z dílny Johna Tyrrella (v překladu Mirka Čejky), sborníku o česko-ruských paralelách (v redakci Jiřího Vysloužila a Lva Salomonoviče Ginzburga) apod. Měnila se doba, měnilo se obsazení redakční rady, modifikován byl rozsah i formát časopisu. Opus musicum zdárně proplouval dobou plnou nástrah. K úhybnému manévrování bylo třeba vyvinout mnoho energie. Ze všech kulturněpolitických dobových bojů vyšel časopis Opus musicum jako vítěz. Ani se tomu nechce věřit. To, co nedokázala zakladatelská generace, podařilo se pionýrům pracujícím řadu let v temném údolí normalizace. Doba po 17. listopadu 1989 otevřela nové možnosti. Stále však je třeba bojovat o čtenáře, a to zvláště dnes, kdy jsme ohrožováni úlisnými a přetvařujícími se postoji tzv. bulvárního pojetí tisku. Životní dráha autora tohoto textu se uzavřela 17. prosince Vzpomínka byla redakci doručena poštou jen několik dní před jeho odchodem. Summary: This text was ordered by our magazine on the occasion of the 40th anniversary of its foundation. The author sent it to our office a week before he died. Rudolf Pečman summarizes the effort devoted to the foundation of the magazine in difficult political conditions on the turn of the 1960 s and 1970 s; enforced by the fact that the magazine was founded outside the Czech capital. He puts the foundation of the magazine within a historical and geographical context, including the first attempts to create a permanent music periodical in Brno since the end of the 19 th century. He concludes the historical profile of the musical review by a list of selected books published by Opus musicum and by thoughts about the current position of the magazine on the Czech music literature scene. 7

6 Tři vzpomínky na Rudolfa Pečmana Poslední z gentlemanů Moje babička Masenová nikdy neužívala slovo smrt. Když někdo zemřel, především někdo, na kom jí zaleželo, vždycky řekla, že byl povolán zpět. Tím myslela, že nebyl pohřbením ztracen provždy, ale spíš byl ten člověk povolán zpět do světa šťastného dětství, do světa žijících věcí. (Truman Capote) Andreas Hoffmann-Kröper R. Pečman na setkání absolventů hudební vědy, foto Tomáš Kučera Byla to krátká, neemocionální mailová zpráva z brněnského Ústavu hudební vědy: zemřel prof. Rudolf Pečman. Ani za zaslání oznámení poštou, jak se patří, to nestálo, v době elektronických médií stručný, masově rozeslaný mail musí stačit. Informace. Spam. Nic víc. Adresa pro kondolence: neuvedena. Pro mě byl Rudi povolán zpět Bylo to začátkem devadesátých let, kdy jsem začal přednášet na Ústavu hudební vědy v Brně. Do mé pracovny, o kterou jsem se dělil s Milošem Štědroněm, přišel pan profesor, držením těla starší než výrazem očí, podal mi ruku a pravil v dokonalé němčině: Mein Name ist Pečman, ich bin Rudi, sagen wir Du zueinander! Po zkušenostech na Heidelberské univerzitě, kde jsem zahájil svá studia, to pro mne bylo překvapením. S Rudim mě v dalších letech spojoval zvláštní vztah. Setkali jsem se na univerzitě jen zřídkakdy, občas jsme si psali, občas telefonovali. A trávili nezapomenutelné chvíle hovory při společném cestování mým autem. Netroufl bych si říct, že jsme byli přátelé. Spíše do určité míry spojenci. Vzpomínám na překvapení, které jsem způsobil mezi kolegy a studenty, když jsem nevědom si toho, že to byla vzácnost jednoho dne během hovoru řekl, že jsme včera s Rudim u něho doma popíjeli víno. Ano, seděli jsme tam a popíjeli tak dlouho, že jsme víno museli začít ředit minerálkou. Nadávali jsme na víno, až jsme zjistili, že jsme ho omylem ředili slazenou minerálkou. Ukázal mi svou cennou knihovnu a postěžoval si, co s ní bude, až zemře. Připadalo mi divné, že už tenkrát o tom otevřeně hovořil. Co na to říct? Ve své pracovně měl neuvěřitelný chaos. Psací stůl a vedle něj do výše jednoho metru rozhozené knihy. Na něčem pracoval. Jako vždy. Při vzpomínce na ten pohled mě napadá jen úryvek básně od Jakuba Jana Ryby: S Múzami se celovati, čísti, housti, rýmovati, vzdělávat se bez ustání jest mé denně zaměstnání. Ano, byl nesmírně vzdělaným člověkem. Často jsem obdivoval jeho němčinu, která mě paradoxně motivovala, abych se (na oplátku) učil česky, což on také oceňoval. V dalších letech jsme se víc a víc sbližovali. Mluvili jsme nejen o klesajících nárocích na kvalitu výuky způsobených snahou nahnat co nejvíc studentů do stáje intelektuality, kde si přednášející připadá jako Augiáš a student jako dojnice tohoto velmi problematického systému. Když jsem roku 2004 podal výpověď a sdělil své rozhodnutí Rudimu, on jako jediný můj krok pochopil. 8 opus musicum 1/2009

7 studie Před pár lety jsme s Rudim jeli autem z Prahy do Brna. Řídil jsem svou oblíbenou Tatru 613, velmi se Rudimu líbila. On totiž moje auta vždy spojoval s určitou mírou pohodlí, já je přitom vybral jen dle své tělesné proporce. Naši první společnou cestu do Německa jsme trávili v mém bavoráku sedmičkové řady, než jsem ho krátce na to půjčil kamarádce, která s ním vysokou rychlostí najela na svodidla. Nestalo se jí nic, auto šlo do šrotu. Bavorák měl tehdy i český prezident, myslím, že ho dostal jako dárek. Rudimu se líbilo, že pojede takovým vozem. Na té a dalších cestách jsme měli hodně času diskutovat o ústavu, o proměnách během dlouhých let, co tam Rudi působil, o změnách po revoluci, o represáliích, kterým byl Rudi ze strany některých kolegů v totalitě vystaven. Kolikrát mě poprosil, abych si některé údaje nechal pro sebe. Udělal jsem to, ale po každé z těch cest jsem ústav viděl jinak. Čekal jsem, že někdo najde tu odvahu a začne zpracovávat to nešťastné období. Nestalo se. Místo toho dokonce nastala nová doba ve světle kariéristiky, která dala Rudimu jasně najevo, že je na ústavu, na své domácí půdě strpěn jen kvůli titulu, který se hodil k naplnění nových směrnic. Rudi jako vědec ale do těchto směrnic nepasoval, protože nebyl jen hudebním vědcem, ale milovníkem hudby. A těch je v hudebněvědných kruzích pramálo. O hudebnících nebo skladatelích nemluvě. Tyto změny patřily k starostem, bolestem a myšlenkám Rudiho. Cítil, že tam už nepatří. Tak jako vědomě pociťoval ztrátu svých tělesných sil, cítil konec doby poctivé vědy na ústavu. Trápilo ho, že už nepřednáší tolik jako dříve. O to víc psal. Vše, co chtěl, aby svět o jeho životě věděl, napsal formou autobiografie. Není v ní zdaleka vše, co ho trápilo. Na to byl příliš taktní a velký gentleman. A to je kromě vší úcty před tím, co nám Rudi jako vědec zanechal, má hlavní vzpomínka: odešel jeden z posledních gentlemanů na poli hudební vědy. V chování i myšlení. Pan profesor Jana Perutková Úmrtí mého milého kolegy a učitele Rudolfa Pečmana přišlo jako blesk z čistého nebe. Ačkoliv se jeho zdravotní problémy v poslední době hrozivě hromadily, překonával fyzické utrpení s nebývalou čilostí. Ještě po návratu z léčebny zvládl heroicky a s bravurou sobě vlastní dvě náročné cesty do Ostravy na habilitační řízení slovenského kolegy Karola Medňanského a do Bratislavy na profesuru Miloše Blahynky. Svou činorodost by byl mohl až do posledního dne rozdávat... Hlavou mi běží řada nesouvislých vzpomínek na člověka, který pro mne mnoho znamenal. Rudolf Pečman byl vpravdě mnohostrannou osobností, avšak já jsem jej znala především jako pedagoga brněnské filozofické fakulty, a tak se moje vzpomínání ubírá především tímto směrem. Pamatuji si dobře, jak jsem jej poznala ještě jako studentka nultého ročníku hudební vědy, neboť obor muzikologie nesměl být před rokem 1989 v Brně realizován každoročně. Již tehdy jsem obdivovala jeho rozhled a kultivovanost výkladu; jeho skvostné zacházení s češtinou se pro mě stalo vzorem. Vybavuje se mi jeho skvělá dvousemestrální přednáška o Beethovenovi to už jsem studovala řádný první ročník. Velmi mě tehdy zaujal jeho monografický koncept založený na zasazení faktů do širokého kontextu. Již v té době jsem na něm ovšem měla ráda především jeho otevřenost a důvěru, kterou měl vůči nám studentům, mladým, jak s oblibou říkával. Tane mi na mysli jedno krásné setkání v dnes již neexistující Akademické kavárně na Gorkého ulici. Pozval několik z nás na kávu svého oblíbeného žáka a později dobrého přítele Pavla Sýkoru, nazývaného jím často emfaticky též génius a gigant, mne a Lenku Schellongovou. Čas příjemně plynul, když tu nevyhnutelně přišel moment položení otázky; jako muzikolog s vynikající pamětí měl totiž ve zvyku mezi řečí zdánlivě ledabyle položit nějaký většinou velmi podrobný či zdánlivě okrajový dotaz týkající se dějin hudby. Leničko, Vy se jmenujete Schellongová... a víte Vy, kdo to je bojarka Věra Šeloga???, zahřímal zničehonic na naši kamarádku. Opera od Rimského-Korsakova, pane profesore, odpověděla bez mrknutí oka Lenka, nyní Lacinová, bezpečně znalá již v prvním ročníku Černušákových Dějin hudby tam i pozpátku. Pan profesor to kvitoval s obrovským nadšením, měl rád, když mladí znají. Rudi, jak jsem mu směla říkat od roku 1996, kdy jsem dokončila své doktorské studium, byl vynikajícím vypravěčem kdo by v jeho podání neznal celou řadu veselých historek, které se často týkaly katedrového či fakultního života? Jeho humor byl ovšem laskavý a ona laskavost byla jednou z jeho dominantních vlastností, spolu s charakteristickou hřejivou srdečností, kterou si uměl získat nejen své studenty. Ne snad, že by se neuměl rozčílit, byl impulsivní, jeho hněv však vždy velmi rychle pominul. Vlastně ani přesně nevím, čím jsem si zasloužila jeho náklonnost a důvěru. Nepochybně nás spojovala láska k historické muzikologii, zvláště pak k problematice barokní opery. Sledoval mou práci vždy s živým zaujetím a rád se mnou hovořil o té své. Naším společným zájmem byla i provozovací praxe 9

8 R. Pečman přednáší v Malém divadle hudby, duben 2001, foto Tomáš Kučera staré hudby. Bylo pro mě velkým zážitkem sledovat jeho reakce na operní představení, které shlédl při své první návštěvě v českokrumlovském barokním zámeckém divadle byla jí Giunone placata Johanna Josepha Fuxe. Byl provedením tohoto díla naprosto fascinován a stal se velkým příznivcem autentického provozování staré opery, jak tento žánr rád nazýval to ostatně dokumentuje i část jeho monografie o Vivaldim, kterou publikoval v roce Ano, poslední roky jeho života byly především zasvěceny psaní knih jakoby tušil, že již nemá mnoho času. Přesto však věnoval velkou pozornost také lidem okolo sebe, zvláště pak adeptům doktorského studia muzikologie a už jsme zase u těch mladých, kteří jako by byli leitmotivem jeho zralých let. Asistovala jsem mu v uplynulých letech u celé řady doktorských obhajob a zkoušek a mohla jsem tak dostatečně ocenit jeho další skvělou vlastnost až úzkostlivou pečlivost. Jsem dobrý úředník, říkával vždy o sobě s nadhledem a jemnou sebeironií. Při těchto doktorských řízeních se vždy znovu projevovala také jeho absolutní nekonfliktnost a upřímná snaha pomoci doktorandům ve zdolání zkoušek. Jeho obdivuhodnou vlastností byla též loajalita. V první řadě to byla loajalita ke katedře, na níž tolik let působil, k její historii, současnosti i budoucnosti. Tuto loajalitu jako by chtěl přenést i na mě. Před třinácti lety mi řekl, že mne považuje za nositelku Helfertových tradic; tehdy jsem se tomu usmívala, v poslední době jsem se ovšem přistihla při tom, jak velice si tohoto jeho opakovaně pronášeného výroku vážím. Stejnou měrou byl loajální i ke svým přátelům. V posledním telefonickém rozhovoru, který jsem s ním měla den před jeho smrtí, jsem mu mimo jiné podávala podrobné hlášení o výroční konferenci České společnosti pro hudební vědu konané v Praze. Zmínila jsem se také o naší kolegyni Jitce Bajgarové, která konferenci organizovala. Jituška, zasnil se Rudi, ta mi před lety zachránila život, řekl, jako v minulosti již tolikrát... O den později mu už bohužel nikdo život nezachránil. Rudi nás opustil, v našich myslích však zůstává. Je pro mne alespoň malou útěchou, že jeho poslední odpoledne bylo vyplněno přímo symbolicky návštěvou našich studentů, mladých, kteří si od něj chtěli dát podepsat jeho knihu o Vivaldim. Ještě dlouho budu přicházet na to, jak moc mi chybí. Jedno však vím už teď: cítím obrovský vděk za důvěru, kterou ve mě měl a již beru jako svůj velký závazek do budoucna. Jsem vděčná i za to, že jsem mu mohla být nablízku. P. S. Když po sobě čtu tyto poněkud chaoticky uspořádané myšlenky, více než kdy jindy pociťuji, jak neobratné je moje pero oproti nádhernému a vznešenému slohu Pečmánkovu, jak jsme ho rádi nazývali. Rudi, doufám, že mi to odpustíš opus musicum 1/2009

9 studie Několik setkání s Rudolfem Pečmanem Pavel Sýkora Na přání autora této vzpomínky jsme ponechali některé výrazy v původní podobě. (red.) Setkání první knihovna Celoživotní láska ke knihám se projevuje pravidelnou návštěvou vybraných knihkupectví a antikvariátů. R. P. si vybírá knihy systematicky podle svých duchovních zájmů. V rámci těchto okruhů však shromažďuje rozsáhlý poklad, kde nechybí téměř kompletní vydání antických klassiků, ale též úplný F. X. Šalda aj. Největším dárkem příteli je pro R. P. kniha. Řídí se heslem: knihy se nepůjčují, ale darují. Návštěvník jeho domácnosti utrpí šok, neboť nalézá knihy i v místnostech, kam si jiní ukládají šaty nebo jídlo. Duchovní střed bytu, tj. místo, kam si normální člověk postaví televizní přijímač, tvoří knihovna, kde jsou knihy umístěny ve třech řadách. Jejich systemizace odporuje jakýmkoliv katalogizačním normám, R. P. však s jistotou a vítězným úsměvem vytahuje z jakési lineární vrstvy publikaci, po níž host právě zatoužil. Obrázek: Jednoho dne nábytek nevydrží nápor knih a zhroutí se. Naštěstí se nenaplňuje vize Hrabalovy Hlučné samoty. Setkání druhé humanista-klassik Obdiv k antice v duchu odkazu evropského humanismu. Zejména starořímské kultury se R. P. dovolává, když hovoří o úpadku současného světa, který prý spěje do tartaru. Ovládá latinu natolik, že je schopen číst některé autory v originále. Své dopisy hojně prokládá latinskými citáty. K těmto svým schopnostem se však staví als Dilettant. Naopak bezmezný obdiv v jeho očích získávají všichni, kdo se aspoň o antice zmíní. Nejvyšší Pečmanovo ocenění zní: humanista. Dopis příteli, jehož latinské schopnosti neustále přeceňuje, signuje frater atque amicus tuus Rudolphus. Celoživotní inklinace ke starověku se projevuje nejen ve výběru knižních titulů, ale také vytříbeným literárním i mluveným stylem, v němž odkaz Ciceronův se mísí s oblíbenými F. X. Šaldou, R. Rollandem aj. R. P. pronáší své přednášky universitní a někdy i konferenční zpaměti. Přesto mají dokonalou formu, a proto jsou pro posluchače srozumitelné a přehledné. R. P. nezapomíná ani na jiné zásady klassické rétoriky. Hovoří zvučným hlasem, zařazuje rétorické ozdoby (někdy i tzv. historky ), vše doplňuje patřičnou gestikulací. Nepovedené výkony obsahové i formální hodnotí bez příkras. Obrázek: Dávný seminář na katedře hudební vědy. Referent namáhavě čte svůj text. R. P. dávaje najevo nelibost chřestí objemným svazkem klíčů. (Na rozdíl od praxe Janáčkovy jimi student není zasažen.) Posléze klíče s rachotem padají na zem R. P. usíná. Po probuzení pronese s vražedným výrazem ve tváři jediné slovo: hýkání. Setkání třetí korespondence Pokud bude chtít jednou někdo studovat korespondenci R. P., bude muset navštívit mnoho institucí a hlavně nespočet soukromých osob. Rozsah dopisů je monumentální, leč nepřehledný. V době rychlosti a pohodlí internetu, kterým pohrdal prokletý vynález, inklinuje R. P. k tradičnímu způsobu vedení korespondence, který zahrnuje nepohodlné zakoupení papíru, obálek, ofrankování, vhození do poštovní schránky atd. Přesto dopisy chodí přesně a včas, ba mnohdy vyhrávají soutěž se zmíněným vynálezem. Jejich forma je osobitá. I dopisy nejbližším přátelům, signované Tvůj Rudolf, jsou zarámovány úřední hlavičkou, která obsahuje kromě datace také postavení a tituly adresáta i odesilatele, přesné adresy včetně telefonního čísla, někdy se objevuje i odkaz Příloha. Případné překlepy (R. P. píše zásadně na psacím stroji) jsou opraveny zavedenými korektorskými značkami. Uvnitř však nalézáme svět zcela jiný. R. P. rozvíjí evropskou epistulární tradici, která pojímá dopis nejen jako sdělení, ale též jako umělecké dílo, které má být publikováno. Do tohoto vysokého stylu, vyznačujícího se dokonalou formální strukturou, pronikají navíc subjektivní projevy přátelství, laskavosti, ale nezřídka též sžíravé ironie a sarkasmu. Setkání čtvrté požitkář Ačkoliv se R. P. neodvolává na Epikúra, naplňuje dokonale princip, podle něhož má být cílem života dosažení nejvyšší smyslové slasti. V duchu epikurejské filosofie je to však slast nejen z fyzických požitků, ale také radost z přátelství a umění. Plný prožitek života znamená pro R. P. spojení duchovních radostí s gargantuovskou posedlostí jídlem a pitím. Stolování s R. P. je zážitek, na nějž se nezapomíná. V průběhu let se sice díky nemoci zmenšuje rozsah pokrmů, nikdy však nechybí láhev dobrého vína a hlavně nedotčena zůstává zásoba vyprávění a historek. R. P. je klassik v jakémkoliv prostředí i v jakékoliv situaci. Obrázek: Podnik čtvrté cenové kategorie poblíž filosofické fakulty, polovina 80. let, pracovní den dopoledne. Skupina dělníků v montérkách si odskakuje na svačinku. U sousedního stolu sedí R. P. v dokonalém obleku. Se svým studentem rozmlouvá 11